načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/12 – Redakce XB-1

XB-1 2012/12

Elektronická kniha: XB-1 2012/12
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6641-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2011/11 XB-1 2011/11
 (e-book)
XB-1 2014/07 XB-1 2014/07
 (e-book)
XB-1 2013/08 XB-1 2013/08
 (e-book)
XB-1 2016/10 XB-1 2016/10
 (e-book)
XB-1 2018/02 XB-1 2018/02
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Blikání padajících hvězd, oči kočky číhající pod okapem, milá tvář za oknem, krajina spící v měsíčním světle... Každý večer je plný věcí, které stojí za to vidět. Díky zkušenostem a umění našich lékařů, kteří mají v rukou ty nejmodernější přístroje, můžete vidět lépe i vy. A laserová korekce vašeho zraku nebo léčba šedého zákalu netrvá déle než 15 minut. Stojí za to vidět. Stojí za to vidět svět, když končí den

Evropská

oční klinika

tel 810 800 009

www.lexum.cz



2

XB-1

Inzerce

Tohle slovo je většinou u našich čtenářů považovánoskoro za nadávku. Mnohokrát jsem se na besedách setkal s nadšenými větami typu: To je fajn, že ve vašem časopisu není prakticky žádná inzerce... Také nesnáším lifestylové časopisy, kde je víc obrázků než písmen a víc inzerátů než obrázků. A že jich není málo. Vřele s takovými větami souhlasím, ale není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Většina časopisů je na inzerci životně závislá, protože se jich neprodá tolik, aby si na sebe vydělaly. Dokonce prý existují časopisy, které jsou postavené na tom, že se do nich sežene dostatek inzerce, a pak už je jedno, co v nich je. Aby to bylo možné, uvádějí se u nich fiktivní náklady, které přesahují skutečnost i desetkrát. Dokonce jsem slyšel o časopisu, který se prý ani neprodával, jen se zasílal reklamním agenturám, aby měly důkaz o vydané reklamě, a zbytek časopisu šel rovnou do stoupy. Nás vždycky živil prodej, což je věc zcela výjimečná a pro vedoucí a marketingové pracovníky nepochopitelná. Když jsme začínali na zelené louce s XBéčkem, předpokládali jsme, že se poměrně rychle dostaneme do téhož stavu. Množství čtenářů sice neustále roste, jenže pomalu, takže po dvou letech se už konečně pohybujeme kolem nuly I my ale potřebujeme nějaké ty placené inzeráty. Za uplynulé dva roky jsme přece jen zasekli celkem slušnou sekyru... Samozřejmě nechci, aby polovinu našich stránek tvořila inzerce, ale vzhledem ke zvyšujícím se vstupům (dneska sněmovna odsouhlasila zvýšení DPH), by se nějaká hodila do každého čísla. Jenže získat ji nebo někoho, kdo by nám ji sháněl, je stejně těžké jako hledat jehlu v kupce sena. Zvlášť proto, že jí nepotřebujeme zase až tak moc (máme jen tři barevné stránky, o něž inzerenti stojí), takže by se u nás inzerťák neuživil. Takže ji sháníme jak se dá. Držte nám palce, abychom ji sehnali každý měsíc a mohli tak v klidu pokračovat ve vydávání našeho časopisu.

Vlado Ríša

p.s. kdybyste věděli o nějakém inzerťákovi, inzerentovi nebo placeném inzerátu, dejte určitě vědět. Nejlépe na adresu: risa@casopisxb1.cz

Uzávěrka soutěže se

StoryFactory se blíží!

15. 1. 2013 máte poslední možnost

zapojit se do soutěže o nejlepší ani

mované 3D video vytvořené v pro

gramu StoryFactory. Více na

www.StoryFactory.cz. A kdo má

rád časopis XB-1, může zaslat video

na téma Experiment XB-1, ceny pro

vítěze této kategorie věnoval právě

časopis XB-1.

Sci-fi klub ANDROMEDA Plzeň

vyhlašuje

24. ročník literární

soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

Zaslané práce musí být v žánru SCI

FI. Upřednostňujeme hlavně povídky

na téma cestování časem.

Rozsah povídky je omezen na 40 nor

mostran nebo maximálně na tři po

vídky, jejichž součet nepřesáhne 40

normostran. Normostrana - stránka,

která obsahuje 30 řádků o 60-ti zna

cích s řádkováním 1,5 - to značí 1800

znaků na stránku včetně mezer. Jed

noduchým výpočtem lze zjistit, že

rozsah povídky(dek) by neměl přesa

hovat 72000 znaků. Elektronicky za

sílané povídky není nutné formátovat

na normostránkový vzhled.

Soutěž je NEANONYMNÍ - tzn. pří

spěvky by měly mít v hlavičce jméno

autora či alias, pod kterým mají být

uváděny. Texty musí být zaslané e

mailem nebo na CD/DVD, napsané

v běžném textovém editoru, nebo do

dány ve třech exemplářích, psané

strojem nebo vytištěné na kvalitní

tiskárně. Texty dodané v elektro

nické podobě mají větší šance na

zveřejnění ve sborníku a není je

nutné zasílat v papírové formě. Sou

bory by neměly obsahovat viry zná

mého či neznámého původu. NEZA

POMÍNEJTE NA ZPÁTEČNÍ

ADRESU!

Nevyžádané písemné příspěvky se

nevracejí.

SFK ANDROMEDA si vyhrazuje

právo na uveřejnění ve svém klubo

vém fanzinu.

Prosíme autory, kteří nesouhlasí se

zveřejněním svého příspěvku na In

ternetu, nechť nás na to laskavě upo

zorní.

Uzávěrka soutěže je dne 31. 3. 2013

Soutěžní příspěvky zasílejte na

adresu: endymion@email.cz, kde

získáte i další informace

Písemné práce zasílejte na adresu:

Petr Kaufner; Kralovická 41;

323 32 PLZEŇ

Pořadatelé se zavazují, že osobní

údaje účastníků soutěže neposkytnou

žádné třetí osobě a využijí je pouze

pro komunikaci s autory prací.

Nové díly

Hvězdných válek

Společnost Walt Disney se dohodla

s tvůrcem slavné filmové série Geor

gem Lucasem na koupi jeho pro

dukční společnosti Lucasfilm. Za

platí za ni 4,05 miliardy dolarů - asi

78 miliard korun.

„Je načase, abych předal Hvězdné

války nové generaci filmařů,“ uvedl

k transakci Lucas. Společnost Disney

dodala, že se chystá sedmá epizoda

Hvězdných válek, která by se měla

dostat do kin v roce 2015.

Disney prý má v plánu natočit nej

méně tři nové filmy ze světa Hvězd

ných válek. Šéfkou Lucasfilmu se

stane Kathleen Kennedyová, která

nyní vede firmu společně s Lucasem.

Lucas bude působit jako tvůrčí po

radce pro nové epizody Hvězdných

válek. Disney uvedla, že další epi

zody série se plánují po dvou až

třech letech.

Scifi klub Andromeda slavil třicetiletí svého trvání v plné síle.


Měl jsem tu na tebe počkat, jenže se stahují bouřková

mračna.

Jako kmen Hmongů čekající na spoj Air America.

Veškeré opium je požito. Přistávací dráhu poznamenala

poezie.

Měsíc má nafouklé panděro. Žáby zpívají

jako modloslužebné shromáždění u hrnce, umouněného

boha,

který je pozře. Víra je jako červená nit nebo opálená kůže

zemědělce,

také člověka poznamená. Počkám. Třeba letadlo přiletí,

třeba se hrnec rozbije.

Čok dý der, pronese kdosi a ke konci zpěvavě protáhne.

Hodně štěstí: je to pozdrav na rozloučenou.

Z Londýna tryskáčem do Bangkoku, do města zaplaveného

baťůžkáři, které přitahuje válka a kteří lační po vzrušení, ale raději s patřičným odstupem. Potom za blonďatým rozcuchaným obrem jménem Richard, John, případně Enrique, to podle místa a dne v týdnu, do temného baru, kde mladí Thajci převlečení za dívky roznášejí pití a flirtují se zákazníky. „Jsme nová Air America“, kasal se Richard – říkejte mi ale Ricku. „Cokoli, kamkoli, kdykoli. Jenom nespadáme pod vládu. Jako Červenej kříž nebo Oxfam. Ještě jeden burbon, prosimtě, Satiene. Paráda. A tady pro kamaráda taky. Platí on.“ Mrkl a plácl pohledného štíhlého mladíčka po zadku. „Nuevo Air Amerika: kam to bude dneska?“

* * *

Horké ráno, v ústech sucho, hlava třeští z laciného pití, které

bude muset vykázat v kolonce „výdaje“. Vzduch zhoustlý vedrem a dusivý provoz. „Jako by válka ani nebyla,“ komentoval to Rick. „Thajci se vždycky uměli zařídit. Sloužili Francouzům a Angličanům jako nárazníkovej stát, když si staří bílí braši porcovali Asii, za vietnamský války se opatrně dali na stranu Amíků: starý rodiny, milej zlatej. Urozenej původ se holt nezapře. Takže v devatenáctým století postoupili nějaký území Francii a ve dvacátým helfli Američanům, ale monarchii si udrželi, ubránili se komunismu a nebýt týhletý nový války...“

A mlel pořád dál a jeho pasažér přikyvoval a z potu, který mu

stékal po obočí, ho svědil obličej. Jeho kocovina se zhoršovala. Zkusil zařadit Rickův přízvuk, ale marně. Royalista. Jeho spis si samozřejmě prošel, ale kdoví, co v něm byla pravda, pokud vůbec něco. Válka byla živná půda pro téměř nekonečné fabulace. Pokrčil rameny a zavřel oči v naději, že se trochu prospí. Co na tom vlastně sešlo. Ten chlap je pilot a on pilota potřebuje. A jména jsou nebezpečná. Raději se obešel bez nich.

* * *

Letiště tvořil shluk chatrčí a narychlo sflikovaných hangárů.

Čekal nad mizernou instantní kávou 3 v 1, než Rick obstará

dopravu. Bylo osm ráno. „Poletíme až odpoledne,“ informoval

ho Rick, když se vrátil. „Vítr, znáte to. Zatím si dáchněte. Máte

něco na čtení?“

Na poličce vedle samovaru leželo pár románů od Le Car

rého a jeden od Agathy Christie. „Díky, ale vlastně mi nic ne

chybí.“ Rick pokrčil rameny a na jeho mohutné postavě se to

gesto ještě znásobilo. „Jak je libo, člověče. Hlavně nikam ne

choďte. Ještě si musím něco vyřídit.“

Stará letadla rezavějící na slunci... přistál ultralight, z něj

vylezl prcek v neoznačené khaki kombinéze a helmě a ze za

dního sedadla vytáhl ruksak – s opiem? s čínským softwarem?

– nakonec se ukázalo, že s rýží. Vešli muži s bohatými kníry

a nepatrně mongolskými rysy, posadili se, zapálili si a rozdali

karty. Proč se ve válce v jednom kuse čeká? Nad nimi se na

krátko zastavila malá vzducholoď a spustila provazový žebřík.

Z gondoly jí koukaly hlavně. Přijely dva džípy, vyhákly náklad

a zmizely. V poledne už se sluneční paprsky táhly jako klih

a od kávy cítil v ústech pachuť žluči.

O půl čtvrté se Rick znovu ukázal. „Oblečte se,“ houkl na

něj a hodil mu kombinézu. Nasoukal se do ní a s hartusením

si ji zapnul. Bylo v ní vedro k zalknutí. Vyšel za Rickem z han

gáru a připadal si jako ten astronaut ze záběrů NASA poříze

ných na Měsíci v dávných dobách, kdy Američani ještě suve

rénně považovali okolní vesmír za svůj.

„Nastupte si. Zkuste na nic nesahat.“

Cítil z Ricka alkohol? Dospěl k závěru, že bude lepší se ne

ptat. Letadlo vypadalo jako starodávný dvojplošník. Tedy

skoro. Na křídlech mělo pohlcovače slunečního záření, spleť

solárních panelů zapuštěných v rámu. Trup mělo modrý jako

nebe. Celkově připomínalo kromobyčejně veselou hračku. Po

sadil se dozadu. Rick si vylezl dopředu. Přístroje na palubní

desce sestávaly z rafiček ve dřevě a skle. „Jednoduchost je zá

klad,“ křikl na něj Rick. „Kdybysme vyslali digitální signál,

jsme v hajzlu. Stará škola,“ dodal zvesela a připoutal se. „Jako

já.“

* * *

Z ptačí perspektivy byla krajina dočista placatá, nekonečně

rovná thajská končina, do níž turista nevkročil, dodaleka roz

prostřené vesničky spojené prašnými cestami, žádná města,

žádná světla a aut jen pomálu. Letěli nízko. Nemohl s Rickem

mluvit, neměli sluchátka s mikrofonem ani vysílačku. Pátral

očima po postupujících vojácích, seskupených tancích a dělo

střelectvu, po shromážděných jednotkách, které tam podle

všeho měly být, ale nebyly. Krajina působila poklidně, po

kojně, prázdně a jeho napadlo, že stejně musí působit tisíce let,

ačkoli nebylo větší místní války, aby se tudy dřív nebo později

neprohnala na cestě za lepší budoucností.

Bylo po horku. Tady nahoře byl za kombinézu rád, příjemně

hřála. Vítr ho šlehal do tváří. Za brýlemi mrkal. V jedné chvíli

mu Rick podal malou lahev. Red Label, ale ne z Ameriky.

Z místní palírny, ale ušla. Upil z ní a už ji nevrátil.

3XB-1

Aféra Šangri-la

(THE SHANGRI-LA AFFAIR)

Lavie Tidhar

K Mekongu se dostali navečer, když světla valem ubývalo.

V téhle roční době řeka téměř vyschla a mezi břehy vystupovaly bílé skvrny písčitých mělčin. Neviděl žádné lodě. Letadlo zamířilo k zemi a on strnul: přelétali hranici s Laosem.

* * *

Nikdo vlastně nevěděl, jak válka začala. Všichni se nicméně

shodli, že jde o lokální konflikt. Podle některých se Pákistán naposledy pustil do křížku s Indií. Jiní vinili Afghánce, kteří hromadně opouštěli vlast. Další si nedali vymluvit, že válku rozpoutala rozpínavá Čína, agresivní Vietnam, případně Mongolové snící o druhé říši. Thajcům nikdo nic nezazlíval, protože jako obvykle převlékali kabát a – aby těch metafor nebylo málo – dávali od všeho ruce pryč, to spíš koloniálním mocnostem, novým i někdejším, neboť podle mnohých píchly do vosího hnízda. Jisté však bylo jen to, že jeden den se zdejší protloukali jak se dalo, pěstovali rýži, vyvíjeli software, plánovali pětiletky – a ten další válčili.

Válka se do Asie vyhrnula jako rýže odměřená do hrnce.

Digitální systémy se zhroutily. Městskou populací se prohnaly viry šité na míru a rozšířily se na venkov, někdy jen zabíjely a někdy měnily lidi v... nelidi. Hranice se uzavřely, povolaly se zálohy, stovky klimatizovaných robotáren ve velkém chrlily aušusové uniformy. Vietnam, který léta držel monopol na výrobu loutek, experimentoval s bionickými vojáky. Čína zareagovala zbraněmi na paprskové bázi s chytrými čipy, které z cíle před eliminací dokázaly načíst jeho genetickou informaci. Proč jim říkala zrovna heinleinisty, nikdo netušil, Čína si ale odjakživa nemístně vážila západního braku. Indie vyprodukovala geneticky upravenou rýži, jejíž konzumace měla neblahé vedlejší účinky. Mnohé etnické skupiny utvořily bojůvky a v politickém chaosu se pokusily vyhlásit samostatnost. Tibetští vědci v zámoří se pokusili vyvinout silové pole, které by v případě úspěchu Tibet de facto odřízlo od Číny. Úspěšní nebyli. A do šarvátek se zapojili tuláci, žoldáci, váleční bloggeři a turisté, nevládní organizace a obecně prospěšné společnosti, výzvědné služby a neohrožení politici, kteří dostali zálusk na nobelovku za mír a místo v síni slávy vedle Nelsona Mandely. Barma se uzavřela ještě víc než dřív. A Laos...

V Laosu se křížily cesty.

* * *

Při přeletu nad Mekongem po nich stříleli, ale byl to jen tuc

tový chabý flak a Rick se mu vyhnul ostrým manévrováním nahoru, dolů a do stran. Za řekou se země zazelenala a on pod sebou uviděl palmy, načež přistáli na letišti jako dlaň, jehož ranvej polonazí chlapci označili benzínovými hořáky. Rick si sundal helmu, otřel si obličej hadrem a usmál se od ucha k uchu. „Vítejte v Laosu.“

Stála tam neoficiální hospoda. V pozadí hrála televize hong

kongský akční film. Měli vlastní generátor. A studené pivo. Osazenstvo tvořili takřka výhradně opilí piloti. Vypadali, že se dobře baví.

Poručil si pivo a byl rád, že je vychlazené. Myslel na cestu,

která ho ještě čeká. Jednodušší část měl za sebou.

* * *

Vientiane, to byly široké třídy a úzké uličky, které se od nich

klikatily jako tepny. Dojmy z Vientiane se vršily jak barevné

diapozitivy překotně promítané na plátno: chrám, před nímž

hlídá Buddha v životní velikosti a s pozoruhodně kočičí tváří

(řidič se po jeho otázce naježil: „Ne Buddha! Nyak! Něco

jiný!“), na trhu čínský podpultový hardware a databáze a sta

řena usazená za terminálem, která dle Rickových slov doká

zala předpovídat pohyby vojsk v celé Asii. Sledoval, jak si k ní

Rick přiklekl a jak stařena přejela prsty po klávesách, až jí ná

ramky na zápěstích zazvonily jako činely, načež Rickovi něco

pošeptala a pokynula mu rukou a Rickovy bankovky ve vší

diskrétnosti změnily majitele. Ve vedlejší uličce za Sok Pa Lu

angem spatřil dům loutek a muže posedávající v čekárně na ko

bercích. Všiml si tří čtyř loutek v životní velikosti, vstoupily

pomaličku, leč elegantně, jedna měla rysy falanga – cizince –,

dvě vietnamské, poslední thajské. Na vše dohlížela zarputile

vyhlížející ženská se šroubováky v náprsní kapse. Najedli se

u nedalekého stánku, Rick hlasitě srkal nudle a naporoučel si

další mak phed, chilli, beerlao. Na každém kroku vojáci, ov

šem mírní. Stejně jako Bangkok byl Vientiane relativně sta

bilní. Dost na to, aby do něj jezdili váleční turisté, falangové

s patřičnými papíry i konexemi. On k nim nepatřil, ačkoli obojí

měl v případě potřeby k dispozici. Problémem bylo dostat se

dovnitř, nikoli zůstat.

Jízda tuk-tukem ztemnělými ulicemi, řidič to vzal zkratkou

přes chrám, že se mniši v oranžových hábitech nestačili divit,

a jeho tuk-tuk byl elektrický golfový vozík na bocích i na

střeše pokrytý solárními panely, s miniaturními turbínami,

které roztáčel umělý vítr, a neviditelnými reproduktory,

z nichž vyřvával thajský pop. Všude motorky poháněné dra

hým benzínem, palivem z cukrové třtiny, bateriemi. A on

v souladu s obvyklým postupem čekal, hledal, chodil sem

a tam. Jako turista, další z mnoha, co se nemohou nabažit

války, posedával po kavárnách, upíjel espreso, jedl bagety, kte

rým se tady říkalo falangchleba, četl Vientiane Times, kde ale

našel jen vládou podporované prázdné tlachy, a raději si proto

vyslechl všudypřítomné klepy: že Číňané vyrážejí na Japon

sko, aby vyrovnali účty z druhé světové války, že Malajci bo

jují s Indií v pásu asteroidů a navzájem si demolují těžařské

lodě náčiním určeným toliko pro drahocenné balvany, že z Ti

betu je pustina, že Barma všechny obyvatele očkuje proti pro

pagandě mozkovým parazitem na bázi RNA, že převrat

v Thajsku je otázkou dní, že Vietnam dává dohromady armádu

loutek k invazi do Kambodže, že Rusové se blíží – posledně

zmíněnému ovšem nikdo nevěřil.

A celou dobu chodil z místa na místo, nechával po sobě

zprávu – předem ujednanou šifru –, kontroloval mrtvé

schránky a čekal v hotelovém pokoji a jeho chcanky pokaždé

páchly po kávě. Čekal a čekal, jen zatím nevěděl na koho nebo

na co.

* * *

Mladá Laosanka na kole.

Drží deštník.

Nehne se. Pod ní se točí cesta.

* * *

Tak ji poprvé spatřil – Phitsamai, Pit-sá Maj, ne jako pizza,

představila se mu se smíchem – a tak si ji i jednou provždy za

pamatoval. Po stranách kola se jí jako hadi vinula loga. Sa

4 XB-1


motný slunečník fungoval jako malá solární jednotka a nabíjel mrňavou baterii v rukojeti. Phitsamai dvakrát zazvonila, aby jí chodci poprávu dali přednost, a po chvilce zazvonila znovu. Ten zvuk a její slunečník byl signál, na který čekal. Phitsamai projela ulicí. On ji zpovzdálí sledoval. Ani jednou se neohlédla.

Narazil na ni u stánku s nápoji před starou budovou národní

knihovny, jež se před časem změnila v útulek pro uprchlíky. Právě se posadila. Přišel k ní.

„Promiňte, slečno,“ oslovil ji zdráhavě, „khor thod, khor

thod –“

„Ano?“ opáčila bezchybnou angličtinou. Majitelka stánku

s nápoji, kvůli níž (a kvůli případným dalším divákům) scénku sehráli, je chvíli sledovala a pak se otočila. „Tohle vám nejspíš vypadlo.“ Podal jí obálku. Vytřeštila na ni oči. „Jsem já ale pitomá! Děkuju vám. Mám v ní cestovní doklady. Jsou moc důležité. Prosím, přisedněte si.“

A tak dál. Uchvátila ho už předtím, před jejich první schůz

kou, ještě než se mu představila, než mu prozradila, že je z poloviny Hmong a že před válkou pracovala jako tlumočnice pro Rozvojový program OSN. „A jak se jmenujete vy?“ zeptala se a povytáhla obočí (majitelka si odfrkla, ale otočila se jinam – scénu, která se před ní odehrávala, důvěrně znala a zjevné pohrdání by jí nijak nepomohlo). Rozmyslel se a odvětil: „Říkejte mi Izmael.“ Alespoň ji tím rozesmál. A taky s konečnou platností potvrdil, kým je, protože i on v jistém smyslu přijel ulovit velrybu.

Samozřejmě se nějak jmenoval. Měl pas, vízum, meziná

rodní řidičák, vše momentálně na jméno John Brown, občan Irska s neurčitým přízvukem z obou stran Atlantiku. Izmael se mu líbil víc a stal se z něj jejich soukromý vtip.

Toho dne se sešli ještě jednou o něco později, v konspirač

ním bytě poblíž nemocnice 103 na staré ulici Laosko-thajského přátelství, kam ho nasměrovala.

„Seženete ji?“ chtěl vědět. A přes všechny instruktáže, dů

věrné zprávy a rozšifrované informace dodal: „Existuje vůbec?“

Přikývla, a vůbec ne potěšeně. „Existuje.“

* * *

Říkalo se jí Šangri-la. Přenášela se mimo jiné pohlavním sty

kem (99 – 100 %), vzduchem (50 – 60 %), vodou (30 – 35 %), slinami (15 – 20 %) nebo dotykem (5 – 6 %). Komáři ji nepřenášeli, ale spíš z estetických než z technických důvodů. Vytvořila ji skupina vědců, která ve Zlatém trojúhelníku, v oblasti na pomezí Thajska, Laosu a Barmy, pracovala na projektu financovaném OSN. Jak se posléze ukázalo, skupinu financoval i místní drogový kartel, a když o výsledku jejich práce začaly prosakovat první informace, celá výzkumná stanice a s ní i vesnice, kde stála, jednoduše zmizely. Dlouho nikdo nevěřil, že Šangri-la vůbec existovala. Pak se začaly šířit zvěsti...

* * *

„Kde je?“ zeptal se jí. Najednou si uvědomil, jak málo toho

ví. I cesta sem byla rána naslepo. „Kolik jí tam je?“ A neodbytně, jako dotěrná moucha, se mu vracela jedna otázka – může jí věřit?

„Viděla jsem kufřík,“ řekla a její odpověď s ním zamávala,

i když ji čekal. „Odhadem víc než sto ampulí, přičemž z každé

by se při nitrožilní aplikaci dalo infikovat pět až deset lidí a řá

dově víc, pokud by se všechno vypustilo do městského zdroje

pitné vody nebo ventilací do několika velkých veřejných bu

dov.“

„Kde je?“ zeptal se znovu. Phitsamai si povzdechla. Sedla

si na úzkou postel a on si najednou uvědomil, jak je mu blízko,

jak voní – po kouři, po prachu a po zázvoru. „Jste Američan?“

„Ne.“

Usmála se. „To je škoda.“

„Proč?“

Nechala otázku bez odpovědi a místo toho se zeptala:

„Umíte řídit letadlo?“

„Mám pilota.“

„Je to Nuevo Air Amerika?“

„Řekl bych, že jo.“

„V tom případě by vás tam mohl dostat. Bude to ale dost

těžké, dost nebezpečné. A ti, kdo tam čekají, jsou dost ner -

vózní. Hádám, že nejste jediný, kdo Šangri-la hledá.“

„V tom s vámi souhlasím,“ přitakal. Přisedl si k ní. „Je to

nebezpečná hra.“

„Není to hra,“ hlesla. A dodala: „Řekněte mi, pokud se vám

dostane do rukou – použijete ji?“

Zadívala se mu do očí. Našla v nich odpověď a usmála se.

„Je krajně nebezpečná. Nebezpečnější než válka.“

* * *

Ricka našel v místním baru v Sok Pa Luangu a nebylo těžké

ho v davu rozeznat. Na stole vedle něj stál žlutě natřený prů

hledný umělohmotný samovar plný piva. Usadil se na protější

židli. Rick zabručel na pozdrav a mávl rukou. „Další půllitr,“

vyslovil pomalu. Když ho dostal, rozkázal: „Napijte se.“

Napili se. „Jak se vám Vientiane líbí?“ zeptal se Rick.

„Ujde.“

„Vemte si cigáro.“

S díky odmítl a řekl: „Long Cheng.“

Rick se poprskal pivem. „To je pravěk, drahej pane. Teď už

tam najdete jenom Hmongy.“ To zrovna. „Proč za mnou cho

díte s Long Chengem?“ Rick se na něj ublíženě zadíval. Jeho

přízvuk stále nedokázal zařadit.

„Long Cheng,“ zopakoval a dodal: „Saisosombunská

zvláštní zóna.“

„Na to dejte krk, že je zvláštní,“ odfrkl si Rick. „A neřvěte

tak. Rozhodíte místní. Mě už jste rozhodil.“

„Pardon.“

„V pohodě.“

„Holt si budu muset najít někoho jiného.“

Rick se uchechtl. „A koho?“ řekl jen.

* * *

Long Cheng, jak mu prozradila Phitsamai, používali Ame

ričani jako operační základnu během tajné války v Laosu. Bylo

to tajné město staré CIA. Nad ním létali krkavci, jak se říkalo

operativcům Air America, letecké společnosti CIA a hlavnímu

přepravci tajných služeb. V době, kdy ho Američani vyklidili,

už to bylo druhé největší město Laosu – slušný výsledek na

město, které vlastně oficiálně neexistuje.

„Co se po odchodu Američanů dělo?“ chtěl vědět. „Obsadila

ho armáda,“ opáčila Phitsamai. „Nikdo nesměl dovnitř, nikdo

nesměl ven. Trvalo to léta. Ve zvláštní zóně

5XB-1



žili místní Hmongové, ale Long Cheng držela armáda. A pak...“

Pak vypukla válka. A ve zvláštní zóně se vrátili k tomu,

v čem vynikali. V místech, kde Hmongové kdysi bojovali se Severovietnamci a Pathet Lao, odkud vyváželi heroin a kam dováželi slepice a rýži, nyní vedli novou válku s novými vetřelci, a když centrální vláda ztratila kontrolu nad provinciemi, menšinové kmeny s radostí využily znovunalezené svobody a pragmaticky nabídly zónu k pronájmu.

Staré utajené město tak otevřelo brány novému druhu

špionů a o cizince, jak se dozvěděl od Phitsamai, už v něm nestáli. Neohlášený návštěvník zóny tudíž na svou hlavu přivolával jisté sankce.

* * *

„Jako stará Air America,“ nedal se odbýt. „Neříkal jste sám:

cokoli, kamkoli, kdykoli? Tohle přece je kamkoli, ne?“

Měl dojem, že u Ricka záleželo především na tom divadle

okolo. Stejně jako prodavač medikamentů na vientianském ranním trhu musel i Rick kvůli obchodu dělat drahoty. Zachovat si tvář, tak tomu říkali. Musel Ricka umluvit, dát najevo snahu, netlačit na něj. Každopádně by se měl rozmyslet rychle, říkal si v duchu. Najdou se i jiní piloti.

Rick se však zasnil. „Krucinálfagot. Long Cheng. Patřil

nám, člověče. Město krkavců. V Long Chengu se dalo sehnat cokoli, když měl člověk krapet odhodlání. Když ho vůbec pustili dovnitř. Jenže –“

„Jenže co?“

„Dračí skvadra. Krkavci. Zasvěcenci.“

„Co to krucinál plácáte?“

Rick ho probodl pohledem. „Máte přece ty svý záznamy,“

opáčil klidně. „To vás před odjezdem z Londýna nebo z Curychu, nebo z který že řitě jste se tu vzal, neproškolili?“

Záznamy skutečně měli. A přes Phitsamainy kontakty, přes

zabezpečenou satelitní linku a s pomocí laciného, v Číně vyrobeného komunikátoru na jediné použití se dovolal do Londýna, Curychu, Bonnu nebo jiné řitě, z které se tu vzal, a dostal zelenou a požadované dokumenty, a když si je přečetl, komunikátor tiše shořel do hromádky roztaveného plastu.

* * *

Long Cheng, Zapovězené město. Na satelitních snímcích

byla starobylá ranvej, dlouhá 1,2 km, nahloučené hangáry, sklady, ubytovny, vzdušná plavidla, která se nad shluky podivně organických budov vznášela jako mouchy, ne krkavci, a pod nimi náklaďáky, motorky, džípy, pár tanků a ohořelá kostra vzducholodi. A na každém kroku nenápadné ústí tunelu, neboť Long Cheng bylo město postavené stejnou měrou nad zemí jako pod ní. Nad vším držely stráž kanonové věže. Mezi vápencovými skalami rašily satelitní talíře jako houby.

A tu a tam se jako stín mihl někdo z Dračí skvadry nebo Za

svěcenec na hlídce.

* * *

„Tak jsem si prošel záznamy,“ oznámil Rickovi. Usrkl si

piva. Zteplalo během okamžiku. Pokrčil rameny. „To, co sháním, je v Long Chengu. Dokážete mě tam dostat, nebo ne?“

Rick se zasmál. Připadal si ohromně vtipný. Jeho oči připo

mínaly obrovité měsíce plující bezmračnou oblohou. „Půl mi

lionu v malajských korporátních akciích. Asteroidová emise–“

„To se dá zařídit.“

„A po návratu další čtvrt v americkejch, na dřevo a krytý

Hongkongskou důlní. Nejsem nenažranej.“ Z kapsy vykouzlil

neregistrovaný komunikátor. Hranatý, levný, odolný, podobný

tomu, jaký mu dali k dispozici Phitsamaini lidé. „A převod

i s ověřením chci hned.“

Usmál se na Ricka, on se usmál na něj a byli domluveni. Pe

níze byly převedeny, transakce ověřena, z jedné strany v Sok

Pa Luangu, z druhé na kterémsi finančním serveru v Evropě.

„Jsem váš,“ uzavřel Rick.

* * *

Nebe bylo červené jako zředěná krev, jako Coca-cola. Le

tadlem otřásaly výbuchy a kouř ho štípal do očí, pronikal mu

do úst a dusil ho, a maska s brýlemi mu nebyla nic platná.

Mraky měly jedovatě žlutou barvu, zemi neviděl. Jako by se

plavili mořem smaragdů a rubínů a Rick z neviděných repro

duktorů nechal vyřvávat hudbu, bůhví jestli šlo o jeho verzi

Apokalypsy nebo o nějaký tajný signál: pouštěl Lucy in the sky

with diamonds.

Jenže neměli loďku jako v té písničce, ale letadélko na hraní

a jejich řekou neplynula voda, nýbrž molekuly vzduchu a on

si vroucně přál nepotkat tu dívku s kaleidoskopy namísto očí,

protože neměl ani tu nejmenší chuť do nich pohlédnout.

Letadlo se střemhlav vrhlo dolů a kličkovalo vlevo vpravo.

„Kdo po nás střílí?“ zakřičel, ačkoli ho Rick nemohl slyšet.

Phitsamai ovšem ano.

„Všichni!“ zařvala v odpověď.

Vyletěli ze stejného letiště, na kterém přistál při cestě do

Laosu. Ve stejném baru seděli stejní piloti, kteří jako by se ne

pohnuli ani o píď. V pozadí běžel stejný hongkongský film.

Vedly se stejné řeči. Při čekání zaslechl, jak se někdo zmínil

o Šangri-la. S obavami nastražil uši.

„Prej ji mají Tamilští tygři,“ řekl někdo.

„Dost pochybuju, že se dostala až na Srí Lanku,“ oponoval

mu další a zasmál se – neznělo to nijak příjemně. „A kdyby

jo, každopádně by sis toho všiml.“

„Že prej míří na Západ –“

„Ne, na Východ –“

„Měla se dražit v Hong Kongu –“

„Já slyšel, že v Kuala Lumpur –“

„A není to jedno? Beztak neexistuje. Je to ta... městská le

genda.“

„Vesnická legenda?“

„Pohádka?“ přisadil si někdo. Nakrátko se odmlčeli. Pak

promluvil malý mužík, snad malajsko-čínského původu: „Po

vídá se, že k ní přišel plukovník Wu.“ Mlčení teď bylo až trý

znivě hmatatelné. „A že ji posílá sem.“

„O tom si radši promluv s Rickym,“ zabručel kdosi a kon

verzace se jako v tiché dohodě stočila jinam.

O tom si radši promluv s Rickym, znělo mu v hlavě, letadél

kem lomcovaly exploze a z Rickyho řvoucích reproduktorů

teď hrálo Across the universe od Beatles. Zuby mu cvakaly,

pevně je stiskl, držel Phitsamai za ruku a myslel na plukovníka

Wu, což mu na klidu nepřidalo. Věděl něco, co ti piloti nevě

děli: za prvé, že Šangri-la existuje. Za druhé, drogový kartel,

který ji měl, se jí chtěl především zbavit (v ideálním případě

se ziskem), a – za třetí – že tohle zboží si našlo

7XB-1


cestu k člověku, jenž prý každému dokáže sehnat, po čem jeho srdce prahne, ke kapitánu Hookovi jihovýchodní Asie, Mechanickému bossovi, jak mu všichni říkali, ovšem nikdy ne do očí – k plukovníku Michaelu Wuovi, rodáku z Hong Kongu, absolventu Oxfordu, který sloužil v půltuctu konfliktů, než přišel o ruku, o oko a část nohy a dal se do soukromých služeb.

„Wu je v Long Chengu,“ řekla mu Phitsamai. „Počká tam

na tebe. Nechce Šangri-la o nic víc než ty.“

Pročež zamířili do vnitrozemí a on si teď připadal jako mi

sionář ze starých časů na cestě do neznáma, ačkoli nepřišel nikoho konvertovat, dokonce ani uplácet, ale především zabránit, čemu jeho vedení doma říkalo „případná nežádoucí stagnace“ – stagnace byl letošní módní výraz pro „mír“.

* * *

Když Šangri-la zmizela a s ní i její nebozí tvůrci, nikdo si

toho zprvu nevšiml. Pak se objevily první zvěsti.

Například z čínsko-barmského pomezí, kde náhle utichly

boje a dle nepodložených zpráv se někdejší nepřátelé sesedli u jednoho ohně, opékali maso a společně popíjeli ruské pivo... z Kambodže, kde khmerští loupeživí partyzáni z ničeho nic složili zbraně a vydali narychlo sepsané tiskové prohlášení, v němž hlásali světový mír a ukončení násilností... z Malajsie, kde Indové a Malajci tváří v tvář při demonstraci, která hrozila přerůst v násilný střet, zčistajasna zahodili transparenty i hole a padli si do náručí a jejich záběry se pak v jednom na události chabém dni dokonce objevily na CNN... byly to znepokojivé zprávy: jako by si onen bezejmenný drogový kartel uvědomil, co se mu dostalo do rukou, a obezřetně rozeslal vzorky mezi potenciální kupce a ti je, už zdaleka ne tak obezřetně, vyzkoušeli. A pak nějakou dobu – nic.

* * *

„Do hajzlu!“ ulevil si Rick a bylo ho slyšet i přes výbuchy

a vřeštící Beatles, takže musel zařvat skutečně nahlas. „Do hajzlu!“ přidal se k Rickovi, když vyhlédl ven a uviděl to, co on.

„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu!“ Rick

teď střílel, ale zbraně jen bez užitku rachotily, pak palba ze země umlkla, a když ji uťal i Rick, rozhostilo se úplné ticho. Hudba dohrála. Po každé straně letadla letěl jeden člen Dračí skvadry.

Byli obrovití. Znal je z fotek, viděl analýzy DNA, rentge

nové snímky, záběry z pitev, ale video nedokázalo zachytit jejich opravdovou podstatu. Vypadali, jako by jejich lidské tělo někdo roztáhl a nafoukl, jako mrtvoly, s nimiž si hrál dr. Gunther von Hagens, než se sám stal jednou z nich, jako ony lidské sochy, které posléze vytvářel a uctíval kult vonhagensovců: byli třikrát větší než člověk, okřídlení a ty mohutné zdobné letky se špičkami jako hrot nože rozvírali doširoka, na dlouhém labutím krku jim seděla nepravděpodobně lidská hlava. Dračí skvadra.

Každý z jedné strany otočili tváře k titěrnému letadlu a u -

smáli se. Měli povšechně asijské rysy, snad to kdysi byli Číňané. Teď byli stěží lidmi.

„Náš doprovod!“ křikla Phitsamai vedle něj. Přikývl. Ne že

by ho tím uklidnila. Měl dojem, že v dálce zahlédl hejno Krkavců, tmavé siluety těch kříženců člověka a krkavce, mrchožroutů a ničemů. Otřásl se. Letadlo začalo klesat. „A dolů,“ šeptl si sám pro sebe.

Zamířili k zemi.

* * *

Zastavili na dlouhé longchengské ranveji. Po bocích jim

přistáli oba členové Dračí skvadry. Nad hlavou jim kroužili

Krkavci a pokřikovali na sebe v hrubém jazyce, který byl z po

loviny nuzácká mandarínština a z poloviny krákání. Celý roz

třesený se vyškrábal z letadla. Phitsamai se postavila vedle něj.

Ani jeden z nich nepromluvil. Rick zůstal uvnitř.

„Vítejte v Long Chengu,“ oslovil je někdo. Měl příjemný,

kultivovaný hlas, hlas Brita s jen nepatrným odstínem jina

kosti.

S lehkostí zaburácel nad asfaltovou plochou jako hřmění,

třebaže zdvořilé.

Mechanický boss. Michael Wu, plukovník Wu byl z polo

viny člověk. A zbytek...

Půlku hlavy mu pokrývala maska z tepaného stříbra. Podél

ní se táhla hustá spleť smaragdů a rubínů jako sbíhající se jizvy.

Místo oka měl digitální čočku. Ústa pod ní ještě zůstala nor

mální. Namísto paže měl lesklý kovový přívěsek, navzdory

jeho přezdívce mu z něj však žádný hák netrčel. Jen podivně

organická stříbrná tykadélka, která se mu na konci pahýlu

vlnila jako chapadla. Místo nohy měl kovový válec ježící se

stovkami minihlavní. Při chůzi se otáčel. Wu došel až k nim.

Uklonil se a byl ztělesněná ladnost. „Slečno Phitsamai, jak rád

vás znovu potkávám.“

„Plukovníku.“

V lidském oku jako by mu zajiskřilo. Plukovník Wu se ob

rátil k němu. „To vy si tedy přicházíte koupit mír?“

„Ono je nás víc?“

Plukovník odpověď chvíli zvažoval. Dračí skvadra vedle le

tadla se ani nehnula. „Mír by chtělo koupit mnoho lidí,“ řekl

nakonec Mechanický boss. „A příliš mnoho by jej chtělo za

chovat.“

„Pak si myslím rozumíme,“ opáčil a plukovník Wu přikývl.

„Zajisté. Pojďte za mnou.“

Plukovník je vedl po ranveji. Kolem stály džípy, ale svezení

jim nikdo nenabídl. Plukovník šel svižně, noha mu rotovala

a miniaturní kanonky mířily hned sem a hned zase tam. Za

hlédli další z Dračí skvadry, vojenské letouny z minulého sto

letí, fungující vzducholoď (ta zničená, již viděl na snímcích,

zmizela beze stopy) a mezi neoznačenými bednami s nákla

dem kmitaly postavy oděné v černých kutnách, jako by sledo

valy každý jeho krok: Zasvěcenci, noví špioni, kteří v sobě

měli něco z triády, něco z mnišského řádu a (pokud na poví

dačkách bylo něco pravdy) především velkou dávku uměle do

dané zvrhlosti.

„Se Zasvěcenci si nemusíte dělat starosti,“ ubezpečil ho plu

kovník Wu, jako by mu četl myšlenky. „Jsou tu jen jako po

zorovatelé. Většinou. Rádi pozorují.“ Zasmál se a jeho smích

zněl srdečně a přívětivě, jako na čajovém dýchánku: člověku

až stydla krev v žilách.

Budova, do níž je plukovník Wu zavedl, byla postavena

z černého materiálu, který neznal. Bylo na něm cosi odpudi

vého, cosi vzdáleně organického, připomínal maso plné sra

žené krve. Posuvné dveře však byly ze skla a rozestoupily se

neslyšně. Uvnitř běžela klimatizace a hrála nevtíravá hudební

kulisa, ani ta ovšem nedokázala zcela zamaskovat bušení, které

se zdálo rezonovat místností jako tlukot chladného, zpomale

ného srdce.

8 XB-1


Oba příslušníci Dračí skvadry šli za nimi a teď zvenku hlíd

kovali u dveří. Místnost byla zařízená střídmě. Na stěnách visely pergamenové svitky s čínskými znaky a on v nich poznal papírové peníze, které se pálily na pohřbech: posmrtné platidlo pro duši zesnulého na cestu do zásvětí.

„Posaďte se, prosím,“ vybídl je plukovník Wu. Posadili se.

Plukovník Wu zmizel a vrátil se s objemným kovovým kufříkem. Otevřel ho. Uvnitř ležely v úhledných řadách třpytivé ampulky. Nedokázal od nich odtrhnout oči. Plukovník přikývl.

„Tento kufřík,“ oznámil jim, „představuje veškeré existující

zboží. Vzorky, pokud mám správné informace, byly... spotřebovány.“

„Máme stejné informace,“ přikývl.

„Výtečně. Bylo by krajně nešťastné, kdyby se to dostalo do

volného oběhu.“

„Stejně to cítí i moje vedení.“

„Jistěže,“ usmál se plukovník Wu a odhalil nadmíru bílé

zuby. „A má vaše vedení v úmyslu naložit se zbožím tím správným způsobem?“

„Dojde k tomu, jakmile se mi dostane do rukou,“ přitakal.

„Nějaký přiměřeně rozlehlý neobydlený kus země by mi likvidaci jen usnadnil.“

Phitsamai ho probodla očima. Nevšímal si jí. Plukovník Wu

se usmál a promnul prsty v gestu starém jako svět. „Tak tedy, slovy nejstarobylejšího a nejváženějšího amerického mandarína, pana Camerona Crowa – chci vidět prachy.“

* * *

První náznak, že věci nejdou podle plánu, přišel ve chvíli,

kdy mířili po ranveji zpět a celý dvouplošník i s jejich pilotem jménem Richard, John, případně Enrique, to podle místa a dne v týdnu – říkejte mi ale Ricku – vybuchl.

Z asfaltu se zvedla ohnivá koule a na nebi nad nimi se po

směšně rozkrákali Krkavci a rozlétli se do všech stran jako v černé ptačí explozi, jež zrcadlila tu jasnou na zemi. „Co se ksakru –“ vyhekl jen a Phitsamai ho popadla za ruku. Tvářila se vyděšeně. V druhé ruce držel Šangri-la.

Oba se otočili jako na povel a tehdy přišel druhý náznak, že

věci nejdou podle plánu, protože plukovník Wu se právě s mírně překvapeným výrazem ve tváři vypařil v oblaku prachu a šrapnelů.

„Jsme pod dělostřeleckou palbou!“

Dali se na útěk. Stejným směrem utíkaly i postavy v kut

nách, Zasvěcenci. Pohybovali se jako ninjové. Neslyšně. Byly jich stovky.

„Do džípu!“

Ve vozidle nikdo neseděl.

Obsadili ho.

Bez přemýšlení ho nastartoval – do jeho primitivního

mozku se nahackoval digitálním klíčem v palci, ač byl původně určen k jiným účelům. Džíp se s řevem probudil k životu. Uvnitř našel zbraň a vzal si ji. Řítili se po ranveji ke vzdálené bráně. A je po Nuevo Air Amerika, pomyslel si. A po čtvrtmilionu v amerických, na dřevo a krytých Hongkongskou důlní. Rick už moc prachů neroztočí.

Dostali se k bráně. Byla dokořán. Před ní stáli v dokonalých

formacích Zasvěcenci. Nad hlavami jim kroužili Krkavci. A vysoko na nebi Dračí skvadra. Za branou viděli vápencové kopce a hořící strážní věže a na horizontu, z něhož se chystala vstoupit do údolí pod ním – armádu.

Komu patřila? Konkurenci, dovtípil se, nebyl však o nic

moudřejší: mohl to být kdokoli, kdo mír považoval za výnos

nější než válku. Dupl na plyn, třebaže nebylo kam ujet. Ar

máda kvapem postupovala. Neoznačená vozidla: tanky, dělo

střelectvo, obrněné náklaďáky. Zasypávali Long Cheng dělo

střeleckými granáty. Nad nimi se prohnaly bojové letouny

a střetly se s čekající Dračí skvadrou. Zastavil džíp a zamyslel

se. Phitsamai vedle něj neřekla ani slovo. Sledoval, jak se je

den z Dračí skvadry pustil do křížku se stíhačkou, přistál jí na

střeše a dlouhé hadovité ruce jí sepnul kolem břicha. Objevily

se další dvě stíhačky a spustily palbu. Člen Dračí skvadry se

prohnul, tělo naskrz prostřílené. Přesto se nepustil. Na blížící

se stíhačky se vrhlo hejno Krkavců – ptačí muži sebevražedně

cílili na motory: jednoho vír ve stíhačce nasál a roztrhal, letoun

se rozklepal a z rány mu vyprýštil černý dým. Zepředu se blí

žily pozemní jednotky a Zasvěcenci čekali v naprosté nehyb

nosti. Co byli zač? Hafmekové? Nepovedený genetický expe

riment? Sledoval blížící se armádu a při pohledu na její první

řady strnul.

Byly to loutky.

Loutky dosud ve standardním továrním úboru: v minisukni,

šoustacích kalhotkách a průhledném tílku. Loutky s kulomety

v rukách s pěstěnými nehty. Loutky s pásy granátů přes doko

nale odlitá ňadra. Netečně, nelítostně pochodovaly členitým

terénem k branám Tajného města.

Ostřelování pokračovalo, ale jen sporadicky, soustředěně.

Nemůžou riskovat, že by zničili Šangri-la. Proto ta pozemní

invaze.

* * *

Laos byl plný bomb. Během léta trvající tajné války Ame

ričani prošpikovali krajinu dvěma miliony tun výbušnin a zda

leka ne všechny explodovaly. Například taková WDU-4 nesla

šest tisíc kovových hrotů a výbuch všechny zasažené doslova

přibil k zemi. Kazetových bomb bylo víc: CBU-41 naplněná

napalmem, CBU-89 k rozptylování min, Poctivý John s třemi

sty šedesáti osmi zásobníky s nervovým plynem sarin, jedním

na každý den v roce a tři navíc pro přestupný rok. Mnohé z těch

nevybuchlých pum zůstaly v zemi či na ní a čekaly.

Postupující mírová armáda k nim jen něco málo přidala.

* * *

Zasvěcenci setřásli kutny. Černé hábity dopadly na zem.

A co skrývaly...

Zasvěcenci byli špioni z pekla.

V průhledných hadičkách, v plastových a diamantových na

notrubicích, jež jim přetvářely tělo, pulzovalo světlo, kterým

mezi sebou komunikovaly mikroprocesory pokrývající jejich

kůži jako plíseň. Byli to pozorovatelé, nad jaké nebylo, ale

uměli i zabíjet. A to teď dělali.

Ďábelští špioni a loutky se střetli. Špioni se mezi nimi pro

plétali, pláli, decimovali. Pod jejich pohledem se loutky tavily.

Loutky rozdávaly rány, chrlily kulky, drtily. Špioni se pod

jejich útoky rozpadali, tříštili, lámali, rozbíjeli. Moc lidí se do

bitvy zatím nezapojilo.

Na lidi on právě spoléhal. A tak čekal. Nic jiného ani dělat

nemohl.

A při čekání přemýšlel. A držel Phitsamai za ruku.

9XB-1


* * *

Z nebe padal příslušník Dračí skvadry se stíhačkou v mile

neckém objetí. Krkavci se pod palbou rozlétli do všech stran. Boj neustával. Prořídlé šiky loutek řídly dál. Stejně jako šiky špionů, ale ti ho netrápili. Pořád to byli lidé, byť stěží.

Phitsamai se vedle něj zavrtěla. „Co chceš dělat?“ chtěla vě

dět.

Podíval se na ni. Usmíval se, a byl to smutný úsměv. „Če

kalas na mě,“ řekl. „To zboží si našlo cestu k Wuovi a v jeho rukou pak zmizelo v nitru Long Chengu. Vědělas, že si Šangri-la nemůžeš koupit a nemůžeš mu ji vzít násilím. Potřebovala jsi... háček. Tak.“ Vzpomněl si na Mechanického bosse a otřásl se. „Něco, čím bys ji vytáhla zpět na světlo a mohla si ji vzít.“ Zadíval se jí do očí. Měla nádherné oči. „Mě.“

Mlčela.

„Chceš mír?“ uhodil na ni. „Takovýhle mír? Mír virového

původu, bez vyjednávání, bez přemýšlení? To není mír, ale otroctví.“

„Muž beze jména,“ opáčila a také se usmála, teskně, jak mu

tehdy připadalo. Pak hlesla: „Co ten může vědět o válce?“

* * *

Z loutek už nezbývala takřka žádná. Za nimi se konečně

ukázala lidská armáda. Špioni se stále drželi na nohou a Dračí skvadra ve vzduchu, stejně jako Krkavci, ačkoli jich zůstala jen hrstka. Položil kufřík na zem. S tichým cvaknutím se otevřel. Uvnitř se třpytily ampulky se zbožím.

„Co to děláš?“ zeptala se nejistě a poprvé se zdála skutečně

vyděšená, a on se rozesmál a nenáviděl se za to. „Zařizuju ti mír.“

Vytáhl zbraň z džípu. „Nedělej to, prosím!“ vykřikla.

Padesáti až šedesátiprocentní úspěšnost při přenosu vzdu

chem, říkal si v duchu. Háček byl jen v tom, že zasáhne i sebe. Uvědomil si, že nedostane ani floka. V některých ohledech se ale podobal Rickovi. Ani jeden svou práci nedělali pro peníze, z ideologických důvodů či snad ze zášti. Dělali ji, protože jiná varianta nepřicházela v úvahu. Dalo by se tomu říkat opojení, ale nebylo by to ono. Uspokojení z dobře odvedené práce by snad bylo přesnější.

Strčil si palec do úst a vší silou se do něj zakousl, až praskl.

Phitsamai o krok ustoupila. Pak se jí v ruce objevila zbraň. „Nedělej to,“ varovala ho.

„Pozdě,“ hlesl a ze zakrvácených úst vyplivl ukousnutý pa

lec. Malý transpondér mezitím trigonometricky zaměřil jeho polohu přes soustavu satelitů a útok se spustil, ještě než domluvili.

Chtěla ho zastřelit, ale skutečně už bylo příliš pozdě. Vy

střelil první, ne na ni, ale do otevřeného kufříku a ampulky se roztříštily a rozlétly, do vzduchu se vznesly páry bez chuti a bez zápachu a rozptýlily se ve větru.

Sklonila zbraň a on také. Naplnil ho pocit klidu. Postupně

se v celém údolí rozhostilo ticho. Tanky zastavily a z nich vystoupili vojáci. Špioni spustili ruce k tělu. Dračí skvadra si chvíli jen tak poletovala povětřím, načež si posedala mezi vetřelce a ti se s nimi přivítali. Byl šťastný, poprvé v životě našel mír. Přistoupil k Phitsamai a objal ji, položil jí obličej na rameno, vdechoval její vůni kouře, prachu a zázvoru a poprvé v životě řekl: „Miluju tě.“

* * *

Bomba byla jaderná, a tím pádem zakázaná veškerými

mezinárodními úmluvami, jež kdy byly podepsány. Toho roku

se děti rodily bez nohou, bez rukou či bez očí, podle toho, kam

zrovna vál vítr.

Město Long Cheng a značný kus okolní krajiny zmizely

z kontinentu jako malůvka smazaná z tabule. V nadcházejících

letech se mezi lidmi rozšířily příběhy o skrytém údolí Šangri

la, mnozí se je vydali hledat, a jen někteří se vrátili. Stejně jako

všechny války, i tato nakonec skončila. A v některých částech

Laosu si dosud vyprávějí o muži beze jména, který přišel kou

pit mír, jen aby ho mohl zničit, protože mír bez práva volby

podle něj nebyl mír, ale jestli měl pravdu nebo jen hloupě žva

nil, to byla otázka teologická a hojně probíraná ve vientian

ských nálevnách a chrámech.

Šangri-la už nenašli. Lidé stále bojují a umírají, piloti se

stále scházejí na bezejmenném letišti za Vientiane, opíjejí se

a na staré televizi sledují pořád dokola stejný hongkongský

film, a když propadají opilecké chandře a nemají co na práci

(jenže práce je vždycky dost, válka neválka), připíjejí si na pi

lota jménem Richard, John, případně Enrique, to podle místa

a dne v týdnu – říkejte mi ale Ricku.

Kárku s melouny smáčí déšť.

V bambusových koších uvnitř to dýchá.

Uvězněným žábám svitla naděje.

Ač nakrátko.

Poprvé vydáno v časopise Asimov s SF

v lednu 2011

Přeložil Aleš Heinz

Ilustrace Karel Zeman

10 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

LAVIE TIDHAR

Izraelský autor fantastiky (nar. 1976) a také tak trochu

světoběžník – vyrůstal v izraelském kibucu a poté střídavě by

dlel v různých místech jižní Afriky, ve Velké Británii, v Asii

či na oceánském ostrově Vanuatu. Bohaté zkušenosti z cest

samozřejmě často a rád využívá i ve své literární tvorbě. Pu -

blikuje od roku 2003 a dnes má na kontě desítky kratších prací

vydaných především v méně známých časopisech a online

magazínech, ale také v množství antologií či v britském sci

ence fiction magazínu Interzone, jenž se v posledních letech

stal patrně nejprogresivnějším časopisem v rámci angloamer

ické scény. Dosud nejvíce pozornosti získal díky steam

punkové trilogii The Bookman (2010), Camera Obscura

(2011) a The Great Game (2012), ve které vytvořil alterna

tivní verzi Londýna, jenž se připravuje na první expedici

k Marsu vystřelenou do nebes obřím dělem. Souhrnné vydání

celé série tvoří aktuálně publikovaný soubor The Bookman

Histories (2012). Špatně si nevedl ani se samostat ným ro -

mánem Osama (2011), v němž pod vlivem vlastních nera

dostných zkušeností zobrazil svět bez globálních teroristic -

kých útoků.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.