načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

XB-1 2011/08 - redakce XB-1

-6%
sleva

Elektronická kniha: XB-1 2011/08
Autor:

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 47
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 80
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6651-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou... Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční. Obsah čísla: Zahraniční povídky Greg Egan:  Indukce Tobias S.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
2 XB-1 FF a F Festival fantazie a fanové Ráda jezdím do Chotěboře. Od druhého ročníku Avalconu v r. 1997 jsem nevynechala žádné léto. Obdivuji, jak Vašek Pravda vybrušuje k dokonalosti Festival fantazie - mozaiku zábavné slavnosti, svátku, prázdnin a fantastiky. Svého druhu je to jedinečná akce, přeborník v návštěvnosti: s perfektní organizací, nejbohatší nabídkou programů, kvalitním zázemím a mimořádným ser - visem, s nenapodobitelnou atmosférou. A setkám se tam s přáteli ze vzdálených koutů tuzemska. Mnozí účastníci míří na chotěbořský FF nedočkavě, radostně a hlavně pravidelně. Jiným, budou jich možná dvě pětiny, stačí spokojeně okusit jeho kouzlo, ocenit zážitky jednou - či několikrát. Příště je život odnese jinam tak jako ty nadšence, kteří ještě před pár lety sami organizovali cony, a dnes už na ně vůbec nejezdí (ale tričko s emblémem svého SFK nosívají...). Buď si, příští rok se dostaví další v přinejmenším stejném počtu, aby si odnesli totéž nadšení z Fantastického Léta. Neměl by Československý fandom výrazně ji podpořit FF, aktivně ho propagovat? Zaslouží si doporučení! Ovšem FF není událost určená výhradně pro „plnokrevné“ scifisty a fantazáky. Hodně návštěvníků patří mezi často sezonní fanoušky různých kategorií fantastického žánru od hudby přes filmy či seriály až po RPG a bere FF jako zábavný oddech. Nemusejí mít vůbec nic společného s kluby sdruženými v ČSF ani s fandomem v širším slova smyslu. Minimálně polovina účastníků není členem žádného SFK; a proč by měla být? - ostatně já už jsem v tomhle ohledu taky na volné noze. Jak by ale Fandom mohl účinně ovlivňovat obecenstvo mimo okruh své působnosti? Navíc slábne, svět kolem něj se mění příliš rychle; sám bude muset bojovat o svoji novou, aktuální podobu. Naštěstí chotěbořský festival začal žít vlastní dynamickou existencí - jako bytost... nebo svérázné dílo. Františka Vrbenská P rvní český komiks velektronické podobě Známá komiksová trilogie Pod paprsky Zářícího, kterou tvoří příběhy Příhody Malého boha, Příchod bohů a Kruanova dobrodružství, má za sebou v tištěné podobě už několik vydání. Díky české společnosti NewsLab se teď jako první komiks v ČR dostává k dalším čtenářům i pamětníkům v elektronické podobě na AppStore. Autoři Vlastislav Toman, a František Kobík začali komiks dělat pro časopis ABC mladých techniků a přírodovědců v roce 1973. Hlavní hrdinové, inteligentní robot Malý bůh a statečný mladík Kruan z kmene Gron-c-chů, si postupně získali velkou oblibu nejen u tehdejších čtenářů, ale i díky pozdějším vydáním nových příběhů ze Žluté planety (Kruanova cesta, Kruan a bohyně a Kruan a služebníci Zla) už u generací současných. Vydání přináší rovněž videorozhovor s Vlastislavem Tomanem o tom, jak a proč komiks vznikl. Dále pak 3D aplikace modelů Malého boha, přistávacího modulu Vejce a "koníků" Pozemšťanů Arta a Liny. Aplikace je na AppeStore zdarma, jednotlivé příběhy jsou však zpoplatněné. Zajděte se tedy podívat na http://itunes.apple.com/cz/app/id436113 178?mt=8 Vydavatel Topzine.cz spouští magazín pro fanoušky sci-fi a fantasy Společnost CzechNetMedia, která provozuje Topzine.cz, uvedla v pondělí 13. června do veřejného beta provozu svůj nový internetový magazín Fanzine.cz zaměřený na sci-fi, fantasy a horor. Podle ředitele médií CzechNetMedia Radka Langa se má Fanzine.cz stát jakousi trvalou žánrovou přílohou Topzine.cz. Nový magazín vznikl z původní rubriky Hry a fantastika, která si za dva roky existence získala na oficiální stránce na Facebooku (www.facebook.com/hrya- fantastika) více než 4 tisíce fanoušků. O poklad moravského sklepa Jde o novou literární soutěž SF, F a hororu pro začínající autory. Zúčastnit se mohouautoři jejichž věk je vyšší než 15 let a nesmějí mít publikovanou žádnou knihu. Daná práce nesmí být publikovaná a musí být napsaná spisovnou češtinou nebo slovenčinou (výjimku tvoří citáty a přímá řeč). U každé práce musí být přiložené jméno, příjmení, zpáteční adresa, datum narození, tel. číslo a e-mail. Práce zasílejte pouze ve formátu PDF na adre - su: Knihkupectví Arrakis, Veveří 24, 602 00 Brno, nebo elektronicky na adresu: PokladMS@gmail.com. Rozsah a počet prací není omezen. Uzávěrka soutěže je31.10. 2011 a vyhlášení výsledků proběhne na Fénixconu 2011 v Brně. Další informace najdete na www.fenixcon.com. Šéfredaktor na cestách Po dvou letech se opět Vlado Ríša zúčastnil jako hráč vrcholného basketbalového klání veteránů – Mistrovství světa federace FIMBA, které se letos konalo v brazilském Natalu. V „nelidských zimních“ podmínkách (30 o C, 85% vlhkost) odehrál a přežil celý turnaj poměrně ve zdraví. Mistrovství se zúčastnilo dvacet devět zemí. Českou republiku reprezentovalo osm družtev v různých kategoriích. (Na fotografii je české družstvo po vítěz ném utkání s Brazilci. Vlado Ríša s číslem 6 na pravé straně v horní řadě.) 1 Ikat strávila poslední čtyři hodiny roku 2099 venku na regolitu. Procházela svůj úsek kosmického superděla a okem kontrolovala, jestli nenajde stopy po dopadu mikrometeoritů nebo nějaká jiná poškození, která mohla automatickým systémům uniknout, i když to bylo nepravděpodobné. Čtyři další nižší technici šli několik kroků před ní, ale Ikat měla ze společného pobytu na základně jejich společnosti dost a nechávala komunikační systém naladěný na Zemi, kde mohla ochutnávat nálady provázející poslední okamžiky století. Papež již z Ria vydal prohlášení, ve kterém lidstvo vyzval, aby ‚jednadvacáté narozeniny křesťanství‘ pojali jako příležitost k dosažení ‚duchovní dospělosti‘; Rada islámských učenců v Bruselu kapitulovala před všudypřítomností gregoriánského kalendáře a připojila se s vlastním poselstvím v podobném duchu. Sydney se v tvrdé pyrotechnické konkurenci chystalo spálit vyřazený Harbour Bridge umělým bleskem, zatímco ve Washingtonu zařídili, aby se s úderem půlnoci zřítilo z oblohy do Potomaku celých jednadvacet zastarávajících vojenských satelitů. Nepochybovalo se však o tom, že lví podíl celosvětového tlachání na sebe strhl Peking blížícím se vypuštěním Orchidejového semínka. Na nějaký puristický koncept lunární půlnoci bylo možné zapomenout; hodiny na Procellarum se od vybudování základny před dvěma desítkami let řídily podle nejvýchodnějšího pozemského časového pásma, takže tam oficiální vynulování číslic předejde oslavy ve všech významných velkoměstech glóbu. Lidé z oddělení PR skutečně plánovali na tak dlouho dopředu. Ikat pomalu kráčela po regolitu a očima svědomitě sledovala trubky chlazení, které se proplétaly mezi podpěrami, aby ovinuly hlaveň děla, přestože věděla, že i tato poslední kontrola spadá ze všeho nejvíc do PR. Pokud by se vypuštění nezdařilo, mohla by za to vada, kterou žádné lidské oko nemohlo zaznamenat. Vzhledem k šestici úspěšných, ale ne - zveřejněných testů bylo takové ponížení nepravděpodobné. Přesto byl díky pevné orientaci děla sedmý, dokonale načasovaný úspěch nezbytný. Pouze o ‚půlnoci‘ bude zařízení mířit přesně na cíl. Pokud by museli na další odpálení čekat měsíc, stovky vysoce postavených byrokratů dole na Zemi by do svítání zřejmě vyskákaly ze svých oken v podstřeší. Ikat věděla, že stojí v hierarchii až příliš nízko, než aby mohla posloužit jako obětní beránek, který by stál za to, ale ostuda mohla její kariéru i tak zničit. Z Bangkoku jí volala matka. Ikat zvážila svou odpovědnost a pak se rozhodla audio přijmout. Pokud by doopravdy nebyla schopná současně jít, hovořit a zpozorovat oblak unikajícího chladiva, pravděpodobně by měla ve svém oboru okamžitě skončit. „Chtěla jsem ti jenom popřát všechno nejlepší, zlatíčko,“ spustila matka. „A šťastný nový rok. Později asi budeš tak pilně oslavovat, že se mnou nebudeš moci mluvit.“ Ikat se ušklíbla. „Chystala jsem se ti zavolat, až tam budete mít půlnoc. Ale i tak šťastný nový rok.“ „Zavoláš po odpálení otci?“ „Čekám, že ano.“ Rodiče se rozvedli, ale matka nadále chtěla, aby harmonie proudila všemi směry, obzvlášť při takové příležitosti. „Bez něho bys tuhle šanci nikdy nedostala,“ připomínala matka. Byla to zvláštní formulace, ale nejspíš to byla pravda. Čínský kosmický program byl dostatečně kosmopolitní, ale pokud by se matka nevdala za čínského občana a nezůstala v zemi tak dlouho, Ikat pochybovala, že by se dočkala vytržení z provinčního Bangkoku a vynesení až na Oceanus Procellarum. Existovaly desítky středních projektových inženýrů s vysoce specifickými dovednostmi, kteří neměli čínský původ; ve svých oborech byli s velkou pravděpodobností nejlepší na planetě. Do té ligy ona nepatřila. Její univerzitní výsledky jí zajistily pracovní umístění, ale nebyly natolik oslnivé, aby ji lovci mozků vytáhli přes hranice země. „Zavolám mu,“ slíbila. „Po odpálení.“ Přerušila spojení. Byla už skoro na konci devátého stupně, desetikilometrového úseku hlavně, kde budou broky urychleny z šestnácti procent rychlosti světla na osmnáct, před posledním nakopnutím na dvacet. V posledních třech letech pracovala pod různými odbornými vedoucími na zkoušení a přezkušování různých subsystémů: akumulace energie, elektromagnety, chlazení, sběr dat. Bylo to unikátní vzdělávání, občas strastiplné, ale nikdy nudné. Přesto byla ráda, že pojede domů. Magnetické vlaky budou po tomhle možná působit jako zklamání, ale už ji nebavilo bydlet v jedné místnosti se šesti jinými lidmi a v jednom maličkém komplexu se stále stejnými dvěma stovkami tváří, rok za rokem. Po návratu na základnu Ikat pociťovala neklid. Měla před sebou poslední dlouhatánskou hodinu, neskutečnou propast. Když ve společenské místnosti Čching upoutal její pohled, šla si k němu sednout. „Už na tvůj životopis někdo zabral?“ zeptal se. „Zatím jsem ho nezveřejnila. Nejdřív chci dlouhou dovolenou.“ Ohromeně zavrtěl hlavou. „Jak ses sem vůbec dostala? Ty musíš být ta nejmíň soutěživá osoba na Zemi.“ Ikat se zasmála. „Na univerzitě jsem biflovala osmnáct hodin denně. Šest let nevím, co je to společenský život.“ „Proto se teď musíš trochu snažit, aby to hodilo nějaký zisk.“ „Ty troubo, tohle je ten zisk.“ „Plus minus týden po startu se budou špičkové technické firmy z celé planety předhánět o prestiž, kterou bys jim přinesla,“ přesvědčoval ji Čching. „Ale nevydrží to věčně. Lidé mají krátkou paměť. Tohle není ta pravá doba na dovolenou.“ 3 XB-1 Indukce (INDUCTION) Greg Egan Ikat zvedla ruce. „Co na to můžu říct? Já jsem prostě ztracený případ.“ Čching ve tváři zjihl; vlastní kariéru bral smrtelně vážně, ale když dělal kázání jí, byl to jen takový rituál, hra, která jim poskytovala něco, o čem mohli hovořit. Zbývající čas strávili variacemi na stejné téma, do kterých sem tam vpletli drby a stížnosti na adresu kolegů, když však hodiny ukázaly 11:50, nešlo už zůstat nad věcí. Nikdo by nedokázal strávit ve stavu nábožné úcty k tomu, o co se pokoušeli, tři roky, ale deset minut klidného rozjímání se najednou zdálo být nedostatečných. Ke hvězdám byly již vyslány jiné sondy, ale Orchidejové semínko jistě předstihne všechny, které se na cestu vydaly před ním. Stále ještě se mohlo stát, že i ono bude předstiženo, ale v situaci, kdy vážná konkurence nebyla zatím ani ve stádiu plánování, existovala slušná pravděpodobnost, že na blížící se odpálení bude pohlíženo jako na skutečný zrod mezihvězdných letů. Jak rozhovor ve společenské místnosti odumřel, někdo zapnul hlavní zvukový komentář, který šel do zpravodajství, a na nástěnné obrazovky rozprostřel tucet klíčových obrazových oken. Řídicí sál byl příliš malý, než aby se do něj vešli všichni ze základny; nižší personál bude odpálení sledovat do značné míry stejně jako veřejnost všude jinde. Graf říkal Ikat to, co už dobře znala, ale teď byla vhodná chvíle vychutnat si to znovu. Do cirkulujících proudů v supravodivých bateriích byly již napěchovány tři gigajouly solární energie, připravené na odvedení. Ve skutečnosti to nebylo mnoho; každý významný náklad vynesený ze Země spálil mnohem víc. Jedna třetina se ztratí v teple a v bludných elektromagnetických polích. Zbytek bude převeden do pohybu pouhého jednoho miligramu hmoty: pěti set maličkých broků Orchidejového semínka, které proletí kosmickým superdělem za tři tisíciny sekundy, poháněné silou, která by na Zemi dokázala vynést na oběžnou dráhu hmotnost dvou tun. Broky, z nichž se Semínko skládalo, nebyly fyzicky propojené, ale budou se pohybovat synchronizovaně ve stabilní konfiguraci, vytvoří určitý řídký krystal, jehož odstupy umožní silnou interakci s mikrovlnným zářením z děla. Venku ve vesmíru, během desítek let strávených na cestě, ta konfigurace nebude důležitá, avšak broky udrží blízko sebe elektrostatické vyvažování, pokud a když se odchýlí, připravené znovu se dokonale sešikovat, až přijde čas zabrzdit. Nejdřív v koronálním magnetickém poli Prosperity B; pak znovu v blízkosti její větší doprovodné hvězdy a nakonec v iono - sféře čtvrté planety Prosperity A, Povinnosti, než spadnou do atmosféry a ve spirále se snesou na zem. Jeden opakující se program na stěně ukazoval start zpomaleně: jak se vrchol elektromagnetické energie pohybuje hlavní, se siločárami natlačenými těsně k sobě, jako by to byla nějaká zvláštní spirálová pružina. Měnící se elektrické pole vyvolá magnetické pole. Měnící se magnetické pole vyvolá elektrické pole. Ve volném prostoru by se taková změna šířila rychlostí světla – byla by světlem té či oné frekvence – ale uzpůsobená geometrie a proudy hlavně udrží vlnu zpomalenou, neustále v souladu se Semínkem, oddanou úkolu popohánět tento vzácný náklad. „Jestli se to podělá,“ poznamenal bezmocně Čching, „budeme pro smích celému století.“ „Ty myslíš, že Peking není připravený to ututlat?“ zažertovala Ikat. „Nějaký závistivý prevít by nás určitě vyhmátl,“ odpověděl Čching. „Vsadím se, že na rezonanční frekvenci Semínka jsou naladěny všechny parabolické antény na Zemi. Jestli nezachytí žádnou ozvěnu, pošlou nás všechny stavět veřejné záchodky v Aksai Činu.“ Na Tonze, Tokelau a Procellaru bylo 11:58. Ikat vzala Čchinga za ruku a stiskla ji. „Uklidni se,“ konejšila ho. „Nejhorší, co se ti může stát, je to, že budeš stavět synchrotrony pro výstřední miliardáře v Kowloonu.“ „Přerušuješ mi oběh,“ upozornil Čching. V místnosti zavládlo ticho; syntetický hlas z řídicího sálu odpočítával sekundy. Ikat dostala závrať. Šest zkušebních odpalů se podařilo, ale kdo mohl vědět, jaké napáchaly škody, jaká způsobily pnutí materiálu, jaké struktury oslabily? Vlastně spousta lidí; hlaveň byla obalená přístroji, které měly právě tohle měřit, a všechna hlášení byla velice uklidňující. Přesto... „Minus tři. Minus dvě. Minus jedna.“ Grafem kosmického superděla proběhl zelený záblesk následovaný zpomalenou rekonstrukcí obrazců pole, která byla tak bezchybná, že se nedala odlišit od simulací. Otevřelo se nové okno ukazující sledovací odrazy. Semínko se od Měsíce vzdalovalo rychlostí šedesáti tisíc kilometrů za sekundu, přesně po očekávané trajektorii. Nic jiného se po něm nechtělo: žádný zážeh druhého stupně, žádná změna kursu, žádná rekonfigurace. Teď, když bylo uvedeno do pohybu, mu stačilo plout svou setrvačností; nemohlo znenadání uhnout stranou, havarovat a shořet jako nějaká porouchaná chemická raketa vypuštěná ze Země. I kdyby srážky nebo systémové poruchy v příštích desetiletích některé broky zničily, Semínko jako celek mohlo fungovat i s pouhou čtvrtinou původního počtu. Pokud to celé nebyl podvod nebo masová halucinace, neexistovalo teď absolutně nic, co by mohlo tomuto triumfu podtrhnout stoličku; během tří milisekund se jejich úspěch stal naplněným a nevratným. Přinejmenším na sto let, než Semínko doletí ke svému cíli. Lidé jásali; Ikat se k nim přidala, ale její výkřik měl podobu vzlyku z uvolněného napětí. Čching ji vzal kolem ramen. „Dokázali jsme to,“ zašeptal. „Dobyli jsme svět.“ Ne třeba hvězdy? Ne Galaxii? Zasmála se, ale jeho ješitnost mu nezazlívala. Ohňostroje, které vypuknou v Sydney, možná budou efektnější, a umírající špionážní satelity, které shoří nad Washingtonem, možná navodí pocit konce, ale tohle působilo jako otevření, zahájení, radostný výkřik na vzdálenost mnoha světelných let. Vozíčky začaly rozvážet občerstvení a drinky; rozběhla se párty. Během dvaceti minut bylo Semínko ve větší vzdálenosti od Slunce než Mars. Za jeden den bude dál než Pluto; za deset dní dál než Pioneer 10. Během šesti měsíců za sebou Orchidejové semínko nechá větší vzdálenost než všechny cílené mezihvězdné expedice, které je předcházely. Když do Pekingu přišla půlnoc, Ikat si vzpomněla, že má zavolat otci. „Šťastný nový rok,“ popřála mu. 4XB-1 „Blahopřeju,“ odpověděl. „Přijedeš mě navštívit, až si zvykneš na pobyt na Zemi, nebo to nestihneš, jak budeš rozdávat autogramy?“ Falešné biochemické signály pomáhaly kostem a svalům Procellařanů, aby zůstaly silné; bude stačit jen den nebo dva, aby se její nervová soustava znovu aklimatizovala na starou dynamiku. „Samozřejmě že tě přijedu navštívit.“ „Odvedla jsi kus dobré práce,“ pochválil ji. „Jsem na tebe pyšný.“ Jeho uznání jí nebylo příjemné. Chtěla vyjádřit svou vděčnost jemu – aby jí pomohl, udělal mnohem víc než jen to, že jí náhodou zajistil správné rodiště – ale bála se, že to bude znít, jako když filmová hvězda přebírá s roztřesenými koleny cenu. Jak párty pokračovala a půlnoc oblétala zeměkouli, autoři projevů světových vůdců se předháněli ve vychvalování úspěchu, jehož Peking dosáhl. Ikat se nestarala o to, že se to všechno stalo pro slávu uvadající říše; bylo to víc než gesto, které má vyjadřovat postavení a moc. Pouze jediná věc působila hořkosladce, když přemýšlela o dalších desetiletích. Bylo jí osmadvacet a vše nasvědčovalo tomu, že tyto tři roky, tyto tři milisekundy, se ukážou být vrcholem jejího života. 2 Volající byl vytrvalý, to mu Ikat nemohla upřít. Odmítal zanechat vzkaz nebo využít jejího asistenta; odmítal vysvětlit, o co mu jde, komukoli jinému než samotné Ikat, při rozhovoru vedeném v reálném čase. Ze svého balkonu se rozhlížela po vršcích stromů, poslouchala ptáky a hmyz údolí Mekongu a přemýšlela, jestli se chce nechat znovu vtáhnout do vířících proudů světa. Volající, jehož jméno bylo Vikram Ali, ji pravděpodobně vypátral v naději, že z ní vypáčí nějaký komentář k blížícímu se přijetí signálů z Orchidejového semínka. Možná by to byl samolibý předpoklad, nebýt toho, že neslyšela, že by někdo jiný z účastníků odpálení k této věci něco publikoval. Bylo tedy jasné, že bude nutné vyškrábat zbytky ze dna. Nejslavnější lidé, kteří se na projektu podíleli, byli už mrtví nebo beztělesní a ti beztělesní zřejmě patřili ke Spokojeným, takže se o takové světské záležitosti zajímali ještě míň než stárnoucí, v těle vázaný samotář jako Ikat. Zamyslela se nad svými přáními a povinnostmi. Většina lidí teď na Orchidejové semínko pohlížela jako na kuriozitu, sociologickou časovou kapsli. V průběhu několika desítek let po jeho startu získala nová generace teleskopů snímky a analyzovala jeho cíl tak detailně a podrobně, že mise začala vypadat nadbytečně. Všech pět planet v soustavě Prosperity se zdálo být bez života, a i když existovaly astrofyzikální a geochemické detaily, které měření na místě mohlo ještě odhalit, v situaci, kdy byly na internetu k dispozici mapy Povinnosti s vysokým rozlišením, zájem o trochu lepší obrázky, které dorazí s velice dlouhou prodlevou, začal opadávat. Co k tomu Ikat mohla dodat? Měla prosit, aby byl projekt brán vážně, jako něco víc než kuriózní nacionalistický nápad z minulé éry? Možná papaláši nebyli Spokojení; možná byli jen rozpačití. Ta možnost ji popuzovala. Nikdo, 5 XB-1 kdo odvedl na Orchidejovém semínku pořádnou práci, by se za to, co udělali, neměl stydět. Ikat hovor Vikrama Aliho přijala. Zareagoval okamžitě a po velice krátkém zdvořilostním úvodu přešel k věci. „Zastupuji firmu Khamoush Holdings,“ oznámil. „Před nějakým časem jsme získali různá aktiva a závazky vlády SRČ, včetně smluvního vztahu s vámi.“ „Rozumím.“ Ikat se snažila vzpomenout si, co mohla podepsat, aby to bylo o sto dvacet let později závazné. Slíbila spolupracovat s médii, když o to bude požádána? Její asistent ověřil serióznost Khamoush Holdings, ale jediné, co věděl o smlouvě s projektem Procellarum, bylo to, že se Ikatina kopie ztratila v roce 2145, když anarchistický červ narušil tři procenta digitálních záznamů na planetě. „Naskytla se příležitost využít jedno z našich aktiv,“ pokračoval Ali, „ale jsme smluvně zavázáni k tomu, abychom vám nabídli možnost participace na příslušné aktivitě.“ Ikat zamrkala. Možnost? Firma Khamoush zřejmě koupila nějakou formu mediálních práv, ale byla v nich klauzule, která říkala, že musejí projít řady týmu Orchidejového semínka a nabídnout každému z účastníků šanci dělat mluvčího? „Jsem povinna vám pomoci, nebo ne?“ zeptala se. Teď byl překvapený pro změnu Ali. „Povinna? Jistěže ne! My nejsme otrokáři!“ Zatvářil se vyloženě uraženě. Ikat řekla: „Můžeme to celé vyřídit za jeden nebo dva dny?“ Ali se nad tou otázkou několik sekund hluboce zamyslel. „Vy tu smlouvu nemáte, že?“ „Vybrala jsem si špatný archiv,“ přiznala Ikat. „Takže nemáte ponětí, o čem mluvím?“ „Chcete, abych poskytovala rozhovory týkající se Orchidejového semínka, ne?“ zeptala se Ikat. „Nakonec vlastně ano,“ odpověděl Ali, „ale v tuto chvíli to není podstatné. Chci se vás zeptat, jestli byste neměla zájem odcestovat na Povinnost, porozhlédnout se tam a vrátit se.“ * * * V hale bombajského hotelu se Ikat dozvěděla, že nabídku Khamoush Holdings přijal i někdo jiný. „Myslela jsem, že touhle dobou už budeš bohatý a Spokojený,“ řekla Čchingovi. Usmál se. „Bohatý lehce. Spokojený nikdy.“ Došli spolu ke kanceláři Magic Beans Inc. Ikat držela svůj deštník nad oběma, aby je monzunový déšť nepromočil. „Moje děti si myslí, že jsem se zbláznil,“ přiznal Čching. „Moje taky. Na druhou stranu jsem jim řekla, že jestli budou mít pořád nějaký problém, udělám z toho jednosměrnou cestu.“ Ikat se zasmála. „Vážně, měli by být vděční. Čtyřicet let nebudou mít vůči rodičům žádné závazky. Větší dar si lze těžko představit.“ V kanceláři Magic Beans jim Ali předvedl dva roboty, víceméně totožné s těmi, které již Orchidejové semínko zkonstruovalo na povrchu Povinnosti – alespoň v to doufal. Plánovači původní mise nikdy nic takového nezamýšleli, ale když koupili aktiva z firmy Khamoush, okamžitě zahájili výzkum a vývoj v této oblasti. Před čtyřicet lety odeslali plány robotů ve zprávě, která měla dorazit na místo nedlouho poté, co Orchidejové semínko přistálo. Teď, když na Zemi dorazilo potvrzení úspěchu Květiny v její základní misi, se během několika měsíců dozví, jestli se nanomechanismům podařilo sesbírat materiály potřebné k tomu, aby tyto uvítací schránky zkonstruovaly. Čching se s nervózním zájmem rozhlédl po svých potenciálních dvojnících. „Jsme jediní dobrovolníci?“ zeptal se. „Čekal bych, že někdo z beztělesných po té šanci skočí.“ „Kdybychom je požádali dostatečně brzy, možná ano,“ odpověděl Ali. „Ale jakmile se člověk do té kultury pohrouží, být čtyřicet let mimo kontakt se musí zdát jako hodně dlouhá doba.“ Ikat byla zvědavá na finanční přínosy, ve které Khamoush doufá; ukázalo se, že se točí především kolem propagační smlouvy s výrobcem protetických těl. Modely, které společnost prodávala, se sice od těchto robotů radikálně odlišovaly – dokonce i jejich typy z kategorie mimořádně odolných byly mnohem příjemněji organické – jakékoli spojení s prvními mezihvězdnými průzkumníky plahočícími se rozeklanými krajinami na vzdálené, mrtvé planetě, v sobě přesto mělo dost atraktivity, aby stálo za to za ně zaplatit. Po návratu do hotelu si sedli u Čchinga v pokoji, povídali si o starých časech a spekulovali o motivech a osudech všech svých výše postavených kolegů, kteří tuto možnost odmítli. Ikat nadhodila, že někteří z nich si jednoduše nepřejí stát se beztělesnými. Přechod na software člověku nebránil v tom, aby po návratu na Zemi dál žil v protetickém těle, ale jakmile člověk změnil živnou půdu, dvojí lákadlo virtuálního zážitku a sebemodifikace bylo silné. „Byla by to ironie,“ uvažovala, „odmítnout se takovým způsobem spojit s fyzickým vesmírem kvůli strachu z toho, aby s ním člověk v konečném důsledku neztratil kontakt.“ Čching přiznal: „Chystám se dát si tělo zmrazit a nechat do něho své nové já přenést zpátky, až se vrátím, jednu synapsi po druhé.“ Ikat se usmála. „Neříkal jsi, že jsi mírně bohatý?“ Bylo by to o několik řádů dražší než její plán: zmrazené tělo, protetický mozek. „Zastihli nás v tom správném životním stadiu,“ řekl Čching. „Ještě pořád se zajímáme o realitu, ale už nerozplýváme z každého nového prapravnoučete. Ještě nejsme beztělesní, ale jsme dost staří, abychom už měli pocit, jako bychom byli čtyřicet let na jiné planetě.“ „Ale stejně mě překvapuje, že naše smlouvy dodrželi,“ podivovala se Ikat. „Dobrý právník by jim dokázal zařídit, aby si cestovatele vybrali sami.“ Příslušná klauzule byla jednoduše neurčitá nabídka přednostního přístupu k odvozeným možnostem zaměstnání. „Proč by neměli chtít nás?“ zeptal se s předstíraným pobouřením Čching. „Jsme přece ostřílení astronauti, ne? Už jsme dokázali na Procellaru, že spolu dokážeme tři roky žít, aniž bychom se navzájem dohnali k šílenství. Tři měsíce – s celou planetou, kde si můžeme protáhnout nohy – by neměly být nad naše síly.“ K překvapení Ikat jejich psychologické testy ještě tentýž týden prokázaly, že Čching má pravdu: jejich základní osob- 6XB-1 nostní profily se od doby Procellara fakticky nezměnily. Kariéry, manželství a děti zanechaly své stopy, ale jestli to vůbec mělo nějaký vliv, tak ten, že byli oba ještě houževnatější. Zůstali v Bombaji. Trénovali ovládání robotických těl pomocí teleprezence a studovali data posílaná na Zemi Orchidejovou květinou. Když přišlo potvrzení, že Květina skutečně vybudovala roboty, jež Khamoush Holdings požadoval, Ikat rozeslala přímou zprávu svým dětem a vnoučatům a pak už nechala na nich, aby ji rozšířily mladším generacím. Její rodiče byli mrtví a její děti byly nedůtkliví stovkaři; měla je ráda, ale nechtělo se jí svolávat je k sobě, aby jí se slzami popřáli šťast - nou cestu. Bylo pravděpodobné, že tady všichni pořád ještě budou, až se vrátí. Dopoledne strávili s Čhingem tím, že se věnovali médiím a zodpověděli sice maličký, ale reprezentativní zlomek dotazů, které jim poslali zvědaví předplatitelé zpravodajství. Potom Ikat zmrazili tělo a její mozek vyoperovali, mikrotomovali a naskenovali. V souladu s její žádostí nebyl její software na Zemi před odletem oficiálně probuzen; standardní testy prokázaly jeho funkčnost na řadě snových epizod, které nezanechají žádné trvalé vzpomínky. Následně byl algoritmus, který ji popisoval, zoptimalizován, zkomprimován, zakódován do řady laserových pulsů a odeslán na vzdálenost dvaceti světelných let, přímo na okvětní lístky Orchidejové květiny. 3 Když se Ikat probudila, stála na hnědé, kamínky poseté planině pod bledou, lososově zbarvenou oblohou. Prosperita A právě vyšla; její souputnice vzdálená deset miliard kilometrů byla viditelná, ale nepředstavovala žádnou konkurenci, sotva jasnější než Venuše při pohledu ze Země. Čching stál vedle ní a za ním byla Květina: komunikační zařízení a výrobna vybudovaná Orchidejovým semínkem. K produktům výrobny patřily stovky malých vozítek, která se rozjela zkoumat povrch planety, a desítky kluzáků poháněných solární energií, které poskytovaly letecké záběry a napomáhaly komunikaci. Čching řekl: „Vraz mi jednu, ať poznám, že je to doopravdy.“ Ikat uposlechla lehkým štulcem do předloktí. Při teleprezenčním nácviku využívali virtuální kulisy podobné skutečnému okolí Květiny, ale neměli při tom úplnou hmatovou zpětnou vazbu. Ikat tou akcí rozbila vlastní snové déjà vu; skutečně přešli od simulace k realitě. Nechali se Květinou informovat o jejích nejnovějších objevech; když opustili Zemi, byli dvacet let pozadu, a dalších dvacet existovali jako nemyslící paprsky světla. Květina shromáždila další podrobnosti o geologických dějinách Povinnosti; za stavu, kdy povrch planety měl deskovou tektoniku, ale chyběla mu tekutá voda, byl starší než pozemský, ale ne zas tak starý jako měsíční. Ikat se zmocnil nepříjemný pocit přebytečnosti; jestli se o zbytečnost Orchidejové květiny stoprocentně nepostaraly záběry teleskopů, zbývalo toho na ni a Čchinga jen velmi málo. Ale oni tady nebyli proto, aby si hráli na geology; byli tady proto, aby tady byli. Každá vědecká činnost, které se budou věnovat, bude svým způsobem zábava, něco jako když informovaný turista oceňuje nějaký dobře prostudovaný přírodní div doma na Zemi. Čching se rozesmál. „Do prdele, dvacet světelných let! Víš, jak dlouho by trvalo, kdybychom to měli ujít pěšky? Měli si dát víc záležet, aby nám nahnali strach.“ Ikat mu položila ruku na rameno. Ona samotná cítila slabou existenciální závrať, ale nevěřila, že by šli do nějakého velkého rizika. Čtyřicet ztracených let byla hotová věc, ale s tím byla smířená. „Co nejhoršího se může stát?“ zajímala se. „Kdyby se něco zvrtlo, doma na Zemi tvoje tělo jednoduše probudí, bez jakýchkoli změn.“ Čching pomalu pokýval hlavou. „Jenže ty sis nechala nakrájet mozek na plátky, ne?“ „Znáš mě, jsem držgrešle.“ Nedestruktivní skenování bylo dražší a firma Khamoush nehradila všechno. „Ale pořád můžou záložní soubor nahrát do protézy.“ „Za předpokladu, že ho nesežral nějaký anarchistický červ.“ „Zařídila jsem, aby uložili fyzickou kopii do trezoru.“ „Dobře, ale co nihilistický nanoware?“ „V tom případě přežijeme jenom my dva.“ Jejich těla nepotřebovala žádnou ochranu před živly, ale Květina jim v zájmu zachování duševního zdraví vybudovala jednoduchý domeček. Když si spolu spartánské místnosti prohlíželi, zdálo se, že Čching se uklidnil; jak řekl ještě na Zemi, všechno muselo být snazší než podmínky, s jakými se museli vyrovnat na Měsíci. Jídlo by byl příliš komplikovaný požitek a Ikat odmítla, aby jí software každou noc dopřával přesvědčivou halucinaci hostiny o pěti chodech. Jakmile se seznámili se vším v základním táboře a absolvovali několik předepsaných armstrongovských okamžiků pro kamery, aby učinili zadost propagační smlouvě, strávili dopoledne obchůzkou po planině poseté kameny. V dálce se táhla linie načervenalých hor, téměř ztracených v oparu, ale Ikat se rozhodla nepožádat Květinu o podrobné letecké snímky. Mohli sami zkoumat, sami objevovat. Touha být určitým nenahraditelným průkopníkem, prvním párem očí a rukou, první zkoumavou inteligencí, se nedala úplně umlčet, ale mohli najít způsob, jak ji uspokojit bez sebeklamu či šarád. Její tělo poháněné fúzí nepotřebovalo odpočívat, přesto se v poledne zastavila a sedla si s překříženýma nohama na zem. Čching se k ní připojil. Rozhlédla se po pustých skalách, jemné obloze, vzdáleném obzoru. „Dvacet světelných let?“ řekla. „Jsem ráda, že tady jsem.“ * * * Jejich dny byly plné malých výzev a malých objevů. Překonání hor vyžadovalo nejen vytrvalost, ale i zručnost a úsudek; k pochopení původu každého větrem ošlehaného skaliska bylo třeba nejenom chápání základních geologických principů, ale i pečlivé pozorování a dobrá vizuální představivost. 7 XB-1 Ikat přesto střízlivě uvažovala, když slézali dolů po zrádné, drobivé skalní stěně, jestli dosáhli z pohledu lidského poznání úrovně maximálního přílivu. Nijak zvláštní rychlost a dolet Orchidejového semínka nebyly nikdy překonány; obří teleskopy nenašly do vzdálenosti sta světelných let žádné stopy života, čímž poskytly jen málo motivace k vypuštění nové průzkumné sondy. Přechod na software byl rok od roku levnější, a jestli se tím cesty ke hvězdám stávaly snadnějšími, nabízelo se tisíc lákavějších cílů blíž domovu. V situaci, kdy bylo možné sbalit tolik exotických zážitků, že by to vydalo na celý život, do jedné hodiny reálného času, korunované štěstím na povel, kdo by se vzdal desítek let své současnosti jen proto, aby se mohl projít po vzdálené planetě? Existovaly dokonce VR hry založené na záběrech teleskopů, ve kterých lidé sváděli nepravděpodobné boje s nevěrohodnými mimozemskými impérii přímo na zemi, po níž šlapala. „Co se chystáš dělat, až budeš zase doma?“ zeptala se tu noc Čchinga. Nevzali si s sebou ze základního tábora nic, a tak jednoduše spali na zemi pod hvězdami. „Nejspíš se vrátím do práce.“ Vedl vlastní firmu zabývající se technickým poradenstvím, tak úspěšnou, že ho ve skutečnosti nepotřebovala. „Co jiného se dá dělat? Nemám zájem vlézt počítači do zadku a tvářit se, že jsem se odebral do nebe. Co ty?“ „Nevím. Byla jsem v důchodu, celkem spokojená. Nejspíš jsem čekala na smrt.“ Ale nepřipadalo jí to tak. Čching řekl: „Tohle totiž nejsou nejvyšší hory na planetě. Ty, přes které jsme právě přešli.“ „Já vím.“ „Některé sahají prakticky až do vzduchoprázdna.“ Atmosféra Povinnosti byla řídká dokonce i při zemi; Ikat neměla důvod o tomto tvrzení pochybovat. „Co tím chceš říct?“ zeptala se. Otočil se k ní a věnoval jí nejpodivnější robotický úsměv, jaký uměl. „Z takové hory by Gaussovo dělo mohlo vyslat paket nanomechanismů k Trpělivosti.“ Trpělivost měla v porovnání s Povinností třetinovou hmotnost a neměla žádnou atmosféru, která by stála za řeč. „Za jakým účelem?“ Čching řekl: „Silné vakuum, relativistické startovní rychlosti. To, co jsme začali, tady nemusí skončit.“ Nebyla si jistá, jestli to myslí vážně. Zapátrala v jeho obličeji. „Ty myslíš, že by nám Květina dala, co potřebujeme? Kdo ví, jak ji v Khamoushi naprogramovali?“ „Testoval jsem nanoweare, ještě na Procellaru. Vím, jak ji přimět, aby nám dala, o co požádáme.“ Ikat se nad tím zamyslela. „Víme, jak popsat všechno, co potřebujeme? K identifikaci nového cíle? Naplánování úplně nové mise?“ Připravit Orchidejové semínko trvalo tisícům lidí desítky let. Čching vysvětloval: „Budeme potřebovat teleskopy a výpočetní prostředky. Můžeme si nahoru pomoct sami, krok za krokem. Uvidíme, jak daleko se dostaneme za tři měsíce. A jestli vyřešíme všechny ostatní problémy, třeba budeme moci postoupit o krok dál: vybudovat semínko, které se samo zreplikuje, když dorazí k cíli, a vypustí pár vlastních nových semínek.“ Ikat se zlostně postavila. „Jestli chceš mou pomoc, tak ne! Nemáme právo chrlit tupé replikátory všemi směry. Jestli někdo ze Země bude chtít následovat semínko, které vypustíme, a jestli se sám rozhodne pokračovat dál, až tam bude, to je jedna věc, já ale nehodlám nastartovat nějakou soběstačnou řetězovou reakci, která bude kolonizovat Galaxii, zatímco všichni sedí doma a hrají VR hry.“ Čching vstal a udělal chlácholivé gesto. „Dobře, dobře! Jenom jsem přemýšlel nahlas. Pravda je taková, že budeme mít co dělat, abychom vypustili cokoli, než bude čas vrátit se domů. Ale je lepší to zkusit než se tři měsíce kochat krajinou.“ Ikat zůstala chvíli ve střehu a pak se úlevou rozesmála. „Správně. Ať se těmi skalami trápí opravdoví geologové na Zemi; mně už to stačilo na celý život.“ Nepočkali na svítání; okamžitě zamířili zpět do základního tábora. Když se přiblížili k horám, Čching řekl: „Myslel jsem, že mi to dá pocit velkého úspěchu, když sem přiletím a uvidím na vlastní oči, že to, co jsem pomáhal rozběhnout, je konečně hotové. Ale kdybych teď mohl svým potomkům přát jednu věc, tak tu, aby nikdy neviděli konec, nikdy nedosáhli dovršení.“ Ikat se zastavila a napodobila přípitek. „Na budoucí generace. Ať vždycky začnou něco, co nedokážou dokončit.“ Poprvé vydáno v antologii Foundation 100 eds Farah Mendlesohn & Graham Sleight, 2007 Přeložil Petr Kotrle Ilustroval Karel Zeman 8XB-1 M EDAILONEKMEDAILONEK GREG EGAN Svou nezaměnitelnou tvorbou si australský science fiction autor Greg Egan (nar. 1961) dokázal podmanit celý svět. Mohou za to především jeho kratší práce publikované od roku 1993 v britském Interzone a americkém Asimov’s SF. Rané povídky posléze vydal knižně ve sbírce Axiomatic (Axiomat, 1995, česky AF 167 1998). V českém překladu se soubor kupodivu objevil o pouhé tři roky později. Egana už v té době naši čtenáři znali, ale právě touhle knihou se i u nás prosadil jako jeden z nejpozoruhodnějších autorů moderní science fiction a stejné pověsti se těší dodnes. Na další sbírku Luminous (1998, česky Talpress 2011) jsme si museli počkat mnohem déle, odměna však byla o to sladší. Přesto doufejme, že třetí sbírka v pořadí Oceanic (Děti oceánu, 2009) na sebe nenechá čekat tak dlouho. Nedočkavcům nabídneme alespoň několik Eganových nových povídek na stránkách XB-1. Je zajímavé, i když plně pochopitelné, že právě Egan vás ze zahraničních autorů zajímá dle vašich ohlasů možná nejvíce a věřte, hned po vzniku našeho časopisu jsme se snažili získat právě jeho povídky. Dle posledních zpráv se můžeme těšit i na české vydání románu Teranesia (Teranésie, 1999) u nakladatelství Talpress. Egan se tedy po několikaleté pauze konečně vrací s plnou parádou. P rocenta z výnosu Když dlužíte za kyslík, snažíte se nebýt moc na očích. Příliš mnoho pohybu situaci beztak jen zhoršuje. Takže jsem byl pochopitelně nervózní, když se u mé buňky objevil staničář a zaklepal na dveře. Vyklouzl jsem ven a zůstal stát před lesklým skeletem robota. „Alex Mosette?“ zeptal se. Nemělo smysl lhát. Staničář už nasnímal můj obličej. Šlo mu už jen o ověření hlasového otisku. „Ano, jsem Alex,“ přiznal jsem. „Správce přístavu vás chce vidět.“ Polkl jsem. „Mohl mi zavolat.“ „Jsem tady, abych vás doprovodil.“ Robot zvedl drátěnou paži a namířil prsty do chodby. Prostor je na oběžné dráze vzácný. Socky jako já spávají v buňkách naskládaných v chodbě po deseti nad sebou. Když jsem tak ležel v buňce na zádech a sledoval zábavné pořady přebírané z planet, líčili v nich život na vesmírné stanici jako exotický a vzrušující. A také byl, ovšem jen když jste stáli na žebříčku výš. Viděl jsem i jiné kabiny: plýtvání místem. Nábytek. Prostor, po kterém jste se mohli procházet. To byla exotika. Získat ve vesmíru víc prostoru stálo na seznamu mých potřeb hodně nízko. Na prvním místě byl vzduch. Potom jídlo. Všechno ostatní byl pouhý přepych. * * * Správce přístavu vyhlížel do volného vesmíru a já tiše čekal u dveří velína a doufal, že si mne nevšimne, pokud zůstanu zticha. Velín trčel do prostoru nedaleko středu celé megastruktury stanice. Bublina nasazená na konec dlouhého tunelu. Za námi bylo vidět stanici: pomalu rotující kolo z exotických kovů o průměru mnoha mil. Ve velíně, a ani jinde poblíž středu, nebyla žádná gravitace. Z obvodu kola se do středu sbíhaly loukotě, uprostřed kotvily lodě a podrobovaly se tu údržbě, doplňování zásob a podobně. A tak jsem se mlčky vznášel ve vzduchu, dávno poté, co staničář na pokyn správce přístavu odletěl, a uvažoval jsem, co asi přijde dál. „Máte přečerpáno,“ oznámil mi správce přístavu, když pod námi do jednoho z doků vklouzla jehlicovitá loď s dlouhými, dozadu protaženými plochami. Obrátil se ke mně, i když oči už dávno neměl. Síla zvyku. Jeho skutečnýma očima teď byla každá kamera nebo jakékoliv mechanické zařízení, schopné snímat obraz. Správce přístavu popojel blíž. Portál, v němž byl zavěšen, byl motorizovaný a dlouhé rameno ho přesunulo, kamkoliv v místnosti chtěl. Podél ramene portálu se táhl svazek stovek kabelů zavedených do jeho hlavy jako vlasy. Hadičky odváděly výtoky. Další přiváděly zpět vyčištěnou krev a jiné kapaliny. „To mě moc mrzí,“ vykoktal jsem. „Je slabý provoz. A požadavků ubylo. Chodím do kursů. Dokonce do jazykových...“ Zarazil jsem se, když se seschlá ruka zvedla dlaní proti mně. „Já vím, co děláte.“ Nevidomé oční jamky správce přístavu se znovu obrátily k venkovním hlubinám vesmíru. Ztvrdlá kůže jeho obličeje nedávala najevo příliš emocí a umělý hlas zněl bezbarvě. „Přečerpání byste neměl povoleno, kdybyste neprojevoval snahy v dobré víře.“ „Za to jsem ohromně vděčný,“ ujistil jsem ho. „Ta loď, která právě přiletěla, vám přiváží volbu,“ pokračoval správce přístavu, aniž by vzal na vědomí, co jsem právě řekl. „Když zůstanete na stanici, nemohu vám povolit další přečerpávání, takže vás budu muset uložit do hibernace. Abyste splatil dluh za hibernaci a vzduch, odkoupím váš kontrakt. Budete probouzen na garantovanou práci. Já si budu nechávat procenta. Až budete mít dostatečný zůstatek, můžete svůj kontrakt odkoupit zpátky.“ Přesně toho jsem se bál. Ale on se zmiňoval o alternativě. „A jakou mám druhou možnost?“ Mávl rukou a ve vzduchu se objevil holografický obraz lodě, kterou jsem před chvilkou viděl vlétat do doku. „Žádají o profesionálního Přítele.“ „Na jejich loď?“ Mou otázku podbarvilo překvapení. Ne - jsem materiál do posádky. Na stanici mě přivezli hibernovaného, prostě jen další kus mraženého masa. Lidé jako já nezů - stávají po dobu cesty vzhůru. Málo místa. Správce přístavu pokrčil bledými rameny. „Neřekli mi proč. Musel jsem podepsat dohodu o mlčenlivosti jenom proto, abych z nich dostal, co chtějí.“ Zadíval jsem se na dlouhou loď. „Nejsem šukací stroj. Vědí to, jo?“ „Vědí to. Několikrát zdůrazňovali, že nechtějí sexuální služby.“ „Budu mimo stanici. Mimo vaši ochranu. Pořád jim může jít o tohle.“ „To je riziko věci. Ale jak velké, to vám nejsem s to vypočítat.“ Správce přístavu luskl prsty a loď se rozplynula. „Ale objednavatelé mají velmi slušnou reputaci z minulých obchodních jednání. Jsou to vědci na volné noze: biologie, botanika a jedna lingvistka.“ Takže mě nejspíš nechtějí jako kolující hračku. Nejspíš. „Smluvní pokuta za znásilnění?“ otázal jsem se. Budu na lodi nezmražený, sám s posádkou, se kterou jsem se dosud nesetkal. Musel jsem myslet i na to nejhorší. „Odrazující. Ovšem pokuta za ztrátu života v důsledku nehody není tak vysoká, a proto bych vám radil tu za znásilnění snížit, aby nebyli v pokušení vás po případném opakovaném znásilnění zavraždit a vyhnout se tak vyššímu smluvnímu plnění.“ „Do hajzlu,“ vzdychl jsem. 9XB-1 Džbán dobré vůle (A JAR OF GOODWILL) Tobias S. Buckell „Chcete si prostudovat reference o jejich reputaci?“ zeptal se správce přístavu. A mně na chvilku připadalo, že v jeho hlase slyším účast. Ne. Byl jenom poctivý. Strávil už dvě stě let jednáním s loděmi o zboží, palivu, opravách či obsluze. Poctivost v něm byla zabudovaná; ten napůl počítačový a napůl lidský tvor přede mnou byl sama poctivost. Poctivost vám zajistí stabilní byznys. Poctivost vám vyslouží reputaci široko daleko. „Co nabízejí?“ „Půl bodu z výnosu,“ řekl správce přístavu. „A my nevíme, kolik ten výnos obnáší, ani jak dlouho to potrvá... ani nic jiného.“ Hryzal jsem si ret. „Ujistili mě, že půl bodu zaplatí váš dluh a ještě něco zbude. Nemělo by to trvat déle než rok.“ Rok. Za půl procenta. Půl procenta čeho? Může to být náklad, který dopravují. Nebo, vzhledem k tomu, že jde o posádku vědců, to může být nějaký projekt, na kterém pracují. To všechno vyvolávalo jen další otázky. Otázky, na které nebudu znát odpovědi, dokud na tu práci nepřistoupím. Vzdychl jsem. „To jsou tedy všechny možnosti? Žádné půjčky? Žádný další odklad?“ Správce přístavu vzdychl. „Jsem odpovědný ghedským akcionářům, kteří tenhle komplex postavili a vlastní. Ve své pravomoci jsem se dostal na hranu už tím, že jsem vám poskytl měsíční přečerpání. Ten dluh je třeba vyřešit. Je mi líto.“ Zadíval jsem se do temnoty vesmíru kolem velínu. „Obě možnosti stojí za hovno.“ Správce přístavu mlčel. Založil jsem ruce na prsou. „Dohodněte to.“ Cestování po ghedsku Kotvicí ramena přesunula loď po loukoti z přijímacích doků uprostřed konstrukce do doku na jednom ze soustředných prstenců kola. Díky rotaci stanice tak měla loď gravitaci. Byla čtvrt míle dlouhá. Navenek štíhlá a do hladka vyleštěná nárazy rozptýlených zrnek mezihvězdného prachu při ohromných rychlostech, kterých dosahovala. Uvnitř jsem si uvědomil, že jsem se nalodil na rozvrzané, staré a nemoderní plavidlo. Z tvarovek trčely kablíky jako důkaz hrubých oprav. Kouty a škvíry byly zanesené špínou. Vzduch páchl potem i horšími věcmi. Za přechodovou komorou mě uvítal muž s nachovými vlasy a úplně černýma očima. „Vy jste Přítel?“ zeptal se. Měl u sebe velkou vycházkovou hůl. „Ano.“ Nechal jsem pojízdné zavazadlo stát a uklonil jsem se. „Jmenuji se Alex.“ Uklonil se v odpověď. Rozmáchleji než já. Možná i maličko výsměšně. „Já jsem Oslo.“ Pokaždé, když pohnul holí, zašelestila uvnitř přesýpající se zrníčka písku. Překypoval netrpělivostí a ve svraskalých štěrbinách očí měl jakýsi rozmrzelý výraz. „Tohle je všechno?“ Ohlédl jsem se po jediném kufru za sebou. „Tohle je všechno.“ „V tom případě vítejte na palubě,“ řekl Oslo a dveře ke stanici se zavřely. Zvedl hůl a mne oslnil záblesk světla. „Měl jste mě nasnímat, než jste zavřel dveře,“ řekl jsem. Hůl byla něčím víc, než se zdála. Ta šelestivá zrníčka byly generátory, vyrábějící mechanickým pohybem elektřinu pro kdovíjaké přístroje uvnitř zařízení. Otočil se a vydal se pryč. Pospíchal jsem, abych ho dohonil. Oslo se usmál a já jsem si všiml jeho drobných špičáků. „Jste ten, za koho se prohlašujete, takže všechno dopadlo dobře. A pokud jde o protokol, ostatní si na něj mimochodem také příliš nepotrpí. A teď pro moje poučení jste hermafrodit, že?“ Zrudl jsem. „Ano, jsem to, čemu my Přátelé raději říkáme dvoupohlavní.“ Odkud, sakra, Oslo pochází? Činilo mi potíže zařadit si ho do kulturního okruhu a najít způsob, jak se mu přizpůsobit. Jisté bylo jen to, že jednal velmi přímočaře. Tahle fuška bude možná komplikovanější, než jsem si myslel. „Zahrnovalo vaše školení na Přítele také mezikulturní výcvik pro Kompakt?“ Zpomalil jsem. „Teoretický,“ přiznal jsem zvolna s obavou, že o kontrakt přijdu, jestli budou trvat na tom, že chtějí někoho s praktickou zkušeností. Z Oslova hlasu i pohybů doslova odkapávala rozmrzelost. Rozmrzelost, protože nemám zkušenosti? Přijdu o kontrakt jen několik minut poté, co jsem ho získal? Nebo jde jen o rozmrzelost, že nemůže sehnat někoho lepšího? „Ale opravdovému trubci Kompaktu jste Přítele ještě nedělal?“ Rozhodl jsem se říci pravdu. Hop nebo trop. „Ne.“ „Škoda.“ Rozmrzelost ustoupila odevzdanosti. „Ovšem nemůžeme se všude kolem poptávat po Přátelích s touto konkrétní zkušeností, jinak by si někdo z konkurentů mohl dát dvě a dvě dohromady. Doporučuji vám, abyste si svůj výcvik cestou na místo oprášil.“ Zastavil se před velkými kovovými dveřmi. „Kam letíme?“ zeptal jsem se. „Tohle je váš pokoj na příští tři dny.“ Oslo otevřel dveře vedoucí do místnosti o velikosti pět krát sedm stop se sklopnou palandou. Srdce se mi na okamžik zastavilo a pustil jsem z hlavy fakt, že se Oslo vyhnul otázce. „To je moje?“ „Ano. A vzduch se započítává do naší přepravní smlouvy, takže si můžete sundat senzory. Nebude se vám nic účtovat, dokud neskončíme.“ Měl jsem pocit, že Oslo ví, jaké to je být zadlužený. Vešel jsem do místnosti a otočil jsem se kolem dokola. Rozpažil jsem, opřel se rukama o stěny a usmál se. Oslo se obrátil k odchodu. „Počkejte,“ ozval jsem se. „Správce přístavu říkal, že jste vědci na volné noze. Co děláte?“ „Já jsem botanik,“ odpověděl Oslo. „Jídlo se podává v kuchyni pro řadové cestující. Posádka je samozřejmě ghedská; nemluvte s nimi ani se s nimi nestýkejte, pokud se tomu budete moci vyhnout. Víte proč?“ „Ano.“ Vzbuzovat v Ghedech dojem, že čenicháte kolem, abyste odhalili tajemství jejich lodí nebo jiné techniky, bylo to poslední, co by si člověk přál. Budu se držet v povolených chodbách a nebudu se s nimi stýkat. Dveře mého apartmá se zavřely a já se i se svým malým kufrem posadil, o nic blíže pochopení, co se tady děje, než jsem byl na stanici. Zadíval jsem se do malého zrcadla nad ještě menším umyvadélkem a sáhl jsem po pruhu černého materiálu přilepeného k mému krku. Obvody uvnitř něho monitorovaly rychlost mého metabolismu, počet vdechů, objem vdechnutého vzduchu a vydechnutého oxidu uhličitého. Všechno se odesílalo do monitorů stanice, jež nepřetržitě vypočítávaly mé průměrné denní náklady. 10XB-1


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist