načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/10 – Redakce XB-1

XB-1 2011/10

Elektronická kniha: XB-1 2011/10
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6655-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Aliette de Bodardová:  Stavitelka korábů

John C. Wright:  Soumrak bohů

David Brin: Teploučko

Ian McDonald:  Kluk na ženění

Domácí povídky

Lukáš Hrdlička:  Esence věčnosti

Ludovit Plata:  Zapovězená

Milan Petrák: Má náruč obejme celý vesmír

Pavel Urban:  Ovladač

Publicistika

Martin Šust: David Brin

Martin Šust: Rozhovor s Johnem C. Wrightem

Jason Sanford:  Politické kolbiště válečné science fiction

Ivan Adamovič:  Život s pocitem úžasu 8

Aleš Smutný: Remaky, restarty a rebooty…

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/07 XB-1 2012/07
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2019/5 XB-1 2019/5
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2 XB-1

Parcon

Nejstarší ze všech našich conů se letos již po třicáté konal, tentokrát, v Chotěboři. Už před jeho začátkem se rozvinuly velké a ostré diskuze o tom jak a proč ho dělat, když tam přijede tak málo lidí. Nebudu polemizovat o jeho významu a počtu návštěvníků, protože pro mě je to srdeční záležitost a nejen pro to, že jsem Parcoránem. Myslím si, že je nutné se smířit s tím, že to už nikdy nebude masová akce, kam přijede dva tisíce lidí nebo víc. Je to logické, mladé lidi na taková setkání při - tahují hry nejrůznějšího druhu, komiksy a zábava. To jim postarší a obtloustlí spisovatelé (omlouvám se těm několika málo, kteří do této kategorie nepatří) asi nedokáží dát. A přiznejme si, že zájem o knihy mezi touto největší skupinou návštěvníků conů není až tak největší. Přichází až později, ale v té chvíli už Facebook a jiné sociální sítě, lenost (vím to podle sebe), rodiny a podobně způsobí, že vypravit se na literární con není až tak přitažlivé. Dvě stě návštěvníků, podle toho jak to vidím v posledních letech, je asi tak normální počet lidí, které con takového typu zajímá. Tomu je potřeba přizpůsobit celou organizaci a zázemí daného conu. Právě tak jsem přesvědčený o tom, že by bylo chybou udělat z něj přílepek, pardon, jednu linii na velkém conu. Na to je příliš výjimečný. Letošní Parcon se mi velmi líbil. Václav Pravda má systém organizace takovýchto akcí zmáknutý, také zcela oprávněně dostal osobní cenu prezidenta Československého fandomu Zdeňka Rampase. Nešlo jen o ono zázemí, ale i o rozvržení všech přednášek, povídání a setkávání. Byly tu třeba i „maličkosti“, které podtrhovaly výjimečnost takové akce, jako například že dokázali, poprvé u nás, připravit internetové spojení s vítězem ceny Karla Čapka Martinem Gilarem, který žije ve Spojených státech, a udrželi ho bez problémů po celé vyhlašování. Byla tam výstava artefaktů ze všech proběhlých Parconů, kterou bude možné vidět asi tak nejdřív za deset let u dalšího výročí tohoto conu. Byl to prostě výjimečný, staromilský, literární, povídací, setkávací a vzpomínací con. Kdo tam nebyl má smůlu, a je to jen jeho chyba.

Vlado Ríša

Ceny na Parconu.

Kromě ceny Karla Čapka, jejíž výsledky

uvádíme jinde, byly na slavnostním večeru

předány ještě další ceny. Na letošním Eu

roconu ve Stockholmu dostal cenu Hono

rary Award šéfredaktor XB-1 Vlado Ríša.

Vzhledem k tomu, že v té době reprezen

toval naši republiku na veteránském mi

strovství světa v basketbalu v Brazílii,

byla mu předána až v Chotěboři.

Cenu prezidenta Československého fan

domu Zdeňka Rampase převzal Václav

Pravda.

Mloka za zásluhy dostal Juraj Toman, dlou

holetý tajemník Slovenského syndikátu au

torů fantastiky za práci pro slovenskou SF.

Cenu převzal, za nemocného Juraje To

mana, Ondrej Herec. Cenu Českosloven

ského fandomu Ludvík dostal Vlado Ríša.

Cena Karla Čapka:

Mikropovídka

1. Ivan Mls: Penzi vezdejší dej nám dnes...

– udělena cena Pulec

2. Karel Doležal: Adresát nezastižen

3. Kateřina Korábková: Nestrkej kočku do

kuchyně!

Krátká povídka

1. Dana Rusková: Pavouček pro štěstí –

udělena cena Pulec

2. Karel Doležal: Políčko

3. Petr Plaček: Sušené mouchy

4. Tereza Kovanicová: Zde nejsou draci

5. Hanuš Seiner: Malá mořská víla

Povídka

1. Jiří Dluhoš: Zelené světlo domova –

udělena cena Pulec

2. Václava Molcarová: Prim(a) budouc

nost

3. Daniel Klimek: Odyseove sny

4. Karel Doležal: Karty nelžou

5. Daniel Tučka: Nebe, peklo, ráj

Novela

1. Martin Gilar: Zamrzlý vesmír – udělena

cena Mlok

Nejúspěšnějším nováčkem v soutěži se

stal Karel Doležal, kterému byla udělena

cena Skokan.

Společenstvo J. R. R. Tolkiena

vyhlašuje 13. ročník soutěže

O lahvičku miruvoru

Podmínky účasti v soutěži jsou následující:

* do soutěže se přijímají příspěvky v kate

goriích: próza, poesie, kresba, hudba& ar

tefakt

* veškerá slovesná díla musí být v českém

jazyce

* u prózy a básní požadujeme díla ve dvou

exemplářích; pokud je navíc přiložíte jako

soubor na disketě nebo CDčku, zvýšíte tak

svou šanci na publikování; u kreseb, hudby

a artefaktu postačí jeden exemplář; kresby

mohou být xeroxované, sám tvůrce musí

zvážit, nakolik jim kopírování uškodilo

* svá díla nikde nepodepisuje, soutěž je ano

nymní!

* artefakt je libovolné rukodělné dílo může

se jednat např. o dřevořezbu, plastiku,

sošku, šperk; musí být rozumné velikosti

* hudba nejlépe na CD

* práce napsané nečitelně budou ze soutěže

vyřazeny

* musí se jednat o původní, dosud nepubli

kovaná díla

* všechna musí být přímo nebo zprostřed

kovaně inspirována dílem J. R. R. Tolkiena

* rozsah není omezen

* příspěvky se archivují a vracejí pouze ve

výjimečných případech

* organizátoři si vyhrazují právo uveřejnit

obeslané práce

* uzávěrka je 30. listopadu 2011

* příspěvky posílejte na adresu: Michael

Bronec, Horáčkova 1208, Praha 4, 140 00

a do obálky přiložte rovněž papír se svou

adresou, telefonním číslem a mailovým

kontaktem. V případě jakýchkoli nejasností

nás můžete kontaktovat na: Spolecen

stvo@seznam.

Vítězné práce mají šanci dostat se do sbor

níku Imladris, který bude v materiálech

TolkienConu 2012, vítězové budou k pře

dání pozváni na Tolkiencon!

V. Pravda a Z. Rampas V. Ríša a J. Mostecký

_


Koráby byly živoucími, dýchajícími bytostmi. Dac Kien to

věděla, ještě než se dostala do inženýrského centra, dokonce ještě dřív, než poprvé uviděla roboty, jak na oběžné dráze montují dohromady jednotlivé díly.

V dávných dobách, za dynastie Le, pracovali její předkové na

staré Zemi s nefritem. Nesnažili se vnutit zelenému kameni svou představu o tvaru násilím, ale trpělivě jej opracovávali tak dlouho, dokud nenašli jeho skutečnou podobu. S koráby to bylo stejné. Jednotlivé díly nebylo možné spojit silou. Musely samy splynout do harmonického celku a ten nakonec obydlela Mysl, která pronikla do každého místa a stala se součástí všech spojů a nýtů.

Lidé z východu, jak se říkalo Mexičanům, tomu nerozuměli.

Mluvili o recyklaci a konstrukční efektivitě. Viděli jenom díly z předchozích lodí a mysleli si, že hlavním důvodem jejich použití je úspora peněz a času. Nechápali, proč je funkce Velkého mistra harmonie, kterou zastávala Dac Kien, tak důležitá. Její zásluhou bude hotový koráb jednolitým celkem, nikoli nesourodou skládankou tvořenou tisícem různých součástí. Dac Kien i všem dalším Nositelům mysli, kteří přijdou po ní, se dostalo té cti, že pomáhali korábům ožít; díky nim se kov, kabely a solární baterie měnily v bytost, která bude proplouvat prázdnotou mezi hvězdami.

Když se otevřely dveře, Dac Kien sotva vzhlédla. Lehké

kroky napovídaly, že přišel některý z hlavních inženýrů – buď Miahua nebo Feng. Věděla, že by ji nerušili bez příčiny. Pohybem rukou se s povzdechem odpojila od systému a počkala, až jí z vědomí zmizí návrh korábu.

„Vaše excelence,“ ozval se tichý hlas Miahuy, hrdě vzpří

mené Xuyanky s bledou kůží připomínající nažloutlý vosk. „Vrátila se dopravní loď. Na palubě je někdo, s kým byste se měla setkat.“

* * *

Dac Kien by nepřekvapila zdvořilostní návštěva bývalé spo

lužačky ani příjezd císařského cenzora z Dongjingu, který jí přichází oznámit, že je přeřazena na místo ještě vzdálenější od hlavního města. Nedivila by se, kdyby za ní přiletěla některá z příbuzných – matka, sestra nebo strýcova manželka, aby jí připomněly, jak nevhodný způsob života si vybrala.

Rozhodně nečekala nikoho cizího, natož neznámou ženu

s tenkými bělavými rty, očima kulatýma jako měsíce a kůží hnědou tak, že mohla klidně pocházet z vietnamské krve.

Bezpochyby šlo o Mexičanku. Cizinku. Dac Kien zastavila

proud myšlenek dříve, než se rozběhly zbytečně daleko. Žena na sobě neměla nic bavlněného ani žádná ozdobná péra. Byla oblečená do hedvábných šatů typických pro xuyanské ženy a od pokožky se jí odráželo pět svatebních darů. Všechny – počínaje náhrdelníkem a konče náramky – byly z čistého zlata a zářily na tmavé kůži jako hvězdy.

Dac Kien sklouzla pohledem po obrovském vydutém břichu.

Vystupovalo a vzdouvalo se kupředu v křivce, která groteskně deformovala ženskou siluetu. „Zdravím tě, mladší sestro. Jsem Dac Kien a na této stanici pracuji na pozici Velkého mistra harmonie.“ Mluvila formálním tónem, který považovala za vhodný pro hovor s cizinkou.

„Starší sestro,“ odpověděla Mexičanka. Oči hluboko zasa

zené v obličeji s poněkud těžkými rysy měla podlité krví.

„Jsem,“ tvář se jí zkřivila a jedna ruka se mimoděk dotkla bři

cha, jako by tu přečnívající věc chtěla vytrhnout, „jsem Zo

quitl,“ zašeptala nakonec. Bezděky sklouzla k přízvuku, který

prozrazoval příslušnost k cizímu jazyku. Oči se jí začaly obracet

v sloup, když odříkávala v naučeném rytmu: „Jmenuji se Zo

quitl. Jsem lůnem a místem klidu. Jsem útočištěm a místem

růstu. Nosím pod srdcem Mysl.“

Dac Kien cítila, jak se jí svírá žaludek, jako by ho tiskla le

dová pěst. „Přijela jsi brzy. Koráb...“

„Koráb musí být připraven,“ vskočil jí do řeči další hlas.

Překvapilo ji to. Do této chvíle soustředila veškerou pozor

nost na Mexičanku Zoquitl a na to, co znamená její příjezd. Při

měla se otočit pohled ke druhému pasažérovi. Byl to xuyanský

muž ve věku mezi třiceti a čtyřiceti roky. Podle přízvuku nejspíš

pocházel z anjiuské provincie na Páté planetě. Odznak koroptve

připnutý na rouchu a zlatý knoflík napovídaly, že jde o nižšího

úředníka sedmé kategorie, ale zároveň viděla přísný černobílý

symbol monády zobrazující principy jin a jang.

„Ty jsi porodní mistr,“ řekla.

„Mám tu čest,“ uklonil se. Obličej měl hrubý, samou hranu

a plochu. Světlo, které se od tváře odráželo, zdůrazňovalo ně

které rysy, především tenké rty a vysoko posazené lícní kosti.

„Promiň mi mou strohost, vznešená, ale času není nazbyt.“

„Tomu nerozumím....“ Dac Kien se znovu otočila k ženě,

která se na ni dívala skelným pohledem plným bolesti. „Přišla

brzo,“ řekla bezvýrazně a v tu chvíli neměla na mysli jenom Zo

quitlin předčasný příjezd.

Porodní mistr přisvědčil.

„Kolik času nám zbývá?“

„Nejdéle týden. Do té doby musí být koráb hotov,“ zamra

čil se.

Dac Kien ucítila v ústech hořkost žluči. Koráb měl ke ko

nečné podobě velmi daleko. Stejně jako u nefritové sochy se

ani u něj nesměla dopustit chyb a omylů. Ona a její tým připra

vovali koráb speciálně pro Mysl, která vzejde ze Zoquitlina

lůna. Nejprve dostali od císařských alchymistů údaje o jemné

rovnováze šťáv a energií, optických prvků a masa a kostí, které

tvoří bytost v Zoquitlině těle. Loď bude reagovat jenom na ni.

Pouze Mysl zrozená ze Zoquitl dokáže ovládnout srdeční ko

moru a uvést koráb do rychlosti, v níž bude moci uskutečnit

rychlé cesty mezi hvězdami.

„Nemohu...,“ začala Dac Kien, ale porodní mistr zavrtěl hla

vou. Nepotřebovala slyšet jeho odpověď. Věděla, co řekne.

Musí to dokázat. Tolik toužila, aby získala tenhle post, když

skončila jako druhá u státních zkoušek. Tohle je přesně to, co

vždycky chtěla dělat. Nestála o místo u městského nebo okres

ního soudu, nechtěla se stát vysoce postavenou palácovou úřed

nicí ani dvořankou u slovutného Dvora kaligrafického štětce,

jak jí to podle práva přináleželo. Jestli teď selže, bude se zpo

vídat před císařským soudem.

Další šanci už nedostane.

* * *

3XB-1

Stavitelka korábů

(The Shipmaker)

Aliette de Bodardová

_


„Týden?“ zavrtěla Hanh hlavou. „Za co tě mají? Za předáka

v mexické továrně?“

„Ale Hanh,“ vzdychla si Dac Kien. Měla za sebou dlouhý den

a domů se vrátila, aby si odpočinula. Uvědomovala si, že tpodobnou reakci mohla od Hanh čekat. Jako básnířka, která neustále hledá pravá slova a přesné formulace, Hanh dokonale chápala, jak komplikovanou záležitostí je navrhování lodí. Méně dokonale ale přijímala jakýkoli spěch a hledání rychlých řešení.

„Musím to dokázat,“ pokrčila rameny Dac Kien.

Hanh se ušklíbla: „Protože na tebe tlačí? Sama víš, jaký bude

výsledek.“ Pokynula rukou k nízkému mahagonovému stolku uprostřed místnosti. Maketa korábu visela uvnitř průhledné krychle, která se pomalu otáčela. Podoba vznikající lodi se mísila s obrazem všech slavných korábů, kterými se Dac Kien nechala inspirovat – od Červeného kaprapo Zlatou horu aSněhobílý květ.Je- jich trupy tlumeně zářily ve tmě a pozvolna měnily tvar, aby na sebe nakonec vzaly podobu vesmírného korábu, který se vznášel v prostoru u inženýrského centra. „Je na ní ještě spousta práce, sestřičko. Nemůžeš do ní nasázet díly jako buchty na plech a myslet si, že si zachováš svou skvělou pověst.“

„Mohla by zemřít,“ namítla Dac Kien po chvíli mlčení.

„Mohla by zemřít při porodu. To by bylo zlé. Ale ještě horší by bylo, kdyby k něčemu takovému došlo zbytečně.“

„Mluvíš o tom děvčeti? Je to přece qui, cizinka.“

Hanh tím chtěla říct, že na Zoquitl nezáleží. „My jsme bývaly

také takové,“ zavrtěla Dac Kien nesouhlasně hlavou. „Máš krátkou paměť.“

Hanh otevřela ústa a pak je zase zavřela. Mohla říct, že ony

nebyly tak docela qui, protože Čína, rodná země Xuyů, ovládala kdysi po několik staletí Dai Viet. Jenže jako hrdá Vietnamka by rozhodně nemluvila o tak zahanbujících podrobnostech. „Takže největší starosti ti dělá ta dívka?“ zeptala se nakonec.

„Dělá, co považuje za správné,“ odpověděla Dac Kien.

„Ale za peníze!“ V Hanhině hlase zazněl nádech opovržení.

Dívky, které byly ochotné porodit Mysl, byly většinou mladé, zoufalé a ochotné riskovat všechna nebezpečí, která s sebou neslo těhotenství, výměnou za sňatek s váženým úředníkem. Dělaly to, aby postoupily na společenském žebříčku, získaly rodinu, která je přijme do svého kruhu, a porodily děti s dobrým původem.

Hanh i Dac Kien se už před dlouhou dobou vydaly opačnou

cestou. Stejně jako všechny Xuyanky, které se rozhodly žít v partnerském vztahu se ženou, nebude mít ani jedna z nich děti, a tedy nikoho, kdo by za ně zapálil kadidlo na oltáři předků; nikoho, kdo by po jejich smrti prozpěvoval jejich jména a vzdával jim čest. Během života budou pro ostatní druhořadými občankami, které neplní své povinnosti vůči předkům, a po smrti budou zavrženy a zapomenuty, jako by ani nežily.

„Je to těžké,“ pokrčila rameny Dac Kien. „Je to Mexičanka.

Tam, odkud pochází, se na tyhle věci dívají jinak.“

„Z toho, co říkáš, se mi zdá, že to dělá z ryze xuyanských dů

vodů.“

Kvůli slávě a kvůli dětem, tedy kvůli všemu, čím Hanh po

hrdala a o čem mluvila jako o okovech a o nepřekonatelné ženské potřebě rodit generaci za generací děti.

Dac Kien si skousla ret. Přála by si mít Hanhinu neochvějnou

jistotu. „Stejně nemám na vybranou.“

Hanh chvíli mlčela. Pak se zvedla, přešla k Dac Kien a sklo

nila se nad ní. Vlasy jí padaly na Dac Kienina ramena, když jí jemně přejížděla rukama po zátylku. „Jsi to ty, kdo mi říká, že máme vždycky možnost výběru, sestřičko.“

Dac Kien potřásla hlavou. Opravdu to řekla, když už se cítila

k smrti unavená neustálými poznámkami své rodiny, že by se měla vdát a mít děti. Ležely tehdy po milování bok po boku ve

tmě a ona viděla budoucnost, která ji čeká – život bez dětí plný

neustálých konfrontací se starými předsudky.

V tom jí Hanh nerozuměla, i když se snažila. Hanh chtěla být

vždycky vzdělaná a učená, vždycky věděla, že až dospěje, bude

milovat jinou ženu. Vždycky dostala, co chtěla, a byla přesvěd

čená, že stačí, aby si člověk něco hodně přál, a ono se to stane.

O děti nikdy nestála a stát nebude.

„Není to totéž,“ řekla Dac Kien konečně a opatrně se poddá

vala laskání. Jde o něco úplně jiného, to musí být jasné i Hanh.

„Já jsem se rozhodla, že přijedu sem na stanici. Zvolila jsem si

tohle povolání. Musíme nést důsledky svých rozhodnutí.“

Stisk rukou na Dac Kieniných ramenou zesílil: „Teď mluvíš

o sobě. Vidím, že se trápíš výčitkami a přemýšlíš, jestli by ses

ještě mohla vrátit k úctyhodnému životu. Ale vybrala sis mě,

tenhle život a tyhle důsledky. Obě jsme si vybraly.“

„Hanh...“ Takhle to není, chtěla říct. Milovala Hanh opravdově

a celým srdcem. Ale zároveň si připadala jako kámen vržený do

tmy, jako loď bez kormidelníka, která se zmítá na vlnách. Cítila

se ztracená bez rodiny, bez manžela, který by schválil její počí

nání, a bez uklidňujícího vědomí, že má dítě, které ji přežije.

„Už bys měla dospět, sestřičko,“ řekla Hanh drsně a otočila

se k obrazům krajin, které visely na stěně. „Nejsi ničí hračka

ani otrok. O tvé rodině to platí dvojnásob.“

Dac Kienina rodina měla všechno, a přesto se jí zřekla. Slova

jako obvykle nedokázala Dac Kien utěšit, a když šly spát, ležel

mezi nimi stín staré hádky jako ostří meče.

* * *

Nazítří se Dac Kien skláněla nad návrhem a společně s Fen

gem a Miahuou se snažila najít nové možnosti, jak koráb upravit

a pozměnit. Jednotlivé komponenty byly hotové a jejich montáž

zabere maximálně pár dnů. Ale všem třem bylo jasné, že výsledek

skutečným korábem rozhodně nebude. Dac Kien věděla, že by –

nepočítá-li čas, který zaberou testy – potřebovali alespoň měsíc,

aby roboti drobnými a jemnými úkony vyladili celý systém tak,

aby byl v souladu s Myslí, která ho bude obývat.

Sledovaná Hanhiným zamračeným pohledem si Dac Kien pře

nesla průhlednou krychli z domova do pracovny. Teď kolem ní

všichni tři stáli a navrhovali, co by se dalo zlepšit. Práce je pohltila

natolik, že šálky s připraveným čajem zůstaly nedotčené.

Fengův vrásčitý obličej se usilovným přemýšlením poskládal

do hlubokých varhánků. Prstem poklepával na stěnu krychle:

„Tvar téhle chodby bychom mohli upravit. Dřevo by pak pro

cházelo celým korábem a...“

Miahua zavrtěla hlavou. Zastávala pozici Mistra větru a vody.

Nejlépe ze všech dokázala posoudit působení jednotlivých ele

mentů a Dac Kien se na ni obracela, když měla pochybnosti

o správnosti svých návrhů. Feng pracoval jako Zásobovací komi

sař a měl na starosti údržbu a bezpečnost systémů. V mnoha ohle

dech představoval Miahuin protipól: ona se soustředila na zdánlivě

drobné změny, kdežto on na velké; a tam, kde Feng přistupoval

k věcem pragmaticky, se Miahua pohybovala na hranici mystiky.

„Energie vody a dřeva by pak stagnovala tady, v řídicí míst

nosti.“ Miahua stiskla rty a namířila prst na štíhlou záď korábu.

„Tvar téhle části bychom měli změnit.“

Feng se hlasitě nadechl: „To není jen tak. Můj tým by musel

předělat veškeré elektroinstalace...“

Dac Kien, napůl ponořená do vlastních myšlenek, poslou

chala, jak se dohadují, a občas se na něco zeptala, aby konver

zace neutichla. V mysli měla tvar lodi a cítila, jak její dech pro

chází stěnami skleněné krychle i vrstvami vláken a kovu, které

ji oddělovaly od vnějšího světa. Vnímala i tvar nenarozené

4 XB-1

_


Mysli, pocity a vjemy, které ji tvoří, rozvržení zásuvek a kabelů, svalů a celého těla a pomalu, nenásilně nechávala vše splynout, až se zdálo, že se Mysl i koráb spojily do jednoho celku.

Když vzhlédla, zjistila, že Feng i Miahua mlčí a čekají, až

promluví.

„Uděláme to takhle. Tuhle sekci odstraníme úplně a zbytek

korábu posuneme.“ Během řeči sáhla do skleněné matrice, opatrně vyjmula rušivou část, změnila směr a tvar chodeb, délku kabelů a na zakřivené stěny vypálila nové kaligrafické znaky.

„Myslím, že to ne...,“ začal Feng, ale pak se zarazil. „Jaký

na to máš názor ty, Miahuo?“

Miahua si pozorně prohlížela nový návrh. „Musím si to pro

myslet. Vaše Excelence, dovolte mi, abych si o tom promluvila se svými podřízenými.“

Dac Kien pokynula rukou na souhlas. „Ale nezapomeň, že

nemáme moc času.“

Feng i Miahua si vzali po kopii nového návrhu a zasunuli je

do dlouhých rukávů. Dac Kien osaměla a znovu se zadívala na koráb. Byl nesouměrný, tak nějak přikrčený a vůbec neodpovídal její původní představě ani duchu její práce. Působil dojmem nedokonalé napodobeniny; připomínal květ s otrhanými okvětními lístky; báseň, jejíž verše ještě nevykrystalizovaly, jsou plné slibných náznaků, ale nedokážou postihnout básníkovu myšlenku.

„Není to tak, že bychom měli vždycky na vybranou,“ zašep

tala. Pomodlila by se k předkům, kdyby si myslela, že jí stále naslouchají. Možná naslouchají. Možná překonali pocit hanby, že žena z jejich krve neporodí děti. Možná takovou potupu přebila hrdost, že se dostala na tak vysokou pozici. Možná to tak ale není. Matka a babička jí nikdy neodpustily, tak proč by jejímu rozhodnutí měli porozumět ti, kdo žili a zemřeli dávno před nimi?

„Starší sestro?“

Zoquitl stála u dveří a nejistě se kolébala. Z Dac Kienina ob

ličeje musela vyčíst mnohem víc, než by si Dac Kien přála. Dac Kien se zhluboka nadechla, uvolnila všechny svaly v obličeji a přinutila je, aby se složily do neproniknutelné masky, jak to vyžadoval protokol. „Mladší sestro,“ odpověděla, „je pro mne čest, že jsi mě poctila svou návštěvou.“

Zoquitl zavrtěla hlavou a pomalu, opatrně, aby neztratila rov

nováhu, posouvala nohu před nohu a vešla do místnosti. „Chtěla jsem vidět koráb.“

Porodní mistr nebyl nikde v dohledu a Dac Kien doufala, že

si je jistý svými odhady a že k porodu nedojde teď a tady, v její pracovně, kde není po ruce žádná pomoc. Posunula svou židli a pokynula Zoquitl, aby se posadila: „Podívej, tady je.“

Zoquitl si sedala opatrně a nejistě, jako by se při neopatrném

pohybu mohla roztříštit na kusy. Za ní viselo jedno z Dac Kieniných oblíbených pláten – něžná krajina s vodopády a okrovými útesy ze Třetí planety. Všechno dýchalo mírem a ve vodě se odráželo vzdálené světlo hvězd.

Když jí Dac Kien ukazovala návrh, Zoquitl se ani nepohnula

a jediné, co v jejím obličeji jevilo známky života, byly oči.

Když Dac Kien domluvila, zavrtala jí Zoquitl spalující po

hled přímo do očí. Byl to jasný přestupek proti protokolu. „Jsi stejná jako ostatní. Nesouhlasíš,“ pronesla.

Dac Kien chvíli trvalo, než si uvědomila význam slov, ale

obsah nechápala. „Nevím, o čem mluvíš.“

Zoquitl stiskla rty. „Tam, odkud přicházím, se považuje za

čest nosit pod srdcem Mysl pro slávu Mexického dominia.“

„Ale teď jsi tady,“ namítla Dac Kien. V Xuye, mezi Xuyany,

kde se porod Mysli považuje za oběť – nezbytnou a dobře zaplacenou, ale zároveň pošetilou a hloupou. Protože kdo by chtěl podstoupit těhotenství, aniž by přivedl na svět lidské dítě? Je

nom zoufalá nebo hamižná žena.

„Ty jsi tady také.“ V Zoquitlině hlase znělo něco jako ob

vinění.

Proběhl mučivý okamžik, kdy se Dac Kien zdálo, že Zoquitl

mluví o její životní volbě. Ale jak by mohla vědět o Hanh a po

stojích její vlastní rodiny? Teprve za chvilku pochopila, že Zo

quitl má na mysli její přítomnost ve vesmírné stanici. „Líbí se

mi být ve vesmíru,“ řekla nakonec a nelhala. „Líbí se mi být

tady téměř o samotě, daleko od všech ostatních.“

Ano, líbilo se jí tady. Nemusela se potýkat s papírováním,

s ustavičným pomalým přílivem nenapravitelných delikventů,

ani s udržováním Nebeského pořádku na nějaké odlehlé planetě.

Její práce pro ni byla synonymem pro učenost a vzdělání: při

jímala vše, co přinesla minulost, a dávala tomu nový tvar

a vznešenost. Každá část zdůrazňovala význam ostatních částí

a stávala se ustavičnou připomínkou toho, že historie je dovedla

až sem a povede je dál a dál.

Zoquitl promluvila až po chvíli s pohledem odvráceným od

korábu: „Pro cizince je Xuya drsné místo. Nejde o jazyk, ten

není tak těžký, ale když nemáš peníze ani žádného mecenáše...“

Rychle, sykavě se nadechla. „Dělám, co je potřeba.“ Bezděčně

zdvihla ruku k břichu a pohladila ho. „Dám mu život. Jak to, že

si toho nevážíte?“

Dám mu život... Pro Mysl bezděčně použila životné zá

jmeno.

Dac Kien se zachvěla. „On...,“ zarazila se a hledala slova.

„On nemá otce. Matku snad ano, ale z tebe samotné toho v něm

moc není. Nebude se počítat mezi tvé potomky. Nebude pálit

kadidlo na tvém oltáři, nebude zpívat tvé jméno mezi hvěz

dami.“

„Ale nezemře.“ Zoquitlin hlas byl tichý, ale pevný. „Ne

zemře celá staletí.“

Koráby vyrobené Mexickým dominiem žily dlouho, ale je

jich Mysli opakovanými cestami vesmírem postupně zešílely.

V jednom měla ale Zoquitl pravdu. Správně ukotvená Mysl se

správně navrženým korábem tady bude ještě dlouho po tom, co

Dac Kien a Zoquitl zemřou.

On... Ne, není to on. Je to jenom stroj, složitá myslící bytost

z masa, kovu a nebesa vědí, z čeho dalšího. Narodí se sice jako

dítě, ale přesto...

„Myslím, že jestli tady někdo něčemu nerozumí, jsem to já.“

Zoquitl se pomalu zdvihla. Dac Kien slyšela její těžký dech, cí

tila kyselý pot a viděla kapky, které stékají po pokožce.

„Děkuji ti, starší sestro.“

Pak odešla, ale její slova v místnosti zůstala.

* * *

Dac Kien se vrhla do práce se stejným úsilím, s jakým se při

pravovala na státní zkoušky. Hanh ji po příchodu domů osten

tativně ignorovala a chovala se k ní s chladnou zdvořilostí. Opět

pracovala na své kaligrafii – střídala znaky xuyanského písma

s písmeny vietnamské abecedy, aby tak vytvořila dílo, které

bude zároveň básní i obrazem. Často pracovala takhle o samotě.

Společnost přijímala Dac Kien pro její talent, ale to u Hanh ne

platilo. Nebyla vítána na večírcích, kde se scházely rodiny os

tatních inženýrů, a tak raději zůstávala doma, než aby snášela

špatně skrývané úšklebky a útrpné pohledy ostatních.

Její mlčení teď naplňovalo ovzduší olověnou tíhou. Dac Kien

se ho zprvu pokoušela prolomit bezstarostným štěbetáním, ale

Hanh jenom zdvihla uslzené oči od svitku a řekla: „Víš, co dě

láš, sestřičko, tak se s tím pro jednou smiř.“

A tak mlčely. Dac Kien to nakonec vyhovovalo víc, než si

5XB-1

_


myslela. Mohla se plně soustředit na práci, nikdo ji nevyrušoval a nerozptyloval.

Miahuin tým a Fengovi lidé znovu pokládali sítě a přesku

povali jednotlivé části korábu. Trup za oknem se měnil a tvaroval do podoby makety ve skleněné krychli na Dac Kienině stole. Hodinu za hodinou ukládali roboti díly na správná místa a spojovali je dohromady.

V okamžiku, kdy byl upevňován poslední díl, se objevila

Miahua a porodní mistr. Oba vypadali velmi ustaraně.

Dac Kien se sevřelo srdce: „Neříkej, že už přišel její čas.“

„Odtekla jí voda,“ pravil porodní mistr bez jakýchkoli ofi

cialit. Plivl na podlahu, aby zahnal zlé duchy, kteří se stahují kolem nastávající matky v hodině porodu. „Máte maximálně několik hodin.“

„Miahuo?“ oslovila Dac Kien Mistryni větru a vody, aniž se

k ní otočila. Pohled měla upřený na koráb v prostoru za oknem, na obrovskou masu, v jejímž stínu vypadali jako trpaslíci.

Miahua mlčela. To signalizovalo, že se snaží seřadit pro -

blémy podle závažnosti, a nevěstilo to nic dobrého. „Trup bude dokončen do hodiny.“

„Ale?“ zeptala se Dac Kien.

„Ale uvnitř pořád vládne chaos. Energetické dráhy dřeva kři

žují dráhy kovu, jednotlivé prvky si navzájem stojí v cestě, energie vázne a stagnuje. Čchi neproudí.“

Čchi je dechem vesmíru, dechem draka, který leží v srdci

každé planety a každé hvězdy. Jako Mistryně větru a vody měla Miahua za úkol upozorňovat Dac Kien na problematická místa a Dac Kieninou povinností, jako Velké mistryně harmonie, bylo uvádět věci do pořádku. Miahua posuzovala okamžitý stav a jenom Dac Kien směla poslat roboty, aby provedli potřebné změny. „Jistě,“ kývla Dac Kien. „Připravte pro ni dopravní loď. Ať čeká venku u odletové rampy.“

„Vaše Excelence,“ začal porodní mistr, ale Dac Kien ho pře

rušila.

„Už jsem ti to slíbila dřív: koráb bude připravený.“

Miahua odcházela plná obav. Dac Kien si vzpomněla na

Hanh, která se o samotě tvrdohlavě sklání nad svou básní, v obličeji má výraz stejně tvrdý jako porodní mistr a tvář, která je obvykle oblá a mírná, má staženou do masky vzteku a odmítání. Znovu by Dac Kien zopakovala, že věci se nedají uspěchat a že se vždycky dá najít nějaké jiné řešení. Přesně takhle by to řekla. Nepochopila, že za všechno je nutné zaplatit. A pokud nezaplatí člověk sám, zaplatí za něj jiní.

Koráb bude připravený a Dac Kien zaplatí plnou cenu.

* * *

Dac Kien osaměla a připojila se k systému. Plán korábu pře

kryl všechno kolem ní. Vyladila kontrast tak, aby viděla jenom koráb, a dala se do práce.

Miahua měla pravdu – uvnitř skutečně vládl chaos. Doufali,

že budou mít ještě pár dnů, aby dali vše do pořádku, zaoblili a zjemnili úhly chodeb, rozmístili lampy na stěnách tak, aby nikde nezůstaly tmavé kouty ani místa plná oslepujícího světla. Do centrální místnosti ve tvaru pentagramu uprostřed lodi, kde bude přebývat Mysl, vstupovaly všechny čtyři energie. Tam ale náhle končily a ostré linie těsně před vchodem naznačovaly, kde roboti spěšně upevnili jeden díl lodi k druhému.

Říkalo se tomu smrtící dech a bylo to všude.

Předkové moji, pomozte mi.

Živoucí, dýchající bytost, skutečná podstata objevená v ne

fritu. Dac Kien se ponořila do transu, její vědomí se rozpínalo, pohlcovalo roboty pohybující se okolo korábu, posílalo jednoho

po druhém do točitých chodeb a průchodů uvnitř kovového

trupu, kde pozvolna splývali se stěnami a pomalu, trpělivě se

snažili přesvědčit kov, aby zaujal správný tvar; rozplétali cho

máče kabelů, natahovali je a směrovali proud z menších do vět

ších. Koráb v její představě se chvěl, ohýbal a kroutil, ona se

vznášela vně, sledovala roboty, kteří se hemžili jako mravenci,

a směrovala příkazy do jednotlivých sekcí, aby upravila jejich

vnitřní strukturu i rovnovážný tok energií.

Přepnula se do přepravní lodi, kde ležela Zoquitl na zádech

s obličejem zkřiveným bolestí. Porodní mistr otočil zamračený

obličej vzhůru, jako by cítil Dac Kieninu přítomnost a chtěl říct:

Pospěš si. Už není čas. Pospěš si!

Pokračovala v práci. Měnila stěny v zrcadla, zdobila prů

chody květinovými ornamenty, zjemňovala ostré úhly a linie,

které nedokázala zakrýt. Vytvořila fontánu (samozřejmě šlo

o světelnou projekci, protože skutečná voda by na palubě být

nesměla) a nechala prostor naplnit zurčením vody. Rozpletla

zacuchaný smotek čtyř energií uvnitř hlavní řídicí místnosti,

takzvané srdeční komory, a sloučila je nejprve do tří linií a pak

do jedné. Potom dovnitř přivedla další energie a pomalu je splé

tala, až vznikl komplikovaný uzel, z něhož proudilo do míst

nosti všech pět energií – energie vody, dřeva, ohně, země

a kovu. Tady, v srdci korábu, bude jejich úkolem stabilizovat

svou cirkulací Mysl, až sem vstoupí.

Znovu se přepnula do přepravní lodě a sledovala Zoquitlin

ztrápený obličej a napětí na tváři jejího společníka.

Pospěš si!

Koráb sice ještě nebyl hotový, ale život nečeká. Dac Kien

vypnula obrazovku, ale nikoli spojení s roboty. Dala jim čas,

aby dokončili poslední úkony.

„Teď,“ zašeptala do komunikátoru.

Přepravní loď zamířila ke kotvišti. Dac Kien ztlumila obraz

a nechala místnost, aby na sebe vzala svou obvyklou podobu. Ve

skleněné krychli se vznášel koráb, který měl být dokonalý a měl

připomínat Červeného kapra, Želvu plující vlnami, Drakův sen

o dvojčatech. Měl být připomínkou historie Xuyi od Exodu až po

Perlové války; pádu dynastie Shan i událostí ještě starších – Le

Loiova meče, k němuž se váže založení vietnamské dynastie;

draka letícího s roztaženými křídly nad Hanojí, někdejším hlavním

pozemským městem, i obličej vietnamské princezny Huyen Tran,

kterou prodali do ciziny výměnou za dvě provincie.

Roboti se jeden po druhém vypínali, korábem povíval mírný

vánek a přinášel vůni mořské vody a kadidla.

Mohlo to být mistrovské dílo. Dokonalé, kdyby měla dost

času. Hanh měla pravdu. Mohla to dokázat. Mohla stvořit koráb,

na který by se vzpomínalo ještě po staletích a který by sloužil

jako inspirace pro stovky dalších Velkých mistrů.

Kdyby...

Netušila, jak dlouho sedí bez pohnutí a dívá se na maketu.

Ze zamyšlení ji vytrhl zmučený výkřik. Polekaně vyladila ob

razovku do obvyklého jasu a přepnula se do porodní místnosti.

Světla byla ztlumená, místnost se ztrácela ve stínech.

Všechno jako by pokrýval opar truchlivé předzvěsti. Miska s ča

jem, kterou Zoquitl dostala na začátku porodu, se zakutálela do

rohu a na podlaze zůstalo pár kapek.

Zoquitl ležela na křesle s vysokým opěradlem, po jehož stra

nách stály hologramy bohyň, které mají za úkol dohlížet na po

rod: Princezny nebeské modři a purpurových červánků a Bód

hisattvy milosrdenství. Zoquitl měla obličej znetvořený bolestí

tak, že v šeru připomínal spíše tvář démona.

„Zatlač,“ nařizoval porodní mistr s rukama na chvějícím se

vzdutém břichu.

Krev stékající po stehnech rodičky třísnila kovové plochy

6 XB-1

_


a odrážela se na nich, takže se celý prostor topil v odstínech červené. Ale v očích jí svítila hrdost starého válečného národa, který se nikdy před nikým nesklonil. Jednou se jí stejným způsobem narodí dítě z masa a kostí.

Dac Kien si vzpomněla na Hanh, na bezesné noci a stín, který

se táhne jejich životy a všechno křiví.

„Zatlač!“ opakoval porodní mistr a proud krve zesílil. Zatlač!

Zatlač! Dokořán otevřené Zoquitliny oči se upírají přímo na Dac Kien. Ta dobře ví, že rytmus bolesti, která přichází ve vlnách, je neměnným zákonem, poutem, které je svazuje pevněji než předivo mezi milenci. Jejich srdce a mysl spojuje to, co leží v Zoquitlině břiše co se ukrývá pod kůží – ženská pokrevní příbuznost, která se nikdy nezmění a nezmizí. Rukou sjela k vlastnímu plochému břichu, a co nejvíc zatlačila. Uměla procítit Zoquitlinu bolest – ve své mysli dokázala spolu s návrhem korábu zachytit každou její nitku, každý záchvěv. A věděla, že Zoquitl – stejně jako ona sama – je stvořená, aby takovou bolest unesla.

Zatlač!

Konečně se ozval srdceryvný výkřik a Zoquitl vytlačila Mysl

ven z těla. Ta sklouzla na podlahu – rudá, třpytící se hmota tvořená masem a elektronikou, svaly a kovovými implantáty, cévami, svorkami a kabely.

Ležela na zemi nehybná a bezvládná a Dac Kien chvíli

trvalo, než pochopila, že se nikdy nepohne.

* * *

Dac Kien se nemohla vzpamatovat ze šoku, který jí způsobil

porod, a návštěvu Zoquitl odkládala řadu dní. Kdykoli zavřela oči, viděla krev a beztvarou hmotu, která vyklouzla ze Zoquitlina těla a pleskla o podlahu jako mrtvá ryba. Vracela se jí vzpomínka na šedou hmotu a na světla v porodní místnosti pableskující na kovových spojích. Vše bylo mrtvé a nehnuté.

Jméno samozřejmě nedostala ani Mysl, ani koráb – obě ze

mřely příliš brzy, než aby si nějaké zasloužily.

Zatlač! Zatlač a všechno bude v pořádku. Zatlač!

Hanh se snažila, co jí síly stačily: předváděla Dac Kien své

básně s dokonale vyvedenými kaligrafickými znaky, mluvila o budoucnosti a dalším Dac Kienině postu, vášnivě se s Dac Kien milovala, jako by se nic nestalo a jako by Dac Kien mohla jen tak zapomenout na velikost té ztráty. Nestačilo to.

Stejně jako nestačila loď.

Nakonec ji výčitky svědomí trápily natolik, že nasedla do

přepravní lodi a vydala se ke korábu.

Zoquitl našla, jak sedí v porodní místnosti opřená o zeď

a v rukou protkaných žilami drží misku s ostře vonícím čajem. Její postavu rámovaly hologramy obou bohyň s bíle nalíčenými přísnými obličeji, které neodpouští. Porodní mistr tam byl také, ale dal se přemluvit, aby je nechal o samotě. Před svým odchodem řekl Dac Kien naprosto jasně, že je zodpovědná za všechno, co se Zoquitl přihodilo.

„Starší sestro,“ usmála se Zoquitl hořce, „byl to dobrý boj.“

„Ano.“ Byl to boj, který Zoquitl mohla vyhrát, kdyby dostala

lepší zbraně.

„Netvař se tak smutně,“ pravila Zoquitl.

„Selhala jsem,“ odpověděla Dac Kien prostě. Věděla, že Zo

quitl má budoucnost zajištěnou i teď – dobře se provdá a bude mít děti, které ji budou uctívat. Teď už ale také věděla, že tohle nebyl jediný důvod, proč se rozhodla nosit v těle Mysl.

Zoquitliny rty se zkřivily v pokusu o úsměv: „Pomoz mi.“

„Cože?“ vyhrkla Dac Kien, ale to už se Zoquitl pokoušela

vstát. Třásla se, chvěla a pohybovala stejně opatrně, jako když byla těhotná. „Ale porodní mistr...“

„Obskakuje mě jako stará bába,“ ušklíbla se Zoquitl. V tu chvíli

měl její hlas ostrost a břitkost břitvy. „Pojď, projdeme se.“

Byla menší, než si Dac Kien původně myslela – rameny sotva

dosahovala k jejímu podpaží. Zavěsila se do Dac Kien a těžce se

o ni opřela. Jak procházely lodí, zdálo se, že její váha narůstá.

V osvětlených prostorech zněl zvuk zurčící vody a na chod

bách bylo cítit povědomé proudění čchi, které vířilo v líných

kruzích a vdechovalo všemu život. Byly tady stíny, které se so

tva daly zahlédnout v zrcadlech, i prvky, které připomínaly, že

se Dac Kien nechala inspirovat jinými koráby: viděly něžné

křivky Zlaté hory; kaligrafické znaky vyřezané do dveří pochá

zející zTygra skákajícího přes potok;jemné zakřivení postupně

se zvětšujících dveří Baoyuina červeného vějíře. Šlo zkrátka

o nápady a odštěpky posbírané z jiných návrhů a složené do...

do téhle věci, která kolem Dac Kien rozvinula všechny své

krásy počínaje rozvržením elektroniky a konče dekoracemi. Až

se jí z toho zatočila hlava a obraz před očima, které se snažily

všechno zachytit, se rozostřil.

V srdeční komoře se Dac Kien zastavila a zůstala stát bez

po hnu tí. Kolem nich proudilo pět energií v nekonečném kolo

běhu zániku a obrody. Střed místnosti byl panensky netknutý

a všude se vznášel zvláštní smutek jako nad prázdnou kolébkou.

A přes to.

„Je to nádherné,“ zašeptala Zoquitl se sevřeným hrdlem.

Nádherné jako báseň recitovaná při opileckých hrách; nád

herné jako poupě pokryté zmrzlou jinovatkou – krásné a křehké

jako právě narozené dítě, které zápasí o první nádech.

Jak tak spolu stály v samotném srdci korábu a Zoquitlino

slabé tělo se opíralo o její, vzpomněla si Dac Kien znovu na

Hanh, na stíny a temnotu a na životní volby.

Je to nádherné.

Za pár dní z korábu nezbude nic. Bude zničen, rozebrán, re

cyklován a zapomenut. Nikomu nebude stát za vzpomínku. Dac

Kien se nedokázala přimět, aby to řekla nahlas.

Místo toho zašeptala do ticha: „Stálo to za to.“ Dobře věděla,

že tím zdaleka nemluví jenom o korábu.

Všechno to stálo za to – to, co prožívá teď i co se stane v bu

doucnosti. A ona se nebude ohlížet a nebude litovat.

Poprvé vydáno v časopise Interzone v září roku 2010

Přeložila Blanka Petáková

7XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

ALIETTE DE BODARDOVÁ

Autorka francouzsko-vietnamského původu. Narodila se

v New Yorku, ovšem vyrůstala v Paříži, kde také dodnes žije

a pracuje jako softwarová inženýrka. Svůj vietnamský původ

využívá ve snaze o zobrazení pro Západ netradičních kultur –

zejména té aztécké a čínské, jak mimo jiné dokazuje i naše

povídka spadající do cyklu Xuya. Název odkazuje na pro -

myšlený alternativní svět, v němž se Evropané ve svých ob

jevitelských cestách nejprve věnovali Asii a teprve poté kolo -

nizovali Ameriku. Čína se tak stala mnohem otevřenější moc

ností a z jejích objevitelských snah rezultoval vznik nové říše

Xuya na západním pobřeží Severní Ameriky. Spojené státy

sice existují, ale jsou mnohem menší a na východě sousedí

s rozlehlým Mexikem pod vládou Aztéků. K cyklu dosud

náleží pět publikovaných prací, přičemž námi vydaná

„Stavitelka korábů“ získala v letošním roce Cenu Britské aso

ciace SF. Do aztécké minulosti zavítala de Bodardová v sérii

povídek s veleknězem-vyšetřovatelem Acatlem, jenž se stal

hrdinou jejího vřele přijatého debutového fantasy románu Ser

vant of the Underworld (Služebník podsvětí, 2010).

_


8 XB-1

Za stupínkem trůnu se tyčily vysoké zlaté dveře. Za nimi se,

jak se tradovalo, ukrýval Hlavní Můstek Soumraku Bohů, temná a rozlehlá komnata s mnoha oltáři a drahokamy zdobenými ovladači před temnými zrcadly Počítače. Úřadujícímu Kkapitánovi Westonu Druhému připadala komnata depresivní a rovněž se mu nelíbilo, že ho tam sledují záhadná temná zrcadla Počítače, a tak mu za audienční síň už po mnoho let, od smrti jeho otce, sloužila tato bílá, vysoká komnata před zlatými dveřmi.

V komnatě bylo zlatobílé čtvercové dláždění a podél bílých

stěn stály v pravidelných odstupech zlaté sloupy. Mezi nimi visely obrazy výjevů z míst na lodi, která Kapitán nikdy nena - vštívil; pole zelených rostlin, některé vyšší než člověk, rostoucí z nějakého důvodu na palubě a ne na policích podél stěn. Na těch obrazech byla paluba pokroucená a polámaná, stoupala a klesala v pozvolných obloucích (možná v důsledku poškození Zbraní Nepřítele) a byly na ní silné úniky vody. Úřadující Kapitán Weston nikdy neviděl, ani si neuměl představit tak velké nákladní prostory nebo lodní přepážky, jaké byly ty, ve kterých se tyto výjevy odehrávaly; stropní přepážky byly vymalované na světle modro a měly na sobě bílé kazy, které vypadaly jako vznášející se oblaka páry. Na mnoha obrazech byl modrý strop narušen velkou žlutou paprskovitou explozí, snad také jakousi Zbraní.

Na většině obrazů byly ovce nebo jiná zvířata a mladí čle

nové posádky, muži i ženy, bez uniformy, kteří s blaženým výrazem ignorovali explozi nad svými hlavami a nijak se nesnažili zastavit obrovské úniky vody, z nichž na jednom dokonce plavaly kachny.

Úřadujícímu Kapitánovi Westonovi Druhému ty obrazy při

padaly uklidňující a zneklidňující zároveň. Častokrát ho napadalo, zda se umělec pokoušel poukázat na křehkost a bláhovost lidí, když tak bezstarostně putují svým kratičkým životem a nedbají na exploze a zkázu všude kolem. Možná i proto dával přednost tomuto předsálí.

Jaký byl původní účel a jméno této komnaty ve dnech dávno

minulých, žádný člen Kapitánova Dvora nevěděl, dokonce ani jeho scvrklý a starý Početník.

Komnata byla nyní prázdná, až na Početníka, který přistoupil

k trůnu a poklekl před Westonem. „Můj pane,“ oslovil ho. Tvář měl vrásčitou a ztrhanou, jednoduchý, hrubý oděv přepásaný kusem provazu. Početníkovy oči byly červené a vyjevené, nepochybné znamení dlouhých nocí probděných v sevření svaté drogy, která jeho cechu umožňovala komunikovat s Počítačem.

„Proč ke mně přicházíš nepozván?“ otázal se stroze Weston.

„Víš, že někoho očekávám.“

Početník odvětil „Abych vás před ním varoval, proto přichá

zím.“

Úřadující Kapitán zdvihl ruku, ale Početník spěšně vyhrkl,

„Nevyzývejte mě k odchodu! Leda nehodláte-li v této věci dbáti vůle Počítače, Počítače, který zná vše, ano, vskutku, i věci nejskrytější a hanebné.“

Kapitán se s chmurným výrazem na tváři znovu zapřel do

opěradla trůnu. Jeho ruka svírala přední okraj drahokamy posázeného pláště, jako kdyby se snažil něco ukrýt – snad náhrdelník pod tunikou?

„Hanebné?“ opáčil.

„Každé dítě zná příběh o Prstenu Poslední Vlády,“ řekl Po

četník. „O tom, jak když Šestá Clona zničila osvětlení a napájení

druhých dvou set palub a Zbraň Nepřítele otevřela v trupu Vel

kou Propast, která sahala od hvězd v hlubině skoro až k tisící

palubě, první Kapitán, Valdemar, kapituloval před Nepřítelem

a dovolil Naloďovací Četě nalodit se z Prázdnoty pod Trupem.

Paluby Tři sta až Sedm set sedmdesát se vzbouřily a následo

valy skvělého Alverina do bitvy proti zrádnému Kapitánovi.

Jenže Kapitán zmizel a Prsten Poslední Vlády byl ztracen.

Prsten, o kterém se říká, že dokáže znovu probudit všechny Po

čítače a vyslat do Prázdnoty Zbraně Soumraku.“

„Dětské pohádky,“ mávl rukou Kapitán.

„A přesto vás, domnívám se, lákají,“ odvětil Početník.

Kapitán mlčel.

„Vězeň, kterého obr přivádí, má s sebou prsten s vepsanými

obvody, že? Prsten, který popisem odpovídá Prstenu Vlády?

Sníte o tom, že poznáte Tajné Slovo, které prsten ovládá, že do

budete svět, že vyženete z horních palub vysoké elfy, kteří si

tam létají bez tíže, že si podmaníte pokroucené trpaslíky ze

Strojního a jednou, kdo ví, třeba i vyženete Ničitele a služebníky

Nepřítele, kteří zamořili mnoho palub proti rotaci, a odmrštíte

je zpět do Prázdnoty, odkud přišli. Sníte sen sprosté pýchy; jste

nakažený pokušením.“

Kapitán rozhněvaně vstal z trůnu. „A dost! Myslíš, že tě tvůj

svatý úřad ochrání před mým hněvem? Kdyby existoval prsten,

o jakém hovoří legendy, ovšemže bych se ho zmocnil pro sebe.

Kdo by se odvážil mi ho upírat? Ty? Ty?“

Ale Početník se ve vší pokoře uklonil, řka: „Můj pán ví, že

žádný takový prsten neexistuje. Prsten, který by probudil Počí

tače, to jistě! Naše víra říká, že Počítače nespí, že jejich obra

zovky nejsou temné, ne pro oči, které si uchovaly víru. Já a mí

bratři s nimi komunikujeme každou noční hlídku a dostává se

nám od nich tajných znalostí.“

„Můj otec mi řekl, že obrazovky Počítačů svítily kdysi pro

oči všech a promlouval z nich hlas, jako je hlas člověka, a kaž -

dý, i poslední, z posledních mohl tomu hlasu naslouchat. Viděl

jejich svit a slyšel ten hlas v mládí, před Pátou Clonou.“

„Lidé v těch časech tolik nehřešili, můj pane.“

V tu chvíli se ozval ode dveří před nimi, ne od zlatých dveří

Můstku, ale od stříbrných dveří vedoucích do vnějších částí pa

láce a do chodeb a bludišť velkého města Forekomkonského,

hluk. Stříbrné dveře se rozletěly a dovnitř nakráčelo dvacet

modrostříbrně oděných kopiníků Vstupní Stráže s obrem, který

měl na sobě šatpřevážně šedozelené barvy, pradávné námořní

pěchoty.

Obrova ramena převyšovala hlavu vysokého muže, zato

vlasy a vousy měl bílé stářím. Byl totiž posledním svého rodu,

zrozeným pro službu v Námořnictvu, stvořeným zaniklým umě

ním Lékařského Domu v dobách, kdy byl Soumrakještě mladý.

Jmenoval se Karadok.

V jedné ruce držel Karadok bytelnou zbraň podobající se oš

těpu, vyrobenou dávnými a zapomenutými postupy. Zbraň fun

govala podobně jako mušketa, ale dalo se z ní pálit mnohokrát

za sebou a kulky přitom nedokázaly proniknout přes lodní pře

Soumrak bohů

(TWILIGHT OF THE GODS)

John C. Wright

_


pážky ani poškodit zařízení. Její používání se tak nevzpíralo Zbraňovému zákonu.

V druhé ruce držel Karadok řetěz. Na něm, spoutaného

a v okovech, vedl zvláštního snědého muže ve stříbrno-bílé uniformě, kterou Westonova tradice neznala. Muž měl světlé vlasy jako elfové z horních palub a byl, stejně jako oni, vysoký. Byl však snědý a zjizvený radiací jako trpaslíci ze Strojního nebo jako ti, co žili v blízkosti Velké Propasti, Malé Propasti a Díry anebo v okolí kteréhokoli jiného místa, která ve světě vyhryzaly Zbraně Nepřítele. Svaly měl jako trpaslík ze spodní paluby, větší, než jaké kdy Weston viděl, snad s výjimkou těch Karadokových.

Poručík Vstupní Stráže předstoupil a mimo pořadí zvolal:

„Můj pane! Pokorně prosím, neudílejte mu audienci o samotě! Má sílu za tři muže.“

„Tak ho spoutejte řetězy pro tři muže, ale mluvit s ním budu

o samotě.“

Vězeň ve stříbrno-bílém oděvu stál s nehnutým výrazem ve

tváři a díval se na Kapitána. Rysy měl nehybné a chování klidné. Nepůsobil ani domýšlivě, ani pokorně, ale jako člověk stojící uprostřed obrovského, mlčícího, otevřeného prostoru, kde se před ním nic nemohlo skrýt a nic se k němu nemohlo přiblížit, aby mu ublížilo.

Jakmile nepoklekl, kopiníci ho násadami svých kopí udeřili

zezadu pod kolena. Jenže svaly na vězňových nohách byly silné a údery ho nepodlomily. Tři kopiníci mu položili ruce na ramena, aby ho stlačili k podlaze. Vězeň je rozvážně pozoroval, ale ani se nehnul.

„Nechte ho stát,“ přikázal Kapitán. Muži ustoupili. „Kde má

nějaká zranění?“ zeptal se Kapitán. „Nevidím žádné čerstvé jizvy. Přikázal jsem ho poslat na mučidla. Přiveďte mučitelova učně.“

Ale poručík řekl: „Sire, mučitelův učeň uprchl poté, co jste

Mistra Mučitele rozkázal umučit na smrt. Potom už se nikdo z mladších mučitelů nechtěl k tomuto vězni přiblížit. Odmítli vykonat váš rozkaz.“

Početník stál stále poblíž trůnu. Naklonil se a zašeptal: „Sire,

proč byl dle vašeho rozkazu Mistr Mučitel podroben výslechu? Snad vězeň nevypověděl, že vyzradil Mistrovi Mučiteli slova, která ovládají prsten? Mistr Mučitel to popřel. Pojal jste závistivé podezření v obavě, že Mistr Mučitel lační po prstenu a zná Slovo, hádám správně?“

Kapitán vstal. „Ven! Všichni, krom mého obra, ven! Ty taky,

Početníku!“

Poručík řekl: „Sire, máme přivést i druhého vězně? Toho

slepce, kterého jsme našli bloudit ve Vnitřní Chodbě?“

„Co je mi po potulných žebrácích? Odejděte, všichni!“

Početník by sám neodešel, kdyby ho Vstupní Stráže ne

odvlekly. Vřeštěl: „Střez se té věci, po které prahneš! Střez se jí! Je prokletá! Dychtí po ní každý, kdo ji nemá! Přivede tě k šílenství. Donutí tě obrátit se proti tvým věrným, jako jsi už zničil Mučitele! Střez se té věci! Zbav se jí! Počítač se jí stejně ovládnout nedá!“ V tu chvíli ale Vstupní Stráže jemně vytáhly starce z komnaty a zavřely za sebou dveře.

Úřadující Kapitán Weston Druhý znovu usedl na trůn a upřel

pohled na snědého zjizveného muže před sebou. Muž se nevrtěl, neošíval, jen klidně stál a mlčel. Obr stál za ním a vyčkával.

„Mluv!“ nařídil Weston.

Muž odvětil: „Víc nemám co.“ Hlas měl měkký a příjemný

na poslech.

„Starý Zákon žádá, abys vyššímu důstojníkovi odpověděl.

Jaké je tvé jméno, místo a služba?“

„Jmenuji se Henwis, syn Himdallův. Pocházím z Hvězdné

Šachty. Mám hodnost Hlídače. Přišel jsem podat hlášení sku

tečnému Kapitánovi.“

„Žádní Hlídači neexistují; jejich řád zanikl. Po Nalodění Ne

přítele byl celý vnější Trup zpustošen. Ne, ty nejsi Hlídač. Při

padáš mi jako záďový farmář.“

„Nenarodil jsem se jako Hlídač, to je pravda, ale jako farmář

ve vsi Zadní Střižná v jádru druhotného motoru, blízko Osy,

kde svět nemá váhu. Mládí jsem strávil pečováním o různé

druhy rostlin a jinou rostoucí zeleň, z níž pochází náš vzduch

a život. Ale zajal mě nepřítel a nějaký čas jsem byl otrokem.

Uprchl jsem a skrýval se pod palubami, kde má každý krok

zdrcující tíhu a vzduch je nakažený radiací Sedmé Clony. Slu

žebníci Nepřítele měli z radiace strach a nedokázali snést tíhu,

a tak mě nestíhali. Po čtyřech jsem se plazil stále hloub, až mě

to málem rozmačkalo. Pak jsem dorazil na místo, kde pode

mnou nic nebylo, jen hvězdy.

Tam mě našel Himdall, poslední z Hlídačů, uprostřed vší té

opuštěnosti a prázdných chodeb; v osvětlené komnatě plné slad

kého vzduchu, všude kolem temnota a zmar.

Himdall mi vrátil zdraví a naučil mě svému umění. Ukázal mi

Hvězdnou Šachtu, na jejímž hlubokém dně se vám pod nohama

točí hvězdy, stále dokola a dokola. Stal se ze mě skutečný Hlídač

a Himdall mě adoptoval za syna. Dlouhé roky jsem hlídal hvězdy

Nepřítele a viděl jejich pomalé, chmurné pohyby.“

Weston se zeptal: „A věříš těm kacířským bludům, které

tvrdí, že hvězdy, které se pohybují, nejsou jen pouhá barevná

světla, ale Lodě, v nichž v dávných dobách přišel Nepřítel?“

„Ano. Avšak mezi těmi světly jsou i čtyři Lodě, jež jsou nám

přátelské, vyslané, stejně jako my, v dávných časech, ze Země.

Jejich jména jsou ti, myslím, známá: Götterdämmerung, Apo

kalypsa, Armageddon a Ragnarök.“

Weston se neklidně zavrtěl na trůnu. „A já ti říkám, že pů

vodní Kapitán zradil posádku a uprchl. To se stalo, když byl

můj otec ještě chlapec. A můj otec byl pak Úřadující Kapitán.

Teď jsem Úřadujícím Kapitánem já.“

„Jakým právem se tak nazýváš?“

„Právem rodového následnictví!“ vzkřikl rozhněvaně Wes

ton. „Jestli máš podat nějaké hlášení, tak ho musíš podat mně.“

„Dobrá tedy,“ souhlasil Hlídač Henwas a odříkal znovu

všechno, co řekl, když ho před Westona přivedli poprvé: „Osmá

Bojová Clona, která se už tolik let blíží, se stočila stranou a chce

teď zasáhnout Armageddon. Rakety a čluny této Clony zasáh

nou za dvanáct let cíl a bombardování potrvá rok nebo dva.

Vrcholit bude za čtrnáct let a pak zeslábne. Nás palba neza

sáhne; vládcové Nepřítele podle všeho vědí, že se k nám nalo

dilo šedesát armád Vyloďovacího sledu z bitevní lodě Kzalcur

rang-Achai, jejíž jméno v naší řeči zní Vskutku Lačná Bitvy.

Dále hlásím, že naše doprovodné lodě, Msta a Vendeta byly

před třinácti až sedmi lety zničeny strážnými loděmi vyslanými

z Tzazalkiurung, jejíž jméno v naší řeči zní Milerádapůsobí

těžké škody. Tato loď se v současnosti nachází čtyři světelné mi

nuty od naší levé přídě, kde setrvává už sedmdesát let a nepo

chybně vyčkává, zda nebude muset poskytnout pomoc Kzalcur

rang-Achai.

Hlavní peruť Ničitelovy flotily už nás minula a žádné škody

nám nezpůsobila. Jsme uprostřed přibližně osmdesáti bitevních

lodí a čtyř pohyblivých planet. Jejich Korunní lodě nejsou od

nás dále než osm světelných minut a neučinily dosud žádný ma

névr, aby se nám nějak podstatně vyhnuly. Všude kolem nás

jsou asteroidy z rozbité planety zvané Válečná Bouře a ty nás

zřejmě zakrývají před hlavním jádrem Nepřítele a před Korun

9XB-1

_


ními Loděmi, které nás ignorují a pokračují směrem kArmaged - donuaGötterdämmerungu. Po Apokalypsenení už třicet let nikde ani stopy. Ragnarökse ukrývá za velkým světlem; buď manévruje, nebo vší rychlostí ustupuje.“

„A ty tomu všemu věříš?“ otázal se uštěpačně Kapitán.

„Tomu, že osud našeho světa závisí na pohybech těch malých barevných světýlek?“

„Ještě jednu věc musím nahlásit. Doprovodná loď Hermes

TrismegistuszGötterdämmerunguvstoupila na oběžnou dráhu planety Nepřítele zvané Příslib Zkázy. Manévruje bez zážehů a Nepřítel ji nezpozoruje. Oběžná dráha k nám Herma Trismegista přinese ještě před koncem dekády. Hermes je záchranná loď. Až důstojníci z Herma vstoupí na palubu, energie a světlo se vrátí do všech sekcí, jejich znalosti vyléčí všechny zraněné a nakažené; a ti, kdo ztratili víru, budou potrestáni. Jsi-li něčím vinen, budeš předveden před Válečný Soud.“

Kapitán se ušklíbl. „



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.