načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/07 – Redakce XB-1

XB-1 2011/07

Elektronická kniha: XB-1 2011/07
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6649-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

K. Jemisinová: Nenulové pravděpodobnosti (Non-Zero Probabilities, 2009)

Mike Resnick: Kilimandžáro: Bajka o Utopii (Kilimanjaro: A Fable of Utopia, 2008)

Daniel Abraham: Směnárník a Lord Iron: Ekonomická pohádka (The Cambist and Lord Iron: A Fairy Tale of Economics, 2007)

 

Domácí povídky

Jana Dvořáčková: Spojení

Jan A. Novák: Přízrak z hlubin •

 

Publicistika

Rozhovor: Mike Resnick

Ivan Adamovič: Život s pocitem úžasu

Pavel Žďárek: Vetřelci a Predátoři •

Pravidelné rubriky Rozlet a kavárna Hana Sola Fantastická věda Filmfaroniáda Lupa Vivisektor

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2014/12 XB-1 2014/12
 (e-book)
XB-1 2015/10 XB-1 2015/10
 (e-book)
XB-1 2011/04 XB-1 2011/04
 (e-book)
XB-1 2012/01 XB-1 2012/01
 (e-book)
XB-1 2019/5 XB-1 2019/5
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2 XB-1

Akademie Tak nám skončila letošní šestnáctá Akademie SFFH, Sfingy byly rozdané, a lidé se po slavnostní akci rozešli do svých domovů. Ale, jako ostatně každý rok, okamžitě potom vypukla velká a hlavně ostrá (až urážlivá) debata na některých SF stránkách o významu, o pořadatelích, o... Jsem zakládající člen Akademie a také mám vůči ní výhrady, ale je to určitým způsobem zhodnocení uplynulého roku v naší branži. Když se tato společnost zakládala, nebylo jejím hlavním úkolem ani tak rozdat co nejvíc cen, jako spíše dostat SF do médií, aby se pomohlo našemu žánru dostat se z takzvaného ghetta a odstranit takový ten pohrdavý pohled „normální“ společnosti na ty scifistické blázny (ať už spisovatele, nakladatele, nebo čtenáře). To se nepovedlo. Když srovnáme naše šestnáctileté úsilí třeba s Magnesií Liteou (5 let), která je v televizi, novinách a pomáhá tak dobrým knihám, tak v tom jsme zklamali. Prostě to děláme i nadále jako v počátcích, tedy amatérsky, zadarmo a z nadšení. Ne, že by to bylo špatně, ale vlastně stále zůstáváme v tom svém ghettu. I když se pořadatelé snaží, jako hosté na předání přicházejí známí a „profláknutí“ lidé, ať už zpěváci nebo ministryně, nedokážeme to mediálně využít. Navíc si myslím, že předávání velkého množství cen (letos patnáct) je hodně a některé, pokud by se nezrušily vůbec, by bylo vhodné přesunout jinam, třeba na Parcon. Tři ceny pro jednu knihu, byť je výborná, je devalvace ceny jako takové. Kromě toho akademici (tj. lidé profesně spojení se sci-fi) a při své práci nestíhají přečíst tu záplavu knih a povídek, která za rok vyjde. Když to letos Richard Podaný na předávání shrnoval, uvědomil jsem si, že bych musel číst přibližně dvě knížky denně, abych mohl říct, že jsem zvládl všechno. Navíc v mnoha případech dochází ke střetu zájmů, kdy spisovatel, překladatel, nakladatel, šéfredaktor přece nemůže hlasovat pro své věci, neb jest to neetické. Dělat takovou rozsáhlou akci jen ve svém osobním volnu prostě profesionálně nejde. Výsledkem je potom nespokojenost a znechucení, které vrcholí odchodem odborníků z Akademie, například v poslední době právě výše jmenovaného Richarda Podaného, nebo nakladatele Roberta Pilcha. Otázkou je, co dál. Buď budeme pokračovat v nastoupené cestě a budeme mít jakous takous (nemíním to pejorativně) Akademii, která bude stát na práci několika nadšenců, nebo se s tím musí něco udělat. Další otázkou je, jestli k tomu jsou chuť, síly a také peníze. Neboť, jak známo: Peníze jsou až na prvním místě.

Vlado Ríša

Ztráty

Po dlouhé a těžké nemoci zemřela

spisovatelka, publicistka

Martina Šrámková

*13. 10. 1967 – + 8.6.2011

Martina pracovala

jako novinářka

v mnoha časopi

sech a novinách,

naposledy psala

pro deník .cz.

Se svými povíd

kami se účastnila soutěží, stala se

Lady fantasy a v Ikarovi 2005 zís

kala 3. místo. Jako většina autorů

začala s kratšími texty, nejdříve

s klasickou fantasy, později napsala

několik science fiction i ryze fan

taskních příběhů. Za všechny jme

nujme povídky Jiskřivé víno, bílý

sníh (2004), Dluhy Pana kocoura

(2005), Dům hrůzy jezdí po vesnic

kých poutích (2005), Svět podle Ro

senfeldera (2006) či Jiný živočišný

druh (2009). V roce 2008 publiko

vala svou první knihu Mark Stone -

Krvavé arény. Další její knihou

byla Doba krkavců – 2009.

Odešla scifistka, spisovatelka,

kamarádka...

Trička XB-1

Chtěli byste mít tričko XB-1?

Není žádný problém.

Kvalitní bavlněná trička s motivy

obálek našeho časopisu si můžete

objednat na adrese tricka@caso

pisxb1.cz.

Vyberte si obálku, která se vám

nejvíc líbí, kromě dubnového čísla,

na které nemáme „tričková“ práva.

Barva triček pouze černá. Všechny

normální velikosti.

Chcete-li se podívat, jak vypadají,

jukněte na náš web:

(http://www.casopisxb1.cz/)

Cena 470 Kč včetně poštovného.

Magazin F&SF skončil

Zdá se, že současná doba nepřeje

jakémukoli periodiku, jež spoléhá

pouze na text, ať už jakéhokoli cha

rakteru. Po nedávném zrušení časo

pisu Ikarie a následně i sloven

ské Fantázie s velkou lítostí

oznamujeme rovněž konec vy

dávání české edice The Maga

zine of Fantasy & Science Fic

tion. Redakce magazínu děkuje

všem čtenářům za jejich věr

nost a podporu. Doufejme, že

i v budoucnu čtenář fantastiky

najde na českém trhu kvalitní

fantastiku, ačkoli se zdá, že jí va

lem ubývá.

Ceny Nebula

Letošní ceny organizace Science

Fiction and Fantasy Writers of Ame

rica byly uděleny 21. května ve

Washingtonu DC během Nebula

Awards víkendu.

Román

Blackout/All Clear, Connie Willis

(Spectra)

Novela

„The Lady Who Plucked Red Flow

ers beneath the Queen’s Window“,

Rachel Swirsky (Subterranean

Summer ’10)

Dlouhá povídka

„That Leviathan, Whom Thou Hast

Made“, Eric James Stone (Analog

9/10)

Krátká povídka (remíza)

„How Interesting: A Tiny Man“,

Harlan Ellison® (Realms of Fan

tasy 2/10)

„Ponies“, Kij Johnson (Tor.com

1/17/10)

Ray Bradbury Award

(cena pro nejlepší dramatickou

tvorbu)

Inception (č. Počátek)

Andre Norton Award

(cena pro nejlepší román pro

mládež)

I Shall Wear Midnight, Terry

Pratchett (Gollancz; HarperCollins;

č. chystá Talpress v září 2011)

Spisovatel

Richard Šusta

se oženil

11. 6. v 11.06 hodin se v Praze oženil

učitel a sci-fi spisovatel Richard

Šusta, autor knih Ztroskotaný čas,

Vlákna hyperčasu, Dotek nulačasu,

Narka... Jeho ženou se stala

Eva Mitisková.

Blahopřejeme.


Adele se každé ráno chystá na cestu do práce jako válečník do

bitvy. Napřed se pomodlí, jak ke křesťanskému pánubohu svých irských předků, tak k orišům svých afrických předků – k těm druhým má o něco dál, ale pracuje na tom. Pak následuje bylinková koupel, ve které nechybí sušená čekanka a pimentovník, je to směs, kterou dostala od prodavačky v místním bylinkářství. (Nijak zvlášť španělsky neumí, ale na tom taky pracuje. Slovo pro dnešek je suerte.) Pak, když voní zhruba jako káva a dýňový koláč, začne vrstvit brnění: plaketu svatého Kryštofa, kterou jí poslala její matka jako ochranu na cestách. Sponu do vlasů, kterou měla na sobě, když se rozešla s Larrym, což považuje za nejlepší rozhodnutí svého života. Když to vypadá na obzvlášť nebezpečný den, bere si i kalhotky, ve kterých prožila svůj první samonavozený postlarryovský orgasmus. Po tom všem praní po veřejných prádelnách jsou trošku odrbané, ale víceméně v pořádku. (Teď už je pere v ruce, v Perwollu, a suší ve vodorovné poloze.)

Pak se vydává na cestu do práce. Na bicyklu už nejezdí, i když

ho pořád má. Sousedka odvedle si zlomila ruku, když jí za jízdy z ničeho nic upadlo přední kolo. Mohlo to být cokoliv. Blbá náhoda. Ale stejně.

A tak Adele vyráží. Když je hezky, máchá rukama a užívá si

sluníčka, když prší, pere se s tím dementním deštníkem. (Pod střechou už ho zásadně neotevírá.) A dává si pozor na lidi, kteří nejsou tak dobře chránění. Na lásku jsou třeba dva, ale na pořádnej průser ti stačí srážka s jedním blbcem, jak se tam u nich říká. A vida, vida, ušla sotva tři bloky a najednou hrozná rána a země se třese a houkají autoalarmy a lidi ječí a začínají utíkat. Vyvalí se dým plný palčivého ozonu a pachuti špinavé krve. Když Adele dojde na roh, nervózní a připravená utéct, uvidí Franklinské kyvadlo, malinkatý vláček, který část své krátké trasy překonává nad zemí, jak leží rozvalené přes celou Atlantic Avenue jako vyplavená hliníková velryba. Vykolejilo, spadlo z výšky deseti metrů a nejspíš zabilo všechny uvnitř, pod ním a poblíž.

Adele jde pomáhat, to se rozumí, ale i když společně s dalšími

milosrdnými samaritány vytahuje z trosek nehybná těla a sténající raněné, stejně si nemůže pomoct – cítí, že jimi tak nějak pohrdá. Ten vztek je jenom zástěrka, je jednodušší mít vztek než si zoufat nad rozdrcenými údy, zmarněnými životy. Taky se trochu stydí, ale drží se radši vzteku, protože ten je lepší štít.

Mělo je to napadnout. Pravděpodobnost, že ten vlak vykolejí,

se blížila nule. Takže to byla jenom otázka času.

* * *

Dala si to dohromady díky sousedovi (tomu přes chodbu), dávno

před tím, než si šílení matematici stačili přechroustat svoje rovnice.

„Sleduj,“ vyzval ji a položil před ni na konferenční stolek lí

cem dolů balíček karet. (V hrnečcích na stolku měli kafe s poctivou kapkou Bailey’s. Byl to docela bezva chlap, takže se Adele nestyděla nabídnout mu něco takového.) Zamíchal je s profesionální rychlostí, jen se míhaly před očima, sejmul, znovu zamíchal, pak celý balíček vzal a rozložil před ní do vějíře, pořád lícem dolů. „Vytáhni si kartu.“

Adele si vytáhla. Žolíka.

„Jenom dva na balíček,“ řekl, zamíchal a znovu rozprostřel vě

jíř. „Vytáhni si další.“

Udělala to a dostala dalšího žolíka.

„Náhoda,“ nedala se přesvědčit. (Bylo to před pár měsíci,

tehdy o tom ještě pochybovala.)

Zavrtěl hlavou a odložil karty. Z kapsy vylovil dvě kostky. (Byl

dost bezva na to, aby ho pozvala dál, ale úplně normální tedy roz

hodně nebyl.) „Mrkni na tohle,“ řekl a hodil je na stolek. Dvě jed

ničky. Sebral je, zatřásl jimi v hrsti, znova hodil. Další dvě jed

ničky. Třetím hodem padly dvě šestky, Adele na ně vítězoslavně

ukázala prstem. Ale čtvrtý hod byly zase dvě jedničky.

„Nejsou cinknutý, pokud tě to napadlo,“ ubezpečil ji. „Nemají

zatížený hrany nebo tak. Mám je z večerky tady v ulici, z hromady

krámů, co tam ten dědula vyhazoval, aby měl víc místa na regály

s jídlem. Jsou úplně nový, byly ještě zabalený.“

„Třeba jsou prostě vadný,“ zvažovala Adele.

„Ale s těma kartama nic není. A s tvejma prstama taky ne.“

Naklonil se k ní, pohled měl soustředěný navzdory příjemné

mlze, o kterou se postaralo Bailey’s. „Dvě jedničky třikrát ze čtyř

hodů? A čtvrtý dvě šestky. To by se nemělo stát ani s cinknutejma

kostkama. A teď koukej na tohle.“

Palec volné ruky pečlivě zabalil do dlaně a stiskl zbylými prsty.

Pak hodil kostky znovu, tentokrát šestkrát. Tak jako tak padly dva

krát dvě jedničky, ale došlo i na zbylá čísla. Čtyřky a trojky

a dvojky a pětky. Dvě šestky jenom jednou.

„Hele, to je ale hovadina,“ řekla Adele.

„Jo. Ale funguje to.“

Měl pravdu. A tak se Adele rozhodla načíst si něco o bozích

štěstěny a snažit se nerozbíjet zrcadla. A podívat se, jestli nenajde

v tom zarostlém trávníku za barákem čtyřlístek. (Prodávají je

v čínské čtvrti, ale doneslo se jí, že jsou falešné.) Za posledních

pár měsíců ten trávník pročesávala několikrát, jednou celé hodiny.

Zatím nic, ale optimismus ji neopouští.

* * *

Takhle se zbláznil jenom New York. Yonkers? V pořádku. Jer

sey? Totéž. Long Island? No, pořád je to Long Island. Ale od vý

chodního New Yorku dál už je všechno v pořádku.

První si téhle nesrovnalosti všimly zpravodajské relace, ale ve

městě do toho pořádně šláply až církve. Některé čekaly na konec

věků posledních tisíc let, takže jim Adele ani nemohla mít za zlé,

že je to tak rozvášnilo. Měla jim ovšem za zlé, jak to lidem serví

rovaly. Na světě by se určitě našla větší „semeniště hříchu“. Dillí

je zaplavené chudinou, Moskvu si rozebrali mafiáni, Bangkok je

ráj pedofilů. Slyšela, že na severozápadním pobřeží zbylo pár

měst, kde se po západu slunce pořád střílí na černochy. Ale

všichni nenávidí New York.

A to se tu nedějí jen špatné věci. Museli pozastavit státní loterii

– během jednoho týdne vyhrálo tolik lidí, že ji to položilo. Knicks

se dostali do finále a Mets vyhráli pohár. Spoustě lidí s rakovinou

začalo být z ničeho nic lépe a pár nešťastníků s plně rozvinutým

AIDS přestalo vykazovat jakékoliv známky choroby. (Pořádají se

teď nové zájezdy. Dvoupodlažní autobusy nacpané nemocnými

a postiženými. Adele se snaží přesvědčit sebe samu, že jsou to jen

další turisté.)

Nejhorší jsou přespolní misionáři. Prakticky denně se jí připle

tou do cesty, vrazí jí pod nos nějakou svatou knihu v miniaturním

3XB-1

Nenulové pravděpodobnosti

(NON-ZERO PROBABILITIES)

N. K. Jemisinová vydání a ptají se, jestli už je spasená. Čím dál tím lépe je dokáže poznat na dálku, užvaněné ostrůvky narušující plynulý tok řeky chodníku, tváře jim září vnitřním jasem, který by si žádný soudný domorodec nedovolil stavit na odiv bez tří piv v sobě a tučné výplaty v kapse. Támhle zrovna jeden stojí, skoro pod žebříkem od lešení. Pitomec, udělá dva kroky dozadu a zdvojnásobí se pravděpodobnost, že ho srazí autobus. (Načež ten autobus začne hořet.)

Ve chvíli, kdy si ho všimne, všimne si i on jí, poďobaná tvář se

rozšklebí v širokém úsměvu. Připomene jí slepé čolky, co mají na kůži místa citlivá na světlo. Tenhle je citlivý na nespasené. Adele zahne doprava, aby obešla lešení, ale on se jí znovu širokým úkrokem postaví do cesty. Zahne vlevo, on sebou hodí stejným směrem.

Zastaví se, povzdechne si. „Co?“

„Přijala jste už...“

„Jsem katolička. Máme to od narození, víte?“

Shovívavý úsměv. „To přece neznamená, že bychom si ne

mohli promluvit, nebo ne?“

„Nemám čas.“ Pokusí se o kličku, doufá, že ho překvapí. Ko

píruje její pohyb jako zkušený fotbalový obránce.

„Tak vám aspoň dám tohle,“ prohlásí a vtiskne jí něco do ruky.

Není to pidibible, je to větší. Leták. „Ten pamětihodný den nastane 8. srpna.“

Teprve teď Adele zpozorní. Osmý srpen. 8. 8. – podle Číňanů

šťastný den. Má ho v kalendáři označený jako vhodný na takové věci jako půjčit si auto nebo vyrazit do Ikey.

„Stadion Yankees,“ upřesní. „Připojte se k nám. Budeme se

modlit, aby se město zase napravilo.“

„Jasně, když myslíte,“ řekne a konečně kolem něj proklouzne.

(Ve skutečnosti ji nechal jít. Věděl, že už se chytila.)

Leták si přečte, teprve když se vymotá z centra, protože ulice

v něm jsou úzké a těsné, a tak musí mít oči na stopkách. Je horko, všichni mají puštěnou klimatizaci. A málokdo ty věci přišroubovává, jak se patří.

„MODLITBA ZA DUŠI MĚSTA,“ hlásá leták, a Adele to ku

podivu začíná zajímat. Na letáku stojí, že přes pět set tisíc New - yorčanů přislíbilo dostavit se toho dne na shromáždění a spojit síly ve společné modlitbě. Tyhle věci teď mají sílu, pomyslí si. Jedna laborka v Princetonu – nedávno ji obnovili a uvolnili další zdroje na výzkum – to vědecky dokázala. Jestli to znamená, že nám někdo tam nahoře naslouchá, nebo že lidské mozkové vlny ovlivňují chod věcí, jak tvrdí vědci, to neví. A je jí to jedno.

Mohla bych zase jezdit vlakem, napadne ji.

Mohla by se vysmát příštímu pátku třináctého.

Mohla by... a tady jí myšlenky zaškobrtnou, protože na tohle

se normálně snaží nemyslet, ale už je to nějakou dobu a beztak nikdy nebyla úplně spořádané katolické děvče. Takže by možná, jenom možná, mohla zase zkusit s někým chodit.

Zatímco se jí tohle honí hlavou, prochází parkem. Obejde ob

rovský, přeplněný trávník, na kterém se čile míhají černé děti, líně opalují bílí dospělí a křižuje ho pár snědých dědulů s vozíky naloženými italskou zmrzlinou. I když si na tyhle věci obvykle dává pozor, leták ji rozptýlil, takže si nevšimne, jak poblíž zastavil jeden ze zmrzlinářů a španělsky nadává, jelikož mu kolečko uvízlo v měkké hlíně.

Tím se dostal přímo do dráhy rozběhnutého chlapce, který

očima sleduje klesající frisbee – s drzostí městským dětem vlastní předpokládal, že až tam dorazí, vozík už bude dávno někde jinde. Místo toho do vozíku v plné rychlosti vrazí, což konečně upoutá Adelinu pozornost. Příliš pozdě si ale uvědomí, že se ocitla v epicentru jednoho z těch zničujících řetězců náhod, které uvidíte jenom v groteskách a přeměněném městě. V chaplinovském sledu

naprosto nepravděpodobných událostí se vozík překotí a do trávy

z něj vypadnou vaničky pestrobarevné zmrzliny. Kluk vozík s ak

robatickou přesností přeskočí, naprosto náhodou, a oběma no

hama dopadne na jednu z vaniček. Je to taková rána, až z vaničky

vyletí obsah jako střela. Borůvkovo-kokosovo-červený projektil

se řítí Adele přímo do obličeje, tak rychle, že ani nemá čas vy

křiknout. Bude to dobrota. A nejspíš ji ještě srazí pod kola blíží

cích se bicyklů.

V poslední chvíli do letící hmoty narazí frisbee a změní její

směr. Ledová chuť ovoce se rozprskne po holých zádech řady opa

lujících se lenochů. Radost z toho nemají.

Adele se po tom úniku jen o vlásek podlomí kolena. Ztěžka

dosedne na trávník, srdce jí tluče jako o život, zatímco pocákaní

spoluobčané piští, zmrzlinář se přesvědčuje, jestli je chlapec v po

řádku, a holubi se začínají houfovat.

Náhodou se podívá na zem. Roste tam čtyřlístek, stačí natáh

nout ruku.

Nakonec vyrazí k domovu. Za rohem baráku uvidí na popelnici

černou kočku. Má rozbitou hlavu a někdo se ji pokusil upálit. Za

doufá, že už byla mrtvá, a přidá do kroku.

* * *

Adele má na požárním schodišti zahrádku. V jednom truhlíku

roste lilek a bylinky – do toho přesadila čtyřlístek. V dalším jsou

papriky a květiny. A v tom velkém rajčata a unavený kadeřávek,

který zahubí, když ho bude dál otrhávat tímhle tempem. (Ale má

pro něj slabost.) Náhodou se to letos rozhodla všechno vysázet,

a byla to šťastná náhoda, protože co se věci změnily, pro velkoob

chody je složitější dovážet do města jídlo a ceny vystřelily nahoru.

Na farmářském trhu, kam chodila o nedělích, si zahrádkáři začali

vyměňovat plody svého domácího snažení, takže utrhne dva

drobné, tmavě fialové lilky a hrst ostrých papriček. Dala by si čer

stvé ovoce. Maliny, nejspíš.

Cestou ven zaklepe na sousedovy dveře. Když otevře, vypadá

překvapeně, ale zároveň má radost, že ji vidí. Přijde jí, že taky

možná čeká na svoje štěstí. Rychle to promyslí a pak mu podá je

den lilek. Kouká na něj dost zaraženě. (Není ten typ, co by jedl

lilek.)

„Pak se tu zastavím a ukážu ti, co se z něj dá uvařit,“ slíbí. A on

se zazubí.

Na trhu vymění ostré papričky za sladké maliny a lilek za dva

řapíky pozdní rebarbory. Chtěla by slyšet i nějaké novinky, a tak

chvíli pobude a prohodí pár slov s každým, kdo si sedne poblíž.

Lidé teď mluví mnohem víc než dřív. Je to fajn.

A každý, každý, s kým se dá do řeči, se chystá na tu modlitbu.

„Chodím na dialýzu,“ pronese stařenka usazená pod rozkvet

lým stromem. „Vždycky, když mě k té věci připojí, umírám stra

chy. Dialýza vás teď může zabít, víte?“

To mohla vždycky, nechá si pro sebe Adele.

„Pracuju na Wall Street,“ prohodí další žena. Mluví úsečně

a svírá tašku s čerstvými rybami, jako by nesla zlato. Vlastně ho

skoro nese, ryby jsou teď drahé. Na náhrdelníku se jí kývá přívěsek

s drobným egyptským skarabem. „Kvantitativní analýza rizik.

Všechny modely jsou teď v loji. Jako jediné nás nevyrazili, když

se sesypal hypoteční trh, a teď tohle.“ Taky se bude modlit. „I když

jsem v podstatě ateista. To je fuk, hlavně když to pomůže, ne?“

Adele zjistí, že takových je jich spousta, všichni unavení z těch

každodenních rituálů, všichni vystrašení, že je nakonec neprav

děpodobnost stejně dostane.

Vrátí se zpátky domů, natrhá trochu bazalky a odnese ji na

proti. Soused vypadá trochu nervózně. Neviděla, že by měl kdy

v bytě takhle naklizeno, koupelna je ještě zřetelně cítit Savem.

4 XB-1


Snaží se nesmát a předvádí, jak se loupe a krájí lilek, jak se solí, aby se z něj dostaly toxiny („víš, je příbuzný s rulíkem“), a jak se restuje s bazalkou na olivovém oleji. Snaží se vypadat, že to na něj udělalo dojem, ale vidí na něm, že normálně jí zeleninu leda propasírovanou přes prase.

Pak se usadí a ona mu řekne o té modlitbě. Pokrčí rameny.

„Půjdeš tam?“ dotírá na něj.

„Ne.“

„Proč ne? Mohlo by to pomoct.“

„Možná. Možná se mi ale líbí, jak je to teď.“

To jí vyrazí dech. „Hele, minulej tejden vykolejil vlak.“ Dvacet

mrtvých. Od té doby se v noci budí zalitá studeným potem, v uších jí znějí výkřiky.

„To se mohlo stát kdykoliv,“ odpoví a ona překvapeně zamrká,

protože je to pravda. Oficiální stanovisko je, že někdo, nejspíš drážní dělník, zapomněl na kolejích hasák, hned u elektrických rozvodů. Pravděpodobnost, že se hasák do rozvodů trefí a způsobí zkrat a následný výbuch, byla jedna k milionu. Ale ne nula.

„Ale... ale...“ Snaží se mu připomenout další hrůzy, co se staly.

Úniky plynu. Záplavy. Zřícený dům v Harlemu. Smrtelné napadení kachnou. Pár bytů v jejich domě se vyprázdnilo, protože spousta lidí to prostě nezvládá. Její sousedka – ta se zlomenou rukou – se stěhuje koncem měsíce. Do Seattlu. Mají tam lepší cyklostezky.

„Věci se serou,“ řekne jí na to. „Dělo se to dřív a stává se to

i teď. Někdy víc, někdy míň.“ Pokrčí rameny. „Ale serou se pořád, ne?“

Adele se nad tím zamyslí. Přemýšlí dlouho.

Zahrají si karty, dokonce si dají i trochu vína, a Adele si ho do

bírá kvůli přesušenému kuřeti. Líbí se jí, že se tak snaží. A ještě víc se jí líbí, že nemusí myslet na to, jak strašně byla osamělá.

A tak se přesunou k němu do ložnice a je jim trochu trapně

a ona se stydí, protože už je to nějaký pátek a člověk prostě vyjde ze cviku, a on je trochu nešikovný, nejspíš protože pochytil nějaké zlozvyky z porna, ale nakonec to zvládnou. Použijí kondom. Než si ho nasadí, pro štěstí na něj plivne. Z pelesti visí přívěsek s králičí packou, který pohladí, než se zase začne věnovat jí. Přísahal, že je v pořádku, a ona bere prášky, ale... no. Věci se serou.

Zavře oči a na chvíli si dovolí zapomenout.

* * *

Té modlitby jsou plné zprávy. Kulminuje to následující týden.

Mediální kašpárci na obrazovce spekulují, že nějaký efekt by to mít mělo, když se zúčastní dost lidí a budou vyzařovat „pozitivní energii“. Dávají si pozor, aby nepoužívali terminologii žádné konkrétní církve, přece jen – pořád je to New York. Po celém městě se plánují další setkání pro ty, kdo se nechtějí shromáždit pod evangelickou zástavou. Pojízdné sukkótové stánky vyrazily do ulic, i když se tenhle svátek slaví úplně jindy, prostě aby daly lidem vědět, že i v jedné ze synagog se bude něco dít. Brooklynem se nedá projít, Adele na každém rohu staví nějaký svědek Jehovův. Pro Humanistické ateisty pořádají kdesi ‚konstruktivní vizualizaci‘. Ne všichni věří, že je spasí Bůh nebo snad bohové. Ale svět teď takhle prostě funguje, a všichni to chápou. Když to, že si držíte palec, může ovlivnit hod kostkou, proč by nemohlo fungovat něco většího? Na držení palců není samo o sobě nic zvláštního. „Nosí to štěstí“ jenom proto, že tomu lidé věří. Když je přimějete, aby věřili v něco jiného, bude to fungovat taky.

Akorát že...

Adele prochází kolem botanické zahrady, kde zrovna probíhají

přípravy na velký šintoistický svátek. Zastaví se a sleduje, jak vztyčují elegantní červenou bránu.

Pořád se bojí metra. Pořád je stejně skeptická, takže si stran

souseda nedělá nijak velké naděje, ale stejně... je vážně fajn. Její

rána se pořád točí kolem rituální očisty a cestou do práce se pořád

vyhýbá nebezpečným místům – ale upřímně, jak moc se to liší od

toho, co dělávala dřív? Předtím to bylo namalovat se a učesat a dá

vat pozor na zloděje. Chodí teď víc pěšky než dřív, shodila pět

kilo. A ví, jak se jmenují její sousedé.

Rozhlédne se a všimne si, že kolem je pár dalších zevlounů,

i oni sledují vztyčování brány. Rychlá výměna pohledů, pár jich

kývne, pár se usměje, pár si jí nevšímá a stočí pohled jinam. Ani

se jich nemusí ptát, jestli se chystají na některý z těch obřadů, vidí

na nich, že nikam nepůjdou. Někdo reaguje na strach tím, že utíká

do bezpečí, snaží se věci změnit, chce to mít pod kontrolou. Zby

tek se se změnami smíří a dál si žije svoje životy.

„Slečno?“ Poplašeně se ohlédne, stojí tam mladík a natahuje

k ní ruku se známým letákem. Není tak vlezlý jako ten chlapík

v centru, hned jak si leták vezme, přesune se dál. MODLITBA

ZA DUŠI MĚSTA je už zítra. Kyvadlové autobusy („Obzvlášť

požehnané!“) budou svážet lidi ze všech koutů města.

POTŘEBUJEME VAŠI VÍRU, stojí na konci letáku.

Adele se usměje. Opatrně leták skládá, její prsty se rozvzpo

mínají na dovednosti z dětství – a už je hotovo.

Vytáhne svatého Kryštofa, políbí ho a zastrčí do složeného

ocasu, aby svůj výtvor jaksepatří vyvážila.

Pak vlaštovku vypustí a ona letí a letí a letí, zmenšuje se na

své nemožně dlouhé cestě, až nakonec zmizí v jasně modré ob

loze.

Poprvé vydáno v online magazínu Clarkesworld

v září 2009

Přeložil Mikuláš Bryan

5XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

N. K. JEMISINOVÁ

Ačkoli se Nora rozhodla publikovat pod jménem

N. K. Jemisin, z něhož nelze na první pohled uhodnout

pohlaví autora, u nás má v tomto ohledu tahle nadějná

Afroameričanka (nar. 1972) díky přechylování smůlu.

Žije v newyorském Brooklynu a vedle spisovatelského

řemesla se zabývá psychologickým poradenstvím.

Povídka „Nenulové pravděpodobnosti“ byla nominována

na ceny Hugo a Nebula a je teprve její desátou vydanou

prací. Rozhodně v ní ale dokazuje, že si dokázala pod

manit náročné umění napsat krátký příběh se závidě -

níhodnou lehkostí. Do žánru vstoupila v roce 2004 a už

dnes si vydobyla poměrně slušnou pozornost, a to zvláš -

tě díky románovému fantasy debutu The Hundred

Thousand Kingdoms (Sto tisíc království, 2010), za

který si opět vysloužila nominaci na Huga a Nebulu.

Jeho hrdinka je ke svému překvapení jmenována dě -

dičkou trůnu, ovšem v rámci kruté vladařské rodiny to

pro ni může znamenat spíše trest smrti než požehnání.

Kniha zaznamenala okamžitý úspěch a byla v těsném

závěsu následována pokračováním Broken Kingdoms

(Rozvrácená království, 2010). Trilogii Inheritence

(Dědictví) zanedlouho uzavře připravovaný román The

Kingdoms of Gods (Království boží, 2011) a kdoví, zda

se série nedočká i českého vydání, v poslední době je

u nás o úspěšné fantasy z pera nováčků značný zájem. XB-1

Prolog

(rok 2234 n. l.)

Nejúchvatnější pohled v Africe je na majestátní Kili

mandžáro, nejvyšší horu kontinentu se špičkou pokrytou sněhem. Na jižních svazích byl zabit největší slon, který kdy žil, a můj lid věří, že na vrcholku přebývá bůh Enkai. Za jasného dne je z vrcholu hory vidět na vzdálenost více než sedmdesáti mil. Kilimandžáro bylo v minulosti domovem nejen Masajů, ale i zvířat, jejichž počet kdysi přesahoval milion kusů. Pod akáciemi žili vedle sebe sloni s nosorožci a buvoli, u napajedel číhali lvi a leopardi, aby zaútočili na nic netušící antilopy. A tam, kde svahy přecházely v roviny, stávaly naše manyaty.

Ale ty doby dávno minuly.

Zvířata už nejsou na Kilimandžáru žádná a lidí jenom pár.

Dnešní Masajové žijí na jiném Kilimandžáru, o němž mám za úkol vám vyprávět.

Všechno začalo roku 2122 našeho letopočtu. V té době se

na oběžné dráze Země začaly budovat pozemskému životu přizpůsobené eutopické světy. Rada Eutopie udělila právo osídlit sedmdesát tři z nich sedmdesáti třem skupinám, které usilovaly o vytvoření své vlastní kulturní Utopie. Ne všem kolonistům se dařilo tak dobře, jak doufali. Komunistický svět zbankrotoval, v muslimském vypukla krutá občanská válka a křesťanští fundamentalisté, místo aby zorali pole a zaseli obilí nebo požádali Zemi o podporu, čekali na Boží pomoc tak dlouho, až většina z nich pomřela hladem. Další světy se potýkaly s dalšími problémy. Některé je dokázaly překonat a pokračovaly ve svém vývoji dál, jiné těžkostem podlehly a byly opuštěny.

Jeden z nových světů zajímal můj lid víc než jiné. Byla to

Kirinyaga, jediná eutopická kolonie osídlená africkým kmenem Kikujů.

A protože Masajové obývali oblast Keni společně s Kikuji

po celá staletí, studovali jsme všechny aspekty společenského vývoje na jejich planetoidu, každý úspěch i neúspěch, abychom se poučili z jejich chyb.

Zpočátku, pod vedením muže jménem Koriba, převládaly

chyby a neúspěchy. Poté, co se Koriba vrátil do Keni, začal život na Kirinyaze fungovat lépe, ale obyvatelé časem zapomněli, že smyslem eutopických světů je vytvořit skutečnou kulturní Utopii. Kirinyaga oslavila již sto dvanácté výročí své existence a prosperuje velmi dobře, ovšem jako vazal africké Keni, nikoli jako nezávislý svět usilující o odstranění nespravedlnosti v keňské a kikujské společnosti.

Po mnoha letech, dokonce po celých desetiletích usilov -

ného snažení byl v roce 2234 n. l. eutopický svět konečně přidělen i mému lidu. Nový domov jsme se rozhodli pojmenovat podobně jako Kikujové, tedy podle hory, na níž žije náš bůh. Všeobecně se ví, že Kilimandžáro je velkolepější než hora Kirinyaga a náš Enkai je odjakživa považován za mocnějšího boha, než je kikujský Ngai.

Když jsme dostali příslušná povolení, navrhli jsme ve

spolupráci s terraformery reliéf nové země, vybrali zvířata

a ptáky, které bylo potřeba naklonovat, a rostliny, které měly

být zasety či vysazeny. A jak jsem zmínil už dříve, rozhodli

jsme se, že než se na Kilimandžáro přestěhujeme, důkladně

prostudujeme historii Kirinyagy, abychom se vyvarovali chyb

jejích obyvatel.

Nacházet omyly a snažit se je pochopit je součástí mé práce.

Jmenuji se David ole Saitoti, což znamená David, syn

Saitotiův, a jsem historik. Patřil jsem k těm několika málo li

dem, kteří dostali za úkol prostudovat podrobně vývoj

Kirinyagy, a protože jsem se jako jediný rozhodl na novém

planetoidu žít, byl jsem pověřen zaznamenáváním historie

nového Kilimandžára.

Už jenom osídlit prázdný svět je obrovský úkol. A proměnit

ho v masajskou Utopii je úkol ještě větší. Pravděpodobně si

nedokáži vést podrobný deník, ale pokud mi to čas dovolí, za

znamenám všechny důležité události.

Nevím přesně, jak bude vypadat naše Utopie, ale na základě

toho, z čeho jsme se poučili (zejména na případu Kirinyagy),

mohu říct následující: Tentokrát si budeme počínat správně.

1. Rozbřesk na Kilimandžáru

(2234 n. l.)

Kikujové se stali otroky svých tradic a to byla chyba, které

se rozhodně chceme vyhnout. Stejně jako se všem nemůže líbit

tentýž kabát, nemůže všem vyhovovat jeden způsob života.

Masajové jsou z národů na Zemi ten poslední, který by se

chtěl odcizit starým zvyklostem. Proto jsme na polovině Kili

mandžára vytvořili pastviny pro ty, kdo se rozhodli žít

tradičním pasteveckým způsobem.

Před příchodem Evropanů používaly téměř všechny africké

kmeny jako platidlo dobytek. Nevěsta měla cenu určitého

počtu krav, tomu, kdo se nějak provinil, udělil náčelník pokutu

také v kravách, a tak dále. Pro nás Masaje byl dobytek vždy

ještě důležitější, zejména pro elmoran, mladé válečníky, kteří

se živí převážně směsí krve a mléka. Tam, kde to naše

náboženství předepisovalo, jsme obětovali mladého býčka

nebo krávu, uvařili je a snědli, ale dobytek sloužil především

jako platidlo a zdroj krve a mléka.

Civilizovaní Masajové samozřejmě odhodili tradiční čer -

vené pokrývky a začali se místo nich oblékat do kalhot, košil

a obleků, vlasy si přestali barvit červeným okrem, kopí

vyměnili za aktovky a stáda prodali za peníze. Ale pořád to

byli Masajové, jejichž potřebám bychom měli vyjít vstříc.

Na tradicionalisty čekaly manyaty, na ostatní města. Vzniklo

i několik farem západního stylu, protože i když se řada Masajů

chce živit výhradně mlékem, krví a masem svého dobytka,

někteří si zvykli na modernější stravu.

Máme pět měst. Proč zrovna pět? Na tohle téma jsem četl

řadu spekulací. Někdo si myslí, že Masajové považují pětku

za mystické číslo, jiní tvrdí, že jsme měst chtěli vybudovat

Kilimandžáro: Bajka o Utopii

(KILIMANJARO: A FABLE OF UTOPIA)

Mike Resnick


větší počet, ale už jsme na ně nedostali peníze. Dokonce se objevil i názor jednoho rádoby učence, který tvrdil, že umíme počítat jenom do pěti, protože máme pět prstů. (Zřejmě mu ušlo, že se Masajové rodí se dvěma rukama; nebo má možná sám jenom jednu a předpokládá, že ostatní jsou na tom stejně.)

Pravda je velmi prostá. Masajové se dělí do pěti kmenů.

Jsou to il-makesen, il-laiser, il-molelian, il-taarrosero a il-ikumai a pro každý z nich vzniklo jedno město. To ale samozřejmě neznamená, že by se příslušníci určitého klanu nesměli stěhovat a byli nuceni bydlet jenom ve svém městě.

Náš nový svět potřebujeme zalidnit a přistěhovalci jsou

velmi vítáni. Ale protože nechceme, aby lidé po nastěhování zjistili, že tohle není ta správná Utopie podle jejich představ, organizují se pro všechny zájemce-imigranty informační kurzy. V nich se seznámí se všemi již existujícími i předvídatelnými aspekty života na Kilimandžáru, aby zbytečně nedocházelo k nečekaným situacím.

Součástí kurzu je i holografický dokument o prvních dvaceti

letech kirinyagské historie; vlastně jde o rekonstrukci událostí, protože na Kirinyaze platil zákaz všech moderních vymožeností včetně fotoaparátů. Je z něj zřejmé, že i ty nejlepší úmysly se mohou zvrtnout, a naši lidé by měli pochopit, že zákony a pravidla u nás nevznikají v idealizovaném vakuu, ale snažíme se v nich zohlednit chyby, kterých se dopustila jiná společnost.

Jsme si jisti, že Kilimandžáro se stane světem, který naplní

utopické přísliby, a proto jsme se už teď rozhodli stanovit určitá pravidla, kdo se k nám bude moci přistěhovat, až budou osí - dleny dosud neobydlené pastviny a města. Vytvoření těchto pravidel se stalo prvním důležitým úkolem pro Radu starších.

Když nám Rada Eutopie udělila povolení k vytvoření Kili

mandžára, naznačila, že je žádoucí, aby se na novém planetoidu rozvíjela demokracie. Snad k tomu jednou dojde, ale pouze v případě, že se takové uspořádání vyvine samo z masajské tradice, podle které soudí všechny spory a rozepře kmenová rada starších. Lokální problémy budou spadat do kompetence místních rad a problematiku osídlení, tedy záležitost, která se týká celého nového světa, bude řešit nejvyšší rada, v níž jsou po jednom zastoupeni starší ze všech pěti měst a dva z pasteveckých manyat.

První otázka, která byla Radě starších přednesena, zněla:

Kdo bude oprávněn získat přistěhovalecký status, až bude náš nový svět osídlen z padesáti procent?

Odpověď byla jednoduchá: Jde o masajský svět, povolení

tudíž dostanou pouze Masajové.

Následovala obtížnější otázka: Koho lze považovat za

Masaje?

Tradiční Masajové se starali o svůj dobytek a žili

v chatrčích v manyatách, ale dnes, ve třiadvacátém století po Kristu, se mezi populací udrželo sotva dvacet procent tradicionalistů. Většina Masajů se přestěhovala do velkých měst, například do Nairobi, Dar Es Salaamu, Naivaši a Dodomy a prokřížila se – je tohle to správné slovo? – i kdyby ne, je nejpřesnější, přestože Rada by nejspíš dala přednost například výrazu „smísili se“ s příslušníky kmenů Kikuju, Luo, Nandi, Zanake a dalších.

Rada o této otázce diskutovala čtyři dny a rozhodla, že

Masajem je každý, komu koluje v žilách polovina masajské krve.

V tom okamžiku jsme zjistili, že v Utopii nepůjde vyřešit

žádný problém jednoduše.

Joshua ole Saibull, který pracoval na Zemi jako advokát

a jehož matka byla Indka, namítl, že takové rozlišovací měřítko

způsobí budoucím generacím velké problémy.

Na otázku, proč by to tak mělo být, odpověděl:

„Já sám jsem poloviční Masaj. Otec mé manželky byl

Rendill a její matka Masajka. Oba jsme tedy polovičními

Masaji a to bude platit i pro naše děti. Ale,“ pokračoval,

„pokud měl kterýkoli z mých předků v průběhu předchozích

tisíciletí dítě se ženou, která nebyla Masajkou – a neza -

pomeňte, že naši předkové loupili cizí ženy při nájezdech na

Kikuje a jiné kmeny – ukázaly by testy DNA, že jsem

Masajem méně než z padesáti procent; řekněme pouze ze

čtyřiceti devíti nebo ze čtyřiceti pěti, ale rozhodně nejsem

poloviční Masaj. Jsem tady a má manželka také. Vím, že nám

nikdo neupírá právo být občany Kilimandžára. Ale co mé děti

a vnoučata? Ty také nedosáhnou požadovaných padesáti pro

cent a může se stát, že jednoho dne bude na Kilimandžáru víc

lidí, než dokáže pojmout. Budete v takové situaci požadovat,

aby moje děti opustily planetoid?“

Rada starších odpověděla, že nic takového samozřejmě

požadovat nebude.

„Ani v případě, že moje děti budou Masaji jenom ze

čtyřiceti procent?“ vyptával se tvrdošíjně Joshua.

Ani v takovém případě, ujistili ho.

„To je od vás velmi ohleduplné,“ kývl Joshua, jako by

mluvil s porotou (svým způsobem vlastně o porotu šlo). „Ale

co když se objeví nějaký zájemce, který by chtěl na Kili

mandžáru žít, a bude také Masajem ze čtyřiceti osmi procent?

Odmítnete ho? Upřete mu právo žít v masajském světě, i když

jste to dovolili mým čtyřicetiprocentním dětem?“

Rada starších přemítala a ještě nedospěla k odpovědi na

Joshuovu otázku a už se objevil další problém.

„Jmenuji se Kella Jimo,“ představil se dotyčný. „Než jsem

přiletěl na Kilimandžáro, žil jsem v severním pohraničí Keni.

Ale pak přišlo dlouhé sucho a mně pomřel dobytek a vyschly

studny.“ Počkal, až se utiší šepot a šum. „Ano, patřím ke kmeni

Samburu, ale přesto tvrdím, že mám stejné právo být na Kili

mandžáru jako kdokoli z vás, protože Samburové a Masajové

tvořili kdysi jeden kmen. Stejně jako Masajové i my jsme

mluvili jazykem maa, uctívali boha Enkai a v žilách nám

koluje tatáž krev. Provedete-li u kohokoli z nás, Samburů, testy

DNA, zjistíte, že jsme čistokrevní Masajové, rozhodně

čistokrevnější než například tady Joshua ole Saibull a spousta

lidí, kteří žijí ve městech Keni a Tanzánie a smísili se s jinými

kmeny. Trvám na tom, aby podle vašeho vlastního zákona měli

Samburové stejné právo obývat Kilimandžáro jako Masajové.“

I nad tímhle problémem členové Rady starších stále

hloubají.

Někdo by mohl považovat záležitosti tohoto druhu za

časované bomby, které by mohly zemi za několik let ohrozit,

ale v současné době jsou bezvýznamné. Máme svět, který

potřebujeme osídlit, a máme mnohem naléhavější problémy,

které je třeba vyřešit.

Jedním z těch nejpalčivějších je ekonomika. Obyvatelé měst

používají peníze, pastevci dobytek. Má-li mezi těmito dvěma

skupinami začít fungovat obchod, musí Rada starších stanovit

cenu jedné krávy. Od pastevců nelze čekat, že by šetřili nebo

investovali peníze, obyvatelé měst zase nemají místo, kde

ustájit dobytek, i kdyby o něj nakrásně stáli. A protože ne -

7XB-1


chceme nikoho nutit ke způsobu života, který mu není příjemný, musíme najít způsob jak vyhovět oběma stranám.

Úkolem historika není jenom zaznamenávat historii, ale také

se z ní učit. A já jsem zjistil, že ať stanoví Rada jakoukoli cenu, bude se městským obyvatelům zdát vždy moc vysoká a pastevcům příliš nízká.

Nějakou chvíli bude trvat, než skončí vzájemné obviňování,

Rada pak definitivně stanovíurčitou cenu a obě strany s ní budou souhlasit, protože neexistuje vyšší orgán, ke kterému by bylo možné se odvolat. A z cesty k naší Utopii zmizí další překážka.

Dál je tady otázka jazyka. Když onen Samburu prohlásil, že

lidé jeho kmene mluvili jazykem maa stejně jako my, měl do určité míry pravdu. Jenomže víc než devadesát pět procent Masajů dnes mluví svahilštinou, z níž se stala lingua francaobyvatel východní Afriky, a devadesát procent angličtinou, která byla v určitých obdobích oficiálním jazykem Keni a v obchodě a diplomacii stále platí za hlavní dorozumívací řeč.

Jaký jazyk máme používat? Pokud se přikloníme k tradici,

tedy k jazyku maa, nebude nám rozumět nikdo z vnějšího světa. Zvolíme-li angličtinu, budeme používat řeč svých někdejších nepřátel. A vybereme-li si svahilštinu, nebude to ani náš rodný jazyk, ani jazyk Rady Eutopie, ani jazyk, který by na Zemi používala početně významná skupina obyvatel. Jde o další věc, kterou jsme nepředvídali a kterou budeme muset brzy vyřešit. Většina našich lidí zná všechny tři jazyky, a problém tedy nejspíš vyřešíme tak, že ho budeme ignorovat. Hovoříte-li s někým řečí, kterou znáte vy i on, je vám oběma jedno, o jakou řeč jde. A když vám váš protějšek nerozumí, radí selský rozum vyzkoušet jiný jazyk a pokračovat tak dlouho, dokud nenatrefíte na ten, v němž se dokážete domluvit.

Prožíváme opravdu vzrušující dobu. Nesnáze, se kterými

se potýkáme, jsou jenom potíže růstu a myslím, že jich máme méně než ostatní eutopické světy. Mým úkolem je uchovávat naši historii a dalším, stejně důležitým, je pomáhat lidem poučit se z chyb světů, které neuspěly.

Pochopil jsem i to, že Kirinyaga (a vedle ní i mnoho dalších

světů) se příliš spoléhala na domnělou moudrost jediného člověka, kterým byl v případě Kirinyagy Koriba. To se na Kili - mandžáru nestane. Každý občan má co nabídnout a od našich starších bylo by pošetilé schopností jednotlivců nevyužít.

Z Masajů například vzešla řada nejlepších lékařů jižní

Afriky a několik se jich rozhodlo žít na Kilimandžáru a pracovat v některé z pěti moderních nemocnic, které jsme zřídili v pěti kilimandžárských městech. Na Kirinyaze si mysleli, že si mundumugové, kmenoví šamani, dokážou poradit s každou nemocí, ale u nás bude o pacienta pečovat zkušený odborník.

Po staletí jsme žili v souladu s přírodou, a tak jsme na Kili -

mandžáru vytvořili dva velké přírodní parky a naplnili je klony dávno vyhynulých hrochů, nosorožců i různých býložravců a vysadili takové množství jejich přirozených nepřátel – lvů, leopardů a hyen – aby se nepřemnožili, neo - hrozili rovnováhu v parku a zároveň aby nedocházelo k jejich nadměrnému úbytku. Parky jsou obehnané elektrickými ploty, takže z nich nemohou utéct ani dravci, ani býložravci a škodit pastevcům.

Patrně nejdůležitější věc, kterou jsme zatím udělali pro

zlepšení kvality života, je vyhubení much. Pastevecké chýše se staví z kravského hnoje a ten v minulosti lákal miliony much, které přenášely řadu nemocí, obtěžovaly svou

dotěrností, kladly vajíčka dětem do očí a řadu jich oslepily.

Ale naši chemici napjali síly a náš planetoid je teď bez jediné

mouchy.

Už teď se k nám ze Země přestěhovala spousta lidí a během

dalších dvou dnů bude dokončeno poslední město, jezera, řeky,

pastviny a manyaty. Na pastvinách stojí dokonce i malý

kostelík se štíhlou věží pro ty, kdo přestoupili na křesťanství.

Slovy technické pracovní čety, která buduje náš nový svět,

bude za pouhých osmačtyřicet hodin možné „zahájit v nové

Utopii ostrý provoz“.

Nemohu se dočkat.

2. Svítání na Kilimandžáru

(2235 n. l.)

Žádostí o povolení k imigraci je tolik, že jsem přehodnotil

svůj původní názor, a myslím, že „čistokrevnost“ nových

zájemců bude nutné prověřovat dříve než za deset let.

Města jsou z poloviny naplněna, situace v manyatách se

odhaduje obtížněji. Stávajícím pastevcům jsme dali k dispozici

všechny pastviny a jejich stáda teď okupují celou plochu

vymezenou pláním. Doufám, že nevzniknou problémy, až

přibudou další milovníci tradičního způsobu života, se kterými

se budou muset o půdu podělit.

Prvních osm měsíců proběhlo víceméně hladce. Objevilo

se sice pár sporů o půdu, ale protože jí máme stále dost, vše

se rychle vyřešilo. Jak jsem předpokládal, dohady ohledně

stanovení ceny jednoho kusu dobytka se táhly donekonečna,

ale obě strany nakonec přijaly rozhodnutí Rady starších.

Vynořily se i problémy, které nikdo nepředvídal. Jedním

z nich bylo stanovení směnného kurzu šilinku. Šilink jsme zvo

lili jako svou měnu proto, že se užívá v Keni i v Tanzanii.

Narazili jsme ale na nečekané těžkosti: keňský šilink je tvrdší

měna než tanzanský, a tak ve chvíli, kdy Rada rozhodla, že

cena jedné krávy bude sedm set šilinků, začali pastevci odmítat

tanzanskou měnu a chtěli dostávat zaplaceno pouze v keňské.

Rada tedy došla k závěru, že nový svět potřebuje novou

měnu, a tak vznikl kilimandžárský šilink. Ale protože nemáme

s finanční ekonomikou dostatečné zkušenosti, objevil se další

problém: peníze není možné vydat jen tak, protože by měly

pouze hodnotu papíru, na kterém jsou vytištěny. Měna musí

být podložena zlatem, stříbrem nebo jinou měnou.

Protože nejčastěji přicházíme do styku s keňskou měnou,

rozhodli jsme se vázat náš šilink na keňský, a tak si každý nový

obyvatel mohl směnit ve stanoveném kurzu keňské šilinky za

kilimandžárské. Zdálo se to velmi jednoduché.

Jenže pak sklouzla keňská ekonomika do recese a hodnota

keňského šilinku, který byl vázaný na britskou libru, klesla

zhruba na polovinu oproti původní hodnotě, od níž jsme odvo

zovali náš šilink. Brzy to došlo tak daleko, že se několik našich

městských obyvatel vrátilo z návštěvy příbuzných v Keni

s obrovským množstvím znehodnocených keňských šilinků,

my jsme museli devalvovat vlastní měnu a najednou jsme zjis

tili, že naše ekonomika je v ještě hlubší recesi než keňská.

Oznámili jsme tedy, že se cena jednoho kusu dobytka bude

denně měnit. Pastevci se báli, že se je budeme snažit ošidit

a obyvatelům měst bylo zase proti mysli, že hodnota naší

měny závisí na finančních operacích země, kterou jsme

opustili.

8 XB-1


Nakonec jsme problém vyřešili z toho prostého důvodu, že nebylo možné přežívat jenom na barterové ekonomice, v níž neměli obyvatelé měst co nabídnout pastevcům a pastevci mohli městským lidem nabídnout jenom dobytek.

Bylo to obtížné a došlo k několika nepříjemným situacím, ale učili jsme se rychle a v době, kdy píšu tyto řádky, se už ekonomika pomalu zotavuje. To je skvělé, protože se neustále vynořují další drobné problémy. S některými jsme počítali a byli na ně připraveni, jiné se objevily nečekaně a vyžadovaly netradiční přístup.

Například problém s „ole“.

Jak už jsem zmínil, „ole“ znamená „syn“. Mezi typická masajská jména patří mé vlastní, tj. David ole Saitoti (David, syn Saitotiův), nebo jméno našeho nejlepšího právníka Joshuy ole Saibulla (Joshuy, syna Saibullova).

Pro porovnání uvádím jméno své sestry, Joshuovy man - želky a manželky mého souseda. Jsou to Esiankiki, Malai ka a Ledama.

Vidíte nějaký rozdíl?

Ledama ho viděla a vznesla k Radě starších stížnost.

„Když jsme žili v Africe, zacházelo se se ženami dlouhá staletí jako s podřadnými lidmi,“ začala svou řeč. „Ženy obstarávaly téměř všechnu fyzickou práci, zatímco muži chránili stáda před lvy a leopardy. Nám ženám práce zůstala i dlouho poté, co už nežili žádní lvi a leopardi, před nimiž by bylo třeba někoho chránit. Svá práva jsme začaly prosazovat, až když jsme se přestěhovali do Nairobi, Mombasy a dalších měst, a nakonec jsme dosáhly rovnoprávnosti.“

„Rovnoprávnost máte stále,“ opáčil jménem Rady Robert ole Meeli. „O co ti vlastně jde?“

„Nemáme rovnoprávnost,“ odpověděla důrazně Ledama.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Robert. „Můžete vykonávat stej - ná zaměstnání jako muži; a ženy i muži dostávají za stejnou práci stejný plat. Neexistuje firma, která by ženy odmítla zaměstnat. Takže se ptám znovu: O co ti vlastně jde?“

„Nemáme rovnoprávnost ve jménech,“ odporovala Ledama.

„Nemáte rovnoprávnost ve jménech?“ opakoval zmateně Robert.

„Ty jsi Robert, syn Meeliův,“ kývla směrem k němu Ledama, „ale já jsem jenom Ledama.“

„Chtěla bys snad být Ledama ole Koyati?“ zeptal se Robert a ostatní starší se začali pochechtávat.

„Ne, to bych nechtěla, protože nejsem ničí syn. Ale proč bych nemohla být Ledama, dcera Koyatiho?“

„To by znamenalo porušení tisícileté tradice,“ zavrtěl hlavou Robert.

„Pak tedy přiznejte, že nás ani po tisících letech nepovažujete za rovnocenné,“ odsekla Ledama. „Je snad Kilimandžáro Utopií jenom pro muže?“

Rada se radila necelou půlhodinu (bylo to jedno z nej kratších zasedání) a rozhodla, že počínaje oním dnem o sobě může Ledama mluvit jako o dceři Koyatiho. Problém byl vyřešen.

Ale jenom na čtyřiadvacet hodin.

Další den předstoupila před Radu se svou stížností Ashina, dcera Lemasolaie.

„Proč si mám říkat ,dcera Lemasolaie‘?“ zeptala se nespokojeně.

„Copak není Lemasolai tvým otcem?“ oplatil jí otázkou Robert.

9XB-1


„To je.“

„Tím je vše jasné.“

„To tedy není,“ zavrtěla hlavou. „Nepotvrdili jste snad

včera, že obě pohlaví jsou si na Kilimandžáru rovna?“

„Jistě,“ zamračil se Robert a snažil se odhadnout, kam

Ashina míří.

„Má matka se jmenovala Kibibi,“ pokračovala Ashina.

„Proč je můj otec důležitější než matka?“

„Nic takového jsme přece neřekli,“ odpověděl Robert.

„Pak bych se tedy měla jmenovat Ashina, dcera Kibibi.“

Tentokrát to trvalo jenom deset minut, než Rada dospěla

k závěru.

„Tím je věc uzavřena,“ pronesl Robert ole Meeli. „Jestli

přijde zítra někdo s tím, že si chce dát jméno po otci i po matce

zároveň, osobně ho odvezu do parku a tam ho předhodím...“

„Nebo ji!“ vskočila mu do řeči Ashina.

„Nebo ji,“ přikývl Robert, „předhodím lvům.“

Pro Roberta ole Meeliho to byly dva těžké dny, řekl bych

dokonce ponižující, ale na jejich sklonku měly naše ženy jis

totu, že jsou nade vši pochybnost rovnoprávnými občankami

Kilimandžára.

To ale platilo jenom do dalšího týdne, kdy před Radu

starších znovu předstoupila Ledama a dožadovala se

vysvětlení, proč nejsou v Radě zastoupeny ženy.

Šlo o mnohem zásadnější porušení tradic než v předchozích

případech, ale Ledama oponovala jakékoli námitce tvr

došíjným opakováním své otázky: Je Kilimandžáro Utopií pro

všechny obyvatele, nebo jenom pro mužskou polovinu?

Nakonec se Rada rozhodla zvýšit počet členů ze sedmi na

třináct. Šest nově přijatých členů budou ženy, po jedné

z každého města a šestá bude zastupovat manyaty.

To je téměř stejný počet, namítla Ledama. Ve vládním

orgánu bude pořád o jednoho muže víc než žen.

Počet členů Rady musí být lichý, abychom se vyhnuli

nerozhodným výsledkům při hlasování, vysvětloval Robert.

Tak ať je tím lichým členem žena, domáhala se Ledama.

To by nebylo spravedlivé vůči mužům, následovala odpověď.

Muži s námi nespravedlivě zacházeli celá staletí, ohradila

se Ledama, tohle by pro nás byla zasloužená satisfakce.

Nejsem zodpovědný za to, co snad prováděl můj praprapra

děd, opáčil Robert, a nemíním sjednávat nápravu za jeho hříchy.

Ledama se přela dál, ale v otázce lichého člena zůstala Rada

neoblomná. V dalším týdnu už tedy v Radě zasedlo třináct lidí

– sedm mužů a šest žen.

O den později opustila Roberta ole Meeliho manželka

a odešla žít mezi pastevce.

3. Časné ráno na Kilimandžáru

(2236 n. l.)

Když se ozvalo zaklepání na dveře, seděl jsem ve své

kanceláři a pročítal poznámky v počítači. Nemám sekretářku

ani žádnou recepční, tak jsem prostě zvolal „Vstupte!“

Dveře zůstaly zavřené, a tak jsem se zvedl, přešel přes

kancelář a otevřel je. Stál jsem tváří v tvář vysokému

hubenému chlapci. Odhadoval jsem ho na dvanáct třináct let.

Na první pohled pocházel z pastevecké rodiny – přes ramena

měl přehozenou tradiční červenou přikrývku a v ruce kopí.

Byl bosý, vlasy měl pečlivě spletené a vypadal, že by

potřeboval přibrat nejméně deset kilo.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho anglicky. „Neslyšel jsi, že jsem

říkal, abys šel dál?“

„Jsi David ole Saitoti?“ odpověděl v jazyce maa, aniž reago

val na mou otázku.

„Jsem,“ přešel jsem také do jazyka maa. „Půjdeš dovnitř?“

Nakoukl do kanceláře a pozorně ji obhlížel, jako by čekal,

že tam na něj číhají nějací démoni. Proto zřejmě nevešel, když

jsem ho před chvílí vyzval. Teprve když se přesvědčil, že tam

žádní zlí duchové nejsou, konečně pokývl a překročil práh. Za

ujal tradiční postoj pastevců – opřel se o kopí s jednou nohou

na podlaze a s druhou ohnutou a s chodidlem zapřeným o holeň.

„Posaď se,“ vyzval jsem ho. Sám jsem si sedl na židli za

stolem, která se vznášela pár desítek centimetrů nad zemí,

a změnil její tvar tak, abych se v ní pohodlně uvelebil.

„Nevěřím židlím, které plují vzduchem,“ odpověděl.

„Sedám jenom na třínohé stoličky, jaké máme v manyatě

mých rodičů.“

„Tak to budeš muset zůstat stát,“ pokrčil jsem rameny. „Jak

se jmenuješ?“

„Mawenzi ole Porola,“ odpověděl.

Musel si všimnout mého překvapení. Setkat se s Masajem,

který nemá západní jméno, je velmi vzácné.

„Můj otec, který mi dal jméno, nezapomněl na staré tradice,“

řekl Mawenzi s pýchou v hlase. „A doufám, že ani ty jsi na ně

nezapomněl, jinak bych vážil cestu nadarmo.“ Odmlčel se.

„Bylo těžké najít tě v četných ulicích a budovách města.“

„Proč jsi ke mně vážil tak dlouhou cestu?“ zeptal jsem se.

„Jsi historik, nebo snad ne?“

„Jsem.“

„Pak jsi mužem, se kterým potřebuji mluvit.“

„Jestli máš nějaké problémy s někým ze své třídy...,“ začal

jsem.

„Nechodím do žádné třídy,“ přerušil mě povýšeně. „Jsem

pravý Masaj.“

„Téměř každý na Kilimandžáru je pravý Masaj,“ odpověděl

jsem. „To ale neznamená, že musí zůstat nevzdělaný.“

„Nepřišel jsem za tebou, abys mě poučoval. Přišel jsem si

pro odpověď.“

„Nemůžu ti slíbit, že ti dám jedno, aniž bych ti poskytl

i druhé,“ řekl jsem a otočil se k počítači. „To, co hledáš, možná

najdeš někde jinde.“

„Ne!“ téměř vykřikl.

Podíval jsem se na něj, ale neřekl ani slovo.

„Potřebuji mluvit s tebou!“ vyhrkl po chvíli.

„Člověk nedostane vždycky to, co chce, natož to, co

potřebuje,“ odpověděl jsem. „Nepřeju si, abys se mnou mluvil

takovým tónem.“

Chvíli mlčel. Zjevně bojoval sám se sebou. Nakonec se jeho

tělo trochu uvolnilo.

„Omlouvám se za svou domýšlivost,“ kývl.

„Tak vidíš,“ usmál jsem se, „i Masaj se dokáže omluvit

a svět se kvůli tomu nezboří.“

„Ty jsi velmi zvláštní Masaj,“ opáčil Mawenzi.

„A ty zase velmi ustaraný. Řekneš mi, co ti dělá starosti?“

Kývl: „Můj otec – můj skutečný otec – je



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.