načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/05 - redakce XB-1

XB-1 2012/05

Elektronická kniha: XB-1 2012/05
Autor: redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6626-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Lezli Robynová:  Anndroidka ze Zeleného domu

Ian McDonald: Sandžív a roboti

Vylar Kaftanová: Žiju, miluju tě, uvidíme se v Renu

John Barnes: Oceán jako sněhová vločka…

Domácí povídky

Jana Rečková: Ten rok, kdy jsi začaroval kaštany 

Vladimír Zábrodský: Bohyně salátu    

Kristýna Louthanová: Mezi dvěma světy  

Ivan Mls: Bufet U předsunuté hlídky

Milan Petrák: Tvorečkové

Publicistika

Pavel Klimeš: Svět Mass Effectu… 

Jason Sanford: Začátečnická tréma panenského romanopisce    

Julie Nováková: Biologie v literární SF   

Aleš Smutný: Cesta za podstatou kultovního filmu 

Martin Zhouf:  Čeští a Slovenští výtvarníci SF a F – Milan Fibiger 

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2016/01 XB-1 2016/01
 (e-book)
XB-1 2016/11 XB-1 2016/11
 (e-book)
XB-1 2012/06 XB-1 2012/06
 (e-book)
XB-1 2014/10 XB-1 2014/10
 (e-book)
XB-1 2017/02 XB-1 2017/02
 (e-book)
XB-1 2018/04 XB-1 2018/04
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

www.clubmarkbarvy.cz

vše pro průmyslové nátěry



2

XB-1

Časopis elektronicky Po celou dobu, co vycházíme, už je to (s jedním číslem roku 2010) třetím rokem, vedeme debaty o elektronickém vydávání našeho časopisu. Proběhla velká diskuze u nás na webu, přišly nějaké maily a na conech se kolem toho také točila řeč. Ve světě se prodej časopisů a knih v elektronické podobě šíří jako lavina. Ve Spojených státech prý činí kolem dvaceti procent veškeré produkce, v Ang lii je to kolem deseti procent. U nás tomu tak ani zdaleka není, ale podle toho, co vídám v tramvajích a metru, počet lidí, kteří si čtou a nemají v rukách časopis, noviny nebo knihu, ale jakýsi podivný kovový či plastový obdélník, přibývá jako hub po dešti. Na jednu stanu to chápu. Sám, kdykoli odjíždím někam na delší dobu, ať už je to dovolená nebo basketbalový turnaj, vláčím s sebou několik kilogramů papíru ve formě časopisů a knih. Většinou za pár dní stejně nemám co číst. Představa, že ve dvaceti dekagramech váhy si mohu s sebou vézt přes tisíc knížek, je velmi lákavá. Navíc když čtečky už začínají být finančně dostupné. Nedávno mě o tom jeden z mých kamarádů přesvědčoval slovy: „Dyť už to stojí jenom jako devadesát piv.“ Ano, v Čechách se už dlouho leccos přepočítává na piva, i čtečky. Na druhou stranu mít v ruce papír, ať už ve formě časopisu nebo knihy, je něco úplně jiného. Problém však je v tom, že náš časopis není, oproti všem ostatním časopisům na trhu, postaven na prodeji inzerce, ale časopisu jako takového. Je to takový přežitek z dřevních dob, kdy časopisy byly ještě určené k tomu, aby se četly, a nikoli, aby se v nich objevovaly tuny inzerátů na všechno možné. Holt časy se mění. Tedy u nás ani ne. Prostě jsme takový relikt. (Mezi námi, nějaký ten inzerát by se nám každý měsíc hodil jako sůl, ale to je jiná věc.) Na internetu se krade ve velkém. Nedávno jsem narazil na prakticky všechny Ikarie, které kdy vyšly a to nemluvím o knihách, nejen svých. Proto sehnat někoho, kdo by nám alespoň v nějaké míře zaručil, že pokud budeme prodávat XB-1 internetmo, nebude to druhý den „viset“ někde poblíž zadarmo, nebyl jednoduchý. Výběr a jednání však pokročily tak daleko, že toto číslo už je možné koupit ve formátu pro tablety Apple iPad na Apple AppStore. Uvidíme, co to udělá s prodejem našeho časopisu a s námi jako takovými.

Vlado Ríša

p.s. Asi si čtečku časem pořídím také (na dovolené a tak...), ale jsem už starý a zkostnatělý muž, takže stejně tvrdím, že papír je papír. o:)))) p.p.s. Čtečková XB-1 stojí 65 Kč.

Kde se dá sehnat

XB-1?

Na našem webu (www.caso-

pisxb1.cz)můžete najít všechny

prodejny, kde je možné koupit

XB-1, nebo si v onom seznamu

vyhledat prodejnu nejbližší va

šemu bydlišti.

Odešel Vlado Srpoň

* 9. 8. 1954 - † 18. 2. 2012

Vlado skonal po dlouhé a těžké

nemoci ve Vinohradské nemocnici

ve spánku.

V 80. a 90. letech patřil ke klíčo

vým osobnostem slovenského fan

domového života. Zakladatel

klubů SFéra a Fokus, spoluorgani

zátor knižních burz a aukcí,

z nichž se postupně vyvinul Istro

con. Jeden z prvních distributorů

Ikarie na Slovensku. Organizátor

Parconu 1990 v Bratislavě. V roce

1991 inicioval vznik Ceny Gus

táva Reussa, určené slovensky pí

šícím autorům fantastiky. Pravi

delně se podílel na vzniku sbor

níku Krutohlav, sestaveném z nej

lepších prací této soutěže. Byl za

kladatelem Slovenského syndikátu

autorů fantastiky. V 90. letech ve

doucí SF sekce Zväzu záujmových

združení.

Otiskoval publicistické příspěvky

o fantastice v řadě slovenských ča

sopisů, vytvořil pravidelné SF ru

briky v časopisech Mladé rozlety

a Nový čas.

CRWECON 2012

Už se blíží další ročník sleziny

všech komiksových fandů -

CRWECONU! Tenhle je už

sedmý v pořadí, což je, jak známo,

šťastné číslo (jestli se dostaneme

k třináctce, tak máme problém).

Opět se bude konat v Praze

v klubu Cross, na rohu Plynární

a Jankovcovy, kousek od metra C,

zastávky Nádraží Holešovice (vý

lez k tramvajím). A datum akce je

2. 6. 2012, program je od devíti

hodin do čtyř, pak už je volná zá

bava.

A co vás čeká? Komiksové před

nášky o filmu, novém DC, světě

Ultimates, nejzajímavějších ko

miksech minulého roku a vyhlá

šení ceny Fabula Rasa, ceny inter

netové stránky Comicsdb, kdy

o nejlepších komiksech hlasují

sami čtenáři.

Kromě toho tu bude i dražba ko

miksových originálů, vydavatelské

panely a samostatná manga sekce

i s promítáním filmů! A samo -

zřejmě i možnost nakoupit české

i zahraniční komiksy za výhodné

ceny!

Filmové novinky

*) Když se jeden jmenuje Victor

a zemře mu někdo blízký, měl by

se mít na pozoru. Od této rány

osudu totiž není daleko k rozhod

nutí mrtvou bytost oživit a mít

opět radost z její přítomnosti. Po

kud dodám název filmu, k němuž

jsem tento snad vše říkající úvod

ník sepsal – FRANKENWEENIE,

už je téměř jasné, co se v něm ob

jeví: mladík jménem Victor a jeho

mrtvý pejsek ... Animovanou

verzi Frankensteinova syndromu

natočil, pro hlasy hlavních postav

Winonu Ryderovou, Martina

Shorta a Catherine O’Harovou na

jal a se svým dílem mezi nás

5.10.2012 přijde Tim Burton.

*) Společnost 20th Century Fox se

rozhodla, že natočí plnohodnotně

celovečerní hranou verzi krátkého

filmíčku Aarona Simse ARCHE

TYPE. Příběh robota RL7 je téměř

srdcervoucí: umělá bytost utíká

díky „krátkému spojení“ (ale ne

spojoval bych to s legendárním

č. 5) před svými tvůrci, přičemž

ho kromě nich pronásledují i noční

můry, naznačující, že byl v minu

losti víc než jen hromadou plechu,

drátů, tištěných spojů a inteligent

ních pozitronů.

Přednosta stanice si pro sebe tiše pohvizdoval, když parní

vlak se supěním vjížděl do nevelkého nádraží v Bright River, a pohupoval se přitom na špičkách, odečítaje ze svých mosaz - ných cibulí čas příjezdu, aby jej mohl zanést do knihy jízd. Dostalo se mu upozornění, že dnes má očekávat důležitou zásilku, a proto hodlal osobně dohlédnout na vykládku nákladního vagonu. Ostrov Prince Edwarda skýtal jen skrovná povyražení a pan výpravčí byl zvědav, co bude řečený balíček obsahovat; měl totiž nařízeno jej hned po příjezdu opatrně rozbalit.

Vlak v oblaku páry pozvolna brzdil, až se úplně zastavil,

a pan výpravčí přelétl pohledem vagony, aby měl jistotu, že je vše v pořádku, než zmáčkl ozdobný, leč masivní knoflík na kapsičce u vesty. Knoflík slyšitelně zabzučel, načež vydal pronikavý hvizd, který cestující informoval, že z vlaku lze bez obav vystoupit.

Pan výpravčí pozdravil smeknutím čepice první mladou

dámu, která stanula na nástupišti, ale ta si ho nevšímala. Uhlazovala si sukni a rozhlížela se kolem sebe s téměř neznatelným úsměvem ve tváři.

Výpravčí přešel až úplně na konec vlaku, dávaje Oswaldovi

znamení, aby sledoval dění na nástupišti, přičemž přemítal, proč se ještě nedostavil vlastník zásilky. Cestou si trochu zašel, aby mohl zatáhnout za mosaznou páku na stěně přístroje instalovaného na nástupišti u dveří posledního vagonu. Stroj se s dýchavičným sípěním probral k životu, nejrůznější mosazná a dřevěná kolečka se roztočila a z několika výfukových ventilů se začala linout pára, jak se kožený pásový dopravník neochotně dával do pohybu. Pak výpravčí nastoupil do vagonu, rozžehl plynovou lampu zavěšenou hned u dveří a začal se automaticky probírat balíčky a zavazadly, aby je mohl naložit na běžící pás, který je dopraví do třídírny. Zastavil se u velké bedny uložené v tmavém koutě vagonu a pokryté silnou vrstvou prachu, která svědčila o tom, že už je na cestě velmi dlouho a určitě pamatuje víc vlaků než jen tenhle. Natáhl se pro lucernu a posvítil si na ni, když nejprve otřel z jednoho rohu prach, aby viděl razítko odesilatele.

LUMIERE – REPASOVÁNÍ STROJŮ A ZÁSILKOVÁ

SLUŽBA

Výpravčí spokojeně vytáhl svůj univerzální poštovní klíč

a vsunul ten rytý mosazný nástroj postupně do zámků všech kožených popruhů, které držely víko bedny zavřené. Při aktivaci klíče v zámku uslyšel nejprve slabé zabzučení, načež západka s cvaknutím vyskočila. Na okamžik strnul s rukou nataženou k víku a zauvažoval, co asi uvnitř nalezne. Stroje z velkých měst, a to i repasované, se v přímořských městečkách objevovaly jen vzácně.

Nakonec ho však přemohla zvědavost. Z razítka už vyčetl,

že bedna je příliš těžká na to, aby ji z vagonu dokázal odnést bez cizí pomoci, a tak k ní přiklekl, zkontroloval, zda jsou všechny zámky odemčené, a pozvolna nadzdvihl víko.

Zevnitř na něj hleděl pár zářivě zelených očí.

Nejdříve zamrkaly a pak na něj zaostřily.

Ty jeho zamrkaly také, velmi rychle, jak jeho mysl zaplavila

neuspořádaná změť myšlenek.

Z bedny se vynořila útlá ručka, která víko vyprostila z ne

hybného sevření pana výpravčího a odklopila je úplně. Vý

pravčí údivem otevřel pusu, zíraje na bednu v náhlém úžasu.

Matěj Cuthbert nikdy neplýtval slovy, ale v tomto případě už

jeho nemluvnost zašla přece jen trochu daleko. Stroj, to určitě!

V bedně se zrovna snažil posadit android. Pan výpravčí ještě

se žádným z těchto složitých strojů neměl tu čest, a nevěděl tu

díž, jak s nimi zacházet.

„Vy jste můj nový otec?“ zeptal se android.

Výpravčí poněkud roztržitě zavrtěl hlavou, než se vzpama

toval a vrátil se mu hlas. „Tvůj nový majitel tu bude každou

chvíli,“ opáčil nerudně a ukázal rukou ke dveřím vagonu. „Ne

počkáme na něj venku?“

Android se zahleděl ke dveřím a pak zase na něj. „Smím tedy

jít ven?“

Pana výpravčího znovu přemohl údiv. „Jistěže. Budeš muset,

chceš-li se setkat se svým novým majitelem.“ Zvedl se na nohy

a zaváhal, shlížeje na androida sedícího v otlučené bedně, ale

pak k němu natáhl ruku. Do dlaně mu vklouzla drobná ručka,

která ho zarazila svou vřelostí. Z jakéhosi důvodu očekával, že

pokožka androida bude chladná. Bez života.

Jako stroj.

Jenže místo toho teď v dlani svíral něco, co bylo k neroze

znání od dětské ručičky. Ta představa ho kdovíproč uklidnila.

Pomohl androidovi vylézt z bedny, a když posléze vystoupil

z vagonu, otočil se, aby viděl, jak se tak sofistikovanému stroji

bude zamlouvat jejich skrovné nádražíčko.

Android se obezřetně vynořil ze šera a pan výpravčí zalapal po

dechu. Ten stroj měl ženskou podobu! A to se až dosud domníval,

že všichni androidi dostávají do vínku androgynní vzhled.

Díval se, jak užasle vzhlíží ke slunci, jehož paprsky jí ozářily

tvář. V denním světle se její pokožka nazlátle třpytila, ale barva

pleti nebyla jejím nejvýraznějším rysem. Tím byly vlasy – kon

krétně dva silné, jasně rezavé copy spletené z měděných vláken,

které jí spadaly na záda. Ani ošuntělý námořnický klobouček ne

mohl zakrýt lesk těch jemných kovových pramínků o nic víc, než

mohly obnošené žluté šaty zastřít eleganci jejího zjevu. Byla sice

příliš štíhlá na to, aby působila opravdu žensky, a bradu měla tro

chu moc ostrou, aby ji bylo možno prohlásit za dokonale krásnou,

ale velké bystré oči spolu s prstíky zakončenými delikátními mo

saznými nehty jí dodávaly nefalšovaný půvab.

V jedné ruce nesla cestovní tašku, která zjevně pamatovala

lepší časy, ale androidka ji svírala s takovou starostlivostí, že

od ní pan výpravčí nedokázal odtrhnout oči. V životě by ho ne

napadlo, že android může mít vlastní zavazadlo; zřejmě bylo

uloženo v kufru spolu s ní.

Udělala krok vpřed a pomalu se otočila, jako by si chtěla

vtisknout ten pohled do paměti, ale když zaregistrovala běžící

pás, zvědavě k němu přistoupila a bez dalších okolků začala

volnou rukou manipulovat s rozličnými páčkami a kolečky na

boku přístroje, přičemž sebou trhla – ale neodtáhla se –, když

ji zasáhla pára linoucí se z jednoho ventilu.

Evidentně to nedělala poprvé. Svou útlou rukou dosáhla i do

těch nejhůře přístupných míst, kde to či ono seřídila s takovou

přesností, že za několik minut stroj k nelíčenému údivu pana

výpravčího běžel o poznání hladčeji. V seřizování však pokra

čovala, dokud dýchavičný zvuk přístroje nenahradilo tiché

3XB-1

Anndroidka ze Zeleného domu

(ANNE-DROID OF GREEN GABLES)

Lezli Robynová předení, a až poté se obrátila k výpravčímu, který vykoktal poděkování.

„Mně přece nemusíte děkovat,“ opáčila. „Tenhle stroj je pri

mitivnější verzí třídicích linek, s nimiž jsem ve svém předchozím domově pracovala každý den. Že je nesmírně potěštelné umět přijít na to, jak věci fungují, nemyslíte?“ Androidka však nečekala, až odpoví. „Aspoň já jsem si to vždycky myslela. Na stroji podávajícím optimální výkon je totiž cosi krásného.“

Výpravčí těžko mohl souhlasit více. Nedokázal z androidky

stojící před ním spustit oči. Byla naprosto úchvatná. Přemýšlel, kde je asi její nový majitel.

Pootočil se a ukázal směrem k nádražní budově. „Nechceš

na pana Cuthberta počkat v čekárně pro dámy?“

Naklonila hlavu, zvažujíc jeho nabídku i jeho samotného.

„Děkuji, ale není třeba,“ odpověděla. „Počkám venku. Fantazie tam má větší rozlet.“

Výpravčí se pousmál. Jak okouzlující děvče.

* * *

Matěj Cuthbert si androidku změřil pohledem z protějšího

konce nástupiště a zaváhal. Na konverzaci nikdy moc nebyl a hovořit s dívkami odmalička považoval za jeden z nejtrapnějších zážitků na světě, takže zjištění, že jeho nejnovější koupě má ženskou podobu, pro něj bylo notně skličující. Bylo mu řečeno, že obdrží prototyp, který nakonec nikdy nešel do výroby, ale ptát se po jeho pohlaví ho nenapadlo.

Navzdory své úzkosti však v sobě nedokázal potlačit jistý zá

jem. Androidi byli původně vyrobeni proto, aby nahradili dětskou pracovní sílu v továrnách, jichž ve velkých městech neustále přibývalo. Děti byly dlouhé roky často nejlacinějšími a v praxi nejupotřebitelnějšími pracovníky, jelikož díky svým drobounkým ručkám a tělíčkům uměly nejlépe manipulovat s jemnou mechanikou, a proto byla androidům pochopitelně dávána jejich podoba. Výrobci však brzy zjistili, že jejich klientela netouží po tom, aby noví pracovníci vypadali jako děti – neviňátka. Navíc se jim nelíbilo, že prototypy byly vybaveny rozvinutým logickým uvažováním, protože někteří lidé měli za to, že to dodává androidům individualitu, když se pak přizpůsobují nově nabytým vědomostem, a ještě by mohli dostat zálusk na jiné prožitky, které se jim nabízejí mimo pracoviště. V důsledku toho se androidi, kteří nakonec zaplnili továrny po celé Kanadě, vyráběli co možná nejúslužnější a nejandrogynnější, aby na sebe zbytečně neupozorňovali.

Matěj za živého boha nedokázal pochopit, jak je mohli po

važovat za vyspělejší model než původní prototypy, ale nehodlal si stěžovat. Jen díky tomu si totiž mohl dovolit ten ‚vadný‘ stroj, který teď seděl na nástupišti před ním.

Zhluboka se nadechl, vydal se k androidce – a přešel bez za

stavení kolem ní. V poslední chvíli mu došlo, že netuší, co jí má říct. Jaký pozdrav je vlastně vhodný pro androidku?

Došel až na konec nástupiště a chvíli tam stál, než se otočil

a zjistil, že androidka jej pozoruje s neskrývanou zvědavostí. Matěj v duchu rozvažoval, co si o něm tak vyspělý stroj asi myslí, jelikož na jeho zevnějšku nebylo skoro nic zajímavého. Byl vysoký a na ramena mu padaly dlouhé vlasy, které bývaly zamlada černé, ale dnes v nich už převažovala ocelová šeď. Chodil nahrbený, jako by i držením těla chtěl vyjádřit svou touhu nevyčnívat z davu. Ostýchavý úsměv, kterým androidku uvítal, když se konečně odhodlal k ní přistoupit, byl však vřelý a jeho oči laskavé. Než si stihl rozmyslet, jak ji pozdravit, androidka vstala a podala mu ruku.

„Vy budete určitě můj nový otec, pan Matěj Cuthbert ze Ze

leného domu.“ Potřásla mu rukou, stále svírajíc držadlo své ka

bely. „Já jsem Anna – Anna se dvěma n. Většina lidí si myslí,

že Anna je zkráceně androidka, a proto často vynechávají to

druhé n, když si to zapisují. Jenže to druhé n k tomu jménu pro

stě patří. Kdybych potkala nějakou jinou osobu, která by se jme

novala Anna, ale jen s jedním n, měla bych určitě pocit, že jí

něco chybí. Co myslíte vy, pane Cuthberte?“

Udiveně zamrkal. „No, já věru ani nevím.“ Byl sice obdařen

obyčejným selským rozumem, ale napadlo ho, jestli tím andro -

id ka nevyjadřuje svou obavu z toho, zda ji přijmou. A co je ještě

důležitější, je si vůbec vědoma toho, že to dělá? „Mohu ti vzít

tu tašku?“

„Děkuji, pane Cuthberte, ale není třeba. Unesu ji sama. Mu

sím ji nést tak, aby držadlo bylo nakloněné v úhlu 43 stupňů,

protože jinak vypadává. Stačí, aby bylo nakloněné o stupeň více

nebo méně a už kabele hrozí dvaaosmdesátiprocentní riziko

ztráty strukturální integrity. Je to hrozně stará kabela a já ji mám

moc ráda.“

Matěj se pousmál té nečekané kombinaci technického vy

světlení a lidského citu v Annině prohlášení, jež nepůsobilo ani

v nejmenším nepatřičně u stroje stvořeného k obrazu lidskému.

Pokynul androidce, aby ho následovala, a tak došli mlčky k jeho

koněm tažené bryčce, Matěj s očima sklopenýma k zemi a Anna

rozhlížející se neustále kolem sebe.

Vypadalo to, že ji uchvacují ty nejobyčejnější věci. Ani když

kolem nich projel jeden z těch převzácných a velmi drahých

parních povozů, na jehož kožené sedačce půvabně spočívala ta

dívka z vlaku chránící si bledou pleť krajkovým slunečníkem,

neodtrhla Anna pohled od starého tažného koně zapřaženého

do Matějovy bryčky.

„Pořád nemůžu přijít na to, co pohání vaši lokomotivu,“ po

znamenala po chvíli.

Matějovi zaškubalo v koutku úst a musel se odvrátit, aby před

ní skryl úsměv, když pochopil, že androidka ještě nikdy nevi

děla koně, natož takového, který každou chvíli upadal do na

prosté letargie.

Popošel ke koni a zlehka ho pohladil po krku, čímž ho přiměl

potřást hřívou a projevit první známky života. „Tahle bryčka se

neovládá žádnými páčkami na parní pohon. Stačí říct tadyhle

Samuelovi, kam ji má odtáhnout.“

Androidka zamrkala. „Samuel není stroj?“

„Ne,“ odpověděl prostě.

„A je tedy účelem tohoto stvoření sloužit lidem?“ vyzvídala

dál, naklánějíc hlavu ke straně.

Matějova ruka se zarazila uprostřed pohybu. „No, tedy, snad

by se to tak dalo říct.“

„Má také svobodnou vůli?“

Tentokrát to byl Matěj, kdo zamrkal. „Žije a pracuje na mém

statku.“

Navázala na něj, jako by se nechumelilo. „Protože nemá na

vybranou.“

„Správně.“

Zamyšleně přikývla. „Chápu.“

Matěje zaskočilo, jak autoritativním tónem to řekla. „Jak to?“

„Sama jsem vedla podobný život v továrně.“ Natáhla ruku

a opatrně napodobila Matějovo nedávné počínání. Její mosazné

nehty se zablýskly v dopadajících slunečních paprscích, když

přejížděla rukou po koňském krku.

Matěj ji chvíli sledoval a pak se otázal: „Vadilo ti to hodně?

Myslím, když ti pořád někdo přikazoval, co máš dělat.“

„Ne. Proč by mi to mělo vadit?“

4 XB-1


Matěj nevěděl, co na to říct.

Anna pokračovala dál, skoro až roztržitým tónem. „Ráda se

učím a baví mě pořád něco dělat. Taky mi dělá radost zjišťovat,

jak věci fungují. Pan vedoucí mi řekl, že je to výrobní vada a že

mě budou muset vyřadit. Nevěděla jsem, proč mám při

jít o práci, když jsem ho právě překvapila tím, že jsem

zastavila výrobu na hlavní třídicí lince v celém závodě,

abych zlepšila její výkon o 6,3 procenta, ale on už se se mnou

nehodlal bavit.“ Její ruka ustala v pohybu a kůň ji

zlehka šťouchl hlavou, aby ji přiměl pokračovat. „Na

konec musel zasáhnout otec.

Řekl panu vedoucímu, že vyřazení by bylo příliš defini

tivním trestem a že bych třeba ještě mohla být k užitku. Jen

mi není jasné, co tou poznámkou myslel, když už pro jeho

firmu nepracuji.“

Vzhledem k tomu, o kolik tento nákup odlehčil jeho ban

kovnímu účtu, bylo Matějovi naprosto jasné, jak byla Anna zmí

něné společnosti užitečná. Nebyl to však důvod, proč byla pro

dána, ale její naivita, co ho na ní fascinovalo nejvíce.

Cesta domů byla pro oba provázená dalšími objevy, jelikož

androidka nebyla k zastavení a její společník s povděkem kvi

toval fakt, že se od něj nečeká, že bude přispívat svým dílem

k rozhovoru.

„My dva si budeme znamenitě rozumět, pane Cuthberte.“

„Říkej mi Matěji.“

„Nejsem si jistá, odkud to vím ani proč mám pocit, že do Ze -

le ného domu patřím, ale vždycky jsem si myslela, že na světě

je víc...“

Androidka se odmlčela uprostřed věty a její křišťálově zelené

oči, nehybně upřené na oblohu před nimi, se rozšířily. Matěj

zpočátku nedokázal od Anniny tváře odtrhnout zrak v úžasu nad

tím, jak jí rysy ožily nelíčeným překvapením. Její zaujetí však

nepolevovalo, a proto stočil pohled od jejích podmanivých

rysů vzhůru k nebi, kde spatřil vzducholoď rozvážně plující po

obloze, s trupem omývaným zlatistou září zapadajícího slunce,

jak poklidně klouže z jednoho mraku na druhý.

Matěj měl co dělat, aby je vůbec rozeznal, ale byl si jist, že

Anna slyší ševelení obřího parního stroje vhánějícího horký

vzduch do gigantického plátěného balonu, pod nímž byla zavě

šená stará plachetnice.

„Jak úžasný vynález!“ vydechla androidka uchváceně.

Matěj se na ni udiveně zadíval. „Proč myslíš?“

Obrátila k němu rozzářené oči. „Tento stroj nám dává schop

nost létat, což musí být přenádherný zážitek. Jen si před

stavte, jaké to asi je, shlížet na svět shora! Určitě je to velmi

osvobozující pohled, nemyslíte?“

Přikývl. Ještě nikdy o tom takhle nepřemýšlel.

„Vás to snad nelákalo, proletět se v takovém stroji?“

„No tedy, to věru ne,“ odpověděl, zaskočen její dětskou

zvědavostí.

„Ach, Matěji, o kolik se jen ochuzujete!“ Oba znovu vzhlédli

ke vzducholodi a dlouhou chvíli ji společně mlčky pozorovali.

Matěj koutkem oka pozoroval Annu, překvapen tím, že tak vy

spělý stroj jeví takový údiv nad starou plachetnicí, která zjevně

pamatuje lepší časy. Plavidlo bylo připoutané k obyčejnému plá

těnému balonu a poháněné nejneohrabanějším parním strojem,

jaký kdy viděl, a to jen proto, aby jeho majitel mohl maximalizovat

své zdroje ve snaze udržet krok s nejnovějším vývojem doprav

ního průmyslu. Podle jeho názoru to byl důvtipný nápad, ale tohle

provedení mu nepřišlo zrovna bezpečné ani elegantní.

„Už jsem pracovala s mnoha stroji,“ pronesla androidka tiše

s očima upřenýma na vzducholoď pozvolna mizející za obzo

5XB-1


rem, „ale ještě jsem neviděla žádný, který by byl tak krásný.“

„Já ano,“ ozval se Matěj potichu a ostýchavě, jak měl ve

zvyku. „Tebe.“

Otočila se k němu s vykulenýma očima. „Ale já jsem jen oby

čejná holka.“

Nevinnost toho prohlášení ho vzala u srdce. Matěj toho nikdy

moc nenamluvil, ale teď doslova oněměl.

Vždyť ona se ani nepovažuje za stroj!

A přestože si to tehdy neuvědomoval, v tu chvíli ji za něj pře

stal považovat i on.

* * *

Anna zjistila, že získat si uznání spolužáků ve škole je úko

lem, k jehož zvládnutí neexistuje žádná uživatelská příručka. Když se ptala Matěje, jak si má najít důvěrnou přítelkyni, odvětil prostě: „Buď sama sebou,“ což ji zmátlo, protože nechápala, jak je vůbec fyzicky možné být někým jiným. Když však tutéž otázku položila jeho ženě, dostalo se jí úsečné odpovědi: „Koukej tyhle nesmysly pustit z hlavy! Dokážeš-li, že jsi toho hodna, přátelství si tě najde samo. Buď vlídná, ohleduplná a hlavně – drž jazyk za zuby a chovej se slušně!“

„Držet jazyk za zuby pomáhá při navazování přátelství?“

zeptala se Anna udiveně.

„Ty jsi mi pěkné kvítko, děvče! Jistěže ne,“ opáčila Marie

dotčeně. „To se jen tak říká – aspoň mezi lidmi. Jenže od tebe se koneckonců nedá čekat, že bys to věděla.“

Stará paní si povzdechla, nespouštějíc oči z androidky. Od

chvíle, kdy Matěj přivedl Annu domů, vzal klid a pořádek v Zeleném domě nenávratně za své.

„Musíme ji vrátit,“ sdělila mu, když se tehdy vrátil domů

s androidkou.

„Ale když ona je tak roztomilá,“ protestoval tiše, provázeje

pohledem Annu, která se zrovna seznamovala s uspořádáním domu a fascinovaně přejížděla rukou po těch nejnahodilejších věcech – jemné výšivce na ubrusu, listech pokojové rostliny nebo leštěném dřevě houpacího křesla. Ještě nikdy neviděla tak rozmanité povrchy.

„Matěji Cuthberte, vždyť jsme se toho androida rozhodli koupit

jen proto, aby ti měl kdo pomáhat v hospodářství. Děvče se k práci na poli nehodí, ani když je ve skutečnosti androidem. A my jsme moc staří na to, abychom dělali chůvu vadnému stroji.“

„Není vadná – je jen jiná.“ Matěj se odmlčel. „Dej jí šanci,

Marie.“

„Budeme ji muset dát do školy, už jen proto, aby si osvojila

základní pravidla společenské interakce.“

„Tak ji dáme do školy.“

„Ale k čemu nám bude dobrá, když se nám nevrátí peníze,

které jsme do ní vložili? Pořád ještě budeš potřebovat pomocníka na statek.“

„Přes den mi bude na pár hodin vypomáhat mladý Barry

a Anna mi může pomáhat před vyučováním i po něm.“ Zvedl ruku, aby předešel Mariině další námitce. „Normálního androida si dovolit nemůžeme. A věc se má docela jednoduše: ona se mi líbí.“ Zadíval se na svou ženu. „Nikdy jsem od tebe mnoho nežádal, ale teď žádám tohle.“

Marie si nesouhlasně odkašlala, ale spíš proto, aby zakryla

svůj údiv, než z nějakého niterného nutkání k protestu. Bylo to vůbec poprvé, co si manžel prosadil svou i přes její nesouhlas. Ten stroj mu musel opravdu padnout do oka. „Ať tu tedy zůstane,“ vyslovila se nakonec, „ale jen na zkoušku. Máme přece tříměsíční záruku, že?“

„Ano.“

„Když s ní po uplynutí té lhůty nebudu spokojená, budeme

ji reklamovat a žádat peníze zpět. A bez odmlouvání, Matěji.

Jsem ochotná nechat si ji tu jen pod touhle podmínkou.“

Matěj rozradostněně přikývl. Věděl, že navzdory té podmínce

si na své ženě právě vydobyl velký ústupek.

A tak každé ráno scházel Matěj dolů do knihovny, aby tu na

šel Annu ponořenou do některé z jeho knih. Když mu nadšeně

předváděla úryvky z divadelních her a v měděných vlasech jí

tančila záře pohasínajícího ohně, vypadala ještě víc jako dítě,

jehož podobu dostala.

Pak spolu probírali její nejnovější literární objevy z předcho

zího večera, zatímco Matěj snídal, a poté jim začal nový den,

kdy androidka pomáhala Matějovi dojit krávy, poklízet ve stáji

a nosit zvířatům seno, dokud nebylo na čase vyrazit do školy.

Během jednoho týdne si vytvořili příjemnou rutinu a Matěj

ke svému překvapení zjistil, že poprvé za posledních deset let

ho doopravdy těší vstávat ještě před rozedněním. Už po něko

lika týdnech školní docházky však bylo jasné, že Anně se nedaří

dělat stejně dobrý dojem i na spolužáky, kteří jí opakovaně dá

vali najevo, jak moc se od nich liší.

„Lidem se často nelíbí to, čemu nerozumějí,“ oznámila jí Ma

rie suše.

Anna se však dočetla o ‚spřízněných duších‘ a o tom, jak se

důvěrné přítelkyně dokáží povznést nad jakékoli vzájemné roz

díly, a jak řekla Marie, stačí jen dokázat, že je hodna toho být

dokonalou kamarádkou. A tak den co den chodila do školy, kde

se snažila zavděčit vynikajícím prospěchem. Měla hodně co do

hánět, když před Zeleným domem poznala jen život v továrně,

ale netrvalo dlouho a soupeřila s Gilbertem Blythem o titul nej

lepšího žáka ve třídě.

Zatvrzelost spolužáků tím však androidka příliš neobměkčila.

Jen nechápala proč. Nedělala snad všechno správně?

„Myslíš si, že jsi lepší než my, viď, Ann-droidko?“ rýpla si

Josie Pyeová, když Anna dostala svou první zlatou hvězdičku

za nejlepší diktát. Otočila se v lavici, aby viděla Anně do očí.

„Umíš taky napsat stroj?“

Anna se na ni udiveně zadívala. To je další zkouška? „S-t-r...“

„Musíš mít vždycky na všechno odpověď?“ přerušila ji Josie,

popuzená, že se jí dívku s měděnými vlasy pořád ještě nepoda

řilo vytočit.

„Nemá se snad na otázku reagovat odpovědí?“ opáčila Anna,

nevycházejíc z údivu.

Josie ji probodla pohledem a otočila se zpátky k tabuli, aby

s Annou nepromluvila ani slovo až do nepovinné hodiny kres

lení, která se dostala na pořad dne v podvečer. „Kreslení ti určitě

taky jde skvěle, co,“ utrousila.

„Nevím,“ odvětila androidka. „Ještě nikdy jsem to nezkou

šela.“

Žáci se usadili venku, aby zachytili na plátně majestátnost

povlovných lánů v okolí Avonlea. Anna ze svého místa viděla

střechu Zeleného domu vyčnívající mezi stromy na obzoru a tak

přesnými tahy a s bezchybným odhadem proporcí namalovala

nejdřív ji.

Poté se pustila do lánů, kde přepečlivě stanovila přesný odstín

trávy a namíchala si odpovídající zlatozelenou barvu. Za čtvrt

hodiny měla lány hotové a obehnané věrnými zmenšeninami

plůtků.

Zatímco Anna pilně kopírovala stromy na své plátno, učitel

obcházel žáky jednoho po druhém, aby viděl, jak pokračují,

a aby mohl z jejich rozmanitých vyobrazení jedné a téže krajiny

vyčíst něco víc o osobnostech jednotlivých studentů.

6 XB-1


Když došel k Anně, jeho obočí se pozvedlo v údivu nad zdařilostí malby, ale pak se svraštilo. „Inu, technicky je to dokonalé,“ poznamenal a usedl ke svému vlastnímu obrazu.

Diana Berry vzhlédla od svého plátna, zrovna když Anna začala črtat oblaka. Tmavovlasá kráska přelétla Annin obrázek pohledem a její modré oči se rozšířily úžasem. „Ach, Anno! Kéž bych uměla malovat alespoň z poloviny tak dobře jako ty!“

„S tvým vzhledem se obejdeš i bez talentu, beruško,“ ozval se odněkud zezadu Gilbert Blythe. Ostatní žáci se začali ušklíbat a z Dianiných očí se vytratil lesk, načež zaletěly zpátky k jejímu vlastnímu obrazu.

Anna zvedla zrak od svého mistrovského díla a zjistila, že oblaka se pohnula. Rychle začala jejich novým uspořádáním přemalovávat mraky, které už měla zčásti hotové.

Pak si všimla, že slunce mezitím změnilo polohu. Kleslo níž k obzoru a zbarvilo tak pole tmavším odstínem jantarové. Horečnatě začala míchat nový odstín zelené, aby jím překryla trávu, kterou namalovala původně.

Poté zaregistrovala, že kvůli posunu slunce se Zelený dům ocitl kompletně ve stínu, od něhož byl prakticky k nerozeznání. Anna jej proto pečlivě přemalovala na siluetu.

Když znovu zvedla oči od malování, uviděla, jak spodní strana oblaků začíná dostávat lososově růžový nádech, zatímco obzor se zbarvuje do broskvova. Slunce zapadalo.

Ve snaze udržet krok s proměnlivými barvami nadcházející noci zrychlila tahy štětcem k nadlidskému tempu – a pořád to nestíhala. Pokaždé, když se podívala, byl její obrázek opět nepřesný. Stromy už teď tvořily na obzoru jednolitou černou čáru a plůtky vrhaly na pole dlouhé stíny.

Nakonec přestala malovat, protože nevěděla, jak dál. Jelikož měnila barvu oblohy tak často a její ruka se štětcem se pohybovala tak rychle, nestihly jednotlivé vrstvy uschnout a lososově růžová se smísila s dřívějšími odstíny světlemodré. Nebe následkem toho dostalo nafialovělou barvu. Byl to uklidňující odstín, který obrazu dodával lehce romantické vyznění, ale Anna vnímala jen to, že nejde o přesné zobrazení.

Josie vyprskla. „Tak to vypadá, že Anna přece jen neumí všechno.“

„Neposlouchej ji,“ radila jí Diana s náznakem jízlivosti v hlase. „Josie myslí jenom na sebe.“ Zadívala se na Annin obraz. „Proč pořád měníš ty barvy? Ne že by to nevypadalo hezky,“ dodala spěšně, „ale předtím to nemělo chybu.“

„Ty barvy jsou úplně špatné.“

Přes rameno jí nakoukl Gilbert, jehož obvyklou nonšalanci přemohl zájem. „V jakém smyslu?“ zeptal se.

„Máme přece malovat tenhle pohled.“ Anna ukázala před sebe. „Ale ty barvy se pořád mění. Ten obraz už není přesný.“

„Malba nemusí být technicky přesná, aby bylo možné ji považovat za mistrovské dílo,“ vložil se do jejich hovoru učitel, z něhož byly nad horním okrajem plátna vidět jen světlé vlasy, aniž by zvedl hlavu od malování. „Obraz ožívá teprve tím, jak daný pohled interpretujete.“

„Tomu nerozumím,“ řekla na to Anna.

„Podívej se na ten můj,“ nabídla jí ostýchavě Diana.

Anna vstala a přešla k jejímu obrazu, který pak dlouho studovala.

„Ta oblaka mají špatný tvar.“

„Nemají špatný tvar, Anno. Jen jiný,“ opáčila Diana. „Je to otázka perspektivy. Podívej se důkladně.“

Androidka naklonila hlavu na stranu, jak měla ve zvyku, když přemýšlela, a pozorně se zadívala na mraky, které namalovala Diana. Možná byly trochu moc bílé. A tahy, jimiž byl

naznačen povrch mraků, byly příliš hrubé na to, aby dokázaly

zachytit lehkost jejich nadýchané struktury.

„Zkus si představit, že to nejsou mraky,“ přerušil její soustře

dění Gilbert. „Co jiného v nich vidíš?“

Anna se zaměřila čistě na tvar mraků a automaticky je začala

porovnávat s obrázky uloženými ve svých paměťových obvo

dech. „Jsou to zvířata!“ vyhrkla najednou a Diana se dala do

smíchu, zatímco oči androidky zaletěly vzhůru k obloze.

A opravdu mezi nimi rozeznala zbytky některých mraků nama

lovaných Dianou. Když se na ně zadívala zblízka, jako by mezi

nimi viděla králíka uhánějícího za obzor. „Jak jsi věděla, že to

máš udělat zrovna takhle?“ zeptala se nakonec.

„Jen jsem zapojila představivost,“ odpověděla Diana, jíž vše

chen ten zájem vehnal ruměnec do tváří.

„Ale androidi přece nemají představivost, nebo snad ano, Gil

berte?“ podotkla Josie, omotávajíc si pramínek vlasů kolem

prstu.

„Dej si pohov, Josie,“ usadil ji Gilbert. „Nikdo není doko

nalý. Jen nevěděla, jak se má dívat.“

Anna je neposlouchala. Pořád ještě se snažila zpracovat to,

co se právě dozvěděla. „Takže Dianin obraz je lepší než můj,

přestože ten můj je po technické stránce přesnější.“

Učitel se vyklonil zpoza svého stojanu. „Lepší není to

správné slovo. Její obraz je přesvědčivější.“ Odmlčel se, hledaje

slova, jimiž by to vysvětlil. „Tvůj obrázek nám ukazuje, jak ty

– nebo kdokoli tady – vidíš ta pole fyzicky, ale nic víc. Neříká

nám nic o tobě.“

Pečlivě jeho slova zanalyzovala a došla k závěru, že ona i její

obraz jsou nedostačující. „Takže jsem selhala.“

„Není třeba brát to hned takhle.“ Učitel si androidku chvíli

7XB-1

CHCETE SE ZDOKONALIT

V KRESBĚ A MALBĚ?

PRÁVĚ PRO VÁS

JE NOVĚ OTEVŘEN

SALON UMĚNÍ

AKADEMICKÉHO MALÍŘE

MILANA FIBIGERA

V CENTRU PRAHY

V BLÍZKOSTI METRA

I. P. PAVLOVA.

BLIŽŠÍ INFORMACE NA

www.milanfibiger.com

A NA

www.salonumeni.cz


měřil pohledem, vědom si toho, že se nejspíš ještě nikdy se selháním nesetkala. „Jen to znamená, že se máš ještě co učit.“ Vlídně se usmál. „A od toho tu máme školu.“

„Kde mám začít?“

Upřímný zájem v Annině hlase dojal dokonce i Josii.

„Tady a teď,“ odvětil učitel s úsměvem. „Pořád ještě nám

zbývá půlhodina denního svitu.“

Androidka se usadila ke svému stojanu, pevně rozhodnutá

nedat najevo, že ji učitel špatně pochopil. Dobře si pamatovala, co se stalo, když ji špatně pochopil pan vedoucí v továrně, a nechtěla, aby ji znovu prodali. Zahleděla se na svůj obraz.

Kde mám začít?

„Vidíš tam v dálce Zelený dům?“ zašeptala Anně do ucha

Diana, která se k ní naklonila ze svého místa. Anna přikývla. „Není to jen místo, kde bydlíš, ale taky tvůj domov. Co se ti vybaví, když se řekne domov?“

Diana sledovala, jak Anniny oči chvíli rychle mrkají a pak

začínají těkat po obraze. Vzápětí se Anna natáhla pro štětec a paletu a začala si míchat barvy.

Diana fascinovaně přihlížela, jak Anna začíná znovu nanášet

barvu na plátno. Rychlost, s níž se mezi oblaky na fialové obloze záhy vynořila vzducholoď, byla nade vši pochybnost androidí.

Jakmile bylo vzdušné plavidlo hotovo, omočila štětec po

stupně v několika barvách a naklonila se blíž. Následující minutu tak Diana viděla jen Annin měděný cop, zatímco androidka s puntičkářskou péčí domalovávala na siluetu chalupy svíčkou osvětlené okno, ale pak se zase narovnala a namočila štětec v kalíšku s černou barvou.

Chvíli malbu upřeně studovala, načež začala na poli u cha

lupy vytvářet drobounký obrys lidské postavy. Když k ní pak ještě přimalovala maličkého honáckého psa, Diana pochopila, že Annin obraz představuje Matěje vracejícího se do Zeleného domu po náročném dni stráveném prací na farmě.

Annina ruka u Matějova vyobrazení zaváhala a Dianu na

padlo, zda vůbec androidka chápe, jak okouzlující – a upřímný – obraz právě vytvořila: muže vracejícího se večer domů za světlem z kuchyně.

Ale pak Annina ruka vystřelila vzhůru a na přídi vzducholodě

se začala rýsovat další postava. Vypadalo to, jako by shlížela dolů na stavení, a když si Diana všimla, že má vlasy spletené do copu vlajícího ve větru, úplně sebou trhla.

Anna namalovala sebe samu, jak letí vzducholodí k osvětlené

chalupě podobně jako plachetnice k majáku.

Kdo tvrdil, že androidi nemohou mít představivost? pomy

slela si Diana vítězně, hledíc s úsměvem ve tváři na obrázek namalovaný její novou přítelkyní. Třeba je Anna má spřízněná duše.

* * *

Matěj vytáhl své hodinky a odklopil víčko, aby viděl, co uka

zují ručičky. „Je na čase jít do školy, Anno,“ pronesl potichu s vědomím, že ho i na druhém konci stodoly určitě uslyší.

Vzhlédla a překvapeně zamrkala. „Mé vnitřní hodiny mě ob

vykle upozorní předem.“

Matěj pobaveně přikývl. To, jak se u nejrůznějších projektů

často nechávala unést zápalem a zvědavostí schopnými přebít i ty nejzákladnější z jejích mechanických funkcí, jako byl například vestavěný budík, bylo jednou z věcí, které se mu na androidce líbily nejvíc. Věděl, že Marie a Annini tvůrci to považují za výrobní vadu, ale Matějovi to přišlo jako skrznaskrz lidská vlastnost.

Díval se, jak metodicky ukládá jeho náčiní zpět na místo

a pak přes stroj přehazuje plachtu.

„Už jsem to měla skoro hotové!“ stěžovala si.

„Tak to doděláš večer.“

„To by snad byl přijatelný závěr,“ odvětila.

Matěj se zasmál. Že by androidka trucovala?„Víš, má drahá

Anno, pokud to tvé zařízení bude opravdu fungovat a já už v ži

votě nebudu muset podojit krávu ručně, tak budu mít dost času

na to, abych tě naučil hrát šachy dřív, než půjdeš zítra zase do

školy.“ Usmál se na ni. „Byl by to také přijatelný závěr?“

Zdálo se mu, že jí zazářily oči. „Víc než jen přijatelný, Ma

těji.“ Naklonila hlavu a upřeně se na něj zahleděla.

Matěj pod jejím zkoumavým pohledem zrudl, a tak raději za

klapl své kapesní hodinky a láskyplně přejel palcem po ozdob

ných iniciálách vyrytých do víčka, chystaje se je uložit zpátky

na místo. Androidčinu zvědavost vycítil dřív, než ji sama dala

najevo. „Patřily mému otci,“ řekl tiše.

Na okamžik zaváhal a pak jí je podal.

Anna jako by chápala, jakého privilegia se jí právě dostalo.

Převzala cibule od Matěje s očividnou opatrností a obrátila je

ve svých útlých rukou, aby se mohla podívat na iniciály, které

už na věkovitém, zašlém kovu byly jen stěží rozeznatelné. Od

klopila víčko a vykulila oči. Ještě nikdy neviděla tak drobný

stroj. Za rytými mosaznými ručičkami zahlédla složité otáčející

se soukolí a navzdory barvám vybledlým působením času jí celá

ta věc přišla krásná.

Matěj jí svěřil hodinky na celou dobu jízdy, během níž se

slunce odráželo od Anniných mosazných nehtů, když si s nimi

hrála, zatímco on se pozastavil nad vyspělostí jejího mecha

nismu ve srovnání s jeho milovanými cibulemi. V průběhu de

vatenáctého století učinila výroba strojů značný pokrok a Matěj

přemítal, co asi přinese další století, je-li Anna vrcholem toho

stávajícího.

S bryčkou to začalo házet víc než obvykle, jelikož Samuel

musel kvůli noční bouřce překonávat mnohem více výmolů, ale

když Matěj vrhl postranní pohled na Annu, zjistil, že hodinky

svírá ochranitelsky ve své drobné ručce.

Když dojeli ke škole, vypadalo to, že se s nimi bude jen těžko

loučit, ale pak uslyšela, jak na ni volá Diana, a hned mu je vrá

tila, vyskakujíc z bryčky se svým obvyklým půvabem a nadše

ním.

Otočila se k Matějovi, aby se s ním rozloučila, a on jí sdělil,

že ji ve tři hodiny přijede vyzvednout.

„Není třeba, Matěji,“ prohlásila. „Gilbert Blythe říkal, že mě

doprovodí až k zatáčce, a já bych moc ráda viděla, jaké nové

květiny vyrašily od posledního lijáku.“

Matěj se pousmál, a zatímco se díval, jak odbíhá, aby se při

vítala s Dianou, napadlo ho, jestli si je vědoma toho, jak lidsky

to znělo.

Zavrtěl hlavou nad svou pošetilostí. Samozřejmě, že to ví.

Vždyť ona se ani nepovažuje za stroj!

Smál se, když se Samuel vydával s bryčkou na zpáteční cestu,

a domů přijel stále ještě s úsměvem na tváři.

„Proč ty si musíš pokaždé dávat tak načas, Matěji Cuth -

berte?“ uvítala ho Marie, když vstoupil do kuchyně, aby si se

svou ženou vypil hrnek čaje, než se vrátí k práci na statku.

Netušil proč, ale podle Mariiných hodin přicházel vždycky

pozdě. Vytáhl z kapsy své cibule, aby se podíval, kolik je hodin

– a zjistil, že jsou rozbité.

Zabolelo ho u srdce. Až dodneška ho ty hodinky nikdy ne

zklamaly a byla to jeho poslední hmatatelná vzpomínka na otce.

Zadíval se na ně zblízka a uviděl, že se část hodinového stroje

8 XB-1


za ciferníkem zřejmě uvolnila; když s hodinkami zlehka zatřásl, zaslechl, jak uvnitř rachtá něco kovového. Vše nasvědčovalo tomu, že v jeho milovaném chronometru se porouchala nějaká neopravitelná součástka.

Marie si všimla, jak se tváří, a vyzvídala, co se stalo. Když jí to oznámil, zeptala se: „Dělals dneska s těmi hodinkami něco, co jindy neděláš?“

Začal se v duchu probírat ranními událostmi. „Vlastně ani ne. Půjčil jsem je Anně, aby si je prohlédla, a ona je pak držela, když jsme se cestou do školy kodrcali přes výmoly.“ Udělal pauzu a zamyslel se. „Když nad tím tak přemýšlím, ty výmoly nás pěkně vyklepaly. Nedivil bych se, kdyby to zavinil některý z nich.“

Marie nevypadala příliš přesvědčeně. „Sledovals Annu po celou tu dobu, co je měla v ruce, Matěji?“

„To zrovna ne,“ odvětil, dumaje, co tím chce jeho žena naznačit. „Musel jsem se soustředit na cestu kvůli těm zatroleným výmolům.“

Marie se na chvíli odmlčela a pak se otázala: „Myslíš, že s nimi ta androidka mohla něco provést? Fungování přístrojů ji zjevně fascinuje.“

„Anna byla propracovaností mých hodinek úplně unešená,“ připustil. „Ale...“

„Zamysli se nad tím, Matěji,“ skočila mu Marie do řeči. „Má teorie dává smysl. Ty hodinky se za tvého života ani za života tvého otce jedinkrát nerozbily, až do chvíle, kdys je půjčil Anně na hraní.“

Logicky proti tomu Matěj nemohl namítnout vůbec nic, ale v hloubi duše věděl, že to není pravda.

Když se Anna odpoledne vrátila z procházky s Gilbertem Blythem, kytičku lučního kvítí v ruce, Marie na ni udeřila. „Neprovedla jsi něco se strojkem Matějových hodinek?“

Anna zaregistrovala znepokojení v jejím hlase a zneklidněla. „Co je s nimi?“

Marie si to vyložila v podstatě jako přiznání. „Takže ty víš, že s nimi něco je!“

„Kdepak, Marie,“ odpověděla Anna, „namouduši jsem to nevěděla.“ Zaletěla pohledem k Matějovi, který mlčky seděl na židli a sledoval jejich rozhovor. Anně věnoval vlídný úsměv na povzbuzenou.

„Chci slyšet pravdivou odpověď, Anno,“ pokračovala Marie. „Že ty sis s Matějovými hodinkami hrála tak dlouho, až jsi je rozbila?“

„Ne, Marie,“ odpověděla Anna po pravdě, jelikož netušila, kdy se hodinky zasekly.

„A kdo tedy?“ naléhala Marie.

Anna na ni jen beze slova zírala. Vštěpovali jí, že nemá hádat, pakliže nezná odpověď.

Marie ji propalovala pohledem a snažila se zachovat klid. „Teď mě pozorně poslouchej, Anno,“ řekla nakonec, zlověstně zdůrazňujíc každičkou slabiku. „Když se nepřiznáš, že jsi je rozbila a že jsi mi lhala, nepustím tě příští měsíc na Dianin narozeninový let vzducholodí.“

Anna v duchu bleskurychle zvážila jednotlivé možnosti a jejich následky. Když se nepřizná, že úmyslně rozbila hodinky, Marie jí neuvěří a nedovolí jí proletět se tou exotickou vzducholodí.

Když ale na druhou stranu zalže a přizná se, že je rozbila, Marie jí téměř určitě uvěří a dovolí jí proletět se s Dianou. Byla to zapeklitá situace – když bude lhát, dočká se odměny, a když řekne pravdu, stihne ji trest.

Co je horší – zalhat a udržet si její důvěru, nebo říct pravdu a vzbudit pochyby? Nakonec však nebyla rozhodujícím fakto

9XB-1


rem ani ta vzducholoď jako spíš touha udělat Marii radost tím, že jí řekne, co podle Anny zřejmě chtěla slyšet a čemu beztak už zjevně věřila.

„Rozbila jsem ty hodinky, když jsem si s nimi hrála,“ doznala

se nakonec.

Marie na ni dlouho hleděla, než promluvila. Pak pronesla:

„Tak dobře, Anno. Cuthbertové vždycky drží slovo, takže na tu vzducholoď samozřejmě smíš.“

„Děkuji,“ odpověděla Anna.

„Ještě jsem neskončila,“ dodala Marie chladně. „Jak jsem

řekla, Cuthbertové nelžou. A tys právě přiznala, žes mi lhala. To znamená, že nejsi a nikdy nebudeš Cuthbertová. Budu to muset s Matějem důkladně probrat. Asi tě budeme reklamovat a zažádáme si o vrácení peněz. Nejsi taková, jakou nám slibovali.“

Anna zírala na prázdné místo po Marii ještě dlouho poté, co

se Marie otočila a odkráčela.

* * *

Anna v nitru věděla, že je jiná než ostatní obyvatelé Avonlea

a že Matějovy hodinky bude umět opravit, jakmile se s touto skutečností smíří. Netušila, jestli si pravdu o sobě samé odmítala přiznat a úmyslně ji vytěsnila, nebo jestli byla prostě jen naprogramovaná tak, aby o ní nepřemýšlela, ale nyní jí musela čelit, pokud chtěla napravit škody, které bezděčně napáchala.

Sáhla po své cestovní kabele a poprvé od svého příchodu do

Zeleného domu ji otevřela. Uvnitř se nacházela sada nástrojů, z nichž některé byly podobné těm, jež použila při výrobě Matějovy automatické dojičky, ale jemnější.

Svou útlou rukou sáhla dovnitř a probírala se jimi, dokud ne

nahmatala ten, který potřebovala. Pak jej vytáhla a nějaký čas jej bez hnutí pozorovala.

Zaváhala, ale pak si rozvázala šněrování noční košile a zadí

vala se na stěží rozeznatelný panel, který se jí rýsoval na levé stra - ně hrudi. Přiblížila k němu pravičku s oním nástrojem, jelikož instinktivně věděla, co musí udělat, ale nemohla sebrat odvahu k dalšímu kroku. Pak se jí vybavila bolest, kterou spatřila v Matějových očích, když Marie prohlásila, že ji pošlou zpátky do továrny, a vzchopila se natolik, že dokázala přiložit nástroj k okraji panelu a zatlačit na něj, dokud nezaslechla slabounký bzukot tří otáčejících se mikrozápadek. Část jejího trupu se poodklopila a Anna ji chvíli upřeně sledovala, než do uzounké štěrbiny vsunula mosazný nehet palce, aby kryt odklopila úplně.

Jsem stroj.

To poznání ji zasáhlo s intenzitou fyzického úderu, když se

zadívala na to, co bylo pod krytem, a nějakou chvíli se nedokázala soustředit na nic jiného. Přestože kdesi v nitru to věděla odjakživa, stejně to pro ni byl šok, spatřit ve vlastní hrudi ta drobounká mosazná ozubená kolečka, hřídele, šroubky a měděné dráty složitě propojené s obvodovou deskou. Byl to pohled schopný vzbudit úžas dokonce i u androida.

Uvědomovala si, jak primitivní jsou ty hodinky ve srovnání

s ní, ale zároveň dobře věděla, jak důležité jsou pro Matěje, takže její odhodlání opravit je kvůli němu vzrostlo desetinásobně. Zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků vydávaných jejím tělem.

Tik, tik, tik, tik...

Náhle otevřela oči a bez rozmýšlení odsunula svazek mědě

ných drátů zakrývajících přesně ten mechanismus, který hledala. Zanalyzovala jeho jednotlivé součásti a rozeznala mezi nimi pár podobných těm, jaké byly použity při výrobě Matějových hodinek.

Tik, tik, tik, tik...

Prohrábla se věcmi v kabele, z níž posléze vytáhla maličké

pouzdro obsahující jemné hodinářské nástroje. Jeden z nich

uchopila a plynulým pohybem přeťala spojení mezi miniaturním

mechanismem a svou hlavní obvodovou deskou.

Tikání ustalo.

Androidčina ruka znehybněla. Dostavil se intenzivní pocit

ztráty, který jí bránil v soustředění. Neměla ponětí, jak dlouho

jí bude trvat, než se její tělo této změně přizpůsobí, jelikož do

slova ztratila přehled o čase, ale nakonec se jí podařilo zaplašit

ten pocit, že přišla o něco zásadního, když si uvědomila, oč víc

by byla přišla, kdyby musela opustit Zelený dům.

Opatrně položila ten maličký strojek před sebe na stůl a ve

světle krbu si jej prohlédla zblízka. Nejdřív jí blesklo hlavou,

že se snažila zbytečně, ale když vedle něj položila Matějovy ho

dinky a mohla jejich součásti porovnat snáze, zjistila, že mají

podobné uspořádání i velikost; lišily se jen v povrchové úpravě.

A pak jej uviděla – ten díl, který potřebovala.

S precizností, jíž mohou dosáhnout jedině androidi, jej Anna

pečlivě vyjmula a během krátké chvilky jej vsadila do hodinek.

Jakmile poslední součástka zapadla na místo, daly se cibule opět

do chodu.

Tik, tik, tik, tik...

Anna spráskla radostí ruce, jak to pochytila od Diany. Vě

děla, že to, co se jí právě podařilo, je mnohem důležitější než

veškerá práce, kterou kdy odvedla v továrně – nebo jí to alespoň

tak připadalo.

Prohlédla si svou bývalou součástku, kterou transplantovala

do hodinek, a důkladně prozkoumala svou práci, ale nenašla na

ní jedinou chybičku. Nová součást mezi ostatními vynikala tím,

že nebyla zašlá a měla zlatorůžový nádech, který obyčejná mo

saz nemívá. Navíc byla na pohled elegantnější a Anna zapochy

bovala, jestli Matějovi ta nesrovnalost nebude vadit.

Vrátila svůj hrudní kryt na místo a zašněrovala si noční košili,

načež metodicky uložila pracovní náčiní zpátky do kabely. Na

padlo ji, jestli nemá ještě vyčistit mosaz a vrátit tak hodinkám

jejich původní vzhled, ale přípravek, které obvykle používala

k čištění svých měděných kadeří, byl nahoře v koupelně a ona

nechtěla riskovat, že probudí Cuthbertovy.

Vzala hodinky, aby je odnesla do kuchyně, kde je Matěj ob

vykle odkládal, a vzápětí do někoho narazila.

„Anno! Okamžitě mi to dej!“ vyštěkla Marie, která stála ve

dveřích s lucernou v ruce. „Řekla jsem ti přece, že u nás už nejsi

vítaná, a to znamená, že v žádném případě nesmíš sahat na naše

věci.“ Šlehla po androidce výmluvným pohledem. „A zejména

na cennosti, které jsi už stihla rozbít.“

Anna se bála promluvit, protože dnes už ji její pusa jednou

dostala do problémů, a proto raději jen natáhla ruku.

Její němá poslušnost Marii zaskočila. Sklopila zrak k hodin

kám spočívajícím s dosud odklopeným krytem na té drobné

dlani a v duchu se zhrozila, s kolika dalšími památkami po ro

dičích si tu androidka po nocích hrála, zatímco ona a Matěj

spali.

Vzala si od ní cibule, zvedla je k očím, aby se přesvědčila,

jestli neutrpěly další škody – a málem ji ranila mrtvice.

Ty hodinky už zase fungovaly!

Nedokázala od nich odtrhnout oči – tak moc ji to překvapilo.

Pak si všimla lesklé nové součástky v srdci hodinového strojku

a zalapala po dechu. „Kdes to vzala?“ udeřila na Annu přísně.

Androidka zvedla ruku a přitiskla si ji na hruď v místech, kde

by se u člověka nacházelo srdce. „Tady,“ odvětila prostě, na

klánějíc hlavu ke straně.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist