načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/02 – Redakce XB-1

XB-1 2012/02
-10%
sleva

Elektronická kniha: XB-1 2012/02
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 45
+
-
1,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6618-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídkyMercurio D. Rivera: Tanec KawkawrúnůMaureen F. McHughová: Zvláštní ekonomikaJohn Barnes: Co se dá odestátDomácí povídkyMiroslav Hokeš: Pán opilých věžíJiří Kelbl: Když vzpomenu na InvaziMichal Sirotek: Jen prachVilém M. Nejtek: FlipPavel Houser: Ztracen ve ztraceném městěPublicistikaMartin Šust: Barnes, John (Allen)Františka Vrbenská: Váleční piloti na start! KKK pokračují!Jason Sanford: Proč je v pořádku, když science fiction...Ivan Adamovič: Život s pocitem úžasu 12Pavel Žďárek: Filmy za pakatelPravidelné rubrikyRozlet a kavárna Hana SolaFantastická vědaFilmfaroniádaVivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2012/09 XB-1 2012/09
 (e-book)
XB-1 2015/11 XB-1 2015/11
 (e-book)
XB-1 2014/05 XB-1 2014/05
 (e-book)
XB-1 2013/05 XB-1 2013/05
 (e-book)
XB-1 2018/06 XB-1 2018/06
 (e-book)
XB-1 2019/6 XB-1 2019/6
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

XB-1

Tolkienovo výročí 3. ledna uplynulo sto dvacet let od narození pana profesora Tolkiena, zakladatele fan- tasy. Nějak to uniklo scifistické obci i vydavatelům nejen papírových, ale i internetových médií. Zato si, kupodivu, vzpomněla Česká televize, byť v nekřesťanskou skoro noční hodinu (ve tři čtvrti na sedm). Docela mě to udivilo, když si uvědomím, jaký humbuk je kolem natáčení Hobita a předvánočního vypuštění prvního traileru. Možná by pan profesor měl radost, neboť neměl rád, právě tak jako jeho hobiti, zmatek a také přílišnou techniku. Tak jako všichni příznivci jeho díla jsem strašně zvědavý, jak dopadne film Hobit, a pevně doufám, že to nebude o nic horší než Pán prstenů. „Jisté“ záruky tu jsou – režisér, krajina na Novém Zélandu, herci... Škoda, že první část bude v kinech až v prosinci letošního roku a druhá až za další rok. Což je další věc, která mě mrzí. Chápu to, jde o peníze, jenže je to asi tak jako když se člověk těší, jak to bude pokračovat, pak zapomene, o co šlo, a je z toho celý otrávený. Samozřejmě tohle u Hobita nehrozí, i když... Filmové zpracování je něco úplně jiného než kniha a ostatně takhle si filmaři vypomohli už i u posledního Harry Pottera. Stejně by mě zajímalo, co by na to řekl pan profesor. Na film se těším a knihu si budu muset znovu přečíst, přece jen už je to hezkých pár let, co jsem ji naposledy držel v ruce. A jak jsem nedávno zjistil, i u nejlepších knížek, včetně vlastních, si člověk pamatuje základní dějovou linku, některé scény, ale hromada věcí mu z paměti vypadne. Takže v létě, nebo na podzim, vytáhnu Hobita z knihovny a pustím se do čtení.

Vlado Ríša

NOVÁ KNIHA

CHINY MIÉVILLA

Zatímco Milan Žáček, dvorní překlada

tel knih Chiny Miévilla, stále ještě bo

juje se složitě koncipovaným science

fiction románem Ambasadov (Embas

sytown, 2011 – více informací najdete

na stránkách nakl. Laser-books), ve

světě se už připravuje zbrusu nová au

torova kniha Moře na kolejích (Rail

sea, 2012), v níž se vrací ke své tvorbě

pro mládež. Tentokrát ovšem nepůjde o

carrollovskou fantasy, ale o něco docela

jiného, jak se také na spisovatelského

chameleóna sluší a patří. Pokud máme

věřit nakladatelským prohlášením (a ta

je třeba brát na vědomí obezřetně), mělo

by jít o jakousi obdobu slavného Moby

Dicka. Podle již zveřejněné anotace se

totiž děj točí kolem pátrání mladého

zdravotníka po mytickém krtku Moc

ker-Jackovi a to v dieselové lokomotivě

křižující ty nejodlehlejší koleje světa...

ZEMŘELA

ANNE McCAFFREYOVÁ

Velmistryně žánru Anne McCaffre

yová zemřela 21. listopadu 2011 na ná

sledky mozkové mrtvice ve svém do

mově v irském hrabství Wicklow. Na

rodila se 1. dubna 1926 v Cambridge

ve státě Massachusetts a při studiích,

jež dokončila v roce 1947, se věnovala

slovanským jazykům a literatuře. Svou

první žánrovou povídku sice publiko

vala již v roce 1953, ale fantastice se

začala blíže věnovat až ve druhé polo

vině šedesátých let, kdy publikovala

svůj románový debut Restoree (1967),

ale především oslnila svými Drakeny z

Pernu. Hned první dvojice povídek to

hoto cyklu jí za rok 1967 vynesly ceny

Hugo a Nebula, což byl úspěch, který

se jí posléze bohužel nikdy nepodařilo

zopakovat. Přesto se však dokázala

hluboce vrýt do paměti snad všech čte

nářů fantastiky po celém světě.

OPUSTIL NÁS

I DARRELL K. SWEET

Další smutnou událostí závěru minu

lého roku bylo úmrtí celosvětově zná

mého výtvarníka Dareela K. Sweeta,

jenž zesnul 5. prosince 2011. Narodil

se 15. srpna 1934 a proslul zejména

jako autor knižních obálek, které publi

koval od roku 1975 ve spolupráci se

snad kompletní nakladatelskou žánro

vou špičkou té doby. Jeho patrně nej

známější prací je série obálek pro ob

sáhlý cyklus Kolo času od Roberta Jor

dana. Mimo jiné je rovněž autorem ori

ginálních obálek Kronik Thomase Co

venanta od Stephena R. Donaldsona či

humoristického fantasy cyklu Xanth

od Pierse Anthonyho. Průřezem v jeho

tvorbě se stalo album Beyond Fan

tasy: The Art of Darrell K. Sweet

(1997).


Konfety ve větru.

Tak Annie popsala Kawkawrúny, když je poprvé spatřila, jak

se na míle daleko od nás vznášejí na bílé obloze, ohraničené dvojicí sluncí jako zarážkami na knihy.

Krčili jsme se na kraji útesu, stovky stop pod námi modré

vlny Rovníkového moře dorážely na břeh, pokrytý oblázky. V dálce povrch oceánu rušil rezavě červený vrcholek opuštěné věže. Desítky tisíc těchto nyní ponořených věží vztyčila dávno zaniklá civilizace ještě předtím, než stouply hladiny moří, a věže pak zůstaly o samotě roztroušeny po tomto vodním světě.

Naše transportní loď čekala za námi na kousku rovné půdy

na temeni stolové hory. Před pár měsíci, když jsem polkl něco málo Inspirace, jsem vynalezl krycí lodní pole, které nám umož - nilo proklouznout kolem hlídek na orbitě.

Annie mi podala dalekohled, zaostřil jsem ho na Kawkaw

rúny. Opeření tvorové na slunci jasně zářili. „Ještě je čas obrátit to a na všechno tohle zapomenout,“ řekla.

To bylo pro ni typické, předstírat, že se mi pokouší něco roz

mluvit ve chvíli, když už ví docela jistě, že jsem pevně odhodlán to provést. Později jí to dává možnost říct ‚vždyť jsem ti to povídala‘. Dokončil jsem ten náš obvyklý taneček tím, že jsem udělal kyselý obličej, zavrtěl hlavou a vrátil jí dalekohled.

Jedno slunce za námi zapadalo, druhé nám nad hlavou stou

palo na kobaltový obzor. Foukal ostrý vítr a moje žlutá bunda v něm hlasitě pleskala. Kapuci jsem si musel utáhnout.

Kawkawrúni nás touhle dobou svým bystrým zrakem určitě

zahlédli i na tu obrovskou vzdálenost. Když vítr na chvilku polevil, zvedl jsem se a zamával rukama nad hlavou. Dva Kawkawrúni usedli na vrchol vzdálené věže; možná si v té opuštěné ocelové konstrukci nad mořem vybudovali hnízda, než stouply hladiny oceánů. Jeden ze zbylých se však oddělil od hejna a zamířil k nám, s rozprostřenými křídly se vezl na větrných prou - dech, až se vznášel jen pár stop od kraje útesu.

* * *

Cizinci. Z úhlu, v němž mě podpíral dech světa, jsem roze

znal dva cizince na kraji skalního hřadu. Jeden z nich mával holými křídly – byl snad teprve kuře? – a dával mi najevo, že si se mnou chce hrát. Kroužil jsem a kroužil, ale oni mou výzvu k závodu nepřijali.

Proč mě tedy pokoušeli?

Pode mnou se čeřily modrozelené vody Velké matky, ples

kaly pode mnou o sráz, jako by si samy pro sebe hrály vlastní hru. Jedna moje polovina ještě spala po cestě přes oceán, jež trvala celé týdny.

Nechtěl jsem se budit, protože pak bych možná zatoužil

místo hraní odpočívat.

Cizinci se schoulili k sobě a přitiskli si k očím kruhové ka

meny. Kývali svými křídly bez peří doleva a doprava.

Tak dobře, pomyslel jsem si. Jdu k nim. Ale když dosednu,

jak se potom budeme honit mezi oblaky a vrhat se z výšky dolů,

potápět se do Velké matky a lovit slané úhoře? Jak budeme zpí

vat mezi kamennými výběžky a vyvolávat důmyslné ozvěny?

Že by se cizinci chtěli válet v prachu a koupat se se mnou?

Přiblížil jsem se, jak nejvíc to šlo, aniž bych přitom přistál –

opatrně, opatrně – a tak, aby přitom moje druhá polovina mohla

dál tvrdě spát.

* * *

Kawkawrún se vznášel ve vzduchu téměř bez pohybu křídel.

Jeho velká baňatá hlava se kymácela, jako by byla pro tenkou

šíji příliš těžká. Hranaté tělo, dvakrát větší než lidské, pokrývalo

jasně žluté a akvamarínové peří. Pod rozevřenými křídly vy

vstávaly dvě kosti jako předloktí, obličej měl znepokojivě zjed

nodušené jakoby lidské rysy: ostrá brada, vystupující modrý zo

bák namísto nosu nad otvorem beze rtů. Dokonale okrouhlá levá

zornice sledovala naše pohyby, zatímco pravé oko zůstávalo ne

přítomně upřené jiným směrem.

„Tohle je šílené,“ řekla Annie. Navzdory slovům jsem vní

mal její vzrušení. Prostě se dožadovala ujištění.

„Ne, všechno je v pořádku. Jenom nás pozoruje. Kawkové

bývají po migraci přes oceán krotcí.“

„Jak to vůbec víš...?“ Zavřela pusu. „Ach.“

Inspirace.

Anniina otázka mi připomněla, že mám zapnout překladač

ve sluchátku. Toho tlumočníka vynalezla ona, připomněl jsem

si. Annie, která měla potíže se středoškolskou španělštinou. An

nie s nulovými technickými vědomostmi, která celou dobu, co

jsme byli spolu, pracovala se mnou v baru u Nortona.

Zašťourala si v uchu, aktivovala vlastní překladač.

S rukama u těla jsem zvedl levé koleno, jak nejvýš jsem

svedl. Pak jsem natáhl pravou paži dlaní nahoru. Ale když jsem

se pokusil ohnout pravé koleno, prudký závan větru mě připravil

o rovnováhu, zavrávoral jsem dozadu.

„Ne!“ vyhrkla Annie. „Musí to být přesné!“

„To já vím!“ I když jsem neměl ponětí, jak to vím, ani jak to

ví Annie. Bylo to Inspirováno.

Začal jsem znovu: dvakrát zvednout levou nohu; třikrát pra

vou. Otočka. Natáhl jsem pravou ruku a zavrtěl prsty. Ohnul

jsem se v pase.

„Pomaleji,“ zašeptala mi v uchu Annie.

Šlehla po mně podrážděným pohledem, který jsem vídal až

příliš často. „Nech to na mně,“ řekla. Potřásla hlavou a nespo

kojeně mlaskla, načež se do příslušného úkolu pustila sama a za

čala tanec znovu od začátku.

Do pěti minut dokončila Pozvání k hovoru.

Kawk zahoukal a napodobil její dokonalé pohyby, načež pro

pracovaný tanec doplnil svezením ve větru. Potom napřáhl hůl

kovité nohy s početnými klouby, jako by se chystal přistát. Ale

zůstal ve vzduchu.

„Přátelé?“ promluvil. Jeho hlas zněl vrkavě i v překladači.

„Přátelé,“ odpověděl jsem.

3XB-1

Tanec Kawkawrúnů

(DANCE OF THE KAWKAWROONS)

Mercurio D. Rivera

Zatočil se ve vzduchu. „Tak si pojďme hrát, přátelé! Pojďme se honit v oblacích a potápět se...“

„Můžeš nám pomoct?“ promluvila Annie. „Kde je tvé hnízdo?“

Tolik tedy k obezřetné diplomacii. Potom, co jsme urazili tolik světelných let, se Annie nejspíš nechtělo našlapovat po špičkách.

* * *

Hrudní kost se mi prudce rozbušila, když jsem pochopil, že tihle dva nejsou kuřata. Cizinci sice měli barvy našeho lidu, ale nebyli to Kawkawrúni! Při pohledu na jejich ploché tváře a neopeřená těla jsem zavřeštěl tak zděšeně, že se moje druhá polovina málem vzbudila. Jeden z cizinců se choval, jako by si chtěl se mnou hrát, a začal dávat signály, že chce mluvit. Potom si to rozmyslel. Možná byl moc plachý. Druhý cizinec – mnohem přátelštější než první – jeho pozvání dokončil. Ale uměli vůbec mluvit kawkawrúnsky? Mezi sebou se domlouvali jazykem, který jsem nikdy neslyšel; hlubokými vrčivými zvuky, jaké vydávají mimiseti.

Ten blíž ke mně sáhl do svých podivných obalů, které jsem si spletl s peřím, vyndal blyštivý oblázek a umístil si ho z boku do hlavy. Kamínek vzplanul jako blesk, polekal jsem se. Jejich řeč se změnila z kloktavé hatmatilky v uklidňující kawkawrúnské kvíkání a švitoření.

„Můžeš nám pomoct?“ zeptal se cizinec. „Kde je tvé hnízdo?“

Poskočil jsem ve vzduchu, potěšen, že cizinci umějí mluvit. Chtěli být mými přáteli! Jedině přátelé žádají druhé o pomoc. Zarazil jsem se. Ale proč chtějí vidět mé hnízdo?

Pocítil jsem, jak se má druhá polovina neklidně pohnula.

„Pojďte, přátelé,“ pozval jsem je.

Klesl jsem od kraje plošiny a slétl do jeskyně asi sto stop pod námi, kde jsem si před mnoha měsíci postavil hnízdo. Dech světa mě podpíral, když jsem čekal a čekal, až cizinci slétnou za mnou. Nakonec jsem se vrátil nahoru, abych zjistil, co je zdrželo.

Přistihl jsem je při velmi podivném chování.

Oni pelichali! Shazovali své vnější vrstvy a odhalovali další, také podobné peří, ale ohavně černé. Kdyby takhle vypadali, když jsem je poprvé zahlédl, nikdy bych si s nimi nechtěl hrát. Někde vskrytu, ještě než jsem pochopil, že jde o cizince, mě napadlo, že bychom si mohli trochu zalaškovat nad mraky a vyhřívat se na slunci. Ale nic víc.

Místo aby letěli, spustili přes kraj útesu dlouhé šňůry, podobné úponkům, a pevně je sevřeli. Vznášel jsem se vedle nich, zatímco se kroutili dolů na šňůrách jako kankapiky ze Zelených ostrůvků, když se pomalu sunou z vysokánských stromů. Trylkoval jsem na skály a vytvářel úžasné ozvěny. Ale cizinci zůstávali potichu.

Nebyla s nimi žádná zábava.

Sbírali z puklin ve skalách jídlo. Třeba si nechtějí hrát, protože mají hlad? Ale oni nejedli, jen něco zakrákali a upustili jídlo do Velké matky, což vůbec nedávalo smysl.

* * *

Sevřel jsem lano a slanil po srázu o dalších pět yardů. Annie mě o pár stop nade mnou následovala. Svlékli jsme si žluté

4 XB-1


bundy s modrými rukávy, abychom nepřilákali pozornost dalších tvorů. Jeden nám bude stačit.

Kawk zavřískl hlasitěji, když jsme sestupovali. „Ta věc teda

nebude krotká ani náhodou!“ křikla Annie. Stěží jsem ji ve skučení větru slyšel.

Teď bude opatrná, pomyslel jsem si, když už tomu tvorovi

naplno oznámila, že nás zajímá jeho hnízdo. Můj přítel Gilbride, xenobiolog, který nám doma na Zemi dovolil usrknout Inspirace, nás upozorňoval, že tihle tvorové mají složité rituální tance a jejich nálada se může v jediném okamžiku změnit z poddajné v útočnou. Kawkové nemají pohlaví a všichni mohou snášet vejce, ale jinak toho o nich s jistotou víme jen málo. Ještě méně je nám známo o vyhynulých mimozemšťanech, jejichž civilizace na tomto světě kdysi vzkvétala.

Inteligentní život byl natolik vzácný, že Exospráva prohlásila

svět Kawků za zapovězený všem kromě antropologů a xenobiologů – což jsme my dva nebyli.

Na skalnatých výběžcích srázu se objevily tmavé skvrny. Jes

kyně, do níž Kawk předtím vlétl, se otevírala nějakých dvě stě stop pod námi. Ten tvor se projevoval tak dětsky. Doufejme, že je dost zralý na to, aby měl hnízdo.

Kawk se nebezpečně přiblížil, třepetal se stěží dvě stopy ode

mě. Vytáhl jsem pistoli z pouzdra a zamával jí na něj, ale on necouvl.

Najednou Annie zavřískla, výkřik se ztratil ve vyjícím větru.

Jednou rukou se držela rozhoupaného lana, druhou si plácala po pažích, po hlavě a strhávala si kapuci.

Do paže mi vystřelila bolest. Podíval jsem se dolů. Na zápěstí

mi seděl jakýsi hmyzovitý tvor o velikosti kraba a kýval tykadly. Smetl jsem ho a mrštil jím do oceánu.

Další bodnutí na noze. A na zádech.

Pustil jsem se a padal. Houpal jsem se v kruzích, zavěšený

na postroji kolem pasu.

Tvorové podobní škorpionům, jimiž byl útes posetý, se rojili

kolem nás.

Dál jsem je shazoval z paží a nohou a vrhal je do moře. Ně

kterým se podařilo zalézt mi pod batoh, na ty jsem nedosáhl.

Zaskřehotání.

Kawk se ke mně vrhl a zobákem ze mě hmyz odtrhával, za

kláněl hlavu a vcelku tvory polykal. Jako střela poletoval mezi mnou a Annií a hltal ty černé kraby. Vlna skvrn na stěně brzy ustoupila, hmyz zalezl do trhlin v útesu.

„Jsi v pořádku?“ zavolal jsem.

„Ach Bože, Bože, Bože...“ Annie se dál snažila setřást hmyz,

ačkoli už tam žádný nebyl. Světlý ohon jí visel přes levé oko.

„Už od té jeskyně nejsme daleko.“ Snažil jsem se ji uklidnit,

i když ve skutečnosti jsem nejspíš uklidňoval sebe. Nakonec jsem začal znovu sestupovat a ona mě následovala. Pravou rukou jsem povolil lano a slaňoval dolů po skále, přitom jsem se vyhýbal převisům.

Kawk, tichý a zjevně přejedený, se držel blízko nás ve víří

cích vzdušných proudech. Do jeho těžce dostupného hnízda jsme dorazili o hodinu později.

* * *

Cizinci se schovávali v mém jeskynním hnízdě a nechtěli vy

lézt a hrát si. Mysleli si snad, že je půjdu hledat? To by ovšem

znamenalo, že budu muset přistát, a to probudí mou druhou po

lovinu. Neměl jsem na vybranou.

Narovnal jsem nohy a zavrtěl drápy na prstech. Pak jsem vlétl

do vchodu. Cizinci, kteří se krčili vzadu, se drápali dál ode mě

a drželi si ruce před tvářemi. Vypadalo to velice směšně. Roz

táhl jsem křídla a dosedl.

Když jsem pod bosýma nohama ucítil chladný kámen, pro

budil jsem se.

Jako když se slunce vynoří z oblačného příkrovu, hlava se

mi vyčistila a znovu jsem se cítil celý.

Stáhl jsem křídla do vaku na zádech a protáhl si nohy. Po to

lika týdnech letu se chůze zdála nepřirozená. Promnul jsem si

peří na levé straně hrudi, slepené mořskou solí; tahle strana těla

mi připadala po mnoha dnech bdění unavená. Během velké mi

grace obě mé poloviny střídavě spaly.

Pak mi mé druhé já připomnělo, že mám ve svém obydlí ci

zince. Nejspíš mě to nemělo překvapit. Nebyli to první návštěv

níci, kteří se zajímali o naše snůšky, pokud se tedy dalo věřit

pověstem. Jenomže až dosud jsem o pravdivosti těch pohádek

pochyboval.

Tvorové si doprostřed obličeje umístili trojúhelníkovitý

modrý kryt v pokusu napodobit zobák. Nepochybně projev

úcty. Nějak si obnovili ten hezký modrožlutý vzhled a obezřetně

se blížili. Oba si přitiskli ruku k odpudivému laloku kůže po

straně hlavy, kde se lesklo cosi třpytivého. Potom předvedli ta

nec Zdroje života, pečlivě, byť těžkopádně; s přesnými pohyby

paží a nohou. Ti tvorové byli malí, ale podle zvuku jejich dupání

dost těžcí. Úžasné. Pověsti hovořily o cizincích, kteří podnikali

takové cesty, že naše tahy v porovnání s nimi bledly – pouti

z ostrovů nad oblaky, z míst tak vzdálených, že by let k nim za

bral celý život – a také o tom, že náš osud bude navždy spojen

s jejich. Podle těch bájí takoví návštěvníci kdysi na úsvitu času

dopravili naše lidi k Velké matce. Ovšem tihle tvorové s plo

chými obličeji a bez křídel se nepodobali cizincům, jak je po

pisovaly pověsti.

Rozhodl jsem se přidat k jejich tanci Zdroje života. Byli oto

čení čelem ke mně a já napodoboval jejich dokonalé pohyby –

nebo snad oni napodobovali mé? – a dočista jsme se ztratili

v tanci. Napjal jsem nohu, rozevřel křídlo, nadmul hruď. Ne

tančil jsem pouze ze zdvořilosti, ale také z upřímného okouzlení

těmi tvory.

Když jsme skončili, jeden z nich ke mně přistoupil. Lesklé

předměty v lalocích u hlavy stejně jako předtím červeně blikaly

a přetvářely jejich hrubé vrčení do známých vysokých hvizdů

civilizované řeči.

„Děkujeme, že jsi nás sem dovedl,“ řekl cizinec.

„Není zač,“ odvětil jsem. „Jak bych mohl odmítnout útočiště

větrem znaveným?“

„Mluvíš... odlišně.“ Nedokázal jsem číst ve výrazu cizincovy

ploché tváře – jak se vůbec mohl bránit bez ostří skutečného zo

báku? –, ale jeho tón vyjadřoval překvapení.

„Než když jsme se bavili dříve?“ Zasmál jsem se. „A cos če

kal?“ Koneckonců jedna moje polovina tehdy spala. Teď byly

vzhůru obě mé části.

Tvorové si opakovaně vyměnili pohledy, než mě oslovili; ur

čitě šlo o nějaké jejich bizarní rituály.

„Tomu nerozumím,“ pravil jeden z nich.

5XB-1


Snad jsem jim přiznával víc úcty, než zasluhovali. Pokusil

jsem se pohrdání zakrýt, ale i tak se prodralo na povrch. „Při velké migraci z našich jižních hnízdišť až sem trvá let osmnáct dní. Zvládnout tak dlouhou cestu by nebylo možné, aniž bychom střídavě nespali.“

„My?“

„Ovšem, my oba.“ Ukázal jsem na svou levou stranu a pak

pravou: toulavou a hnízdící, lehkomyslnou a vážnou, vřelou a chladnou. Rozeznají vůbec tihle cizinci rozdíl mezi nahoře a dole?

Stiskli si uši a rozmlouvali spolu těmi hrdelními vrčivými

a skučivými zvuky, takže jsem jim nerozuměl. Připadalo mi to nevychované. Na druhé straně jsem si uvědomil, že ani já jsem neprojevil valnou zdvořilost. Jakkoli jsem byl sám unavený, oni na tom jistě byli ještě hůř – vzhledem ke vzdálenosti, kterou při migraci urazili. A já jim ani nenabídl jídlo a pití.

Učinil jsem tedy nabídku; vyvrhl jsem trochu sladkého san

lopu, ale oni ho nepřijali.

Nemělo mě to překvapit, když předtím, při šplhání dolů po

útesu, tak neurvale zahazovali potravu. Pohybovali se jako larvy zemních červů, tihle cizinci, jako zmrzačení Kawkawrúnové na smrtelném loži. Jak vůbec mohli zvládnout pouť napříč přes Velkou matku? Jak mohli bez křídel dolétnout k ostrovům nad oblaky, pokud se tedy těm pohádkám dalo věřit?

„Vy si přejete jednoho z mé snůšky, že?“ zeptal jsem se.

Kawkawrúnská tradice mi přikazovala poskytnout výměnou za jejich tanec jeden ze zárodků života. Ale ti tvorové nepřijali jídlo, takže jsem čekal, že odmítnou i tuto nabídku. Představte si můj úžas, když zakývali těmi ošklivými hlavami jako nějaká zakrnělá písklata a řekli: „Ano! Ano!“

Přesunul jsem se do zadní části jeskyně a vstoupil do hnízda.

Před jejich zraky jsem si přidřepl do kupy chaluh a vlhké hlíny a snesl tucet zárodků. Jeden jsem vzal do rukou.

Když jsem se otočil, abych jim ho podal, jeden z cizinců na

mě ukázal předmětem, který se leskl jako křemen. Asi šlo o jejich způsob, jak oplatit můj dar zárodku. Snad byli přece jen zdvořilejší, než jsem myslel.

Druhý cizinec opatrně převzal zárodek z mých rukou a držel

ho, jako by už byl vyklubaný.

Já zase postoupil kupředu, abych si vzal ten lesklý předmět,

který mi nabízel jeho druh.

Hrom.

Bolest.

Strašné utrpení.

Klesl jsem na podlahu, svíjel jsem se a držel si levý bok.

* * *

„Tos ho musel hned střelit?“ vyhrkla Annie.

„Šel po mně, zatraceně!“ Proč pokaždé musela zpochybňovat

cokoli, co jsem udělal? Za těch pár měsíců od chvíle, kdy jsme spolkli Inspiraci, se toho tolik změnilo, naše potyčky však zůstaly stejné.

„Jenom říkám, že tohle jsou inteligentní bytosti. A my by

chom tady ani neměli být.“ Chovala vejce na prsou a současně si tiskla k obličeji modrou dýchací masku, aby vydržela v tom nesnesitelném zápachu. „A ty přijdeš a klidně jednoho zastřelíš jako nějakého bažanta.“

Kawk ležel na boku a žalostně houkal. Prostřelil jsem mu le

vou polovinu hrudníku a křídelní vak.

Špatně jsem šlápl a uklouzl v loužičce černých zvratků, které

tu nechal. Zřejmě se mu udělalo špatně, když snědl tolik toho

hmyzu.

„Co když byli ti hmyzáci jedovatí?“ ozvala se Annie. Čer

vený otok na její líci už nabyl velikosti jablka. Já měl paže zne

citlivělé a také mi v místě bodnutí otékaly.

„Doufejme, že nás lékařský robot na lodi dokáže...“

„Doufejme?“ odsekla. „Koukni na nás! Co tady provádíme?

Neměli jsme na něj střílet!“

„Už se stalo! Teď už s tím nic nenaděláme.“ Když jsem se

bral z hnízda další vejce, Kawk zoufale zavřeštěl. Podržel jsem

vejce proti světlu ve vchodu jeskyně.

Dokonale kulaté. Průzračné, jako křišťálové. Žlutý váček měl

uprostřed zelenou tečku: Inspirace.

Annie zazářily oči a já viděl, že její nářky nad Kawkovým

zraněním se při spatření žloutku v mžiku vypařily. Takové

množství Inspirace nám vydrží celá léta. Dokonce bychom

mohli trochu prodat; na pozemském černém trhu po ní byla

značná poptávka.

„Uvědomuješ si, jak moc nám tohle může změnit život?“

zeptal jsem se.

Na dlouhou chvíli se odmlčela. Potom mlčky rozepnula ba

toh a udělala v něm pro vejce místo. Do obou našich zavazadel

se vešlo všech dvanáct vajec z hnízda.

Kawk zuřivě skřehotal, když jsme vejce postupně vybírali.

Kdo ví, co ho po našem Inspirovaném tanci přimělo jedno z nich

nám předat, ale teď se najednou snažil chránit zbytek snůšky;

celkem pochopitelná reakce. Je mi líto, pomyslel jsem si. Střetl

ses s pokročilejší cizí civilizací a zaplatil za to. Kolik druhů ve

vesmíru už potkal stejný osud?

Natáhl jsem krk, vyklonil se ze vstupního otvoru jeskyně,

vyhlédl nahoru. Na stěně útesu se znovu shromáždil hmyz. Vy

táhl jsem z tlumoku elektrický bodec, abych nám vyčistil cestu

k místu přistání nahoře, kde na nás čekala loď. S trochou štěstí

budeme za měsíc zpátky na Zemi.

* * *

Má levá strana střídavě pozbývala a zase nabývala vědomí.

Jak jen jsem toužil donutit ta podlá stvoření zaplatit. Kdy

bych se teď mohl pohnout, vydloubl bych jim zobákem oči.

Proč mi museli ublížit? Krutí, nevděční poutníci!

Ale když si cizinci dřepli a začali vyprazdňovat mé hnízdo,

vybírat z něj jeden zárodek života po druhém, zapomněl jsem

na bolest a vyjekl radostí! Kawkawrúnské legendy hovoří

o mnoha cizincích různých druhů a tvarů, kteří postupovali

právě takto. Příliš jsem tomu nerozuměl, ale chápal jsem, že

toto je součást proroctví, součást svatého, nepoznatelného

plánu.

Umíral jsem.

Ve svých posledních chvílích jsem toužil po konečném po

noření do objetí Velké matky. Kéž bych se mohl pohnout; ne

mohl jsem...

Teplý dech světa. Kolébá mě; nese mě na mé poslední cestě

ke sladce vonícím hnízdištím pod nekonečnými bílými oblaky...

6 XB-1


* * *

Slunce zapadalo nad pobřežím Maui, já seděl u stolu a hlou

bal nad posledními zprávami. V pokusech o replikaci Inspirace

v laboratorních podmínkách pořád žádný pokrok.

Usmál jsem se a protřel si oči, odvrátil jsem se od monitoru

k západu slunce. Když si pomyslím, že před pár lety jsem uklí

zel v baru v Nortonově hospodě naproti Honolulskému xeno

biologickému institutu! A teď jsem plnoprávným pracovníkem

výzkumu a vývoje HXI. Za ten rok, co jsme se s Annie vrátili

– kolik lidí už mělo prospěch z ochutnání Inspirace! Dal jsem

ochutnat několika blízkým přátelům, i když Annie jsem o tom

neřekl. Pravda byla, že jsem neustále musel odolávat pokušením

sdílet ji se všemi, koho jsem znal. Kolik dalších zakusilo to

úžasné, ohromující rozechvění, to vzrušení Inspirace? Pěkná

řádka lidí, soudě podle převratných objevů, jež se zčistajasna

vynořily po celé zeměkouli.

Stavba ostrovní věže už byla téměř dokončena.

Ozvalo se zaklepání na dveře kanceláře. Do místnosti

vklouzla Annie ve žlutých teplácích a přiléhavém tričku. Upíjela

vodu z láhve. Z jejích pohybů a z jejího výrazu jsem poznal, že

přináší dobré zprávy.

„Tak to vyklop,“ vybídl jsem ji.

„Už je to úředně schváleno. Moskva, Londýn, Šanghaj, Syd

ney...“ vypočítávala na prstech. „Věže rostou ve všech hlavních

městech. Po zrušení karantény si už nemusíme s dodávkami In

spirace dělat starosti.“ Zatočila se na místě. „Lodě přivážejí ti

síce Kawků.“

„No, já nevím.“ Poškrábal jsem se na bradě. „Jakou máme

jistotu, že tady budou snášet vejce?“

„Když provedeme obřadní tanec...“ Pokrčila rameny. „To ne

byl jenom můj nápad, víš. Tucty Inspirovaných lidí nezávisle

na sobě přišly s tímtéž plánem na výstavbu hnízdišť. Už jsi sly

šel o dalším objevu tohoto měsíce?“

Zaavrtěl jsem hlavou.

„Syntetická směs, poskytující všechny živiny, které Kaw

kové potřebují.“ Znovu začala vypočítávat na prstech. „Che

mická lázeň, která napodobuje složení jejich oceánu, tak aby

zůstali zdraví a životaschopní. Komunikátor, řízený UI, který

nám umožní jemněji rozlišovat a reagovat na jejich rituály a tím

zvýšit produkci vajec.“

„Teda, to jsou úžasné novinky.“

„Dokážeš si vůbec představit ty možnosti, jaké máme před

sebou za pomoci Inspirace, jakmile se tu Kawkové usadí? Stu

dená fúze, technologie umělé inteligence, genetické inženýr

ství... Kdo ví?“ Odmlčela se a pohlédla stranou, z okna.

„Co se děje?“

„Nepřipadáš si někdy, já nevím, trošku provinile kvůli tomu

všemu? Kvůli tomu, co jsme Kawkům udělali?“

„Provinile? Ani ne. Zacházíme s nimi dobře.“ Chápal jsem,

co má na mysli, ale vždyť šlo jen o přirozený běh světa, vzorec,

jaký se v lidských dějinách neustále opakuje. Střet kultur. Do

bývání. Ano, zvítězili jsme nad Kawky, ale přece jsme je nezo

tročili. Ti tvorové tady budou svobodní, pokud nás budou i na -

dále zásobovat Inspirací.

„Co kdybychom dnes večer zůstali doma?“ Objal jsem ji paží

kolem pasu. Anniin přiléhavý sportovní oblek mě obvykle na

budil, a ona to věděla, ale tu vlažnou nabídku jsem udělal spíš

ze zvyku než z opravdové touhy. Už to byly celé měsíce, co

jsme spolu naposledy spali.

„Mám jiný nápad,“ vykroutila se mi. A já okamžitě věděl, co

má na mysli: něco lepšího než sex.

„Nech mě hádat. Inspirace?“

Usmála se. „Jen docela malinký kousíček. Blížím se k do

končení projektu silového pole, které dokáže regulovat teplotu,

aby měli Kawkové příhodnější prostředí pro kladení vajec.“

„Takže ty chceš raději pracovat než se milovat? To se mě do

tklo.“ Vystrčil jsem dolní ret v předstíraném našpulení.

„Ach, chudáčku.“ Políbila mě na nos. „Chceš se přidat?“

Přikývl jsem. Popravdě jsem měl vlastní projekt, který jsem

chtěl dokončit – sonický zesilovač, vytvářející ozvěny, jež Kaw

kům lahodily.

Když jsme mířili z kanceláře do laboratoře, zastavil jsem se

u okna a zahleděl se na kostru věže, která stoupala výš a výš do

šedivého nebe.

Najednou ve mně zahlodal pocit, že mi něco uniká.

„Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než stavbu věže dokončí?“

zeptal jsem se.

„Moc dlouho ne,“ odpověděla.

A v tom okamžiku mě udeřila představa. Představa bezpočtu

Kawkawrúnů, usazených na vrcholcích tisíce věží po celé ze

měkouli, a lidských hloučků, které na ně tupě zírají a tančí u je

jich nohou.

„Co se ti nezdá?“ ozvala se Annie.

Prudce jsem se nadechl a pokusil jsem se tu myšlenku udržet,

ale unikla mi, uklouzla jako světlo za staženými žaluziemi, za

stíněna výbuchem náhlé Inspirace.

„Nic,“ potřásl jsem hlavou. „Pojďme se dát do práce.“

Poprvé vydáno v časopisu Interzone

v březnu/dubnu roku 2010

Přeložila Jana Rečková

Ilustrace Karel Zeman

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MERCURIO D. RIVERA

Američan (nar. 1965), kterému se překvapivě daří spíše v brit

ském literárním exilu. Do žánru vstoupil v roce 2005 a poprvé

se trochu blýskl povídkou „Longing for Langalana“ (Touha

po Langalaně, 2006, česky Ikarie 5/2010), kterou debutoval

na stránkách časopisu Interzone a hned získal čtenářskou cenu

pro nejlepší práci ročníku. Tamtéž zabodoval rovněž SF po

vídkou „The Scent of Their Arrival“ (Pach jejich příchodu,

2008, česky Ikarie 1/2010), v níž spojil upírské téma s moti

vem komunikace mezi zcela odlišnými inteligentními druhy.

Dnes už lze Riveru označit za jednoho z pravidelných přispě

vatelů známého britského časopisu, i když publikuje i jinde.

V současnosti vydal dohromady asi sedmnáct povídek a ne

dávno byl poprvé nominován na jednu z prestižních cen, když

se díky své povídce „Tu Sufrimiento Shall Protect Us“ (Black

Static 2010) objevil ve finálním výběru na World Fantasy

Award. Námi publikovaná povídka „Dance of the Kawkaw

roons“ (česky Tanec Kawkawrúnů, 2010, XB-1 2/2012) zají

mavým způsobem rozvíjí notně otřepané téma lidské rozpína

vosti ve vesmíru a vykořisťování mimozemských kultur.


8 XB-1

Ťie-ling si pro svůj přenosný přehrávač vyhlídla místečko

v té části trhu se zbytky po epidemii, kde se prodávaly autodíly. Do Šen-čenu přijela zhruba před dvěma hodinami, ale shánění práce mohlo podle jejího názoru klidně počkat do zítřka. Všichni přece vědí, že sehnat v Šen-čenu práci je otázkou několika okamžiků. Tady jsou volných míst mraky.

„Co to děláte?“ zeptal se jí nějaký muž.

„Jsem rozvedená,“ odpověděla. Odmalička viděla sebe samu

jako někoho, kdo se jednoho dne rozvede, takže jí to tvrzení nepřišlo nijak přehnané. Zůstat provdaná za jednoho člověka bylo nudné. Na to si připadala příliš komplikovaná. Zajímaví lidé přece vždycky vedou komplikované životy. „Sháním práci. Ale taky mě baví hip-hop,“ dodala na vysvětlenou.

„Hip-hop?“ Šlo o muže ve středním věku se strništěm na

bradě, který vypadal, že sice práci neshání, ale měl by.

„Ne ten šanghajský,“ upřesňovala. „Ne jako Hi-Bomb. Ten

gangsta model já moc nemusím. Spíš staromódní věci. Jako M.I.A.,“ pokračovala. „Ale samozřejmě žádnou politiku.“ Svá slova doprovodila zářivým úsměvem. Jemu to stejně nic neřekne. Ťie-ling pustila přehrávač. M.I.A. byla Maya Arulpragasam, šrílanská hiphoperka, která kdysi dávno začínala úplně sama. Zpívala, tančila, i klipy si točila sama. Jenže M.I.A. taky žila v Londýně, kde bylo mnohem jednodušší dělat hip-hop a být slavná.

Ťie-ling nemusel nikdo říkat, že není žádná hiphopová zpě

vačka, ale dalo se tím hezky přivydělat na severu v Pao-tingu, odkud pocházela. Stačilo dorazit na trh se zbytky a tančit za jüany.

Ťie-ling měla vymyšlený vlastní úvod i vlastní hiphopové

kreace inspirované zčásti Mayou a zčásti tím, co odkoukala z MTV, ale nic přehnaně sexy, protože Číňané vám nic nedají, když jste moc sexy. Byl teprve duben a už bylo vlhko a vedro k zalknutí.

Ge down, ge down,

lang-a-lang-a-lang-a.

Ge down, ge down,

lang-a-lang-a-lang-a

Tu angličtinu měla odposlechnutou. Znělo to neotřele. Úplně

zločinecky.

Ten chlápek se jí zeptal: „Kolik vám je?“

„Dvaadvacet,“ prohodila, aniž by přestala zpívat a tančit, při

dávajíc si tři roky ke svému skutečnému věku.

Neměla mu radši říct, že je vdova? Nebo sirota? Jenže na epi

demii ptačí chřipky umřelo tolik lidí, že vdov i sirotků bylo teď všude habaděj. Na tom už nikdo nic netrhne. Lepší je být rozvedená. Nehodil jí žádné peníze, jen s klapnutím otevřel mobil, aby si mohl projet nejnovější nabídku zboží na trhu. Tenhle trh se zbytky byl tak rozlehlý, že bylo jednodušší sledovat vývoj situace na internetu, i když jste se nacházeli přímo v centru dění. Ťie-ling potřebovala nový mobil, protože ten starý se nakonec rozpadl těsně předtím, než vyrazila na jih.

Na šenčenské už hip-hop zřejmě nezabírá. Vydělala si 52

jüanů, což jí bude stačit na nocleh v mizerném hotelu, kde si venkované ve společném dřezu myjí kapustu.

Trh byl zaplavený věcmi z druhé ruky. Když během čtyř let

zemře víc než čtvrt miliardy lidí, zůstane po nich spousta věcí.

Přesto však na trhu stále ještě byla i sekce s novým zbožím

a právě tam našla Ťie-ling prodejce mobilních telefonů. Jeho

pojízdný stánek se ztrácel pod stohy instantních mobilů v po

době umělohmotných destiček s potiskem a zabudovaným elek

trickým obvodem. Prohrabala se jimi – pouzdra potištěná imi

tací tygří kožešiny, s motivem pivoněk (babičkovské), s kovově

lesklým povrchem (dědečkovské) i s komiksovými postavič

kami, měsíční mobily i drahé lampionové modely.

„Kde máte tiskárnu?“ zeptala se ho.

„Doma,“ odvětil. „Potisknu si je doma a tady je pak prodá

vám. Na trhu není elektřina.“ V Pao-tingu je vždycky kupovala

v obchodě, kde jste si mohli vybrat vzor na internetu a dát si jím

mobil potisknout na místě. Taky tam měli širší nabídku.

Na druhé straně tu právě objevila celou krabici mobilů, které

nejdou na odbyt a na které jí určitě dá slevu. Nakonec mezi nimi

našla jeden fialový s koťátky, který byl ještě jakžtakž snesitelný.

Navíc v japonském stylu, který letos zrovna letí. A za pouhých

sto jüanů bude mít nový mobil i s 300 volnými minutami.

Vzal si od ní příslušnou umělohmotnou destičku a vhodil ji

do hrnce s vroucí vodou, ve kterém by se klidně daly vařit

i knedlíčky. Předtištěné sváry byly z plastu obdařeného mole

kulární pamětí, takže se při zahřátí začaly ohýbat a destička se

zformovala do tvaru mobilního telefonu. Hotový telefon vylovil

z hrnce kuchyňskými kleštěmi, nechal ho okapat a pak už jen

lehkým tlakem zaklapl na místo západky, které mobil držely

pohromadě. „Nechte ho asi tak hodinu schnout, než ho začnete

používat,“ řekl a podal jí ještě teplý mobil.

„Hodinu,“ zopakovala nevěřícně. „Ale já ho potřebuju hned

teď. Sháním práci.“

Pokrčil rameny. „Možná by stačila i půlhodina,“ navrhl.

U stánku s občerstvením si koupila noviny a cibulovou

placku, uvelebila se na obrubníku a najedla se, zatímco čekala,

až telefon uschne. V novinách sice nabízeli své služby práci hle

dající, ale nechyběla ani spousta inzerátů od náborových agen

tur. 1 MĚSÍČNÍ MZDA NAVÍC! NEJLEPŠÍ PRACOVNÍ

MÍSTA! a NEJŽÁDANĚJŠÍ POZICE! BONUS DO ZA

ČÁTKU! Kolemjdoucí se na ni mračili kvůli tomu, že sedí na

chodníku. Vypadala jako holka z vesnice, ale co měla asi tak

dělat? Pak si ještě projela inzeráty na svém novém mobilu. Na

internetu jich bylo víc než v novinách. To bylo dobré znamení.

Namátkou si jeden vybrala a vyťukala číslo.

* * *

Žena v náborové kanceláři měla plochou jižanskou tvář a pře

čnívající přední zuby, kterými by klidně mohla trhat melouny.

Neh ty však měla upravené a na sobě měla moc hezký červený kos

týmek. Kancelář už tak hezká nebyla. Byla malá a nábytek ošun

tělý. Ťie-ling se ještě úplně nevzpamatovala z noci strávené v ho

telu na předměstí. Byl sice laciný, ale taky neuvěřitelně hlučný.

Žena v kanceláři mluvila úsečně a s výrazným přízvukem,

kvůli němuž jí bylo špatně rozumět. Možná s fuťienským, ale

Ťie-ling si nebyla jistá. Požádala Ťie-ling, aby vyplnila vstupní

formulář.

Zvláštní ekonomika

(SPECIAL ECONOMICS)

Maureen F. McHughová

„Proč jste odešla z domova?“ zeptala se jí.

„Abych si našla dobrou práci,“ odpověděla Ťie-ling.

„Co vaše rodina? Jsou ještě naživu?“

„Má matka ještě žije. Našla si nového manžela,“ upřesnila

Ťie-ling. „Uvedla jsem to v té žádosti.“

Náborářka našpulila rty. „Měla bych tu jeden přijímací po

hovor v pátek,“ řekla.

„V pátek!“ vykřikla Ťie-ling. Bylo úterý a jí už z peněz, které

si přivezla s sebou, zbývalo jen 300 jüanů. „Ale já potřebuju práci.“

Náborářka se na ni úkosem zadívala. „To jste tedy hodně ris

kovala, když jste přijela do Šen-čenu.“

„Můžu jít k jiné agentuře,“ řekla Ťie-ling.

Náborářka zabubnovala nalakovanými nehty o sebe. „Všude

vám řeknou totéž,“ namítla.

Ťie-ling se natáhla pro svůj batůžek.

„Počkejte,“ zastavila ji náborářka. „O jedné práci bych vě

děla. Ale chtějí tam jen zcela bezúhonné dívky.“

Ťie-ling položila batoh zpátky a sklopila oči k zemi. Stran

bezúhonnosti jí nikdo nemohl nic vytknout. Nebyla žádná poběhlice, ať už si tahle ženská se zaječími zuby myslí cokoliv.

„Mandarínsky mluvíte moc dobře. A říkala jste, že jste od

maturovala s vyznamenáním,“ pokračovala náborářka.

„Škola mě bavila,“ přiznala Ťie-ling, což byla pravda jen

zčásti. Všem ostatním dělala mandarínština problémy kvůli jejich huhňavému jižanskému přízvuku. Na ulici se dost často mluvilo kantonsky.

„Dobrá. Pošlu vás na pohovor do ŠinČi. Dřív než zítra to ur

čitě nebude, ale když přijdete ráno v osm, odvedu vás rovnou k nim.“

ŠinČi. Nový život. Znělo to slibně. „Děkuji,“ řekla Ťie-ling.

„Děkuji vám mnohokrát.“

Venku si však v dubnovém vedru přepočítala peníze a najed

nou ji polil strach. Rozhodla se zavolat mámě.

Zvedl to její otčím. „Wej.“

„Je tam máma?“ zeptala se.

„Ťie-ling!“ ozvalo se v odpověď. „Kde jsi!?“

„Jsem v Šen-čenu,“ odsekla, jak se v ní okamžitě vzedmula

netrpělivost. „Mám tady práci.“

„Práci! Kdy se vrátíš domů?“

Otčím na ni byl vždycky hodný. Myslel to dobře, ale šíleně

jí tím lezl na nervy. „Dej mi mámu,“ požádala ho.

„Není tady,“ oznámil jí. „Vzal jsem si její mobil k sobě do

práce. Ale doma taky není. Minulý víkend byla v Pekingu a teď nakupuje látky.“

Matka měla malé krejčovství. Každých pár měsíců jezdila

do Pekingu, kde si prohlížela konfekci vystavenou ve značkových prodejnách. Nikdy nic nekoupila, ale všechno si dobře zapamatovala. Pak se vrátila domů, nakoupila látky a ušila přesné kopie. Otčím pocházel z Pekingu a Ťie-ling došla k závěru, že možná i proto se za něj její matka provdala. Navíc si s ním rozuměla lépe než předtím s otcem. Ťie-ling mu vlastně ani neměla co vytknout. Jen z něj vždycky dostávala kopřivku.

„Tak já zavolám později,“ řekla.

„Počkej, máš blokované číslo,“ upozornil ji otčím. „Nadiktuj

mi ho.“

„Sama ho ještě neznám,“ uťala ho Ťie-ling a zavěsila.

* * *

Firma Nový život okupovala gigantickou moderní budovu

s mnoha okny. Uvnitř bylo velmi čisto a skoro každá plocha byla vyleštěná do zrcadlového lesku. Ve vstupní hale se každý zvuk

hlasitě rozléhal. Na Ťie-ling a náborářku už tu čekal nějaký muž

v prudce elegantním šedivém obleku, vedle nějž vypadal červený

kostýmek náborářky lacině, její efektně nalakované neh ty křiklavě

a vystouplé zuby příliš nápadně. Muž v elegantním šedivém ob

leku byl nevysoký, štíhlý a vypadal na Jižana. Z velkého města.

Ťie-ling absolvovala několik testů z matematiky a písemného

projevu s dobrými výsledky.

Ten pán z personálního oddělení pak náborářce řekl: „Děkuji,

hned vám zašleme provizi.“ Ťie-ling poté sdělil: „V pondělí mů

žete nastoupit.“

„V pondělí?“ optala se Ťie-ling. „Ale já potřebuju práci

hned!“ Upřel na ni hloubavý pohled. „Já... přijela jsem z Pao

tingu v provincii Che-pej,“ vysvětlovala. „Jsem ubytovaná v ho

telu, ale už mi docházejí peníze.“

Pán z personálního přikývl. „Najdeme vám místo v našem

penzionu,“ navrhl jí. „Cenu za nocleh vám pak odečteme z vaší

první výplaty. Je to moc hezký penzion. Klimatizovaný, s tele

vizí a vlastní restaurací.“

Penzion byl skutečně velmi hezký. V pokoji byla dvě lůžka.

Ťie-ling si položila batůžek na postel, která stála blíž ke dveřím.

Na podlaze byl koberec a v oknech visely zlaté závěsy zdobené

motivem letících jeřábů. V televizoru byly naladěné hongkong

ské stanice. Ťie-ling sice neuměla kantonsky, ale dálkovým

ovládáním se daly zapnout titulky. Ve filmech byla spousta ná

silí a víc sexu než v těch čínských, úplně jako v těch upirátěných

amerických trhácích, které byly k dostání na trhu. Ťie-ling

blesklo hlavou, kolik asi nocleh v takovém pokoji stojí. Dvě stě

jüanů? Nebo tři sta?

Celý první den proseděla u televize a sledovala jeden film za

druhým.

* * *

V pondělí ji čekalo seznámení s novým pracovištěm. Dostala

dva světlezelené stejnokroje, které sestávaly z haleny a kalhot

podobných těm, jaké nosí nemocniční personál, nevelké čapky

a dvou párů bílých bot. Ťie-ling se v něm cítila jako figurína –

v tom smyslu, že jí to neslušelo a vypadala v tom tlustá. Kromě

ní tu byly ještě další dvě dívky v zelených stejnokrojích. Všem

jim pak promítli firemní DVD.

Nový život podnikal v oblasti biotechnologií. V ostatních

závodech se vyráběla vakcína proti chřipce (na obrazovce se

objevily nekonečné řady slepičích vajec), ale v téhle pobočce

se pracovalo na vývoji novátorských forem kultivace tkáňo

vých kultur. Ve filmu vystupovala řada mužů v oblecích. Po

nich následoval záběr na velkou americkou samoobsluhu

s vysvětlením, že firma navazuje nové vývozní styky s nej

větším americkým obchodním řetězcem Wal-Mart. Nechyběl

ani úryvek z amerického pořadu o Wal-Martu. Titulky hlá

saly, že společnost Wal-Mart se ve spolupráci s dalšími fir

mami z celého světa snaží zlepšovat životní úroveň, snižovat

emise CO

2

a nabízet lidem přístup k levnému zboží. Těmi no

vátorskými technologiemi se však už hlas vypravěče důklad

něji nezabýval.

Jedna z těch dalších dvou dívek byla ze severní Číny. Bylo

to patrné z jejího přízvuku.

„Jak dlouho tu hodláš pracovat?“ vyzvídala ta Seveřanka na

Ťie-ling. Podle vzhledu v sobě možná měla i špetku ruské krve.

„Jak dlouho?“ opakovala Ťie-ling.

„Já se budu vdávat,“ svěřila se jí Seveřanka. „Jakmile si vy

dělám dost peněz, vrátím se domů. A když si do roka nevydělám

dost,“ pokračovala, „vrátím se tam tak jako tak.“

9XB-1


Ťie-ling zatím neuvažovala o tom, že by tu zůstala déle. Ne

měla sice ještě jasnou představu o tom, co chce dělat, ale říkala si, že ve velkoměstě typu Šen-čenu na to určitě brzy přijde. Tahle dívčina měla dost... venkovské plány. Není divu, že si v jižní Číně všichni myslí, že Seveřané si musejí oklepávat hnůj z bot pokaždé, když nastupují do vlaku.

„Ty jsi Ruska?“ zeptala se jí Ťie-ling.

„Ne,“ odpověděla ta holka. „Mandžujka.“

„Aha,“ kvitovala to Ťie-ling. Mandžujka z Mandžuska. Ná

rodnostní menšina. Ťie-ling chodila do třídy s jedním mandžuským klukem, který si díky své národnostní příslušnosti bude smět pořídit dvě děti, až se ožení. Jenže ten byl k nerozeznání od běžného Chana, zatímco tahle holka měla typicky zahnutý nos i snědou pleť Mandžuů. Mandžuové vládli Číně až do komunistického převratu (ještě tam bylo něco se Sunjatsenem, ale Ťie-ling měla smůlu na obzvlášť nudné dějepisáře). Kdysi slavná říše, dneska zapadákov.

Pak přišel další pán z personálního.

„Krást se dá ledacos,“ začal. „Někdo krade peníze nebo jídlo.

Jiní lidé kradou nápady. Tady v Novém životě si našich nápadů ceníme nad zlato a hlídáme si je, aby nám je někdo neukradl. Vy se však dozvíte mnoho tajných informací o tom, co a jak tu děláme. Je to nezbytné k tomu, abyste mohly vykonávat svou práci. Prozradíte-li však někomu naše tajemství, je to krádež. A my na to přijdeme.“ Zde se odmlčel a vrhl na ně pohled, který jim zjevně měl nahnat hrůzu.

Ťie-ling sklopila zrak, protože to bylo jako přihlížet hyste

rickému záchvatu. Nevěděli jste, kam s očima. Její nové bílé boty přímo zářily čistotou.

Pak jim vylíčil, jaké tresty se udílejí za průmyslovou špionáž.

Deset až dvacet let odnětí svobody. „Čína musí zaujmout své právoplatné místo mezi předními světovými inovátory a jako taková se musí naučit ctít zákony duševního vlastnictví,“ zadeklamoval. Šlo o jeden z aspektů čínské modernizace, jejíž zářná budoucnost spočívala ve vědecko-technickém rozvoji, pročež Ťie-ling nasadila výraz poslušné holčičky. Úplně jako na hodině politické výchovy. Čtyři modernizační vlny. Šest cílů. Když byla malá, vozíval ji táta do školy na kole a občas, když projížděli kolem informačních plakátů dopravního podniku, citoval jí z Mao Ce-tunga. Hlavní hnací silou revoluce je lid!Vždycky přitom vtáhl bradu a nasadil vážný tón jako ve filmu nebo v opeře. Západní zkušenosti ve prospěch Číny. Některé z těch sloganů jí uvízly v paměti. Všichni reakcionáři jsou papíroví tygři! skandovala spolu s ním a snažila se přitom mluvit co nejhlubším hlasem. Nenech se zviklat, nelituj námahy a směle překonávej všechny překážky na cestě k vítězství! Vždycky se nakonec rozesmála a on se na ni ohlédl přes rameno, aby se na ni mohl zakřenit. V mládí sloužil v Rudé gardě, ale jinak se o tom u nich doma nikdy nemluvilo.

Po přednášce je představili zaměstnancům, kteří je měli za

učit. Aspoň že nebude muset zůstat s tou Mandžujkou, kterou odvedli do distribuce.

Ťie-ling přidělili k drobounké dívce, která pracovala v jednom

z inkubačních sálů. „Já jsem Paj-jüe,“ představila se. Paj-jüe byla tak maličká – sahala Ťie-ling jen po ramena –, že se v zeleném stejnokroji úplně ztrácela. Vlasy měla stažené do culíků. Sálem, ve kterém měly pracovat, se táhly řady něčeho, co vypadalo jako široké zásuvky. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl s Petriho miskami, podnosy a laboratorními pomůckami. Ťie-ling některé z nich vůbec neznala, což ji trochu děsilo. Sál byl plný dvojic dívek v zeleném, které postávaly buď u zásuvek, nebo u stolu.

„Dneska budeme předpěstovávat kultury,“ řekla Paj-jüe.

„Vezmi si podnos a vyskládej do něj tyhle.“ Ukázala na stoh

Petriho misek. Dno každé z nich bylo pokryté želatinou. Ťie

ling si vzala podnos a opakovala všechno po Paj-jüe. Paj-jüe

byla vážná, ale nejednala s ní odměřeně ani povýšeně. Vysvět

lila jí, že teď do Petriho misek vysévají buňky.

„Buňky?“ optala se Ťie-ling.

„Nervové buňky parejnoků. To jsou ty elektrické ryby.“

Každá si vzala svoji tyčinku a Paj-jüe jí ukázala, jak roztírat

buňky cikcak, aby pokryly většinu povrchu želatiny. Tímhle způ

sobem naočkovaly celkem šest podnosů. Ve vzduchu nebyl cítit

ani náznak rybiny. Potom k nim pipetami nakapali živný roztok.

Všechno to bylo příjemně vědecké a nebylo to vůbec těžké.

V jednu chvíli odešli všichni ostatní na oběd, ale Paj-jüe

řekla, že nemůžou odejít, dokud práci nedokončí, protože jinak

by se celá várka zkazila. Jejich kolegyně kolem nich proudily

ven a Ťie-ling kručelo v břiše. Když se místnost vyprázdnila,

Paj-jüe se usmála a zeptala se jí: „Odkud jsi?“

Paj-jüe byla z Fu-ťienu. „Když zkazíš várku,“ vysvětlila jí,

„strhnou ti to z výplaty. Já už budu mít za chvíli odpracovaný

dluh, a až ho splatím...,“ rozhlédla se kolem sebe a ztišila hlas,

„... tak dám výpověď.“

„Kvůli čemu jsi zadlužená?“ vyzvídala Ťie-ling. Třeba je ta

práce obtížnější, než se zdá, nebo to možná Paj-jüe ze začátku

moc nešlo.

„Všichni tady jsou zadlužení,“ odpověděla Paj-jüe. „Tak už

to v tomhle podniku chodí. Teď dáme podnosy do ohřívače.“

Zásuvky ve stěnách se daly vyklopit, přičemž uvnitř pano

vala stejná teplota jako v lidském těle. Podnosy s kulturami se

do nich nakládaly po dvou, vždycky jeden dozadu a jeden do

předu, a dívky se jimi propracovávaly postupně, dokud neulo

žily na místo všechny čerstvě připravené podnosy.

„Dobrá,“ zavelela Paj-jüe, „to bychom měly. Odpoledne je

přijdeme zkontrolovat. Už jich tu pár čeká na přenos do kulti

vačního sálu, ale ty můžeme klidně odnést až po obědě.“

Ťie-ling ještě nikdy v závodní jídelně nebyla, jen v restauraci,

která patřila k podnikové ubytovně, a to ještě jenom tu první noc,

protože byla dost drahá. Zbytek týdne přežila na instantních nud

lích a už se nemohla dočkat, až se pořádně nají. Vonělo tu vepřové

a česnek. Jako první byl na pultu vyložený pekáč s nadýchanými

taštičkami plněnými dušeným vepřovým masem. Paj-jüe si to ale

namířila úplně dozadu, kde na plotně bublal velký hrnec kondží

– rýžové kaše. „Nic levnějšího tady nemají,“ dodala na vysvětle

nou, „a můžeš toho sníst, kolik chceš.“ Nabrala si do misky po

řádnou porci – až moc velkou na někoho tak subtilního –, k níž

přidala trochu solené zeleniny a vařených arašídů. „Není vůbec

špatná, i když v poledne už bývá trochu jetá. Polorozvařená.“

Ťie-ling zaváhala. Paj-jüe přece říkala, že je zadlužená.

Možná, že jí nezbývá než se živit tímhle. Ťie-ling se ale nehod

lala spokojit s rozvařenou rýžovou kaší. „Já si dám rýži se ze

leninou,“ řekla.

Paj-jüe přikývla. „Taky si ji někdy dávám. Není špatná. Ale

nedávej si nic s krevetami. Ty jsou hrooozně drahé.“

Ťie-ling si naložila rýži se zeleninou a přihodila k tomu jednu

velkou vepřovou taštičku. V nabídce byly ještě dva rybí pokrmy

a nějaké jídlo z vepřového masa na houbách, ale Ťie-ling si

řekla, že vepřové si může když tak dát k večeři. U žádného jídla

nebyla uvedená cena. U kasy podala svou zaměstnaneckou

kartu ženě, která tan-wej protáhla čtečkou a vrátila jí ji.

„Kolik to stojí?“ zeptala se Ťie-ling.

Žena pokrčila rameny. „Odečte se vám to ze stravného.“

Ťie-ling se s ní chtěla začít hádat, ale z druhého konce jídelny

na ni ze záplavy zelených stejnokrojů mávala Paj-jüe, aby upou

tala její pozornost. Volala na ni: „Ťie-ling! Tady!“

10 XB-1


Paj-jüe vytřeštila oči údivem, když si k ní Ťie-ling přisedla. „Vepřová taštička.“

„Nejsou moc drahé?“ zeptala se Ťie-ling.

Paj-jüe přikývla. „Neskutečně. A taky moc dobré.“

Ťie-ling se rozhlédla kolem. Strávníci u ostatních stolů se ládovali vepřovým, taštičkami a dalšími jídly z denní nabídky.

„Proč jsi zadlužená?“ obrátila se na Paj-jüe.

Paj-jüe pokrčila rameny. „Všichni jsme zadlužení,“ odvětila. „Akorát že většina lidí už to vzdala. Tady se za všechno musí platit. Za stravu, za ubytování i za ty stejnokroje. Vedení to vždycky nějak zařídí, aby si nikdo nevydělal ani jüan.“

„To se přece nesmí!“ zhrozila se Ťie-ling.

Paj-jüe pokračovala: „Můj děda říká, že je to jako za starých časů, když jsi nesměla sama podat výpověď. Prý mám držet zobák a být vděčná. Že prý se tu o mě postarají. Jen místo železné koule mám na noze jídelní misku.“

„Ale, ale, ale,“ Ťie-ling se rozpomněla na výraz z jedné pradávné hodiny dějepisu, „to je feudalismus!“

Paj-jüe přikývla. „To víš, děda. O jarní slavnosti mě i bráchu vždycky nutil, abychom se klaněli jemu a babičce.“ Svraštila obočí a nakrčila nos. Venkovské obyčeje. Ve městě už nikdo nenutil děti, aby se na Nový rok klaněly předkům. „Ale ty máš štěstí,“ kývla na Ťie-ling. „Sice jim budeš dlužit za půjčení stejnokroje a za nocleh, ale zatím ještě nedlužíš skoro nic za stravu.“

Ťie-ling se udělalo špatně. „Čtyři dny jsem byla ubytovaná v penzionu,“ vypravila ze sebe. „Řekli mi, že mi to strhnou z výplaty.“

Paj-jüe si v úleku zakryla ústa rukou. Po chvíli ji odtáhla a řekla: „Neboj, něco vymyslíme.“ Ťie-ling ta věta vyděsila ze všeho nejvíc.

Místo návratu do laboratoře se z jídelny odebraly nahoru a přes spojovací můstek do podnikové ubytovny. Že by se tu praktikoval odpočinek po jídle?

„Už víš, na jakém jsi pokoji?“ zeptala se jí Paj-jüe.

Ťie-ling nevěděla. Paj-jüe ji zavedla k dozorčí na patře, která si ji vyhledala v seznamu zaměstnanců a předala jí klíč od pokoje spolu s povlečením a pokrývkou. Na konci chodby a doleva. Místnost byla zařízená skromně, ale jinak byla moc hezká. Dvě palandy a dvě komody, betonová podlaha. Dokonce i okno. Všechny postele kromě jedné z těch horních už byly zabrané. Pod stolkem u okna byly do zásuvky připojené tři černé skříňky jen o něco větší než krabice od bot. Paj-jüe u každé z nich odklopila víčko a nakoukla dovnitř. Všechny byly opatřené jmenovkami. „Sem můžeme zapojit tvou baterii.“ Ukázala na prodlužovačku.

„Co je to?“ optala se Ťie-ling.

„To jsou elektrické skříňky. Vyrábějí se tady. Seženu ti nějakou, která neprošla výstupní kontrolou. Spousta z nich přitom funguje úplně normálně,“ dodala Paj-jüe. „Uvnitř jsou buňky z parejnoků, které produkují elektřinu a symbiotické bakterie. Bakterie rozkládají odpad, kterým se živí elektrické buňky. Elektřina z odpadového materiálu. Nepřispívá ke globálnímu oteplování, neprodukuje skleníkové plyny. Musíš je několikrát do týdne přikrmovat zbytky z jídelny, jinak uhynou, ale nejlepší je krmit je každý den.“

„Ono je to živé?!“ zděsila se Ťie-ling.

Paj-jüe pokrčila rameny. „Jo. Tak trochu. Když jde všechno, jak má, dostaneš za vyprodukovanou elektřinu kredit navíc, což se hodí, jelikož elektřinu nám tu pochopitelně účtujou taky.“

Trojice skříněk si hověla bez hnutí pod stolem a nevypadala o nic živěji než CD přehrávač.

„A jsou ty buňky vidět?“ vyptávala se Ťie-ling.

11XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.