načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2013/08 – Redakce XB-1

XB-1 2013/08

Elektronická kniha: XB-1 2013/08
Autor: Redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6612-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Kij Johnsonová: Dvacet šest opic. A taky prázdnota

(26 Monkeys, Also the Abyss, 2008)

Světová cena fantasy a Cena čtenářů časopisu Asimovʼs SF

Daryl Gregory: Zpráva z továrny na žvýkačky

(Message from the Bubblegum Factory, 2010)

Charlie Jane Anders: Šest měsíců, tři dny

(Six Months, Three Days, 2011)

cena Hugo

Paul Cornell: Jeden z našich mizerů se pohřešuje

(One of Our Bastards is Missing, 2009)

Domácí SF

Jakub Raida: Dvojky

Jana Rečková: Já, geront

Ivan Mls: Pojedete na Mars?

Hanuš Seiner: Augustin

Publicistika

Edita Dufková: Kosmická energie

Jason Sanford: Role literárních časopisů a fanzinů…

Josef Horký: Duchové barvití

Fantastická věda

Cesta na Mars je příliš riskantní;

Mimozemský vetřelec z Atacamy?;

Exoskelet ovládaný myslí; Záhada masconů vyřešena

Filmfaroniáda

Soutěž: Percy Jackson: Moře nestvůr

Filmové premiéry; Muž z oceli; Mrtví a neklidní ;

Dračí doupě 3 – Kniha děsivé temnoty; Pěsti ze železa;

Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Vilma Kadlečková: Mycelium I.: Jantarové oči;

Jasutaka Cucui: Paprika; Myke Cole: Kontrolní bod;

Jorge A. Livraga: Ankor, poslední princ z Atlantidy;

Petr Hudský: Maso od šibenice;

Gary Shteyngart: Megasmutná pravdivá lovestory;

Emmy Laybourne: Monument 14;

Žoldnéři fantasie: Knížata páry a ducha;

Jessica Khoury: Počátek; Adam Barna: Dravec;

Marianne Curleyová: Skrytá;

Ragemoor; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2015/09 XB-1 2015/09
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KLUB PŘÍZNIVCŮ XB-1

Členové klubu tak získají možnost

podporovat existenci a rozvoj

časopisu, který mají rádi,

v současné formě a obsahu.

Vytvoří partu lidí, kteří čtou rádi

na papíru stejná písmena, dávající

smysl – byť třeba jenom jim...

Kteří dostanou i něco navíc...

nejen dobrý pocit.

Připojte s k nám !!!

Na všechny zájemce o členství

a tím i podporu další existence

XB-1 se těší členové přípravného

výboru klubu Marek Dobeš

a jeho zombivci na adrese:

marketing@casopisxb1.cz

marketing@casopisxb1.cz



2

XB-1

Cena Aeronautilus

V sobotu 6. července

2013, ve slavnostní

atmosféře Večera fan

tazie, jímž jako vždy

gradoval Festival fan

tazie v Chotěboři,

byly vyhlášeny vý

sledky už devátého ročníku ankety Ae

ronautilus. Držitelkou ceny v kategorii

Kniha roku se stala Edita Dufková za

román Zpráva z Hádu, a přidala tak

k sošce Aeronautila, kterou měla doma

už od prvního ročníku, kdy zvítězila

v kategorii povídka, už druhé ocenění.

V kategorii Povídka roku vystoupila na

nejvyšší post Vilma Kadlečková za po

vídku Starýma očima, za tisíc let,

a zkompletovala si tak sbírku ocenění

z nejvýznamnějších žánrových soutěží

a anket. Nejlepší Obálkou knihy nebo

časopisu se stala obálka antologie

Mrtvý v parovodu autorky Jany Šou

flové, která tak obhájila první místo

z loňského roku. Titul Nejlepší web vě

nující se žánru pak s přehledem obhájil

XB-1, sesterské webové stránky stejno

jmenného časopisu. Během vyhlašování

cen Aeronautilus bývají uvedeni do vel

mistrovských lóží také noví velmistři.

Jednoznačný vítěz hlasování v kategorii

organizátorů se však dostavit nemohl.

Zdeněk Zachodil alias Tunelář nebo

také Big Shaman bohužel měsíc před

vyhlášením výsledků zemřel. Ale jako

by tam byl s námi, když dav v sále

vstal, mlčel a pak dlouho tleskal. Pro

tože Velmistrům patří úcta. Do lóže

autorské pak od toho dne patří Jan Pa

trik Krásný, známý ilustrátor a malíř.

Všem vítězům samozřejmě náleží velká

gratulace a poděkování za jejich dosa

vadní práci.

Jaroslav Mostecký

Leonardo

- tisková zpráva

Vzhledem k současnému stavu kniž -

ního trhu se nakladatelství Leonardo

rozhodlo přistoupit k poměrně nepří

jemnému kroku. Navzdory slibům,

které se týkají reedic vázaných verzí cy

klu „Zaklínač“ Andrzeje Sapkowského,

se počátek jejich znovuvydávání od

souvá na rok 2014. Důvodem je prodlu

žování splatností faktur a jejich neuhra

zování ze strany velkoobchodních part

nerů a knihkupeckých řetězců. Nakla

datelství Leonardo není schopno dlužné

částky, nadále krýt ze svých rezerv. Ve

chvíli, kdy dorazí alespoň část dluž -

ných peněz a Leonardo bude mít ales

poň částečnou rezervu na další vydá

vání, reedice obnovíme.

Robert Pilch

Zase čtvrtí...

tentokrát na světě

Šéfredaktor se vypravil s basketbalo

vými kolegy na 12. Mistrovství světa

veteránů do řecké Soluně. Celkem se

tam sjela družstva ze třiceti osmi států

a bylo jich víc jak sto šedesát v devíti

kategoriích mužů (od třiceti pěti do

sedmdesáti a víc, rozděleni po pěti le

tech) a v šesti kategoriích žen (od třiceti

do padesáti pěti let a víc). V kategorii

šedesát až šedesát čtyři, v níž usiloval

sem tam běhati šéfredaktor, hrálo še

stnáct družstev. Reprezentanti ČR po

stupně porazili Slovinsko, Uruguay,

Rusko B a vyhráli svou skupinu. Ve

čtvrtfinále si poradili s Ukrajinou, v se

mifinále však podlehli Brazílii a v boji

o třetí místo prohráli s Litvou.

Nicméně i čtvrté místo na světě je vel

kým úspěchem.

(foto: reprezentační družstvo ČR 60+

před halou PAOK Soluň)

Kdo je scifista

a kde je hledat?

Nad touto otázkou jsem se zamýšlel onehdy jeda z Olomouce, kde jsme společně s Pepou Pecinovským povídali o tom, jak se píše, jaké to bylo za totáče a jaké to je nyní. Proč jsem se zamýšlel? Když jsem nastoupil do vlaku směrem na Prahu, posadili se ke mně v Leo expresu dva mladí manželé a také mladší jeptiška, která, jak se později ukázalo, pracuje jako učitelka v církevní škole. Byla řečná, mě také není do povídání potřeba moc nutit, zvlášť když se začalo mluvit o čtení a knihách. Bylo zajímavé, jak rychle jsme se dostali ke knížkám a filmům z oblasti SF. Nebylo to mojí zásluhou, nečtu jen SF a tak jsem třeba zmínil i nějaké neSF knihy, které mám rád, jako třeba Pan Kaplan má třídu rád či Opičího krále, detektivky Dicka Francise nebo Roberta van Gulika... Nicméně řeč se rychle stočila k Terry Pratchettovi, kterého mají v oblibě obě dámy, právě tak jako práci na jejich překladu Honzy Kantůrka. Pak přišel na přetřes malý čaroděj z Bradavic, Hobit, Pán prstenů... no a najednou jsme byli po dvou a půl hodinách v Praze. Až doma jsem si uvědomil, jak různí jsou naši čtenáři, a tím nemyslím jen ty, kteří si kupují časopis, co držíte. Když jsme už u nich, vzpomínám si, jak jsem jednou zahlédl ve zpravodajství ze Sněmovny, jak jistý poslanec se zájmem čte SF časopis, místo aby se věnoval projednávanému a určitě velmi významnému zákonu. Nevím, jestli z toho mám mít radost či nikoli. Na druhém pólu našich čtenářů se asi dají jmenovat dva „houmlesáci“ (smrděli oba strašlivě), kteří jeli kdysi se mnou a s Ondřejem Neffem taktéž vlakem v lehátkovém kupé na jistý slovenský con a jeden z nich vytáhl z odrbané tašky Ondrovu knížku a začal si ji se zájmem číst. Opravdu je zajímavé, kde se dá narazit na fanouška SF. Možná by to stálo za studii nebo diplomovou práci, vždyť v poslední době se SF dostává i na vysoké školy jako předmět bádání. Ostatně není to tak dávno, co mě u Dariona, což je klub na knihkupectvím Krakatit, poplácal po rameni mladík mně nepříliš známý a s širokým úsměvem mi objednal panáka, neboť díky mně a časopisům, které jsem dělal, dokázal zvládnout maturitu z českého jazyka. Měl kliku, dostal otázku SF v literatuře. Ovšem, v tomto bodě mě trumfl Pepa Pecinovský, který na onom povídání na Olomoucké univerzitě vyprávěl, že jeho vlastní synek dostal u maturity tutéž otázku a celou dobu povídal o tom, co a jak napsal jeho otec, i když, podle Pepových slov, nikdy žádnou jeho knihu nečetl. Prostě na SF a scifistu narazíte všude.

Vlado Ríša


1.

Aimeein slavný trik spočívá v tom, že nechá před očima di

váků zmizet dvacet šest opic.

2.

Předvede obecenstvu vanu na lvích tlapách a požádá zástupce

z publika, aby přišli na jeviště a prozkoumali ji. Diváci si vlezou do vany, prohlédnou si ji zespodu, osahají si bílý emailový lak, přejedou rukou po drobných lvích pracičkách. Jakmile jsou s prohlídkou hotoví, z provaziště v proscéniu se snesou čtyři řetězy. Aimee je připevní k otvorům vyvrtaným po okrajích vany a na její znamení se vana zvedne deset stop do vzduchu.

Aimee k ní přistaví schůdky, a jakmile zatleská, dvacet šest

opic čekajících na scéně vyběhne jedna za druhou po schůdkách nahoru a naskáčou do vany. Pokaždé, když další opice žuchne mezi ostatní, vana se rozkymácí, a diváci sledují skrumáž hlav, pracek a ocasů. Nakonec se ale všechny opice uvelebí a vana se zase ustálí. Poslední opicí, která vybíhá po schůdkách nahoru, je vždycky Zeb. Vyleze do vany a z hloubi hrudníku vyrazí dunivý řev, který naplní jeviště.

A pak přijde záblesk světla, dva řetězy odpadnou, vana se

zhoupne dolů a odhalí divákům svoje útroby.

Je prázdná.

3.

Opice se později zase objeví. V zadní části estrádního auto

busu jsou malá psí dvířka, a jimi se nad ránem vracejí, trousí se dovnitř buď po jedné nebo po malých skupinkách, aby si natočily sklenici vody z kohoutku. Pokud se jich sejde pohromadě víc najednou, trochu si spolu špitají, jako když se v hale na koleji potkají po večerce studenti. Hrstka jich pak obvykle usne na kanapi a přinejmenším jedna se blaženě uloží na posteli, ale většina se loudavě odporoučí nazpátek do klecí. Tam si za tichého brblání chvilku natřásají přikrývky a plyšové hračky, a pak se začnou ozývat vzdechy a pochrupování. Aimee nikdy pořádně neusne, dokud neuslyší, že už se všechny vrátily.

Nemá nejmenší tušení, co se s opicemi ve vaně děje, kam po

každé zmizí, ani co dělají až do chvíle, než potichu vrznou psí dvířka – a dost se kvůli tomu trápí.

4.

Aimee provozuje estrádu už třetí rok. Předtím žila v bytě za

řízeném ze sezonních výprodejů, přímo pod dráhou letové linky na letiště v Salt Lake City. Cítila se prázdná, jako by jí něco vyžralo v těle díru, která se zanítila a rozrostla.

Na estrádu s opicemi narazila na celostátním veletrhu v Utahu.

Nejprve pocítila náhlou a naprosto nepochopitelnou touhu zajít se na ni podívat, a po představení se rovnou vydala za majitelem. „Musím to koupit,“ oznámila mu, aniž by věděla proč.

Majitel přikývl a celý podnik jí prodal za dolar, což byla po

dle jeho slov cena, jakou před čtyřmi roky zaplatil on sám.

„Jak je ale můžete jen tak opustit? Copak se jim nebude stýs

kat?“ vyptávala se Aimee, když skončili s papírováním.

„Ony jsou poměrně soběstačné,“ zněla odpověď. „Uvidíte

sama. Jistěže jim budu chybět, a já je taky budu postrádat, ale

už přišel čas, a ony to vědí.“

Usmál se na svou novopečenou manželku, drobnou ženu

s vráskami od smíchu, které se na předloktí houpal kočkodan,

a doplnil: „Je na čase, abychom si pořídili zahradu.“

Měl pravdu. Opicím se po něm stýskalo. Ale zároveň Aimee

přijaly, a když vstupovala do svého nového autobusu, každá

z nich jí zdvořile potřásla rukou.

5.

Co Aimee má: 19 let starý estrádní autobus, napěchovaný

klecemi nejrůznějších velikostí, od nejmenších, asi jako pro pa

pouška (ty jsou pro kočkodany zelené), až po klec o rozměrech

přívěsného vozíku (ta je společná pro všechny makaky); haldu

všelijakých knih o opicích, počínaje titulem Všechno o opicích

a konče publikací Evoluce a ekologie společenstev paviánů; ně

kolik flitry pošitých jevištních kostýmů, šicí stroj, hromadu pra

covních triček a montérek; štos roky starých plakátů na před

stavení s nápisem „24 OPIC! POHLEĎTE DO PRÁZDNA“;

otlučené kanape s jedovatě zeleným potahem; přítele, který jí

s opicemi pomáhá.

O ničem z toho by vám Aimee nedovedla říct, proč to vlastně

má, což platí i o jejím příteli – jmenuje se Geof a potkala ho

před sedmi měsíci v Billingsu. Už se nadobro vzdala snahy chá

pat, odkud se v životě co bere, a nevěří, že by cokoli mohlo dá

vat smysl, třebaže v to pořád ještě nedokáže nedoufat.

V autobusu je to cítit přesně tak, jak byste čekali, že to bude

cítit v autobusu plném opic. I když v době po představení, ale

ještě předtím, než se všechny opice vrátí nazpátek, to tam občas

také vonívá skořicí – to když si Aimee uvaří svůj oblíbený čaj.

6.

Během vystoupení opice předvádějí kouzla, střídají převleky

a přehrávají scény ze slavných filmů – zvlášť oblíbený je Matrix

a pak také všechna čísla, při nichž se opice převlékají za minia

turní kosatky. Hřivnaté opice, guerézy a makakové, jejichž ocas

vypadá jako lví, mají společné číslo – krocení lvů. Vystupuje

s nimi Pango, stará samička malpy kapucínské, oblečená do čer

vené vestičky a vybavená bičem a mrňavou židličkou. Dál je tu

šimpanzice (jmenuje se Mimi, a kdepak, to není opice), a to je

pravá eskamotérka; není sice zvlášť dobrá, ale pořád je to ten

nejlepší „Šimpanz, který náhodnému divákovi vytáhne z ucha

minci“ na světě.

Opice svedou ještě vyčarovat z dřevěných židlí a provazu vi

sutý most, postavit čtyřpatrovou fontánu se šampaňským a na

psat na tabuli svá jména.

Opičí estráda je široce oblíbená a letos mají na programu sto

dvacet sedm vystoupení po festivalech a poutích křížem krážem

po celém Středozápadě a Velkých planinách. Aimee by jich

zvládla i víc, ale raději všem dopřeje kolem Vánoc pár měsíců

volna.

3XB-1

Dvacet šest opic. A taky prázdnota

(26 MONKEYS, ALSO THE ABYSS)

Kij Johnsonová

Trik s vanou probíhá takhle:

Aimeemá na sobě blýskavé, purpurově-černé šaty, ušité tak,

aby vypadaly jako přiléhavá kouzelnická róba. Stojí před průsvitnou, temně modře nasvícenou oponou posetou hvězdami. Opice vyčkávají před ní, seřazené do řady. Zatímco Aimee hovoří, svlékají si oblečky a skládají je do úhledných komínků. Zeb sedí na svojí stoličce při jednom okraji a shora vržené bílé bodové světlo mu propůjčuje pochmurné vzezření.

Aimee pozvedne paže.

„Tyto opice vás dokázaly rozesmát a přiměly vás tajit dech.

Ukázaly vám zázraky a předvedly vám tajemná kouzla. Nyní však vašim zrakům předestřou naprostou záhadu – nejpodivnější a největší div ze všech divů.“

Na ta slova Aimee náhle rozpaží, opona zprůhlední a zvedne

se a na vyvýšeném stupínku se objeví vana. Aimee ji obchází kolem dokola a dlaní přitom objíždí po zaobleném okraji.

„Před vámi stojí docela obyčejná vana, v každém ohledu na

prosto tuctová, všední jako párek v rohlíku. Za okamžik pozvu nahoru zástupce z obecenstva, aby si to ověřili na vlastní oči.

Avšak pro opice je to zároveň kouzelný předmět, který jim

umožňuje cestovat – nikdo neví kam.

Dokonce ani já –,“ tady udělá odmlku, „– vám k tomu nic víc

nepovím. Pravdu znají jen samy opice a ty své tajemství nikomu nesvěří.

Jakou cestu to mají před sebou? Vzhůru do oblak, do cizo

krajných dálav, na jiné světy – či snad do jakési temné, propastné prázdnoty? Nemůžeme se vydat za nimi. Zmizí přímo před vašima očima – z útrob té nejvšednější věci na světě.“

A když si diváci vanu prohlédnou, Aimee jim vyloží, že se

ve finále nedočkají žádného rozuzlení: „Potrvá hodiny, než se vrátí zpátky ze svých tajemných toulek.“ Potom požádá o potlesk pro opice a dá znamení.

8.

Co jsou Aimeeiny opice zač: dva siamangové, dospělý pár;

dva kotulové veverovití, ovšem tak čiperní, jako by jich bylo dvakrát tolik; dva kočkodani zelení; jeden kočkodan Dianin, samička, která je zřejmě březí, ačkoli se to zatím nedá určit s jistotou. Aimee nemá ponětí, jak k tomu došlo; tři makakové rhesus, kteří dovedou trochu žonglovat; stará samička malpy kapucínské jménem Pango; jeden makak chocholatý, tři makakové červenolící (z toho jeden hodně mladý) a jeden makak jávský. Vzdor všem odlišnostem spolu utvořili tlupu a rádi spávají pospolu; jedna šimpanzí samice, ale to vlastně není opice; jeden nerudný gibon; dva kosmani bělovousí; dva tamaríni: lvíček zlatý a tamarín pinčí; kahau nosatý; dvě guerézy: jedna černá a jedna červená; Zeb.

9.

Aimee se domnívá, že Zeb by mohl být kočkodan Brazzův,

jenomže je tak starý, že už skoro úplně vylínal. Dělá si starosti o jeho zdraví, ale Zeb nedá jinak, než že bude vystupovat i nadále. Dnes už beztak nedělá nic jiného, než že jako poslední vyběhne po schůdkách nahoru do vany, což pro sebe považuje za jakousi zdravotní procházku. Jinak celou dobu jen vysedává na oranžově a stříbrně malované stoličce a pozoruje ostatní opice s výrazem stárnoucího impresária, jenž ze zákulisí sleduje svoje Labutí jezero. Aimee mu tu a tam dovolí, aby něco podržel, například stříbrnou obruč, jíž proskakují kotulové.

10.

Nikdo neví, kam se opice vytrácejí, ani jak k tomu dochází.

Jednou se vrátí s mincemi cizí měny či s plodem durianu, jindy

jsou obuté ve špičatých marockých pantoflích. Co chvíli se ně

která vrátí zabřezlá. Počet opic není konstantní.

„Já to zkrátka nechápu,“ obrací se Aimee vytrvale na Geofa,

jako kdyby jí to snad on mohl vysvětlit. Aimee už nerozumí

vůbec ničemu. Nic ve svém životě nepovažuje za jisté,

a s touhle konkrétní záhadou – totiž, přesněji vzato s tímhle

vším: se skutečností, že opice jsou tak sehrané, že ovládají ka

retní triky, že se jí zčistajasna zjevily v životě a dovedou se vy

pařit z koupací vany, s tímhle vším sakumprásk – je po většinu

času smířená; ale pak vždycky, když se jí zmocní pocit, že se

její život řítí z kopce jako odbrzděný náklaďák, do toho zase

znova zašťourá.

Geof se mnohem víc než Aimee spoléhá na vesmír, věří, že

všechno má svůj smysl a že lidé jsou schopní milovat, a na roz

díl od ní nepotřebuje důkazy. „Třeba by ses mohla zeptat jich,“

navrhuje jí.

11.

Co je zač Aimeein přítel: Geof rozhodně nesplňuje Aimeeiny

představy o milém. Za prvé je o patnáct let mladší než ona: jemu

je dvacet osm, kdežto jí třiačtyřicet. Za druhé je poněkud za

mlklý. Za třetí má nádherně hustou hřívu hedvábných, po ra

mena dlouhých vlasů, které nosí svázané do ohonu, přičemž

oholené skráně dávají vyniknout křivkám jeho mohutných če

listí. Hodně se usmívá, ale jen málokdy se zasměje.

Geof vystudoval historii, takže tou dobou, kdy ho Aimee po

tkala na pouti v Montaně, pracoval v opravně kol. Těsně po vy

stoupení toho Aimee nikdy nemá moc na práci, a tak když ji po

zval na pivo, přijala. A pak byly najednou čtyři ráno, oni se v je

jím autobusu líbali, dovnitř se začaly vkrádat opice a chystat se

na kutě a Aimee s Geofem se spolu pomilovali.

Ráno u snídaně se mu opice přišly jedna po druhé ukázat

a slavnostně mu potřásly rukou, a Geof se obrazně řečeno stal

členem rodiny. Aimee mu pomohla spakovat fotoaparáty, ob

lečení a surfovací prkno, které mu jeho sestra vlastnoručně po

malovala k jedněm Vánocům. Surfovací prkno se nikam ne

vejde, a tak je zavěsili ke stropu. Občas si na ně vylezou kotu

lové a vykukují přes okraj.

Aimee a Geof spolu nikdy nemluví o lásce.

Geof má řidičský průkaz skupiny C, ale to je jenom přidaná

hodnota.

12.

Zeb umírá.

Celkem vzato jsou opice až pozoruhodně zdravé a s občas

nými záněty dutin či zažívacími potížemi si u nich Aimee do

vede poradit. Pro případy, kdy se přihodí něco vážnějšího, si

našla několik online spolků a pár vstřícných specialistů.

Jenomže Zeb pokašlává a už mu pelichají i poslední zbytky

kožichu. Pohybuje se velice pomalu a občas má problém zapa

matovat si i ty nejjednodušší úkoly. Když před šesti měsíci vy

stupovali v St. Paul, přišla se na opice podívat bioložka z Como

Zoo. Gina, jak se jmenovala, Aimee opice pochválila, prohlá

sila, že jsou vesměs zdravé a dobře živené, a na její prosbu po

drobila Zeba zevrubné prohlídce.

„Jak že je starý?“ zeptala se.

„Nevím,“ přiznala Aimee. Ten člověk, od kterého estrádu

koupila, to taky nevěděl.

4 XB-1


„Tak já vám něco řeknu,“ oznámila jí Gina. „Je hodně starý. Opravdu. Stařecká demence, artritida, šelesty na srdci. Nelze určit dne ani hodiny,“ pokračovala. „Je to šťastný opičák,“ dodala nakonec. „Půjde, až přijde jeho čas.“

13.

Aimee o tom nepřestává přemýšlet. Co se stane s estrádou, až bude Zeb po smrti? Při každém vystoupení sedí Zeb klidně a důstojně na jevišti na své osvícené stoličce. Aimee má dojem, že Zeb je jakýmsi záhadným způsobem klíčem k tomu, že opice jsou tak obratné a přítulné. Nemůže se zbavit podezření, že právě Zeb může za to, že opice mizí a zase se vracejí.

Protože na světě se přece nic neděje bez příčiny, že je to tak? Kdyby totiž byť jen pro jedinou událost ve vašem životě neexistovalo vysvětlení, jako třeba jak to, že jste onemocněli, že vás přestal milovat manžel anebo že vám umřeli lidé, které jste měli rádi, pak by se nedalo vysvětlit vůbec nic. Takže i tohle se musí dát vysvětlit a Zeb je stejně dobré vysvětlení jako každé jiné.

14.

Co se Aimee na takovém životě líbí: že ji to nic nestojí. Aimee nikde nežije. Její svět je dlouhý osmatřicet stop a sto dvacet sedm představení a momentálně dvacet šest opic hluboký. To se dá ukočírovat.

Ani zábavní parky nejsou náročné. Její prťavý svět se sune kupředu uvnitř o fous většího světa stále stejných, navzájem zaměnitelných lunaparků. Občas to jediné, co Aimee ještě dokáže vylákat ven do města, v němž se zrovna nachází, bývají noční teploty a panoramata: pohled na hory, pustinu, pláně či horizont.

Lunaparky jsou stejně falešné jako titanové koleno: manéže, stáje se zvířaty, závody motokár, hudební vystoupení, smíšený pach přepáleného cukru, pouťových koláčků a zvířecí pode - stýlky. Všechno je to jen přeplácanou náhražkou za něco skutečného, ať už jde o jídlo, o domácí zvířata nebo o setkání s přáteli. V žádném případě to nemá nic společného se světem, ve kterém Aimee žila dřív a z něhož tihle lidé nakrátko přicházejí.

Aimee usoudila, že Geof se od všeho ostatního nijak neliší: je stejně bezvýznamný a dočasný. Nehodný lásky.

15.

Několik příčin, z nichž se Aimee mohl rozpadnout život:

1. Možná si před pár lety zlomila kotník, uhnala si zánět

okostice a skončila na deset měsíců o berlích a na mnohem delší dobu v bolestech.

2. Možná se její manžel zamiloval do sekretářky a Aimee

opustil.

3. Možná v práci dostala padáka, v tomtéž týdnu, kdy se do

zvěděla, že její sestra má rakovinu tlustého střeva.

4. Možná jí na čas přeskočilo a ona učinila řadu pochybných

rozhodnutí, až se nakonec ocitla sama v zařízeném bytě ve městě, které si nazdařbůh vybrala na mapě.

Jistého není nic. Člověk může kdykoli přijít o všechno. I ten největší šťastlivec nakonec umře a všechno ztratí. Pokud jste už dospěli do určitého věku, anebo vás život připravil o jisté věci a osoby, Aimeein ochromující zármutek vám bude děsivě, zlověstně, jedovatě srozumitelný.

16.

Aimee je sdostatek sečtělá, aby chápala, jak podivné to všecko je.

5XB-1


Na klecích nevisí žádné zámky. Opice je používají na spaní,

schovávají si do nich svoje poklady a nacházejí v nich útočiště, když potřebují trochu soukromí. Většinu času ale volně pobíhají po autobusu a po udusané trávě kolem něj.

Právě teď sedí tři z nich na posteli, zabrané do hry, při které se

pokoušejí spárovat barevné kuličky. Ostatní si hrají se zářivě barevnými klubky vlny, převalují se po podlaze, tlučou šroubovákem do dřevěného špalíku nebo šplhají po Aimeeině a Geofově ošoupaném kanapi. Několik se jich shluklo kolem počítače načerno připojeného na Wi-Fi a přehrávají si domácí videa s koťaty.

Sameček černé guerézy si na stole v kuchyňském koutě hraje

s dětskými dřevěnými kostkami. Vrátil se s nimi zvenčí jedné noci asi před dvěma týdny, a od té doby se z nich snaží postavit oblouk. Po čtrnácti dnech, během nichž mu Aimee do omrzení vysvětlovala princip vrcholového klenáku, to pořád ještě nesvede, ale dál se o to trpělivě pokouší.

Geof nahlas předčítá kapucínce Pango z románu a kapucínka

pozorně sleduje stránky pohledem, jako by četla s ním. Tu a tam na některé slovo ukáže prstem a tázavě se na Geofa zadívá třpytivýma očima. Geof jí slovo zopakuje, pak je vyhláskuje a přitom se usmívá.

Zeb si zalezl do klece a spí: vkradl se tam hned, jak se začalo

smrákat, zachumlal se pod přikrývku mezi své hračky a zavřel za sebou dvířka. Poslední dobou to tak dělává.

17.

Kdo ví, co se stane, až Aimee přijde o Zeba. Co bude s os

tatními opicemi? Šestadvacet opic, to už je pořádná horda, a všechny k sobě navzájem lnou. Aimee neví o nikom, snad s výjimkou zoo nebo cirkusu, kdo by si k sobě chtěl vzít tolik opic najednou, a kromě toho by je určitě nikdo nenechal spát, kde se jim zamane, ani dívat se na videa s koťaty. Až tu Zeb nebude, co si ostatní opice počnou, když už za nocí nebudou moci vyklouznout prostřednictvím vany pryč, do svého tajuplného hájemství? A přitom Aimee ani pořádně neví, jestli za to skutečně může Zeb, jestli v něm tkví pravá příčina jejich mizení – možná se Aimee jen za každou cenu snaží si něco vysvětlit.

A co se stane s ní? Přijde o svůj bezpečný, uměle vytvořený

svět: o autobus, o stále stejné lunaparky, o bezvýznamného pří - tele. O opice. A co bude pak?

18.

Sotva pár měsíců poté, co estrádu koupila, v době, kdy jí té

měř nesešlo na tom, jestli je nebo není naživu, vyběhla za opicemi po schůdkách nahoru. V závěrečné fázi, když se Zeb vyřítil nahoru, přistál ve vaně a rozkročil se, aby nabral do plic dech ke svému mocnému pokřiku, se za ním Aimee rozběhla. Nahoře na moment nahlédla do vany: opice byly uvnitř namačkané jako sardinky, ale když pochopily, co to provádí, začaly se hemžit, aby jí uhnuly. Aimee skočila do mezery, kterou pro ni vytvořily, a schoulila se do těsného klubíčka.

Celé to trvalo sotva mžik. Zeb si konečně naplnil plíce vzdu

chem a ohlušivě zavřeštěl. Spatřila záblesk světla, zaslechla, jak se uvolňují řetězy, a pak ucítila, že se vana zhoupla a opice kolem ní se strkají.

A potom samojediná spadla dolů z výšky deseti stop. Při do

padu se jí nepřirozeně zkroutil kotník, ale dokázala se na něj postavit. Opice, stejně jako vždycky, zmizely.

V sále se rozhostilo hrobové ticho. Tohle vystoupení se za

psalo mezi její největší úspěchy.

19.

Aimee s Geofem procházejí středovou uličkou zábavního

parku v Salině. Aimee je hladová, ale nechce se jí vařit, a tak hle

dají stánek, kde by si mohli koupit párek v rohlíku za čtyři dolary

padesát a kolu za tři a čtvrt dolaru. Vtom se Geof na Aimee otočí

a navrhne: „Nevybodnem se na to? Co si takhle vyrazit do města

a dát si někde pořádnou večeři, jako normální lidi?“

A tak to udělají: objednají si těstoviny a víno v podniku jmé

nem Irina’s Villa. „Vždycky se ptáš, jak to , že zmizely,“ nad

hodí Geof, když už má vypito půl druhé láhve. Jeho oči, jindy

neurčitě modrošedé, se v místním osvětlení zdají být černé

a velmi hřejivé. „Víš, podle mě v životě nepřijdem na to, co se

to děje. Ale taky si nemyslím, že na tom doopravdy záleží.

Možná, že to hlavní je spíš pochopit, proč se vracejí.“

Aimee uvažuje o cizokrajných mincích, o dřevěných kost

kách a dalších roztodivných pokladech, které si opice nosí

domů. „Já nevím,“ říká. „Proč se vracejí?“

Později v noci, když už jsou zpátky v autobusu, Geof znovu

naváže. „Na tom nesejde, kam vlastně mizejí, i když je to

úžasný. Ale povím ti, jakou mám teorii.“ Ukáže kolem sebe na

vnitřek autobusu, přecpaný záplavou hraček a rekvizit. Před ma

lou chvilkou dorazili dva tamaríni, posedávají na kuchyňské

lince a s hlavami u sebe zkoumají nějakou novou maličkost.

„Rády se vydávají do toho svého neznáma, to je jistá věc. Ale

tady mají svůj domov. A dřív nebo později se každý rád vrací

domů.“

„Pokud ovšem nějaký domov má,“ utrousí Aimee.

„Každý má nějaký domov, dokonce i ti, co na něj nevěří,“

odpoví Geof.

20.

Když té noci Geof konečně usne, ovinutý kolem jednoho

6 XB-1


z makaků, Aimee si klekne na zem u Zebovy klece. „Co kdybys mi to aspoň ukázal?“ požádá. „Prosím. Předtím, než odejdeš?“

Pod blankytnou dětskou peřinkou zbyla ze Zeba jen beztvará

hromádka, ale ozve se lehounký povzdech a Zeb se pomalu vysouká z klece ven. Rozpálenou kožovitou packou popadne Aimee za ruku a vyrazí s ní do tmy za dveřmi. Zapadlé prostranství, kde všechny náklaďáky a autobusy parkují, je ponořené do ticha, zpoza zatažených závěsů na oknech k nim doléhá jen pár ojedinělých hlasů. Modročerné nebe je poseté hvězdami. Shora na ně dopadá přímý měsíční svit, takže Zebova tvář zůstává ve stínu. Když zvedne pohled, jeho oči se zdají být bezedné.

Vana je v zákulisí, stojí na pojízdném stupínku, připravená

na další vystoupení. Všude je tma jako v pytli, jen slabě ji prozařují rudé nápisy VÝCHOD a sodíková výbojka, tonoucí kdesi hluboko po jedné straně. Zeb dovede Aimee k vaně, nechá ji přejet dlaní po chladném okraji a po lvích prackách, a pak ukáže do mizerně osvětleného vnitřku.

S námahou vyleze na stupínek a přehoupne se přes okraj

vany. Aimee stojí vedle něj a sleduje ho sklopenýma očima. Zeb se ve vaně postaví a vyrazí svůj mocný křik. A pak se po něm slehne zem – vana je prázdná.

Aimee se dívala, jak zmizel. V jednu chvíli tam byl, a v příští

chvíli byl pryč. Jenže na tom nebylo vůbec nic k vidění, nezahlédla žádnou bránu, žádnou problikávající druhou realitu, neslyšela žádné duté třeskutí, naznačující, že se okolní vzduch nahrnul do náhle uvolněného prostoru. Pořád to nedává žádný smysl, nicméně je to jediná odpověď, kterou pro ni Zeb má.

Když se Aimee vrátí do autobusu, Zeb už je zase nazpátek,

zachumlaný pod dekou, a slabě píská, jak oddechuje ze spánku.

21.

A pak jednoho dne:

Všichni jsou právě v zákulisí. Aimee si ještě upravuje mejkap

a Geof podruhé kontroluje, jestli je všechno, jak má být. Opice se v šatně spořádaně sesedly do kroužku, jako by si dávaly záležet, aby si nepomačkaly křiklavě barevné vestičky a sukýnky. Zeb trůní v jejich středu, a vedle sebe má Pango, která si oblékla svůj zelený, flitry pošitý trikotek. Něco si spolu chvíli brumlají, a pak se oba napřímí. Ostatní opice se k nim jedna za druhou šourají a potřásají packou nejprve jemu, a pak jí. Pango jim kyne úklonou hlavy, jako maličká královna na květinové slavnosti.

Toho večera Zeb nevyběhne po schůdkách nahoru. Zůstane

sedět na svojí stoličce a poslední opicí, která se vyšplhá do vany a vyrazí skřek, je tentokrát Pango. Aimee se tedy mýlila, když si myslela, že ústřední postavení v tom, co se děje s opicemi, má pořád ještě Zeb. Byla si tím ale tak jistá, že přehlédla všechny signály. Geofovi na rozdíl od ní neuniklo nic, takže když Pango zavřeští, Geof udeří do vypínače. Přijde záblesk světla, a v příští chvíli je vana prázdná.

Zeb stojí na stoličce a uklání se jako impresário, jehož si di

váci vyžádali potleskem na scénu. Když se opona snese naposled, Zeb natáhne pracky, aby ho Aimee mohla vzít do náruče. Aimee ho sevře v objetí a zamíří s ním do autobusu a Geof je svou paží ovine oba dva.

Té noci Zeb usne natažený mezi nimi v posteli. Když se však

Aimee ráno probudí, je už zase zpátky ve svojí kleci, s nejmilejší hračkou u sebe. Nevstává. Opice se slezou u jeho klece a nahlížejí mřížemi dovnitř.

Aimee celý den propláče. „To bude dobrý,“ konejší ji Geof.

„To není kvůli Zebovi,“ vzlyká Aimee.

„Já vím,“ odpoví Geof.

22.

Kouzlo triku s vanou spočívá v tom, že to není trik. Řada opic

přeběhne po jevišti ke schůdkům, vyběhne po nich nahoru, na

mačkají se do vany a pak se vypaří. Svět je plný podivných zá

had, které se příčí zdravému rozumu, a tohle je možná jedna

z nich. Třeba se opice rozhodly, že své tajemství nikomu ne

svěří, a mají na to plné právo – kdo by jim to mohl zazlívat?

Možná, že celá jejich záhada je jednoduše v tom, jak se daly

dohromady s dalšími opicemi, které si kladou otázky a pokou

šejí se přijít na kloub různým principům, a jak si dokázaly za

řídit, aby mohly zůstat pohromadě a mít z toho společně užitek.

Možná, že Aimee s Geofem jsou ve skutečnosti jen stálí hosté

v jejich opičím světě, nějaký čas s nimi pobudou a pak se roz

loučí.

23.

O šest týdnů později, zrovna když se Aimee s Geofem po

představení líbají, ji vyhledá pobledlý, plešatící mužíček. Vy

padá zdrchaně, jako člověk, kterého zevnitř něco vyžralo. Ta

kový pocit Aimee dobře zná.

„Musím to koupit,“ vyhrkne mužíček.

Aimee přisvědčí. „Vím, že musíte.“

A celou estrádu mu prodá za dolar.

24.

O tři měsíce později přivítají Aimee s Geofem ve svém bytě

v Bellinghamu prvního hosta. Nejdřív zaslechnou, jak někdo

zavírá ledničku, a když vstoupí do kuchyně, spatří tam Pango,

jak si z kartónové krabice nalévá pomerančový džus.

Zpátky domů ji pošlou s balíčkem karet na Černého Petra.

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF

v červenci roku 2008

Přeložila Jitka Cardová

Ilustroval Petr Kopl

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

KIJ JOHNSONOVÁ

Jedna z předních amerických autorek žánrových povídek (nar.

1960) začala publikovat fantastiku v roce 1988, ovšem poprvé

na sebe více upozornila až románem The Fox Woman (2000),

svéráznou fantasy ze starého Japonska. Její vřele přijímané

kratší práce často s prvky fantastiky pouze koketují, ovšem to

jí nebrání získávat prestižní žánrová ocenění. Např. Pamětní

cenu Theodora Sturgeona za povídku „Fox Magic“ (1993),

Nebulu za provokativní mikropovídky „Spar“ (2009) a „Po

nies“ (2010) či Huga a Nebulu za skvělou novelu „The Man

Who Bridged the Mist“ (Muž, který přemostil mlhu, 2011,

česky Nejlepší science fiction a fantasy 2011, Laser-books

2012). Povídky shrnula do sbírek Tales for the Long Rains

(2001) a At the Mouth of the River of Bees (2012). Námi

publikovaná práce jí vynesla Světovou cenu fantasy, Cenu čte

nářů časopisu Asimov’s SF, nominaci na Huga a Nebulu

a v letošním roce ji čtenáři odborného časopisu Locus zvolili

za sedmou nejlepší fantastickou povídku počátku jednadva

cátého století. Doufejme, že se od netradičního zážitku nene

cháte odradit tak ohromujícím hodnocením. XB-1

Dozorci, milý čtenáři, mi teď rozkopávají držku.

První kroky mého plánu na vloupání do Mraveniště byly pro

sté: projet vnější branou v pronajatém landroveru, zabrzdit v dostatečné vzdálenosti od druhé brány a vystoupit z auta. Myslel jsem si, že jakmile zaujmu polohu bezvýhradné kapitulace – vleže, s rukama za hlavou, zosobněná nehybnost –, nebudou cítit potřebu rozšlápnout mě jako brouka.

Bohužel cítili.

Následný přijímací proces ovšem probíhá přesně tak, jak

byste čekali od jediné věznice typu Ultra-Super-Max na světě. Pronesou mě pod napůl spuštěným antidetonačním štítem, který vypadá, že by odolal i atomovce, pak protipožárními dveřmi a nakonec do řady studených betonových místností, kde mi sejmou otisky, vyfotí si mě, prohmatají, vyšetří, pořídí výtěry, naskenují a potom vydrhnou, odvšiví a depilují. Nedají mi nic na sebe. Hlava mi třeští z výprasku, který jsem schytal u brány, a žaludek mám jako obrácený naruby.

Je kolem toho neskutečného papírování. Musím podepsat do

konce i převzetí té limetkově zelené kombinézy, kterou mi hodili.

Správce přichází ve chvíli, kdy se do ní soukám. Z chování

dozorců a z toho, jak mě jeden z nich přetáhne přes žebra, když nedopnu zip dost rychle, usuzuju, že jde o nějakou poctu. Třeba jsem miliontý zákazník.

Správce vypadá jako... záleží na tom? Je to správce věznice.

Doplňte si vlastní vizuál.

Zamračí se na mě. „Vy jste ten maskot.“

„To by se dalo brát jako urážka.“

„Tak teda poskok. Ten magor, co mu loni hráblo v přímým

přenosu.“

„Tohle už je normální sprosťárna.“

Přeměří si mě od hlavy k patě a nevynechá přitom moje kost -

naté paže, nateklé oko ani pupek. Užasle zavrtí hlavou. „Jak jste si sakra mohl myslet, že se dostanete dovnitř a pak ještě zase ven? Podívejte se na sebe. Nejste v kondici, nemáte žádné zbraně ani zvláštní schopnosti...“ Probodne mě pohledem. „Nebo máte?“

„Ani ne. Vlastně jednu jo.“

Čtveřice dozorců v místnosti náhle zpozorní. Zaslechnu ne

nápadný, ale nervy drásající zvuk – dvojité zavrzání kožených rukavic natahujících kovové spouště.

„Nic mě nedokáže zabít,“ usměju se. „Akorát že to není nic,

co bych sám uměl ovlivnit. Prostě je to... Podívejte, když jsem to táhnul se Solitonem a jeho Ochránci, unášeli mě minimálně jednou měsíčně. Využívali mě jako rukojmí, volavku i návnadu do smrtících pastí. Ze všeho nejradši mnou pohupovali.“

„Cože?“

„Nad nádržemi s kyselinou, piraňami, sopečnými krátery

a kdovíčím ještě – zloduši strašně rádi někým pohupujou. Takhle to se mnou šlo dvacet let, už od dětství. Nevěřil byste, kolikrát po mně stříleli, odpalovali pode mnou nálože, topili mě v řekách, bodali nožem, mlátili, shazovali z budov a mostů –“

„Nepovídejte.“

„Ale jo, aspoň pětkrát. Ještě pořád mám pravej ušní bubínek

protrženej od toho, jak mě vykopli z letadla.“ Předkloním se a dozorce mi položí ruku na hruď. Nevšímám si ho. „A právě v tom to je. Už bych měl bejt stokrát mrtvej. Jenže pravidla ves

míru to nedovolujou. Nevytahuju se – jenom to vypadá, že to

prostě takhle funguje.“

Správce se mrazivě usměje. „Mrazivý“ je jediný druh ús

měvu, který má k dispozici, žádnou jinou verzi je ve škole pro

sadistické správce neučí. „To není žádná zvláštní schopnost,

pane Kingu. To je blud. Blud sdílený každým puberťákem, co

jezdí bez zapnutého pásu.“

Pořád ještě na mě míří pistole dozorců, ale vypadá to, že

z bezprostředního nebezpečí už jsem venku. Správce otevře

složku z tuhého papíru. „Před šesti měsíci jste zmizel z psychia

trické léčebny svatého Adolfa v Modestu ve státě Kalifornie.

Nikdo vás od té doby neviděl.“

Pokrčím rameny.

Prolistuje pár dalších papírů. „Kde jste byl, pane Kingu?“

„Záleží na tom?“ Počkám, až ke mně vzhlédne. „Vážně. Za

jímá vás to vůbec? Změní se tím něco?“

Zamyslí se. „Když se to tak vezme, nezmění.“ Zavře složku.

„Už jsem poslal pro vrtulník, který vás odveze zpátky k lékařům

do Kalifornie. Tohle není nemocnice.“

„To už se mi doneslo.“

„Lidi jako vy, dokonce ani ti slavní, nespadají do mé kom

petence. Tahle instituce tady není kvůli vám.“

„Ale co můj zločin? Vy mě nechcete potrestat?“

„O jaký zločin jde?“

„Napadení veřejného činitele.“ Načež ho kopnu do koulí.

Jedno se mu musí nechat – nešvihne to s ním. Odpotácí se

s obličejem zrudlým a zkřiveným. Lapá po dechu, zatímco mě

dozorci otloukají jako piñatu, dokud se neobjeví cukroví. A cu

krovím nemám na mysli cukroví.

Po chvíli si ke mně správce přidřepne a zvedne mi hlavu z po

dlahy. „Vyhrál jste, pane Kingu. Poskytneme vám jednodenní

pobyt s noclehem.“ Zaťuká mi na čelo. „Promluvíte si s mými

lidmi a prozradíte jim všechno – vaše nejtajnější obavy, vaši

oblíbenou barvu i rodné číslo vaší babičky. Prozradíte nám, kde

jste byl těch šest měsíců, co děláte tady a co jste si myslel, že

tím dosáhnete. Všechno.“

Vydám zvuk, který končí otazníkem.

„Ano,“ přitaká. „Všechno.“

* * *

Představ si to shora, milý čtenáři, třeba z obrovské nevidi

telné oční bulvy vznášející se nad pláněmi. Z výšky tří tisíc me

trů je Mraveniště obyčejná šedivá tečka uprostřed obrovského

prázdného čtverce na mapě Severní Dakoty, cementový flíček

obklopený půlmilionem akrů holé prérie. Klesněte o půl kilo

metru. Teď už rozeznáte jedinou silnici mířící do srdce Mrave

niště. A pak začnete rozeznávat soustředné kruhy, které protíná

cestou – vnější kruh, jímž se dá snadno projet, tvoří obyčejné

zahradní pletivo, ale další dva kruhy v pořadí jsou vyšší, opev

něné a opatřené robustními branami. Silnice končí u nejvnitř

nějšího kruhu, šest metrů vysoké cementové zdi. Za ní se pro

stírá ovál kobaltové modři, uměle vytvořené jezero. U jezera

stojí šedivá chladicí věž připomínající hřbitovní urnu a za ní ce

mentová kupole budovy reaktoru, v jehož blízkosti se choulí

půltucet nižších staveb. Povědomé tvary věže a kupole, které se

Zpráva z továrny na žvýkačky

(MESSAGE FROM THE BUBBLEGUM FACTORY)

Daryl Gregory opakují u jaderných elektráren po celé zeměkouli, mi vždycky připomínaly mešitu.

Federální jaderné zařízení Antioch bylo zbudováno v osm

desátých letech, aby krmilo hladové útroby amerických mezikontinentálních balistických raket štěpným plutoniem. Pár měsíců po Solitonově příchodu je ale museli zavřít kvůli mimořádné havárii. (Jakmile se eso s velkým S sneslo z nebe, začalo k mimořádným haváriím docházet mnohem častěji, takže bychom jim tak museli přestat říkat, kdyby po nich nezůstávalo tolik mimořádností.) Než je stihli znovu otevřít, Solitonova dobrodružství (a) ukončila studenou válku a (b) vyvolala poptávku po věznicích nového typu.

A tak se renovovalo. Zvenčí to moc vidět není. Jenže u mra

venišť už to takhle chodí.

Dozorci mě vlečou asi tak pěti tisíci kilometry tunelů. Možná

se mýlím – profackovali mě opravdu docela slušně. Jsem jenom rád, že jsem neztratil vědomí nebo se nepozvracel.

Mrsknou mě do cely. Čekám od nich nějakou sarkastickou

hlášku – třeba „Vítej v Mraveništi“ –, ale zklamou mě, když za mnou jenom zabouchnou dveře.

Vydrápu se na palandu a chvíli tam ležím. V cele je záchod,

umyvadlo a kartonová krabice s rolí toaletního papíru. Nevypadá to, že by na cementovém stropě byly nějaké kamery – ne - jsem zase tak závažná hrozba, aby mi přidělili dražší apartmá.

V žaludku mi zakručí.

„Vydrž minutku, prokrista,“ zaprotestuju.

Vytáhnu se do sedu, sevřu si kolena rukama a zhluboka se

nadechnu. „Dobrá. Raz, dva –“

Žaludek se mi stáhne a z pusy mi vyletí hrudka broskvově

zbarveného slizu, která se rozplácne o podlahu. Vypadá jako inteligentní plastelína, ale třpytí se stříbřitými žilkami připomínajícími hlemýždí cestičky. S mým jícnem je pořád ještě spojená dlouhým lesklým ohonem a já cítím, jak se mi něco převaluje v břiše. „Gahh!“ pronesu. Což přibližně znamená Koukej sebou sakra hodit.

Ze žaludku se mi vyřine dlouhý proud plastelíny, který vyteče

ústy ven, jako když kouzelník předvádí trik se šátkem. Žmolek na podlaze kyne, jak absorbuje další hmotu a mění se v kouli o průměru zhruba pětadvaceti centimetrů. Poslední zbytky se mi odlepí z krku se znepokojivým závěrečným fujp! Koule se začne chvět jako mokrý pes a vrhat stříbřité skvrnky do všech směrů.

Zhroutím se na lůžko.

Tenký zpěvný hlásek prohlásí: „Tak aby bylo jasno. Tohle

už nehodlám podstupovat znovu.“

Vedle mé hlavy se objeví drobná ručka, načež se na lůžko

vedle mě vyšplhá cosi o velikosti panenky. Vypadá to jako miniaturní michelinovský panáček a celé, včetně kulatých bílých očí a tlamy žabáka Kermita, je to broskvově béžové. „Proč ti to hergot tak trvalo?“ pokračuje. „Trčel jsem tam tak dlouho, že už se začínal odpařovat gel. Víš, jak to tam smrdí? Přesně tak, jak si myslíš.“

„Já jsem si to taky moc neužíval, Plexi.“

Zamžourá mi do obličeje. „Tys je vyprovokoval, viď? Uniklo

mi, cos to krucinál provedl tomu správci.“

Posadím se. „Chtěl mě poslat zpátky do léčebny. Teď tady

aspoň můžeme přenocovat.“ Kývnu ke dveřím. „Myslíš, že se přes ně dokážeš dostat?“

„Prosím tě,“ odpoví a protočí oči podobné pingpongovým míč

kům. „Vezmi si tohle.“ Zvedne tříprstou ruku. Prostředníček se vyboulí a změní se v kouli, která s vlhkým žbluňknutím odpadne.

Zvednu ji, krátce ji promnu mezi palcem a ukazováčkem

a vmáčknu si ji do ucha. Je nepříjemně teplá jako čerstvě vytažená žvýkačka. „Nezapomeň sladit pleťovej odstín, jasný?“ upo

zorním ho. „Ne že to bude vypadat, jako když mám v uchu

špeka. Tak jo, vyzkoušíme to.“

Zkouška, raz, dva. Sykavka. Sykavka, ozve se mi hlasitě

v uchu. Vibrace mě zalechtá.

„Nekřič, ať mi neprotrhneš další bubínek,“ poznamenám.

Víš, opáčí důvěrně, jestli ti vniknu ještě do dalších tělních

otvorů, můžeš rovnou zamluvit datum v obřadní síni.

„Hlavně už se do toho pusť. Já tady na tebe počkám.“ Hodím

sebou na lůžko. Je bez polštáře, ale pochybuju, že mě to bude

rušit ve spánku.

* * *

Dozorci si pro mě přijdou o několik hodin později. Předpo

kládám, že už je ráno. Spoutají mi zápěstí i nohy a pak mě před

sebou strkají až k výtahu. Podle mých informací má Mraveniště

patnáct podlaží. Jedeme z pátého patra nahoru do prvního. Do

kanceláře je to odsud jen pár kroků.

Správce vypadá rozčileně. Nařídí dozorcům, aby mě připou

tali do křesla pro hosty a pak vypadli. Potom zvedne stoh papírů,

mrkne na ně a obrátí se ke mně s výrazem čerstvého znechucení.

„Co je to s vámi?“

„Budete se muset vyjádřit konkrétněji.“

„Ten nesmysl o tom, že mi chcete prozradit Solitonovu pra

vou totožnost.“

To žes jim řekl? ozve se mi v uchu Plex.

„Myslel jsem, že nebudete chtít, aby se to dozvěděli vaši za

městnanci.“

„Lžete.“

„Byl jsem členem Ochránců – totiž ‚Solitona a jeho

Ochránců‘, pane správce.“ Šéf vždycky trval na tom, abychom

to říkali takhle – on jako Gladys, my jeho Pips.

„Nebyl jste jeden z nich. Jen jste se za nimi coural.“

„Už mě zase shazujete. To, že jsem nebyl jedním z těch týpků

s pelerínami, ještě neznamená, že jsem nepatřil do party. Byl

jsem prvním členem, jestli chcete něco vědět. Byl jsem u toho

od samého počátku. Když se podíváte na první fotky z jeho při -

stání –“

„Viděl jsem je. Vy jste ten kluk v baseballovém kostýmu.“

„To nebyl kostým. Nosil jsem pálky. Takhle vypadal oficiální

dres Lvíčat.“

Já ten dres miloval. Miloval jsem na té práci všechno, ale ze

všeho nejvíc se mi líbilo poflakovat se s hráči a žvýkat žvýkačku

na střídačce, zatímco oni žvýkali tabák. V léčebně mi jeden kluk

ve skupince tvrdil, že je to důkaz mých raných sklonů k uctívání

hrdinů. Další pacient prohlásil, že mám fetiš na kostýmy. Ne

tvrdím, že nemají pravdu.

Stál jsem zrovna na cvičišti, když někdo vykřikl a já ho uvi

děl, chlapa v tričku a džínách, co padal z bezmračné oblohy jako

postřelený pták. Nejdřív mě napadlo, že nějaký opilec skočil

z horní tribuny. Jenže úhel vůbec neseděl, chlap byl přímo nad

prostředním pásmem a padal šílenou rychlostí. Dopadl, trávník

explodoval a stadion utichl. Všichni tam jen tak stáli. Nevím,

proč jsem se jako první pohnul já.

„Byl jsem první, kdo mu pomohl z toho kráteru,“ vysvětluju

správci. „První, s kým na téhle planetě promluvil. Sundal si

brýle, potřásl mi rukou a řekl: ‚Díky, Eddie.‘“

„On věděl, jak se jmenujete?“

„Divný, co? Tehdy jsem to moc neřešil. Ale později – o dva

cet let později, taková ostuda – mi došlo, že to byla první indi

cie. První důkaz, ze kterého jsem pochopil, co je zač. Četl jste

gnostická evangelia? Ne, samozřejmě, že nečetl. Ale možná jste

o nich slyšel. National Geographic před pár lety otiskl překlad

9XB-1


Jidášova evangelia, z něhož vyplývalo, že ten člověk nemohl dělat nic jiného než –“

„Přestaňte blábolit. Nedává to smysl.“

„Dobře, tak já vám to zjednoduším. Znáte komiksy s Bazuka Joem?“

„Co ode mě chcete, pane Kingu?“

No, aspoň jsem to zkusil. „Chci mluvit s Rayem Wisnewským.“

Udělá pauzu o půl vteřiny delší, než by měla být. „S kým?“

Ono je součástí plánu prozradit jim ho, Eddie?

„Ale no tak,“ naléhám na správce. „Ray Wisnewski – Hlavice? Ten chlap, co v Chicagu zabil dva miliony lidí?“

„Nevím, o čem –“

„Ten svítící chlap u vás v suterénu. Vím, že tady je. Stačí mi půlhodinový rozhovor. Pracuju na takové neformální svědecké výpovědi, víte. Dávám dohromady obžalobu na Solitona.“

„Vy jste vážně šílenec.“

„Ne, teď máte říct: ,Obžalobu na Solitona? Vždyť je to hrdina, co ten komu provedl?‘ A já vám pak řeknu, že je zodpovědný za smrt milionů lidí, nemluvě o každém na téhle planetě, kdo utrpěl úraz, ovdověl, osiřel nebo se mu jinak zhroutil život pokaždé, když se Soliton a jeho Ochránci střetli s nějakým –“

„Vy ze Chicaga viníte jeho? On přece Hlavici nenavedl – to byl Headhunter.“

„Á. Promluvme si o zesnulém doktoru Hunterovi. Věděl jste, že ho Soliton zajal ani ne dva měsíce před Chicagem? A pak ho poslali sem, do vaší věznice. Přestože předtím už z Mraveniště čtyřikrát uprchl.“

„Podle vás jsem za to zodpovědný já?“

„Podle mě jste neschopný, ale ne zodpovědný. Jste jen kolečko – možná porouchané kolečko, kterému chybí pár zoubků a jehož vady samy o sobě patrně umožňují trvalý chod systému –, ale ne prvotní hybatel. Ani zdaleka. Tím, kdo je zodpovědný, je Soliton. A nejen za Chicago – za všechno.“ Vidím, že je moc rozrušený na to, aby dokázal pořádně poslouchat. „Co to udělat takhle. Vy mě dovedete tam, kde držíte Hlavici –“

„V žádném případě! Nemůžete si sem nakráčet a nabízet mi k prodeji hrdinova tajemství, jen abyste –“

„Já neprodávám tajemství, pane správce, ale mlčení.“ Pořád ještě to nechápe. „Když mi dovolíte promluvit si s Rayem,“ vysvětluju pomalu, „slibuju vám, že neřeknu světu Solitonovo pravé jméno.“

„Blufujete.“

„Že vím, jak se jmenuje? Jasně, že vím, jmenuje se D–“

„Neříkejte to!“

„Proč ne? Bojíte se, že vás uslyší?“

Není to nepodložená obava. Co je nám známo, Soliton nedisponuje nadpřirozeným sluchem, ale nové schopnosti se u něj vyvíjejí vždycky, když se začne nudit.

„To nesmíte.“ Udělá grimasu. „Nemůžete jen tak – prozradit hrdinovu tajnou totožnost.“

Je legrační, že s vyautováním Teresy při procesu problém neměli. „A co tohle.“ Předkloním se. „Jen vám napovím.“

„Nic takového ne–“

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist