načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2013/02 – Redakce XB-1

XB-1 2013/02

Elektronická kniha: XB-1 2013/02
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6606-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Robert Silverberg: Papež šimpanzů

(The Pope of the Chimps, 1982)

Jonathan L. Howard: Odejde král démonů

(Exeunt Demon King, 2005)

David Brin: Kameny významnosti

(Stones of Significance, 1998)

Domácí SF

Vladimír Zábrodský: Cestou

Michal Sirotek: Roj

Božena Čechalová: Horečka

Publicistika

Fandomanie

Jason Sanford: Ukradly nám realistické zvláštní efekty pocit úžasu?

Aleš Smutný: Atomovku na ně!

Martin Zhouf: Rozhovor s Pavlom Martinickým

Fantastická věda

Co viděl Cameron na dně propasti?; FlyVIZ-zorné pole 360°;

Umělé svaly pro roboty; Magnetičtí kapři;

Pralesní inventura

Filmfaroniáda

Filmová soutěž: Nádherné bytosti

Filmové premiéry; Hobit: Neočekávaná cesta;

Frankenweenie: domácí mazlíček;

Mizející vlny; Strážci hrobky; Goblin; Město čarodějnic;

Nepohřbený; Klapka!

Vivisektor

Čtenáři čtenářům; Dana Rusková: Běsné město;

Stephen King: Dallas 63; John Scalzi: Červenokabátníci;

Tomáš Veselý: Digitální román; Krvavá čest (sest. Ondřej Jireš)

Stroud Carsten: Niceville;

Amanda Stevensová: Okřídlená duše;

Lucie Lukačovičová: Stanice Armida;

Vojtěch Erbrt, Jan Hloušek, Zuzana Hloušková,

Jaroslav Svoboda, Lukáš Vaníček: Odpor je zbytečný;

William King: Zloděj těl;

Richard Laymon: Lunapark;

Philippa Gregory: Kacíř a čarodějka – Řád temnot;

Smrt: Nejlepší čas tvého života;

Space Trashers; Nové knihy

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/12 XB-1 2016/12
 (e-book)
XB-1 2014/09 XB-1 2014/09
 (e-book)
XB-1 2013/03 XB-1 2013/03
 (e-book)
XB-1 2017/06 XB-1 2017/06
 (e-book)
XB-1 2018/08 XB-1 2018/08
 (e-book)
XB-1 2019/10 XB-1 2019/10
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

www.clubmarkbarvy.cz

vše pro průmyslové nátěry



2

XB-1

Věda a SF

Musím se přiznat, že Fantastická věda je jednou z rubrik, která mě v našem časopisu hodně baví. Kdysi, v šerém dávnověku jistého SF časopisu, jsem si ji vymyslel a také nějakou dobu psal. Pak ji převzal člověk nad jiné fundovaný. Dělá ji dodnes, a to velmi dobře. Tehdy jsem ještě sem tam dělal „vědu“ v Ústavu jaderného výzkumu a při rešerších narážel na zajímavé věci, které ještě nedávno jasně patřily do rangu SF a nyní se jimi zabývají seriózní vědci. Je to fascinující a znovu jsem si to uvědomil, když jsem zanášel korektury (a jak někteří říkají – větší počet chyb, než tam před tím bylo) právě do Fantastické vědy. Náhrada očí je ve sci-fi poměrně běžná věc (například Geordi La Forge ze Star Treku), ale ve skutečnosti to není tak jednoduché. Člověk si uvědomí význam očí, až když s nimi začne mít problémy. Přiznávám, že ze slepoty mám snad největší strach, co jsem kdy měl, a proto doufám, že něco takového, jako měl Geordi, už bude brzy skutečností. Člověk prostě nikdy neví, že? Přístroje jako FlyVIZ (viz Fantastická věda) jsou sice něco jiného, ale na něm mě fascinuje to, že člověk je schopný se adaptovat na něco, co nikdy neměl, tedy schopnost vidět a orientovat se s úhlem vidění 360 stupňů. S umělými svaly jsme se mohli setkat už v knize Ďasíci tajné zbraně, která vyšla v roce 1946, v níž fašisti poháněli své tanky s nožičkami právě umělými svaly. Něco takového je tedy na světě. Sice je to gel, ale na tom nezáleží, že? A to nemluvě o tom, že se nyní intenzivně bádá nad tovární výrobou umělých svalových buněk (s článkem o této problematice se setkáte v některém z příštích čísel), které by nahradily namáhavé pěstování zvířat na jídlo. O něčem takovém psal například Robert Heinlein ve Dveřích do léta a prorokoval to dokonce i Winston Churchill těsně po druhé světové válce. Sice je vývoj ve stádiu, kdy by si řízek mohli dovolit tak tři čtyři lidi v Česku, ale to nevadí. Počítače také před pár lety stály miliony a zabíraly celá patra budov. Věda je právě tak fascinující jako SF a my si ani neuvědomujeme, jak rychle se díky ní mění svět kolem nás. A kupodivu nejen v tom horším směru.

Vlado Ríša

Nový velmistr SF

Novým Velmi

strem fantastic

kého žánru bude

organizací americ

kých autorů sci

ence fiction a fan

tasy jmenován

GENE WOLFE,

jehož monumen

tální Kniha No

vého Slunce u nás na počátku devade

sátých let ve svém úvodním svazku

Mučitelův stín zcela propadla a od té

doby ještě žádný nakladatel nesebral

odvahu zkusit ji vydat znovu.

Cena Jamese T. Blacka

Proslulé Noci v cirkuse od ANGELY

CARTEROVÉ byly vybrány jako nej

lepší román v minulosti oceněný Cenou

Jamese Taita Blacka, nejstarším brit

ským literárním oceněním, které se ve

skotském Edinburghu udílí už od roku

1919.

Nový pán (paní)

Zeměplochy

Podle rozhovoru

s TERRYM

PRATCHET

TEM bude jeho

Zeměplocha

„v bezpečí v ru

kou mé dcery“,

pětatřicetileté

autorky videoher

Rhianny, která

se podle všeho

ujme psaní série

poté, co toho Alzheimerem stižený spi

sovatel nebude nadále schopen.

Zemřel

Boris N. Strugacký

Narodil se roku 1933, byl o osm let

mladší než bratr Arkadij. Když byli ne

mocný otec se starším bratrem evakuo

váni z obleženého Leningradu, zůstal

v něm i s matkou. Otec cestou zemřel

a Arkadij se dostal do dětského do

mova. S bratrem se setkal až dost

dlouho po ukončení války. Boris absol

voval po válce školu s maturitou a poz

ději na Leningradské státní univerzitě

fakultu fyziky a mechaniky. Studia

ukončil promocí v roce 1955 a začal

pracovat na Pulkovské hvězdárně v Le

ningradě. Společně začali psát v roce

1957. Zejména první knihy byly dobro

družnými SF ro

mány. Celkem spo

lečně napsali dvacet

pět románů, jejich

nejslavnějším dílem

je Piknik u cesty

(1971), vydávaný

také pod názvem

Stalker. Když

v roce 1991 bratr

zemřel, v psaní po

kračoval pod pseu

donymem S. Vitic

kij. Boris Stru

gacký podlehl kom

binaci zápalu plic

a rakoviny krve

v pondělí 19. listo

padu 2012 v rod

ném Petrohradu,

bylo mu sedm desát

devět let.


Začátkem minulého měsíce jsme byli spolu s Vendelman

sem mezi šimpanzi v jejich areálu sami, když najednou řekl: „Já omdlím.“ Bylo parné květnové ráno, ale na Vendelmansovi nebylo nikdy předtím znát, že by si nezvyklého horka všímal, natož aby jím trpěl. Byl jsem právě zabraný do hovoru s Leem, Mimsy a Mimsinou dcerou Muffin, a Vendelmansovu poznámku jsem zaregistroval, aniž bych s tím něco dělal. Když se člověk s někým intenzivně dorozumívá pomocí znakové řeči, jak to v projektu děláme my, má občas tendenci nevěnovat větší pozornost mluveným slovům.

Ale Leo mi začal ukazovat znak, že je nějaký problém. Oto

čil jsem se a uviděl jsem Vendelmanse, jak klečí v trávě a lapá po dechu, bledý v obličeji a zbrocený potem. „Špatně –“ dostal ze sebe. „Je mi – hrozně –“

Přivolal jsem pomoc. Gonzo ho uchopil za levou ruku,

Kong ho vzal za pravou a, přestože byl mohutný, nějakým způsobem se nám ho podařilo dostat ven z areálu a nahoru na kopec do kanceláří. Tou dobou už si stěžoval na prudké bolesti v zádech a podpaží a mně došlo, že to nebude jenom úpal. Diagnóza přišla do týdne.

Leukémie.

Nasadili mu chemoterapii a hormony. Za deset dní se k pro

jektu vrátil a tvářil se suverénně. „Stabilizovali to,“ tvrdil každému. „Je to v remisi. Zbývá mi možná deset dvacet let, nebo ještě víc. Budu pokračovat v práci.“

Byl ale vyhublý a bledý, ruce se mu třásly, a mít ho mezi

sebou byl hrozný pocit. Sebe možná obelhával, i když jsem o tom měl jisté pochybnosti, ale nikoho z nás neobelhal: pro nás byl memento mori, chodící umrlčí lebka a zkřížené hnáty. Z obecné představy, že vědci berou takové věci méně vážně než kdokoli jiný, viním Hollywood. Není jednoduché vykonávat svou každodenní práci, když máte vedle sebe umírajícího člověka – nebo manželku umírajícího, protože ve vystrašených očích Judy Vendelmansové byl vidět všechen smutek, který on potlačoval. Měla před sebou perspektivu, že nečekaně brzy ztratí milovaného manžela, nedostala čas, aby se s tím vyrovnala, a její bolest se nedala ignorovat. Povaha Vendelmansova umírání byla navíc obzvlášť znepokojivá, protože byl tak velký, robustní a společenský, pravá rabelaisovská po - stava, a v mrknutí oka se z něho nějakým způsobem stal duch. „Prst boží,“ prohlásil Dave Yost. „Stačí, aby Zeus cukl malíčkem a Hal se scvrkne jako celofán v ohni.“ Vendelmansovi nebylo ještě ani čtyřicet.

Šimpanzi taky něco vytušili.

Někteří, jako například Leo a Ramona, jsou pátá generace

ovládající znakovou řeč. Byli vyšlechtěni pro alfa inteligenci a dokážou velice dobře pochytit detaily a nuance. „Skoro jako lidé,“ říkají o nich s oblibou návštěvníci. My to označení rádi nemáme, protože důležité je na šimpanzích právě to, že to lidé nejsou, že představují jiný inteligentní druh. Přesto však vím, jak to lidé myslí. Nejbystřejší ze šimpanzů poznali hned, že s Vendelmansem není něco v pořádku, a začali mít zvláštní

poznámky. „Ten velký shnilý banán,“ řekla Ramona Mimsy,

když jsem byl nedaleko. „On se vyprazdňovat,“ řekl mi Leo,

když kolem nás Vendelmans klopýtavě přešel. A Gonzo se ho

zeptal přímo: „Ty brzy odejít?“

***

„Odejít“ není šimpanzí eufemismus pro smrt. Z pohledu na

šich zvířat je to tak, že žádný člověk ještě nikdy nezemřel.

Umírají šimpanzi. Lidé odcházejí. Udržovali jsme to na takové

bázi od začátku. Nejdřív to ani nebyl úmysl, ale podobné věci

se dovedou institucionalizovat. Jako první ze skupiny zemřel

Roger Nixon, při automobilové nehodě v prvních letech pro

jektu, dlouho před mým příchodem sem, a evidentně nikdo

nechtěl zvířata mást nebo zneklidňovat vysvětlováním toho,

co se mu stalo, a tak se nic nevysvětlovalo. Když jsem tady

byl druhý nebo třetí rok, Tim Lippinger přišel o život při ha

várii ski-liftu a znovu se zdálo být jednodušší nezabíhat před

nimi do detailů. A v době, kdy před čtyřmi lety zahynul Will

Bechstein, když se podělal vrtulník, byla politika jasná: roz

hodli jsme se nenahlížet na jeho zmizení ze skupiny jako na

smrt, ale jako na pouhý odchod, jako by jenom odešel do dů

chodu. Šimpanzi samozřejmě smrt chápou. Možná ji dokonce

staví na roveň odchodu, jak to naznačuje Gonzova otázka. Ale

pokud ano, určitě vidí lidskou smrt jako něco zcela odlišného

od smrti šimpanzí – přechod do jiného stavu existence, odjezd

vzhůru na ohnivém voze. Yost se domnívá, že lidskou smrt

nechápou vůbec, že nás považují za nesmrtelné a že se na nás

dívají jako na bohy.

***

Vendelmans už nepředstírá, že neumírá. Jeho leukemie má

očividně rychlý průběh a on je na tom den ode dne fyzicky

hůř. Jeho původní přístup, že se vlastně nic neděje, vystřídala

jakási mrzutá, vzteklá smířenost. Od propuknutí nemoci

uběhly teprve čtyři týdny. Brzy bude muset nastoupit do ne

mocnice.

A chce říct šimpanzům, že zemře.

„Oni nevědí, že lidé mohou umřít,“ namítl Yost.

„Pak je na čase, aby to zjistili,“ utrhl se Vendelmans. „Proč

o nás udržovat spousty mytologických nesmyslů? Proč je ne

chávat, aby nás měli za bohy? Řekněte jim na rovinu, že

zemřu, tak jako zemřeli starý Egbert, Salami a Mortimer.“

„Ale ti všichni zemřeli přirozeně.“

„A já snad neumírám přirozeně?“

Jan strašně znervózněla. „Já myslím stářím. Jejich životní

cyklus jasně a pochopitelně dospěl ke konci, oni zemřeli a šim

panzi to pochopili. Zatímco ty –“ Zadrhla se.

„– já umírám zrůdnou a strašlivou smrtí v polovině svého

života,“ doplnil za ni Vendelmans. Nato začal kolabovat, ale

s obrovským vypětím sil se vzchopil. Jan se rozplakala a cel

3XB-1

Papež šimpanzů

(THE POPE OF THE CHIMPS)

Robert Silverberg


kově to byla nepříjemná scéna, ze které nás nakonec zachránil Vendelmans, když pokračoval: „Pro projekt by mělo mít filozofický význam zjistit, jak šimpanzi reagují na přehodnocení lidské metafyziky. Zpackali jsme všechny šance, které jsme měli, abychom jim pomohli podstatu smrtelnosti pochopit. Já teď navrhuji využít mě, abychom jim ukázali, že pro lidi platí stejné zákony jako pro ně. Že my nejsme bohové.“

Yost dodal: „A že existují bohové, kteří jsou vrtošiví a ne

pochopitelní a my sami jsme pro ně míň než šimpanzi.“

Vendelmans pokrčil rameny. „To všechno nemusejí slyšet

hned. Ale je na čase, aby pochopili, kdo jsme. Nebo spíš je na čase, abychom zjistili, kolik toho už chápou. Použijte mou smrt k tomu, abyste to zjistili. Je to poprvé, co byli v přítomnosti člověka, který skutečně umírá. V ostatních případech, kdy někdo z nás zemřel, to vždy byla nějaká nehoda.“

Christensen se chtěl zeptat: „Hale, řekl jsi jim už něco o–“

„Ne,“ odvětil Vendelmans. „Ovšemže ne. Ani slovo. Ale

vidím, že si mezi sebou povídají. Oni to vědí.“

***

Diskutovali jsme o tom dlouho do noci. Vzhledem k dale

kosáhlým důsledkům veškerých změn, které jsme mohli v metafyzickém nastavení našich zvířat přivodit, vyžadovala situace pečlivé zvážení. Tito šimpanzi tady žili desítky let v uzavřeném prostředí a kultura, již si vytvořili, je produktem toho, co jsme se je rozhodli naučit, smíšeného s jejich přirozeností, plus toho, co jsme jim o sobě nebo o nich předali nevědomky. Každý zásadní koncepční materiál, který jim poskytneme, je třeba pozorně zvážit, neboť jeho následky budou nevratné a ti, kteří přijdou do této komunity po nás, budou nemilosrdní, pokud uděláme něco, co bude hloupě předčasné. Jestli je plánem pozorovat komunitu inteligentních primátů po dobu mnoha lidských generací, studovat změny jejich intelektuální kapacity provázející nárůst jejich lingvistických dovedností, musíme si vždy dávat pozor, abychom je nechávali dojít ke zjištěním samotné, a ne si zkreslit data tím, že poskytneme šimpanzům tolik, že to při své současné schopnosti zpracování pojmů nemusí zvládnout.

Na druhou stranu, Vendelmans právě umíral a dával nám

dramatickou příležitost zprostředkovat pojem lidské smrtelnosti. Měli jsme nanejvýš týden nebo dva, abychom tu příležitost využili: mohlo se stát, že další šance se naskytne až za celé roky.

„Co vás trápí?“ chtěl vědět Vendelmans.

Yost řekl: „Bojíš se umírání, Hale?“

„Umírání mě rozčiluje. Nebojím se ho; ale jsou věci, které

chci ještě udělat, a nedokážu to. Proč se ptáš?“

„Protože z pohledu toho, co zatím víme, šimpanzi vnímají

smrt – smrt šimpanze – jako prostou součást velkého cyklu událostí, podobně jako tmu, která přijde po denním světle. Ale lidská smrt pro ně bude jako odhalení, šok. A jestli z tebe nějak vycítí, že se umírání bojíš nebo tě dokonce rozčiluje, kdo ví, jaký dopad to na jejich uvažování může mít?“

„To je přesně ono. Kdo ví? Já vám nabízím šanci to zjistit!“

Nakonec jsme těsnou většinou odhlasovali, že Halu Vendelmansovi dovolíme, aby se o svou smrt se šimpanzi podělil. Téměř všichni jsme k tomu měli výhrady. Ale Vendelmans

byl evidentně odhodlaný, že jeho smrt bude užitečná, smys

luplná; jedinou možností, jak vůbec dokázal svému osudu če

lit, bylo přispět jím tímto způsobem k projektu. A myslím, že

nakonec většina z nás hlasovala pro čistě proto, že jsme ho

měli rádi.

***

Upravili jsme si rozpisy, abychom Vendelmansovi umožnili

víc kontaktu se zvířaty. Nás je deset, jich padesát; každý z nás

má zvláštní oblast, kterou se zabývá – teorie čísel, syntaktické

inovace, metafyzické zkoumání, sémiotika, používání nástrojů

a tak dál, a pracujeme se šimpanzi, které si sami vybereme,

přirozeně v závislosti na měnících se strukturách subtribálních

vazeb uvnitř šimpanzí komunity. Ale shodli jsme se na tom,

že Vendelmans bude muset svá odhalení nabídnout alfa inte

lektům – Leovi, Ramoně, Grimskymu, Alici nebo Attilovi –

bez ohledu na aktuální skladbu šimpanzo-lidských dialogů.

Například Leo se účastnil rozhovorů s Beth Rankinovou

o představě střídání ročních dob. Beth se svého času s Leem

víceméně ochotně vzdala ve prospěch Vendelmanse, neboť

Leo byl v tomto nepostradatelný. Již dávno jsme zjistili, že

všechno důležité je třeba nejdřív oznámit alfům, kteří to ná

sledně sdělí ostatním. Chytrý šimpanz toho ví o učení svých

hloupějších bratranců víc než ten nejchytřejší člověk.

Další den dopoledne vzali Hal a Judy Vendelmansovi Lea,

Ramonu a Atillu stranou a měli s nimi dlouhý rozhovor. Já

jsem pracoval v jiné části areálu s Gonzem, Mimsy, Muffin

a Chumpem, ale občas jsem se podíval přes rameno, abych

zjistil, co se děje. Hal vypadal šťastně – jako Mojžíš, který

právě sešel z hory po rozhovoru s Bohem. Judy se také snažila

vypadat šťastně, pracovala na tom, ale její smutek se neustále

dral na povrch: v jednom okamžiku jsem zahlédl, jak se od

šimpanzů odvrátila a přitiskla si klouby prstů na zuby, aby to

v sobě zadržela.

Leo a Grimsky pak uspořádali konferenci venku u dubo

vého háje. Yost a Charley Damiano ji pozorovali pomocí da

lekohledů, ale moc toho nepochopili. Když šimpanzi hovoří

znakovou řečí mezi sebou, dávají si na modifikovaných ges

tech mnohem méně záležet, než když hovoří s námi. Zatím

stále nevíme, jestli to značí vývoj zvláštního mezišimpanzího

slangu určeného k tomu, abychom mu nerozuměli, nebo je to

jen projev šimpanzího spoléhání na doplňkové neverbální způ

soby komunikace, ale zůstává faktem, že porozumět znakové

řeči, kterou používají mezi sebou, nám dělá problémy, ob

zvlášť v té podobě, kterou používají alfové. Kromě toho Leo

a Grimsky neustále chodili mezi stromy a vraceli se ven, jako

by snad věděli, že je pozorujeme, a nechtěli, abychom odpos

louchávali. Téhož dne o něco později měly stejné shromáždění

Ramona a Alice. Nyní muselo být do odhalení zasvěceno

všech pět našich alf.

Zpráva se nějakým způsobem začala šířit mezi ostatními.

Nepodařilo se nám pozorovat předávání pojmu jako takové.

Zato jsme si všimli, že další den se začalo Vendelmansovi do

stávat víc pozornosti, než bylo normální. Když se pohyboval

po areálu – pomalu a s viditelnými obtížemi – tvořily se kolem

něho skupinky šimpanzů. Gonzo a Chump, kteří se celé mě

síce hašteřili, najednou stáli vedle sebe a pozorně si Vendel

4 XB-1


manse prohlíželi. Cikorka, normálně plachá, s ním proti svým zvyklostem zavedla rozhovor – o zralosti jablek na stromě, ohlásil Vendelmans. Shem a Saun, malá dvojčata Anny Livie, vylezla po Vendelmansovi nahoru a posadila se mu na ramena.

„Chtějí zjistit, jaký umírající bůh ve skutečnosti je,“ pravil

tiše Yost.

„Ale podívej se tam,“ upozornila Jane Mortonová.

Judy Vendelmansová měla také doprovod: Mimsy, Muffin,

Claudia, Bustera a Konga.

Ohromeně na ni hleděli, s očima dokořán a nataženými rty,

a někteří vyfukovali bublinky slin.

„Oni si myslí, že umírá taky?“ podivila se Beth.

Yost zavrtěl hlavou. „Nejspíš ne. Vidí, že po tělesné stránce

nemá žádné problémy. Ale vnímají vibrace smutku, vibrace smrti.“

„Máme důvod domnívat se, že vědí o tom, že Hal je partner

Judy?“ zeptal se Christensen.

„O to nejde,“ uvažoval Yost. „Poznají, že je rozrušená. A to

je zajímá, i když nemohou vědět, proč by Judy měla být rozrušenější než kdokoli z nás ostatních.“

„A tamhle jsou další záhady,“ ukázal jsem na louku. Grim

sky tam stál sám a o něčem přemýšlel. Je ze šimpanzů nejstarší, má šedivou srst, plešatí, je to myslitel. Je tady téměř od začátku, více než třicet let, a za tu dobu uniklo jeho pozornosti jen velice málo.

Daleko nalevo, ve stínu mohutného buku, stál Leo, podobně

zabraný do osamělé meditace. Je mu dvacet a je to alfa samec komunity, nejsilnější a zdaleka nejinteligentnější. Bylo zvláštní vidět ty dva v jejich izolovaných zónách. Vypadali jako nějaké vzdálené hlídky, sochy z Velikonočního ostrova, ztracené v soukromém zasnění.

„Filozofové,“ zašeptal Yost.

***

Včera už Vendelmans zůstal v nemocnici nadobro. Než od

jel, rozloučil se s každým z padesáti šimpanzů, dokonce i s mláďaty. Během uplynulého týdne se výrazně změnil; je jenom svůj stín, slabý a vyčerpaný. Podle toho, co říká Judy, mu zbývá už jenom několik týdnů života.

Judy si vzala dovolenou a nejspíš se vrátí až po Halově

smrti. Zajímalo by mě, co si o jejím „odchodu“ a výsledném návratu budou myslet šimpanzi.

Leo se jí prý zeptal, jestli také umírá.

Teď se třeba situace vrátí k normálu.

***

Christensen se mě dnes ráno zeptal: „Všiml sis, že to vy

padá, jako by se snažili vtáhnout pojem smrti do každého rozhovoru, který s nimi v těchto dnech vedeš?“

Přikývl jsem. „Mimsy se mě onehdy zeptala, jestli měsíc

umírá, když vyjde slunce, a slunce umírá, když vyjde měsíc. Tolik to připomínalo běžnou primitivní metaforu, že mi to nejdřív ani nedošlo. Ale Mimsy je moc mladá na to, aby používala metafory tak lehce, a není nijak zvlášť bystrá. Starší o umírání určitě hodně mluví a ono se to šíří.“

„Cikorka se mnou odčítala,“ řekl Christensen. „Povzdechla

si: ‚Ty vzít pět, dva zemřít, mít tři.‘ Později to dala do rovnice:

‚Tři zemřít jeden výsledek dva‘.“

Ostatní hlásili podobné věci. Přesto žádné ze zvířat nemlu

vilo o Vendelmansovi a o tom, co s ním bude, ani se na smrt

nebo umírání otevřeně nevyptávala. Jestli se nám to dařilo vní

mat správně, vytlačila celou záležitost do metaforických od

boček. To samo o sobě ukazovalo na silnou posedlost. Po

dobně jako většina posedlých se snažili skrýt, co je nejvíc za

jímá, a nejspíš si mysleli, že to dělají dobře. Není jejich chyba,

že dokážeme vytušit, co se jim děje v hlavě. Jsou to konec

konců jenom šimpanzi – a nám se občas stává, že si to musíme

znovu a znovu připomínat.

***

Pořádají schůzky na druhé straně dubového háje, kde teče

malý potok. Zdá se, že nejvíc hovoří Leo a Grimsky. Ostatní

se shromažďují kolem a během těchto projevů velice tiše sedí.

Skupiny tvoří deset až třicet šimpanzů. Nedaří se nám zjistit,

o čem se baví, i když představu samozřejmě máme. Pokaždé,

když se k takovému shromáždění přiblíží někdo z nás, šim

panzi se velice nenápadně rozdělí na tři nebo čtyři samostatné

skupinky a tváří se nesmírně nevinně: „Jen jsme si zašli na

čerstvý vzduch, šéfe.“

Charley Damiano chce do háje nastražit štěnici. Jenže jak

chcete špehovat skupinu, která se dorozumívá pouze znakovou

řečí? Kamery se nedají schovat tak snadno jako mikrofony.

Děláme s dalekohledy, co můžeme. Ale to málo, co se nám

podařilo odpozorovat, je nepochopitelné. Šimpanzí znaky,

které používají, jsou ještě méně patrné a nejasnější než ty,

které jsme viděli předtím. Vypadá to, jako by při těchto schůz

kách používali pig-latin, double-talk nebo nějaký úplně nový

a soukromý jazyk.

Zítra přijdou dva technici, aby nám pomohli umístit do háje

kamery.

***

Hal Vendelmans zemřel včera v noci. Podle Judy, která te

lefonovala Davu Yostovi, to v samotném závěru bylo velice

poklidné. Lehké vysvobození. Yost a já jsme to hned po sní

dani oznámili alfa šimpanzům. Žádné eufemismy, pouze ho

lou zprávu. Ramona vydala několik houkavých zvuků a vy

padalo to, že se každým okamžikem rozpláče, ale byla jediná,

kdo budil dojem citového rozrušení. Leo mi věnoval dlouhý,

pronikavý pohled, ve kterém byl téměř určitě soucit, a pak mě

velice pevně objal. Grimsky se pomalu vzdálil a zdálo se, že

hovoří sám se sebou znaky z toho nového systému. Teď to vy

padá, že se v dubovém háji schází shromáždění, první po více

než týdnu.

Kamery jsou na místě. I když se nám nepodaří nové znaky

rozluštit, můžeme je alespoň nahrát a dát je analyzovat počí

tači, než jim začneme rozumět.

***

Právě jsme si pustili první nahrávky ze shromáždění v háji,

ale nemůžu říct, že bychom věděli o mnoho víc než předtím.

5XB-1


Jedním z důvodů je to, že hned na začátku šimpanzi vyřadili

z činnosti dvě kamery. Attila si jich všiml a poslal nahoru do korun stromů Gonza a Claudia, aby je strhli. Předpokládám, že zbývající kamery zůstaly nepovšimnuty; ale ať už to byla náhoda nebo ďábelská vychytralost, šimpanzi se rozmístili takovým způsobem, že žádná z kamer neměla čistý výhled. Přesto se nám podařilo zaznamenat několik Leových prohlášení a několik živých rozhovorů mezi Alicí a Annou Liviou. Mluvily směsicí standardních znaků a nových, ale zjistili jsme, že bez chápání kontextu je pro nás nemožné vygenerovat jakoukoli sekvenci významů. Zbloudilé znaky jako „košile,“ „klobouk,“ „člověk,“ „změna“ a „banánová muška,“ proložené nerozluštitelnými bláboly, jako by dávaly nějaký smysl, ale nikdo si není jistý jaký. Nepostřehli jsme žádnou zmínku o Halu Vendelmansovi ani žádné přímé odkazy na smrt. Je možné, že jsme úplně vedle, pokud jde o význam toho všeho.

Anebo možná ne. Podařilo se nám kodifikovat některé nové

znaky a dnes odpoledne jsem se zeptal Ramony, co jeden z nich znamená. Ošívala se, houkala a tvářila se nešťastně – a nejenom proto, že jsem po ní chtěl těžký abstraktní úkol, jakým je dát definici. Byla znepokojená. Pohledem kolem sebe hledala Lea, a když ho uviděla, dala mu znamení. Přiskákal a Ramonu odstrčil. Potom mi začal říkat, jak jsem moudrý, dobrý a laskavý. Je možná génius, ale i geniální šimpanz je pořád jenom šimpanz a já jsem mu řekl, že mě všechny ty jeho lichotky neošálily. Pak jsem se ho zeptal, co znamená ten nový znak.

„Vyskočit vysoko přijít znovu,“ ukázal Leo.

Jednoduchá šimpanzí fráze označující zábavu a dovádění?

Zpočátku jsem si to myslel, stejně jako mnoho mých kolegů. Ale Dave Yost řekl: „Tak proč se Ramona tolik bránila to definovat?“

„Definování pro ně není jednoduché,“ připomněla Beth

Rankinová.

„Ramona patří k pěti nejinteligentnějším. Má na to schop

nosti. Obzvlášť tehdy, když se ten znak dá definovat použitím čtyř jiných zavedených znaků, jak to následně udělal Leo.“

„Kam tím míříš, Dave?“ zeptal jsem se.

Yost řekl: „‚Vyskočit vysoko přijít znovu‘ by se mohlo týkat

hry, kterou s oblibou hrají, ale mohl by to být také eschatologický odkaz, posvátný projev, metaforický způsob, jak hovořit o smrti a vzkříšení, ne?“

Mick Falkenburg ze sebe pohrdavě vyrazil vzduch. „Ježíši,

Dave, ze všech potrhlých jezuitských kravin –“

„Myslíš?“

„Možná jsi ve svých analýzách občas příliš rafinovaný,“

prohlásil Falkenburg. „Chceš říct, že tihle šimpanzi mají teologii?“

„Chci říct, že u nich možná vzniká náboženství,“ odvětil

Yost.

Je to možné?

Občas se stává, že vedle těchto zvířat ztrácíme perspektivu,

jak to naznačil Mick, a přeceníme jejich inteligenci, ale myslím, že stejně často je podceňujeme.

Vyskočit vysoko přijít znovu.

Vrtá mi to hlavou. Tajný posvátný projev? Šimpanzí teolo

gie? Víra v život po smrti? Náboženství?

***

Šimpanzi vědí, že lidé mají soustavu rituálů a víry, které ří

kají náboženství, ale jak moc to doopravdy chápou, je těžké

říct. Dave Yost ten koncept při svých metafyzických diskusích

s Leem a některými dalšími alfami představil už dávno. Načrtl

hierarchii, která začínala Bohem a sestupovala dolů přes lidi

a šimpanze ke psům a kočkám a dál ke hmyzu a žábám, aby

šimpanzům umožnil vytvořit si určitý obrázek o velkém ře

tězci života. Brouky, žáby, kočky a psy znali od pohledu, ale

chtěli po Davovi, aby jim ukázal Boha, a on byl nucen jim říct,

že Bůh ve skutečnosti není hmatatelný a dosažitelný, nýbrž

žije vysoko nad námi, i když svou podstatou prostupuje

všechno. Pochybuji, že z toho pochopili hodně. Leo, jehož

bystrý a zkoumavý intelekt nám soustavně přináší nové po

znatky, po Yostovi chtěl, aby vysvětlil, jak s Bohem hovoříme

a jak hovoří Bůh s námi, když tady nikde není, aby znakoval,

a Yost odpověděl, že máme takovou věc, které se říká nábo

ženství, a je to systém pro komunikaci s Bohem. A u toho

skončil, už poměrně dávno.

Teď dáváme bedlivý pozor na jakékoli náznaky, že se mezi

našimi tlupami vyvíjí náboženské vědomí. Dokonce i posmě

váčci – Mick Falkenburg a do jisté míry Beth a Charley Da

miano – jsou ve střehu. Jedním ze základních smyslů tohoto

projektu je koneckonců dosáhnout pochopení toho, jak se

prvním hominidům podařilo překročit intelektuální hranici,

která, jak si s oblibou myslíme, odděluje zvířata od lidí. Ne

můžeme zrekonstruovat skupinu australopitéků a studovat je;

ale můžeme pozorovat, jak šimpanzi, kterým byl dán dar ja

zyka, budují kvazi-pralidskou společnost, a pravděpodobně

nedosáhneme ničeho, co by mělo blíž k cestování časem do

minulosti, než je toto. Spolu s Yostem se domníváme, a Burt

Christensen si to myslet začíná, že jsme neúmyslně probudili

vědomí božského, nadpřirozené síly, kterou je třeba uctívat,

když jsme jim umožnili spatřit, že jejich bohy – nás – může

srazit k zemi a zabít nějaká ještě vyšší moc.

Důkazy jsou prozatím chabé. Pozornost věnovaná Ven

delmansovi a Judy; osamělá meditace Lea a Grimskyho; po

četná shromáždění v háji; prudce zrychlené používání zna

kové řeči při komunikaci mezi šimpanzi při těchto shromáž

děních; potenciálně eschatologický odkaz, který podle na

šeho názoru vidíme ve znaku, jenž Leo přeložil jako „vysko

čit vysoko přijít znovu.“ To je všechno. Těm z nás, kteří to

chceme interpretovat jako základy náboženské víry, to podle

všeho ukazuje, co chceme vidět; zbytku to všechno připadá

jako shoda okolností a produkt fantazie. Problém je, že

máme co do činění s inteligencí jinou než lidskou a musíme

být opatrní, abychom jí nevnucovali vlastní myšlenkové kon

strukty. Nikdy nemůžeme mít jistotu, jestli vycházíme z hod

notového systému, který se aspoň trochu podobá tomu šim

panzímu. Přirozené nejasnosti gramatiky znakové řeči, již

musíme používat, záležitost komplikují. Vezměte jako pří

klad výraz „banánová muška“, který použil Leo při proslovu

– kázání? – v dubovém háji a vzpomeňte si na to, že Ramona

se zmínila o nemocném Vendelmansovi jako o „shnilém ba

nánu.“ Jenže pokud vezmeme mušku jako odkaz na létání,

dalo by se spojení „banán muška“ považovat za metaforické

označení pro Vendelmansovo vzetí na nebesa. Pokud při -

stoupíme na to, že řeč byla skutečně o muškách, Leo patrně

myslel rod Drosophila, který se živí rozkládajícím se ovo

cem, takže by mohlo jít o metaforu pro rozklad těla po smrti.

6 XB-1


Na druhé straně se mohl klidně vyjadřovat k aktuálnímu stavu našeho smetiště.

Dohodli jsme se, že prozatím nebudeme šimpanze vtahovat do žádného přímého výslechu, který by se čehokoli z toho týkal. Heisenbergův princip je tady naším trvalým pravidlem: pozorovatel může až příliš snadno narušit pozorovanou věc, a tak musíme uskutečňovat jen ta nejjemnější měření. I tak musí mít naše přítomnost mezi šimpanzi samozřejmě svůj dopad, ale děláme, co můžeme, abychom jej minimalizovali, když se vyhýbáme návodným otázkám a pozorujeme mlčky.

***

Dnes se staly dvě neobvyklé věci. Pokud by se vzaly samostatně, byly by zajímavé, aniž by byly významné, ale pokud každou využijeme k osvětlení té druhé, možná začneme věci vidět ve zvláštním novém světle.

Jednou věcí je nárůst hlasových projevů mezi šimpanzi, kterého si všimli téměř všichni. Víme, že divoce žijící šimpanzi mají určitý primitivní mluvený jazyk – volání na pozdrav, volání vzdoru, chrochtání, které znamená „to mi chutná“, teritoriální houkání šimpanzích samců a podobně – nic příliš složitého, kvalitativně skutečně nic, co by o mnoho přesahovalo řeč ptáků nebo psů. Mají také poměrně bohatý neverbální jazyk, paletu gest a obličejových výrazů. Ale teprve před několika desítkami let, kdy došlo k prvním pokusům naučit šimpanze znakovou řeč, se u nich projevily nějaké významné jazykové schopnosti. Tady na výzkumné stanici šimpanzi komunikují téměř výhradně pomocí znaků, jak k tomu byli vedeni po několik generací cvičeni a jak to naučili mláďata; ke svému houkání a chrochtání se vracejí jen v těch nejzákladnějších situacích. My sami komunikujeme především znaky, když se spolu dorozumíváme při práci se šimpanzi, a dokonce i při poradách, kterých se účastní jenom lidé, používáme znaky stejně často jako řeč, je to zažitý zvyk. Najednou však šimpanzi dělají zvuky na sebe. Zvláštní, neznámé zvuky, dalo by se říct, že podivné, nemotorné napodobeniny lidské řeči. Přirozeně nic, čemu bychom dokázali porozumět: hrtan šimpanzů prostě není schopen napodobit fonémy, které používají lidé. Ale tato nová mručení, toto zmučené blekotání jako by mělo imitovat naši řeč. Damiano to byl, kdo nám při sledování nahrávky ze shromáždění v háji ukázal, jak si Attila křiví rukama rty při něčem, co nezaměnitelně vypadá jako snaha vyloudit lidské zvuky.

Proč?

Tou druhou věcí je, že Leo začal nosit košili a čepici. Na šimpanzi v oblečení není nic zvláštního. Třebaže jsme tady takovou antropomorfizaci nikdy nepodporovali, různí tvorové si čas od času oblíbili nějaký kus oděvu, vyprosili si jej od jeho majitele a několik dní nebo dokonce týdnů ho nosili. Tady je nové to, že dotyčná košile a čepice patřily Halu Vendelmansovi, a že Leo je nosí pouze tehdy, když jsou šimpanzi shromáždění v háji, kterému začal Dave Yost před nedávnem říkat „svatý háj“. Leo je našel v kůlně za zeleninovými záhony. Vzhledem k tomu, jak byl Vendelmans robustní, je košile o deset čísel větší, ale Leo si rukávy svazuje přes hruď a zbytek nechává plandat přes záda, skoro jako by to byl plášť.

Jak si to máme vyložit?

Jan je specialistka na verbální pochody šimpanzů. Na poradě dnes večer řekla: „Mně to zní, jako by se snažili kopírovat

7XB-1


rytmus lidské řeči, přestože zvuky jako takové zreprodukovat nedokážou. Hrají si na to, že jsou lidé.“

„Mluví božskou řečí,“ prohlásil Dave Yost.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Jan.

„Šimpanzi se dorozumívají rukama. Lidé to dělají taky,

když hovoří se šimpanzi, ale když hovoří lidé s lidmi, používají svůj hlas. Uvědom si, že pro šimpanze jsou lidi bohové. Hovořit tak, jak hovoří bohové, je jedna z cest, jak se přetvořit k obrazu božímu, osvojit si božské atributy.“

„Ale to je nesmysl,“ namítla Jan. „Odmítám připustit –“

„Nošení lidského oděvu,“ vložil jsem se vzrušeně do ho

voru, „by byl také způsob, jak si osvojit božské atributy, v tom nejdoslovnějším smyslu. Obzvlášť, pokud ten oděv –“

„– patřil Halu Vendelmansovi,“ dodal Christensen.

„Mrtvému bohovi,“ řekl Yost.

Ohromeně jsme se na sebe podívali.

Charley Damiano řekl, nikoli se svou obvyklou skepsí, ale

s určitým úžasem: „Dave, domníváš se, že Leo funguje jako nějaký kněz, že to je jeho posvátný oděv?“

„Víc než jenom kněz,“ odvětil Yost. „Myslím, že velekněz.

Papež. Papež šimpanzů.“

***

Grimsky vypadá najednou velice zesláble. Včera jsem ho

viděl, jak se sám pohybuje loukou, bere to dlouhým obloukem dokola až k jezírku s malým vodopádem a pak se vážně a těžkopádně belhá zpátky ke shromaždišti na druhém konci háje. Dnes tiše seděl u potoka, občas se pomalu zhoupl dopředu dozadu, tu a tam si namočil nohu. Díval jsem se do záznamů: je mu třiačtyřicet, což je na šimpanze pokročilý věk, i když jsou známy případy, kdy se některý dožil padesáti i více let. Mick ho chtěl vzít na ošetřovnu, ale zavrhli jsme to; jestli umírá, a podle všeho ano, měli bychom mu umožnit, aby to důstojně udělal po svém. Jan ho šla do háje navštívit a vrátila se s tím, že na něm nejsou vidět žádné evidentní známky nemoci. Oči má jasné, obličej na omak chladivý. Je zchřadlý věkem a jeho čas se nachýlil. Mám z toho obrovský pocit ztráty, protože má bystrý rozum, dlouhou paměť a vychytralou, hloubavou povahu. Mnoho let byl alfa samec skupiny, ale před deseti lety, když Leo dospěl, Grimsky odstoupil v jeho prospěch bez známek boje. Za prošedivělým čelem Grimskyho musí ležet bohatství pronikavých a tajemných vjemů, představ a pochopení, o kterých prakticky nic nevíme, a to všechno se velice brzy ztratí. Doufejme, že se mu podařilo předat svou moudrost Leovi, Attilovi, Alici a Ramoně.

***

Dnešní zvláštnost: rituální rozdělování masa.

Maso není ve stravě šimpanzů příliš důležité, ale vždycky

si rádi nějaké dávali, pokud si vzpomínám. Středa tady bývá masovým dnem, kdy jim dáváme hovězí bok, plátky skopového nebo něco takového. Postup při rozdělování masa prozrazuje divoké dědictví šimpanzů, neboť nejdřív se dosyta nakrmí alfa samci, zatímco ostatní přihlížejí, potom slabší samci poprosí o svůj díl a je jim dovoleno přijít, aby si vzali, a nakonec se ke zbytkům dostanou samice a mláďata. Dnes byl

masový den. Leo si jako obvykle vzal jako první, ale to, co se

stalo pak, bylo šokující. Nechal Attilu, aby se nakrmil, a pak

řekl Attilovi, aby nabídl nějaké maso Grimskymu, který je

dnes ještě slabší a s nezájmem je odstrčil. Nato si Leo nasadil

Vendelmansovu čepici a začal rozdělovat zbytky masa ostat

ním. Přicházeli k němu jeden po druhém podle aktuálního pos

tavení a absolvovali běžný žebrací manévr, s rukou pod bra

dou, dlaní nahoru, a Leo jim každému dal proužek masa.

„Jako při svatém přijímání,“ zamumlal Charley Damiano.

„S Leem jako celebrantem při mši.“

Pokud naše domněnky nejsou úplně mimo, odehrává se

tady opravdové náboženství, možná vytvořené Grimskym,

a pod Leovou vládou. A vybledlá stará modrá pracovní čepice

Hala Vendelmanse je papežská tiára.

***

Beth Rankinová mě za úsvitu probudila a řekla: „Rychle

pojď. Dělají se starým Grimskym něco divného.“

Vyskočil jsem, oblékl se a spěšně se probral. Máme teď uza

vřený televizní okruh, který nám ukazuje dění v háji, a my

jsme se zastaviliu obrazovky, abychom se podívali, co se děje.

Grimsky seděl s nohama pod sebou na břehu potoka, oči měl

zavřené a téměř se nehýbal. Leo byl vedle něho, s čepicí na

hlavě, a složitě uvazoval Vendelmansovu košili Grimskymu

kolem ramen. Půltucet nebo víc dalších dospělých šimpanzů

dřepělo v půlkruhu před nimi.

„Co se děje?“ promluvil Burt Christensen. „Dělá Leo

z Grimskyho zástupce papeže?“

„Já myslím, že Leo dává Grimskymu poslední pomazání,“

řekl jsem.

Co jiného to mohlo být? Leo měl na sobě posvátnou po

krývku hlavy. Dlouze hovořil s využitím nových znaků – cír

kevního jazyka, šimpanzího ekvivalentu latiny, hebrejštiny

nebo sanskrtu – a jak se jeho řeč protahovala, shromáždění

v pravidelných intervalech odpovídalo vášnivými odezvami

a souhlasem – aspoň mě to tak připadalo – vyjádřenými někdy

pomocí znaků, někdy mručivými, zkomolenými, pseudolid

skými zvuky, které Dave Yost považoval za jejich verzi bož

ské řeči. Grimsky po celou dobu mlčel a působil duchem ne

přítomně, i když čas od času přikývl, něco zamumlal, nebo si

poklepal na obě ramena v gestu, jehož význam jsme neznali.

Obřad se protáhl na víc než hodinu.

Potom se Grimsky naklonil dopředu a Kong s Chumpem ho

vzali za ruce a pomalu ho položili, až ležel obličejem na zemi.

Dvě, tři, pět minut zůstali všichni šimpanzi nehybní. Nako

nec Leo popošel dopředu, stáhl si čepici a položil ji na zem

vedle Grimskyho a velice jemně rozvázal košili, kterou měl

Grimsky na sobě. Grimsky se ani nepohnul. Leo si přehodil

košili přes ramena a znovu si nasadil čepici.

Otočil se k přihlížejícím šimpanzům a ukázal pomocí sta

rých znaků, které pro nás byly naprosto srozumitelné: „Grim

sky teď být člověk.“

Podívali jsme se na sebe, s bázní a úžasem. Několik nás

vzlykalo. Nikdo nedokázal promluvit.

Zdálo se, že pohřební obřad skončil. Šimpanzi se rozchá

zeli. Viděli jsme Lea, jak se loudá pryč. Z jedné ruky mu visela

čepice, z druhé košile, kterou tak táhl po zemi. Grimsky zůstal

8 XB-1


u potoka sám. Počkali jsme deset minut a pak jsme se vydali do háje. Zdálo se, že Grimsky velice klidně spí, ale byl mrtvý. Zvedli jsme ho – vzali jsme ho Burt a já; vypadalo to, jako by nevážil skoro nic – a odnesli jsme ho do laboratoře, abychom provedli pitvu.

Kolem desáté hodiny obloha ztmavla a přes kopce na severu

přeskočil blesk. Téměř okamžitě zaburácel strašlivý hrom a náhle se spustil přívalový déšť. Jan ukázala na louku. Šimpanzi provozovali bizarní tanec, při němž řvali, kolébali se, pleskali chodidly o zem, bušili rukama do kmenů stromů, škubali větve a bičovali jimi zem. Zármutek? Hrůza? Radost z přechodu Grimskyho do božského stavu? Kdo to mohl říct? Nikdy předtím jsem z našich zvířat strach neměl – znal jsem je až moc dobře, díval jsem se na ně jako na malé chlupaté bratrance – ale teď z nich byla děsivá stvoření a tato scéna, kdy se Gonzo, Kong, Attila, Chump, Buster, Claudius a dokonce samotný papež Leo zmítali v tom strašném lijáku, vydupávali kroky nějakého záhadného obřadu – byla jako vystřižená z úsvitu času.

Přestalo se blýskat, déšť se přesunul na jih stejně rychle,

jako se přihnal, a tanečníci se odplížili, každý ke svému oblíbenému stromu. V poledne byl den jasný a teplý a vypadalo to, jako by se nic mimořádného nepřihodilo.

***

Dva dny po smrti Grimskyho jsem byl znovu za úsvitu pro

buzen, tentokrát Mickem Falkenburgem. Zatřásl mi ramenem a zakřičel, abych se probudil, a když jsem tam pak seděl a mžoural, řekl: „Cikorka je mrtvá! Vyšel jsem si na časnou ranní procházku a našel jsem ji nedaleko místa, kde zemřel Grimsky.“

„Cikorka? Ale vždyť je jí teprve –“

„Jedenáct dvanáct, tak nějak. Já vím.“

Oblékl jsem se. Mick zatím probudil ostatní a sešli jsme

k potoku. Cikorka ležela na zádech, ale nevypadalo to mírumilovně – v koutku úst měla pramínek krve, oči vytřeštěné a vyděšené, ruce stočené do ztuhlých spárů. Ve vlhké půdě břehu potoka všude kolem ní byly stopy. Zapátral jsem v paměti, jestli v šimpanzí komunitě někdy došlo k vraždě, a nedokázal jsem najít nic, co by se tomu alespoň vzdáleně podobalo – hádky, to ano, dlouhotrvající sváry, občas nějaké ošklivé přepady ze zálohy a rvačky, dosti divoké, tu a tam vážná zranění. Ale toto nemělo precedent.

„Rituální vražda,“ zamumlal Yost.

„Nebo možná oběť?“ nadhodila Beth Rankinová.

„Ať je to cokoli,“ řekl jsem, „učí se příliš rychle. Stručně

opakují celý vývoj náboženství, včetně toho, co je na něm nejhorší. Budeme si muset promluvit s Leem.“

„Je to rozumné?“ zeptal se Yost.

„Proč by nebylo?“

„Prozatím jsme se drželi stranou. Jestli chceme pozorovat,

jak se to vyvíjí –“

Řekl jsem: „V průběhu noci přepadli papež a sbor kardinálů

vlídnou mladou šimpanzici a zabili ji. Je klidně možné, že v tuto chvíli někde posílají do šimpanzího nebe Alici, Ramonu nebo dvojčata Anny Livie. Myslím, že musíme porovnat hodnotu pozorování vývoje šimpanzího náboženství s cenou v po

době ztráty nenahraditelných členů jedinečné komunity. Na

vrhuji, abychom si zavolali Lea a řekli mu, že zabíjet je

špatné.“

„On to ví,“ namítl Yost. „Musí to vědět. Šimpanzi nejsou

zabijácká zvířata.“

„Cikorka je mrtvá.“

„A jestli to vidí jako svatý skutek?“ zeptal se Yost.

„V tom případě naše zvířata jedno po druhém ztratíme a na

konec nám zbude jen pár velice svatých, kteří přežili. To

chceš?“

Promluvili jsme si s Leem. Šimpanzi dovedou být lstiví

a umějí manipulovat, ale zdá se, že ani ti nejlepší z nich, a Leo

je šimpanzí Einstein, neumějí lhát. Zeptali jsme se ho, kde je

Cikorka, a on nám řekl, že Cikorka je teď člověk. Zamrazilo

mě při tom. Leo řekl, že Grimsky je taky člověk. Zeptali jsme

se ho, odkud ví, že se stali lidmi, a on odpověděl: „Oni jít tam

kam jít Vendelmans. Když člověk odejít, stát se bohem. Když

šimpanz odejít, stát se člověkem. Ano?“

„Ne,“ řekli jsme.

Vyvrátit logiku opice není jednoduché. Řekli jsme mu, že smrt

se týká všech živých tvorů, že je přirozená a svatá, ale že jenom

Bůh může rozhodnout, kdy k ní dojde. Řekli jsme mu, že Bůh

si k sobě svá stvoření povolává jedno po druhém. Bůh si povolal

Vendelmanse, Bůh si povolal Grimskyho, Bůh si jednou zavolá

Lea a všechny ostatní, kteří tu jsou. Ale zatím nepovolal Cikorku.

Leo chtěl vědět, co je na tom špatného, poslat mu Cikorku dřív.

Nezlepší se tím její situace? Odpověděli jsme, že ne. Ne, Cikorce

to jenom ublíží. Cikorka by byla mnohem spokojenější, kdyby

žila tady s námi, než kdyby měla odejít k Bohu tak brzy. Leo ne

vypadal přesvědčeně. Prohlásil, že Cikorka teď může hovořit

ústy a na nohách nosit boty. Moc jí záviděl.

Řekli jsme mu, že Bůh by se zlobil, kdyby zemřeli další

šimpanzi. Řekli jsme mu, že my bychom se zlobili. Vysvětlili

jsme mu, že zabíjet šimpanze je špatné. Bůh nechtěl, aby Leo

dělal něco takového.

„Já mluvit s Bůh a zjistit, co Bůh chce,“ prohlásil Leo.

***

Dnes ráno jsme našli Bustera mrtvého na břehu jezírka,

s náznaky další rituální vraždy. Leo nás chladně zpražil po

hledem a vysvětlil, že Bůh rozkázal, aby se všichni šimpanzi

co nejrychleji stali lidmi, a toho se dá dosáhnout pouze pro

středky použitými na Cikorce a Busterovi.

Leo je teď zavřený v kárné jímce a pro tento týden jsme roz

dělování masa odložili. Yost hlasoval proti oběma těmto roz

hodnutím, namítal, že riskujeme, že Leovi dodáme auru ná

boženského mučedníka, což ještě zvýší jeho moc, beztak již

značnou. Ale tyto vraždy musí přestat. Leo samozřejmě ví, že

nás rozčilují. Ale jestli věří, že jeho cesta je cesta spravedl

nosti, nemůžeme říct ani udělat nic, co by ho přimělo změnit

názor.

***

Dnes zavolala Judy Vendelmansová. Vyrovnat se s Halo

vou smrtí se jí podařilo poměrně dobře, stýská se jí po projektu

9XB-1


a stýská se jí po šimpanzích. Co nejšetrněji jsem jí vylíčil, co se tady děje. Velice dlouho mlčela – Cikorka patřila k jejím nejoblíbenějším a Judy už tak měla na jedno léto smutku dost – ale nakonec řekla: „Myslím, že vím, co se dá udělat. Přiletím zítra poledním letem.“

Dnes odpoledne jsme našli Mimsy, mrtvou obvyklým způ

sobem. Leo je stále v kárné jímce – třetí den. Shromáždění si našlo cestu, jak jeho obřady vykonávat i bez vůdce. Smrt Mimsy mne šokovala, ale hluboce zasažení jsme všichni, prakticky neschopní pokračovat v práci. Možná bude nutné komunitu úplně rozprášit, abychom zvířata zachránili. Možná bychom je mohli poslat na několik měsíců do jiných výzkumných center, tři sem, pět tam, dokud se to neuklidní. Ale co když se to neuklidní? Co když rozptýlená zvířata obrátí na Leovu víru jinde jiná?

***

První, co Judy řekla, když dorazila, bylo: „Pusťte Lea ven.

Chci s ním mluvit.“

Otevřeli jsme jímku. Leo vyšel ven, rozpačitý, nejistý. Clo

nil si oči před prudkým světlem. Podíval se na mě, na Yosta a na Jan, jako by přemýšlel, který z nás mu vyčiní. Pak spatřil Judy a bylo to, jako by si myslel, že vidí ducha. Vydal z hloubi hrdla dutý, chraplavý zvuk a couvl. Judy ho znakem pozdravila a natáhla k němu ruce. Leo se zachvěl. Byl vyděšený. Na tom, že někdo z nás odjel a po měsíci nebo dvou se vrátil, nebylo nic neobvyklého, ale Leo určitě nečekal, že se Judy někdy vrátí, dokonce si určitě představoval, že odešla na stejné místo jako její manžel, a pohled na ni jím otřásl. Judy to všechno očividně pochopila, protože toho rychle využila a ukázala Leovi: „Já ti přinášet zprávu od Vendelmanse.“

„Řekni, řekni, řekni!“

„Pojď se mnou projít se,“ ukázala Judy.

Vzala ho za ruku a zlehka s ním vyšla z kárné zóny do

areálu a z kopce dolů k louce. Sledoval jsem je z vršku kopce, vysokou štíhlou ženu a podsaditého, svalnatého šimpanze, jak jdou vedle sebe, bok po boku, ruku v ruce, a čas od času se zastaví, aby něco řekli. Judy něco ukázala, Leo odpověděl přívalem gest, pak zase dlouho hovořila Judy, Leo krátce odpověděl, následovala další kaskáda znaků od Judy. Nato si Leo sedl na bobek a začal tahat za stébla trávy, vrtět hlavou a plácat se ve výrazu zmatku nejdřív do lokte, potom do brady. Pak vzal Judy za ruku. Byli pryč skoro hodinu. Ostatní šimpanzi se k nim neodvážili přiblížit. Nakonec Judy a Leo tiše vyšli ruku v ruce zpátky nahoru ke kancelářím. Leovi zářily oči a Judy stejně tak.

Judy řekla: „Teď už bude všechno v pořádku. Je to tak,

Leo?“

Leo odpověděl. „Bůh mít vždycky pravdu.“

Ukázala mu, že ho propouští, a Leo pomalu sešel z kopce

dolů. Jakmile zmizel z dohledu, Judy se od nás odvrátila a maličko se rozplakala, jenom krátce. Potom požádala o něco k pití a pak řekla: „Není to jednoduché, být poslem Boha.“

„Co jsi mu řekla?“ otázal jsem se.

„Že jsem byla v nebi navštívit Hala. Že se Hal neustále dívá

dolů a je na Lea velice pyšný, kromě jedné věci, že Leo posílá Bohu příliš mnoho šimpanzů příliš brzy. Řekla jsem mu, že

Bůh zatím není připravený přijmout Cikorku, Bustera

a Mimsy, že budou muset zůstat dlouho ve skladovacích ko

můrkách, dokud nepřijde jejich čas, a že to pro ně není dobré.

Řekla jsem mu, že Hal chtěl, aby Leo věděl, že Bůh doufá, že

mu přestane šimpanze posílat. Potom jsem Leovi dala Halovy

staré náramkové hodinky, aby je nosil, když vede bohoslužby,

a Leo slíbil, že bude Halova přání plnit. To bylo všechno.

Mám podezření, že jsem k tomu, co tady vzniká, dodala celou

novou vrstvu mytologie, a věřím, že se na mě za to nebudete

zlobit. Nedomnívám se, že budou zabiti nějací další šimpanzi.

A myslím, že bych si dala další drink.“

Později téhož dne jsme uviděli šimpanze shromážděné u po

toka. Leo zvedl ruku do vzduchu a na zlatém pásku na jeho

zápěstí se zablyštěly sluneční paprsky. Shromáždění spustilo

bouřlivé chrochtání v božském jazyce a roztančilo se před ním.

Leo si pak nasadil svatou čepici a oblékl svatou košili a vý

řečně pohyboval rukou v tajných posvátných gestech svatého

znakového jazyka.

K žádným dalším vraždám nedošlo. Myslím, že už k dalším

nedojde. Možná naši šimpanzi po čase ztratí zájem o to být

věřící a najdou si jiné koníčky. Ale zatím ne, zatím opravdu

ne. Obřady pokračují a jsou čím dál složitější. Získáváme

značné objemy výjimečných pozorování, zatímco Bůh se dívá

z nebe a je spokojený. A Leo hrdě nosí znaky svého papežství,

když uděluje požehnání věřícím ve svatém háji.

Poprvé vydáno v antologii Perpetual Light,

sestavené Alanem Ryanem, v roce 1982

Přeložil Petr Kotrle

Ilustroval Karel Zeman

10 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

ROBERT SILVERBERG

Američan, nar. 1935. Silverberga snad není nutno před -

stavovat, raději se tedy podíváme na jeho tvorbu posledních

několika let. Od roku 2003 vydává jen kratší práce, z nichž

jmenujme samostatně publikovanou novelu The Last Song

of Orpheus (2010), jeho patrně nejdelší dílo za uplynulé de

setiletí. Jako mimořádně plodný autor samozřejmě i nadále

publikuje množství povídkových sbírek, v nichž čerpá ze

svého obsáhlého díla. Nakladatelství Subterranean Press se

v doposud sedmi svazcích série The Collected Stories of

Robert Silverberg (2006-2012) snaží shromáždit kompletní

autorovo povídkové dílo. Ještě předtím vyšla ve stejném

nakladatelství mohutná retrospektivní sbírka Phases of the

Moon (2004), následovaná o dva roky později souborem kla

sických vesmírných příběhů z padesátých let In the Begin

ning: Tales from the Pulp Era (2006). Na autorovu

pulpovou éru stejného období se soustřeďuje rovněž nedávný

výběr opatřený lákavým názvem Hunt the Space-Witch!

(2011) a padesátých let si autor všímá také jako editor

obrazově bohatě doprovázené antologie Tales from Super

Science Fiction (2012). Za námi aktuálně vydanou povídku

byl v roce 1983 nominován na Nebulu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.