načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2014/01 – Redakce XB-1

XB-1 2014/01

Elektronická kniha: XB-1 2014/01
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6540-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Mercurio D. Rivera: Svázaní

(Tethered, 2011)

Kij Johnsonová: Liščí kouzlo

(Fox Magic, 1993)

Tom Purdom: Cestou hříšníka

(The Path of the Transgressor, 2003)

Domácí SF

Božena Čechalová: Spirit a Opportunity

Václava Molcarová: Welsanská záležitost

Tom Hadrava: Sen o motýlici

Publicistika

Jaroslav Jiran: Daidalos 2013

Julie Nováková: Rozhovor s Martinem Šustem

Ivan Adamovič: Fanoušci SF mají svou veřejnou knihovnu

Pavel Žďárek: Ach, ty prokleté filmové remaky!

Fantastická věda

Černé díry oceánu; Supervulkány na Marsu;

Zaklepání na dřevo pomáhá; Opice a avatarské ruce

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Enderova hra; Apokalypsa v Hollywoodu;

Thor: Temný svět; Byzantium; Hunger Games: Vražedná pomsta;

Invaze zombie nácků; Sága: Prokletí stínů;

Neobyčejný Odd Thomas; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Adam Blake: Evangelium prokletých

James Oswald: Přirozené příčiny; Robert McCammon: Masky apokalypsy;

Vladimír Pospíchal: Když dvanáctá hodina odbila; Carlos Ruiz Zafón: Kníže z mlhy;

Ondřej S. Nečas: Zkažené sémě; Ondřej S. Nečas: Zlaté zrcadlo;

Julie Crossová: Rozděleni časem – Bouře; Rachel Hartman: Serafína;

Jon Steele: Strážci; Jamie Thomson: Temný pán – Školní roky;

Candide 1 – Král Bulharů; Profesorova dcera; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/09 XB-1 2016/09
 (e-book)
XB-1 2012/10 XB-1 2012/10
 (e-book)
XB-1 2014/02 XB-1 2014/02
 (e-book)
XB-1 2011/08 XB-1 2011/08
 (e-book)
XB-1 2018/10 XB-1 2018/10
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky





        

   စထငစ





   



$ %%&'  ( )







       *   &    +  ,   %+  '  -./       !      " #   $  %   &    " '    ( %    %  %  %    % %  ) %      )  %       %           )  %  %  %  * 

 !"#$%" &$&'(%&)*%"%+ "&

+        %      )  %)    +  ,    -                 % %.)                  )  !        !                ) $      * 



,,,-%./$$$-0





$ 1&&.&23&0/4##5%&/"%65$/178



9:ဓငငစ39:စဈငငစ3:?@စဒငငစ%9:ဆထငငစ



2

XB-1

Křest Mycelia II

Křest knihy Led pod kůží, druhého dílu

ságy Mycelium autorky Vilmy Kadleč

kové, se uskutečnil 4. 12. v Café baru

Elysium za přítomnosti vzácných hostů

z řad autorů fantastiky, poslanců, novi

nářů a tajných agentů Církve Akkütli

xovy. Knihu pokřtil nestor české sci–fi

Ondřej Neff, a to tím způsobem, že ji

posypal ledem (kůži si museli přihlíže

jící domyslet sami). Na hang drum, mi

mozemský hudební nástroj ve tvaru

houby, zahrál Jiří Šámal.

Cena Damona Knighta

Americká organizace SFWA, sdružující

spisovatele publikující žánrovou tvorbu,

oznámila, že příštím nositelem Ceny

Damona Knighta pro velmistra žánru se

stane afroamerický spisovatel SA

MUEL R. DELANY. Ocenění bude

předáno během slavnostního ceremoni

álu spojeného s udílením cen Nebula

v kalifornském San José v květnu příš

tího roku. Delany je autorem románů

Dhalgren, Babel-17, The Einstein Inter

section, Nova a mnoha dalších knih

a kratších prací. U nás není bohužel pří

liš známý a v českém překladu vyšel

pouze jmenovaný román Nova a něko

lik povídek.

Zemřela

Doris Lessingová

Spisovatelka DORIS LESSINGOVÁ

(nar. 1919) zemřela 17. listopadu 2013.

Držitelka Nobelovy ceny za literaturu

z roku 2007. Celosvětově uznávaná spi

sovatelka měla po celý život blízko

i k vědecko-fantastické literatuře,

o které se mimo jiné vyjádřila slovy

„...science fiction je jednou z nejlepších

sociálně orientovaných druhů literatury

současnosti. Obdivuji mimo jiné i kla

sickou science fiction, jako kupříkladu

Hudbu krve od Grega Beara.“

Amazon a Kindle

Známé online knihkupectví AMAZON

rozjelo projekt nazvaný Amazon Sour -

ce, jenž knihkupcům umožňuje prodej

čteček značky Kindle, přičemž poté bu

dou po dobu dvou let dostávat deseti

procentní podíl ze všech prodejů, jež se

na tomto přístroji uskuteční. Ačkoli se

program obecně setkal s kladným přije

tím, množství nezávislých knihkupců ho

ostře odmítlo zejména z důvodů nesou

hlasu s prodejní politikou Amazonu.

Soudní spor Google

s Autorským svazem

Společnost GOOGLE, jež proslula ze

jména díky stejnojmennému interneto

vému vyhledávači, vyhrála osm let trva

jící soudní spor s Autorským svazem,

jenž společnost žaloval kvůli jejich pro

gramu vyhledávání knih a poskytování

naskenovaných ukázek. Dle soudu ne

škodí tento projekt prodejům knih, na

opak ho podporuje a je společensky

prospěšný.

Stále jsme tady...

Nechytejte se za hlavu, opravdu jsem se nezbláznil. Od minulého Rozletu, kde jsem jihl nad výdrží časopisu, nakladatelů, spolupracovníků a nakonec i čtenářů, došlo k nějakým těm změnám. Časopis změnil majitele, tedy alespoň částečně, protože určitý počet procent mám i nadále já, nicméně na časopisu jako takovém by se tato změna neměla projevit. A když už, tak v žádném případě ne k horšímu. Důkazem je i toto první číslo dalšího ročníku. Vyřešily se problémy s účetnictvím, v němž byl poměrně velký chaos, splatili jsme nedoplatky, které vznikly leckdy dlouhými platebními termíny našich odběratelů a prostě vůbec... Začínáme letošní rok s čistým stolem, mnoha plány do budoucna, jako příklad mohu uvést další vydávání knih – už je prakticky připravena antologie s ústředním motivem města, v níž najdete povídky od Františky Vrbenské, Jarka Mosteckého, Jany Rečkové a dalších. Domluvili jsme se s nakladatelstvím Zoner, že budeme pokračovat ve vydávání edice Kroniky karmínových kamenů, kterou spunktovala Františka Vrbenská. Jsou už připravené další dva romány, ten první je od Lucky Lukačovičové, odehrává se ve středověké Praze a setkáte se v něm s Magistrem Kellym, rabbi Lövem, Rudolfem II. a dalšími zajímavými postavami. Také se konečně, po nějakých těch tahanicích s úřady, může rozjet Klub, dokonce už pro něj máme i prostory (zatím přislíbené)... Prostě, když nám vyjde alespoň polovina toho, co bychom chtěli, bude to paráda. Takže nám držte palce ať co nejčastěji (maximálně však jednou do roka) mohu napsat Rozlet s takto profláknutým titulkem. Zatím těch ročníků, kterých jsem se zúčastnil, bylo dvacet čtyři.

Vlado Ríša

p.s. Čtěte, čtěte, čtěte! Někde jsem to už slyšel... Nebo to bylo jinak? Ale to je přece jedno.

Na břehu Ontario Lacus na Jižním Titanu si Cara plácala

hrady z navátého sedimentu, jenž sloužil jako písek. Její rodiče stáli na prahu jejich nedalekého příbytku a povídali si s jejich sponzorem, Wergenem, který měl na svědomí přepravu rodiny ze Země. Cara ležela na břiše, metanové vlny šplouchaly na břeh a lechtaly ji na bosých nohou.

Zvedla ruku proti mlžnému oranžovému nebi a prohlížela

si sotva patrný modravý nádech, který se jí rozléval po kůži. Matka jí to vylíčila jako speciální „povlak“, který je chrání před mrazivým počasím. Wergenské silové pole nad Ontario Lacus odstiňovalo záření a modulovalo gravitaci, ale „povlak“ stále potřebovali na ochranu před okolními teplotami. Rozhodně nám tu není zima, pomyslela si Cara. Ani to tu nevypadá mrazivě, třebaže jí matka pověděla, že Titan je studenější než to nejstudenější místo na Zemi.

Váhavě se k ní sklonila mladá Wergenka, dcera jejich

sponzora. „Soy Beatrix,“ představila se. Mimozemská dívka byla podsaditá, šupinatá a mluvila s lehkým přízvukem, takže se španělsky musela naučit teprve před chvílí. Wergenům trvalo asi den, než ovládali jazyk plynule. „Můj bratr a já jsme si říkali... Co to děláš?“

Tlustý wergenský chlapec s šedými šupinami a kulatýma

očima vykukoval zpoza červeného balvanu vzdáleného asi padesát stop.

„Proč se schovává?“

„Nelíbí se mu pocit, který v něm lidé budí.“

„Opravdu? O něčem takovém jsem ještě neslyšela.“

„Cítí se kvůli tobě příliš dobře.“

Cara pokrčila rameny. Samozřejmě, že se chlapec cítí

v přítomnosti lidí dobře. Je to Wergen. Pobavilo ji, že dívka má na ploché hlavě nataženou červenou přiléhavou koupací čepici. Všichni Wergenové, které dosud viděla, nosili věnčité klobouky ze zeleného listí. „Stavím hrad z písku.“

„Co je to hrad?“ zeptala se Beatrix.

Cara se zahihňala. „Dům, kde bydlí král.“

Wergenka se na ni dívala a neodpověděla. Cara přemítala,

jestli mimozemská dívenka ví, co je to král.

„Mohu ti pomoci?“ zeptala se Beatrix.

Každý Wergen, kterého kdy Cara potkala, kladl jejím ro

dičům tutéž otázku: „Mohu pomoci? Mohu pomoci?“ Její matka i otec tu větu srdečně nesnášeli. Ale tentokrát ji nějaký Wergen poprvé položil jí a Cara si kvůli tomu připadala dospěle a důležitě. Její rodiče obvykle stroze odpověděli „ne“ a mimozemšťané popošli stranou se svěšenými hlavami a pokleslými rameny. Ale Cara nechtěla mimozemskou dívku zarmoutit. „Ano, můžeš.“ Ukázala Beatrix, jak pěchovat sediment a tvarovat věže hradu, který stavěla. Když to Caru za chvíli přestalo bavit, řekla: „Znám ještě větší zábavu. Půjdeme si zaplavat a budeme chytat pufíky!“

„Co to je?“

Cara jí ukázala levé předloktí plné chlupatých náramků.

„Jsou krásní, že? Už mám všechny barvy kromě purpurové.

Najít purpurové pufíky je nejtěžší.“ Přešla k okraji jezera.

Beatrix vstala a rozhlédla se po hustých oranžových,

zvolna šplouchajících vodách. „Já... nejdu. Totiž...“ Mlčky

hleděla.

„Pojď za mnou,“ řekla Cara.

Kolem nohou Beatrix se seběhlo šest robotů. Byli velcí

jako kočka, ale jak se krčili na tenkých zadních nohách, Caře

připadalo, že vyhlížejí spíš jako kudlanky. Tři z nich se po

stavili před wergenskou dívenku, zahradili jí cestu a na kon

cích jejich šesti končetin zasvítila červená světla. Beatrix

tleskla, roboti odcupitali stranou a umožnili jí projít.

Když se brodily do jezera, Beatrix si stáhla roucho a hodila

je k robotům. Cara nevěděla, co vlastně očekávala, že pod

mimozemským oblečením uvidí, ale wergenská dívka tam

jednoduše stála nahá a beze studu. Měla hladkou bílou kůži

posetou stříbrnými šupinami, jež se třpytily, jakmile zachy

tily světlo pod určitým úhlem. Cara zvažovala, jestli si také

nemá svléknout plavky, ale potom si vzpomněla na wergen

ského chlapce, který je špehoval zpoza balvanu.

Do vody se ponořily společně a jejich modrá tělová pole

v červeném šeru jezera jasně svítila. Tato kapalina je nadnášela

méně než voda a její narudlá barva ztěžovala vidění. Cara se

propracovávala hlouběji, natahovala naslepo ruce a doufala, že

sevře některého z chlupatých pufíků, jimiž se jezero hemžilo.

Zaslechla tlumený výkřik.

Sotva rozeznávala modré tělové pole wergenské dívky

hluboko pod sebou. Beatrix mávala rukama nad hlavou a kle

sala stále hlouběji. Cara se k ní vrhla, ovinula ruku kolem

pasu Wergenky a prudce vykopávala, dokud se nevynořily

na hladinu. „Nezmítej se!“ oddechovala Cara. „Nezmítej se!“

Zavolala o pomoc, ale nikdo na břehu ji podle všeho neslyšel.

„Nic ti není. Držím tě.“

Po několika vteřinách paniky se jí Beatrix v rukou uvolnila

a obě se doplácaly zpátky ke břehu. Cařiny výkřiky vybur

covaly mediboty a ti se okamžitě rozběhli Beatrix po obličeji

a hrudníku. Cařini rodiče a jejich wergenský patron přiběhli,

zůstali stát a přihlíželi, dokud mediboti nezablikali žlutě na

znamení, že Beatrix nepřišla k žádné úhoně.

Dospělý Wergen, o němž byla Cara přesvědčena, že je to

otec Beatrix, řekl: „Musíš být opatrnější,“ a vzápětí se zase

začal věnovat Cařiným rodičům. „Určitě vám nemohu s ně

čím pomoci?“ vyptával se jich. „Třeba s vnitřní výzdobou

vašeho obydlí?“ Její rodiče se beze slova otočili a odešli

a Wergen jim byl těsně v patách.

Když dospělí odešli, Cara několik minut mlčky seděla ve

dle Beatrix a ryla prsty u nohou do mazlavého sedimentu.

Po wergenském chlapci už nebylo ani památky. Nepřiblížil

se, ani když mediboti prohlíželi jeho sestru.

Cara konečně prolomila mlčení. „Nemůžeme se utopit, to

víš, ne?“ ukázala na modrý nádech, který jim pokrýval těla.

Beatrix ještě chvíli mlčela a hleděla na růžové vody. „Proč

jsi mě tam tedy prostě nenechala?“

3XB-1

Svázaní

(TETHERED)

Mercurio D. Rivera

„Nepoplavu přece zpátky na břeh, když jsi tam dole byla

úplně sama a vyděšená.“

Na to se wergenská dívenka obrátila čelem ke Caře. Na

klonila hlavu doleva a vřele se usmála.

„Ty neumíš plavat?“ zeptala se Cara.

Beatrix zavrtěla hlavou.

„Tak proč jsi tam tedy šla se mnou?“

„Říkala jsi, že je to zábava,“ odpověděla Beatrix. „A...

chtěla jsem ti udělat radost.“

„Aha.“

Vítr neustále vanul a ani jedna z nich dlouho nepromlu

vila.

„Můžeš mi ukázat ruku?“ požádala Cara. Stáhla si z le

vého předloktí červeného pufíka a ovinula jej Wergence kolem zápěstí. „Tumáš. Ten je pro tebe. Jako dárek.“

Wergenské dívence se rozzářily oči. „To lechtá,“ řekla.

„Pufíci se občas trochu nadýmají a smršťují, když jsou čer

stvě vytažení z jezera.“

„Ne,“ řekla Beatrix. „Myslela jsem tvoji ruku. Když ses

mě dotkla.“

Když se Cara toho večera uvelebila v posteli, nedokázala

pustit z hlavy slova té wergenské dívky; wergenské dívky, jež se tolik chtěla stát její kamarádkou, že by riskovala vlastní život, aby Caře udělala radost.

[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 223, doktor Juan

Carlos Barbarón: Wergenský hlavový výrůstek, neboli „úvaz“, jak je nazýván v běžném hovoru, má svůj původ v bázi sekundární páteře. Jak subjekt dospívá, hlavový výrůstek se prodlužuje podél sekundární i terciární páteře a posléze se svinuje v otevřené dutině lebeční. (Poznámka: Wergenská fyziologie nemá žádnou analogii k lidskému mozku. Veškerá neurální aktivita se soustředí v uzlinách obrůstajících horní i dolní čelistní kost. Viz Lékařský deník, záznam č. 124.)

Každý den po virtuální škole se Cara scházela s Beatrix

u jezera. Brodily se jím až po pás a vyskakovaly v souhře s pomalými, táhlými vlnami. Na Titanu nikdy nepřestával foukat vítr. Po tom, co se v jezeře přihodilo, otec Beatrix naprogramoval roboty tak, aby vždycky plavali s nimi a zajišťovali jim bezpečí. Jako všichni Wergenové měla Beatrix jenom jednoho rodiče, ale Caře připadal příšerně odtažitý. Většinu času trávil s lidmi místo s Beatrix nebo jejím bratrem.

Časem se Beatrix přestala vody bát a Cara ji naučila plavat

a lovit pufíky. Beatrix netrvalo dlouho, než se do toho vpravila. Dokonce se v lovu pufíků tak zdokonalila, že ona a Cara často opouštěly jezero s rukama i nohama obalenýma chlupatými tvory. Když spolu neplavaly, trávily hodiny tvarováním složitých hradů a vesmírných lodí z mazlavého oranžového písku. Anebo se Beatrix pokoušela naučit Caru zpívat po wergensku, což Caře vzhledem k cvrlikavým a bručivým zvukům, které Beatrix dokázala vyloudit z hrdla, připadalo náročné.

Dokonce i v období dešťů, kdy byly vlny příliš prudké, než

aby se v nich dalo plavat, si spolu s Beatrix hrály venku s virtuální realitou. A jak se osídlení u Ontario Lacus rozšiřovalo, chodilo na břeh stále víc lidských dětí.

Cara upozorňovala na lidské chlapce, které považovala za

nejhezčí, a na to, co se jí na nich nejvíc líbilo: pyšné vykra

čování, široká ramena nebo úsměv s dolíčky. Beatrix to při

padalo úžasné – jako všechno kolem lidí. Zmiňovala se

o tom, jak jí ostatní děti připadají krásné – chlapci i děvčata

– a ožívala, kdykoliv se shlukli k sobě a vyprávěli si o svých

tajemstvích. Jak spolu trávily stále víc času, přistihla se Cara,

že zapomíná na to, že Beatrix je Wergenka – kromě těch pří

ležitostí, kdy na Caru upřeně zírala a mluvila o jasných du

hových aurách, které viděla kolem všech lidí, o tom, jak se

jí horní srdce rozechvívá při pouhém pohledu na ně, o tom,

jak všechen svůj bdělý čas přemýšlí, jakou by jim udělala ra

dost. Caře se to nelíbilo.

Připadala si pak méně výjimečná.

„A co wergenští chlapci?“ zeptala se Cara jednoho dne,

když šlapaly vodu daleko od břehu. „Kteří se ti líbí?“

Na Titanu žilo málo Wergenů, protože smlouva mezi

oběma rasami jejich počet omezovala. Ale wergenské děti

se příležitostně shromažďovaly na břehu, aby lidi pozoro

valy.

„U nás je to jiné, Caro,“ řekla Beatrix. „My o tom takhle

nepřemýšlíme.“

„No, a jak o tom tedy přemýšlíte?“

Zalévaly je vlny, na nichž se v jezeře houpaly.

„Já to neumím vysvětlit...“

„Zkus to.“

„Nemám v nich stejný druh zalíbení jako ty v lidských

chlapcích. Aspoň zatím ne. Ale až dosáhnu určitého věku,

moje tělo se změní...“

„Změní?“ pobídla ji Cara.

Beatrix váhala, jako by nemohla najít ta správná slova.

„Je to jako mít měsíčky?“ zeptala se Cara. Sama už Bea

trix dopodrobna vysvětlila menstruaci, dělání dětí a všechny

další stránky lidského rozmnožování a té to samozřejmě při

padalo zcela úchvatné. Bylo vůbec na lidech něco, co ji ne

okouzlovalo?

„Ne. Moje hlavová dutina se zvětší. A uvolní se můj úvaz.

Spojí se s úvazem mého dokonalého genetického protějšku.

A potom budeme svázaní.“

Cara hleděla na červenou plaveckou čepici na ploché

hlavě Beatrix.

„Po několika rocích svázání se úvaz smrští a svázaný

pár...“ Beatrix se rozhlédla, aby se ujistila, že okolo nich pla

vou jenom roboti. „Staneme se jedním,“ zašeptala. „Naše

těla... splynou.“

„Myslíš tím, že máte sex?“

„Ne jako vy lidé, Caro. Skutečný sex. To splynutí je... tr

valé.“

„Jak to myslíš, ,trvalé‘? Jak je to možné?“

„Pasivní partner je vstřebán, včleněn. A dominantní part

ner otěhotní snůškou dětí.“

Cara na ni zděšeně zírala. „Takže... když budeš mít dě

ťátko, umřeš?“

„To záleží na tom, jestli jsou moje geny pasivní nebo do

minantní. Ale já na to nemyslím jako na umírání. Je to ta nej

lepší část života, Caro. Nemohu se dočkat, až budu svázaná.“

„No dobře,“ hlesla Cara a snažila se na to nemyslet. Roz

hodla se změnit téma. „Jaký je váš domovský svět, Beo?“

„Nikdy jsem tam nebyla, ale slyšela jsem, že bílé nebe

a pouště plné černého písku jsou tak krásné, že pouhý pohled

dokáže dospělého Wergena pohnout k pláči.“

4 XB-1


„Kéž bych ji mohla vidět,“ přála si Cara. „Kéž bych mohla

cestovat na všechny ty úžasné planety naší Galaxie.“ Víc než co jiného toužila stát se průzkumnicí jako její rodiče, pracovat v tandemu s Wergeny na kolonizaci vesmíru. Tolik dalších světů se jim otevřelo díky wergenské technice polí. Kolonizace už probíhala i na Tritonu a Enceladu, stejně jako na neuvěřitelných cizích světech vzdálených stovky světelných let, jako třeba Langalana a Verdantium.

Šplouchla přes ně vlna.

„Čím chceš být, až vyrosteš, Beo?“

Beatrix se zahleděla do oranžové oblohy. „Ještě jsem

o tom nepřemýšlela, ale bylo by nádherné stát se průzkumnicí, Caro.“ Naklonila tím důvěrně známým způsobem hlavu doleva a s vřelým úsměvem přikývla. „Zejména kdybych mohla zkoumat vesmír s tebou.“

„Beatrix!“ zakřičel hlas z břehu. Volal ji její bratr Ambus,

aby se vrátila do jejich stavení, jak to dělával vždycky před soumrakem. Cara věděla, že až doplavou ke břehu, bude už pryč. Ještě nikdy Beatrixinina bratra neviděla zblízka.

„Dáme si závod!“ prohlásila Cara. Pustila se do zuřivých

temp a nechala Beatrix za sebou.

Chviličku nato se kolem ní přehnala Beatrix, poháněná ro

boty, široký úsměv na tváři.

[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 224, doktor Juan

Carlos Barbarón: Smrštitelná pochva poskytuje úvazu vynořujícímu se lebečním kanálem výraznou pružnost. Výrůstek je protkán tisíci mikroskopických nervových vláken a receptorových jamek. Svalová vřetena umožňují úvazu rozvinutí a vlnivý pohyb k wergenskému partnerovi. Když oba úvazy přijdou do kontaktu, vlákna se zavrtají do receptorů Wergena s pasivním genotypem. To představuje začátek makromeiózy.

Jednoho dne se Cara domluvila s Beatrix, že se sejdou

u jezera, ale o míli severněji, kde pobřeží posévalo méně ledových balvanů a povrch vrásnily desetistopé oranžové duny. Říkalo se, že pufíci jsou v této oblasti ještě hojnější.

Když Cara přicházela na místo, zaslechla, jak ji někdo volá

jménem zpoza červené duny. Ten hlas okamžitě poznala. „Ambusi?“

„Zůstaň, kde jsi, abych tě neviděl.“

„Co to...?“

„A nemluv! Máš příliš... sladký hlas. Nechci mu podleh

nout. Jako moje sestra. A můj otec. Jenom poslouchej. Jestli si mé sestry vážíš, budeš se od ní držet dál.“

Cara potlačovala touhu odpovědět mu.

„Ona nemá vůli ti vzdorovat. Jak si může vybrat vlastní

cestu, když jsi nablízku? Jak může být sama sebou? Jestli se opravdu považuješ za její přítelkyni, nech ji prostě být!“

Cara už nevydržela být zticha. „Bea si může sama vybírat

přátele. Proč bys měl rozhodovat za ni?“ Vyškrábala se na dunu, aby se Ambusovi postavila tváří v tvář, ale když se dostala na vrcholek, už tam nebyl. Jeho stopy se vinuly mezi písečné návěje na obzoru a ztrácely se v dálce.

[Zašifrováno] Poznámka pro budoucí výzkum: Evoluční

účel pohlaví u Wergenů zůstává záhadou, protože se zdá, že v jejich rozmnožovacím procesu nehraje žádnou roli. Nejrozšířenější teorie tvrdí, že rozmanitý genofond vyústil do značně

odlišných tělesných znaků Wergenů a že pouze lidské vnímání

přisuzuje těmto rysům to, co považujeme za pohlaví.

Cara se vezla diskovitým jezdítkem, jež se řítilo tři stopy

nad zemí, a pevně se držela madel. Domluvila se s Beatrix

na setkání v oblasti Aaru na vyhlídce na úpatí Tortola Facula,

aktivního kryovulkánu mimo ochranné silové pole kolonie.

Normálně by Beatrix navštívila v jejím stavení, ale nechtěla

narazit na Ambuse. Ten si i po těch všech letech dával záležet

na tom, aby se vyhýbal kontaktu s lidmi. Beatrix vysvětlo

vala, že Ambus věří, že mu zamlžují mysl a zkreslují jeho

vnímání reality. Dokonce zašel tak daleko, že nosil speciální

ucpávky do uší a brýle, o nichž věřil, že ho ochrání.

Když Cara dorazila na místo, zjistila, že Beatrix na ni už

čeká na lavičce na vyhlídce a uchváceně hledí na několik

lodí, které právě přistály. Kolonisté stáli nedaleko žlutých

čar, které vyznačovaly obvod silového pole, a sledovali

sopku chrlící chocholy materiálů bohatých na uhlovodíky

míle vysoko do atmosféry. Ty později naprší na povrch v po

době kapalného metanu a napojí tisíce jezer a jejich přítoků

v oblasti.

Beatrix se přiblížila, když ji viděla vystupovat z jezdítka.

„Nechala sis rozpuštěné vlasy! Vypadáš krásnější než kdy

jindy, Caro.“

„Ale no tak. Vsadím se, že to říkáš všem lidem.“ Odmlčela

se. „Ne, opravdu.“

Zasmály se a objaly se.

„Jsem tak ráda, žes navrhla naše setkání,“ řekla Beatrix.

„Už to bylo příliš dlouho.“

Přestože spolu mluvily každých několik dní, osobně se ne

viděly už několik týdnů. Od doby, kdy Cara odmaturovala

a její rodiče byli přeloženi do kolonie Axelis na Titanu, pra

covala – díky určitým nitkám, za které její rodiče před od

jezdem tahali – u kolonizační agentury a účastnila se pláno

vání další velké lidsko-wergenské expedice. Cílovým světem

byla bludná planeta, jež unikla z dráhy kolem hvězdy 55

Cancri a nyní volně plula vesmírem.

„Co jsi mi chtěla povědět, Caro?“ zeptala se Beatrix.

„Znělo to důležitě.“

„Myslím, že jsem zamilovaná, Beo.“

Beatrix se na místě zastavila. „Ó.“

„Jmenuje se Juan Carlos. Zatím jsme si jenom několikrát

vyšli, ale asi to mezi námi okamžitě zajiskřilo, jestli víš, co

tím myslím.“

„Ano, ano, vím.“

Cara zaváhala, jestli Beatrix nežertuje, a po chvilce pokra

čovala: „Je to doktor, který pracuje v biotechnickém oddělení

kolonizační agentury. Má pověst dosti neústupného člověka,

nesmlouvavého k chybám – ale ke mně se chová jinak. Přede

mnou je to jenom velký trumbera.“

Popsala jeho husté obočí a dozadu sčesané černé vlasy,

štíhlou svalnatou postavu a vyprávěla Beatrix o všem, co

mají společného, o jejich třech schůzkách – včetně toho, jak

se líbali v prázdné kanceláři na kolonizační agentuře, dokud

je nevyrušili strážní roboti.

Cara a Beatrix kráčely zavěšené do sebe podél okraje

velké soutěsky nad řekou. Jižní Titan oplýval horskými hře

beny, roklemi a propastmi plnými kapalného etanu a metanu.

Cara si všimla, že po zmínce o Juanu Carlosovi zůstává

5XB-1


Beatrix dlouho zamlklá. Občas zapomínala, že Beatrix je Wergenka, že si jako všichni Wergenové nemůže pomoci, aby ji nemilovala, a proto možná na její nový vztah žárlí. Možná byla chyba svěřovat se jí, ale Bea je přece její nejstarší a nejmilejší přítelkyně.

Rozhodla se změnit téma. „Jak se má Ambus?“

Beatrix se zastavila. Pustila Cařinu ruku a nervózně si za

čala hladit ramena.

„Copak je?“ vyptávala se Cara.

Beatrix se otočila a znovu vykročila.

„Pověz mi to. Co se děje?“

Beatrix se zastavila na okraji srázu. „Víš, jak se Ambus

odjakživa staví k lidem.“

Cara přikývla. „Ano, chce se lidem vyhnout – a proto po

chopitelně žije v lidské kolonii na Titanu.“

„To není fér, Caro. Přivezli ho sem jako dítě. Neměl na tu

věc žádný vliv. A teď se blíží dospělosti... Bojím se o něj. Našel jiné se stejným přesvědčením, že společný průzkum s lidmi je velký omyl.“

„Opravdu?“ Caře připadal Ambus vždycky výstřední, ale

v podstatě neškodný. „Nu, asi nehrozí, že by Wergenové někdy ublížili lidem.“

Beatrix se podívala stranou.

„Beo?“

„Nedávno vyvinuli na jiném světě drogu, Caro. Tlumidlo,

které zkresluje způsob, jakým Wergenové vnímají lidi. Je to hrozné. Tlumí naši přirozenou lásku k lidem.“

„A Ambus ji užívá?

„Působí jenom dočasně – jenom několik minut. On v tom

vidí způsob, jak svou mysl ,osvobodit‘. Nesmíš nic prozradit, Caro. Nemáš představu, jaké následky by to mělo, kdyby se o tom někdo dověděl. Tohle je těžký zločin.“

„Ví o tom váš otec?“

„Otec odjel před několika týdny, aby zahájil práce na no

vém projektu výstavby dalšího města v Xanadu v rovníkové oblasti Titanu,“ odpověděla Beatrix. „Možná se tam vydám za ním. Daleko od všeho.“

„Opravdu to chceš?“

Po dlouhé odmlce Beatrix řekla: „Teď, když jsi někoho

potkala... nejsem si jistá, jestli zůstalo něco i pro mne.“

„Beo, nechci, aby sis lámala hlavu s Juanem Carlosem.

Ten s naším vztahem nemá nic společného. Vždycky jsme byly kamarádky a zůstaneme kamarádkami i do budoucna. To nemůže žádný muž změnit.“

Beatrix se rozzářila. Obě pokračovaly v cestě po kraji sou

těsky a hluboko pod nimi vířila etanová řeka.

[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 225, doktor Juan

Carlos Barbarón: Absorpce: Prvním krokem makromeiózy je proniknutí vláken výrůstku do specifických pseudo-proteinových receptorů úvazu pasivního Wergena. Enzymy rychle rozpustí bazální ploténku a úvazy srostou v jeden, přičemž se spustí významné změny v chemii organismů mimozemšťanů. (Viz zápis č. 6.)

Cara sklonila hlavu a prodírala se růžovou sněhovou vá

nicí. Boty se jí bořily do čvachtavé závěje, když se doplahočila za zatáčku a objevilo se před ní Beatrixino stavení. Příbytek připomínající krb vypadal jako horní polovina kovo

vého vejce se dvěma klenutými otvory na protilehlých stra

nách. Wergenové měli o vchodech a východech velmi vy

hraněnou představu.

Juan Carlos, její nastávající, chtěl, aby s ním ten den na -

vštívila jeho rodiče, ale Caře dělalo stále větší starosti, že už

déle než týden neslyšela o Beatrix ani slovo. To se jí nepo

dobalo. Obvykle naopak Cara mívala problém přesvědčit

Beatrix, aby nevolala příliš často – na to si Juan Carlos trpce

stěžoval. Cara mu snad tisíckrát vysvětlovala, že si Beatrix

nemůže pomoci. Je to konec konců Wergenka. Ale Juan Car

los o tom nechtěl nic slyšet.

Cara vešla pod oblouk a podupáváním setřásla sníh z bot.

Její modře pableskující tělové pole se automaticky vypnulo.

Pod nohama se jí na uvítanou zahemžili roboti. Rozvázali

jí boty a na podlahové desky se vzorem šupin před ni položili

trepky.

Tohle bylo poprvé, kam až jí paměť sahala, kdy na ni při náv

štěvě Beatrix nečekala už před vchodem. Mohla by kamarádka

žárlit? Že by proto přestala volat? Když spolu mluvily napo

sledy, Cara jí řekla, že ji Juan Carlos konečně požádal o ruku

a že nabídku přijala. Po jistém zmatení ohledně faktu, jak se

zasnoubení liší od randění nebo od manželství, se Beatrix zep

tala, jestli to stále znamená, že by se jednoho dne mohly připojit

k nějaké lidsko-wergenské expedici a vydat se společně kolo

nizovat některý cizí svět. Cara ji ujistila, že ona a Juan Carlos

mají u kolonizační agentury slibné kariéry a že oba mají naš

lápnuto k tomu, aby se připojili ke kolonizačnímu úsilí.

Beatrix se vynořila z ohňové místnosti uprostřed příbytku

a Cara ucouvla.

Za všechny ty roky, co ji znala, Cara nikdy neviděla Bea

trix bez nějaké pokrývky hlavy. Obvykle na sobě měla co

ronatis, jakýsi listěný klobouk, který nosili všichni Werge

nové. Ale dnes bylo její temeno odkryté. Z hlavy jí visela

gumově pružná šňůra a vinula se po podlaze do jiné míst

nosti.

„Caro!“ oslovila ji Beatrix s úsměvem. „Promiň, že jsem

ti neodpovídala na zprávy. To jenom... posledních několik

týdnů pro mne bylo velmi osobní období.“

Cara ukázala na úvaz. „Ty... ty jsi...“

„Ano, přišel můj čas.“ V rozpacích sklopila pohled k pod

laze.

„Proč jsi mi o tom neřekla, Beo?“

Ta si nervózně hladila ramena a neříkala nic.

Cara věděla, že Wergenové jsou ve věci svého reprodukč

ního cyklu úzkostlivě tajnůstkářští, ale Bea je přece její nej

lepší kamarádka. Ranilo ji, že se jí Beatrix nesvěřila. A po

tom si vzpomněla, co jí Beatrix celé ty roky vykládala

o vstřebání jednoho Wergena druhým na základě jejich ge

netických vlastností, o včlenění.

„Beo, řekni mi, že jsi geneticky dominantní. Prosím!“

Beatrix si dál mnula ramena.

O chvilku později vešel do místnosti Wergen na druhém

konci úvazu. Byl menší než Beatrix, se šedě skvrnitými šu

pinami, jež zakrýval tmavomodrým rouchem.

Ambus.

Cara zalapala po dechu. „Ale...“

„Je mi potěšením konečně tě vidět zblízka,“ řekl.

Ale v jeho hlase neznělo žádné potěšení, žádná wergenská

úslužnost. Jenom nepřátelský podtón.

6 XB-1


Cara se s vytřeštěnýma očima obrátila k Beatrix. „Tvůj bratr?“

„Ovšem. Na Titanu je nás velmi málo. A jsme geneticky slučitelní. Můžeme se v téhle generaci bezpečně křížit.“

„Nedlužíš jí žádné vysvětlení, Beatrix,“ reagoval Ambus.

„Omlouvám se za jeho tón, Caro,“ řekla Beatrix. „Když viděl, že se blížíš k našemu stavení, vzal si dávku tlumidla. Za několik minut bude zase sám sebou.“

„Jaký je to pocit, do takové míry vládnout životem jiné osoby?“ zeptal se Ambus Cary. „Uvědomuješ si, jak nespravedlivě se k ní chováš? Že je tvou věrnou otrokyní, protože nemá na vybranou?“

„Není mou otrokyní!“ namítla Cara.

„Tvůj a můj lid jsou ve válce. Ve skryté válce. Všichni jsme vojáci v té velké bitvě a ani o tom nevíme.“

„Beo,“ řekla Cara, „chtěla jsem se jenom přesvědčit, jestli jsi v pořádku. Opravdu se musím vrátit k Juanu Carlosovi.“

„Copak, odcházíš, než se ti pokloníme a umyjeme ti nohy?“ zajímal se s posměchem Ambus.

Cara se obula a vyšla zpod oblouku ven. Její tělové pole se tím znovu zapnulo.

„Caro, promiň,“ ozvala se Beatrix. „Neodcházej!“

„Podívej se, já nemohu... nemohu tohle snést. Nemohu uvěřit, že jsi s ním.“ Pohled na úvaz ji odpuzoval.

„Caro!“ volala za ní Beatrix. Ale Cara rázovala sněhovými poryvy pryč, aniž se ohlédla.

[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 226, doktor Juan Carlos Barbarón: Kontrakce úvazu může začít už šest měsíců (pozemských) po adsorpci a zrychlovat se, čímž se k sobě pasivní a dominantní člen páru stále těsněji přibližují. Tím se spouští rozrůstání nervových vláken v kožních šupinách dominantního Wergena v očekávání konečných fází tělní meiózy, tj. vstřebání.

Cara proplouvala hustými kapalnými uhlovodíky se zavřenýma očima. Měla pocit, jako by nechala přítomnost za sebou, jako by odcestovala časem nazpátek do doby, kdy jí bylo deset a lovila pufíky vůbec poprvé. Vynořila se nad hladinu a zaklonila hlavu.

Beatrix seděla na břehu, objímala si kolena a pozorovala ji. Tvrdila, že by navzdory svému svázání mohla plavat, ale že raději nebude, protože Ambus nemá jezero příliš v lásce. Ten seděl asi pětadvacet stop nalevo od ní, držel v ruce jejich smotaný úvaz a prohlížel si robota. Při délce a pružnosti svého úvazu se od sebe mohli vzdálit až na padesát stop, ale pokud šlo o Caru, nemohl Ambus být nikdy dost daleko.

Za celé ty roky, co Beatrix znala, jí kamarádka nikdy nepřipadala tak cizí jako v tu chvíli, s tou tělově zbarvenou šňůrou, jež jí vyrůstala z hlavy a vinula se po břehu k Ambusovi. Chudák Bea. Kolik času jí zbývá?

Cara se znovu ponořila a mžourala přirozeným zákalem metanu. Něco upoutalo její pozornost. U nohou jí pulsoval kruhový tvar. Sáhla dolů, prostrčila kruhem ruku a tvor se jí instinktivně sevřel kolem zápěstí.

Cara se vynořila z vazkého metanu, zvedla pěst do vzduchu a předvedla svůj nález Beatrix. Zářivě purpurový pufík.

Beatrix zatleskala a vykřikla: „Výborně, Caro! Výborně!“

Kolikrát se už společně potápěly za pufíky a pátraly po ne

7XB-1


polapitelném purpurovém, trofeji nejvzácnější? Cara si ani neuměla představit, že by se téhle zábavě věnovala sama, bez nejlepší kamarádky po boku.

Doplavala zpátky na břeh.

Ambus se odsunul tak daleko, jak mu to jen úvaz dovolo

val, a posadil se na odvrácené straně duny zády k nim.

„Caro, ten je krásný,“ pravila uznale Beatrix a hladila pu

fíka prstem.

Cara šťastně vzdychla. „Po všech těch letech jsem si už

začínala myslet, že ti purpuroví jsou jenom mýtus.“

„Budeš se potápět pro další?

„Ne. Musím s Juanem Carlosem na oběd.“

„Nechoď.“ Beatrix se v obličeji rozlil výraz zklamání.

„Caro, nevykládej si to špatně, ale... mně se podle toho, co mi o něm vyprávíš, se mi nelíbí.“

Cara pozvedla obočí. Beatrix nebylo podobné, aby o člověku

vyslovovala záporný názor – natožpak aby svůj nesouhlas vyjadřovala tak otevřeně. Když se její názor lišil od Cařina, normálně s odpovědí váhala, nebo při odpovědi otočila hlavu a dívala se jinam. Když ji něco dojalo, nakláněla hlavu ke straně a přikyvovala. Cara se už naučila vnímat řeč jejího těla.

„Vždyť Juana Carlose ani neznáš,“ bránila svého snou

bence Cara.

„Proč někdy nepřijde s tebou?“

„Má moc práce.“ Cara by nikdy nedokázala říci Beatrix

pravdu. Přes své mnohé přednosti – úžasný vzhled, bystrý rozum, analytické uvažování, lásku k ní – špatně snášel Wergeny. Dával si záležet, aby v jejich společnosti trávil co nejméně času. „Jsou to lísaví pejsci, Caro,“ řekl jí toho dne ráno, když se ji pokoušel přesvědčit, aby Beatrix nenavštěvovala. „Tebe to neuráží? Že se tak inteligentní bytosti mohou chovat tak nejapně a podlézavě? Jsou jako zamilovaní školáci...“

Ano, to se nedalo popřít. Ale nikdy se nesetkal s Beatrix

a jejich přátelství bylo něco víc než jenom druhový pud. Cara tomu pevně věřila. A ona rozhodně neměla žádný biochemický důvod pro náklonnost, kterou k Beatrix cítila. „Když je to tak urážlivé,“ odpověděla, „pak bychom snad neměli přebírat jejich techniku, hmm?“ Udělala na něj obličej a políbila ho na tvář. „Já vím, že nechceš, abych jela pryč, ale opravdu musím navštívit Beu u jezera.“ Námitky Juana Carlose ji posledních několik týdnů od kontaktu s Beatrix odrazovaly. „Naposledy jsme se nerozešly v nejlepším a já bych to tak nerada nechávala. Uvidíme se u oběda, ano?“

Nyní, když se Cara utírala, všimla si tvaru, který Beatrix

uplácala z písku. Nebyla to kosmická loď, ale známý oválný obrys wergenského stavení. „Promluvíš si se svým otcem o účasti na některé z nejbližších expedicí?“ zeptala se Cara. „Juan Carlos a já přemýšlíme o Langalaně...“

„Ne. Myslím, že by to nebyl dobrý nápad,“ odpověděla

Beatrix.

„Proč myslíš?“

„Kolonizační agentura už nepotřebuje další Wergeny. Ex

plorata je zaplavena kvalifikovanými dobrovolníky. Ambus si myslí, že nám bude lépe, když zůstaneme tady.“

Cara nevěděla, jak na to má odpovědět. Nacpala ručník do

torny a řekla: „To mě mrzí.“

Beatrix hleděla směrem k Ambusovi. „Zjistila jsem, kde

Ambus schovává tlumidlo, Caro. A vyhodila jsem je. Proto

si udržuje odstup. Ví, že kdyby s tebou promluvil, kdyby tě

viděl zblízka, choval by k tobě stejné pocity, jaké k tobě cho

vám já.“

„Beo... až budeš včleněná...“

„Uvidíš, že ty a Ambus budete dobří přátelé. Já to vím.“

Caře se zalily oči slzami. Přikývla. „Ano, samozřejmě.“

Ale řekla to jenom kvůli Beatrix. Věděla, že Ambus chce

vzdorovat pádu pod vliv kouzla lidí a že ona bude jeho přání

respektovat a držet se od něj dál. Nebylo by vůči němu spra

vedlivé, kdyby to neudělala. Jenže nakolik spravedlivá byla

celé ty roky k Beatrix?

Beatrix se zachvěly rty. Natáhla ruku a uchopila Caru za

zápěstí. „Slib mi, že zůstaneme kamarádky navždy.“

„Beo...“

„Slibuješ?“

„Kamarádky navždy, Beo,“ souhlasila Cara. Zaváhala.

„Stále... je ti příjemné držet mě za ruku?“

„Víc, než si umíš představit.“

Možná Cara celé ty roky obelhávala sama sebe. Možná ta

věrná nepodmíněná láska ze strany Beatrix byla jenom dů

sledek biochemické reakce. Možná nebyla vůči Beatrix spra

vedlivá, jak tvrdil Ambus.

„Musím jít,“ loučila se Cara.

„Už?“

„Obávám se, že ano,“ odpověděla. „Nechci se s Juanem

Carlosem znovu pohádat.“ Ušla několik kroků od Wergenů,

pak se otočila a rozběhla se k Beatrix. Beze slova kamarádce

navlékla na zápěstí purpurového pufíka.

[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 227, doktor Juan

Carlos Barbarón: Vstřebání. Jak hlavový výrůstek pokračuje

ve své neúprosné kontrakci, následuje kontakt pokožek a ner

vová vlákna proniknou do jamkových receptorů v šupinách

po těle pasivního Wergena. To při splývání partnerů způso

buje rychlé rozrušování buněčných stěn a makromitózu. Ge

netický materiál, především nukleové kyseliny, proudí z do

minantního do pasivního Wergena a výsledkem je vnitřní

oplodnění zádového váčku. Šupiny kolem hřbetní páteře

zduří v několik bulek – plodů, jež se vyvíjejí vně Wergenova

těla, přirostlé k jeho zádům. (Viz související zápis č. 195 o ví

cečetných wergenských vrzích a jejich zranitelnosti vůči do

paminovým neurotransmiterům jakožto protilátkám proti tlu

mivým drogám.)

Cara a Juan Carlos vešli pod oblouk „krbu“ a roboti od

pelášili do zadních místností, aby upozornili Beatrix a Am

buse na jejich příchod.

„Pět minut,“ upozornil Juan Carlos. „Ani o minutu déle.“

Dovolil jí sem přijít jenom pod tou podmínkou, že ji dopro

vodí, aby dohlédl na to, že odejdou brzy. Prohlásil, že má

obavy, aby nepotkali víc Wergenů, než je nutné, jelikož mají

sklon se kolem lidí shlukovat.

„Není pro tebe bezpečné potulovat se po wergenských

osadách. Jak dlouho po tom teroristickém pumovém útoku

na Marsu potrvá, než udeří tady na Titanu? Možná budeme

muset na biotechnice učinit nějaká obtížná rozhodnutí, ale

musíme se chránit.“ Odvrátil se a poklepal si na oční víčka,

aby si na sítnici promítl zpravodajský kanál. „Pět minut.“

Mrknutím se připojil. Oči mu zeskelnatěly.

8 XB-1


Juan Carlos rád rozhodoval o všem, ale Cara věděla, že

má na srdci její nejlepší zájmy. Uvažovala sice o námitkách – nepochybně přeháněl – ale nechtěla vyvolávat další hádku. Incident způsobený frakcí takzvaných „wergenských po - vstal ců“ – což byl z jejího pohledu protimluv – jenž vyvolal jistý neklid na Marsu a v dalších sesterských koloniích, média nezřízeně nafoukla.

Chvilku nato vešli do místnosti Beatrix a Ambus. Nebyli

od sebe vzdáleni víc než šest palců. Jejich úvaz ztratil pruž - nost a Beatrix měla hlavu nakloněnou na stranu. Její levá noha už zmizela v Ambusově pravé, takže kráčeli nemotorně, potáceli se jako třínohé monstrum. Za několik měsíců bude Beatrix, její kamarádka, navždy pryč, vstřebaná do Ambusova těla a rozložená na chemické sloučeniny, které ho oplodní.

Beatrix měla v obličeji skelný výraz, nepřítomný pohled,

ale když zahlédla Caru, tvář se jí rozjasnila.

„Caro?“ hlesla. Ale potom ta jiskra poznání uhasla.

Cara vstala, aby ji k sobě přivinula, ale nemohla to udělat

jinak, než že současně objala Ambuse.

„Děkujeme ti za návštěvu,“ pokývl Ambus.

Juan Carlos se mrknutím odpojil od vysílání. Když je zdra

vil, měl zvláštní výraz, který Cara nedokázala zcela identifikovat. Odpor? Fascinace?

Beatrix a Ambus se přesunuli k sedátku, ale vzhledem ke

svému tělesnému stavu se nemohli posadit.

„Je od tebe milé, že jsi přišla,“ poděkoval Ambus. „Vím,

jak tě Bea toužila vidět.“ Podle toho, jak se usmíval a skláněl hlavu, zjevně neměl v těle žádné tlumidlo.

„Ach, Beatrix,“ vyhrkla Cara. „Beo...“

„Ne, to je v pořádku, to je v pořádku,“ uklidňoval ji Am

bus. „Jak ses měla? Jak se mají tvoji rodiče?“

Pověděla jim o smrti své matky, o účasti svého otce v ex

pedici na Langalanu. A jak si povídali, všimla si Cara, že mluví jenom Ambus. Zadívala se přímo do očí Beatrix a snažila se mluvit jenom k ní: „Vzpomínáš na doby, kdy jsme se potápěly v Ontario Lacus? Byly jsme pokryté pufíky prakticky od hlavy k patě.“

Beatrix přelétl po tváří krátký úsměv. Potom se vrátil ne

tečný výraz.

„Ano, to jsou silné vzpomínky, Caro,“ souhlasil Ambus.

„Ty si bude pamatovat až do včlenění. A po něm je dokonce možné, že i mně zůstane několik náhodných vzpomínek, zatoulaných zážitků, ale nemohu zaručit, že přežije některá konkrétní.“

Cara položila své ruce na Beatřiny. „Hej, Beo. Jsi tam?“

„Je tam,“ odpověděl Ambus. „Plně si uvědomuje všechno,

co říkáš.“

„Nemůže mi odpovědět?“

„Teď za ni mluvím já.“

Cara se odmlčela.

„Nezbude z ní tedy nic?“

„Ale ano,“ odpověděl Ambus. „Její znalosti nanotechno

logie, její zahradnické dovednosti, několik náhodných zkušeností. Její nejužitečnější schopnosti včlenění přežijí a stvoří mé nové já.“

„A co její sny, Ambusi?“ Caře se chvěl hlas. „Co její sny

o průzkumu vesmíru?“

Chvilku mlčel. „Naučil jsem se to mít rád tady na Titanu,

Caro. Nemohu říci...“

Juan Carlos po ní střelil pohledem a významně se podíval

na hodinky.

„Beo, drahoušku, promiň, už musím jít,“ omlouvala se

Cara a poklepala ji po ruce. „Juan Carlos teď potřebuje ně

kam jet a já jsem slíbila, že ho doprovodím.“

„To je v pořádku,“ odpověděl Ambus. „Ale, Caro, musíš

slíbit, že nás zase brzy navštívíš. Beatrix by tě ještě hrozně

ráda viděla, než bude úplně včleněna.“

Beatrix měla oči stále nepřítomné a z koutku úst jí vyté

kala kapka čirých slin. Cara ten pohled nemohla snést. Ale

nikdy neopustí kamarádku v posledních chvílích života.

„Samozřejmě se vrátím, Beo.“ Naklonila se blíž a šeptala

jí do ucha: „Půjdeme znovu k jezeru a ty můžeš sedět na

břehu a dívat se, jak se potápím pro pufíky pro nás obě, ano?“

Cítila, že má slzy na krajíčku, a snažila se je potlačit.

„Caro,“ ozval se Juan Carlos tiše. „Měli bychom jít.“

Zhluboka se nadechla, zamávala své přítelkyni na rozlou

čenou a uvažovala, kolik z ní bude ještě zbývat, až se setkají

příště.

[Zašifrováno] Lékařský deník, zápis č. 228, doktor Juan Car

los Barbarón: Přetnutí úvazu spárovaných Wergenů vede k oka

mžité ztrátě identity, následované rychlou a bolestivou smrtí.

Smog, který halil Titan, byl toho dne řidší než obvykle.

Dokonce natolik, že Cara skoro rozeznávala obrys Saturnu

i s jeho prstenci, zaplňující polovinu oblohy. Za celé ty roky,

co žila na Titanu, to bylo poprvé, kdy viděla planetu prostým

okem. Její blízkost vyvolávala slapové větry, jež vály od pólů

k rovníku.

Před touto návštěvou Beatrixina stavení si připadala

trapně. Uplynulo tolik času, že její přítelkyně už je jistě

dávno pryč. Čert aby vzal Juana Carlose. Cara si nikdy ne

promine, že mu dovolila, aby ji sem celou tu dobu nepouštěl.

Dala slib a dodrží jej. Když už nic jiného, dlužila to památce

Beatrix.

Když kráčela po klikaté stezce ze strmého svahu ke zná

mému „krbu“, zpomalila. Co když včlenění ještě neproběhlo

úplně? Co když budou kusy Beatrix stále viditelné? Předsta

vovala si ruku trčící Ambusovi z prsou, dvě hlavy napůl sply

nuté ve znetvořenou příšernost. Pohled na něco takového by

nesnesla.

Ne, přece jen uplynul více než rok. Znovu přidala do

kroku.

Když se ke stavení přiblížila na dvacet stop, vyběhly zpod

oblouku čtyři wergenské děti a zamířily k ní. Obíhaly ji

v kruhu a stále dokola opakovaly: „Dobrý den,“ a „Můžeme

vám pomoci?“

Sklonila se. „Jste Beatrixiny děti?“

Jedna z rozložitějších a podsaditějších dívek odpověděla:

„Jmenuji se Antillia. Náš otec je Ambus.“

„Je uvnitř?“

Děti vzrušeně přikyvovaly a držely se těsně za ní.

Když vešla pod oblouk krbu, Ambus tam stál, jako by na

ni čekal celou tu dobu.

„Věděl jsem, že přijdeš,“ vítal ji. Po Ambusovi, kterého

si pamatovala, po Wergenovi, který zavrhoval veškeré styky

s lidmi, už nebylo ani památky. Ovinul ji rukama a ona jeho

objetí opětovala. Vyhlížel jinak. Byl hubenější. A jeho šu

piny pableskovaly známým stříbrem.

9XB-1


Zavedl ji do ohňové místnosti, kde plápolaly plameny

v průhledné rouře tyčící se od podlahy ke stropu. „Máš

krásné děti, Ambusi,“ řekla.

Wergenské děti se zatetelily a začaly si mezi sebou šeptat.

„Potřebuji si s Carou promluvit chvíli o samotě,“ řekl jim

a ony se pomalu, váhavě vytratily z místnosti. Ohlížely se

cestou přes rameno, aby zachytily ještě jeden poslední po

hled.

Kolem Cařiných nohou se zahemžili domácí roboti, zuli

jí boty a jiní přinesli podnos s pohárem kouřící aromatické

šťávy.

„Jak se má Juan Carlos?“ zeptal se, když se usadili před

hučícím sloupem ohně uprostřed místnosti.

„Zrušila jsem zasnoubení.“

Ambus zalapal po dechu.

„Choval se příliš majetnicky. Dělal tajnosti se svou prací

v biotechnice. Myslela jsem si, že ho změním. Ale nezměnil

se.“ Odložila pohár se ciderem. „Nelíbilo se mu, když jsem

navštěvovala přátele, když jsem cokoliv dělala bez něj. A já

jsem se podrobovala všemu, co chtěl. Začala jsem mít pocit,

že... že se dusím. Nedokázala jsem takhle dál žít, někomu se

ve všem podřizovat. Nelíbilo se mi, co se z něj vyklubalo.“

Ambus nevěřícně zíral. Po dlouhém mlčení řekl: „Občas

zapomínám, jak cizí ve skutečnosti jste.“

Usmála se. „Ne, tomu bys samozřejmě nerozuměl.“

Popíjeli šťávu a Ambus se celou tu dobu nakláněl kupředu,

opíral se o lokty a visel na každém jejím slově; nabízel jí

jídlo, ptal se jí, jestli má přiživit plameny, aby si mohla užívat

tepla ohnivého sloupu.

„Určitě ti nemám něco nabídnout?“ ptal se neustále.

Počáteční radost, kterou Cara měla z návratu do Beatrixina

stavení, se začala vytrácet, jak Cara poslouchala nepřetržitý

proud Ambusových hloupých poznámek. Musela si přiznat

hořkosladkou pravdu: její nejlepší kamarádka je navždy

pryč. S jiným Wergenem už to prostě nebude totéž. Nedo

kázala si představit sebe bez Beatrix. Než se nadála, rozpla

kala se.

„Caro, co se děje?“

„Přemýšlela jsem o něčem, co jsi mi kdysi řekl. Že je ode

mne nespravedlivé, že jsem se s Beatrix tolik roků přátelila.“

Otřela si slzy a vzchopila se. „Asi jsi měl pravdu. Měla

jsem... ji těch biochemických pout zbavit.“

„Nebyl jsem tehdy sám sebou. Bral jsem tlumidlo, které

pokřivovalo moje vnímání reality. Zapomeň, prosím, na to,

co jsem ti řekl. Bylo to ode mne hrubé.“

„Hrubé, ale pravdivé.“

„Caro... pověděla ti Beatrix, co se stalo s mým tlumid

lem?“

Cara si vzpomněla na rozhovor na břehu jezera, kdy jí

Beatrix popisovala, jak našla úkryt, v němž Ambus uchová

val drogu, a zničila ji. „Ano, zabavila ti je.“

„Toho dne, kdy jsme se s tebou sešli na břehu...“ Ambus

se odmlčel, jako by zvažoval následky svých slov. „Beatrix

si vzala tlumidlo sama.“

„Cože?“

„Řekla, že chce... lépe pochopit svůj vztah k tobě, Caro.

Účinky jsou dočasné – doba působení se počítá v minutách

– ale v těch minutách zažila jasné porozumění svým skuteč

ným pocitům.“

Cara se té otázky hrozila, ale položila ji: „A co vůči mně

v té chvíli prozření cítila?“

„Nikdy mi to neřekla. A ta vzpomínka nepřežila včlenění.

Odpusť, nevím to.“

Po dlouhé, rozpačité chvíli mlčení se rozhovořili o jiných

tématech: o politice, o teroristických útocích na marsovské

osídlení, o pověstech o opuštění základen na Langalaně,

o budoucnosti lidsko-wergenského kolonizačního úsilí. A tak

dále. A když přišla chvíle Cařina odchodu, věděla, že už se

sem nikdy nevrátí.

Když vstala a roboti jí zavazovali tkaničky, Ambus řekl:

„Než odejdeš, musím ti něco předat.“ Několik vteřin nato

přicupital do místnosti robot nesoucí kovovou krabičku.

„Beatrix chtěla, aby sis tohle vzala.“

„To je stázová krabička,“ podivila se Cara. Opatrně zvedla

víčko a podívala se dovnitř.

Uprostřed krabičky ležel purpurový pufík.

„Beatrix jej uchovávala mnoho měsíců,“ vysvětloval Am

bus. „O jeho významu nic nevím.“

Cara si jej navlékla na zápěstí. Vytáhnout pufíka ze stáze

znamenalo, že nevydrží déle než den nebo dva, než se začne

rozkládat. Ale na tom nezáleželo.

„Děkuji, Ambusi,“ řekla tiše.

Ambus známým gestem naklonil hlavu ke straně a přikývl.

Když Cara procházela východovým obloukem, říkala si,

že tenhle wergenský krb už nikdy neuvidí. Ale už po pou

hých několika vteřinách nedokázala odolat a ohlédla se přes

rameno. Uviděla Ambuse stát před stavením, obklopeného

čtyřmi wergenskými dětmi, a všichni na ni uchváceně hle

děli, jak se prodírá metanovými závějemi.

Poprvé vydáno v časopisu Interzone září/říjen 2011

Přeložil Jiří Engliš

Ilustroval Karel Jerie

10 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MERCURIO D. RIVERA

Americký autor (nar. 1965), jenž se prosadil nejprve na

stránkách britského SF časopisu Interzone, kde debutoval

povídkou „Longing for Langalana“ (Touha po Langalaně,

2006, česky Ikarie 5/2010), úvodní prací série, v níž se lid

stvo stává objektem fascinace ze strany vyspělejší mimo

zemské rasy Wergenů. Pokračování tvoří tituly „In the

Harsh Glow of Its Incandescent Beauty“ (V ostré záři jeho

žhavé krásy, 2010, česky XB-1 2/2011), „For Love's Deli

rium Haunts the Fractured Mind“ (Neboť delirium lásky

sužuje rozpolcenou mysl, 2011, česky XB-1 8/2011) a „Te

thered“ (Svázaní, 2011, česky XB-1 1/2014). V posledních

letech lze v Riverově tvorbě vysledovat mírné náznaky ka

riérního postupu – povídkou „Tu Sufrimiento Shall Protect

Us“ (Black Static 2010) se probojoval do nominací na

World Fantasy Award, pronikl i na stránky výběrových ro

čenek a začal pravidelně publikovat v předních amerických

časopisech a antologiích. Kladného přijetí se dostalo rov

něž jeho povídkové sbírce Across the Event Horizon

(2013), k níž napsal předmluvu známý spisovatel Terry

Bisson.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.