načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/07 – Redakce XB-1

XB-1 2012/07

Elektronická kniha: XB-1 2012/07
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6628-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Daniel Abraham: Balfour a Meriwether v příběhu kábulského upíra

(Balfour and Meriwether in the Vampire of Kabul, 2011)

Gary McMahon: Hluboký ponor

(Diving Deep, 2010)

Jonathan L. Howard: Johannes Cabal a vichrný den

(Johannes Cabal & The Blustery Day, 2004)

Aliette de Bodardová: Stín nad řádem Jaguára

(The Jaguar House, in Shadow, 2010)

Domácí povídky

Ondřej Nečas: Pouliční lezci

Diana Majerová: Planeta na prodej

Publicistika

Viktor Janiš: Rozhovor s Jonathanem L. Howardem

Jason Sanford: SF v zajetí příliš lidských mimozemšťanů

Aleš Smutný: Výprava za ztraceným odkazem…

Martin Zhouf: Rozhovor s Lubomírem Kupčíkem

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Fandománie

Filmfaroniáda

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2017/01 XB-1 2017/01
 (e-book)
XB-1 2019/5 XB-1 2019/5
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Psaní a rodina.

Psaní úvodníků, pokud to neděláte piškuntálsky jako mnozí šéfredaktoři, kdy popíšete, co bude v daném čísle a máte vymalováno, je velmi obtížná věc. Pokud je mi známo, jde o nejméně oblíbenou součást šéfredaktorské práce, a každý se jí vyhýbá, jak jen může. Snad jen šéfové politických periodik mají o čem psát vždycky, protože průšvihy a politika jdou zásadně ruku v ruce. Měl jsem kdysi představu, že se v redakci budeme v jejich psaní střídat, ale nikdy se to nepovedlo pořádně prosadit. A to jsem se o to snažil víc jak dvacet let. Za úspěch považuji, když jsem „udal“ někomu z redakce tak jeden, dva úvodníky do roka. Pravda je taková, že jsem v posledních letech už ztratil naději, že se to nějak zlepší. Těch dvacet let bylo něco jako první půlka sinusoidy. Nyní jsem se dostal do té druhé části, té, co vede pod nulou, tedy záporné. Proč? Pracuji doma a rodina, v mém případě synek, má vždycky nejvíc dotazů a chuti pohovořit si o důležitých aspektech života, jako co se bude vařit k obědu, kdo dojde na nákup, proč máme doma málo toaletního papíru či mléka..., když už ten prokletý úvodník musím napsat. Naštěstí tohle trvá jen tři měsíce, co se mu hojí zlomený loket, ke kterému přišel, když ho pěstí srazil z kola nějaký idiot. Většinu psaní, kterou jsem kdy vyplodil, jsem psal doma. Ono to v redakci je prakticky nemožné. Vždycky někdo přijde na návštěvu, poradu, postěžovat si... Pak zvoní telefon (většinou někomu jinému), nadřízení mají pocit, že je nutné kontrolovat pracovitost podřízených... Prostě dokázat se soustředit na napsání něčeho smysluplného je nadlidský úkol, který zvládnou jen ti nejlepší. Jednou kdysi dávno jsem navštívil Ondru Nef - fa, když ještě pracoval v deníku. Seděl v bzučící místnosti, kde bylo v té chvíli tak dvacet lidí. Bušil do počítače, pozdravil jsem ho, kývl mi na oplátku a bušil dál. Po pěti minutách dopsal, zvedl hlavu a překvapeně se na mě podíval: „Ahoj. Co tu děláš?“ Tomu říkám umět se soustředit. Bohužel takových lidí je málo a já k nim nepatřím. Proto mám pochopení pro ty, kteří mají doma „rušivých elementů“ víc a přesto dokážou něco napsat. Tedy i když to většinou dost trvá. Stejně je obdivuji. Psaní úvodníků nemám rád.

Vlado Ríša

p.s. Synek právě odjel k lékaři a doma je ticho a klid.

Kde se dá sehnat

XB-1?

Na našem webu

(www.casopisxb1.cz) můžete najít

všechny prodejny, kde je možné

koupit XB-1, nebo si v onom se

znamu vyhledat prodejnu nejbližší

vašemu bydlišti.

Akademie SF, F a H

19. 5. Na veletrhu Svět knihy byly

vyhlášeny výsledky reformované

Akademie SF, F a H. Uvádíme ví

těze, ostatní nominované najdete na

www.asffh.info.

Kniha roku - Paolo Bacigalupi:

Dívka na klíček (Argo)

Nejlepší SF - Paolo Bacigalupi:

Dívka na klíček (Argo)

Nejlepší fantasy a horor - Joe Aber -

crombie: Hrdinové (Polaris)

Nejlepší povídka - Zuzana Drop

pová: Telo (Fantázia 2011)

Cena za dlouholetou práci pro SF -

Michael Bronec

Nejlepší původní čes. nebo slov.

Kniha - Juraj Červenák: Ďáblova

pevnost (Brokilon)

Nejlepší překlad - Adéla Bartlová

(Crowley: Malý, velký)

Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka

- Jan Dřevíkovský (Tajná kniha Šero

svitu)

Nadějný nováček / počin roku /

zvláštní cena - Ivan Adamovič za vý

pravu ke kořenům české science fic

tion v antologii Puls nekonečna.

Nejlepší nakladatelství - Laser-books

Nejlepší povídková kniha - Ivan

Adamovič (ed.): Puls nekonečna (Al

batros Media – Plus)

Nejlepší internetové médium - Fan

tasy Planet (www.fantasyplanet.cz)

Ceny Euroconu

zamířily i do Česka.

Nejlepším překladatelem se stal Pa

vel Weigel a cenu za nejlepší drama

tizaci obdržel Divadelní spolek Kaš -

par za adaptaci povídky Daniela Ke

yese Růže pro Algernon. Cenu pro

nadějného nováčka dostali Lucie

Droppová (Slovensko) a Jan Joh

nak Kotouč (Čechy).

Muzeum režiséra

Karla Zemana

Muzeum Karla Zemana už v září

2012 představí v Praze celoživotní

dílo světově uznávaného filmového

tvůrce, režiséra, loutkáře a animátora

Karla Zemana a jeho filmové triky,

kterými proslavil českou kinemato

grafii 20. století. V muzeu se sezná

míte s původními Zemanovými ná

kresy filmových scén, fotodokumen

tací z realizace filmů a jeho filmo

vými postupy. V expozici navštívíte

dobové filmové ateliéry, kde si sami

můžete vyzkoušet triky, které použí

val i Karel Zeman. Trikové scény si

budete moct zaznamenávat na foto

aparáty a kamery a posílat jako po

zdrav přátelům a známým prostřed

nictvím internetu. Muzeum bude in

teraktivním a hravým prostorem za

měřeným na rodiny s dětmi z České

republiky i ze zahraničí. Součástí na

bídky muzea budou proto praktické

kurzy a teoretické semináře, zamě

řené na animaci a film.

Muzeum naleznete už od září 2012

nedaleko Karlova mostu, v prosto

rách Saského dvora na hranici

Kampy a Malé strany, Muzeum bude

otevřeno celoročně, každý den od

10 do 20 hodin.

Michael Bronec Pavel Weigel


Jak stárnu, sleduji, jak svět mého mládí zvolna bledne

a ztrácí se společně se mnou. Škody způsobené Velkou válkou nebudou nikdy sečteny. Ale přesto i teď slýchám od svých přátel, kteří se pohybují v kruzích mocných – vlastně už jde většinou o děti mých přátel – že třetí válka v Afghánistánu je nevyhnutelná. Běsnění v Evropě sotva skončilo a já se děsím nového konfliktu a sil, které by mohl rozdmýchat.

Ale přesto s nostalgií vzpomínám na staré lovy, staré hry

i staré nepřátele, kteří jsou nyní historií zapomenuti, a v žilách znovu cítím ozvěnu tehdejšího vzrušení. A vybavuji si nepo - psatelné oči nejpozoruhodnější ženy, kterou jsem kdy znal...

– z posledního Meriwetherova deníku z roku 1919

KAPITOLA PRVNÍ

DVĚ CÍSAŘOVNY

Bylo třetího prosince roku 188- a na dláždění londýnských

ulic vířil mokrý zašedlý sníh. Meriwether netrpělivě rázoval před širokým oknem, které vedlo na King Street, Balfour seděl před krbem, v němž praskal oheň, a dělal opravy v rukopisu své knihy o asijském bojovém umění muže proti muži, kterou sepsal pro anglické podmínky.

„Nechápu, jak můžete být tak zatraceně klidný,“ prohlásil

Meriwether nakonec.

„Je to otázka cviku,“ zabručel Balfour.

„Každou zimu je to totéž,“ pokynul Meriwether nespoko

jeně k padajícímu sněhu za oknem. „Brzy se stmívá, zima vyhání lidi z ulic a mě se zmocní tohle..., tohle zvláštní vzrušení. Ten nevýslovný neklid. Zima mě lapila do svých tenat, milý příteli. A drží mě v zajetí.“

Balfour si pohladil tlustý knír a odpověděl medvědím za

bručením. Mohlo znamenat souhlas, nebo jím svému kolegovi jenom dával na vědomí, že ho slyšel. Meriwether se otočil zády k ulici a sněhu a shrnul si z čela světlé vlasy.

„Kdyby tak něco dokázalo roztříštit tuhle malátnost...“

Balfour vzhlédl právě včas, aby uviděl drobnou štíhlou pos

tavu v tmavém koženém obleku, která se zhoupla proti oknu na téměř neviditelném laně. Pak se ozval zvuk tříštěného skla a postava dopadla v kotoulu na koberec společně se záplavou skleněných střepů a mokrých vloček. Meriwether, s napůl polekaným a napůl potěšeným výkřikem, sjel rukou ke svým revolverům. Balfour vyskočil z křesla, ale než stihl vytasit dýky ukryté v rukávech županu, opírala se mu o kořen nosu hlaveň velkého revolveru a postava v koženém obleku na něj upírala hnědé oči se zlatými skvrnkami. Něžná světlá červeň rtů připomínala barvou okvětní lístky růže a ve smyslném úsměvu bylo vidět stopu šílenství. Vzduch naplnila kořenitá vůně parfému s hřebíčkem podobná vzpomínce.

Marie Fedorovna.

„Carevna,“ vydechl Meriwether a s dvojitým zlověstným

cvaknutím odjistil revolvery. „Buďte tak laskava a odstupte

kousek od pana Balfoura.“

Manželka ruského cara zdvihla klenuté, moderně upravené

obočí. Navzdory fyzickému výkonu, který právě absolvovala,

neměla v hlase ani stopu zadýchanosti.

„Můj milý Meriwethere, všimněte si laskavě, že tisknu prst

ke kohoutku své pistole.“

„Aha,“ zabručel Meriwether kysele, „takzvaná pojistka

mrtvého muže, že?“

„Ano. Když na mě vystřelíte, podepíšete svému dobrému

příteli rozsudek smrti.“

„To stojí za to,“ zabručel Balfour. „Zastřelte ji.“

Meriwether sklonil pistole, prošel mezi střepy, vyklonil se roz

bitým oknem ven a s přivřenýma očima mžoural mezi šedými

vločkami k nízké bílé obloze. Carevnina zbraň se ani nepohnula.

„Přivázala jste hedvábnou šňůru ke střeše a spustila se dolů.

Víte, že jste do jisté míry riskovala? Londýnské stavby nejsou

vždycky tak pevné, jak se na první pohled zdá.“

„Potřebovala jsem se k vám dostat bez předchozího varo

vání,“ odpověděla žena. „Kdybych se jednoduše ohlásila

u vaší bytné, nejspíš bych nemohla očekávat tak srdečné při

jetí. Nebo se snad mýlím?“

„Po všem, co se stalo na Kypru, jste mohla očekávat znač

nou dávku násilí,“ odpověděl Meriwether. „Ale nemohl jsem

si nepovšimnout, že prozatím jste ani nezabila vy nás, ani my

vás. To není právě průběh událostí, který bych očekával. Proto

usuzuji, že máte nějaké zvláštní záměry.“

„Ano,“ přikývla carevna, „ale chci vaše čestné slovo, že bu

dete respektovat naše příměří.“

„Příměří?“ zeptal se Balfour.

„Máme společného nepřítele,“ přikývla carevna. „Dokud

nebude poražen, navrhuji, abychom spolupracovali.“

Balfourův obličej zrudl a světlé oči vystoupily z důlků.

„To se dám radši do spolku s černými neštovicemi!“

Carevna nespokojeně mlaskla.

„V tom případě je po všem,“ řekla a zdvihla volnou ruku,

aby jí podepřela zbraň.

„Jaký druh společného nepřítele máte na mysli?“ zajímal

se Meriwether.

Carevnin úsměv se maličko rozšířil.

„Příměří?“ zeptala se.

„Příměří,“ kývl Meriwether.

„Čestné slovo?“ následovala otázka.

„Samozřejmě.“

„Vy také souhlasíte, starý příteli?“ kývla k Balfourovi.

Balfour si něco zamumlal pod vousy, ustoupil a se sveře

pým výrazem zasunul dýky zpět do pouzder. S poryvem zim

ního větru zavířil v místnosti sníh a oheň nespokojeně zasyčel.

„Tak dobrá,“ řekla carevna, chvilku si hrála s malým me

3XB-1

Balfour a Meriwether

v příběhu kábulského upíra

(BALFOUR AND MERIWETHER IN THE VAMPIRE OF KABUL)

Daniel Abraham


chanismem na pistoli a pak ji zasunula do pouzdra na boku. „Můj manžel byl před sedmi týdny napaden, když pobýval ve svých komnatách. V té době jsem s ním nebyla, ale žena, která mě v takových případech zastupuje jako dvojnice, mi hlásila, že bezprostředně před útokem se v místnosti vytvořila ektoplazmatická tma. Formovala se v rozích pokoje a byla tak hustá, že by ji nedokázalo prozářit žádné světlo. Pak se objevil přízrak muže se žhnoucíma rudýma očima a sněhobílou pokožkou. Její vzpomínky na tu událost jsou nejasné. Víme, že můj manžel přežil, několik dalších dnů se cítil slabý a byl velmi bledý. Ale... ale mám důvod domnívat se, že jeho mysl není od té doby zcela ovládána jeho vlastní vůlí.“

Jedinými zvuky v místnosti se na okamžik stal klapot koň

ských kopyt na dláždění, tlumený vrstvou sněhu, a vlhké bublání plynové lampy.

„Říkáte, že se ruský car pomátl?“ zeptal se Meriwether

a opřel se o rám rozbitého okna.

„Je to horší,“ potřásla carevna hlavou. „Ovládá ho nějaká

síla zvenčí. Srdce mé říše zasáhla temná duchovní bytost. Na základě informací, které se mi podařilo získat, vím, že něco podobného se chystá i ve vaší zemi.“

V tu chvíli se rozlétly dveře a do pokoje vešla rozrušená

paní Longová. V patách jí spěchal lord Carmichael.

„Rychle, chlapci, pospěšte si. Došlo k útoku na královnu!“

vyhrkl dřív, než ho paní Longová stačila ohlásit. Teprve pak si všiml rozbitého skla a sněhu v místnosti. „Co se to tady, proboha, děje? A co tady dělá ona?“

Meriwether sáhl pro inkoustově černý zimní plášť a Balfour

se natáhl pro pás na své nože. Carevna se lehce uklonila lordu Carmichaelovi a upřela na něj znepokojivý pohled.

„Ať to vypadá jakkoli podivně, zřejmě nám pomáhá,“ pravil

Meriwether. „Paní Longová, opět se vám musím omluvit za způsobené potíže, ale byla byste tak laskava a...“

„Okamžitě pošlu pro chlapce ze sklenářství, pane,“ přeru

šila ho paní Longová. „A vy se postarejte o Její Výsost.“

„Nuže,“ vložila se do hovoru carevna a zavěsila se do Me

riwethera, „rychle do Buckinghamského paláce!“

„Vy jste to věděla,“ obrátil se k carevně Balfour. „Vy jste

věděla, že dojde k útoku na královnu.“

Carevna nespokojeně našpulila ústa.

„Samozřejmě že jsem to věděla. A věděla jsem dokonce,

kdy se to stane. Ale kdybych vás varovala předem, neměli byste žádný důvod, proč mi pomáhat s mou záležitostí,“ prohlásila rozmrzele. „Stručně řečeno – přišla jsem, jak nejdříve to bylo možné.“

Balfour a Meriwether se na sebe zadívali v bezeslovné kon

verzaci.

„Tak malátnost?“ zabručel nakonec Balfour a Meriwether

se k překvapení všech ostatních v místnosti rozesmál.

* * *

Drožka jela po zledovatělých ulicích, jak nejrychleji to šlo.

Vozka lorda Carmichaela znal všechny zkratky a koně patřili k nejlepším v celém britském impériu. Ale nad přírodou zvítězit nedokázali. Padající sníh houstl a nakonec se zdálo, že projíždějí šedavou přízračnou krajinou, která jenom velmi vzdáleně připomínala poctivý začouzený Londýn. Lord Carmichael se upřeně díval z okna, jako by jim jeho soustředěná vůle mohla uvolnit cestu, carevna měla v obličeji výraz zdvořilého pobavení.

V paláci přivítali drožku strážní, které Balfour s Meriwe

therem neznali, ale z horlivé ochoty, s níž vedli jejich podiv

nou skupinku, bylo zřejmé, že přítomnost lorda Carmichaela

je dostatečnou zárukou. K carevninu exotickému zjevu se

nikdo nevyjádřil jedinou poznámkou.

Královnin osobní lékař byl vážný muž něco po třicítce. Pěs

těné licousy mu dodávaly staršího vzezření a vzbuzovaly do

jem autority, s níž ovšem kontrastovaly třesoucí se ruce a rty

sevřené do tenké úzkostné linky. Královnin soukromý obývací

pokoj působil ještě ponuřeji a chladněji než nevlídná slota

venku a barvy tapet zdobených zlatem a rumělkou jako by za

šedly sazemi z kouřícího krbu. Pohovky, divany a malé sto

lečky stály na podlaze jako cestující, kteří se choulí jeden ke

druhému na nádražním nástupišti, a žhnoucí plynové svícny

na stěnách se marně pokoušely rozehnat stíny. Nikdo z nich

nesejmul krytky a sloužící nenapadlo zeptat se, je-li to potřeba.

„Zatím ji není možné přesunout,“ řekl lékař a nemotorně

otáčel v ruce porcelánovou dýmku. „Rozhodně ne. A myslím,

že to ještě nějakou dobu nepůjde. Opravdu ne.“

„Už tedy nabyla vědomí?“ zeptal se lord Carmichael.

„V jistém smyslu ano.“

„V jakém smyslu?“ zeptal se Balfour.

Lékař jenom zamžikal. Zdálo se, že nenachází vhodná

slova. Meriwether mu vzal z rukou dýmku a zatímco mluvil,

pěchoval do hlavičky čerstvý tabák.

„Říkáte, že nabyla vědomí v jistém smyslu. Z toho, můj

drahý pane, vyplývá, že existuje nějaký další smysl, v němž

vědomí nenabyla. Takové komentáře vzbuzují jisté dojmy

a představy, ale nikoli v tom užitečném smyslu slova. Mohl

byste nám tedy laskavě popsat podrobněji stav, v jakém se Její

Výsost nachází?“

Podal mladému lékaři dýmku a ten ji přijal.

„Když jsem byl ke královně povolán, byla velmi bledá,“ za

čal. „Puls měla rychlý a stěžovala si na pocit závratě. Když se

pokusila vstát, omdlela. Čichací sůl nepomohla. Po nějaké

době se probrala, ale zdá se být zmatená. Neustále mluví

o komsi jménem Artur Dodgy.“

„Artyadaji,“ kývla hlavou carevna. V hlase jí poprvé nezněl

uličnický tón.

„Vy to jméno znáte?“ zeptal se lékař.

„Je to afghánské strašidlo,“ odpověděl za ni Balfour. „Straší

se s ním malé děti.“

„Podle všeho dokáže mnohem víc než jenom strašit děti,“

potřásla carevna hlavou.

Lord Carmichael zdvihl pochybovačně obočí, ale když vi

děl, že jeho pobavení carevninou pověrčivostí nesdílí nikdo

další, zase zvážněl. Balfour ustoupil od ohně, mračil se na

stěny a chřípí širokého nosu se mu chvělo jako honicímu

psovi. Meriwether ho sledoval a mhouřil oči.

„Stalo se to v téhle místnosti?“ zeptal se.

„Ano,“ kývl lord Carmichael. „Její Výsost přijala k sou

kromé audienci jistého diplomata, o němž – carevna laskavě

promine – nemohu mluvit. Její Výsost chtěla s tímto diploma

tem zůstat o samotě. Po několika minutách uslyšel osobní

strážce, jak Její Výsost vykřikla. Vstoupil dovnitř a našel Její

Výsost ve stavu značného rozrušení. Tvrdil, že se z koutů

místnosti plazily stíny a že zde byl nějaký muž. Měl bledý ob

ličej a byl oblečený do tmavého roucha.

Královna vykřikla podruhé a vetřelec se otočil k jejímu

strážci. Oči měl jasně červené a mluvil nějakou cizí řečí.

4 XB-1


Strážce se zmocnila velká slabost, ale dokázal se postavit mezi útočníka a Její Výsost.“

Meriwether přidřepl ke krbu. Dlouhým elegantním prstem

zkoumal popel, zatímco nad ním, v komíně se špatným tahem, pobafával šedý kouř. Balfour, který stál za ním, přitiskl čtyřikrát za sebou dlaň na tapetu a pak ji zase pomalu odtáhl.

„A co se stalo s tím rudookým mužem v černém?“ zeptal

se Meriwether, aniž vzhlédl od plamenů.

Lord Carmichael se podíval na carevnu. Zjevně se mu ne

chtělo mluvit před ní otevřeně, ale nakonec s povzdechem řekl: „Zmizel. V jednu chvíli byl tady, a pak byl najednou pryč.“

„Je to tentýž duch, který napadl mého manžela,“ prohlásila

carevna. „Snad jde o mohamedánského čaroděje, který vystupuje pod jménem Abdul Hassan. Sledovala jsem jeho stopu.“

Meriwether vstal od ohně, otřel si ruce a vyměnil si vý

znamný pohled se svým druhem. Balfour místo odpovědi zdvihl dlaně. V tu chvíli se za ním otevřely dveře a do místnosti se vpotácela postava nahánějící hrůzu. Na bledé pokožce hlavy se jako hřebíky ježily řídké vlasy, sukovité ruce se chopily pohrabáče a ze širokého těstovitého obličeje zíraly světle modré oči, v nichž nebylo vidět jedinou myšlenku. Průsvitná košile dovolovala přítomným zahlédnout tělo zpustošené časem a bledé řasnaté tukové záhyby, které se vlnily při každém pohybu. Hlas byl tichý a ve zvířeckém tónu znělo děsivé přesvědčení.

„Nelze zvítězit!“ zavrčela královna a potácivě postoupila

do místnosti. „Nelze zvítězit! Budeme zničeni!“

„Má paní!“ vykřikl lékař. „Neměla byste opouštět lůžko.

Musíte...“

„Nelze nad tím zvítězit!“

Pohrabáč opsal se zlověstným švihnutím půlkruh. Lékař za

vrávoral a dýmka se rozbila na kusy. Z rozraženého rtu se mu řinula krev. Balfour přiskočil ke královně a velkýma rukama se chopil její improvizované zbraně. Královský kotník ho ale zasáhl do slabin, a zatímco v předklonu zápasil s bolestí, Viktorie, královna anglická a císařovna indická, máchala ve vzduchu svou zbraní s přesvědčeným odhodláním londýnského rváče. Meriwether a lord Carmichael měli sotva čas vyměnit si bezmocné pohledy, než se obrátila k nim.

Meriwether vykryl první ránu hranou ruky a stihl uskočit

dřív, než mu druhá pochroumala žebra. Lord Carmichael se pokusil dostat královně za záda, ale okamžitě se po něm otočila s vyceněnými zuby a slinami kapajícími ze rtů. Kolébavě vyrazila za ním v tak těsné blízkosti krbu, že všichni přítomní muži strnuli hrůzou při představě, že se noční košile dostane do plamenů a královna se promění v hořící pochodeň.

„Přestaň s těmi nesmysly! Hned!“ Carevnin hlas projel

vzduchem jako políček. Královna Viktorie se k ní otočila a upřela na ni přimhouřené, vodnatě modré oči, v nichž se mísila prohnaná lstivost s úskočností. Bylo zřejmé, že slova hledá velmi těžko.

„Kdo jsi?“

„Tvá sestřenka. Císařovna,“ odpověděla carevna. „Jako ty.“

„Císařovna,“ opakovala královna, jako by si snažila vzpo

menout, co ty slabiky znamenají. „Jako já.“

Strach a násilí v modrých očích na okamžik pohasly, ústa –

do té doby otevřená dokořán – se zavřela a rty se zformovaly do škrobené nesouhlasné grimasy. Anglická královna se narovnala a se zdviženým obočím si povýšeně přeměřila carevnu.

„Necítíme se ve své kůži,“ oznámila pak přítomným, otočila

se k nim zády a vykročila ke dveřím. Zastavila se jenom na

okamžik, aby předala svou zbraň Balfourovi, stále ohnutému

v pase a rudému v obličeji. Když za ní zapadly dveře, pano

valo chvíli ticho.

„Měl bych se ujistit, že...“ začal lékař a se zakrvavělým

rtem kulhavě vykročil za svou pacientkou.

„On je na tom také takhle?“ zeptal se Meriwether. V hlase

měl teplo a jemnost flanelové rukavice.

Carevna se posadila na vyřezávanou židli a na koleno v ko

žených kalhotách si položila propletené prsty.

„Jenom někdy. Jsou dny, kdy se zdá být téměř úplně v po

řádku. Jenomže pak se to objeví znovu a...“

Balfour se se zasténáním napřímil a hodil královninu zbraň

do krbu. Kolem se rozlétly jiskry jako hejno světlušek, aby

okamžitě zase pohasly. Pak položil v uklidňujícím gestu svou

velkou ruku na carevnino rameno. Ta sklonila hlavu a Meri

wethera poprvé napadlo, že tato dobrodružka svého manžela

nejspíš opravdu miluje.

„Lorde Carmichaeli, máme velmi málo času. Obávám se,

že budeme muset uzavřít přístavy.“

„Který přístav máte na mysli?“

„Všechny,“ prohlásil Meriwether. „Británie je srdcem

světa, ale, díky bohu, je zároveň i ostrovem. Nesmíme tomu

čaroději dovolit, aby uprchl, a to bez ohledu na to, jaké ztráty

tím způsobíme obchodnímu loďstvu. Disponujeme mocí, která

mu může zabránit v útěku, a musíme ji použít. Čelíme nebez

pečí, které neohrožuje jenom naši říši, ale existenci monarchie

jako takové. Žádná cena není dost vysoká. Musíme ho najít.“

„Pokud si ten bastard ovšem neumí přivolat džiny, aby ho

odnesli zpátky do pekla,“ podotkl Balfour.

„Jistě,“ pokývl souhlasně Meriwether, „pokud neumí tohle.“

KAPITOLA DRUHÁ

HRÁČI VE VELKÉ HŘE

„Říkala jste, že váš manžel byl napaden ve svých komna

tách, carevno. Mohu se domnívat, že šlo o jeho moskevské

komnaty?“ zeptal se Meriwether.

„Myslím, že jsem se v této věci nevyjádřila konkrétně,“ od

pověděla carevna.

„Ne, to jistě ne. Chápu.“

„Opravdu?“

„Byl v Kábulu.“

Carevniny oči, jasné a tvrdé jako diamanty, v záři plamenů

zasvítily, ale neřekla nic.

Balfourův a Meriwetherův byt na King Street nesl stále

stopy carevnina nenadálého vpádu, a tak se všichni tři přesu

nuli do neveřejných prostor klubu Bastion, v němž Balfour

a Meriwether platili za výstřední hosty. Sloužící je usadili na

kožené čalouněné židle u hořícího krbu, přinesli jim horký čaj

a vytratili se, aby se zdvořilou rezervovaností informovali os

tatní členy klubu, že jakákoli konverzace ohledně konfliktů

mezi britským impériem a ruským carstvím by měla být od

ložena na později. Právě díky této diskrétnosti se stal klub ob

líbeným místem nejlepších politických mozků Evropy.

Lord Carmichael se odebral vydat příslušné pokyny, které

rozpohybují složitý kolos Scotland Yardu. Odešel vyzbrojen

jménem Abdul Hassan a několika působivými detaily, které mu

poskytla carevna – jde o starého muže s chybějícím horním špi

čákem a vzadu na krku má nápis vytetovaný arabským písmem.

5XB-1


Balfour přecházel místností neklidnými kroky jako tygr

v kleci, ruce připravené k okamžitému tasení dýk, pohled neustále upřený na carevnu. Meriwether seděl klidně u krbu, jako by venku nezuřila zimní bouře, ale panoval příjemný jarní den, jako by carevna byla dobrou přítelkyní, která se právě zastavila na šálek čaje, a jako by královna Anglie byla plně při smyslech.

„Hledáme tedy mohamedánského čaroděje, který dokáže

vyvolat Artyadaji?“ zeptal se Meriwether. „Asi nejde o informaci, na kterou člověk běžně natrefí mezi Moskvany.“

„Lidé toho napovídají spoustu. To, že někdo něco tvrdí,

ještě neznamená, že je to pravda,“ odpověděla carevna. „Vzpomínáte si na toho francouzského traviče, který o sobě prohlašoval, že je cestovatelem z budoucnosti?“

„Ano, jistě. Bylo to trochu komplikovanější, než jak o tom

psaly noviny, ale tenhle váš čaroděj – ať už je to podfukář nebo ne – je nepochybně ve spojení s afghánskými teroristy.“

„Opium,“ zabručel Balfour. „Na stěnách byla pryskyřice.“

„V popelu toho pekelného krbu také,“ dodal Meriwether.

„Ať už náš čaroděj použil jakékoli kouzlo, je jeho účinek velmi úzce spojen s afghánským mákem. Aniž bych se vás chtěl nějak dotknout, Vaše Výsosti, musím říci, že vliv vašeho manžela v Afghánistánu se oproti minulosti značně zmenšil. S ohledem na tuto skutečnost se čarodějovo rozhodnutí zahájit tažení proti monarchům útokem právě na něj jeví jako poněkud zvláštní. Pokud, samozřejmě, nepředstavoval v danou chvíli mimořádně příhodný cíl. V tom případě ovšem následuje logická otázka: Konala se nějaká... jednání?“

„Ti zatracení Rusáci se nám zase pokoušejí odříznout cestu

do Indie!“ vyštěkl Balfour.

Carevna se protáhla, lehce jí zapraskalo v zádech a jako

v odpověď na tento zvuk se ozvalo lupnutí borovicového polena v krbu.

„Chtěl byste, abych to popřela?“ zasmála se hlubokým

hrdelním smíchem. „Mé impérium v této věci samozřejmě zkoumá a prověřuje dostupné možnosti a strategie. Děláme totéž, co děláte vy. Není proč se čertit. Stejně dobře byste mohl předstírat rozhořčení, že každý den zapadá slunce.“

„A vaše průzkumy byly natolik úspěšné, že váš manžel po

važoval za moudré věnovat se celé věci osobně,“ dodal Meriwether. „Mám dojem, že nedávná nepřátelství by mohla vzplanout novým plamenem.“

„V to jsme doufali,“ odpověděla carevna. „Místo toho se

ale přihodilo... tohle.“

„Co nám můžete říci o těch jednáních?“

„Obávám se, že velmi málo. Můj manžel mi příliš nedůvě

řuje. Je to, jako bychom spolu hráli jakousi hru. Nevěřím, že ta schůzka byla návnadou v nastražené pasti. Jeho spojenci projevovali vůči Británii velmi upřímnou nenávist. Ale na scéně se objevil někdo třetí. Vetřelec.“

„Váš čaroděj.“

„Víte, zapomínáme, že být primitivní vůbec neznamená být

hloupý,“ pokračovala carevna. „V jejich jeskyních a stanech se spřádají stejně spletité intriky jako v našich palácích. A, ano, Abdul Hassan cara očaroval. Okamžitě mě povolali zpět ke dvoru. Zprvu jsem si myslela, že za tím vším jste vy, ale místní lidé přísahali, že jde o něco jiného. A pak jsem v jedné z nejchudších kábulských čtvrtí našla řemeslnickou dílnu. Bylo to doupě černé magie. A také jsem narazila na informace, které naznačovaly, že se chystá útok na vaši královnu.“

„A dovolila jste, aby k němu došlo,“ zabručel Balfour.

„Uvědomte si, v jaké jsem byla situaci. Buď jsem mohla jít

čarodějovi po stopě sama až do jeho doupěte, nebo jsem si

mohla opatřit ty nejlepší a nejschopnější spojence na světě

a získat podporu celého britského impéria.“

„Krom toho, kdybychom neuspěli, Rusko by v té šlamas

tyce nezůstalo samo. S vládou ne zcela kompetentní královny

by se musela potýkat i naše země,“ dodal Meriwether.

„Chcete-li, suďte mě,“ pokrčila carevna rameny a usrkla

čaje.

„Už se stalo,“ broukl Balfour.

Ozvalo se tiché zaklepání a do místnosti vešel lord Carmi

chael. Tváře měl zrudlé mrazem, na plášti mu tál sníh a na

rtech mu pohrával divoký úšklebek.

„Našli jsme ho, chlapci. Ten bastard si pronajal místnost za

jatkami. Není to odsud ani patnáct minut. Dorazil tam v době,

která odpovídá carevnině odhadu. Chybí mu horní špičák.

A co víc, domácí si o svém novém nájemníku myslí, že by

mohlo jít o kuřáka opia. Prý je opiem cítit. Povolal jsem tucet

mužů, aby to místo hlídali.“

„Dobrá,“ vstal Meriwether, „pojďme ho navštívit.“

Když dorazili do ulice u jatek bratrů Jenkinsových, byla

skoro půlnoc. Dláždění pokrývala vysoká vrstva sněhu zašed

lého uhelným popelem. Mráz je štípal do tváří a vzduch páchl

mrvou a starou krví. Lord Carmichael vtiskl Balfourovi do

ruky mosazný klíč a kývl ke dveřím.

„Ta jeho místnost je vzadu. Vedle správcova bytu. Nejrych

leji se tam dostanete, když projdete hlavním vchodem, pak

okolo výdejní přepážky a přes porážecí patro. Potom zahněte

do chodby napravo.“

„Výborně,“ kývl Balfour, zasunul klíč do kapsy a vytáhl pár

dokonale vyvážených dýk.

Meriwether zkontroloval své dva revolvery, jejichž mecha

nismy měkce cvakly na tiché zasněžené ulici. Carevna vytáhla

svou zbraň z pouzdra na boku a nastavila na pažbě složitý me

chanismus. Pak z pouzdra v dolní části zad vytáhla druhou pis

toli a nabila ji třemi náboji. Nehty měla promodralé mrazem,

ale nepostěžovala si ani slůvkem.

„Nechcete raději zůstat s lordem Carmichaelem, Vaše Vý

sosti?“ zeptal se jí Meriwether.

„Ne.“

„Myslel jsem si to.“

Místnosti v přední části budovy byly malé a stísněné. Nic

nenapovídalo, že jsou na jatkách. Podle ručně psaných cedulí

s cenami zboží a dřevěné přepážky poseté inkoustovými

skvrnami mohlo jít o téměř jakýkoli obchod. S tichostí koček

se všichni tři kradli hlubokou tmou. Dveře do porážecího patra

byly odemčené a panty dobře naolejované. Uvnitř je čekala

ještě větší zima než venku. U stěny stály kvádry ledu a po

dlahu pokrývala vrstva pilin promíšených s krví. Vysokými

okny pronikalo dovnitř kalné světlo. Na hácích visely kusy

masa stažené z kůže, které mohly pocházet z čehokoli: z ho

vězího dobytka, králíků nebo i z lidí. Zápach, který se všude

vznášel, byl navzdory chladu ohromující.

Podél stěny přeběhla krysa, vyplašená nečekanými hosty.

Balfour se za bezeslovného souhlasu ostatních ujal vedení

a kráčel jako první. Jeho mohutná postava se pohybovala mezi

stíny s hbitostí, která napovídala, že v podobných situacích

není žádným nováčkem. Carevna a Meriwether se drželi pár

kroků za ním. Meriwether pečlivě dělil pozornost mezi temné

6 XB-1


kouty a carevnu, která se pohybovala s hadí mrštností. Byl připraven na náhlý útok odkudkoli. Zdálo se, že od chvíle, kdy poprvé mluvili o jatkách, uběhly hodiny. Mrtvá těla kolem nich připomínala stromy děsivého lesa. A pak Balfour tiše mlaskl.

Meriwether okamžitě ztuhl, carevna jen o chviličku později.

Balfour pomalu otevřel dveře, jejichž obrys rámovalo špinavé kalné světlo. Z chodby pod nimi bylo slyšet tlumený hlas. Slabiky zněly nesrozumitelně a měly v sobě hrubost a drsnost přespříliš namáhaného hrdla člověka, který je zvyklý křičet. Balfour zdvihl hlavu a nasál vzduch. Ostatní to ucítili vzápětí – sladkou štiplavou vůni opia promísenou s čímsi dalším, čímsi, co znali ještě důvěrněji než všudypřítomný pach krve. Carevnin dlouhý pomalý výdech Meriwetherovi připomněl, že by měl také dýchat. V carevniných očích, které ve slabém světle změnily barvu z hnědé na břidlicově šedou, se zračila obava i bezstarostnost. V Meriwetherově pohledu viděla otázku a okamžitě přikývla. Byla připravena.

Dál se kradli tiše jako zloději.

Okolo špatně doléhajících dveří na konci chodby se linulo

červené a zlaté světlo a tančilo na podlaze a na stěnách jako plamen. Praskání ohně slyšet nebylo, jenom hrubý ochraptělý hlas, který zpíval nesrozumitelnou píseň. Balfour přešel ke vzdálenějšímu konci dveří, dýky se třpytícími se čepelemi v pohotovosti. Carevna chtěla zaujmout postavení u bližší hrany dveří, ale srazila se s Meriwetherem, který se posunul na totéž místo. Oba v tichu zavrávorali a Meriwether musel o krok ustoupit, aby našel rovnováhu. Pod nohou mu zaskřípělo prkno.

Zpěv ustal.

„No výborně,“ povzdechl si Balfour, otočil se na patě a vy

kopl dveře. Zámek se roztříštil a závora vylétla v záplavě třísek. Všichni tři vrazili dovnitř.

Místnost dřív sloužila jako skromný příbytek správce. Byla

v ní litinová kamna, úzké lůžko a jediná plynová lampa. Teď ale na kamnech chyběly vrchní pláty, vzduch byl horký, kamna plná žhavého uhlí připomínala pec a naplňovala místnost démonickým světlem. U kamen klečel stařec oblečený do černého, na jakého mohl v té době člověk narazit v zadních prostorách kterékoli anglické hospody. Kraťoučce ostříhané bílé vlasy na bledé lebce působily dojmem jinovatky. Na povislé pokožce tváří a podbradku vyráželo strniště skvrnitých vousů podobných lišejníku. Duhovka polekaných očí měla namodralou barvu ledu a celé bělmo bylo krvavě rudé. Vykřikl a rty odhalily dásně s řadou zubů, mezi nimiž zel otvor po chybějícím horním špičáku. Pak vhodil do plamenů hrst tmavého prášku.

Meriwether zdvihl revolver a zamířil muži na hlavu.

„Jménem Viktorie, královny Anglie, vzdejte se.“

Stařec v černém vstal, ruce u boků v gestu, které se dalo vy

kládat stejně dobře jako kapitulace i jako výraz neohrožené odvahy. Na prsou mu visel velký zdobený stříbrný medailon a třpytil se, jako by ho prozařovalo vnitřní světlo. Když promluvil, ozvala se angličtina rodilého Londýňana bez sebemenší stopy přízvuku.

„Jménem Viktorie? Nemáte tušení, co jsem v tomto jménu

viděl a vytrpěl. Už nade mnou nemá žádnou moc, Bůh pomáhej nám oběma.“

Nezvaní hosté si mezi sebou vyměnili zmatené pohledy

a čaroděj zdvihl koutek úst v pobaveném úsměvu. Jeho me

dailon stříbrně žhnul na medově zlatém podkladu. Uprostřed

byl zasazený rubín stejně rudý jako starcovy oči.

„Promiňte,“ řekl Meriwether a stále mířil muži na hlavu,

„jste Abdul Hassan?“

„Nazývej mě, jak je ti libo, synu. Jsem i Abdul Hassan.

Mám tucet jmen. Copak záleží na jménu? Záleží na tom, jestli

člověka nazveme králem nebo ševcem.“

Horko sálajícího ohně se zdvojnásobilo, plameny olizovaly

černou litinu.

„Ublížil jste mému manželovi,“ vzala si slovo carevna.

„Teď mi řeknete, jak se může uzdravit.“

„Balfoure?“ prohodil Meriwether ke svému příteli.

„Ano, vidím to,“ kývl Balfour. V rozích místnosti se zdvi

haly houstnoucí stíny upředené z černoty. „Je to kouř.“

„Myslím, že ne,“ zavrtěl Meriwether hlavou.

„Teď mi řeknete, jak se může uzdravit!“ vyvřískla carevna

a její pistole dvakrát štěkla. Černý plášť se nadul a splaskl,

když jím proletěly kulky.

Čaroděj se zasmál: „Tak snadno mě nezabijete.“ Stíny se

plazily po podlaze kolem něj a pronikaly do prostoru s neod

bytností inkoustové kapky, která se šíří ve sklenici vody. Tem

nota měla oči, které zářily jako černé tůně, a slídily po nich.

Meriwetherovi se na zátylku a rukou zježily chlupy a jeho nej

niternější animální přirozenost cítila ve stínech cosi, co jeho

předky ohrožovalo ještě dřív, než je evoluce vztyčila na zadní

končetiny a naučila chodit po dvou.

Něco nezvučně vybuchlo, litinová kamna zmizela a spo

lečně s nimi i místnost, která původně patřila správci jatek. Za

starcem se formovala obrovská postava s hlavou kozla. Když

přízrak přešlápl z jedné nemotorné křivé nohy na druhou, vi

sící břicho se mu zahoupalo ze strany na stranu. Oči mělo pří

zračné stvoření chytré a zlomyslné.

„Artyadaji,“ vydechla carevna.

„Meriwethere?“ ozval se Balfour. V hlase mu zněla stěží

potlačovaná panika.

„Řekl bych, že na nás působí nějaká... nějaká halucino

genní látka.“

„To by bylo dobré,“ odtušil Balfour. Hlas mu zněl ozvěnou,

jako by přicházel z velké dálky. Meriwether se pozorně zadí

val na přízrak, který se před ním chvěl v prostoru. Postavě vy

stupoval nad ramenem obrovský, medově zlatý měsíc. Revol

ver v Meriwetherově ruce vystřelil a démonický obličej se roz

vlnil jako odraz na hladině, na niž dopadl kámen.

„Přestaňte!“ vyjekla carevna. Vše provoněla vůně jejího

vznešeného těla a hřebíčkový parfém. „Mohl jste mě zabít!“

„K zemi,“ zasípěl Balfour.

Meriwether ležel s hlavou přitisknutou ke špinavým

prknům a vnímání se mu pomalu vracelo k normálu. Z ka

men stoupal nazelenalý dým, jedovatý a nebezpečný, a vzná

šel se asi tři stopy nad podlahou. Z pohledu zdola se jevil

jako tichý, hrozivý oceán plný jedu. Po starci nebylo ani pa

mátky.

„Držte se co nejvíc dole,“ nařizoval Meriwether. „Musíme

ven. A to rychle.“

Když se dostali na ulici, měli šaty špinavé a páchnoucí po

cestě ledovými zakrvavenými prostorami jatek. Venku na ně

čekala drožka lorda Carmichaela. Každý dostal vlněnou při

krývku, do které se zabalil, a rychle je vezli nočními ulicemi.

„Viděli jsme, jak utekl,“ vyprávěl jim lord Carmichael. „Se

skočil se střechy. Pronásleduje ho několik mužů. Zrovna jsem

7XB-1


se chystal poslat dovnitř skupinu policistů, když jste se vypotáceli ven. Co se tam dělo?“

„Otevřelo se samo peklo,“ ucedil Balfour. Carevna seděla s hlavou opřenou o otřásající se stěnu drožky a tiše plakala.

„Dobře, že jste tam nikoho neposlal,“ řekl Meriwether. „A zvlášť dobře, že tam nešli ozbrojení muži. Stříleli bychom po sobě jako šílení až do rána.“

Opium nepříjemně zhoršilo Meriwetherovu schopnost nacházet správná slova, a tak velmi pomalu líčil lordu Carmichaelovi vše, co se stalo uvnitř jatek. Lord naslouchal s očima doširoka otevřenýma a s výrazem čirého uchvácení mladého chlapce, který sedí u táboráku, kde se vyprávějí strašidelné historky. Když Meriwether dospěl ke konci, poplácal ho lord Carmichael s úsměvem po zádech.

„Ale přece jen to k něčemu bylo, ne? Sice jsme toho lumpa nechytili, ale alespoň víme, že za tím vším je droga a hypnóza. Žádné skutečné čáry.“

„Bojím se, že o těch čárách to nevíme jistě,“ zavrtěl hlavou Meriwether.

„Také jste ho poznal?“ zeptal se Balfour. Bručivý medvědí hlas mu zněl tišeji než obvykle.

„Ano,“ kývl Meriwether. Drožka se zakymácela a koně nespokojeně zafrkali. „Náš takzvaný Abdul Hassan je ve skutečnosti Angličan.“

„Skot, abychom byli přesnější.“

„Muž skotského původu narozený v Anglii,“ doplnil Meriwether. „Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale dobře znám jeho portrét. Je to William Brydon.

1

„To jméno neznám,“ vložila se do hovoru carevna, která opět vše sledovala s jasnou a ostražitou myslí.

„Pracoval jako chirurg ve Východoindické společnosti. Když Elphinstone zahájil ústup z Kábulu do Džalálábádu, měl armádu čítající čtyři a půl tisíce mužů. Do bezpečí se dostal jediný z nich, a to právě William Brydon.“

„Elphinstone? Ne, to není možné. Musíte se plést. To nemůže být tentýž muž. To přece bylo...“

„Ano, já vím,“ kývl Meriwether. „To bylo v době našeho prvního dobrodružství mezi Afghánci. Stalo se to před více než čtyřiceti lety.“

„Muselo by mu být přes šedesát,“ potřásl hlavou lord Carmichael.

„Víc než sedmdesát,“ opravil ho Balfour. „Jenomže zemřel ve dvaašedesáti.“

„Aha,“ vydechl lord Carmichael.

„Ano,“ kývl Meriwether. „Což znamená, že magii tak docela vyloučit nemůžeme.“

KAPITOLA TŘETÍ

ZBYTKY ARMÁDY

Svítání přišlo pod závojem nízkých šedých mraků a jediný rozdíl mezi nocí a dnem spočíval v tom, že bylo vidět větší množství detailů na unavených obličejích i kamenných stavbách. Doprava na ulicích zhoustla a koně táhnoucí drožky se probíjeli sněhem napadaným přes noc. Mladík, který seděl v kanceláři lorda Carmichaela, se díval na velký mosazný glóbus a královniny citáty, jako by očekával, že se z toho všeho probudí. Balfour se na něj usmál a podal mu šálek silného, horkého a voňavého čaje. Samuel Brydon zaváhal, rukou si prohrábl vlasy ještě roz

8 XB-1


cuchané spánkem a šálek přijal. Muži okolo něj – skutečně to byli pouze muži, protože carevna se věnovala jiným záležitostem – trpělivě čekali, až odpoví na položenou otázku.

„Ne, jsem si naprosto jistý, že je dědeček mrtvý. Byl jsem

na jeho pohřbu. Dobře si na to vzpomínám, protože se konal v den mých desátých narozenin. Nezdá se vám zvláštní, že se v dětství chováme jako sobečtí neřádi? Má matka ztratila otce, ale já myslel na jediné – že není spravedlivé, že nebudu mít narozeninový dort. Měli byste se raději zeptat jí, bude si pamatovat víc než já.“

Meriwether se usmál a ze všech sil se snažil, aby do jeho

chování nepronikla úzkost, kterou cítil.

„Víte, do Westfieldu je to pro nás trochu daleko a čas je nám

drahý. Jestli to dobře chápu, o dědečkovi jste v poslední době neslyšel. A co sny nebo zjevení, ve kterých by se objevoval?“

Mladík se zasmál, ale když viděl vážné obličeje okolo sebe,

přestal.

„Ne. Nic takového. Je to... skutečně tak důležité?“

„Obávám se, že smrtelně důležité. Znal jste dědečka dobře?“

„Řekl bych, že dost dobře. Připadal mi jako čestný muž. Sa

mozřejmě muž poznamenaný zlými časy. Ale to by na jeho místě a s tím, co prožil, byl každý. Mám na mysli samozřejmě válku.“

„Mluvil často o Afghánistánu?“ zeptal se lord Carmichael

s povzbudivým úsměvem.

„Vlastně ani ne,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ale vracel se tam

každých pár let. Říkal, že tam má přátele. Proti válce se stavěl velmi zásadně. A když papá žádal mamá o ruku, měl dědeček jedinou podmínku – že papá nebude dělat vojenskou kariéru.“

„Opravdu?“ zabručel Balfour.

„Ze mne by byl určitě hrozně zklamaný,“ zasmál se chla

pec.

„Vy jste se dal k armádě?“ zeptal se Balfour.

„Zatím ne, ale chystám se k tomu. Abych řekl pravdu, úřed

ničina mi moc nevyhovuje.“

Ozvalo se diskrétní zaklepání, otevřely se dveře a do míst

nosti vstrčil hlavu sekretář lorda Carmichaela se slovy: „Vaše schůzka s inspektorem byla odložena, pane.“ Šlo o smluvený kód. Bylo na čase zabývat se dalšími věcmi. Lord Carmichael kývl a vytáhl z kapsičky u vesty jakousi kresbu. Nejprve si ji pozorně prohlédl sám a pak ji podal chlapci.

„Viděl jste někdy podobný medailon mezi rodinnými

věcmi?“

Chlapec zaváhal, zamračil se a pak pomalu zavrtěl hlavou:

„Ne, pane.“

Balfour se k němu naklonil a řekl: „Artyadaji. Říká vám to

něco?“

„Ne. Mělo by?“

„Může se stát, že za vámi přijde nějaký člověk a bude se

odvolávat na přátelství s vaším dědečkem,“ vložil se do hovoru Meriwether. „Mohl by se zajímat zejména o místa, která váš dědeček patrně znával v Londýně a v okolí. Pokud k něčemu takovému dojde, musíte nás neprodleně informovat. Ten člověk je velmi nebezpečný.“

„Opravdu?“ vypískl chlapec poplašeně.

„Ano,“ kývl Meriwether. „Ale nedělejte si starosti. Do ve

čera ho chytneme.“ Odmlčel se a dodal tišeji: „Už máme nastraženou past.“

„Aha... To je dobře,“ vydechl chlapec. „Je trochu zvláštní,

že se zajímáte o mého mrtvého dědečka, víte?“

„Děkuji, že jste přišel, pane Brydone,“ ukončil rozhovor

lord Carmichael. „A ještě jednou se omlouvám, že jsme k vám

vtrhli tak nečekaně.“

Chlapec vstal, s cinknutím položil na stůl šálek, otřel si

dlaně o kalhoty a bezděky střelil pohledem po kresbě stříbr

ného medailonu.

„Nic se nestalo. Je mi líto, že jsem vám moc nepomohl.“

Lord Carmichael ho doprovodil ke dveřím s rukou kolem

mladíkových ramen.

„Ale vůbec ne. Pomohl jste nám hodně. Hned vás nechám

odvézt domů.“

Dveře zapadly s tichým cvaknutím. Balfour vstal, přešel

k oknu a zamračeně sledoval ulici pod sebou. Meriwether si

s povzdechem protáhl záda. Ozvalo se tiché křupnutí.

„Není to moc dobrý lhář, že?“ prohlásil do ticha lord Car

michael.

„Ne,“ kývl Meriwether. „Řekl bych, že jeho neschopnost

předstírat se nám velmi hodí.“

Zadní dveře do pracovny se otevřely a v nich se objevila

carevna. Kožený oblek vyměnila za jednoduché kartounové

šaty, na nohy obula obyčejné boty typické pro dělnickou třídu

a ofinu měla tak hluboko do čela, že jí téměř zakrývala neoby

čejné oči. Vypadala jako mladá Londýňanka. Když viděla re

akci lorda Carmichaela, usmála se a udělala malé pukrle.

„Doufám, že to není špatné, co vy na to, můj pane?“ pro

nesla s dokonalým londýnským přízvukem.

„Neuvěřitelně dokonalé!“ vrtěl hlavou lord Carmichael.

„Chlapec je na cestě,“ obrátil se k carevně Meriwether. „Jak

jsme doufali, něco tají. Jasně jsem mu naznačil, že toho víme

mnohem víc, než je ve skutečnosti pravdou. Až se dostane

domů, pokusí se našeho Abdula Hassana kontaktovat.“

„Ale po tom, co jste ho vyslýchali, bude opatrný,“ kývla ca

revna, vytáhla z rukávu brýle a nasadila si je na nos. „Bude se

dívat po zástupcích zákona v tmavých oblecích a nepochybně

přehlédne hezkou mladou osůbku, jako jsem já. Budu ho sle

dovat až do jeho doupěte a cestou budu dávat znamení vašim

mužům. Vím, jaký máte plán, pane. A na podceňování jsem

zvyklá.“

„To vám věřím,“ ocenil Meriwether pokývnutím způsob,

jakým si do něj rýpla.

„Nuže, pánové, já odcházím. Lov volá.“

Když se za ní zavřely dveře, roztočil Balfour velký mosazný

glóbus a světové oceány se zatřpytily v paprscích slunce. Tvá

řil se mrzutě.

„Lov volá,“ pokusil se neúspěšně o fistuli. „Nesnáším způ

sob, jakým to vždycky říká. Je tak afektovaná!“

Lord Carmichael se naklonil nad pracovní stůl. Z kazety,

kterou dostal darem od papeže, vytáhl doutník a se zamyšle

ným výrazem ho zapálil.

„Víte, chlapci, co by mě zajímalo? Co máte v plánu, až ho

znovu najdete. Včera v noci jste všichni tři vypadali dost zbí

dačeně. Copak se změnilo?“

„Tak především jsme viděli našeho muže v akci a víme, že

potřebuje oheň a opiový prášek. Pokud bychom ho dokázali

připravit o obojí, naše šance by okamžitě vzrostly. Také jsme

zjistili, že jedovaté výpary jsou lehčí než vzduch a že se jim

člověk může vyhnout, když se sveze na všechny čtyři. A...“

„A?“ opáčil lord Carmichael.

„Artyadaji je démonem noci,“ pokračoval Meriwether

a poklepal prstem na obrázek tajuplného medailonu. „Zaúto

9XB-1


číme na něj za denního světla, kdy je duch nejslabší. Nebudeme s ním mít žádné slitování. Řekl bych, že prohrát teď, by znamenalo prohrát navždy. Třetí příležitost už nedostaneme.“

Čekali dlouhé tři hodiny, v nichž se každá vteřina zdála věč

ností. Když konečně dorazil vzkaz od carevny, naskočili do čekající drožky a vyrazili zasněženými ulicemi. Úšklebek pod Balfourovým hustým knírem i Meriwetherův klid slibovaly násilí. Zastavili dvě ulice před cílem, a aby kořist nevyplašili, zbytek cesty došli pěšky.

Vedle šedavé Temže stála stará skladiště s trámy začerna

lými časem a sazemi. Krysy sledovaly, jak kolem nich procházejí, a černá očka jim svítila vyzývavou zvědavostí. V ústí jedné z uliček se objevila carevna, pokývla jim a ustoupila zase zpátky. Nenuceně se k ní připojili a došli k třípatrové budově ze starého kamene, která stála na břehu řeky. Šum vody připomínal dech obrovitého spícího zvířete; byl mírný, tichý, ale zároveň ohlušující.

„Oba jsou uvnitř,“ zašeptala carevna Meriwetherovi do

ucha. „Našla jsem cestu. Vyšplháme nahoru, střechou se dostaneme dovnitř a pak opatrně sestoupíme dolů.“

Meriwether kývl a gestem naznačil Balfourovi, aby je ná

sledoval. Carevna je dovedla k trhlině ve stěně, kde čas, déšť a voda vymlely maltu mezi kameny. Zula si boty, svázala je tkaničkami k sobě a přehodila si je přes ramena. Pomocí konečků prstů na nohou i na rukou začala zdolávat zeď. Museli přešplhat za roh budovy, kde se ocitli nad vodou. Pak se během chvíle dostali nad velká dřevěná vrata, ke kterým mohl po řece přirazit člun. Pokrývala je krusta ledu a sněhu.

Vyšplhali na střechu a ocitli se čtyřicet stop nad úzkou ulič

kou a mrazivou šedou hladinou. Cestička ve sněhu naznačovala, kudy carevna podnikla svou průzkumnou cestu. Do budovy vklouzli černými dřevěnými padacími dveřmi s vypáčenými panty. Dostali se na půdu, kde se zjevně skladovalo kdeco, aniž by se někdo staral, jaké zatížení trámy vydrží. Velká litinová kola i železné řetězy, které kdysi zdvihaly náklady z lodí, tady ležela zapomenutá a zrezivělá. Nepříjemný štiplavý zápach nasvědčoval tomu, že půda se stala příbytkem celých generací holubů. Ruská carevna přidřepla na bobek, obula si boty a zpod šatů vytáhla zbraně.

„Jak daleko jste se dostala?“ zeptal se šeptem Balfour, když

si natahoval vlněné punčochy na nohy promodralé mrazem.

„Dost daleko,“ odpověděla carevna. „Pojďte honem.“

Tmou je vedla po staré dřevěném schodišti, které bylo tak

úzké, že se Balfour musel natočit bokem, aby vůbec prošel. Sestupovali v naprostém tichu. Brzy ucítili sírový zápach levného uhlí. Schodiště se rozšířilo a dřevo nahradil kámen. Carevna se zastavila na odpočívadle vedle pootevřených dveří. V elegantní bledé ruce neustále držela pistoli. O okamžik později uslyšeli hlasy i Balfour s Meriwetherem.

Ocitli se na plošině, která vybíhala nad širokou plochu říční

hladiny. V místech, kde vedle sebe mohl v rušných letních dnech stát i půltucet člunů, teď kotvil jenom jeden, hrubý a omšelý, jen o málo lepší než obyčejný prám. Nad ním se zdvihaly jeřáby, které hrozily, že ho spíš potopí, než aby mu ulevily od nákladu. U přístavní hráze seděl u kovového koše plného zlatorudého uhlí mladý Samuel Brydon a vedle něj omšelý zbytek toho, co zaživa bývalo Williamem Brydonem.

„... dostat se na moře, proniknout alespoň k Gibraltaru,“ ří

kal právě mladík.

„Pobřeží by stačilo,“ odpověděl čaroděj. Hlas měl hluboký,

zvučný a zvětralý tíhou let. „Jestliže se dokážu dostat na po

břeží, dokážu se dostat i na pevninu. Když se dostanu na pev

ninu, dostanu se na východ. V horách Gul Koh jsou jeskyně,

do kterých ještě nepronikli mužové velkých národů. Tam se

uložím k odpočinku.“

„Nemusíš jít sám.“

Balfour se dotkl carevnina lokte a ukázal k rameni jednoho

z jeřábů, které se táhlo nad jejich plošinou ukrytou ve stínu.

Sledovala pohyb jeho ruky a kývla.

„Musím. Země na sever od údolí Zhod není místem pro nás.

Rozhodně ne nyní a nebude jím ještě po několik dalších ge

nerací. Dohoda, kterou jsem uzavřel na oné vražedné cestě,

nebyla žádnou zradou Anglie. A úkol, k němuž jsem byl po

volán na svět, není vlastizradou.“

Balfour sepnul ruce a zpevnil tělo. Carevna položila jednu

nohu do jeho propletených prstů a Balfour ji s tichostí jarního

vánku zdvihl k rameni jeřábu. Meriwether se přikradl k okraji

plošiny a přimhouřenýma očima odhadoval vzdálenost mezi

čarodějem a lodí, chlapcem a čarodějem, košem s řeřavým

uhlím a černou ledovou vodou.

„Dobrá, dědečku, když to říkáš, je to asi pravda.“

„Je to tak. Pokládáme Východ za svou šachovnici. Myslíme

si, že muži, kteří žijí v těch nehostinných a obávaných místech,

jsou jenom pěšáci. Ale tak to není. Pokud jsem svým konáním

zabránil další válce, kterou by v těch horách vedlo britské im

périum, zemřu znovu jako vlastenec. Rusové nemohli nikdy

dostat lepší radu, než aby přestali lačně pošilhávat po afghán

ských kmenech. Síla a moc, která v té zemi žije, nad námi

nikdy nezvítězí, ale také s námi neprohraje.“

„Ale není snad kus cti v tom, abychom se pokusili?“ zeptal

se chlapec.

Meriwether tasil revolvery a zaslechl tichý zvuk vytahova

ných dýk.

„Pokud ano, je to čest neznalosti a nevědomosti.“

„To jsou tamější vojáci tak skvělí?“ V chlapcově hlase zněl

vztek, dokonce i opovržení.

„Někteří ano. Někteří jsou zbabělci. Někteří jsou stvořeni

k míru, ale narodili se na špatném místě a ve špatné době. Jsou

to muži. To je to, co říkám. Mají svou moudrost, stejně jako

my máme svou. Jenom proto, že jsme krátkozrací, si myslíme,

že to tak není a že nám do určité míry patří. Jako horské kozy.“

Carevna se v šeru objevila nad čarodějem a chlapcem jako

světlý bod. William Brydon alias Abdul Hassan alias Artya

daji byl tak zabrán do své přednášky, že by ji nejspíš pokládal

za obyčejného holuba.

„Můžeme v rámci své velké hry prolévat jejich krev, Sa

mueli, ale to nás při životě neudrží. Můžeme bojovat své bitvy

na jejich válečných polích, ale ...“

Carevna seskočila z jeřábu s výkřikem a s rukama doširoka

rozpaženýma. Kdyby šlo o jinou ženu, nejspíš by se o ni Bal

four s Meriwetherem báli, ale ne v carevnině případě. Jakmile

se čarodějova pozornost upřela nahoru, vyrazili ke koši

s uhlím. Čaroděj šátral pod pláštěm, carevna dopadla na

chladný kámen, udělala ladný kotoul jako tanečnice a skončila

ve stoji s revolverem připraveným k výstřelu. Ve chvíli, kdy

vystřelila, vhodil stařec do ohně kožený váček. Kulka mu vy

rvala ze spánku kus tmavé tkáně, ale neobjevila se žádná krev

a muž nepadl. Samuel Brydon zaječel.

Z rozpálených uhlů začal stoupat odporný zelený kouř. Me

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.