načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/09 - redakce XB-1

XB-1 2011/09

Elektronická kniha: XB-1 2011/09
Autor: redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6654-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Hannu Rajaniemi:  Žalozpěv za mladého losa

Jonathan Sherwood:  Pod šednoucím mořem

Michael F. Flynn:  Kde všechny větry spí

Domácí povídky

Ivan Mls:  Vítejte, milí mimozemšťané

Jiří Kábrt:  Tato pravda

Míla Linc:  Co přináší bouře

Publicistika

Jason Sanford:  Žánrové online časopisy

Ivan Adamovič: Život s pocitem úžasu 7

Aleš Smutný: Vesmírný šerif, aneb westernové sci-fi

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2012/09 XB-1 2012/09
 (e-book)
XB-1 2015/11 XB-1 2015/11
 (e-book)
XB-1 2014/05 XB-1 2014/05
 (e-book)
XB-1 2011/02 XB-1 2011/02
 (e-book)
XB-1 2013/05 XB-1 2013/05
 (e-book)
XB-1 2018/06 XB-1 2018/06
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2 XB-1

MLAĎOŠI A DINOSAUŘI.

Tohle zamyšlení ve mně vzbudila poznámka pořadatele Festivalu fantazie Vaška Pravdy, který pravil, že je mu divné a vrtá mu to hlavou, že celková návštěvnost zůstala přibližně stejná, ale z loňských návštěvníků nepřijela asi třetina. Když jsem se nad tím zamyslel, uvědomil jsem si, že to vlastně odpovídá trendu i ve fandomu jako takovém. Mladí fanoušci (nikoli fanové) zkusí ochutnávku a za nějakou dobu je SF a její akce přestane bavit a odpadnou. Setkal jsem se i s tím, že mi kdosi řekl, že si SF časopisy a knihy kupuje už jenom ze setrvačnosti, víceméně už ho nebaví a ani je nestíhá číst. Na druhou stranu mi to trochu připomíná paralelu s jedním poznatkem Ivana Adamoviče, který psal ve svém Slovníku českých autorů SF, že valná většina autorů napsala jednu knížku a pak dala ruce pryč od SF. Bylo to jen takové ochutnání... Asi tak, jak to dělají žraloci při prvním napadení. SF klubů ubývá a lidí, kteří se chtějí účastnit klubových a jiných akcí také. Souvisí to (podle mne) s rozšiřováním vlivu sociálních sítí na internetu a mnohem menší potřebou lidí se scházet ve skutečnosti. V mnoha případech je daleko výhodnější „scházet“ se anonymně nebo pod nějakým „nickem“. Samo - zřejmě to není jediný důvod, ale řekl bych, že velmi podstatný. Je daleko pohodlnější dojít kousek od vlastní postele k počítači a zůstávat v pohodlí domova, než se někam trmácet, utratit peníze za vstupné a nakonec být třeba spokojený s polovinou nebo třetinou pořadů, které navštíví. Navíc trend zjednodušování až primitivizace, který se dá vypozorovat nejen ve SF, ale i v celé společnosti, odpuzuje lidi od SF akcí už tím, že sem tam ta naše milovaná sci-fi nutí lidi přemýšlet. Mám prostě takový pocit, že v poslední době přiřazení k SF dinosaurům, tedy k lidem, kteří se objeví na SF akcích opakovaně, už nezávisí ani tak na věku či době zapojení do fandomu, ale na ochotě účastnit se vůbec nějaké akce osobně.

Vlado Ríša

AUKCE ILUSTRACÍ

NA STRÁNKÁCH XB-1

Na webových stránkách XB-1 to

pěkně žije a jednou

ze zajímavých novi

nek jsou aukce ilu

strací použitých

právě na stránkách

našeho časopisu. Bě

hem července se

strhl souboj o dvojici

ilustrací k novele

Epilog od Poula An

dersona z čer v -

nového čísla. Vítěz

ství v aukci a právo

zakoupit ilustrace

podepsané výtvarní

kem Karlem Zemanem získal uživa

tel s přezdívkou Dilvermoon. Další

aukce budou následovat a o zájemce

jistě nebude nouze.

PAMĚTNÍ CENY

JOHNA W. CAMPBELLA a

THEODORA STURGEONA

Jako každý rok byly i letos uděleny

Pamětní ceny Johna W. Campbella

a Theodora Sturgeona. V prvním

případě se cena uděluje pro nejlepší

román uply

nulého roku,

vítězem se

stal Ian

McDonald

za román

Dervišský

dům (The

Dervish

House,

2010), jenž

volně navazuje

na u nás vy

dané tituly

Řeka bohů

a Brasyl, jakož

i na povídky

stejného au

tora, zveřejňo

vané v našem

časopisu.

V druhém případě byla oceněna nej

lepší povídka „Sultán nebes“ (The

Sultan of the Clouds, 2010) od Ge

offreyho A. Landise. V českém vy

dání by se měla snad už brzy objevit

v antologii chystané nakladatelstvím

Laser-books.

ZEMŘEL EDITOR

MARTIN H. GREENBERG

Editor Martin H.

Greenberg (nar.

1941) zemřel 25.

června po dlou

hém boji s rako

vinou. Během

několika deseti

letí sestavil neuvěřitelné množství

různých antologií fantastického žán -

ru. Některé z nich vyšly i v českém

překladu, ačkoli byly leckdy zaští

těny slavným autorským jménem

a Greenberg se práce na nich účast -

nil jen ve skrytu (např. dvojice roče

nek Isaaka Asimova).

TANEC S DRAKY SLAVÍ

REKORDNÍ PRODEJE

Dlouho očekávaného pátého dílu

Písně ledu a ohně spisovatele

G. R. R. Martina

se během

prvního dne pro

dalo úctyhod

ných 298 tisíc

kusů. Martin tak

s velkým násko

kem překonal

objem prodejů

během prvního

dne u jakékoli jiné knihy publiko

vané v roce 2011 na území USA

a Kanady.

MAXCON 2011

O třetím zářijovém víkendu

17. – 18. 9. 2011 vypukne Maxcon,

setkání příznivců počítačové gra

fiky, 3D modelace, postprodukce

a dalších kreativních odvětví. Jako

každoročně od roku 2005, i letos se

koná v přednáškovém sálu České

zemědělské univerzity v pražském

Suchdole. Pořadatel konference, ser -

ver Maxarea.com, slibuje řadu zají

mavých přednášek.

Podrobnější informace a registraci je

možné najít přímo na stránkách kon

ference www.maxcon.maxarea.com.

Tu noc, kdy zastřelil mladého losa, se Kosonen pokusil složit

u táborového ohně báseň.

Byl konec dubna a na zemi stále ještě ležel sníh. Kosonen už

ale večery trávil raději venku, na kládě u ohně na mýtince, kde stála jeho chata. Otso byl pod širým nebem klidnější a Kosonen dával medvědově společnosti přednost před samotou. Zvíře teď zrovna hlasitě chrápalo na haldě jedlových větví.

Z jeho schnoucí srsti se linula vlhká vůně, v níž byl slabě cítit

losí trus.

Kosonen vytáhl z kapsy zápisník v měkké vazbě a špačka

tužky. Zběžně jej prolistoval; většina stránek byla nepopsaná. Slova mu unikala a dostihnout je bylo těžší než dostihnout losa. Až na tohohle, který byl mladý a neopatrný. Starý los by si člověka s medvědem nikdy tak blízko k tělu nepustil.

Začal první prázdnou stránku pokrývat slovy, pevně svíraje

tužku.

Paroží. Safírové paroží. Kdepak. Zmrzlé plameny. Kořeny

stromů. Rozcestí osudu.Musí přece existovat slova schopná zachytit ten okamžik, kdy ho do ramene udeřil zpětný náraz kuše a ozval se zvuk šipky vrážející do masa. Ale bylo to jako snažit se chytit na dlaň vločku. Sotva rozeznal její krystalickou strukturu, už roztávala.

Zavřel zápisník a div že jím nemrštil do ohně, ale nakonec si

to rozmyslel a zasunul jej zpět do kapsy. Nemá smysl plýtvat kvalitním papírem. Navíc už mu stejně dochází poslední role toaletního papíru v kadibudce.

„Kosonen už zase přemýšlí o slovech,“ zavrčel Otso. „Ko

sonen by měl víc pít. Pak nepotřebovat slova. Jen spánek.“

Kosonen se zadíval na medvěda. „Myslíš si kdovíjak nejsi

chytrý, viď?“ Poklepal na kuši. „Možná bys měl začít losy střílet ty.“

„Otso umět vyčmuchat, Kosonen střílet. Oba umět pít.“ Otso

rozkošnicky zívl, přičemž odhalil řady zažloutlých zubů. Pak se převalil na bok a z tlamy se mu vydral spokojený vzdech. „Otso si brzy zase přihne.“

Možná měl medvěd pravdu. Možná se potřeboval jen opít.

Být básníkem je k ničemu; ti tam nahoře, na obloze, už stejně sepsali všechny básně, co jich na světě je. Nejspíš je pěstovali v nějakých básnických zahradách nebo měli nějaká zvláštní místa, kde se můžete vtělit do slov.

Ale o to přece nešlo. Ta slova musela vyjít z něj, z umolou

saného vousáče žijícího v lese, jemuž za záchod sloužila díra v zemi. Jasná slova z temné hmoty, o tom přece celá poezie je.

Aspoň ta dobrá určitě.

Čekala ho ještě spousta práce. Veverky málem přes noc ro

zebraly zámek, potvory jedny prašivé. Taky dveře do sklepa potřebovaly vyztužit. Ale to mohlo počkat do zítřka.

Zrovna se chystal otevřít láhev vodky z Otsovy tajné skrýše

ve sněhu, když se Marja snesla z nebes jako déšť.

* * *

Ten déšť byl nečekaný a studený jako vědro vody, kterou se

poléváte v sauně. Dešťové kapky však nedopadly na zem

a místo toho obklopily Kosonena. Pod jeho pohledem se pak

začaly měnit a spojovat, až vytvořily postavu ženy s tenkými

kostmi a svaly z vodní tříště. Vypadala jako skleněná socha.

Malá ňadra tvořily dokonalé polokoule, pohlaví rovnostranný

stříbrný trojúhelník. Její tvář mu však byla povědomá – malý

nosík, vysoké lícní kosti a dobře prořízlá pusa.

Marja.

Otso byl vmžiku na nohou a stanul Kosonenovi po boku.

„Špatný pach, pach bohů,“ zavrčel. „Otso kousne.“ Dešťová

žena se na něj zvědavě zahleděla.

„Otso,“ pokáral jej Kosonen přísně. Chytil medvěda za drsnou

srst na krku a ucítil, jak se obrovské svaly napjaly. „Otso je Ko

sonenův přítel. Musí Kosonena poslouchat. Teď není čas na kou

sání. Je čas jít spát. Kosonen bude mluvit s bohy.“ Pak postavil

láhev vodky do sněhu medvědovi přímo před čenich.

Otso láhev očichal a přední tlapou z ní seškrábal tající sníh.

„Otso půjde,“ promluvil nakonec. „Kosonen zakřičí, kdyby

bůh kousal. Pak se Otso vrátí.“ Načež zručně uchopil láhev tla

mou a odklusal svou klátivou medvědí chůzí do lesa.

„Ahoj,“ řekla dešťová žena.

„Nazdar,“ opáčil Kosonen ostražitě. Přemítal, jestli je vůbec

skutečná. Bohové nákazy byli velice záludní. Jeden z nich mu

mohl Marjinu podobu vytáhnout z mysli. Zahleděl se na kuši,

v níž nebyla natažená tětiva, a pokusil se zvážit své šance: dia

mantová bohyně proti básníkovi z lesa, který není zrovna ve

formě. Moc velkou naději neměl.

„Tvůj pes mě asi nemá příliš v lásce,“ řekla ta věc, co vypa

dala jako Marja. Usadila se na kládě a komíhala třpytivýma no

hama ve vzduchu sem a tam, jak to Marja vždycky dělávala

v sauně. Kosonen, jemuž se v hrdle vzpříčilo něco ostrého, došel

k závěru, že to musí být ona.

Zakašlal. „Je to medvěd, ne pes. Pes by začal štěkat. Otso

rovnou kouše. Není v tom nic osobního, je už prostě takový. Pa

ranoidní starý mrzout.“

„Taky jsem jednoho takového znávala.“

„Já přece nejsem paranoidní.“ Kosonen si přidřepl a pokusil

se rozdmýchat oheň. „V lese se člověk naučí být opatrný.“

Marja se rozhlédla . „Myslela jsem, že jsme vám, co jste se

tu rozhodli zůstat, dali víc vybavení. Vypadá to tu dost... pri

mitivně.“

„Taky že jo. Měli jsme spoustu udělátek,“ odpověděl Koso

nen. „Ale nebyla odolná proti nákaze. Sám jsem používal sa

mozaměřovací pušku předtím, než jsem si pořídil tohle,“ pokle

pal na svou kuši, „ale nakazila se. Tak jsem ji utloukl kamenem

a hodil do bažiny. Mám své lyže, pár nástrojů a tohle.“ Zaťukal

si na spánek. „Zatím mi to stačí. Takže děkuju pěkně.“

3XB-1

Žalozpěv za mladého losa

(ELEGY FOR A YOUNG ELK)

Hannu Rajaniemi

Navršil hromádku klestí pod trojici polínek a plameny se bě

hem několika okamžiků znovu rozhořely. Za ty tři roky si už osvojil alespoň základní dovednosti pro přežití v divočině. Marjina pleť vypadala v měkké záři ohně skoro lidsky a tak se uvelebil na Otsově hromadě jedlových větví a pozoroval ji. Nějakou chvíli ani jeden z nich nepromluvil.

„A jak se máš ty?“ zeptal se. „Máš pořád co dělat?“

Marja se usmála. „Tvá žena vyrostla. Už je z ní velká holka.

Ani nechtěj vědět jak velká.“

„Takže to nejsi ty? S kým to vlastně mluvím?“

„Jsem i nejsem. Jsem sice kompozitka, ale věrná. Něco jako

překlad. Tomu bys nerozuměl.“

Kosonen dal do hrnku trochu sněhu na roztání. „No dobře,

tak jsem neandrtálec. To uznávám. Ale rozumím tomu, žes přišla, protože něco potřebuješ. Takže přejděme k věci, perkele,“ zakončil nadávkou.

Marja se zhluboka nadechla. „Něco jsme ztratili. Něco důle

žitého. Nového. Říkali jsme tomu jiskra. Spadlo to do města.“

„Já myslel, že máte ode všeho kopie.“

„Kvantové informace. To na tom bylo to nové, kromě jiného.

A ty se kopírovat nedají.“

„Tak to máte blbý.“

Mezi Marjinými obočími naskočila vráska. Kosonen si ji vy

bavil z těch tisíců hádek, jež spolu svedli, a polkl.

„Jestli se mnou chceš mluvit tímhle tónem, prosím,“ odpově

děla. „Já myslela, že budeš rád, že mě zase vidíš. Nemusela jsem sem chodit – mohli klidně poslat Mickey Mouse. Ale já tě chtěla vidět. Velká Marja tě chtěla vidět. Dobře, tak ses rozhodl žít takhle, jako nějaký tragický hrdina bloumající po lesích. Tvoje volba. Ale mohl bys mě vyslechnout. Tolik mi ještě dlužíš.“

Kosonen mlčel.

„Chápu,“ pronesla Marja. „Pořád ještě mi dáváš za vinu

Esu.“

Měla pravdu. Byla to ona, kdo mu dal pod stromeček ten

první stroj. Chlapec potřebuje to nejlepší, co mu můžeme nabídnout, řekla. Svět se mění. Nesmíme dopustit, aby zaostal. Uděláme z něj malého bůžka, stejného, jako je sousedovic kluk.

„Asi bych z toho neměl vinit tebe,“ nadhodil Kosonen. „Ty

jsi jen... kompozitka. Nebylas u toho.“

„Ale byla,“ odvětila Marja tiše. „Pamatuju si to. Lépe, než si

to ty pamatuješ teď. Taky umím lépe zapomínat a odpouštět. To tys nikdy neuměl. Jen jsi... psal básně. My ostatní jsme se přes to přenesli a zachránili jsme svět.“

„Skvělá práce,“ opáčil Kosonen. Rozhrábl oheň klackem

a do vzduchu se spolu s dýmem vznesl oblak jisker.

Zvedla se. „Už toho mám dost,“ prohlásila. „Odcházím. Uvi

díme se za sto let.“ Ochladilo se a kolem Marji se objevila svatozář, která se v záři ohně lehce tetelila.

Kosonen zavřel oči a pevně stiskl zuby. Čekal deset vteřin

a pak oči otevřel. Marja tam pořád stála a bezmocně na něj upírala zrak. Nedokázal potlačit úsměv. Nikdy neodešla, aniž by neměla poslední slovo.

„Promiň,“ řekl Kosonen. „Už je to dlouho. Žiju v lese s med -

vědem a to člověku taky na náladě nepřidá.“

„Mně přijde, že ses vůbec nezměnil.“

„No dobře,“ uznal Kosonen a uhladil rukou větve vedle sebe.

„Posaď se. Zkusíme to znovu. Uvařím kávu.“

Marja se posadila a svým nahým ramenem se dotkla jeho.

Byla nezvykle teplá, skoro až teplejší než oheň.

„Ohnivá zeď nás do města nepustí,“ začala. „Už mezi sebou

nemáme nikoho... dost lidského. Proběhla sice debata, jestli ne

máme někoho takového stvořit, ale... ta se poáhne ještě sto let.“

Povzdechla si. „U nás v nebi se rádi hádáme.“

Kosonen se zašklebil. „Tak to se tam musíš cítit jako doma.“

Ujistil se, že se vráska nevrátila, a pokračoval. „Takže potřebu

ješ poslíčka.“

„Potřebujeme pomoc.“

Kosonen se zadíval do ohně. Plameny už skomíraly a jen oli

zovaly zčernalé dřevo. V oharcích se vždycky objevila nějaká

nová barva. Anebo je jen vždycky zase zapomněl.

Dotkl se Marjiny ruky. Na omak byla jako mýdlová bublina,

na samé hranici propustnosti. Ale neodtáhla ji.

„No dobře,“ prohlásil. „Ale není to jen ze staré známosti,

abys věděla.“

„Dáme ti cokoliv, oč si řekneš.“

„Nežádám moc,“ odpověděl Kosonen. „Jen slova.“

* * *

Sluneční paprsky se třpytily na kantohanki, sněhu se

zmrzlým povrchem, který unesl muže na lyžích i medvěda. Ko

sonen ztěžka oddechoval. Držet krok s Otsem nebyla ani při

jízdě z kopce žádná hračka. V tomhle počasí nicméně bylo na

lyžování, na klouzání přes modravé stíny stromů při bezmála

nulovém tření, kdy pod vámi syčí sníh, něco povznášejícího.

Příliš dlouho jsem vysedával, pomyslel si. Měl jsem si už

dávno někam vyrazit a ne čekat, až mě o to někdo požádá.

K železniční trati, strohé průrvě vymýcené v lesním porostu,

jíž procházely dvě kovové kolejnice na štěrkovém podloží, do

jeli odpoledne, když už se slunce klonilo k západu. Kosonen si

odepnul lyže a zapíchl je do sněhu.

„Mrzí mě, že nemůžeš jít se mnou,“ oslovil Otsua. „Ale

město by tě nepustilo dál.“

„Otso ne medvěd z města,“ odvětilo zvíře. „Otso počká na

Kosonena. Kosonen lapí nebeského brouka a vrátí se. Pak se

napijeme.“

Neohrabaně medvěda poškrábal v hrubé srsti na krku a ten

ho šťouchl čenichem do břicha s takovou silou, až Kosonen má

lem upadl. Pak si odfrkl, otočil se a odšoural se do lesa. Kosonen

se za ním díval, dokud nezmizel mezi zasněženými stromy.

Stálo ho to tři bolestivé pokusy s prsty vraženými do krku,

než z něj vyšlo nanozrnko, které dostal od Marji. Po dávení mu

v ústech zůstala hořká pachuť. Spolknout je byla jediná mož

nost, jak tu křehkou věc ochránit před nákazou. Otřel je sněhem,

tu průsvitnou, kluzkou a teplou kuličku o velikosti vlašského

ořechu. Připomínala mu hračky, jaké se daly v době jeho mládí

koupit v automatu na mince v každém supermarketu – plastová

vajíčka s překvapením.

Opatrně je položil na koleje, otřel si ze rtů zbytky zvratků

a vypláchl si ústa vodou. Pak se na ně zahleděl. Marja věděla,

že návody k použití ze zásady nečte, a tak mu ani žádný nedala.

„Udělej mi vlak,“ rozkázal.

Nic se nestalo. Třeba mi to čte myšlenky,blesklo mu hlavou,

a představil si vlak, starou parní lokomotivu valící se se supěním

4 XB-1


vpřed. Pořád nic, nepočítaje odraz tmavnoucí oblohy na čirém povrchu zrnka. Že ona to vždycky musela tak řešit Marja nedokázala někomu dát dárek, aniž by předtím celé dny nedumala o jeho významu. Jak tam tak nehybně stál, dolehl na něj i přes kožich z vlčí kůže jarní pozůstatek zimního chladu, a tak začal poskakovat na místě a mnout si ruce.

S tím pohybem se zrodil i nápad. Zamračil se, zadíval se na

zrnko a vytáhl z kapsy zápisník. Třeba je na čase vyzkoušet Marjin další dar – nebo zálohu, jak je libo. Sotva však stihl napsat úvodní verše, když se v jeho mysli vzepjala slova jako zvířata probuzená z dřímoty. Zaklapl zápisník, odkašlal si a promluvil.

tyto koleje

zbrousila kola

jež zaznamenala

jména všech cestujících

do oceli a mil

řekl,

je jen dobře,

že ty roky

strávily i naše maso

a zbavily nás tíže

aby nás koleje unesly

a dopravily nás

do města

ve vlaku ze skla a slov

Veršovánka, pomyslel si pohrdavě, ale to nebylo důležité.

Radost ze slov se mu vlila do žil jako vodka. Škoda jen, že to nezabralo...

Zrnko se rozostřilo a explodovalo v kouli rozpálenou do běla.

Zbytkové teplo se přelilo přes Kosonenovu tvář. Žhnoucí chapadla se s tápáním protáhla kolem něj, aby mohla vysát uhlík a kov z kolejnic a stromů. Tančila jako elektrické oblouky svářeček, rýsujíce do vzduchu linie a povrchy.

A najednou tam stál vlak.

Byl průsvitný, se stěnami tenkými jako papír a křehkými

koly jako vyfoukanými ze skla, skica parní lokomotivy s jedním vagonem z kresleného filmu, uvnitř vybavený pavučinkovými sedadly, přesně takový, jaký si jej představoval.

Nastoupil do něj, očekávaje, že se křehká struktura pod jeho

vahou rozkolísá, ale ukázalo se, že je pevná jako skála. Nanozrnko leželo nevinně na podlaze, jako by se nic nestalo. Opatrně je zvedl, odnesl ven a zahrabal do sněhu v místě, které označovaly zapíchnuté lyže a hůlky. Pak vzal do ruky batoh, vrátil se do vlaku a uvelebil se do jednoho z křesel lehoučkých jako pápěří. Vlak se dal sám od sebe do ladného pohybu. Kosonenovi se zdálo, že koleje pod ním šeptají, ale nedokázal rozeznat slova.

Díval se, jak kolem ubíhá tmavnoucí les. Na jeho údy ztěžka

dolehlo celodenní putování. Vzpomínka na sníh pod lyžemi splynula s pohybem vlaku a Kosonen ve chvilce usnul.

* * *

Když se probudil, byla už tma. Na obzoru žhnul jantarový

svit ohnivé zdi jako bouřkový mrak.

Vlak mezitím zrychlil. Z temného hvozdu za okny se stala

rozmazaná šmouha a šepot kolejí se proměnil v tichou stacca

tovou píseň. Kosonen polkl, když vlak překonal zbývající vzdá

lenost během několika minut. Ohnivá zeď vyrostla do podoby

mlžné kupole zářící žlutavým vnitřním světlem a město bylo

vidět jako nezřetelná silueta pod ní. Budovy působily dojmem,

že se pohybují jako obří stínové loutky.

A to už se zeď tyčila přímo před vlakem v podobě planoucí

zástěny, neprostupné hradby z jantaru a soumraku, která pře

hrazovala trať. Kosonen sevřel křehký rám sedadla, až mu zbě

lely klouby. „Zpomal!“ vykřikl, ale vlak ho neslyšel a narazil

plnou parou do ohnivé zdi, až pasažéroci zachrastilo v kostech.

Následoval záblesk a pak Kosonena něco zvedlo ze sedadla.

Měl pocit, že se topí, ale místo vody se vznášel v nekonečném

moři jantarového světla, až na to světlo úplně prázdném. Svědila

ho kůže a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že nedýchá.

A pak se ozval přísný hlas.

Zde nemají lidé co dělat řekl. Zavřeno. Zákaz vstupu. Vrať

se.

„Mám tu poslání,“ odpověděl Kosonen. Jeho hlas se v tom

světle nesl bez ozvěny. „Od tvých stvořitelů. Přikazují ti, abys

mě pustila dál.“

Zavřel oči a před ním se zhmotnil Marjin třetí dar, jímž ne

byla slova, ale číslice. Nikdy neměl moc dobrou paměť, ale Mar

jin dotyk byl jako pero napuštěné kyselinou, jehož tahy se mu

vypálily do mozku. Odříkal nekonečnou řadu číslic jednu po

druhé.

Smíš vstoupit, oznámila ohnivá zeď. Ale jen to, co je lidské,

odsud smí opět odejít.

Vzápětí tu znovu byl vlak a rychlý pohyb, ostré a skutečné

jako ozdoba vystřižená z papíru. Vrátil se i soumračný svit oh

nivé zdi, ale místo lesa se kolem tratě táhly tmavé budovy, které

na něj zíraly slepými okny.

Kosonena svědily ruce. Byly čisté, stejně jako jeho oděv;

špína z nich zmizela do posledního smítka. Kůži měl zarudlou

a rozbolavělou, jako kdyby právě vylezl ze sauny.

Potom vlak konečně zpomalil, zastavil ve ztemnělém ústí ná

draží, a Kosonen se ocitl ve městě.

* * *

Město tvořila dýchající a bzučící džungle kovu, betonu

a kovu. Ve vzduchu byl cítit ozon. Průčelí budov v okolí nádraží

vypadala skoro tak, jak si je pamatoval, ale něco mu na nich ne

sedělo. Koutkem oka viděl, jak se hýbou a převalují ve spánku

jako zvířata s kůží z kamene. Nikde žádné stopy života, nepo

čítaje shluk holubů, kteří poskakovali nahoru a dolů po scho

dech a dívali se na něj safírovýma očima.

Přijel autobus plný beztvářných lidí, kteří vypadali jako fi

guríny používané při nárazových testech a seděli nepřirozeně

klidně. Kosonen se do něj rozhodl raději nenastupovat a místo

toho zamířil přes prostranství k hlavní nákupní třídě. Někde

s hledáním té jiskry začít musí. Bude zářit, řekla mu Marja. Ne

můžeš ji přehlédnout.

Na parkovišti uviděl něco, co vypadalo jako autovrak ležící

na boku, s kapotou pomačkanou jako odhozená plechovka od

piva a pokrytou bílým holubím trusem. Ale když kolem něj Ko

sonen procházel, motor se rozeřval a kryt motoru se odklopil.

5XB-1


Zevnitř vystřelil syčící chumel chapadel a začal se po něm sápat.

Podařilo se mu vyvinout poměrně slušnou rychlost, než se

autopříšera postavila na kola. Na protějším konci prostranství začínaly úzké uličky, jimiž určitě neprojede. Utíkal, v břiše studené závaží, nohy kmitající jako písty.

Kuše ho bolestivě tloukla do zad, kde ji měl připevněnou, za

tímco se zoufale snažil ji přetáhnout přes hlavu.

Nestvůra ho povýšeně předjela a otočila se. Pak se vyřítila

přímo proti němu. Chapadla se z planoucí tlamy jejího motoru rozvinula do hotového vějíře hadů.

Kosonen na druhý pokus založil šipku do kuše a vystřelil.

Ucítil dloubnutí zpětného nárazu, ale šipka se neškodně odrazila od čelního skla nestvůry. Zřejmě ji však vyvedla z míry natolik, že Kosonen stihl uskočit. Vrhl se k zemi, dopadl s bolestivým zaduněním na chodník a převalil se.

„Pomozte mi někdo, perkele,“ zanadával bezmocně a vyškrá

bal se na nohy, lapaje po dechu, zatímco nestvůra pomalu couvala a z jejího motoru se linulo vrčení. Ucítil zápach spálené gumy smísený s vůní ozonu. Třeba ji přeperu, prolétla mu hlavou šílená myšlenka, když rozpřahoval ruce, odhodlán už dál neutíkat. Ještě jednu báseň...

Náhle před nestvůrou něco přistálo ve víru křídel. Holub. Ko

sonen i oživlé auto se na něj udiveně zadívali. Holub zavrkal a vybuchl.

Tlaková vlna mu zalomcovala ušními bubínky a ve svitu bě

lostné ohnivé koule celý svět na okamžik zčernal. Kosonena to znovu odhodilo na zem, kde skončil na jedné hromadě s batohem. Byl celý rozbolavělý a v uších mu zvonilo. O deset metrů dál ležel doutnající, k nepoznání zdeformovaný vrak autopříšery.

Vedle Kosonena ozobával další holub něco, co vypadalo jako

kousky kovu. Pak zvedl hlavu a upřel na něj svá safírová očka, v nichž se odrážely plameny. Poté vzlétl, zanechávaje po sobě drobnou bílou hromádku trusu.

* * *

Hlavní nákupní třída byla opuštěná. Kosonen postupoval

obezřetně pro případ, že by se objevila další oživlá auta, a držel se poblíž úzkých uliček a vchodů. Záře ohnivé zdi byla mezi budovami slabší a v oknech tančila podivná světélka.

Kosonen si uvědomil, že má hlad. Od poledne nejedl a pu

tování i boj si na něm vybraly svou daň. Našel si liduprázdnou kavárnu na rohu ulice, která vypadala bezpečně, vybalil svůj malý přenosný vařič a ohřál si vodu. Veškerý proviant, který dokázal poshánět, sestával převážně z plechovek polévky a sušeného losího masa, ale kručící žaludek nehodlal protestovat. Vůně jídla otupila Koronenovu ostražitost.

„Tohle je můj podnik,“ ozval se něčí hlas. Kosonen leknutím

vyskočil a sáhl po kuši.

Ve dveřích stála shrbená skřetí postava oblečená v cárech.

Zcuchanými vlasy a plnovousem orámovaná tvář příchozího se leskla potem a špínou. Porézní pokožku měl posetou drobnými safírovými výrůstky připomínajícími jizvičky po neštovicích. Kosonen si myslel, že život v lesích ho vůči lidským pachům učinil naprosto imunním, ale kolem neznámého se vznášel nahořklý odér potu a zvětralé pálenky, z něhož mu bylo na zvracení.

Neznámý vešel dovnitř a usadil se naproti Kosonenovi. „Ale

to nevadí,“ pokračoval přívětivě. „Poslední dobou tu moc ná

vštěv nemívám, ale se sousedy přece musíme udržovat dobré

vztahy. Saatana, není to náhodou instantní polévka?“

„Klidně si dejte se mnou,“ vybídl ho Kosonen zdráhavě. Za

ty roky už potkal pár dalších, co se tu rozhodli zůstat, ale ob

vykle se jim vyhýbal – každý z nich měl vlastní důvody, proč

neodešel do nebe, a jen pramálo společného s ostatními.

„Díky. Tomu říkám dobré sousedské vztahy. Mimochodem,

já jsem Pera.“ Skřet natáhl ruku.

Kosonen jí opatrně potřásl, vnímaje zvláštní zubaté výstupky

pod Perovou kůží. Bylo to jako stisknout rukavici naplněnou

drceným sklem. „Kosonen. Ty tu bydlíš?“

„Kdepak, tady v centru ne. Chodím sem jenom vykrádat

domy. Jenže ty jsou teď pěkně mazané a nechtějí pustit chlup.

Už ani polévka se nedá sehnat. Včera mě málem sežral ob

chodní dům Stockmann. Nežije se tu snadno.“ Pera potřásl hla

vou. „Ale pořád lepší než venku.“ V očích měl vychytralý vý

raz. Zůstáváš tady, protože chceš, říkal si v duchu Kosonen,

nebo protože tě zeď už nepustí ven?

„A bohů nákazy se nebojíš?“ zeptal se nahlas a podal jednu

z ohřátých plechovek Perovi, který ji jedním hltem vyprázdnil.

K ostatním pachům se přidala vůně zeleninové polévky.

„Těch už se bát nemusíme. Všichni pomřeli.“

Kosonen se udiveně zahleděl na Peru. „Jak to víš?“

„Holubi mi to řekli.“

„Holubi?“

Pera opatrně vytáhl něco z kapsy svého rozedraného kabátu.

Byl to holub. Měl safírový zobák i oči a peří s modravým ná

dechem. Zazmítal se v mužově sevření a rozepjal křídla.

„Moji malí kamarádi,“ prohlásil Pera. „Myslím, že už jsi měl

tu čest.“

„Ano,“ přitakal Kosonen. „To tys poslal holuba, co vyhodil

do povětří to oživlé auto?“

„Sousedi si přece mají pomáhat, ne? To nestojí za řeč. A ta

polévka byla moc dobrá.“

„A co říkali o bozích nákazy?“

Pera se zašklebil, předváděje kolozubý škleb. „Když je to tu

uvěznilo, začali mezi sebou bojovat. Protože nebylo dost moci

pro všechny, chápeš? Takže se strhla rvačka o vůdcovství, jako

v Highlanderovi. Holubi mi občas nosí obrázky. Hnus. Exploze.

Nanouři pojídající lidi. Ale nakonec to zabalili všichni do po

sledního. Teď je to můj píseček.“

Tak Esa už to má taky za sebou. Kosonena překvapilo, s ja

kou naléhavostí se v něm i teď ozval pocit ztráty. Takhle je to

lepší.Polkl. Nejdřív ale dodělám tu práci. Na truchlení teď není

čas. Budu na to myslet, až se vrátím domů. Napíšu o tom báseň.

A řeknu to Marje.

„Dobrá tedy,“ promluvil Kosonen. „Taky jsem právě na lovu.

Myslíš, že by mi tvoji... kamarádi mohli pomoct? Hledám

jednu svítivou věc. Když mi pomůžeš, dám ti všechnu polévku,

kterou mám. I losí maso. A potom přinesu další. Co ty na to?“

„Holubi najdou všechno,“ odvětil Pera a olízl si rty.

* * *

Holubář byl v bludišti města zjevně jako doma a proplétal se

6 XB-1


jím v doprovodu svých groteskních ptáků. Každou chvíli mu některý z nich přistál na rameni a otřel se mu zobákem o ucho, jako by mu chtěl něco pošeptat.

„Měli bychom si pospíšit,“ poznamenal Pera. „V noci to není tak zlé, ale přes den domy mládnou a dostávají všelijaké nápady.“

Kosonen už dávno ztratil orientaci. Plán města se změnil od doby, kdy tu byl naposled, ještě za starých lidských časů. Přinejlepším byl schopen odhadnout, že míří ke katedrále v historickém jádru, ale ani tím si nebyl moc jistý. Jak tak kráčel změněnými ulicemi, připadalo mu, že se spíš prodírá žilami nějakého obrovského zvířete, spletitého a nepřehledného. Některé budovy byly pokryté něčím, co vypadalo jako černý povlak a vlnilo se to jako ropa. Jiné srostly do organicky vyhlížejících struktur z cihel a betonu, jež přehrazovaly ulice a rozrušovaly terén.

„Není to daleko,“ sliboval Pera. „Už si toho všimli. Prý to svítí jako vydlabaná dýně.“ Zahihňal se. Jak postupovali dál, jantarový svit ohnivé zdi viditelně sílil a s ním i její žár, takže Kosonen byl nucen vysvléct svůj starý pletený svetr z Pohjanmaa.

Minuli kancelářskou budovu, která se proměnila ve spící tvář s bezpohlavními rysy soch z Velikonočního ostrova. V téhle čtvrti už bylo víc živo a vyskytovala se tu zvířata se safírovýma očima, štíhlé kočky, jež na ně shlížely z okenních říms. Kosonen zahlédl lišku, jak přebíhá přes ulici; zvíře po nich vrhlo vědoucí pohled a vzápětí zmizelo v kanalizační šachtě.

Pak zahnuli za roh kolem výkladní skříně, v níž tančili muži bez tváří navlečení do šatů, které byly v módě před deseti lety, a spatřili katedrálu.

Ta se rozrostla do gigantických rozměrů, takže převyšovala všechny okolní budovy – obří mraveniště tvořené tmavočervenými cihlami a šestiúhelníkovými portály. Budova bzučela životem. Na jejích zdech hřadovaly kočky se safírovýma očima jako nějaké uhlazené chrliče a kolem chrámových věží kroužila početná hejna holubů. Otevřenými masivními dveřmi běhala sem a tam hejna krys s azurovými ocasy jako armády táhnoucí do boje. A všude se to jen hemžilo hmyzem, hustými černými mračny hmyzu připomínajícími jedovatý dech obrů, jejichž bzučení se šířilo vzduchem s intenzitou vrtačky.

„Jumalauta,“ zaklel Kosonen. „Sem to spadlo?“

„Vlastně ne. Ale měl jsem tě sem přivést,“ odpověděl Pera.

„Cože?“

„Promiň. Lhal jsem ti. Opravdu to bylo jako v Highlanderovi – přežil jen jeden. A chce se s tebou setkat.“

Kosonen se nevěřícně zadíval na Peru, jemuž se na ramenou a pažích usadili holubi jako třepotavý šedivý plášť. Jejich ostré spáry se sevřely na mužově rozedraném oděvu, vlasech i kůži a jejich křídla začala zběsile tlouct. Přímo před Kosonenovýma očima se pak Pera vznesl do vzduchu.

„Nic ve zlém. Prostě mi nabídl víc. Díky za tu polévku,“ zavolal ještě. Za chvilku už z něj byl jen černý hadr povlávající vysoko ve vzduchu.

Země se zatřásla. Kosonen padl na kolena. Oči oken lemujících ulici zaplály jasným, zlovolným svitem.

Pokusil se utéct. Nedoběhl daleko, než ho dostihly prsty velkoměsta – holubi a bzučící hmyzí roj, který ho pokryl od hlavy k patě. Hlavu mu obsypal tucet zpotvořených krys, takže vnímal i bzukot jejich setrvačníkových srdíček. Pod něčím ostrým za

7XB-1


křupala kost. Bolest se rozhořela jako lesní požár a Kosonen vykřikl.

Město promluvilo. Jeho hlasem byla bouře pronášející slova,

která vzešla z otřesů půdy a vzdechů budov. Pomalá slova, slova vykřesaná z kamene.

Tati, řeklo.

* * *

Bolest odezněla. Kosonen uslyšel konejšivý zvuk vln a tvář

mu ovanul teplý závan větru. Otevřel oči.

„Ahoj, tati,“ řekl Esa.

Seděli na molu u chaty, zabalení v ručnících, kůži rozpálenou

ze sauny. Byl večer a ve vzduchu se vznášel náznak chladu, ta nevtíravá připomínka pomíjivosti, která je pro finské léto typická. Nad modravými vrcholky stromů stálo slunce. Hladina jezera byla klidná a plná proměnlivých odrazů.

„Myslel jsem si,“ pokračoval Esa, „že se ti tu bude líbit.“

Esa byl přesně takový, jak si ho Kosonen pamatoval, po

bledlý hubeňour, kterému byla vidět žebra, s dlouhými pažemi zkříženými na kolenou a pramínky mokrých vlasů, jež mu padaly do čela. Jeho oči však byly očima města, temnými zřítelnicemi z kovu a kamene.

„Líbí se mi tu,“ odpověděl Kosonen. „Ale nemůžu tu zůs

tat.“

„Proč ne?“

„Mám ještě něco na práci.“

„Vždyť jsme se neviděli celé věky. Sauna je ještě teplá a v je

zeře se chladí pivo. Nač ten spěch?“

„Správně bych se tě měl bát,“ řekl Kosonen. „Zabíjels lidi.

Předtím, než tě dali sem.“

„Nevíš, jaké to je,“ namítl Esa. „Nákaza udělá všechno, co

chceš. Dá ti věci, o nichž jsi ani netušil, že je chceš. Svět pod jejím dotykem změkne. A někdy ho tím můžeš i rozklížit. Sotva tě napadne nějaká myšlenka, už se něco rozbije. Tomu prostě nezabráníš.“

Chlapec zavřel oči. „Ty přece taky něco chceš. Já to dobře

vím. Proto jsi sem vlastně přišel, ne? Chceš zpět ta svá drahocenná slova.“

Kosonen mlčel.

„Mámin poslíček, vittu. No tak ti spravili mozek, vypláchli

z něj chlast, abys mohl zase psát. Jsi rád? Jednu chvíli jsem si myslel, žes přišel kvůli mně. Ale tak to nikdy nefungovalo, viď?“

„Nevěděl jsem, že...“

„Vidím ti do hlavy, abys věděl,“ přerušil ho Esa. „Hrabu se

ti prstem v mozku. Stačí jediná myšlenka a moji brouci tě sežerou, takže už odsud nikdy neodejdeš. Strávíš se synáčkem zbytek věčnosti. Co ty na to?“

Opět se dostavil ten starý pocit viny. „Když ses narodil, po

řád jsme si o tebe dělali starosti,“ řekl Kosonen. „Chtěli jsme pro tebe jen to nejlepší.“

A přitom to vypadalo tak přirozeně. Jak si chlapec začal hrát

se strojem, který uměl vyrábět jiné stroje. Jak věci začaly měnit tvar, když jste jim to v duchu přikázali. Jak se Esa usmíval, když Kosonenovi ukazoval mluvící hvězdici vyrobenou strojem.

„A pak jsem to jednoho dne trochu nezvládl.“

„Už si vzpomínám,“ přitakal Kosonen. Vrátil se domů pozdě,

jako obvykle. Esa byl diamantový strom a rostl si ve svém po

koji. Všude kolem něj byly hvězdice, které požíraly stěny i po

dlahu a množily se. A to byl teprve začátek. „Tak do toho. Nech

si mě tady. Teď jsi na řadě ty, abys ze mě udělal, co chceš. Nebo

to celé skoncoval. Zasloužím si to.“

Esa se tiše zasmál. „A proč bych měl starému pánovi něco

takového dělat?“ Povzdechl si. „Taky už jsem starý, víš. Ukážu

ti to.“ Zlehka se dotkl Kosonenova ramene a

Kosonen se stal městem. Pokožku měl z kamene a betonu,

póry plné boží nákazy. Jeho obličejem byly ulice a budovy, které

se měnily a přeskupovaly s každou myšlenkou a emocí. Jeho

ner vovou soustavou byla optická a diamantová vlákna. Jeho ru

kama byla zpotvořená zvířata. Ohnivá zeď se táhla všude kolem

něj, byla na obloze i v chladném skalním podloží, nehmotná

a přitom neoblomná, svírala ho ze všech stran, brala mu ener

gii, aby nemohl myslet moc rychle. Stále však mohl snít, spřádat

nitě ze snů a představ, vytvářet světy ze svých vlastních vzpo

mínek i ze vzpomínek nižších božstev, která pohltil, aby se stal

městem. Zpíval o svých snech na rádiových vlnách, nedbaje,

zda je ohnivá zeď pustí ven nebo ne, stále hlasitěji...

„Tumáš,“ ozval se zdálky Esa. „Dej si pivo.“

Kosonen ucítil v ruce studenou láhev a napil se. Snové pivo

bylo silné a opravdové. Chuť sladu ho přivedla zpět. Zhluboka

se nadechl a nechal ze sebe město smýt imitací letního večera.

„Proto jsi mě sem přivedl? Abys mi ukázal tohle?“ zeptal se.

„Kdepak,“ rozesmál se Esa. Jeho kamenné oči dostaly zne

nadání mladistvý výraz. „Jen jsem ti chtěl představit svou pří -

telkyni.“

* * *

Kvantová dívka měla zlaté vlasy a oči tvořené světlem. Měla

mnoho tváří zároveň, jako hinduistická bohyně. Přiblížila se

k molu půvabnými krůčky. Esova letní krajina v její přítomnosti

dostávala trhliny; v její pokožce se rýsovaly linie zlomu, jimiž

probleskovaly nadpozemské barvy.

„To je Säde,“ představil ji Esa.

Pohlédla na Kosonena a promluvila. Vyšel z ní shluk slov,

která se vzájemně překrývala, všechny možné pozdravy naráz.

„Těší mě,“ odpověděl Kosonen.

„Aspoň něco se jim tam nahoře povedlo, když vyrobili ji,“

prohodil Esa. „Žije v mnoha světech současně, myslí v qubitech.

A v tomhle světě chce zůstat. Se mnou.“ Pohladil ji po rameni.

„Když uslyšela mé písně, utekla z domova.“

„Marja mi tvrdila, že spadla,“ podotkl Kosonen. „Že se něco

pokazilo.“

„Řekla ti jen to, co jí přikázali, aby ti řekla. Nelíbí se jim,

když se věci nevyvíjejí podle plánu.“

Säde vydala zvuk podobný cinknutí skleněného zvonu.

„Ohnivá zeď na nás pořád tlačí,“ pokračoval Esa. „Kvůli

tomu ji postavili. Aby nás věznila tak dlouho, dokud neumřeme.

Säde sem nepatří, je to tu pro ni moc stísněné. Proto ji odvedeš

domů, než bude pozdě.“ Usmál se. „Radši ty než někdo jiný.“

„To není fér,“ namítl Kosonen. Zamžoural na Säde. Zářila

tak jasně, že se na ni nedalo dívat přímo. Ale co já s tím můžu

dělat? Jsem jen kus masa. Masa a slov.

8 XB-1


Ta myšlenka byla jako borovicová šiška, hrubá na omak, ale

uvnitř se ukrýval zárodek něčeho jiného.

„Myslím, že ve vás dvou je skryta báseň,“ řekl.

* * *

Kosonen seděl opět ve vlaku a díval se, jak za okny ubíhá

město. Bylo časně zrána. Vycházející slunce obdařilo město no

vými barvami – fialovými stíny a zlatými odstíny žhnoucích

uhlíků. Spánky mu tepaly únavou a bolelo ho celé tělo. Mysl

mu tížila slova básně.

Nad kupolí ohnivé zdi byla vidět obří diamantová hvězdice,

bezpilotní vznášedlo nebeského národa, který město sledoval

jako natažená ruka.

Přišli se podívat, co se stane, pomyslel si. Hned to zjistí.

Tentokrát přivítal ohnivou zeď jako přítele a nechal se ova

nout její chvějivou září. Odněkud z hlubin se opět vynořil ten

hlídač s přísným hlasem. Nepromluvil, ale Kosonen vnímal jeho

přítomnost, pátravý pohled hledající vše, co nepatřilo do světa

tam venku.

Kosonen mu všechno odevzdal.

Ten okamžik, kdy poprvé pochopil, že svěřil papíru něco

opravdového. To zklamání, když zjistil, jak málo znamená bás

ník v nevelkém státečku a že haldy levně vydaných výtisků jeho

první sbírky jen chytají prach v zapadlých knihkupectvích. Žár -

livost, kterou pocítil, když Marja přivedla na svět Esu a jak ve

srovnání s tím zbledla všechna slova, která přivedl na svět on.

Stopy losa ve sněhu i pohled v jeho očích, když umíral.

Ucítil, jak mu spokojený hlídač uvolňuje cestu.

A pak byl zase venku. Vlak vyjel rovnou do skutečného, ne

falšovaného rozbřesku. Ohlédl se a uviděl, jak se z hvězdice

snáší ohnivý déšť. Město v geometrických vzorech křižovaly

zářivé světelné sloupy, které ho nutily zavírat oči, a za nimi zů -

stávala jen do běla rozpálená plazma.

Kosonen zavřel oči a pevně svíral báseň, zatímco město ho

řelo.

* * *

Nanozrnko pak Kosonen zasadil v lese. Do napůl zmrzlé ra

šeliny pod starým pařezem vyhrabal hlubokou díru holýma ru

kama. Pak se posadil, odložil čapku, vylovil z kapsy zápisník

a začal číst nahlas. Tužkou naškrábaná slova se v jeho mysli

jasně rozsvěcela a po chvíli už se na ně ani nemusel dívat.

Báseň z těch slov povstávala jako kolos z mořských hlubin,

nejdřív jen konečkem ploutve, aby se vzápětí vynořila nad hla

dinou ve výtrysku glosolálie zvící hory. Byl to proud syčících

slov a fonémů, nekonečné zaříkávání, jež mu drásalo hrdlo.

A s ním ho zaplavily i kvantové informace z mikrotubulů v jeho

neuronech, kde teď žila jasnooká dívka, a trhané impulzy ze sy

napsí, v nichž se ukrýval jeho syn.

Báseň přerostla v řev. Vytrval, dokud mu hlas nezeslábl do

pouhého sykotu. Ten už slyšelo jen nanozrnko, ale to úplně sta

čilo. V rašelině se něco pohnulo.

Když báseň konečně dospěla k závěru, byl už večer. Kosonen

otevřel oči a první, na co mu padl zrak, byly safírové parohy

třpytící se v posledních paprscích slunce.

Hleděli na něj dva mladí losi. Jeden byl menší, ladnější

a v jeho velkých hnědých očích bylo možné rozeznat náznak

slunečního svitu. Ten druhý byl mladý a kostnatý, ale své pučící

paroží stavěl pyšně na odiv. Jeho zrak se proťal s Kosonenovým

a ten v jeho očích spatřil stíny města. Nebo možná odraz na hla

dině letního jezera.

Pak se otočili a odběhli do lesa, tiší, hbití a svobodní.

* * *

Kosonen zrovna otvíral dveře do sklepa, když se déšť přihnal

znovu, tentokrát jako sotva znatelné mrholení. Kapičky ve

vzduchu utvořily Marjinu tvář a na okamžik měl pocit, že na

něj mrkla. Pak se déšť rozplynul ve vodní tříšť a byl tentam. Ko

sonen zaklínil dveře, aby se nezavřely.

Ze stromů jej zvědavě pozorovaly veverky.

„Poslužte si, panstvo,“ oslovil je Kosonen. „Snad s tím přes

zimu vystačíte. Já už to nebudu potřebovat.“

Otso a Kosonen vyrazili na cestu v poledne a zamířili na se

ver. Kosonenovy lyže bez odporu klouzaly po tajícím sněhu,

zatímco medvěd táhl saně naložené věcmi. Když je od chaty dě

lil slušný kus cesty, zvíře se zastavilo u čerstvé stopy a zavět

řilo.

„Los,“ zavrčelo. „Otso hladový. Kosonen zastřelí losa. Po

třebuje maso na cestu. Kosonen nepřinesl dost chlastu.“

Kosonen potřásl hlavou.

„Myslím, že se radši naučím rybařit,“ odpověděl.

Poprvé vydáno v časopise

Subterranean Press na jaře 2010

Přeložila Daniela Orlando

Ilustroval Dominik Petr

9XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

HANNU RAJANIEMI

Fin, narodil se v roce 1978 ve finském Yliviesku, ovšem řadu

let žije ve skotském Edinburghu. Studium matematické fyziky

završil doktorátem z teorie strun, je spoluzakladatelem a ře

ditelem ThinkTank Maths, kde se zabývá inovativním řešením

problémů spojených s matematikou a vývojem umělých inte

ligencí. Jako spisovatel na sebe upoutal pozornost právě po

vídkou „Deus Ex Homine“ (Deus Ex Homine, 2005, česky

XB-1 12/2010) ve skotské antologii Nova Scotia. Do stejného

světa zařadil i námi právě publikovanou povídku, v budoucnu

by cyklus rád rozšířil rovněž připravovaným románem Sky

Change (Nebeská proměna). Několik kratších prací publikoval

v drobné sbírce Words of Birth and Death (Slova zrození

a smrti, 2006). Dosud asi nejznámější povídkou je česky už

dříve vydaná „His Master’s Voice“ (Pánův hlas, 2008, česky

Ikarie 7/2010) z časopisu Interzone. Rajaniemi nedávno po

depsal kontrakt na tři románové tituly, z nichž ten první – The

Quantum Thief (Kvantový zloděj, 2010) – byl přijat jako na

dějný debut mladého autora se zářnou budoucností a brzy se

dočká pokračování The Fractal Prince (Fraktálový princ,

2011). Zájem o české vydání má nakladatelství Laser-books.


10 XB-1

Zážeh.

Tessina hlava se s trhnutím vtiskla do opěrky a rty se jí

shrnuly ze zubů. Náraz sklepl z vnitřní strany helmy vysráženou vlhkost, která jí orosila tvář. Někde za ní zaúpěl Loránd, vmáčknutý do svého sedadla.

A za ním, za dvěma sty tepajícími metry kovu a deuteria, ro

zevřel největší protoimpulzní motor v dějinách lidstva svůj chřtán a rozeřval se na hvězdy.

Šlo to hladce. Aspoň zpočátku.

Na holodispleji zabudovaném do lícnice její helmy začala

naskakovat čísla. Čtyři gé. Pět. Vnitřek kabiny dostal pod náporem zuřivě tlukoucích vibrací rozmazaný vzhled. Klouby v jejích kyčlích a páteři jí praskaly pod drtivou tíhou. Respirátor, který měla připevněný na čelisti, se nadmul a vehnal jí do úst kyslík, aby se jí nezhroutily plíce. Kombinéza ji škrtila a klouby na rukou s lupnutím křupaly. Byla si jistá, že křičí z plných plic, ale ušní bubínky už dávno vypověděly službu. Helma jí bušila do spánků. Osm gé. Devět.

Když se jí oči začaly vlastní vahou deformovat, změnila se

rozmazaná kabina v pouhý mlžný opar. Maličké lasery holodispleje se rozsvěcely automaticky a vykreslovaly vzory přímo na sítnici – číselné údaje počitadla přetížení a strohou bílou křivku Měsíce. Měsíční srpek se náhle zvětšil, když se odpoutali z vysoké oběžné dráhy, aby kolem něj prosvištěli ve vzdálenosti necelých 400 metrů coby zářivá šmouha rozpáleného kovu. Zhruba v polovině letu měl ten šílený nával pominout. Vyvolala si ten obraz před očima a sledovala, jak oslnivě bílý hřeben žhne stále jasněji a běleji na pozadí černočerné prázdnoty. Čerň, běl a v polovině cesty kolem Měsíce ta nesnesitelně sinalá šeď.

Žebra se jí nelámala jen díky karbonovým výztuhám, které

v nich měla upevněné. Mikrovlnné impulzory jí vlásečnicemi proháněly krev. Oči se jí protočily, až z nich byla vidět jen bělma, a hrdlo se jí stáhlo jako vždy, když přenechala veškerou vládu nad dýcháním respirátoru.

A protoimpulzní motor řval dál.

Jedenáct. Dvanáct.

Věděla, že její rodiče spolu s půlkou světa se právě teď dívají

– postávají na terasách, přerušují sportovní utkání na setmělých hřištích a vyklánějí se z jedoucích aut, aby mohli sledovat oslnivou záři protoimpulzního modulu vyvstávajícího na obloze jako nová hvězda a zanořujícího se do Měsíce. Posledních osmdesát let, kdy se stavěl hvězdný most, k tomu docházelo každých třicet dní. Každých třicet dní.

Ale stejně se všichni zastavovali.

Byly jí tři roky, když to viděla poprvé. Zrovna tak jako ob

vykle spala svému otci na klíně, zatímco zahradní traktůrek s rachocením zdolával povlovné svahy jejich trávníku, když tu náhle otec zastavil a stáhl přívod plynu, dokud motor s prskáním neutichl. „Chtěla bys hvězdu?“ zašeptal jí do vlasů. Nehty umazanými od trávy jí shrnul vlasy za ucho a lehkým šťouchnutím ji probudil. Obloha byla takřka modročerná, bez mráčků a jasná jen tam, kde Slunce zrovna zapadalo za vzdálenou javorovou alejí. Stříbrný oblouk Měsíce se vznášel těsně nad mizejícími

odstíny fialové a purpurové. Cvrčci se pozvolna probouzeli

a lány kolem domu se se syčením rozvlnily.

„Tess?“ zašeptal otec znovu tichým hlasem, který se vyno

řoval z okolního vánku. „Chtěla bys hvězdu?“ Nepatrně poote

vřela oko, aniž by se pohnula z vlhkého místa, které mu propo

tila na košili. Otec natáhl ruku, přesvědčil se, že se dívá, a natáhl

prsty, jako by jimi chtěl sevřít Měsíc. Vánek se ztišil a na silnici

táhnoucí se za starými javory zavládlo ticho. Posadila se, mžou

rajíc na otcovu nataženou ruku, na jeho hranaté rysy svraštělé

v zamyšlení, a pak zase na ruku. Nevšimla si, jak vrhl stranou

pohled na hodinky.

„Šupito presto,“ řekl, a na obloze se s bliknutím objevila bílá

hvězda, krásně zarámovaná srpkem Měsíce. Tessa vydechla pu

sou. Hvězda se dala do pohybu směrem k okraji Měsíce, nej

dříve pomalu, pak ale stále rychleji. Tessina tvář po odtažení od

otcovy hrudi rychle chladla. „Nepojmenujeme ji po tobě?“

Smetl jí z tváře několik vlasů, které se jí tam zachytily. Zírala

jako přikovaná. „Já bych byl pro.“ Společně sledovali, jak do

putovala k samému okraji srpku, omámení těžkou vůní pose

čené trávy, benzinu a jeho staré košile. „A teď ji přikryjeme Mě

sícem,“ prohodil a přejel oblohu nataženou rukou. Hvězda

sklouzla po okraji Měsíce a zmizela.

Tessa měla pusu otevřenou a skoro nedýchala.

Čas se zastavil.

Uplynula dlouhá chvíle, než se k němu otočila, vraštíc čelo

a očima pátrajíc v jeho tváři. Větřík už se znovu nezvedl a vy

padalo to, že i cvrčci umlkli. V nastalém tichu se na sebe zadí

vali.

Pole byla ztichlá ještě dlouho poté, co ulehla do postele a po

zorovala Měsíc, jak ladně sjíždí po okenních tabulkách.

* * *

Následující čtyři roky se ten výjev opakoval každých třicet

dní, ať už kvůli tomu musel zastavit ji i její matku uprostřed par

koviště před samoobsluhou nebo ji vzbudit uprostřed noci, aby

vykoukla ven otevřeným oknem. Trvalo to právě ty čtyři roky,

než se jí spolužáci vysmáli, jak může věřit, že je pojmenovaná

po ní. Otci sice nic neřekla, ale on si pak jedné noci sám všiml,

že místo své hvězdy sleduje jeho. Když uplynulo dalších třicet

dní a poslední den prošel bez povšimnutí, přešli to oba mlčky.

Tessa vnímala bolest v končetinách, kde se jí svaly drtily

o kosti. Na sítnici jí probliklo výstražné červené světlo násle

dované diagnostickým nákresem a smrští kódových řádků, jak

se MT pokoušelo najít alternativní trasu, a posléze zábleskem

zelené ohlašujícím konec poplachu, po němž se jí před očima

znovu vynořil rychle se přibližující okraj Měsíce a zelené číslice

udávající sedmnáct. Osmnáct.

O přemostění napsala jeden ze svých prvních referátů. Jed

noho večera položila elektronickou čtečku na okenní parapet

a nechala ji o jeho stavbě stahovat stránku za stránkou včetně

toho slavného sto let starého videozáznamu z Tokia, na němž

v ošuntělé laboratoři plné obnažených drátů a trubek vhazuje

Pod šednoucím mořem

(UNDER THE GRAYING SEA)

Jonathan Sherwood



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist