načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2013/10 - redakce XB-1

XB-1 2013/10

Elektronická kniha: XB-1 2013/10
Autor:

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6614-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Theodora Gossová: Dětská císařovna Marsu

(Child-Empress of Mars, 2009)

Jason Sanford: V rouše beránčím

(Peacemaker, Peacemaker, Little Bo Peep, 2010)

Robert Silverberg: Slavnost svatého Dionýsa

(The Feast of St. Dionysus, 1973)

Domácí SF

Jiří Kelbl: Kriminál

Lukáš Hrdlička: Konečné propojení

Publicistika

rozhovor s Veronikou Válkovou

Jason Sanford: Nepropadejte klišé, nebo se z vás stane pisálek

Edita Dufková: Spiknutí nanobotů…

Aleš Smutný: Futuristické sporty aneb budoucnost násilí

Fantastická věda

Helikoptéra na lidský pohon; Hyení taktika ryb;

Azurová planeta HD 189733b; Zlatý rok 1978

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Percy Jackson: Moře nestvůr;

Wolverine; V zajetí démonů; Očista;

Stokerovi; Bubba Ho-Tep; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Jurij Krawža: Čertova kovárna;

Petr Vala: Katova komnata; Lenka Cyprisová: Královské tajemství;

  1. David, M. Jan Friedman a R. Greenberger: Po zániku Země – Dokonalá bestie;

Keri Arthur: Volání úplňku: Flash: Znovuzrození;

Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Knihu Petry Neomillnerové AMÉLIE

A BAREVNÝ SVĚTpokřtila Gabriela

Demeterová. V pražském Paláci knih

Luxor ji pokřtila houslová virtuózka

Gabriela Demeterová.

Amélie a barevný svět je volným

pokračováním první knihy Amélie

a tma. Příběh nenápadně srovnává

problémy současných dětí s tím, jak se

děti chovaly před sto lety, i potíže

současné rodiny v kontrastu s pro blémy

rodin v minulosti. Tajuplný příběh

Amélie a Markéty doprovodil svými

uhrančivými a působivými ilustracemi

Lubomír Kupčík.

Jan Kotouč křtil svoji knihu Invaze (JFK31)

Život Johna Francise Kováře přeruší návštěva

Vincenta Vegy a informace o usedlosti Chateau

Molineraux, kde se prý dějí věci související

s paralelními světy kde možná zahynuli někteří

z Kovářových přátel. Chateau Molineraux senachází v Normandii roku 1944 okupované Němci.

Spojenecká invaze je na spadnutí a Kovář sVegou mají jedinou možnost, jak se tam dostat

včas - využijí tajný průchod mezi světy a připojí

se k americké 82. výsadkové divizi. Knihu skoro

poléval „otec křtitel“ Míra Žamboch.

KŘTINY PETRA NEOMILLNEROVÁ A HONZA KOTOUČ



2

XB-1

Zemřel spisovatel

Ivan Kmínek

(*1953 + 2013)

V úterý 3. září náhle

zemřel Ing. IvanKmínek, jeden z nejlepších

českých autorů science

fiction.

Ivan Kmínek senarodil 21. července 1953

v Brně; v letech 1971-

6 vystudoval Vysokou

školu chemicko-technologickou a po roční

vojenské službě se stal vědeckýmpracovníkem Ústavu makromolekulární chemie

ČSAV. Stal se jedním z tzv. generace

Ceny Karla Čapka. Vyhrál první a druhý

ročník CKČ s povídkami Syntamorzasahuje, v níž aplikace umělé inteligence na

seznamovací rituály narazí na nedostatky

socialistického zásobování, aDruhý vstup

do téže řeky, což je nahořklý příběh onemožnosti změnit vlastní minulost. Vydal

román Utopie, nejlepší verze, což jebrilantní alegorie bezčasí stagnujícíhoreálného socialismu. Napsal asi třicet povídek,

které jsou roztroušeny po antologiích

a fanzinech. Vydal jedinou sbírku povídek

s názvem Ústřední kancelář vesmíru seneozývá. Kmínek byl mezi prvními autory

SF, kteří se odmlčeli po listopadovérevoluci - podle vlastních slov naprosto ztratil

impuls k tvorbě; snad i proto, že rychlevycítil, že zájem čtenářů se v novýchpodmínkách posune ke komerčnější, méněintelektuální podobě žánru, která mu byla

cizí.

Ceny Hugo

Ceny Hugo za rok 2012 byly uděleny tento

víkend na jednasedmdesátém worldconu

nazvaném LoneStarCon 3 v texaském San

Antoniu. Vedle ceny Hugo se udílelatradičně i Cena Johna W. Campbella pronadějného nováčka žánru. Dobrou zprávou

pro všechny žánrové fanoušky je fakt, že

oceněný román je už delší dobu dostupný

i v českém překladu a oceněných kratších

prací se snad rovněž dočkáme v dohledné

době.

Román:

John Scalzi: Redshirts: A Novel with

Three Codas (česky Červenokabátníci,

Classic 2012)

Novela:

Brandon Sanderson: The Emperor’s Soul

(Tachyon Publications)

Noveleta:

Pat Cadiganová: The Girl-Thing Who

Went Out for Sushi (Edge of Infinity,Solaris)

Povídka:

Ken Liu: Mono no Aware (The Future is

Japanese, VIZ Media LLC)

Teoretická publikace:

Brandon Sanderson, Dan Wells, MaryRobinette Kowal, Howard Tayler and Jordan

Sanderson: Writing Excuses Season Seven

Komiks:

Saga, Volume One, scénář Brian

K. Vaughn, kresba Fiona Staplesová

(Image Comics)

Film:

The Avengers, scénář a režie Joss Whedon

(Marvel Studios, Disney, Paramount)

Seriálová epizoda:

Game of Thrones, Blackwater, scénář

George R.R. Martin, režie Neil Marshall.

Created by David Benioff a D. B. Weiss

(HBO)

Editor kratších prací:

Stanley Schmidt

Editor knih:

Patrick Nielsen Hayden

Výtvarník:

John Picacio

Poloprofesionální publikace:

Clarkesworld, sest. Neil Clarke, JasonHeller, Sean Wallace a Kate Bakerová

Cena Johna W. Campbella pronadějného autora:

Mur Laffertyová

Zemřel Frederik Pohl

Významný americký autor a editor žánru,

celým jménem Frederik George Pohl Jr.

Narodil se 26. listopadu 1919 v New

Yorku, kde se už od svých mladých letzačal zajímat o vědeckofantastickouliteraturu. Stal se jedním z členů proslaveného

klubu Futuriáni, k nimž patřil např. Isaac

Asimov, sestavil mnoho povídkovýchsbírek. Mnohé knuhy napsal ve spolupráci

s některým ze svých přátel. Například

s Cyrilem M. Kornbluthem vytvořili jednu

z nejpozoruhodnějších autorských dvojic

v dějinách žánru. Jejich nejznámějšímdílem se stal román The Space Merchants

(Obchodníci s vesmírem).

Stěžejní prací Pohlova samostatněnapsaného díla se stal vřele přijatý románGateway ( Brána, ceny Hugo, Nebula, Locus,

Apollo a Pamětní cena Johna W.Campbella ). Stejně jako v případě novely The

Merchants of Venus (Obchodníci zVenuše) se i zde lidstvo setkává s pozůstatky

po zmizelém mimozemském druhuHeechee.

Frederik Pohl zemřel 2. září 2013 ve věku

nedožitých devadesáti čtyř let. Jakospisovatel zůstal věrný čisté science fiction,podorované bohatými znalostmi moderních

věd, svým rozsáhlým dílem a záslužnouredakční činností do značné míry obohatil

žánr, jenž mu může poděkovat i za jehoneustálý optimismus, převažující nadsatirickou kritikou budoucí společnosti.

Čtou či nečtou?

Hodně se mluví o tom,

že lidi nečtou, že je to

bída a tak. Nejdřív je

potřeba zamyslet se

nad tím, copovažujeme za „lidi“. Tím,

samozřejmě,nemyslím, že bych vyřazoval

některé skupiny homo

sapiens sapiens z pojmu lidi. Spíš mi jde

o věkové rozvrstvení.

Jednou z mála dobrých věcí, kterou námzanechal socialismus bylo, že lidé u násnadrůměrně (oproti zahraničí) četli. Kdysi

jsem mluvil s Ivem Železným, scifistou,nakladatelem a překladatelem ze severských

jazyků, který tvrdil, že Švédové kupují

ročně jednu knihu, a když vyjde další díl

Pipi punčochaté, mají ostatní spisovatelé

a nakladatelé smůlu.

Většinou u nás bědují v tomto smyslu starší

lidé a mají na mysli mládež. Když si však

procházím stánky s časopisy a knihkupectví,

mám dojem, že to tak strašné není. Pravda,

lifestylové časopisy příliš námahy spísmenky nevyžadují, ale u knih je to jiné.Nakladatelé bědují, že náklady knih klesají,

což je pravda. I náklady časopisů jdou

dolů... Jenže svou roli v tom faktory, které

dříve nebyly: internet, čtečky, televize...

Ale hlavní je podle mne důvod, že seneuvěřitelně zvedl počet vydávaných titulů. A to

se týká i dětských knih i knih pro mládež.

Vždyť jen v našem milovaném SF vychází

měsíčně až sto knih. Kdysi, jako náruživý

čtenář, jsem zhltl všechny scifárny, které

vyšly. Teď se mi o něčem takovém může jen

zdát.

Co se týče mladých, nemyslím si, že by to

bylo zase až tak strašné. Hodně záleží narodině, když se dítěti čte a ono vidí, že i rodiče

sem tam vezmou do ruky knihu nebo listují

časopisy, najdou si postupně k písmenkům

svou cestu, ať už jde o knihy papírové nebo

elektronické. Navíc se v poslední doběobjevil fenomén komiksů. Už před mnoha lety

jsem se na jednom povídání pro učitelečeského jazyka „chytil“ s jednoustředoškolskou profesorkou, která tvrdila, že komiksy

jsou zhouba. Dodnes tvrdím, že je to vhodný

předstupeň k přechodu ke knihám jakotakovým.

Horší to mají spisovatelé. Většina jejich dětí

to, co jodiče píšou, buď nečte vůbec, nebo se

jim to v mnoha případech nelíbí. Protosynovu poznámku o mojí knížce, kterou jsem

mu vnutil (nic jiného nového domavýjimečně nebylo), že se to docela dalo číst,

beru jako velkou pochvalu.

Vlado Ríša


V měsíci indu, když byly květy džindalového stromu v plném

květu a okvětní lístky z nich právě začínaly padat na zem jakokarmínový déšť, se ke dvoru dětské císařovny dostavil posel. Oznámil,

že se v údolí Džar probudil Hrdina.

Posel byl mladý a zjevně nejistý, jistě byl u dvora poprvé, ale když

se dětská císařovna zeptala: „Hrdina? Jak se jmenuje?“, odpověděl

pevným hlasem: „Nejvyšší kvítku džindalu, jeho jméno dosud není

známo. Ještě ho nevyslovil, neboť dosud nepotkal nikoho, s kým by

mohl hovořit.“

Dvorní dámy zatřepotaly vějíři, když ho slyšely takto dvorněpromluvit, a já řekla lady Ahiře: „Myslím, že ho poznávám. Je to kapitán

Namoor, nejmladší syn generála Gara, který zdědil jeho karmínový

jazyk,“ čímž jsem myslela jeho výmluvnost, jelikož o výřečnýchmužích se říká, že jejich jazyk je sladký jako karmínový nektardžindalových kvítků.

Lady Ahira se modře zarděla od lící po kolena, jelikož chovalavášeň pro kapitány, a toto byl nepochybně kapitán všech kapitánů, který

si již získal srdce i játra dvora.

„Nechť je tedy jeho jméno Jack nebo Buck či Dan, jedno z těch

jmen, která nám tak zvláštně splývají z jazyka, a nechť je vysoký,

bledý a mlčenlivý, pokud ovšem nezpívá písně svého lidu k měsícům.

Nechť je zabíječem šelem, mistrem glainu a dvojitého adjaru.“ Dětská

císařovna tleskla rukama, nejprve dvěma a pak čtyřmi, prudce

a rychle, až zněly jako oblázky, padající z útesů údolí Džar, nebo jako

řeka Noth, klokotající mezi břehy, tam, kde se zužují u Ard Ulanu.

A my si vzpomněly, že ačkoli je císařovna a starší než kam našepaměť sahá, zůstává stále dítětem, jež se vylíhlo nedlouho poté, coposlední ostrov Irdum klesl do moře.

„Světlo nad sněhy Ard Ulanu, vskutku je zabíječ šelem,“ pravil

kapitán. Dvorní dámy zatřepotaly vějíři a jedna bezvládně klesla na

podlahu, přemožena jeho dvorností a výmluvností. „Zranil dvagarvlky, kteří se k němu přiblížili, když pátrali po zdroji jehopozoruhodného pachu. Zranil je střelnou zbraní. Jsou nyní v péči správce

rákosových bažin Zurdumu.“

„Takhle by to nešlo,“ pravila dětská císařovna. „Hrdina se musí

vydat na svou pouť, neboť taková je přirozenost Hrdinů, nesmí však

ubližovat mým stvořením, ani garvlkům, kteří zpívají v ranním oparu,

ani ilpinům, hopsajícím na skalnatých útesech Džaru, ani ptákůmmirimi, kteří hnízdí v písčinách Gar Kahanu, dokonce ani trnkožábám,

mrkajícím očima podél břehů řeky Noth. Nesmí zlomit jedinouvětévku itzu. Dejme mu tvora, s nímž by mohl hovořit, a ten tvor se ho

vyptá na jméno a odkud pochází. Pošleme mu Džainu a s níTlumočníka, aby ji vnímal podobně jako vlastní druh. Je zde přítomenTlumočník, který by doprovodil Džainu na cestě za Hrdinou?“

Všichni tři dvorní Tlumočníci předstoupili. Dětská císařovna

z nich zvolila Irmanu Adze, jež byla nejstarší a nejúctyhodnější, adávala najevo ochotu vydat se na tak významnou pouť tichýmštěbetáním a pokyvováním hlavou, až jí laloky pleskaly.

Dětská císařovna pravila k Irmaně Adze: „Tvůj první úkol je vzít

mu jeho střelnou zbraň a nahradit ji glainem a dvojitým adžarem, aby

byl patřičně vyzbrojen, a přitom nemohl mým stvořením aobyvatelům mé říše způsobit žádné velké škody.“ Pak se obrátila ke dvoru.

„Pošleme za ním také Pozorovatele, abychom viděli vše, co Hrdina

říká a dělá.“ Pozorovatelé zabzučeli a přilétli blíž. Jednoho si vybrala

a vložila do něj instrukce.

„A ty, kapitáne,“ oslovila dětská císařovna kapitána Namoora,„jelikož jsi nás potěšil svou zprávou o příchodu Hrdiny, máš mé svolení

nosit na čapce zelené pírko ptáka mirimi a při státních průvodech smíš

kráčet za kancléřem.“

Díky svému výcviku se kapitán Namoor nezarděl tak silně, jak by si

žádaly jeho city, jistě se však rděl v nitru, neboť pocty, jakou ho obdařila

dětská císařovna, se dostane sotva jednomu z tisíce. Lady Ahira misevřela levou horní ruku, až mi zfialověla a já zkřivila obličej bolestí.

„Jakou šelmu by tedy měl zabít, vzácné zelené pírko ptákamirimi?“ zeptal se svým rozvážným způsobem kancléř. Rád sepovažoval za básníka. Dvorní dámy si zakryly uši vějíři, dokonce i pážata

se chichotala. Jeho slova byla tak obyčejná, vůbec ne originální.

„Vskutku, jakou šelmu?“ opakovala dětská císařovna. „Vždyť jsem

řekla, že nesmí být ublíženo žádnému z mých stvoření. Pošleme mu

tedy svého vlastního Poufliho.“ Když zaslechl své jméno, Poufli se

zvedl ze svého místa, kde ležel dětské císařovně u nohou a lízal dvě

z jejích rukou, zatímco ona ho druhým párem hladila po vláknech.

„Běž, Poufli,“ pravila dětská císařovna. „Veď Hrdinu na jeho pouti,

ale případně se nech zabít, a když budeš zabit, vrať se ke mně a já

budu uvažovat, kterak ho patřičně odměnit, jak Hrdinovi přísluší.“

Následujícího dne Džaina s Tlumočnicí, jež si vykračovala pojejím boku, a Pozorovatelem, jenž bzučel a poletoval kolem nich,zamířila do srázů a jeskyní Ard Ulanu, kde se Hrdina probudil. Poufli

vyrazil opačným směrem, tam, kde měl dle záměru dětské císařovny

Hrdina čelit poslední překážce.

* * *

Den za dnem jsme sledovali, jak Hrdina putuje údolím Džar. Obrazy,

přenášené Pozorovatelem, snímal a vysílal idhar uprostřed síně Slyšení.

Nejraději jsem se dívala zrána, kdy se u paty pilířů ještě valila mlha,

ale dóm vysoko nad nimi už ozařovalo vycházející slunce a ptáci mirimi

se probouzeli ve větvích gondalů. Jen jsem si opláchla obličej vodou

ze sublimační fontány, lehce posnídala pika chléb s bobulemi ipi, zapila

pokrm nápojem z výměšků ilpinů, chovaných u dvora, a usedla na

jednu z podušek, které nám poskytovala dětská císařovna, abych spolu

s dalšími časnými návštěvníky sledovala, jak Hrdina provádí očistu

a nabízí své písně z jiného světa bohům svého kmene.

Pozorovatel přenášel, jak Tlumočnice pro Hrdinu překládá asoučasně nám ukazuje události i z jeho pohledu, takže jsme viděli vlastní

krajinu jako cizí, jako kraj jiného světa. Keře ipi, žluté květy kifli,rostoucí na březích rákosových bažin Zurdumu, i vody močálů, vše se

zdálo plošší, jako by pozbylo jeden z rozměrů, a postrádalo mnohé

barvy spektra. Džaina se vytáhla do výšky a vybledla, ačkoliTlumočnice neskrývala její vlnění. Pozorovatel se stal organickým. Vícposkakoval, než létal, a tělo měl pokryto jemnou hnědou srstí.

„Pse! Pojď sem, psisko!“ slyšeli jsme Hrdinu, a pak: „Chceš něco

k jídlu?“ k Džaině, které naslouchal velmi pozorně, jako by hovořila

jazykem, jemuž nerozuměl.

Dávala jsem přednost těmto klidnějším, důvěrnějším chvilkám,

přestože každého dne, v pozdním ránu nebo časném odpoledni, poslala

dětská císařovna Hrdinovi Překážku: jednou to byl roj itzů, kteří hopobodali, až otekl a Džaina mu musela pokrýt paže a nohy listy keře ipi,

namočené ve vodě močálu; jindy zase dva habirové, které odrazilglainem a šikovným použitím hořícího rákosu; pak skupina bojovníků

z města Ardu, aby věděl, že se blíží k městům a sídlům, kde žijí místní

obyvatelé. Jednou mu lidé z města vyšli vstříc a vítali ho věncemrůžových gondalových květů, který mu dali kolem šíje, a nabídli mu

opojný nápoj, který obyvatelé západu vyrábějí ze světélkující houby

ghram, jež bují na kořenech gondalových stromů. Jindy ho vsadili do

klece uprostřed města a lidé se na něj chodili dívat, dokud prý neřekne

slovo, jež je jménem pradávného boha, který je stále tajně uctíván.

Jako dvorní básník jsem byla zodpovědná za vytváření událostí

a Překážek na Hrdinově cestě, ačkoli dětská císařovna přitom nadšeně

spolupracovala. Po ranním pozorování jsem se vždy odebrala doje>3 XB-1

Dětská císařovna Marsu

(CHILD-EMPRESS OF MARS)

Theodora Gossová


jích komnat. Ať jsem se dostavila sebečasněji, pokaždé jsem ji našla

na pohovce, zabranou do státních záležitostí a zaujatou starostmi

o blaho občanů. Vždy však odložila práci, poslala pryč kancléře

a dvořany, kteří se kolem ní shromáždili, a pozdravila mě: „Dobré

ráno, Elah Gal. Co dnes říkáš na mého Hrdinu?“

Toho rána, kdy Hrdina dospěl ke dvoru dětské císařovny, měliTlumočníci za úkol přeložit nás Hrdinovi. Dívali jsme se v idharu na své přeložené podoby. Byli jsme to my, a přece už jsme nebyli samisebou. Lady Ahira se stále modře rděla, i když kolena měla tužší a zcela jiného tvaru. I dvořané se zdáli topornější a jaksi hranatější – a tišší. Musím říct, že jsem jejich cvrkot nijak nepostrádala. Mnozí z nás byli vidět jen částečně a samotní Tlumočníci se jevili pouze jako chvění vzduchu. Pážata stále pobíhala sem a tam mezi poduškami, na nichž jsme seděli, ale na dvou štíhlých nohou, jako ilpinové. Musela jsem si připomínat, že neupadnou, že jsou pouze takto přeloženi.

Dětská císařovna zůstávala sama sebou; dítětem i císařovnou, a přece se v překladu tolik lišila. Mnohé její části nyní nebyly vidět, a když tleskla, provedla to pouze dvěma rukama.

„Takto jistě vypadá dítě jeho druhu,“ zašeptala lady Ahira a šeptala by dál, kdyby nevstoupil Hrdina s Džainou po boku a se značnězarostlým, chundelatým Pozorovatelem u nohou.

„Vítej, návštěvníku z jiné země,“ pozdravila ho dětská císařovna. „Přicházíš z Iranuku, nebo snad ze slavného Thullu? Pověz nám, ze kterého kraje pocházíš, a prozraď nám své jméno.“

„Ne, paní,“ řekl Hrdina. „Jmenuju se Jake Stackhouse, a pokud to dokážu posoudit a hvězdy mi nelžou, jsem z úplně jiné planety. Na které planetě jsem to přistál?“

„Planeta?“ zeptala se dětská císařovna. „Toto je Ord, karmínová planeta. Skutečně jsi ovládl cestování temnotou vesmíru? Pak jistě budeš velký čaroděj a právě tak velký válečník.“

„Ne, paní,“ odpověděl Jake Stackhouse. „Nemám ponětí, jak jsem se ocitl na vaší planetě, i když bych na to rád přišel, abych se mohl vrátit domů. A nejsem ani válečník, ani čaroděj, jak říkáte. Jsem pouhý pomocník na ranči, i když jsem zažil pár těžkých chvilek a umím se o sebe postarat.“

„Ty neznáš cestu domů?“ přeptala se dětská císařovna. „Je mi líto, že se nemůžeš vrátit ke svému kmeni, ale to, co je pro tebe neštěstím, může znamenat štěstí pro nás. Slyšela jsem, žes bojoval s garvlky a porazil bojovníky ze západních močálů. Jistě jsi ten nejstatečnější muž na Ordu. Žádám tě o pomoc. Ohrožuje nás strašlivá bestiejménem–“ Náhle jsem si uvědomila, že jsme při vytváření této události žádní z nás, dětská císařovna ani já, bestii nepojmenovaly. „–Poufli. To zvíře pustoší naše východní města a osady, žere a děsí našeobyvatele. Jestliže tu šelmu porazíš, daruji ti deset hekat půdy a jednu ze svých dvorních dam jako družku.“

Kapitán Namoor, který stál vedle kancléře, zoranžověl až po špičky bot. Aťsi, pomyslela jsem si. Trochu žárlení mu jen prospěje.

„Netoužím po družce, paní. Rád bych jen tuto dívku, která se mnou strávila na cestách poslední tři dny, nejpodivnější dny mého života. Počítám, že mi párkrát zachránila život. Neznám její jméno, a tak jí říkám Pátek.“

„Tuto ženu bys chtěl jako družku?“ pravila dětská císařovna. „Pak tedy věz, Jaku Stackhousi, že je to kněžka svého lidu, Džaina zAdžainu, z dalekého severu, kde se řeka Noth spouští dolů z hor Ard Ulanu. Abys ji získal, musíš zvítězit v bitvě, kterou vybojuješ glainem a dvojitým adžarem. Jsi ochoten o ni bojovat, Jaku Stackhousi?“

Nemohla jsem si pomoct a zarděla jsem se překvapením auznáním. Toto byla improvizace, jež nepoužila slova, která jsme spolu daly dohromady a pečlivě nazkoušely, ale slova samotné dětskécísařovny, vytvořená přímo v této chvíli. Kolem jsem uslyšelaroztroušený potlesk, když si dvůr uvědomil, co se právě stalo. Zatleskala jsem také, potěšena její spontánností. Cítila jsem se poctěnapoznáním, že moje císařovna je také básnířka.

„Dobře,“ řekl Jake Stackhouse. „Budu tedy pro vás bojovat s tím Pouflim a pak o dívku, kterou miluju nejvíc ze všeho na světě. Nikdy by mě nenapadlo, že moje nevěsta bude zelená, ale pod tou kůží je líbezná a oddaná jako každá žena ze Země.“

4 XB-1


„Tedy dobrá,“ pravila dětská císařovna. „Poraž pro mě Poufliho

a já ti daruji deset hekat půdy na horním toku řeky Noth, kde je zem

nejúrodnější, a zajistím, že se Džaina stane tvou družkou. Teď se

spolu s námi občerstvi, Jaku Stackhousi.“

Pážata přinesla podnosy s pečeným ovocem pandamu, omáčkou

z pandamové mízy a nadívané kořeny, k tomu sladký lišejník, který

roste na střechách domů v Irumu daleko na jihu, a také ghram,přivezený z Ardu kvůli Hrdinově hostině. Hrdina seděl na podušce

s Džainou po boku a Pozorovatelem u nohou a vyprávěl nám příběhy

ze své planety a místa, kde strávil dětství, Země jediné hvězdy.Hovořil o městech, kde spolu bojovníci válčili střelnými zbraněmi,

o zlodějích, kteří vykrádali dopravní prostředky, o stádech tvorů,zalňujících pláně tak, že neměla konce. Vyprávěl o ženách takkrásných, že dostaly jméno po květinách. Dvorní dámy naslouchaly tak

dychtivě, až zapomínaly dýchat, a některá křehčí pážata omdlévala

nebo vydávala pach vody z močálu. Já sama, Elah Gal, dvorníbásnířka, naslouchala a zaznamenávala, aby tyto příběhy z jiné planety

mohly být umístěny mezi Legendy o Hrdinech, které založila má

předchůdkyně Elim Dar, když samotná dětská císařovna byla teprve

snem tělesné manifestace jejího rodiče.

* * *

Toho dne, kdy Pozorovatel přenesl tragickou novinu, že Hrdina je

mrtev, zahalil celý dvůr žal a úděs. Hrdinovo tělo bylo přineseno do

paláce a prozkoumali ho tři Léčitelé, aby určili příčinu smrti. Svézávěry přednesli dětské císařovně. Nebyla to Poufliho vina. Hrál svou

roli s nadšením, ale současně opatrně. Hrdinovy rány bylynevýznamné. Na jeho kožním povrchu se však přesto objevilyrudé skvrny.

Určitě se jednalo o reakci na Poufliho vyzařování, nebo snad dotek

jeho vláken.

Poufli se nedal utěšit. Ležel ponořen do jedné z palácových kašen,

pod průsvitnými rybami z Irumu, odmítal jíst, a dokonce odmítal spát,

jak míval ve zvyku, u nohou pohovky dětské císařovny.

Celý dvůr truchlil. Dvořané oblékli bílá smuteční roucha, i já si

oblékla roucho, které nosila má matka, když se její manžel druhého

stupně rozhodl zrušit svou fyzickou manifestaci. Dvorní dámy senezardívaly. Lady Ahira odložila oslavu spojení čtvrtého stupně skaitánem Namoorem, kvůli níž již na stěnách síně Slyšení pěstovali

světélkující mechy. Pážata stála nehybně, nechichotala se aninevydávala vůně. Na rozkaz dětské císařovny byly potlačeny nástěnnéobrazy, až z nich zbývaly pouze obrysy, naznačující jejich přítomnost.

Palácové stráže nosily smuteční závoje a vznášely se síněmi jakogibhany mrtvých. Džaina byla k neutišení a síněmi se rozléhalo truchlivé

kvílení jejího druhu. Zdálo se, jako by vším pronikal studený vítr.

Seděla jsem pod džindalovým stromem a pokoušela se napsat

o Hrdinovi báseň, ale jak oslavit porážku? Samotná dětská císařovna

neopouštěla svou komnatu. Každý den jsem za ní zašla, abych se s ní

poradila, ale ona jen seděla u okenního otvoru a vyhlížela do zahrady.

Nechtěla jsem ji rušit v rozjímání. I kancléř stál u její pohovky bez

hnutí a čekal, až se probere ze svého žalu.

Sedmého dne se dostavila do síně Slyšení. Měla roucho rudé jako

džindalové květy, paže si ozdobila náramky z drobných stříbrných

zvonečků, jež cinkaly při každém jejím pohybu. Po boku jí šel Poufli

s nosem zabořeným do jejích šatů.

„Občané a tvorové,“ prohlásila, „jste smutní, protože Hrdinazemřel. Nemůžeme nyní oslavovat jeho vítězství, ani se nechat unést

jeho příhodami zde na Ordu. Není tomu tak?“

Dvorní dámy, dvořané, stráže, pážata, všichni kývali, mávali čivyzařovali svůj souhlas.

„Ale neměli bychom být smutní,“ pokračovala. „Sledovat Hrdinův

triumf by bylo jako naslouchat básni Elah Gal nebo pozorovatrozkvétání džindalových květů, nebo účastnit se spojení lady Ahiry akaitána Namoora. Bylo by to nanejvýš uspokojivé. Avšak existuje i jiný

druh uspokojení, když Elah Gal zmlkne a nastane ticho, když květy

džindalu opadají, milenci se v žalu rozejdou, když jejich společný

čas skončí. Což nenacházíme potěšení i v pomíjivosti věcí, ježnedokážeme ovládat o nic víc než let ptáků mirimi či způsob lásky dvou

spojených? Hrdinova smrt nám připomíná ukončení naší tělesnémanifestace. I to je báseň, snad větší, než by bylo Hrdinovo vítězství,neboť je obtížnější, a abychom jí porozuměli, musíme překonat sami sebe.

Nechť Hrdinu, jehož fyzickou manifestaci naši Léčitelé takumělecky uchovali, umístí na podstavec z kamene původem z lomů Gar

Kahanu, do zahrady pod větve džindalu, kde na něj budou padat květy.

A oslavme Hrdinovu smrt! Oslavme ukončení naší manifestace, které

jednou nastane. Džainu vraťme jejímu kmeni, aby se mohladiferencovat a odložit svá vejce; její potomek nechť je vychován u dvora napamátku služeb, které pro nás vykonala. Elah Gal nechť vytvoří báseň

o Hrdinovi, nový druh básně pro nové časy, jež bude začleněna doLegend o Hrdinech. A teď slavme! Do toho, přátelé. Ať palác znovu naplní

zpěv a smích a zardívání. Já vás však opustím, neboť mám důležitou

práci. Dnes večer, jakmile nad Ordem vyjdou měsíce, začnu snít, aby

se za života dětí vašich dětí zrodila nová dětská císařovna.“

Na okamžik se v síni Slyšení rozhostilo ticho. Potom se fresky na

stěnách rozzářily. Dvorní dámy začaly tleskat, smát se a zardívat.Pážata vyskočila do vzduchu a znovu dopadla na špičky, a přitomvydávala vůni květin kifli. Stráže odhodily závoje a zařinčely svýmidezintegrátory o štíty, až se to rozléhalo po všech síních. Všude seozývaly zvuky radosti a úžasu. Sama jsem se neubránila zvlhnutí svých

otvorů. Žít v čase snění! Hrdina nám vskutku přinesl něco většího,

než jsme si dokázali představit.

Na chvíli jsem zauvažovala, zda bych se mohla stát jedním zbásníků oslavovaných za to, že vytvořili něco, co jiní nemohli – zda bych

mohla napsat báseň o snící dětské císařovně, o tom, jak přestává být

dítětem a dosahuje své plné podstaty, až se nakonec zjeví vdokonalosti své netělesné manifestace. Potom se mi však vrátila pokora.Takové básně musí být teprve vytvořeny. První z nich bude o Hrdinovi,

jenž zemřel, a přesto splnil úkol své pouti.

Dnešek však náležel oslavám. Zpívali jsme a tančili v síni Slyšení,

slavili spojení lady Ahiry a kapitána Namoora. Při vyvrcholeníslavnosti se dětská císařovna vzdálila. My už ovšem věděli, že neodchází

truchlit, ale zahájit novou etapu svého života. A tak jsme vyskakovali

výš a otáčeli se rychleji samou radostí, a muzikanti hráli na kuramy

a dharmy, až se snesla noc a mech osvětloval dávné fresky, vyšlyměsíce a po celém paláci voněly džindalové květy

Poprvé vydáno v antologii Interfictions 2

(sest. Delia Shermanová a Christopher Barzak) v roce 2009.

Přeložila Jana Rečková

Ilustroval Karel Cettl

5

XB-1

MEDAILONEK MEDAILONEK

THEODORA GOSSOVÁ

Američanka maďarského původu (nar. 1968). Kritikou ičtenáři je ceněna především pro svůj vypravěčský talent, jakoby

přirozeně navazující na dávné umění lidových příběhů a balad.

Její práce jsou povětšinou ukázkou neobyčejného citu propříběh, jenž umí nejen pohladit po duši, ale také pokládatznepokojivé a provokativní otázky. Kratší práce fantastického žánru

publikuje od roku 2002 a dodnes vydala asi třicet povídek

v celé plejádě žánrových publikací, aniž by snad některé z nich

dávala přednost. Za zmínku stojí kupříkladu povídky „Pip and

the Fairies“ (Pip a skřítci, 2005, česky Trochu divné kusy 2/La-

ser-books 2006) a „Singing of Mount Abora“ (2007), za kterou

si vysloužila Světovou cenu fantasy. Sebrány byly doposud

v jediné obsáhlejší sbírce pod názvem In the Forest ofFor>getting(2006). Ve spolupráci s Deliou Shermanovou sestavila

zajímavou antologii Interfictions: An Anthology ofInterstitial Writing(2007), do níž editorky shromáždily povídkyzařaditelné do nezřetelných hranic mezi žánry. Prozatím stále

pracuje na svém debutovém románu.


6 XB-1

Ovce vyvedly vlky a ovčácké psy na pastvu a nachystaly se

nás odstřelit.

K popravě si nás vyrovnaly do řady na starém sójovém poli.

Noční mračna kupící se na obloze věstila déšť, který však nikdy

nepřišel, a vítr přinášel vůni plamenů, které jsme cítili, aleneviděli. Želízka na ruce mě spojovala s Victorem Braunem,řidičem náklaďáku, kterého jsem tři dny předtím zatkla za vraždu

mladé stopařky. Dopadla jsem ho nedaleko místa činu, hrabal

se zkrvavenýma rukama v rozbitém motoru svého náklaďáku.

Když jsem mu s namířenou pistolí nařídila, aby si lehl, nejdřív

se zaculil a až potom mě poslechl. Reptal na svoji smůlu, naaušusové náklaďáky z dovozu a na to, jak je legrační, že ho zatýká

ženská, která je proti němu poloviční.

„Povíš mi, jak se jmenuješ, kotě?“ protáhl, když jsem munasadila želízka.

„Seržantka Ellen Daviesová,“ představila jsem se a za to, co

provedl té nebožačce, jsem s ním hlavou napřed praštila na

hrubé kamení.

Teď jsme ale stáli bok po boku, zatímco lidé, kterým jsemposledních deset let sloužila, přecházeli sem tam a probírali, jak

nás nejlépe oddělat.

Pastor Albert Jones z kostela Krista Vykupitele přede mnou

smutně potřásl hlavou s chomáčem zrzavých vlasů. Ještě jakonáctiletou mě pokřtil, krátce poté, co se k nám do městečkapřistěhoval. Když mě v jednom kázání vychválil jako skutečnouochránkyni slabých a němých, byla jsem na sebe hrdá jako málokdy.

Teď mi ovšem přinášel smrt. Pohlédl na mě smutkemzastřenýma očima a já ho proklela. Žena po jeho boku mi za torozhněvaně poplivala odznak. Pastor Jones jí položil ruku narameno a poprosil ji, ať přestane, protože dnešek volá po vážnosti,

a ne po malicherné mstě. Pak vykročil podél řady a všem, kdo

čekali na popravu, pohlédl do tváře.

Po Victorově druhé ruce stál Buck, vyčouhlý zelenáč, který

na rozdíl od všech ostatních policistů škemral o život. Já škemrat

odmítla a volnou rukou jsem z odznaku otřela sliny.

„Respekt,“ ocenil mě Victor polohlasem.

Náš malý okrsek čítal jen třicet policistů, a polovina jich teď

spolu s hrstkou zadržených z našeho vězení stála na starém poli

se sójou. Ostatní buď padli, když jsme jako své poslední útočiště

bránili policejní stanici, nebo i s rodinami uprchli. My ostatní

jsme přežili jenom proto, že šerif Granville vyšel mezi tisícerozhněvaných lidí z našeho městečka s bílou vlajkou a přesvědčil

pastora Jonese, aby nám dovolil kapitulovat.

Nic tak odvážného jsem nikdy neviděla. Dav střílel,pokřikoval a vrhal Molotovovy koktejly, a nadvakrát postřelený šerif

Granville stále mával vlajkou a znovu a znovu volal: „Takoví

přece nejsme!“

Teď se šerif Granville musel opírat o seržanta Glossera

a z průstřelů po zásazích puškou mu na nepřehlédnutelné břicho

kapala krev. Pohledem drtil pastora Jonese, se kterým se přátelil

od chvíle, kdy se duchovní přistěhoval. Zahanbený Jones jen

hlesl, že se nedá nic dělat.

„Vždycky se dá něco dělat,“ zamumlal šerif Granville ze -

sláble. „My to musíme vědět. Pomáhali jsme jednomu každému

z vás.“

Šerifova slova se mezi obyvateli městečka šířila jako lavina.

Několik lidí přešláplo v prachu, na který se jim pod nohamarozadala uschlá sója – snad si vzpomněli, jak se nám podařilovyátrat ztracené děcko nebo dopadnout zloděje. Na okamžik mi

přišlo, že by šerifova slova mohla něco změnit, ale pak pastor

Jones náhle vřískl nelidským kňučivým tónem, jakého vůbec

neměl být schopný. Vysoko posazený radostný výkřik dálstoual, a když se k němu připojil i okolní zástup, přešel ve slovo

„Mír!“. Hlasy ostatních se nemohly Jonesovu pronikavému ryku

vyrovnat, ale pištěly a trylkovaly to proklaté slovo, dokud dav

dočista nepřišel o rozum a mě se nezmocnil pocit, že jsem snad

nikdy žádný mír nezažila.

Zástup trylkoval a pastor Jones dál kráčel podél řady. Vytáhl

z ní Bucka, který pořád škemral o život, a sundal mladíčkovi

pouta a strhl mu odznak. Taky propustil dva naše vězně, kteří

seděli za drobné přestupky, a poručil jim, ať jdou a nikdy užnikomu neubližují. Buck se v šeru rozběhl k blízkým stromům

a ani se při tom neohlédl.

Pastor Jones znovu zavřískl a dav za neustálého trylkování

„Mír!“ pozvedl zbraně. V pistoli přímo před sebou jsem poznala

vlastní služební zbraň. V rukou ji držela má stará učitelka znedělní školy, paní McKenziová.

Nezbývalo mi než se modlit, že se mé varování dostalo

k manželovi a že s naší dcerkou uprchl. Jako by mounevyřčenou modlitbu uslyšel, vzal mě Victor Braun za ruku s želízky.

Dlaň jsem měla horkou a zpocenou. Victorovi na ruce zaschly

cákance stopařčiny krve, které si hrdě odmítl umýt.

Stisk jeho ruky mě odpuzoval. Pevně jsem mu ho oplatila.

„Bacha, budeme padat,“ zašeptal. A potom pastor Joneszaječel „Pal!“. A my jsme vážně padali.

* * *

Občas upadnete a ani si to nestihnete uvědomit. Upadnete

a náraz ucítíte až později.

Je spravedlivé svalovat veškerou vinu na sen, když víme, že

jenom osvobodil, co v nás už beztak bylo? Nebo je sen jenvýmluva? Slovíčko, kterým můžeme zabavit hlavu a uniknout tak

myšlenkám na hrůzy, jež lidé páchali odjakživa?

V první chvíli nám zprávy o lynčování vojáků, policistů,zločinců a násilníků nedělaly starosti. Měli jsme je za obyčejnérevolty a za protesty těch, kdo chtěli něco změnit. Podobnéudálosti se různě po světě děly s železnou pravidelností.

Pak jsme ale uviděli ty záběry. Uslyšeli to pištění, při kterém

tuhla krev v žilách. Viděli jsme útočící davy pištivě trylkovat

„mír“, jako by to byl úchylný, zvrhlý vtip. Poznali jsme, žezástup vždy vede pár lidí, kteří kvílejí neskutečně vysoko apouhým hlasem srocení ovládají, jako když virtuos hladí zakrvácené

klávesy piana.

A sny, nesmí se zapomínat na sny. Pištci o nich mluvili sneřítomně rozzářeným pohledem, jako by zažili něconezapomenutelného a nechtělo se jim věřit, že by to snad šlo popsat slovy.

Těch pár, kteří se rozhovořili podrobně, prý ve snu nalezlo svoje

poslání. Naopak ti, které se pištci snažili zabít, mluvili o tom,

že je jejich sny odvrhly.

V rouše beránčím

(PEACEMAKER, PEACEMAKER, LITTLE BO PEEP)

Jason Sanford


Ještě než trylek dorazil k nám do městečka, svolal pastorJones kongregaci k večerní modlitbě. Seděla jsem s manželem

a dcerou na tvrdé dřevěné lavici a říkala si, jestli je vážně možné,

aby mě moji sousedé, moji přátelé, zabili za to, kde dělám. Barry

mě držel za ruku, mozolnatou tlapu měl po celodennídřevorubecké práci ulepenou od smůly. Lucy se o mě opírala z boku,

klížily se jí oči a nejradši by šla domů.

Ale pastor Jones všechny hromovým hlasem vyzval, aby si

udrželi víru, a moje obavy tak zaplašil. „Všichni jsme děti

Boží,“ deklamoval. „Nezapomínejte, kdo jste. Nenechte si tím

zlým snem ukrást duši.“

„Amen,“ řekli jsme všichni, ale od nikoho to neznělo srdečně.

Když se pak věřící trousili ven, připojil se pastor Jones k nám.

„Jeden až zapochybuje,“ zašeptal mně a Barrymu, „jestliskutečně káže pravdu.“ Můj manžel se jeho melodramatickému

tónu zasmál a poslal naši dceru, aby si šla hrát s kamarády.

„Vážně se bojíte?“ zeptala jsem se, když Lucy zmizela zdoslechu. Dávno jsem věděla, že za letmo utroušenýmipoznámkami se často skrývají hluboké úvahy. Pastor Jones se na mězadíval jako člověk, který by rád něco řekl, jenomže se to bojívyustit z úst. „Mám o tebe a tvou rodinu strach, Ellen,“ přiznal.

„Měla bys utéct, než k nám ta podivnost dorazí.“

Pevně jsem ho vzala za ruku a ujistila ho, že si jeho názoru

vážím. „Stejně jako vy tu mám povinnosti,“ řekla jsem. „Jak jste

kázal, stačí, když si udržíme víru.“

Vypadalo to, že je pastor Jones na pochybách. Hromový hlas

a šarm z kazatelny byly tytam. Zmizely. Než jsem se ho alezačala vyptávat, zavolala na něj naše stará učitelka z nedělní školy,

paní McKenziová, a dožadovala se, aby rozsoudil teologickou

disputaci o snech, kterou vedla s přítelkyněmi. Pastor Jones se

nervózně zasmál a šel k nim.

Od té doby uplynulo jenom pár týdnů a já bych se pastoraJonese ráda zeptala, co nám chtěl tehdy doopravdy říct. Co mu

doopravdy dělalo starosti. Jestli si pištci jako on vůbecpřipouštějí, jakým zlem jejich sny zaplavují svět.

* * *

Dolů do škarpy – výkřiky a jekot a řev – do vody hluboké jen

třicet centimetrů, za hradbu orobinců a trávy. Do těl mrtvých araněných se zakusovaly kulky a světlo baterek. Dav na postavy

v bahně střílel znovu a znovu. Neprůstřelné vesty nám nesundali,

takže hodně policistů první výstřely přežilo a zabily je až kulky

do hlavy nebo projektily z kulovnic, které rozedraly kevlar i maso.

Ale Victor Braun zašeptal „budeme padat“, a tak jsme při

zvuku výstřelů padli a odkutáleli se tam, kde byla voda vpříkopu hlubší a kde nás skryly vysoké orobince. V noze mě pálila

střelná rána a v hrudi mi tupě mravenčilo, jak náboj zastavila

neprůstřelná vesta.

Mlčeli jsme a nehýbali se, protože zvuk a pohyb by náš úkryt

prozradily, ale hluboký, znělý hlas šerifa Granvilla se i z příkopu

pořád poškleboval našim katům. První salva šerifa nezabila,

a tak se teď zdivočelému davu smál a proklínal jeho slabost

a hloupost, dokud si v příkopu nesmočil nohy sám pastor Jones

a nestřelil ho do temene. Sáhla jsem po služební zbrani a ažpotom si uvědomila, že už ji nemám.

A tak jsme leželi, dokud strašidelné trylkování neutichlo, dav

se postupně nevytratil a po prázdném sójovém poli nad námi se

neproháněl jen vítr. Zkusila jsem se odplazit k padlým kolegům,

ale pořád jsem byla připoutaná k Victorovi, který se odmítal

hnout.

„Čekej,“ šeptl. „Pár jich tu mohlo zůstat a hlídat, jestli někdo

nepřežil.“

Ohlédla jsem se po něm. Byl promočený, zabahněný, zmrzlý

a vyděšený stejně jako já. Jenže byl oproti mně daleko statnější:

o hlavu vyšší a minimálně o čtyřicet kilo svalů těžší.Kdybychom se s želízky na rukou porvali, možná by vyhrál. Já alenehodlala čekat a hned jsem chtěla zjistit, jak dopadli mí přátelé.

„Kdyby se někdo díval, tak utečeme,“ zašeptala jsem. „Nebo

ho zabijeme.“

Victor mi pohlédl do očí a zabijáckou tvář mu prořízl zlovolný

úsměv. Tyhle krvelačné řeči se mu určitě líbily, parchantovi.

Proplazili jsme se příkopem k ostatním policistům, jejichžodznaky se leskly v měsíčním světle a vyjímaly se na hnědýchuniformách proti tmavším skvrnám od bahna a krve. Všechna těla

jsme zkontrolovali, ale nepřežil nikdo.

Mrtvé jsem v práci viděla mnohokrát, ale nikdy mezi nimi

nebylo tolik přátel. Hledala jsem zbraň nebo klíč k želízkům,

případně mobil, ze kterého bych zavolala manželovi a dcerce,

ale pastor Jones nás po naší kapitulaci prohledal opravdudůkladně. Z důvodů, které nejspíš nějak souvisely s tímzpropadeným pištěním, se dav choval jako omámený, ale z pastora Jonese

doslova sálalo výhrůžné soustředění. Nic takového jsem u něj

ještě nezažila.

Upozornila jsem Victora, že budeme muset vyrazit s želízky

na rukou, ale gestem mě umlčel. Rozhlédla jsem se, odkud na

temném poli hrozí nebezpečí, Victor měl ale na mysli něcojiného. Cosi se ozývalo. Lapání po dechu. Tichý kašel.

„Támhle,“ zašeptal Victor a nasměroval nás k tělu šerifaGranvilla. Šerif byl odjakživa mohutný chlap, vysoký jako Victor,jenomže dávno dovolil svalům, aby se roztekly v tuk. V očích i ve

tváři mu zůstal odhodlaný výraz, se kterým se posmíval svým

katům, a ten pohled mě málem rozplakal.

Ozvalo se tiché zaklení. Chopili jsme se s Victorem šerifova

rozměrného těla a odvalili ho. Ležel pod ním seržant Glosser,

který předtím našeho zraněného velitele podpíral. Chtěli jsme

ho s Victorem odtáhnout, ale pořád byl k šerifovi připoutanýželízky, takže jsme je z příkopu vytáhli oba a dali se s nimi přes

pole k blízkému lesu.

„Nestalo se ti nic, Glossi?“ zeptala jsem se. Byl promáčený

krví, ale podle všeho jen šerifovou.

„Parchant mi chtěl zlomit čelist,“ řekl.

„Cože?“

„Když začali střílet, šerif mi natáhnul takovou, že jsem o sobě

nevěděl.“

Vylíčila jsem mu, jak se šerif po první palbě posmívalzdivočelému davu. „Uspal tě, aby tě mohl schovat,“ vysvětlovala jsem.

„Kryl tě pod sebou v bahně. Posmíval se jim, aby si tě nevšimli.“

Glosser přikývl a mlčel. Nikdo nedokázal nic říct, jen jsme

hleděli na šerifovo tělo. Věděl, že umře, a stejně bojoval jako

lev o záchranu jednoho ze svých podřízených.

Náhle se po sójovém poli mihly automobilové reflektory.

Bouchly dveře a vystoupilo několik mužů a žen s baterkami.

„Musíme zmizet,“ pošeptala jsem Glosserovi. „Máš klíček

k želízkům?“

Poklepal na kapsy uniformy a zavrtěl hlavou. Victor a já jsme

mohli společně utíkat i spoutaní, ale Glossera jsme nejdřívmuseli osvobodit od šerifova těla.

Posádka auta vykročila k příkopu. Zahlédla jsem brokovnice

a pušky. „Mír,“ zapištěl někdo ze skupinky, a pak znovu a znovu

pálili do mrtvol.

„Nechte mě tady,“ zašeptal Glosser. „Padejte pryč.“

7 XB-1


Obrátila jsem se na Victora. Byla jsem připravená se s tímvrahem pohádat, že Glossera neopustíme, ale jen mi zdviženourukou naznačil, abych počkala. Seděl, hluboce se soustředil a tiše dávil.

Trylkaři si všimli krvavé uválené stopy, která zůstala zašerifovým tělem. Namířili paprsky baterek k okraji lesa a vykročili k nám. Glosser nás beze slov pobízel, ať jdeme, ale Victor mi znovu pokynul, ať čekám. Pak přestal dávit a mezi rty se muvynořil konec klíčku k želízkům.

Rychle nás všechny tři osvobodil a prchli jsme hluboko do temného lesa.

* * *

Pištci jsme jim říkali podle jejich pokřiku při zabíjení. Bylo to snazší než o nich mluvit jako o přátelích, sousedech,partnerech a členech rodiny a připomínat si, že se lidé, kteří nám kdysi byli tak blízcí, mohou dopouštět něčeho takového.

Klopýtali jsme nocí a vyhýbali se lidské společnosti. V dálce jsme viděli plát několik ohňů a slyšeli jsme výkřiky a střelbu. Smrt hrozila každému, kdo se před nástupem snu nezříkal násilí, ať už proto, aby ublížil ostatním, nebo proto, že podle něj bylo občas nezbytné v sebeobraně a při ochraně ostatních. Pištci je kdovíjak dokázali okamžitě rozeznat a pořádali na ně hon.

Nezajímalo je, že si při tom počínají daleko hůř, než si kdy mohly počínat jejich oběti.

Po ránu jsme u postranní cesty našli napůl vyhořelý přívěs a schovali se v něm. Ležely před ním mrtvoly muže a ženy, které pištci zastřelili na útěku před plameny. Těla jsme nechali být a uvnitř jsme nabrali jídlo a vodu, která pořád ještě tekla zkohoutků. Vymyla jsem si povrchové zranění na noze a obvázala si ho. Bolelo, ale abych se vyhnula závažnějším potížím, stačilo ho snad jen chránit před špínou. Díky nalezeným šatům jsme se s Glosserem taky převlékli do civilu, ale neprůstřelné vesty jsme si pod oblečením nechali, pro jistotu.

Victora pobavilo, když mě uviděl v džínách a flanelové košili.

„Co je?“ podráždilo mě to.

„Já jenom že se tím mění rozložení sil,“ vysvětlil. „Jeden se nestačí divit, jak s uniformou a bez ní působí všechno jinak.“

Glosser Victora bedlivě pozoroval ze začazené kuchyněpřívěsu. Střelné zbraně jsme nenašli, ale Glosser měl v ruce mačetu a podával mi sekeru. Victor se rozhlédl, jako by se ptal, kde je zbraň pro něj, a potom pokrčil rameny.

„Zajímavý trik s tím klíčkem,“ ocenila jsem ho. „Jak dlouho jste ho v krku schovával?“

„Vždycky si ho dám do pusy, než vyrazím na lov. Když mě chytí, částečně ho spolknu, a když musím, zas ho vykašlu.Naučil jsem se to už před nějakou dobou.“

Přehmátla jsem po topůrku sekery. Při vzpomínce na mladou stopařku mi bylo okamžitě jasné, jaký lov Victor myslí. Břicho a hruď měla dívka otevřené jediným tahem nože. Odřezaná prsa. Rána v hrdle zela tak široce, že bych tamtudy mohla prostrčit ruku a uchopit jazyk.

Na odpudivější místo činu jsem se v životě nepřipletla, dokonce ani když jsem před pár lety vyšetřovala vraždu a sebevraždu v opuštěném hotelu v centru. Tam pachateli přeskočilo pod vlivem drog, a když si teprve na dojezdu naplno uvědomil, co svémunejlepšímu kamarádovi udělal, zhrozil se a spáchal sebevraždu.

Zato Victor věděl naprosto přesně, co té dívce provádí.

Po zatčení jsem u něj v zadní kapse našla vlastnoručněvyrobené kožené rukavice, na jejichž prošitých dlaních se vyjímalo vytetované srdíčko. Se šerifem jsme měli podezření, že Victor

8 XB-1


je sériový vrah, a rukavice jsme kvůli testům DNA sbalili do

sáčku. Předpokládali jsme, že jde o trofej z další odporné

vraždy, než jsme ale stihli vyšetřit víc, začalo našemu světu

šplouchat na maják.

Victor si všiml, že na něj koukám, a předvedl úšklebek,kterým by většině lidí vpálil hrůzu až do morku kostí. „Nebyla to

má první oběť, jestli tě zajímá tohle.“

„Jste na to ještě hrdý, co?“ zeptal se Glosser roztřeseně.

Vždycky mu dělalo potíže brát práci bez emocí, a Victor se toho

přirozeně chytil.

„Nech mě hádat,“ řekl. „Uráží tě už moje samotná existence,

takže se samo sebou hned začnu ptát, co asi skrýváš. Možná

sem tam koketuješ se zločinem... nebo jsi třeba před nástupem

k policii vyváděl věci, na které nejsi moc pyšný.“

Málem jsem zaklela. Nejen, že byl Victor nebezpečný, navíc

mu to ještě pálilo. Přečetl Glossera až moc rychle. Než seGlosser dal k policii, zapletl se ještě jako teenager do několikavlouaček, a dokonce do jednoho přepadení. Měl nakročeno kdaleko horším věcem, ale šerif Granville se ho ujal a postaral se,

aby si v první řadě dodělal střední školu. Když Glosserdostudoval a pár let se do ničeho nenamočil, šerif mu vroubky z mládí

odpustil a zaměstnal ho.

Na spáleném linu za zády jsem slyšela Glosserovy kroky azahlédla jsem blýsknutí mačety, kterou se chystal Victorovi setnout

hlavu. Pohybem ruky jsem ho zarazila.

„Chytrá,“ pochválil mě Victor. „V tuhle chvíli mě potřebujete.“

„Proč?“ chtěla jsem vědět.

„Protože ať tady teď řádí, co chce, jde to po nás všech. Poovčáckých psech i po vlcích. Po všech, co někdy sáhli k násilí.“

Glosser si znechuceně odfrkl, ale já věděla, že je to tak, jak

Victor říká. Ovčáckými psy a vlky myslel policii a zločince.

A rozhodně to vypadalo, že nás něco touží dostat.

„Victor má pravdu,“ souhlasila jsem. „A v jednotě je síla.“

„Proto jsem taky pořád s vámi,“ přikývl vrah. Vlastně tímříkal, že nás opustí, jakmile mu to bude připadat bezpečné.Spustila jsem ruku se sekerou a posadila se naproti němu kohořelému stolu.

„Proč jste si tím klíčkem neodemkl dřív?“ zajímala jsem se.

„Nedala jsi mi příležitost k útěku.“ Chmurně jsem se jeholichotce usmála a podala jsem mu sekeru.

* * *

Když padla tma, vyšli jsme z přívěsu prosyceného dusivým

kouřem a dali se k městu. Drželi jsme se pod stromyvysázenými u plotů v zadních uličkách a sem tam jsme uzdemolovaných aut nebo vypálených domů naráželi na mrtvá těla. Většina

příbytků ale vypadala jako vždycky a propůjčovala noci podivné

zdání obyčejnosti. V náklaďácích a osobních autech nás ještě

k tomu míjely skupinky, které jako by měly namířeno nagrilování nebo na večírek.

Ve skutečnosti však byly na lovu. Viděli jsme, jak předdřevem obloženým domem zastavila tři plná auta. Pištci budovu

obklíčili a křikem se dožadovali, aby muž uvnitř vyšel ven.Majitel domu místo toho začal pálit z kulovnice a dva z nich dostal,

ale pištci střelbu opětovali a jeden hodil zápalnou lahev. Muž

střílel, dokud celou budovu nezachvátily plameny a kroměvýkřiků, se kterými uhořel, se rozhostilo ticho.

Pištci krátce vyčkali, aby se ujistili, že nepřežil, a pak nasedli

do aut a odjeli. Jeden z postřelených odjel s nimi, ale druhá oběť

byla po smrti a její tělo zůstalo ležet tam, kde padla. Vyběhli jsme

k mrtvole, jakmile zmizely reflektory aut. Její brokovnici siceodvezli, ale zůstala pistole a v kapse mobil. Glosser mi zbraň podal,

byla to skoro bezcenná kapesní pistole: Colt ráže .32. Pořád ale

byla lepší než nic, takže jsem si ji při návratu do lesa strčila do

kapsy.

Glosser okamžitě zavolal manželce. Zvedla to po prvnímzazvonění a oba se rozplakali. Ukrývala se s dvojčaty doma vpodkroví a společnost jim dělala šerifova žena, jeho snacha avnoučata. Když se Glosserova manželka zeptala na šerifa, Glosser

jen mlčel. Co mohl říct? Jeho žena ho dobře znala aporozuměla.

Slíbil jim, že je brzy vyzvedneme. „Už bude ráno a musíme

se schovat,“ řekl. „Vydržte do večera, fajn?“ Slyšela jsem, jak

mu manželka šeptá, že ho má ráda, a pak se připojili oba synové.

Glosser si otřel tvář a telefon mi podal. Zavolala jsemBarrymu a s každým zazvoněním se modlila, aby to ten hromotluk

konečně zvedl. I když jsem spadla do hlasové schránky,odmítala jsem věřit nejhoršímu. Nechala jsem mu vzkaz a zas muzavolala. Pak znovu. Nic. Když mi to nebral Barry, měla telefon

vzít má dcerka.

„Možná teď nemůžou mluvit,“ ozval se Victor s pochopením,

které bych u sériového vraha nečekala. „Nejspíš jsou někdezalezlí.“

Odmítla jsem mu na to něco říct a strčila telefon do kapsy.

* * *

Sen mě navštívil při několika krátkých zdřímnutích s hlavou

na stole, kterým jsem podlehla nad papírováním ohledněVictorova zatčení. Victor zachmuřeně posedával v blízké cele. Vůbec

bych před ním klímat neměla, ale v místnosti bylo teplo a jápadala únavou, takže mě snění přemohlo, ani jsem nevěděla jak.

Seděla jsem na prosluněné louce a v trávě a sedmikráskáchkolem šuměl voňavý větřík. Barry seděl vedle mě, svou obrovskou

dlaní mě držel za ruku a oba jsme přihlíželi, jak Lucy zkouší na

představení třeťáků. Na sobě měla kostým pastýřky, šila jsem jí

ho nesmyslně dlouho. Ale zatímco skutečný kostým sepastýřskému kroji nanejvýš vzdáleně podobal, ve snu jako by vypadl

z té nejnablýskanější verze Ovčáků čtveráků. Jako bych snad

měla čas patlat se s kostýmem, za který by se nemusela stydět ani

nějaká vybájená představa o nejlepší mamince na světě.

Barry se na mě s úsměvem obrátil a Lucy se šťastně točiladokolečka. Vánek mě pevně sevřel v teplé náruči. Cítila jsemnarostý, dokonalý pokoj a mír.

Ale právě když jsem si ten pokoj a mír uvědomila, vánekzesílil a pak ještě víc, až z něj byl řezavý vichr, vichr, který se stočil

do vzdušného víru a ochutnal moje vzpomínky. Poznal, kdy

jsem v minulosti musela použít násilí. Uviděl, že bych k němu

beze všeho přikročila i v budoucnosti.

„Kéž by to šlo i jinak,“ povzdechl si vítr a zněl při tom dočista

jako pastor Jones. „Kéž by pro nás byla projednou hrdinkapřijatelná. Bohužel nemám dovoleno si vybírat.“

Chtěla jsem se hájit, vysvětlovala jsem, že člověk občas musí

zvednout pěst a zabránit lidem, aby ubližovali ostatním. Jenomže vítr moje slova rozdrobil na kousky. Louka kolem mě

zmizela. Má dcerka polekaně vykřikla a ztratila se spolu sBarrym. Nejmírumilovnější chvíle, kterou jsem kdy prožila, zase

surově pominula. Cítila jsem, jak mě sen zavrhuje, a spolu se

mnou i manžela a dcerku – za to, že ke mně měli tak blízko.

S výkřikem jsem praštila pěstí do stolu a vzápětí siuvědomila, že jsem pořád na služebně. Vedle v cele Victor zuřivělomcoval mřížemi a ve tváři se mu mísila bolest a pocit ztráty, které

mu zbyly po vlastním mírumilovném snu, ať už vypadal, jak

9 XB-1


chtěl. Pořád cloumal železnými pruty, když se před budovou

zvedlo pištivé trylkování. Tiše skučené slovo „mír“ se vysmívalo

snům, do nichž jsme oba krátce nahlédli.

„Teď by byla fajn chvíle na útěk,“ usoudil Victor.

Měl pravdu. Jenomže mně to došlo, až když jsme k sobě byli

připoutaní želízky a padali do kulkami kropeného bahna v příkopu.

* * *

Hodinu jsme s Victorem a Glosserem promarnilibezvýsledným hledáním auta, které by se dalo ukrást. Výsledek byl, že

slunce vyšlo dřív, než jsme po městě stihli ujít dvanáct bloků.

Ve většině domů dál fungovala elektřina a párkrát jsme zahlédli,

jak se ozbrojení lidé vybavují se sousedy. Štvanice na násnásilníky očividně pokračovala. Museli jsme se schovat.

„Buck,“ nadhodil Glosser.

„Co?“ nechápal Victor.

„Myslíte kdo,“ opravila jsem ho. „Je to ten policajt, jak ho

pastor Jones propustil, než na nás začali střílet. Bydlí o ulici

dál.“

Victor zavrtěl hlavou. „Tomu se nedá věřit. Ten kněz honenechal jít jen tak.“

V kostech jsem cítila, že má pravdu, ale Glosser od sebe

vraha odstrčil a špičku mačety mu namířil na hrdlo. „Naser si,“

zašeptal. „Buck je polda. My mu věříme.“

Vždycky jsem byla v Buckově přítomnosti rozpačitá, protože

mi nepřišlo, že by se zrovna zázračně hodil na policajta, ale

přece jen jsme poslední rok sloužili spolu, takže jsem se přidala

na Glosserovu stranu. Museli jsme mu věřit.

Než jsme k Buckovým zadním dveřím dorazili, okolní domy

zalilo vřelejší sluneční světlo, než si zasloužily. Několik budov

v okolí vyhořelo a zbortilo se, na betonových základech zůstal jen

popel a oharky. Ve čtvrti žila slušná řádka policistů a požárníků.

Nechtělo se mi myslet na to, co se s nimi a jejich rodinami stalo.

Glosser vzal za Buckovy dveře, ale bylo zamčeno. Několikrát

zaklepal, než se Buck konečně přišel podívat z okna a uviděl

nás. Jenomže neotevřel.

„Hajzl,“ zavrčel Glosser. Znovu zabušil, na můj vkus sakra

hlasitě, a já se rozhlédla, jestli se nedívají sousedé. Po párúderech nám Buck otevřel.

„Vy tady nemáte co...“ nadechl se, ale to už jsme se kolem

něj prodrali do jeho doupěte. Victor za námi zavřel a zamkl.

Všude byly stažené rolety a zhasnuto.

„Takhle ty zdravíš kamarády?“ zdvihla jsem obočí.

Buck nervózně sklopil oči ke koberci. „Promiň,“ omluvil se.

„Myslel jsem, že mě jdete zabít.“

Victor prošel celý dům a nahlédnutím do pokojů a kumbálů

se ujistil, že jsme v něm sami. Já s Glosserem jsme civěli na

Bucka a snažili se v tom rozklepaném, ustrašeném klukovizahlédnout nováčka, kterého jsme tak dlouho cvičili.

„Slyšel jsem výstřely,“ řekl. „Přežil ještě někdo?“

Ani jsme nemuseli odpovídat. „Co bylo potom s tebou?“ ze -

ptala jsem se.

Vyprávěl, jak se do rána ukrýval v lesích. Když se pak vracel

do města, uviděla ho skupinka pištců, ale jenom mu zamávali

a šli dál. „Z toho mi došlo, že mi nic neudělají.“

Victor si v kuchyni dopřával sklenici mléka a vrtěl nadBuckovými slovy hlavou. Ne že by mladík lhal, ale ta jeho historka...

Něco se mu na ní nezdálo.

Nechápala jsem, jak můžou pištci poznat, kdo je rváč a koho

můžou v klidu nechat jít. Obyčejný sen jim takové schopnosti

propůjčit nemohl. Vzpomněla jsem si na snový hlas pastoraJonese. Kdo ví, jakou to všechno mělo příčinu, ale přirozená určitě

nebyla, protože umožňovala nahlédnout do lidské paměti a navíc

určit, jak se člověk může zachovat v budoucnosti. S tím se teď

ale nedalo nic dělat, a do západu slunce jsme nehodlali nikamvyrá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist