načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2013/03 – Redakce XB-1

XB-1 2013/03

Elektronická kniha: XB-1 2013/03
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6607-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Matthew Cook: Továrna na obuv

(The Shoe Factory, 2010)

Mary Robinette Kowalová: Pro jedno kvítí

(For Want of a Nail, 2010)

CENA HUGO 2011

Brandon Sanderson: Prvorozený

(Firstborn, 2008)

Domácí SF

Lukáš Hrdlička: Poslední z Agoramy

Vladimír Šlechta: Utíkej, zombíku, utíkej!

Václava Molcarová: Po čertech zdařilá akce

Publicistika

Jaroslav Petr: Maso ze zkumavky

Fandomanie

Antonín Tesař: Nezodpovědný fantasta Woody Allen

Martin Zhouf: Rozhovor s Janou Šouflovou

Fantastická věda

Nespavost cestou na Mars; Nanotovárna na bílkoviny;

Robotí rekordman; Varování dávných katastrof

Filmfaroniáda

Filmové premiéry; Hra o trůny

Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Kniha hrůzy;

Kalayna Price: Čarodějka stínů;

Daniel Petr: Díra;

Jan Vlasák: Maximální eliminátor;

Josef Pecinovský: Termiti z Titanu

Maja Lidia Kossakowska: Řád Kraje Světa 1 a 2;

Jan Drnek: Žáby v bouři;

Kristen Britain: Zelený jezdec;

Daniel Tučka: Umrlčí tanec;

Hanina Veselá: Magnólie a démon;

Radovan Kolbaba: Pevnost zoufalství;

JLA: Liga spravedlnosti – kniha první; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2012/09 XB-1 2012/09
 (e-book)
XB-1 2015/11 XB-1 2015/11
 (e-book)
XB-1 2014/05 XB-1 2014/05
 (e-book)
XB-1 2011/02 XB-1 2011/02
 (e-book)
XB-1 2013/05 XB-1 2013/05
 (e-book)
XB-1 2018/06 XB-1 2018/06
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Věda a SF II

Otázka,jestli a jak se navzájem ovlivňují SF a věda, je velmi zajímavá. Před mnoha lety jsem kdesi narazil na publicistický článek, jak američtí SF spisovatelé využívají vědecké časopisy. Pokud vyjde nějaký článek se zajímavou teorií nebo ideou během velmi krátké doby vyjde na jejím podkladě hned několik SF povídek. Když jsem ještě pracoval jako vědecký pracovník v oboru radioaktivních léčiv, samozřejmě jsem dělal rešerše z renomovaných časopisů. Jednou jsem narazil na zajímavou teorii o vlivu napouštění údolních přehrad na řítivá zemětřesení. Nápad to byl natolik zvláštní, že jsem ho hned využil a povídka Případ společnosti Red Sun nejen vyšla, ale byla zpracovaná i v rozhlase. Totéž se stalo s nápadem na kosmický výtah (viz XB-1 11/2012), který možná díky nanotrubičkám už není jen fantazií. Sondoval jsem tento postup získávání námětů i u nás, ale nějak jsem příliš nepochodil. Možná je to tím, že málokterý náš spisovatel SF je také vědeckým pracovníkem, a tudíž se k odborným časopisům nejen nedostane, (to může každý), ale hlavně nemá čas je studovat. Většina z nich se živí jinak a na takové „hlouposti“ nemá čas. Je to škoda. Vědci mají hodně vyvinutou fantazii, protože jinak by vědu dělat nemohli. Nicméně i opačně to funguje. Sem tam jsem narazil v rozhovorech a článcích na odkaz, že tu kterou věc si někdo někde přečetl a pak ji zrealizoval a ona fungovala. Škoda, že zatím vědci nedokázali o:))) převést do skutečnosti scifistické nápady, jako je překonání rychlosti světla, i když se docela snaží (viz nedávné pokusy s neutriny v CERNu), nebo výroba umělého masa (viz článek na str. 64). Prostě věda je plná fantazie a fantazie je plná vědy. A to je dobře.

Vlado Ríša

Pevnost skončila

Na webových stránkách našeho bratrského

časopisu se objevila tato zpráva:

Drazí čtenáři a fanoušci Pevnosti. Z rozhod

nutí vydavatele časopis Pevnost v této podobě

končí a dvojčíslo leden-únor 2013 je posled

ním vydaným číslem. Budeme hledat jinou

podobu, formát, který by vás, čtenáře, zaujal

a časopis se stal životaschopným. Předplati

telům budou jejich peníze samozřejmě navrá

ceny. Velmi vám všem děkujeme za dlouho

letou přízeň, vždy jsme si jí vážili a vždy si jí

vážit budeme. Doufáme, že se s vámi zase se

tkáme za příznivějších okolností.

Redakce Pevnosti a vydavatel.

Star Wars: Epizoda VII

má režiséra

Nový film slavné série Hvězdných válek

bude režírovat J. J. Abrams, který se podílel

i na další sci-fi legendě, seriálu Star Trek.

Studio Disney již dříve oznámilo, že chystá

sedmý díl Hvězdných válek, který by měl jít

do kin v roce 2015. Studio koupilo společ

nost Lucasfilm režiséra George Lucase,

který Hvězdné války vytvořil, loni za čtyři

miliardy dolarů.

Abrams stojí za televizním seriálem Ztra

ceni a pro konkurenční studio Paramount

natočil dva filmy inspirované televizním se

riálem Star Trek.

Film Star Trek: Do temnoty by měl jít do kin

v polovině května. Režíroval mezi jiným

také sci-fi Super 8 nebo třetí díl thrillerů

Mission Impossible, na kterém při tvorbě

speciálních efektů spolupracoval s Lucaso

vou společností Industrial Light and Magic.

Již koncem loňského roku Lucasfilm ozná

mil, že scénář k novým Hvězdným válkám

napíše Michael Arndt, autor scénářů k fil

mům jako Malá Miss Sunshine a Toy Sto -

ry 3: Příběh hraček.

Nominace cen BSFA

Nejlepší román

Dark Eden by Chris Beckett (Corvus)

Empty Space: a Haunting by M. John Har

rison (Gollancz)

Intrusion by Ken Macleod (Orbit)

Jack Glass by Adam Roberts (Gollancz)

2312 by Kim Stanley Robinson (Orbit)

Nejlepší krátká povídka

Immersion by Aliette de Bodard (Clarkes

world #69)

The Flight of the Ravens by Chris Butler

(Immersion Press)

Song of the body Cartographer by Rochita

Loenen-Ruiz (Phillipines Genre Stories)

Limited Edition by Tim Maughan (1.3, Arc

Magazine)

Three Moments of an Explosion by China

Mieville (Rejectamentalist Manifesto)

Adrift on the Sea of Rains by Ian Sales

(Whippleshield Books)

Nejlepší ilustrace

Ben Baldwin for the cover of Dark Currents

(Newcon Press)

Blacksheep for the cover of Adam Roberts’s

Jack Glass (Gollancz)

Dominic Harman for the cover of Eric

Brown’s Helix Wars (Rebellion)

Joey Hifi for the cover of Simon Morden’s

Thy Kingdom Come (Jurassic London)

Si Scott for the cover artwork for Chris Bec

kett’s Dark Eden (Corvus)

Nejlepší non-fiction

The Complexity of the Humble Space Suitby

Karen Burnham (Rocket Science, Mutation

Press)

The Widening Gyre by Paul Kincaid (Los

Angeles Review of Books)

The Cambridge Companion to Fantasy Li

terature by Edward James and Farah Mend

lesohn (Cambridge University Press)

The Shortlist Project by Maureen Kincaid

Speller

Vůně pomerančů. Drsný kočičí jazýček olizující smetanu

ze špiček prstů. Zamrká – teď se na něj usmívá Emily mezi paprsky světla plnými jiskřiček prachu. Černé vlasy se jí rozlévají po polštáři.

Její vzdechy se vznášejí nad hlukem aut z ulice, kvílením

brzd, zlostným troubením. Pomerančová vůně zaniká v zápachu výfukových plynů, vlhka a zvětralého betonu. Uklidňující pach továrny na obuv. Pach léta v čínském Kantonu. Vůně domova.

Zamrká znovu. Teď je u řeky. Desetiletý a neporazitelný.

Neví, co je strach. Odráží se do prázdna, pocit pádu. Lano se mu mezi nohama napíná. Pneumatika se s ním zhoupne nad vodou.

Podiví se, jenom na okamžik, kam zmizela továrna na

obuv, ale je to jen prchavé znepokojení. Poddává se té chvíli a směje se, prsty nohou brázdí hnědou hladinu, než ho oblouk vynese vzhůru s nohama nataženýma před sebe a prsty namířenými k obloze. Kapky vody odrážejí a lámou světlo; diamanty vyletující k sytě modrému letnímu nebi.

Modř zčerná. Diamanty ztuhnou v jiskřičky světla, tvrdé,

kruté a lhostejné. On visí v zenitu, nyní se skutečně volně vznáší a dívá se na nesčetné množství hvězd. Skafandr je starý, je cítit potem, zkaženým dechem a pachem obývacího modulu: smažená zelenina, olej a do nekonečna recyklovaný vzduch. Brnkne do spínače, který přesměrovává energii do osobní pohonné jednotky na jeho zádech.

Vznáší se uprostřed černi a dívá se pod sebe. Pod ním se

prostírá protáhlý trup Bezstarostné jízdy, dlouhý obdélník křižujících se ocelových nosníků obepínajících páteř žlabů, potrubí a kabelů. Je to nevzhledné plavidlo, ale solidní. Spolehlivé. Alespoň dosud bylo.

Před ním, na opačném konci trupu, na nejvzdálenějším

konci od ocelové oázy světla a tepla, jež ho udržuje naživu, se nachází pohonný modul, ukrytý před pohledem za rozměrným olověným diskem radiačního štítu. Dole, uprostřed lodě, se rýsují skříňové tvary nákladových modulů. Ústřední svazek vedení korunuje tiára dalekodosahové antény. Obří mísa míří dozadu, ke stanici Phobos.

Na tuhle chvíli si pamatuje. Vzpomíná si na nezdravý po

cit strachu, když si oblékal skafandr a v uších mu znělo kvílení výstražného signálu narušení těsnosti zadržovací komory. Vzpomíná si na známý pocit klaustrofobie, když přilba zacvakla na své místo a uzavřela mu před obličejem drobet tepla obývací jednotky. Vzpomíná si na praskání ve skafandru, když tlak v přechodové komoře klesal od jedné atmosféry k neúprosnému vakuu a dveře se odsunuly vzhůru do dokonalého ticha vesmíru.

Zavrtí hlavou. Ne. Tohle je špatně. Takhle se to neode

hrálo.

Nezastavil se přece nad mísou antény. Teď má uchopit ru

kojeti osobní pohonné jednotky. Má jimi pootáčet a vypouštět za sebe výtrysky stlačeného plynu, aby ho dopravily k se

lhávajícím motorům. Má obeplout okraj radiačního štítu

a poslouchat, jak se přitom radiační čítač roztiká jako blá

zen.

Vzpomíná si na budoucí události; zvláštní pocit – duševní

zrak, něco jako déjà-vu, ale reálný. Ví, co uvidí, až obepluje

okraj štítu. Ústa mu vysychají, jazyk se mění v brusný pa

pír.

Brusný papír. Drsný. Drsné škrábání kočičího jazyka na

špičkách prstů. Olizuje lepkavou smetanu. V marketu dvě

míle od továrny na obuv ho přišla na cenu nálezů za celý mě

síc. Emily má ráda pomeranče se šlehačkou. Má narozeniny.

Tohle je dárek pro ni.

Zvedne hlavu od černobílé kočky. Pomeranče rozdělené

na dílky a nakrájené v otlučené bílé míse. Šlehačku dá do

jiné mísy, aby se nesrazila. Vůně ovoce téměř, ale ne úplně

zahání všudypřítomný zápach aut venku i vlhký, plesnivý

smrad továrny na obuv.

Ohlédne se přes rameno do obývacího pokoje, který si se

stavili z několika starých židlí, futonu a prosezené sametové

pohovky. Stěny zakrývají pruhy zavěšené plastové fólie, jež

povlávají a šustí ve vlhkém vánku, který profukuje vyskle

nými rámy oken továrny.

Spočine pohledem na prázdném místě, kde zanedlouho

bude stát cívka od kabelu a na ní videopod a blikající tchaj

wanský plochý televizor. Zamračí se.

Nemají přece plochý televizor. Na upirátěné staré filmy

se vždycky dívali na lůžku, na zatuchle páchnoucím futonu,

leželi vedle sebe, ruce a nohy propletené, zahledění do ma

ličké obrazovky videopodu. Ten, komu v-pod patřil předtím,

v něm měl uložených víc než tři sta filmů, takže se na to sví

tící okno do vzdálených šťastnějších časů dívají skoro každou

noc.

On má rád americké akční filmy, hlavně automobilové ho

ničky nebo detektivky z druhé poloviny dvacátého století se

Stevem McQueenem nebo Clintem Eastwoodem. Emily má

ráda romantické filmy bez ohledu na období, ale obzvlášť si

potrpí na příběhy ze začátku 21. století, kde hraje ta Korejka

Jang Na Ra. Příběh je pokaždé na jedno kopyto, jen jména

postav se mění. Emily v tomhle aranžmá nachází klid. Jemu

se romantické filmy také někdy líbí, ale je přece chlap, a tak

předstírá, že ne.

Zamračí se; šlehá smetanu a roztrhává sáčky s hnědým

třtinovým cukrem, které ukradl v turistické kavárně na konci

bloku. Emily má šlehačku ráda sladkou jako bonbon, sladší

než ovoce. Má narozeniny; ta krádež za to riziko stála.

Venku, za železnými mřížemi okna beze skel, se prostírá

skládačka střech a uliček čtvrti Nan-ša plných šňůr s prád

lem. Dívá se přes nekonečné řady drolících se cihlových i be

tonových staveb táhnoucí se do vlhké dálky. Z většiny kdysi

významných továren a skladišť zůstala zchátralá torza, kdysi

hrdě se vypínající střechy propadlé, jen o málo víc než hro

mady rezavějícího šrotu. Jenom několik šťastných budov

3XB-1

Továrna na obuv

(THE SHOE FACTORY)

Matthew Cook jako továrna, kterou pokládá za svůj domov, dosud má alespoň část střechy.

Za tou aglomerací se Perlová řeka rozpadá do své delty.

Až úplně vzadu, téměř skrytá v oparu, se třpytí hladina Jihočínského moře. Několik mil od břehu kotví vertikální město, obrovský umělý lotos korunovaný hyperkonstrukcí s jednolitým, vše překrývajícím pláštěm. Na tu dálku a díky vlhkosti působí, jako by bylo načrtnuto akvarelem.

Jako vždycky si představuje, jaké to tam musí být, vznášet

se na vlnách ve větru. Prý se tam nevyskytují nemoci. Neexistuje tam smrt. Ti, jejichž těla příliš zestárnou, jednoduše přelijí své vzpomínky do nových, mladších schránek, vypěstovaných v nádržích celé měsíce nebo roky předem a uskladněných právě pro takové případy.

Dole na ulici někdo zatroubí a zanadává v kantonštině.

„Chaang-lan-heui!“ Vypadni z té podělané cesty!

Pradědeček vyprávěl, že kdysi dávno byla tato část Kan

tonu nejbohatší částí Číny. Stály tu nesčetné továrny, domovy milionů dělníků. Vyráběly boty, hračky a elektroniku, zboží vyvážené do všech koutů světa.

Potom se pracovní místa přesunula do levnějších lokalit.

Somálsko, Haiti, Mississippi. A co načala drtivá chudoba, dokončila epidemie CROSS, po níž město zůstalo pouhým přízrakem své někdejší slávy. Někdy ještě nachází v rozvalinách kosti, hladké a bílé. Barva smutku.

V přízemí továrny tlumeně zarachotí západka a on zrychlí

tempo a vyšlehává smetanu do pěny. Na železném schodišti se rozléhají Emilyiny kroky. Když se její obličej objeví nad podlahou, vidí, že se usmívá.

„Hádej, co jsem našla,“ říká a odhazuje žebradlo na po

dlahu vedle futonu.

Plochý televizor. Jako zázrakem nepoškozený, zaklíněný

v kancelářské stěně pod spadlou zdí.

„Nechám se poddat,“ říkají jeho ústa podle scénáře sku

tečné události. „Copak?“

„Plochou televizi! Prohledávala jsem starou továrnu Mat

telu na západním okraji čtvrtě a našla jsem ji v pozůstatcích zasedací místnosti. Myslím, že by mohla fungovat, ale potřebuji, abys mi ji pomohl vydolovat.“

On se usmívá také, jak ho zaplavuje potěšení. Emily je

mnohem lepší sběrač než on. Mezitím Emily přijde blíž a uvidí, co pro ni vyrábí.

„Všechno nejlepší, Em,“ popřeje jí těsně předtím, než

Emily zavýskne a vrhne se mu do náruče. Posadí se spolu ke stolu, který vyrobil ze starých dveří a několika škvárobetonových tvárnic, a pustí se do narozeninového překvapení. Potom se mu Emily uvelebí na klíně a políbí ho, dech má prodchnutý pomeranči a smetanou. On ji odnese na futon a pomilují se spolu ve spleti zatuchlých přikrývek.

Ví, že to večer udělají ještě jednou, že se jí přitom bude

kůže modravě lesknout v mihotavém světle nalezeného televizoru, ale jediné, co vnímá nyní, je, že je mu šestnáct, že má plné břicho a že je zamilovaný. Zavře oči. Když je znovu otevře, vidí jenom sametovou čerň a myriády hvězd.

Radiační štít je těsně před ním. Vymáčkne z pohonné jed

notky trochu tahu, aby se o několik stupňů zvedl. Rozlévá se v něm děsivé očekávání a je téměř úleva, když vidí pokroucenou masu oceli, jež bývala hlavním pohonným svazkem.

Rovná se to rozsudku smrti. Měl by být vyděšený; čás

tečně opravdu je. Z poškozené soustavy tryská plazma. Za

nedlouho, tak za hodinu, možná ani ne, už neudrží onu zkro

cenou singularitu, která Bezstarostné jízdě dodává energii.

Až k tomu dojde, všechno v okolí bude vtaženo do černé díry

o velikosti špendlíkové hlavičky a hmota se v okamžiku pro

mění v záblesk tvrdého záření.

Díra přetrvá jenom zlomek sekundy, než nekompromisní

zákony gravitace a fyziky tu nepravděpodobnou trhlinu za

hladí, ale to bude více než stačit. Mohl by odhodit jádro

a prchat, ale v žádném případě by nedokázal nabrat dosta

tečnou vzdálenost, než singularita roztrhá jeho i všechno os

tatní v okruhu sto tisíc kilometrů na atomy. Útěk nepřipadá

v úvahu a oprava poškozené soustavy také ne.

Chvíli si láme hlavu, co ho postihlo, nejspíš mikrometeo

rit, který zasáhl nejhorší možné místo, možná přetlakovou

armaturu, nebo choulostivé kondenzátory, které udržují za

držovací komoru. Věčná smůla sběrače. Kurva. Diu la sing.

Kurvakurvakurvakurva.

Pokrčí rameny. Na tom nesejde. Imploze nezanechá žádný

vrak, který by vyšetřovatelé mohli prozkoumat. Odvrátí se

a zamíří k obytné jednotce vzdálené tři sta metrů. Ještě musí

něco stihnout.

Něco za ním je, má pocit, že se na něj někdo zezadu dívá.

Když se ohlédne, stojí na podlaze pobořené zasedací míst

nosti v továrně Mattel. Střecha je dávno pryč. Noc je jasná

a velký, do oranžova zabarvený měsíc poskytuje spoustu

světla. Emily se souká pod spadlou zeď a šramotí přitom no

hama v těžkých botách.

„Určitě je ta vzpěra zaklíněná dobře?“ ptá se tlumeně.

„Budu muset vyklidit ještě nějaký binec, než ji dostanu ven.“

On zkontroluje dřevěnou podpěru a přikývne. „Vypadá to,

že drží pevně. Jdi na to.“

Emily vystrkuje ven kusy drolivého sádrokartonu a ztrou

chnivělé dřevotřísky. On je odhazuje na hromadu další suti.

Emily couvá s vítězoslavným úsměvem ven. V rukách

v rukavicích drží zaprášený plochý balík, zázračně uchovaný

v plastovém obalu.

„Byla ve skříňce, jinak by ji to rozdrtilo,“ žasla. „Myslíš,

že funguje?“

Funguje. Připojíme ji k fotovoltaickým bateriím a budeme

výskat jako malé školačky, až se modře rozsvítí,řekne málem

on. Budu si muset pohrát s přívody, připájet nové, nezkoro

dované, ale s technikou jsem to vždycky uměl. Bude fungo

vat.

„Nevím,“ říká jeho hlas podle scénáře. „Odneseme ji

domů a zjistíme to.“

Spěchají k továrně na boty a nesou televizor mezi sebou.

Na každé křižovatce se zastavují a rozhlížejí se, protože se

mají na pozoru před potulnými gangy. Jestli přístroj funguje

(a on ví, že bude fungovat), je to poklad hodný celého jmění.

Oba znali lidi, kteří byli zabiti pro méně. Když se ujistí, že

se nikdo nedívá, honem proběhnou a využívají hromady

zhrouceného zdiva jako kryt.

Na půli cesty domů to vezmou zkratkou přes temný areál

starého nákupního střediska. Neúplná střecha odstiňuje mě

síční světlo a stíny pod její tmavou rozlohou jsou černé jako

důlní chodby. Je to strašidelné, ale oba jsou rádi, že mají

úkryt.

Jsou skoro venku, když tu ucítí, že mu televizor vyklouzl

4 XB-1


z prstů. Nastává ticho. Neslyší kroky Emily, nevidí ji v neproniknutelném šeru.

Takhle to nebylo, pomyslí si. Došli jsme v pohodě domů

a celý zbytek noci jsme se dívali na filmy a šoustali. Jedním z těch filmů byla Bezstarostná jízda.

Ohlédne se, ale nevidí měsíční světlo za nákupním stře

diskem. Sáhne pod sebe. Suť a smetí, které by se měly povalovat na zemi, tam už nejsou, jenom nejasný pevný podklad, o kterém mu prsty nic bližšího neprozrazují.

Za ním něco zašustí. Ztuhne a vlastní dech mu zní hlasitě.

Něco za ním je a pozoruje ho to. Cítí to. Ta věc ve tmě se sune k němu.

Temnota, podivný podklad a pocit, že se k němu něco ze

zadu plíží, jsou na něho příliš. Hrůza ho popadne za týl a roztřese ho. Rozběhne se do tmy. Strach mu svazuje hrudník a zbavuje ho dechu. Ohlédne se, klopýtne a s roztaženýma rukama padá dopředu.

Spadne do teplé vody dost tvrdě na to, aby mu dopad vy

razil dech. Všude kolem žhne jantarové sluneční světlo, rozptýlené v kalné řece. Víří galaxie stříbrných bublinek. Reflexivně otevře ústa. Voda mu do nich nateče.

Kašle a vdechuje další dávku vody. Topí se. Sápe se k hla

dině. Tohle si pamatuje – takhle to probíhalo – ale strach zahání vzpomínky na to, jak to nakonec dopadlo. To jediné, co teď vnímá, je příšerná palčivost, s níž mu voda zaplňuje plíce.

Čísi ruka ho popadne za vlasy a zatáhne. Hlava se mu vy

noří nad hladinu. Se široce otevřenými ústy vykašlává vodu. Jeho zachránce plave pozpátku ke břehu ráznými, pravidelnými tempy, jednu ruku ovinutou kolem jeho prsou.

Plácne sebou na bahnitý břeh a zvrací. Za chvíli zase po

padne dech. V krku ho pálí.

„To bylo setsakra o chloupek,“ slyší známý hlas. „Jsi v po

řádku?“

Převalí se na záda a tam je Emily, patnáctiletá, právě ta

ková, jak si ji pamatuje z továrny na obuv za šest let od téhle chvíle. Zelené tričko, její oblíbené, s obrázkem seriálového kresleného nindži, se jí lepí na ňadra.

Zamrká. S Emily se přece nesetká ještě několik roků. Jestli

je jemu deset, jí je teprve devět a ještě žije v Hongkongu se svým americkým otcem a jeho korejskou milenkou. Uteče z domova, až jí bude třináct. Seznámí se o čtyři měsíce později.

„Jsi v pořádku?“ ptá se Emily znovu. „Vypadáš, jako bys

vypil půl Perlové řeky. Odpočiň si pár minut, ano?“

Postaví se, zaváže si mokré vlasy do ohonu a vyleze na

zavěšenou pneumatiku. On přihlíží, jak se Emily zhoupne až na vrchol oblouku. Se zavýsknutím šplouchne do řeky. Nevyplave.

On se zvedne a závrať mu naklání břeh pod nohama. Jeho

vnitřní ucho šílí a současně na něj vnitřní hlas ječí, že to nemohla být Emily. Emily ho z řeky nevytáhla; to byl někdo jiný, tlustý syn cihláře z druhého konce města. Jak se jenom jmenoval? Aha, Pai Lui. Kde je Pai Lui?

Zavře oči a v hlavě mu hučí zvuk vlastního dechu. Když

je otevře, vidí nehybné hvězdy. Vidí, jak mu pod nohama ubíhá dlouhá páteř Bezstarostné jízdy. Pošťouchne rukojeti pohonné jednotky a zamíří k jasně červeným dveřím přechodové komory. Nemá mnoho času.

Znovu cítí na zádech čísi pohled, ale neotočí se. Odmítá

tu hru. Kdyby se obrátil, mohlo by ho to zase rozptýlit a on

má k dispozici jenom několik minut. Singularita se může

uvolnit každou chvíli. Uvolní se každou chvíli.

Jakmile se zavřou vnější dveře, bouchne do tísňového

ovladače. Do komory vproudí vzduch. Skafandr zapleská

v krátkém hurikánu. Strhne přilbu, až mu uši v nevyrovna

ném tlaku zalehnou, a rázně rozepíná přezky skafandru.

Za necelou minutu je uvnitř obytného modulu a hledí na

memorekordér. Je to jediný přepych, který si dovolil, po

tvrzení strachu, který ho nikdy doopravdy neopustil.

Když si jej od Jüana koupil, byl porouchaný. Jüan byl pře

svědčený, že jej prodává na součástky, ale on si s technikou

vždycky uměl poradit a vystopoval problém k obyčejnému

ulomenému drátku. Za dvě minuty rekordér ožil a fungoval

jako nový.

Používal jej téměř každý večer k zálohování souboru své

osobnosti na nalezené paměťové karty. Tehdy ještě neměl

u ledu žádný klon, do kterého by je přehrál; to přijde později,

po první velké asteroidové bonanze. Podstatné pro něho bylo

samotné nahrávání. Alespoň věděl, že jestli se některého rána

neprobudí, něco ho přežije. Nebude to technicky vzato on,

ale bude se mu to blížit.

Šest měsíců poté, co si koupil rekordér, narazil na poklad,

na polorozpadlé skladiště předpandemické techniky, za

plněné většinou náhradními paměťmi RAM pro počítače.

Každý čip krásně zatavený v antistatickém obalu, stejně pa

nenský jako v den výroby. Bez dovedností, které ho naučila

Emily, by ten úkryt nikdy nenašel.

Trvalo tři měsíce, než našel kupce, ale trpělivost se mu na

konec vyplatila. Ze zisku zaplatil jistinu na Bezstarostnou

jízdu, jednomístnou loď pro těžbu na asteroidech, a vydal se

do vesmíru. Neohlížel se. Už nikdy nechtěl vidět Zemi ani

Čínu. Ty byly plné duchů minulosti.

Nyní hledí na memorekordér, schránku o velikosti kufříku

na spisy s pečlivě složenou snímací mřížkou. Otevře pouzdro

a zadívá se na nahrané karty uvnitř, trpělivě čekající na ak

tualizaci o jeho nejnovější zážitky a vzpomínky.

Zamračí se. Tohle není k ničemu. Jednotka je sice na

vzdory svému věku dobrá a aktualizace zabere sotva minutu

nebo dvě, ale ta snaha bude marná. Než singularita zanikne,

vtáhne do sebe všechno, rekordér, paměťové karty i všechno

ostatní. To jediné, co může cestovat dostatečně rychle, aby

to uniklo kolapsu a následnému ohromnému stlačení, je

světlo.

Světlo.

Rodí se nápad. Bláznivý. Nemožný. Ale má na vybranou?

Trvá několik minut, než přijde na to, jak převést celý

značný výkon reaktoru do laserové antény. Když skončí, ote

vře krytku na zadní straně memorekordéru a přejede prsty

po drobných vstupních a výstupních zdířkách. Tohle je ší

lené. To nikdy nemůže fungovat. Nebo může? Nemá žádné

kabely, kterými by mohl propojit flashovou paměť rekordéru

se vstupem antény, ale může je vyrobit. Když bude mít čas.

Sáhne za sebe po bedničce s nářadím a zjistí, že je v ne

mocnici. Tvrdá plastová židle barvy Eminých pomerančů.

Pach dezinfekce.

„Ne,“ zašeptá. Tuhle chvíli si pamatuje až příliš dobře.

„Tohle ne. Prosím.“

5XB-1


Záda má ztuhlá, jako by tam seděl celé hodiny. A také se

děl. Ventilátor vzdychá, vyšším tónem, když nasává vzduch, a nižším, když jej vhání do ubohého pochroumaného těla Emily.

Nepodívá se. Ví, co uvidí. Místo toho hledí otevřenými

dveřmi ven. Kolem propluje jeptiška, cípy čepce doširoka rozmáchlé. Stetoskop, který jí visí kolem krku, s cinkáním naráží do krucifixu houpajícího se u pasu.

Něco vedle lůžka zapípá a on cítí, jak mu stydne krev.

Zvláštní výraz. Dokonale popisný, jako kdyby mu do žil někdo vstříkl ledovou vodu. Zajímalo by ho, co ten pocit způsobuje, a umíní si, že se na to zeptá jeptišky, až zase přijde Emily zkontrolovat.

Nebudou mít čas odpovídat na otázky, připomíná si. Za

několik vteřin se přístroje zblázní, začnou pípat a blikat a oznamovat, že to Emino srdce nakonec vzdává. Vpadnou dovnitř, jeptiška a její pomocnice, s podnosy plnými vybavení na ocelových vozících. Budou na ní pracovat skoro hodinu, zatímco já budu čekat na chodbě a nakukovat dovnitř okénkem ve dveřích. Hodinu se budou snažit a nakonec toho nechají a přetáhnou jí přes obličej bílé prostěradlo.

Přístroj znovu pípne. On cítí, jak ho v očích štípou slzy,

a ústa se mu křiví vzlyky, jež se sbírají jako narůstající monzunové mraky. Když přístroje zdivočí, je už na nohou a na cestě ke dveřím. Z chodby slyší někoho anglicky křičet: „Modrý kód, pokoj 2346. Modrý kód!“

Vyjde na chodbu. Je to chodba na Bezstarostné jízdě

a zvuky přístrojů podpory života přehlušuje kvílení výstražné sirény. Nedá se umlčet, jde o bezpečnostní opatření, ale ten neustálý rámus ho ruší. Natáhne se nad sebe, přestřihne přívody elektřiny k siréně kleštěmi a v obytném modulu se rozhostí požehnané ticho.

Doběhne zpátky ke stolu, sedm krátkých kroků, a natlačí

na optický kabel poslední kontakt. Zapojí jeden konec do základní desky antény a spatří, jak se druhý konec rozsvítí červeně jako oko démona. Měl by projet diagnostiku, přenést jím několik terabajtů dat a porovnat výstupní soubory se vstupními, jestli v nich nejsou chyby, ale na to není čas. Buď to bude fungovat, anebo ne.

Něco ho zastudí na tváři a on se jí dotkne. Má na obličeji

slzy. Slzy? Proč pláče?

Mokrá tvář. Mokré vlasy. Kruh obličejů shlížejících na

něj. V hrudi ho pálí od vody, kterou právě vdechl a zase vyzvrátil.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se jeden z kluků.

Za ním vidí Pai Luie, cihlářova syna, jenž ho ve skuteč

nosti zachránil. Je tlustý, právě tak, jak si ho pamatuje, černé vlasy přilípnuté na kulaté hlavě. Ostatní děti ho poplácávají po zádech.

Rozhlédne se a hledá Em, ale s tou se nepotká ještě něko

lik let. „Jsi v pořádku?“ opakuje kluk a nabízí mu ruku, aby mu pomohl vstát. Chopí se jí a nechá se zvednout na nohy. Za kruhem mladých ustaraných obličejů vidí, jak se něco hýbe, beztvará masa temnoty, převalující a svíjející se.

Dívá se. Ostatní děti podle všeho nic takového nevidí. Proč

by také měly? Ve skutečnosti to tam nebylo. Ve skutečnosti to tam není. Ale je to tam.

Ruka, kterou drží, se mění. Je to ruka Emily. On pomáhá

vstát jí. Zvedá ji z lůžka. Krví nasáklé ložní prádlo se jí lepí

na záda. Musí je odloupnout, aby o ně nezakopl na schodech.

„Vykopli dveře,“ šeptá Emily dokrvava rozbitými rty

a troskami polámaných zubů. „Zapomněla jsem zasunout zá

voru. Jsem tak blbá. Promiň...“

Přehodí si ji přes rameno, nemá ji jak odnést šetrněji, a po

tácí se ke schodišti. Její obličej, její krásná tvář, je samá mo

dřina a škrábanec. Jedno oko má krvavé a oteklé tak, že

mžourá jen štěrbinou.

„To není tvoje chyba,“ zamumlá. „Donesu tě do nemoc

nice a oni tě tam uzdraví. Nedělej si starosti, Em, slyšíš mě?

Uzdraví tě.“

V továrně na obuv je binec, všechno cenné ukradli. Cívka

od kabelu je prázdná; videopod i televizor jsou pryč; papíry

a oblečení rozházené kolem. Televizor měl velkou cenu.

Proč ho prostě nesebrali a nešli pryč?

Emily vzlyká bolestí. Bitím jí polámali žebra, hrudník má

pod nánosem krve černý a modrý. Jeho svíravou panikou

proniká záchvěv hrdosti jako sluneční paprsek mraky. Em

se určitě rvala jako lev. Je to bojovnice; to je jedna z věcí,

které se mu na ní líbí.

„Promiň, Em,“ omluví se zadýchaně. „Už jsme skoro

dole.“

„Ten první...“ vypraví ze sebe Emily. „Dostala jsem se mu

ke koulím... chvíli na holky nebude mít pomyšlení, na to mů

žeš vzít jed. Ostatní to ještě víc rozzuřilo...“ Rozkašle se a on

cítí, jak mu po zadní straně nohou stéká teplá krev.

„Vedla sis dobře,“ pochválí ji. „Budeš zase v pořádku.“

Sejde do přízemí továrny a zamíří k otevřeným dveřím.

Venku svítí slunce na dokonale modré obloze. Nádherný

den, není příliš horko. Příliš krásný den na to, aby v něm do

cházelo k takovým hrůzám.

Když vyjde ven, světlo ho palčivě oslňuje. Světlo. Do

tváře. Natáhne ruku a upraví lampu. Ve druhé ruce svírá pin

zetou konektor.

Zasune jej do vstupní zdířky. Na procesoru signálů antény

se rozsvěcí zelené světélko „AUX“. Je připojený. Sedne si,

přitáhne k sobě snímací mřížku a připevní si elektrody ke

spánkům a dozadu po celé lebce. Memorekordér pípne.

Pípání. V chodbě kvílí sirény. Sirény pípají v pokoji

Emily. Kolem něho se protlačí sestra a v běhu pokřikuje po

kyny. Tady přicházejí kovové podnosy. Budou do krvácejí

cího, polámaného těla Em vyřezávat nové díry. A všechno

zbytečně.

Otevírá ústa, aby jim řekl, ať ji nechají na pokoji. Aby ji

v posledních chvílích utěšovali, nikoliv mučili, ale pomoc

nice mu zavírá dveře před nosem. Natáhne ruku, aby je ote

vřel...

Drží ruku nad tlačítkem „Vysílání“. Přemýšlí o tisíci vě

cech, které neměl čas zkontrolovat. Nasměrování antény.

Myslí si sice, že je stále správné, ale mohl nabrat nějakou

odchylku. Spojení mezi flash pamětí rekordéru a vysílačem.

Mohl by tam být vadný kontakt a on ani neměl tušení, co

s jeho vysíláním udělá degradace signálu, když už nic jiného.

Ani nevěděl, jestli se o to, co chce udělat, už vůbec někdo

pokusil, ať už úspěšně nebo neúspěšně. Ale data jako data,

ne?

Něco za sebou cítí, má zase ten pocit, že ho někdo pozo

ruje, jako by se to něco, co ho sleduje, naklonilo blíž, aby to

lépe vidělo.

6 XB-1


Nechce se otočit. Ví, že kdyby za sebou uviděl tu masu

temnoty, strhl by si elektrody z hlavy a s křikem by utekl.

Nadechne se. Jeho nádech se šíří ozvěnou zpět, stává se

týmž nádechem, jako když uviděl, jak jeptiška přetahuje prostěradlo přes Eminy prázdné oči. Nádechem, který nabral vleže na břehu Perlové řeky. Výdechem po orgasmu, když se zpocená pokožka Emily tiskla k jeho. Uslyší za sebou kroky a musí se otočit; nemůže si pomoci.

Stojí za ním Emily, patnáctiletá a rozzářená, krásnější, než

jak si ji kdy pamatuje, žebradlo křížem přes rameno, napůl zakrývající kresleného nindžu. Voní pomeranči a říční vodou. Usmívá se. Za ní se převaluje obrys temnoty, nádherný i strašlivý.

„Bude to v pořádku,“ pronáší Emily stále s úsměvem.

„Věř mi.“

Přikývne a přitlačí palec na ovládací obrazovku antény.

Světla potemní a vzápětí zhasnou, neboť přesměrovaná energie z reaktoru plyne do vysílače. Dmychadla systémů podpory života zmlknou. Už jich není zapotřebí. Cítí, že se něco pálí, jak se napájecí kabely antény snaží vyrovnat s novou zátěží. Modlí se, aby ještě chvíli vydržely, než se roztaví.

Na kůži hlavy cítí známé mravenčení proudu protékajícího

elektrodami. Všechno, co byl, všechno, co je teď, proudí do memorekordéru a odtamtud výstupní zdířkou do vysílače úzkého laserového svazku. Jeho myšlenky proudí rychlostí světla, k obří míse na stanici Phobos, mohutně zesílené zbývající energií umírajícího reaktoru.

Nemohou ho přeslechnout, jestli se svazek trefí. Jestli se

svazek trefí. Nekontroloval nasměrování. Denní dávku telemetrie normálně vysílá na rádiových vlnách, spousta rezervy pro chybu, ale s obrovským objemem dat proudícím z rekordéru si může poradit jenom úzký laserový svazek. Musí mít zaměřeno přesně, jinak tam vysílání nezachytí.

Zavrtí hlavou. Nebyl čas. Buď to sedí, anebo ne.

Přístroj pípá a přes spodní třetinu displeje se vykreslí pruh

ukazatele průběhu. Zaplňuje se mučivě pomalu.

Nemá na práci nic jiného než čekat. Přemýšlí, jestli uvidí

záblesk, až se Bezstarostná jízda a všechno v ní promění v gama a rentgenové záření. Přemýšlí, jestli bude mít čas vůbec něco ucítit.

Em ho vezme za ruku, její ruka je na dotyk příjemná

a hladká. Obejde ho, postaví se před něj a temnota se přesunuje společně s ní, vlající a vzdouvající se jako plášť ve větru.

„Phobos jsi samozřejmě minul,“ tvrdí Em se smutným ús

měvem. „I zlomek stupně odchylky by zcela stačil. Laserový svazek minul Mars, Zemi i Slunce a rychlostí světla zamířil do prázdna. My... totiž jási myslím, že putoval stovky, tisíce let, než jsme... než jsem jej zachytila. To už signál velmi ze - slábl a byl jen sotva rozlišitelný od šumu hvězdného pozadí.“

„Ty nejsi Emily, že?“

„Ne,“ odpoví ona. „Je mi líto. Emily zemřela velmi, velmi

dávno. Všechno, co z ní zůstalo, je to, co sis přinesl s sebou.“

Slzy ho štípou v očích, zamlžují displej i plnící se ukazatel.

Zármutek mu svírá hruď, horší než strach, ve kterém se topí. „Co jsi tedy zač? Co se to se mnou děje?“

„Snažím se ti pomoci,“ vysvětluje ona. „Už dlouho tě dá

váme dohromady. Je to moje celoživotní dílo. My... moje skupina a já... jsme metodou pokusů a omylů zjistili, že tohle

je nejlepší způsob, jak k tobě přistupovat. Myslím, že tento

krát budeme úspěšní.“

„Úspěšní v čem?“ zeptá se, ale myslí si, že to ví. Svíravá

zvířecí panika opadá. Už se nebojí. Alespoň tentokrát. Je pře

svědčen, že byly i jiné momenty, momenty, kdy byl tak vy

děšený, že se prostě roztříštil jako televizor rozdrcený zdí.

„Je velmi těžké pochopit tvoji mysl,“ říká Emily. „Proží

váš čas jako řeku tekoucí stále jedním směrem, ale vzpo

mínky ukládáš napřeskáčku. Tvoje vysílání neobsahovalo

žádný klíč k tvé resekvenci, takže jsme museli hádat. Promiň,

jestli to působilo dezorientačně.“

„Tomu nerozumím,“ odvětí on.

„Porozumíš. Brzy. Nemohu se dočkat, až se s tebou se

tkám.“

Slyší hluk ze zádi lodě, smrtelný výkřik motorového mo

dulu. „Je čas,“ říká Emily.

Nehlučný záblesk, všechny barvy naráz a současně žádná

z nich. Necítí nic, dokonce ani zlomeček sekundy nějakého

tlaku. Svět na sebe vezme jednolitou modrou barvu obra

zovky bez signálu.

Cítí Em všude kolem sebe. Ví, že se Emily usmívá. Ostrá

modrá ztmavne v černou, v sametovou nepřítomnost světla

protkanou červení.

Cítí své tělo, vnímá nádherný pocit přitažlivosti, jež ho

tlačí do zatuchlého ložního prádla. Cítí vlhký pach továrny

na obuv, vítaný zápach domova s příchutí čerstvě oloupa

ných pomerančů.

Hlas, tolik podobný hlasu Emily, mu šeptá do ucha. „Vi

díš?“ říká. „Vyšlo to.“

Když otvírá oči, cítí na svých rtech úsměv.

Poprvé vydáno v časopise Interzone

listopad/prosinec roku 2010

Přeložil Jiří Engliš

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MATTHEW COOK

Americký autor fantastiky. V roce 1990 zakončil bakalářské

studium ilustrace, potisku a fotografie v chicagské Škole in

stitutu umění. Jako autor na sebe dosud nejvýrazněji upozornil

románovou dvojicí z temné fantasy série ve stylu „meč a ma

gie“ The Ballad of Kirin Widowmaker: Blood Magic (2007)

a Nights of Sin (2008), bohužel díky změně nakladatelské

strategie se spokojení čtenáři (mezi nimi i velký fanoušek cy

klu Jason Sanford) dalších dílů pravděpodobně už nikdy ne

dočkají. Vedle románové tvorby publikoval rovněž několik

povídek na stránkách britského časopisu Interzone a napo

sledy rovněž v antologii Space Battles (2012) editora Bryana

Thomase Schmidta. Když zrovna nic nepíše, můžete ho najít

zalezlého v garáži, jak se válí v kaluži oleje u motorky ze se

dmdesátých let nebo pod mini cooperem. Rád diskutuje s přá

teli i čtenáři na svém blogu či na Facebooku. V únoru loň

ského roku prožil se svou ženou Amy nádherné líbánky v Pra -

ze a od té doby se nemohou dočkat, až se tam spolu znovu

vrátí. O to sladší je pro něj možnost vůbec poprvé publikovat

právě v českém jazyce.


8 XB-1

Rava si jednou rukou upravila interfejsové VR brýle

v místě, kde se jí zakusovaly do kořene nosu, zatímco druhou se dál šťourala v Cordeliiných vnitřnostech. Bylo tam sotva dost místa, aby přístupovým otvorem v šasi UI protáhla zároveň s rukou i ohebný kabel mono kamery. Plastické stěny lodi propouštěly z vedlejší ubikace zvuky bubnů a smích a prozrazovaly, že sestřin oplodňovací večírek je pořád v plném proudu.

Rava se pokoušela zapojit zpátky kabel od bezdrátového

vysílače, jenže interfejsové brýle jí s jedinou připojenou kamerou neumožňovaly prostorové vnímání. Konstrukce šasi nepočítala s opravami. Ani omylem. Byla vymyšlená tak, aby vydržela stovky let bez potřeby cokoli měnit.

Pokud by se Ravě nepodařilo zapojit kabel tak, aby fun

goval, Cordelie by se nemohla průběžně zálohovat do své dlouhodobé paměti. V operační paměti přitom nemohla naráz uchovat víc než týdenní přísun dat. Bylo by to jako odsoudit ji k pomalému umírání.

Hranatá koncovka kabelu vyklouzla Ravě z prstů. Už zase.

„Doprčic!“ Rava bezmocně dupla podpatkem do lodní podlahy.

„Jestli ti to nejde, pak dovol, ať to zkusí ně

kdo jiný.“ Její starší bratr Ludoviko trval na tom, že z večírku odejde spolu s ní, jako by snad mohl být k užitku.

„Tak hele, šlo by mi to o moc líp, kdybys mi

u toho nefuněl za krkem.“

„Tak hele, kdybys ji neupustila, vůbec bys

to teď nemusela dělat.“

Rava odolala pokušení vytrhnout si kameru

ze zdířky v brýlích a probodnout bratra pohledem. Aťsi měl ve škole lepší známky on, UI tady měla na starosti ona. „Proč se radši nevrátíš na večírek? Třeba by se ti tam podařilo přiučit se něco o plodnosti.“ Popadla koncovku kabelu a ještě jednou to zkusila.

„Cože? Ty mrňavá –“ Ludovikovi vzteky selhal hlas. Na

štval se víc, než by se dalo kvůli jedné hloupé poznámce čekat, takže usoudila, že s odvoláním u reprodukčního výboru neuspěl.

Do řeči jim vpadla Cordelie a přerušila Ludovika upro

střed věty. „Rava za nic nemůže. To já jsem ji poprosila, aby mě zvedla.“

„No jo.“ Rava se soustředila na kabel a pokoušela se ho

nasměrovat.

„Jasně.“ Ludoviko si odfrkl. „A pak ses taky sama upustila.“

Cordelie si povzdechla, až Rava málem cítila, jako by ji

na kůži zašimral její dech. „Jestli z toho mermomocí chceš někoho vinit, obviňuj Bransona Conchorda, že do ní vrazil.“

Rava se s odpovědí ani neobtěžovala. Stejnou diskusi vedli

už hodinu a Cordelie by měla pekelně dobře vědět, co jí na to Ludoviko odpoví.

„Byla to nezodpovědnost,“ řekl, jako by ho naprogramo

vali. „Měla ti to odmítnout. Ta místnost byla plná opilých

hulvátů a na to jsi příliš cenná komodita.“

Rava se čelem opřela o boční stranu šasi z hladkého dřeva,

zavřela oči a přestala vnímat jak bratra, tak plochý obraz ve

VR brýlích. Převalovala v prstech jemnou plastovou kon

covku kabelu a v duchu si bílý hranolek s vybíhajícími zla

tými dráty představovala. Sunula kabel kupředu, dokud ne

narazil do zdířky. Pak začala otáčet koncovkou, přičemž veš

kerou pozornost soustředila na nepatrné tření, které jí nápo

mocně vibrovalo vzhůru po paži. Tohle byl jednoduchý, po

chopitelný úkol.

Nechtěla ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se jí nepoda

řilo dát UI do pořádku.

Pokud by Cordelie nebyla schopná ukládat staré záznamy,

musela by se – aby vůbec mohla dál fungovat – začít bit po

bitu průběžně vymazávat. A to jen kvůli tomu, že se jí Rava

zeptala, jestli by si nechtěla zatančit. Aspoň že tuhle část Lu

doviko neslyšel. Rava natočila koncovku ještě o zlomek

a pak v jednu chvíli s úlevou ucítila, jak se kabel připojil. Za

tlačila konektor o kousek dopředu a kolíčky vklouzly do

otvorů zdířky tak hladce, jako by se jí chtěly vysmívat. Ko

nektor zacvakl na místo. „Ach ano. Tak je to

dobře.“

Rava otevřela oči, aby se pokochala pohle

dem na kabel zastrčený do zdířky.

„Je to zapojené?“ zeptala se Cordelie ne

jistě.

Rava si ještě chvíli prohlížela kabel, než jí

došlo, na co se to Cordelie ptá. Vyškubla si ka

meru ze zdířky a skla brýlí zprůhledněla. „Co

pak to nepoznáš?“

Podlouhlá schránka Cordeliina šasi vypadala jako pseu

doviktoriánský psací pult. Nyní spočívala na plastickém,

do záhybů složeném stole v Ravině ubikaci a za ní stály dvě

identické, stylově neladící mosazné kamery a otáčely se za

Ravou.

Nad pultem se vznášela holografická projekce horní po

loviny Cordeliina těla v životní velikosti. Momentálně měla

podobu kypré viktoriánské ženy středního věku. Kousala si

ret, což v řeči jejího těla značilo nejistotu. „V mých systé

mech se to nehlásí.“

„Krucinál, Ravo. Nech mě, ať se na to podívám.“ Ludo

viko, hezoučký, domýšlivý Ludoviko se natáhl po kabelu ka

mery a chystal se ho zapojit do svých VR brýlí.

Rava ho odstrčila stranou. „Tvoje ruka se tam nevejde.“

Podle bzučení lodní ventilace poznala, že životně důležité

systémy fungují, ale vzduch jí připadal těžký a zatuchlý. Pře

stala si bratra všímat a obrátila se na UI. „Nepotřebuješ, aby

se tvoje dlouhodobá paměť znovu nahrála?“

„To by nemělo být nutné.“ Cordeliin hologram sklopil po

hled, jako by měla schopnost vidět skrze šasi přímo do svého

nitra.

Pro jedno kvítí

(FOR WANT OF A NAIL)

Mary Robinette Kowalová

„Víš jistě, že je to zapojené?“

Rava si znovu připojila kabel kamery k VR brýlím a če

kala, až se jí průzor překryje plochým obrazem. Konektor spočíval ve zdířce, aniž by někde byla patrná mezera. Natáhla ruku a zaviklala s ním.

„Ách!“ Cordelie zalapala po dechu. „Naskočilo to, na mo

ment. Nic jsem pořádně nezachytila, ale zahlídla jsem to.“

Pro laiky, jakými byli členové Raviny rodiny, se prožitky

UI obvykle překládaly do běžné řeči, takže jí připadalo téměř absurdní, že si musí vypomáhat termínem pro stroje. „Měla jsi zkrat?“

„Jo. Vypadá to tak.“

Rava ještě chvíli seděla s kabelem v ruce a zvažovala mož

nosti.

„Třeba je něco s vysílačem,“ nadhodil Ludoviko.

Cordelie zavrtěla hlavou. „To sotva, protože to na chvilku

naskočilo. Řekla bych, že to bude prasklá zdířka. Mělo by být jednoduché ji vyměnit.“

Rava se ostře zasmála. „Jednoduchost není zrovna pojem,

který by vystihoval, jak v sobě máš napěchované vnitřnosti.“ Představa, že se pokouší nacpat do úzkého otvoru voltmetr, ji naplnila hrůzou. „Chceš si tipnout, jak dlouho potrvá, než se strýček Georgo začne divit, že jsi vypnutá?“

Cordelie si opovržlivě odfoukla. „Nejsem vypnutá. Jsem

jenom odříznutá.“

Rava vytáhla ruku a masírovala si ji, aby do ní znovu za

čala proudit krev. „Takže... otázka za sto bodů zní... máme pro tebe na skladě novou zdířku?“ Odpojila kameru a zaklonila se na židli, aby si mohla Cordelii dobře prohlédnout.

UI byla v obličeji bílá jako křída. „Ne... nevzpomínám si.“

Rava seděla bez jediného hnutí. Bylo jí jasné, jaká rána by

to pro Cordelii byla, kdyby přišla o dlouhodobou paměť, ale doteď si neuvědomila, co by to znamenalo pro její rodinu.

Cordelie zajišťovala jejich kontinuitu, odjakživa pro ně

představovala spojení s minulostí. Některé rodiny si pořizovaly dokumentární záznamy. Jiné si vedly kroniky. Její rodina se rozhodla podniknout a zdokumentovat svoji výpravu na generační lodi s Cordelií.

Vlastně to bylo ještě horší, Cordelie všechny jejich zá

znamy přímo spravovala. Veškerá data narození, úmrtí, sňatky, školní známky... K tomu všemu měli přístup jenom přes UI, která byla prostřednictvím VR brýlí pro každého člena rodiny kdykoli dostupná.

„No to je paráda!“ Ludoviko praštil dlaní do stěny a ta se

pod nárazem prohnula.

Rava upřela pohled na tvrdou kovovou podlahu, aby

skryla zmatek, který se jí zračil ve tváři. „Tak dobrá, podívej. Strýček Georgo nám řekl alespoň tisíckrát, že naši předkové s sebou od všeho vzali na palubu rezervní kus, takže tu někde musí být i náhradní zdířka. Je to tak?“

„Ano?“ Nejistota zaznívající z Cordeliina hlasu Ravu

přímo fyzicky bolela. Už od doby, kdy byla Rava dítětem, Cordelie vždycky všechno věděla.

„Takže mu prostě zavoláme a zjistíme, jestli u sebe nemá

kopii inventárního seznamu. Co ty na to?“ Posunula si VR brýle na nose a pokusila se vykouzlit povzbuzující úsměv.

Cordelie zavrtěla hlavou, viditelně sklíčená. „Nemůžu se

připojit.“

„No jo...“ Rava si skousla ret. Došlo jí, že nemá ani potu

chy, jaké je spojovací číslo na strýčka. „Krucifix. Ludoviko,

máš na něj kontakt?“

Bratr se otočil, opřel se zády o stěnu a zavrtěl hlavou. „Ne

mám, vždycky nás spojovala Cordelie.“

„Je mi to líto.“ UI klopila oči a vyhlížela jako obraz holého

neštěstí.

Ludoviko mávl rukou. „No tak to prostě vytiskni, a já to

navolím ručně.“

Rava obrátila oči v sloup, potěšená, že bratra nachytala při

tak hloupé chybě. „Ludoviko, když se nemůže spojit s námi,

tak se nespojí ani s tiskárnou.“ Zapnula VR klávesnici

a zvedla ruce do vzduchu, připravená psát. Klávesnice jako

by se před ní vznášela v prostoru. „Tak diktuj, já to naťu

kám.“

„Jak primitivní,“ ohrnul Ludoviko nos.

„A jak účinné,“ odsekla Rava a vyťukala na virtuální klá

vesnici řadu číslic, jak jí Cordelie diktovala strýčkův identi

fikační kód.

Než ale stihla číslo vytočit, Cordelie vyhrkla: „No a co

pevné připojení? Omlouvám se, že mě to nenapadlo dřív.“

UI svěsila ramena a položila si ruku na prsa v gestu, jímž do

konale napodobila viktoriánskou ženu zápasící s mdlobami.

„Kdybyste mě připojili kabelem k hlavnímu lodnímu sy

stému, dokázala bych se dostat ke svojí paměti.“

Rava stáhla ruku z tlačítka. „Bude to fungovat?“ Nemohla

si vzpomenout, že by někdy v životě viděla, aby byl počítač

s něčím propojený externími kabely.

„Mělo by.“ Cordelie přejela zkoumavým pohledem zadní

díl svého šasi jako dáma, která si kontroluje zapínání vzadu

na šatech.

Rava vypnula klávesnici a obešla UI, aby se dostala k za

dní straně šasi.

Pod dvěma lesklými mosaznými číselníky zely čtyři

temné obdélníkové otvory. Už úplně zapomněla, že vůbec

existují. „Alespoň se k nim dá snadno dostat.“ Chvíli na po

rty zírala a pak si hrábla rukou do vlasů. „Krucifix. Nevíte

náhodou, kde mám asi tak sehnat kabel?“

„Tam, co všechny její náhradní díly.“ Ludoviko sice ne

dodal „blbko“, ale stejně to slyšela.

„A ty jsou podle tebe... kde?“ Rava se sklonila, aby mohla

porty prozkoumat. Zjistila, že zdířky mají jiný tvar než ta,

do které se zapojoval kabel uvnitř UI. „Mně se totiž zdá, že

zrovna do toho modulu se od samého startu ještě nikdo z ro

diny nepodíval. Máme podle tebe zkoušet naslepo, do kte

rého z našich modulů to strčili, anebo snad navrhuješ, aby

chom si dali tu práci a vytahali je z úložiště úplně všechny?“

„Jen si tu práci klidně dej. To tys ji upustila.“

„Nechtěli byste toho vy dva nechat?“ Cordelie se nervózně

zasmála. „Pokouším se tu předstírat, že ztráta paměti pro mě

představuje neocenitelnou zkušenost. Posiluje to charakter.“

„Tak hele, počkejte.“ Rava zvedla ruku. „Strýček Georgo

určitě bude mít inventární seznam.“

„Ale vždyť naprosto není nutné obtěžovat ho s taháním

modulů ze skladiště. Můžeš přece zajít do Pedrova bazaru.“

Cordelie se rozzářila. „Na lodi musí být i někdo další, kdo

používá kabely.“

Rava přikývla. Ulevilo se jí a trochu se jí zvedla nálada.

„Jo, vsadím se, že je to tak. Takže stačí, abych se strýčka Ge

orga zeptala, jaký druh kabelu potřebujeme.“

9XB-1


„A proč mě prostě nevezmeš do Pedrova bazaru s sebou?“

Cordelie zvedla hlavu. „Tak bys mohla rovnou vyzkoušet, který kabel bude do mého portu pasovat, a nemusíš s tím otravovat Georga.“

„To je –“

Ludoviko zakroutil hlavou dřív, než Rava vůbec stihla do

končit, co chtěla říct. „Ty bys byla schopná udělat cokoli, jenom abys to nemusela strýčkovi Georgovi říct, že je to tak?“

Nebyl zase tak daleko od pravdy. Když strýček Georgo re

zignoval na pozici Cordeliina správce a přijal křeslo v rodinné radě, všechny to ohromilo. S UI to uměl báječně a všichni měli za to, že jejím správcem zůstane, dokud nadobro nesejde stářím. Když po něm Rava úlohu správce převzala, bylo jí teprve dvacet šest, což bylo mnohem méně, než se čekalo. Poslední, co by si přála, bylo, aby rodina usoudila, že došlo k omylu.

Rava se zaťatými zuby zapnula klávesnici a zavolala strýč

kovi Georgovi. Na lince to tentokrát vyzvánělo déle než obvykle. Když hovor konečně přijal a objevil se v jejích VR brýlích, jako by s nimi byl v místnosti, měl nateklé a zarudlé oči, jako kdyby plakal. „Haló?“ Třásl se mu hlas.

„Strýčku Georgo?“ Rava se naklonila dopředu, jehličky

strachu se jí zabodávaly po celé délce páteře. „Co se stalo?“

„Já ne... já ne...“ Oči mu za VR brýlemi ustavičně plavaly

doleva, jako by tam někoho hledal. Navlhčil si rty. „Nevíš, kde je Cordelie?“

Rava sebou cukla. Takže se dostávají rovnou k jádru věci.

„Nojo, teda... Víš, to se má tak. Je v pořádku, jenom potřebujeme vyměnit součástku.“

Čelo se mu pokrylo vráskami a obočí nakrčil údivem tak,

že se uprostřed málem spojilo. „Vyměnit součástku?“

„Zdířku od vysílače. Asi.“ Možná, že když to vyklopí

rychle, bude to vypadat, že má celou situaci pod kontrolou. „Na tom nesejde. Volám ti, jestli náhodou nevíš, jaký typ kabelu je potřeba k externímu pevnému připojení.“

Strýček si pro sebe něco mumlal a tahal se přitom za ucho.

„Ale co je s Cordelií? Ty víš, kam se poděla?“

„Mám ji u sebe v pokoji.“ Natočila hlavu tak, aby se Cor

deliino šasi objevilo v záběru. „Vidíš? Čestně, jde jenom o to vyměnit vadnou zdířku.“

„U tebe v pokoji? Proč je s tebou? Jak to, že máš Cordelii

u sebe?“ Strýček zvyšoval hlas a na Cordeliině jméně se ner - vózně zadrhl. Už dřív se spolu kvůli údržbě UI několikrát nepohodli, ale tentokrát se strýček vzhledem k situaci choval naprosto nepřiměřeně. Víceméně. „Měla by být se mnou.“

Rava se zapotácela, jako kdyby ji uhodil. Když strýček na

správcování UI rezignoval, Cordelie si ze všech jejich příbuzných vybrala právě ji, aby to po něm převzala. Pokud UI neobvinila Ravu, že ji pustila na zem, neměl strýček na tohle žádné právo. „Tak hele. Teď jsem její správce já a s tímhle si dokážu poradit. Potřebuju jenom ten kabel.“

„Kde je? Chci ji vidět.“

Rava potlačila nutkání vytrhnout brýle z přípojky. Svírala

ruce v pěst tak usilovně, až ji bolely prsty. „Říkám ti přece, že je u mě v pokoji.“

„U tebe v pokoji... Ale já to nechápu. S kým to vlastně

mluvím?“

Rava strnula a zatajila dech. „Co má tohle znamenat?“

Strýček doširoka rozevřel oči a pak se zamračil. „Nehod

lám se s vámi dál bavit.“

Natáhl ruku před sebe, vyškubl konektor a jeho obraz zmi

zel.

Rava se posadila na podlahu. Dýchala přerývaně a třásly

se jí ruce. Ten rozhovor vůbec nedával smysl. Byla zvyklá,

že je strýček náladový, jenže zároveň se vždycky choval ne

obyčejně rozumně. Teď si spíš připadala, jako by mluvila

s některou ze svých neteří. Rava si přejela rukou po čele. Po

tila se.

Ludoviko se přihlouple šklebil. „Dal ti to sežrat, co?“

Rava ho ignorovala, zmáčkla tlačítko opakované volby

a poslouchala, jak to na strýčkově lince vyzvání. S každým

novým tónem v ní hrklo, jak si uvědomila nějakou další po

divnou okolnost. Zazvonění. Strýček Georgo plakal. Zazvo

nění. Strýček Georgo hledal Cordelii v obrazu svých brýlí.

Zazvonění. Strýček Georgo se ptal, s kým to vlastně mluví.

Musela mu špatně rozumět. Jenomže v jeho pohledu ne

bylo ani známky, že by ji poznával, žádný náznak, že si z ní

jen dělá legraci. Na lince se ozvala hlasová schránka a Rava

s třísknutím ukončila spojení.

No dobrá. Takže teď jí přestal brát hovory. Mohla by Cor

delii vzít a odnést ji za strýčkem do jeho ubikace. Nebyla tou

představou dvakrát nadšená, ale pořád to bylo lepší než radit

se s Ludovikem. „Tak fajn. Jdeme za strýčkem Georgem.“

„Ale to vážně není potřeba,“ odporovala Cordelie s úsmě

vem. „My dvě to spolu přece zvládneme vyřešit. Odnes mě

do bazaru, ať se můžeme podívat po správném kabelu.“

Rava mohla jednoduše předstírat, že se nic nestalo a že se

strýček Georgo choval normálně. Jenže stejně jako všechno

ve VR by to byla pouhá iluze. Kdyby šlo jen o ten kabel,

možná by na Cordeliin návrh přistoupila, ale teď už v ní za

čaly hlodat pochyby. Otočila se na Cordelii. „No jasně, tak

jo. Proč se prostě nesklapneš –“

„Krucinál, to se mi snad jenom zdá.“ Ludoviko si založil

ruce v bok. „Ty jsi neuvěřitelná.“

„To si teda piš.“ Rava se znovu obrátila na Cordelii. „Jdi

zatím spát, než dorazíme do bazaru. Nemá smysl, abys

mrhala pamětí na chození po chodbách.“

Cordelie přejela pohledem z Ravy na Ludovika a téměř

neznatelně zaváhala. Pak přikývla. „Dobrý nápad. Probuďte

mě, až tam budeme.“ Její obraz zablikal a zmizel.

Rava se zatajeným dechem čekala, dokud kontrolka úplně

nezhasla, a teprve potom dlouze vydechla. Bála se, že Cor

delie její léčku prohlédne.

Ludoviko se svezl na židli u jejího stolu. „Ty jsi teda fakt

dáreček.“

Rava na něj dobrou minutu zírala, než jí došlo, že Cordelie

mu kvůli poruše nemohla hovor se strýčkem Georgem pře

nášet. „Nepoznával mě.“

„Cože? Mluv srozumitelně, Ravo. Kdo tě nepoznával?“

„Strýček Georgo. Děje se s ním něco divného...“ Rava

skončila do ztracena. Tíha jejích podezření už byla příliš

velká, než aby je dokázala nahlas vyslovit. „Šel bys... šel bys

tam se mnou?“

Ludoviko už už otevíral pusu k další jízlivosti, kterou měl

zrovna na jazyku.

„Prosím.“

Zamrkal a rozmrzele si povzdechl. „Ježíši, Ravo. Tobě

z toho fakt hrabe. Nikdo tě přece nevyhodí.“

„Věř mi nebo ne, ale tohle mi teď starosti nedělá.“ Rava

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.