načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2013/07 – Redakce XB-1

XB-1 2013/07

Elektronická kniha: XB-1 2013/07
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6611-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Ian McDonald: Višnu v kočičím cirkuse

(Vishnu at the Cat Circus, 2009)

Domácí SF

Jan Kotouč: Velitelské rozhodnutí

Božena Čechalová: Loď duchů

Václava Molcarová: Simonův případ

Publicistika

Ivan Adamovič: Edice hrůzy přicházejí

Jason Sanford: Sázky do literární loterie

Edita Dufková: Čtyři motorkáři apokalypsy

Antonín Tesař: Za černou duhou retrofuturistických sci-fi filmů

Fantastická věda

Hruškovité atomové jádro motá fyzikům hlavy;

Zakážou hygienici let lidí na Mars?;

Kdo má nejtenčí uši?; Robotická včela startuje

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Star Trek: Do temnoty; Po zániku Země;

Iron Man 3; Scary Movie 5; Království lesních strážců;

Isabel; Dredd; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Martin Sládek: Nabídka, která se neodmítá;

Miroslav Žamboch: Ve službách klanu;

Lucie Lukačovičová: Detektivní kancelář Sirius;

Glenn Cooper: Desátá síň; Lauren Beukesová: Zoo city;

Sarah Watersová: Náklonnost; Lisa McMann: Prokleté město;

Saladin Ahmed: Půlměsíční trůn;

Jiří Polák: Soumrak bohů Nového světa;

K. Jemisinová: Sto tisíc království;

Téa Obrehtová: Tygrova žena

Zaklínač: Zájmy státu 1 + 2; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

...přežili jsme...

Ale nechceme jenom přežívat, chceme

dál vydávat časopis, který nás ivás,

naše čtenáře apříznivce, baví číst.

Nechceme žebrat o finance a pořádat

sbírky peněz, které však potřebujeme...

Chceme proto zvýšit počet lidí, co nás

čtou a mají předplacené, pracujeme na

tom, abychom se dostali ktěm,

co onás nikdy neslyšeli.

Připravujeme fan klub našeho časopisu

– chceme víc pracovat schytrými

hlavami, co nás čtou a přinést jim něco

navíc, oplátkou za případný

(nejen finanční) příspěvek.

Děkujeme za dosavadní podporu a když

vás cokoliv napadne, napište na :

marketing@casopisxb1.cz



2

XB-1

Cena Arthura C. Clarka

Zřejmě nejvýznam

nější britské žánrové

ocenění letos získal

Chris Beckett za svůj

dosud nejúspěšnější

román Dark Eden. Jde

o ponurou vizi degene

rující pozemské kolo

nie, která stěží přežívá na nehostinném

světě a musí čelit četným genetickým

defektům plynoucím z faktu, že všichni

jsou potomky jednoho páru lidských

trosečníků.

Zemřel Iain M. Banks

Poté, co slavný brit

ský spisovatel počát

kem dubna oznámil

neléčitelnou formu

rakoviny, dala se

jeho smrt očekávat

v nejbližších měsí

cích. Nikdo však nečekal, že se konec

dostaví tak rychle. Banks zemřel

9. června a nedočkal se tak ani vydání

svého posledního románu The Quarry.

Jeho nejznámějším dílem stále zůstává

fascinující Vosí továrna, ačkoli pro čte

náře science fiction bude vždy připomí

nán jako autor skvělých space oper ze

světa tzv. Kultury.

Ceny Nebula

byly udělěny

Při výčtu důležitých literárních ocenění

nesmí chybět ani ceny Nebula, udělo

vané organizací SFWA. Letos proběhlo

vyhlášení 18. května v kalifornském

San José. Cenu za nejlepší román si od

nesl Kim Stanley Robinson za rozsáh -

lou vizi lidstvem osídlené Sluneční

soustavy 2312. V kategoriích kratších

prací putovaly ceny do rukou Nancy

Kressové za novelu „After the Fall, Be

fore the Fall, During the Fall“, Andyho

Duncana za noveletu „Close Encoun

ters“ a Aliette de

Bodardové za po

vídku „Immer

sion“. Cenu Da

mona Knighta pro

velmistra žánru

obdržel Gene

Wolfe.

Zemřel Jack Vance

John Holbrook Vance, kterému v žánru

nikdo neřekl jinak než Jack Vance, ze

mřel 26. května v požehnaném věku té

měř 97 let. Fantastiku publikoval od

roku 1945 a v roce 1950 vydal své mi

strovské dílo, sbírku

navzájem souvisejí

cích povídek na po

mezí SF a fantasy

Dying Earth, kterou

dodnes ovlivňuje

díla množství následovníků. Cenu

Hugo získal za i u nás známé novely

„Poslední hrad“ a „Učitelé draků“, poz

ději pak za svou autobiografii This Is

Me, Jack Vance!. Dále obdržel řadu ži

votních ocenění včetně titulu pro vel

mistra žánru.

Campbellova

a Sturgeonova cena

Dne 14. června proběhlo vyhlašování

Pamětních cen Johna W. Campbella

a Theodora Sturgeona. Campbellovu

cenu za nejlepší román z roku 2012 ob

držel britský spisovatel Adam Roberts

za román Jack Glass se stejnojmenným

vrahem v hlavní roli. Sturgeonovu cenu

si vysloužila Molly

Glossová za netradiční

příběh „The Grinnell

Method“ publikovaný

na stránkách online

magazínu Strange Ho

rizons.

Thorovy křtiny

2. května se uskutečnilo slavnostní po

křtění nové knihy spisovatele, námoř

ního kapitána a milovníka lodí a mo

delů vůbec Františka Novotného Křiž -

ník Thor. Křest proběhl v SF klubu nad

knihkupectvím Krakatit a klub byl plný

autorových příznivců.

Úlohy matky křtitelky se, jako obvykle

úspěšně, zhostila Františka Vrbenská.

Kniha byla střídmě polita šampaňským

a na závěr František úspěšně vystoupal

po vachrlatých hliníkových schůdcích

až ke stropu a podepsal se na něj. Ku

podivu z nich i bez úrazu slezl. Mezi

tím se debatovalo, podepisovalo,

snědly chlebíčky i fantastické sýrové

tyčinky.

Pokus o resuscitaci

a následnou rehabilitaci

(tisková zpráva č.7/2013)

V červnu došlo u pacienta XB-1 k chvilkové zástavě jeho dosud velmi churavějícího ekonomického srdce a byl předčasně prohlášen tiskovou zprávou č.6/2013 za finančně mrtvého. Naštěstí si okolojdoucí sanitář z odd. marketingových operací povšiml, že EEG pacienta vykazuje mohutnou aktivitu a zjevně tak dle jeho odborného názoru u něj nedošlo k nevratné smrti organismu... Stihl tak přes dávno vyčerpané zdravotně-ekonomické pojištění pacienta z ledničky svého oddělení zajistit nouzovou infuzi nutnou pro rekonvalescenci ekonomického srdce pacienta a toto tak oživit, aby mohlo bít a udržet pacienta při životě po dobu finanční rehabilitace. Pobyt pacienta na ekonomické JIP konzilium doplněné o nové terapeuty z finančního oddělení odhaduje vzhledem k předpokládané rychlé rehabilitaci do konce roku 2013. Zároveň primář rekonvalescen - čního týmu Vlado Ríša popřel jakékoliv spekulace o amputacích, transplantacích, plastických operacích, popřípadě o lobotomizaci pacienta. Snahou všech zúčastněných je, aby pacient po rehabilitaci ekonomického oběhového systému zůstal v ostatních oblastech přesně takový, jakého jste ho až dosud znali a měli rádi. Zároveň se pacientovi nejbližší rozhodli založit klub jeho fanoušků, jejichž podpora bude pro něj neméně důležitá – více se dozvíte z tiskové zprávy č. 8/2013 Držme XB-1 palce, ať se jeho rehabilitace povede.

Váš rehabilitační tým

Křest knihy Křižník Thor

(F. Novotný, V. Kejval a F. Vrbenská)


ZACHRÁNIL JE STŮL

Pojď, Matsjo. Pojď, Kurmo. Pojďte, Narásimho a Varáho.

V kouřovém světle hořících polyetylénových odpadků a pod krhavým pohledem měsíce opile rozvaleného na zádech, pojďte a běhejte v ringu. Zrzavé a černé a mourovaté a šedé, bílé a strakaté a želvovinové a bezocasé manské kočky s nohama dlouhýma jako zajíc. Poběž, Vámano, Parašurámo, poběžte, Rámo a Krišno.

Snad nikoho nepohorším svým ansámblem kocourů, kteří ne

sou jména božských avatárů. Jistě, jsou to jen špinavé pouliční šelmy, odcizené ze skládek odpadků a vysokých zdí a balkonů, leč kočky jsou přirozeně rouhaví tvorové. Každé olíznutí a sval, každé protažení a dráp je vypočítanou urážkou nebeské důstojnosti. Avšak nenesu snad sám božské jméno? Nemohu snad pojmenovat své běžce a skokany, své hvězdy, po sobě samém? Jsem totiž Višnu Uchovatel.

Hleďte! Pochodně z odpadků jsou zažehnuty, provazový ring

připraven a sedátka rozmístěna, tedy přesněji polštářky a ošoupané staré matrace, aby nám nenastydla pozadí od vlhkého písku. A kocouři běží, ladný řetěz zrzavé a šedé, černé a bílé a mourovaté a strakaté – famózní, báječný Višnův kouzelný nebeský kočičí cirkus! Uvidíte, co jste ještě neviděli, užasnete, jak jste ještě neužasli! Tedy neváhejte a vstupte!

Běží v kruhu, kolem dokola, těsně za sebou. Dokonalé ply

nulé souhře mých kocourů neuvěříte, dokud ji nespatříte. Poběž, Buddho, poběž, Kalki! A máte pravdu, kočičí cirkus dokáže vycvičit jen bůh.

Celý večer se můj buben a zvonek od bicyklu rozléhá vypra

hlým předměstím Čunaru. Skvostný, jedinečný, kouzelný Višnův kočičí cirkus! Přistupte, jen přistupte blíže! Život skýtá jen pramálo potěšení – úžas a téma k hovoru na celý týden za pouhou hrst rupií. Písek v ulicích, závěje písku u rozdrolených zdí opuštěných domů, pískem pohřbené holé disky opuštěných aut a minibusů, pískem zaváté trnité meze, které rozdělují písečné břehy na neúrodná políčka. Dlouhé sucho a bleskové, zuřivé války vyprázdnily Čunar i ostatní města, která se nacházejí takhle blízko Džjótírlingy. Vyšel jsem nahoru ke staré pevnosti, odkud je vidět dvacet kilometrů po i proti proudu. Z místa, kde si dávný britský velvyslanec postavil své guvernérské sídlo, jsem viděl, jak se zářivý sloup Džjótírlingy vypíná nad Váránasí, výš, než kam oko dohlédne, výš než nebe, protože vedl až do jiného vesmíru. Zdi starého sídla byly počmárané graffiti. Zvonil jsem na zvonek a bušil do bubnu, leč marně; nezbyli tady už ani duchové. Ačkoli nejsem připojený k déva-netu, téměř jsem cítil dévy kroužící kolem mne na protichůdných vzdušných proudech. Když jsem scházel zpět do města, ucítil jsem opravdovou vůni, dým z hořícího dřeva a houževnaté kuchyňské aroma. Rozhlížel jsem se kolem, pronásledován přízraky očí a tváří a dlaní na okenních rámech, které mizely ve stínech, jakmile jsem se na ně ohlédl. „Višnův kouzelný báječný jedinečný kočičí cirkus!“ volal jsem a zuřivě zvonil na zvonek. Propagoval jsem tak svůj podnik, jakož i svou nuzotu a neškodnost. Ve Věku Kálí se z mírných a bezbranných stane lovná zvěř a všude bude nadbytek kalašnikovů.

Když jsem se vrátil, kocouři v klecích vztekle mňoukali. Bylo

jim horko, třebaže jsem klece postavil do stínu plátěné stříšky.

Nechal jsem je lovit ve světle procitajících hvězd, zatímco jsem

chystal ring a sedátka, pochodně a ceduli a misku na příspěvky,

aniž jsem přitom tušil, zda vůbec někdo přijde. Výdělky byly

žalostné. Drobná lovná zvěř bude ve Věku Kálí vzácná.

Můj krásný bílý Kalki, který plyneš přes překážky jako říční

peřeje, je psáno, že to ty se utkáš s Kálí a přemůžeš ji, mně se

však zdá, že něco takového nemohou lidé chtít po pouhé kočce.

Kdepak, to břímě na sebe vezmu já sám, neboť tvé jméno je

i mým. Nejsem snad Višnu, desetkrát vtělený? Nejste snad vy,

všichni mí kocouři, mou součástí? Mám schůzku kus po proudu

této řeky, u paty oné věže světla, která se zabodává do východ

ního nebe.

Nyní však už přistupte a usedněte na matrace. Umetl jsem pí

sek a pochodně odlákávají hmyz. Udělejte si pohodlí. Nabídl

bych vám čaj, kdybych nepotřeboval vodu pro své kočky. Dnes

večer uvidíte nejen ten nejbáječnější, ale zřejmě i jediný kočičí

cirkus v celé Indii. Co říkáte? Že jen běží v kruhu kolem dokola?

Lidičky, věřte mi, na kočky to je úspěch. Máte ale pravdu; bě

hání v kruhu těsně za sebou je víceméně gró mého cirkusu. Za

rupie, které od vás žádám, však nabízím mnohem víc. Usedněte,

uvelebte se a já vám vypovím příběh, svůj příběh. Jmenuji se

Višnu a do vínku mi bylo dáno božství.

* * *

Byli jsme tři a všichni bohové. Šiva a Višnu a Sarasvatí. Ne -

jsem prvorozený, tím je můj bratr Šiva, se kterým mám schůzku

u paty váránaské Džjótírlingy. Šiva boháč, Šiva podnikatel, glo

bální úspěch, všeobecně známá osoba a bezděčný zvěstovatel

příštího Věku Kálí. Šiva – neumím si ani představit, kým se stal.

Nenarodil jsem se jako první, narodil jsem se však ze všech nej

lépe, a v tom je právě ta potíž.

Konflikt a svár se zřejmě proleptal do každého řetězce DNA

mých rodičů. Vy, tradiční darwinisté, se ušklíbáte nad přesvěd

čením, že intelektuální hodnoty mohou utvářet evoluci, já jsem

však živoucím důkazem toho, že hodnoty střední třídy lze na

programovat do genů. Proč tedy ne válku?

Méně pravděpodobného kyberválečníka, než je můj otec,

byste sotva našli. Nešikovný, těžkopádný, tělnatý – ne, pryč

s eufemismy, táta byl vyloženě tlustý. Pracoval jako spokojený

a svým způsobem i respektovaný designér herního studia

Dream Flower. Pamatujete na DreamFlower? Street Sumo, Rá

MáJáNa, BollywoodSingStar. Hry, které se prodávaly po mi

lionech. Možná nepamatujete. Stále častěji zjišťuji, že ve sku

tečnosti je to déle, než si pořád myslím. Všechno. Nicméně táta

měl peníze a kariéru a úspěch a takovou slávu, jakou jen jeho

úzký tržní segment nabízel, a jeho život plul kupředu, předl tiše

jako lexus, když jej překvapila válka. Válka nás překvapila

všechny. Jeden den jsme byli nejúspěšnější asijskou zemí, in

dickým tygrem (říkám tomu Zákon aforistického koloběhu – ti

3XB-1

Višnu v kočičím cirkusu

(VISHNU AT THE CAT CIRCUS)

Ian McDonald tul ekonomického tygra cestuje kolem světa a toho času patřil nám) a na rozdíl od Číňanů jsme se mohli pochlubit angličtinou, kriketem a demokracií, a ten další jsme si navzájem bombardovali nákupní centra a obsazovali televizní studia. Stát proti státu, region proti regionu, rodina proti rodině. Jedině tak jsem s to pochopit Válku o rozdělení – že Indie je jako velká, hlučná, bujará rodina, do níž se na půl roku nastěhuje ctihodná babička, a do dvou dnů se synové s otci drží pod krkem. Matky s dcerami se hádají a sestry se sváří a bratři se perou a bratranci sestřenice tety strýcové se přidají na jednu či druhou stranu a rodina pukne jako diamant podél vad a nedokonalostí, které jej krášlily. V Dillí jsem viděl brusiče diamantů, když jsem byl ještě mladý – pardon, když jsem byl ještě malý. Mladý už moc ne. Viděl jsem, jak vkládá kámen do polstrovaného svěráku, a zvedá frézu se záchytkou, která mi na tak drobný a lesklý předmět připadala strašlivě velká a brutální. Zatajil jsem dech a zaťal čelist, když brusič udeřil polstrovaným kladivem a diamant se rozpadl na tři kousky, jasnější a zářivější než jejich rodič.

„Netrefíš se,“ řekl, „a zbude ti jen třpytivý prach.“

A ve třpytivý prach se tenkrát proměnila historie naší země.

Přišel úder – hospodářský úspěch, bohatství, přelidnění –

a my se rozpadli na prach, ale Dillí to nevědělo. Loajalisté sen o velké Indii odhodlaně bránili. Otce povolali k pomocnému sboru Průzkumného mechanizovaného praporu. To vám dnes možná připadá nevýslovně sexy, jenže tenkrát bylo jiné století a jiná doba a tehdejší roboti měli předaleko ke dnešním tetelivým rákšasům, kteří neustále mění tvar a funkci na hranici lidských představ. PMP měl k dispozici skupinu průzkumných botů, dvounohých běžců a skokanů, neohrabaných a nedůtklivých jako železné slepice. A dadadží byl technik, což znamená, že je opravoval, zbavoval virů a odlaďoval a přiváděl je k rozumu, když se zacyklily a začaly běhat v kruzích, nebo je odváděl od příliš vysokých překážek, které se tvrdohlavě pokoušely přeskočit. Celou dobu se přitom měl velmi na pozoru před jejich dvěma gatlingy a nanočepelemi pro boj zblízka.

„Jsem herní programátor,“ úpěl. „Dělám choreografii taneč

ních čísel a automobilových karambolů pro Bollywood. Navrhuju vesmírné upíry.“ Dillí jeho nářky ignorovalo. Dillí ztrácelo půdu pod nohama už v době, kdy v Ráštrapatí Bhávanu začaly sílit hlasy národního sebeurčení, ono se však rozhodlo ignorovat i je.

Dadadží byl kyberválečník, mamadží polní medik. V jejím pří

padě to nebyla taková pěst na oko. Byla opravdu kvalifikovaná lékařka, po zemětřesení pracovala v Indii a Pákistánu pro nejrůznější nevládní organizace, a pak s Lékaři bez hranic v Súdánu. Vojanda nebyla, nikdy. Matka Indie však potřebovala mediky, a tak se máti ocitla v Předsunuté polní ošetřovně 32 východně od Ahmadábádu ve stejnou dobu, kdy tam působil i průzkumný prapor mého otce. Matka prohlédla technického ser žanta Tušara Narimána, zda nemá hemoroidy nebo filcky. Ostatní členové jednotky nedovolili, aby se jim v ohanbí hrabala ženská. Táta s ní navázal oční kontakt, na jednu statečnou, křehkou sekundu.

Možná, že kdyby si dalo Ministerstvo obrany na výběru

branců více záležet a k 8. ahmadábádskému průzkumnému mechanizovanému praporu povolalo cvičeného bezpečnostního analytika namísto herního designéra, snad by útok bharátského Úderného oddílu Tygr přežilo víc tátových kolegů. Území bývalého východního Uttarpradéše a Biháru dostalo nové jméno – Bhárat, posvátný název starodávné Indie – a nad Váránasí, nejstarším a nejčistším z měst, se zatřepotala vlajka s kolovrát

kovým kolem. Jako u každého národně osvobozeneckého hnutí,

i v Indii tehdy vyrostly desítky samozvaných guerillových ar

mád a každá další se jmenovala děsivěji než všechny její před

chůdkyně, s nimiž zachovávala vratké spojenectví. Úderný od

díl Tygr byl zárodkem bháratské elitní jednotky pro elektro

nický boj. A Tygři, na rozdíl od Tušara, byli profíci. V čase

21:23 úspěšně pronikli ávadským firewallem a nasadili do ro

botů trojany. Zrovna když si táta vytahoval kalhoty poté, co mu

obratné prsty a lékařská svítilna mé nastávající matky prohlédly

jeho výstupní otvor, převzali Tygři vládu nad mechy a obrátili

je proti nemocnici.

Pán Šiva nechť požehná otci za to, že byl tlusťoch a zbabělec.

Hrdina by při zvuku střelby vyběhl ven na písek, aby se podíval,

co se děje. Hrdinu by vzápětí rozcupovaly kulky robotů, anebo,

kdyby už došla munice, by jej rozsekaly jejich čepele. Otec však

po prvním třesknutí skočil pod stůl.

„K zemi!“ sykl na matku, která zůstala stát s částečně nechá

pavým, částečně udiveným výrazem ve tváři. Stáhl ji k sobě dolů

a okamžitě se za tu nepatřičnou důvěrnost omluvil. Ona mu ještě

před chvíli prohmatávala varlata, ale on se omluvil. Oba klečeli

mezi zásuvkami, bok po boku, zatímco kolem nich vířila palba

a křik a děsivé, artritické lupání robotických kloubů a to vše po

malu, pomaloučku utichalo na pouhé výkřiky a lupání, pak jen lu

pání a pak nic. Bok po boku se mí budoucí rodiče třásli strachy,

má matka na všech čtyřech jako pes, škubalo jí ve svalech, ona se

však ani nepohnula, aby na sebe neupoutala pozornost smrtonos

ných stínů, které se kradly za okny ošetřovny. Stíny se notně pro

dloužily a potemněly, než se odvážila vydechnout: „Co to bylo?“

„Hacknutí boti,“ odpověděl otec. A pak se v matčiných očích

stal navždy hrdinou. „Jdu se podívat.“ Po čtyřech, pomalu

a opatrně, aby nevydal ani ten nejslabší zvuk, aby nezavadil ani

o kousek rozbitého skla či roztříštěného dřeva, přelezl táta po su

tinami zaváté podlaze k umělohmotnému oknu. Pak, milimetr po

milimetru se zvedl do polodřepu, vykoukl ven a okamžitě padl

znovu na čtyři a vydal se na pracnou zpáteční cestu pod stůl.

„Jsou tam,“ vydechl, když se vrátil k mamadží. „Všichni. Za

bijou všechno, co se hne.“ Odříkal to slovo po slovu, snad aby

napodobil přirozené vrzání a smršťování mobilní nemocnice na

písečném břehu Gangy.

„Třeba jim dojde palivo,“ zkusila matka.

„Jedou na solární baterie.“ Takový způsob konverzace byl

velmi zdlouhavý. „Můžou čekat věky.“

A pak začalo pršet. Byla to mohutná bouřka, předvoj mon

zunu, který se už natahoval nad Bengálský záliv, jako trubač,

který mašíruje před ženichem, aby oznámil světu, že jde pan

Někdo. Kapky bušily do celty nemocničního stanu jako dlaně

do bubnu. Syčely, když je polykal vyprahlý písek. Odskakovaly

od umělohmotných krunýřů čekajících, naslouchajících robotů.

Zpěv deště přehlušil všechno ostatní, takže matka poznala, že

otec se směje, jen z natřásání stolu.

„Proč se smějete?“ sykla o chloupek tišeji než déšť.

„Protože v tomhle randálu neuslyší, když vstanu a dojdu si

pro palmer,“ odvětil otec, což bylo na takového korpulentního

muže velmi odvážné. „Pak se uvidí, kdo hackne koho.“

„Tušare,“ šeptla matka hlasem jako pára, ale otec už odhod

laně lezl po podlaze ke svému palmeru na skládací židličce

u vstupní chlopně. „Jen to jenom...“

A vtom déšť ustal. Ticho. Jako když máli zavře kohoutek kro

picí hadice. Bylo po všem. Ze střechy a špatně těsnících oken

4 XB-1


už jen kapalo. Celtou se do ošetřovny prodralo slunce. Na obloze vysvitla duha. Byla nádherná, ale můj otec vězel v místnosti obležené ostražitými zabijáky. Bezhlasně zaklel a opatrně, nesmírně opatrně, mezi střepy a ostatní sutí zacouval zpátky, širokým sloním zadkem napřed. Teď cítil vibrace potlačeného smíchu on.

„Čemu. Se. Prosimvás. Smějete?“

„Vy tuhle řeku neznáte,“ šeptla matka. „Gangá Déví nás ještě

zachrání.“

Noc se snesla na břehy posvátné řeky rychle jako vždy. Za

poškrábanými plastovými okny se zvedl tentýž líný měsíc, který nyní osvěcuje můj příběh. Rodiče klečeli, paže v jednom ohni, kolena otlačená, bok po boku pod stolem. Otec prohodil: „Necítíte něco?“

„Ano,“ šeptla matka.

„Co je to?“

„Voda,“ odvětila matka a otec spatřil v nebezpečném svitu

měsíce její úsměv. A pak to uslyšel, syčení, sání, mlaskání, jak syčí, saje, mlaská písek, když pije vodu, ale ani jeho žízeň nestačila, déšť byl příliš vydatný, příliš rychlý, příliš prudký, písek se zalykal. Otec dřív ucítil, než uviděl, jazyk vody, lemovaný pískem a slámou a smetím, který se vplížil pode dveřmi a natáhl se přes podlahu ke kotníkům jeho prstů. Voněl po osvobozené půdě. Byla to stará dobrá vůně monzunu, kdy po dešti vše suché náhle procitne svým pravým parfémem, svou pravou chutí a barvou. Vůně vody, vůně všeho, co voda pouští na svobodu. Z jazyku se stal tenký film, voda rodičům obtékala prsty a kolena, rozlévala se kolem nohou kancelářského stolu jako kolem mostních pilířů. Dadadží znovu ucítil, jak se matka třese smíchy, a pak se bok stanu protrhl a povodeň se vehnala, vřítila, vhrnula dovnitř. Otec prskal a zalykal se a ze strachu před zrádcovskými mechy přemáhal nutkání ke kašli. Pak pochopil, proč se matka směje, a začal se smát taky, hlasitě a štěkavě, a vykašlával celé gejzíry Gangy.

„Pojďte!“ křikl a vyskočil. Převrhl stůl, položil se na něj jako

na surfové prkno a oběma rukama se chytil nohou. Matka také skočila a chytila se a vzápětí se bok stanu otevřel dokořán a příval vody uchvátil stůl i s trosečníky. „Kopejte!“ křikl otec a navigoval stůl k povislým dveřím. „Jsou-li vám život a Matka Indie milé, kopejte!“ A pak vypluli ven do měsíční noci. Hlídači obnažili své čepele, jednu za druhou a za třetí a za čtvrtou a vrhli se na ně, ale povodeň je podemlela, překotila a smetla. To poslední, co z nich viděli, byly krunýře napůl zabořené v písku, okolo nichž vířila a kroužila krémová voda. Rodiče se prodírali troskami vojenského tábora, nábytkem a potravinovými balíčky a zdravotnickým materiálem a přístroji, zkratovanými, roztavenými, jiskřícími mrtvolami botů. Na hladině však plavaly a ve vírech se otáčely i nafouklé mrtvoly vojáků a mediků. Rodiče se tím vším prokopali na svém jančivém stole, zalykali se a třásli se zimou, až nakonec vypluli na hlubokou zelenou širou Gangu. Pod kulatou tváří úplňku klouzali stříbrnou dálnicí říčního světla. V poledne následujícího dne, daleko, předaleko od pláže v Čattísgarhu, je našel indický hlídkový člun a posádka je vytáhla, dehydrované a šílené sluncem, do podpalubí. V určitém bodě oné dlouhé noci, buď když se ještě schovávali pod stolem, nebo když už na něm pluli po řece, se do sebe zamilovali. Matka často říkala, že to byla nejromantičtější chvíle jejího života. Gangá Déví pozvedla své vody a na zázračném voru je pronesla zabijáckými strážemi do bezpečí. Tak se to alespoň vyprávělo v naší rodině.

DÁLE SE INKARNUJE BŮH, A PAK JÁ

Mí rodiče se do sebe zamilovali v jedné zemi, Indii, a vzali se

v jiné, v Ávadhu, přízraku starobylého Úndhu, který byl sám pří

zrakem už téměř zapomenutého britského Rádže. Dillí se z hlav

ního města velikého národa stalo hlavním městem geografického

kompromisu. Z jediné Indie se stala Indie mnohá, naše matka bo

hyně se rozpadla na tucet avatárů, od znovusjednoceného Ben

gálska po Rádžastán, od Kašmíru po Tamilnádu. Jak jsme to

mohli dopustit, tak lehkomyslně, jako by šlo jen o lehké klopýt

nutí na cestě ke statutu supervelmoci? Bylo to nanejvýš trapné,

jako narazit na porno v počítači oblíbeného strýčka. Člověk od

vrátí zrak, zapomene na to, nikdy o tom nepromluví. Jako jsme

nikdy nemluvili o oněch seizmických otřesech násilí, které roz

vrátily naši tuhou, rozvrstvenou společnost, o onom masovém

puštění žilou, které provázelo trýznivý proces vyhlášení nezávis -

losti a Rozdělení, o neustálé hrozbě náboženské války, o inhe

rentním, surovém násilí v srdci našeho kastovního systému.

Všechno to bylo tak neindické. Co je pár stovek tisíců mrtvých

proti tehdejším milionům? Nebudou-li zapomenuti, budou za pár

let přehlíženi. A kriket je díky nové rivalitě rozhodně zajímavější.

Matce a otci však nová Indie vyloženě slušela. Stali se z nich

vzorní mladí Ávaďané. Otec se zapřisáhl, že se už nikdy nene

chá zaskočit strojovými inteligencemi, a tak založil jednu

z prvních sintelových farem na kultivaci nízkoúrovňového soft

waru, šitého na zakázku firmám a úřadům jako Air Awadh,

Delhi Banknebo Státní daňová správa. Matka se nejprve zhlédla

v akciích plastické chirurgie, a pak, po chytré investici do úřed

nické enklávy pro členy novopečené státní správy, vyměnila

mikromanipulátory za nemovitosti. Společně vydělávali tolik

peněz, že se ani na okamžik nevytratili ze stránek dillíského ma

gazínu Gloss! Byli zlatým párem plujícím vstříc zářné budouc

nosti na vlnách války a novináři, kteří je navštěvovali v jejich

střešním apartmá, se ptali a kdepak je zlatý syn?

Šiva Narimán vstoupil na scénu 27. září 2025. Šiva, nejstarší

z bohů, Šiva, prvorozený a hýčkaný, Šiva, z jehož spletených

vlasů splývá posvátná Gangá, generativní síla, bůh příznivých

znamení, pán paradoxů. Fotografická práva koupil magazín

Gupšup za pět set tisíc ávadských rupií. Dětský pokojík pro zla

tého chlapečka ukazovali v celonárodních televizních zprávách

a jeho stylové vybavení se stalo hitem sezony.

Vskutku mimořádnou pozornost přitahovala ona první gene

race nového národa – ávadští Bhaiové, přezdily je četi servery.

Synové nikoli jen malé kliky dillíské střední třídy, nýbrž celého

Ávadhu. Národ si je přivinul na hruď a kojil je ze svých prsů,

tyto skvělé, energické, brilantní mladé muže, kteří vyrostou

spolu s novou zemí a dovedou svůj národ k velikosti. Ani

zmínku, ba ani myšlenku nikdo nevěnoval tomu, kolik dívčích

embryí se dočkalo kyrety a místa mezi zdravotnickým odpa

dem. Byli jsme nová země, měli jsme plné ruce práce s budo

váním národa. Kdo by nám vyčítal, že jsme přehlédli demogra

fickou krizi, která celé roky deformovala naši střední třídu? Co

na tom, že jsme měli čtyřikrát tolik synů než dcer? Byli to přece

kvalitní a silní synové Ávadhu. Ten zbytek, to byly jen ženy.

Říkám my, neboť mi připadla role impresária, pravdou však

je, že jsem tenkrát ještě neexistoval; existovat jsem začal až ve

chvíli, kdy jeden zlatý chlapeček promluvil v Ávadském bhai -

ském klubu. Ten nebyl tak formální jako tradiční kluby; požeh

nané matky, miláčci národa, se družily z přirozené vzájemné

potřeby vyrovnat se s médii, která strkala své objektivy do všech

5XB-1


záhybů jejich života. Dokonalost se neobejde bez terapeutické skupiny. Scházely se ve svých obývácích a střešních apartmánech a jejich děti a matky a chůvy s nimi. Bylo to společenství Zlatých Matek a Batolat. Toho dne, kdy chlapeček promluvil, trávila matka odpoledne s Ušou a Kiran a Déví. A právě Dévíin syn promluvil. Všechny čtyři ženy se bavily o únavě a olejíčku na změkčení bradavek a alergiích na buráky, když Vin Džohár, který si hověl ve své kolébce, otevřel své hnědé oči, rozhlédl se po pokoji a zřetelně pronesl: „Hlad, chci láhev.“

„Copak, broučku, máme hlad?“ přeptala se Déví.

„Hned,“ Vin Džohár na to. „Prosím.“

Déví radostně spráskla ruce.

„Prosím! To ještě nikdy neřekl.“

Zbytek skupinky pořád ohromeně zíral.

„Jak dlouho už mluví?“ vypravila ze sebe nakonec Uša.

„Hm, asi tři dny,“ odvětila Déví. „Pochytí všechno, co před ním člověk řekne.“

„Láhev hned,“ trval na svém Vin Džohár. „Honem.“

„Ale vždyť je mu teprve...“ vykoktala Kiran.

„Ano, pět měsíců. Šlo to krapet pomaleji, než doktor Ráo předvídal.“

Matky matek a chůvy dělaly kradmá gesta rukama a líbaly talismany na zažehnání zla. Mamadží, která na koleni houpala vykrmeného, spokojeného Šivu, pochopila jako první.

„Tys byla, ty sis nechala, on je...“

„Ano, bráhman.“

„Ale vždyť ty jsi šúdra,“ nechápala pořád Kiran.

„Bráhman,“ zopakovala Déví s důrazem, který si nikdo nemohl splést. „Nechali jsme si udělat bráhmana.“

„Udělat?“ povytáhla obočí Uša, ale pak jí to došlo. „Ahá!“

„Bude vysoký a bude silný a bude hezký – to poslední jsme si samozřejmě nemuseli pojišťovat – a bude zdravý a fit. Bude tak zdravý, že ho nikdy nepostihne infarkt, artritida, alzheimer, huntington, vysměje se prakticky každému viru a infekci. Jeho imunitní systém zlikviduje dokonce i malárii! A inteligence – no, řekněme jen, že podle doktora Ráa ještě ani neexistuje tak chytrý test, při kterém by se aspoň trochu zapotil. Stačí mu vidět něco jednou a už si to pamatuje. A jeho paměť... doktor Ráo říká, že má v mozku dvojnásobný počet spojení nebo tak nějak. Zkrátka a dobře má fenomenální paměť. Jako ten pan Pamatovák vIndie má talent, akorát ještě lepší. Nikdy nic nezapomene, i kdyby chtěl. Vždycky si vzpomene na narozeniny své mámy a zavolá jí, i kdyby byl na služební cestě na druhém konci světa. Podívejte, podívejte na něj, není to ten nejúžasnější chlapeček, jakého jste kdy viděly? Ta jeho hnědá dětská očka. Ahój, kuky kuk, ty moje princátko. Podívej se, vidíš je, svoje kamarády? Jsou to všechno urození malí pánové, ale ty, ty jsi bůh. Jé, jak já bych tě kousla do žadečku, ham ham, taková krásná baculatá prdelka.“ Déví zvedla Vina Džohára nad hlavu jako trofej po vítězném kriketovém zápase. Políbila ho na odhalené bříško, kde se mu vyhrnula jeho vestička: „Ty moje božátko...“

A vtom Šiv dlouze zaskučel. Matka po celý Dévín chvalo - zpěv na jejího geneticky vylepšeného synáčka závistivě svírala svého zlatého Šivu, nyní už beznadějně zastaralého, čím dál pevněji, až to už bratr nevydržel a vykřikl bolestí. Matčiny prsty mu na žebrech zanechaly modřiny jako fialové karotky.

***

Šiv kulil oči na závěsnou dekoraci, která se otáčela v proudu

6 XB-1


klimatizace nad jeho kolébkou, v blažené nevědomosti toho, jak mu ostrost zraku stimulují chytře navržené hrudky a skvrnky v oku. Matka se užírala a přecházela po pastelově nasvíceném apartmánu sem a tam, dokud se dadadží nevrátil z práce. Po Šivově narození mu přibylo povinností v kanceláři a pracovní den se mu značně prodloužil. Ani předtím ale nebyl kdovíjak skvělým otcem. A na kriket byl úplně levý.

„Co děláš v pátek?“ vybafla na něj matka.

„Hm, co já vím, asi něco v práci...“

„Zruš to.“

„Cože?“ Dobré způsoby také nebyly jeho silnou stránkou,

byl to ostatně superajťák.

„Máme schůzku s doktorem Ráem.“

„S doktorem kým?“

„Doktorem Ráem. Ze Sváminathánovy kliniky.“ Otec samoz

řejmě Ráa znal. I jeho kliniku. Celé Dillí, včetně superajťáků, vědělo o podivuhodných, zázračných dětech, které z ní vycházely. Jen potřeboval získat čas, aby mu kulky rozmrzly a spadly zpátky do šourku z onoho místa poblíž teplého perinea, kam v hrůze prchly.

„Pátek, půl dvanácté, osobně s doktorem Ráem. Budeme mít

dítě.“

Dítě neměli onen pátek v půl dvanácté, ani ten další. Teprve

šestý pátek po první konzultaci a složení zálohy a lékařské prohlídce a hovoru mezi čtyřma očima, nejprve s mamadží a pak s dadadžím, si mohli vybrat z menu. A bylo to menu jako z té nejluxusnější restaurace. Rodiče jen zamrkali. Inteligence ano pohledný zevnějšek ano vylepšené soustředění ano rozšířená paměť a rychlejší práce s ní ano zdraví bohatství síla štěstí, všechno, co měl Vin Džohár. A víc.

„Prodloužená délka života?“ povytáhla obočí mamadží.

„Á, ano, to je novinka. Technika, na kterou jsme právě dostali

licenci.“

„Znamená to...?“

„Přesně to, co říká název.“

Rodiče znovu zamrkali.

„Váš syn...“ (pro upřesnění, byl jsem to já, koho si tenkrát

sestavovali) „...dostane do vínku mnohem delší život, naprosto zdravý a plný energie.“

„O kolik delší?“

„Dvojnásobek současného průměru. A ten činí... hm, pro lidi

jako my, majetné, vzdělané příslušníky střední třídy, s přístupem ke kvalitní lékařské péči, zhruba osmdesát let. Takže to vynásobte dvěma.“

Třetí mrknutí.

„Sto šedesát let?“

„Přinejmenším. Mějte na paměti, že lékařské zázraky se dějí

každý den. Neexistuje důvod, proč by váš syn...“

„Višnu.“

Můj otec vytřeštil na matku oči. Netušil, že nové dítě už má

jméno. Ještě si neuvědomil, že do této věci nemá co mluvit. Jeho kulky však pochopily a schoulily se mu strachem ve volných a chladivých (podporuje produkci spermatu) hedvábných trenýrkách.

„Višnu, Pán, vládce a uchovatel.“ Doktor Ráo uctivě sklonil

hlavu. Byl ze staré školy. „Víte, často přemýšlím nad tím, jak se procesy početí, těhotenství a porodu odrážejí v deseti vtěleních Pána Višnua – ryba coby neposedná spermie, želva Kurma coby vajíčko, Varáhův akt vyzvednutí Země ze dna oceánu coby oplodnění...“

„A co Vámana, ten trpasličí bráhman?“ přerušil ho otec.

„Áno, Vámana,“ protáhl doktor Ráo. Mluvil velmi pomalu

a působil dojmem, že čím víc se blíží koncům svých vět, tím víc

se vzdaluje jejich pointě. Spousta lidí jej proto omylem považo

vala za hlupáka, on však ve skutečnosti jen formoval dokonalé

pointy. Proto také neposkytoval mnoho televizních či netových

rozhovorů. „Ten je vždy potíž, že ano. Na druhé straně ale váš

syn bude pravý bráhman. A Kalki, ano Kalki. Ten, kdo ukončí

Věk Kálí. Kdo ví, třeba bude svědkem zániku tohoto světa v pla

menech a povodních a zrození nového. Áno áno, dlouhověkost.

Znamenitý rys, nese však s sebou několik menších negativ.“

„To je jedno. My ji berem. Déví Džoharová ji nemá.“

A tak dali otci do ruky umělohmotný kelímek a poslali jej

nachytat trochu posvátných ryb. Matka šla s ním, jednak aby

tomu dodala zdání aktu lásky, ale hlavně proto, že se jí nelíbila

představa manžela se západním pornem. Několik pátků nato za

bodl doktor Ráo do matky dlouhou jehlu a sklidil snůšku jejích

želvích vajíček. K tomu nebyl partner zapotřebí. Šlo o akt bio

logie. Pak pomalu mluvící doktor udělal, co bylo třeba, a vy

zvedl osm blastul ze dna hlubokého oceánu své umělé dělohy.

Vybral z nich jednu jedinou – mě! Byl jsem to já, já! Malý

Višnu! Podívejte! Podívejte se na mě! – a vložil ji do matčiny

dělohy. Teprve tehdy si matka uvědomila všechny důsledky mé

dlouhověkosti, která byla vykoupena za cenu stárnutí o polo

vinu pomalejšího oproti běžné, nebráhmanské populaci. Po

osmnácti měsících těhotenství, osmnácti měsících ranních ne

volností a nadýmání a špatného krevního oběhu a popraskaných

žilek a inkontinence a bolestí zad a hlavně zákazu kouření, mne

matka s mocným zavřeštěním Konečně, konečně! Vytáhněte ze

mně tu věc, do hajzlu! porodila 27. září 2027, kterýmžto dnem

tedy vstupuji na scénu svého příběhu.

* * *

BRATR MNE NENÁVIDÍ

Do jakého světa jsem se to narodil! Do jakých časů! Věk

světla a skvělosti. Zářivá Indie přivedla na svět Zářivý Ávadh,

Zářivý Bhárat, Zářivou Maráthu, Zářivé Bengálsko – všechny

zářivé fasety našeho mnohého lidu. Hrůzy nového Rozdělení

zůstaly za námi, až na válečné mrzáky žebrající u vchodů do

metra, gangy bývalých nezletilých kyberválečníků s narušenou

sociální inteligencí, občasné výtrysky uspaného bojového waru

pohřbeného hluboko v městské síti a režisérů angažovaných do

kumentárních snímků, kteří měli za to, že jsme své sebezmrza

čení neoplakali, jak se sluší a patří, a že jsme se nesmířili s mi

nulostí. Smiřování s minulostí? Dillí na takové zápaďácké vy

myšlenosti nemělo čas. Ať mrtví pohřbí mrtvé, je třeba vydělá

vat peníze a užívat si života. Naše nové bulváry a tržiště, hy

permarkety a zábavní centra se hemžily mladými, optimistic

kými, zářivými lidmi. Byl to čas odvážné nové módy, otce po

buřovaly sukně nad kolena a matky vrtěly hlavou nad výstřed

ními účesy, čas nových trendů a obsesí, které zestárly a vy

stydly, sotva se objevily na stránkách gupšupových serverů, čas

deseti tisíců převratných nových myšlenek, které se rozplynuly,

sotva byly vyřčeny, jako mentální kvantová pěna. Bylo to mládí

a sebevědomí a uskutečnění všeho, nač kdysi aspirovala stará

Matka Indie, ale především to byly peníze. V Dillí stejně jako

ve Váránasí, Kolkatě, Mumbaji, Čennaji, Džajpuru. Myslím ale,

že hlavně v Dillí. V bývalé Indii bylo hlavním městem z roz

maru, nikoli po právu. Mumbaj, dokonce i Kolkata, je vždy za

7XB-1


stiňovaly. Teď tedy konečně bylo nezpochybnitelnou metropolí svého vlastního národa a zářilo jako démant. Má nejranější vzpomínka, z doby, kdy mi ještě všechny smysly splývaly, kdy zvuky voněly a barvy šly poznat po hmatu a realita byla jednotná, nikoli hrubě rozkouskovaná podle tělesných orgánů, zachycuje proužky světla, které mě šimrají na vzhůru obrácené tváři, světla všech barev i jiných vjemů, světla, které nediferencovanému kortexu drnčí a zvoní jako alikvotní tóny sitáru. Seděl jsem zřejmě v autě a šofér nás vezl osvětleným centrem města na nějaké soirée či něco podobného, každopádně si pamatuji jen to, jak jsem se křenil do mihotavého, zpěvného světla. Dodnes když si představím Dillí, vybaví se mi řeka světla, proud stříbrných tónů.

A jaké to bylo město! Za Starým Dillí a Novým Dillí, za Ještě

novějšími Dillí jako Gurgáon, žádané předměstí Saríta Viháru nebo sídliště Nového přátelství, se zvedalo Nejnovější Dillí. A dále Neviditelná Dillí, Dillí dat a čísel a softwaru. Distribuovaná Dillí, sesíťovaná Dillí, Dillí spletená z optických kabelů a bezdrátových spojení, nehmotná Dillí, která prostupovala ulicemi a budovami hmotného města. Žili zde zvláštní noví obyvatelé – počítačové obsazení Města a venkova, vševládnoucí telenovely, která, přes svou absolutní umělost, byla skutečnější než samotný život. A naší fascinaci se netěšily jen postavy; genialita produkce spočívala v počítačových hercích, kteří byli přesvědčeni, že své postavy opravdu hrají a že vedou život nesouvisející se scénářem. Právě jejich skandály a aféry a svatby a klepy, které se kolem nich točily, nás zajímaly víc než životy našich přátel a sousedů. A na ulicích a náměstích nás míjeli (a námi procházeli) ještě jiní úžasní tvorové – sintely, panteon strojových inteligencí, které plnily naše netělesné potřeby, od bankovnictví přes právnické služby a domácí účetnictví až po role osobních sekretářek a asistentů. Byly všude a nikde, rozčleněné na úrovně a hierarchie. Vysokoúrovňové sintely se kaskádovitě rozpadaly na subrutiny a nízkoúrovňové monitory a procesory. Naopak, tisíce totožných nula osmiček (inteligence pouličního prasete), určených ke každodenní rutinní práci, se prostřednictvím uzlů a spojení rozrůstaly do jedniček (inteligence opice), a ty se slučovaly v nejvyšší reálnou úroveň, dvojky, nerozlišitelné od člověka v sedmdesáti případech ze sta. Nad dvojkami se pak tyčila bájná a obávaná Třetí generace, mnohonásobně přesahující inteligenci člověka. Kdo opravdu rozuměl takové existenci, bytostem mnoha částí, které si samy sebe mnohdy ani neuvědomovaly? Jedině džinové, starodávní obyvatelé Dillí, a samozřejmě bohové, nejstarší ze všech. Ti rozuměli sintelům víc než dobře.

Ve hmotném městě vyrostly nové kasty. Na ulicích se obje

vilo nové pohlaví, jako by spadlo z nebe – neuta, která odmítla kompromisy starých hidžrů a hrdě nebyla ani muži, ani ženami. A pak tu byli samozřejmě lidé jako já, vyšlechtění už ve spermii a vajíčku, kteří dostali do vínku neuvěřitelné dary a několik delikátních prokletí – bráhmani. Ano, byl jsem fracek z vyšší střední třídy, geneticky privilegovaný, a Dillí se přede mnou prostíralo jako svatební hostina. Bylo to mé město.

Dillí mě milovalo, milovalo všechny mé bráhmanské bratry

a příležitostné sestry. Byli jsme úžasní, bizarní, zázrační avatárové. Měli jsme neomezené možnosti, byli jsme potenciálem Ávadhu. Prvorození, ti byli výsledkem náhody, ale my, bráhmani, jsme byli opravdoví ávadští Bhaiové. Měli jsme dokonce vlastní komiks, téhož jména. Díky svým nadpřirozeným genetickým schopnostem jsme bojovali se zločinci, démony a Bháraťany. Byli jsme superhrdinové. Prodával se výborně.

Možná si říkáte, že jsem byl dětsky bezstarostný, genetický

aristokratický prcek v kolébce, co mžourá do slunečního světla

proudícího skleněnými stěnami do našeho podkrovního

apartmá. Chyba lávky. Navenek jsem sice mžoural a rozkošně

si broukal, ale uvnitř prorůstala nervová spojení mou prodlou

ženou míchou a mozečkem a řečovým centrem s nadpřirozenou

rychlostí. Ta šmouha světla, ta sprška stříbrných tónů se kvapně

třídila na předměty, zvuky, vůně, vjemy. Viděl jsem, slyšel

jsem, cítil jsem, ale zatím jsem nerozuměl. A tak jsem si vytvá

řel asociace, vzorce a schémata, svět, který do mě pronikal

všemi smysly a stoupal vzhůru planoucím stromem mé nervové

soustavy, jsem vnímal v souvislostech, jako sítě a přediva a kon

stelace. Vypracoval jsem si svou vnitřní astrologii a na jejím

základě, dřív, než jsem psovi začal říkat pes, kočce kočka

a matce matka, jsem chápal vzájemnou propojenost všeho ko

lem mne. Viděl jsem celkový obraz, ten nejcelistvější. To byla

má opravdová superschopnost, která mi zůstala dodnes. Nikdy

jsem se neuměl pouhou myšlenkou přenést na Lanku nebo na

dálku pohnout horou, nebyl jsem pánem ohně či blesku a do

konce ani své vlastní duše, ale vždycky mi stačil jediný pohled,

abych spatřil celistvý, úplný a absolutní obraz.

Mamadží si uvědomovala čím dál víc, že požehnání doktora

Ráa jsou smíšená. Ono soirée se konalo v domě Déví Džohá

rové, matky úžasného Vina. Ten pobíhal po bytě ve své dětské

módě značky SonSun z Los Angeles a jeho ájáh za ním. Šiv si

hrál s ostatním nebráhmany na střešní zahradě, šťastně a spoko

jeně se věnoval svým omezeným, nevylepšeným aktivitám. Jak

rychle z něj to pozlátko oprýskalo, sotva jsem se narodil! Já si

hověl v kočárku, kulil oči na matky zlatých dětí a něco si žvatlal.

Věděl jsem, že Šiv žárlí, ačkoli jsem na to neměl slova ani emo

cionální jazyk. Viděl jsem to však v tisíci jeho pohledech a vý

razech, v tom, jak seděl u stolu, jak se mnou jel v autě, jak v hy

permarketu capal za ájáh Mínakší, která mě vezla v kočárku,

v tom, jak stál u mé kolébky a pozoroval mě s měkkým svitem

v očích. Věděl jsem, co je to nenávist.

Vin se optal Déví, zda si může jít hrát na střechu s ostatními.

Prosím.

„Dobrá, ale nepředváděj se,“ svolila Déví Džohárová. Když

se odbatolil, Déví si ostýchavě přeložila kotník přes kotník a po

ložila si ruce na kolena, takhle.

„Miro, neber si to nijak ve zlém, ale tvůj Viš... no, já jen, že

ještě nemluví. Vin už v jeho věku používal dvě stě slov a slušně

zvládal i syntax a gramatiku.“

„A neměl by už aspoň, no, lézt po čtyřech?“ zeptala se Uša.

„Kolik mu je – patnáct měsíců? Není tak trochu... pomenší?“

připojila se Kiran.

Nato se Mamadží zhroutila v slzách. Mohly za to provřískané

noci a tišení a houpání a přebalování a kňourání a tahání za noční

košili a únava, panebože ta únava, ale ze všeho nejvíc kojení.

„Kojení? Po roce?“ nevěřila Uša. „Tedy četla jsem, že ně

které matky kojí léta, ale to se týká vesničanek nebo mamin, co

to s mateřskou láskou trochu přehánějí.“

„Bradavky mám úplně rozžmoulané,“ vzlykala mamadží.

„Viškovi je sice patnáct měsíců, ale biologicky je stěží osmi

měsíční.“

Měl jsem žít dvakrát déle, avšak stárnout o polovinu poma

leji. Těhotenství bylo zdlouhavý, vleklý úsvit; dětství neko

nečné ráno. Když šel Šiv poprvé do školy, já se teprve začínal

batolit. Když jsem dosáhl univerzitního věku, vězel jsem stále

8 XB-1


v těle devítiletého kluka. Dospělost, produktivní věk, stáří, to byly milníky tak vzdálené na nesmírné pláni mé dlouhověkosti, že jsem nepoznal, zda to jsou mravenci, nebo velkoměsta. Jednou jsem se měl dočkat života slavného a dlouhého, který se zapíše do análů, ale mé dětství bylo pro matku zlým snem.

„Já vím, že mateřské je nejlepší, ale možná bys měla zkusit

přejít na kojeneckou výživu,“ navrhla Déví konejšivě.

Vidíte, jak si pamatuji každé slovo? Další z dvojsečných darů

doktora Ráa. Zapomenu, jen co si úmyslně vymažu z paměti. Rozuměl jsem každému slovu, v patnácti měsících jsem znal nekonečně více slov než ten tvůj drahoušek Vin, krávo Déví. Všechna ale byla ve mně uvězněná. Můj mozek je zformoval, ale můj hrtan, jazyk a mé rty je neuměly vyslovit. Byl jsem zajatcem svého kočárku, ze kterého jsem se culil a šermoval tlustými pěstičkami.

Jen čtyři bytosti mi rozuměly, jen a pouze čtyři, a všechny

přebývaly v elegantním umělohmotném motýlovi, který visel nad mou kolébkou. Jmenovali se TikkaTikka, Badšánti, Púli a Nín. Byly to sintely, které mě hlídaly a bavily písničkami a příběhy a hezkými obrazci barevného světla, protože mamadží se zdály Mínakšíiny pohádky na dobrou noc příliš strašidelné pro vnímavého bráhmana. Sintely byly ještě hloupější než mí rodiče, neboť se nemohly vymanit ze svého naprogramování úrovně 0,2. A tak jsem s nimi mohl komunikovat.

TikkaTikka mi zpíval písničky.

V malé loďce zelené

na modrém oceánu

spí náš malý Višnu pán

a pluje vstříc ránu.

Tuhle zpíval každý večer. Líbila se mi. Dodnes si ji prozpě

vuji, když táhnu se svým kočičím cirkusem podél zpustošených břehů Maty Gangy.

Púli imitoval zvířata, špatně. Byl to kretén. Jeho hloupost mě

doslova urážela, a tak jsem si ho vůbec nevšímal.

Badšánti, líbezná Badšánti, byla tkadlenou příběhů. „Chtěl

by sis poslechnout příběh, Višku?“ zněla slova, jimiž vždy začínaly celé hodiny fantazie a úžasu. Protože já nezapomínám. Vím, že nikdy nevyprávěla jeden příběh dvakrát, pokud jsem ji o to nepožádal. A jak jsem ji žádal? Na to vám musím představit posledního z mých sintelů.

Nín komunikoval jen prostřednictvím obrazců světel a barev,

které mi tančily po tváři, neutuchající kaleidoskop, který měl stimulovat mou vizuální inteligenci. Nín byl ze všech nejchyt - řejší. Jelikož uměl odčítat z výrazů tváře, byl první, koho jsem naučil svůj jazyk, velice jednoduchý systém mrkání. Jedno mrknutí pro ano, dvě pro ne. Bylo to pomalé, mučivé, ale jiná cesta z vězení mého těla nevedla. Díky Nínovi, který předčítal odpovědi na Badšántiny otázky, jsem dokázal vyjádřit cokoli.

Jak přesně mne můj bratr nenáviděl, ptáte se? Popíšu vám

jednu příhodu, která se nám stala v Kašmíru. Po třetím suchu v řadě se matka zapřísáhla, že už nikdy nestráví léto v dillíském vedru, hluku, smogu a choroboplodném prostředí. Město připomínalo psa, který leží na ulici s vyplazeným jazykem, prašivý a divoký a špinavý, a čeká na monzun a na sebemenší záminku, aby se do vás zakousl. Mamadží si vzala příklad z Britů před sto lety a vzala nás do chladného a vysokého Kašmíru. Zelený Kašmír, modré jezero, pestrobarevné hausbóty a vysoko nad tím vším horská cimbuří. Tehdy na sobě ještě pořád měla sněžné

čepičky. Pamatuji si, jak jsem užasle mrkal na zázračné Dalské

jezero, zatímco s námi šikara uháněla k hotelu, který se majes

tátně zdvihal z vody jako pohádkový palác z Badšántiných pří

běhů. Mí čtyři přátelé se třepotali ve větru. Naše loďka mířila

k molu, na němž už čekali portýři v rudém turbanu, aby nás pře

stěhovali do našeho chladného letního apartmánu. Šiv stál na

zádi. Chtěl jim hodit uvazovací lano.

To ticho, to čisto, ten vysokohorský chládek Kašmíru po dusi

vém vedru Dillí! Pohupoval jsem se a zubil se v kolébce a mával

ručkama radostí z lahodného vzduchu. Všechny mé smysly se

krmily, každý můj nerv tepal životem. Večer mi TikkaTikka zpí

val, Badšánti vyprávěla a Nín mi na tváři kreslil hvězdy.

Jednou jsme si naplánovali výlet loďkou na jezero. Sbalili jsme

jídlo a pití a těšili se na společně strávené chvíle. Překazila to jen

drobnost, dodnes ji mám před očima, tak malá, že vypadala jako

náhoda. Ale žádná náhoda, bylo to pečlivě naplánované.

„Kde mám medvídka Gundiho? Ztratil jsem medvídka Gun

diho,“ rozplakal se Šiv, když s ním otec nastupoval do loďky.

„Potřebuju medvídka Gundiho.“ Rozběhl se po přístavním

můstku ke břehu. Dadadží jej chytil do náruče.

„Kampak, kampak? S takovou bychom se daleko nedostali.

Zůstaň tady a ani se nehni. Kde jsi ho viděl naposled?“

Šiv pokrčil rameny, zapomnětlivé neviňátko.

„Pojď, půjdu s tebou, sám bys nic nenašel, akorát by ses taky

ztratil.“ Matka hlasitě, rozčileně vydechla nosem. „Kdepak, Šive,

ty zůstaneš tady, slyšíš? Ničeho se nedotýkej. Budeme hned

zpátky.“

Pod stříškou člunu na mě padl temnější stín. Šiv stanul nade

mnou. Výraz na jeho tváři nikdy nezapomenu, i kdybych stokrát

chtěl. Přeběhl nástupní můstek, odvázal lano a pustil je do vody.

Zamával mi na rozloučenou, pá pá. Vítr se opřel do barevné

bavlněné plachty a odfoukl mě od břehu. Křehkou drobnou ši

karu zavezl daleko od útočiště Jezerního hotelu, na čím dál ne

klidnější jezero. Loďka se houpala a kymácela a točila jako

káča. Rozplakal jsem se.

Nín si všiml mého výrazu. TikkaTikka se probudil v malém

umělohmotném motýlovi, kterého mi rodiče zavěsili na bam

busovou hřebenovou tyč. Zazpíval mi:

Jezero velké a jezero hluboké

malý pán Višnu se chystá už spát

vítr je silný a slunce je vysoké

do země snů si jde náš Višnu hrát.

„Ahoj, Višnu,“ řekla Badšánti. „Chtěl by sis poslechnout po

hádku?“

Dvě mrknutí.

„Nechceš pohádku? Tak to tě nechám spát. Dobrou noc,

Višnu.“

Dvě mrknutí.

„Nechceš pohádku a nechceš ani spát?“

Jedno mrknutí.

„Tak si něco zahrajeme.“

Dvě mrknutí. Badšánti se odmlčela na tak dlouho, že jsem si

pomyslel, že zamrzla. Byla velmi jednoduchý sintel.

„Nechceš pohádku, nechceš spát, nechceš si hrát?“ Mrkl

jsem. Tak hloupá, aby se zeptala Tak co tedy chceš? Badšánti

nebyla. Vtom zazpíval TikkaTikka zvláštní písničku, kterou

jsem od něj nikdy předtím neslyšel.

9XB-1


Vítr a vlny

a bouřlivé vody

nesou už Višnua

do nepohody.

Měl pravdu. Šikara byla daleko od břehu, bokem ke směru

větru, a vlny s ní divoce houpaly. Jediný silnější závan ji mohl překotit a poslat mě na dno Dalského jezera. Ve svém vlastním komiksu jsem sice hrdina, leč geny pro dýchání pod vodou mi doktor Ráo nenadělil.

„Jsme na lodi a plujeme daleko, předaleko?“ zeptala se Bad

šánti.

Ano.

„Daleko od břehu?“

Ano.

„Jsme sami?“

Ano.

„Je Višnu šťastný?“

Ne.

„Bojí se Višnu?“

Ano.

„Je Višnu v bezpečí?“

Dvě mrknutí. Badšánti se znovu odmlčela. A pak se rozkři

čela: „Pomoc, vyslyšte volání o pomoc! Malému pánovi Višnuovi hrozí nebezpečí! Vyslyšte volání o pomoc!“ Hlas byl tenký a plechový a přes větrné jezero se určitě daleko nedonesl, ale některý z mlčenlivých sintelů, snad hloupý Púli, zřejmě vyslal rádiový, bluetoothový a GPS signál, protože jeden rybářský člun náhle nastartoval motor, otočil se a vyrazil ke mně na dlouhém chvostu zvířené vody.

„Děkuji, děkuji vám pánové a zachránci,“ blábolila Badšánti,

když dva rybáři přitáhli mou šikaru blíž a ke svému údivu spatřili, jak v ní na podušce leží batole a směje se na ně.

MAPA KRESLENÁ V HLAVĚ

Celý můj dlouhý život byl nějakým způsobem svázán s vo

dou. Mé rodiče seznámila povodeň, sintely mě zachránily před utonutím v jezeře. I teď se ubírám podél svraštělé vzpomínky na Gangu, splynulou z vlasů Šivových. A právě voda mne proměnila v ávadského superhrdinu, třebaže zcela jiného druhu, než byl jistý ávadský Bhai, který přeskakoval mrakodrapy a na stránkách komiksu Virgin nikdy nevyrostl ani o píď.

Povyk, který se zvedl poté, co mě téměř čtyřletý Šiv poslal

v loďce na otevřené jezero, samozřejmě nebral konce. Bratr vše okamžitě přiznal. Nesl to stoicky. Nejhorší ze všeho byl terapeutický proslov mého otce. Skoro mi bylo bratra líto. Aspoň že matka se vztekala, zuřila a běsnila. A svůj hněv nezavinula do nekonečných Jak jsi na to přišel a Dovedu si představit, jak se cítíš aPromluvme si o tom jako chlapi. A neuklidnila se, ani když konečně přišel pozdní a skrovný monzun a my se vrátili do Dillí promočení deštěm, do nádherného, bohatého aroma mokrého prachu, parfému sladšího než jakékoli kadidlo. Po čtyřech dnech však pršet přestalo a Dillí dostalo strach. Jen díky tomu se můj příběh nedostal do novin. PATNÁCT MILIONŮ ŽÍZNIVÝCH HRDEL je naléhavější sdělení než ČTYŘLETÝ KLUK SE POKUSIL UTOPIT SVÉHO BRÁHMANSKÉHO BRATRA.

Šivovi samozřejmě naordinovali poradenství, zdlouhavé

a drahé, a dětský psycholog se nakonec stejně nezmohl na víc než: „Jde zřejmě o nejobtížněji řešitelný případ bratrské rivality,

jaký jsem kdy viděl. Váš starší syn má kolosální pocit privile

govanosti a jen velice nelibě nese to, co považuje za ztrátu sta

tutu a rodičovské přízně. Svého činu přitom nikterak zvlášť ne

lituje, pročež se obávám, že se znovu pokusí Višnuovi ublížit.“

Rodiče si jej vyslechli a došli k vlastnímu závěru. Šiv a já spolu

nemůžeme žít, a proto budeme žít odděleně. Otec koupil byt na

opačném konci města. Šiv se do něho nastěhoval spolu s ním.

Já zůstal s mamadží a ještě s jednou. Než se rozloučili, tělnatý

Tušar se s matkou ještě naposledy pomiloval, neplánovaně, bez

výběru pohlaví či genetické regulace. A tak se narodila Sara

svatí, poslední z božské trojice. Má sestra.

Vyrůstali jsme spolu. Leželi jsme vedle sebe, každý ve své ko

lébce, a nedívali se na své stimulační a výchovné hračky, ale je

den na druhého. Na krátkou blaženou chvíli jsme na tom byli

stejně. Spolu jsme se učili chodit a mluvit a ovládat svěrače. Když

jsme byli sami, mumlal jsem sestře slova, která jsem znal, slova,

která mi v lebce tak dlouho hřadovala a štěbetala a teď byla volná,

jako když někdo otevře dokořán dvířka tmavého a zatuchlého ho

lubníku na dillíské střeše. Byli jsme si blízcí jako dvojčata. Ale

pak, týden po týdnu, měsíc po měsíci, mě Sarasvatí začala pře

růstat. Byla čím dál větší, tělesně vyspělejší, obratnější, jazyk jí

nikdy nezadrhával o tu hrstku jednoduchých slov, která znala,

a ve mně zatím neartikulovaně chřestily básně a védy. Z dvojčete

se stala starší sestra. Byla překvapením, radostí, potomkem, od

nějž se nic nečeká, takže nemůže zklamat. Já ji miloval. Ona mi

lovala mě. O šepotavých večerech, při západech slunce

a v chládku klimatizace jsme našli společnou řeč a porozumění

zrozené ze sdílených her, jazyk, kterému naše mnohé a nenávi

děné chůvy, a dokonce ani naše matka, nikdy nepřišly na kloub.

Na opačném konci města, ve skleněném apartmánu na střeše

mrakodrapu s vyhlídkou na fenomenální smogové západy slunce

vyrůstal odděleně Šiv. Bylo mu pět a půl, byl primus třídy, rostl

k velikosti a slávě. Jak že to vím? Jednou za týden chodil otec

na návštěvu svého mladšího syna a dcery a na rychlý, uškudlený

večer se svou milou. TikkaTikka, Púliho, Nína a Badšánti jsem

dávno nahradil výkonnějšími (a diskrétnějšími) sintelovými slu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.