načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

XB-1 2013/10 - redakce XB-1

-6%
sleva

Elektronická kniha: XB-1 2013/10
Autor:

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 47
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 80
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6614-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou... Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční. Obsah čísla: Zahraniční SF Theodora Gossová: Dětská císařovna Marsu (Child-Empress of Mars, 2009) Jason Sanford: V rouše beránčím (Peacemaker, Peacemaker, Little Bo Peep, 2010) Robert Silverberg: Slavnost svatého Dionýsa (The Feast of St. Dionysus, 1973) Domácí SF Jiří Kelbl: Kriminál Lukáš Hrdlička: Konečné propojení Publicistika rozhovor s Veronikou Válkovou Jason Sanford: Nepropadejte klišé, nebo se z vás stane pisálek Edita Dufková: Spiknutí nanobotů… Aleš Smutný: Futuristické sporty aneb budoucnost násilí Fantastická věda Helikoptéra na lidský pohon; Hyení taktika ryb; Azurová planeta HD 189733b; Zlatý rok 1978 Filmfaroniáda Filmové premiéry; Percy Jackson: Moře nestvůr; Wolverine; V zajetí démonů; Očista; Stokerovi; Bubba Ho-Tep; Klapka! Vivisektor Čtenáři čtenářům; Jurij Krawža: Čertova kovárna; Petr Vala: Katova komnata; Lenka Cyprisová: Královské tajemství; David, M. Jan Friedman a R.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Knihu Petry Neomillnerové AMÉLIE
A BAREVNÝ SVĚTpokřtila Gabriela
Demeterová. V pražském Paláci knih
Luxor ji pokřtila houslová virtuózka
Gabriela Demeterová.
Amélie a barevný svět je volným
pokračováním první knihy Amélie
a tma. Příběh nenápadně srovnává
problémy současných dětí s tím, jak se
děti chovaly před sto lety, i potíže
současné rodiny v kontrastu s pro blémy
rodin v minulosti. Tajuplný příběh
Amélie a Markéty doprovodil svými
uhrančivými a působivými ilustracemi
Lubomír Kupčík.
Jan Kotouč křtil svoji knihu Invaze (JFK31)
Život Johna Francise Kováře přeruší návštěva
Vincenta Vegy a informace o usedlosti Chateau
Molineraux, kde se prý dějí věci související
s paralelními světy kde možná zahynuli někteří
z Kovářových přátel. Chateau Molineraux se
nachází v Normandii roku 1944 okupované Němci.
Spojenecká invaze je na spadnutí a Kovář s
Vegou mají jedinou možnost, jak se tam dostat
včas - využijí tajný průchod mezi světy a připojí
se k americké 82. výsadkové divizi. Knihu skoro
poléval „otec křtitel“ Míra Žamboch.
KŘTINY PETRA NEOMILLNEROVÁ A HONZA KOTOUČ










2
XB-1
Zemřel spisovatel
Ivan Kmínek
(*1953 + 2013)
V úterý 3. září náhle
zemřel Ing. Ivan
Kmínek, jeden z nejlepších
českých autorů science
fiction.
Ivan Kmínek se
narodil 21. července 1953
v Brně; v letech 1971-
6 vystudoval Vysokou
školu chemicko-technologickou a po roční
vojenské službě se stal vědeckým
pracovníkem Ústavu makromolekulární chemie
ČSAV. Stal se jedním z tzv. generace
Ceny Karla Čapka. Vyhrál první a druhý
ročník CKČ s povídkami Syntamor
zasahuje, v níž aplikace umělé inteligence na
seznamovací rituály narazí na nedostatky
socialistického zásobování, aDruhý vstup
do téže řeky, což je nahořklý příběh o
nemožnosti změnit vlastní minulost. Vydal
román Utopie, nejlepší verze, což je
brilantní alegorie bezčasí stagnujícího
reálného socialismu. Napsal asi třicet povídek,
které jsou roztroušeny po antologiích
a fanzinech. Vydal jedinou sbírku povídek
s názvem Ústřední kancelář vesmíru se
neozývá. Kmínek byl mezi prvními autory
SF, kteří se odmlčeli po listopadové
revoluci - podle vlastních slov naprosto ztratil
impuls k tvorbě; snad i proto, že rychle
vycítil, že zájem čtenářů se v nových
podmínkách posune ke komerčnější, méně
intelektuální podobě žánru, která mu byla
cizí.
Ceny Hugo
Ceny Hugo za rok 2012 byly uděleny tento
víkend na jednasedmdesátém worldconu
nazvaném LoneStarCon 3 v texaském San
Antoniu. Vedle ceny Hugo se udílela
tradičně i Cena Johna W. Campbella pro
nadějného nováčka žánru. Dobrou zprávou
pro všechny žánrové fanoušky je fakt, že
oceněný román je už delší dobu dostupný
i v českém překladu a oceněných kratších
prací se snad rovněž dočkáme v dohledné
době.
Román:
John Scalzi: Redshirts: A Novel with
Three Codas (česky Červenokabátníci,
Classic 2012)
Novela:
Brandon Sanderson: The Emperor’s Soul
(Tachyon Publications)
Noveleta:
Pat Cadiganová: The Girl-Thing Who
Went Out for Sushi (Edge of Infinity,
Solaris)
Povídka:
Ken Liu: Mono no Aware (The Future is
Japanese, VIZ Media LLC)
Teoretická publikace:
Brandon Sanderson, Dan Wells, Mary
Robinette Kowal, Howard Tayler and Jordan
Sanderson: Writing Excuses Season Seven
Komiks:
Saga, Volume One, scénář Brian
K. Vaughn, kresba Fiona Staplesová
(Image Comics)
Film:
The Avengers, scénář a režie Joss Whedon
(Marvel Studios, Disney, Paramount)
Seriálová epizoda:
Game of Thrones, Blackwater, scénář
George R.R. Martin, režie Neil Marshall.
Created by David Benioff a D. B. Weiss
(HBO)
Editor kratších prací:
Stanley Schmidt
Editor knih:
Patrick Nielsen Hayden
Výtvarník:
John Picacio
Poloprofesionální publikace:
Clarkesworld, sest. Neil Clarke, Jason
Heller, Sean Wallace a Kate Bakerová
Cena Johna W. Campbella pro
nadějného autora:
Mur Laffertyová
Zemřel Frederik Pohl
Významný americký autor a editor žánru,
celým jménem Frederik George Pohl Jr.
Narodil se 26. listopadu 1919 v New
Yorku, kde se už od svých mladých let
začal zajímat o vědeckofantastickou
literaturu. Stal se jedním z členů proslaveného
klubu Futuriáni, k nimž patřil např. Isaac
Asimov, sestavil mnoho povídkových
sbírek. Mnohé knuhy napsal ve spolupráci
s některým ze svých přátel. Například
s Cyrilem M. Kornbluthem vytvořili jednu
z nejpozoruhodnějších autorských dvojic
v dějinách žánru. Jejich nejznámějším
dílem se stal román The Space Merchants
(Obchodníci s vesmírem).
Stěžejní prací Pohlova samostatně
napsaného díla se stal vřele přijatý román
Gateway ( Brána, ceny Hugo, Nebula, Locus,
Apollo a Pamětní cena Johna W.
Campbella ). Stejně jako v případě novely The
Merchants of Venus (Obchodníci z
Venuše) se i zde lidstvo setkává s pozůstatky
po zmizelém mimozemském druhu
Heechee.
Frederik Pohl zemřel 2. září 2013 ve věku
nedožitých devadesáti čtyř let. Jako
spisovatel zůstal věrný čisté science fiction,
podporované bohatými znalostmi moderních
věd, svým rozsáhlým dílem a záslužnou
redakční činností do značné míry obohatil
žánr, jenž mu může poděkovat i za jeho
neustálý optimismus, převažující nad
satirickou kritikou budoucí společnosti.
Čtou či nečtou?
Hodně se mluví o tom,
že lidi nečtou, že je to
bída a tak. Nejdřív je
potřeba zamyslet se
nad tím, co
považujeme za „lidi“. Tím,
samozřejmě,
nemyslím, že bych vyřazoval
některé skupiny homo
sapiens sapiens z pojmu lidi. Spíš mi jde
o věkové rozvrstvení.
Jednou z mála dobrých věcí, kterou nám
zanechal socialismus bylo, že lidé u nás
nadprůměrně (oproti zahraničí) četli. Kdysi
jsem mluvil s Ivem Železným, scifistou,
nakladatelem a překladatelem ze severských
jazyků, který tvrdil, že Švédové kupují
ročně jednu knihu, a když vyjde další díl
Pipi punčochaté, mají ostatní spisovatelé
a nakladatelé smůlu.
Většinou u nás bědují v tomto smyslu starší
lidé a mají na mysli mládež. Když si však
procházím stánky s časopisy a knihkupectví,
mám dojem, že to tak strašné není. Pravda,
lifestylové časopisy příliš námahy s
písmenky nevyžadují, ale u knih je to jiné.
Nakladatelé bědují, že náklady knih klesají,
což je pravda. I náklady časopisů jdou
dolů... Jenže svou roli v tom faktory, které
dříve nebyly: internet, čtečky, televize...
Ale hlavní je podle mne důvod, že se
neuvěřitelně zvedl počet vydávaných titulů. A to
se týká i dětských knih i knih pro mládež.
Vždyť jen v našem milovaném SF vychází
měsíčně až sto knih. Kdysi, jako náruživý
čtenář, jsem zhltl všechny scifárny, které
vyšly. Teď se mi o něčem takovém může jen
zdát.
Co se týče mladých, nemyslím si, že by to
bylo zase až tak strašné. Hodně záleží na
rodině, když se dítěti čte a ono vidí, že i rodiče
sem tam vezmou do ruky knihu nebo listují
časopisy, najdou si postupně k písmenkům
svou cestu, ať už jde o knihy papírové nebo
elektronické. Navíc se v poslední době
objevil fenomén komiksů. Už před mnoha lety
jsem se na jednom povídání pro učitele
českého jazyka „chytil“ s jednou
středoškolskou profesorkou, která tvrdila, že komiksy
jsou zhouba. Dodnes tvrdím, že je to vhodný
předstupeň k přechodu ke knihám jako
takovým.
Horší to mají spisovatelé. Většina jejich dětí
to, co jodiče píšou, buď nečte vůbec, nebo se
jim to v mnoha případech nelíbí. Proto
synovu poznámku o mojí knížce, kterou jsem
mu vnutil (nic jiného nového doma
výjimečně nebylo), že se to docela dalo číst,
beru jako velkou pochvalu.
Vlado Ríša





V měsíci indu, když byly květy džindalového stromu v plném
květu a okvětní lístky z nich právě začínaly padat na zem jako
karmínový déšť, se ke dvoru dětské císařovny dostavil posel. Oznámil,
že se v údolí Džar probudil Hrdina.
Posel byl mladý a zjevně nejistý, jistě byl u dvora poprvé, ale když
se dětská císařovna zeptala: „Hrdina? Jak se jmenuje?“, odpověděl
pevným hlasem: „Nejvyšší kvítku džindalu, jeho jméno dosud není
známo. Ještě ho nevyslovil, neboť dosud nepotkal nikoho, s kým by
mohl hovořit.“
Dvorní dámy zatřepotaly vějíři, když ho slyšely takto dvorně
promluvit, a já řekla lady Ahiře: „Myslím, že ho poznávám. Je to kapitán
Namoor, nejmladší syn generála Gara, který zdědil jeho karmínový
jazyk,“ čímž jsem myslela jeho výmluvnost, jelikož o výřečných
mužích se říká, že jejich jazyk je sladký jako karmínový nektar
džindalových kvítků.
Lady Ahira se modře zarděla od lící po kolena, jelikož chovala
vášeň pro kapitány, a toto byl nepochybně kapitán všech kapitánů, který
si již získal srdce i játra dvora.
„Nechť je tedy jeho jméno Jack nebo Buck či Dan, jedno z těch
jmen, která nám tak zvláštně splývají z jazyka, a nechť je vysoký,
bledý a mlčenlivý, pokud ovšem nezpívá písně svého lidu k měsícům.
Nechť je zabíječem šelem, mistrem glainu a dvojitého adjaru.“ Dětská
císařovna tleskla rukama, nejprve dvěma a pak čtyřmi, prudce
a rychle, až zněly jako oblázky, padající z útesů údolí Džar, nebo jako
řeka Noth, klokotající mezi břehy, tam, kde se zužují u Ard Ulanu.
A my si vzpomněly, že ačkoli je císařovna a starší než kam naše
paměť sahá, zůstává stále dítětem, jež se vylíhlo nedlouho poté, co
poslední ostrov Irdum klesl do moře.
„Světlo nad sněhy Ard Ulanu, vskutku je zabíječ šelem,“ pravil
kapitán. Dvorní dámy zatřepotaly vějíři a jedna bezvládně klesla na
podlahu, přemožena jeho dvorností a výmluvností. „Zranil dva
garvlky, kteří se k němu přiblížili, když pátrali po zdroji jeho
pozoruhodného pachu. Zranil je střelnou zbraní. Jsou nyní v péči správce
rákosových bažin Zurdumu.“
„Takhle by to nešlo,“ pravila dětská císařovna. „Hrdina se musí
vydat na svou pouť, neboť taková je přirozenost Hrdinů, nesmí však
ubližovat mým stvořením, ani garvlkům, kteří zpívají v ranním oparu,
ani ilpinům, hopsajícím na skalnatých útesech Džaru, ani ptákům
mirimi, kteří hnízdí v písčinách Gar Kahanu, dokonce ani trnkožábám,
mrkajícím očima podél břehů řeky Noth. Nesmí zlomit jedinou
větévku itzu. Dejme mu tvora, s nímž by mohl hovořit, a ten tvor se ho
vyptá na jméno a odkud pochází. Pošleme mu Džainu a s ní
Tlumočníka, aby ji vnímal podobně jako vlastní druh. Je zde přítomen
Tlumočník, který by doprovodil Džainu na cestě za Hrdinou?“
Všichni tři dvorní Tlumočníci předstoupili. Dětská císařovna
z nich zvolila Irmanu Adze, jež byla nejstarší a nejúctyhodnější, a
dávala najevo ochotu vydat se na tak významnou pouť tichým
štěbetáním a pokyvováním hlavou, až jí laloky pleskaly.
Dětská císařovna pravila k Irmaně Adze: „Tvůj první úkol je vzít
mu jeho střelnou zbraň a nahradit ji glainem a dvojitým adžarem, aby
byl patřičně vyzbrojen, a přitom nemohl mým stvořením a
obyvatelům mé říše způsobit žádné velké škody.“ Pak se obrátila ke dvoru.
„Pošleme za ním také Pozorovatele, abychom viděli vše, co Hrdina
říká a dělá.“ Pozorovatelé zabzučeli a přilétli blíž. Jednoho si vybrala
a vložila do něj instrukce.
„A ty, kapitáne,“ oslovila dětská císařovna kapitána Namoora,
„jelikož jsi nás potěšil svou zprávou o příchodu Hrdiny, máš mé svolení
nosit na čapce zelené pírko ptáka mirimi a při státních průvodech smíš
kráčet za kancléřem.“
Díky svému výcviku se kapitán Namoor nezarděl tak silně, jak by si
žádaly jeho city, jistě se však rděl v nitru, neboť pocty, jakou ho obdařila
dětská císařovna, se dostane sotva jednomu z tisíce. Lady Ahira mi
sevřela levou horní ruku, až mi zfialověla a já zkřivila obličej bolestí.
„Jakou šelmu by tedy měl zabít, vzácné zelené pírko ptáka
mirimi?“ zeptal se svým rozvážným způsobem kancléř. Rád se
považoval za básníka. Dvorní dámy si zakryly uši vějíři, dokonce i pážata
se chichotala. Jeho slova byla tak obyčejná, vůbec ne originální.
„Vskutku, jakou šelmu?“ opakovala dětská císařovna. „Vždyť jsem
řekla, že nesmí být ublíženo žádnému z mých stvoření. Pošleme mu
tedy svého vlastního Poufliho.“ Když zaslechl své jméno, Poufli se
zvedl ze svého místa, kde ležel dětské císařovně u nohou a lízal dvě
z jejích rukou, zatímco ona ho druhým párem hladila po vláknech.
„Běž, Poufli,“ pravila dětská císařovna. „Veď Hrdinu na jeho pouti,
ale případně se nech zabít, a když budeš zabit, vrať se ke mně a já
budu uvažovat, kterak ho patřičně odměnit, jak Hrdinovi přísluší.“
Následujícího dne Džaina s Tlumočnicí, jež si vykračovala po
jejím boku, a Pozorovatelem, jenž bzučel a poletoval kolem nich,
zamířila do srázů a jeskyní Ard Ulanu, kde se Hrdina probudil. Poufli
vyrazil opačným směrem, tam, kde měl dle záměru dětské císařovny
Hrdina čelit poslední překážce.
* * *
Den za dnem jsme sledovali, jak Hrdina putuje údolím Džar. Obrazy,
přenášené Pozorovatelem, snímal a vysílal idhar uprostřed síně Slyšení.
Nejraději jsem se dívala zrána, kdy se u paty pilířů ještě valila mlha,
ale dóm vysoko nad nimi už ozařovalo vycházející slunce a ptáci mirimi
se probouzeli ve větvích gondalů. Jen jsem si opláchla obličej vodou
ze sublimační fontány, lehce posnídala pika chléb s bobulemi ipi, zapila
pokrm nápojem z výměšků ilpinů, chovaných u dvora, a usedla na
jednu z podušek, které nám poskytovala dětská císařovna, abych spolu
s dalšími časnými návštěvníky sledovala, jak Hrdina provádí očistu
a nabízí své písně z jiného světa bohům svého kmene.
Pozorovatel přenášel, jak Tlumočnice pro Hrdinu překládá a
současně nám ukazuje události i z jeho pohledu, takže jsme viděli vlastní
krajinu jako cizí, jako kraj jiného světa. Keře ipi, žluté květy kifli,
rostoucí na březích rákosových bažin Zurdumu, i vody močálů, vše se
zdálo plošší, jako by pozbylo jeden z rozměrů, a postrádalo mnohé
barvy spektra. Džaina se vytáhla do výšky a vybledla, ačkoli
Tlumočnice neskrývala její vlnění. Pozorovatel se stal organickým. Víc
poskakoval, než létal, a tělo měl pokryto jemnou hnědou srstí.
„Pse! Pojď sem, psisko!“ slyšeli jsme Hrdinu, a pak: „Chceš něco
k jídlu?“ k Džaině, které naslouchal velmi pozorně, jako by hovořila
jazykem, jemuž nerozuměl.
Dávala jsem přednost těmto klidnějším, důvěrnějším chvilkám,
přestože každého dne, v pozdním ránu nebo časném odpoledni, poslala
dětská císařovna Hrdinovi Překážku: jednou to byl roj itzů, kteří ho
pobodali, až otekl a Džaina mu musela pokrýt paže a nohy listy keře ipi,
namočené ve vodě močálu; jindy zase dva habirové, které odrazil
glainem a šikovným použitím hořícího rákosu; pak skupina bojovníků
z města Ardu, aby věděl, že se blíží k městům a sídlům, kde žijí místní
obyvatelé. Jednou mu lidé z města vyšli vstříc a vítali ho věncem
růžových gondalových květů, který mu dali kolem šíje, a nabídli mu
opojný nápoj, který obyvatelé západu vyrábějí ze světélkující houby
ghram, jež bují na kořenech gondalových stromů. Jindy ho vsadili do
klece uprostřed města a lidé se na něj chodili dívat, dokud prý neřekne
slovo, jež je jménem pradávného boha, který je stále tajně uctíván.
Jako dvorní básník jsem byla zodpovědná za vytváření událostí
a Překážek na Hrdinově cestě, ačkoli dětská císařovna přitom nadšeně
spolupracovala. Po ranním pozorování jsem se vždy odebrala do je-
3 XB-1
Dětská císařovna Marsu
(CHILD-EMPRESS OF MARS)
Theodora Gossová





jích komnat. Ať jsem se dostavila sebečasněji, pokaždé jsem ji našla
na pohovce, zabranou do státních záležitostí a zaujatou starostmi
o blaho občanů. Vždy však odložila práci, poslala pryč kancléře
a dvořany, kteří se kolem ní shromáždili, a pozdravila mě: „Dobré
ráno, Elah Gal. Co dnes říkáš na mého Hrdinu?“
Toho rána, kdy Hrdina dospěl ke dvoru dětské císařovny, měli
Tlumočníci za úkol přeložit nás Hrdinovi. Dívali jsme se v idharu na své
přeložené podoby. Byli jsme to my, a přece už jsme nebyli sami
sebou. Lady Ahira se stále modře rděla, i když kolena měla tužší a zcela
jiného tvaru. I dvořané se zdáli topornější a jaksi hranatější – a tišší.
Musím říct, že jsem jejich cvrkot nijak nepostrádala. Mnozí z nás byli
vidět jen částečně a samotní Tlumočníci se jevili pouze jako chvění
vzduchu. Pážata stále pobíhala sem a tam mezi poduškami, na nichž
jsme seděli, ale na dvou štíhlých nohou, jako ilpinové. Musela jsem
si připomínat, že neupadnou, že jsou pouze takto přeloženi.
Dětská císařovna zůstávala sama sebou; dítětem i císařovnou,
a přece se v překladu tolik lišila. Mnohé její části nyní nebyly vidět,
a když tleskla, provedla to pouze dvěma rukama.
„Takto jistě vypadá dítě jeho druhu,“ zašeptala lady Ahira a šeptala
by dál, kdyby nevstoupil Hrdina s Džainou po boku a se značně
zarostlým, chundelatým Pozorovatelem u nohou.
„Vítej, návštěvníku z jiné země,“ pozdravila ho dětská císařovna.
„Přicházíš z Iranuku, nebo snad ze slavného Thullu? Pověz nám, ze
kterého kraje pocházíš, a prozraď nám své jméno.“
„Ne, paní,“ řekl Hrdina. „Jmenuju se Jake Stackhouse, a pokud to
dokážu posoudit a hvězdy mi nelžou, jsem z úplně jiné planety. Na
které planetě jsem to přistál?“
„Planeta?“ zeptala se dětská císařovna. „Toto je Ord, karmínová
planeta. Skutečně jsi ovládl cestování temnotou vesmíru? Pak jistě
budeš velký čaroděj a právě tak velký válečník.“
„Ne, paní,“ odpověděl Jake Stackhouse. „Nemám ponětí, jak jsem
se ocitl na vaší planetě, i když bych na to rád přišel, abych se mohl
vrátit domů. A nejsem ani válečník, ani čaroděj, jak říkáte. Jsem
pouhý pomocník na ranči, i když jsem zažil pár těžkých chvilek
a umím se o sebe postarat.“
„Ty neznáš cestu domů?“ přeptala se dětská císařovna. „Je mi líto,
že se nemůžeš vrátit ke svému kmeni, ale to, co je pro tebe neštěstím,
může znamenat štěstí pro nás. Slyšela jsem, žes bojoval s garvlky
a porazil bojovníky ze západních močálů. Jistě jsi ten nejstatečnější
muž na Ordu. Žádám tě o pomoc. Ohrožuje nás strašlivá bestie
jménem–“ Náhle jsem si uvědomila, že jsme při vytváření této události
žádní z nás, dětská císařovna ani já, bestii nepojmenovaly. „–Poufli.
To zvíře pustoší naše východní města a osady, žere a děsí naše
obyvatele. Jestliže tu šelmu porazíš, daruji ti deset hekat půdy a jednu ze
svých dvorních dam jako družku.“
Kapitán Namoor, který stál vedle kancléře, zoranžověl až po
špičky bot. Aťsi, pomyslela jsem si. Trochu žárlení mu jen prospěje.
„Netoužím po družce, paní. Rád bych jen tuto dívku, která se
mnou strávila na cestách poslední tři dny, nejpodivnější dny mého
života. Počítám, že mi párkrát zachránila život. Neznám její jméno,
a tak jí říkám Pátek.“
„Tuto ženu bys chtěl jako družku?“ pravila dětská císařovna. „Pak
tedy věz, Jaku Stackhousi, že je to kněžka svého lidu, Džaina z
Adžainu, z dalekého severu, kde se řeka Noth spouští dolů z hor Ard
Ulanu. Abys ji získal, musíš zvítězit v bitvě, kterou vybojuješ glainem
a dvojitým adžarem. Jsi ochoten o ni bojovat, Jaku Stackhousi?“
Nemohla jsem si pomoct a zarděla jsem se překvapením a
uznáním. Toto byla improvizace, jež nepoužila slova, která jsme spolu
daly dohromady a pečlivě nazkoušely, ale slova samotné dětské
císařovny, vytvořená přímo v této chvíli. Kolem jsem uslyšela
roztroušený potlesk, když si dvůr uvědomil, co se právě stalo. Zatleskala
jsem také, potěšena její spontánností. Cítila jsem se poctěna
poznáním, že moje císařovna je také básnířka.
„Dobře,“ řekl Jake Stackhouse. „Budu tedy pro vás bojovat s tím
Pouflim a pak o dívku, kterou miluju nejvíc ze všeho na světě. Nikdy
by mě nenapadlo, že moje nevěsta bude zelená, ale pod tou kůží je
líbezná a oddaná jako každá žena ze Země.“
4 XB-1





„Tedy dobrá,“ pravila dětská císařovna. „Poraž pro mě Poufliho
a já ti daruji deset hekat půdy na horním toku řeky Noth, kde je zem
nejúrodnější, a zajistím, že se Džaina stane tvou družkou. Teď se
spolu s námi občerstvi, Jaku Stackhousi.“
Pážata přinesla podnosy s pečeným ovocem pandamu, omáčkou
z pandamové mízy a nadívané kořeny, k tomu sladký lišejník, který
roste na střechách domů v Irumu daleko na jihu, a také ghram,
přivezený z Ardu kvůli Hrdinově hostině. Hrdina seděl na podušce
s Džainou po boku a Pozorovatelem u nohou a vyprávěl nám příběhy
ze své planety a místa, kde strávil dětství, Země jediné hvězdy.
Hovořil o městech, kde spolu bojovníci válčili střelnými zbraněmi,
o zlodějích, kteří vykrádali dopravní prostředky, o stádech tvorů,
zaplňujících pláně tak, že neměla konce. Vyprávěl o ženách tak
krásných, že dostaly jméno po květinách. Dvorní dámy naslouchaly tak
dychtivě, až zapomínaly dýchat, a některá křehčí pážata omdlévala
nebo vydávala pach vody z močálu. Já sama, Elah Gal, dvorní
básnířka, naslouchala a zaznamenávala, aby tyto příběhy z jiné planety
mohly být umístěny mezi Legendy o Hrdinech, které založila má
předchůdkyně Elim Dar, když samotná dětská císařovna byla teprve
snem tělesné manifestace jejího rodiče.
* * *
Toho dne, kdy Pozorovatel přenesl tragickou novinu, že Hrdina je
mrtev, zahalil celý dvůr žal a úděs. Hrdinovo tělo bylo přineseno do
paláce a prozkoumali ho tři Léčitelé, aby určili příčinu smrti. Své
závěry přednesli dětské císařovně. Nebyla to Poufliho vina. Hrál svou
roli s nadšením, ale současně opatrně. Hrdinovy rány byly
nevýznamné. Na jeho kožním povrchu se však přesto objevilyrudé skvrny.
Určitě se jednalo o reakci na Poufliho vyzařování, nebo snad dotek
jeho vláken.
Poufli se nedal utěšit. Ležel ponořen do jedné z palácových kašen,
pod průsvitnými rybami z Irumu, odmítal jíst, a dokonce odmítal spát,
jak míval ve zvyku, u nohou pohovky dětské císařovny.
Celý dvůr truchlil. Dvořané oblékli bílá smuteční roucha, i já si
oblékla roucho, které nosila má matka, když se její manžel druhého
stupně rozhodl zrušit svou fyzickou manifestaci. Dvorní dámy se
nezardívaly. Lady Ahira odložila oslavu spojení čtvrtého stupně s
kapitánem Namoorem, kvůli níž již na stěnách síně Slyšení pěstovali
světélkující mechy. Pážata stála nehybně, nechichotala se ani
nevydávala vůně. Na rozkaz dětské císařovny byly potlačeny nástěnné
obrazy, až z nich zbývaly pouze obrysy, naznačující jejich přítomnost.
Palácové stráže nosily smuteční závoje a vznášely se síněmi jako
gibhany mrtvých. Džaina byla k neutišení a síněmi se rozléhalo truchlivé
kvílení jejího druhu. Zdálo se, jako by vším pronikal studený vítr.
Seděla jsem pod džindalovým stromem a pokoušela se napsat
o Hrdinovi báseň, ale jak oslavit porážku? Samotná dětská císařovna
neopouštěla svou komnatu. Každý den jsem za ní zašla, abych se s ní
poradila, ale ona jen seděla u okenního otvoru a vyhlížela do zahrady.
Nechtěla jsem ji rušit v rozjímání. I kancléř stál u její pohovky bez
hnutí a čekal, až se probere ze svého žalu.
Sedmého dne se dostavila do síně Slyšení. Měla roucho rudé jako
džindalové květy, paže si ozdobila náramky z drobných stříbrných
zvonečků, jež cinkaly při každém jejím pohybu. Po boku jí šel Poufli
s nosem zabořeným do jejích šatů.
„Občané a tvorové,“ prohlásila, „jste smutní, protože Hrdina
zemřel. Nemůžeme nyní oslavovat jeho vítězství, ani se nechat unést
jeho příhodami zde na Ordu. Není tomu tak?“
Dvorní dámy, dvořané, stráže, pážata, všichni kývali, mávali či
vyzařovali svůj souhlas.
„Ale neměli bychom být smutní,“ pokračovala. „Sledovat Hrdinův
triumf by bylo jako naslouchat básni Elah Gal nebo pozorovat
rozkvétání džindalových květů, nebo účastnit se spojení lady Ahiry a
kapitána Namoora. Bylo by to nanejvýš uspokojivé. Avšak existuje i jiný
druh uspokojení, když Elah Gal zmlkne a nastane ticho, když květy
džindalu opadají, milenci se v žalu rozejdou, když jejich společný
čas skončí. Což nenacházíme potěšení i v pomíjivosti věcí, jež
nedokážeme ovládat o nic víc než let ptáků mirimi či způsob lásky dvou
spojených? Hrdinova smrt nám připomíná ukončení naší tělesné
manifestace. I to je báseň, snad větší, než by bylo Hrdinovo vítězství,
neboť je obtížnější, a abychom jí porozuměli, musíme překonat sami sebe.
Nechť Hrdinu, jehož fyzickou manifestaci naši Léčitelé tak
umělecky uchovali, umístí na podstavec z kamene původem z lomů Gar
Kahanu, do zahrady pod větve džindalu, kde na něj budou padat květy.
A oslavme Hrdinovu smrt! Oslavme ukončení naší manifestace, které
jednou nastane. Džainu vraťme jejímu kmeni, aby se mohla
diferencovat a odložit svá vejce; její potomek nechť je vychován u dvora na
památku služeb, které pro nás vykonala. Elah Gal nechť vytvoří báseň
o Hrdinovi, nový druh básně pro nové časy, jež bude začleněna do
Legend o Hrdinech. A teď slavme! Do toho, přátelé. Ať palác znovu naplní
zpěv a smích a zardívání. Já vás však opustím, neboť mám důležitou
práci. Dnes večer, jakmile nad Ordem vyjdou měsíce, začnu snít, aby
se za života dětí vašich dětí zrodila nová dětská císařovna.“
Na okamžik se v síni Slyšení rozhostilo ticho. Potom se fresky na
stěnách rozzářily. Dvorní dámy začaly tleskat, smát se a zardívat.
Pážata vyskočila do vzduchu a znovu dopadla na špičky, a přitom
vydávala vůni květin kifli. Stráže odhodily závoje a zařinčely svými
dezintegrátory o štíty, až se to rozléhalo po všech síních. Všude se
ozývaly zvuky radosti a úžasu. Sama jsem se neubránila zvlhnutí svých
otvorů. Žít v čase snění! Hrdina nám vskutku přinesl něco většího,
než jsme si dokázali představit.
Na chvíli jsem zauvažovala, zda bych se mohla stát jedním z
básníků oslavovaných za to, že vytvořili něco, co jiní nemohli – zda bych
mohla napsat báseň o snící dětské císařovně, o tom, jak přestává být
dítětem a dosahuje své plné podstaty, až se nakonec zjeví v
dokonalosti své netělesné manifestace. Potom se mi však vrátila pokora.
Takové básně musí být teprve vytvořeny. První z nich bude o Hrdinovi,
jenž zemřel, a přesto splnil úkol své pouti.
Dnešek však náležel oslavám. Zpívali jsme a tančili v síni Slyšení,
slavili spojení lady Ahiry a kapitána Namoora. Při vyvrcholení
slavnosti se dětská císařovna vzdálila. My už ovšem věděli, že neodchází
truchlit, ale zahájit novou etapu svého života. A tak jsme vyskakovali
výš a otáčeli se rychleji samou radostí, a muzikanti hráli na kuramy
a dharmy, až se snesla noc a mech osvětloval dávné fresky, vyšly
měsíce a po celém paláci voněly džindalové květy
Poprvé vydáno v antologii Interfictions 2
(sest. Delia Shermanová a Christopher Barzak) v roce 2009.
Přeložila Jana Rečková
Ilustroval Karel Cettl
5
XB-1
MEDAILONEK MEDAILONEK
THEODORA GOSSOVÁ
Američanka maďarského původu (nar. 1968). Kritikou i
čtenáři je ceněna především pro svůj vypravěčský talent, jakoby
přirozeně navazující na dávné umění lidových příběhů a balad.
Její práce jsou povětšinou ukázkou neobyčejného citu pro
příběh, jenž umí nejen pohladit po duši, ale také pokládat
znepokojivé a provokativní otázky. Kratší práce fantastického žánru
publikuje od roku 2002 a dodnes vydala asi třicet povídek
v celé plejádě žánrových publikací, aniž by snad některé z nich
dávala přednost. Za zmínku stojí kupříkladu povídky „Pip and
the Fairies“ (Pip a skřítci, 2005, česky Trochu divné kusy 2/La-
ser-books 2006) a „Singing of Mount Abora“ (2007), za kterou
si vysloužila Světovou cenu fantasy. Sebrány byly doposud
v jediné obsáhlejší sbírce pod názvem In the Forest of For-
getting(2006). Ve spolupráci s Deliou Shermanovou sestavila
zajímavou antologii Interfictions: An Anthology of
Interstitial Writing(2007), do níž editorky shromáždily povídky
zařaditelné do nezřetelných hranic mezi žánry. Prozatím stále
pracuje na svém debutovém románu.





6 XB-1
Ovce vyvedly vlky a ovčácké psy na pastvu a nachystaly se
nás odstřelit.
K popravě si nás vyrovnaly do řady na starém sójovém poli.
Noční mračna kupící se na obloze věstila déšť, který však nikdy
nepřišel, a vítr přinášel vůni plamenů, které jsme cítili, ale
neviděli. Želízka na ruce mě spojovala s Victorem Braunem,
řidičem náklaďáku, kterého jsem tři dny předtím zatkla za vraždu
mladé stopařky. Dopadla jsem ho nedaleko místa činu, hrabal
se zkrvavenýma rukama v rozbitém motoru svého náklaďáku.
Když jsem mu s namířenou pistolí nařídila, aby si lehl, nejdřív
se zaculil a až potom mě poslechl. Reptal na svoji smůlu, na
aušusové náklaďáky z dovozu a na to, jak je legrační, že ho zatýká
ženská, která je proti němu poloviční.
„Povíš mi, jak se jmenuješ, kotě?“ protáhl, když jsem mu
nasadila želízka.
„Seržantka Ellen Daviesová,“ představila jsem se a za to, co
provedl té nebožačce, jsem s ním hlavou napřed praštila na
hrubé kamení.
Teď jsme ale stáli bok po boku, zatímco lidé, kterým jsem
posledních deset let sloužila, přecházeli sem tam a probírali, jak
nás nejlépe oddělat.
Pastor Albert Jones z kostela Krista Vykupitele přede mnou
smutně potřásl hlavou s chomáčem zrzavých vlasů. Ještě jako
náctiletou mě pokřtil, krátce poté, co se k nám do městečka
přistěhoval. Když mě v jednom kázání vychválil jako skutečnou
ochránkyni slabých a němých, byla jsem na sebe hrdá jako málokdy.
Teď mi ovšem přinášel smrt. Pohlédl na mě smutkem
zastřenýma očima a já ho proklela. Žena po jeho boku mi za to
rozhněvaně poplivala odznak. Pastor Jones jí položil ruku na
rameno a poprosil ji, ať přestane, protože dnešek volá po vážnosti,
a ne po malicherné mstě. Pak vykročil podél řady a všem, kdo
čekali na popravu, pohlédl do tváře.
Po Victorově druhé ruce stál Buck, vyčouhlý zelenáč, který
na rozdíl od všech ostatních policistů škemral o život. Já škemrat
odmítla a volnou rukou jsem z odznaku otřela sliny.
„Respekt,“ ocenil mě Victor polohlasem.
Náš malý okrsek čítal jen třicet policistů, a polovina jich teď
spolu s hrstkou zadržených z našeho vězení stála na starém poli
se sójou. Ostatní buď padli, když jsme jako své poslední útočiště
bránili policejní stanici, nebo i s rodinami uprchli. My ostatní
jsme přežili jenom proto, že šerif Granville vyšel mezi tisíce
rozhněvaných lidí z našeho městečka s bílou vlajkou a přesvědčil
pastora Jonese, aby nám dovolil kapitulovat.
Nic tak odvážného jsem nikdy neviděla. Dav střílel,
pokřikoval a vrhal Molotovovy koktejly, a nadvakrát postřelený šerif
Granville stále mával vlajkou a znovu a znovu volal: „Takoví
přece nejsme!“
Teď se šerif Granville musel opírat o seržanta Glossera
a z průstřelů po zásazích puškou mu na nepřehlédnutelné břicho
kapala krev. Pohledem drtil pastora Jonese, se kterým se přátelil
od chvíle, kdy se duchovní přistěhoval. Zahanbený Jones jen
hlesl, že se nedá nic dělat.
„Vždycky se dá něco dělat,“ zamumlal šerif Granville ze -
sláble. „My to musíme vědět. Pomáhali jsme jednomu každému
z vás.“
Šerifova slova se mezi obyvateli městečka šířila jako lavina.
Několik lidí přešláplo v prachu, na který se jim pod nohama
rozpadala uschlá sója – snad si vzpomněli, jak se nám podařilo
vypátrat ztracené děcko nebo dopadnout zloděje. Na okamžik mi
přišlo, že by šerifova slova mohla něco změnit, ale pak pastor
Jones náhle vřískl nelidským kňučivým tónem, jakého vůbec
neměl být schopný. Vysoko posazený radostný výkřik dál
stoupal, a když se k němu připojil i okolní zástup, přešel ve slovo
„Mír!“. Hlasy ostatních se nemohly Jonesovu pronikavému ryku
vyrovnat, ale pištěly a trylkovaly to proklaté slovo, dokud dav
dočista nepřišel o rozum a mě se nezmocnil pocit, že jsem snad
nikdy žádný mír nezažila.
Zástup trylkoval a pastor Jones dál kráčel podél řady. Vytáhl
z ní Bucka, který pořád škemral o život, a sundal mladíčkovi
pouta a strhl mu odznak. Taky propustil dva naše vězně, kteří
seděli za drobné přestupky, a poručil jim, ať jdou a nikdy už
nikomu neubližují. Buck se v šeru rozběhl k blízkým stromům
a ani se při tom neohlédl.
Pastor Jones znovu zavřískl a dav za neustálého trylkování
„Mír!“ pozvedl zbraně. V pistoli přímo před sebou jsem poznala
vlastní služební zbraň. V rukou ji držela má stará učitelka z
nedělní školy, paní McKenziová.
Nezbývalo mi než se modlit, že se mé varování dostalo
k manželovi a že s naší dcerkou uprchl. Jako by mou
nevyřčenou modlitbu uslyšel, vzal mě Victor Braun za ruku s želízky.
Dlaň jsem měla horkou a zpocenou. Victorovi na ruce zaschly
cákance stopařčiny krve, které si hrdě odmítl umýt.
Stisk jeho ruky mě odpuzoval. Pevně jsem mu ho oplatila.
„Bacha, budeme padat,“ zašeptal. A potom pastor Jones
zaječel „Pal!“. A my jsme vážně padali.
* * *
Občas upadnete a ani si to nestihnete uvědomit. Upadnete
a náraz ucítíte až později.
Je spravedlivé svalovat veškerou vinu na sen, když víme, že
jenom osvobodil, co v nás už beztak bylo? Nebo je sen jen
výmluva? Slovíčko, kterým můžeme zabavit hlavu a uniknout tak
myšlenkám na hrůzy, jež lidé páchali odjakživa?
V první chvíli nám zprávy o lynčování vojáků, policistů,
zločinců a násilníků nedělaly starosti. Měli jsme je za obyčejné
revolty a za protesty těch, kdo chtěli něco změnit. Podobné
události se různě po světě děly s železnou pravidelností.
Pak jsme ale uviděli ty záběry. Uslyšeli to pištění, při kterém
tuhla krev v žilách. Viděli jsme útočící davy pištivě trylkovat
„mír“, jako by to byl úchylný, zvrhlý vtip. Poznali jsme, že
zástup vždy vede pár lidí, kteří kvílejí neskutečně vysoko a
pouhým hlasem srocení ovládají, jako když virtuos hladí zakrvácené
klávesy piana.
A sny, nesmí se zapomínat na sny. Pištci o nich mluvili s
nepřítomně rozzářeným pohledem, jako by zažili něco
nezapomenutelného a nechtělo se jim věřit, že by to snad šlo popsat slovy.
Těch pár, kteří se rozhovořili podrobně, prý ve snu nalezlo svoje
poslání. Naopak ti, které se pištci snažili zabít, mluvili o tom,
že je jejich sny odvrhly.
V rouše beránčím
(PEACEMAKER, PEACEMAKER, LITTLE BO PEEP)
Jason Sanford





Ještě než trylek dorazil k nám do městečka, svolal pastor
Jones kongregaci k večerní modlitbě. Seděla jsem s manželem
a dcerou na tvrdé dřevěné lavici a říkala si, jestli je vážně možné,
aby mě moji sousedé, moji přátelé, zabili za to, kde dělám. Barry
mě držel za ruku, mozolnatou tlapu měl po celodenní
dřevorubecké práci ulepenou od smůly. Lucy se o mě opírala z boku,
klížily se jí oči a nejradši by šla domů.
Ale pastor Jones všechny hromovým hlasem vyzval, aby si
udrželi víru, a moje obavy tak zaplašil. „Všichni jsme děti
Boží,“ deklamoval. „Nezapomínejte, kdo jste. Nenechte si tím
zlým snem ukrást duši.“
„Amen,“ řekli jsme všichni, ale od nikoho to neznělo srdečně.
Když se pak věřící trousili ven, připojil se pastor Jones k nám.
„Jeden až zapochybuje,“ zašeptal mně a Barrymu, „jestli
skutečně káže pravdu.“ Můj manžel se jeho melodramatickému
tónu zasmál a poslal naši dceru, aby si šla hrát s kamarády.
„Vážně se bojíte?“ zeptala jsem se, když Lucy zmizela z
doslechu. Dávno jsem věděla, že za letmo utroušenými
poznámkami se často skrývají hluboké úvahy. Pastor Jones se na mě
zadíval jako člověk, který by rád něco řekl, jenomže se to bojí
vypustit z úst. „Mám o tebe a tvou rodinu strach, Ellen,“ přiznal.
„Měla bys utéct, než k nám ta podivnost dorazí.“
Pevně jsem ho vzala za ruku a ujistila ho, že si jeho názoru
vážím. „Stejně jako vy tu mám povinnosti,“ řekla jsem. „Jak jste
kázal, stačí, když si udržíme víru.“
Vypadalo to, že je pastor Jones na pochybách. Hromový hlas
a šarm z kazatelny byly tytam. Zmizely. Než jsem se ho ale
začala vyptávat, zavolala na něj naše stará učitelka z nedělní školy,
paní McKenziová, a dožadovala se, aby rozsoudil teologickou
disputaci o snech, kterou vedla s přítelkyněmi. Pastor Jones se
nervózně zasmál a šel k nim.
Od té doby uplynulo jenom pár týdnů a já bych se pastora
Jonese ráda zeptala, co nám chtěl tehdy doopravdy říct. Co mu
doopravdy dělalo starosti. Jestli si pištci jako on vůbec
připouštějí, jakým zlem jejich sny zaplavují svět.
* * *
Dolů do škarpy – výkřiky a jekot a řev – do vody hluboké jen
třicet centimetrů, za hradbu orobinců a trávy. Do těl mrtvých a
raněných se zakusovaly kulky a světlo baterek. Dav na postavy
v bahně střílel znovu a znovu. Neprůstřelné vesty nám nesundali,
takže hodně policistů první výstřely přežilo a zabily je až kulky
do hlavy nebo projektily z kulovnic, které rozedraly kevlar i maso.
Ale Victor Braun zašeptal „budeme padat“, a tak jsme při
zvuku výstřelů padli a odkutáleli se tam, kde byla voda v
příkopu hlubší a kde nás skryly vysoké orobince. V noze mě pálila
střelná rána a v hrudi mi tupě mravenčilo, jak náboj zastavila
neprůstřelná vesta.
Mlčeli jsme a nehýbali se, protože zvuk a pohyb by náš úkryt
prozradily, ale hluboký, znělý hlas šerifa Granvilla se i z příkopu
pořád poškleboval našim katům. První salva šerifa nezabila,
a tak se teď zdivočelému davu smál a proklínal jeho slabost
a hloupost, dokud si v příkopu nesmočil nohy sám pastor Jones
a nestřelil ho do temene. Sáhla jsem po služební zbrani a až
potom si uvědomila, že už ji nemám.
A tak jsme leželi, dokud strašidelné trylkování neutichlo, dav
se postupně nevytratil a po prázdném sójovém poli nad námi se
neproháněl jen vítr. Zkusila jsem se odplazit k padlým kolegům,
ale pořád jsem byla připoutaná k Victorovi, který se odmítal
hnout.
„Čekej,“ šeptl. „Pár jich tu mohlo zůstat a hlídat, jestli někdo
nepřežil.“
Ohlédla jsem se po něm. Byl promočený, zabahněný, zmrzlý
a vyděšený stejně jako já. Jenže byl oproti mně daleko statnější:
o hlavu vyšší a minimálně o čtyřicet kilo svalů těžší.
Kdybychom se s želízky na rukou porvali, možná by vyhrál. Já ale
nehodlala čekat a hned jsem chtěla zjistit, jak dopadli mí přátelé.
„Kdyby se někdo díval, tak utečeme,“ zašeptala jsem. „Nebo
ho zabijeme.“
Victor mi pohlédl do očí a zabijáckou tvář mu prořízl zlovolný
úsměv. Tyhle krvelačné řeči se mu určitě líbily, parchantovi.
Proplazili jsme se příkopem k ostatním policistům, jejichž
odznaky se leskly v měsíčním světle a vyjímaly se na hnědých
uniformách proti tmavším skvrnám od bahna a krve. Všechna těla
jsme zkontrolovali, ale nepřežil nikdo.
Mrtvé jsem v práci viděla mnohokrát, ale nikdy mezi nimi
nebylo tolik přátel. Hledala jsem zbraň nebo klíč k želízkům,
případně mobil, ze kterého bych zavolala manželovi a dcerce,
ale pastor Jones nás po naší kapitulaci prohledal opravdu
důkladně. Z důvodů, které nejspíš nějak souvisely s tím
zpropadeným pištěním, se dav choval jako omámený, ale z pastora Jonese
doslova sálalo výhrůžné soustředění. Nic takového jsem u něj
ještě nezažila.
Upozornila jsem Victora, že budeme muset vyrazit s želízky
na rukou, ale gestem mě umlčel. Rozhlédla jsem se, odkud na
temném poli hrozí nebezpečí, Victor měl ale na mysli něco
jiného. Cosi se ozývalo. Lapání po dechu. Tichý kašel.
„Támhle,“ zašeptal Victor a nasměroval nás k tělu šerifa
Granvilla. Šerif byl odjakživa mohutný chlap, vysoký jako Victor,
jenomže dávno dovolil svalům, aby se roztekly v tuk. V očích i ve
tváři mu zůstal odhodlaný výraz, se kterým se posmíval svým
katům, a ten pohled mě málem rozplakal.
Ozvalo se tiché zaklení. Chopili jsme se s Victorem šerifova
rozměrného těla a odvalili ho. Ležel pod ním seržant Glosser,
který předtím našeho zraněného velitele podpíral. Chtěli jsme
ho s Victorem odtáhnout, ale pořád byl k šerifovi připoutaný
želízky, takže jsme je z příkopu vytáhli oba a dali se s nimi přes
pole k blízkému lesu.
„Nestalo se ti nic, Glossi?“ zeptala jsem se. Byl promáčený
krví, ale podle všeho jen šerifovou.
„Parchant mi chtěl zlomit čelist,“ řekl.
„Cože?“
„Když začali střílet, šerif mi natáhnul takovou, že jsem o sobě
nevěděl.“
Vylíčila jsem mu, jak se šerif po první palbě posmíval
zdivočelému davu. „Uspal tě, aby tě mohl schovat,“ vysvětlovala jsem.
„Kryl tě pod sebou v bahně. Posmíval se jim, aby si tě nevšimli.“
Glosser přikývl a mlčel. Nikdo nedokázal nic říct, jen jsme
hleděli na šerifovo tělo. Věděl, že umře, a stejně bojoval jako
lev o záchranu jednoho ze svých podřízených.
Náhle se po sójovém poli mihly automobilové reflektory.
Bouchly dveře a vystoupilo několik mužů a žen s baterkami.
„Musíme zmizet,“ pošeptala jsem Glosserovi. „Máš klíček
k želízkům?“
Poklepal na kapsy uniformy a zavrtěl hlavou. Victor a já jsme
mohli společně utíkat i spoutaní, ale Glossera jsme nejdřív
museli osvobodit od šerifova těla.
Posádka auta vykročila k příkopu. Zahlédla jsem brokovnice
a pušky. „Mír,“ zapištěl někdo ze skupinky, a pak znovu a znovu
pálili do mrtvol.
„Nechte mě tady,“ zašeptal Glosser. „Padejte pryč.“
7 XB-1





Obrátila jsem se na Victora. Byla jsem připravená se s tím
vrahem pohádat, že Glossera neopustíme, ale jen mi zdviženou
rukou naznačil, abych počkala. Seděl, hluboce se soustředil a tiše
dávil.
Trylkaři si všimli krvavé uválené stopy, která zůstala za
šerifovým tělem. Namířili paprsky baterek k okraji lesa a vykročili
k nám. Glosser nás beze slov pobízel, ať jdeme, ale Victor mi
znovu pokynul, ať čekám. Pak přestal dávit a mezi rty se mu
vynořil konec klíčku k želízkům.
Rychle nás všechny tři osvobodil a prchli jsme hluboko do
temného lesa.
* * *
Pištci jsme jim říkali podle jejich pokřiku při zabíjení. Bylo
to snazší než o nich mluvit jako o přátelích, sousedech,
partnerech a členech rodiny a připomínat si, že se lidé, kteří nám kdysi
byli tak blízcí, mohou dopouštět něčeho takového.
Klopýtali jsme nocí a vyhýbali se lidské společnosti. V dálce
jsme viděli plát několik ohňů a slyšeli jsme výkřiky a střelbu.
Smrt hrozila každému, kdo se před nástupem snu nezříkal násilí,
ať už proto, aby ublížil ostatním, nebo proto, že podle něj bylo
občas nezbytné v sebeobraně a při ochraně ostatních. Pištci je
kdovíjak dokázali okamžitě rozeznat a pořádali na ně hon.
Nezajímalo je, že si při tom počínají daleko hůř, než si kdy
mohly počínat jejich oběti.
Po ránu jsme u postranní cesty našli napůl vyhořelý přívěs
a schovali se v něm. Ležely před ním mrtvoly muže a ženy, které
pištci zastřelili na útěku před plameny. Těla jsme nechali být
a uvnitř jsme nabrali jídlo a vodu, která pořád ještě tekla z
kohoutků. Vymyla jsem si povrchové zranění na noze a obvázala
si ho. Bolelo, ale abych se vyhnula závažnějším potížím, stačilo
ho snad jen chránit před špínou. Díky nalezeným šatům jsme se
s Glosserem taky převlékli do civilu, ale neprůstřelné vesty jsme
si pod oblečením nechali, pro jistotu.
Victora pobavilo, když mě uviděl v džínách a flanelové košili.
„Co je?“ podráždilo mě to.
„Já jenom že se tím mění rozložení sil,“ vysvětlil. „Jeden se
nestačí divit, jak s uniformou a bez ní působí všechno jinak.“
Glosser Victora bedlivě pozoroval ze začazené kuchyně
přívěsu. Střelné zbraně jsme nenašli, ale Glosser měl v ruce mačetu
a podával mi sekeru. Victor se rozhlédl, jako by se ptal, kde je
zbraň pro něj, a potom pokrčil rameny.
„Zajímavý trik s tím klíčkem,“ ocenila jsem ho. „Jak dlouho
jste ho v krku schovával?“
„Vždycky si ho dám do pusy, než vyrazím na lov. Když mě
chytí, částečně ho spolknu, a když musím, zas ho vykašlu.
Naučil jsem se to už před nějakou dobou.“
Přehmátla jsem po topůrku sekery. Při vzpomínce na mladou
stopařku mi bylo okamžitě jasné, jaký lov Victor myslí. Břicho
a hruď měla dívka otevřené jediným tahem nože. Odřezaná prsa.
Rána v hrdle zela tak široce, že bych tamtudy mohla prostrčit
ruku a uchopit jazyk.
Na odpudivější místo činu jsem se v životě nepřipletla, dokonce
ani když jsem před pár lety vyšetřovala vraždu a sebevraždu
v opuštěném hotelu v centru. Tam pachateli přeskočilo pod vlivem
drog, a když si teprve na dojezdu naplno uvědomil, co svému
nejlepšímu kamarádovi udělal, zhrozil se a spáchal sebevraždu.
Zato Victor věděl naprosto přesně, co té dívce provádí.
Po zatčení jsem u něj v zadní kapse našla vlastnoručně
vyrobené kožené rukavice, na jejichž prošitých dlaních se vyjímalo
vytetované srdíčko. Se šerifem jsme měli podezření, že Victor
8 XB-1





je sériový vrah, a rukavice jsme kvůli testům DNA sbalili do
sáčku. Předpokládali jsme, že jde o trofej z další odporné
vraždy, než jsme ale stihli vyšetřit víc, začalo našemu světu
šplouchat na maják.
Victor si všiml, že na něj koukám, a předvedl úšklebek,
kterým by většině lidí vpálil hrůzu až do morku kostí. „Nebyla to
má první oběť, jestli tě zajímá tohle.“
„Jste na to ještě hrdý, co?“ zeptal se Glosser roztřeseně.
Vždycky mu dělalo potíže brát práci bez emocí, a Victor se toho
přirozeně chytil.
„Nech mě hádat,“ řekl. „Uráží tě už moje samotná existence,
takže se samo sebou hned začnu ptát, co asi skrýváš. Možná
sem tam koketuješ se zločinem... nebo jsi třeba před nástupem
k policii vyváděl věci, na které nejsi moc pyšný.“
Málem jsem zaklela. Nejen, že byl Victor nebezpečný, navíc
mu to ještě pálilo. Přečetl Glossera až moc rychle. Než se
Glosser dal k policii, zapletl se ještě jako teenager do několika
vloupaček, a dokonce do jednoho přepadení. Měl nakročeno k
daleko horším věcem, ale šerif Granville se ho ujal a postaral se,
aby si v první řadě dodělal střední školu. Když Glosser
dostudoval a pár let se do ničeho nenamočil, šerif mu vroubky z mládí
odpustil a zaměstnal ho.
Na spáleném linu za zády jsem slyšela Glosserovy kroky a
zahlédla jsem blýsknutí mačety, kterou se chystal Victorovi setnout
hlavu. Pohybem ruky jsem ho zarazila.
„Chytrá,“ pochválil mě Victor. „V tuhle chvíli mě potřebujete.“
„Proč?“ chtěla jsem vědět.
„Protože ať tady teď řádí, co chce, jde to po nás všech. Po
ovčáckých psech i po vlcích. Po všech, co někdy sáhli k násilí.“
Glosser si znechuceně odfrkl, ale já věděla, že je to tak, jak
Victor říká. Ovčáckými psy a vlky myslel policii a zločince.
A rozhodně to vypadalo, že nás něco touží dostat.
„Victor má pravdu,“ souhlasila jsem. „A v jednotě je síla.“
„Proto jsem taky pořád s vámi,“ přikývl vrah. Vlastně tím
říkal, že nás opustí, jakmile mu to bude připadat bezpečné.
Spustila jsem ruku se sekerou a posadila se naproti němu k
ohořelému stolu.
„Proč jste si tím klíčkem neodemkl dřív?“ zajímala jsem se.
„Nedala jsi mi příležitost k útěku.“ Chmurně jsem se jeho
lichotce usmála a podala jsem mu sekeru.
* * *
Když padla tma, vyšli jsme z přívěsu prosyceného dusivým
kouřem a dali se k městu. Drželi jsme se pod stromy
vysázenými u plotů v zadních uličkách a sem tam jsme u
zdemolovaných aut nebo vypálených domů naráželi na mrtvá těla. Většina
příbytků ale vypadala jako vždycky a propůjčovala noci podivné
zdání obyčejnosti. V náklaďácích a osobních autech nás ještě
k tomu míjely skupinky, které jako by měly namířeno na
grilování nebo na večírek.
Ve skutečnosti však byly na lovu. Viděli jsme, jak před
dřevem obloženým domem zastavila tři plná auta. Pištci budovu
obklíčili a křikem se dožadovali, aby muž uvnitř vyšel ven.
Majitel domu místo toho začal pálit z kulovnice a dva z nich dostal,
ale pištci střelbu opětovali a jeden hodil zápalnou lahev. Muž
střílel, dokud celou budovu nezachvátily plameny a kromě
výkřiků, se kterými uhořel, se rozhostilo ticho.
Pištci krátce vyčkali, aby se ujistili, že nepřežil, a pak nasedli
do aut a odjeli. Jeden z postřelených odjel s nimi, ale druhá oběť
byla po smrti a její tělo zůstalo ležet tam, kde padla. Vyběhli jsme
k mrtvole, jakmile zmizely reflektory aut. Její brokovnici sice
odvezli, ale zůstala pistole a v kapse mobil. Glosser mi zbraň podal,
byla to skoro bezcenná kapesní pistole: Colt ráže .32. Pořád ale
byla lepší než nic, takže jsem si ji při návratu do lesa strčila do
kapsy.
Glosser okamžitě zavolal manželce. Zvedla to po prvním
zazvonění a oba se rozplakali. Ukrývala se s dvojčaty doma v
podkroví a společnost jim dělala šerifova žena, jeho snacha a
vnoučata. Když se Glosserova manželka zeptala na šerifa, Glosser
jen mlčel. Co mohl říct? Jeho žena ho dobře znala a
porozuměla.
Slíbil jim, že je brzy vyzvedneme. „Už bude ráno a musíme
se schovat,“ řekl. „Vydržte do večera, fajn?“ Slyšela jsem, jak
mu manželka šeptá, že ho má ráda, a pak se připojili oba synové.
Glosser si otřel tvář a telefon mi podal. Zavolala jsem
Barrymu a s každým zazvoněním se modlila, aby to ten hromotluk
konečně zvedl. I když jsem spadla do hlasové schránky,
odmítala jsem věřit nejhoršímu. Nechala jsem mu vzkaz a zas mu
zavolala. Pak znovu. Nic. Když mi to nebral Barry, měla telefon
vzít má dcerka.
„Možná teď nemůžou mluvit,“ ozval se Victor s pochopením,
které bych u sériového vraha nečekala. „Nejspíš jsou někde
zalezlí.“
Odmítla jsem mu na to něco říct a strčila telefon do kapsy.
* * *
Sen mě navštívil při několika krátkých zdřímnutích s hlavou
na stole, kterým jsem podlehla nad papírováním ohledně
Victorova zatčení. Victor zachmuřeně posedával v blízké cele. Vůbec
bych před ním klímat neměla, ale v místnosti bylo teplo a já
padala únavou, takže mě snění přemohlo, ani jsem nevěděla jak.
Seděla jsem na prosluněné louce a v trávě a sedmikráskách
kolem šuměl voňavý větřík. Barry seděl vedle mě, svou obrovskou
dlaní mě držel za ruku a oba jsme přihlíželi, jak Lucy zkouší na
představení třeťáků. Na sobě měla kostým pastýřky, šila jsem jí
ho nesmyslně dlouho. Ale zatímco skutečný kostým se
pastýřskému kroji nanejvýš vzdáleně podobal, ve snu jako by vypadl
z té nejnablýskanější verze Ovčáků čtveráků. Jako bych snad
měla čas patlat se s kostýmem, za který by se nemusela stydět ani
nějaká vybájená představa o nejlepší mamince na světě.
Barry se na mě s úsměvem obrátil a Lucy se šťastně točila
dokolečka. Vánek mě pevně sevřel v teplé náruči. Cítila jsem
naprostý, dokonalý pokoj a mír.
Ale právě když jsem si ten pokoj a mír uvědomila, vánek
zesílil a pak ještě víc, až z něj byl řezavý vichr, vichr, který se stočil
do vzdušného víru a ochutnal moje vzpomínky. Poznal, kdy
jsem v minulosti musela použít násilí. Uviděl, že bych k němu
beze všeho přikročila i v budoucnosti.
„Kéž by to šlo i jinak,“ povzdechl si vítr a zněl při tom dočista
jako pastor Jones. „Kéž by pro nás byla projednou hrdinka
přijatelná. Bohužel nemám dovoleno si vybírat.“
Chtěla jsem se hájit, vysvětlovala jsem, že člověk občas musí
zvednout pěst a zabránit lidem, aby ubližovali ostatním.
Jenomže vítr moje slova rozdrobil na kousky. Louka kolem mě
zmizela. Má dcerka polekaně vykřikla a ztratila se spolu s
Barrym. Nejmírumilovnější chvíle, kterou jsem kdy prožila, zase
surově pominula. Cítila jsem, jak mě sen zavrhuje, a spolu se
mnou i manžela a dcerku – za to, že ke mně měli tak blízko.
S výkřikem jsem praštila pěstí do stolu a vzápětí si
uvědomila, že jsem pořád na služebně. Vedle v cele Victor zuřivě
lomcoval mřížemi a ve tváři se mu mísila bolest a pocit ztráty, které
mu zbyly po vlastním mírumilovném snu, ať už vypadal, jak
9 XB-1





chtěl. Pořád cloumal železnými pruty, když se před budovou
zvedlo pištivé trylkování. Tiše skučené slovo „mír“ se vysmívalo
snům, do nichž jsme oba krátce nahlédli.
„Teď by byla fajn chvíle na útěk,“ usoudil Victor.
Měl pravdu. Jenomže mně to došlo, až když jsme k sobě byli
připoutaní želízky a padali do kulkami kropeného bahna v příkopu.
* * *
Hodinu jsme s Victorem a Glosserem promarnili
bezvýsledným hledáním auta, které by se dalo ukrást. Výsledek byl, že
slunce vyšlo dřív, než jsme po městě stihli ujít dvanáct bloků.
Ve většině domů dál fungovala elektřina a párkrát jsme zahlédli,
jak se ozbrojení lidé vybavují se sousedy. Štvanice na nás
násilníky očividně pokračovala. Museli jsme se schovat.
„Buck,“ nadhodil Glosser.
„Co?“ nechápal Victor.
„Myslíte kdo,“ opravila jsem ho. „Je to ten policajt, jak ho
pastor Jones propustil, než na nás začali střílet. Bydlí o ulici
dál.“
Victor zavrtěl hlavou. „Tomu se nedá věřit. Ten kněz ho
nenechal jít jen tak.“
V kostech jsem cítila, že má pravdu, ale Glosser od sebe
vraha odstrčil a špičku mačety mu namířil na hrdlo. „Naser si,“
zašeptal. „Buck je polda. My mu věříme.“
Vždycky jsem byla v Buckově přítomnosti rozpačitá, protože
mi nepřišlo, že by se zrovna zázračně hodil na policajta, ale
přece jen jsme poslední rok sloužili spolu, takže jsem se přidala
na Glosserovu stranu. Museli jsme mu věřit.
Než jsme k Buckovým zadním dveřím dorazili, okolní domy
zalilo vřelejší sluneční světlo, než si zasloužily. Několik budov
v okolí vyhořelo a zbortilo se, na betonových základech zůstal jen
popel a oharky. Ve čtvrti žila slušná řádka policistů a požárníků.
Nechtělo se mi myslet na to, co se s nimi a jejich rodinami stalo.
Glosser vzal za Buckovy dveře, ale bylo zamčeno. Několikrát
zaklepal, než se Buck konečně přišel podívat z okna a uviděl
nás. Jenomže neotevřel.
„Hajzl,“ zavrčel Glosser. Znovu zabušil, na můj vkus sakra
hlasitě, a já se rozhlédla, jestli se nedívají sousedé. Po pár
úderech nám Buck otevřel.
„Vy tady nemáte co...“ nadechl se, ale to už jsme se kolem
něj prodrali do jeho doupěte. Victor za námi zavřel a zamkl.
Všude byly stažené rolety a zhasnuto.
„Takhle ty zdravíš kamarády?“ zdvihla jsem obočí.
Buck nervózně sklopil oči ke koberci. „Promiň,“ omluvil se.
„Myslel jsem, že mě jdete zabít.“
Victor prošel celý dům a nahlédnutím do pokojů a kumbálů
se ujistil, že jsme v něm sami. Já s Glosserem jsme civěli na
Bucka a snažili se v tom rozklepaném, ustrašeném klukovi
zahlédnout nováčka, kterého jsme tak dlouho cvičili.
„Slyšel jsem výstřely,“ řekl. „Přežil ještě někdo?“
Ani jsme nemuseli odpovídat. „Co bylo potom s tebou?“ ze -
ptala jsem se.
Vyprávěl, jak se do rána ukrýval v lesích. Když se pak vracel
do města, uviděla ho skupinka pištců, ale jenom mu zamávali
a šli dál. „Z toho mi došlo, že mi nic neudělají.“
Victor si v kuchyni dopřával sklenici mléka a vrtěl nad
Buckovými slovy hlavou. Ne že by mladík lhal, ale ta jeho historka...
Něco se mu na ní nezdálo.
Nechápala jsem, jak můžou pištci poznat, kdo je rváč a koho
můžou v klidu nechat jít. Obyčejný sen jim takové schopnosti
propůjčit nemohl. Vzpomněla jsem si na snový hlas pastora
Jonese. Kdo ví, jakou to všechno mělo příčinu, ale přirozená určitě
nebyla, protože umožňovala nahlédnout do lidské paměti a navíc
určit, jak se člověk může zachovat v budouc


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist