načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2013/06 - redakce XB-1

XB-1 2013/06

Elektronická kniha: XB-1 2013/06
Autor: redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6610-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Tom Holt: Brownovy emoce

Paul Melko: Deset sigma

J. Parkerová: Purpurová a černá

Domácí SF

Michal Sirotek: Skrze dráty

Miroslav Hokeš: Dobrou noc, Rosalinde

Publicistika

Jason Sanford: S řevem vstříc budoucnosti…

Edita Dufková: Báječný zelený svět

Pavel Žďárek: Filmové adaptace knih z žánru fantasy II

Fantastická věda

Hrdinové JP4 budou „nazí“; Dechový otisk;

Recept na lodní beranidlo; Buněčný kompas;

Hvězda přestrojená za planetu

Filmfaroniáda

Filmová soutěž: Star Trek: Do temnoty

Filmové premiéry; Hostitel; Nevědomí; Lesní duch;

I. Joe 2: Odveta; Jack a obři; Jurský park 3D;

Temné nebe; Hrůza v Connecticutu 2: Duch Georgie; Klapka!

Vivisektor

Lupa: František Novotný: Křižník Thor

Čtenáři čtenářům; Connie Willisová: Vnitřní záležitosti;

R. Tallis: Brány pekel; John Scalzi: Jiná rasa; Marie Lu: Legenda;

Mark Frost: Paladinovo proroctví: Probuzení;

Lincoln Child: Třetí brána; Michaela Burdová: Syn pekel – Vlčí krev;

Jon Sprunk: Syn Stínu; Pawel Huelle: Poslední večeře;

Drsná škola; Když to krvácí, můžete to zabít!;

Americký upír 1; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/05 XB-1 2015/05
 (e-book)
XB-1 2014/08 XB-1 2014/08
 (e-book)
XB-1 2016/12 XB-1 2016/12
 (e-book)
XB-1 2011/06 XB-1 2011/06
 (e-book)
XB-1 2011/09 XB-1 2011/09
 (e-book)
XB-1 2017/12 XB-1 2017/12
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Vážení čtenáři,

z rozhodnutí vydavatele mám tu velice nemilou povinnost informovat vás, že toto číslo je číslem

posledním a vydávání časopisu XB-1 se tímto zastavuje. Nemusím jistě zdůrazňovat, že je nám to

velice líto.

Na vině jsou ekonomické problémy, které se po dobu vycházení časopisu nepodařilo uspokojivě

vyřešit. Nejde jen o to, že se nám po zániku předchozího časopisu z různých důvodů nepodařilo

oslovit všechny původní čtenáře a čtenářská základna tak narůstala velmi pomalu, ale na stavu se

podepsala i ekonomická situace celé naší společnosti (zvyšování DPH, nedostatek inzerentů, ne

dostatek rodinných financí, které by mohly být investovány do kultury).

Veškeré závazky, které časopis měl a má, budou, samozřejmě, uhrazeny.

Děkuji za sebe, redakci i vydavatele za vaši přízeň a podporu, s níž jste nám pomáhali překonávat

všechny obtíže a překážky.

Vlado Ríša

Má-li někdo chuť a finanční možnost stát se vydavatelem časopisu XB-1, nechť se okamžitě

obrátí na mail: risa@casopisxb1.cz.


Do pádu vrabce samozřejmě zasáhla zvláštní prozřetelnost.

Vrabec, o kterém je řeč, spadl z výšky tři sta metrů z blankytně

modré švýcarské oblohy do přívodu vzduchu primárního ventilačního pole šestého reaktoru ještě většího urychlovače částic v Dornbergu.

Bylo by nadsazené předpokládat, že by lidé v Dornbergu mohli

s podobnou eventualitou počítat; byli dobří, ale ne zase tolik. Pokud jde o obecnou ptačí hrozbu, zajistili se proti ní pomocí velmi kvalitních drátěných sítí na přívodech vzduchu, které měly zabránit opeřeným narušitelům v průniku do potrubí a zablokování průtoku vzduchu, které by případně mohlo způsobit přehřátí a tím i výraznou změnu vzhledu severozápadní Evropy a prudké zastarání map této oblasti. Rozumná, účinná prevence. Měla by fungovat. Vrabec, který přijde o život ve vzduchu a spadne na sání, by se měl odrazit jako akrobat na trampolíně a neškodně zmizet v zapomnění.

V 1 855 067 variantách z 1 855 068 obecně uznávaných verzí

drát vydržel a pták se odrazil.

* * *

Malá hranatá krabička ho v kapse tížila jako zbraň nebo

Raskolnikovova sekera. Ten předmět u sebe měl proto, že chtěl vykonat závažný čin s možnými katastrofálními následky. Uvědomoval si to celou cestu od bran univerzity k Široké ulici, kde jeho pozornost na chvilku upoutala trička se ženami s ještěřími hlavami ve výloze obchodu se suvenýry. Když překonal nutkání a pokračoval ke svému cíli, připomněla se mu skříňka tím, že se mu zavrtala do stehna. Jako by mu dávala na srozuměnou, že ji má stále u sebe.

Možná proto, že v té krabičce byl uložený prsten. Ne, ne

dokázal udělat člověka neviditelným. Spíše naopak. Jestli byla pravda, co slyšel, ve chvíli, kdy vyjmete prsten z krabičky a provedete příslušný rituál, začnete si připadat jako ten nejnápadnější člověk na planetě. Když s tou zatracenou věcí v kapse zabočil za roh na Obilný trh, konečně mu došlo, proč byl tenhle prsten tak vhodnou rekvizitou pro největší filmový příběh všech dob. Jak si tak odpočíval u něj v kapse, pohrával si s jeho vědomím zhruba stejně intenzivně, jak by to asi dokázala nějaká smrtící zbraň.

Ale na rohu Široké ulice a Obilného trhu se netyčí žádná oh

ňová hora, do které by ten nešťastný šperk mohl vrhnout, a tak prošel kolem rychlého občerstvení a knihkupectví a snažil se nemyslet na to, proč je prsten tak nesnesitelně důležitý. Marně.

Byla samozřejmě dokonalá nebo se k dokonalé kráse limitně

blížila. Úchvatně krásná, neuvěřitelně inteligentní, milující, moudrá, vtipná, odvážná – oplývala v podstatě všemi možnými kladnými vlastnostmi – prakticky jediné, co se jí dalo vytknout, byl její vkus co se týkalo mužů, konkrétně jeho. Kromě toho (a samozřejmě ještě věkového rozdílu) byla tak dokonalá, že mu z ní šla hlava kolem. Když si zjistil, že Jennyin otec vlastní pivovar, nebyl ani v nejmenším překvapen. Bylo to svým způsobem nevyhnutelné.

Je to trochu zvláštní, pomyslel si, když se zastavil a zasněně

studoval turistické boty ve výkladu obchodu se sportovními potřebami, že je tady, že putuje s prstenem v kapse, a že celé jeho

vědomí zaměstnává jediné – snaha najít něco, co by se jí dalo vy -

tknout. Tak se asi nechová člověk, kterého čeká nejšťastnější

transakce jeho života.

(Měla hnědé vlasy, on má ale po zralé úvaze asi raději

blondýnky. Měla brýle. Bože, pomyslel si, nic lepšího už mi

uchystat nedokážeš?)

Je to tím věkem, pomyslel si. Jsem o devět let starší než ona.

To je hodně. Za deset let to asi nebude tak strašné, ale teď, třicet

a jednadvacet, to je sakra rozdíl. Ona si z toho ale zjevně nic ne

dělá; a na svůj věk vypadá velmi rozumně a já se podle mé matky

chovám jako dvanáctiletý výrostek. Námitka se zamítá. Nebo ne?

Nebo ano?

Kdyby se prsteny uměly chichotat, tenhle by to udělal. Vylovil

kapesník a upěchoval jím krabičku, ale podle všeho to nebylo

k ničemu.

Musí to být tím věkem, pomyslel si, když se přinutil projít ne

všímavě kolem výlohy obchodu s hrami. Jí to možná nevadí, mně

určitě. Já, třicetiletý postgraduální student a asistent v oboru rané

byzantské keramiky; ve třiceti stále ještě studuju. Říká se, že člo

věk je tak starý, na kolik se cítí; a nejmíň jednou je to pravda.

Mám pocit, že mi je –

Zarazil se a zablokoval vchod do herního obchodu. Kolik

přesně? Někdy (když je potřeba vyprat nebo když už se mytí ná

dobí nedá odkládat) si připadá na telecích dvanáct. Jindy, když

ho jeho studenti zvou, aby si s nimi večer vyrazil, mu musí být

nejmíň osmačtyřicet. Když ta dvě čísla sečtete a výsledek vydělíte

dvěma, vyjde vám průměrných třicet, což se shoduje s údajem na

jeho rodném listu. Na třicet si ale nikdy nepřipadal ani zdaleka.

To je samozřejmě nedostatek v hypotéze o lineárním čase, která

dobře vypadá a funguje na papíru, ale nemá žádnou souvislost se

skutečnou lidskou zkušeností. Co by se ostatně dalo čekat od

teorie, kterou vytvořili vědci.

Trochu se zastyděl. Jenny byla samozřejmě vědec. Podle

všeho vynikající, opravdový mág na částicovou fyziku, i když

neměl ponětí, co to vlastně je. Podle všeho fyzika nějakých titěr

ných kousků něčeho. Zjevně nic důležitého.

Pocítil prudký úder na solar plexus, který mu vyrazil dech. Na

chvíli se propadl do obrovského, tichého a prázdného světa. Po

tom, když se mu plíce i mozek zase rozběhly, zaregistroval někde

blízko jakýsi vysoký naštvaný hlas. Podle všeho se obracel na

něj.

„Sakra, čum na cestu,“ ulevil si ten druhý.

„Pardon,“ odpověděl rychle, jako kajícný Pavlovův pes. Pak

mu ale došlo, že to byl on, kdo stál na místě. Otočil hlavu, aby

vznesl nějakou námitku, a všechny vulgarizmy, které se mu za

jeho dosavadní život nahromadily v hlavě, se rozplynuly jako

pára nad hrncem. Otevřel ústa, vyvalil zraky a ústa zase zavřel.

„Myslíte, že byste mi mohl přestat šlapat na šálu? Díky moc.“

Noha. Šála. Jo, jasně. O krok ustoupil. Sehnula se, ladně jako

losos přeskakující vodopád, a šálu zvedla. Nade všechny pochyby

byla neskutečně krásná...

„Ty...“ řekla mu.

Zírala na něj. Shodou okolností současně zíral i on na ni. Ale

ne úplně stejným způsobem. Zatímco on se do ní vpíjel očima,

utápěl se v kráse jejích očí a hořel jako můra v plamenu svíčky,

ona ho zkoumala pohledem někoho, kdo právě našel nějakou

3XB-1

Brownovy emoce

(BROWNIAN EMOTION)

Tom Holt potvůrku, která se mu prochází v zeleninovém salátu. „Ty...“ zopakovala.

A blondýna. Vždycky se mu nejvíc líbily blondýny.

„Co prosím?“ zeptal se jí.

Podívala se na něj ještě přísněji a on se nemohl ubránit myš

lence, že je mu něčím hodně povědomá. Kdyby se už ale někdy potkali, určitě by si to pamatoval, tím si byl naprosto jistý. Člověk nemůže zapomenout na někoho...

„Pitomče,“ vyštěkla.

Zamračil se. V duchu si říkal, že by to mohlo mít i lepší prů

běh. „Ehm,“ začal. „Podle některých je to asi celkem pravda. Protože se ale vůbec neznáme, jak to můžete vědět?“

Zasmála se. Byl by to nádherný smích, kdyby nebyl tak krutý

a určený výlučně jemu. „Ale no tak,“ řekla mu. Potom se zamračila. „Je to pravda, co? Tys zapomněl, kdo jsem.“

Chystal se protestovat, nenacházel ale žádná vhodná slova,

i když se snažil sebevíc. Místo toho jen tak zafuněl a odfrkl si.

„No,“ začala, „je to už asi devět let a...“ zamračila se. „Ty ses

ale nezměnil ani trošku,“ pokračovala. „Buď máš někde na půdě svůj hodně ošklivý portrét, nebo neexistuje žádná spravedlnost. Takže...“ mluvila vyrovnaně, on ale cítil napětí v jejím hlase, když ho stoicky, bez křiku ptala: „Vrátil ses na místo činu?“

„Promiňte,“ slyšel sám sebe, „vy mi chcete namluvit, že se

známe?“

Počastovala ho pohledem, na kterém byste si mohli upražit

kávu. „Jo, dalo by se to tak říct.“

„Devět let?“

„V podstatě do současnosti.“ Přimhouřila oči a tím svůj spalu

jící zrak zahřála o pár dalších stupňů. „Naposledy jsme se viděli na téhle ulici, necelých sto metrů od tohohle místa. Pamatuješ?“

„Ne.“

„Nepřišel jsi na schůzku,“ vysvětlila mu. „Pátého prosince,

před devíti lety, na to datum nikdy nezapomenu. Měli jsme se sejít před poštou. Místo toho jsem tě viděla...“

V chabém protestu zvedl ruku. „Tak moment,“ přerušil ji. „Pá

tého prosince před devíti lety?“

„Ano.“

„To jsem nemohl být já.“

„To teda sakra...“

„Byl jsem v Bostonu.“

Prošla mezi nimi drobná stařenka, která za sebou táhla tašku

na kolečkách. Nejspíš neměla nejmenší tušení, co se tady právě děje.

„Cože?“

„Boston, Massachusetts, Amerika. Tam jsem byl. Vedl jsem

tam seminář o slovanském vlivu na středověkou byzantskou keramiku. Čestné slovo.“

Po tváři jí přeběhl první lehký záchvěv pochyb. „To není

pravda.“

„Ale ano.“ Pocítil nával paniky a dodal: „Jestli chcete, můžu

vám to dokázat. Opravdu.“

„Tys byl před devíti lety v Bostonu?“

„Ano. Jasně se na to pamatuju. Musel jsem tam přednášet

a v předvečer jsem si polil poznámky pivem. Stránky se slepily k sobě, a když jsem se je pokusil oddělit, roztrhl jsem si je. Před dvěma sty sedmi význačnými učenci ze čtyř světadílů. Stál jsem tam jako opařený, pusu dokořán. Na něco takového se nezapomíná.“

Zkoumavě si ho prohlédla, jako by právě spadl z Marsu nebo

z Venuše, a on měl v tom kratičkém okamžiku, který následoval, čas na zamyšlení; opravdu mu připadala hrozně povědomá, skoro jako Jenny (najednou si na ni vzpomněl a bodl ho vyčítavý pocit viny, který ale ve zlomku vteřiny zase zmizel); nebo jak by mohla

Jenny vypadat, kdyby jí bylo tolik co jemu. Ona ale žádnou starší

sestru nemá...

Potom ji něco napadlo; poznal to podle toho, jak se jí napnuly

svaly na krku. Určitě ji napadlo, že se jí pokouší hloupě lhát.

„Jmenuješ se,“ řekla, „Martin Beech.“

Připadalo mu, jako by od ní právě dostal cihlou do hlavy.

„Je to tak?“

„Ano,“ připustil, jako kdyby mu Jessica Fletcherová předložila

usvědčující důkazy. „Ano, jsem. Jak to...“

„Stejně ses jmenoval před devíti lety, kdys nepřišel na rande

a tím jsi mi zkazilcelý život.“ Bylo vidět, že jí to dělá radost. Vy

padala stejně šťastně jako lev, který právě strhl antilopu po

dlouhém, namáhavém pronásledování. „Jak ses mohl opovážit si

se mnou takhle zahrávat? Už jsem si začínala myslet, že mi

přeskočilo.“

„V tom Bostonu jsem byl,“ ozval se hlas, který musel patřit

jemu, i když mu nepřišlo, že by nad ním měl sebemenší kontrolu.

„Na semináři. Všechny poznámky se mi slepily a...“

„Blbost. Do Prčic, Martine, tak se seber a přiznej to!“

„Byl jsem v Bostonu.“ Neměl v úmyslu křičet. Lidé se na ně

začali dívat. „Podívejte, můžu vám to dokázat. A vás jsem ještě

nikdy v životě neviděl, což je hrozná škoda, protože za jiných

okolností...“ Naštěstí se do toho vložily jeho bezpečnostní po

jistky, které ho rázem umlčely. Zamračila se na něj tak, že málem

přivolala bouřku, a on dodal: „Můžu to dokázat. Vážně.“

„Martine, nebuď směšný. Jestli chceš dál předstírat, že mě

neznáš, nedá se s tím nic dělat. Jen to dokazuje, že jsem udělala

dobře, když jsem ti dala kopačky.“ Omotala si šálu kolem krku

a vyslala k němu další vražedný pohled. „Sbohem, Martine.

Doufám, že se ti ta ošklivá vyrážka už ztratila.“

Na hlavě mu přistála další pomyslná cihla. Ještě o kus větší,

navíc zabalená do olověné fólie. „Cože?“

„Loučím se s tebou. Navždy. A díky za všechny ryby.“

„Jak víte,“ začal pomalu a opatrně, „o mojí vyrážce?“

Zasmála se. „Panenko skákavá,“ pronesla. „Řešil jsi ji od rána

do večera. A když jsem ti řekla, že kdyby se propojily všechny body,

vypadalo by to jako mapa Francie, trucoval jsi celý týden. Když se

tak nad tím zamyslím, je to v podstatě to jediné, co si pamatuju. Už

ses jí zbavil, ne? Doufám, že ano. Bylo to jako tulit se k pásovci.“

Natáhl k ní ruku, aby ji chytil za paži, včas se ale zarazil. „Jak

o tom, sakra,“ podivil se, „můžete vědět?“

Znovu se na něj podívala. Tenhle pohled byl jiný. „Martine?“

„To nemůžete vědět,“ namítl. „A byl jsem v Bostonu. Chume

lilo tam. Chytil jsem tam chřipku, které jsem se nemohl zbavit až

do jara.“

Následovaly nejdelší tři vteřiny jeho života. V těchto třech

vteřinách by se stihl zúčastnit mistrovství světa v růstu stalaktitů

a zbyl by mu čas i na odvetu.

„Samozřejmě, že vím o tvé vzpurné vyrážce, Martine,“

prohlásila klidně. „Vídala jsem ji dost často. Začínala někde tady,

pak se tady trochu zatočila, jako Mléčná dráha při pohledu z An

dromedy, a pak se pozvolna vytratila kolem pupku. Vždycky jsi

tvrdil, že ji způsobuje studené počasí, moc dobře jsi ale věděl, že

ji máš z té čokolády, kterou ses ládoval.“

Další tři sekundy; spousta času na dostihy ledovcových splazů

a vyřazovací sprinty tektonických desek. Potom mu řekla: „Máš

důkaz, že jsi byl v Bostonu?“

„Ano.“

„Jaký?“

Na chvíli se zamyslel. Vybavil si svůj pracovní stůl, druhou

zásuvku vlevo, třetí složku odspodu. Byly skutečné, tím si byl

jistý. „Mám program toho semináře,“ řekl jí. „A shrnutí, které

jsem napsal pro univerzitní zpravodaj. S mojí fotkou na pódiu.“

4 XB-1


„Kde?“

„V Bostonu.“

„Kde,“ zopakovala s nervy drásající trpělivostí, „máš všechny

ty dokumenty?“

„Ve své kanceláři,“ odpověděl. „Tady za...“

„Pamatuju si tvou kancelář,“ přerušila ho poněkud nakřáple.

„Na stěně proti dveřím máš plakát se ženami s ještěřími hlavami.“

Třetí cihla, tahle už ho dorazila. „To stačí,“ zarazil ji. „Pojďte

se mnou.“

Zaváhala. „Dobře,“ souhlasila nakonec. „Když se ti ale

nepovede úplně jasně dokázat, žes byl před devíti lety v Bostonu,

slibuju ti, že z tebe nadělám fašírku.“

Otočil se a vyrazil zpět k Široké ulici. Nevěnoval jí přitom jedi -

ný pohled. Ona se k němu po chvilce přidala, měla co dělat, aby

s ním udržela krok. Bez jediného slova došli až téměř k obchodu

s uměleckými potřebami a plakáty a on se musel hodně přemáhat,

aby se na ni alespoň letmo nepodíval. Ale nevydržel to. Hrozně

moc mu připomínala...

„Kdo vlastně jste?“ zeptal se jí.

„Co?“

„Jméno,“ vyštěkl. „Jak se jmenujete?“

„Jenny Musgroveová.“

Před pěknou řádkou let byl svědkem toho, jak nějaká dívka

prošla zavřenými skleněnými dveřmi. Nevšimla si jich a prošla

jimi. Velmi dobře si pamatoval ten zděšený, udivený výraz v její

tváři, když se na zem pod jejíma nohama začala sypat záplava

skleněných střepů. Do smrti si bude vyčítat, že se rozchechtal na

celé kolo. Teď se mu to vrátilo i s úroky.

„Cože?“

„Jenny Musgroveová. O co jde? Není ti nic?“

Ne. „To není možné,“ vypravil ze sebe.

„Ale je to tak,“ ujistila ho. „Mám pas a řidičák a...“

„Já jsem ale šel za...“ Prudce se zastavil. Tak prudce, že nějaký

drobný Japonec musel předvést úžasnou fotbalovou kličku, aby

do něj nevrazil plnou parou. „Kde jste byla včera večer?“

„Já? V Eveshamu. Proč?“

„Jennifer Alice Musgroveová?“

„Nikdo neriskuje svůj život, aby mi říkal Jennifer, ale je to

tak.“

V hlavě se mu vynořila jedna jediná jasná myšlenka. Zachytil

se jí jako tonoucí na Titaniku a přetavil ji ve slova. „Potřebuju

panáka,“ prohlásil. „Jdeme.“

Když otevřel dveře své kanceláře, jako by se na něj ženy

s ještěřími hlavami na protější stěně usmály. Hned zítra ráno jdete

dolů, slíbil si v duchu. Vrhl se po láhvi whisky, dal si dva loky

a cítil se o trošku lépe.

„Zásuvka pracovního stolu,“ ukázal jí. „Vlevo, druhá shora.

Měla by tam být vybledlá modrá složka.“

Připomněl si, že ten plakát tady nevisí moc dlouho; tři měsíce,

možná čtyři. A navíc jejich kapela vznikla teprve před dvěma

lety.

„Mám ji,“ oznámila mu. Následovala krátká, bolestná pauza,

když otvírala desky a poté do nich zblízka nahlédla. Pak položila

složku na stůl a podívala se na něj.

„Byl jsi v Bostonu,“ připustila.

„Ano.“

„To ale není možné.“

„A vy zase nemůžete být Jenny Musgroveová.“

Zaváhala, potom mu vzala láhev z ruky, otřela si hrdlo o rukáv

a jednou si lokla. Vzápětí se zašklebila.

„Nemáte ráda whisky,“ řekl jí.

„Já vím.“

„Ano,“ připustil, „ale já to vím taky.“

„Kdysi jsem ji nenáviděla,“ doplnila tlumeně, „když jsem byla

s tebou. Teď už ji jen nemám vůbec ráda.“

Jeho mozek mu teď připadal jako děravá kapsa a realita zase

jako hrst drobných v ní. „Jenny?“ oslovil ji.

„Ano.“

Cítil, že by to měl říct, protože to bral jako povinnou službu

pravdě; bylo to hodně depresivní, protože vesmír nenaslouchal.

„To ale nemůžeš být ty. Šel jsem na schůzku s tebou, před poš

tou...“

Nikdy nepatřil k dobrým vtipálkům, mistrům improvizace,

kteří dokážou rozesmát plnou místnost lidí jedinou větou, gestem

nebo pouhým pozvednutím obočí. Projednou ale nejspíš přece

jen řekl něco vtipného.

Počkal, až Jenny popadne dech. „Co je na tom tak vtipného?“

zeptal se jí.

„Martine.“ Pohlédla mu zpříma do očí, asi jako když si kamion

posvítí na zajíčka dřepícího na silnici. „Tys to myslel vážně, co?“

Hlasitě si povzdychl. „Ano, je to tak. Co se to sakra děje?“

„Šel jsi na schůzku se mnou.“

„Ano.“

„Dneska.“

„Ano. Ale ne s tebou. Měl jsem se sejít s Jenny Musgroveovou.

Hnědé vlasy. Brýle. Jasně, je ti hodně podobná, ale je mladší. Je

jí dvacet jedna.“

Vypadalo to, že se vrhačem cihel stal pro změnu on. Vykulila

na něj oči a řekla mu: „Mně je třicet.“

„No právě. Takže nemůžeš být ona.“

„Před devíti lety,“ vysvětlila mu, „mi bylo dvacet jedna.

Spočítej si to na prstech, jestli to nezvládneš z hlavy. Před devíti

lety, Martine, proboha.“

Pátého prosince. Otevřel ústa a pak je zase pomalu zavřel.

„Martine?“

Podíval se na láhev whisky a k vlastnímu velkému překvapení

ji zavrhl. „Můžeš mi prozradit,“ požádal ji, „co se s tebou stalo

před devíti lety?“

Na chvíli se zamyslela; potom se schoulila do sebe, jako by jí

někdo vypnul hlavní přívod napájení. „Proč ne?“ ozvala se po

chvíli. „Tak jo.“ Rozhlédla se po něčem, na co by se mohla posa

dit, vybrala si roh stolu a usadila se na něj, jednou nohou opřená

o podlahu. „Připraven? Skvěle. Před devíti lety...“

* * *

Před devíti lety čekala Jenny Musgroveová na muže svých snů

před poštou na Obilném trhu. Měl zpoždění, ale to u něj nebylo

nic neobvyklého. Opřela se o pouliční lampu a přemítala o tom,

jaká slova od něj uslyší, až mu položí tu nevyhnutelnou otázku.

Nebudu se mu smát, přísahala si v duchu. I když to bude něco

hodně směšného, určitě se mu nebudu smát.

Čas ubíhal. Byl to relativní čas. Čas strávený na ulici čekáním

na milého je v každém případě podstatně delší než obecně vní

maný čas a ona se snažila nevšímat si, jak se velká ručička na

hodinách nad zlatnictvím naproti šine šnečím tempem po cifer

níku. Pět minut zpoždění. Sedm.

No tak, Martine, říkala si potichu, nikoli poprvé.

Usoudila, že by měl dorazit od univerzity, tedy od Široké ulice.

Kdyby se tam podívala, samozřejmě by se neobjevil, v souladu

s neochvějnými zákony principu neurčitosti. Co kdyby ale jen tak

náhodou na zlomek vteřiny pootočila hlavu příslušným směrem

a zachytila na okraji zorného pole jeho prchavý obraz?

Zkusila to.

Martin byl celkem nepřehlédnutelný. Sto pětadevadesát

centimetrů vysoký a hubený, jako jasan v zimě nebo pouliční

5XB-1



lampa s nohama a rukama; když přidal nezbytnou akademickou šálu zavázanou na uzel kolem krku, trčel z davu jako skvrna od polévky na svátečním ubruse. Zahlédla ho nějakých padesát metrů od sebe a zvedla ruku, aby na něj zamávala. Potom ztuhla.

Přesvědčovala se, že je to jen práce její fantazie, nebyl ale

poslední dobou nějaký divný? Jeho žár jako by trochu ochladl, už kolem ní neposkakoval jako hravé štěně, jak si na to zvykla ze začátku. Jako by se jim něco stavělo do cesty. Nebo snad někdo? To ji ale přece nemůže ani napadnout, ujišťovala se stále dokola. Něco takového by Martin nikdy neudělal.

Až na to, že něco takového právě teď dělal, přímo před obcho

dem s počítačovými hrami. Viděla ho celkem jasně (natolik, nakolik jí to její dioptrické brýle dovolovaly), jak se vybavuje s nějakou ženskou s dlouhými blonďatými vlasy...

Ujišťovala sama sebe, že se přece nic neděje. Možná se ho ta

blondýna ptala na cestu, třeba to byla nějaká kamarádka jeho matky. Jen proto, že se baví s nějakou ženou, přece ještě nemusí mít nekalé úmysly. Konec konců, polovinu lidstva tvoří ženy...

A potom, před jejími zraky, se Martin s tou blondýnou (ele

gantní, velmi vkusně oblečenou blondýnou) otočili a zamířili pryč, spolu, zpátky po ulici, dokud jí nezmizeli za rohem.

* * *

„To byl konec, aspoň z mojí strany,“ řekla mu. „Čekala jsem

u té blbé pošty tři čtvrtě hodiny, pro jistotu, kdyby ses rozhodl vrátit a všechno mi to vysvětlit. Ale věděla jsem, že se nic takového nestane. Prostě jsem to věděla.“ Odmlčela se, sklopila zrak a pak ho zase zvedla. „V ten den jsi mi zničil život,“ prohlásila. „Měl jsi mě požádat o ruku a místo toho jsem tě viděla odcházet s nějakou blondýnou, která pro tebe zjevně znamenala mnohem víc, než bych kdy mohla znamenat já.“ Odmlčela se a pak dodala: „Teď by ses mi měl omluvit.“

Podíval se na ni. „Omluvil bych se,“ připustil, „kdybych to

udělal. Ale já jsem to neudělal. Byl jsem v...“

„Bostonu, já vím.“ Měla před sebou otevřený zpravodaj s Mar

tinovou fotkou z jeho přednášky na semináři o byzantské kerami - ce. Byla to celkem kvalitní fotka; zachycovala ho z jeho hezčí strany a pódium blokovalo fotoaparátu výhled na jeho ruce zuřivě muchla - jící poznámky slepené pivem. „Sakra, Martine, viděla jsem tě. S tou...“

„Nechci se tě dotknout,“ přerušil ji klidně, „ale tvůj zrak...“

„Měla jsem brýle,“ skočila pro změnu do řeči ona jemu.

„Funkční. Zlepšovaly mi zrak dostatečně. Viděla jsem tě.“

Přikývl. „Kdybys ty stála u pošty a já u prodejny s hrami, pak

by sis mě opravdu nemohla s nikým splést. Je to nějakých padesát metrů?“

„Tak nějak. Neměřila jsem to žádným pitomým dlouhým pás

mem.“ Zarazila a zamračila se. „Martine?“

„Před obchodem s hrami.“

„Přesně tak.“

„Kde jsem byl dneska,“ řekl. „Kde jsme do sebe vrazili.“

Pokrčila rameny. „Svět je malý, co?“

On k ní ale otočil hlavu jako pátrací světlomet a upřeně se na

ni zadíval. „Před herním obchodem,“ řekl tlumeným, poněkud vyšinutým hlasem. „Pátého prosince. Když jsem šel na schůzku s Jenny Musgroveovou a zastavil jsem se tam a dal se do řeči s ele gantní, velmi vkusně oblečenou blondýnou.“

„To jsem před chvilkou říkala já.“

„Ne, poslouchej.“ Jeho myšlenky se rozletěly nad zvukovou

rychlostí, takže za nimi hlas začal silně zaostávat, jak se zoufale snažil hledat nejvhodnější slova. „To se přece stalo právě před chvílí. Když jsem šel na schůzku s jednadvacetiletou Jenny Mus

groveovou, srazil jsem se s elegantní blondýnou a odešel jsem s ní

po Široké ulici. S elegantní blondýnou. S tebou.“

Tentokrát alespoň těmi skleněnými dveřmi prošli spolu.

„Co jsi vlastně udělala se svými brýlemi?“ zeptal se jí.

„Začala jsem používat kontaktní čočky,“ vysvětlila mu. „Asi

ve stejné době, kdy jsem si odbarvila vlasy,“ dodala zamyšleně.

„Předtím, než jsem se vykašlala na univerzitu, utekla do Londýna

a postavila se na vlastní nohy.“ Odmlčela a zeptala se: „Ele

gantní?“

„Zcela jistě. Přitažlivá.“

„Zjistila jsem, že se ráda hezky oblékám.“

„Kupovala sis všechno ve sportovních potřebách.“

Trhla sebou, jako by jí někdo přejel přes oko brusným pa

pírem. „To už je dávno.“

„A taky mejkap a lak na nehty a...“ zarazil se a zadíval se na

ni jako přes zamrzlé okno. „Jsi to ty,“ řekl. „Je to tak?“

Utvořila si nový rekord v sebeovládání, protože se jí podařilo

neuhodit ho do hlavy láhví whisky. „Já,“ připustila. „Jenny Mus

groveová. Tak jako vždycky.“

„Ale nevypadáš stejně.“

„Ne.“ Zamračila se. „Ty jo.“

„Nepoznal jsem tě.“

„Já jsem tě poznala bez váhání.“ Otevřela ústa a s vy -

třeštěnýma očima se ho zeptala: „Opravdu se mi ve vší vážnosti

snažíš namluvit, že ta zlá blonďatá vyzývavá mrcha, která mi tě

před devíti lety ukradla a srazila moji sebedůvěru a pokazila mi

celý život, jsem byla já?“

* * *

Přesně v ten okamžik je na chvilku oslepil silný záblesk světla

a ohlušila hromová rána.

Oba nehybně seděli asi deset vteřin, nic dalšího už se ale

nestalo. Potom ticho prolomila Jenny: „Proboha, co to bylo?“

„Znělo to jako bomba.“

„Jak to sakra můžeš vědět?“

„Ptala ses na to, ne?“

„No tak.“ Seskočila ze stolu a vyrazila ze dveří. Martinův

vnitřní hlas mu radil, že jestli tam venku něco vybuchuje, bylo

by asi lepší zůstat uvnitř. Pokud se ale ona hrnula to prověřit, do

smrti by si vyčítal, kdyby dovolil, aby mu zmizela z očí; z mnoha

různých důvodů, stravující zvědavost byla jen jedním z nich.

„Poč kej,“ vykřikl a vyrazil za ní.

Na ulici ho zarazil naprosto normální obraz – žádné pobořené

domy, hromady suti ze zdí, svíjející se zranění ani mrtvoly. Nad

městem se ani nevznášel žádný prachový hřib. Všechno tedy bylo

v pořádku. Na druhou stranu tam ale všemi směry pobíhala

spousta lidí a ještě více jich postávalo ve vchodech a tupě prázd

nými pohledy se rozhlíželo kolem. Naslouchal, jestli v dálce

nezaslechne nějaké sirény, žádné se ale neozývaly.

Jenny se zařadila do druhé skupiny. „Myslíš, že se nám to

mohlo zdát?“

„Pokud ano, nejsme zjevně sami.“

„Hm,“ připustila, snažila se něco vymyslet, ale jasně se jí to

nedařilo, „nemohlo to být tak strašné, protože na zdech nejsou

vypálené žádné siluety. Tedy, aspoň tady ne.“

Připomněla mu tak, že měla vždy talent říkat úplné hlouposti

v tu nejméně vhodnou chvíli. „Viděli jsme silný záblesk světla,“

konstatoval nakonec.

„Ano. A slyšeli hlasitou ránu.“

Hodně podhodnocené, napadlo ho; jako popisovat první

světovou válku jako pouhé názorové rozdíly. „Někdo musí vědět,

co se stalo,“ prohlásil rozhodně.

7XB-1


„Proč?“

„Protože... tady, Georgi!“ Zahlédl jednoho známého a divné

bylo to, že ten člověk pelášil jako o závod přes trávník předzahrádky, i když o něm Martin věděl, že naposledy běhal za Reagana. „Co to sakra...“

George se zastavil a upřeně si ho prohlédl, oči jako pingpon

gové míčky. „Právě vybuchl ELHC,“ oznámil mu. „Promiň, musím běžet.“

A ospádil, krátké tlusté nohy mu kmitaly jako o závod. Vzpo -

mněl si, že George je špičkový fyzik.

„Sakra,“ ozvala se zadumaně Jenny. „To je...“

Vysvětlivky, zoufale potřeboval nějaké vysvětlení. „Co je

ELHD?“

„C,“ opravila ho. „Ještě větší urychlovač částic – Even Larger

Hadron Collider. Největší světový vědecký experiment, ve Švýcarsku.“

„Vybuchl.“

„Ano, podle tvého známého.“

Vzpomněl si, že by o tom měla něco vědět. „Je to tak špatné?“

Když vědci mlčí, víte, že je to vážné. „Takže průšvih,“ shrnul

to.

„Ano. Nejspíš. To, že jsme viděli ten záblesk a slyšeli tu

ránu...“

„Špatné?“

„Není to dobré.“ Zamračila se. „Na druhou stranu,“ pokračo

vala, „podle všeho jsme ještě tady. To je dobré znamení.“

„Vážně? Víš...“

Přikývla. „V nejhorším případě může výbuch ELHC znamenat

konec. Konec světa. Sbohem a dík za všechny ryby.“ Odmlčela se, jako by se jí nechtělo příliš spekulovat s těmi omezenými údaji, které měla k dispozici. „To se ale podle všeho nestalo.“

„Ne.“

„Ale slyšeli jsme ránu.“

„A viděli záblesk světla.“

„To je divné.“ Zamračila se ještě víc; když nakrčila nos, na

chvíli odpoutala jeho pozornost od osudu planety. „Víš, existují v podstatě jen dvě možnosti, když se něco pokazí. Za prvé, svět vybuchne. Tedy, přesněji, celý vesmír.“

„Páni,“ vydechl dříve, než se dokázal ovládnout. „Jasně. A za

druhé?“

Pokrčila rameny. „Pár popálených míst na pojistkové skříni

a šest měsíců pečlivého testování obvodů, než to budou moct zase spustit. V podstatě všechno, nebo nic. Ale určitě ne rána, která bude slyšitelná i na druhé straně planety, a žádné hmotné škody.“

Někdo, koho Martin neznal, se pokusil proklouznout kolem

něj, špatně odhadl mezeru a vrazil do něj; podupal mu nohy, narušil mu rovnováhu a na útěku stihl ještě utrousit pár omluvných slůvek, která za ním vlála jako mlžný závoj. Martin se zakymácel, ztratil rovnováhu a narazil Jenny do ramene.

Omdlela.

* * *

„Stále spí,“ řekl doktor, sundal si z nosu brýle a začal si je čistit

o rukáv. „Jako byste zhasl světlo. Asi jí to pomůže.“

Martin se na něj zamračil. „Co to má znamenat?“

Doktor pokrčil rameny. „Nenašel jsem u ní žádný problém,“

odpověděl mu. „Velmi lehká zhmožděnina na levém rameni, kterým narazila do stěny, ale to je jen drobnost.“ Znovu si nasadil brýle a pokračoval: „Zopakujte mi to ještě jednou. Vy jste do ní vrazil a ona omdlela.“

„Přesně tak.“

„Zvláštní,“ usoudil doktor. „Je to dokonale zdravá mladá žena,

není podvyživená ani anorektická ani nic podobného. Mozková

aktivita je normální, pulz a dech v naprostém pořádku.“ Pokrčil

rameny. „Nevím co říct, vážně. Jestli tady chcete počkat, pošlu

pro vás někoho, až se probere.“

Martin se usadil na židli, na které velmi dlouho nehybně

a mlčky seděl. Jednou nebo dvakrát vytáhl z kapsy malou hrana

tou krabičku, ale neotevřel ji. Prohledával zprávy na telefonu,

byly ale velmi strohé; došlo k havárii na ELHC, nikdo nezemřel,

nikdo nebyl zraněn, nic nebylo poškozeno, zkrátka nic, co by

stálo za řeč. A zatím Jenny spala a Martin přemýšlel a čas plynul,

jedna pomalá vteřina za druhou.

Něco mu klepalo na rameno. Otevřel oči, které se mu kdovíjak

zavřely, a spatřil nad sebou stát dva muže. Byli vysocí a ramenatí

a na sobě měli tmavě modré obleky, které si podle všeho nevy

bírali sami. Jeden z nich se ho zeptal: „Martin Beech?“

Nepamatoval si, že by někomu v nemocnici sdělil své jméno.

„Ano?“

Jeden z mužů rozevřel dlaň, ve které měl ukrytý odznak v ma

lém plastovém obalu. Mohla to být průkazka na městskou do

pravu nebo kartička z půjčovny; neměl možnost prohlédnout si

ho důkladně, protože ruka se zase rychle sevřela v pěst. „Pojďte

s námi,“ vyzval ho muž. „V klidu a pohodě, nechceme žádný roz

ruch.“

Prohlédl si je. Sochy z Mount Rushmore vedle nich vypadaly

srandovně asi jako Jim Carrey. „Asi ne,“ namítl.

„Pojďte s námi,“ nařídil mu hromotluk, „nebo vás zatkneme.“

„Za co?“

„Za zničení ještě většího urychlovače částic. Tak co?“

„Tak jo,“ odpověděl Martin a vstal. Zjistil, že má přebrnělou

levou nohu od chodidla ke stehnu. „Vlastně ne,“ rozmyslel si to

a zase se posadil. „Křeč,“ dodal na vysvětlenou. „Sedím tady ně

kolik hodin. Nešlo by to udělat bez toho divadýlka? Co po mně

chcete?“

Muži se podívali jeden na druhého a potom se rychle, důkladně

rozhlédli po čekárně. „Ale co,“ promluvil ten druhý a oba se po

sadili k němu, každý z jedné strany, dokonale simultánně. To sla

dění bylo tak přesné, že nahánělo husí kůži.

„Co víte o ELHC?“ zeptal se ho jeden z nich.

Martin se zamyslel. „Je větší než LHC?“

„Kromě toho.“

„V podstatě nic.“

Jeho odpověď se jim nelíbila. „To vy jste zavolal sanitku, když

slečna Musgroveová omdlela?“

„Ano.“

„Netušíte, co se jí stalo?“

„Ne. Říkal jsem to i doktorovi. Bylo to šílené. V jednu chvíli

tam normálně stála a vzápětí se prostě skácela. Jako v nějakém

románu z viktoriánské éry.“

Ani jeden z mužů nereagoval, informace se v nich ztrácely asi

jako voda v poušti. „Znáte se dobře?“

„Já...“ zarazil se. „Myslel jsem, že ano.“

„Víte, na čem pracovala?“

Zamračil se. Jenny Musgroveová, dvacet jedna let, z vysoké

odešla ve třetím ročníku. „Řekla mi, že má mít do čtvrtka nějakou

esej...“

Pocítil šťouchnutí loktem. Druhý muž mu strkal před nos malý

plochý displej větší než kalkulačka a menší než nejmenší note

book. Podíval se na něj, změť čísel a písmen a divných znaků,

které mohly být elfsky nebo klingonsky, když na to přišlo. „Co

to je?“

„Rovnice Musgroveové,“ oznámil mu svalnatec, který si pří -

stroj znovu schoval do kapsy.

„Je to základní funkční algoritmus ELHC,“ vysvětlil mu druhý

8 XB-1


z mužů. „Bez něj by to nefungovalo.“ Prudce trhl hlavou ke dveřím, kterými právě prošel nějaký doktor. „Vytvořila ji ona. Vaše známá tady.“

Když už si myslíte, že vás nic nemůže překvapit, vždycky se

něco najde. „Co? Ale ona ještě studuje.“

„Jde o to...“ Muž pohlédl na svého společníka, který se zamra

čil a pak nepatrně spustil ramena. „Jde o to... že je to rovnice, rozumíte? Víte, co to je rovnice?“

„Nějaká hodně složitá matematická záležitost?“

„Za rovnici Musgroveové dostala Nobelovu cenu,“ prozradil

mu druhý muž. „Pracovní skupina padesáti nejlepších matematiků světa strávila tři měsíce důkladnými kontrolami rovnice, než ji dovolila použít na ELHC. Potvrdili, že je v pořádku. Myslím, že se dá předpokládat, že věděli, o co jde. Když ale urychlovač vybuchl, odborníci z Dornbergu tu rovnici přezkoumali znovu.“

„A dál?“

„Nefungovala. Už v ní neplatilo, že x se rovná y. A co víc,

nemohla nikdy fungovat, ani za milion let. Byla chybná v samotné podstatě. Naprosto k ničemu.“

„Ale před chvílí jste snad...“

„Ano,“ přerušil ho ten druhý.

„Proto se o ni tak zajímáme,“ dokončil ten první.

Martin se pomalu nadechl a stejně pomalu i vydechoval, až se

zakuckal. „A tak to zkusili znovu,“ navázal první muž. „A pak ještě mnohokrát. Vytáhli z postelí dvanáct dalších nositelů Nobelovy ceny na třech světadílech a požádali je o kontrolu. Nefunguje.“

„Ale fungovala.“

„Ano.“

„A přestala.“

„Ne.“

Podíval se na ně; a přišlo mu, že za jejich profesionálními ne

proniknutelnými netečnými pohledy zachytil cosi povědomého; možná nějaké zamyšlení, anebo tady ti dva lidé čekali stejně zmatení a rozrušení jako on. „To je praštěné,“ řekl jim.

„Ano.“

„Když je řeč o praštěných věcech,“ navázal Martin, „Povím

vám, co se dneska stalo mně.“

* * *

„Ale to je nesmysl,“ namítl druhý muž.

„Ano.“

„Byl jste v Bostonu,“ pokračoval druhý muž.

„Ano.“

„Víme, že jste tam byl,“ ujistil ho první muž, „prohlédli jsme

si vaši složku. Můžeme nezvratně dokázat, že tento den před devíti lety jste byl v Bostonu.“

„Ano,“ řekl Martin, mírně překvapeně. „Opravdu?“

„Samozřejmě. Taky,“ pokračoval druhý muž, „máme záznamy

z bezpečnostních kamer, které dokazují, že jste byl na rohu Široké ulice a Obilného trhu přesně tak, jak tvrdíte.“

„Ano. Dobře,“ dodal Martin. „Neuvěřitelně se mi ulevilo, že

to říkáte.“

„To věřím,“ ozval se první muž. „Na záběrech je jasně vidět,

jak jste se srazil se slečnou Musgroveovou a jak jste jí podupal šálu.“

„Tak to vidíte.“

„Kamery současně zachytily slečnu Musgroveovou čekající

u pošty.“

Pauza. Necelé čtyři vteřiny, během kterých se u jistého druhu

ryb vyvinuly nohy, které je nejistě vynesly na neobydlené pláže

po celé planetě. „Vážně?“ zeptal se Martin.

„Ale ovšem. Má brýle a jinak zbarvené vlasy, ale určitě je to

ona.“

„Hm.“

„O patnáct minut později,“ pokračoval první muž, „vybuchl

ještě větší urychlovač částic.“

„Patnáct minut.“

„Patnáct minut a sedmnáct vteřin. Což,“ pokračoval první

muž, „je doba, za kterou selže chladicí systém, pokud sání vzdu

chu zablokuje například vrabec, který do něj spadne z velké vý

šky.“

Ech, řekl si Martin v duchu. „Cože?“

„Vrabec,“ odpověděl druhý muž. „Pitomý hnědý ptáček.

Zbytky jednoho vydolovali ze sacího potrubí. To on byl příčinou

výbuchu.“

Svět kolem se začal rozostřovat. Vířil a kymácel se. Z toho

zmatku se vynořily dvě tváře. Otočil se k jedné z nich a řekl: „Do

sání vzduchu vletěl pták.“

„Podle všeho ano.“

„Super. Takže s tím zjevně nemám nic společného. Ani Jenny,

když na to přijde.“

Druhý muž ale zavrtěl hlavou. „Musíme vás upozornit, že

cokoli řeknete, může být použito jako důkaz proti vám. Dom

níváme se, že za to můžete vy.“

„Díky zvláštní prozřetelnosti,“ dodal první muž.

„Co?“

Druhý muž se usmál. „Dostali jsme vás,“ oznámil mu.

* * *

Ve vězení byl poprvé. Znal lidi, kteří si něco odseděli, a když

se jich ptal, jaké to bylo, všichni odpovídali „Nuda.“ Měli pravdu.

Pár prvních hodin bylo hrozných. Pochodoval tam a zpět, počítal

cihly ve zdi, zase pochodoval, seděl na kavalci, seděl na podlaze,

seděl na kavalci, seděl na podlaze, pochodoval; nakonec, unaven

takovým výkonem, se svalil na postel a propadl se do mělkého

transu, transcendentního stavu mezi spánkem a bděním, jakého mů

žete dosáhnout jen tehdy, když jste protrpěli hromadu nudy.

Jeho mysl bloumala, nespoutaná tělem, které nebylo ani tak

uvolněné, jako spíš neschopné sebrat energii a chuť ovládat svaly.

Vznášelo se nad jeho dosavadním životem a nesouhlasně

mlaskalo; mračilo se nad špinavou hromadou promarněných

příležitostí, přejíždělo konečkem prstu v prachu ze ztracených

a zanedbaných nadání; když dospělo k okamžiku, ve kterém se

zastavil před obchodem se suvenýry na Široké ulici, aby se podí

val na trička žen s ještěřími hlavami, hřadovalo jako městský

holub a chystalo se v něm vyvolat pocit co možná největšího zou -

falství.

Když ho na bráně přijímali, zabavili mu malou hranatou

krabičku s prstýnkem. Pocítil bodnutí, když jim ji vydával. Moje

vlastní pitomá chyba, lál si v duchu. Kdybych šel trochu rychleji,

kdybych se nezastavoval a neprohlížel si výlohy, kdybych se

neloudal, protože jsem si nebyl jistý, dorazil bych na ten metr

čtvereční chodníku před obchodem s hrami o nějakých pětačtyřicet

sekund až minutu dříve a nevrazil bych do starší Jenny. Prošel bych

a zamířil pryč dříve, než by se tam objevila ona. Takže bych se s ní

nikdy takhle nesrazil, pokračoval bych až k poště a jakmile bych

tam došel, požádal bych mladší Jenny o ruku.

Nebo snad ne?

To je jedna z nepříjemných věcí, pokud jste zamčení ve velmi

malé, fádní místnosti; je dost těžké přesvědčivě lhát sám sobě.

Asi ne. Asi bych v poslední minutě dostal strach. A důsledkem

by bylo...“

9XB-1


Když vás zachvátí klasická nuda – účetní se s tím setkávají

dnes a denně –, dokáže vaše vědomí úžasné kousky. Dokáže se volně pohybovat všemi směry i dimenzemi; je šachovou dámou i králem současně. Kdyby byl v nějakém jiném duševním rozpoložení, jakmile se figurky, ta pavučinově jemná vlákna možných výkladů, začnou vlnit a třpytit v matném světle porozumění, nechá se unést netrpělivostí a nadšením a všechny ty malé jemné náznaky se rozletí na tisíce střepů, po kterých bude šlapat. Ale jeho vědomí, vznášející se na křídlech nudy, klidně a bezcílně jako zrnko prachu v bezvětří, probírá všechny možnosti, líně si poznamenává možné vazby, v klidu zkoumá hypotézy, když vtom...

Posadil se. Jeho vědomí se rozdělilo na dva tábory, on si toho

ale v podstatě nevšímal. Seskočil z kavalce a oběma pěstmi zabušil na dveře.

Nakonec se v malém čtvercovém okýnku objevila tvář. „Co

je?“

„Žádám o rozhovor s nějakým kvantovým fyzikem,“ oznámil

Martin dozorci. „Okamžitě.“

Obličej zmizel. To se dalo čekat. Jak Martin překypoval vzte

kem a zoufalstvím, uhodil do zdi. Au, řekl si v duchu.

Otevřely se dveře. Vstoupil policista a za ním vysoký, štíhlý

muž v mikině a kalhotách od pyžama. Policista odešel a dveře se zavřely.

„Tak co?“ zeptal se hubeňour.

Martin si ho udiveně změřil. „Vy jste...“

„Profesor fyziky částic z Weatherby,“ odpověděl nově

příchozí. „Kolega přes kvantovku to odmítl. Omlouvám se, budu vám muset stačit já.“ Posadil se, rozbalil si cucavý bonbon a hodil si ho do úst. „O co jde?“ zeptal se.

Martin se po stěně svezl na podlahu. „Přemýšlel jsem...“ za

čal.

„To dělám taky,“ přerušil ho hubeňour. „Hodně často. A dělá

mi to moc dobře.“

„O tom urychlovači.“

„Aha. Tohle.“

„A co se dělo se mnou. Řekli vám...“

Mužík přikývl. „Popsali mi to celé,“ odpověděl. „Už jsem byl

v posteli. Přišli ale takoví dva hromotlukové a zabušili mi na dveře.“ Začal bonbon kousat a znělo to jako silniční válec přejíždějící po štěrku. „Podle mě asi stejně pravděpodobné jako tři fretky v mixéru. Čímž nechci tvrdit, že to je zhola nemožné. Ostatně, možných je spousta i těch nejpodivnějších věcí. V tom mi můžete věřit, jsem vědec.“

Martin se na něj podíval a rozhodl se, že nejlépe udělá, když

bude předstírat, že je tam sám, a své postřehy bude sdělovat protější stěně. Profesorovi to zjevně nevadilo.

„Tak jo,“ začal konečně. „Za prvé, existoval Velký urychlovač

částic, je to tak?“

„Co? Jo, aha. Je to tak.“

„Nebyl ale dost velký, a tak vybudovali ještě větší.“

„Pracoval jsem tam,“ prozradil mu fyzik. „Zoufalé místo, ten

Dornberg. Dovede si vůbec představit, kolik tam stálo jedno pivo?“

„A pravděpodobně,“ pokračoval Martin, „tady stavím na do

hadech, nevím to jistě. Pravděpodobně tam byl vestavěný dost impozantní počítač, který měl řídit provoz, harmonizovat data a tak podobně. Ano?“

„Hm.“

„Skvěle.“ Odmlčel se. Tím dalším dílkem si nebyl moc jistý.

„Pokud tedy budeme předpokládat, že ta dnešní nešťastná náhoda nebyla náhodná.“

Muž zívl. „Pokud se chystáte začít mluvit o teroristických úto

cích, myslím, že půjdu domů. Ne, že bych mohl říct o Al Kajdě

něco pozitivního, ale mám takový dojem, že malý ptáček mezi

jejich zbraně obvykle nepatří.“

„Co když,“ pokračoval Martin, „to udělal ten počítač sám?

Úmyslně.“

Mužík se na něj podíval. „Myslíte, že si úmyslně odpálil mo

zek za pomoci vrabce?“

„Ani ne tak vrabce,“ vysvětloval Martin opatrně, „jako spíš

zvláštní prozřetelnosti. Předpokládám, že ten vrabec byl jen

vhodně po ruce.“ Posunul se blíž ke stěně, aby se víc napřímil,

a pokračoval: „Tyhle stroje. Při své práci vrážejí jedním objektem

do druhého a sledují, co se stane, že?“

„Je to hodně zjednodušené, ale v principu ano.“

„Předpokládejme, že si stroj uvědomí, že problém, k jehož ře

šení byl stvořen, nedokáže rozlousknout pouhými srážkami sub -

atomárních částic. Co když mu došlo, že pokud má získat odpo

věď, potřebuje použít něco většího? Něco komplexnějšího?“

„Jako například?“

„Lidi,“ odpověděl Martin. „Lidské bytosti. Které jednají ne

závisle, dokážou se samy rozhodovat, jsou zlomyslné a často ne

smírně pitomé. Když o tom tak přemýšlím, možná to je to zá

sadní. Možná, že jediná ingredience, kterou nejde syntetizovat

matematicky, je hloupost, a to je možná to jediné – jedinečné

mezi zástupci organického života – co je potřeba k vyvážení té

rovnice.“

Hubeňour se zamračil. „Mohli bychom se prosím kousek vrá

tit?“ zeptal se ho. „Víceméně jsem vás chápal, dokud jste se ne

dostal k hlouposti.“

Martin pokrčil rameny. „Byl to jen takový nápad,“ vysvětloval

mu. „Dalo by se tím vyložit, proč se rozhodl vybrat si mě. Ale

dál. Co když ten stroj provedl vlastní experiment, při kterém

použil Jenny a mě?“

„Dobře,“ odpověděl vědec. „Proč vás?“

Martin dychtivě přikývl. „Protože jsem nepřišel na schůzku

s Jenny...“

„Opravdu?“

„Opravdu,“ přiznal se Martin. „Nepřišel. Stroj mě zastavil. Ale

i kdyby to neudělal, asi bych buď vůbec nepřišel, nebo bych se

s ní rozešel; tak jako tak ona by nebyla vědcem, odjela by do

Londýna a stala by se z ní bohatá, zatrpklá podnikatelka.“

„Což se stalo,“ poznamenal mužík.

Martin si palcem a ukazováčkem masíroval nos. „Bezpeč -

nostní kamery,“ vysvětloval. „Ty dokazují, že tam byly obě ve

stejnou dobu. Takže ve chvíli, kdy jsem vrazil do třicetileté Jenny,

čekala na mě jednadvacetiletá Jenny u pošty.

Vy jste fyzik...“

„Ano,“ přitakal vědec. „Mám diplom a tak.“

„Co,“ pokračoval Martin, „by mohlo něco takového způso

bit?“

Mužík se na chvíli zamyslel. „Takhle spatra,“ odpověděl, „vý

buch ELHC. To je asi tak všechno, vážně.“

„Proražení otvoru v tkanivu prostoročasového kontinua...“

„Tak už se tomu neříká,“ poznamenal hubeňour samolibě.

„Teď...“

„A propojení,“ pokračoval Martin nekompromisně, „dvou, pří

padně až tří různých časových os do jedné. Tak co? Je to možné?“

„Nejasná oblast,“ odpověděl mužík. „Ale proč ne? Většina

věcí je v podstatě možná, pokud ignorujete názory o nemožnosti.“

„Urychlovač,“ řekl Martin, „sráží věci. Srazil Jenny se mnou.

A ve stejný okamžik srazil vrabce se svým vlastním sacím potru

bím.“

Následovala dlouhá odmlka, během které si fyzik vrazil uka

zovák do ucha, chvíli si v něm šťoural a pak si prohlédl výsledek.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist