načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2014/02 – Redakce XB-1

XB-1 2014/02

Elektronická kniha: XB-1 2014/02
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6541-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Jim C. Hines: Za kopcem

(Over the Hill, 2004)

Peter Watts: V očích božích

(The Eyes of God, 2008)

Rob Chilson: Dobývání vzduchu

(The Conquest of the Air, 2012)

Domácí SF

Lukáš Hrdlička: Studna života

Viktor Bocan: Bouřka

Jana Kárníková: Univerzální uklízečka

Pavel Urban: Bunkr

Publicistika

Julie Nováková: Rozhovor s Neilem Clarkem

Antonín Tesař: Hvězdná pěchota – Sci-fi z náborových plakátů

Fantastická věda

Záhada Velké rudé skvrny; Kamera fotí 3D a HD potmě;

Proč se koaly namlouvají sloním basem?;

Krokodýli používají nástroje; Baterky v košili

Filmfaroniáda

Filmová soutěž: Já, Frankenstein

Filmové premiéry; Hobit: Šmakova dračí poušť;

Sex nebo život!; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; František Kotleta: Perunova krev I.;

Terry Pratchett, Stephen Baxter: Dlouhá Země;

David Wong: John na konci umře;

James S. A. Corey: Leviatan se probouzí;

Stephen King: Lunapark;

Neil Gaiman & Michael Reaves: Mezisvět;

Steven Erikson: Potoky krve; Antoine Bello: Falzifikátoři;

Maggie Stiefvaterová: Ve znamení Štíra;

Dan Krokos: Zloději planet; Zombie: Příručka pro přežití;

Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/01 XB-1 2016/01
 (e-book)
XB-1 2016/11 XB-1 2016/11
 (e-book)
XB-1 2012/06 XB-1 2012/06
 (e-book)
XB-1 2014/10 XB-1 2014/10
 (e-book)
XB-1 2017/02 XB-1 2017/02
 (e-book)
XB-1 2018/04 XB-1 2018/04
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





        

   စထငစ





   



$ %%&'  ( )







       *   &    +  ,   %+  '  -./       !      " #   $  %   &    " '    ( %    %  %  %    % %  ) %      )  %       %           )  %  %  %  * 

 !"#$%" &$&'(%&)*%"%+ "&

+        %      )  %)    +  ,    -                 % %.)                  )  !        !                ) $      * 



,,,-%./$$$-0





$ 1&&.&23&0/4##5%&/"%65$/178



9:ဓငငစ39:စဈငငစ3:?@စဒငငစ%9:ဆထငငစ



2

XB-1

Sci-fi klub

ANDROMEDA Plzeň

vyhlašuje jubilejní

25. ročník

literární soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

Soutěžní podmínky:

Zaslané práce musí být v žánru SCI

FI. Upřednostňujeme hlavně povídky

na téma cestování časem.

Rozsah povídky je omezen na 40 nor

mostran nebo maximálně na TŘI po

vídky, jejichž součet nepřesáhne

40 normostran.

NORMOSTRANA - stránka, která ob

sahuje 30 řádků o 60-ti znacích s řád

kováním 1,5 - to značí 1800 znaků na

stránku včetně mezer. Jednoduchým

výpočtem lze zjistit, že rozsah po

vídky(dek) by neměl přesahovat

72 000 znaků. Elektronicky zasílané

povídky není nutné formátovat na nor

mostránkový vzhled.

Soutěž je NEANONYMNÍ - tzn. pří

spěvky by měly mít v hlavičce jméno

autora či alias, pod kterým mají být

uváděny. Texty musí být zaslané

e-mailem nebo na CD/DVD, napsané

v běžném textovém editoru (Word,

OpenOffice Writer apod.) nebo do

dány ve třech exemplářích, psané stro

jem nebo vytištěné na kvalitní tiskár -

ně. Texty dodané

v elektronické podobě

mají větší šance na

zveřejnění ve sborníku

a není je nutné zasílat

v papírové formě. Sou

bory by neměly obsa

hovat viry známého či

neznámého původu.

NEZAPOMÍNEJTE

NA ZPÁTEČNÍ

ADRESU!

Nevyžádané písemné

příspěvky se nevracejí.

SFK ANDROMEDA

si vyhrazuje právo na uveřejnění ve

svém klubovém fanzinu.

·Prosíme autory, kteří nesouhlasí se

zveřejněním svého příspěvku na inter

netu, nechť nás na to laskavě upozorní.

·Uzávěrka soutěže je dne 30. dubna

2014

Soutěžní příspěvky zasílejte na adresu:

endymion@email.cz, kde získáte i další

informace.

Písemné práce zasílejte na adresu:

Petr Kaufner; Kralovická 41;

323 32 PLZEŇ

Pořadatelé se zavazují, že osobní údaje

účastníků soutěže neposkytnou žádné

třetí osobě a využijí je pouze pro ko

munikaci s autory prací.

Bloody Xmas

Hororový festival Marka Dobeše se

letos rozhodl ukrýt v jednom z pěti

nejstrašidelnějších hotelů světa. Hotel

Fantazie Václava Pravdy by se mohl

stejně tak jmenovat Bates-Zodiac

Land. Už po příjezdu do Chotěboře se

začali účastníci dohadovat, kolik mu

sela stát ta přízračná mlha, která pro

stupovala celým městem a dodala tak

stylově ponurou atmosféru.

I vnitřek místa činu byl naprosto sty

lový. Místnosti s kachlíky, která ná

sledně sloužila jako přednášková míst

nost všem stále připomínala, že ně

které přednášky by mohly skončit ne

jen vyvržením informací. Nechyběl

prakticky nikdo ze současných věro

zvěstů hororu v Česku: František Va

culík, Andrea Parezová, Zdeněk Sko

kan, Josef „Chozé“ Blažek, Jan Era

serhead Vojtíšek, Zdeněk „Evilmind“

Krajíček a mnoho dalších.

A jako vždy, ani letos nechyběl čestný

host: s přednáškou Váchalovská poe

tika v praxi dorazil Jaroslav Brabec,

režisér a kameraman filmu Krvavý ro

mán.

Česká hororová scéna žije.

Přehledy

Na konci roku se s železnou pravidelností objevují přehledy toho nejlepšího i nejhoršího skoro v čemkoli. Samozřejmě se to nevyhnulo ani sci-fi, takže nej knihy, počítačové hry, filmy, povídky, kresby, komiksy... prostě co hrdlo ráčí. S chutí jsem si četl a docela mě těšilo, jak moc se jednotliví autoři rozcházeli v hodnoceních. Na jedné straně vynášení do nebes, na druhé zatracování až do x-tého kruhu pekla. (No, možná trochu přeháním...) Ale vážně – hodnocení jsou fajn, soutěže taky, jenže celé je to věc zcela subjektivní, závislá na vkusu hodnotitele, eventuelně jeho momentální náladě... S čímž jsem se osobně setkal, když mi kdysi přišel do redakce mail o tom, že vydat jistou povídku je pod úroveň krtka a že když něco takového mohu dopustit, tak na oné židli, na níž sedím, nemám co dělat. Slušně jsem odpověděl, přiznám, že mi to v té chvíli dalo dost práce, a čekal jsem, jestli se pisatel ozve. Ozval se. Kupodivu. S omluvou, že se ráno doma pohádal, tramvaj mu ujela před nosem, prostě všechno bylo tak nějak nazadrmo (jak říkávala moje babička), takže mi napsal své hodnocení. Omluvil se mi, že to tak vlastně nemyslel, ale to už je jiná věc. Samozřejmě že je to extrémní případ, ale v určitém směru nikoli. Když jsem se letos ptal kolegy Jirana, který jediný ví, jak hlasovali všichni členové poroty v Daidalovi, jak to vypadalo, tak se mi smál a pravil, že jsme se tentokrát prakticky nikdo nesešli. Je to fajn, protože i když platí Sturgeonův zákon (devadesát procent produkce jsou... každý si doplní podle svého gusta) každý má šanci se z hlediska někoho dostat do těch deseti procent. S tím jsem se například setkal v debatě na Fantasy planet právě u Hokrových deseti nejlepších knih. Něco podobného máme u nás na webu, kde scifisticky známější lidé doporučují tři zajímavé knihy. Když mě Martin vyzval, abych tam také napsal, prošel jsem si předchozí doporučení a zjistil jsem, že sem tam se s někým shodnu. Stejně by mě zajímalo, koho zaujala má doporučení a s kolika lidmi mám podobný vkus. Nicméně tato hodnocení jsou velmi poučná, alespoň se máme nad čím hádat. Ne?

Vlado Ríša


Florence se lépe zabalila do přikrývek a pláště a dál se pla

hočila sněhem. „Zamlada jsem dokázala jít půl dne bez přestávky. Teď musím co půl hodiny čůrat.“

Millicent Rudá ruka se uculila. „Někteří lidé s věkem naby

dou,“ řekla a poplácala se po tlusté zadnici. „Ty ses scvrkla, takže teď máš měchýř jako veverka.“

Grace Krvavá kráčející vedle ní se bezzubě zamračila.

„Sklapněte a přidejte do kroku.“

Florence se těžce opřela o hůl. „Žádný strachy, Grace. Do

staneme Jacoba zpátky.“

„Já vím, matko,“ pokývla Grace.

Florence si povzdychla. Grace byla o dva roky starší než ona,

asi před deseti lety jí ale začala říkat „matko“. Florence si nebyla jistá, jestli Grace vůbec chápe, že unesený muž je její vnuk.

„Proč jsme se nesvezly s karavanou toho obchodníka s ví

nem?“ zeptala se Florence. „Počkat, už si vzpomínám. Protože se někdo pokusil svést jeho vozku.“

„Jak jsem měla vědět, že jeho manželka patří ke strážcům?“

opáčila Millie. „A kromě toho jsem si jenom chtěla ohřát ruce.“

Grace se ohlédla. „Chceš půjčit rukavice?“

Florencino odseknutí uťal dusot kopyt. Millie pohlédla na

Florence, která chvíli poslouchala, pak řekla: „Zní to jako jeden jezdec.“

Obě ženy se raději postavily před Grace. Když se jezdec ob

jevil na dohled, Florence se lehce uvolnila. Podle zelenozlaté zbroje appalooské klisny i jejího jezdce se jednalo o členku vikomtovy stráže.

Jezdkyně byla o něco méně obrněná než kůň. Až na několik

kousků oceli a bronzu, které jí chránily čest a spodní část trupu, na sobě měla jen dlouhou zelenou pláštěnku. Nebyla to zrovna praktická uniforma, ale tradice byla tradice. Millie soucitně zahvízdala. „Říká se, že strážkyně necítí bolest. Ha! Ať si někdo zkusí za mrazivého rána nasadit na prsa studené kovové košíčky a uvidíme, jestli bude po zbytek dne ještě vůbec něco cítit. Já si do těch svých cpala vlnu, abych si je zahřála.“

„Aby sis je zahřála,“ zopakovala Florence. „To určitě.“

Jezdkyně se zastavila. Florence i ze svého místa viděla, že

má husí kůži. „Z cesty. Dneska nemám čas na žebráky ani na babky.“

„Jméno a hodnost,“ obořila se na ni Florence tak hlasitě, až

Grace vyskočila.

„Lissa, zvěd druhé třídy.“ Dívka se zahalila do pláštěnky.

„Kdo jste vy a co děláte za takového rána na silnici?“

„Mířilyjsme k řece Bílý had,“ vyštěkla Florence. „Teď se tu ale

hádáme s holkou, která nedokáže projevit trochu úcty starším.“

Lissa zrudla. „Řeka není bezpečná. Bandité už přepadli lépe

chráněné poutníky, než jste vy. Došlo k přepadení, únosům...“

„My víme. Riskneme to,“ přerušila ji Florence.

Lissa pobídla koně a ten jim zatarasil cestu. „K mým povin

nostem patří ochrana obyvatel Adenkaru. Vezmu vás zpátky do města, kde budete v bezpečí.“

„Jenom pokud už obchodník s vínem a jeho karavana od

táhli,“ zamumlala Millie.

„Na tyhle nesmysly nemáme čas, děvče. Kdo je tvůj velitel?“

zeptala se Florence.

„Baird Rudovous. A kdyby tu byl, měl by s vašimi řečmi

mnohem menší trpělivost.“

„Baird...“ Florence pohlédla na Millie a ta kývla.

„Podsaditý chlapík? Miluje řemdihy?“

„Vy znáte Bairda?“ zeptala se dívka skepticky.

Millie na ni chlípně pohlédla. „Od koho asi získal zálibu v ře

tězech, děvče? Vrať se domů a pověz Bairdovi, že pokud nena

učí své zvědy slušnému chování, Millicent Rudoruká mu dá co

proto.“ Mrkla. „Možná to udělám i tak, kvůli starým časům.“

Lissa sklouzla ze sedla a přistála na špičkách. „Nemůžu vás

nechat jít. Můžete špehovat pro bandity, co já vím. Raději bych

nebojovala, klidně vás ale svážu do kozelce, pokud budu mu

set.“

„To si nemyslím,“ řekla Millie. „S pouty může být zábava,

ty jsi na mě ale moc hubená.“

Grace si založila paže na hrudi. „Mám se o ni postarat,

matko?“ zeptala se a působilo by to výhrůžně, kdyby její hlas

nezněl tak suše a chraplavě.

Lissa poplácala svůj meč. „Nechci použít sílu.“

Florence vykročila, zakopla ale o kámen schovaný pod sně

hem. Když klopýtla, Lissa se natáhla, aby ji chytila.

Florence zasadila Lisse úder holí do oblasti bránice. Lissa za

sípala a klesla na kolena. Florence jí pak položila hůl na krk

a Millie jí sebrala meč.

„Za to se omlouvám, drahá. Ti banditi ale mají vnuka mé pří

telkyně. Dostaneme ho zpátky.“ Usmála se. „A ty nám pomů

žeš.“

* * *

Grace posadili na Lissina koně a Millie jela v sedle za ní. Flo

rence byla lepší jezdkyně, nebyla ale dost silná na to, aby Grace

chytila, kdyby spadla. Florence a Lissa šly vedle koně pěšky.

Lissa měla ruce spoutané provazem a přivázané k sedlu.

„Únos strážkyně je hrdelní zločin,“ brblala Lissa.

„Co mám dělat? Poslat tě zpátky, abys běžela žalovat Bair

dovi?“ zajímala se Florence. „Už celé měsíce se snaží tu bandu

dopadnout. Poslal by k řece celou jednotku a ta by nadělala ta

kovou paseku, že bychom Jacoba nikdy nedostaly zpátky.“

„Pokud jste byla sama strážkyní, složila jste přísahu vikom

tovi. Máte povinnost poslouchat Bairdovy rozkazy.“

„Mám povinnost zachránit Jacoba.“

„Vikomt zakázal platit banditům výkupné.“

„Tak mě můžete popravit dvakrát. A kromě toho nemám

v plánu platit výkupné.“

„Chcete jim ho vzít násilím?“ Lissa se rozesmála.

Grace se zamračila a udeřila se seschlou pěstí do ruky. To

způsobilo, že začala klouzat do strany, a Millie jí jen taktak za

bránila, aby spadla ze sedla.

Jakmile se Grace opět narovnala, Millie se sklonila z koně

a pošeptala strážkyni: „Opatrně, holka, jinak ti Florence nakope

ten tvůj pěkný zadek a ani se při tom nezadýchá.“

„Lsti a zrada.“ Lissa si odplivla.

Florence pokrčila rameny. „A vyhrožovat starým ženám je

čestné?“

3XB-1

Za kopcem

(OVER THE HILL)

Jim C. Hines

„Kdo je podle tebe starý?“ vyštěkla Grace.

Lissa už znovu nepromluvila, dokud nezastavily, aby se na

obědvaly. Millie nadšeně prohledala sedlové brašny a vytáhla z nich měch s naředěným vínem a v papíru zabalený příděl jídla. Když papír roztrhla, ušklíbla se.

„Od doby, kdy jsme sloužily ve stráži my, se jídlo vůbec ne

změnilo.“ Poklepala sucharem na sedlo, pak ho hodila Lisse. „Nebudu riskovat, že kvůli tomuhle přijdu o poslední zuby, které mi zůstaly.“

Grace si vzala plátek sušeného masa a začala ho žužlat.

Millie vytáhla z Lissiných sedlových brašen měděný kotlík.

„Pojď, Grace.“ Sebrala jí z ruky sušené maso. „Uvaříme to, aby to změklo, jinak nám umřeš hlady.“

„Zmasakrují vás,“ řekla Lissa, když odešly. „Vzdejte to a já

vás nenahlásím. Stráž vnuka vaší přítelkyně zachrání.“

Florence se usmála a nakrájela si jablko na tak malé kousky,

aby ho mohla požvýkat. „Dnešní stráž by nenašla svoji prdel, i kdyby k tomu měla mapu. O nás si strach nedělej, drahá. Pokud půjde všechno podle plánu, zachráníme Jacoba a zmizíme dřív, než si uvědomí, co se stalo.“

„A když něco nevyjde?“

Florence se zakřenila. „Pak by ti banditi měli raději doufat,

že se nad nimi Grace slituje.“ Vzala si další kousek jablka a pomalu žvýkala. „Tak, pomůžeš nám, nebo tě mám znovu svázat? Nemysli si, že jsem si nevšimla, že se snažíš uvolnit si pouta.“

„Když budete mít štěstí, jenom vás okradou a nechají vás ze

mřít.“

„Další důvod, abys nás chránila, drahá. Podle mě bys nám

mohla pomoct a ještě se něco naučit. Anebo se můžeš vrátit domů a vysvětlit, jak tě dostala trojice stařenek.“ Sáhla si do pláště, vytáhla nůž a přeřízla Lisse pouta.

„Pustíte mě?“

„Vypadalo by podezřele, kdybychom se objevily se svázanou

strážkyní v závěsu, nemyslíš?

Nepovídej, že se pod tou mdlou, povinností dbalou slupkou

neschovává mladé děvče, které touží po troše vzrušení a dobrodružství.“

Lissa zírala na svá zápěstí. „Přísahala jsem, že budu chránit

lidi,“ řekla pomalu.

„Hodná holka. Teď se běž podívat, kam se poděly Millie

a Grace, a nech mi trochu soukromí. Jestli se hned nevyčůrám, asi prasknu.“

* * *

Hleděly z vrcholu kopce na řeku pod ním. „Co myslíte?“ ze -

ptala se Florence.

Millie ukázala na stromy na protějším břehu. „Pokud jsou

chytří, budou mít lidi tam a tam. Lučištníky, jestli nějaké mají. A aspoň jednoho poslíčka pro případ, že by to byla past.“

Florence kývla na souhlas. S pomocí Lissina koně se dostaly

na místo schůzky sotva několik hodin po východu slunce. Bandité ve vzkazu napsali, že se mají u Farmářova mostu sejít s mužem v modré čapce.

„Vypadá to podle vás na modrou čapku?“ zeptala se Flo

rence.

„Možná, kdybys ji vyprala.“ Protáhla si ramena. „Tak jak to

uděláme? Jestli je sám, zbavím se ho mečem. Ale jestli má s sebou posily... Jaká škoda, že tyhle staré ruce už neudrží luk.“

Florence se naklonila k Lisse. „Když jsme ještě sloužily ve

stráži, říkaly jsme o Millie, že vždycky dostane svého chlapa.“

Millie vyplázla jazyk. Grace se zahihňala.

„Možná se vám podaří ho zaskočit,“ řekla Lissa. „Ale pokud

s sebou má přátele, je po vás.“

Florence pohlédla na Millie, pak naklonila hlavu k Lisse. Mil

lie se usmála.

„Co?“ zeptala se Lissa.

„Je mladá,“ pravila Florence. „Umím si představit, že ten

chlapík už nějaký čas neviděl hezké děvče.“

„Bude potřebovat trochu upravit,“ namítla Millie. „Musíme

udělat něco s jejími vlasy... a potřebovala by trochu pomoct

v oblasti hrudníku.“

Lissa si přitáhla pláštěnku blíž k tělu. „Nepůjdu tam dolů

a nebudu svádět nějakého špinavého banditu.“ Pohlédla na Mil

lie. „Nejsem žádná coura.“

„Co prosím?“ řekla Millie tiše.

„Ale ty jsi coura,“ pravila Grace a pokrčila rameny. Millie

protočila oči.

„A s mými vlasy nic není!“

„Vůbec nic,“ souhlasila Millie. „Jen je máš tak pevně stažené,

až se divím, že ti oči nevyskočí z hlavy. A zkus se občas usmát.

Vypadáš jako socha z Chrámu nafrněných mrch.“

Lissa spustila ruku k boku, kde měla mít meč.

„Dost,“ vyštěkla Florence. „Lissa je strážkyně. Voják.“ Ob

rátila se k Lisse. „A voják používá všechny zbraně, které má

k dispozici.“ Rozpletla jí cop, prohrábla tmavé vlasy a načech -

rala jí je kolem ramenou. „A kromě toho jsi docela hezká.

Anebo bys byla, kdyby ses trochu uvolnila.“

„Užívej si,“ dodala Millie. „Než se naděješ, budeš vypadat

jako my, vrásčitá a skvrnitá jako přezrálé ovoce.“

Lissa se rozhlédla. „Opravdu si myslíte, že jsem hezká?“

Florence odhrnula Lisse pláštěnku a stáhla jí zbroj pevněji.

Lissa vyjekla.

„Co to děláte?“

Millie hvízdla. „Dává ti tvary, děvče. Jestli ten chlap nebude

do dvou minut slintat jako pes, sním svůj meč.“

„Jde o přístup,“ řekla Florence. „Jsi víc než voják. Jsi krásná

mladá žena. Pochlub se tím. Užij si to!“

Lissa znovu zrudla. „Nevím, jestli můžu.“

„Chceš udělat kariéru, že?“ zeptala se Millie. „Celý život ses

učila zacházet s mečem, neměla jsi čas na zábavu ani jiné po

dobné věci?“

Přikývla.

„Ha! Jsi úplně jako Florence, když k nám přišla. Byla stejně

upjatá jako ty. Florence, vzpomínáš, jak jsme tě poprvé vzaly

k Mocným hřebcům a ukázaly ti Polykače mečů?“

„Ticho,“ okřikla ji Florence. „To je v pořádku, drahá. Pokud

se na to necítíš, pokusí se ho svést tady Millicent.“

* * *

„Jdete pozdě,“ stěžoval si zvěd.

„Moje nohy už nejsou tak rychlé jako dřív,“ odsekla Flo

rence. „Jsem tady, ne?“

„Kdo je to?“

Pohlédla na Lissu. „Jacobova sestra. Trvala na tom, že mě

doprovodí.“

„Tolik mi chybí,“ vyhrkla Lissa a trochu se uculila – přesně

jak Millie navrhla. „Udělám cokoli, abych získala bratra

zpátky.“

„Máte peníze?“

„Podívám se.“ Lissa si odhodila pláštěnku dozadu a začala

si rukama přejíždět po těle.

Bandita si založil paže na hrudi. „Pospěš si, holka.“

4 XB-1


Florence civěla. Lissa se na toho chlapíka prakticky vrhala,

jemu ale jakoby v žilách koloval sníh.

Lissa se usmála. „Vím, že jsem je někde tady měla.“

„Pokud možno dneska.“ Bandita působil skoro znuděně. Co

to s ním bylo?

Lissa střelila ustaraným pohledem po Florence. „Můj ubohý

bratr. Co jste s ním provedli?“

„Ještě nic. Šéf nedovolil, abychom se ho dotkli. Bojoval ale

dobře. Váš bratr je silný chlapík.“

Florence se stáhl žaludek. „To je, že ano? A taky fešák.“

Bandita si povzdychl. „V tom máte pravdu.“

Florence znala ten povzdech. Toho nesvedou. Lissa neměla

to správné vybavení.

Vzápětí to došlo i Lisse. Natočila se tak, aby jí bandita nevi

děl přes vlasy do tváře, a pohnula rty: „Co teď?“

Florence nevěděla. Trvala na tom, aby si Lissa s sebou ne

vzala žádné zbraně, protože tak vypadala bezmocněji a svůd

něji. „Peníze jsme cestou zakopaly,“ řekla rychle. „Kvůli bez

pečnosti. Když půjdete s námi...“

„Nemáte je, že?“ zeptal se bandita. „Budu vás muset vzít s se

bou.“

Natáhl se po Lissině zápěstí.

„Lisso, ne...“ Dál se Florence nedostala. Lissa praštila ban

ditou o zem a obrátila mu prsty dozadu, až se skoro dotýkaly

předloktí. Druhou rukou mu zatlačila na loket.

Do sněhu mezi Lissinýma nohama se zabodl šíp.

Ze stromů jim zasalutoval druhý bandita. „Buďte hodné, ano?

Jinak někdo přijde k úhoně.“

* * *

Lesem je vedli tři muži. Ten s lukem se usmíval na Lissu,

která ho okatě ignorovala.

„Proč jsi na nás nemohl čekat ty?“ zeptala se ho Florence.

„Cože?“

„Ale nic.“ Vlekla se tak pomalu, jak jen mohla, aniž by vzbu

dila podezření. Jak dlouho bude trvat, než je ostatní dohoní?

Pravděpodobně deset minut, pokud se Millie podaří přesvědčit

Grace, že je to důležité. Raději se rozhodla počítat s patnácti,

jen pro jistotu.

Bandité se dobře maskovali, jejich stany z bílého plátna splý

valy se sněhem. U malého táborového ohně napočítala osmnáct

mužů a žen. Další hrstka byla patrně schovaná ve stanech. Na

klonila se k Lisse.

„Kolik jich zvládneš, co myslíš? A buď upřímná?“

Lissa se rozhlédla. „Ve férovém souboji? Tak čtyři nebo pět.“

„Ve férovém souboji.“ Florence poplácala Lissu po tváři.

„Roztomilé.“ Zvýšila hlas a zeptala se: „Kdo velí téhle chásce?“

Nikdo neodpověděl. Hodně si jich se zájmem měřilo Lissu.

Zbytek pokukoval po hubeném blonďatém muži, který jedl z ta

líře sušenou rybu.

„Hej, ty tam, Blonďáku!“ Florence k němu přidupala a za

bodla hůl do země mezi jeho nohama. „Kde je Jacob?“

„Kde jsou moje peníze?“ Pohlédl na Lissu. „Anebo jste mi

výměnou přivedla tu krasavici?“

„Nemluv s plnou pusou,“ uhodila na něj Florence.

„Jinak co?“ Lehce do Florence strčil. Shrbila se a opřela se

o hůl. A pak se objevila Lissa.

Odhodila si pláštěnku dozadu a postavila se mezi Florence

a Blonďáka. „Jsem Lissa Krvavá píseň, strážkyně, a jestli se té

ženy ještě jednou dotkneš, utrhnu ti prst a nacpu ti ho do

chřtánu.“

Florence Lissu odstrčila. „Pokud toužíš umřít, proč mu prostě

nepadneš na meč a neskoncuješ to?“

„Snažím se vás chránit, vy jedna paličatá stará...“

„Já jsem v pohodě. Nechystal se mi ublížit.“

„Ve vašem věku by vám mohl ublížit silnější poryv větru!“

Blonďák se zasmál. „Dohlédněte na ně, já zajdu pro provazy.

Vypadá to, že máme další rukojmí. Alespoň za tu krasavici by

chom měli dostat dobře zaplaceno.“

Florence zapátrala pohledem v lese okolo. Kde trčely Millie

a Grace? Byly mrštnější než Florence a měly Lissina koně. A na

rozdíl od Florence nepotřebovaly co půlhodiny čůrat. Teda po

kud Millicent... ach ne.

„Lisso, když jsi šla po obědě za Millie a Grace, co jedly?“

„Nevzpomínám si.“

„Měla s sebou Millie fialový váček?“

Lissa nakrčila čelo. „Myslím, že ano...“

„Zatracená ženská. Tvrdila, že si je s sebou nevzala.“

„Co v něm bylo?“

„Sušené fíky. Millie je miluje. Vždycky je milovala.“ Před

několika lety jí ale začaly dělat paseku ve střevech. „Může trvat

další hodinu, než se sem dostanou.“

Zmlkla, protože se vrátil Blonďák. Dvěma svým mužům po

dal provazy. „Tak ty jsi strážkyně,“ řekl Lisse. „Alespoň jsi

pěkná na pohled.“

Bandita, který je přivedl do tábora, omluvně pokrčil rameny

a chopil se Florenciných zápěstí. Ten, který spoutával Lissu, se

tvářil samolibě. Florence si uvědomila, že je to stejný muž, který

po Lisse pokukoval cestou.

„Tuhle bychom mohli zavřít u mě ve stanu, šéfe,“ navrhl.

Tentokrát Lissa použila jiný manévr, zahákla mu nohu za kot

ník, chytila ho pod krkem a praštila s ním o zem. Než se stačil

někdo pohnout, sebrala mu nůž a vykřikla: „Vyzývám vašeho

velitele na souboj!“

Blonďák se rozesmál. „Chceš mě dostat tím žabikuchem?“

„Porazím tě jakoukoli zbraní, kterou si vybereš.“

„Dobrá.“ Luskl prsty a jeden z mužů mu podal nabitou kuš.

„Nech si nůž. Já zůstanu u tohohle kotěte.“

Florence se vytrhla svému vězniteli. „Ach, pro všechno

svaté.“ Kdysi by nakopla nejbližšího banditu do rozkroku, se

brala mu zbraň a bojovala po Lissině boku, dokud by se neosvo

bodily nebo nepadly.

Nyní se ale přikolébala k Lisse a vytrhla jí nůž z ruky. „Jestli

se chceš nechat zabít, posluž si, pokud ale budeš takhle pokra

čovat, skončíme pod drnem pravděpodobně i já a Jacob.“

Lissa se nafoukla a několik banditů obdivně vykulilo oči.

„Jen jsem...“

„Já vím,“ řekla tiše. „A vážím si toho. Jestli ale uděláš něco

takového ještě jednou, praštím tě sama.“ Otočila se k Blonďá

kovi. „Musíš Lisse odpustit. Je umíněná. Ale nechcetě vyzvat.“

„To jsem si myslel.“ Blonďák se usmál a odložil kuš na zem.

Florence mu úsměv opětovala. „Já ale jo.“

„Cože?“ zvolal půltucet lidí najednou. Florence je ignorovala

a začala ze sebe shazovat deky a pláště. Vítr se do ní zakousl

jako chladná ocel, ale ignorovala ho. Banditi užasle zírali, jak

svléká vrstvy a vrstvy staré vlny a zašlé bavlny. Florence skon

čila, až když byla oblečená skoro stejně jako Lissa.

Zašlé prsní košíčky jí volně ležely na hrudi a smaragdově ze

lená bederní zástěrka by jí sklouzla z kostnatých boků, kdyby

si minulý měsíc neutáhla opasek. Roztřepené žluté střapce ji

lechtaly na stehnech. Její pokožka měla barvu pergamenu a ja

terní skvrny na ní vystávaly jako inkoustové kaňky. Paže i nohy

jí křižovaly tmavé žíly a bledé jizvy.

5XB-1


„To nemůžete myslet vážně,“ vykřikla Lissa. „To vám nemůžu dovolit.“

„Bojovala jsem s bandity už v dobách, kdy tvůj táta cucal cecík tvojí báby.“

„Zabije vás.“

Florenci si povzdychla. „Tohle léto mi bude sedmdesát. Tobě je kolik, šestnáct?“

„Osmnáct,“ prohlásila Lissa vzdorně.

„Osmnáct. Bohové tě chrání, děvče. Kdyby tě tenhle šašek zabil, připravil by tě o celý život. Když zabije mě...“ Pokrčila rameny. „Přijdu o několik let, kdy budu jíst kaši a shánět se po záchodcích.“

„To je šílené.“

„Sama jsi to řekla. Bylo pravděpodobnější, že mě zabijí, než že zachráním Jacoba. Nemůžeme si ale dovolit zaplatit Blonďákovo výkupné a já mám nejmíň co ztratit.“ Usmála se. „A nepřítel, který nemá co ztratit, je nejnebezpečnější.“

Florence ukázala holí na Blonďáka. „Tak se do toho dejme, než natáhnu brka stářím.“

„Ukázala jste, co ve vás je, stařeno. Vážím si vaší odvahy, ale...“

„Dobrá.“ Kulhavě zamířila ke stanům. „Osvobodím Jacoba. Jestli mě chceš zastavit, radši se do toho dej.“

Pokynul svým mužům. „Troyi, svaž ji a zavři ji k našemu rukojmí.“

Ukázalo se, že Troy je bandita v modré čapce, který je čekal u řeky. Florence ho dloubla hubeným prstem do hrudi. „Neopovažuj se. Já vyzvala jeho. Styď se, že děláš jeho špinavou práci. Sedni si a počkej, až tu věc vyřeší jako chlap. Potom mě můžeš svázat.“

Smutně zavrtěla hlavou. „Co vlastně dělá kluk jako ty s takovou cháskou? Jsi mladý, zdravý, pohledný... Určitě ti připadalo romantické žít tady spolu s drsnými zálesáky.“ Troy zrudl. „Nejsou ale pro tebe. Najdi si milého chlapce a poctivou práci. Existují bezpečnější způsoby, jak si vydělat na živobytí, než tahat se s takovou špínou.“ Ukázala palcem na Blonďáka, který se už neusmíval.

„To by stačilo,“ zasyčel.

Florence ho ignorovala. „ A ty,“ otočila se k banditovi s holou hlavou a velkým znaménkem na tváři. „Vypadáš, jako by ses už týden nekoupal, a tvůj dech cítím až odsud. Nikdo si tě nebude vážit, když si nevážíš ani sám sebe, a už vůbec ne hezká holka jako tady Lissa. A pokud si neumíš zašít ty díry v plášti, prostě ho slož a nech ho tady. Na odchodu si ho vezmu. A očekávám, že mi za jeho vyspravení zaplatíš, rozumíš?“

Tupě kývl. Někteří bandité se zasmáli, Florence se už ale přesunula k dalšímu chlapci. Blonďák vyštěkl rozkaz a chlapec tasil meč.

„Dej to sem.“ Florence popadla zbraň za čepel a vyškubla mu ji z rukou. „To on ti dal tenhle kus šrotu?“

„Ano, madam.“

Přejela palcem po čepeli. „Jílec je uvolněný, meč děsivě vyvážený a nenabrousili ho přinejmenším od chvíle, co ses narodil. Taková zbraň ohrožuje spíš tebe než tvého protivníka, jasné?“

„Ano, madam.“

„Dobře. A teď, chtěj po tom skrblíkovi pořádný meč, a pokud ti ho nedá, vrať se zpátky k mámě. Jinak zemřeš dřív, než budeš dost starý na to, aby ses začal holit.“

Než se mohla pustit do dalšího bandity, Blonďák ji chytil za rameno a srazil ji na zem. Promrzlá půda byla tvrdá jako cihla.

„Co to s tebou je?“ vyštěkla Florence, jakmile popadla dech. „Plížit se zezadu ke staré ženské. Copak tě rodiče dobře nevychovali?“ Lidé v kruhu okolo začali bručet na souhlas.

6 XB-1


„Ticho,“ zaječel Blonďák. „Nebudu s vámi bojovat, ale ani vám

nedovolím, abyste takhle mluvila s mými lidmi.“

„Vezmu si Jacoba,“ prohlásila Florence pevně. Slyšela, jak se

Lissa nervózně pohnula.

Blonďák se začal chechtat, až se za břicho popadal, a jeho

smích se nesl lesem. „Líbíte se mi. Máte víc kuráže než všechny

ostatní ženské, které jsem kdy poznal, a kdybyste byla o století

mladší...“ Zavrtěl hlavou.

„Kdybych byla tak mladá, odevzdala bych tvoji hlavu vikom

tovi jako trofej.“

Blonďák se pořád pochechtával. „Škoda, že už nejste mladá.“

Zvýšil hlas. „Zabijte ji.“

Několik banditů se doopravdy zvedlo. Florence si založila paže

na hrudi a banditi se zastavili s napůl tasenými zbraněmi. „Jaká

škoda. Co přijde teď? Začnete okrádat malé děti? Sednout,

všichni.“

Nikdo nepromluvil. V dálce zakřičel jestřáb, znělo to jako

smích. Banditi se pomalu posadili.

Florence se otočila k Blonďákovi. „Měl by sis najít jinou kari

éru. Jsi příliš hloupý na to, abys velel banditům. Měl jsi mě zabít,

jakmile jsem tě vyzvala. Teď už je příliš pozdě.“

„Opravdu?“ zavrčel. Ruka mu sjela k meči, najednou sebou ale

překvapeně trhl. Dotkl se krku v místě, kde mu z kůže trčela tenká

černá šipka.

„Opravdu.“

Ohrnul rty a tasil meč. První ranou přelomil Florence hůl, takže

zavrávorala a upadla na zem. Ke druhé už se nedostal.

Lissa skočila před Florence, zakryla ji vlastním tělem a nakopla

Blonďáka do hrudi. Odlétl dozadu a upustil meč. Lissa zbraň se

brala a zaujala obrannou pozici.

Blonďák se vyškrábal na nohy a vytáhl zahnutý nůž. Udělal

krok, ale zastavil se, protože ho do břicha dloubl rozštípnutý konec

Florenciny přelomené hole.

Ušklíbl se a chytil ji. Florence ho druhou půlkou praštila přes

klouby na ruce, takže klopýtl a zavyl bolestí. Jeho křik ale slábl,

jak jedy na šipce začaly účinkovat, a nakonec se zhroutil do sněhu.

Florence se překulila a zadívala se do lesa. Mezi stromy stála

Grace a do tenké černé foukačky strkala další šipku.

„Konečně jste tady!“ zaječela Florence.

Millie se tvářila zahanbeně. Grace se jen zamračila a varovala

ostatní bandity: „Další hovado, který se pokusí ublížit mojí matce,

skončí s šipkou v oku.“

* * *

Jacob byl v pořádku, jen se styděl. Florence ho deset minut bo

vala za to, že byl tak neopatrný a nechal se chytit hrstkou banditů.

Potom ho pevně objala, rychle ho políbila a poslala ho přihnat

koně banditů.

A co se týkalo samotných banditů... Florence se rozhlédla. Víc

než polovina se rozhodla doprovodit je zpátky do města. Někteří

očividně nechtěli být poblíž, až se Blonďák probere. Ostatní se

báli toho, co se stane, až dorazí stráž.

„Co budete dělat dál?“ zeptala se Lissa.

„Chceš říct co bude dělat Jacob?“ ozvala se Millie.

Lissa zrudla a odhrnula si vlasy z očí. Florence se jen usmála.

Jen slepý by neviděl, jak po sobě ti dva pokukují. Už se vsadila

s Millie o to, jak dlouho bude trvat, než Lissa odvleče toho chlapce

do postele. Naklonila se ke strážkyni. „Pravda je, že Jacob začal

mluvit o tom, že by vstoupil do stráže. Ten hloupý kluk se v životě

nedotkl meče.“

„Jestli se nikdy ani nedotkl meče, tak proč...“

Florence na ni významně pohlédla a Lissa ještě víc zrudla.

„Ach. No, mohla bych... hm. Mohla bych na něj dohlédnout.

Chci říct, pokud by se pak Grace cítila líp.“

Millie se zachechtala. „Určitě by se cítila mnohem líp, kdyby

věděla, že jsi s ním a pomáháš mu zvládnout jeho meč.“

„Žádný strach, drahá,“ uklidňovala ji Florence. „Grace má

v plánu dohlédnout na Jacoba osobně. Celý den mluví o tom, že

se zapíše na dalších deset let.“

„Ale je...“

„Příliš stará?“ doplnila Florence. „Grace Stínová duše umí trefit

z foukačky na padesát kroků mouchu. Opravdu chceš tu větu do

končit?“

Zavrtěla hlavou. „Prostě se bojím, že by se jí mohlo něco stát.“

„Nic se jí nestane, pokud bude mít správného velitele.“ Florence

se usmála a čekala, až to Lisse dojde.

Lissa vykulila oči. „Tím myslíte sebe? Ale...“

„Raději ani tuhle větu nedokonči, děvče. Navíc je to lepší než

sedět u krbu, háčkovat ponožky a čekat na smrt. Millie, Grace a já

postavíme stráž zpátky do latě.“

Lissina tvář se napjala. „To zní... hezky.“

Než mohla říct víc, Grace a Jacob se přiřítili na koních. Graciny

šedé vlasy byly zvlhlé potem a vrásčitou tvář měla roztaženou v ši

rokém úsměvu. „Pojď, matko! Dáme si závod na kopec!“ Aniž by

počkala na odpověď, vyrazila.

Florence se otočila k Lisse a Millie. „Raději ji dohoňme, než si

ublíží.“ Natáhla zkroucené prsty a švihla otěžemi. Kůň poskočil,

zacloumal jí kostmi a ostatní se museli pustit za ní. Ráno ji budou

děsivě bolet klouby, to na tom ale nebylo to nejhorší.

Za jízdy si pro sebe mumlala: „První, co po návratu ke stráži

udělám, bude, že si pořídím sedlo, ve kterém si nebudu tak natřásat

měchýř.“

Poprvé vydáno v antologii Turn the Other Chick

(sest. Esther M. Friesner) v roce 2004

Přeložila Kateřina Niklová

Ilustrovala Alena Kubíková

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

JIM C. HINES

Americký spisovatel (nar. 1974), do žánru vstoupil povídkou

„Blade of the Bunny“ (1999) a s ní spojeným dílčím úspěchem

v literární soutěži L. Ron Hubbard Presents Writers of the Fu

ture. Fanoušky humoristické fantasy potěšil příběhy goblina

Jiga zvaného Drakobijce v románech Goblin Quest (Goblin,

2004, česky Fantom Print 2007), Goblin Hero(Goblin hrdina,

2007, česky Fantom Print 2008) a Goblin War (Goblinova

válka, 2008, česky Fantom Print 2009). Pohádkovými posta

vami se to přímo hemží v odlehčené románové fantasy sérii

The Stepsister Scheme((Ne)Šťastné konce, 2009, česky Fan

tom Print 2010), The Mermaid's Madness (2009), Red

Hood's Revenge (2010) a The Snow Queen's Shadow

(2011). Humor a spousta akce se mísí spolu s nadpřirozenými

bytostmi rovněž v příbězích nadaného, ale nepříliš zodpověd

ného knihovníka, jenž se v románech Libriomancer (2012)

aCodex Born(2013) stará o magické knihy. Námi zveřejněná

povídka se sice odehrává ve fantasy kulisách, ovšem fantas

tický prvek postrádá, pokud za něj nepovažujete partu starých,

nicméně více než zkušených strážkyň veřejného pořádku.

Snad se vám přesto bude líbit...


8 XB-1

Nejsem zločinec. Nic jsem neprovedl.

Na začátku fronty právě vyhmátli ženu, pětatřicet, snědá

pleť, pod okrajem baretu La Senza nevinné vykulené oči. Vypadá to, že se nadopovala oxytocinem, zkusila oslovit živočišnou složku systému, tady se usmát, tam mrknout očkem, vyvolat chemický vzruch, který obejde logiku a zašeptá přímo do mozkového kmene: Tuhle není nutné protáhnout strojem, není nepřítel...

Jenže na něco asi zapomněla: tady jsme stroje všichni, pře

stavění a vyladění a vylepšení do poslední molekuly. Strážní jsou očkovaní proti vemlouvavým slůvkům i vůním. Ženu odvádějí, její námitky neposlouchají. Pokouším se zařídit dle jejich příkladu, zatvrdit se proti tomu, co ji čeká za bílými dveřmi. Co ji to napadlo, zkoušet takovou koninu? V hlavě se jí musí skrývat něco horšího než pouhé sklony. Platící cestující nevytahují z fronty jen za zlé představy, to ještě ne, zatím. Musela něco provést. Musela přistoupit k činu.

Půl hodiny do nástupu na palubu letadla. Přede mnou stojí

minimálně padesát zákona dbalých občanů a ještě nás ani nezačali zpracovávat. Před frontou dříme jako obří obrněný krab nedávno pořízený bzučák, tlamu dokořán. Jedna strážná se z jeho stínu vydá podél fronty, namátkově šacuje některé pasažéry, jiné míjí, přesvědčená, že jí první dnešní úlovek přinesl štěstí. Ve spravedlivém vesmíru bych se od ní neměl čeho obávat. Nejsem zločinec, nic jsem neprovedl. Ta slova mi vrčí v hlavě jako kolovrátek, jako obrana, jako ujištění.

Nejsem zločinec. Nic jsem neprovedl.

Ale je mi jasné, že mě ta zatracená mašina stejně označí.

* * *

Na začátku fronty se rozsvěcí Tajemná komnata. Ne

osobní ženský hlas zvěstuje začátek bezpečnostní kontroly, ozvěna ho nese nepříjemnou akustikou letištního terminálu. Stráže líně rovnají záda a vypínají hruď. Aby nás fronta přijala, vzdali jsme se všeho: samolepicích čipů, šperků, kapesní kanceláře, všechno zabavili a vydají až na druhé straně vykoupení. Lidé se zdravotními implantáty a starožitnými amalgámovými plombami tu nejsou vítáni. Takoví stojí zvláštní frontu v oddělené místnosti, kde se dodnes hraje na klasické výslechy a prohlídky tělesných otvorů.

Všudypřítomný hlas nařizuje všem pasažérům letu Westjet

stiženým epilepsií, kochleární poruchou nebo Greyovým syndromem hlásit svůj stav strážím ještě před vstupem do skeneru. Cestující, kteří se rozhodli nepodstoupit sken, mohou cestu zrušit. Westjet v tomto případě bohužel nevrací cenu letenky. Společnost nezodpovídá za neurologické vedlejší účinky, dočasné ani trvalé, jež může průchod skenerem přivodit. Průchod skenerem znamená souhlas s uvedenými podmínkami.

Vedlejší účinky se občas vyskytují. V dřevních dobách

prodělalo pár nezajímavých epileptiků drobný záchvat. Známý ateista z Oxfordu – ten, co napsal všechny ty knížky

– chytil u kontroly na Heathrow nezlomnou náboženskou

víru, i když část viny nakonec padla na mozkový nádor, který

tou dobou měl a který ho za dva měsíce zabil. Loni byly plné

noviny jedné starší vdovy ze St. Paul's, která si ze bzučáku

v soudní budově odnesla neukojitelnou sexuální touhu po

běžecké obuvi. Sony to mohlo stát spoustu peněz, ale ta las

kavá duše se naštěstí rozhodla výrobce nežalovat. Zvěsti, že

těsně před tím památným rozhodnutím použila SWank, se

nepotvrdily.

* * *

„Cíl cesty?“

Ani jsem si nevšiml, že strážná došla až ke mně. Její laser

mi olízne obličej biometrickými chuťovými pohárky. Roz

mrkávám mžitky.

„Cíl cesty,“ opakuje.

„No, Yellowknife.“

Mrkne na tablok. „Služebně nebo za zábavou?“ Tyhle

otázky nemají smysl, nejsou ani podle předpisů. SWank nás

povznesl nad ubohé výslechy. Nejspíš se jí prostě nelíbím.

A možná to nějak ví, i když to nedovede pojmenovat.

„Ani jedno,“ opáčím. Prudce zvedne hlavu. Nevím, z čeho

mě podezírala původně, ale teď ji má vyhýbavá odpověď

v podezření utvrdila. „Cestuji na pohřeb,“ dodám.

Beze slova jde dál.

Já vím, že nejsi, Otče. Víru jsem opustil už v dětství. Ať

si ostatní lpí na svých slaboduchých pověrách, ať si škemrají

o útěchu a o výmluvy u nadpřirozených sil. Ať si zbabělci

a prosťáčci popírají temnotu příslibem vybájeného zásvětí.

Já žádné neviditelné kamarády nemám. Vím, že mluvím sám

k sobě. Kdybych s tím tak dovedl přestat.

Zajímalo by mě, jestli ten stroj dovede odposlechnout náš

rozhovor.

Stál jsem při tobě u tvého soudu, jako jsi ty stál při mně

léta předtím, kdy jsem na celém světě neměl jiného přítele.

Přísahal jsem na tvoji svatou knihu pohádek, že ses mě ani

nedotkl, ani jednou za všechna léta. Lhali i ti ostatní? Nevím.

Nesuďte, říká se.

Tys ale souzen byl, a shledán nevyhovujícím. Novinám to

ani nestálo za zmínku – kněz, který osahává děti, je už pěkně

dlouho spíše tragikomická postavička než zločinec, a farnost

zapadlá někde v tundře stejně nikoho nezajímá. Kdyby tě

byli ještě naposledy někam v tichosti uklidili, kdyby se ti po

vedlo ještě chvíli nevystrkovat hlavu, nemuselo k tomuhle

dojít. Mohli tě opravit.

Nebo ne, když nad tím tak přemýšlím. Vatikán se do

SWanku pustil stejně nemilosrdně jako předtím do klonování

a koperníkovského modelu Sluneční soustavy. Bůh člověka

stvořil podle svého, pracky pryč! Svobodné vůle se člověk

vzdát nesmí, i kdyby to bylo svobodně.

Zajímavé, že se to netýká dráždění spánkového laloku.

V očích božích

(THE EYES OF GOD)

Peter Watts


U Svatého Michala právě za sedm milionů vybavili hlavní loď generátorem nábožného vytržení.

Třeba ti nezbývalo než spáchat sebevraždu, neměl jsi jinou

možnost než vytloukat hřích hříchem. Ne že bys měl co ztratit; i tvoje Písmo nás odsuzuje stejně za touhu jako za čin. Vzpomínám si, jak jsem se tě před lety ptal, dávno, než jsem odhodil berličky: jak je to s hříchem, který se neprojeví? Co když bažíš po manželce bližního svého nebo se ukájíš myšlenkami na vraždu, ale necháváš to v sobě? Laskavě jsi na mě pohlédl, snad i s mnohem větším porozuměním, než bych ti kdy dovedl přiznat, a pak jsi mě zavrhl slovy imaginárního nadčlověka. Učiníš-li cokoli z toho ve svém srdci, řekl jsi, učiníš tak i v očích božích.

* * *

Mezi ušima zaslechnu tenké cinknutí. Panák by mi zrovna

bodnul, bylo by krásné nasát dřevitou vůni dobré skotské whisky. Rozhlédnu se a uvidím plakát, který mě nastřelil. Crown Royal. Myšlenkový spam je svinstvo. V duchu děkuji za zákon, který zakázal implantovat obchodní značky. Takhle mi můžou do hlavy vnutit touhu, ale připíchnout značku konkrétního výrobku by překročilo nějakou úředně vytyčenou hranici svobodné vůle. Je to prázdné gesto, úlitba bojovníkům za občanská práva. Stejně jako cinknutí, které touze předchází: upozorní mě, jak praví soud, že jsem stále samostatný. Pokud vím, že mi lezou do hlavy, mám férovou šanci rozhodnout se sám za sebe.

O dvě místa přede mnou tiše štká jeden stařík. Ještě před

chviličkou mu nic nebylo. Tohle se ale občas stane. Reklamy spustí nesprávné spojení. Na senzorická panoramata o vysokém rozlišení by SWank potřeboval helmu, takže dálkové reklamní projekce spíše evokují než vštěpují. Klíčem je prý čich – primitivní smysl, laloky dost velké, aby je šlo zaměřit z dálky, a přístupnější než gigapixelové komplexy zrakového centra. A hlavně smysl prastarý, patřící ještě k plazímu mozku. Při hledání univerzálních spouštěčů utratili miliony. Zimolez upomíná na dětství, vůně jehličí na Vánoce. Dovedou v nás probudit Zorra nebo markýze de Sade, záleží na výrobku. Postrčte správné receptory a mozek si začne spam vytvářet sám.

Jenže někdo má vůni zimolezu spojenou s okamžikem,

kdy mu ztloukli maminku. A někdo zase o Vánocích našel svoji sestru s podřezanými žilami.

Nestává se to často. Reklamy probouzejí v jednom z tisíce

stísněný pocit, v jednom z deseti tisíc skutečnou hrůzu. Někteří odpůrci se domnívali, že i to je příliš vysoká cena. Jiní se děsili přízraku strojů, které do nás vkládají nejen obrazy a zvuky, ale rovněž touhy, názory, náboženství. Reklamy s roztomilými batolaty a sexy ženami ovšem také vzbuzují touhu, za pomoci zraku a sluchu obcházejí rozum a míří k podvědomí. Každá debata, každá argumentace se snaží vnutit myšlenku, každá báseň a pamflet podsouvá jako virus názory. Zrovna teď to dělám, vykládal před měsícem na MacroNetu týpek z Mindscape

TM

. Pokouším se předělat vaše

nervové nastavení pouze za pomoci zvuku. Chcete snad zakázat SWank jenom kvůli tomu, že umí víc zvuků než já?

Je to cesta do pekel. Zakážete SWank a můžete rovnou za

trhnout umění nebo advokacii. A svobodu projevu.

Pravdu jsme znali oba, Otče. I slova dovedou rozplakat.

* * *

Fronta postupuje. Šouráme se pomalu, ale jistě, plynule

a zlověstně, jeden po druhém mizíme v bzučáku, za okamžik

se objevujeme na druhé straně, znovuzrození křtem techniky,

který nás všechny povznáší k chvilkové svatosti.

Komprimovaný ultrazvuk, otče. Tím nás tu očišťují. Ten

humbuk před pár lety dolehl snad i tam k vám nahoru. Určitě

jste viděl aspoň odsuzující papežskou bulu. Firma Sony po

dala původní patent na herní interface, to hned na začátku

století. Zvěstovala konec zastaralých eyephonů a elektrod,

jež nahradí cenově přístupné krabičky, které člověka sledují

po celém pokoji, zcela obcházejí oči i uši a přímo do mozku

vkládají pětidimenzionální smyslový proud. (Těch jsme se

ovšem dosud nedočkali. Konkrétní vzněty možná přenáší ul

trazvuk, ale systém udržuje mozek zaostřený pomocí elek

tromagnetických vln, a odstíněný Faradayův prostor má

doma v obýváku málokterý spotřebitel.) Dokud cena ne

spadne, udržují sen naživu nemocnice, letiště a zábavní

parky. A ty nečekané aplikace, Otče, těm prostě neuniknete.

Hluší slyší. Slepí vidí. Oběti traumat se nadobro zbaví všech

trýznivých vzpomínek, stačí pravidelně platit za připojení.

A v tom je háček. Nic netrvá věčně: vysoké frekvence ex

citují některé synapse a jiné uspí, ale na původním hardwaru

nic nezmění. Jakmile signál utichne, vrátí se mozek do nor

málu. Což pro prodejce vln neznamená jen stálé zisky, ale

také mnohem klidnější soudní spory. V sázce je přece inte

grita osobnosti. Kdyby vám měli nadobro přeprogramovat

mozek, kdykoli chcete letět letadlem, mohlo by to mít dosti

problematické zákonné důsledky.

Musím ovšem uznat, že to ušetří dost času. Cestujícího už

nekádrují do třetího kolena, nevybírají si podezřelé na

otravné „namátkové“ kontroly, neodříkávají litanie otázek,

jež mají z našeho středu vymýtit kacíře a kverulanty. Závan

zálebečního magnetismu, sprška ultrazvuku, další. Před ro

kem bych ve frontě stál několik hodin. Dnes jsem to za ne

celých patnáct minut dotáhl do první desítky. A nejde jen

o pohodlí: získali jsme klid a bezpečí, konečně jsme si od

dechli po generaci ruské rulety. Nepřijde další Edmontonské

peklo nebo Rioské povstání, už žádný mrakodrap se neroz

padne na střepy a žádné město neotráví špinavá atomovka.

Ze světa pochopitelně nezmizeli sabotéři a teroristé. Ti ne

zmizí nikdy. Jenže když útočí, tak nikdy tam, kde bdí SWan

kův bzučák. Po modrém nebi létají jen lidé neškodní jako –

jako já.

Kdo by si dovolil zpochybnit takové výsledky?

* * *

Za starých časů bych si asi přál být psychopatem. Psycho

pati to měli snadné. Stroje pátraly jen po emoční reakci:

rychlé pohyby očí, povrchová vodivost kůže. Člověk bez

svědomí se přes ně přenesl s úsměvem a prázdným srdcem.

Jenže SWank inspiroval celou novou generaci. Bezpečák

dnes hledí pod povrch. Čelní laloky, metabolismus glukózy.

Zrůdy, zvrhlíci i sabotéři se chytí všichni do jedné sítě.

To pochopitelně neznamená, že nás nenechají letět. Soci

opatie není nezákonná. Kdyby vyřadili každého se špatným

svědomím, v Business Class by cestovala jen prázdná sedadla.

9XB-1


Ve frontě je roztroušených i pár dětí. Většina z nich má dospělý doprovod. Tři z nich ne, dva chlapci a jedna dívka. Jsou nervózní a krásné, jako divoká plachá zvířátka. Nejsou zvyklé starat se samy o sebe. Nejstaršímu nebude víc než devět, po straně na krku má pihu.

Nedokážu od něj odtrhnout pohled.

Děti znenadání zase pobíhají venku. Už několik měsíců je vídám v parcích a na náměstích, bez dozoru, tak nevinné a zranitelné, jako by SWank dal rodičům po celém světě důvod k nadechnutí. Je jim jedno, že z letišť a úředních budov doputuje až tam, kde si hrají děti, ještě mnoho dlouhých let. Mámu s tátou už unavuje čekat a spoléhají se na kamery, které na každém rohu kroutí čočkami, jako by někdo skutečně hlídal, co snímají.

Máma s tátou přece nemají pět minut na to, aby se na webu jako každý predátor naučili s využitím laserového ukazovátka a slepých úhlů vyhnout všudypřítomnému sledování. Máma s tátou raději slepě věří uklidňujícím řečem o „bezpečných ulicích“.

Tolik let jsme žili ve strachu. Dnes lidé tak zoufale prahnou po jakémkoli zdání bezpečí, že skočí i po příslibu budoucnosti, která ještě nenastala. Ne že by tohle byla nějaká novinka: ať šlo o dům na předměstí nebo odlednění Antarktidy, máma s tátou žili vždycky na úvěr.

Dobře jim tak, jestli se jejich dětem přece jen něco stane.

* * *

Fronta se posouvá. Najednou jsem první. Kyne mi muž, ztělesnění autority. Předstoupím před něj jako na popravu. Tohle dělám pro tebe, Otče. Vzdávám tím čest. Tančím tak na tvém hrobě. Kdybych se téhle chvíli mohl nějak vyhnout – kdyby mi byl tento pohár odňat, kdybych mohl až tam do tundry dojít pěšky a nepustit si do hlavy tuhle oplzlou techniku...

Nad chřtán stroje kdosi černým sprejem přes šablonu nastříkal čtyři písmena: STÍN. Zdržuji, tázavě se ohlížím po strážném.

„Zná zlo, co se skrývá v lidském srdci,“ pronese. „Checheche. Tak pohyb.“

Nemám ponětí, o čem to mluví.

Stěny budky se třpytí utaženým předivem měděných drátků. Helma shora sestupuje s tichým hydraulickým sykotem, na tak masivní zařízení mi na hlavě spočine překvapivě lehce. Oči mi jako páska zaslepí její hledí. Jsem odříznutý od světa, sám se svými myšlenkami a vševidoucím bohem. Hluboko v hlavě mi hučí elektřina.

Ničím jsem se neprovinil. Neporušil jsem zákon. Snad to bůh uvidí, když na to budu myslet dost soustředěně. Proč má vůbec něco vidět, proč musí ten palimpsest číst, když ho stejně znovu přepíše? Tak ale mozek nefunguje. Každý jedinec je jedinečný, postavený v neopakovatelné zázračné spleti, kterou je nutno přečíst, než se dá přepsat. A motivy, úmysly... to jsou nezměrné mnohohlavé potvory, svíjejí se a hemží od čelních laloků po gyrus cinguli, od hypotalamu po claustrum. Nekalé plány nerozsvítí v mozku jednu konkrétní kontrolku, bomboví atentátníci nemají jeden anistonovský neuron. Kvůli bezpečí všech je nutné to přečíst komplet. Kvůli bezpečí všech.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.