načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/06 – Redakce XB-1

XB-1 2012/06

Elektronická kniha: XB-1 2012/06
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6627-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Lionel Davoust: Bitva pro vzpomínku

(Bataille pour un souvenir, 2009)

Lavie Tidhar: Vůně pomerančovníků

(The Smell of Orange Groves, 2011)

Lael Salaets: Aureola

(The Halo Wave, 2011)

Nina Allanová: Rukavice hozená Bohu

(Flying in the Face of God, 2010)

Domácí povídky

Petra Štarková: Válka Daniela Ostrovského

Hanuš Seiner: Montevideo

Eva Hauserová: Vlčí tvář

Dana Rusková: Sbohem, Atlantido

Milan Petrák: Deset deka vesmíru

Pavel Houser: Rýže, olej, káva

Publicistika

Jan Kotouč: Rozhovor s Davidem Weberem

Jason Sanford: Neptejte se, koho děsí zombie… Nás všechny!

Antonín Tesař: Divoké planety a světelné roky…

Martin Zhouf: Rozhovor s Jurajem Maxonem

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Fandománie

Filmfaroniáda

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/07 XB-1 2015/07
 (e-book)
XB-1 2010/12 XB-1 2010/12
 (e-book)
XB-1 2012/03 XB-1 2012/03
 (e-book)
XB-1 2017/04 XB-1 2017/04
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 (e-book)
XB-1 2019/7 XB-1 2019/7
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rytíř přišlý z nicoty

Znuděný major-výsadkář Stanislav Svarog, slouží v zapadlé

posádce v Mongolsku, podvědomě dychtí po boji a bitvách.

Starý mongolský šaman mu pomůže dosáhnout svého.

Jednoho dne Svaroga do sebe vsaje příšerný trychtýř

prostoru a času. Svarog se ocitne na planetě Talar, ve světě,

kde žijí larové, kteří jsou velmi schopnými čaroději a jsou

prakticky nesmrtelní. Žijí a vládnou ze svých létajících zámků.

Jejich život je jen zábava a dvorské intriky, nezajímají se

o život prostých smrtelníků žijících dole na zemi. Svarog patří

mezi ně a jeho příchod do tohoto světa je spojován

s prastarým proroctvím, které naznačuje, že právě on by mohl

být katalyzátorem možných změn na Talaru.

Létající ostrovy

Hluboko pod létajícími zámky larů narůstá nebezpečí.

Na území Třech království před mnoha lety vtrhly Satanovy oči, prapodivná

stvoření, která zabíjejí lidi a umějí přijímat jejich vzhled.

Zákulisní intriky larů donutí Svaroga vypravit se inkognito dolů na zem, pokusit

se zničit „vrata“, kterými se tato stvoření dostávají na Talar a tak zachránit Tři

království.

www.poutnik-knihy.cz



2

XB-1

Dinocon

Sleziny scifistů jsou vždy příjemně strávené volné dny, proplkané, propité (někdo v mléku, cole, jiní v pivu, vínu či rumu...) a sem tam protkané přednáškou, hraním her, okopávané (někteří tomu říkají fotbal) a podobných bláhovin, či procházením se v kostýmech ze SF filmů a seriálů. Prostě na velkých conech je člověk zahlcen možnostmi v takové míře, že se občas nedostane pořádně nikam, neboť přelétá od jedné zajímavé věci ke druhé a vlastně nestihne vůbec nic. Nebo si o nich nechá vyprávět, když sedí u útulného stolu, před sebou má stejk (můj případ na Festivalech fantazie) a je mu dobře. Několik fanů (nebudu jmenovat Miloše Podpěru a Zdeňka Rampase) pojalo takořka šílený nápad uspořádat malý con jako vzpomínku na ten úplně první Parcon, konaný v Pardubicích před třiceti lety. Tedy nejen uspořádat, ale pozvat tam ty, kteří se tehdy v Pardubicích objevili a třeba potom už příliš další cony nenavštěvovali. Kupodivu přijela skoro stovka postarších (tedy kromě dam, které bych si do této kategorie nikdy nedovolil zařadit) fanoušků a strávili pohodové tři dny v malém hotýlku, kde se opravdu plkalo a plkalo. Dokonce páni pořadatelé udělali něco i pro zdraví některých přijedších a ubytovali je opodál, takže jim umožnili při bloudění Pardubicemi poznávat jejich noční krásy. Všichni dinosauři dostali, jak už to na conech bývá, hromádku materiálů, tentokrát tam však byly i věci velmi neobvyklé jako například Dinočas (parafráze na Kočas, první to publikační možnost soutěžících na Parconu v dřevních dobách, kde se někteří, stále ještě píšící dinosauři, pochlubili částmi svých rozepsaných věcí) nebo Dinokalendář s portréty některých fanů namalovaných Milanem Fibigerem. Mimochodem, zvláštností tohoto kalendáře je nejen to, že začíná květnem 2012 a končí dubnem příštího roku, ale i po staršením Jiřího Walkera Procházky (snad aby se necítil mezi tolika staršími a zasloužilými fany tak mladě...). Prostě Dinocon byl fajn a doufám, že za deset let, až zase bude další, nebudeme tam už všichni na vozíčcích...

Vlado Ríša

Kde se dá sehnat

XB-1?

Na našem webu

(www.casopisxb1.cz) můžete najít

všechny prodejny, kde je možné

koupit XB-1, nebo si v onom se

znamu vyhledat prodejnu nejbližší

vašemu bydlišti.

SF koncert

V pražském Rudolfinu se uskuteč

nil 29. dubna slavnostní koncert

Pocta Johnu Williamsovi k jeho 80.

narozeninám. Vystupoval na něm

Pražský filmový orchestr pod říze

ním Jiřího Korynty a Pražští pěvci,

řízení sbormistrem Stanislavem

Mistrem.

Pokud si neuvědomujete, proč se

na tomto místě a v tomto časopisu

píše o koncertu ve svatostánku

vážné hudby, tak vězte, že John

Williams je autorem hudby k tako

vým filmům, jako jsou Hvězdné

války, Čelisti, Indiana Jones, Harry

Potter, E. T. nebo Jurský park. Sa

mozřejmě nejen k nim. Rudolfinum

bylo naplněné až k prasknutí a bylo

co poslouchat.

O poklad

Moravského sklepa

2. ročník literární soutěže v žánru

science fiction, fantasy a horor pro

začínající moravské a slezské au

tory (zúčastnit se ale mohou autoři

z celé ČR i Slovenska).

Podmínky pro zařazení autorky či

autora do této soutěže jsou:

Do soutěže nelze přihlásit již publi

kovanou práci (výjimku tvoří

pouze servery typu písmák.cz).

Autor nesmí mít publikovanou žád -

nou knihu.

Práce musí být psána spisovnou

češtinou/slovenštinou, výjimku

tvoří pouze citáty a přímá řeč.

Minimální věk autorů je 15 let.

Horní věková hranice ani rozsah

práce NENÍ omezen. Dodržování

normostran není povinné.

U každé práce musí být uvedeno

jméno a příjmení (žádné přezdívky

ani pseudonymy), zpáteční adresa,

rok narození, telefonní číslo a e

mail autora.

Své práce můžete zasílat pouze

v elektronické formě ve formátu

PDF na níže uvedený e-mail. Z dů

vodu ochrany autorských práv ne

bude dílo v jiném formátu přijato

do soutěže.

Soutěž je vypsána v několika kate

goriích dle poslaných děl. Organi

zátoři soutěže si vyhrazují právo

neudělit ceny ve všech kategoriích.

Práce posílejte na:

PokladMS@gmail.com

Informace také na čísle:

776 160 701

Další info na www.fenixcon.com

Uzávěrka soutěže je 31.10. 2012,

vyhlášení výsledků a vítězů pro

běhne na Fénixconu 2012 v Brně.

„Každá troška poznání, která se stává mocí, má v sobě smrt jako

ústřední sílu. Smrt všemu propůjčuje poslední dotyk, a čeho se smrt dotkla, stává se skutečnou mocí.“

Don Juan v Oddělené skutečnosti Carlose Castanedy

Za rozbřesku jsem políbil svou mladou ženu a syna a odešel

z Clerdannu. Omšelou lamelovou zbroj z lakovaného dřeva jsem si obepnul řemenem, na němž mám zavěšenu šavli s dlouhým jílcem. Omiliane se v koutcích leskly slzy, ale hrdě zvedla bradu a se sevřenými rty na mě povzbudivě kývla. Chirène už zvedal ruku, že mi stiskne paži po způsobu vzpomínačů, těch, kdo bojují vzpomínkami, na poslední chvíli se však zarazil a přitiskl se ke mně. Bylo to kraťoučké, ale silné objetí. Odstoupil sám od sebe. Hleděl jsem na ně s úsměvem, znovu jsem si vštěpoval obraz těch, kdo mi dávají sílu. A poté jsem se odebral k vojsku.

* * *

Za úsvitu jsme se v horském mrazu shromáždili na plošině

Útesů. Náš šik sešel z Clerdannu po kamenité cestě, která se vlnila mezi vysokými štíty, na rozlehlou travnatou plochu připomínající skalní výběžek, jejž se lehce dotýkala pomalá bílá oblaka. Stíny už ustupovaly, bylo slyšet mručení vojáků a frkání těch několika málo koní, kteří nám zbyli. Klidným krokem jsem procházel mezi prapory a hleděl na muže, již dnes pravděpodobně zahynou. Nasával jsem přítomnost mrtvých, těch ztracených životů, které budou živit a posilovat mé zabývání. Z pomalých pohybů lučištníka, jenž roztržitě hladil tvrdou zemi, svoji zemi, z níž vyrůstají jeho šípy, z hořkého a krátkého smíchu dvou pěšáků, kteří si vyprávějí oplzlé vtipy, z pohledů plných obdivu a obav, jež se na mne obracely, jsem vyčítal to, co víme všichni: šance na vítězství máme nepatrné a zřejmě nás čeká konečná, rozhodující bitva. Ale Hiéral se nevzdá. Jeho vzpomínači budou bojovat do posledního muže a vrhnou se na útočníka s vrcholnou konečnou zběsilostí. A tak snad vzpomínka na náš odpor přetrvá věky v Říši, která se bez přestání rozpíná, pohlcuje národy, zavádí své stroje a vyhlazuje rozdíly.

„Cítím hnusný smrad asrijských strojů. Ty mraky nejsou tak

úplně přirozené.“

Došel ke mně Fraél. Přilbu z lehkého dřeva držel v podpaží. Po

hled upíral na neurčitý obzor plošiny a vrčel jako šelma uvázaná na řetěz. Mrazivý vítr si pohrával se zcuchanými a hrubými prameny dlouhých hnědých vlasů. Stáli jsme vedle sebe. Ve vyděšených rysech jsem viděl už jen neovladatelný, sžíravý hněv. Nebylo mu ještě ani pětadvacet.

„Včera jsem pil, jedl a smál se, jako by noc neměla nikdy skon

čit,“ pokračoval. „Vštěpoval jsem si do paměti každý okamžik. Jedna číšnice se věnovala jakoby jen mně. Těsně před svítáním jsem si ji vzal na hospodském stole. Dnes do úderů meče vložím bělost její kůže, její slastné sténání, žár jejího lůna a svou rozkoš. Dám do nich svou opilost a kamarádský duch onoho večera. Budu zabíjet, Thelíne, zabíjet jako nikdy předtím.“ Odmlčel se a vzdychl si. „Zítra zapomenu i jméno té úžasné dívky – Svaé...“

„Takže budeš jako vždycky pít, jíst, smát se a milovat, abys za

pomněl, že vlastně ani nevíš, co ti chybí.“

Fraél se ke mně otočil a tvářil se zarputile.

„Ne. Budu pít a milovat se, to ano, ale pro další bitvu. Jdu do

toho naplno, Thelíne. Na mne nikdo nečeká. Nemám vzpomínku,

kterou bych uchovával. Nedoufám, že bych se dožil tvého věku.

Žiju jen proto, abych živil své zabývání.“

S pyšným výrazem mi stiskl paži. Opětoval jsem pozdrav a Fraél

zase odešel.

* * *

Fraél měl pravdu: ty mraky nebyly tak úplně přirozené.

Asrijskou armádu jsme ucítili mnohem dřív, než jsme ji spatřili.

Severák přinášel nasládlý pach jejich zbraní: štiplavý kouř s chutí

cukru. V mlze na konci plošiny se ukázal předvoj. V bílém oparu

jsme rozeznávali hranaté obrysy tanků a vojáky v mechanické

zbroji postupující těžkým krokem. Lučištníci se zvedali a začali se

řadit. Jezdci nasedali a sevřeli kopí. Urozený pán Reguél přejížděl

od jednotky k jednotce, promlouval k mužům a vydával poslední

pokyny. Neposlouchal jsem, co říká, plně jsem se soustředil na nad

cházející boj. Vzpomínač nemá v bitvě nadřízeného. Dokud má nač

vzpomínat, vydá za deset nebo dvacet mužů.

Mlha se neúprosně blížila a připomínala mi tak nemilosrdné roz

pínání Říše. Díky převaze, za niž vděčí parokrystalům, které ma

gickými výpary pohánějí jejich stroje, postupují Asrijci stále dál

a dál. Ty, kdo se nedokáží přizpůsobit jejich vědě, technice a poli

tice a nevrhají se jim k nohám a neškemrají o ochranu, porazí a roz

šiřují tak po světě svůj vliv a svůj způsob myšlení. A nyní i u nás.

Nějaký čas se nám dařilo jejich postup zadržovat. To byla podí

vaná, když celá jednotka prchala před nespoutanou zběsilostí ně

kolika vzpomínačů v lehké zbroji! Bránili jsme tuto zemi, jež nám

patří už celá pokolení, ctili svá spojenectví, drželi svá rýžová pole,

pastviny na úpatí Útesů, avšak naše hrdé bašty nakonec padaly

jedna za druhou. A nyní jsme stáli na úpatí Clerdannu, kde se mělo

rozhodnout o výsledku této války. Přál jsem si totéž co všichni

vzpomínači: aby se této bitvy zúčastnil generál Erdani, ten asrijský

stratég, který nám přivodil všechny porážky. Bude pro nás ctí utkat

se s mužem, jenž dokázal prolomit naši obranu... a odnést si jeho

hlavu.

Vítr už přinášel nepřetržité vrčení tanků. Pod sandály se mi

chvěla zem, slyšel jsem rytmické, nelidské bušení. Mladý lučištník,

ještě jinoch, se na mě ustrašeně podíval. Naše šípy mu jistě připa

daly směšné proti asrijské zbroji. Nepromluvil, ale já věděl, že

hledá oporu v nejstarším žijícím vzpomínači.

„Musíš pořádně mířit.“ Víc jsem mu neměl co říct.

Nepřátelské vojsko se zastavilo těsně za hranicí dostřelu našich

luků. Nasládlá mlha zahalovala slunce, jemuž jsou slova jako čest

a smrt lhostejná. Usmíval jsem se do ní. Cítil jsem, že se blíží us

tálení jako před každou bitvou. Věděl jsem, že navzdory mlze, která

nás zatím vzájemně skrývá, se bojovníci v obou táborech už chys

tají vyhledat svého nepřítele. Napětí z rozrušení nebo strachu

vrcholí v tomto velice přesném, nepostižitelném okamžiku, jenž se

přesto zdá být věčný. Barvy, pachy, vjemy nabývají nové, prchavé

ostrosti. Žil jsem pro intenzitu tohoto okamžiku, kdy se veškerá

energie soustředí do nepostižitelné přítomnosti. V této chvíli je ví

tězství podružné. Podstatné je jen předjímání, očekávání, ta palčivá

koule v hrudi. Byl jsem mrak před bleskem, troud před plamenem,

zdánlivě klidná řeka. Můj hněv však potají, pozvolna zdolával vnu

cenou překážku. Za chvíli, brzy – prostě za nějaký čas – vše pro

lomím, vše strhnu, vše spálím. Byl jsem rovnováha před zvážením.

Pírko na složených ptačích křídlech.

3XB-1

Bitva pro vzpomínku

(BATAILLE POUR UN SOUVENIR)

Lionel Davoust

A tu jako by oběma armádami proběhl jakýsi signál. Pták vzlétl. Peklo se rozpoutalo.

* * *

Na únavu se nehledí, strach neexistuje, kapitulace je nemyslitelná! Cítil jsem jen hořké opojení ze zabývání, jak jsem vzpomínky zbavoval emocionálního náboje, jak jsem vydával nahromaděné city, zcela zapomínaje na svůj život, na svou osobnost. Plně jsem se oddal boji. Má paměť byla jako říční tok, proséval jsem z ní klenoty, ty nejmenší si nechával pro nepřátele nejslabšího kalibru, ty největší schovával pro nepřítele, jenž bude hoden, aby jich nabyl mou čepelí.

Se zvířecím rykem jsem se oháněl dlouhou obouruční šavlí a zbavoval se prostinké chvilky se synem.

... slunce teprve vycházelo. Cosi pestrého usedlo na květinu, která zrovna vykvetla. Chirène se usmál. Poprvé viděl motýla...

Proťal jsem kov, tělo a kosti, od ramene až k pupku. Teplá krev mi vystříkla do tváře a na dřevěnou zbroj. Lítost, již jsem vyčítal z pohledu umírajícího Asrijce, zněla jako podivná ozvěna mého zabývání. Bylo mi jasné, že jsem přišel o ono jitro s Chirènem v naší zahradě. Copak jsme tam zažili? Už jsem si nevzpomínal. Zbyla ve mně jen stopa onoho tajemného okamžiku. Bude živit mou tupou bolest vzpomínače, posilovat mou čest, rozněcovat můj hněv.

Muž ani nedopadl na zem a já už věděl, že mám za sebou dalšího, který se mi nad hlavou rozpřahuje obrovským jednobřitým mečem. Prudce jsem se otočil a

... vrátili jsme se z vítězného tažení na východě. Vešel jsem do dveří a Omiliane na mě kývla. Usmál jsem se na ni a ona mi padla do náruče. Ani jednou se nesnažila pochopit, na co všechno jsem musel zapomenout...

hravě odrazil prudký útok zesílený motory v kloubech. Ti zbabělci se neumějí spolehnout na vlastní sílu, musejí si vypomáhat stroji. Děsivými, masivními zbrojemi bez přileb s pestrými barvami jednotky. To my bojujeme naplno. Vrhl jsem se na něj

...byl tam Fraél a všichni ostatní. Co chvíli jsme vybuchovali smíchy. V přetopené hospodě mi hrdlem protékalo studené pivo, sladké stejně jako ta noc...

a má čepel, nesená chvílí chlapské družnosti – jakou chvílí? –, projela vojákem a jeho strojem skrznaskrz. Kdyby ji ovládal obyčejný člověk, nevydržela by takový úder a zlomila by se.

Chvíle oddechu v obluzujících výparech parokrystalů. Nabíral jsem dech. V uších mi hučelo. Do toho ohlušující střelba tanků. Bratři a já je musíme zaměstnat, dokud nenajdeme jejich generála a nezabijeme ho. Všude kolem se váleli muži. Naši bojovníci, naši synové. A po nich dusaly ocelové boty Asrijců. Nevyvíjelo se to dvakrát dobře. Ze stříbřité mlhy se vynořil stín a hnal se ke mně. Fraél.

„Naše jízda byla poražena,“ lapal po dechu a doběhl na mou úroveň. Zbroj měl potřísněnou krví a blátem a na mnoha místech proraženou, s rozštípanými lamelami vypadala dost bídně. Zřejmě jsem na tom nebyl o moc líp. Ale oba jsme zatím vyvázli bez zranění. „Jeden z nich přišel umřít až ke mně, se zprávou. Průzkumníci objevili v zadním voji tank se silným doprovodem.“

Srdce mi poskočilo. „Že by generál Erdani?”

„Možné to je.“

„Takže pořád ještě máme naději na vítězství!“

Fraél na mne upřel dlouhý, mlčenlivý pohled. Bylo mi jasné, co si myslí. Považuje mě za slabšího než on, protože mám Omiliane a Chirèna. Blízké, kteří mě táhnou k sobě, rodinu, již bych mohl ve svém srdci ztratit, pouta, která v sobě nosím. Nad Fraélem nemá nynější dění moc. Když dojde k bitvě, když se nad ním vznáší smrt a čeká na jeho chybný krok, nepotřebuje opodstatnění: prostě se bije v očekávání konce.

4 XB-1


Netuší však, že miluji Omiliane a Chirèna proto, abych se od

nich pokaždé, když svírám šavli, snáze odloučil. Mé srdce patří zcela jim, abych jim je o to lépe opět vzal při každém dalším boji. Pěstuji si tato pouta, abych je mohl lépe stravovat. To proto jsem dosud neporažený. A také proto mě milují.

Fraél nakonec opáčil:

„Budiž, jsi z nás nejváženější. Nechám ti ho, ale jdu s tebou. Mu

síme prorazit jeho gardou. To ani ty nezvládneš sám.“

Přikývl jsem. Vždyť asrijské tanky chrlí palbu ničivou i pro

vzpomínače, který se dovolává ochrany své čepele tím nejsrdceryvnějším způsobem.

Přitáhli jsme si řemeny a vyrazili se zdviženými šavlemi.

* * *

Tentokrát jsme prožívali sebezapomnění v radostné zlobě.

Nic nedokázalo odolávat naší válečnické zběsilosti. Muži v těch

směšných pouzdrech se káceli k zemi. Jejich krev a vnitřnosti se mísily s bělavými parokrystaly a černavými kapalinami řinoucími se z přeťatých strojů. Jen step vnímala jejich sténání. Fraél a já jsme asrijskými řadami vyorávali brázdu smrti. Pokaždé, když jsme zabíjeli, i my jsme trochu umírali, jako mrchožrouti vlastní paměti jsme se zbavovali toho, co dává našim životům smysl.

... procházka pod horskými štíty. Podal jsem Omiliane ruku a po

máhal jí přejít brod...

... šel jsem sám ve zbroji a se šavlí na zádech po clerdannské sil

nici. Pobýval jsem předtím na hranici, ale vracel jsem se. Bitva nás stála hodně a zabývání mě sžíralo. Toužil jsem zjistit, oč jsem přišel. A vědomí, že jsem přišel o hodně, mne naplňovalo hrdostí...

... bzučení hmyzu, první letní odpočinek, slunce mě hřeje na

kůži...

Probili jsme se asrijskou armádou podobni našim šavlím, jež us

tavičně dobrušuje náš hněv, náš vzdor. A potom jsme se jako větévky lapené v protiproudu při břehu bystřiny ocitli v relativně tiché chvíli klidu. Před námi se tyčily dva tanky, obrovští hranatí mastodonti ze šarlatového kovu, ježící se hroty, s koly vysokými jako jakové a vyzbrojené jediným kanonem, do nějž by klidně vklouzl celý člověk. Jejich burácející a monotónní hlasy nám zněly v útrobách a do toho v pravidelných intervalech chrlily těžké, křídové kotouče dýmu.

Neměli jsme strach. Jediná emoce, již vzpomínač v boji cítí, je

jeho zabývání, zříkání se sebe sama. Ona tupá a neurčitá úzkost, již vnímáme, když spalujeme své vzpomínky. Chvíle, kdy víme, že jsme o něco přišli, ale nevíme oč.

Těsně před útokem se ke mně Fraél otočil a zpříma na mne po

hlédl.

„Vím, že musíme zaútočit společně. Taky vím, že tě mám krýt.

Pamatuju si tvé jméno. Jsi Thelín. Ale než se budu za tebe bít, chci se tě ještě na něco zeptat. Kdo jsi?“

Na okamžik jsem strnul. Nebyl jsem s to odpovědět. Upřeně

jsem na něj hleděl.

Fraél na mě zapomněl. Můj přítel na mě zapomněl.

Nedopřál jsem mu čas zeptat se znovu. Tvářil jsem se zcela ne

tečně – aspoň jsem doufal. Ten mladý trouba! Je příliš mlád, než aby dokázal ovládat svou zběsilost, ostatně jako mnoho jiných vzpomínačů. Je nucen žít stále intenzivněji, stále rychleji, aby si na bitevním poli udržel sílu, život a čest. Aby mu krev a údery navždy nevysušily srdce. Stejně tak se probouzí a sílí jeho zabývání.

Prudce jsem mu stiskl paži.

„Jsem vzpomínač jako ty.“

Co vlastně říct jiného?

Chvíli to vypadalo, že se chce ještě na něco zeptat. Dolní ret se

mu chvěl zabýváním. Rovněž mi stiskl paži. Měl jsem pocit, že už jsem pochopil.

Zazněl výstřel z tanku a my se rozběhli. Fraél se vrhl se zuřivým

rykem na nejbližší tank. Hnal jsem se za ním, ale na poslední chvíli

jsem zahnul a vklouzl mezi stroje. Rozpáral jsem břicho jednomu,

pak druhému vojákovi, s chropotem se skáceli k zemi. Je to chropot

člověka, nebo stroje? Jak ti lidé mohou vědět, co vlastně jsou? Pro

běhl jsem nepřátelskou palbou, jež rachotila a třeskala a směšovala

pach spálené země s pachem páry.

Fraél mi za zády neartikulovaně, nelidsky vykřikl.

Ten křik jsem znal až moc dobře.

Už neměl co ztratit, co zapomenout. Zůstala jen bytost zbavená

minulosti, vzpomínek, veškerých emocí – zbylo jí jen zabývání,

ten stále narůstající sžíravý pocit, ta ztráta, již nemůžeme nikdy

zdolat a která nás nakonec plně zachvátí.

Když už jsem skoro proběhl kolem těch dvou strojů, zpomalil

jsem a otočil se. Fraél je přece spolubojovník, vzdám mu čest tím,

že budu obdivovat jeho poslední úder mečem, úder, na který se,

jak se prohlubovalo zapomínání, připravoval po celý život. Budu

se napájet jeho velikou smrtí, silou jeho šavle, jíž zdolá nepřítele,

jakmile do ní vloží svou konečnou emoci – zabývání. Konec toho

vzpomínače si vštípím do nejmenších podrobností, a až přijdou mí

nepřátelé, smrt druha se vtělí do mé šavle a Fraél jí zabije naposled

– z nicoty.

Sledoval jsem, jak se s pěnou na rtech a vytřeštěnýma očima

vrhá na tank a vydává přerývaný ryk. To se smál, smál se šíleným

smíchem vzlétajícím k nebesům, byl to výsměch našim nepřátelům,

opojení z poznání neskutečné síly, radost, že dospěl k završení

svého válečnického života. Čepel se temně leskla, byla to čerň, jež

mu pohlcovala ruce a procházela celým mečem.

Udeřil nehmotnou zbraní. Byl jako noční bouře.

Čelo tanku se rázem s ohlušujícím skřípotem zbortilo ve zmač

kaný plech. Záď stroje se rozletěla v oslepujícím výbuchu bílého

5XB-1

CHCETE SE ZDOKONALIT

V KRESBĚ A MALBĚ?

PRÁVĚ PRO VÁS

JE NOVĚ OTEVŘEN

SALON UMĚNÍ

AKADEMICKÉHO MALÍŘE

MILANA FIBIGERA

V CENTRU PRAHY

V BLÍZKOSTI METRA

I. P. PAVLOVA.

BLIŽŠÍ INFORMACE NA

www.milanfibiger.com

A NA

www.salonumeni.cz


ohně. Ostré střepiny kosily vojáky, kteří nestačili uniknout. Plameny rozpalovaly zbroje do ruda, v nich zaživa upalovaly bolestí řvoucí muže. Některé zbroje explodovaly. Přeživší Asrijci se dali na útěk a opouštěli i druhý tank.

Úchvatná, veliká smrt! Slzy radosti se mi kutálely po tvářích

a rozhodným krokem jsem zamířil k tanku generála Erdaniho.

* * *

Generál byl mladý muž s krátkými havraními vlasy a jasně mo

drýma očima. Vězel v netknuté zbroji s groteskními, zlatem zdobenými výdutěmi kloubů. Na zádech měl nestvůrný, čtyři dlaně široký sekáč, jaký běžně používá asrijská pěchota. Stál mezi dvěma elitními vojáky v rudé zbroji na pozorovací plošině tanku, z níž přehlížel bojiště.

Především mě překvapilo jeho mládí. Navzdory jizvám v obli

čeji mu ještě nebylo ani dvacet. Stratég, který láme hiéralský odpor, byl ještě jinoch. Hotový génius. Navíc génius, jemuž zřejmě nechyběla jistá noblesa. Když na mě jeho tank namířil, autoritativně zvedl ruku a hlasitě ho zastavil. To by potvrzovalo zvěsti, že není rodem z Asrethu. Taková ušlechtilá gesta nemají generálové Říše ve zvyku, zpravidla je zajímá pouze účinné vedení bitvy.

Za rytmického sykotu zbroje složil ruce v železných rukavicích

na zábradlí.

„Očekával jsem tě, Thelíne Curmeriale! Znám tě,“ křikl.

Při té vrcholné urážce jsem stiskl zuby a pevněji jsem sevřel

šavli, z jejíhož jílce skapávala krev.

„Kdybys mě skutečně znal, pak bys věděl, že už nemám rodové

jméno,“ zařval jsem na něj vztekle.

„Ach, ovšem,“ odpověděl dobromyslně. „Jsi přece vzpomínač.

Při iniciaci vás zbavují jména. To je to první, nač zapomínáte.“

Jak to může vědět? Své jméno samozřejmě znám, ale nic už pro

mě neznamená: je to jméno kohosi cizího.

„Je to tak, znáš nás dobře.“ Překvapení mě přimělo lehce zmírnit

tón. „Chápu, proč díky tobě Říše tak úspěšně postupovala naší zemí. Byl bys skvělý protivník, kdyby ses jako sketa neskrýval za parokrystaly své zbroje!“

S mechanickým sykotem se napřímil.

„Chceš ukázku, máš ji mít,“ pronesl hlasem, v němž doutnal

vztek. „Skolím tě a pak připojíme Hiéral k Říši.“

Svižně přeskočil zábradlí a s pokrčenými koleny přistál před tan

kem. Zbroj dopad ztlumila. Jak se narovnával, ozývalo se pronikavé skřípění a unikala pára. Znechuceně jsem se ušklíbl. Hmátl dozadu a tasil tu svou nelidskou zbraň. Uchopil jsem šavli pevněji. Voják v rudé zbroji, který stál napůl zakrytý tankem za Erdanim, se chystal tasit.

„Ať do toho nikdo nezasahuje!“ štěkl generál.

Zaútočil se zvířecím rykem, nohy mu těžce zabušily o zem. Od

razil jsem

... maminka mi otírala čelo. Měl jsem vysokou horečku, díval

jsem se ven...

jeho útok. Od čepelí zasršely granátové jiskry. Zatočil jsem šavlí

a udeřil

... z výšin kláštera, viděl jsem modrající sníh, když se snesla noc

a prorážely jí hvězdy...

směrem dolů. Odrazil ji. Provedli jsme ještě několik útoků, ale

ani jeden jsme nedokázali prorazit soupeřovu obranu. Nakrátko jsme od sebe odstoupili, abychom nabrali dech.

„Jsi dobrý, Thelíne,“ pravil Erdani s úsměvem a ztěžka odde

choval. Se zbraní stále v ruce se napřímil. Pro jeho stroj jako by těžký sekáč nic neznamenal. Já však zarazil šavli do země. Válečník musí umět šetřit silou. „Víš ty, že jsem se o tebe hodně zajímal?“ pokračoval. „Prý ses oženil, prý máš syna. A já si myslel, že vzpomínači jsou samotáři.“

„Taky že jsme. Když nastane konec, zůstáváme sami tváří v tvář

zabývání.“

„Vážně?“ zabručel. „Tak kdy na ně zapomeneš?“

Zčistajasna pokrčil kolena. Motory zbroje se rázem rozběhly

a prudce jej na mě vystřelily se zdviženou čepelí. Uskočil jsem.

...včera večer jsme se s Omiliane odebrali do ložnice. Oběma

nám bylo jasné, že nastávající bitva bude patrně poslední. Vášnivě

jsme se milovali, nikoli však zoufale, neboť náš život patří naší

zemi, Hiéralu, a v naší cti není pro lítost místa...

Kdybych nečerpal z tak silné vzpomínky, Erdani by mě v tom

rozběhu bezpochyby převálcoval. Překulil jsem se a hned vstal. Ge

nerálovi ujely na blátě nohy. Nechal jsem se zmást jeho zdánlivě

noblesním chováním, ale to se už nestane. Je to však nebezpečný

bojovník, porazit ho může jen to nejlepší ze mě.

„Zdalipak nějaký život stojí za to být žit, vzpomínači?“ procedil

mezi zuby. „Jsi první, kdo přesáhl třicet pět let. Nač se dožívat ta

kového věku, když musíš zapomínat na radosti i strázně svého ži

vota?“ Opovržlivě si odfrkl. „Kdo ve skutečnosti jsi? Jak můžeš

takhle žít?“

„Zaslíbili jsme se cti našeho lidu,“ odvětil jsem.

Erdani zavrčel a vztekle udeřil sekáčem do země. Vystříklo

bahno a šlehlo mě do tváře. Nehnul jsem ani brvou. Pouze jsem

tiskl čelisti, svaly jsem měl napjaté, číhal jsem na jeho sebemenší

pohyb. Připadalo mi, že kanony už ztichly. Obalila nás sladká mlha.

Bitva, tato bitva za náš lid, za náš způsob života, se zřejmě omezila

pouze na náš souboj.

„Odpověz na mou otázku!“ naléhal panovačně. „Žijete v těch

vašich horách jako divoši, bráníte se veškerému vnějšímu vlivu.

Žádná vize pro budoucnost! Už po staletí žádná změna!“ Erdani

skoro řval. „Řekni mi tedy, Thelíne, k čemu takový příšerný ži

vot?“

Smutně jsem potřásl hlavou.

„Když to nedokážeš pochopit sám, nemělo by smysl ti to vy

světlovat. Tvrdíš, že můj život je strašný, ty, kdo obýváš města,

v nichž je pára tak hustá, že tam za dne vládne bílá tma? Ty, kdo

jsi zapomněl, jak chutná čistý vzduch? Ty, kdo svěřuješ svůj osud

vrtochům nějakého stroje?“

„Ty vrtošivé stroje, jak jim říkáš, právě lámou váš ubohý odpor,“

zavrčel Erdani.

Vzdychl jsem si. „Ano. Díky tvému géniu. Já však doufal, že se

setkám s velkým mužem. Zklamal jsem se.“

V generálově pohledu svitla ryzí nenávist. Vydal neartikulo

vaný, chraplavý křik a vrhl se na mě. Kapka

... zoufalství pociťované na clerdannské cestě... Vracel jsem se,

ale už jsem nevěděl proč...

štěstí a uhnul jsem. Náš souboj pokračoval. Neúnavně. Když

udeřil, jeho čepel se srazila s mojí. Když jsem se na něj vrhl, usko

čil. Když mě chtěl pod sebou rozdrtit, odkulil jsem se z jeho do

sahu.

Když jsem se snažil klamat tělem, předvídal to. Erdani byl jako

Asreth, bezcitný, prudký, slepý jako kamenná lavina. Moje šavle

však má oči k vidění. Údery jsem vedl přesně a nepřeceňoval ani

své síly, ani své vzpomínky.

Ale náš boj se vlekl! Mluvil-li Erdani pravdu, bylo třeba porazit

ho bez meškání, jen tak lze srazit morálku Asrijců v plném rozletu.

Mívám zvláštní chvíle, okamžiky, kterým matróny, jež si vesele

povídají pod barevně natřenými šindeli clerdannského tržiště, ří

kají nezapomenutelné. Tyto klenoty jsem ponechal na dně toku

vzpomínek.

Skryl jsem je pod pískem, jako losos skrývá svou snůšku. Pra

videlně jsem se k nim vracel, a jak je čas už svým prostým tokem

zkrášloval, lehce jsem se jich dotýkal, propracovával je a hýč

kal.

Když jsem vyskočil

6 XB-1


... Omiliane v modrých šatech s květinovým věnečkem právě pronesla manželský slib. Něžně jsem hleděl na tělo, které mi už bylo známo. Přátelé, z nichž jsem již tolik zapomněl, nám tleskali...

a když jsem sekl šavlí,

... něžně jsem si toho plačícího tvorečka přitiskl k srdci a pak ho rychle vrátil matce. Vyčerpaná Omiliane se na mě usmála, slzy v našich očích se poprvé setkaly, v náruči držela našeho syna...

očekával jsem, že protnu Erdaniho zablácenou zbroj! Kdepak, opět mi odrazil čepel, ale motory paže mu cvakaly, jiné strašně skřípaly, sekáč mu málem vypadl z rukou – a já se zalykal zabýváním.

Ustoupili jsme od sebe, oba jsme vrávorali po prudkosti mého úderu. Zdálo se mi, že zbroj ho už zcela neposlouchá, klesl jsem na kolena. Jeden voják se mu chystal jít na pomoc, ale generál na něj štěkl cosi, čemu jsem nerozuměl. Muž zůstal stát, zjevně mu to nebylo po chuti. V uších mi hučela krev. Srdce mi bušilo tak prud - ce, až jsem se málem dusil. Skoro jsem si ani neuvědomoval, jak mi po lících stékají slzy – takové je zabývání...

Představoval jsem si plavé vlasy sladké Omiliane, její úsměv a sílu, jak dokázala statečně a s láskou přijímat jedno mé zapomnění za druhým... Hry s Chirènem, mou nadějí a pýchou...

Věděl jsem, že je to má žena... Věděl jsem, že je to můj syn.

Ale i tak... Veškerá má láska odlétala jako hejno ptáků, ulétala a já se snažil ty droboučké opeřence zachytit, zatínal jsem pěsti, abych zadržel unikající písek... Ale když znovu zavanul vítr, zbyla jen zrnka přilepená na kůži. Miluji je. Ta láska však byla zdušená, jako by se jí část vypařila... a posílila mé zabývání.

Celý udýchaný jsem trávil ránu, již jsem si sám zasadil. Svíral jsem si břicho a sžírala mě pozdní lítost. Slyšel jsem neduživý sykot Erdaniho zbroje. Blížil se. Obětoval jsem celou hrst lásky k Omiliane a Chirènovi, a přesto ten démon přežil.

Co je to vůbec za člověka?

Pracně jsem zvedl hlavu k asrijskému generálovi.

„A ty... Kdo... jsi?“ vydechl jsem.

Erdani se usmál. V rysech se mu poprvé objevil náznak vlídnosti. Nefunkční pravá paže mu visela podél těla. Zbraň zasunul do pochvy na zádech.

„Je to už bezmála dvacet let, co se barbarští Dokrové pokusili o vpád na jižní hranici Hiéralu,“ říkal zasněně. „Všichni místní vzpomínači byli samozřejmě povoláni do boje. Jednomu z nich bylo lehce přes dvacet. Navzdory tradici své kasty se oženil s úchvatnou dívkou podobného věku. Ona dívka toho vzpomínače vroucně milovala – což ostatně svědčí o její tragické prostoduchosti.“ Uchechtl se. „V prvním roce jejich svazku mu dala syna.“

Klekl si proti mně a upřeně mi pohlédl do očí. Byl cítit cukrem, kouřem a rozpáleným kovem. Dál jsem se třásl zabýváním. Co ještě můžu obětovat? Jak ho porazit? Cítil jsem se tolik prázdný, tolik unavený...

Ale použiju svůj strach, vložím ho do čepele a obrátím vlastní slabost proti nepříteli.

„Barbaři ji zabili. A onen vzpomínač, místo aby snášel svou bolest a převzal odpovědnost za syna, se rozhodl, že na oba zapomene! Utekl za hranice...“

Erdani přiblížil kovovou ruku k mému obličeji, jako by mě to gesto mělo přesvědčit o věrohodnosti jeho slov. Prudkým gestem jsem ji odrazil. Podrážděně stiskl rty.

„... a začal nový život v Clerdannu. Jsem Erdani Curmerial. Opustil jste mne, otče.“

Zabývání, jež mi prve jen obestíralo duši, nyní zaťalo tesáky. Nepamatoval jsem se na něj! Nejasně jsem si vybavoval boj s krutými Dokry... Měl jsem pocit, že jsem přešel hranici vydán napospas zabývání... Z oné doby jsem v sobě nosil smutek, který jsem nikdy nedokázal překonat – zapomnění není nikdy zcela naprosté, zanechává stopu, obrys prázdna. Sklonil jsem hlavu.

Je to možné?

7XB-1


„Zanechal jste mě v rukou barbarů, otče. Poznal jsem osud, jaký

čeká nalezence v rukou Dokrů! Žil jsem v kleci s polodivokými lo

veckými psy! Musel jsem se s nimi rvát i o pelech ke spaní. Ale

když jsem jednoho zabil, pustili mě z klece. Vyrůstal jsem s nimi,

otče, stal jsem se šelmou mezi šelmami. Asreth později Dokry na

štěstí civilizoval. Říše se mě ujala jako všech válečných sirotků.

Konečně jsem dostal šanci, o niž jste mě připravil tím, že jste na

nás zapomněl, na matku a na mne.“

Levou rukou tasil zbraň.

„Ale já... když jsem spával v kleci a v dešti, na vás nezapomněl

ani na okamžik. Naučil jsem se hýčkat sebemenší vzpomínku, vy

tvářet si minulost a milovat ji. Později jsem na základě toho, co mě

naučil můj milovaný otec, vypracoval vítěznou strategii proti Hié

ralu.

Neboť Asreth mi nabídl budoucnost. Místo. Nikdo nerozumí

vzpomínačům lépe než já. A poznal jsem moc strojů.“

Když jsem k němu zvedl oči, jeho pohled postrádal jakýkoli cit.

Věděl jsem, že tento muž je mým synem. Neměl jsem sebemenší

důvod o tom pochybovat. Přesto však jsem k němu nic necítil. Byl

to nepřítel. Musel jsem ho porazit. Jedině na tom záleželo.

Nebál jsem se a nic mě nebolelo.

V dálce vystřelil kanon – palba stále více řídla.

„Erdani, je mi líto, žes toho tolik vytrpěl. Ale jestliže jsem na

vás dva tak zcela zapomněl, bylo to proto, že si to vyžadoval boj.

Měl bys to pochopit.“

Erdani se zcela přestal ovládat a obličej se mu zkřivil nesmírnou

bolestí.

„A jak víte, že to po vás požadoval boj... a že jste neutekl?“ opá

čil se slzami téměř se deroucími do očí.

„Jsem přece vzpomínač,“ odvětil jsem prostě.

Pokusil se svým nestvůrným mečem o kruhový úder, já však

útok předvídal a uskočil dozadu. A hned ho opětoval.

... Erdani, už k tobě necítím nenávist ani lítost nebo zklamání.

Jsem bojovník, city nemají v boji místo, jsem jen zbraň...

Provedl jsem výpad a svíral šavli oběma rukama.

... Fraéli, zemřel jsi v okamžení a v běsnivosti, v rozkoši a síle...

Erdani ji odrazil obrácenou stranou sekáče. Čepele o sebe třískly.

Vrhl jsem se na něj a

... Chirène, nikdo už nikdy nebude mít tu čest zapomenout tvého

otce...

vedl zbraň, na jeho hrdlo.

...Omiliane, mé srdce vplývá do mé zbraně, sbohem...

On však přesto unikl do oblaku té hnusné páry. To je ale bojov

ník! Zajímalo by mě, kdo to je. Čepel se smekla, vykřikl bolestí

a vzteky. Odskočili jsme od sebe.

Nepříteli stékala po obličeji krev. V žilách mi proudila hořko

sladká radost. Bylo tu vzrušení, pocit, že jsem čestně splnil svůj

úkol, a jakýsi pocit prázdna – ne, nevím, už nevím, co je to prázdno.

Této zbytečné znalosti se mi už nedostává. Ale kde se vzal ten cit?

Cítil jsem ke svému protivníku takřka bratrství. Jeden z nás zabije

toho druhého. Mohou si být dva muži bližší?

Jsem vzpomínač a nemám už co ztratit. Mé city umírají ve stej

nou chvíli jako mí nepřátelé. Mé emoce se přeměňují v činy. Zbude

jen ta podivná hořkost, jež je mou pýchou – zabývání.

Protivník na mě hleděl, zatínal zuby, vrčel jako vlk. Co je to tu

za zvíře?

Ta hořkost byla zbytečná.

Sebral jsem veškerou tu nesmyslnou frustraci, to zbytečné utr

pení. Vydal jsem poslední bojový křik. Nyní jsem to viděl zcela

jasně. K čemu shromažďovat tolik bezúčelné lítosti?

Abychom prožili právě tuto chvíli, a nic jiného! Mé konání bylo

jasné. Smál jsem se. Ach, jak já se smál! Nic nebylo důležité! Nic

z toho, co jsem si myslel. Nic, jedině tato chvíle. Má čepel ztem

něla. Z ruky se mi linulo černé světlo a zahalovalo zbraň až po hrot

a táhlo se dál. Stíny tiše třaskaly a v každém záblesku se odrážel

milion hvězd.

Nyní bylo možné všechno. Byl jsem jen konečno, čin.

Dál jsem se smál, vrhl jsem se s napřaženou šavlí na toho muže

ve směšné zbroji. Chtěl ji odrazit svou tak nepohodlnou čepelí. No

a co? Má šavle pronikla jeho zbraní, prošla kovem jeho krunýře

a hravě vjela do těla až po jílec.

Tvářil se překvapeně. U úst se mu zaperlil pramínek krve.

Ustoupil jsem. Vrávoral.

Na co jsem právě teď myslel? Myslel? Na co?

Na nic.

Na

nic.

* * *

Večer vjely do Clerdannu asrijské tanky.

Na plošině Útesů mezi rozervanými zbrojemi a troskami váleč

ných strojů se supové vrhli na Thelínovo tělo. Nikdo je už neměl

najít, ale na tom už pranic nezáleželo.

Šlo především o to, aby zůstala stopa v paměti Dějin.

Neboť když obyvatelé hlavního města Hiéralu spatřili zachmu

řené obličeje důstojníků, když viděli, že unaveným vojákům se ani

nechce jásat, pochopili, že Říše za toto vítězství zaplatila příliš vy

sokou cenu. Cenu, jež poznamená morálku vojsk a ohrozí i pověst

Asrethu. Byli poraženi, ale nikdo na ně už v Říši, ve svobodném

světě, nezapomene. Vzpomínači padli, zasadili však krutou ránu

asrijské nadvládě: vlili do ní jed pochyb a nejistoty, vzpomínku na

hrdinný odpor, která se navždy vryla do Dějin. Vydobyli si místo

v legendě.

A potom se Hiéralci začali usmívat a otevřeli svým bývalým ne

přátelům brány.

Poprvé vydáno v antologii Identités,

sest. Lucie Chenu, 2009

Přeložil Jan Hlavička

Ilustroval Karel Zeman

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

LIONEL DAVOUST

Francouz, nar. 1978, spisovatel a překladatel, žije v Rennes na

západě Francie. Původně mořský biolog se zaměřením na velryby

a delfíny, svému povolání se ale dnes věnuje už jen v rámci dob

ročinné pomoci. Do žánru vstoupil jako editor fantasy magazínu

Asphodale, v němž se francouzsky poprvé objevili např. Sapkow

ski či Miéville, poté přešel k překladům a od roku 2001 publikuje

rovněž kratší práce, jichž dodnes publikoval přes pětadvacet. Po

většinou jde o science fantasy se špetkou surrealismu. Jeho první

profesionální povídkou je „Tuning Jack“ (2004) v časopise Ga

laxies, mezi ty nejznámější patří i ve Státech publikovaná „L'Île

close“ (2008), za kterou obdržel Cenu Imaginales. Některé z po

vídek shrnul ve sbírce L'Importance de ton regard(2010). Svět

vytvořený v námi vydaném příběhu posléze rozvinul v hrdinské

fantasy La Volonté du dragon (2010), za který byl nominován

na všechna důležitá francouzská ocenění. Ostatně podobně si

vedla i sama kratší práce. V dohledné době by se rád do tohoto

světa opět vrátil. V současnosti pracuje na trilogii současných

thrillerů Léviathan započaté románem La Chute (2011), který

už začal sbírat další důležité nominace. Prastaré mýty a zakázaná

magická tajemství propůjčí hrdinovi série síly mimo rámec běž

ného chápání.


Solární panely na střeše se sice ještě choulily do sebe a po

spávaly, ale zároveň už je zachvátil nepokoj, jako by vycítily, že slunce vyjde co nevidět. Boris stál na okraji ploché střechy, kterou místní nájemníci, otcovi sousedé, postupně zaplnili všemožnými rostlinami v hliněných, hliníkových i dřevěných květináčích a proměnili, tak ve vysoko posazenou tropickou zahradu.

Nahoře panovalo ticho a prozatím i chládek. Boris miloval

jasmínovou vůni kladivníků, která se táhla podél zdí a houževnatě šplhala výš a výš, až zaplavila celou starou čtvrť kolem Hlavní stanice. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu a pak ho několika krátkými výdechy pomalu vypustil. Pozoroval při tom světla kosmodromu, zdvihajícího se jako přesýpací hodiny z tel - avivské písčité půdy, a světla pomalých suborbitálních letů, které vzlétaly a přistávaly jako pohyblivé hvězdy a zanechávaly za sebou na obloze třpytnou stopu.

Miloval místní vůni, vůni okolního města. Ten odér moře od

západu, divoké aroma soli a širé hladiny, mořských řas a asfaltu, opalovacího krému a lidí. Rád brzy po ránu pozoroval sluneční surfaře, plachtící na průhledných roztažených křídlech ve větru nad Středozemním mořem. Miloval vůni chladného, klimatizovaného vzduchu unikajícího okny, bazalky promnuté mezi prsty, miloval vůni kořeněné šavarmy, která sem stoupala z ulic a jíž vévodila kurkuma a kmín, miloval vůni ztracených pomerančovníků, které se dřív pěstovaly v hájích vzdálených od městské zástavby Tel Avivu a Jaffy.

Kdysi tu všude rostly pomerančovníky. Hleděl na starou čtvrť,

kde se oprýskané panelové krabice v přežitém sovětském slohu tísnily s nádhernými domy ve stylu Bauhaus, pocházejícími ze začátku dvacátého století a postavenými tak, aby připomínaly lodě – dlouhé křivky elegantních balkonů, malá kulatá okna, ploché, palubám podobné střechy, jako byla ta, na které stál...

Mezi staré budovy se mísily novější stavby, družstevní domy

v marťanském stylu s padákovými trubicemi místo výtahů, rozdělené uvnitř na malé a ještě menší místnosti, z nichž mnohé postrádaly okna...

Co se stovky let nezměnilo, to bylo prádlo visící na šňůrách

a v oknech, vybledlé blůzy a šortky povlávající ve větru. Klubka světel proplouvající dole ulicemi začala blednout a Boris viděl, že noc ustupuje, že se obzor zarděl a zrůžověl a že zanedlouho vyjde slunce.

Celou noc držel stráž u svého otce Vlada Čchunga, syna Wej

weje Čchunga (nebo Čchunga Wejweje, podle čínského zvyku uvádět nejdřív příjmení) a Julie Čchungové, rozené Rabinovičové. I Boris podle rodinné tradice dostal ruské jméno. Podle další rodinné tradice dostal i druhé, židovské. Trpce se při tom pomyšlení usmál. Boris Aaron Čchung – na vyzáblá, stárnoucí ramena mu plnou vahou doléhaly hned tři provázané tradice.

Prožil těžkou noc.

Kdysi tu všude rostly pomerančovníky... Zhluboka vdechl

odér starého asfaltu a nevyvanutých výfukových plynů, který se sice vypařil stejně jako pomerančové háje, ale přetrval coby vzpomínka.

Boris měl za sebou pokus o útěk, útěk před pamětí celého

rodu, kterou někdy v duchu označoval za kletbu Čchungových

nebo za Wejwejovu pošetilost.

Stále si na to vzpomínal. Jak taky jinak. Na ten pradávný den,

kdy Boris Aaron Čchung ještě neexistoval ani jako pouhá myš

lenka, kdy smyčka jeho já teprve čekala na zformování.

* * *

Stalo se to v Jaffě, na Starém městě, rozkládajícím se na

kopci nad přístavem. V sídle Druhých.

Čchung Wejwej vyjížděl kopec na kole a byl kvůli horku celý

zplavený. Nechoval k místním úzkým uličkám důvěru, ani

k těm na Starém městě, ani k těm v Adžami, čtvrti, která po

dlouhé době oživila svou někdejší podobu. Wejwej místním

problémům dobře rozuměl. Žili tu Arabové i Židé, usilovali

o stejnou půdu a byli kvůli ní na nože. Wejwej chápal, co půda

znamená a proč jsou za ni lidé ochotni zemřít.

Chápal ale i to, jak se pojetí půdy změnilo. Dnes už to slovo

neznamenalo ani tak cosi hmatatelného, jako spíš pomyslného.

Sám nedávno investoval část úspor do koupě jedné celé sluneční

soustavy v herním světě Cechy Aškelonu. Zanedlouho měly na

svět přijít jeho děti (Julia už byla ve třetím trimestru) a po nich

vnoučata a pravnoučata a tak dále, další a další generace, jež

budou vzpomínat na praotce Wejweje. Budou mu vděčné za

vše, co pro ně udělal, za skutečné i virtuální nemovitosti a za

to, co dnes hodlal zařídit.

Plánoval zde v rozdělené zemi založit dynastii, on, Čchung

Wejwej. Pochopil totiž to nejzákladnější, jako jediný si uvědo

mil význam cizinecké enklávy jménem Hlavní stanice. Na se

veru Židé (národ, k němuž budou náležet také jeho děti – ta

myšlenka ho znepokojovala) a na jihu Arabové, kteří se znovu

usídlili v Adžami a Menašije a budovali Novou Jaffu, město

z oceli, kamene a skla, tyčící se k obloze. Na severu ležela roz

dělená města, Akko, Haifa a další, a v poušti rostla nová, jako

byl Negev nebo Arava.

Arabové i Židé ovšem potřebovali své imigranty, své gastar

baitery, Thajce, Filipínce a Číňany, Somálce a Nigerijce. A po

třebovali svou nárazníkovou zónu, rozhraní, jehož úlohu plnila

Hlavní stanice, jih starého Tel Avivu, chudá, životem kypící

čtvrť... a především čtvrť na pomezí.

Hodlal v ní založit domov. Pro sebe, pro své děti i pro děti

svých dětí. Židé a Arabové alespoň ctili rodinu, podobně jako

Číňané, čímž se ostře odlišovali od zápaďáků s jejich nejužším

rodinným kruhem, napjatými vztahy a vlastním osamělým byd

lením pro každého. Wejwej se zapřísáhl, že u svých dětí nic ta

kového nedopustí.

Na vrcholu kopce sesedl z kola a otřel si zpocené čelo kapes

níkem, který za tím účelem nosil. Kolem projížděla auta a ode -

všad doléhaly zvuky stavebních prací. Wejwej na jedné ze sta

veb osobně pracoval s přistěhovaleckou partou složenou ze spo

rých Vietnamců, vysokých Nigerijců a pobledlých, pevně sta

věných Transylvánců. Všichni se navzájem dorozumívali po

9XB-1

Vůně pomerančovníků

(THE SMELL OF ORANGE GROVES)

Lavie Tidhar sunčinou, asteroiďáckou hatmatilkou, kterou tehdy ještě používal málokdo, a pomocí automatických překladačů v Uzlině. Wejwej pracoval v exoskeletu, pavoučím úchopem šplhal na věžáky a z výšky shlížel na město, moře a vzdálené lodě...

Dnes si ale vzal volno. Šetřil, aby mohl měsíc co měsíc po

sílat peníze svojí rodině v Čcheng-tu a aby nastřádal pro vlastní domácnost, která se brzy měla rozrůst. Zbytek našetřil na dnešek, na prosbu, se kterou vyrazil k Druhým.

Úhledně kapesník složil a podél cesty vedl kolo do labyrintu

uliček na Starém městě. Pořád tu byly k vidění pozůstatky starověké egyptské pevnosti, jejíž bránu zde před sto lety zrekonstruovali, a na řetězech tu dál visel pomerančovník zasazený ve stínu domů do těžké vejčité nádoby z kameniny. Wejwej neza - stavoval, dokud konečně nedorazil k příbytku Vědmy.

* * *

Boris sledoval východ slunce. Cítil se unavený, vyždímaný.

Celou noc dělal otci společnost. Vlad už skoro vůbec nespal, jenom proseděl hodiny v omšelém a děravém křesle, které před lety s nezměrnou námahou a pýchou přitáhl z jaffského blešího trhu – Boris si na to vzpomínal naprosto jasně. Dnes Vlad pohyboval ve vzduchu rukama a přesouval a přerovnával neviditelné předměty. Nedovoloval Borisovi, aby se připojil na jeho vizuál. S nikým už prakticky nekomunikoval. Boris tušil, že ony předměty budou vzpomínky, kterým se Vlad snaží navrátit řád, jistě to ale vědět nemohl.

Tak jako Wejwej pracoval dřív Vlad na stavbě. Při budování

Hlavní stanice šplhal po obří nedokončené konstrukci vesmírného přístavu, který se vyvinul ve svět sám pro sebe, v miniaturní městský stát, který si ani Tel Aviv, ani Jaffa nemohly plně přisvojit.

Ale to bylo dávno. Lidé dnes žili déle, jenomže mysl stárla

navzdory tomu, a ta Vladova byla starší než jeho tělo. Boris se vrátil ke dveřím v rohu střechy, do stínu zakrslé palmy. Solární panely se mezitím začaly rozevírat a rozpínat choulostivá křídla, aby lépe zachytily vycházející slunce a poskytly stinný úkryt rostlinám.

Družstvo nájemníků sem už před dlouhou dobu umístilo spo

lečný stůl a samovar a partaje se po týdnu střídaly v tom, která dodá čaj, kávu a cukr. Boris opatrně natrhal lístky máty z květináče stojícího poblíž a připravil si šálek čaje. Zurčení vařící vody v hrnku ho uklidňovalo. Čerstvá a ryzí vůně máty zavanula vzduchem a probrala ho. Zatímco čekal, než se lístky vylouhují, vrátil se s hrnkem na okraj střechy a shlížel na Hlavní stanici, hlučně se probouzející, aniž by se kdy vlastně uložila ke spánku.

Usrkl čaje a zavzpomínal na Vědmu.

* * *

Vědma se kdysi jmenovala Cohenová a šuškalo se, že je pří

buzná se svatým Cohenem z Druhých, ačkoli to nikdo nevěděl jistě. Dnes už si tu domněnku pamatoval jen málokdo. V temném a tichém kamenném domě prožila vědma poslední tři generace, jen sama se svým Druhým.

Jeho jméno, potažmo identifikátor, nikdo neznal, ale to

u Druhých nebylo nic výjimečného.

Ať už do Vědmina příbuzenstva patřil, nebo ne, měl Cohen

před domem malou svatyni. Sestávala jen ze skromného oltáře s porůznu nahromaděnými předměty zlaté barvy, tu a tam nějakým rozbitým elektrickým obvodem nebo něčím podobným

a neustále hořícími svíčkami. Wejwej se u svatyně přede dveřmi

krátce zastavil, aby rovněž zapálil svíčku a zanechal oběť, ne

funkční čip ze starých časů, draze koupený na bleším trhu pod

kopcem.

Pomoz mi dosáhnout mého cíle, prosil v duchu, pomoz mi,

abych sjednotil svoji rodinu a aby sdílela mé myšlenky, až tu

nebudu.

Na Starém městě panovalo bezvětří, ale staré kamenné zdi

vyzařovaly útěšný chlad. Wejwej na sebe pomocí nedávno in

stalované Uzliny upozornil dveře a ty se okamžik na to otevřely.

Vstoupil.

* * *

Boris onu vzpomínku vnímal jako poklidnou, ale zároveň

jako by v tu chvíli nastal jakýsi paradoxní přesmyk, náhlá a ne

vysvětlitelná změna perspektivy. Dědečkova vzpomínka mu pa

bleskovala v hlavě. Wejwej se sice vždy tvářil jako suverén, ale

podobal se výzkumníkovi, který se musí v neznámé krajině ori

entovat podle hmatu a intuice. Protože s Uzlinou nevyrůstal, dě

lalo mu potíže vyznat se v Rozmluvě, v tom nekonečném ště

betání lidských i strojových kanálů, bez kterého by si dnešní

lidé přišli hluší a slepí. Přesto dokázal vycítit budoucnost stejně

instinktivně, jako kukla vycítí nadcházející dospělost. Věděl, že

jeho potomci budou jiní než on a jejich potomci zase jiní než

oni, ale stejně tak věděl, že bez minulosti není ani budoucnost.

„Čchung Wejwej,“ uvítala ho Vědma. Wejwej se uklonil.

Vědma byla překvapivě mladá, nebo tak alespoň vypadala. Měla

krátké černé vlasy, tuctové rysy, světlou pleť a místo palce zlatou

protézu, při pohledu na niž se zničehonic roztřásl: Vědmin Druhý.

„Rád bych si nechal požehnat,“ vysvětlil Wejwej. Zaváhal

a pak Vědmě nabídl donesenou bonboniéru. „Něco na zub,“ řekl,

a pokud se mu to jenom nezdálo, žena ho poctila úsměvem.

V pokoji panovalo ticho. Až po chvíli Wejwejovi došlo, že za

to může utichající Rozmluva. Pokoj byl uzavřený před všedním

síťovým provozem, představoval útočiště chráněné pokročilým

šifrováním Druhých. Vědma přijala Wejwejovu bonboniéru, ote

vřela ji, pečlivě z ní vybrala jeden bonbon a vložila si ho do úst.

Chvíli zamyšleně přežvykovala, než dala sotva znatelným při

kývnutím najevo, že jí chutná. Wejwej se znovu uklonil.

„Prosím, posaďte se,“ vyzvala ho.

Wejwej poslechl. Židle s vysokým opěradlem byla letitá

a opotřebovaná, nejspíš z blešího trhu, říkal si. Byl to zvláštní

pocit, představit si Vědmu, jak nakupuje u stánků, skoro jako

by byla člověk. Což samozřejmě byla. To pomyšlení ho mělo

uklidnit, ale nějak nezabralo.

Pak Vědminy oči lehce změnily odstín, její hlas zdrsněl

a o něco se prohloubil. Wejwej znovu polkl naprázdno. „Co od

nás žádáš, Čchungu Wejweji?“

Teď za ni mluvil její Druhý, spolujezdec vezoucí se v lidském

těle. Kvantové procesory běžící ve zlatém palci... Wejwej sebral

odvahu a odpověděl: „Most.“

Druhý ho přikývnutím vyzval, ať pokračuje.

„Most spojující minulost s budoucností,“ vysvětloval Wej

wej. „Jakousi... návaznost.“

„Nesmrtelnost,“ povzdechl si Druhý. Zdviženou rukou se po

drbal na bradě, zlatý palec se zaryl do bledé lidské kůže. „Lidi

o nic jiného nestojí.“

Wejwej zavrtěl hlavou, přestože to nemohl popřít. Představa

smrti a umírání ho děsila. Věděl, že se mu nedostává víry.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.