načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2014/06 – Redakce XB-1

XB-1 2014/06
-10%
sleva

Elektronická kniha: XB-1 2014/06
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 45
+
-
1,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6591-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

 

Obsah čísla:

Zahraniční SF

  1. Lily Yu: Urašimův efekt

(The Urashima Effect, 2013)

Gregory Norman Bossert: Dlouhá plavba

(Slow Boat, 2010)

Mike Resnick: Lovení snárka

(Hunting the Snark, 1999)

Domácí SF

Vladimír Zábrodský: Jarní úklid

Miroslav Hokeš: Krysožroutův blázen

Jiří Mazurek: Základna EDEN

Publicistika

Hana Fruhwirtová: Hadí slovní hříčky (rozhovor s Arnoštem Vašíčkem)

Boris Hokr: Odvážně se vydávat tam, kam se dosud nikdo nevydal

Fantastická věda

Lidský nos rozezná víc než bilion vůní a pachů;

Kentaur Chariklo nosí dva prsteny;

Portrét z DNA; Prospěšná kukačka

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Transformers: Zánik;

Mistři magie; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Greg Egan: Teranesie;

Antoine Rouaud: Cesta hněvu; Henry Lion Oldie: Cesta meče;

Chaim Cigan: Kde lišky dávají dobrou noc I – Altschulova metoda;

Thomas Thiemeyer: Koróna; Chris Priestley: Pan Krátur;

Brandon Sanderson: Tři tváře; Markus Heitz: Děti Jidášovy;

Vladimir Vasiljev: Technik Velkého Kyjeva;

Andrew Pyper: Démonolog; Kristina Hlaváčková: Dračí oči;

Před Strážci: Komediant/Ror­schach; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/07 XB-1 2012/07
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2019/5 XB-1 2019/5
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

CRWECON 2014!

Velký sraz

komiksových fanoušků

se už blíží!

V sobotu 7. 6. 2014, v devět hodin,

vypukne v pražském klubu Cross

(kousek od stanice metra Nádraží

Holešovice, na křižovatce ulic Ply

nární a Jankovcovy) už devátý roč

ník srazu všech komiksových fa

noušků! Vypukne Crwecon.

Program téhle intenzivní jednodenní

akce bude složený ze tří pásem. Ná

vštěvníci se v nich dozví mimo jiné

o utajené minulosti Spider-Mana

i X-Menů, budou si moci vyzkoušet

komiksový kvíz, poslechnou si něco

o komiksových adaptacích slavných

počítačových her, o slavných auto

rech i kreslířích, zúčastní se křtů no

vinek, vyslechnou si výčet zajíma

vých titulů minulého roku, budou si

moci promluvit s největšími českými

komiksovými vydavateli a dozvědět

se jako první jejich plány, zjistí, co je

nového ve světě japonského ko

miksu, jaké nové mangy chystá na

kladatelství Crew, a podívají se na

nová anime... a kromě toho tu čeští

tvůrci představí své nové projekty

a návštěvníci si budou moci se sle

vou koupit komiksy, plakáty, alba,

figurky... a samozřejmě být přítomni

i vyhlášení ceny Fabula Rasa, ceny,

ve které o nejlepších komiksech mi

nulého roku rozhodují sami čtenáři!

Program je letos ještě obohacený

možností koupit si a vyzkoušet des

kové hry, samozřejmě nebude chybět

ani dražba originálních kreseb a ma

leb, galerie – a burza, kde budete

moci koupit (nebo naopak prodat)

zajímavé komiksy!

To ovšem není jediné, čím se může

letošní Crwecon pochlubit. Dorazí

i velmi zajímavý zahraniční host. Do

Prahy přijede Aleš Kot, český ko

miksový tvůrce, který píše pro nej

větší americká komiksová vydavatel

ství – DC, Marvel i Image - a do

péče dostal mimo jiné i postavy

z Batmanova světa a slavné Aven

gers. Ovšem jeho největším úspě

chem je vlastní série Zero. Příběh

tajného agenta, který patrně zapříči

nil konec světa, je vyprávěný pomocí

uzavřených epizod, přičemž každou

kreslí jiný zajímavý výtvarník. Ko

miks Zero se stal takovým hitem, že

Aleš Kot momentálně píše pilotní díl

k televiznímu seriálu!

Podrobný program a další informace

najdou zájemci na stránce

www.crwecon.cz, kde se dozvědí

nejžhavější novinky a informace, pří

padně i na stránce Crwe na Face

booku. Jsou zváni všichni, kdo mají

rádi komiks... nebo se o něm chtějí

jen něco dozvědět či posedět se

stejně naladěnými lidmi. Vstup je,

jako každý rok, volný!

BURZA A DRAŽBA

SCI-FI KNIH

Čtenáři a sběratelé fantastiky jsou

zváni na burzu a dražbu sci-fi knih,

která se koná v sobotu 14. června od

17 hodin v Knihovně Josefa Ne

svadby, Kavárna Mezi řádky, Štefá

nikova 40, Praha 5. Bude zde mož

nost zakoupit nové i starší knihy, ně

které skoro "za hubičku", ale i vydra

žit zajímavé sběratelské lahůdky.

Příjem knih: knihy na prodej nebo

dražbu můžete odevzdat personálu

knihovny v pátek 13. 6. od 16 do

18 hod. nebo v sobotu od 16 h.

Každý prodejce přinese seznam

svých knih a do každé vloží papírek

se svou ini ciálou a cenou knihy.

Bližší info na e-mailu ivan.adamo-

vic@email.cz.

Zemřel

Lucius Shepard

(1947-2014)

Lucius Shepard je u nás známý jako

autor románu Ten válečný život či

mnoha skvělých povídek (Ariel,

Vesmířan Billy Vilejš a nepřekona

telný Lovec jaguárů).

Pohádka nebo scifi?

Kdysi, asi před dvaceti lety, jsem napsal pohádku pro svého šestiletého synka a dceru mé kamarádky. Šlo o čistokrevnou pohádku z tehdy současné Prahy. Tři malé děti se dostanou do podzemní říše zvířátek, která přinášejí dětem hezké sny. Král této říše je požádá, aby nalezli a zachránili jeho ztraceného syna. Toho unesli... Ale nechme text pohádky být. Není to tak dávno, kdy jsem byl s Františkou Vrbenskou povídat knihovníkům o sci-fi, a jak všichni Františku znáte, měla s sebou pečlivě udělanou prezentaci. Rozdělení na základní proudy (SF a fantasy), ale i jemnější dělení, od hard SF, soft SF, space operu, steampunk, kyberpunk přes fantasy - sword and sorcery, heroic fantasy, retelling, jakozemě, Historia Magica, urban fantasy až po mezi námi zvířátky... A to nebylo všecko. Prostě a jednoduše řečeno, zíral jsem jako puk. Člověk se prostě stále učí. Také jsem si vzpomněl, jak mi „vynadali“ skalní steampunkeři, když jsem sestavil sbírku Mrtvý v parovodu, protože to podle nich nebyl steampunk, ale také clockpunk, dieselpunk a tak dále... Pak jsem si vzpomněl na úsměvnou historku, kterou kdysi vyprávěl Zdeněk Rampas. Za hlubokého totáče se parta pracovníků Ústavu matematických strojů (myslím si, že se to tehdy tak jmenovalo) bavila tím, že vytvářela databázi všech scifáren, které kdy v Československu vyšly. Mimochodem, stále ještě doma jeden výjezd z jehličkové tiskárny vlastním, a občas je velmi užitečný. Prý se tam tehdy dohadovali, jestli do Superseznamu patří i Babička Boženy Němcové, když je tam scéna, kdy Barunka pro pírko přes plot skočí, neboť to je jednoznačně SF motiv, neb v dobovém oblečení skočit lehce přes plot může jen dobře kamuflovaný mimozemský atlet, avšak nikoli dívenka Barunka. (Nakonec tam knihu nezařadili). Vzpomněl jsem si na to všecko, když jsem na jednom knižním shopu na internetu uviděl upoutávku na výše zmíněnou pohádku. Možná to nebudu citovat přesně, ale bylo tam: Nová kniha profláknutého SF autora, který stvořil dětskou fantasy knihu Stříbrný paprsek... A já si tehdy naivně myslel, že píšu pohádku...

Vlado Ríša

p.s. Dětem se prý přesto líbí. Potěšilo mě to velmi velice. O:)))

Leo Aoki se probudil ve studené zelené bublině lodi s třesavkou,

s pocitem, že se dusí, a s rozhoupaným žaludkem. Vymotal se ze spacího vřetene, srovnal balanc, oběma rukama si prohrábl zpocené vlasy a prohmatal si kosti: zlomeného nic. Tak to by bylo. Ke stěně byla připevněná zkroucená černá trubice, jejíž druhý konec mířil do černé prázdnoty vesmíru. Leo vyhákl trubici z úchytů a ztrápeně a nemotorně se do ní vyzvracel. Řídící mechanismy lodi se tím nedaly vyrušit ze svého tichého, hlubokého hučení.

Z velení mise ho předem varovali, aby se nepokoušel podívat

ven dříve, než se přizpůsobí pobytu ve stísněných prostorách bubliny. Zdeptalo by ho to, říkali. Ale mysleli tím, že by ho to zlomilo. Bylo lepší, když se člověk, sotva otevřel oči a vyzvracel se, nezačal hned zajímat, jaké to je být poprvé v životě tak naprosto a neodvolatelně sám. Na předchozích průzkumných letech se několikrát stalo, že astronauta po probuzení z dlouhého umělého spánku sklátila mrtvice, anebo se zbláznil, neschopný ustát dvojitý šok ze samoty a ze života v kosmickém prostoru.

Leo otevřel šestici průzorů orientovaných ortogonálně k trajek

torii lodi a vyhlédl ven do prázdného, dokonale černého nebe. Průzory na něj nazpátek zírala temnota, nefalšovaná a hutná jako sépiová čerň. Připadal si nepatrný, zkřehlý a hrozně moc osamělý.

Aby se dostal k hornímu oknu, obrácenému směrem na Rjugu

džo, musel vyšplhat po úzkém žebříku. Z okna se mu naskytla podívaná na cosi, co zprvu vypadalo jako kulovitá hvězdokupa, hromádka drahokamů sesypaných na štůček černého sametu. Díval se na všechny ty hvězdy a galaxie, které obklopovaly loď, vlivem aberace nahloučené do třpytivého kotouče o šířce osmi stupňů. Byl to cizí pohled, překrásný, a veskrze nepříjemný.

Slezl zase dolů a všechny spodní průzory opět zašrouboval. Ne

stál o to, aby mu dovnitř nahlížela temnota. Rozdírala mu duši. Přešel k obrazovce a rozehrál partii šachů, aby se uklidnil. Od operačního systému se dozvěděl, že spal tři roky. Loď sem dorazila svojí maximální cestovní rychlostí, 0,997c, a nyní už zakrátko změní orientaci a zpomalí, a takto doletí až k vytčenému cíli Rjugu-džo v soustavě Alfa Lyry. Jeho žena, významná astrofyzička, tu planetu objevila a pojmenovala ještě na fakultě. Leo postupně přišel o oba střelce, pak o věže, a nakonec prohrál celou hru. Palubní počítač komentoval jeho porážku šetrně.

Myšlenka na Ester ho přiměla, aby si vyhledal a pustil nahrávku,

kterou pro něj před odletem namluvila. Byl to standardní požadavek: každý astronaut si vezl šedesát hodin audionahrávek od přátel a členů rodiny, aby si je mohl na posledním úseku cesty přehrávat. Mělo jim to pomoci zachovat si zdravý rozum a dokázat i v izolaci normálně fungovat. Leo pro Ester taky jednu nahrávku namluvil. Pět hodin jí všemi myslitelnými způsoby vyznával lásku, tři hodiny vyplnil dobrými vtipy, hodinu špatnými, a pak jí shrbený nad mikrofonem zpíval a nahlas předčítal, a představoval si ji, jak se u toho asi tváří, když poslouchá jeho hlas v naprosté samotě, obklopená tmou, jíž ho následuje.

Sotva k němu dolehl její svěží hlas, Leo ucítil, jak mu zaťaté

svaly povolují, jako se mu to dělo pokaždé, když byl s ní.

„Leo,“ oslovila ho a on mohl slyšet, jak se usmívá. „Touhle do

bou už budeš vzhůru. Snad to nebylo moc zlé. Prý je to obyčejně dost hrůza. Určitě jsi celý rozcuchaný. Ale je mi jasné, že stejně vypadáš báječně.“

Leo musel nahrávku zastavit, aby si dopřál doušek vody z tru

bice. Esteřin hlas zněl tak blízko, jako by se ho dotýkala, až mu vhrkly slzy do očí. Poznali se na fakultě v Berkeley, oba byli Ame

ričané s pomlčkou, před níž se avizovalo, že jim v žilách koluje

převážně japonská krev. On byl jako student spíš samotář, osaměle

řešící na tabuli své nezáživné teorémy, zatímco Ester přikládala vý

znam rodinným obědům, setkávání s kolegy a přáteli, spolupráci

a celé té rozsáhlé síti vztahů, která se rozpřádala kolem jejích vlast

ních, vzrušujících a oslnivě pronikavých myšlenek. Leo pocházel

z páté generace přistěhovalců, jeho praprarodiče prošli internačním

táborem Heart Mountain; Ester byla z třetí generace a zaujatě vstře

bávala kulturní dědictví, k němuž se on jaktěživ nehlásil. On stu

doval fyziku a chodil na jinou katedru, ale některé hodiny měli spo

lečné a její výsledky patřily vždycky k nejlepším. Učarovala mu.

„Nejprve ti budu vyprávět příběh o Urašimovi Taro. Kdysi

dávno žil v jedné chudé rybářské vesnici poblíž Tokia rybář jmé

nem Urašima Taro. Ruce měl od těžké dřiny ztvrdlé a rozpraskané

a jeho kůže byla osmahlá od slunce, ale byl to vlídný a přívětivý

člověk, který celé dny pracoval a za nocí si nechával zdát podivné

sny. V některých ohledech se ti trochu podobal. Urašima získával

rybařením obživu pro sebe a pro své staré rodiče, a moře jim

vždycky poskytlo všeho dost, aby neměli nouzi.

Jednoho dne Urašima zaslechl pár místních dětí, jak hlasitě vý

skají smíchy. Vyšel tedy ven, aby se podíval, co je tak rozjařilo,

a uviděl, že si mezi sebou kopají s malou želvičkou.

‚Co to vyvádíte?‘ obořil se na ně.

‚To je naše želva,‘ pověděly mu děti. ‚Chytily jsme ji a můžeme

si s ní dělat, co se nám zlíbí.‘

‚Já ji od vás koupím,‘ navrhl Urašima a hned také vytáhl z opasku

hrst mincí a podal je dětem. ‚Najděte si na hraní něco lepšího.‘

Děti se mezi sebou dorozuměly pohledem, jedno z nich pak po -

dalo želvu Urašimovi a vzalo si od něj peníze. Potom vesele od

běhly, spokojené, že tak výhodně pořídily.

Želva nebyla větší než Urašimova natažená dlaň. Měla překrásně

zbarvený, hnědozeleně strakatý krunýř. Urašima ji odnesl k vodě.

‚Jen si plav,‘ řekl jí a pustil ji zpátky do moře. ‚Buď opatrná a dej

si pozor, ať už tě znovu nechytí. Příště bych třeba nemusel být na

blízku.‘

Želva odplavala a Urašima se vydal rybařit.“

Na tom místě se Leo přinutil nahrávku zastavit. Esteřin hlas pro

něj byl stejně vzácný jako voda pro žíznícího člověka na poušti;

potřeboval ho, aby překonal ty nesnesitelně dlouhé pláně temnoty.

Počítač hlásil celý seznam údržbářských úkonů, které sice nevyža

dovaly akutní pozornost, ale hromadily se po celou dobu, co Leo

spal, a tak se začal seznamem prokousávat a postupně vyřizoval

všechno, co bylo v jeho silách.

Uplynul týden a život v těsné zelené bublině s kupou hvězdných

démantů nad hlavou už Leovi nepřipadal tak nesnesitelný. Řada

trubic, připevněných ke stěnám kolem něj, se starala o všechny jeho

fyzické potřeby. V počítači našel uloženou solidně obsáhlou kni

hovnu, hrstku stupidních her, asi měsíční zásobu hudby a také soft

ware pro analýzu dat, třebaže bylo jasné, že pokud by se pustil na

lodi do výzkumu čehokoli, co by si zamanul, výsledky by k Zemi

doputovaly až za dalších pětadvacet let, což poskytovalo každému

pozemskému badateli dostatečný časový náskok, aby ke stejným

závěrům dospěl nezávisle na Leovi a publikoval je sám.

Leo prozkoumal vybavení, které čekalo sbalené a uložené v dol

ních prostorách lodi – samorozvinovací solární panely a samopo -

stavitelné budovy s krystalickými okny a vrstvenou voštinovou

konstrukcí. Navzdory náročným podmínkám výpravy našel

všechno v naprostém pořádku. Vyčistil zatahovací přistávací mo

3XB-1

Urašimův efekt

(THE URASHIMA EFFECT)

E. Lily Yu duly a trojmo překontroloval palivové nádrže a objemy paliva. Sehrál šestnáct šachových partií, z nichž osm vyhrál, pětkrát si zahrál go, čtyři hodiny strávil u hraní hada a další čtyři prožil s tetrisem a přelouskal pořádný kus prvního svazku Encyklopedie Britanniky, dva nudné špionážní thrillery a jeden milostný román. Potom konečně usoudil, že si zaslouží dalších pár minut Esteřina hlasu.

„Příštího dne,“ zaznělo mu měkce do ucha, „vyjel Urašima s člu

nem na moře rybařit, když tu náhle uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Rozhlížel se na všechny strany, ale žádný z ostatních člunů nebyl v dohledu.

‚Urašimo,‘ volal kdosi. ‚Urašimo!‘

Urašima pohlédl pod sebe do vody a tam spatřil obrovskou hně

dou želvu, jejíž tvář byla hluboce zbrázděná moudrostí.

‚Promiňte,‘ otázal se Urašima, ‚to vy jste na mne volala?‘

‚Ano, já,‘ přitakala želva. ‚Včera jsi zachránil malou želvičku

před dětmi, které by ji jinak zabily. Ta želva je dcera Mořského krále a ráda by se ti odvděčila. Posílá mě za tebou, abych tě pozvala do paláce jejího otce na mořském dně.‘

Urašima želvě s úsměvem odvětil: ‚Tvá paní je velice laskavá

a od tebe je pěkné, žes mi její pozvání přišla vyřídit, ale jakpak bych se já dostal do paláce na mořském dně?‘

‚To je věru lehká věc,‘ pravila želva. ‚Jen si mi vylez na záda

a já už tě tam odnesu.‘

A tak Urašima, udiven vlastní kuráží, vyšplhal želvě na záda

a pevně se chytil hladkých, tvrdých šupin jejího krunýře. Pak se spolu potopili do mořské hlubiny a člun, smetanově bílé vlny na hladině i sluneční jas nechali za zády. Nořili se stále hlouběji a cestou potkávali blyštivé stříbřité ryby a olihně s želatinovýma očima. Urašima si vše, co míjeli, uchváceně prohlížel.

Hluboko v modročerných mořských hlubinách, kde chaluhy ros

tou v hustých lesích a kde obludné rybí příšery loví svou kořist za pomoci luceren, obrátila želva k Urašimovi vrásčitou tvář a pravila mu: ‚Pohlédni před sebe, blížíme se k paláci Mořského krále.‘

Urašima se zahleděl skrze vodní spousty. Nejprve spatřil ele

gantní křivky střech, podobné ptákům při vzletu, a poté uviděl vysokou, majestátní bránu z korálu, celou zdobně pokrytou vyrytými básněmi.

‚Ach,‘ vydechl. ‚Jak skvostné místo.‘ A posud jat úžasem, začal

se náhle stydět za svůj rybářský šat.“

Leo zastavil nahrávku a osušil si oči. Ester ho do kosmu násle

dovala na dalším letu – Delta Aquarid –, jehož start byl vyměřen za dva roky po jeho. Bude to dlouhé čekání. Leo přistane a vybuduje pro ně dva na vyprahlých, lesklých pláních Rjugu-džo co nejpohodlnější domov a laboratoř. A pak bude ve skafandru postávat pod neznámými hvězdami a vyhlížet na obloze světlo, které by s postupem času jasnělo.

Příštích pár dnů přečkal díky tomu, že si přečetl několik děl

z klasické literatury a filozofických esejů a posiloval tělo cvičením na jakési vymyšlenosti z drátů a provazů, která se zaklápěla do jedné stěny. Dlouhá hibernace způsobila, že měl svaly jako z tvarohu a svižně rotující mozkové závity mu změkly na kaši. Jenže Leo věděl, že po přistání bude nezbytné, aby byl bdělý, pohotový a na vrcholu fyzických sil. Čekalo se od něj, že bude ukázněný, a ne, že si bude pořád dokola přehrávat hlas své ženy a drásat se touhou a neklidem. A tak Leo sáhl po nahrávkách od rodičů.

„Tvoje matka a já jsme na tebe hrdí. Sice jsme se už rozloučili,

ale prosím tě, pamatuj si, že jsi nám dal všechno, co jsme od tebe kdy mohli chtít. A dokud zůstaneme naživu, budeme čekat, jestli od tebe nepřijde nějaké znamení.“

„Leo? Teď už jsi určitě vzhůru. Musíš být hladový. Buď tak

hodný a pořádně jez a teple se oblékej. Dřív jsi dokázal pracovat i čtyři dny v kuse, aniž bys vzal něco do pusy. Takhle už to dál dělat nemůžeš.“

Leo svěsil hlavu. Hlasy jeho rodičů doznívaly v zelené bublině

lodi a jejich nepřítomnost ho bolela a tížila jako říční balvany. Ve

víru příprav se s nimi rozloučil až příliš lehkovážně. Roztřásl se

a zprudka zmáčkl tlačítko s nahrávkou od Ester.

„ – Ale želva pravila: ‚Nic se nestarej, Urašimo Taro.‘ A křídla

vysoké, zářící brány, z nichž každé bylo zhotoveno z jediné větve

korálu, se před nimi rozevřela a vpustila je dovnitř.

Za branou na ně čekaly v roucho oděné ryby a ty se jim poklo

nily a ševelivě pozdravily želvu a uvítaly Urašimu. Urašima pro

cházel řadami pozlacených sálů, kde se na stěnách mihotaly pa

blesky vodního světla, a míjel dívky se slavičími hlasy pokryté šu

pinami a šarlatové chobotnice a kraby s rozhněvanými obličeji na

zádech, až nakonec vstoupil do komnaty, která se měňavě blyštěla,

jako by to byl vnitřek mořské lastury.

A tam na dvou trůnech seděli vedle sebe Mořský král a jeho

dcera Otohime, spanilejší než světlo měsíce na vodní hladině. Oto

hime sestoupila z trůnu a promluvila k Urašimovi: ‚To já jsem ta

malá želvička, kterou jsi včera zachránil, a chtěla bych se ti odmě

nit. Jestli mě budeš chtít, stanu se tvojí ženou.“

Urašima samo sebou souhlasil a nato se celá společnost odebrala

k hostině, kterou vystrojili na jeho počest. Tak začaly nejšťastnější

tři roky Urašimova života a během nich byl každý následující den

krásnější než ten předešlý.

Avšak když se už třetí rok chýlil ke sklonku, počaly na Urašimu

přicházet chmurné myšlenky. Vzpomínal na staré rodiče, které za

nechal na souši. Jakpak se asi bez svého syna protloukají životem?

Zasloužili by si vědět, jaké štěstí ho potkalo.

Urašima se svěřil Otohime se svým přáním, že by se rád znovu

shledal se svými rodiči. Avšak na její tváři se objevilo zklamání

a Otohime posmutněla. Zrazovala ho od jeho záměru, seč mohla,

ale Urašima jen toužil navštívit domov a rodiče o to silněji.

‚Prosím tě, nech mě jít,‘ žadonil. ‚Odejdu jen na pár dní, a pak

se k tobě vrátím a v míru a blaženosti tu spolu strávíme zbytek

života.‘

Plna smutku činila Otohime opatření k jeho návratu. Nakonec

mu do dlaní vložila malou skříňku převinutou hedvábím. ‚Tu si

vezmi s sebou,‘ pravila mu. „Tak zůstaneš v bezpečí, ale střez se,

abys ji někdy otevřel.“

Urašima slíbil, že skříňku neotevře. Veliká hnědá želva, která

ho do paláce Mořského krále kdysi přivedla, mu znovu nabídla svůj

hřbet, aby se na něj posadil, a než se nadál, byli zase u břehu, kou

sek od Urašimovy vesnice.

Ale co to?

Urašima to místo nepoznával. Pobřeží mu sice připadalo pově

domé, ale domy tu byly úplně jinačí a příliš namačkané na sebe.

Svůj starý domov mezi nimi nenašel.

Sevřený úzkostí oslovil kolemjdoucího, zdali neví, kde by mohli

žít jeho rodiče. Příjemný mládenec odvedl Urašimu za svojí babič

kou, jež byla známá svým rozsáhlým věděním. Když Urašima polo

žil stařeně svoji otázku, zvedla k němu oči a tázavě si ho prohlédla.

‚Slyšela jsem o dvou lidech těchto jmen,‘ přiznala. ‚A ti měli

syna Urašimu, který utonul v moři za jasného počasí. Našel se po

něm jen prázdný člun. Ale to se stalo před staletími, v dobách, kdy

tu místo města stálo na břehu jen pár rybářských chýší.‘

Urašima odešel s tísní v srdci a plný zmatku. V podivném městě

si připadal nadobro ztracený, už by ani nedovedl říct, ve kterých

místech ho želva přivedla ke břehu. A jak se dostat nazpátek do pa

láce Mořského krále, také nevěděl, neboť se na to zapomněl za

včasu zeptat.

Po nějaké době se však alespoň upamatoval, že u sebe má

skříňku, kterou mu dala Otohime a kterou měl zakázáno otevřít.

A protože ho nenapadalo, co jiného by mohl udělat, rozvázal hed

vábnou stužku, která držela skříňku zavřenou.

V tom okamžení se ze skříňky vyřinul obrovský bílý oblak

a Urašimu celého zahalil. Urašimovi rázem přibyla všechna jeho

léta. Vlasy mu zbělely jako sníh, kůže se mu prověsila v záhybech

a svraskala. Kosti mu zpráchnivěly a Urašima na místě zemřel.

4 XB-1


Podle mýtu o Urašimovi se časová dilatace někdy také nazývá

Urašimovým efektem,“ poznamenala k tomu Ester jakoby nic. „Vyprávěla jsem ti ten příběh, abys měl dost času se po probuzení uklidnit a utřídit si myšlenky, takže pro tebe bude snazší pochopit, co ti teď musím říct. Jak tě znám, určitě sis moji nahrávku šetřil, aby ti vydržela na několik dní, a mezitím jsi poctivě jedl a cvičil, takže teď už bys měl být tělesně i duševně vyrovnaný. Jsi dost silný, abys unesl, co ti musím povědět.

Poslouchej, lásko. Uložili tě ke spánku pár týdnů před startem,

jenže zatímco jsi spal, Američané a Japonci se ocitli na pokraji války. Došlo ke dvěma útokům z kyberprostoru – na přehradu a na elektrárnu –, útočníky vystopovali až do čtvrti Ičigaja v samém centru Tokia a v Seattlu následně uvěznili tři americké občany. Šíří se zvěsti o novém internačním táboru pro všechny, kdo mají v žilách japonskou krev.

Bylo rozhodnuto, že Delta Aquarid neodstartuje. Ani příští rok,

ani nikdy později. Vzhledem k tomu, jaké mezi zúčastněnými zeměmi zavládlo napětí, byla spolupráce na projektu Rjugu-džo ukončena jako příliš riziková. Projekt bude nahrazen programem bez cizí účasti, a na pokrytí mého letu tak nebude dostatek prostředků.

Zároveň ale rozhodli, že ty přese všechno poletíš. Chtějí ukázat,

že náš národ necouvne před hrozbami a že jsme plně nakloněni mírové spolupráci.

Protestovala jsem. Konec konců to byl můj projekt. Ale vůbec

mě neposlouchali. Odmítli zastavit tvůj let, a odmítli odstartovat můj. Naznačili mi, že pokud bych chtěla klást svoje osobní cíle nad národní zájem, pošlou mě i s celou mojí rodinou do internačního tábora mezi prvními.

Věděli jsme, že se to může stát, Leo, jenom nám to nepřipadalo

příliš pravděpodobné.

Říkají, že se neprobudíš dřív než ode dneška za tři roky. Během

těch tří let urazíš dvanáct a půl světelného roku a na Zemi mezitím uplyne třináct let. Až budeš tohle poslouchat, tvoji rodiče už možná nebudou mezi živými. Mně bude devětačtyřicet. Tobě, lásko moje, bude teprve třicet šest a budeš se ode mě vzdalovat rychlostí, která se blíží rychlosti světla.“

Jakmile to Leo uslyšel, ztuhl.

„Nevím, kdo se ze mě mezitím stane a co budu zač, až budeš to

hle poslouchat,“ pokračovala Ester. „Třináct let je dlouhá doba. Ale právě teď, v tuhle chvíli, jsem tvoje žena. Miluju tě, Leo. Jsem naštvaná a bojím se. Nabourala jsem se do operačních systémů tvé lodi a vyměnila jsem nahrávky, abys pochopil, co se stalo, jak to, že neletím za tebou a jaké máš vyhlídky. Při konstrukci těchto lodí se od začátku počítalo s možností automatické evakuace pro případ, že to stroje během hibernace samy nezvládnou. Konkrétně to znamená, že tvoje spací vřeteno je vybavené nezávislým pohonným systémem s vlastními zásobami paliva. Trochu jsem si pohrála s naprogramováním, takže kdyby ses rozhodl, můžeš se ve vřetenu z hlavní lodi katapultovat. Stačí, abys otevřel hedvábnou skříňku s manuálem pro přechod na ruční ovládání. Uvnitř je návod, jak k vřetenu přepojit hlavní palivovou nádrž – katapultovací páčku najdeš hned vedle průlezu. Návrat ti bude trvat hodně dlouho, minimálně dvacet pozemských let, ale můžeš je strávit v hlubokém spánku a vřeteno tě zatím bezpečně dopraví zpátky domů.

Jakmile se vřeteno odpojí, spustí se výpočty pro přistání lodi.

S určitou chybovou tolerancí se sice počítalo, ale technici nikdy nebrali v potaz možnost evakuace v tak pozdní fázi letu. Takže loď s veškerým vybavením prostě narazí do povrchu Rjugu-džo a na planetě nevznikne žádné lidské obydlí ani laboratoř, dokud se nějaká jiná pozemská vláda nebude cítit dost silná, aby vypravila další expediční let.

Těžko říct, jestli budu v době tvého návratu ještě naživu. Ale

i kdyby, budu už stará. Budu mít šediny. Už nebudu tatáž žena, od které jsi odlétal. Už nebudu tím člověkem, kterého si pamatuješ.

Ale teď tě miluju. A teď ti říkám, že až mi bude sedmdesát, budu

se pořád dívat do nebe, jestli tě tam nespatřím.

Pochopím, když se nevrátíš,“ pokračovala Ester, „když se roz

hodneš letět dál na Rjugu-džo a pracovat tam v naprostém osa

mění. Oba jsme se odjakživa honili za vzrušujícími objevy.

Vždycky nás hnala kupředu palčivá touha poznávat nové věci.

První zprávy od tebe dorazí na Zemi za padesát let po tvém odletu

a tvoje práce bude pro lidstvo převratná, třebaže ty sám její plody

nikdy neokusíš.

Moje ostatní nahrávky zůstaly nedotčené. Dala jsem si tu práci

a vyhledala všechny záznamy o tvých praprarodičích a příbuzných

ze strany tvého otce. Jestli se rozhodneš, že letíš dál, ve zbývajícím

čase ti budu vyprávět, jak se tvůj pradědeček potkal za války v Heart

Mountain s tvojí prababičkou. Budu ti vykládat o tvojí rodině,

o těch tak různorodých místech, na nichž vyrůstali tvoji rodiče a od

kud pocházeli tví předkové. Vybuduju ti kořeny, abys v té daleké

temnotě nebyl odtržený a úplně sám. Budeš vědět, odkud jsi přišel

a kam jdeš.“

Cvaklo to a Esteřin hlas se vytratil. Leo zavřel oči a představil

si, jak se zelená loď s drahocenným nákladem nástrojů a elektro

niky tříští o vyprahlý povrch Rjugu-džo. Přemítal o tom osamělém

majáku, který ho sem poslali vybudovat a z něhož bude na Zemi

posílat zprávy o všem, co může objevit jen a jedině on. Živě a pře

sně si vybavil, jaké to je, když Ester líbá na teplé růžové rty.

Přešel ke spacímu vřetenu, shrbil se nad ním a chvilku prsty

ohledával jeho hedvábný vnitřek. Brzy nahmatal cosi, co vystupo

valo ze stěny, a pak to uviděl: hladký stříbrný panel, nepatrně vy

stouplý do spacího prostoru. Kdyby naťukal příkaz, zalezl dovnitř

a přibouchl za sebou průlez a pak škubl páčkou –

Průzory všude kolem něj byly temné a neproniknutelné. Jenom

z horního okna obráceného k Alfě Lyry se mu odkrýval výhled na

kupu k sobě se sbíhajících hvězd.

Loď letí rychlostí 0,997c. Leovi je šestatřicet let. Cesta na Rjugu

džo potrvá pouhé tři roky.

Leo zahájil další partii šachů proti počítači, a táhl černými.

Poprvé vydáno v online magazínu

Clarkesworld v červnu roku 2013

Přeložila Jitka Cardová

5XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

E. LILY YU

Mladá americká spisovatelka, celým jménem Eugenia Lily

Yu. Publikovat začala v roce 2007, ovšem pravidelně se její

práce objevují na stránkách různých časopisů jen několik po

sledních let, přičemž průlomovou prací se bezesporu stala do

mácím čtenářům rovněž známá povídka „The Cartographer

Wasps and the Anarchist Bees“ (Vosy kartografky a včely

anarchistky, 2011, česky Nejlepší science fiction a fantasy

2011, Laser 2012) vydaná původně v online magazínu Clar

kesworld a následně nominovaná na ceny Hugo, Nebula, Lo

cus a World Fantasy Award. Ani jednu z těchto cen autorka

nakonec sice nezískala, útěchou jí však byla Cena Johna W.

Campbella pro nadějného nováčka žánru. Dále publikovala

kupříkladu v online magazínech Eclipse, Apex a nadále

ivClarkesworld, odkud jsme převzali i námi aktuálně vyda

nou krátkou povídku z loňského červnového čísla. Nezbývá

než si přát, aby se Yuové nadále dařilo a my se tak s ní mohli

setkávat v XB-1 i do budoucna, zajímavým novým tvářím je

náš časopis vždy nakloněn.


6 XB-1

NaN, Mater Deletosa, otevřela oči do tmy rakve a zvedla

hlavu. A praštila se o víko, takže to nejspíš nebyl sen. Tma, ticho, pocit beztíže, nemožnost pohybu, to všechno zapadalo do její představy slastného snění; „máš to ale kliku“, zabroukala si optimisticky, v hlavě jí vířily hvězdičky. Do představy ale nezapadala ani bolest, ani vydýchaný vzduch, ani chraplavý zvuk vlastního hlasu v stísněném prostoru, a už vůbec ne řezavý pocit v levé paži. Zašátrala pravou rukou a pouhých dvacet centimetrů nad hlavou nahmatala víko, kovové a pevné a studené, studené jako hrob, jako smrt.

Zkusila vykopnout, ať dolů nebo nahoru, ale nohy jí ztěžkly.

Nebyly ztěžklé snem, spíš spoutané, obalené vrstvami něčeho dusivého a ledového zároveň, pomalu a rozhodně to pulzovalo. To byla poslední kapka. Házela sebou a ječela, sevřeným hrdlem spíš pištěla, až se na chvíli stáhla do prostší a známější tmy.

Chlad jí ale nedal pokoj, ani tepání v hlavě, ani blikající ze

lené světlo, za něž nemohla rána do hlavy. Byl to displej umístěný na víku přímo před očima.

[Dveře – Otevřít? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]

Nápomocné ikonky vysvětlovaly, kde je pravá a levá strana,

ale žádná nevyjasnila, co znamená „otevřít“ a čeho přesně by se otevírání mělo týkat. Pitomci, pomyslela si, a plazí mozek přepnul zpátky na panické zmítání, protože na víku nad její pravou rukou něco bylo, svíticí dioda a výčnělek, přepínač, cvakla jím doprava, ano ano ano otevřít pusťte mě ven, celou postupkou varovných hlášení, která se zpožděním naskakovala na displeji:

[Rozdíl tlaku – Pokračovat? DOPRAVA-Ano DOLEVA

Zrušit]

[Podpora života aktivní – Vypnout? DOPRAVA-Ano DO

LEVA-Zrušit]

[Externí zámky aktivní – Vypnout? DOPRAVA-Ano DO

LEVA-Zrušit]

Vrčení, klesající otáčky, po celé délce rakve bouchání otví

raných západek, syčení vzduchu o hlasitosti a výšce stejné jako její bezmocné pištění.

„Pitomci!“ řekla nahlas, cvakla přepínačem doleva, tento

krát jen jednou, a se zalehlýma ušima čekala, co se objeví na displeji.

[Otevírání – Přerušit? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zrušit]

Jednou, jen jednou doprava, a syčení utichlo. Displej jí na

bídl:

[Otevírání – Pokračovat? DOPRAVA-Ano DOLEVA-Zru

šit]

„Zrušit“ jí poskytlo stejný výběr, ale páčku šlo i zatlačit do

vnitř nebo vytáhnout, čímž se dostala do vyššího menu. Tady mohla spustit podporu života a zavřít zámky; dvakrát stiskla „ano“, ležela, lapala po vzduchu, o který ji zřejmě připravila spíš panika než dekomprese.

„Shrneme si fakta,“ oznámila displeji. „Trčím v bedně, kte

rou vymyslely kancelářský krysy. Je zima, tma, střeva a plíce si ve mně chtějí prohodit místa a venku není vzduch. Jak to se mnou vypadá?“

Displej hlásal [Hlavní menu], ale to znamenalo bzzz, zkuste

to příště, správná odpověď je „vesmír“, i kdyby byla...

„Úplně na hlavu,“ zaskuhrala,

... protože si jenom zdřímla, před pár minutami na svém

kanapi v Renu, kde je možná pusto a prázdno, ale rozhodně

a bezpochyby se nachází na planetě Zemi.

Takže k soupisu inventáře. Jedna rakev, už zmíněná. Jedna

osoba, NaN, Mater Deletosa, rovněž zmíněná. Kalhotky jedny,

shrnuté, připadalo jí, pod nějakým těžkým, nepoddajným...

znovu zkusila pohnout nohama, zaklíněnýma trochu nakřivo,

jednou ne úplně zasunutou do čehosi, co připomínalo pevně

připojenou botu, a to už musela stisknout víčka i rty a zahnat

paniku, která se v ní zvedala úplně stejně jako sviňsky rozlí

taný žaludek.

„Těžká a tuhá kombinéza,“ pokračovala. „Skafandr, vsadím

gatě.“ Chabě podsvícený displej neosvětlil nic víc než sebe

sama, takže šátrala volnou rukou. Kombinéza dost připomí

nala skafandr, hadice a popruhy a tvrdé destičky. Trochu

hrubý, zvenku i zevnitř, a o celé číslo větší, k tomu cosi po

dezřele podobného lepicí pásce; žádná nablýskaná technologie

z reklamy, ale tím lépe. Vypadá to realisticky, takže se asi ne

pomátla na rozumu, což by jinak bylo nejjednodušší occamov

ské vysvětlení.

Skafandr navíc neměla správně navlečený, proto se jí krou

tily nohy. Na levé straně byl rozepnutý a horní polovinu měla

staženou k pasu. Na levý prs se jí tlačilo něco bolavě stude

ného, ať se kroutila, jak chtěla, levou paži měla uvázanou,

zřejmě řemeny, odněkud zdola se táhly hadičky k objímkám

na kůži. Objímky ale nebyly zasazené do paže, takže žádná

mimozemská kyborgská technologie, která by potvrdila teorii

šílené halucinace. Byly našroubované na jehlách přilepených

leukoplastí a zapíchnutých do žíly na předloktí, takže další

bod pro nevolnost a o bod méně pro nepříčetnost. Intravenózní

infuze, drogy, aby se neprobrala, možná živiny, což vyvolá

valo otázky jako „kdy“ a „jak dlouho“? Lepší prozatím zůstat

u inventury, pomyslela si.

Jenže dál nedosáhla. Nemohla se ohnout a zjistit, kam ve

dou trubičky kapaček, protože přes skafandr shrnutý u pasu

se nedostala, a v dosahu měla jen hladké studené plochy, na

rušené pouze přepínačem u pravé ruky a malým displejem nad

hlavou.

Před hlavou, opravila se.

„A hlava mi to nebere,“ řekla nahlas.

Ale když vměstnala loket mezi tvář a displej, dosáhla si za

ucho a nahmatala něco studeného a ostrého: kov, ale ne konec

rakve. Prohnutý okraj, gumová výstelka, po straně chrastila

jakási zástrčka, a to už připomínalo nablýskané skafandry z re

klamy.

Čas na shrnutí, a nesmí se zaseknout na slově „čas“ a s ním

spojenými otázkami, s tím se vypořádá, až bude mít víc údajů

(já jsem vychrtlá, ty studené hrbolky pod rukou jsou moje

žebra, jak dlouho to muselo trvat?), víc solidních informací.

Ne, tady a teď musí řešit jiné rozhodnutí:

Dlouhá plavba

(SLOW BOAT)

Gregory Norman Bossert


„Budu já, NaN, Mater Deletosa, jako spořádanej nebožtík

ležet v rakvi, do který mě někdo strčil, nebo si nasadím helmu a vylezu už z tý hnusný krabice?“

Nečíslo, pomyslela si a sáhla po helmě.

* * *

Chvíli trvalo, než se odhodlala znovu stisknout vypínač.

Nějakou dobu trvalo jen odpojit hadičky od ruky; nakonec je vyšroubovala ze spojek, z jedné jí na kyčel vyteklo cosi studeného a slizkého, a rozhodla se nechat si jehly v žilách, dokud nenajde lepší světlo, lékárničku nebo kolem letícího doktora. Stejně naložila s elastickým popruhem osázeným senzory a ovinutým šikmo jako bandalír kolem hrudi. Odpojila od něj kabel a zastrčila ho vedle hadiček.

Potom se nasoukala do levé půlky skafandru a skoro půl ho

diny zapínala zip a přes něj přehrnutý záhyb látky, což jí ještě víc komplikovaly záchvaty třesavky. Následovalo pár minut zoufalství, když se marně pokoušela na hladké helmě zachytit prsty. Nakonec se odstrčila nohama a zasunula do ní hlavu. Západky helmy naštěstí počítaly s nemotornými rukavicemi a ještě větší štěstí bylo, že systémy skafandru samy naskočily, jakmile byly západky na místě.

Pak už nezbývalo než přepínačem spustit nouzové menu

a doprava doprava doprava, zasyčení přes helmu skoro nebylo slyšet, a vtom displej vylétl nahoru a stranou, ještě zahlédla hlášení...

[OTEVÍRÁ SE]

... a už zmizel z dohledu, zoufale hrábla po víku a vzápětí

se propadla do vesmíru. Vesmír byl černý a studený a měl půl třetího metru na výšku. Jako na kulečníku se odrazila od dvou stěn a hlavou praštila do rakve, přičemž se o helmu uhodila do stejného místa na čele.

„Airbagy,“ zabručela. Vedla si seznam a nějaký průmys

lový návrhář si tohle šeredně odskáče, jakmile se dostane k síti. Byla hlavou zaklíněná vedle rakve, nohy jí vlály do prázdna ne zrovna vesmírných rozměrů. Bradou listovala v obslužném menu skafandru, našla...

[Osvětlení/Vnější/Helma]

... a svítilny ozářily rakev, plastové bedny v pavučině po

pruhů a protější stěnu. Vyprostila se, tentokrát narazila do tří stěn, ale do rakve ne, obtížnost čtyři a půl bodu, pomyslela si, odhodlaná nepozvracet se, a to se jí vyplnilo jen díky tomu, že měla prázdný žaludek.

Na druhé straně: další bedny, další popruhy, další stěny a na

konci dvoukřídlé dveře. Vesmír vypadal hodně jako vnitřek nákladního kontejneru.

Protáhla se až na konec s dveřmi. Žluté pruhy upozorňovaly

na požární závoru, ale ta se zasekla, nebo byla NaN moc otupělá/vyhublá/slabá (jak dlouho?). Doplazila se zpátky k rakvi, jestli nenajde páku...

„Najdi mi pajcr, napřed ho vezmu na tebe,“ promluvila

k dis pleji.

Rakev byla hluboká a plná chytrých bazmeků, miniaturizo

vaných, křehkých a pevně přidělaných. Zvenku byl ale přivázaný vak a v něm stíněný pytlík na elektroniku a v tom zase...

„A(i)do!“ vykřikla, nebo spíš zaskřehotala NaN.

Její dítě, a živé, živé! Byla v bojovém režimu a NaN ji ne

chala šmejdit, protože jeden nikdy neví, ale „síť nenalezena“.

„To neva, Ai, jsme ve vesmíru,“ vysvětlila NaN, i když ji

A(i)da nemohla slyšet, vakuum a tak, s tím se bude muset něco

udělat, ale napřed se přesvědčit, že je nedotčená. „Jak padlý

sníh,“ ujistila ji A(i)da na displeji, NaNiným vlastním kódem,

vypáleným na PLD schovaným pod kapkou pájky. Někdo se

jí ale pokusil dostat na kobylku a byl dost zkušený, aby jí při

tom přikryl kameru. Podle záznamu se pokus uskutečnil

20. 10. 2042, tedy zítra minulého času, což opět vyvolalo

otázku, kolikátého je dnes přítomného času, ale s A(i)dou se

NaN ničeho nebála, skoro ničeho, a stejně už bylo pozdě, pro

tože se podívala. To nic to nic to nic, trochu se zatoulala, ale

vlastně ji to nepřekvapilo, napověděla jí vystouplá žebra a ne

jen ona. 10. 3. 2043. Pět měsíců, ani ne, to unese, a stejně s tím

nic nenadělá, dostala se ven a jen u toho rozhodně nezůstane.

Ve vaku našla ještě nějakou kabeláž, propisku, samolepicí pa

pírky, hrnek, špinavou lžíci, všechno známé věci. Někdo (kdo?)

sem sesypal celý obsah jejího pracovního/jídelního stolu. Páčidlo

nenašla; odteď ho bude mít vždycky položené vedle hrnku.

S A(i)dou zastrčenou do kapsy na boku se NaN prosmekla

zpátky k východu. Lžíce se prostě ohnula, při prvním pokusu.

Ale mozek jí už začínal fungovat, protáhla klikou popruh, vze

přela se a zabrala nohama, někde luplo a závora povolila. S no

hama zaklíněnýma proti směru a popruhem přicvaknutým

k pasu pro případ, že hluboký vesmír bude tentokrát o něco

hlubší, otevřela dveře.

A vesmír byl nesmírný, skoro dvacet metrů „dolů“ od kraje

kontejneru k další stěně, o něco méně nahoru a do stran. Pro

tější konec tonul ve tmě, všude spousta kontejnerů svázaných

k sobě navzájem a k šachovnici ocelových nosníků. Pustila se

a vyplula ven na délku vodítka, pomalu se otáčela. V opačném

směru asi dvanáct metrů a stěna, tentokrát vyzdobená panely

a kabely a dveřmi: velkým průlezem, dvěma menšími a ještě

jedním nahoře, nad ním svítilo tlumené zelené světlo.

„Tudy k východu,“ řekla A(i)dě, vakuum nevakuum. Za

táhla za popruh a pomalu se otočila. Říkala si, že nákladový

prostor je moc velký, o mnoho větší než na nějaké firemní su

borbitálce nebo příplanetárním člunu. Přitáhla se zpátky do

kontejneru, vzala vak, hodila do něj pár popruhů, vylétla ven

a po šikovných úchytech přeručkovala kolem kontejneru; ko

nečně nějaký slušný konstrukční nápad. Zadní stěnu kontej

neru dělilo od dveří asi patnáct metrů, navíc v šikmém směru.

Přidržela se úchytů a skrčila nohy pod sebe. Neměla jak se po

dívat nad sebe a pořádně zamířit.

„Kameru na helmu,“ doplnila seznam...

... a pustila se, trochu se přetočila, ale žaludek si už na po

letování zvykl, otočila se dost, aby uviděla dveře, blížily se

rychle, měla čas jen natáhnout ruku a chytit se mříže kolem

nich. Narazila tvrdě, tentokrát ale koleny a kyčlí, ne hlavou.

Zelené světýlko sice neneslo nápis „Východ“, ale „Můstek“

byl taky dobrý. Uviděla klávesnici a displej, černý, mrtvý.

Zvonek nenašla, tak zabušila pěstí v rukavici, slaboučkou vy

záblou pěstičkou (pět měsíců!), pak vzala za kliku a kopala,

až v nohou ucítila bušení krve, vzlykla a všimla si nápisu nad

klikou „Přechodová komora – ruční ovládání“. Nějaký vládní

bezpečnostní úřad se proti všem očekáváním vytáhl a vymy

slel funkční systém dotažený až do nápomocných šipeček „vy

táhněte, otočte vzhůru“, a dveře se otevřely dovnitř. Další

kliky, další šipky, potom syčení a bouchání a dlouhý vzdech

(její) a otevřely se i vnitřní dveře.

Můstek byl prázdný, nikdo doma, a NaN nepředpokládala,

že si domácí jen vyrazili na procházku, brzy se vrátí a najdou

7XB-1


snědenou kaši a návštěvu ve svých postýlkách. Nebyly tu ostatně ani postýlky, ani kaše, jen holá funkční kormidelna tak šest na pět se skříněmi u jedné stěny a řídícími pulty u druhé a širokým nízkým oknem zaslepeným zvenku kovovou okenicí. Aspoň tu byl vzduch, pokud mohla věřit údajům skafandru. Skafandr dost zapáchal, nebo snad ona, tak to riskla, povolila západky, připravená je hned zacvaknout. Nic nezasyčelo, vzduch na můstku čpěl kovem, ale dýchat se dal.

Pulty byly vypnuté a zhasnuté až na jediný displej s žá

dostí...

[Vložte klíč]

... vedle zdířky. NaN odhadla, že nechat loď úplně odem

čenou je proti předpisům... ale proč hádat? Nemotorně rozepnula kapsu.

„A(i)do, A(i)dičko, jak je?“

„NaN, všechno v cajku,“ odpověděl tablet hlubokým a slad

kým ženským hlasem. NaNiným hlasem, aby bylo jasno; sériové osobnosti byly zoufale ubohé a NaN stejně nic sériového nepoužívala. „Všechno v cajku“ znamenalo kompletní kontrolu systému. Výrobce A(i)dy tvrdil, že je odolná proti vakuu, záření a vodě do hloubky třiceti metrů, jenže reklamodroidi jsou nenapravitelní lháři, i když prodávají dokonalý výrobek.

„Co víš o nízkoenergetických transportech?“

„Kontext?“

„Loď. Automatická. Veliká.“

„Nízkoenergetická přeprava: trajektorie mezi stabilními or

bitami vyžadující minimální delta-v, využívající oblasti slabé stability, často v Lagrangeově bodu. Ve Sluneční soustavě lidově nazývaná Meziplanetární přepravní síť. Krátce řečeno laciný, ale pomalý způsob dopravy mezi planetami a měsíci. Víc?“

„A skutečný lodě? Jako že v provozu?“

„Provozované nízkoenergetické přepravní linky seřazené

podle tun nákladu, přechodová dráha Země –“

„Počkej, co osobní linky?“

„Žádné, nízkoenergetické trajektorie se k přepravě osob ne

využívají. Jsou úsporné, ale mnohem pomalejší než Hohmannova elipsa. Náklady na podporu života překračují úspory na palivu.“

„Blbý. Tak pokračuj.“

„Seřazené podle tun nákladu: přechodová dráha Země – PD

Měsíc, PD Země – L1 Země/Měsíc, PD Země – PD Mars, L1 Země/Měsíc – PD Země, PD Země – L2 Slunce/Země, PD Európa – PD Ganymédes –“

„Hele, drž se těch ze Země. A aby let trval přes pět měsíců.“

„Všechny otevřené trasy jsou delší než pět měsíců. Tak ještě

jednou: laciný, ale pomalý způsob dopravy. Víc?“

NaN vylétla nahoru, otočila se, odrazila od stropu a ovinula

nohy kolem jednoho křesla u řídícího pultu. Zamžourala do zaslepeného okna.

„No jo, no jo, nemáš seznam odletů od Země za, řekněme,

dva týdny po čtrnáctým říjnu 2042?“

„Ano, sedm lodí splňuje parametry ‚kosmická loď, automa

tická‘, odlet z přechodové dráhy Země, patnáctého až dvacátého osmého října 2042. Definuj ‚veliká‘.“

„Hm, no tak pětadvacet na pětadvacet napříč a řekněme tři

cet na dýlku. To je nákladní prostor s můstkem, o motorech nemám šajn, a co tu ještě je.“

„Čtyři z plánovaných odletů mířily k překladišti u L1

Země/Měsíc, náklad lehké průmyslové zboží a léčiva, velikost

hluboko pod zadanými parametry, upravenými na tvoji ob

vyklou chybu.“

„Proto tě mám, kočičko.“

„Zbylé tři odlety splňují všechny parametry: patnáctý říjen,

Země – Měsíc; devatenáctý říjen, Země – L2 Slunce/Země;

dvaadvacátý říjen, Země – Mars.“

„Jak dlouho? Teda, kdy mají přiletět?“

„Let Tata-CASC číslo L287A, Měsíc přes L5, vstoupí na

měsíční přechodovou dráhu desátého května 2043 a na nízkou

orbitu přejde dvanáctého. ESA Ex92-NASA Gen20 vstoupí

na orbitu L2 Slunce/Země devětadvacátého září 2043. Mars

Con E15 vstoupí na marsovskou záchytnou orbitu patnáctého

února 2044.“

NaN kolem sebe zuřivě hledala nějaké firemní logo, vizitku,

kalendář s nahotinami, cokoli. Pult zůstával zatvrzele němý,

tak se pustila do skříněk: krabice nářadí Made in China, ta jí

nepomohla, dva nouzové skafandry univerzální velikosti,

méně smradlavé než ten její, ale mnohem chatrnější, nehledě

na izolačku, tucet tlakových lahví vzduchu pro skafandry, ty

by se mohly hodit, čtyři balíčky hotových přesnídávek a čtyři

litry vody, z níž půl litru vycvakla na pár bolestivých loků.

Pod přesnídávkami našla propisku, chňapla po ní a vzápětí ji

honila po můstku – „Orbitální úvěrové a spořitelní družstvo“.

Mrštila jí proti nepoužitelnému oknu, cink, a dál se jen pomalu

a zamyšleně otáčela.

Okna.

„A(i)do, kdybysme viděly hvězdy, dokázala bys nějak za

měřit naši polohu a zjistit, kam letíme?“

„Těžko. Na zaměření hvězdné paralaxy nemá moje kamera

dostatečné rozlišení.“

„Dej pokoj.“

„Nedám. Vizuální měření by ale mělo rozlišit mezi lunární

trajektorií a ostatními možnostmi.“

NaN se chytila opěradla křesla.

„A(i)do, má milá, nechceš si vyrazit na procházku?“

* * *

Přechodové komory po obou stranách hlavních vrat do ná

kladového prostoru měly i ruční ovládání, ale to vyžadovalo

několik kroků navíc. Aby se průměrný zelenáč náhodou ne

vystřelil do vesmíru, pomyslela si NaN. Ne že by ona byla no

váček – letí přece pět měsíců, možná v bezvědomí, jenže mo

torická paměť a tak dále – ale přesto se vrátila pro další po

pruhy, dva uvázala k okům v přechodové komoře a vší silou

za ně zabrala, než otevřela vnější dveře. Dýchala rychle

a mělce, krev bumbumbum v uších; to je to ticho vesmíru.

Dveře se odsunuly z kuželu světla a za nimi byla tma, které se

oči nedokázaly přizpůsobit. Ve tmě opar, možná kondenzující

vzduch, ale nepohyboval se spolu se světlem z helmy. Takže

hvězdy, Mléčná dráha, hádala NaN. V noci ven moc necho

dila, vlastně ani ve dne. Ale teď ven musela, chtíc nechtíc, ruč

kovala po zárubni dveří.

„A(i)do,“ zašeptala, „vidíš to?“

Tablet měla přilepený na čelo izolačkou ze sady nářadí. Ne

vymyslela, kam jinam A(i)du dát, aby sama viděla a ještě s ní

mohla mluvit.

„Jakž takž,“ odtušila A(i)da jízlivě. „Jízlivě“ byl první tón

hlasu, který NaN přidala k jejímu osobnostnímu profilu. NaN

pokývala hlavou.

8 XB-1


„Lepší?“

„Jakž takž. Musíme se dostat dál od lodi.“

„Měla jsem tě prostě vyhodit ven na vodítku.“

„Kdybych měla provést kompletní průzkum, musela bych být schopná manévrovat.“

„No jo, furt stejný výmluvy. Jako bych to já zvládala levou zadní.“

Ale šlo to. Stačilo se pustit.

„Tak na tři. Raz. Dva.“

„Tři,“ dokončila A(i)da, a už se vznášely. Předek lodi vypadal jako hranatá díra vyříznutá do bambilionů hvězd. NaN se lekla jasně rudého kotouče, ale bylo to jen obrysové světlo na špičce lodi. Dospěla na konec popruhu, jednoho z nich, začala se otáčet k lodi, vtom se napjal i druhý popruh a ona se pomalu zhoupla ven za černý okraj nákladového prostoru. Srdce jí pořád utíkalo opřekot, ale v helmě bylo o něco tišeji, protože NaN na chvíli odložila dýchání. Možná na moc dlouhou chvíli; v pravé polovině zorného pole se jí zatmělo před očima, ale A(i)da zachytila její znepokojené zafunění.

„Hledí se polarizuje. Míříme na slunce.“

Viděla loď na konci natažených popruhů, viděla slunce, oslepivě zářivé i přes ztmavené hledí, a i když se dál přetáčela, víc toho k vidění nebylo: loď, slunce, hvězdy a maličká roztočená tečka s plným močovým měchýřem a počítačem přilepeným na hlavě.

NaN nabrala plné plíce vzduchu a řekla: „Země... že by za náma?“

„Ne. Země viditelná, odhadovaná zdánlivá magnituda minus dvě celé pět, právě teď zhruba dvacet stupňů doleva nahoru od osy tvého zorného pole.“

NaN tam neviděla nic než hvězdy, maličkaté hvězdičky, mezi nimi možná jednu trochu jasnější.

„Dej mi svátek.“

„Nedám,“ odtušila A(i)da.

* * *

Další seznam: nejméně oblíbená místa. První a jediná položka: kde je právě teď, zpátky v rakvi. Bylo tu těsno, tma, smrad, ale to i v její garsonce v Renu. V bytečku i v rakvi měla také vzduch, jídlo a vodu, i když tu tady dostávala hadičkou a jehlou. Dostat se zpátky nebylo snadné. V nákladovém prostoru si zašla, prohlížela ostatní kontejnery, označené sice čárovými kódy, ale ne srozumitelnými průvodkami, případně značkami výrobce, řekněme, mražené pizzy nebo Blind Rage Coly (oblíbeného nápoje Mater Deletosy). Další čas věnovala průzkumu rakve. Zvenku byla mnohem větší a ovládací pult tu byl přehlednější, i když o nic lépe vymyšlený než ten uvnitř. BengaTek KABIn. „Komora Autonomní Bezpečnostní s Internetem,“ vysvětlila A(i)da a NaN si pomyslela „slabota“, ale mlčela, protože v akronymu A(i)da byla některá stejná slova. Na pultu blikaly červené kontrolky a displej zobrazoval historii varovných hlášení: „Senzory odpojeny“, „Nitrožilní dodávky odpojeny“, „Využití kyslíku pod minimální hodnotou“. Ale před nimi hlášky z podsystému řízení mozku: „Porucha infuzní pumpy 2“, „Dodávka sedativ 0 %“ a „POPLACH: pacient se probouzí z kómatu“.

„Právě se na to chystám,“ oznámila NaN A(i)dě.

Podsystém výživy ale fungoval, stejně jako tlakový kyslík, oba hlásily osmdesátiprocentní zásoby, ať už bylo sto procent

9XB-1


cokoli, a i když na můstku byl vzduch, jídlem a vodou zrovna neoplýval. Ještě víc než tyto nezbytnosti ale potřebovala zašívárnu, kde si může všechno promyslet, a když ji lépe poznala, poskytla jí rakev téměř ideální prostředí: byla tmavá a odříznutá od světa, od všech rušivých kontaktů, pochopitelně mimo kontaktu s A(i)dou. A(i)da souhlasila, ale to ona skoro vždycky; ve své škatuli z uhlíkového kompozitu toho moc nevymyslela, zvlášť ne tady, daleko od Netu, kde se mohla opřít jen o data nahraná a uložená té poslední noci na Zemi, před pěti měsíci.

A(i)da tedy bohužel nevěděla o nic lépe než NaN, co se stalo.

Před kamerou se jí zatmělo v celé šíři spektra přesně v 02:40:15 14. 10. 2042 a ve stejném okamžiku přišla o připojení. Pravděpodobně putovala rovnou do stíněného pytlíku. Za pár hodin jí někdo připojil kabel do sériového portu a pokusil se ji cracknout, ne tak úplně neobratně, přesto neúspěšně. Zachytila otisky prstů na několika rozostřených políčkách videa. Potom už jediná použitelná data sbíral akcelerometr; naznačovala, že následujícího rána je vyexpedovali na oběžnou dráhu a pak týden poletovaly sem a tam. Už to samo vylučovalo cestu na Měsíc, stejně jako předchozí zjištění, že jsou bůhvíkde ve vesmíru. A(i)da neměla dost informací o trasách k L2 a k Marsu, aby pátrání dále zúžila. Nahrávala zvuk, všechno nad úrovní šumu, ale nezachytila nic použitelného, jen basové dunění a šoupání vlastního pouzdra o stěny pytlíku.

„Nejsou to zelenáči ani děcka nebo opice,“ shrnula NaN

a měla na mysli své únosce, předurčené k popravě a zohavení. „Věděli, co s tebou, dovedli nás dostat na orbitu, zahrabali nás sem. Na lodích se přece dělají důkladný kontroly kvůli clům a bezpečnosti a vývozní přirážce, o tom jsem si poslechla víc, než je zdrávo, na tom proklatým sjezdu.“

Na Prokletém sjezdu NaN poprvé a naposledy vytáhla na

veřejnost svoji kybernetickou identitu. Jako Irene Adlerová u Sherlocka Holmese další doporučení nepotřebovala a událost vrhla temný a pochybný stín na osobní mytologii Mater Deletosy.

Před pár lety dokonce napadla databázi exportních po

platků, čínskou, takže do jisté míry státní, což u ní byla výjimka; zásadně se držela soukromých korporací, ale tahle sledovala koncové uživatele ve vztahu k nákupům reklamního prostoru, což jí podezřele připomínalo osobní údaje, a osobní údaje v databázích NaN mazala. Když to šlo, nahrazovala je podobnými, ale smyšlenými daty, aby systém ještě víc zasekala, nebo jen opakovala slovo „smazáno“, a pokaždé někam připojila místní mutaci pojmu „NaN“. Přídomek Mater jí přišily úřady a jí se líbil, ale používala ho jen s A(i)dou: netřeba krmit fanoušky.

Vláda by na takovou akci měla prostředky, ale proč to uta

jení, když ji mohli prostě zatknout nebo nechat zmizet? Ona ovšem fakticky zmizela; kdo ví, třeba letí do nějakého vesmírného gulagu v L2 nebo do tábora nucených prací na Marsu, kde svým způsobem nic jiného než pracovní lágry není. Jenže vlády disponují vojenským loďstvem a kolonizačními transportéry a tahle akce byla příliš dobře promyšlená a úsporná na jakoukoli vládu, s kterou kdy zkřížila bity.

Korporace, to je jiná, spousta korporací by ráda pustila

chlup, aby Mater Deletosa definitivně zmizela ze scény. Víc, než by jich dovedla vyjmenovat (i když A(i)da by to dokázala). Ani tohle ale nesedělo: typická korporace by ji vláčela po soudech, dokud ji nezničí na duchu i na těle. Nebo by ji

rovnou zničila na těle a nechala ležet ve škarpě, co ve škarpě,

doma na gauči. Mrtvolu by stejně nikdo nespojil s NaN a je

jími útoky na korporace. Tak kdo ji vyexpedoval do vesmíru?

A proč, není-li naprostý blbec, k ní přibalil A(i)du ve stíněném

pytlíku a nepustil na ni nějaký solidní superpočítač? Ne že by

ji crackli, na to ji NaN příliš upravila, ledaže by měli strašně

moc času –

NaN se posadila a...

„Au!“

... zase se praštila do čela. „A(i)do, máš ponětí, jak asi je

ten pult chráněnej? Myslím řízení lodi.“

„Nevím. Znalosti o kosmických lodích mám na úrovni wi

kipedie.“

„Jo, ale vsadím gatě, že ten zámek nebude nic vesmírnýho,

obyčejnej software, přístupový hesla na běžný korporační

úrovni. Není online, tak kdo by na něj útočil? Kosmický piráti

v libračních bodech? Pochybuju. Posádka, dělníci, nejvejš ně

kdo s nepřekonatelnou touhou a orbitálním člunem. Pult musí

odolat otrapům, maximálně pár nedělím crackování. A my...“

Zatlačila si bouli na čele a sykla. „My máme měsíce.“

„Nedostatek dat. Ty jsi tu odborník,“ řekla A(i)da.

„To si piš, děvče moje, to si piš.“

* * *

Když chtěla prolomit klíč řídícího pultu, musela nechat

A(i)du na můstku. NaN zvolila útok na zdroje, pátrala po změ

nách spotřeby energie při zapínání a vypínání procesoru. To

znamenalo připojit A(i)du k rozvodu proudu, i když měla pa

livový článek. Nakonec to ale šlo docela dobře. NaN spala

v rakvi, ale dny – se střídavými úspěchy se snažila držet míst -

ního času v Renu – trávila v kajutě nebo se hrabala v nákla

dovém pros



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.