načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/08 - redakce XB-1

XB-1 2011/08

Elektronická kniha: XB-1 2011/08
Autor:

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6651-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou... Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční. Obsah čísla: Zahraniční povídky Greg Egan:  Indukce Tobias S.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2 XB-1

FF a F

Festival fantazie a fanové

Ráda jezdím do

Chotěboře. Oddruhého ročníkuAvalconu v r. 1997 jsem

nevynechala žádné

léto. Obdivuji, jak

Vašek Pravdavybrušuje kdokonalosti Festival fantazie - mozaiku zábavné

slavnosti, svátku, prázdnin a fantastiky.

Svého druhu je to jedinečná akce,přeborník v návštěvnosti: s perfektníorganizací, nejbohatší nabídkou programů,

kvalitním zázemím a mimořádným ser -

visem, s nenapodobitelnou atmosférou.

A setkám se tam s přáteli ze vzdálených

koutů tuzemska.

Mnozí účastníci míří na chotěbořský

FF nedočkavě, radostně a hlavněpravidelně. Jiným, budou jich možná dvěpětiny, stačí spokojeně okusit jeho kouzlo,

ocenit zážitky jednou - či několikrát.

Příště je život odnese jinam tak jako ty

nadšence, kteří ještě před pár lety sami

organizovali cony, a dnes už na něvůbec nejezdí (ale tričko s emblémem

svého SFK nosívají...). Buď si, příští

rok se dostaví další v přinejmenšímstejném počtu, aby si odnesli totéž nadšení

z Fantastického Léta.

Neměl by Československý fandomvýrazně ji podpořit FF, aktivně hopropagovat? Zaslouží si doporučení! Ovšem

FF není událost určená výhradně pro

„plnokrevné“ scifisty a fantazáky.

Hodně návštěvníků patří mezi častosezonní fanoušky různých kategoriífantastického žánru od hudby přes filmy či

seriály až po RPG a bere FF jakozábavný oddech. Nemusejí mít vůbec nic

společného s kluby sdruženými v ČSF

ani s fandomem v širším slova smyslu.

Minimálně polovina účastníků neníčlenem žádného SFK; a proč by měla být?

- ostatně já už jsem v tomhle ohledu

taky na volné noze. Jak by ale Fandom

mohl účinně ovlivňovat obecenstvo

mimo okruh své působnosti? Navíc

slábne, svět kolem něj se mění příliš

rychle; sám bude muset bojovat o svoji

novou, aktuální podobu. Naštěstíchotěbořský festival začal žít vlastnídynamickou existencí - jako bytost... nebo

svérázné dílo.

Františka Vrbenská

První český komiks

v elektronické podobě

Známá komiksová trilogie Pod paprsky

Zářícího, kterou tvoří příběhy Příhody

Malého boha, Příchod bohů a Kruanova

dobrodružství, má za sebou v tištěnépodobě už několik vydání.

Díky české společnosti NewsLab se teď

jako první komiks v ČR dostává kdalším čtenářům i pamětníkům velektronické podobě na AppStore. AutořiVlastislav Toman, a František Kobík začali

komiks dělat pro časopis ABC mladých

techniků a přírodovědců v roce 1973.

Hlavní hrdinové, inteligentní robot

Malý bůh a statečný mladík Kruan

z kmene Gron-c-chů, si postupně získali

velkou oblibu nejen u tehdejšíchčtenářů, ale i díky pozdějším vydánímnových příběhů ze Žluté planety(Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan

a služebníci Zla) už u generacísoučasných.

Vydání přináší rovněž videorozhovor

s Vlastislavem Tomanem o tom, jak

a proč komiks vznikl. Dále pak 3Daplikace modelů Malého boha, přistávacího

modulu Vejce a "koníků" Pozemšťanů

Arta a Liny. Aplikace je na AppeStore

zdarma, jednotlivé příběhy jsou však

zpoplatněné.

Zajděte se tedy podívat na

http://itunes.apple.com/cz/app/id436113

178?mt=8

Vydavatel Topzine.cz

spouští magazín profanoušky sci-fi a fantasy

Společnost CzechNetMedia, kteráprovozuje Topzine.cz, uvedla v pondělí 13.

června do veřejného beta provozu svůj

nový internetový magazín Fanzine.czzaměřený na sci-fi, fantasy a horor.

Podle ředitele médií CzechNetMedia

Radka Langa se má Fanzine.cz stát jakousi trvalou žánrovou přílohou Topzine.cz. Nový magazín vznikl z původní

rubriky Hry a fantastika, která si za dva

roky existence získala na oficiální stránce

na Facebooku (www.facebook.com/hrya-

fantastika) více než 4 tisíce fanoušků.

O poklad

moravského sklepa

Jde o novou literární soutěž SF, F ahororu pro začínající autory. Zúčastnit se

mohouautoři jejichž věk je vyšší než

15 let a nesmějí mít publikovanou žádnou

knihu. Daná práce nesmí být publikovaná

a musí být napsaná spisovnou češtinou

nebo slovenčinou (výjimku tvoří citáty

a přímá řeč). U každé práce musí býtpřiložené jméno, příjmení, zpáteční adresa,

datum narození, tel. číslo a e-mail. Práce

zasílejte pouze ve formátu PDF na adre -

su: Knihkupectví Arrakis, Veveří 24,

602 00 Brno, nebo elektronicky na

adresu: PokladMS@gmail.com.

Rozsah a počet prací není omezen.

Uzávěrka soutěže je 31.10. 2011 avyhlášení výsledků proběhne na Fénixconu

2011 v Brně. Další informace najdete na

www.fenixcon.com.

Šéfredaktor na cestách

Po dvou letech se opět Vlado Ríša

zúčastnil jako hráč vrcholnéhobasketbalového klání veteránů – Mistrovství

světa federace FIMBA, které se letos

konalo v brazilském Natalu. V„nelidských zimních“ podmínkách (30

o

C,

85% vlhkost) odehrál a přežil celýturnaj poměrně ve zdraví. Mistrovství se

zúčastnilo dvacet devět zemí. Českou

republiku reprezentovalo osm družtev

v různých kategoriích.

(Na fotografii je české družstvo po

vítěz ném utkání s Brazilci.

Vlado Ríša s číslem 6 na pravé straně

v horní řadě.)


1

Ikat strávila poslední čtyři hodiny roku 2099 venku naregolitu. Procházela svůj úsek kosmického superděla a okem

kontrolovala, jestli nenajde stopy po dopadu mikrometeoritů

nebo nějaká jiná poškození, která mohla automatickýmsystémům uniknout, i když to bylo nepravděpodobné.

Čtyři další nižší technici šli několik kroků před ní, ale Ikat

měla ze společného pobytu na základně jejich společnosti dost

a nechávala komunikační systém naladěný na Zemi, kde mohla

ochutnávat nálady provázející poslední okamžiky století.

Papež již z Ria vydal prohlášení, ve kterém lidstvo vyzval,

aby ‚jednadvacáté narozeniny křesťanství‘ pojali jakopříležitost k dosažení ‚duchovní dospělosti‘; Rada islámských

učenců v Bruselu kapitulovala před všudypřítomnostígregoriánského kalendáře a připojila se s vlastním poselstvím vpodobném duchu. Sydney se v tvrdé pyrotechnické konkurenci

chystalo spálit vyřazený Harbour Bridge umělým bleskem,

zatímco ve Washingtonu zařídili, aby se s úderem půlnoci

zřítilo z oblohy do Potomaku celých jednadvacetzastarávajících vojenských satelitů.

Nepochybovalo se však o tom, že lví podíl celosvětového

tlachání na sebe strhl Peking blížícím se vypuštěnímOrchidejového semínka. Na nějaký puristický koncept lunárnípůlnoci bylo možné zapomenout; hodiny na Procellarum se od

vybudování základny před dvěma desítkami let řídily podle

nejvýchodnějšího pozemského časového pásma, takže tam

oficiální vynulování číslic předejde oslavy ve všechvýznamných velkoměstech glóbu. Lidé z oddělení PR skutečněplánovali na tak dlouho dopředu.

Ikat pomalu kráčela po regolitu a očima svědomitěsledovala trubky chlazení, které se proplétaly mezi podpěrami,

aby ovinuly hlaveň děla, přestože věděla, že i tato poslední

kontrola spadá ze všeho nejvíc do PR. Pokud by se vypuštění

nezdařilo, mohla by za to vada, kterou žádné lidské okonemohlo zaznamenat. Vzhledem k šestici úspěšných, ale ne -

zveřejněných testů bylo takové ponížení nepravděpodobné.

Přesto byl díky pevné orientaci děla sedmý, dokonalenačasovaný úspěch nezbytný. Pouze o ‚půlnoci‘ bude zařízenímířit přesně na cíl. Pokud by museli na další odpálení čekatměsíc, stovky vysoce postavených byrokratů dole na Zemi by

do svítání zřejmě vyskákaly ze svých oken v podstřeší. Ikat

věděla, že stojí v hierarchii až příliš nízko, než aby mohlaposloužit jako obětní beránek, který by stál za to, ale ostuda

mohla její kariéru i tak zničit.

Z Bangkoku jí volala matka. Ikat zvážila svouodpovědnost a pak se rozhodla audio přijmout. Pokud by doopravdy

nebyla schopná současně jít, hovořit a zpozorovat oblakunikajícího chladiva, pravděpodobně by měla ve svém oboru

okamžitě skončit.

„Chtěla jsem ti jenom popřát všechno nejlepší, zlatíčko,“

spustila matka. „A šťastný nový rok. Později asi budeš tak

pilně oslavovat, že se mnou nebudeš moci mluvit.“

Ikat se ušklíbla. „Chystala jsem se ti zavolat, až tam budete

mít půlnoc. Ale i tak šťastný nový rok.“

„Zavoláš po odpálení otci?“

„Čekám, že ano.“ Rodiče se rozvedli, ale matka nadále

chtěla, aby harmonie proudila všemi směry, obzvlášť přitakové příležitosti.

„Bez něho bys tuhle šanci nikdy nedostala,“ připomínala

matka.

Byla to zvláštní formulace, ale nejspíš to byla pravda.Čínský kosmický program byl dostatečně kosmopolitní, alepokud by se matka nevdala za čínského občana a nezůstala

v zemi tak dlouho, Ikat pochybovala, že by se dočkalavytržení z provinčního Bangkoku a vynesení až na Oceanus

Procellarum. Existovaly desítky středních projektovýchinženýrů s vysoce specifickými dovednostmi, kteří neměličínský původ; ve svých oborech byli s velkou pravděpodobností

nejlepší na planetě. Do té ligy ona nepatřila. Její univerzitní

výsledky jí zajistily pracovní umístění, ale nebyly natolikoslnivé, aby ji lovci mozků vytáhli přes hranice země.

„Zavolám mu,“ slíbila. „Po odpálení.“

Přerušila spojení. Byla už skoro na konci devátého stupně,

desetikilometrového úseku hlavně, kde budou brokyurychleny z šestnácti procent rychlosti světla na osmnáct, předposledním nakopnutím na dvacet. V posledních třech letech

pracovala pod různými odbornými vedoucími na zkoušení

a přezkušování různých subsystémů: akumulace energie,

elektromagnety, chlazení, sběr dat. Bylo to unikátnívzdělávání, občas strastiplné, ale nikdy nudné. Přesto byla ráda, že

pojede domů. Magnetické vlaky budou po tomhle možnápůsobit jako zklamání, ale už ji nebavilo bydlet v jednémístnosti se šesti jinými lidmi a v jednom maličkém komplexu

se stále stejnými dvěma stovkami tváří, rok za rokem.

Po návratu na základnu Ikat pociťovala neklid. Měla před

sebou poslední dlouhatánskou hodinu, neskutečnou propast.

Když ve společenské místnosti Čching upoutal její pohled,

šla si k němu sednout.

„Už na tvůj životopis někdo zabral?“ zeptal se.

„Zatím jsem ho nezveřejnila. Nejdřív chci dlouhoudovolenou.“

Ohromeně zavrtěl hlavou. „Jak ses sem vůbec dostala? Ty

musíš být ta nejmíň soutěživá osoba na Zemi.“

Ikat se zasmála. „Na univerzitě jsem biflovala osmnácthodin denně. Šest let nevím, co je to společenský život.“

„Proto se teď musíš trochu snažit, aby to hodilo nějaký

zisk.“

„Ty troubo, tohle je ten zisk.“

„Plus minus týden po startu se budou špičkové technické

firmy z celé planety předhánět o prestiž, kterou bys jimpřinesla,“ přesvědčoval ji Čching. „Ale nevydrží to věčně. Lidé

mají krátkou paměť. Tohle není ta pravá doba na dovolenou.“

3XB-1

Indukce

(INDUCTION)

Greg Egan


Ikat zvedla ruce. „Co na to můžu říct? Já jsem prostěztracený případ.“

Čching ve tváři zjihl; vlastní kariéru bral smrtelně vážně,

ale když dělal kázání jí, byl to jen takový rituál, hra, která

jim poskytovala něco, o čem mohli hovořit.

Zbývající čas strávili variacemi na stejné téma, do kterých

sem tam vpletli drby a stížnosti na adresu kolegů, když však

hodiny ukázaly 11:50, nešlo už zůstat nad věcí. Nikdo bynedokázal strávit ve stavu nábožné úcty k tomu, o co sepokoušeli, tři roky, ale deset minut klidného rozjímání se najednou

zdálo být nedostatečných. Ke hvězdám byly již vyslány jiné

sondy, ale Orchidejové semínko jistě předstihne všechny,

které se na cestu vydaly před ním. Stále ještě se mohlo stát,

že i ono bude předstiženo, ale v situaci, kdy vážnákonkurence nebyla zatím ani ve stádiu plánování, existovala slušná

pravděpodobnost, že na blížící se odpálení bude pohlíženo

jako na skutečný zrod mezihvězdných letů.

Jak rozhovor ve společenské místnosti odumřel, někdozanul hlavní zvukový komentář, který šel do zpravodajství,

a na nástěnné obrazovky rozprostřel tucet klíčovýchobrazových oken. Řídicí sál byl příliš malý, než aby se do něj vešli

všichni ze základny; nižší personál bude odpálení sledovat

do značné míry stejně jako veřejnost všude jinde.

Graf říkal Ikat to, co už dobře znala, ale teď byla vhodná

chvíle vychutnat si to znovu. Do cirkulujících proudů vsuravodivých bateriích byly již napěchovány tři gigajoulysolární energie, připravené na odvedení. Ve skutečnosti tonebylo mnoho; každý významný náklad vynesený ze Země

spálil mnohem víc. Jedna třetina se ztratí v teple a v bludných

elektromagnetických polích. Zbytek bude převeden dopohybu pouhého jednoho miligramu hmoty: pěti set maličkých

broků Orchidejového semínka, které proletí kosmickýmsuerdělem za tři tisíciny sekundy, poháněné silou, která by na

Zemi dokázala vynést na oběžnou dráhu hmotnost dvou tun.

Broky, z nichž se Semínko skládalo, nebyly fyzickyproojené, ale budou se pohybovat synchronizovaně ve stabilní

konfiguraci, vytvoří určitý řídký krystal, jehož odstupy

umožní silnou interakci s mikrovlnným zářením z děla.

Venku ve vesmíru, během desítek let strávených na cestě, ta

konfigurace nebude důležitá, avšak broky udrží blízko sebe

elektrostatické vyvažování, pokud a když se odchýlí,připravené znovu se dokonale sešikovat, až přijde čas zabrzdit.Nejdřív v koronálním magnetickém poli Prosperity B; pak znovu

v blízkosti její větší doprovodné hvězdy a nakonec v iono -

sféře čtvrté planety Prosperity A, Povinnosti, než spadnou do

atmosféry a ve spirále se snesou na zem.

Jeden opakující se program na stěně ukazoval startzpomaleně: jak se vrchol elektromagnetické energie pohybuje

hlavní, se siločárami natlačenými těsně k sobě, jako by to

byla nějaká zvláštní spirálová pružina. Měnící se elektrické

pole vyvolá magnetické pole. Měnící se magnetické polevyvolá elektrické pole. Ve volném prostoru by se taková změna

šířila rychlostí světla – byla by světlem té či oné frekvence

– ale uzpůsobená geometrie a proudy hlavně udrží vlnuzpomalenou, neustále v souladu se Semínkem, oddanou úkolu

popohánět tento vzácný náklad.

„Jestli se to podělá,“ poznamenal bezmocně Čching,„budeme pro smích celému století.“

„Ty myslíš, že Peking není připravený to ututlat?“zažertovala Ikat.

„Nějaký závistivý prevít by nás určitě vyhmátl,“odpověděl Čching. „Vsadím se, že na rezonanční frekvenci Semínka

jsou naladěny všechny parabolické antény na Zemi. Jestlinezachytí žádnou ozvěnu, pošlou nás všechny stavět veřejné

záchodky v Aksai Činu.“

Na Tonze, Tokelau a Procellaru bylo 11:58. Ikat vzala

Čchinga za ruku a stiskla ji. „Uklidni se,“ konejšila ho.„Nejhorší, co se ti může stát, je to, že budeš stavět synchrotrony

pro výstřední miliardáře v Kowloonu.“

„Přerušuješ mi oběh,“ upozornil Čching.

V místnosti zavládlo ticho; syntetický hlas z řídicího sálu

odpočítával sekundy. Ikat dostala závrať. Šest zkušebníchodalů se podařilo, ale kdo mohl vědět, jaké napáchaly škody,

jaká způsobily pnutí materiálu, jaké struktury oslabily?

Vlastně spousta lidí; hlaveň byla obalená přístroji, které měly

právě tohle měřit, a všechna hlášení byla velice uklidňující.

Přesto...

„Minus tři. Minus dvě. Minus jedna.“

Grafem kosmického superděla proběhl zelený záblesknásledovaný zpomalenou rekonstrukcí obrazců pole, která byla

tak bezchybná, že se nedala odlišit od simulací. Otevřelo se

nové okno ukazující sledovací odrazy. Semínko se od Měsíce

vzdalovalo rychlostí šedesáti tisíc kilometrů za sekundu,přesně po očekávané trajektorii. Nic jiného se po něm nechtělo:

žádný zážeh druhého stupně, žádná změna kursu, žádnárekonfigurace. Teď, když bylo uvedeno do pohybu, mu stačilo

plout svou setrvačností; nemohlo znenadání uhnout stranou,

havarovat a shořet jako nějaká porouchaná chemická raketa

vypuštěná ze Země.

I kdyby srážky nebo systémové poruchy v příštíchdesetiletích některé broky zničily, Semínko jako celek mohlofungovat i s pouhou čtvrtinou původního počtu. Pokud to celé

nebyl podvod nebo masová halucinace, neexistovalo teďabsolutně nic, co by mohlo tomuto triumfu podtrhnout stoličku;

během tří milisekund se jejich úspěch stal naplněným anevratným. Přinejmenším na sto let, než Semínko doletí ke

svému cíli.

Lidé jásali; Ikat se k nim přidala, ale její výkřik mělpodobu vzlyku z uvolněného napětí. Čching ji vzal kolemramen. „Dokázali jsme to,“ zašeptal. „Dobyli jsme svět.“

Ne třeba hvězdy? Ne Galaxii? Zasmála se, ale jehoješitnost mu nezazlívala. Ohňostroje, které vypuknou v Sydney,

možná budou efektnější, a umírající špionážní satelity, které

shoří nad Washingtonem, možná navodí pocit konce, aletohle působilo jako otevření, zahájení, radostný výkřik na

vzdálenost mnoha světelných let.

Vozíčky začaly rozvážet občerstvení a drinky; rozběhla se

párty. Během dvaceti minut bylo Semínko ve většívzdálenosti od Slunce než Mars. Za jeden den bude dál než Pluto;

za deset dní dál než Pioneer 10.

Během šesti měsíců za sebou Orchidejové semínko nechá

větší vzdálenost než všechny cílené mezihvězdné expedice,

které je předcházely.

Když do Pekingu přišla půlnoc, Ikat si vzpomněla, že má

zavolat otci.

„Šťastný nový rok,“ popřála mu.

4 XB-1


„Blahopřeju,“ odpověděl. „Přijedeš mě navštívit, až si zvykneš na pobyt na Zemi, nebo to nestihneš, jak budeš rozdávat autogramy?“

Falešné biochemické signály pomáhaly kostem a svalům Procellařanů, aby zůstaly silné; bude stačit jen den nebo dva, aby se její nervová soustava znovu aklimatizovala na starou dynamiku. „Samozřejmě že tě přijedu navštívit.“

„Odvedla jsi kus dobré práce,“ pochválil ji. „Jsem na tebe pyšný.“

Jeho uznání jí nebylo příjemné. Chtěla vyjádřit svou vděčnost jemu – aby jí pomohl, udělal mnohem víc než jen to, že jí náhodou zajistil správné rodiště – ale bála se, že to bude znít, jako když filmová hvězda přebírá s roztřesenými koleny cenu.

Jak párty pokračovala a půlnoc oblétala zeměkouli,autoři projevů světových vůdců se předháněli vevychvalování úspěchu, jehož Peking dosáhl. Ikat se nestarala o to, že se to všechno stalo pro slávu uvadající říše; bylo to víc než gesto, které má vyjadřovat postavení a moc.

Pouze jediná věc působila hořkosladce, když přemýšlela o dalších desetiletích. Bylo jí osmadvacet a všenasvědčovalo tomu, že tyto tři roky, tyto tři milisekundy, se ukážou být vrcholem jejího života.

2

Volající byl vytrvalý, to mu Ikat nemohla upřít. Odmítal zanechat vzkaz nebo využít jejího asistenta; odmítalvysvětlit, o co mu jde, komukoli jinému než samotné Ikat, při rozhovoru vedeném v reálném čase.

Ze svého balkonu se rozhlížela po vršcích stromů,poslouchala ptáky a hmyz údolí Mekongu a přemýšlela, jestli se chce nechat znovu vtáhnout do vířících proudů světa. Volající, jehož jméno bylo Vikram Ali, ji pravděpodobně vypátral v naději, že z ní vypáčí nějaký komentář kblížícímu se přijetí signálů z Orchidejového semínka. Možná by to byl samolibý předpoklad, nebýt toho, že neslyšela, že by někdo jiný z účastníků odpálení k této věci něcopublikoval. Bylo tedy jasné, že bude nutné vyškrábat zbytky ze dna. Nejslavnější lidé, kteří se na projektu podíleli, byli už mrtví nebo beztělesní a ti beztělesní zřejmě patřili ke Spokojeným, takže se o takové světské záležitosti zajímali ještě míň než stárnoucí, v těle vázaný samotář jako Ikat.

Zamyslela se nad svými přáními a povinnostmi. Většina lidí teď na Orchidejové semínko pohlížela jako na kuriozitu, sociologickou časovou kapsli. V průběhu několika desítek let po jeho startu získala nová generace teleskopů snímky a analyzovala jeho cíl tak detailně a podrobně, že mise začala vypadat nadbytečně. Všech pět planet v soustavě Prosperity se zdálo být bez života, a i když existovaly astrofyzikální a geochemické detaily, které měření na místě mohlo ještě odhalit, v situaci, kdy byly na internetu k dispozici mapyPovinnosti s vysokým rozlišením, zájem o trochu lepší obrázky, které dorazí s velice dlouhou prodlevou, začal opadávat.

Co k tomu Ikat mohla dodat? Měla prosit, aby bylprojekt brán vážně, jako něco víc než kuriózní nacionalistický nápad z minulé éry? Možná papaláši nebyli Spokojení; možná byli jen rozpačití. Ta možnost ji popuzovala. Nikdo,

5XB-1


kdo odvedl na Orchidejovém semínku pořádnou práci, by se

za to, co udělali, neměl stydět.

Ikat hovor Vikrama Aliho přijala. Zareagoval okamžitě

a po velice krátkém zdvořilostním úvodu přešel k věci.

„Zastupuji firmu Khamoush Holdings,“ oznámil. „Před

nějakým časem jsme získali různá aktiva a závazky vlády

SRČ, včetně smluvního vztahu s vámi.“

„Rozumím.“ Ikat se snažila vzpomenout si, co mohlapodepsat, aby to bylo o sto dvacet let později závazné. Slíbila

spolupracovat s médii, když o to bude požádána? Její asistent

ověřil serióznost Khamoush Holdings, ale jediné, co věděl

o smlouvě s projektem Procellarum, bylo to, že se Ikatinakoie ztratila v roce 2145, když anarchistický červ narušil tři

procenta digitálních záznamů na planetě.

„Naskytla se příležitost využít jedno z našich aktiv,“pokračoval Ali, „ale jsme smluvně zavázáni k tomu, abychom

vám nabídli možnost participace na příslušné aktivitě.“

Ikat zamrkala. Možnost? Firma Khamoush zřejmě koupila

nějakou formu mediálních práv, ale byla v nich klauzule,

která říkala, že musejí projít řady týmu Orchidejovéhosemínka a nabídnout každému z účastníků šanci dělatmluvčího?

„Jsem povinna vám pomoci, nebo ne?“ zeptala se.

Teď byl překvapený pro změnu Ali. „Povinna? Jistěže ne!

My nejsme otrokáři!“ Zatvářil se vyloženě uraženě.

Ikat řekla: „Můžeme to celé vyřídit za jeden nebo dva

dny?“

Ali se nad tou otázkou několik sekund hluboce zamyslel.

„Vy tu smlouvu nemáte, že?“

„Vybrala jsem si špatný archiv,“ přiznala Ikat.

„Takže nemáte ponětí, o čem mluvím?“

„Chcete, abych poskytovala rozhovory týkající seOrchidejového semínka, ne?“ zeptala se Ikat.

„Nakonec vlastně ano,“ odpověděl Ali, „ale v tuto chvíli

to není podstatné. Chci se vás zeptat, jestli byste nemělazájem odcestovat na Povinnost, porozhlédnout se tam a vrátit

se.“

* * *

V hale bombajského hotelu se Ikat dozvěděla, že nabídku

Khamoush Holdings přijal i někdo jiný.

„Myslela jsem, že touhle dobou už budeš bohatý aSpokojený,“ řekla Čchingovi.

Usmál se. „Bohatý lehce. Spokojený nikdy.“

Došli spolu ke kanceláři Magic Beans Inc. Ikat držela svůj

deštník nad oběma, aby je monzunový déšť nepromočil.

„Moje děti si myslí, že jsem se zbláznil,“ přiznal Čching.

„Moje taky. Na druhou stranu jsem jim řekla, že jestlibudou mít pořád nějaký problém, udělám z toho jednosměrnou

cestu.“ Ikat se zasmála. „Vážně, měli by být vděční. Čtyřicet

let nebudou mít vůči rodičům žádné závazky. Větší dar si lze

těžko představit.“

V kanceláři Magic Beans jim Ali předvedl dva roboty,víceméně totožné s těmi, které již Orchidejové semínkozkonstruovalo na povrchu Povinnosti – alespoň v to doufal.Plánovači původní mise nikdy nic takového nezamýšleli, ale

když koupili aktiva z firmy Khamoush, okamžitě zahájilivýzkum a vývoj v této oblasti. Před čtyřicet lety odeslali plány

robotů ve zprávě, která měla dorazit na místo nedlouho poté,

co Orchidejové semínko přistálo. Teď, když na Zemi dorazilo

potvrzení úspěchu Květiny v její základní misi, se běhemněkolika měsíců dozví, jestli se nanomechanismům podařilo

sesbírat materiály potřebné k tomu, aby tyto uvítací schránky

zkonstruovaly.

Čching se s nervózním zájmem rozhlédl po svýchpotenciálních dvojnících. „Jsme jediní dobrovolníci?“ zeptal se.

„Čekal bych, že někdo z beztělesných po té šanci skočí.“

„Kdybychom je požádali dostatečně brzy, možná ano,“

odpověděl Ali. „Ale jakmile se člověk do té kultury pohrouží,

být čtyřicet let mimo kontakt se musí zdát jako hodně dlouhá

doba.“

Ikat byla zvědavá na finanční přínosy, ve které Khamoush

doufá; ukázalo se, že se točí především kolem propagační

smlouvy s výrobcem protetických těl. Modely, kteréspolečnost prodávala, se sice od těchto robotů radikálně odlišovaly

– dokonce i jejich typy z kategorie mimořádně odolných byly

mnohem příjemněji organické – jakékoli spojení s prvními

mezihvězdnými průzkumníky plahočícími se rozeklanými

krajinami na vzdálené, mrtvé planetě, v sobě přesto mělo dost

atraktivity, aby stálo za to za ně zaplatit.

Po návratu do hotelu si sedli u Čchinga v pokoji, povídali

si o starých časech a spekulovali o motivech a osudech všech

svých výše postavených kolegů, kteří tuto možnost odmítli.

Ikat nadhodila, že někteří z nich si jednoduše nepřejí stát se

beztělesnými. Přechod na software člověku nebránil v tom,

aby po návratu na Zemi dál žil v protetickém těle, ale jakmile

člověk změnil živnou půdu, dvojí lákadlo virtuálního zážitku

a sebemodifikace bylo silné. „Byla by to ironie,“ uvažovala,

„odmítnout se takovým způsobem spojit s fyzickýmvesmírem kvůli strachu z toho, aby s ním člověk v konečnémdůsledku neztratil kontakt.“

Čching přiznal: „Chystám se dát si tělo zmrazit a nechat

do něho své nové já přenést zpátky, až se vrátím, jednusynapsi po druhé.“

Ikat se usmála. „Neříkal jsi, že jsi mírně bohatý?“ Bylo by

to o několik řádů dražší než její plán: zmrazené tělo,protetický mozek.

„Zastihli nás v tom správném životním stadiu,“ řekl

Čching. „Ještě pořád se zajímáme o realitu, ale užnerozplýváme z každého nového prapravnoučete. Ještě nejsmebeztělesní, ale jsme dost staří, abychom už měli pocit, jakobychom byli čtyřicet let na jiné planetě.“

„Ale stejně mě překvapuje, že naše smlouvy dodrželi,“

podivovala se Ikat. „Dobrý právník by jim dokázal zařídit,

aby si cestovatele vybrali sami.“ Příslušná klauzule bylajednoduše neurčitá nabídka přednostního přístupu k odvozeným

možnostem zaměstnání.

„Proč by neměli chtít nás?“ zeptal se s předstíranýmpobouřením Čching. „Jsme přece ostřílení astronauti, ne? Už

jsme dokázali na Procellaru, že spolu dokážeme tři roky žít,

aniž bychom se navzájem dohnali k šílenství. Tři měsíce –

s celou planetou, kde si můžeme protáhnout nohy – byneměly být nad naše síly.“

K překvapení Ikat jejich psychologické testy ještě tentýž

týden prokázaly, že Čching má pravdu: jejich základníosob>6 XB-1


nostní profily se od doby Procellara fakticky nezměnily.Kariéry, manželství a děti zanechaly své stopy, ale jestli tovůbec mělo nějaký vliv, tak ten, že byli oba ještě houževnatější.

Zůstali v Bombaji. Trénovali ovládání robotických tělpomocí teleprezence a studovali data posílaná na ZemiOrchidejovou květinou.

Když přišlo potvrzení, že Květina skutečně vybudovala

roboty, jež Khamoush Holdings požadoval, Ikat rozeslalapřímou zprávu svým dětem a vnoučatům a pak už nechala na

nich, aby ji rozšířily mladším generacím. Její rodiče byli

mrtví a její děti byly nedůtkliví stovkaři; měla je ráda, alenechtělo se jí svolávat je k sobě, aby jí se slzami popřáli šťast -

nou cestu. Bylo pravděpodobné, že tady všichni pořád ještě

budou, až se vrátí.

Dopoledne strávili s Čhingem tím, že se věnovali médiím

a zodpověděli sice maličký, ale reprezentativní zlomekdotazů, které jim poslali zvědaví předplatitelé zpravodajství.

Potom Ikat zmrazili tělo a její mozek vyoperovali,mikrotomovali a naskenovali. V souladu s její žádostí nebyl jejísoftware na Zemi před odletem oficiálně probuzen; standardní

testy prokázaly jeho funkčnost na řadě snových epizod, které

nezanechají žádné trvalé vzpomínky.

Následně byl algoritmus, který ji popisoval,zoptimalizován, zkomprimován, zakódován do řady laserových pulsů

a odeslán na vzdálenost dvaceti světelných let, přímo na

okvětní lístky Orchidejové květiny.

3

Když se Ikat probudila, stála na hnědé, kamínky poseté

planině pod bledou, lososově zbarvenou oblohou. Prosperita

A právě vyšla; její souputnice vzdálená deset miliardkilometrů byla viditelná, ale nepředstavovala žádnou konkurenci,

sotva jasnější než Venuše při pohledu ze Země.

Čching stál vedle ní a za ním byla Květina: komunikační

zařízení a výrobna vybudovaná Orchidejovým semínkem.

K produktům výrobny patřily stovky malých vozítek, která

se rozjela zkoumat povrch planety, a desítky kluzákůpoháněných solární energií, které poskytovaly letecké záběry anaomáhaly komunikaci.

Čching řekl: „Vraz mi jednu, ať poznám, že je todooravdy.“

Ikat uposlechla lehkým štulcem do předloktí. Přiteleprezenčním nácviku využívali virtuální kulisy podobnéskutečnému okolí Květiny, ale neměli při tom úplnou hmatovou

zpětnou vazbu. Ikat tou akcí rozbila vlastní snové déjà vu;

skutečně přešli od simulace k realitě.

Nechali se Květinou informovat o jejích nejnovějšíchobjevech; když opustili Zemi, byli dvacet let pozadu, a dalších

dvacet existovali jako nemyslící paprsky světla. Květinashromáždila další podrobnosti o geologických dějináchPovinnosti; za stavu, kdy povrch planety měl deskovou tektoniku,

ale chyběla mu tekutá voda, byl starší než pozemský, ale ne

zas tak starý jako měsíční.

Ikat se zmocnil nepříjemný pocit přebytečnosti; jestli se

o zbytečnost Orchidejové květiny stoprocentně nepostaraly

záběry teleskopů, zbývalo toho na ni a Čchinga jen velmi

málo. Ale oni tady nebyli proto, aby si hráli na geology; byli

tady proto, aby tady byli. Každá vědecká činnost, které se

budou věnovat, bude svým způsobem zábava, něco jako když

informovaný turista oceňuje nějaký dobře prostudovanýpřírodní div doma na Zemi.

Čching se rozesmál. „Do prdele, dvacet světelných let!

Víš, jak dlouho by trvalo, kdybychom to měli ujít pěšky?

Měli si dát víc záležet, aby nám nahnali strach.“ Ikat mupoložila ruku na rameno. Ona samotná cítila slabouexistenciální závrať, ale nevěřila, že by šli do nějakého velkého rizika.

Čtyřicet ztracených let byla hotová věc, ale s tím bylasmířená.

„Co nejhoršího se může stát?“ zajímala se. „Kdyby se

něco zvrtlo, doma na Zemi tvoje tělo jednoduše probudí, bez

jakýchkoli změn.“

Čching pomalu pokýval hlavou. „Jenže ty sis nechalanakrájet mozek na plátky, ne?“

„Znáš mě, jsem držgrešle.“ Nedestruktivní skenování bylo

dražší a firma Khamoush nehradila všechno. „Ale pořádmůžou záložní soubor nahrát do protézy.“

„Za předpokladu, že ho nesežral nějaký anarchistický

červ.“

„Zařídila jsem, aby uložili fyzickou kopii do trezoru.“

„Dobře, ale co nihilistický nanoware?“

„V tom případě přežijeme jenom my dva.“

Jejich těla nepotřebovala žádnou ochranu před živly, ale

Květina jim v zájmu zachování duševního zdraví vybudovala

jednoduchý domeček. Když si spolu spartánské místnosti

prohlíželi, zdálo se, že Čching se uklidnil; jak řekl ještě na

Zemi, všechno muselo být snazší než podmínky, s jakými se

museli vyrovnat na Měsíci.

Jídlo by byl příliš komplikovaný požitek a Ikat odmítla,

aby jí software každou noc dopřával přesvědčivou halucinaci

hostiny o pěti chodech.

Jakmile se seznámili se vším v základním táboře aabsolvovali několik předepsaných armstrongovských okamžiků

pro kamery, aby učinili zadost propagační smlouvě, strávili

dopoledne obchůzkou po planině poseté kameny. V dálce se

táhla linie načervenalých hor, téměř ztracených v oparu, ale

Ikat se rozhodla nepožádat Květinu o podrobné letecké

snímky. Mohli sami zkoumat, sami objevovat. Touha býturčitým nenahraditelným průkopníkem, prvním párem očí arukou, první zkoumavou inteligencí, se nedala úplně umlčet,

ale mohli najít způsob, jak ji uspokojit bez sebeklamu čišarád.

Její tělo poháněné fúzí nepotřebovalo odpočívat, přesto se

v poledne zastavila a sedla si s překříženýma nohama na zem.

Čching se k ní připojil. Rozhlédla se po pustých skalách,

jemné obloze, vzdáleném obzoru. „Dvacet světelných let?“

řekla. „Jsem ráda, že tady jsem.“

* * *

Jejich dny byly plné malých výzev a malých objevů.Překonání hor vyžadovalo nejen vytrvalost, ale i zručnost aúsudek; k pochopení původu každého větrem ošlehanéhoskaliska bylo třeba nejenom chápání základních geologických

principů, ale i pečlivé pozorování a dobrá vizuálnípředstavivost.

7XB-1


Ikat přesto střízlivě uvažovala, když slézali dolů po zrádné,

drobivé skalní stěně, jestli dosáhli z pohledu lidskéhopoznání úrovně maximálního přílivu. Nijak zvláštní rychlost

a dolet Orchidejového semínka nebyly nikdy překonány; obří

teleskopy nenašly do vzdálenosti sta světelných let žádné

stopy života, čímž poskytly jen málo motivace k vypuštění

nové průzkumné sondy. Přechod na software byl rok od roku

levnější, a jestli se tím cesty ke hvězdám stávaly snadnějšími,

nabízelo se tisíc lákavějších cílů blíž domovu. V situaci, kdy

bylo možné sbalit tolik exotických zážitků, že by to vydalo

na celý život, do jedné hodiny reálného času, korunované

štěstím na povel, kdo by se vzdal desítek let své současnosti

jen proto, aby se mohl projít po vzdálené planetě? Existovaly

dokonce VR hry založené na záběrech teleskopů, ve kterých

lidé sváděli nepravděpodobné boje s nevěrohodnýmimimozemskými impérii přímo na zemi, po níž šlapala.

„Co se chystáš dělat, až budeš zase doma?“ zeptala se tu

noc Čchinga. Nevzali si s sebou ze základního tábora nic,

a tak jednoduše spali na zemi pod hvězdami.

„Nejspíš se vrátím do práce.“ Vedl vlastní firmu zabývající

se technickým poradenstvím, tak úspěšnou, že ho veskutečnosti nepotřebovala. „Co jiného se dá dělat? Nemám zájem

vlézt počítači do zadku a tvářit se, že jsem se odebral do nebe.

Co ty?“

„Nevím. Byla jsem v důchodu, celkem spokojená. Nejspíš

jsem čekala na smrt.“ Ale nepřipadalo jí to tak.

Čching řekl: „Tohle totiž nejsou nejvyšší hory na planetě.

Ty, přes které jsme právě přešli.“

„Já vím.“

„Některé sahají prakticky až do vzduchoprázdna.“

Atmosféra Povinnosti byla řídká dokonce i při zemi; Ikat

neměla důvod o tomto tvrzení pochybovat. „Co tím chceš

říct?“ zeptala se.

Otočil se k ní a věnoval jí nejpodivnější robotický úsměv,

jaký uměl. „Z takové hory by Gaussovo dělo mohlo vyslat

paket nanomechanismů k Trpělivosti.“

Trpělivost měla v porovnání s Povinností třetinovouhmotnost a neměla žádnou atmosféru, která by stála za řeč. „Za

jakým účelem?“

Čching řekl: „Silné vakuum, relativistické startovnírychlosti. To, co jsme začali, tady nemusí skončit.“

Nebyla si jistá, jestli to myslí vážně. Zapátrala v jehoobličeji. „Ty myslíš, že by nám Květina dala, co potřebujeme?

Kdo ví, jak ji v Khamoushi naprogramovali?“

„Testoval jsem nanoweare, ještě na Procellaru. Vím, jak ji

přimět, aby nám dala, o co požádáme.“

Ikat se nad tím zamyslela. „Víme, jak popsat všechno, co

potřebujeme? K identifikaci nového cíle? Naplánování úplně

nové mise?“ Připravit Orchidejové semínko trvalo tisícům lidí

desítky let.

Čching vysvětloval: „Budeme potřebovat teleskopy avýočetní prostředky. Můžeme si nahoru pomoct sami, krok za

krokem. Uvidíme, jak daleko se dostaneme za tři měsíce.

A jestli vyřešíme všechny ostatní problémy, třeba budeme

moci postoupit o krok dál: vybudovat semínko, které se samo

zreplikuje, když dorazí k cíli, a vypustí pár vlastních nových

semínek.“

Ikat se zlostně postavila. „Jestli chceš mou pomoc, tak ne!

Nemáme právo chrlit tupé replikátory všemi směry. Jestliněkdo ze Země bude chtít následovat semínko, které vypustíme,

a jestli se sám rozhodne pokračovat dál, až tam bude, to je

jedna věc, já ale nehodlám nastartovat nějakou soběstačnou

řetězovou reakci, která bude kolonizovat Galaxii, zatímco

všichni sedí doma a hrají VR hry.“

Čching vstal a udělal chlácholivé gesto. „Dobře, dobře!

Jenom jsem přemýšlel nahlas. Pravda je taková, že budeme

mít co dělat, abychom vypustili cokoli, než bude čas vrátit

se domů. Ale je lepší to zkusit než se tři měsíce kochatkrajinou.“

Ikat zůstala chvíli ve střehu a pak se úlevou rozesmála.

„Správně. Ať se těmi skalami trápí opravdoví geologové

na Zemi; mně už to stačilo na celý život.“

Nepočkali na svítání; okamžitě zamířili zpět dozákladního tábora.

Když se přiblížili k horám, Čching řekl: „Myslel jsem, že

mi to dá pocit velkého úspěchu, když sem přiletím a uvidím

na vlastní oči, že to, co jsem pomáhal rozběhnout, je konečně

hotové. Ale kdybych teď mohl svým potomkům přát jednu

věc, tak tu, aby nikdy neviděli konec, nikdy nedosáhlidovršení.“

Ikat se zastavila a napodobila přípitek. „Na budoucígenerace. Ať vždycky začnou něco, co nedokážou dokončit.“

Poprvé vydáno v antologii Foundation 100

eds Farah Mendlesohn & Graham Sleight, 2007

Přeložil Petr Kotrle

Ilustroval Karel Zeman

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

GREG EGAN

Svou nezaměnitelnou tvorbou si australský sciencefiction autor Greg Egan (nar. 1961) dokázal podmanit celý

svět. Mohou za to především jeho kratší prácepublikované od roku 1993 v britském Interzone a americkém

Asimov’s SF. Rané povídky posléze vydal knižně ve

sbírce Axiomatic (Axiomat, 1995, česky AF 167 1998).

V českém překladu se soubor kupodivu objevil o pouhé

tři roky později. Egana už v té době naši čtenáři znali,

ale právě touhle knihou se i u nás prosadil jako jeden

z nejpozoruhodnějších autorů moderní science fiction a

stejné pověsti se těší dodnes. Na další sbírku Luminous

(1998, česky Talpress 2011) jsme si museli počkatmnohem déle, odměna však byla o to sladší. Přesto doufejme,

že třetí sbírka v pořadí Oceanic (Děti oceánu, 2009) na

sebe nenechá čekat tak dlouho. Nedočkavcůmnabídneme alespoň několik Eganových nových povídek na

stránkách XB-1. Je zajímavé, i když plně pochopitelné,

že právě Egan vás ze zahraničních autorů zajímá dle

vašich ohlasů možná nejvíce a věřte, hned po vzniku

našeho časopisu jsme se snažili získat právě jeho

povídky. Dle posledních zpráv se můžeme těšit i na české

vydání románu Teranesia (Teranésie, 1999) unakladatelství Talpress. Egan se tedy po několikaleté pauze

konečně vrací s plnou parádou.

Procenta z výnosu

Když dlužíte za kyslík, snažíte se nebýt moc na očích. Příliš

mnoho pohybu situaci beztak jen zhoršuje. Takže jsem bylpochopitelně nervózní, když se u mé buňky objevil staničář azaklepal na dveře.

Vyklouzl jsem ven a zůstal stát před lesklým skeletemrobota.

„Alex Mosette?“ zeptal se.

Nemělo smysl lhát. Staničář už nasnímal můj obličej. Šlo

mu už jen o ověření hlasového otisku. „Ano, jsem Alex,“přiznal jsem.

„Správce přístavu vás chce vidět.“

Polkl jsem. „Mohl mi zavolat.“

„Jsem tady, abych vás doprovodil.“ Robot zvedl drátěnou

paži a namířil prsty do chodby.

Prostor je na oběžné dráze vzácný. Socky jako já spávají

v buňkách naskládaných v chodbě po deseti nad sebou. Když

jsem tak ležel v buňce na zádech a sledoval zábavné pořady

přebírané z planet, líčili v nich život na vesmírné stanici jako

exotický a vzrušující.

A také byl, ovšem jen když jste stáli na žebříčku výš. Viděl

jsem i jiné kabiny: plýtvání místem. Nábytek. Prostor, pokterém jste se mohli procházet.

To byla exotika.

Získat ve vesmíru víc prostoru stálo na seznamu mýchpotřeb hodně nízko.

Na prvním místě byl vzduch. Potom jídlo.

Všechno ostatní byl pouhý přepych.

* * *

Správce přístavu vyhlížel do volného vesmíru a já tiše čekal

u dveří velína a doufal, že si mne nevšimne, pokud zůstanuzticha.

Velín trčel do prostoru nedaleko středu celé megastruktury

stanice. Bublina nasazená na konec dlouhého tunelu. Za námi

bylo vidět stanici: pomalu rotující kolo z exotických kovů

o průměru mnoha mil.

Ve velíně, a ani jinde poblíž středu, nebyla žádná gravitace.

Z obvodu kola se do středu sbíhaly loukotě, uprostřed kotvily

lodě a podrobovaly se tu údržbě, doplňování zásob a podobně.

A tak jsem se mlčky vznášel ve vzduchu, dávno poté, co

staničář na pokyn správce přístavu odletěl, a uvažoval jsem,

co asi přijde dál.

„Máte přečerpáno,“ oznámil mi správce přístavu, když pod

námi do jednoho z doků vklouzla jehlicovitá loď s dlouhými,

dozadu protaženými plochami.

Obrátil se ke mně, i když oči už dávno neměl. Síla zvyku.

Jeho skutečnýma očima teď byla každá kamera nebo jakékoliv

mechanické zařízení, schopné snímat obraz.

Správce přístavu popojel blíž. Portál, v němž byl zavěšen,

byl motorizovaný a dlouhé rameno ho přesunulo, kamkoliv

v místnosti chtěl.

Podél ramene portálu se táhl svazek stovek kabelůzavedených do jeho hlavy jako vlasy. Hadičky odváděly výtoky. Další

přiváděly zpět vyčištěnou krev a jiné kapaliny.

„To mě moc mrzí,“ vykoktal jsem. „Je slabý provoz. Apožadavků ubylo. Chodím do kursů. Dokonce do jazykových...“

Zarazil jsem se, když se seschlá ruka zvedla dlaní proti mně.

„Já vím, co děláte.“ Nevidomé oční jamky správce přístavu

se znovu obrátily k venkovním hlubinám vesmíru. Ztvrdlá

kůže jeho obličeje nedávala najevo příliš emocí a umělý hlas

zněl bezbarvě. „Přečerpání byste neměl povoleno, kdybyste

neprojevoval snahy v dobré víře.“

„Za to jsem ohromně vděčný,“ ujistil jsem ho.

„Ta loď, která právě přiletěla, vám přiváží volbu,“pokračoval správce přístavu, aniž by vzal na vědomí, co jsem právě

řekl. „Když zůstanete na stanici, nemohu vám povolit dalšípřečerpávání, takže vás budu muset uložit do hibernace. Abyste

splatil dluh za hibernaci a vzduch, odkoupím váš kontrakt.Budete probouzen na garantovanou práci. Já si budu nechávatprocenta. Až budete mít dostatečný zůstatek, můžete svůj kontrakt

odkoupit zpátky.“

Přesně toho jsem se bál. Ale on se zmiňoval o alternativě.

„A jakou mám druhou možnost?“

Mávl rukou a ve vzduchu se objevil holografický obraz lodě,

kterou jsem před chvilkou viděl vlétat do doku. „Žádají oprofesionálního Přítele.“

„Na jejich loď?“ Mou otázku podbarvilo překvapení. Ne -

jsem materiál do posádky. Na stanici mě přivezlihibernovaného, prostě jen další kus mraženého masa. Lidé jako já nezů -

stávají po dobu cesty vzhůru. Málo místa.

Správce přístavu pokrčil bledými rameny. „Neřekli mi proč.

Musel jsem podepsat dohodu o mlčenlivosti jenom proto,

abych z nich dostal, co chtějí.“

Zadíval jsem se na dlouhou loď. „Nejsem šukací stroj. Vědí

to, jo?“

„Vědí to. Několikrát zdůrazňovali, že nechtějí sexuální

služby.“

„Budu mimo stanici. Mimo vaši ochranu. Pořád jim může

jít o tohle.“

„To je riziko věci. Ale jak velké, to vám nejsem s tovypočítat.“ Správce přístavu luskl prsty a loď se rozplynula. „Ale

objednavatelé mají velmi slušnou reputaci z minulýchobchodních jednání. Jsou to vědci na volné noze: biologie, botanika

a jedna lingvistka.“

Takže mě nejspíš nechtějí jako kolující hračku.

Nejspíš.

„Smluvní pokuta za znásilnění?“ otázal jsem se. Budu na

lodi nezmražený, sám s posádkou, se kterou jsem se dosudnesetkal. Musel jsem myslet i na to nejhorší.

„Odrazující. Ovšem pokuta za ztrátu života v důsledkunehody není tak vysoká, a proto bych vám radil tu za znásilnění

snížit, aby nebyli v pokušení vás po případném opakovaném

znásilnění zavraždit a vyhnout se tak vyššímu smluvnímu

plnění.“

„Do hajzlu,“ vzdychl jsem.

9XB-1

Džbán dobré vůle

(A JAR OF GOODWILL)

Tobias S. Buckell


„Chcete si prostudovat reference o jejich reputaci?“ zeptal

se správce přístavu. A mně na chvilku připadalo, že v jeho hlase

slyším účast.

Ne. Byl jenom poctivý. Strávil už dvě stě let jednáním sloděmi o zboží, palivu, opravách či obsluze. Poctivost v něm byla

zabudovaná; ten napůl počítačový a napůl lidský tvor přede

mnou byl sama poctivost. Poctivost vám zajistí stabilní byznys.

Poctivost vám vyslouží reputaci široko daleko.

„Co nabízejí?“

„Půl bodu z výnosu,“ řekl správce přístavu.

„A my nevíme, kolik ten výnos obnáší, ani jak dlouho to

potrvá... ani nic jiného.“ Hryzal jsem si ret.

„Ujistili mě, že půl bodu zaplatí váš dluh a ještě něco zbude.

Nemělo by to trvat déle než rok.“

Rok. Za půl procenta. Půl procenta čeho? Může to býtnáklad, který dopravují. Nebo, vzhledem k tomu, že jde oposádku vědců, to může být nějaký projekt, na kterém pracují.

To všechno vyvolávalo jen další otázky.

Otázky, na které nebudu znát odpovědi, dokud na tu práci

nepřistoupím. Vzdychl jsem. „To jsou tedy všechny možnosti?

Žádné půjčky? Žádný další odklad?“

Správce přístavu vzdychl. „Jsem odpovědný ghedskýmakcionářům, kteří tenhle komplex postavili a vlastní. Ve svépravomoci jsem se dostal na hranu už tím, že jsem vám poskytl

měsíční přečerpání. Ten dluh je třeba vyřešit. Je mi líto.“

Zadíval jsem se do temnoty vesmíru kolem velínu. „Obě

možnosti stojí za hovno.“

Správce přístavu mlčel.

Založil jsem ruce na prsou. „Dohodněte to.“

Cestování po ghedsku

Kotvicí ramena přesunula loď po loukoti z přijímacích doků

uprostřed konstrukce do doku na jednom ze soustředných

prstenců kola. Díky rotaci stanice tak měla loď gravitaci.

Byla čtvrt míle dlouhá. Navenek štíhlá a do hladka vyleštěná

nárazy rozptýlených zrnek mezihvězdného prachu přiohromných rychlostech, kterých dosahovala. Uvnitř jsem si uvědomil,

že jsem se nalodil na rozvrzané, staré a nemoderní plavidlo.

Z tvarovek trčely kablíky jako důkaz hrubých oprav. Kouty

a škvíry byly zanesené špínou. Vzduch páchl potem i horšími

věcmi.

Za přechodovou komorou mě uvítal muž s nachovými vlasy

a úplně černýma očima. „Vy jste Přítel?“ zeptal se. Měl u sebe

velkou vycházkovou hůl.

„Ano.“ Nechal jsem pojízdné zavazadlo stát a uklonil jsem

se. „Jmenuji se Alex.“

Uklonil se v odpověď. Rozmáchleji než já. Možná i maličko

výsměšně. „Já jsem Oslo.“ Pokaždé, když pohnul holí,zašelestila uvnitř přesýpající se zrníčka písku. Překypovalnetrpělivostí a ve svraskalých štěrbinách očí měl jakýsi rozmrzelý

výraz. „Tohle je všechno?“

Ohlédl jsem se po jediném kufru za sebou. „Tohle je

všechno.“

„V tom případě vítejte na palubě,“ řekl Oslo a dveře kestanici se zavřely. Zvedl hůl a mne oslnil záblesk světla.

„Měl jste mě nasnímat, než jste zavřel dveře,“ řekl jsem.

Hůl byla něčím víc, než se zdála. Ta šelestivá zrníčka bylygenerátory, vyrábějící mechanickým pohybem elektřinu prokdovíjaké přístroje uvnitř zařízení. Otočil se a vydal se pryč.Pospíchal jsem, abych ho dohonil.

Oslo se usmál a já jsem si všiml jeho drobných špičáků.

„Jste ten, za koho se prohlašujete, takže všechno dopadlo

dobře. A pokud jde o protokol, ostatní si na něj mimochodem

také příliš nepotrpí. A teď pro moje poučení jste hermafrodit,

že?“

Zrudl jsem. „Ano, jsem to, čemu my Přátelé raději říkáme

dvoupohlavní.“ Odkud, sakra, Oslo pochází? Činilo mi potíže

zařadit si ho do kulturního okruhu a najít způsob, jak se mu

přizpůsobit. Jisté bylo jen to, že jednal velmi přímočaře.

Tahle fuška bude možná komplikovanější, než jsem simyslel.

„Zahrnovalo vaše školení na Přítele také mezikulturnívýcvik pro Kompakt?“

Zpomalil jsem. „Teoretický,“ přiznal jsem zvolna s obavou,

že o kontrakt přijdu, jestli budou trvat na tom, že chtějí někoho

s praktickou zkušeností.

Z Oslova hlasu i pohybů doslova odkapávala rozmrzelost.

Rozmrzelost, protože nemám zkušenosti? Přijdu o kontrakt jen

několik minut poté, co jsem ho získal? Nebo jde jen orozmrzelost, že nemůže sehnat někoho lepšího? „Ale opravdovému

trubci Kompaktu jste Přítele ještě nedělal?“

Rozhodl jsem se říci pravdu. Hop nebo trop. „Ne.“

„Škoda.“ Rozmrzelost ustoupila odevzdanosti. „Ovšemnemůžeme se všude kolem poptávat po Přátelích s toutokonkrétní zkušeností, jinak by si někdo z konkurentů mohl dát dvě

a dvě dohromady. Doporučuji vám, abyste si svůj výcvikcestou na místo oprášil.“

Zastavil se před velkými kovovými dveřmi. „Kam letíme?“

zeptal jsem se.

„Tohle je váš pokoj na příští tři dny.“ Oslo otevřel dveřevedoucí do místnosti o velikosti pět krát sedm stop se sklopnou

palandou.

Srdce se mi na okamžik zastavilo a pustil jsem z hlavy fakt,

že se Oslo vyhnul otázce. „To je moje?“

„Ano. A vzduch se započítává do naší přepravní smlouvy,

takže si můžete sundat senzory. Nebude se vám nic účtovat,

dokud neskončíme.“

Měl jsem pocit, že Oslo ví, jaké to je být zadlužený. Vešel

jsem do místnosti a otočil jsem se kolem dokola. Rozpažil

jsem, opřel se rukama o stěny a usmál se.

Oslo se obrátil k odchodu.

„Počkejte,“ ozval jsem se. „Správce přístavu říkal, že jste

vědci na volné noze. Co děláte?“

„Já jsem botanik,“ odpověděl Oslo. „Jídlo se podává vkuchyni pro řadové cestující. Posádka je samozřejmě ghedská;

nemluvte s nimi ani se s nimi nestýkejte, pokud se tomu budete

moci vyhnout. Víte proč?“

„Ano.“ Vzbuzovat v Ghedech dojem, že čenicháte kolem,

abyste odhalili tajemství jejich lodí nebo jiné techniky, bylo to

poslední, co by si člověk přál. Budu se držet v povolených

chodbách a nebudu se s nimi stýkat.

Dveře mého apartmá se zavřely a já se i se svým malýmkufrem posadil, o nic blíže pochopení, co se tady děje, než jsem

byl na stanici.

Zadíval jsem se do malého zrcadla nad ještě menšímumyvadélkem a sáhl jsem po pruhu černého materiálu přilepeného

k mému krku. Obvody uvnitř něho monitorovaly rychlost

mého metabolismu, počet vdechů, objem vdechnutéhovzduchu a vydechnutého oxidu uhličitého. Všechno se odesílalo do

monitorů stanice, jež nepřetržitě vypočítávaly mé průměrné

denní náklady.

10 XB-1




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist