načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2012/01 – Redakce XB-1

XB-1 2012/01

Elektronická kniha: XB-1 2012/01
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6617-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Kristine Kathryn Ruschová:  Záchrana Apolla 8

Cena Sidewise & Cena čtenářů časopisu Asimov’s SF

China Miéville: Lano je svět

Allen M. Steele: Císař Marsu

Cena Hugo & Cena čtenářů časopisu Asimov’s SF

Domácí povídky

Václava Molcarová:  Poslední dny ištery

Lucie Lukačovičová: Potkáš jenom sebe

Publicistika

Pavel Houser:  Apollo – megalomanský projekt, nebo ztracená šance?

Jason Sanford:  „Hluboké zamyšlení“ o počítačem psané beletrii

Ivan Adamovič:  Život s pocitem úžasu 11

Aleš Smutný: Herkules aneb filmové plenění řeckých mýtů

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/01 XB-1 2014/01
 (e-book)
XB-1 2016/09 XB-1 2016/09
 (e-book)
XB-1 2012/10 XB-1 2012/10
 (e-book)
XB-1 2014/02 XB-1 2014/02
 (e-book)
XB-1 2011/08 XB-1 2011/08
 (e-book)
XB-1 2018/10 XB-1 2018/10
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2 XB-1

Poslední con v roce...

Jako obvykle jsem končil scifistický rok v Brně na Fénixconu. Nějak se mi letos „nevydařil“. o:))) No, neberte mě vážně, já jen, že je v naší republice zvykem neustále si na něco stěžovat. Začalo to problémy s autem, které se rozhodlo, že nepojede, ale to se nakonec vyřešilo. Představoval jsem si, že to bude klidný papuč-con, kdy budu posedávat s přáteli a kamarády, popíjíte kofolu či mléko, a sem tam (kdo mě zná, tak ví, co znamená sem tam – tj. že sem tam někoho pustím k pár slovům nebo dokonce i větě) prohodím pár slov, či mouder. Tentokrát to bylo tak, že jsem se prakticky od příjezdu nezastavil a chvílemi jsem coby „vykládající“ měl být i na několika místech najednou. Je to však pohodový con, takže se vždy všechno vyřešilo. Jen mě trochu zamrzelo, že při vyhlašování cen Daidalos, byli přítomni jen dva ocenění z pěti, co se umístili v pořadí. S tím nenadělám nic, na druhou stranu, nemusel jsem se letos vláčet s víc jak jednou basket taškou, která některým mým spoluhráčům stačila k třínedělnímu pobytu v Brazílii na Mistrovství světa veteránů. Musím přiznat, že i na to posezení došlo a bylo fajné, jak se zpívá v jedné písničce. Píšu o tom, neboť doufám, že právě tak v pohodě a s přáteli jste strávili konec roku vy a nezkazil vám ho žádný poťouchlík, rejpal, zloun nebo kdokoli jiný a jdete do nového roku s právě tak dobrým pocitem jako já. Přeji vám všem do něj pohodu, zdraví, setkávání jen s milými a příjemnými lidmi, a hlavně – velkou hromadu dobrého čtení nejen na stránkách našeho časopisu. Ať se vám ten příští rok vydaří právě tak, jako se vydařil mně loňský Fénixcon i celý rok 2011.

Vlado Ríša

Straky na vrbě

a audiokniha

Nakladatelství Straky na vrbě vydalo

jako přílohu nové knihy Míly Lince

Mrtví muži netančí i audioknihu s autoro

vou předchozí knihou „Stín Černého

hvozdu“. Kromě čtrnácti hodin textu na

mluvených zkušeným muzikantem, diva

delníkem a šermířem Jiřím Pobudou se

na stylové placce dá najít i hudební mini

album kapely Hakka Muggies inspiro

vané knižními texty, fotogalerie, obrázky

a další bonusy. DVD je možné zakoupit

i samostatně přímo v e-shopu nakladatel

ství www.straky.cz či ve vybraných spe

ciálkách - knihkupectvích Krakatit (Jung

manova 14, Praha 1), Čáslavská (Čáslav

ská 15, Praha 10) nebo Londýnská (Lon

dýnská 81, Praha 2).

Sci-fi klub ANDROMEDA

vyhlašuje 23. ročník

literární soutěže

O Stříbřitělesklý

halmochron

Soutěžní podmínky:

Zaslané práce musí být v žánru SCI-FI.

Upřednostňujeme hlavně povídky na

téma cestování časem.

Rozsah povídky je omezen na 40 normo

stran nebo maximálně na TŘI povídky,

jejichž součet nepřesáhne 40 normostran.

NORMOSTRANA - stránka, která obsa

huje 30 řádků o 60-ti znacích s řádková

ním 1,5 - to značí 1800 znaků na stránku

včetně mezer. Jednoduchým výpočtem

lze zjistit, že rozsah povídky(dek) by ne

měl přesahovat 72 000 znaků. Elektro

nicky zasílané povídky není nutné formá

tovat na normostránkový vzhled.

Soutěž je NEANONYMNÍ - tzn. pří

spěvky by měly mít v hlavičce jméno au

tora či alias, pod kterým mají být uvá

děny. Texty musí být zaslané e-mailem

nebo na CD/DVD, napsané v běžném

textovém editoru (Word, OpenOffice

Writer apod.) nebo dodány ve třech

exemplářích, psané strojem nebo vytiš

těné na kvalitní tiskárně. Texty dodané

v elektronické podobě mají větší šance na

zveřejnění ve sborníku a není je nutné za

sílat v papírové formě. Soubory by ne

měly obsahovat viry známého či nezná

mého původu. NEZAPOMÍNEJTE NA

ZPÁTEČNÍ ADRESU!

Nevyžádané písemné příspěvky se nevra

cejí.

SFK ANDROMEDA si vyhrazuje právo

na uveřejnění ve svém klubovém fanzinu.

Prosíme autory, kteří nesouhlasí se zve

řejněním svého příspěvku na internetu,

nechť nás na to laskavě upozorní.

Uzávěrka soutěže je dne 31. 3. 2012

Soutěžní příspěvky zasílejte na adresu:

endymion@email.cz, kde získáte i další

informace

Písemné práce zasílejte na adresu:

Petr Kaufner, Kralovická 41, 323 32

PLZEŇ

Pořadatelé se zavazují, že osobní údaje

účastníků soutěže neposkytnou žádné

třetí osobě a využijí je pouze pro komuni

kaci s autory prací.

Televizní seriál Mágové

LEV GROSSMAN se podle všeho dočká

televizního zpracování svého úspěšného

románu Mágové v podobě televizního se

riálu. Podobně se snad můžeme těšit i na

seriály na motivy knih ze série Wild

Cards vedené Georgem R. R. Martinem

či cyklu Temná věž od Stephena Kinga.

Nová trilogie

Stevena Eriksona

Zatímco u nás si ještě trochu počkáme na

dokončení desetidílné fantasy ságy Ma

lazská Kniha padlých kanadského autora

Stevena Eriksona, za oceánem se již mo

hou těšit na právě dokončený úvodní sva

zek autorovy nové trilogie Kharkanas.

Úvodní svazek nazvaný Výheň temnoty

(The Forge of Darkness) se do titulního

města cyklu podívá o celé tisíce let dříve

před událostmi hlavní série.

Nová série

Daniela Abrahama

na českém trhu

Pokud jste si na stránkách časopisu XB-1

oblíbili kratší práce Daniela Abrahama,

pak vězte, že po skvělé fantasy tetralogii

Kvartet vysoké ceny se na českém kniž -

ním trhu objeví i autorova nová fantasy

série Dýka a mince, nedávno započatá ro

mánem Cesta draka (The Dragon’s Path),

a vedle toho rovněž série moderních

space oper Expanze, publikovaná pod

pseudonymem James S. A. Corey ve spo

lupráci s Martinovým asistentem Tyem

Franckem. Knihy se objeví pod hlavič

kami nakladatelství Laser-books a Triton.

Část první

2007

Richard si to pamatoval špatně. Pamatoval si to, jako by šlo

o obraz a on ho jen pozoroval, namísto živých vzpomínek, v nichž měl sám svou roli.

Vlastně šlo o obraz tak živý, že si ho nechal namalovat za

první zisky ze svého podnikání, jež se měly v budoucnu stát až nechutně vysokými, a umístil ho ve své kanceláři – v každé verzi své kanceláře, z nichž se ty poslední zvětšily natolik, že musel přijít na zvláštní způsob, jak ho vystavit, aby na něj neustále viděl.

Falešná vzpomínka – a obraz – vypadaly takto:

Stojí vzadu na dvorku. Po levé ruce má houpačky, po pravé

se jako železniční koleje táhnou šňůry s prádlem.

Je mu osm, na svůj věk je malý, má hodně světlé vlasy a rysy

tváře dosud nezformované. Obrací pohled k nočnímu nebi s Měsícem větším než kdykoli jindy. Ozařuje mu obličej jako svatozář na středověkých náboženských malbách; je tak jasně bílý, až se zdá živější než on sám.

On se ovšem nedívá na Měsíc. Hledí až za něj, tam, kde malá

kuželovitá loď míří do temnoty. Loď už téměř není vidět, až na jeden bok, od něhož se odráží měsíční světlo. Odráží se od něj jako mihotání, které působí dojmem, že loď vydává poslední zbytky energie na zoufalý pokus o záchranu, a on i v osmi letech ví, že ta snaha je marná.

Jednou se ho kdosi zeptal, proč si jako ústřední bod v kance

láři vystavil obraz ztráty.

Ohromilo ho to.

Nikdy na ten obraz – ostatně ani na tu vzpomínku – nemyslel

jako na něco, co představuje ztrátu.

Naopak, pro něj představoval naději. K tomu poslednímu

zoufalému pokusu by nikdy nedošlo bez naděje, že se přece jen podaří.

Tak to vždycky říkával.

Ve skutečnosti si myslel, že naděje spočívá v tom chlapci,

v jeho vzpomínce a jeho touze změnit jeden z nejvýznamnějších okamžiků ve své minulosti.

* * *

Skutečná vzpomínka byla prozaická:

Kuchyň byla vymalovaná žlutě a byla maličká, ačkoli tehdy

se mu malá nezdála. Za jeho židlí se nacházely pracovní stoly, příborníky a hluboká výlevka, nad tím vším okénko s výhledem na cestičku ke garáži. Po levé straně měl dvě další okna, kterými viděl na dvůr a zbytek ulice. Přímo naproti němu stál sporák. Matku si vždycky představoval před ním, i když i ona měla u stolu svou židli. Otcova židle stála nalevo, pod okny.

Na ledničce skoro hned vedle sporáku měli rádio. Ale stře

dem místnosti, po jeho pravé ruce a téměř za ním, zůstávala neustále zapnutá televize.

Otec si směl u stolu číst, ale Richard ne. Matka se snažila po

vídat si s ním, ale ke konci dětství se už začínaly projevovat propastné rozdíly v jejich IQ.

Byla to bystrá žena, jenže on byl mimo tabulky. Otec, který

by mohl pochopit alespoň něco z toho, co syn říkal, čelil sku

tečnosti, že má syna génia, mlčením. Mlčením a hrdostí. Sdíleli

spolu jméno: Richard J. Johansenn, J jako Jacob, a dostali ho

po tomtéž muži, patriarchovi rodu, otcově otci – po muži, jenž

přišel s rodiči do této země, když mu bylo osm, a doufal v lepší

svět, který posléze také nalezl.

Té noci, čtyřiadvacátého prosince 1968, měli v domě vánoční

výzdobu. Borovicové větve na stole v jídelně, vánoční pohled

nice na saních na televizi v obýváku. Na kuchyňském stole

svíčky, na které si otec stěžoval, kdykoli rozevřel noviny. Vůně

borovice, vosku svíček, sušenek.

Jeho matka před svátky i po nich neustále pekla; byl skoro

zázrak, že při tolika sladkostech kolem nikdy neztloustl. Toho

večera měli ovšem běžnou večeři, jelikož Štědrý den nebyl je

jich svátek, tím byl až Boží Hod.

Přesto cítil vzrušení. Miloval tohle období – jídlo, hudbu,

světla na pozadí temné noční oblohy. Dokonce i sníh, který ob

vykle nesnášel, mu připadal krásný. Stával na jeho ztvrdlém le

dovém povrchu a vzhlížel k obloze, pátral po souhvězdích nebo

jen upíral zrak na Měsíc a podivoval se, jak může být tak

chladný a vzdálený.

Toho večera ho matka zavolala k večeři. Díval se na Měsíc

dalekohledem, který mu otec daroval v červenci k osmým na

rozeninám. Doufal, že uvidí Apollo 8 na cestě k oběžné dráze

oběžnice.

Na cestě do dějin.

Místo toho se vrátil dovnitř a usedl k hovězí pečeni (nebo se

kané nebo hovězímu z konzervy se zelím), přitom si trochu po

otočil židli, aby viděl na televizi. Walter Cronkite, pro Richarda

ztělesnění důvěryhodného dospělého muže, podával zprávy z ří

dicího střediska a působil přitom současně vážně i chlapecky.

Cronkite miloval vesmírná dobrodružství téměř stejně jako

Richard. A Cronkite se k nim dostal nejblíž, jak se člověk vůbec

mohl dostat, aniž by se jich přímo účastnil.

Co ovšem Richard nesnášel, byly simulované obrázky. Nikdo

nemohl Apollo 8 na jeho pouti natáčet, a tak nějaký chudák na

kreslil obrázky.

Tou dobou se Richard stejně jako zbytek země soustředil na

oblast rádiového stínu na odvrácené straně Měsíce. Jestliže tam

astronauti dospěli, stali se součástí lunární oběžné dráhy, šedesát

devět mil nad měsíčním povrchem. Ovšem jestli uspěli, to se

obyčejní Američané dozvědí, až když se vynoří ze stínu.

Oblast rádiového stínu všechny děsila. Dokonce i Richardova

otce, který málokdy připustil, že se něčeho bojí.

Richardův otec, učitel matematiky a přírodních věd na střední

škole, seděl se synem i v sobotu jednadvacátého prosince, když

Apollo 8vzlétlo, a vysvětloval mu orbitální mechaniku, jak nej

lépe uměl. Předvedl Richardovi příslušné rovnice a snažil se mu

vysvětlit riziko, které astronauti podstupují.

Jediná matematická chyba, drobný omyl ve výpočtech, byť

náhodný – zakolísání motorů kosmické lodi při opuštění oběžné

dráhy Země, několikavteřinové zpoždění – může astronauty po

slat na širší měsíční nebo zemskou orbitu, nebo, Bože chraň, na

přímou dráhu od Země, od Měsíce, do velikého neznáma bez

návratu.

3XB-1

Záchrana Apolla 8

(RECOVERING APOLLO 8)

Kristine Kathryn Ruschová

Richardova matka se domnívala, že manžel pomáhá synovi

s úkoly. Když zjistila, oč skutečně jde, odtáhla ho do ložnice k jedné z jejich šeptaných hádek.

Co si myslíš, že děláš? zeptala se. Vždyť je mu osm.

Potřebuje tomu porozumět, namítl otec.

Ne, nepotřebuje, odporovala mu. Bude z toho celé dny vydě

šený.

A co když loď Měsíc mine? bránil se otec. Potom mu to budu

muset vysvětlit.

V jejím hlase se ozvalo napětí, když prohlásila: Oni nemi

nou.

* * *

Jenomže právě to se stalo.

Minuli.

Řídicí středisko během rádiového stínu pojalo podezření, ale

astronautům ho nesdělili, alespoň ne hned. Zeptali se na pár věcí, požádali o další řízený zážeh a doufali, že se loď vrátí na původní dráhu; o něco víc hlášení než obvykle, (snad jen aby měli nahrané hlasy, dokud byli ještě klidné), ale nic z toho, co udělali, nezměnilo tragickou skutečnost, že se astronauti na Zemi nevrátí.

Věčně budou brázdit temnotou vesmíru.

Ale na malou chvíli to ještě nevěděli. Samotná loď měla jen

omezené možnosti ovládání a téměř žádné prostředky k zaměření polohy. Astronauti se museli spoléhat na řídicí středisko, které jim dodávalo veškeré informace o oběžné dráze – v podstatě veškeré životně důležité informace.

Později vyšlo najevo, že astronauté přišli na problém sami,

a to téměř okamžitě, a pokusili se ho také sami vyřešit.

Jenomže žádné řešení neexistovalo.

Proto také Cronkite působil o tom Štědrém dnu tak napjatě,

když seděl v řídicím středisku v místě vyhrazeném komentátorům. Věděl, že tři astronauti jsou stále naživu, že budou naživu ještě celé dny, zatímco jejich kabina bude mířit do nekonečného prostoru. Zůstávali ve spojení déle, než by bylo všem milé, a protože to byli hrdinové, ani jednou si nepostěžovali.

Hovořili o tom, jak obyčejně, nevýrazně vypadá Měsíc, a jak

krásná je Země tam odtud zdálky. Zřejmě na uzavřeném okruhu naposledy mluvili se svými ženami a dětmi. Patřili Zemi, dokud fungovalo rádiové spojení. Dokud jim vystačil kyslík. Dokud jim vydržela naděje.

Právě to si Richard zapamatoval: pamatoval si tu naději.

Nikdo už si nepřehrával záznam, kde Lovell, Borman a An

ders hovoří o budoucnosti. Budoucnost přišla a odešla. Dnes si dokumentaristé přehrávají jejich loučení, nebo pokud jsou laskavější, jejich popisy Země – jak krásně vypadala; tak malá, tak jednotná.

Těžko uvěřit, řekl Lovell, a tato poznámka se proslavila a byla

často citována, že tak nádherné místo může být domovem tolika rozhněvaných lidí. Zdálky celá planeta vypadá tak mírumilovně.

Jistěže tomu tak nebylo.

Ale tehdy to Richarda nezajímalo.

Jemu dělalo starosti – děsilo ho –, že tento nezdar vesmírného

programu další pokusy ukončí.

Astronauty to také znepokojovalo. Vydali společné prohlá

šení, jež bylo prakticky jejich posledním dechem.

Toto není selhání. Jsme hrdi, že jsme se stali prvními lidmi,

kteří se odvážili za Měsíc. Prosíme, pokračujte ve vesmírném programu. Dosáhněte Měsíce. Založte tam základnu. Vyšlete další skupiny na průzkum Sluneční soustavy – aby vám mohly podat zprávu. Udělejte to naším jménem a s naším požehnáním.

Veselé Vánoce vám všem.

A všem dobrou noc.

Toto vysílání Richardovu matku dojalo k slzám. Richardův

otec mu položil pevnou ruku na rameno. A Walter Cronkite, ten

zdatný dospělý člověk, si sundal brýle, protřel si oči a vzchopil

se, přesně jako před pěti lety, když nečekaně zemřel prezident.

Cronkite už toho mnoho neřekl. Nenechal přehrát rádiové

zprávy až do hořkého konce. Umožnil Lovellovi, Bormanovi

a Andersovi, aby jejich posledním prohlášením bylo právě to,

co si přáli.

Nepronášel žádné spekulace ohledně jejich smrti, ani se ne

zaměřil na nezdar.

Soustředil se na budoucnost.

Soustředil se na naději.

A tak to udělal i Richard...

Přinejmenším se pokusil.

Ale po celou dobu, kdy dělal vše, aby se mohl účastnit do

bývání vesmíru, zatímco studoval fyziku a astronomii a udržo

val se ve vynikající fyzické kondici, aby se ve chvilce mohl stát

astronautem, díval se dalekohledem do temnoty za Měsícem

a kladl si otázku:

Co asi viděli v těch posledních hodinách?

Co cítili?

A kde jsou teď?

* * *

Téměř o čtyřicet let později se vraceli domů.

Přinejmenším tak blízko k domovu, jak se mohli dostat

v mrtvé lodi s mrtvou posádkou, když jim nikdo nevyrazil

vstříc.

Apollo 8 ukončilo eliptickou dráhu kolem Slunce, jak to od

borníci předvídali. Tento oběh měl trvat jen něco přes šestnáct

měsíců, ale malá loď se po celou dobu držela převážně nad ro

vinou oběžné dráhy Země. Než se Apollo 8 poprvé vrátilo

domů, či alespoň blízko k domovu, uběhlo více než osmnáct let.

Objevili ho téměř náhodou. Sluneční světlo, jež se odráželo

od maličké kapsle jeho kabiny, upoutalo pozornost amatérských

astronomů celého světa. Cosi malého, bezvýznamného, co ne

obvyklým způsobem odráží světlo.

Lidé se dohadovali, co by to mohlo být. Na předmět se za

měřily obří dalekohledy od Lowellovy observatoře až po nové

orbitální teleskopy, objevily se obrázky, fotografie, ukazující

známý kuželovitý tvar.

To není možné, mínili odborníci.

Ale bylo.

Každý doufal, že to možné je.

Richard se v těch vzrušených dnech snažil uprosit přátele na

observatoři Wisconsinské univerzity, aby obrátili teleskop k lodi

– i když tím zničí svůj výzkum; to věděl určitě a nezáleželo mu

na tom.

Ani už nestudoval astronomii. Dokončil postgraduální stu

dium leteckého inženýrství a právě založil společnost, jež z něj

udělá prvního miliardáře v kraji.

Ale v těch dnech byl ještě studentem, neměl žádnou moc a už

vůbec žádný vliv.

Nakonec se musel vydat na kraj města, dál od jeho světel,

a pokusit se zahlédnout kapsli sám. Stál tam v mrazu, po kotníky

ve sněhu, a celé hodiny upíral zrak k nebi.

Nakonec sám sebe přesvědčil, že zahlédl záblesk světla a že

nešlo jen o vesmírný prach nebo vesmírnou stanici, kterou USA

budovaly na oběžné dráze, ani žádný ze satelitů, vypuštěných

během posledních let.

4 XB-1


Ne, přesvědčil sám sebe, že viděl tu loď, a to jeho utkvělou

myšlenku ještě víc posílilo.

Možná se právě tohle, ještě víc než nepřesná vzpomínka na

původní ztrátu, zasloužilo o ten záblesk světla na kapsli na jeho obrazu.

Možná právě to se stalo spouštěcím momentem toho všeho.

Nebo za to mohla, jak prohlašovala matka, jeho nadměrná

představivost, podporovaná prvním setkáním se smrtí – nebo prvním pochopením smrti.

Jenomže Richard to nevnímal jako smrt. Nikdy. V jeho mysli

vždycky přetrvávala naděje, že ti muži přežili. Snad letěli dál, jako jejich loď, zkoumali Sluneční soustavu, viděli věci, které ještě nikdo neviděl tak zblízka. Nebo třeba potkali mimozemšťany, vlídné, jako byli ti ze seriálu Star Trek z Richardova dětství, a ti je zachránili.

Věděl, že takové věci jsou nepravděpodobné. Byl uvnitř ka

biny Apolla v muzeu v Huntsville v Alabamě, a otřáslo jím, jak jsou tyhle kabiny malé. Lidské bytosti nejsou stavěné na život v tak stísněném prostoru.

Věděl také, jak křehké ty moduly jsou. Sama skutečnost, že

kapsle přežila tolik let, představovala zázrak. To všechno věděl. Chápal i to, že jeho úvahy o přežití těch mužů jsou pozůstatkem jeho dětské osobnosti, jež nechtěla uvěřit, že hrdinové umírají.

Všechny jeho plány a naděje po osmnáct let, následujících

po prvním pozorování, byly založeny na teorii (jistotě), že astronauti jsou mrtví. A že Apollo 8 vydrží a znovu se vrátí.

Lodi, které postavil, výpravy, které během těch let napláno

val, byly založeny na myšlence, že chce získat mrtvou loď, kus historie. Chystal se vyzvednout Apollo 8, tak jako archeologové vykopou z písku hrobku nebo hlubokomořští badatelé objeví zbytky slavné lodi jako třeba Titaniku.

Richard utratil většinu svého bohatství a strávil většinu života

hledáním způsobu, jak přivítat Apollo 8 na jeho příštím návratu do blízkosti Země.

A teď, když byla loď spatřena na své podivné eliptické dráze

– přesně podle rozvrhu, který vědci předpověděli –, byl připraven.

A vyděšený.

Občas se za nocí probouzel zalit chladným potem a kladl si

otázku, zda by člověk vůbec měl uskutečnit sny svého dětství.

Pak si vzpomněl, že uskutečnění svého snu ještě nedosáhl.

Jen si k tomu vytvořil příležitost.

A někdy uvažoval nad tím, proč to nestačilo.

* * *

Loď, kterou měl připravenou a patřičně vybavenou od za

čátku roku, pojmenoval Carpathia podle lodi, která zachránila většinu přeživších z Titaniku. Líbila se mu ta symbolika, i když v hloubi duše věděl, že na Apollu 8 žádní živí nebudou. Jediný přeživší bude samotný velitelský modul; loď s lidskou posádkou, jež se dostala mnohem dál než kterýkoli člověkem vyrobený dopravní prostředek, a vrátila se.

Lidstvo vyslalo různá plavidla téměř do všech míst soustavy,

od průzkumných vozů na Mars po sondy k Venuši, a nasbíralo o Sluneční soustavě víc vědomostí než kdykoli dřív. NASA měla v plánu vyslat další průzkumná plavidla ještě dál, v naději, že překročí hranice soustavy a spatří zbytek galaxie.

Vláda vesmírné cesty financovala, vždy pro ně měla vyčle

něné fondy. Konec dvacátého a první část jednadvacátého století byly nazvány Epochou vesmírných cest.

Richard si rád představoval, jak se lidstvo na to všechno

ohlíží a nazývá to období Počátkem vesmírných cest. Nesnášel

pomyšlení, že satelity a velké, plně vybavené vesmírné stanice

na oběžné dráze, malá základna na Měsíci a nějaký ten ko

merční provoz by měly představovat veškerou vesmírnou do

pravu.

Přál si vidět lidské bytosti na Marsu; lidi – nikoli plavidla bez

posádky – na průzkumu vzdálených částí Sluneční soustavy;

lidi, jak se troufale pouští, jak to nazýval oblíbený pořad jeho

dětství, tam, kam se dosud nikdo neodvážil.

To byl důvod, proč založil Johansennovu Meziplanetární,

tehdy před lety. S rozšířenou verzí tohoto projevu, se skvělou

marketingovou strategií a s nejlepšími mozky země, jež mu po

máhaly stavět vesmírná plavidla, prototypy základen na Marsu

a dál, a nakonec, právě minulý rok, vytvořil technologii umělé

gravitace, která lidstvo vynese ke hvězdám.

Převážná část těchto technologií, v podstatě primitivních,

měla vojenské využití, a díky tomu Richard získal dostatek pe

něz. Jeho společnost se jako první zaměřila na vesmírnou do

pravu, přestože po několik desetiletí od jejího založení žádných

cest do kosmu nedosáhl.

Místo toho vytvářel podpůrné společnosti, které se zabývaly

dalším vědeckým výzkumem. Umělá gravitace v něm byla jen

jednou položkou. Sehnal si také odborníky na počítačový hard

ware, aby mu pomohli s miniaturizací, takže by kosmické lodi

nepotřebovaly na palubě objemné počítače. Jeden z jeho vizio

nářů, jistý Gates, se nabídl, že tyhle menší stroje začne dodávat

na běžný trh.

Ta myšlenka z Richarda udělala miliardáře.

Další nápady, od lyofilizované stravy přes skafandry lehčí

než vzduch, k tomu jen přispěly.

Všichni ho považovali za jasnovidného snílka, a on přitom

toužil jen po tom, na co byl v roce 1968 příliš mladý.

Zachránit Apollo 8.

* * *

A tak se octl v jednom ze svých skafandrů na rampě před

Carpathiía vzhlížel k jejím štíhlým proudnicovým tvarům. Ne

mohl dohlédnout až nahoru k dozadu sklopeným křídlům, jež

v případě nutnosti umožňovala lodi klouzavý let. Ani neviděl

vstupy pro cestující, neboť toto plavidlo bylo navrženo současně

jako výzkumná loď a jako luxusní dopravní letadlo.

Rozeznával obrys pumovnic, které k návrhu přidali, aby tato

loď, podobně jako mnoho jiných, mohla sloužit americké ar

mádě k účelům, na něž raději nechtěl moc myslet.

Skutečnost, že má Carpathia nosiče bomb, přičítal paranoie

hlavního konstruktéra, muže jménem Bremmer. Když se Brem

mer dozvěděl, k čemu Richard doopravdy hodlá tuto loď použít,

prohlásil: „Nemáte tušení, s čím se můžete setkat. Raději zajis

tíme, aby naše loď byla současně plně vybavené vojenské pla

vidlo.“

Což znamenalo, že musí mít na palubě vojenskou jednotku,

astronauty, kteří vědí, jak použít pušky a bomby a obranné tech

nologie, jimž Richard rozuměl pouze teoreticky. Byla tu tedy

vojenská jednotka a výzkumný tým – skuteční archeologové,

vzrušení představou, že alespoň část svých zkušeností využijí

i v kosmu; hrstka vesmírných historiků a také lékařský tým pro

případ, že by prostřednictvím Apolla 8 vniklo do Carpathie

něco strašlivého. Pak tu byli investoři, ‚turisté‘, jak jim říkali

skuteční astronauti. Richard je raději nazýval ‚pozorovateli‘,

zčásti proto, že byl sám jedním z nich, přestože by hrozně rád

předstíral, že tomu tak není.

Ne-astronauti prodělali výcvik, který zvýšil jejich schopnosti

na maximum. Byli v nejlepší fyzické kondici za celý svůj život;

5XB-1


snášeli nulovou gravitaci jako profíci; dokonce přestáli mnoho simulovaných výstupů do kosmu, aniž by něco pokazili.

Richard dokázal tohle všechno, ba ještě víc. Absolvoval as

tronautický výcvik v sedmdesátých letech, ale do kosmu se nikdy nedostal, protože tehdy rozjel svůj podnik. Kromě toho nesnášel předpisy NASA, z nichž mnohé vznikly po tragédiích Apolla 1a8. Měl tušení, že předpisy budou po dalších katastrofách ještě zpřísněny, a odešel, ještě než k tomu došlo.

Ovšem jeho tušení se ukázalo prozíravým. Po působivé ha

várii Apolla 20 na povrchu Měsíce se staly požadavky na astronauty natolik omezujícími, až vypadalo jako zázrak, že se do programu vůbec někdo přihlásil. Obzvláště když došlo k pokroku v soukromém sektoru.

Richard svůj trénink nepřerušil ani po odchodu z programu

NASA. Vždycky býval trochu hubený. Cvičil za pomoci nejrůz - nějšího vybavení více než dvě hodiny denně – o víkendech šest. Stal se maratóncem. A jakmile byla dostupná příslušná technologie, začal spát ve stanu se sníženým obsahem kyslíku, aby se jeho plíce naučily vystačit s jeho minimálním přísunem.

Nepatřil k nejtrénovanějším osobám výpravy – koneckonců

už mu bylo téměř padesát – ale z pozorovatelů byl v nejlepší formě. Překonal by dva z astronautů a rozhodně všechny vědce.

Nicméně tady na vstupní rampě lodi, na jejímž návrhu se po

dílel, podléhal nervozitě. Během posledních let do těchto lodí nastupoval a vystupoval z nich jistě stokrát. Dokonce se účastnil několika letů na nízké oběžné dráze Země, takže postávání ve skafandru před vstupem pro něj nebylo nic nového.

Nový však byl ten pocit bázně, ten okamžik neskutečna: té

měř čtyřicet let si představoval, jak vzlétá do kosmu na záchrannou výpravu, a teď tu tedy konečně stál.

Vstupoval na nové území.

Když se o tom zmínil Bremmerovi, Bremmer se rozesmál.

Pohybujete se na novém území po celý život, šéfe, prohlásil.

Ale dosud šlo jen o vymyšlené území, a nejen pro něj, ale

i pro jeho odborníky.

Tohle, to bylo opravdu nové pro ně pro všechny.

A ať si to ospravedlňoval jakkoli, ať prohlašoval, že se to po

dobá vyzvedávání vraků historických lodí nebo vykopávání hrobek faraonů, sám věděl, že to není pravda.

Když vstoupil na palubu Carpathie, stal se jedním z prvních

lidí podnikajících pokus získat zpět vesmírné plavidlo. Byl tím, kdo se snaží zmocnit dějin, a současně je vytváří.

Místo toho, aby zůstal miliardářem nebo vynálezcem či po

divínem – jak ho už nyní představoval mediální obraz –, stal se tím, o čem vždy snil.

Dobrodruhem.

Poprvé mu připadalo, že vstupuje do svého vlastního života.

* * *

Carpathia byla prostorná. Navrhovali ji pro dlouhé výpravy

a mysleli přitom i na pohodlí. Kajuty měla sice malé, ale už skutečnost, že je vůbec měla, ji odlišovaly od všech ostatních lodí. Společné prostory byly pohodlné – hala, dvě místnosti, určené pro výzkum, jež mohly sloužit i jako sklad vybavení nebo spací kóje. Nákladový prostor byl vybaven odděleným prostředím, údajně míněným pro přivezení materiálu z Měsíce. Richard osobně dohlížel na jeho vybavení a ujistil se, že je dostatečně velký, aby se do něj vešla kapsle Apollaz roku 1960 se značnou rezervou.

Kapitán lodi se mu pokoušel přidělit největší kajutu, ale Ri

chard trval na nejmenší kóji. Také si vymínil soukromí – přestože rozdělil pravomoc a úkoly, jak nejvíc to šlo, stejně mu zbý

valy nějaké záležitosti, které musel řešit. A vždycky býval sa

motář. Představa bydlení s tuctem lidí, které sotva znal, u něj

vyvolávala třesavku. Nutně potřeboval trochu soukromí, místo,

kde za sebou mohl zavřít dveře a nemusel nikoho vidět. Vý

prava neměla přesně určenou délku trvání; musel mít prostor,

kde by si zachoval duševní zdraví.

Před odletem se Richard snažil nesledovat mediální zpravo

dajství, ale stejně ho nějak nasál: projekt marnivosti Richarda

Johansenna, jenž ho pravděpodobně přivede do záhuby; ne

splnitelný sen Richarda Johansenna; sen Richarda Johansenna.

Autoři fejetonů ho obviňovali z vykrádání hrobů i z horších

věcí. Vědecky negramotní z jejich řad prohlašovali, že na své

hloupé vesmírné dobrodružství bere peníze hladovým dětem,

aniž by si uvědomili, že i když modul nezíská zpět, on sám

a celá země se dozvědí, co se stalo s lodí, která strávila téměř

čtyřicet let v kosmu, už jen z jejích snímků, které přiveze.

Pokoušel se nemít žádné vlastní představy. Pokoušel se ne

představovat si – ne víc, než to dělal dosud –, co asi najde.

Místo toho si nahrál staré memoáry z misí Apollo a Gemini

spolu s dobovými novinovými zprávami a knihami, jež byly

o oněch výpravách napsány. Také si prošel rozhovory s posád

kami, sledoval je a díval se, jak se k nim vyjadřují.

Letu na oběžnou dráhu sotva věnoval pozornost; zažil to už

tolikrát, že to pro něj byla stará vesta. Dva archeologové se

tiskli ke svým lehátkům a vypadali vyděšeně. Ostatní nováčci

zcela fascinovaně sledovali, jak Carpathia pronikla atmosfé

rou a zaujala eliptickou oběžnou dráhu, která je po třech obě

zích odkloní od Země, tak aby vyrovnala kurs a rychlost

s Apollem 8.

Země pod nimi se jako vždy zdála klidná a mírumilovná –

tmavomodrá planeta se špetkou zeleně, s hojnou oblačnou po

krývkou; nejkrásnější věc v této hvězdné soustavě – snad do

konce ve vesmíru.

Byl to domov; kupodivu mu připadala jako domov, i když

letěl nad jejím povrchem. Vnímal ji jako domov právě tak, jako

ho pro něj představoval návrat do Wisconsinu, právě tak, jako

sníh za jasného měsíčního svitu; jako by zahýbal na příjezdovou

cestu u domu.

Občas, když měl náladu spíš na duchovní úvahy než na vědu,

se zamýšlel nad tím, zda tento pocit domova není vrozený i pro

pohled na planetu z vesmíru. Pocházel snad z vědomí, že z toho

místa vzešel? Nebo z něčeho ještě hlubšího, čím je obdařen

každý tvor, zrozený na tom modrozeleném povrchu? Cítili to

tak i astronauti z Apolla 8, když se od Země vzdalovali? Když

byli unášeni pryč od Měsíce? Ohlíželi se a rozjímali nad vlastní

pošetilostí? Nebo si připadali jako odvážní cestovatelé, kteří do

stali příležitost odtrhnout se?

Po dvacet hodin, které jim zabere přiblížení k Apollu 8, se

trvával Richard převážně ve své kajutě. Byl nervózní. Zkoušel

spát, ale nemohl.

Chtěl znát odpovědi, a chtěl je hned. A přitom se jich sou

časně obával, měl strach z toho, co najde. Nakonec si zdříml,

ale okamžitě ho probudilo zavolání od Susan Kirmatsu.

Let byl řízen převážně automaticky; přesto pro svou výpravu

najal Susan, jednu z nejlepších pilotů vůbec.

Rychle se odebral do kokpitu, stoupl si za Susan a díval se.

Nosila vlasy oholené na krátkého ježka, což zvýrazňovalo

hezký tvar její hlavy. U řídicího panelu se zdála malá, ale do

kázala loď ovládat, stejně jako on ovládal sebe. Věnovala po

zornost údajům na monitoru a nevšímala si dvojitých průhled

ných plastových oken, která dal zasadit do přídě lodi.

To on se díval do temnoty před sebou. Země se scvrkla na

velikost většího grapefruitu. Ještě nikdy nebyl tak daleko.

6 XB-1


Kopilot Robbie Hamilton seděl u dalšího panelu a také sledoval přístroje. Dva piloti na sedadlech za nimi sledovali informace na svých příručních monitorech, připraveni okamžitě zaskočit.

„Máme ho,“ oznámila Susan. „Blíží se po správné dráze.“

Jejich plán vypadal prostě: vyrovnají dráhu s Apollem 8, zachytí ho a vtáhnou do nákladového prostoru.

Podobné manévry už prováděli, pro astronauty na palubě to byla rutinní záležitost. Dva z nich pomáhali na stavbě vesmírné stanice. Jiný měl v popisu práce sbírání nefunkčních satelitů pro jednu z Richardových společností. Susan pilotovala půltuctu cvičných letů, kdy nakládala všechno možné od zbytků družic po kusy kamení, aby se ujistila, že loď třídy jestřáb jako Carpathia takové ošemetné kousky zvládne.

„Můžu ji už vidět?“ zeptal se Richard.

„Tamhle.“ Robbie přejel prsty po svém hladkém pultu a na obrazovce před ním se ukázal nový obraz. V levém horním rohu se objevilo cosi malého a kuželovitého.

Richard na to zašilhal. „Dá se to zvětšit?“

Robbie znovu přejel prsty po pultu, a tentokrát se loď objevila blíž. Lehce se převalovala. To byla další z jeho obav. Kdyby se otáčela silně a rychle, museli by se nejprve pokusit o její zpomalení.

Apollo 8 vypadalo opotřebovaně. Na povrchu mělo tmavší a světlejší šmouhy, na něž si Richard ze žádné fotografie nepamatoval. Špička kužele se zdála promáčklá, ale to možná způsobil nějaký světelný klam.

„Jak moc je modul poškozený?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděl Robbie. „To brzy zjistíme.“

Brzy znamenalo v tomto případě několik hodin od této chvíle. Tak dlouho jim potrvá, než srovnají kurz a rychlost s Apollem 8. Richard si nebyl jist, jestli vydrží po celou tu dobu stát a čekat v kokpitu.

Vrátil se do haly.

Vědci vyhlíželi okny. Pozorovatelé si vyvolali pohled ven na velké obrazovky a sledovali změny, jako když se někdo dívá na televizi.

Ani to Richard nedokázal snášet, a tak se uchýlil do své kajuty. Většinu podlahy zabíralo lůžko. Vak na šaty připoutal na určené místo, ale nebylo to nutné. Pokud se něco nestane s umělou gravitací, všechno zůstane tam, kam to položil.

Byl příliš neklidný, než, aby si lehl, raději se vrátil do haly. Jako člověka, který vše do posledního detailu naplánoval, ho ohromilo, že si nepromyslel ty poslední hodiny, že ho nenapadlo zařídit si předem nějakou činnost, která by jeho mysl udržela bdělou, aktivní, a přitom ji odvedla od setkání.

Do haly vstoupil s neurčitou představou na přehodnocení plánů, ale místo toho jen tiše seděl v koutě a myslel na to, co se chystá vykonat.

Nebo nevykonat, i to se může stát.

* * *

Když už se na velké obrazovce rýsovalo Apollo 8 zblízka, vrátil se Richard do kokpitu. Poslouchal, jak Susan vydává úsečné rozkazy, díval se okny, která navrhl, jak se loď – jeho loď – vyrovnává vedle plavidla, které dosud vídal jen ve snech.

Apollo 8 vypadalo větší, než čekal, a působilo svou mohutností poněkud odstrašujícím dojmem.

Na kapsli nebyly šmouhy, jak si původně myslel; po stranách byla poďobaná drobnými dírkami. Špičku kužele cosi promáčklo; utrpěla tvrdý náraz – ale nepraskla. Malé vstupní otvory se zamlžily a potemněly a zdály se poškrábané.

7XB-1


Susan ohlásila poškození u motorů, které selhaly – zažehly

se příliš brzy a příliš silně, jak se později spekulovalo, ale nikdo nevěděl přesně, co se pokazilo. Jakmile se jeho tým kapsle zmocní, přijdou na to a rozlousknou tu starou hádanku.

Richard se třásl. Propletl si prsty, když se loď vyrovnala těsně

vedle pomalu rotující kapsle. První, co musí udělat, bude zastavit rotaci.

Vzpamatoval se natolik, aby se ujistil, že přímý přenos na

Zemi skutečně začal. Ano, začal. Jeden z astronautů a jeden pozorovatel podávali živý komentář od jiného portálu.

Alicia Kensingtonová, novodobý Walter Cronkite, žádala Ri

charda, aby se komentování ujal, ale věděl, že by byl příliš ner - vózní. Ano, byl významná osobnost, ale v této chvíli o to nestál.

V této chvíli potřeboval soukromí.

Když se jim konečně podařilo opatrně zpomalit otáčení, vy

dal se ke vstupu do nákladového prostoru a cestou se díval na malé monitory. Rotace se zastavila a v příštím okamžiku se kovové prsty drapáku pevně zachytily u vstupu Apolla 8.

Po celou dobu téhle operace zůstal nehybně, zděšeně stát.

Stejně jako vědci se nejvíc obával, že se stará loď rozpadne, jakmile se jí dotknou. Kapsle toho má hodně za sebou, konstatovaly některé teorie, dost možná už skoro nedrží pohromadě. Stačí tlak drapáku, dotek jeho háků, skřípnutí kovu o kov, a kabina se rozdrolí.

A bude po dobrodružství.

Ale modul se nerozpadl. Držel pohromadě. Popravdě, vypa

dal pevněji než drapák.

Obrátil se k monitoru s přímým přenosem z jedné z venkov

ních kamer, ohromen skutečností, že starší loď působí o tolik robustněji než Carpathia. Záchranná loď byla vyrobena z odlehčených materiálů, navržených pro nejvyšší efektivitu jak v kosmu, tak v atmosféře.

Apollo 8 v sobě mělo tu masivní pevnost, jakou si vybavoval

z dětství spolu se vzpomínkou na to, co se učil od všech dospělých – od učitelů i rodičů: je lepší, když je něco vyrobeno přehnaně důkladně, protože to víc vydrží; takhle se to má dělat.

Poprvé toho dne se usmál.

Měli pravdu.

* * *

Stál před vstupem do nákladového prostoru s Patricií Matto

sovou, vedoucí archeoložkou. Její tým čekal za nimi, všichni přešlapovali z nohy na nohu, viditelně právě tak nervózní, jak se cítil on sám. Měli na sobě skafandry pro případ, že by nastaly potíže s prostředím uvnitř hangáru, ale v té chvíli drželi průhledné přilby v rukou. Někteří si je dali pod paži jako první astronauti, když kráčeli k raketám, jež je měly vystřelit do vesmíru.

Nikdo nemluvil.

Sledovali nejbližší monitor a naslouchali skřípavým zvukům

uvnitř hangáru. To skřípění nepocházelo z přenosu. Ani rozhovor astronautů, kteří pracovali s drapákem – zavrčení, stručná věta, tu a tam zaklení. Přímý přenos se živými astronauty spadal do kompetence NASA. Ať už Alicia Kensingtonová chtěla cokoli, Richard byl rozhodnut zachovat tu alespoň část soukromí, alespoň kousek záhady.

Celý svět mohl, pokud měl zájem, přihlížet nakládání Apolla

8do nákladového prostoru Carpathie. Nemohl však poslouchat hovor astronautů, kteří ho tam nakládali.

Susan zapnula také kamery uvnitř hangáru a zahájila druhý

přenos. První pocházel zvenčí a ukazoval Apollo 8, jak vypadá

z Carpathie. Druhý přenášel obraz zevnitř, ukazoval hangár

a astronauty zezadu, maličké na pozadí nesmírného prostoru.

Nákladový hangár byl prostorný a prázdný. Přestože měl

vlastní vnitřní prostředí, nijak neoplýval bezpečnostními opa

třeními – měl jen jedny dveře navíc a přechodovou komoru pro

menší předměty, k tomu nějaké ruční ovládání v zadní části, pro

případ, že by u vrat došlo k poruše.

Vrata byla v této chvíli dokořán. Dva muži, kteří naváděli

Apollo 8 dovnitř, měli skafandry a gravitační boty. Podobali se

štíhlejším verzím lidí, kteří se jako první procházeli po Měsíci.

Jejich přilby byly menší a efektivnější, ochranné obleky lépe

přiléhaly kvůli ulehčení pohybu, rukavice nebyly tak objemné.

I kyslíkové přístroje byly odlišné, zamontované přímo do ska

fandrů, místo co by visely na zádech jako aktovky, které děti

nosí do školy.

U skafandrů mohlo dojít k nehodám – jejich nositelé se mu

seli pokud možno držet dál od kapsle i od kovových spárů dra

páku –, byly však méně pravděpodobné. Ti, kdo poslední dobou

zahynuli ve vesmíru, si to obvykle zavinili vlastní neopatrností,

ne proto, že by se jim obleky protrhly nebo se na nich něco po

kazilo.

Richard této fázi i tak přihlížel s neklidem. Toto byla nejne

bezpečnější část mise. Jeden malý náraz, chybička v ovládání

drapáku, nepatrná neobratnost ze strany astronauta, a neštěstí

by bylo hotovo.

Nikdy by nikomu nepřiznal, že neštěstím by pro něj byla

ztráta kapsle, nikoli ztráta života. Byl by ochoten obětovat život,

aby modul dostal dovnitř; doufal, že astronauti také.

Ve dveřích hangáru se setmělo, muži odstoupili.

Z pohledu vnější kamery se zdálo, jako by Apollo 8 zamířilo do

Carpathie a uvízlo. Pohled zevnitř ukazoval temnotu, v níž se

dal s přimhouřenýma očima rozeznat kužel kapsle.

Astronauti, kteří se přesunuli ke dveřím, obrazu dodávali

špetku perspektivy, ale všechno se to zdálo rozměrné a neovla

datelné.

Richard zatajil dech.

Patricia Mattosová vedle něj si hryzala spodní ret. Její zá

stupkyně pro tuto výpravu, Heidi Vogtová, zírala vykulenýma

očima. Na čele se jí perlil pot, podobně jako před chvílí Richar

dovi.

Všichni byli nervózní z očekávání.

Odvrátil se od nich a sledoval obrazovku. Skřípot a škrábání

zevnitř zesílily – nesnesitelné kvičení, jak se třel kov o kov.

„Doufám, že se nic nezničí,“ zamumlala Heidi a jeden

z vědců, jehož jméno si Richard nevybavoval, přikývl.

Konečně kapsle zmizela z dohledu vnější kamery. Teď ji uka

zovaly jen kamery uvnitř. Na záběrech zvenčí byly částečně vi

dět zavírající se dveře hangáru.

Richardovi se rozbušilo srdce. Pořád mu zbývalo patnáct mi

nut, než bude smět vstoupit do hangáru – patnáct minut, v nichž

systém pro udržování prostředí obnoví umělou gravitaci. Te

plota zůstane nízká a atmosféru bude tvořit speciální směs pro

co nejlepší zachování všech materiálů. Největší obavy měl Ri

chard z toho, že plavidlo a těla rozmrznou příliš rychle.

Nechtěl, aby tři slavní, legendární astronauti podlehli explo

zivní dekompresi v přímém přenosu na Zemi. Už tak měl v ně

kterých kruzích potíže kvůli narušení hrobu; netoužil být zod

povědný za nejnechutnější chybu, jaké by se mohl dopustit.

Slíbil Americe a v širším smyslu celému světu, že bude s těmi

muži zacházet s úctou.

A měl v úmyslu jim tu úctu skutečně prokázat.

Ale nejprve je chtěl vysvobodit z vězení, v němž strávili celá

desetiletí.

8 XB-1


Chtěl být první, kdo přivítá velitele Bormana, Lovella a An

derse na poslední části jejich cesty domů.

* * *

Susan je upozornila na otevření hangáru s pětiminutovým

předstihem. Richard a jeho tým si nasadili přilby, pustili si ve skafandrech kyslík a zapnuli topení, aby se udrželi v teple.

Kdyby si to nevyzkoušel už dřív, určitě by měl námitky proti

zapnutí topení. V té chvíli mu bylo až moc teplo; rozrušením se už zase zpotil. Ale věděl, že jakmile se octnou v hangáru, za pár hodin mu krutý mráz pronikne skafandrem. Chtěl mít na kapsli co nejvíce času.

Pomohl Heidi s upevněním přilby, pak zkontroloval Patri

ciinu. Věnoval letmý pohled ostatním vědcům, ale ti zjevně uměli s vybavením zacházet lépe než archeoložky, což dávalo smysl.

Archeologové obvykle k prohlížení svých nálezů skafandry

nepotřebují. Prostě se jenom hrabou v zemi.

Tady budou muset otevřít studenou loď, co nejlépe ji uchovat,

a pak teprve zahájí intelektuální pouť objevování, jež, doufejme, umožní vystopovat vše, co Apollo 8 vidělo.

Slyšel vlastní chraptivý dech, a to mu připomnělo, že si má

v přilbě zapnout audiočip. Audiočipy představovaly vylepšení, přidané zvlášť pro tuto výpravu. Astronauti většinou vnější zvukové senzory nepotřebovali.

Ale nechal je doplnit do všech přileb. I když členové týmu

budou používat vnitřní komunikační zařízení, aby si o sobě vzájemně udržovali přehled, napadlo ho, že by chtěli celý proces nejen vidět, ale i slyšet.

Chtěl zapojit co nejvíce smyslů.

Jakmile byli všichni oblečeni a Susan jim dala povolení, ote

vřel jediné dveře do zadní části nákladového prostoru.

Hangár vypadal jinak. S modulem uvnitř se zdál menší. Také

tu byla větší tma, jelikož kapsle blokovala většinu světla uprostřed místnosti. Dva astronauti stáli vedle lodi. V této fázi tu neměli co dělat, ale Richard věděl, že tu chtějí zůstat a všechno vidět.

Podal jednomu z nich videokameru. Přestože uvnitř hangáru

byly kamery, nejméně dva z vědců si vstup stejně nahrávali. Richard se domníval, že nahrávek takového historického oka - mžiku není nikdy dost.

Narovnal se v ramenou a usmál se na svou skupinu, přestože

mu nemohli vidět do tváře. „Tak pojďme na to,“ řekl.

Když se to tak vezme, šlo o opožděný povel. Archeologové

už natáčeli, odebírali vzorky z povrchu, snažili se zachovat co nejvíc z materiálu kolem lodi.

I když byl nanejvýš vzrušen, Richard si uvědomoval, jak je

to důležité, právě tak jako chápal, jak moc záleží na metodickém postupu.

V této rané fázi tu neměl mnoho na práci, a tak kapsli začal

pomalu obcházet a obhlížet si ji.

Promáčklina v přídi byla nepravidelného tvaru, jako by do ní

zešikma narazilo něco většího. Oblast kolem deformace byla odřená, kov se tu zdál křehký. Kdyby mohl hádat – a to bylo vše, co mohl v této chvíli dělat –, řekl by, že poškození je hodně staré.

To, co původně považoval za šmouhy, byly drobné dírky po

jedné straně. Byly velmi blízko sebe, téměř jako by na kapsli někdo házel štěrkem. Jenže Richard věděl, že štěrk by nadělal větší škodu; pravděpodobnější bylo, že loď prošla nějakým pásmem jemného písku.

Žaludek se mu sevřel, tentokrát vzrušením, ne nervozitou.

Modul by mohl vyprávět úžasný příběh. Všechny ty drobnosti,

stopy po ožehnutí u motoru, dlouhá rýha v kovu na jedné straně,

jako by po něm někdo přejel klíčky od auta, malé dírky a pro

máčkliny a škrábance, to vše představovalo záznam toho, co se

této kapsli přihodilo.

V některém z těchto důlků a šrámů se mohl najít prach dávno

zaniklé civilizace. Důkaz o životě z jiné planety nebo kousíček

rudy, o níž by nikdo nevěřil, že může ve vesmíru existovat.

Mohly se tu najít dosud neobjevené chemické sloučeniny, mi

nerály, biologický materiál, věci, nad nimiž lidem zůstane ro

zum stát.

To vše by mohla tato kapsle přinést; upomínky menší než co

koli, co mohl rozeznat plastovým průzorem přilby; objevy zá

važnější, než si dokázal představit.

Nakonec kapsli obešel a zastavil se u malého vstupního

otvoru. O tomhle průlezu se on a jeho tým několikrát bavili ještě

na Zemi. Studovali jeho specifikace u různých typů modulů,

dokonce navštívili dva, které byly v muzeu.

Od požáru Apolla 1, který zabil tři astronauty, se poklopy na

modulech otevíraly směrem ven. Ale byly navrženy tak, aby ve

vesmíru zůstávaly neprodyšně uzavřené.

Richard a jeho lidé věděli, že budou muset poklop rozříznout,

a potřebovali to udělat tak, aby napáchali co nejmenší škodu.

Shodli se však, že nejprve průlez zkusí otevřít ručně.

Vědci vyfotografovali a vyčistili oblast kolem vstupu. Ri

chardovi se znovu zhoupl žaludek – byl rád, že nic nejedl – a po

kusil se nedívat do světla kamery, kterou mu kdosi namířil

přímo do obličeje. Věděl, že ho zabírají z profilu, a stejně skrz

plast jeho přilby nemohou získat zřetelný obraz.

Nikdy se nikdo nedozví, jak blízko měl k slzám.

Na tohle čekal celý život.

Přál si, aby byly vnitřní mikrofony vypnuté. Chtělo se mu za

šeptat: „Vítejte doma, pánové,“ ale bál se, že ho uslyší nejen

jeho tým, ale každý, kdo přihlíží na Zemi.

Místo toho chytil rukojeť a zatáhl.

K jeho údivu se poklop pohnul. Jen trochu, ale přece jen po

hnul.

Z okraje se uvolnilo trochu prachu a nějakých drobných čás

teček. Podařilo se mu potlačit zaklení.

Pohlédl na ostatní a připadalo mu, že i přez přilby vidí jejich

překvapení. Přitlačili se blíž k němu. Světlo kamery se zaměřilo

na jeho velejemnou bílou rukavici.

Opřel se druhou rukou o bok modulu a znovu zatáhl. Celá

kapsle se otřásla, ale poklop se nadzvedl, takže už viděl jeho

obrys.

„Nebesa,“ ozvala se jedna z žen. „Nebudeme ho muset roz

řezávat.“

V hlase měla směs úžasu, bázně a úlevy, přesně tytéž pocity,

které z toho měl i Richard.

Zatáhl vší silou.

Tentokrát se poklop otevřel a s hlasitým zařinčením narazil

do boku lodi. Richard se zapotácel, ucouvl a v poslední chvíli

si uvolnil ruku, takže se nezúčastnila toho nárazu kovu na kov.

Zadoufal, že nezničil nic v okolí vstupu.

Vnitřek modulu tonul v temnotě.

Nikdo z týmu, Bůh jim žehnej, se nepohnul, všichni čekali,

až se vzchopí. Postavil se zpříma, stále ještě trochu vyvedený

z rovnováhy po otevření poklopu, načež vykročil ke kapsli.

Musel si připomínat, že má dýchat.

Tam uvnitř mohl najít cokoli, od koster (podle toho, jak

dlouho vydrželo prostředí uvnitř) po mrtvoly, které v ochran

ných oděvech explodovaly a jejich části se rozprskly po celém

vnitřku kapsle, jež nějak přečkala dekompresi.

9XB-1


Vydal rozkaz, aby vnitřek nikdo nefilmoval, dokud k tomu

nedá signál. Teď jenom doufal, že si to pamatuje i astronaut, jemuž dal kameru.

Richard si vzal malou baterku, kterou mu podal kdosi z ar

cheologů, a naklonil se do průlezu.

Vnitřek modulu byl temný a jemu se na okamžik zastavil

dech. Astronauty nikde neviděl. Obrnil se, jelikož došel k závěru, že jejich části najde všude po zařízení a po celém kovovém interiéru.

Snažil se dýchat pravidelně, aby si nikdo z těch, kdo ho slyší,

nemyslel, že něco není v pořádku. Posvítil si dovnitř, uviděl námrazu na panelech, podivil se, jak se tam dostala, pak si uvědomil, že tu byla spousta biologického materiálu a že ten materiál měl dost času – nebyl si jist, kolik vlastně – na růst.

Zadoufal, že se právě nedívá na samotné astronauty.

Potom přejel světlem přes křesla k takzvanému počítačo

vému displeji v letovém oddílu. Stranou u stěny, poblíž skladovací buňky uviděl pytle, stočenou trubici na moč, pomačkanou jídelní schránku.

Chvilku na vše jen zíral a věděl, že něco není v pořádku, cítil,

že to není v pořádku. Jeho podvědomí to rozpoznalo, ale vědomá mysl ho nestačila dohnat.

Znovu přejel vnitřek lodi světlem baterky, všiml si, jak málo

je tam místa; zauvažoval, jak mohli dospělí muži vydržet v tak stísněném prostoru byť jenom pár dní, natož po zbytek života.

Pod jedním z křesel vězelo cosi zabaleného do kovově lesklé

zateplovací pokrývky. Někdo tam něco zastrčil.

Vtom jeho vědomí konečně zabralo. Nespatřil známky ex

plozivní dekomprese. Neobjevil žádný důkaz náhlého, traumatického konce výpravy Apolla 8.

Nenašel však ani známky pomalé smrti, krom potravinové

schránky a toho, co bylo uloženo pod křeslem. Ruce se mu třásly a roztřáslo se i světlo.

Znovu vnitřek prozkoumal.

Nic.

Žádní lidé, žádné skafandry, žádné důkazy – až na ty pytle

a obal od jídla –, že tady uvnitř někdy někdo byl.

„Co vidíte?“ ozvala se Susan ze svého místa v kokpitu. Vědci

si dokázali počkat, ale pilotka ne.

„Nic,“ vyhrkl.

„Nic?“ přeptala se. „Co tím myslíte?“

„Myslím tím,“ řekl, „že jsou pryč.“

* * *

Vyrojily se spousty teorií. Vědecky negramotní, kterým ří

kával zastánci ploché Země, projevili přesvědčení, že k lodi přiletěli přátelští mimozemšťané a odvezli posádku na nějaké zvláštní místo. Borman, Lovell a Anders si teď užívají život na bezejmenné planetě nebo zpátky na Zemi, ovšem v utajení v populárním místě zvaném Area 51. Nebo, poznamenala sarkasticky Susan, jsou v té zoo v Soumračné zóně.

Jiní se domnívali, že Richard prohlédl vnitřek příliš chvatně

a povrchně, že astronauti v kapsli zemřeli a on to prostě neviděl. Jakýsi vtipálek navrhl (a na kanálech s čtyřiadvacetihodinovým vysíláním to na chvíli vzali vážně), že se přesunuli do jiné dimenze, přesně jako v epizodě ze seriálu Star Trek.

V podstatě byla většina tlachů, jež pronikly do Carpathie, za

ložena na scénářích starých science fiction, z pořadů jako Krajní meze nebo Časová brána či Země obrů. Zjevně se na kanálech kabelové televize k věci vyjadřovali proslulí vědci, a právě tak i známější autoři science fiction.

Richard si jejich žvanění nevšímal. Susan ho naopak sledo

vala, jako by jí mohlo zjevit pravdu o jejím vesmírném zážitku,

když si ho přecedí přes výroky uznávaných autorit na Zemi.

Vědci strávili celé dny prohledáváním vnitřku modulu při pá

trání po známkách explozivní dekomprese, a žádné nenacházeli.

Objevili však pečlivě uskladněné odpadky včetně výkalů, které

účastníci mise nevyhodili do kosmu – čistota až do konce.

(„Z toho,“ prohlásila Patricia, „můžeme určit, jak dlouho žili.“)

Vědci našli zbytky zvracení („Někdo měl vesmírnou nemoc,“

podotkla Heidi. „Nejspíš Anders,“ řekl Richard. „Byla to jeho

první zkušenost s nulovou gravitací.“).

Ale jinak už nic moc neobjevili; rozhodně ne mozkovou tkáň

nebo krev či kousky kostí.

Nenarazili však ani na žádné stopy po návštěvě mimozem

šťanů – „Pokud se dostavili,“ prohlásil kdosi, „bylo to ve formě,

v níž bychom nepoznali živou hmotu.“

Našli však ještě něco. Byl to fotoaparát Hasselblad, který

měli astronauti s sebou, pečlivě zabalený v přikrývce a vrstvě

materiálu chránícího před změnami teploty, a spousty cívek

filmu.

Richard měl v úmyslu nechat film opatrně vyvolat a pokud

možno ho zachránit, ale věděl, aniž by mu k tomu vědci něco

řekli, že naděje na zachování fotografií po tak dlouhé době – za

extrémních podmínek a vystavených záření – je téměř nulová.

Sami astronauti to pravděpodobně také věděli a udělali vše,

aby filmy uchránili. U filmů se našly i dopisy rodinám, napsané

na pár listech ohnivzdorného papíru, který si vzali s sebou. Plán

letu byl zabalen u fotoaparátu a na zadní straně papíru objevili

pečlivý rukopis.

Richard citát poznal. Byl z knihy Genesis:

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá

a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami

vznášel se duch Boží.

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.

Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.

Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí.

Byl večer a bylo jitro, den první.

Citát pokračoval do konce kapitoly. Ať text opisoval kdokoli,

provedl to čistě. Ačkoli, když se na to Richard díval, nebyl si

jist, jestli jde o opis. Uvažoval, jestli to někdo zapsal z hlavy.

Upřeně si text prohlížel, zatímco vědci kolem se věnovali své

práci, až mu padl zrak na poslední řádky:

Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři.

Viděl, že to je dobré.

A pak chvatně naškrábáno:

Bůh žehnej vám všem, všem na naší dobré Zemi.

* * *

Nakonec právě Richard pověděl vědcům, co se stalo. Dal si

to dohromady ze čtyř nalezených důkazů: naškrábaný vzkaz na

zadní straně letového plánu – „Vzkaz na rozloučenou,“ řekl –

chybějící skafandry a těla, nezamčený vstup.

Shromáždil celý tým v nákladovém prostoru a postavil se co

nejblíže ke



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.