načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/08 – Redakce XB-1

XB-1 2012/08

Elektronická kniha: XB-1 2012/08
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6629-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční SF

Mercurio D. Rivera: Neboť delirium lásky sužuje rozpolcenou mysl

(For Love’s Delirium Haunts the Fractured Mind, 2011)

Ian McDonald: Kyle potkává řeku

(Kyle Meets the River, 2006)

Allen Steele: „… kam se i andělé bojí vstoupit“

(…Where Angels Fear to Tread, 1997)

Hugo, Locus a Cena čtenářů časopisu Asimovʼs SF

Domácí SF

Jan Pacas: Deset deka sebelásky

Petra Kubátová: 32

Petra Štarková: SEIF

Publicistika

Jason Sanford: Autoři vědecké fantastiky o cizích kulturách

Josef Horký: Bylo nebylo ve 21. století

Martin Zhouf: Rozhovor s Karlem Zemanem

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/04 XB-1 2015/04
 (e-book)
XB-1 2016/03 XB-1 2016/03
 (e-book)
XB-1 2012/05 XB-1 2012/05
 (e-book)
XB-1 2013/07 XB-1 2013/07
 (e-book)
XB-1 2019/1 XB-1 2019/1
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2012

2

1

3

4 5

8

6

1. Tereza (Tess) Kovanicová byla

po celou dobu zcela nekompro

misní (jinak je to hodná holka)

2. David Weber se ochotně

podepisoval

3. Na Sletu autorů se nejen

podepisovalo, ale i fotografovalo

4. Hostem byl i herec Jeremy

Bulloch 5. Mloka za zásluhy převzala za zesnulého Jaroslava Velinského (Kapitána Kida) jeho dcera 6. Na povídání o nových trendech v JFK sem tam, leč zřídka, pustil ostatní ke slovu, jako obvykle, Jirka Procházka (zleva: F. Vrbenská, J. Procházka, M. Žamboch, J. Nováková) 7. Když dostal šéfredaktor XB-1 Vlado Ríša cenu Aeronautilus na chvíli ztratil řeč, což se mu stává tak jednou za padesát let 8. Jaroslava Mosteckého bylo možné (občas) zastihnout v prodejně knih U Komára (jindy Daemon)

7



2

XB-1

Ceny a jejich cena

Dostal jsem cenu Aeronautilus Velmistr žánru a pak ještě jednu za redakci, přesněji za nejlepší český SF web roku 2011. Mimo jiné, cenu za nejlepší povídku dostal Josef Pecinovský a ta vyšla u nás v XB-1 (což není zase až tak naše zásluha. Tedy to, že cenu dostal...). Nemohu popřít, že mě to velice potěšilo a dokonce mírně řečeno vyvedlo z míry, neboť o mně mluvili tak hezky, až to bralo u srdce, což se nestává tak často. o:) Té ceny si vážím, nejen proto, že jsem ji dostal, ale že o ní rozhodovali fanové, kteří přijeli na Festival fantazie do Chotěboře, tedy lidé, kteří mají SF rádi, a jsou ochotni za ni i zaplatit nemalé peníze. Hlasování se zúčastnilo přes sto lidí, což už je docela velký vzorek. Takže když jsem se doslechl, že jde o nepříliš podstatnou cenu, která například oproti ceně Akademie nemá ani zdaleka takový význam, přišlo mi to docela unfér. Prý že nemají ani webové stránky... (to je pravda). Jenže hlasovalo tam přes sto lidí, které SF zajímá. Podle čeho se tedy hodnotí cena ceny? Podle krásných webových stránek, podle počtu lidí, kteří pro ni hlasovali, podle historie, podle... (další kritéria si doplňte podle libosti). Jsem přesvědčený, že každá cena, která hodnotí něčí odvedenou práci, je stejně cenná jako jiné. Kdysi jsem byl pozvaný na besedu do jedné knihovny, kde mi řekli, že moje kniha Bokhalú je druhá nejčtenější a děti, které tam přišly, si přinesly plyšové medvídky (Bokha-lú byl malý, chlupatý, mimozemský medvídek) a nechaly si je podepsat. Byla to pro mě stejná čest a radost jako z každé jiné ceny, kterou jsem kdy dostal. Jen tak mimochodem, zkuste si vzít fixu a podepsat se na plyšáka. Je to strašná dřina... Ale příjemná. Samozřejmě potěší, protože člověk tak zjistí, že to, co dělá, je k něčemu, a není to zbytečné. Když se umístím v literární soutěži, potěší to, a taky donutí snažit se o další zlepšení. Podepisování na plyšáky taky. Nezlobte se na mne, ale cením si každé ceny, ať už je to cena Euroconu, fandomu, nebo malého plyšáka od čtenáře, kterému se líbila moje kniha. Je to známka toho, že jsem v životě udělal něco užitečného, byť by to byla jen taková maličkost, že někdo měl co číst ve vlaku.

Vlado Ríša

Aeronautilus

Letos hlasovalo 112 účastníků FF.

Výsledky

kategorie kniha roku

Jan Kotouč: Tristanská občanská

válka (Poutník)

další nominovaní

Medek Leonard: Dobrodruh 3 - Třetí tri

archa (Straky na vrbě)

Novotný František: Prsten od vévodkyně

(Zoner Press)

Renčín Pavel: Věk nenávisti (Argo)

Procházka Jiří W.: Druhý krok nikam

(Brokilon)

kategorie povídka roku

Josef Pecinovský: Věrozvěst z Pompejí

(XB-1 č.6/2011)

další nominovaní

Francová Karolína: O chlapci, který kres

lil comics (Tajná kniha šerosvitu)

Hlávka Jan: Vyrovnání (Tři kruté pří

běhy)

Lukačovičovy Lucie a Petra: Vrah pane

nek (Hry s příběhem)

Svobodová Ivana: Věk pohádek (Pevnost

č.10/2011)

kategorie nejlepší obálka

knihy či časopisu

Jana Šouflová: obálka knihy Dobro

druh 3 Třetí triarcha od L. Medka

další nominovaní

Dřevíkovský Jan: obálka knihy Tajná

kniha Šerosvitu (kolektiv autorek)

Kupčík Lubomír: obálka knihy Tajný at

las (autor M. Stockpole)

Kýbus Roman: obálka knihy Hon na

lišku (autorka P. Neomillnerová)

Malík Jan: obálka knihy Dívka na klíček

(autor P. Bacigalupi)

kategorie nejlepší web

časopis XB-1

další nominovaní

Děti noci

Fantasy planet

JFK-fans

Legie

Velmistři žánru, uvedení

do velmistrovské lóže v roce 2012

Vlado Ríša a Jaroslav Mostecký

Filmové drby

*) Rovnou ve dvou sci-fi filmech se má

v roce 2013 objevit Tom Cruise. Tím

prvním je OBLIVION (režie Joseph Ko

sinski, Cruisovým spoluhercem bude

Morgan Freeman) a tím druhým pak

ALL YOU NEED IS KILL (režie Doug

Liman). V obou snímcích se Cruise jako

voják střetne s mimozemšťany, přičemž

z mého pohledu pak o něco zajímavější

by mohl být druhý jmenovaný, protože

v něm se hlavní hrdina ocitne v časové

smyčce a pořád dokola prožívá poslední

den bitvy.

*) Z Velké Británie na Mars neboli ze

země vzniku na místo děje se podíváme

ve filmu THE LAST DAYS OF MARS.

Možná to s těmi posledními dny planety

Mars nebude tak žhavé, spíše se členy

posádky kosmické lodě, kteří přiletěli na

rudou planetu sbírat vzorky, informace

a zkušenosti z pobytu ve vesmíru, to za

čne vypadat bledě, když na zdánlivě bo

hapustém vesmírném tělese narazí na dě

sivého protivníka. Vzhledem k nejrůzněj

ším zákulisním bojům o práva, názvy

a označení se docela dobře může stát, že

z původního názvu bude jméno planety

Mars vypuštěno.

*) Už se mnohokrát v historii opakovalo,

že hlavní hrdinové filmu někde byli

a něco dělali, načež vyšlo najevo, že jsou

někým jiným, někde jinde a kvůli ně

čemu úplně jinému. Abych to trochu ob

jasnil: ve snímku BIOSPHERE se s tako

vou situací bude potýkat trojice vědců,

umístěná kvůli výzkumu v uměle vytvo

řené biosféře uprostřed pouště. V okam

žiku, kdy začínají objevovat vážné a va

rovné nesrovnalosti mezi svým výzku

mem a prostředím, které je obklopuje, za

hájí cestu za jejich objasněním. Co zjistí,

nemá moc společného s tím, v čem byli

doposud utvrzováni ...

Vlado Ríša přebírá cenu Aeronautilus z rukou Josefa Pecinovského


Na vrchovině nad Vales Marineris lidští účinkující vztyčili

obří červenobíle pruhovaný stan podepřený kůly zaraženými do oranžové hlíny. Když jsme k němu v našem jezdítku přijížděli, pan Alex na něj vzrušeně ukazoval, světle hnědé vlasy mu vlály ve větru a andělskou tvář mu zdobil ohromný úsměv. Přeskočil okraj jezdítka hned, jak zpomalilo – přestože se stále vznášelo tři stopy nad zemí – a vrhl se do hemžícího se zástupu lidí. Musel jsem se nadechnout, abych se udržel klidný při pohledu na tolik krásy pohromadě.

Pana Alexe jsem dohonil v aréně. Když jsem ho doprová

zel uličkou, oslniví lidé sedící na dřevěných lavičkách okolo začali tleskat a pískat, protože mě považovali za součást představení. Dával jsem si pozor, abych se nikomu z nich nepodíval do očí. Přísahal jsem paní Madeline, že si uchovám natolik jasnou hlavu, abych mohl dohlížet na pana Alexe.

Přiběhla malá člověčice s rusými vlasy a postavila se přede

mne. „Jsi hnusný,“ řekla a zmáčkla si nos.

Nemohl jsem si pomoci, abych se neusmál jejímu pišti

vému hlasu a obdivuhodným způsobům.

„Umí žonglovat?“ zeptala se pana Alexe.

„Ne, ty hloupá,“ odpověděl pan Alex. „On není klaun. Je

to můj Wergen.“

Potlačil jsem smích. Pan Alex byl roztomilejší než ben

dellionský brouk. Jak mě potěšilo, když jsem uslyšel ta dvě slova! „Můj Wergen“. Tak dlouho jsem chtěl být jeho Wergen, Wergen paní Madeline. Znamenalo to, že mě konečně považují za součást rodiny. Pět let jsem se lopotil na vinicích paní Madeline v Medusan Vallis, dohlížel na terénní roboty a ošetřoval révu, než jsem konečně povýšil na domácího sluhu a vychovatele. Konečně jsem jí mohl být nablízku. Po zbývající rok své služby jsem se mohl těšit z jejího třepetavého smíchu a medového hlasu a radovat se z její ohromující krásy. Směl jsem připravovat panu Alexovi jídlo a hrát si s ním. A při vykonávání svých povinností jsem si užíval jejich chytrých rozhovorů a sladkých pozorností a vyzvídal jsem o jejich kultuře, co se dalo, abych to ohlásil Exploratě.

Posadili jsme se na svá místa a chvíli nato světla pohasla.

I v šeru jsem musel dýchat zhluboka a vyhýbat se přímým pohledům na dav kolem nás. Krása jednotlivců mě rozechvívala a budila ve mně pocit vřelosti a štěstí. Kolektivně představovali přírodní sílu, poryv horkého větru, který mnou vířil, až se mi z toho točila hlava. Na chvilku jsem zavřel oči, ale nedokázal jsem odolat, abych je neotevřel. Nalevo ode mne seděl muž se žlutými vlasy sčesanými dozadu přes temeno. Žena hned napravo před námi měla na sobě jasně modré šaty, jež odhalovaly hladká záda. Další žena, mnohem starší, zářila vřelým úsměvem, který ve mně vyvolával touhu po paní Madeline. Připomínal mi její výraz, když mluvívala

s panem Alexem. A všude kolem nás se nedočkavě nakláněly

dopředu nádherné děti s vyvalenýma očima.

„Jsem opravdu rád, že jsi mě sem vzal, Joriandere,“ řekl

pan Alex. Jeho nevinná radost mi přinášela pocit, jako bych

se vznášel nad mraky bez vozítka. Když se paní Madeline

dověděla, že má dnes naplánovanou schůzku se zákazníky,

nabídl jsem se, že pana Alexe doprovodím místo ní. Zpo

čátku měla námitky, vyjadřovala obavy, nakolik budu

k užitku v zástupu lidí, ale pan Alex ji prosil o dovolení a já

jsem ji ujišťoval, že budu stále schopen plnit své povinnosti.

Pan Alex mě bouchl do ramene. Jeho dotek ve mně pro

budil známé rozechvění. „Už mě nebaví čekat!“

Přemýšlel jsem, proč se často chová takhle, ale potom

jsem si vzpomněl, že je stejně jako většina lidí jedináček.

Vyrostl jsem s bratrem a dvěma sestrami ze svého vrhu,

takže jsem dokázal pochopit, že chlapce může osamělost vést

ke špatnému chování. Přesto mě pan Alex měl rád. Volával

mě, kdykoliv něco potřeboval. A vyhledával mě, abych si

s ním hrál.

„Podívej, Joriandere!“ vyhrkl s rozzářenýma očima.

Spustila hudba v rychlém tempu a na scénu vyšel průvod

účinkujících. Jako první přišel deset stop vysoký člověk s dlou

hými údy, rodák z Marsu, oblečený do proužkovaného oděvu

a s vysokým kloboukem na hlavě – neobvyklý pohled, protože

lidé své temeno obvykle stavějí na odiv. Představil ostatní účin

kující, buď lidi původem ze Země jako paní Madeline a pan

Alex, anebo vyšší marsovskou odrůdu, jako byl on sám.

Jeden pár lidí z Marsu vjel do arény na obrovském čtyř

nohém tvorovi se dvěma daleko trčícími zuby, plachtovitýma

ušima a ohebným údem, který mu vyčníval z obličeje. Hu

ňatý behemot troubením dával najevo nesouhlas se šlehy bi

číku, ale zvedal svým obličejovým údem různé kostky

a kruhy podle pokynů svých cvičitelů. Žasl jsem nad jeho

rozměry i silou – chytří lidé tohoto živočicha zrekonstruovali

bez naší pomoci – a z vyvalených očí a rozzářeného úsměvu

pana Alexe jsem usoudil, že ani on ještě nikdy nic takového

neviděl. Následovaly další nepředstavitelné výstupy: člověk

ze Země zápasil s obludnou kočkovitou šelmou, připomína

jící domácí kočku paní Madeline, jenom padesátkrát větší

a s ostrými tesáky, vytáhlí lidé z Marsu si pomalovali obličej

bíle a zakryli si nos červenou kuličkou a zdálo se, jako by

gravitační pole na scéně bylo upraveno tak, aby umožňovalo

dalším vystupujícím létat vzduchem a přehupovat se mezi

lany zavěšenými vysoko nad námi.

Ačkoliv jsem si po šesti letech života na Severním Marsu

a po svých dřívějších návštěvách na Měsíci a Tritonu na lid

skou společnost do jisté míry zvykl, takovéto chvíle mi při

pomínaly jejich cizost. Nepochyboval jsem o tom, že hlášení

Exploratě o dnešních událostech bude náročné.

3XB-1

Neboť delirium lásky sužuje

rozpolcenou mysl

(FOR LOVE’S DELIRIUM HAUNTS THE FRACTURED MIND)

Mercurio D. Rivera

Obecenstvo bylo stále uchváceno vystoupeními, zatímco

moje pozornost bloudila po obličejích okolo mne, po zářivých úsměvech a užaslých výrazech.

Jeden vystupující zapískal na píšťalku, až jsem sebou trhl.

A tehdy jsem je uviděl.

Dva Wergeny. Byli spolu svázaní, srostlí hlavovým úvazem,

jenž se vinul od jednoho otevřeného temene k druhému. Jejich trenér je postrkoval kupředu, až se došourali do středu scény.

Obecenstvo šumělo, tleskalo a houkalo. Několik lidí sedí

cích blízko nás na mne civělo a ukazovalo si na lupenitou coronatis, kterou jsem měl na hlavě.

Píšťalka hvízdla, Wergenové se chopili svého úvazu a roz

točili jej mezi sebou, až pleskal o zem, zatímco člověk přes něj skákal a prováděl obratné kousky. Bylo mi hanba a současně jsem byl ohromený. Ačkoliv jsem ten pár neznal, pokud sídlil zde, mohli to být jenom kulturní vyslanci jako já. Zacházení s nimi zjevně porušovalo dohody mezi našimi národy. Ale když jsem se jim zadíval do očí, viděl jsem v nich lásku k muži s píšťalkou. Dokázal jsem si představit, jak zpočátku vznášejí námitky, ale potom se podvolují naléhání pod vlivem jeho úchvatné krásy. Chvilku nato píšťalka zazněla znovu, Wergenové od sebe kousek poodstoupili a napjali úvaz na délku nějakých sedmi stop. Lidé jeden po druhém přeskakovali úvaz všelijakými umnými skoky s efektním přistáním. Jeden se postavil na skákací pružinovou tyč a přeskočil úvaz s její pomocí. Obecenstvo propuklo v potlesk.

Nervózně jsem si mnul ramena. Přetržení úvazu by zna

menalo okamžitou smrt páru.

„Co jim to roste z hlavy?“ zeptal se pan Alex.

Příliš jsem se styděl, než abych probíral wergenské sva

zování.

V tu chvíli se ze zástupu vyloupla zahalená postava a zů -

stala stát uprostřed scény. Několik účinkujících přestalo obíhat dokola a zastavilo se a hudba znenadání zmlkla. Rozložitá a podsaditá postava měla nezaměnitelný tvar a velikost Wergenky a na jejích holých nohách zřetelně svítily bílé šupiny. Asi jí nebylo dobře, protože k dýchacímu otvoru pozvedla modrý inhalátor a zhluboka nasála.

„Svobodu!“ vykřikla a zvedla ruce k nebi. „Osvobození

od lásky!“

Shodila šaty a odhalila zář tělesného silového pole, jež osl

nivě sílila.

Vrhl jsem se na pana Alexe, zalehl jsem ho na zemi, aré

nou se rozlehl ohlušující výbuch, otřásl zemí a svět kolem nás se ponořil do tmy.

* * *

Posadil jsem se a zajíkl se.

Paní Madeline mě zlehka přitlačila zpět na lůžko. „Klid,

Joriandere. Jsi v pořádku.“ Její dotek mě okamžitě uklidnil a zpomalil tep mého rozbušeného srdce.

„Pan Alex...!“

„Nic se mu nestalo. Odstínil jsi výbuch vlastním tělem.“

Byl jsem rozbolavělý a zmatený, ale na tom nezáleželo,

protože paní Madeline seděla na okraji mého lůžka. Po pravé noze ovázané zakrváceným obvazem mi pobíhali dva zdravotničtí roboti, vpichovali injekce a řezali do ní. Mít v domě tuto wergenskou techniku znamenalo porušení její smlouvy,

ale paní Madeline očividně udělala výjimku kvůli mému zra

nění.

Pan Alex stál v koutě pokoje a tvářil se ustaraně.

„Jsi v pořádku, Joriandere? Můžeš si se mnou hrát?“

„Alexi, běž, prosím tě, ven,“ řekla paní Madeline. „Potře

buji si s Jorianderem promluvit o samotě.“

Chlapec váhavě odešel a ohlížel se přitom přes rameno.

Paní Madeline se obrátila ke mně. „Ostatní přítomní ne

měli tolik štěstí jako ty a Alex. Z trosek stále vytahují mrtvé.“

Zalapal jsem po dechu a zamnul si ramena. Četl jsem sice

zprávy o podobných incidentech na Titanu a na Zemi, ale ne

dokázal jsem uvěřit, že k takovému činu došlo zde a že za

něj může být odpovědný někdo z Wergenů. „Měl bych jít

pomáhat...“ Odehnal jsem roboty a neúspěšně jsem se poku

sil posadit.

„Ušetři mě dalšího hrdinství, ano?“ požádala paní Made

line. „Kdyby ses tam ukázal, vyvolalo by to jenom pozdvi

žení. Ne, vy Wergenové jste se už předvedli dost.“ Zamračila

se na mne. „Zdravotníci na místě činu neměli prostředky –

nebo náladu – na to, aby tě ošetřili, a proto jsem tě odvezla

sem, aby se o tebe mohli postarat tvoji roboti.“

Nedokázal jsem snést, když se na mne takhle mračila.

Bylo to, jako kdybych způsobil, že její krásnou tvář zjizvila

nespokojenost. Bolelo mě to víc než tepavá bolest v noze.

„Tyhle skutky páchá jenom malá skupinka narušených fa

natiků,“ hájil jsem se.

„Rodiče obětí tahle informace určitě potěší.“ Rty se jí

chvěly.

„Mrzí mě to,“ řekl jsem. „Toho, kdo je za to odpovědný,

Explorata zadrží a popraví. Násilí proti vašim lidem – sa

motné pomyšlení na ně – je pro nás nemyslitelné. To přece

víte.“ Odvážil jsem se položit jí ruku na předloktí, ale odtáhla

se a vstala. „Nemohu předstírat, že chápu, co tyhle extré

misty vede, aby se obraceli k lásce zády.“

Na to neřekla nic. Odkráčela k arkýřovému oknu a roz

táhla závěsy. Phobos visel na obloze částečně skrytý za

Olympus Mons a nebe potemnělo do tlumeného modrého

odstínu, o němž jsme věděli, že je lidem příjemný. Silové

pole, jež moji lidé vztyčili nad oblastí Amazonis Quadrangle,

zbarvovalo oranžové nebe do modra a činilo Severovýchodní

Mars plně obyvatelným, stejně jako Europu, Triton a mnoho

jiných lokalit, která naše terénní technika přeměnila ve

vhodná místa pro společnou lidsko-wergenskou kolonizaci.

Zpřístupnili jsme lidem Galaxii. Jediné, co jsme žádali na

oplátku, bylo potěšení z jejich společnosti.

„Přivedla jsem Wergena přiděleného na vinici, aby se sta

ral o domácnost, než se zotavíš,“ oznámila paní Madeline.

„Zatím se můžeš nastěhovat do domku pro hosty.“

„Traxe? Už se cítím lépe.“ Pouhé pomyšlení na to, že by

Trax vstoupil nohou do hlavního domu, ve mně budilo touhu

vydrhnout si šupiny. Pracoval na vinici teprve dvacet měsíců,

zatímco já jsem tam strávil více než tři roky – a každičký den

jsem doufal v prchavý pohled na lidi. To, že by Trax mohl těžit

z mého zranění a předčasně se dočkat nádherné pozornosti pana

Alexe a paní Madeline, mi připadalo naprosto nespravedlivé.

Může si počkat, až na něj přijde řada, stejně jako já.

Ztěžka jsem se vyhrabal na nohy. Zdravotničtí roboti se

mi hemžili kolem kotníků. „Vidíte?“ Přemohl jsem bolestný

úšklebek. „Je mi dobře.“

4 XB-1


Paní Madeline se otočila a zadívala se na mne se směsicí

lítosti a pohrdání. „Proč se musíš chovat takhle, Joriandere?“

Nevěděl jsem, jak mám odpovědět.

Po chvíli mlčení zhluboka vzdychla. „Dobře, když ti to

udělá radost, běž nám připravit večeři. A nelekni se toho chlívku v kuchyni.“

Obešla moje lůžko a jako vždy se vyhýbala pohledu do

mých očí. Když došla ke dveřím, zastavila se, stále ke mně obrácená zády. „Děkuji ti, Joriandere. Že jsi ochránil Alexe.“

Bez ohlédnutí vyšla na chodbu.

Paní Madeline mi poděkovala! Kdyby to moje nohy

snesly, skákal bych radostí.

* * *

Když jsem se dobelhal po schodech dolů a do kuchyně,

našel jsem tam Traxe, jak vkleče drhne podlahu.

„Joriandere,“ řekl překvapeně, když mě uviděl. „Není ti

dobře. Měl bys odpočívat.“

„Můžeš se vrátit do domku pro hosty,“ oznámil jsem mu.

„Zítra se stavím pozeptat na stav terénních robotů.“

Trax ztěžka polkl, než odpověděl: „Ani neumím vyslovit,

jakou mám radost, že ses tak rychle zotavil.“ Ale řekl to naším rodným jazykem, což do značné míry prozradilo jeho skutečné pocity. „Paní Madeline moje přeložení schválila?“

„Nevyslýchej mě, Traxi. Tvůj den přijde,“ řekl jsem. „Do

té doby si můžeš odsloužit svůj turnus v polích, jako jsem jej odsloužil já.“

„Proč bychom nemohli oba...“

„Přece víš proč.“ Paní Madeline v podmínkách našeho

zdejšího přidělení výslovně sjednala zákaz pobytu více než jednoho Wergena v domě.

„A co když se rozhodne odstěhovat na jiný svět? Co když

se po všem svém obětování nedočkám toho, co mi patří?“ Svěsil čelist a zahýbal jí zleva doprava. „Jak můžeš čekat, že jednoduše odejdu od takové krásy?“

„Je mi líto, Traxi.“

Prudce se otočil a vyřítil se z kuchyně na verandu.

Prohlédl jsem si pracovní stoly plné špinavého nádobí a zka

ženého jídla, které Trax nedal zmrazit. Nevěděl nic o exotické dietě lidí, o proteinech, které získávali z masa jiných tvorů. Bude mi trvat několik hodin, než všechno vyčistím a uklidím. Roboti by ten úkol samozřejmě zvládli v několika minutách, ale moji lidé techniku, kterou dodali paní Madeline, omezili několika podmínkami. Měla se se mnou pravidelně stýkat. To znamenalo pustit mě do domu a práci, kterou jsem obstarával já, nenechat vykonávat roboty. Myslím, že se paní Madeline zrovna nedržela ducha dohody, vzhledem k tomu, jak často se zavírala ve svém pokoji, když jsem pracoval v domě.

Když jsem s kuchyní skončil, uchýlil jsem se na verandu

nad vinicemi a posadil se na kamennou lavičku, abych ulevil nohám. Vzal jsem s sebou na mlsání něco sladké chapry.

Teplý vánek mě uspával, a právě když se mi začaly klížit

oči, vyrušil mě šramot mezi révovými keři.

Vstal jsem a naklonil jsem se přes okraj. Ve slabém světle

Phobosu nebylo mnoho vidět, ale cosi spěchalo prašnou stezkou mezi keři pode mnou.

Protože terénní roboti v noci nepracovali, mohl jsem je

nom předpokládat, že se Traxovi znovu uráčilo narušit ne

dotknutelnost hlavního domu. Těžké kroky sílily a objevila

se postava menší a rozložitější než Trax, ale nezaměnitelně

wergenská.

„Kdo jsi?“ ozval jsem se. „Co chceš?“

„Joriandere?“

Neodpověděl jsem.

„Lidé spí?“

Ten hlas mi zněl povědomě, ale nedokázal jsem jej zařadit.

„Odkud znáš moje jméno? Nepatříš sem.“

Vystoupil z temnoty a venkovní lampy mu osvítily obličej.

„Joriandere, to jsem já, Korte.“

Můj bratr. Explorata ho přidělila ke kolonizaci Langalany,

planety stovky světelných roků daleko. Když jsem o něm

slyšel naposledy, vyhledali mu vhodnou družku. Ani ve snu

mě nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím.

„Ty ses nesvázal?“ zeptal jsem se, ačkoliv to bylo na první

pohled zřejmé.

„Moje družka mě odmítla,“ oznámil mi. Vzhlédl k nebi, jako

by Mars obíhala Langalana, nikoliv Phobos a Deimos. „Pů

vabná žena s půvabným jménem – Shimera, perfektní gene

tická shoda – a přesto když mě poprvé uviděla, uprchla do šar

latových stepí onoho světa. Prý byla beznadějně zamilovaná –

do člověka. Tak hluboce, že se se mnou odmítla svázat.“

Šokovaně jsem svěsil čelist. Ano, milovali jsme lidi, ale

žádný Wergen by přece nikdy neodmítl geneticky vhodného

partnera. Všichni máme povinnost svázat se a množit se.

„Byla to poučná zkušenost.“ Stoupal po schodech na ve

randu a mluvil dál. „Odletěl jsem z Langalany při první pří

ležitosti. A v koloniích po celé Mléčné dráze jsem se setkal

s jinými jedinci našeho druhu, kteří zažili stejné ponížení.“

„Tomu nemohu uvěřit.“

Korte mi na pozdrav položil ruce na ramena. „Pamatuješ,

jak jsme spolu na Wergu studovali robotiku? Předtím, než

jsme potkali lidi? Kéž bychom se mohli vrátit do těch časů,

kdy jsme se mohli hrdě nazývat Wergeny.“ Spustil ruce

a z misky na zábradlí vytáhl list chapry. „Co ty, bratře? Jak

jsi skončil tady?“

„Strávil jsem nějaký čas na Tritonu, na měsíci ve vnější

oblasti Sluneční soustavy,“ vyprávěl jsem. „Pomáhal jsem

jednomu člověku hledat jeho pohřešovanou družku. Umíš si

to představit?“ Nic nezdůrazňovalo lidskou cizost víc než

představa nesvázaných partnerů. Ale potom jsem si připom

něl Korteho situaci, jak se s ním vybraná družka odmítla svá

zat, a pomyslel jsem si, že bude lépe, když změním téma.

„Když jsem se vrátil do vnitřní oblasti soustavy, Explorata

mi přidělila práci u paní Madeline a pověřila mě dalším stu

diem lidské kultury. Proč jsi tady, Korte?“

Po dlouhé odmlce řekl: „Přišel jsem s velmi konkrétním

cílem, bratře. Jsem tady, abych tě osvobodil.“

„Osvobodil? Mne?“ Zasmál jsem se. „Od čeho? Víš, kolik

Wergenů mi tohle postavení závidí?“

„Ty nevidíš, co se s tebou stalo?“

„Nerozumím.“

„Zotročili tě a ty si to ani neuvědomuješ. To, co cítíš

v blízkosti lidí, ta závrať, to falešné štěstí, je čistě jenom vý

sledek biochemického procesu, kterému nerozumíme.“

„Stejně jako všechny emoce.“ Ohlédl jsem se, jestli se

v domě nerozsvítila nějaká světla. „Korte, musíš odejít.

Kdyby tě tady někdo viděl...“

5XB-1


Sáhl do svého roucha, vylovil kovový inhalátor a ukázal

mi jej. „Tohle je tlumidlo.“

Při pohledu na modrý přístroj stejného typu, jaký použila

vražedkyně z cirkusu, jsem o krok ucouvl. „Ne.“

„Jednou zhluboka vdechni a umožní ti to několik dní vidět

lidi nezakalenýma očima. Působí na nervové dráhy v horní čelisti. Nevíme, jakým mechanismem nás lidská přitažlivost ovlivňuje, ale tahle sloučenina blokuje ner vové receptory a dovoluje nám vzdorovat jejich kouzlu.“

„Ty jsi jeden z nich?“ vyhrkl jsem. „Člen stejného vrhu.

Můj vlastní bratr.“

„Tohle ti dá svobodu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Neměli bychom se snažit osvobodit

se od lásky, měli bychom ji oslavovat. To, co cítím k paní Madeline a k panu Alexovi, mi přináší velkou radost, Korte.“

Korte znechuceně zkřivil obličej. „Poslechni si sám sebe!

‚Pan Alex‘, ‚paní Madeline‘. Oni nejsou tvoji pánové a ty ses nenarodil, abys jim byl podřízen.“ Když uviděl můj sklopený pohled, dodal: „Já vím, že ti je v jejich přítomnosti dobře... ale je to opravdová láska, když je to fyziologické, neodolatelné?“

„Totéž můžeš říci o otcovské lásce k potomstvu, o –“

„To, co cítíš, je nepřirozené!“ přerušil mě. „Nechybí

mnoho, abychom byli podmaněni, Joriandere. Falešnou láskou.“

Jeho slova mi nedávala smysl. „To my jsme jim nabídli

naše roboty, terénní techniku a lodě výměnou za jejich společnost. Lidé to nepožadovali.“

„Vedeme válku. Jenom to ještě nevíš.“ Působil zoufalým

dojmem smrtelně raněného vojáka. „Ztrácíme touhu plodit děti a rozmnožovat se. To je konec našeho druhu. A jaký mizerný konec! Vydechneme naposled jako pitomí podlézaví...“

„Ztiš se!“

„... ubozí otroci. A ani si to neuvědomíme!“

„Nemyslíš, že to Explorata všechno uvážila, když vyjed

návala se Zemí o smlouvě o společných podnicích? To proto máme v každé kolonii jenom malý počet Wergenů...“

„Členové Exploraty, kteří ty dohody vyjednávali, ne jsou

vůči lidskému kouzlu imunní o nic víc než ty! To lidé vyžadovali omezení počtu Wergenů povolených v každé kolonii.“

„Jsou opatrní. Bojí se invaze a podmanění.“

„Jejich požadavky nevycházely ze strachu z podmanění.“

Zlostně se usmál. „Celou dobu žiješ s nimi, a přesto stále nechápeš, že? Jsme jim odporní. Z pouhého pohledu na nás je jim špatně.“

S tím jsem se nemohl smířit. Ano, občas z nás lidé jsou na

rozpacích, ale paní Madeline a pan Alex ke mně chovali velkou náklonnost. „Mýlíš se.“

„Je tohle láska?“ zeptal se. Oči mu potemněly, zavířily a já

jsem si uvědomil, že nosí nahrávací kontaktní čočky. Promítl holografický obraz svázaných Wergenů na scéně, Wergenku vybíhající z obecenstva, oslnivý záblesk, který předcházel výbuchu. „Teď se ostatní mohou dozvědět o nedůstojnostech i o ušlechtilých obětech, k nimž dochází. Jiní našeho druhu, těmhle lidem dosud nevystavení, mohou vidět nebezpečí. A mohou pochopit, že existuje důvod k naději. Ještě můžeme porazit lásku, Joriandere.“

„A co nevinní...“

„Není na nich nic nevinného. A nežádám tě, abys je zabí

jel, i když si to zaslouží.“ Jeho čočky zablikaly a projekce

zhasla. „Jsem tady jenom proto, že jsi můj bratr a zasloužíš

si být svobodný.“ Položil mi inhalátor do dlaně a sevřel mi

prsty kolem něho. „Vezmi si to a použij to. A potom pobuď

několik minut se svými milovanými otrokáři. Jestli vůči nim

budeš i nadále pociťovat stejnou nehynoucí oddanost, budiž.

Ale tlumidlo ti umožní zlomit to kouzlo, které tě k nim váže,

Joriandere. Aspoň budeš schopen nenávidět.“

„O tohle mám usilovat? O nenávist?“

„Ne o nenávist jen pro nenávist. Ale o nenávist vůči po -

stavení, do kterého jsme se dostali. O svobodu. O svobodu,

důstojnost, o upřímnost sám k sobě.“

„Moje pocity jsou upřímné.“

„Pak se nemáš čeho bát.“ Přitiskl mi ruku na hruď, jako

by chtěl nahmatat tep mého horního srdce. „Přichází revo

luce. Doufám, že se staneš její součástí.“ Naklonil se blíž

a zašeptal: „Svobodu. Osvobození od lásky!“

Po těch slovech se otočil a vydal se do vinice. A když se

jeho silueta rozplynula v chladné noci, měl jsem jenom

strach. Strach z toho, co Korte může udělat dál.

* * *

Příštího rána jsem seděl ve svém pokoji a hleděl na kovový

inhalátor, ktedrý jsem držel ve ruce. Kvůli Korteho nepříčet

nosti jsem celou noc nespal. Jeho tvrzení, že jsme snad v ně

jaké válce s lidmi, bylo šílené. O naší technické převaze se

nedalo pochybovat.

Naši roboti mohli na jednoduchý pokyn zničit jedním rá

zem Zemi i všechny lidi ve společných koloniích. Ano, lidé

v nás vyvolávají hluboké pocity – nikdo nedokáže odolat je

jich kráse a chytrosti – ale co je na tom špatného? Co cítíme,

to cítíme.

Ne, nejlepší bude se téhle drogy zbavit a zapomenout na

Korteho znepokojivá slova. Mohl to všechno být důsledek

toho, jak to dopadlo s jeho družkou na Langalaně? Mohla se

s ním opravdu odmítnout svázat? Potom jsem přemýšlel

o těch svázaných Wergenech na včerejším představení.

O lásce a oddanosti v jejich tvářích, když se ponižovali před

lidským obecenstvem.

S roztřesenýma rukama jsem přejížděl prsty po inhalátoru

a díval se na sebe do zrcadla. Lidé si takhle prohlížením

svého odrazu neustále připomínali svou krásu. Ale já jsem

ve svém vzhledu viděl jenom ošklivost a pochyby o sobě sa

mém. Jak bych mohl vykonávat své denní práce, kdybych

neustále přemýšlel, jestli jsou moje city k paní Madeline

a panu Alexovi opravdové? A co o mně vypovídá skutečnost,

že se vůbec zabývám takovými myšlenkami? Miloval jsem

je. O tom jsem vůbec nepochyboval. Moje láska přece do

káže překonat možný dočasný otupující účinek téhle chemi

kálie.

Přitiskl jsem inhalátor na dýchací kanál a zhluboka jsem

se nadechl.

„Joriandere!“ zavřískal pan Alex z chodby.

Zastrčil jsem inhalátor pod matraci právě ve chvíli, kdy se

dveře rozlétly.

„Půjdeme si hrát!“ prohlásil.

6 XB-1


Sešel jsem za ním ze schodů do obývacího pokoje, kde na mne čekala paní Madeline. Měl jsem pocit vyšinuté rovnováhy, jako by podlaha pode mnou měla nepatrný sklon, kterého jsem si dosud nevšiml.

„Čím vám mohu posloužit, paní Madeline?“

Když jsem se přiblížil, ošila se. „Zabav Alexe na několik příštích hodin. Potřebuji vyřídit hovory se zákazníky v Amazonis Quadrangle.“

Připadala mi nějak nezvykle. Obvykle kolem sebe měla auru – teplé měkké světlo, jež se chvělo na obrysech jejího těla. Ale nyní jsem viděl jenom zažloutlou pleť a výrazný úsměšek na cizím obličeji.

„Ještě ke včerejšku,“ řekla. „Promiň, jestli jsem s tebou jednala příliš příkře, ale musíš pochopit, že jsem byla v šoku. A ještě jsem.“ Odmlčela se. „Možná by bylo lepší, kdybys dneska nechodil nic vyřizovat do města. Po tom, co se přihodilo, by to mohlo být nebezpečné.“

Normálně by mě její obava o moje dobro dojala, ale dnes mi všechno připadalo... jiné. Měl jsem lepší cit pro její skutečné postoje. Chtěla prostě ochránit svého wergenského sluhu, svůj majetek.

„Proč tam jenom tak stojíš, Joriandere?“ zeptala se.

Obvykle bych se radoval z její pozornosti, z toho, že mě oslovila přímo jménem, ale dnes jsem poznal, že se mě chce co nejrychleji zbavit, abych opatroval pana Alexe.

„Na něco jsem se ptala,“ řekla.

„O nic nejde.“

„Tak běž. Alex čeká venku.“

Prošel jsem kuchyní na verandu a po schodech dolů na prašnou cestu, jež protínala vinice. Denní světlo a čerstvý vzduch mi pomohly vyčistit hlavu. Alex měl náskok, utíkal přede mnou, zabíhal za keře a zase vybíhal ven. Převlékl se do jednoho ze svých kostýmů a zapnul čelenku virtuální reality, jež mu kolem hlavy rozkroužila miniaturní kosmické lodě, po kterých sekal holomečem. Bez ohledu na to, jaký na mne snad měla Korteho droga účinek, mi Alex stále připadal roztomilý, jeho představivost mě stále bavila.

„Joriandere!“ křikl. Pobíhal kolem mne s mečem a předstíral, že mě bodá. „Padni na kolena, mimozemšťane.“

Normálně bych ho okamžitě poslechl, ale dnes mi jeho požadavek připadal nechutný.

„Říkám, aby ses poklonil!“ Jeho masitá ústa se ušklíbala, obličej s nechutně hladkou kůží se zkřivil do groteskního výrazu.

„Ještě mi není úplně dobře, Alexi...“

„Zmlkni!“ zaječel. „Pokloň se!“

„Běž pronásledovat virtuální lodě.“

Jeho cizí obličej zčervenal. „Proč si. Se mnou. Nechceš. Hrát!“ Bodl mě mečem do obvázané nohy a já jsem se zkroutil bolestí. Bez přemýšlení jsem ho odstrčil, on tvrdě dopadl na zem a uhodil se hlavou o kámen. Zaskučel jako pouštní trog a po spánku mu stékala krev. Jeho vytí mě vytrhlo z omámení.

Co jsem to udělal?

Zvedl jsem ho a klopýtal jsem k domu. Dal jsem signál zdravotnickým robotům, kteří nás očekávali na verandě spolu s Madeline, jež nepochybně uslyšela Alexův křik. Zmítal se mi v náručí.

„Co se stalo? Upadl jsi?“ vytrhla mi ho.

7XB-1


„Joriander! On... on...“ vypravil ze sebe. Zalykal se kře

čovitými nádechy.

Madeline ho stále držela, zatímco zdravotničtí roboti se

na něm shlukli, zašívali mu ránu a postřikovali ji dezinfekcí.

„Jor... Jor...“

„Joriander je tady,“ utěšovala ho Madeline. „Tiše.“

Z očí mu po hladké tváři stékala voda.

Po několika minutách tichého pláče ze sebe konečně vy

pravil: „On do mne strčil! Joriander do mne strčil!“

Madeline se na mne omluvně podívala a obrátila se zpět

k chlapci. Sklonila se k němu tak, že se její obličej nacházel jenom několik palců od jeho. „Nech toho! Víš přece, že nemám ráda, když si vymýšlíš.“

Její káravý tón šokoval chlapce natolik, že záchvat pláče

ustal.

„Joriander nás miluje. Riskoval život, aby tě zachránil!“

řekla. „Vždyť by nám nemohl ublížit, ani kdyby chtěl. Že je to pravda, Joriandere?“

Přikývl jsem, ale místo štěstí z Madelininy důvěry ve mne

se mě zmocnila jenom hluboká hanba.

Když jsem se toho večera odebral na lůžko, rozhodl jsem

se inhalátor už nikdy nepoužít. To, co jsem udělal Alexovi, bylo příšerné, neprominutelné. Uvědomil jsem si, že Korteho droga mě od ničeho „neosvobodila“. Zkreslila reálný svět, proměnila krásu v ošklivost a potlačila moje skutečné pocity. To Korte a pomýlení rebelové potřebují „osvobození“ – od účinků téhle drogy.

* * *

Zaspal jsem – patrně další vedlejší účinek inhalantu –

a proto mě ráno překvapilo, že mi Alex nevpadl do dveří a nepokřikoval na mne rozkazy, abych si s ním hrál. Jelikož účinek drogy mohl přetrvat několik dní, rozhodl jsem se Alexovi a Madeline vyhýbat a strávit den drhnutím podlah a dohledem nad Traxovou prací venku. Nemělo by být příliš obtížné omezit svůj styk s nimi, dokud se zase nebudu cítit více ve své kůži.

Když jsem procházel kolem Madelinina pokoje, strčil

jsem hlavu dovnitř. Dnes si ustlala sama. Zdola jsem zaslechl hlasy. Alex na někoho rozkazovačně pokřikoval. To bylo neobvyklé, protože s matkou takovým způsobem nikdy nemluvil. Sešel jsem po točitém schodišti do obývacího pokoje.

Našel jsem Madeline sedět na pohovce, z každé strany je

den Wergen v zelené uniformě Exploraty. Strážníci zatěkali očima ke mně a vrátili se k obdivnému zírání na ni.

„To je on,“ řekla jim.

Jeden z nich udělal prsty nějaké gesto, aniž by spustil

z Madeline oči, kolem mých nohou proběhlo několik desítek bezpečnostních robotů a vyběhlo po schodech nahoru. Pět jich zůstalo dole a obklíčilo mě.

„Joriandere,“ oslovil mě jeden ze strážníků. „Paní Made

line nás zavolala, protože proti tobě bylo vzneseno závažné obvinění. Přede dvěma nocemi tě viděli, jak ses s někým sešel. S jedincem, o kterém se předpokládá, že má spojení s rebely.“

Ztuhl jsem. Viděl mě někdo s Kortem?

Madeline vstala a přistoupila ke mně. „Řekni, že to není

pravda.“

„Jsem vám oddán, Madeline. Plně, do poslední žilky těla.“

„Setkal ses s někým z nich na mém pozemku?“

„Odsuzuji je. Odmítám všechno, o co jim jde. To přece

víte.“

„Odpověz na moji otázku!“

V tu chvíli seběhli ze schodů do obývacího pokoje roboti

nesoucí kovový inhalátor, který jsem ukryl pod matraci

svého lůžka. Jeden ze strážníků vzal inhalátor z robotových

klepet a držel jej co nejdál od sebe, jako by to byl jedovatý

pýchavec.

Madeline svraštila čelo a položila si ruku na ústa. „Dávala

jsem ti, co jsi chtěl. Přijala jsem tě do svého domu. Svěřila

jsem do tvé péče svého syna!“ Z úst jí prskaly sliny a zkři

vený obličej zdůrazňoval cizí rysy: divošské obočí a kulatou,

vlákny porostlou hlavu i kůží překrytou kost, jež jí trčela up

rostřed plochého obličeje bez šupin. „A takhle mi oplácíš

moji laskavost?“

Laskavost? V tu chvíli mi činilo potíže vzpomenout si na

jediný případ laskavosti nebo soucitu za celou dobu, kterou

jsem u ní strávil. Jak jsem jen mohl vidět věci tak odlišně?

„Neudělal jsem nic jiného, než že jsem vám věrně sloužil,“

řekl jsem. Musel jsem odvrátit pohled; nikoliv kvůli její

kráse, nýbrž proto, že jsem nesnesl její ošklivost.

„Je jedním z nich,“ oznámila a obrátila se ke mně zády.

„Odveďte ho co nejdál od mého syna.“

„Madeline!“ ozval jsem se. Jeden ze strážníků mě postrčil

kupředu, ale já jsem dál volal její jméno.

Když mě vyváděli z hlavních dveří, prohodil jeden ze

stráž níků ke druhému: „Být obklopen takovou úžasnou krá

sou... a takhle to všechno zahodit.“

Když jsme odcházeli z domu, zahlédl jsem na verandě

Alexe. Pošťuchoval se s Traxem a pokřikoval na něj rozkazy

ostrým, nepříjemným tónem, který se dal těžko snést i na tu

dálku. Trax, jenž se usmíval jako u vytržení, se podíval na

mě. Jeho úsměv pohasl.

A já jsem rázem věděl, že to on mě viděl mluvit s Kortem.

To on mě udal Madeline.

* * *

„Jsme zaslepení láskou...“ řekl jsem.

Strážník postavil na stůl dvě misky naplněné slanými gra

nulemi a kořeny bendellionského bharu. Zvedl jsem hluboké

misky a nasypal jsem si jejich obsah do hltanového vaku,

abych mohl při jídle mluvit.

„Teď ses rozhodl mluvit?“ divil se strážník. Byl to mladý,

čerstvý rekrut se sotva ztvrdlými šupinami. „Trochu pozdě,

nemyslíš?“

„Možná.“ Odmítal jsem odpovídat na jejich otázky, pro

tože jsem věděl, že nemají zájem slyšet pravdu. Pravdu o na

šem zotročení lidmi. Skupiny lékařů a diplomatů se mě sna

žily přimět, abych prozradil, co vím o rebelech, ale já jim

odmítal říci cokoliv o svém bratrovi a o nadcházející revo

luci. Místo toho jsem na ně naléhal, aby vyzkoušeli tlumidlo,

aby se podívali, jací lidé ve skutečnosti jsou, ale to vyvolá

valo jenom vrtění hlavou, nesouhlasné hvízdání a další lé

kařská vyšetření. Trvali na tom, že mi droga poškodila ne

rvové dráhy. Že zkreslila moje vnímání skutečné krásy lidí.

Dokonce se ze mne pokoušeli vyloudit informace pomocí

8 XB-1


lidských vyšetřovatelů, ale přetrvávající účinky inhalantu mě ochránily. Vyšetřovatelé nevěděli o dočasné povaze mé imunity. Jak dlouho ještě budu schopen odolávat? Korte říkal, že účinky drogy vydrží jenom několik dní.

„Dovol mi, abych ti položil otázku,“ řekl jsem. „K čemu

je dobrá láska, je-li neopětovaná? Jakému jinému účelu slouží, než nás ponižovat?“

„Mluvíš nesmysly,“ prohlásil. „Vedeš zrádné řeči.“ Ale

podle toho, jak si mnul ramena, jsem poznal, že jím moje otázka otřásla.

„Když se ohlédnu zpět, jak pošetilý jsem byl, kolik roků

jsem promarnil...“ vzdychl jsem.

„Takhle svůj čas nevyužíváš produktivně. Doporučuji ti,

abys očistil svou mysl a vychutnal si jídlo.“

Zamrkalo fluoreskující světlo a segmenty kruhových dveří

se rozevřely do všech stran.

Do místnosti vcupitali roboti.

Mladý důstojník mě odvedl dlouhou chodbou s bílými stě

nami do prázdné místnosti s křeslem uprostřed. Pokynul mi, abych se posadil, a kolem loketních opěrek a předních nohou se aktivovaly pruhy silového pole, jež mě připoutaly za zápěstí a za lýtka.

Jedna ze stěn byla skleněná a za ní sedělo obecenstvo ně

kolika desítek lidí, z nichž podle toho, co mi řekli, většinu tvořili příbuzní obětí výbuchu v cirkuse.

Strážník Exploraty při pohledu na většinou lidský zástup

strnul a já také ucítil vlnu tetelení v temeni. Reziduální účin - ky tlumidla vyprchávaly.

Potom jsem je uviděl.

Madeline a Alex seděli v první řadě s Traxem. Lhostejně

na mne hleděla. Byl jsem její Wergen. Bylo logické, že se cítila povinována přijít.

V tu chvíli jsem za sklem zpozoroval známou tvář v uni

formě Exploraty, stojící na stráži za sedícími lidmi.

Korte.

Přiletěl na Mars i za jiným cílem než jenom osvobodit

bratra. Očividně už dávno infiltroval řady Exploraty. Možná tedy ještě máme šanci. Možná se jednou osvobodíme od lásky.

Hleděl na mne s usilovným soustředěním, což nasvědčo

valo tomu, že jeho nahrávací čočky jsou spuštěné.

Po noze a po trupu mi vyšplhal černý robot a zůstal mi se

dět na pravém rameni.

Alex vyskočil na nohy a nadšeně ukazoval směrem ke

mně. Při vyhlídce na to, že by mohl žádat, abych si s ním hrál, jsem v hlavě a v srdcích ucítil známé vzrušení. Potom jsem si uvědomil, že ukazuje na robota na mém rameni. Matka ho stáhla zpět a zjevně ho pokárala. Pouhý pohled na Alexe mne ponoukal k úsměvu a smíchu.

Ne! Přestaň! Dýchal jsem zhluboka a snažil jsem se při

volávat vzpomínky na situace, ve kterých jsem je viděl po aplikaci tlumidla. Jak se Madeline mračila. Jak mnou opovrhovala. Jak p... Alex neuctivě vykřikuje rozkazy. Jiskra nenávisti se vrátila. A já jsem se ji snažil v hlavě rozdmýchat.

Madeline tam seděla s Traxem po boku. Měl jsem pocit,

že v jejích vlhkých očích něco vidím. Stopu lítosti? Smutku? Ale potom mrkla a bylo to pryč.

Robot na mém rameni vysunul zpod krunýře dlouhou

jehlu a vbodl mi ji mezi šupiny na čelisti.

Trhl jsem sebou a lidé se dychtivě naklonili. Připomínali

mi obecenstvo v cirkusu.

Tělem se mi šířilo teplé mravenčení, ačkoliv jsem nedo

kázal poznat, jestli je to následek injekce, nebo potěšení

z toho, že lidem v této chvíli působím radost.

Bojuj s tím! Diváci se mi rozplývali před očima. To je

dobře. Možná, že když je neuvidím zřetelně, budu schopen

podržet si svou požehnanou nenávist. Možná ji dokáži hýč

kat a zvětšovat a vydechnu naposledy důstojně jako svo

bodný Wergen.

Hledal jsem v tom rozmazaném zástupu Korteho, ale ne

mohl jsem ho najít.

Viděl jsem jenom Traxe a jeho přihlouplý úsměv, když si

hrál s Alexem na podlaze u nohou paní Madeline.

Vydrž!

Snažil jsem se setrvat ve sladké nenávisti, ale jediný, kdo

mi byl opravdu odporný, byl Trax. A nenáviděl jsem ho hlu

boce, z celého srdce. Nenáviděl jsem ho, protože získal pří

ležitost být s panem Alexem a krásnou paní Madeline.

Nenáviděl jsem ho, protože převzal mé místo.

Poprvé vydáno v časopisu Interzone

červenec/srpen 2011

Přeložil Jiří Engliš

Ilustroval Karel Jerie

9XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MERCURIO D. RIVERA

Stejně jako Jason Sanford si i tento Američan (nar.

1965) užívá azylu v britském Interzone, kde se za

bydlel povídkou „Longing for Langalana“ (Touha

po Langalaně, 2006, česky Ikarie 5/2010). Jde

o úvodní práci povídkové série, v níž se lidstvo

stává objektem fascinace ze strany vyspělejší mi

mozemské rasy Wergenů. Pokračování tvoří tituly

„In the Harsh Glow of Its Incandescent Beauty“

(V ostré záři jeho žhavé krásy, 2010, česky XB-1

2/2011), „For Love's Delirium Haunts the Fractured

Mind“ (Neboť delirium lásky sužuje rozpolcenou

mysl, 2011, česky XB-1 8/2011) a „Tethered“

(2011). A je třeba přiznat, že v pořadí třetí, námi

právě publikovaná práce dává sérii nový rozměr

a dělá z autorova záměru uspořádat cyklus do na

vzájem propojeného knižního souboru zajímavou

výzvu. V poslední době lze v Riverově tvorbě vy

sledovat mírné náznaky kariérního postupu – po

vídkou „Tu Sufrimiento Shall Protect Us“ (Black

Static 2010) se probojoval do nominací na World

Fantasy Award, pronikl i na stránky výběrových ro

čenek a jeho dosud poslední publikovaná povídka

vyšla v respektovaném americkém časopisu Asi

mov’s SF. XB-1

Kyle viděl explozivní kočku jako první. Vracel se z obchodu

se zmrzlinou v ruce – odměna za to, že skóroval v zápase žáků do jedenácti let – při zvuku stavební helikoptéry (ty byly pořád ohromné a báječné a úžasné), zamžoural k nebi a spatřil, jak kočka přeskočila úzkou mezeru mezi klinikou a Tinnemanovou kavárnou. Ukázal na ni zlomek sekundy předtím, než ji bezpečáci zaznamenali na svých vizorech a začali křičet. Komplex byl v okamžení plný prchajících lidí. Muži a ženy utíkali jako o život, rodiče brali děti do náruče a bezpečáci švenkovali hlavněmi sem a tam, protože kočka, když pochopila, že je prozrazena, seskočila ze střechy kavárny na pancéřovaný landcruiser, pak na zem a vyrazila na lov. Jeden z hlídačů zvedl zbraň. Musel být nový, i Kyle věděl, že se to nedělá, že tohle není žádná opravdická kočka, ale chytrá střela, která si na kočku jen hraje, a když ji někdo začne chytat nebo na ni namíří puškou, odpálí se. Ze stínu nákupní pasáže Kyle viděl, jak se hlídač s napětím ve tváři snaží zaměřit hbitého, mrštného robota. Zarachocení samopalu. Kyle střelbu nikdy neslyšel tak zblízka. Bylo to super. Kulky lítaly a svištěly všude kolem. Kyla napadlo, že by se měl možná schovat za něco pevného. Jenže chtěl vidět, co se děje. Tolikrát už o tom slyšel a teď to viděl na vlastní oči, přímo před sebou na hlavní ulici. Kočka-střela už byla hodně blízko. Vtom se hlídači podařila šťastná dávka; ocelová šelma vyletěla do vzduchu a explodovala.

Kyle se zapotácel. V životě neslyšel nic hlasitějšího. Šrapnely

vyrazily do krytu nápojového automatu za ním červené a bílé hvězdičky. Bezpečák ležel, ale hýbal se, plazil se po zádech pryč. Vzápětí dorazili opravdoví vojáci a lékařský hummer a aeroboti. Kyle se postavil a zíral. Byla to paráda, paráda, paráda a všechno jen pro něj, a támhle k němu plácavě a plandavě běžela mamka, aby mu to všecko vzala. Chňapla ho tam přede všemi a volala: „Panebože co tu děláš, co to provádíš, není ti nic, tak mluv, mluv!“

„Mami,“ vyhrkl, „vidělas, jak ta kočka vybuchla?“

* * *

Jmenuje se Kyle Rubin a je tady, aby vybudoval národ. Tedy

spíš jeho taťka. Kyle toho o národech a národnostech moc neví, ví jen, že teď bydlí někde jinde, ale to je v pohodě, protože zas takový rozdíl oproti hlídanému sídlišti doma to není, vždyť je tu spousta stejných lidí, akorát že tady Kyle nesmí mimo komplex. Tady uvnitř je Cantonment, provizorní ubytovací prostory. Tam venku je národ ve výstavbě. Tam vyjíždí taťka v pancéřovaných autech, odtud řídí stavební helikoptéry a velí jeřábům, které Kyle pozoruje z okružního balkonu na vrchním patře Mezinárodní školy. Sice se na něj nesmí, protože venku se ještě pořád potulují ostřelovači, ale všichni tam stejně chodí a Kyle se rád dívá, jak se ramena věžových jeřábů otáčejí nad rostoucími mrakodrapy nové metropole.

Všechno se to rozpadlo a my to musíme dát znovu dohro

mady, vysvětlil mu taťka. Kdysi tu byla velká země jménem Indie s miliardou a půl obyvatel, ale ti se často hádali a nedokázali

spolu žít. Jako ty s Kelisinou mamkou, poznamenal Kyle, na což

taťka povytáhl obočí a zatvářil se rozpačitě a mamka – jeho

mamka, ne Kelisina – se potichu zasmála. To je jedno, prostě

se jim všechno rozpadlo, a protože ti lidé byli chudí, potřebovali

nás a naše know-how, abychom jim to zase spravili. A proto jste

tady se mnou, protože rodina nám dává sílu a naději. A proto

i ty, Kyle Rubine, buduješ nový národ. Někteří lidé si ale myslí,

že tady nemáme co pohledávat. Myslí si, že je to jejich národ,

a tak by si jej měli vybudovat sami. Někteří lidé říkají, že nejsme

součástí řešení, nýbrž problému. A někteří jsou prostě jen ne

vděčníci.

Anebo, jak řekl Clinton ve třídě, Ránaovic vláda je ještě po

řád slabá a jsou tu strany, které se cítí ukřivděné a nedostatečně

zastoupené a které disponují bohatým arzenálem zbraní z Války

o rozdělení. A západní zájmy jsou vždy první na ráně. Jenže

Clinton je chytrolín a jenom papouškuje, co slyší od svého

taťky, který se dal k vojenské rozvědce dávno před tím, než

vznikl Cantonment, natož Mezinárodní rekonstrukční aliance.

Národ, který Kyle Rubin buduje, se jmenuje Bhárat, dříve in

dické státy Bihár, Džarkhand a půlka Uttar Pradéše, rozkládá

se na Severoindické pánvi a jeřáby se otáčejí a helikoptéry lítají

nad rostoucími mrakodrapy jeho nového hlavního města Rána

puru.

* * *

Když zrovna nikde neexplodovaly kočky, navštěvoval Kyle

po tréninku Sálimovu planetu.

Před Kylem byl Sálim nejlepším útočníkem cantonmentské

juniorky. Ve skutečnosti v ní neměl co pohledávat, protože ne

bydlel v komplexu, ale jeho taťka byl vysoce postavený bhárat

ský úředník a leccos mu zařídil.

Zpočátku byli nepřátelé. Ve druhém zápase dal Kyle gól hla

vou po načechraném centru Ryana z Austrálie, a od té chvíle

šly všechny pasy na něj. V šatně si Sálim stěžoval kouči Joeovi,

že Kylovi všichni nahrávají, protože je bílý, a ne Bháraťan.

Vzbudil tím hněv otců. Kouč Joe neřekl nic a příště je postavil

oba proti klukům z armády, kteří se chovali, jako by armáda

byla jejich dvanáctý hráč. Sálim na křídle, Kyle na centru, ro

zestavení tři-tři-čtyři. Cantonment porazil US Army dva jedna.

Jeden gól dal Sálim a druhý po Sálimově úniku a brankářově

vyražení Kyle, ve třiačtyřicáté minutě. Dnes, po šesti týdnech

a ve zbrusu nové zemi, byli nerozlučná dvojka.

Sálimova planeta byla blízko a snadno dostupná. Přebývala

v palmerové rukavici na Sálimově hnědé ruce a uměla se zobra

zit na všech příhodných místech: ve školním systému, v Tinne

manově kavárně, na Kylově e-papírové pracovní ploše, ale co

bylo nejlepší – v lighthoeku (trademark), plně propriocepčním

zařízení tak novém, až z něj šel strach. Člověk si jej takhle strčil

za ucho, takhle jej natočil, a strojek mu vnikl do hlavy a přenesl

jej do úplně nového světa obrazů a zvuků a chutí a vjemů.

Hoeky byly tak nové, že je ještě neměli ani Američani, ovšem

váránaští úředníci, kteří zodpovídali za výstavbu národa, nej

Kyle potkává řeku

(KYLE MEETS THE RIVER)

Ian McDonald




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.