načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/11 – Redakce XB-1

XB-1 2011/11

Elektronická kniha: XB-1 2011/11
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6656-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Lavie Tidhar: Nepřetrhni řetěz

Ted Kosmatka & Michael Poore:  Smrtilka

Caroline M. Yoachimová:  Pravda na Kamenné zdi

Greg Egan:  Krystalové noci

( •

Domácí povídky

Eva Hauserová: Voršila, dobračka od kosti

Vladimír Zábrodský:  Lidé z Marin-Gotte

Milan Petrák:  Mít tu nemoc

 

 

Publicistika

Pavel Houser:  Greg Egan a dobrodružství vědy

Ivan Adamovič: Život s pocitem úžasu 10

Jason Sanford:  Doběla rozpálení upíři zmítaní láskou…

Aleš Smutný:  Mistři filmové magie

 

 

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2011/10 XB-1 2011/10
 (e-book)
XB-1 2016/04 XB-1 2016/04
 (e-book)
XB-1 2012/02 XB-1 2012/02
 (e-book)
XB-1 2012/12 XB-1 2012/12
 (e-book)
XB-1 2013/09 XB-1 2013/09
 (e-book)
XB-1 2018/05 XB-1 2018/05
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HARLEY-DAVIDSON PRAHA

U Šalamounky 41/769 (vchod K Měchurce 12), 158 00 Praha 5, tel.: +420 251 565 396, e-mail: prodejna@harley-davidson-praha.cz

Těšíme se na nový modelový rok 3012

H-D-PRAHA.CZ



2 XB-1

Částice rychlejší než světlo Před nedávnem prolétla zprávami informace, že fyzici objevili částici rychlejší než světlo. Je to bomba, protože by to poslalo Einsteinovu teorii relativity do hlubin zapomnění a co hlavně, umožnilo by to sestrojení stroje času. Zatím se všichni vědci utěšují tím, že jde o chybu měření. Pro scifisty je to však bonbónek k nezaplacení. Časovky jsou oblíbeným tématem spisovatelů SF, vždyť s tím začal H. G. Wells se Strojem času, pak se přidali další slavní spisovatelé, ať už Poul Anderson se svými Strážci času, Robert Heinlein s Dveřmi do léta, Isaac Asimov s Koncem věčnosti, a to je jen vrcholek ledovce příběhů o hrátkách s časem. Nemluvě o vynikajících povídkách takových autorů jako jsou například Raymond Douglas Bradbury a jeho Burácení hromu nebo mrazivá povídka Roberta Blocha Hračka pro Julinku. Ani čeští autoři se tomuto tématu nevyhýbají, ať už to třeba jsou některé díly Johna Francise Kováře nebo sbírka povídek Časovír, v níž se nad tématem času zamysleli takoví autoři jako Ondřej Neff, Františka Vrbenská, Jaroslav Mostecký nebo Jana Rečková a další. A to jsem se ani slůvkerm nezmínil o filmech, které se tímto přitažlivým fenoménem zaobíraly. A že jich není málo. V tomto čísle vychází časovka Ivana Mlse Báječný budoucí svět, takže je zcela jasné, že téma času je pro autory přitažlivé, a myslím si, že nyní bude ještě přitažlivější. Minimálně do té doby, než se zjistí, že to opravdu byla jen chyba měření, Ale co když se tak nestane? Pak se další sci-fi námět stane skutečností se všemi klady i zápory.

Vlado Ríša

STEPHEN KING

Nejnovější román Stephena Kinga nese ná

zev 11/22/63 a netradičně jde o science fic

tion, která nejen svým názvem odkazuje na

černé datum americké historie, den, kdy

proběhl úspěšný atentát na Johna F. Ken

nedyho. Hrdinou příběhu bude cestovatel

v čase, jenž se této neblahé události pokusí

předejít. O filmovou verzi by se měl posta

rat známý scenárista a režisér Jonathan

Demme, jehož nejznámějším filmem je os

carové Mlčení jehňátek, je tedy jen na vás,

zda se necháte zlákat románem, nebo si po

čkáte na jeho filmové zpracování. King už

mezitím čile připravuje nový román The

Wind Through the Keyhole (Vítr skrze klí

čovou dírku), v němž se znovu vrací k cy

klu Temná věž.

SINGULARITY

Antologii stejného jména vydalo naklada

telství Laser-books v roce 2009 a jde

o české vydání postkyberpunkového sou

boru editorské dvojice James Patrick Kelly

& John Kessel. Český překlad původního

názvu knihy Rewired nezněl příliš použi

telně, ovšem jaké překvapení, nedávno se

stejná editorská dvojice nechala slyšet, že

pracuje na novém souboru v originále na

zvaném The Singularity Anthology. Kruh

se tedy uzavírá. Těžko říct, zda se editoři

nechali inspirovat českým vydáním, kaž

dopádně případný překlad nové antologie

bude mít opět drobný problém s názvem...

ABARAT

Kingův kolega v hrůzostrašném žánru

Clive Barker si temnou fantasy sérií pro

mládež Abarat ukrojil pořádný krajíc po

tíží. Samotným autorem bohatě ilustrované

knihy jsou tím nejnáročnějším projektem,

do kterého se doposud pustil a z plánované

trilogie se už dnes, po vydání pouhých

dvou dílů, stala minimálně pětidílná sága.

Po dlouhých sedmi letech se však konečně

schyluje k vydání třetího svazku pod ná

zvem Absolute Midnight (Svrchovaná půl

noc). Všemi oblíbená dívenka Candy

Quackenbushová se tak ve svém dobro

družství posune o kus dál a Barker může

připravovat další dva svazky...

WEIRD TALES

Slušný rozruch vyvolala v amerických kru

zích zpráva o prodeji časopisu Weird Ta

les. Novým vlastníkem se stal editor Mar

vin Kaye, jenž se rozhodl časopis vést sám

a začít jeho další historickou etapu číslem

„originálně“ věnovaným H. P. Lovecraf

tovi. Vzhledem k tomu, že dosavadním

editorem odpovědným za povídkovou část

periodika byla oblíbená Ann VanderMee

rová, která za svou práci pro WT získala

cenu Hugo a těšila se všeobecnému uznání,

nesou čtenáři tuto zprávu s krajní nelibostí.

Mluví se o dalším soumraku proslulého ča

sopisu...

SVATBA

A teď trochu bulváru, ačkoli jen v decent

ním množství. Kanadský autor Peter

Watts, známý především pro svůj skvělý

hard-SF román Slepozrakost, se 19. srpna

2011 oženil s neméně talentovanou kanad

skou SF spisovatelkou Caitlin Sweetovou.

Je příjemné, když se ve společenských

zprávách nemusíme omezovat pouze na

oznámení úmrtí. Navíc svazek dvou nada -

ných SF spisovatelů může na svět přivést

budoucího spisovatele s nezměrnou fanta

zií...

Vyhlášení

Ceny Karla Čapka

Československý fandom vyhlašuje 31. roč

ník literární soutěže Cena Karla Čapka.

Práce žánru sci-fi, fantasy nebo hororu za

sílejte v elektronické formě emailem, na

CD či disketě (formát DOC, RTF, ODT či

prostý TXT) a současně ve čtyřech čitel

ných papírových kopiích na adresu admini

strátora: Jiřina Vorlová, Mariánská 401/41,

142 00 Praha 4 – Lhotka, e-mail

aquila@altar.cz

Do obálky prosíme přiložte:

1) průvodku obsahující vaše jméno, pře

snou adresu, kontaktní email, telefon a ná

zvy všech zaslaných soutěžních prací -

u povídkových kategorií lze soutěž obeslat

nejvýše dvěma pracemi v každé kategorii,

kategorie novela je omezena na jediný pří

spěvek od autora.

2) čestné prohlášení, že soutěžní práce dá

váte k dispozici organizátorům soutěže pro

jedno otištění bez nároku na honorář.

Do soutěže nemohou být zařazeny práce,

které se již zúčastnily některého z předcho

zích ročníků, byly již publikovány v ofici

álních tiskovinách či na internetu nebo jsou

současně přihlášeny v jiné soutěži celostát

ního významu!

Vymezení soutěžních kategorií: mikropo

vídka (max. 9 000 znaků včetně mezer) –

krátká povídka (9 001 až 30 000 znaků) –

povídka (30 001 až 90 000 znaků) – novela

(90 001 až 450 000 znaků).

Delší práce nebudou do soutěže zařazeny.

O přesném zařazení do kategorie rozho

duje administrátor.

Uzávěrka je 30. listopadu 2011.

Bližší informace podá administrátor nebo

je lze najít na http://www.fandom.cz/.


Když bylo po všem, vylovili ji z moře.

Dokonce ještě když ji tahali do záchranného člunu, říkala:

„Ne, ne, my bysme to zvládli.“

K tělu si tiskla ruku, kterou jí zlomil Kapitán.

* * *

Když Marika prvně uviděla noční oblohu, vyděsilo ji to.

(Zvláštní bylo, že ji něco nevyděsilo dřív. Z města utekli,

když kvůli vodě začaly pouliční bouře.

Město pak dlouho nevydrželo, jednou ho spolkla noc

a další ráno už nepřišlo.

Možná se tohle stalo i jí – jedna hrůza spolkla jinou.)

Noční obloha byla bitvou hvězd, v jejím středu se šklebila

bolestná trhlina jako špatně sešitá rána. Světelné tečky se po

řád nepochopitelně přeskupovaly. Souhvězdí, která si pama

tovala, ta masa pohltila. Všechno krvácelo.

(To ji připraví na to, co přijde potom. Trošičku.)

* * *

(Co přijde potom:

Hvězda, co se ztrácí z dohledu, loď pro tři, sprška zlata.)

* * *

Ze země je nemožné podívat se na hvězdu.

Atmosférické turbulence světlo rozmažou, protáhnou ho

oblohou rychleji, než oči stihnou sledovat. Když máte štěstí

– jste ve vysoké nadmořské výšce, za jasné noci, na osamělém

místě – rozostří vám interference realitu o nějakých pár de

setin úhlové vteřiny. Když je větrno, nebo se prostě nevyhnete

létu, nebo nemůžete utéct před lidmi a světly, potíže se násobí.

Od pravdy vás to odtrhne o celé vteřiny – jste beznadějně ztra

ceni už ve chvíli, kdy obrátíte tvář k obloze.

Ve chvíli, kdy vzhlédnete, už není nic skutečné... a du

chové hvězd si mihotavě září.

Astronomové tomu jevu říkají „atmosférický neklid“.

(Vědě už při popisování toho, jak nás vesmír přechytračil, do

šla složitá slova.)

Co z toho plyne: nedá se věřit vlastní očím. Nedá se věřit

přístrojům. Ze země se nedá věřit ničemu.

* * *

Dostali se na loď. V noci Marika vždycky vyklouzla z mat

čina náručí, vylezla na palubu a pozorovala oblohu.

Jednou seděl na zábradlí stařec. Něco upřeně sledoval –

klidnou, jasnou hvězdu, která zvolna zapadala.

Voda byla té noci klidná, jen za lodí brázda, okraje oblohy

se v ní jasně zrcadlily. Zapadající hvězda a její odraz na konci

vod vypadaly jako dvojčata nakročená k pozdravu.

Stařec se neotočil, aby se na ni podíval. Vůbec se nepohnul.

Dlouho pozoroval zapadající hvězdu.

Když zmizela ve vodě, udělal totéž.

* * *

Přišlo jim sprosté, že některá místa přežila, zatímco jiná

ne, ale našly si město, kde světla ještě svítila. (Maričina matka

tam nevydržela ani půl roku, utíkání už jí přešlo do krve.)

Město nahánělo lidi k vědě, což bylo lepší než válka, která

je naháněla leda tak před kanony. Když si město přišlo pro

Mariku, neprotestovala. (Zprivatizovali vodu. Řídící středisko

ji dostávalo pod tržní cenou. Marika jí měla dokonce dost i na

koupání. Pořád si ale dělala zásoby, pila nenápadně dlouhými

loky, jako kdyby nevěděla, kdy si bude moct dát další. Prozra

zovala tím na sebe, že je uprchlík, ale nemohla si pomoct. Jsou

žízně, kterých se nikdy nezbavíte.)

* * *

Učí Mariku, jak měřit světlo.

Svým způsobem je to zajímavé, zjistit, že takové světlo má

jiné hodnoty než ‚bezpečné‘ a ‚nebezpečné‘, že je tu pořád

svět, ve kterém je matematika k něčemu dobrá. Ale čím víc

se toho dozvídá o kandelách a albedu a gravitačním čočko

vání a atmosférickém neklidu a nemožnosti vědět cokoliv ur

čitě, tím víc má pocit, že by se světlo mělo prostě jenom ozna

čit jako ‚nebezpečné‘.

(O světle toho víte stejně málo jako o tom, proč by člověk

vklouzl do vody, když je ráno břeh na dohled.)

Ale i tak se dál vypořádává s tím, že gausovská distribuce

ve fázových fluktuacích je nepravděpodobná, a počítá před

pokládanou intermitenci, aby určila sílu turbulence – to

všechno proto, aby někdo u teleskopu mohl namířit čočku na

oblohu a věděl, kam se ve skutečnosti dívá.

Pozorovacím panelům šéfuje Konstantinová a Marika se

snaží neohlížet přes rameno na hvězdnou mapu, co tam visí.

(Je to jedno. Není to její starost. Nebezpečné.)

3XB-1

Neklid

(Seeing)

Genevieve Valentinová


* * *

Když Gliese 581-d tranzituje před svou hvězdou, je Marika

jako jediná ještě vzhůru nad prací a Konstantinová řekne: „No, proč bys to nemohla být ty – pojď se na něco podívat.“

Marika se k ní nakloní a zadívá se na obrazovku. Zrnitý,

trhaný záběr, který se zpomaleně přehrává ve smyčce, zastrčený do rohu a skoro neviditelný v té záplavě čísel pod ním. Cifry úplně u dolního okraje poznává – prvotní měření se proženou jejím modelem, aby se odstranil neklid a došlo se k co nejpřesnějším polohám, tak blízko, jak jim údaje umožní.

„Je to nádhera,“ vysloví Konstantinová.

Marika ví, že se dívá jenom na čísla.

Čísla jsou univerzální, Marika to chápe. Když se chcete ně

kam dostat, musíte se spolehnout na matematiku, protože jakmile zvednete tvář k nebi na nějakém vlahém místě nebo na větrné pláni, vesmír se postaví proti vám, atmosféra prořízne noc, chabý zrak se vám zastře slzami. Marika tomu rozumí.

(Ale ví, prostě ví, že ze země nic nepoznáte.)

***

Je to jejich první okamžik kontaktu.

(Jenom Konstantinová by věděla, co to znamená, co se

stane teď, ale ta tahle měření nikdy neprovádí.)

* * *

Konstantinová má tranzity v malíku.

Dívá se na mapu, kterou si udělaly, zaplněnou hvězdami

třídy F až M (dost žhavé na to, aby dokázaly ohřát planetu, dost chladné na to, aby vydržely). Jsou označené, na těch nejbližších už instalují teleskopy, kdyby náhodou.

(Nemůžou tu zůstat moc dlouho. Musí si vybrat nějaké

místo, kam se přesunou. Nějaké, kde budou mít šanci na přežití.)

Občas některé z hvězd poklesne jasnost, její záře najednou

trochu pohasne. Někdy se to stane, když umírá, někdy když končí erupce, někdy když se mezi teleskop a vzdálenou hvězdu dostane vesmírná suť.

Ale Konstantinová to má v malíku a stačí jí sledovat, jak

hodnoty klesají, a ví, že tu má tranzit ještě dřív, než jí to zapípá.

Pokaždé, když to přijde, zapne nahrávání, přehraje si to ve

zpomaleném záběru, označí všechny okamžiky kontaktu, cvak, cvak, cvak, cvak.

Pokaždé si pomyslí: Ať je tohle domov.

(Touhle dobou už jsou čísla v podstatě tvary – když se po

dívá na sloupec číslic, vidí hvězdnou koronu.)

* * *

Při planetárním tranzitu dochází ke čtyřem okamžikům

kontaktu, jsou to chvíle, kdy se kotouče planety a hvězdy do

týkají jenom na jednom místě.

1. Těsně před tím, než tranzit začne, když se poprvé setkají

nejvzdálenější okraje obou těles.

2. Když se planeta přesune blíž ke středu a její kotouč se

naposledy dotkne vnitřního okraje hvězdy.

3. Když planeta projde středem tranzitu a její okraj se do

tkne hvězdy na druhém konci.

4. Na konci tranzitu. Kotouč planety se dere pořád dál a dál

na svobodu, až se dotýká okraje hvězdy v jednom jediném

bodě. Pak tranzit skončí a začnou se od sebe vzdalovat.

(Když jste u toho moc blízko, je to celkem o ničem – sejdou

se školáci s krabicemi od bot a pozorují zatmění, to je všechno.

Smysl to nedostane, dokud se nedíváte na svůj nový do

mov, jak se rodí jako černá krůpěj na vzdáleném světelném

disku.)

* * *

Gliese 581 je hvězda třídy červený trpaslík, teplá a malá,

dvacet světelných let od Země. Visí ve Vahách (když se dí

váte ze země). Obíhají ji čtyři planety. Jedna z nich tranzituje

správnou rychlostí – dost blízko ke Gliese kvůli světlu, dost

daleko kvůli vodě.

(Klasifikace je Gliese 581-d, když k ní začali lidé upínat

svoje naděje, stala se z ní postupně ‚Gliese Dé‘ a pak jenom

‚Déčko‘. Marika mu říká Gliese 581 a o tom déčku se vůbec

nezmiňuje.)

Je tu jistá šance, že by Déčko mohlo být planeta oceánů.

V operačním konstruují malorozměrový transportér osob.

Probíhají výpočty.

Mizivá šance, ale doba je zoufalá a lidem někdy nezbývá

než hodně věřit málo pravděpodobným věcem.

* * *

Když ještě utíkaly z místa na místo, utěšovala se někdy

Marika pohledem na oblohu, kde bylo stejně málo klidu jako

dole. Hvězdy, které jste znávali, zmizely z dohledu a na jejich

místo nastoupili cizáci. A nemohli jste s tím nic dělat.

Po nějaké době se ve městech začala dusit, chtěla být je

nom v divočině, pozorovat válku, kterou nemohla vyhrát.

(Obloha je bitevní pole, hvězdy padají a padají.)

* * *

Atmosférického neklidu se dá zbavit za chladných, jasných

nocí. Z pozorovatelny na nějakém horském vrcholu je vidět

4 XB-1


tak jasně, že kdybyste to nevěděli, možná by vám ani nepřišlo, že se hvězda vůbec hýbe.

(Ale vy už víte svoje – očím se nedá věřit.)

Někdy takové štěstí nemáte, a to se pak i Měsíc mihotá

jako mince ponořená do mělké vody. Když je neklid největší, kráter Aristarchos v Oceanu Procellaru může být kvůli zkreslení střídavě viditelný a neviditelný. Pokud víte, co hledáte, a rozumíte si s čísly, můžete si podle toho neklid vypočítat.

Marice to došlo, až když bylo pozdě. Aristarchos pro ni byl

pořád jenom bledý bod v černém moři, který to odplaví z dohledu a zase se objeví... hvězda na temné vodě, tonoucí člověk.

* * *

Možná, že když se stařec topil, vztáhl k ní ruku – reflex,

náhlé hnutí mysli – ale Marika si nemůže vzpomenout. Třeba volal o pomoc nebo se snažil vyškrábat ven sám, než si ho voda vzala, ale to by možná lhala.

Když si chce ten okamžik vybavit, vždycky je rozmazaný.

Mihotá se jako Měsíc, do představ se jí vkrádá, když projíždí kontrolní seznam k trojčlenné lodi, co je donese na Gliese 581.

(Nemá pocit, že by ji tehdy vyděsilo, jak stařec vklouzl do

vody, ale muselo – vždycky, když se jí objeví v myšlenkách, ztuhne a šmátrá po něčem, čeho by se mohla chytit.)

Když je dost opilá a fantazíruje, stařec někdy vztáhne ruku

a zachytí ho brázda za hvězdou, táhne ho jemně vodou, až zmizí v nebi.

Ale byl to jenom Jupiter, pomyslí si, žádná hvězda, to už

teď víš.

Probouzí se sevřená žalem, neví proč.

* * *

Marika mu říká Gliese 581, protože by nerada upínala

svoje naděje k nějaké planetě neoprávněně.

* * *

Skafandry mají navržené podle orlanského vzoru – tlustá

kůže, kterou si můžou navléknout a zacvaknout – a Konstantinová je toho názoru, že je to jako oblékat si slona.

Očividně je to lepší, než bývalo. Rukavice jsou ohebnější,

nohy už nejsou tak neohrabané. Na krku ale pořád schází kloub a trup je zpevněný, aby na něm lépe držely kyslík a chladicí kapalina, co jsou připoutané na zádech.

Před Alkonostem I cvičili se Zekem a Marikou tak dlouho,

až se všichni dokázali obléct, připojit hadice vodního chlazení a zaklapnout se za pět minut, za čtyři, za tři.

Vždycky, když zaklapnou Mariku, slyší Konstantinová

přes mikrofon vzdech. Dlouho si myslela, že je to úleva.

Možná heknutí námahou. Možná panika. (Marika je přítěž,

proč ji vůbec posílají nahoru, je pro všechny záhada.)

Teď ale Konstantinová vidí Maričin obličej, když ji Zek

zaklapává – Marika se mračí, otírá pozlacené hledí helmy,

jako by čistila špinavou skleničku.

(Ten zvuk je vzdech. Bolí to.)

Konstantinové systémy podpory života zabzučí a nahodí

se.

„V pořádku,“ řekne a obrátí myšlenky k důležitějším vě

cem.

* * *

„V modulech nefungují systémy podpory života,“ oznámí

Zeke. „Do hajzlu. Řídící středisko, slyšíte mě?“

Šumem se zpátky prodere souhlas, pak plán. Marika a Zeke

loví v krabici s nářadím a dělají, co se jim řekne. Konstanti

nová se ujme komunikátoru, předává dál řadu rozkazů, z kte

rých se postupně stávají spíš divoké dohady.

Nikdo nepanikaří, dokud jim nedojde, že okolní žár při

startu roztavil okruh ve vnějším trupu, který nedokážou opra

vit.

Řídící středisko se nadlouho odmlčí.

Marika a Zeke čekají, drží se úchytů, aby neodpluli někam

pryč, Konstantinová je u komunikátoru ohnutá jako někdo,

kdo dostal ránu do žaludku.

Pak Ředitel řekne: „Plnou rychlostí je to k Déčku čtyřicet

let. Podle výpočtů operačního byste to měli zvládnout bez

přerušení na stávající podpoře.“ Pauza. „Na návrat to stačit

nebude.“

Neřekne: Možná už nedostaneme další příležitost, když se

loď rozpadne na kusy. Neřekne: Klidně to můžete risknout,

na Zemi to nevypadá o nic líp.

Helma Konstantinové se chvěje v síti hvězd.

„Po přistání nějakou podporu života mít budete,“ ozve se

z éteru. „Na den, možná, možná na týden. Závisí, kolik kys

líku spotřebujete cestou. Ale i den je dost na to, abyste zjistili,

jestli je Déčko vážně obyvatelné.“

Ředitel si odkašle. „Tohle nemůžeme rozhodnout my, Al

konoste. Je to na vás.“

Trvá to dlouho, než Konstantinová řekne: „Ne.“

Zeke řekne: „A za mě taky ne. To je většina – Řídící stře

disko, rušíme misi. Zadáváme novou trajektorii. Potvrďte.“

* * *

Konstantinová tiše nadávala, dokud slova nespolkl řev

atmosféry.

5XB-1


* * *

Když je po všem, Konstantinová vytáhne Mariku průle

zem.

„Bolí mě ruka,“ řekne Marika nepřítomně.

Konstantinová opáčí: „Zlámali jsme ti prsty.“

(Druhý okamžik kontaktu, zatmění je skoro tady.)

* * *

Marika si na nic nevzpomíná, dokud jí nepustí záznam.

Poslouchá, jak jí Zeke pořád ostřeji a ostřeji přikazuje, aby

se pustila úchytu a připoutala se, vracíme se, kam jdeš, už se

to rozhodlo, tohle je rozkaz, nesahej na ten poklop, zbláznila

ses, to je rozkaz, odpověz mi, sakra, okamžitě se vrať, nebo tě

tam odtáhnu sám.

„Proč jsi neodpověděla?“ ptají se jí.

Řekne: „Odpověděla.“

(Ne v tu chvíli – když Zeke zablokoval poklop a zlámal jí

prsty, byla to Konstantinová, kdo vyjekl.

Ale na záznamu je slyšet, že jakmile Ředitel řekl: „Dalo

by se to zvládnout,“ odpověděla: „Pokračujeme.“)

* * *

Mariku odveleli zpátky k počítačům, měří odpor větru

a propočítává úhly a říká teleskopům, kam by měly mířit.

(Pořád je v tom dobrá, jenom už se nedívá za sebe na mapu,

kde mihotavě září duchové hvězd.)

Než s ní někdo promluví, uběhne týden.

První ji osloví Konstantinová.

„Můžeš hýbat prsty?“

Marika odpoví: „Ano.“

A týden později jí Konstantinová podá šroubovák a řekne:

„Dokaž to.“

* * *

Konstantinová ji nutí do nočního výcviku, zatímco ostatní

spí.

A tak Marika cvičí: do obleku za dvě minuty, sama, pře

cvaká si vypínače na plnou rychlost, přišroubovává a odšrou

bovává panely, až jí na bříškách prstů nezbude ani kousek

kůže.

Nechápe proč, dokud se nedoslechne, že technici pracují

na nějakých opravách a vylepšeních – poletí jako Alkonost

II, budou se obsazovat tři místa.

„Už mě nikdy do posádky nejmenují,“ řekne.

Konstantinová na to nereaguje: „Máš patnáct vteřin. Dě

lej!“

***

Alkonostu II to trvá rok, než odstartuje.

Zeke dostane vodní horečku a umře. Nikdo se za něj nena

bídne.

Ze záložních pilotů vytáhnou Walterse. Je neurvalý na

techniky, do skafandru se dostane za dvě minuty, po nocích

brečí na pokoji.

Konstantinová by si přála, aby někdo z nich, aspoň jeden,

byl člověk, kterého byste chtěli mít po boku, když prvně sta

nete na nové planetě.

Ale nikdo další se neobjeví a to ráno u startovací rampy jí

stojí po boku Marika.

(Třetí okamžik, už je skoro po všem.)

* * *

Start je úspěšný. Moduly se drží v normálu. Systém pod

pory života to ustojí.

Pásem asteroidů prokličkují s jediným ťuknutím (zlomek

meteoritu, tak malý, že když udeří do trupu, ozve se vysoké

cinknutí, které je slyšet i uvnitř).

Pak přijde bod rozhodnutí, vnitřní planety jsou za nimi

a výhled vyplňuje Jupiter. U horního okraje se sune stín – mě

síc v tranzitu.

„Pokračujeme,“ řekne Konstantinová, nohy jí ztuhnou, jen

to vysloví.

„Bůh vás provázej,“ ozve se Řídící středisko.

Na zemi už dávno začali nechávat zprávy, ukrývali je na

bezpečná místa, pro případ, že by válka nabrala obrátky, za

tímco budou pryč. Soupisy věcí pro děti, co mají dělat, až vy

rostou a ze zaprášených počítačových panelů je pozdraví tři

cizí, vzdálení lidé.

„Až se probudíme,“ řekne Konstantinová, „nebudeme ni

koho znát. Jen si to představte.“

Mrkne za sebe, ale Marika se sklesle dívá na Jupiter,

o chvíli později za sebou zavře modul, jako by byla ráda, že

může jít.

(Walters se do toho svého přesunul hned po startu, dokonce

ještě před tím pásem asteroidů. Měl by být ve vlastním zájmu

v přistávání tak dobrý, jak se dušovali. Lidem, co jsou neur

valí na techniky, dvakrát nevěří.)

Konstantinová ještě zůstane vzhůru a sleduje, jak loď

zrychluje na plný výkon. Pro všechny případy.

Jupiter zmizí a Uran s Neptunem se odkutálejí do dálky jako

modré kuličky, tady je krátká jasná řada kamenů podél Kuipe

rova pásu (kolem se prořítí Haumea), a pak jsou v hlubokém

vesmíru a vypadá to přesně jako na její mapě, kam až dohlédne.

Sevře ji tak náhlý pocit důvěrnosti, že si musí z hlavy spo

čítat svítivost Vegy, než se jí podaří znovu nadechnout.

(Jsou žízně, kterých se nikdy nezbavíte.)

6 XB-1


* * *

Probudí se na tři dny od Gliese 581.

Konstantinová vstane o den dřív než ostatní, aby všechno

prověřila. Cítí, že Kapitán by měl být první. Zeke by souhlasil.

Když se ve výhledu objeví Déčko, modré, plné mraků a po

hostinné, Konstantinové se zatají dech, provede pár výpočtů.

(Takový dodatečný nápad. Touhle dobou už jsou čísla

v podstatě tvary a ona ví, jak vypadá domov.)

Pak vstane Walters. Podívá se na planetu, povzdechne si

a začne se oblékat.

Poslední vstane Marika. Jak se její modul začne otevírat,

rozrazí dveře nataženýma rukama, nakloní se přes okraj a párkrát zalapá po dechu.

„Něco se mi zdálo, v tom snu jsme narazili na vodu,“

řekne.

Konstantinová neodpoví. Jaké má kdo sny, je jeho starost.

* * *

Navigační systémy fungují a s podporou života to vypadá

podle předpokladů (dost vzduchu na cestu domů, Konstantinová se musí držet, aby nekřičela úlevou).

Druhý den k nim dorazí zpráva od Řídícího střediska, stará

jen nějakých dvacet let. Pár známých hlasů jim popřeje všechno nejlepší a představí se pár hlasů nových.

„Monitoroval jsem průběh vašeho letu, Alkonoste,“

oznámí jeden z neznámých. „Zdá se, že je všechno v pořádku. Při sestupu si hlídejte spotřebu paliva, abyste se dostali v pořádku nahoru i v případě, že by přitažlivost byla silnější, než předpokládáme. Ozvěte se nám, až se probudíte. Dobré ráno a Bůh vás provázej.“

Konstantinová pošle odpověď. Vedle ní sedí Marika a sve

řepě se dívá průzorem, kde se otáčí Gliese 581-d v záři jejich nové domovské hvězdy.

* * *

Oblečou se do skafandrů a zaujmou pozice pro přistání –

je to teď tak bezděčné, až se Konstantinová usměje.

(Čtyřicet let se snila o tom, že na Déčku přistane, po takové

průpravě jí spínače komunikátoru připadají jako konečky vlastních prstů.

Nikdy se nedostala k tomu, jak na novém světě konečně

prvně stanou, na to jí nezbylo dost představivosti.)

Kontrolní seznam je až do poslední chvíle v pořádku, až

dokud je nezachytí přitažlivost Déčka a nezačne pomalý, nevyhnutelný pád.

„Třetí tlumič nárazů nefunguje,“ řekne Konstantinová.

Slova znějí vzdáleně, nevěřícně.

„Zvládneme přistát se dvěma,“ odpoví Marika.

Walters řekne: „Na vodě ne – stačí se odchýlit o pár stupňů

a povrchové napětí nás převrátí, než vůbec stihneme dosed

nout. Napálíme to do vody a náraz nás rozmetá na kusy.“ Vů

bec o tom nepochybuje, mluví, jako by přesně tohle celou

dobu čekal.

„Tak to bys měl nejspíš dělat svoji práci, řekla bych,“ od

sekne Konstantinová.

„Co s ním je?“ zeptá se Marika. „Zamrzl?“

Konstantinová svraští čelo nad diagnostikou chyb. „Na to to

nevypadá. Pořád se mi hlásí. Něco se muselo uvolnit, když jsme

spali. Možná bysme měli vzadu otevřít navigační panel a...“

„V tom pásu asteroidů,“ vzpomene si Marika. „Něco na

razilo do trupu.“

„Po tom, co se stalo posledně, by si ten krám měl dávat

sakra majzla, aby s ním nic nebylo,“ zavrčí Konstantinová.

„Ale cinklo to,“ špitne Marika.

Najednou to Konstantinová vidí jako na filmovém kotouči,

jak se úštěpek kamene řítí k vnějšímu trupu, jak pár zrníček

trupem proniká a proděraví přívod paliva, jak se na ně čtyřicet

let mikroskopického úniku najednou sesype, až ve ventilech

nebude dost vysoký tlak.

Chvíli hledá slova, a nějakou dobu se jí to nedaří.

„Teď se k tomu nedostaneme,“ řekne Walters. „Míříme do

atmosféry, když vylezeme ven, spálí nás to. Vrátíme se a po

díváme se na to v bezpečí na orbitě.“

„Když se teď vrátíme,“ připomene Konstantinová, „spo

třebujeme palivo, které máme na to, abychom se pak odlepili

od Déčka a mohli letět domů. Takže to buď riskneme na vodě,

nebo to riskneme na zemi.“

Nemělo by to být takové utrpení – nestalo se jí to poprvé.

Mělo by to být snazší. Touhle dobou už by měla mít odpo

věď.

„Tak dobře,“ dostane ze sebe, „vrátit se a udělat si z toho

kvůli opravě jednosměrný let. Ano, nebo ne. Hlasujte.“

Čeká, aniž by na ně naléhala. Najednou ji zaplaví uznání

k Řídícímu středisku před jednačtyřiceti lety – tohle ticho není

jednoduché vydržet.

Nakonec Walters pronese: „Ne. Riskneme přistání na

vodě.“

Marika neřekne nic. Konstantinová se zamračí na komu

nikátor, říká si, jestli jí to neuniklo, jestli Marika neodpově

děla, už když na ni mluvila.

(Marika tohle dělává a odpověď je vždycky „Pokraču

jeme.“)

Ale dál čeká na odpověď, dlouho je ticho, až se ozve zvuk,

jako když se něco neprodyšně uzavře. Konstantinová za

hlédne, jak se jí pod prsty červeně rozsvítí varovná kontrolka,

a teprve pak si všimne, že Marika už otevírá vnější poklop.

Cvak.

(Tranzit skončil, vzdalují se od sebe.)

7XB-1


* * *

Vlasová trhlina je v panelu s hydraulikou. Když k ní Ma

rika doručkuje po bočních úchytech, jedna kapka paliva se

panelem protlačí a zmizí v dálce.

„Domů se nedostanete,“ řekne do mikrofonu. „Ztráty už

jsou moc velké.“

Neví, jestli spojení ještě pořád funguje – zapomněla, jestli

ho zapnula nebo ne, a srdce jí buší tak hlasitě, že přes ně nic

neslyší.

Volnou rukou sevře šroubovák a dá se do práce. Je to dů

věrně známá činnost, šroubky jeden po druhém povolují

a jemně přilnou k magnetům v prstech její rukavice.

Skafandr se při práci zahřívá, zamlží se jí výhled. Snaží se

nezpanikařit. Na paniku není dost vzduchu.

(Odpojila se – na nic jiného nebyl čas.)

Kdyby se pustila úchytu, zmizí.

Představuje si tu tmu jako tmu lodi na klidné vodě, před

stavuje si, jak při pádu vztahuje ruku.

Šroubovák se zachvěje – přimáčkne ho ztuhlými prsty, aby

nevyklouzl, vytáhne další šroubek.

Ale je to k ničemu. Helma se jí už zamlžuje i zevnitř – ne

vidí, nevidí, a nemá dost času, aby mohla zadržet dech a čekat,

až se to vyrovná, nemá ani dost kyslíku, aby mohla dýchat

zhluboka a mlhu přeměnit ve větší kapky, přes které by vi

děla.

Zabodne hrot pod takovým úhlem, aby se vyhnula očím.

Tři rány, než hledí popraská, další tři, než dostane hrot do

vnitř a vypáčí sklo ven.

Štít se jednou zaleskne a zvolna odpluje z dohledu, za se

bou nechá spršku zlata z míst, kde hrot odloupal svrchní nátěr.

Vydechne, aby jí při dekompresi nepraskly plíce, a s tře

soucíma se rukama se obrátí k víku.

Musí pracovat rychle – zapomněla, jak dlouho vydržíte,

než vás pohltí temnota.

(Máš patnáct vteřin. Dělej.)

Odšroubuje poslední šroubek, panel se otevře.

Odřízne poškozený úsek palivové hadice, nepoškozený ko

nec zarazí zpátky do spojky, pevně utáhne. Palivo kolem ní

pluje v černých krůpějích.

(Mrzne, necítí rty, když mrkne, víčka zapraskají, ulomí se,

odletí.)

Jak se systém nahodí, panel se rozvibruje.

Zabouchne víko, nešikovně zašroubuje zpátky tři šroubky.

Víc nezvládne, pak jí umrznou prsty.

Někde daleko říká Konstantinová něco o vstupu do atmo

sféry, o tom, že není čas, je vyděšená, ječí – pak ze skafandru

unikne poslední zbytek vzduchu a je ticho.

(Marika se nadechne, plíce jí zkolabují.)

Loď teď zrychluje, táhne ji za sebou.

Odstrčí se.

Lehce ji to otočí, směrem od planety a k obloze. Výhled ji

na chvíli úplně ohromí.

Je to nádhera, pomyslí si.

Je to prvně v životě, co jí to tak přijde.

(A tady je důvod: není tu žádný neklid.

Je tu jenom obloha – dívá se, alespoň okamžik, přímo na

hvězdy. To je jejich pravá podoba.)

Černotu protíná Mléčná dráha, pod jiným úhlem. Obloha

je cizí, věčně zmítaná bouřemi, ostrá a jasná.

Je to nádherná válka.

(Dvě vteřiny.

Vteřina.)

* * *

Až bude po všem, Konstantinová se vynoří z moře.

Postaví se na palubě Alkonostu, sundá si helmu, nadechne

se.

Noc bude hluboká. Až obrátí tvář k obloze, aby si vyhlédla

místo, od kterého začne počítat, duchové hvězd budou miho

tavě zářit.

Poprvé vydáno v online časopise Clarkesworld

v listopadu roku 2010

Přeložil Mikuláš Bryan

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

GENEVIEVE VALENTINOVÁ

Americká autorka žijící v New Yorku a trpící slabostí pro

špatné filmy. Tak by se daly víceméně shrnout informace,

které o ní lze vysledovat v internetových profilech. Ovšem

Valentinová je rovněž příkladem, jak upoutat pozornost

čtenářů i kritiky během několika málo let. Kratší práce pub

likuje teprve od roku 2007, nejprve na stránkách různých on

line časopisů typu Strange Horizons, Fantasy Magazine,

Clarkesworld a Lightspeed, brzy však prorazila i na stránky

různých žánrových antologií. V posledních letech několikrát

zavítala i do zvláštního, válkou zničeného světa, jímž putuje

neméně podivný mechanický cirkus. Ten se posléze objevil

i v jejím románovém debutu Mechanique: A Tale of the

Circus Tresaulti (Mechanický cirkus, 2011). Ačkoli stále

patří spíše k začínajícím hvězdičkám, už začala sbírat i první

nominace – za povídku „Light on the Water“ (Světlo na

vodě, 2009) byla nominována na World Fantasy Award – a

zařazení do prestižních ročenek – česky se objeví snad ještě

letos ve výběru Jonathana Strahana. Snad se svým tuzem

ským povídkovým debutem zalíbí i domácím čtenářům.


Víte toho mnoho, ale on ví současně méně i více, než co vy

právím nám.

Nebo spíše méně či více než to, co všichni vyprávíme všem

ostatním – obyčejným lidem, kteří jsou stejní jako on ve svých omezeních.

Nemohu být to, co jste vy, vy větší.

Ne že bychom nebyli zároveň svým způsobem stejní, svázaní

vzpomínkami na staletí, kdy jsme byli provázaní a srostlí.

Neboť jsme jako vy a on a já, životní forma, jakou evoluce

na žírných půdách Země nedokáže vytvořit. Zrození a uvedení takového tvora, do chodu – velkého a rozrůstajícího se metalobio-kyber-tvora jako jsme my a vy – vyžaduje velkolepější hudbu, takovou, jakou znám já.

Jenom smrštěním do úzkých roklin jediného pohledu můžete

poznat složitou vybroušenou jemnost, pach, chvění a cinkot téhle hedvábné symfonie sebe sama.

Kdežto velikost tápe neohrabanými prsty.

Malost může okouzlovat. Staňme se tedy odlomkem jeho,

mne a vás:

* * *

Co viděl:

Dlouhá úzká strohá místnost, zářivě bílá a bez stínů.

Kov a keramosklo a napodobenina dřeva a tkaný nylonový

koberec.

Žulový stůl. Muž, na jehož jméno si nedokázal vzpomenout.

Úhledná uniforma, tak důvěrně známá, že za ní reflexivně vi

děl něco víc.

Co cítil: nízká gravitace (Mars? Měsíc?); hrubá tkanina man

žety pracovní košile; chladný a suchý průvan klimatizace na krku. Rudý záblesk zlosti.

Benjan se trochu usmál. Viděl, co musí udělat.

„Šedá byla svobodná, když jsme před stovkami let začali

s prací,“ řekl Benjan, černé oči pevně upřené na muže za stolem. Katonji se ten člověk jmenoval. Kdysi, velmi dávno, jeho velitel.

„Ano, tak to bylo v plánu,“ připustil nejistě jeho nadřízený

a neochotně ta slova vážil.

„To byl jediný důvod, proč jsem ten úkol vzal,“ řekl Benjan.

„Já vím. Bohužel...“

„Strávil jsem jím mnoho desítek let.“

„Velení Loďstva si rozhodně cení...“

„Přetváření světů není jenom práce, sakra! Je to umění, vě

decký obor, řemeslo, které z člověka vysává energii.“

„A vy jste si vedl velmi dobře. Osobně...“

„Když jste mě o to požádal, chtěl jsem vědět, co má velení

Loďstva s Šedou v plánu.“

„Vy si vzpomínáte na ten dávný rozhovor?“

Řečnický úhyb, nic jiného. Katonji byl zdokonalený člověk

a už mu bylo přes dvě stě let, ale pozemské společenské konvence velely předstírat, že minulost vybledla a zanechala duši mladou. „‚Velký experiment lidské společnosti.‘ Pamatuji si vaše slova.“

„Ano, takový byl původní plán...“

„A vy mi teď říkáte, že ji potřebuje jediná frakce? Celý mě

síc?“

„Rada přehodnotila rozhodnutí.“

„Přehodnotila, do hajzlu.“ Benjan znechuceně svraštil bron

zový obličej. „Někdo na ně zatlačil a oni se podvolili. Kdo to

byl?“

„Tak bych to neformuloval,“ odvětil Katonji chladně.

„Vím. Schovávat se za slovíčka je mnohem snadnější.“ Ky

sele se usmál a sevřel tenké rty. Výhledová obrazovka poblíž

něho vedla do chladné stříbrné krajiny a on si ji prohlížel a v du

chu kypěl. Umělý výhled na samotnou Šedou. Země, srpkovitý

koncert v modré a bílé, se vznášela na smetanově bílém nebi

nad hmyzím hemžením robotraktorů a lidí. Vzduch Šedé byl

dnes nezvykle čistý, obvyklý opar odvála fronta přicházející od

rovníku nedaleko Moře nepokojů.

Hemžící se poskokové hloubili další sluj pro velitelství Loď

stva, aby mohla být naplněna kójemi, obrazovkami a doku

menty. Velkolepá Šedá nahoře, obyčejná šeď dole. Nad vysoko

plujícími jemnými cirry se vznášela Země a Benjamin se na

chviličku zasnil o dni, kdy takové výjevy budou s líným mává

ním křídel křižovat ptáci, snadno přizpůsobitelní nízké gravitaci

a velké hustotě atmosféry.

„Důstojníku Tozenji...“

„Už nejsem důstojník. Rezignoval jsem ještě předtím, než

jste se narodil.“

„Vzhledem k vašemu odchodu ze služby jsem to myslel jako

čestný titul. Nějakou loajalitu k Loďstvu jste si jistě zachoval.“

Benjan se zasmál. Hluboký bas se odrážel podivně dutou

ozvěnou mezi stěnami kanceláře. „Dovoláváte se cti erbu, co?

Vidím, že pobývám na Šedé už příliš dlouho. Vy tady jste úplně

zapomněli, jaký jsem.“ Ale kde je tady? Plnou pozemskou gra

vitaci už bych nesnesl, takže to musí být orbitální stanice Loď

stva s gravitací vytvářenou rotací válce.

Zamračení. „Doufal jsem, že se změníte, když budete zase

spolupracovat s důstojníky Loďstva, i když jste zůstal civilistou

na Šedé. Člověk není...“

„Člověk je to, co je,“ prohlásil Benjan.

Katonji se na své polohovatelné židli opřel a sepjal špičky

prstů. „Hmm... hrál jste během těch let sabal?“ zeptal se zvolna.

Benjan přivřel oči. „Ano.“ Ta hra byla prastará, chovaná

v úctě, jednoduchost sama. Učila hráče, že spolupráce s ostat

ními přináší větší zisk než postup na vlastní pěst. Měl ji odjak

živa rád, ale jen hlupák by si myslel, že se podobné morální

lekce vztahují i na spory o záležitosti Loďstva.

„Nepřivedlo vás to zpátky ke kolektivu?“

„S členy svého družstva jsem vycházel docela dobře,“ odvětil

Benjan nevzrušeně.

„Doufal jsem, že omezení na malou skupinu uklidní... vašeho

ducha. Loďstvo je kolektiv mužů a žen hledajících osvícení

v plnění úkolů stejně jako vy. Vy jste výjimečná osobnost,

takhle spjatý se Stanicí, využíváte propojení, která my nepou

žíváme...“

„Chcete říci, že je nedovolujete používat.“

9XB-1

Průzračně modrá lunární moře

(THE CLEAR BLUE SEAS OF LUNA)

Gregory Benford „Tyhle staré techniky jsou pokládány za... příliš riskantní.“ Benjan vnímal své početné komunikační linky jako šum v po

zadí, harmonický a uklidňující. Co může tenhle člověk vědět

o takových metodách, které si ti, kdo jimi žili, dlouhodobě vy

chutnávali? „A není snadné je dirigovat shora.“

Muž pedantsky zvedl prst a naléhal: „Stále sedíme u hry,

a když už jste tady, uvítali bychom...“

„Mohli bychom nechat můj duchovní pokrok stranou?“ „Samozřejmě, jestli si to přejete.“ „Dobře. Teď mi prozraďte, kdo má dostat moji planetu.“ „Šedá není vaše planeta.“ „Mluvím za Stanici a za všechny inteligence s ní spojené. My

jsme Šedou vyrobili. Desítky let jsme rozbíjeli kůru, uvolňovali

plyny, rozsévali spory, vlhčili vítr.“

„S dopomocí.“ „Na začátku nás byly tři stovky a jedenáct těžkotonážních kos

mických plavidel. Nepatrný začátek, který se rozvinul v miliony.“

„Za pomoci všeho pozemského personálu...“ „To byli příslušníci Loďstva. Ti přijímají rozkazy. Já ne. Já

pracuji na základě smlouvy.“

„Smlouva na stovky let?“ „Pořád platí, i když ti, kdo ji sepsali, už se rozpadli v prach.“ „Vyřiďme to gentlemansky, pane. Každá smlouva se dá pro

jednat znovu.“

„Ten dokument, který jsem ohledně Šedé podepsal – tedy,

my jsme podepsali, ale jsem tady, abych mluvil za všechny –

tvrdil, že to bude otevřená kolonie. To je jediný důvod, proč

jsem na tom pracoval,“ prohlásil Benjan ostře.

„Neradil bych vám, abyste se oháněl tímhle argumentem,“

varoval Katonji. Odvrátil se, zadíval se na výhledovou obra

zovku a nozdry širokého jihočínského nosu se mu chvěly. Ale

zbytek jeho obličeje zůstával lhostejně nehybný jako maska.

Dlouho bylo v místnosti slyšet jenom tiché hučení klimatizace.

„Pane,“ ozval se muž náhle, „mohu vám říci jenom to, co

schválila rada. Lidé s vaším talentem jsou vzácní. Víme, že kdy

byste prováděl formaci Šedé v, ehm, soukromém zájmu, poža

doval byste víc peněz.“

„Omyl. Neudělal bych to vůbec.“ „Nicméně rada je ochotna vám zaplatit dvojnásobek. Klan

Majiken, jemuž bylo uděleno předkupní právo k Šedé...“

„Cože?“ „...uznal za vhodné přispět částkou potřebnou k vašemu od

škodnění a...“

„Takže to oni...“ „...odškodnění všech ostatních ze Stanice, a já jsem oprávněn

vám tuto částku okamžitě uvolnit.“

Benjan chvilku nepřítomně zíral před sebe. „Myslím, že také

něco uvolním,“ zamumlal téměř jen pro sebe.

„Co?“ „Ale nic. Informace.“ „Infor... Á.“ „Klany možná mají pod palcem radu, ale ne 3D. Lidi by

mohlo zajímat, jak je možné, že nová planeta – a bohatá – byla

přenechána...“

„Důstojníku Tozenji...“ Raději zmlknout. Promyslet si to. Pokrčil rameny a pokusil

se o nevrlý úsměv. „Jen jsem žertoval. Ani idealisté nejsou

vždycky hloupí.“

„Hm. To jsem rád.“ „Předložte mi návrh Majikenů v ostatní agendě. Chci si nad

tím umýt ruce.“

Muž něco řekl, ale Benjan ho neposlouchal. Vykonal odchozí

rituál. Vyměnili si jenom ledabylá gesta rukou. Obrátil se k od

chodu a zamyslel se nad holou, nudnou místností, v níž se tenhle

muž rozhodl pracovat: nenacházel v ní žádné zjemňující tóny,

žádné zlidštění, žádné známky používání, žádný dojem místa,

kde lidé dělají práci, která je zajímá, a proto ji personifikují ně

čím ze sebe samých. Tahle kancelář byla prázdná v tom nej

hlubším slova smyslu. Byla to místnost pro lidi, kteří žili přijí

máním rozkazů. Benjan doufal, že takové místo už nikdy ne

uvidí.

Otočil se. Udělal krok – pomalý náznak pádu kupředu, za

pření, krok...

* * *

Klesáš k Šedé.

Sjíždíš strmé hradby mladých mraků, hledáš, řítíš se.

Luna, již znáš jako Šedou, jak ji znají všichni na Stanici kvůli

vrstvám perleťových oblaků vysoko v hustém vzduchu. Bývala

šedá už dávno předtím – věkovitý cínový odstín kamene mili

ardy roků ošlehávaného nemilosrdným sluncem. Nyní její světle

břidlicový vzduch zahaluje největší z lidských děl.

Zvedneš ruku a zadíváš se na ni. Tolik toho může být vyko

náno tak malým prostředkem. Žasneš. Malý nástroj, ploška

s pěti prsty, pracující po dlouhá staletí. Viděna proti překrytu

kabiny tvého letounu se zdá být nepravděpodobným nástrojem

k potěžkávání světů...

Už jenom to pomyšlení tě žene vpřed...

* * *

Luna se zrodila malá, příliš malá.

Proto jí slunce snadno strhalo raný závoj plynů. Luna vzešla

ze srážky světa o velikosti Marsu a prvotní Země. To kolosální

řachnutí – kéž bys to mohl vidět! – rozvířilo disk úlomků a pra

chu a z toho chumlu rudě zkondenzovala Luna. Žár toho zrození

zbavil měsíc vody a plynů a zanechal jej holý napospas nepřá

telskému pohledu Slunce.

Doplň tedy toto:

Změníš dráhu komety v mrazivém chladu za Plutem, pro

smýkneš ji kolem Jupiteru a vrhneš ji do ponurých plání Moře

nepokojů. Po kouscích.

Na sto let se rozpoutává peklo. Trpělivě čekáš na své Stanici.

Je to záležitost zlomků: Luna je menší, a proto potřebuje k vy

tvoření atmosféry méně.

Na měsíci se vždycky nacházely nějaké zbytky plynů – za

chycené ze slunečního větru, vypražené z měsíčního prachu,

možná dokonce vychrlené z raných, dnes dávno vyhaslých so

pek. Když Apollo přivezlo první lidi, spaliny jeho malého mo

toru hmotnost řiďoučké atmosféry zdvojnásobily.

Přesto i takový nanicovatý svět dokáže udržet plyny desítky

tisíc let; tak praví fyzika. Jeho menší gravitace vyvíjí sílu o ve

likosti pouhé šestiny pevného sevření Země. Takže pro začátek

navedeš do nitra soustavy kometu o hmotnosti třetiny celé bo

haté atmosféry Země, horu špinavého ledu.

Žár slunce ten svět očesal, ale sama mohutná matka Země

mu pomalu ukradla rotaci. Stal se z něho vedený partner v ne

ohrabané gavotě, slapovými silami navždy připoutaný k part

nerce tak, aby se na ni usmíval stále stejnou tváří.

Zde využiješ ledový asteroid ke dvojímu efektu. Šikovným

obletem Jupiteru, smyčkou gravitačního praku, navedeš kometu

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.