načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/06 - redakce XB-1

XB-1 2011/06

Elektronická kniha: XB-1 2011/06
Autor: redakce XB-1

- Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6648-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Beth Bernobichová:  Zlatá chobotnice

Poul Anderson:  Epilog

Domácí povídky

Josef Pecinovský: Věrozvěst z Pompejí

Dana Rusková:  Bleskojem

Julie Nováková:  Zaťukej na dvířka fantazie

Publicistika

Františka Vrbenská:  Slavcon vzkříšený

Františka Vrbenská:  Kroniky karmínových kamenů

Ivan Adamovič:  Život s pocitem úžasu 4

Aleš Smutný: Zázračný svět Marvelu

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fandománie

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/05 XB-1 2015/05
 (e-book)
XB-1 2014/08 XB-1 2014/08
 (e-book)
XB-1 2016/12 XB-1 2016/12
 (e-book)
XB-1 2011/09 XB-1 2011/09
 (e-book)
XB-1 2013/06 XB-1 2013/06
 (e-book)
XB-1 2017/12 XB-1 2017/12
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NĚKTERÉ DVEŘE MAJÍ ZŮSTAT NAVŽDY ZAVŘENY

OTCEM

AUTORA JE

STEPHEN

KING

www.comicscentrum.cz



XB-1

Ceny Akademie

SF, F a H

2010

Šestnáctý ročník Cen Akademie science

fiction, fantasy a hororu se uzavřel pře

dávacím ceremoniálem, jenž proběhl

14. 5.na mezinárodním veletrhu Svět

knihy v Praze.

Jako obvykle ho moderovali Eva

Decastelo a Richard Klíčník. Bylo roz

dáno celkem patnáct Sfing, jedné sošky

se vzdal Martin Šust (nejlep ší redaktor)

ve prospěch Ivana Adamoviče, který

smutnil, že v kategorii Nejlepší teoretic

ký text dostali společně s kolegou jen

jednu a tu celkem pochopitelně

„uchvátil“ Tomáš Pospiszyl.

Redakce XB-1 získala hned tři sošky,

i když u Martina Šusta s jeho rozsáhlými

aktivitami nám asi úplně celá nepatří.

Cena za dlouholetou práci pro SF

Vlado Ríša

Kniha roku

Paolo Bacigalupi: Čerpadlo 6 (Albatros

Media – Plus)

Nejlepší SF

Paolo Bacigalupi: Čerpadlo 6 (Albatros

Media – Plus)

Nejlepší fantasy a horor

Robert Holdstock: Avilion (Polaris)

Nejlepší původní česká nebo sloven

ská kniha

Jan Poláček: Spěšný vlak Ch.24.12.

(Argo)

Nejlepší původní česká nebo sloven

ská povídka

Vilma Kadlečková: Lunapark Luna

(Hvězdy české sci-fi)

Nejlepší teoretický text

Ivan Adamovič – Tomáš Pospiszyl

(eds.): Planeta Eden – Svět zítřka v soci

alistickém Československu 1948 –1978

(Arbor vitae societas)

Nejlepší povídková sbírka

Paolo Bacigalupi: Čerpadlo 6 (Albatros

media – Plus)

Nejlepší antologie

Ivan Adamovič (ed.): Vládcové vesmíru

(Albatros Media – Plus)

Nejlepší časopis nebo internetové

médium

Pevnost

Nejlepší nakladatelství

Laser-books

Nejlepší editor/redaktor

Martin Šust

Nejlepší (domácí) výtvarník

Michal Ivan

Nejlepší překladatel

Richard Podaný

Nadějný nováček/počin roku/zvláštní

cena

Vlado Ríša a redakce XB 1 – za zacho

vání časopisu

Fantázia skončila

Prvé tohtoročné číslo časopisu Fantázia,

v celkovom počítaní číslo 54, sa stalo

zároveň aj jeho posledným. Radi by sme

všetkých upozornili, že internetová

stránka Fantazia.sk funguje ďalej a rov

nako na ňu naviazaná facebooková

stránka Fantázie.

Klub Julese Vernea

a Klub 451

o

Fahrenheita

vyhlašují XXIII. ročník

SOUTĚŽE O NEJLEPŠÍ

FANTASY 2011

Zaslané příspěvky musí splňovat podmín

ku, že jde o fantasy – nechceme pohádky

pro děti, ani SF (jedině se silnými prvky

fantasy), ani mystické horory o stěhování

duší. Počet draků, čarodějů, magických

mečů, bojovníků, magie ani unesených

princezen není omezen. Můžete napsat

temnou fantasy, kde pro samou magii není

vidět ani na krok, můžete napsat humor

nou fantasy, můžete napsat další pokračo

vání Conanových dobrodružství – fantazie

má dveře dokořán. Příběh by však měl

obsahovat prvky iracionálna, jak už je to

ve fantasy zvykem.

Příspěvky zasílejte psané čitelně strojem

nebo vytištěné z počítače ve dvou kopi

ích, rozsah libovolný - od jediné věty po

kufr naditý rukopisy. Zaslané práce

nesmějí být jinde publikovány ani

zaslány do jiné literární soutěže. Soutěže

se nemohou zúčastnit autoři, kteří již

vydali knihu nebo vlastní sbírku

povídek.

Pořadatelé soutěže mají právo na jedno

jejich zveřejnění v publikacích Klubu

Julese Vernea Praha nebo

451 stupňů Fahrenheita Košice nebo

budou otištěny v časopise Pevnost.

Poroty zasedají v Praze a v Košicích

a vyberou užší kruh nominovaných auto

rů na vítěze. Již jenom tato nominace

dává právo být pasován na rytíře Řádu

fantasy s titulem Lady nebo Sir. Vítěz

bude vybrán z rytířů Řádu fantasy

a obdrží titul Nositel meče a skutečný

meč. Výsledky soutěže budou oznámeny

na Fénixconu 2011 v Brně.

Své příspěvky posílejte nejpozději do

31.8.2011 (pozor, změna termínu

uzávěrky) na adresu Egon Čierny,

Matěchova 14, 140 00 Praha 4.

Kdo si hraje, nezlobí.

Nedávno jsem se sešel s kamarádem, který hrozně rád používá přísloví aúsloví. Bavili jsme se o počítačových hrách a on mě uzemnil uvedeným titulkem. Říkal, že děti jsou hodnější, neotravujou, jen člověk musí mít doma víc počítačů, aby se k němu alespoň někdy dostal. Prostě, máme děkovat za počítače, neboť jinak by s těmi parchanty nebylo k vydržení. Abych ho pozlobil, vzpomněl jsem si na několik zpráv, kterými strašily bulvární televize, když reportéři vykládali, že ten a ten zabiják si vzal příklad z té či oné počítačové hry, a kdyby se takové hry nevydávaly, že by na světě bylo líp. Byla to zajímavá debata a přítel se rozohňoval víc a víc. Abych ho alespoň trochu zklidnil, uznal jsem, že třeba takový druhý Zaklínač (moc se mi ta hra líbí), asi neinspiruje mladistvé zabijáky, aby se vrhali po našich politicích s tasenými meči a nevrhali po nich ohnivá kouzla, i když ti by si to asi docela zasloužili za to, co předvádějí. Když nepočítám bezduché střílečky, tak většina her rozvíjí logické a strategické myšlení, nebo třeba trénuje postřeh a určitým způsobem učí lidi návyky, ke kterým by se jinak nedostali. Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem přivedl na letiště kamaráda, který si chtěl zkusit jestli by se dokázal naučit pilotovat letadlo. Odletěl s instruktorem, a když se vrátili, ptal se ho onen učitel létání, jestli už někdy létal, že mu to docela šlo. Kamarád se usmál a pravil, že toho na počítači nalétal docela dost. Postarší instruktor nad tím jen zavrtěl hlavou a víc to nekomentoval. Když to vezmu kolem a kolem, ono přísloví asi bude mít pravdu, když k němu přidáme ještě jedno: Nic se nesmí přehánět.

Vlado Ríša

p.s. Všimli jste si také, že v počítačových hrách převažují takové, které jsou vytvořené na základě sci-fi nebo fantasy? Je jich, podle mě, dokonce víc, než SF filmů, a že těch je dost a dost.

2


Poprvé jsem se s Breandanem Reid ó Cuilinnem setkala na

dvoře svého otce v Cill Cannigu za jednoho jasného pozdně listopadového dne. Bylo mi sedmnáct, byla jsem královskou princeznou a dědičkou trůnu Éireannu. On byl, jak jsem věděla z hlášení sestavených královskou policií, synem venkovského aristokrata, bylo mu třicet let a měl doktorát Awvelinské univer - zity z fyziky a filozofie.

Ani jednou si mě nevšiml.

Aby bylo jasno – byl zde, aby učinil dojem na mého otce,

krále, spolu s mnoha astrology, vědci a poradci, ze kterých se v oněch dnech sestával královský dvůr, nikoliv na mladou dívku sledující to vše ze stínů v pozadí. Ale teď přeskakuji od jednoho k druhému. Řeknu vám, co se ten den stalo.

Byl konec listopadu, jak už jsem se zmínila. Všichni jsme se

shromáždili v nejmenší z audienčních síní mého otce, té, ve které rád pořádal takovéto ukázky. (Majordomus ji označoval jako Ostatní vědecká bádání atd.) Slunce zářilo dovnitř vysokými obdélníkovými okny. Ranní přeháňka zanechala na sklech rozsypané kapky, které na šedivou mramorovou podlahu vrhaly stovky duhových pablesků. Tři strany místnosti lemovalo zvýšené pódium s několika zapuštěnými výklenky. Posadila jsem se na své obvyklé místo do středního výklenku, který mi poskytoval nejlepší výhled jak na mého otce, tak na ó Cuilinna.

„Povězte mi,“ zeptal se můj otec, „co chcete objevit?“

Breandan ó Cuilinn – omluvte mě, doktor ó Cuilinn – odvětil:

„To zatím nedokážu říct. Mohu pouze podat zprávu o tom, čeho jsem prozatím dosáhl.“

Staří astrologové, kteří sloužili už mému dědovi a pradědovi

od poloviny století, přikývli. Rozpoznali hru o čas bez ohledu na to, jakou na sebe právě vzala podobu. „Tak tak,“ zamumlal jeden ze starců bezzubými dásněmi. „Můžeme do tabulek zanést měsíc i všechny hvězdy na nebesích, ale drobné rozdíly se na - jdou i mezi těmi nejučenějšími věštci z oblaků.“

Dvorní vědci a čaromatematikové, jejichž filozofie náležely

ke starým i moderním školám, jen pokrčili rameny a dál přísně hleděli na podivný stroj, který ó Cuilinn dovezl s sebou a který nyní spočíval na velkém otlučeném pracovním stole, jejž dal majordomus patrně přinést z palácových skladů.

Doktor ó Cuilinn nebyl bohatý člověk. Přijel zapůjčeným

vozem, neměl sluhy ani asistenty a pět velkých beden do konzultační síně přemístil sám pomocí kárky. Stejně tak stroj nejspíš i sám sestavil. To by vysvětlovalo olejovou skvrnu na rukávu jeho redingotu a zaprášená kolena na kalhotách.

Stroj samotný se leskl na stole v celé své mosazné a stříbrné

nádheře. Byl velký asi jako lidský trup a měl tvar chobotnice – zářící skleněné trubice se svíjely kolem masivní středové koule. Středy trubic vedly dráty jako černé žíly. Další dráty se kroutily po stole a připojovaly zařízení k bedně s bateriemi, ležící na podlaze.

Samotné typy kovů, bez ohledu na jejich krásu, byly pravdě -

podobně zvoleny kvůli svým vlastnostem, pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na původní dopis tohoto muže. Přístroj navíc vyžadoval velké množství elektřiny. Ale k čemu byly ty podivné knoflíky a číselníky?

Nacvičeným gestem vytáhl ó Cuilinn z kapsy malý kovový

hranol. Byl jen několik palců dlouhý, vyrobený z jakéhosi matně

stříbřitého materiálu. Přitiskl prst na bok těla chobotnice. Část

přední strany se odsunula – jako kdyby chobotnice otevřela ústa

v jakémsi obdélníkovém zívnutí. Dovnitř ó Cuilinn položil

kovový hranol. Ústa se opět zavřela. Tentokrát jsem si všimla

tenkých linek označujících jejich okraje.

„Co je to za kov?“ zeptal se můj otec.

„Slitina železa a chromu, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl

ó Cuilinn. „Ukazuje se, že není tak reaktivní jako čisté železo.“

Pokud pochyboval o schopnostech mého otce porozumět

odpovědi, nedal to nijak najevo. Jedna otázka ale vedla k palbě

dalších, tentokrát od dvorních vědců. Ty baterie – co jsou zač

a jaký náboj vytvářejí? Využívá jeho zařízení čistě jen elektřinu?

Pokud ano, jakou roli hrají ty skleněné trubice? Upravený

Leclancheův článek, vysvětlil ó Cuilinn. Chlorid amonný smí -

chaný s pálenou sádrou utěsněný v zinkovém pouzdru, přičemž

každý vytvářel napětí 1,5 voltu. Vedl korespondenci s kolek

tivem vědců ze Švédska a Holendské říše týkající se dobíjitel

ných baterií s niklovými a kadmiovými elektrodami v roztoku

hydroxidu draselného. Ano, výsledky by s jejich pomocí určitě

byly mnohem spolehlivější. Ale také dražší. (Zde rádci zamum

lali něco o tom, že tihle lidé z výzkumu vždycky požadují víc

peněz.) Co se týká úlohy baterií, slouží čistě ke spuštění ne -

zbytných reakcí. Raději by nerozebíral další podrobnosti, dokud

Vaše Veličenstvo a pánové nebudou mít příležitost vidět přístroj

v chodu.

S tím se ó Cuilinn odvrátil od svého obecenstva a začal ma

nipulovat s vypínači a číselníky rozmístěnými podél spodního

okraje stroje. Vědci a matematikové ztichli a upřeně ho sledovali.

Astrologové tak uchváceni nebyli a jeden stařec nepřestával

mumlat cosi o hvězdách a jejich vlivu na magnetické proudy

Země. Doktor ó Cuilinn je všechny ignoroval. Jeho dlouhé štíhlé

prsty se hbitě pohybovaly po tváři chobotnice. Postupně jsem si

začala uvědomovat slabé hučení v uších. Kůže na pažích mě

začala svědit. Právě ve chvíli, kdy jsem se natáhla, abych se

poškrábala, ozvalo se z přístroje hlasité prasknutí.

Obecenstvo zadrželo dech. Trhla jsem sebou, posléze jsem

se však napětím nemohla ani pohnout.

Vzduch v trubicích se vznítil křiklavými barvami, dráty uvnitř

zlatě zaplály. Ze zařízení se vyvalil dým a zavanul slabý pach

kouře, jako by někde v paláci udeřil blesk. Astrologové a ostatní

filozofové si do jednoho něco šeptali. Vědci se mračili. Můj otec

také, ale soustředěním.

Pouze ó Cuilinn působil nevzrušeně. Naklonil se dopředu

a dotkl se zařízení. Chobotnice znovu zívla. Napínala jsem oči

a nebyla si jistá, co mám v těch ústech spatřit.

Nespatřila jsem nic.

Vypukla další vlna mumlání, tentokrát hlasitější než předtím.

„Kam to zmizelo?“ zeptal se můj otec.

„Do budoucnosti,“ odpověděl doktor ó Cuilinn.

Po tomto prohlášení se rozhostilo rozpačité ticho.

O něco méně sebejistě než předtím ó Cuilinn prohlásil:

„Prosím o pochopení, že časový rámec zatím není kalibrovaný.

Není tak možné předvídat, kdy se objekt znovu objeví.“

„To znamená, že to může být kdekoliv,“ konstatoval jeden

z matematiků.

„Nebo kdykoliv,“ zavtipkoval jiný.

3XB-1

Zlatá chobotnice

(THE GOLDEN OCTOPUS)

Beth Bernobichová


Ozvala se salva smíchu a vzápětí uhasla. Můj otec prohlásil:

„Ve vaší žádosti se uvádí, že stojíte těsně před důkazem, že cestování časem je možné.“

„Už jsem to dokázal,“ odpověděl poněkud ostře ó Cuilinn.

Otec se usmál. Byl to laskavý úsměv, ale jeho neskrývané

sympatie dráždily syna venkovského doktora stejně jako otevřená nevíra ze strany vědců. Otočil zrudlou tvář tak, aby otci hleděl přímo do očí. „Dokázal jsem to,“ zopakoval. „Přestože nedokážu předvídat přesně, kam do budoucnosti můj stroj tyto objekty odešle. Ano, jsou tu jisté obtíže. Ale k tomu, abych je překonal, potřebuji peníze. Je to naivní prosba, Vaše Veličenstvo. Vím to. Ale přísahám, že toho nebudete litovat.“

Můj otec se na něj pevně zadíval, tentokrát beze stopy

laskavosti v obličeji. „Jaké využití pro takovýto stroj vidíte, doktore ó Cuilinne?“

„Podobné rozhodnutí není na mně, Vaše Veličenstvo. Ale kdy

byste se mě zeptal...“

„To jsem právě učinil, mladý muži.“

Breandan ó Cuilinn se zašklebil a potom sklonil hlavu. „Tak jste

učinil, Vaše Veličenstvo. Dobře tedy. Řekl bych, že možnosti využití jsou nekonečné, právě jako čas. Mohl byste poslat časem vpřed artefakty pro budoucí historiky. A pokud někdy provedeme cestu do budoucnosti, tak z toho jistě vyplývá i to, že ti v budoucnu budou mít prostředky, jak komunikovat s námi. Pomyslete na to, že hovoříte s budoucností a dostáváte odpovědi.“

Jeden z astrologů namítl: „Nemožné. Jestliže je budoucnost

neměnná, naši potomci nemohou zasahovat nabídkou pomoci v jakékoliv formě.“

„Jak neměnná?“ odvětil jeden z filozofů. „Pokud budoucnost

ještě nenastala, máme stále svobodu ji změnit.“

„Ale změna implikuje existenci...“

„Neimplikuje nic takového. Je možné změnit potenciál

člověka beze změny jeho situace...“

Vypukla hádka, hlasitější a pronikavější než předtím. Doktor

ó Cuilinn se zamračil. Můj otec potřásl hlavou, ale nevyvinul žádnou snahu o uklidnění debaty. Pokynul ó Cuilinnovi. Stáli asi půl tuctu kroků od mého výklenku. Stačil jeden pohled nahoru a mohl si mě všimnout, nebo aspoň mého matného obrysu. Jeho pozornost byla ale plně upřena na mého otce.

„Povězte mi po pravdě,“ obrátil se na něj můj otec, „jak si

myslíte, že prolomíte hradby času.“ A když se ó Cuilinn nadechl a chystal se spustit dlouhý proslov, zvedl ještě ruku. „Jednoduchými pojmy, prosím. Pletl jsem se trochu do vědy v mládí, ale nejsem žádný učenec.“

Breandan ó Cuilinn zčervenal a usmál se. „Podceňujete se,

Vaše Veličenstvo. Znám vaši pověst. Budiž tedy – můj výzkum a mé metody se odvíjejí od časových zlomů. Jedná se...“

„Já vím, co jsou časové zlomy. Většina učenců si myslí, že

jde o mýtus.“

„Nejde. Nebo by se dalo spíš povědět, že jsem objevil jisté his

torické dokumenty, které podporují jejich existenci. Podle mé teorie vytvářejí shluky kolem určitých událostí. Pokud mi poskytnete prostředky, mohu největší z těchto shluků zmapovat a použít je k odesílání předmětů vpřed. Samozřejmě bych potřeboval také zjemnit kalibrace, jak daleko do budoucnosti...“

Můj otec přikyvoval, ale neříkal nic. V tuto chvíli už hlučná

debata odumřela. Ukázka byla zjevně u konce. Můj otec ó Cuilinnovi řekl několik posledních slov, tak potichu, že se mi je nepodařilo zaslechnout, a potom i se svým dvorem odešel.

Ze svého výklenku jsem sledovala, jak ó Cuilinn rozebírá

stroj na části a balí je zpět do oněch pěti beden. I když jsem věděla, jak frustrovaně či rozezleně se musí cítit, pracoval beze spěchu, pečlivě zabalil každý předmět do papírového obalu

a v něm ho potom uložil do slámy a bavlny. Měl silné a obratné

ruce, v záři listopadového slunce působily bledě a krásně. Na

tvářích mu spočíval slabý ruměnec. Nyní, když jsem se mohla

soustředit pouze na něj, jsem ho mohla pečlivěji pozorovat. Měl

dlouhé a ladné končetiny. Také světlou kůži a jemné vlasy barvy

vybledlé slámy. Nebyl snad přímo pohledný, ale bylo příjemné

se na něj dívat. Uvažovala jsem, jestli má hodně milenek.

Pochybovala jsem o tom. Muž jako on – vědec – si v životě

mohl dovolit mít jen jednu posedlost a tou obvykle bývalo jeho

řemeslo, nikoliv žena.

Dokončil balení. Stále ještě nezaznamenal mou přítomnost,

tehdy jsem ale dávala přednost místům, kde si mě lidé běžně

nevšímali. Byl to trik, který mě naučila moje matka, když jsem

byla ještě malá. Nejprve se dívej, říkávala, a z toho se dozvíš, jak

se chovat.

Bedny mizely jedna po druhé z místnosti – bezpochyby se

vracely na onen pronajatý vůz. Doktor ó Cuilinn se naposledy vrátil

a přelétl zrakem prázdnou místnost, jako by kontroloval, jestli něco

nezapomněl. Na tvář mu dopadalo sluneční světlo, jeho výraz ale

bylo obtížné rozluštit. Deprimovaný? Nebo jen zamyšlený?

Dveře se s bouchnutím zavřely. Počítala jsem do deseti, než

jsem z výklenku vystoupila.

Od okamžiku, kdy ó Cuilinn započal se svou prezentací, uply -

nulo jen asi půl hodiny, a přesto se už slunce ponořilo pod spodní

okraj oken. Oheň zeslábl a ve vzduchu začala být cítit zima. Brzy

přijdou sluhové, aby zametli podlahu a přiložili. Brzy pro mě

pošle otec a zeptá se mě na mé dojmy. Přesto jsem tu stále

setrvávala. Pomalu jsem obcházela místnost a čenichala. Zápach

spáleniny odezněl, ale stopy po něm zůstaly. Čím blíže stolu

jsem byla, tím silnější pach to byl. Pocit mravenčení se vrátil,

jako by mě do ramen a do krku bodaly malé jehličky.

Fascinovaně jsem natáhla ruce několik palců nad desku stolu.

Tam, kde spočívala chobotnice, jsem vnímala příjemné teplo.

Jeho ukázka se velmi podobala vystoupení iluzionisty. V jed

nom okamžiku vidíte v jeho dlani jablko a v dalším už tam není.

Stěží důkaz vědeckého objevu.

Ale byl si tak jistý. A já jsem si jistá, že nelhal, i kdyby to zna

menalo jeho smrt.

A potom jsem si toho všimla – stínu na stole. Zřetelný tmavý

stín bez ohledu na slábnoucí odpolední světlo. Naklonila jsem

se blíž. Nebyl to stín, ale tenoučká vrstva popela na stolní desce.

Přesně v místě, kde byl ve stroji položený kovový hranol.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem se stínu dotkla špičkou

prstu. Na kůži mi přilnul povlak tvořený jemným práškem.

Ochutnala jsem ho. (Neuvážený pohyb – několik mých posled

ních předků bylo otráveno.)

Jemná drť na jazyku. Kyselá kovová chuť.

Rez?

Ne, ne jen rez – kovová tyčinka, ale zkorodovaná.

Velmi potichu jsem si smetla železné vločky do dlaně a se

vřela kolem nich prsty. Připadalo mi, jako bych v ruce svírala

budoucnost.

* * *

Uplynul rok a měsíc, než jsem doktora ó Cuilinna spatřila

znovu.

Můj otec schválil grant na jeho výzkum. Královská policie

čas od času zasílala zprávy o jeho práci, ty byly ale určeny přímo

pro mého otce. Můj vlastní čas v poslední době zcela zabraly

přípravy na formální představení Kongresu Éireannu. Vystoupila

jsem před ním už jednou, před pěti lety, když můj starší bratr

zemřel a můj otec mě jmenoval novou dědičkou – to ale byla

4 XB-1


symbolická záležitost. Nyní, když mi bylo osmnáct, skoro devatenáct, signalizovalo toto vyhlášení, že brzy nastoupím na své místo po otcově boku při vládě nad královstvím.

Toto dopoledne ovšem jedna z těchto zpráv ležela v balíku dokumentů, které mi předal otcův sekretář. Když jsem si přečetla jméno, zachvěla se ve mně vzpomínka. Až po chvíli jsem začala vnímat samotný obsah hlášení.

„Vzdal se svého postavení,“ řekla jsem nahlas. „Zajímalo by mě proč?“

„A kdo?“ zeptal se můj otec.

Seděli jsme u snídaně a oba horečnatě četli a připravovali se na další dlouhý den. V poslední době můj otec trávil víc času čtením než konzumací snídaně, což mi dělalo starosti, jeho tvář získala vyzáblý a vyčerpaný vzhled. Vypadal starší – mnohem starší – než na svých padesát sedm let. Člověk pod průsvitným závojem světlé pokožky mohl málem zahlédnout stín kostí.

Přežil tři děti a svou ženu. Je starší, než kolik mu je let.

Rychle jsem tu myšlenku odsunula stranou. „Doktor ó Cuilinn,“ řekla jsem v odpovědi na jeho otázku. „Ten muž, co vynalezl stroj času.“

„Téměř vynalezl,“ zamumlal otec. „Na cestě k takovému zařízení bylo a stále zůstává několik významných překážek.“

„Koroze materiálů?“ zkusila jsem.

„Krom jiného. Podle policie náš doktor vykazoval pomalý, ale pravidelný pokrok prvních šest měsíců. Později ovšem začali jeho laboratorní asistenti hlásit, že jen zametají podlahy, zatímco doktor ó Cuilinn si škrábe poznámky a vzorce do svého deníku.“

„Nasadil jsi na něj špehy.“

Otec odsunul své listiny a zadíval se na mě laskavýma očima. „Nasadil jsem špehy na všechny, má drahá. Je to nutné a ty to víš.“

Věděla jsem to. Pamatovala jsem si na pokusy o atentát od svého dětství, stejně jako na vyšetřování po smrti mé matky a mých bratrů, kdy se otec plížil po chodbách paláce a podezříval všechny rádce a dvořany z úkladů proti trůnu. Vyšetřování prokázalo, že šlo prostě jen o náhodnou infekci. Ale pokusy o atentát – ty byly skutečné.

„Zpět k doktoru ó Cuilinnovi,“ pokračoval otec. „Nesdělil žádný konkrétní důvod, proč ze své pozice odešel. Ale kdybych měl hádat, řekl bych, že věří, že je blízko objevu. Nechce být rušený.“

„Ale ta hlášení...“

„...jsou přesná, mohou ale popisovat jen jeho činnosti navenek. Ne jeho skryté myšlenky.“

Nebo jeho duši, pomyslela jsem si. Měla jsem možnost toho muže pozorovat sotva půl hodiny. Přesto na mě udělal dojem jako někdo, kdo se nevzdává příliš snadno. Vrátilo se mi slovo posedlý, spolu se záchvěvem zlé předtuchy. „Prodloužíš tedy jeho grant?“

„Možná. Někteří členové Kongresu věří, že takové zařízení by mohlo mít praktické použití, a moji učenci souhlasí s tím, že teorie doktora ó Cuilinna o časových zlomech je... věrohodná.“

Zrak se mu na chvíli obrátil do nitra, jako by sledoval nějakou scénu zcela odlišnou od tohoto projasněného snídaňového salonu, plného teplého žlutého plynového světla odrážejícího se od stříbrných podnosů a nádob s kávou. Dumal nad implikacemi existence časových zlomů? (Ze samotné té myšlenky mi běhal mráz po zádech.) Nebo možná vzpomínal na mou matku?

Poté se vzpamatoval: „Dost spekulací. Oba máme dnes dopoledne nabitý rozvrh. Dosnídáme a dáme se do práce.“

Bylo úterý. Den vyhrazený pro schůzky s delegacemi různých národů. Dnes se měl otec střetnout s pruským velvyslancem, neústupným agresivním mužem, který dobře odpovídal osob

5XB-1


nosti svého krále. Nečekala ho právě hodina radovánek. Pruské státy se snažily rozšířit své teritorium, a i když jejich aktivity neovlivňovaly Éireann přímo, ovlivňovaly našeho nejbližšího spojence – Frankonii.

Moje dopoledne bylo jednodušší. Krátká schůzka s nově jme

novaným zástupcem z Papežských držav. Další se skupinou núbijských učenců, kteří si přáli zorganizovat výměnný pobyt mezi jejich a našimi univerzitami. Potom mnohem delší sezení s velvyslancem z Tureckých států a trpělivé naslouchání, jak ambasador drmolí a tlumočník mi mumlá do ucha.

Zvony ohlásily další hodinu. Turecký velvyslanec i já jsme

se zvedli a prošli všemi formalitami rozloučení a odchodu. Byla to obzvlášť nudná hodina a pozdější události měly tento bezvýznamný moment vymazat z mé paměti, přesto ale pár obrazů a dojmů přetrvalo. Světle modré velvyslancovy oči, působící v bledém hnědém obličeji téměř strašidelně. Vysoký tón a uspá - vající kadence jeho hlasu. Jak nezřetelné vrásky a skvrny zrazovaly jeho jinak mladistvý vzhled. Vůně koriandru, růží a pačuli, která se kolem jeho osoby vznášela.

Jeden ze starších kurýrů odvedl ambasadora z místnosti.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Zůstávalo mi ještě pár okamžiků před dalším rozhovorem. Potřebovala jsem je. Hlava mě bolela. Svaly jsem měla napnuté, jak jsem se musela několik hodin bez přestání ovládat.

A potom se dveře otevřely dokořán.

Nejprve jsem to jen slyšela, hluboký šoupavý zvuk, který mi

pronikl až do morku kostí.

I když jsem pak otevřela oči, nedokázala jsem tak úplně

pochopit to, co vidím.

Nejednalo se o nenápadné boční dveře, používané kurýry

a služebnictvem. Ani o dveře běžné velikosti používané státními návštěvami, jakou byl například turecký velvyslanec. Ne, jednalo se o dveře používané pouze pro záležitosti státu. Obrovské. Všechny panely byly vyřezané z jediného stromu, dovezeného ze Vzdálenějšího amerického pobřeží. Byly zdobené jemným vzorkem a pokryté zlatými listy.

Do místnosti vešel starý muž ve tmavé livreji a ustoupil na

stranu.

Po něm následoval stříbrovlasý lord se stuhou a řetězem,

označujícím jeho úřad, na plášti černém jako havraní peří. Byl to lord Melville, nejstarší člen Rady mého otce. Sloužil nejprve jako důstojník a potom jako osobní rádce mého děda, když byl můj otec ještě mladý. Lord Melville byl starý, velmi starý. Řídké bílé vlasy mu zakrývaly lebku jako tenký závoj. Kráčel toporně, ale bradu měl zvednutou a ve světle modrých očích se mu leskly slzy.

Zastavil se šest stop ode mě. „Vaše Veličenstvo.“

„Co to říkáte?“ zašeptala jsem.

Lord Melville přede mnou poklekl a sklonil hlavu. „Má krá

lovno. Padla na mě nešťastná povinnost oznámit vám, že váš otec...“

Nic dalšího jsem už neslyšela, jen hučení v uších. Věděla jsem

ale, co chce říct. Můj otec byl mrtev. Nemožné, vykřikoval hlas ve mně. Ještě před třemi hodinami byl v pořádku. Je...

„... jako první přísahat a svou čest, svou věrnost a sebe celého

vašemu trůnu...“

Srdce mi tlouklo, tělo mi znecitlivělo. Zatímco lord Melville

recitoval přísahu lorda královně, část ze mě si uvědomila, že stej - ný slib recitoval už mému otci před dvaceti lety, když ten přišel o svého otce při atentátu anglijských povstalců. Bylo důležité, abych se té novině postavila se stejnou silou a vyrovnaností, jak by to učinil můj otec. A tak, když lord Melville dokončil svou řeč, natáhla jsem ruku, abych přijala obřadný polibek na prsteny. Lord Melville se s velkými obtížemi (věděla jsem dobře, že ne -

smím učinit žádný pohyb, abych mu pomohla) zvedl a udělal

místo pro dalšího Lorda, který právě vstupoval do komnaty...

* * *

Později – mnohem později – jsem se usadila o samotě

v soukromých komnatách paláce a položila si hlavu na paže. Na

tmavých stěnách poskakovalo a mihotalo se světlo plamenů.

Nebyla zapálená žádná plynová lampa. Na stole blikotala jen

jedna osamocená svíčka – závany pomerančové vůně překrývaly

kouř ze dřeva a všepronikající kyselost mého vlastního strachu.

Byla jsem Áine Lasairíona Devereaux, sedmnáctá toho rodu,

která usedne na trůn, třicátá druhá vládkyně Éireannu.

Tohle nechci, pomyslela jsem si.

* * *

Netoužila jsem vládnout, ale nemohla jsem se vyhnout plnění

svých povinností.

A tak jsem nechala na tradici, aby mě přenesla přes následu

jících šest týdnů. Když se na to období dnes ohlédnu, nepamatuji

si nic konkrétního, jen tížki na srdci spolu s podivnou a vytrvalou

otupělostí. Samotný otcův pohřeb proběhl bez komplikací. Před

rakví prošlo sto velvyslanců. Tisíce dalších – z Éireannu, angli

jských držav a Albionu – se zastavilo, aby pokleklo a zašeptalo

modlitbu, než uvolnilo místo tlaku truchlících za sebou.

A já stála na pódiu s očima suchýma jako troud, obklopená

strážemi.

Nemám žádné slzy, napadalo mě. Žádný smutek. Nebo už ve

mně prostě všechen smutek vyhořel?

Nebyl nikdo, kdo by na tuto otázku mohl odpovědět. Nebo

aspoň nikdo, komu bych se svěřila.

Následně jsem se střetla s Radou mého otce a členy Kongresu

Éireannu. Poskytla jsem nespočet rozhovorů vyslancům z Kon

tinentu i ze vzdálenějších zemí, kteří přišli vyjádřit svou soustrast

a ujistit se o tom, že spojenectví s Éireannem pro ně bude i nadále

přínosem.

Setkala jsem se také s královskými lékaři a přikázala jim vy

hotovit podrobné hlášení z pitvy otcova těla. Jejich zpráva

potvrdila, že zemřel na prostou zástavu srdce. Nenašly se žádné

známky otravy ani toho, že by byl infarkt vyvolán umělými

prostředky. Poděkovala jsem jim za jejich důkladnost a celou

dobu očekávala, kdy se konečně projeví můj smutek.

O deset dní později nadešel čas korunovace – byla to

uspěchaná záležitost, ale moje Rada se shodla, že bych měla na

trůn usednout co možná nejdříve. Po korunovaci bude pro ostatní

mnohem obtížnější mě odstavit. A najdou se i tací, kteří se o to

pokusí. Věděla jsem o tom z historie.

Den začal opatrným sněžením – typickým pro dopoledne ke

konci ledna. Obloha byla posázená mraky a slunce, když se

konečně uvolilo vyjít, vrhalo nejisté světlo na Cill Cannig

a nedaleké město Osraighe. Když jsem rychlým krokem

přecházela z paláce do čekajícího kočáru, dotíral na mou po -

kožku chlad.

Králové Éireannu žili v Cill Cannigu na Královském pozemku

po šest století. Tradice ovšem velela, že svou korunu mají obdržet

v prastaré katedrále v Osraighe. A tak jsem jela sama

v královském kočáře, chvěla se ve slavnostních šatech, v pomalu

se plazícím procesí směřujícím od paláce přes Královský poze

mek a okolní pole do města Osraighe. Na hodinách právě odbíjelo

deset, když jsem dorazila do katedrály. Tam Lord Kiley uchopil

otěže předního koně a Lord Melville otevřel dvířka kočáru, aby

mě pozdravil prostřednictvím dlouhého ceremoniálního projevu.

6 XB-1


Do tváře mi zafoukal studený vlhký vítr. Zastavila jsem se na schůdku, abych si řeč vyposlechla, jak velel rituál.

A tehdy své štěstí vyzkoušel atentátník.

Rozlehla se rána. V mém rameni vybuchl oheň, jako by mě

probodnul doběla rozžhavený oštěp. Vyjekla jsem a padla dozadu. Natáhla jsem se po pomyslném kopí v mém těle a zma - teně uvažovala, že když se mi tu věc podaří vytáhnout z těla, ago nie ustane.

Co se stalo potom si příliš nepamatuju. Bolest a zase bolest.

Silný zápach krve. Skřehotavé výkřiky lorda Melvilla, potom silnější hlas lorda Kileyho volající královninu stráž. A sebe, jak zvracím na svou drahou slavnostní róbu a konečně pláču, pláču tak silně, že zvracím ještě víc a konečně se svalím na zem a nic dalšího už nevím.

* * *

Ukázalo se, že střelné zranění je sice bolestivé, ale ne

nebezpečné. Hned, jak mi lékaři vyjmuli kulku a obvázali rameno, nechali se lordem Melvillem a lordem Kileym vypo - klonkovat ven.

„Vaše Veličenstvo,“ oslovil mě lord Melville.

Odvrátila jsem hlavu.

„Áine,“ zkusil to lord Kiley.

To mě skoro přinutilo podívat se na ně. Trhla jsem bradou,

ale zadržela jsem se – ne však dostatečně včas, abych si nevšimla úsměvu na jinak vážné tváři lorda Kileyho.

„Nejste mrtvá,“ prohlásil klidně. „Ani tak vážně zraněná, aby

chom mohli odkládat tento rozhovor.“

Měl pravdu, samozřejmě. Povzdechla jsem si a mávnutím

ruky dala najevo svůj souhlas.

To zjevně nestačilo.

„Přestaňte se litovat,“ prohlásil lord Kiley příkře. „Přišla jste

o otce. Budiž, ale já taky. lord Melville ztratil při posledním ang - lijském povstání bratra a dva syny. Rozumíme vám. Ale musíte své truchlení odložit na příhodnější čas.“

„Až budu mrtvá sama,“ zamumlala jsem.

„To by bylo nejpříhodnější.“

Jeho slova přiměla má ústa k výbuchu tlumeného smíchu.

„Mluvte,“ vyzvala jsem ho. „Stejně budete.“

„Také že budu,“ potvrdil Kiley. „Za prvé – musíte si najít

zdatnějšího tělesného strážce. Lord Vincent a jeho lidé prověřili všechny členy královské policie, kteří by se mohli hodit k ochraně královny. A hodí se. Ale nejsou tak úplně... důkladní jako člověk, kterého bych si dovolil navrhnout.“

„Tělesný strážce,“ zopakovala jsem. „Koho...“

„Poručík Adrian O’Connell Dee,“ pronesl Kiley. „Osm let

sloužil ve východní a jižní Evropě jako tajný agent. Nedávno byl na mé doporučení zařazen do policie vašeho otce, aby získal zkušenosti i doma. Vždycky jsem ho považoval za spolehlivého.“

„Chcete říct, že je to jeden z vašich lidí.“

Přikývl. „Jeden z mých lidí.“

Někdo mimo dvůr, ale z našeho důvěrného kruhu.

I když se mi tato nutnost nelíbila, chápala jsem důvody lorda

Kileyho.

„Tak dobře,“ přitakala jsem. „Ať přijde zítra na rozhovor. Do

té doby mě snad policie zvládne ochránit?“

Lord Kiley a lord Melville mě zanechali samotnou s tlustým

balíkem hlášení. Odložila jsem je na později. Rameno mě bolelo a měla jsem mizivou chuť na jídlo i na nové zprávy. Bylo snazší ležet bez pohybu a doufat, že léky, které mi dali lékaři, překryjí i potřebu třeba jen předstírat zájem.

Hodina neklidného spánku. Pak další hodina, kdy jsem ležela

na zádech a zírala na prázdný strop.

On to věděl, pomyslela jsem si, když jsem se bolestivě

přetočila na zdravé rameno. Věděl, že se začnu nudit.

Ať už udělala jakékoliv chyby při předvídání pokusu o aten

tát, pracovala moje policie pilně a dobře na odhalení těch, kdo

za ním stáli. Pokus vedli členové několika nespokojených poli

tických skupin s vazbami na některé vlivné členy Kongresu.

S jistým pocitem nevolnosti jsem se dočetla až ke jménu jednoho

bratrance, který svolil stát se nominálním vůdcem tohoto hnutí.

To jsi udělal, pomyslela jsem si, vážnou chybu.

Další hlášení, týkající se vyšetřování, jména méně význam

ných spiklenců, možný rozsah ztráty důvěry. Moje obtíže ne -

měly skončit jedním pokusem o atentát. Byli tu další, kteří věřili,

že jsem moc mladá na vládnutí. Někteří usilovali o regentství.

Někteří se snažili o přesun moci od královny ke Kongresu.

A potom tu byli Anglijci. Vždycky tu byli Anglijci.

Nikdy se toho nebezpečí nezbavíme, prohlásil kdysi můj otec,

dokud nezlomíme jejich okovy a nepomůžeme jim vybudovat vlastní

nový národ. Měl to v úmyslu uskutečnit ještě během své vlády...

V očích mě pálily slzy. Utřela jsem je a pročetla jsem se přes

další podrobnosti o spiknutích a politických manévrech až k po

drobnostem o tom muži – Dee.

Poručík Adrian O’Connell Dee. Získal titul z matematiky na

Awvelinské univerzitě, potom pokračoval na absolventské práci

v Rakousku. Studia z neznámých důvodů nedokončil. Hovoří

plynule německy a francouzsky.

Naverbován lidmi lorda Kileyho kvůli svým jazykovým

schopnostem a zručnosti v pře vlecích. Později prokázal dobré

porozumění politickým záležitostem. Nerozeznala jsem nic,

kvůli čemu by z něj měl být dobrý tělesný strážce, ale znala jsem

lorda Kileyho. Můj otec mu věřil. Začínala jsem si myslet, že

bych taky mohla.

* * *

„Poručíku Dee.“

„Vaše Veličenstvo.“

Uplynuly tři dny od téměř úspěšného atentátu. Lord Kiley vše

zařídil, dokonce i výběr této místnosti, která byla menší než

většina ostatních audienčních místností. Díky plyšovému koberci

a čalouněným židlím, uspořádaným kolem jasně hořícího krbu

působila také intimněji.

Poručík Dee ovšem zůstal tak formální, jako bychom se

setkali v největší audienční síni na Cill Cannigu. Stál v pozoru

a ruce měl sepnuté za zády – byl to vysoký muž, hubený jako

stín a skoro stejně temný. Měl buď přirozeně snědší odstín kůže,

nebo byl opálený, nedovedla jsem rozlišit co z toho. Vroucí

hnědé oči. Tmavé vlasy sestřižené nakrátko a sčesané dozadu

podle nejnovější módy. Ruce stejně jako celý zbytek těla byly

útlé, dokázala jsem si ale představit, jak se mu pod kůží převalují

svaly. Hlášení hovořila o tom, že je mu třicet pět let. Působil

mladším dojmem, s výjimkou jemných linek kolem očí.

„Proč jste odešel ze studií?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny: „Nazvěme to rozmary mládí.“

„Je to pravda?“

Oči se mu zúžily pobavením. „Pravda je velmi pomíjivá věc,

Vaše Veličenstvo. Mám za to, že v některých případech záleží

jen a jen na úhlu pohledu.“

Zasmála jsem se dřív, než jsem se stihla ovládnout.

Ústa Adriana Dee se stáhla do úsměvu – krátký záchvěv

společného pobavení. Naprosto to změnilo jeho výraz. To mě

upoutalo.

7XB-1


„Tak mi povězte,“ pokračovala jsem, „jak byste mě ochránil

lépe než mé vlastní stráže.“

Na mé naléhání se posadil na židli proti mně. Naklonili jsme

se k ohni a hlavy měli jen kousek od sebe, když popisoval své dojmy z politické situace, které jsem čelila. Část ze mě absorbovala vše, co říkal, abych to mohla promyslet později, až budu sama. Další část se věnovala detailům jeho samotného. Že má ústa plnější, než bych očekávala u někoho, kdo má tak úzkou obdélníkovou tvář. Že jeho hlas zněl z počátku tak chladně a oficiálně a potom postupně přešel do vřelejší a zpěvavější melodie. Také příjemně voněl – další překvapení. Z původního popisu lorda Kileyho jsem očekávala, že Dee bude působit víc jako automat. Místo toho jsem se jím záměrně zaobírala jako pohledným, chytrým, odvážným a silným mužem. A také velmi schopným.

„Takže si myslíte, že ten komplot má širší záběr.“

Odmlčel se. „Myslím si, že počet oportunistů je vyšší, než se

čekalo.“

„To je rozdíl?“

Roztáhl ruce dlaněmi od sebe. „Kdyby se jednalo o obvyklou

situaci, řekl bych že ano, že to je rozdíl. Nyní, vzhledem k náhlé smrti vašeho otce, neklidu na Kontinentu a, pokud mě omluvíte, vašemu mládí, ne tak docela. Věřím ovšem tomu, že bychom se situací měli zabývat tak, jako by to rozdíl byl. Nazvěme to zprávou pro ty, kteří sledují vaše panovnická rozhodnutí.“

Přikývla jsem. V hrudi jsem ucítila záchvěv naděje. „Chcete

tu práci?“

Naklonil hlavu a chvíli mě pozoroval – dlouhý hodnotící

pohled, jako by si mě měřil, ne jako královnu, ale jako jinou lidskou bytost. „Ano,“ prohlásil nakonec. „Ano, Vaše Veličenstvo, chci.“

* * *

A tak jsme mluvili a plánovali a dohadovali se o korunovaci

a o tom, jak mě udržet v bezpečí a lidem přitom nabídnout divadlo, na které budou moci vzpomínat po celý zbytek života. Protože, jak mi připomínali lord Kiley a lord Melville a ostatní v Královské radě, tento obřad byl určen především k tomu, aby mě spojil s autoritou historie a tradice. Samotný Adrian Dee prostě jen potřásl hlavou a vzal jejich doporučení v úvahu. Sám se nenápadně vetřel do probíhajícího vyšetřování spiknutí. Nemám tušení, kde na to našel čas. Jeho nepřítomnost po mém boku byla vzácným jevem.

Pokud jde o mě, zdržovala jsem se ve svých soukromých

komnatách a navštěvovali mě pouze nejbližší rádci a lékaři. Oficiální zprávy mluvily o tom, že potřebuji čas na zotavení. Asi to tak i bylo. Sama jsem to ale nenáviděla. Králové a královny se neschovávají, uvažovala jsem. Jednají. Stejně jako to dělal můj otec. A naši předkové před ním.

Po poslední návštěvě lékaře mě všechno bolelo a nemohla

jsem dýchat. Krom toho tu byla i jiná ponížení. Sestry, které mi omyly zranění a potřely ho mastí. Formální dotazy na můj stav z Kongresu. A Adrian Dee tu už zcela netypicky několik hodin nebyl. Vrátil se těsně po odchodu dvorních astrologů.

„Kde jste byl?“ zamumlala jsem.

Usmál se, jako bych byla protivné děcko. Tím mi náladu jen

zhoršil. Astrologové vznesli mnoho dlouhých a hlasitých protestů proti novému datu mé korunovace. Propočítali velmi přesně pozici a fázi měsíce – o hvězdách ani nemluvě – a žádali o další měsíc, aby se mohli ujistit o příznivém dni. Přitiskla jsem si dlaně na oči.

„Jste unavená, Vaše Veličenstvo.“

„To vím taky,“ vyštěkla jsem.

Dee stočil pohled k ohni. Zahlédla jsem prchavou grimasu.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Jen... jsem netrpělivá. Ne

snáším být takhle zavřená v kleci.“ A než stihl něco povědět,

kvapně jsem dodala: „Vím, že to není žádná omluva. Jen

vysvětlení.“

Omluvu i vysvětlení přijal gestem bez dalších slov. Pod

hnědýma očima měl váčky a od nich se na všechny strany

rozbíhala síť jemných paprsků. Větší část svých nocí musel trávit

nepřerušovanou prací v mých službách. Ucítila jsem bodnutí

viny.

„Omlouvám se, Adriane.“

Zachvění, a nic víc, při vyslovení jeho křestního jména.

Zapomněla jsem, jen na ten jediný okamžik, že jsme královna

a služebník a ne dva přátelé. Nebylo možné se za to omlouvat.

To by mou urážku jen zhoršilo.

Ve skutečnosti jsem ho ale nechtěla urazit. Jen jsem...

Lepší nemyslet na to, co jsem vlastně chtěla.

„Zvládneme to?“ zeptala jsem se spěšně. „Korunovaci, chci

říct. Příští týden.“

Přikývl. „Většina hostů zůstala ve městě. Ostatní mohou při

letět vzducholodí. Co astrologové?“

„Nechme je stanovit hodinu. Nějak přiměřeně,“ dodala jsem.

Jeho úsměv zdůrazněný světlem plamenů odvanul poslední

zbytky mé špatné nálady. „Stane se tak, jak si přejete, Vaše

Veličenstvo.“

A také stalo.

Telegramy a dopisy byly odeslány příští ráno. Hejna balonů

začala připlouvat už za pár hodin – šarlatové, stříbrné,

v královské modři a purpuru Tureckých států, fantastické kon

strukce z Japonska a Hindského archipelagu. Zastoupeny byly

hlavy všech států, jako by moji hosté předvídali mé plány a jen

čekali na zprávu z Éireannu, aby vyrazili.

Korunovace byla stanovena na první únorové pondělí – stu

dený pochmurný den. Obloha byla posetá popelavými mraky,

ze kterých se sypal na obnažená pole sníh a zmrzlý déšť. Opět

jsem vstala za úsvitu a odevzdala se služebným a komorným.

Opět jsem si oblékla mnoho vrstev hedvábí a zlacené látky –

všechno nově ušité, protože staré šaty byly propálené a zakrvá

cené. Rameno mě bolelo při vzpomínce na onen předchozí den,

ale potom se po mém boku objevil Adrian Dee, aby mě do

provodil do čekajícího kočáru.

Ven z bran. Ulicemi. Stejné a přece tak jiné. Připadalo mi, že

mé nervy jsou obnažené a roztřepené a chvějí se, jako by byly

nabité elektřinou. Ťukání deště se sněhem na dláždění znělo

v tichu hlasitě jako bušení. V uších mi duněl tlukot srdce. Když

mi Adrian Dee pomáhal z kočáru, měla jsem pocit, že vnímám,

jak je jeho puls sladěný s mým i přes všechny vrstvy látky. Za

stavila jsem se, stejně jako předtím, a naslouchala nacvičené řeči

lorda Melvilla. Pohledem jsem přejížděla dav přihlížejících.

Připadala jsem si naprosto oddělená od svého okolí, od samotné

události, která se právě odehrávala, že mi až do chvíle, kdy jsem

vešla do stínu vstupu do katedrály, zcela nedošlo, že jsem se

měla stát královnou.

Na chvíli jsem musela zastavit a vzpamatovat se. Cítila jsem,

jak mi srdce rychle a lehce tancuje. Potom jsem s gestem

směřujícím k mým strážím pokračovala do zažloutlého světla

obrovského prostoru katedrály. Krok, krok a krok, stráže sladěné

se mnou. Potom i ony zůstaly pozadu a já osaměle přešla posled -

ní část, abych nakonec poklekla před arcibiskupkou.

Stála na schodech do chrámové lodi kostela. Stříbrná koruna

jí plála jako kruh plamenů kolem vrásčité tváře a připomenula

mi prastaré portréty svatých.

8 XB-1


„Nechť posvětí tě krev tvých matek a otců,“ pronesla.

„Nechť nás ochraňuje tělo našeho Pána a našich předků,“ od

pověděla jsem.

Tak jsme pokračovaly – vždy narážka a po ní replika. Za se

bou jsem slyšela tichý sbor kněží a ve vzduchu cítila sytý čpavý pach krve. Když k arcibiskupce přistoupila ministrantka, ponořila prsty do misky a rozetřela jehněčí krev nad mým obočím.

„Nechť toto symbolizuje naši oddanost matce a otci, dubu

a vodě a Beránku božímu.“

Arcibiskupka mi nabídla stříbrnou karafu naplněnou krví.

Vypila jsem ji na jeden doušek.

Potom se mé vzpomínky tříští na fragmenty. Pamatuji si těžký

pach kadidla. Teplé prsty arcibiskupky na mých spáncích, když mi na hlavu usazovala korunu. Teplo a váhu zlata tisknoucí se mi na čelo, jako by ho tížila staletí. Rituální slova recitovaná v latině a starém gaelicu a žalmy stoupající vzhůru jako dým. Potom zazvonění zvonu a bodnutí v srdci.

Byla jsem královnou Éireannu.

Arcibiskupka mi pak nabídla karafu s chladnou vodou, abych

spláchla chuť krve. Následovaly další rituály a obřady, nejprve v katedrále a potom po návratu i v Cill Cannigu. Zbytek dopoledne a večera pak zabral nepřetržitý proud oslav. Mé komorné měly plné ruce práce, jak mi pomáhaly z jedněch formálních šatů do druhých. Ten den jsem večeřela s velvyslanci i králi a královnami, kteří přijeli navštívit mou korunovaci.

A tak dál a dál a dál. Na závěr dne jsem konečně mohla used

nout ve svých komnatách, schvácená v příliš teplých šatech, a upíjet zklidňující čajový nálev. Bylo po půlnoci. Venku bylo slyšet praskání a rány ohňostrojů. Obloha byla temná, jasná a posetá hvězdami. Adrian Dee postával u okna, i když jsme oba dobře věděli, že není žádný oficiální důvod, proč by tu měl být.

„Znal jste mého otce?“ zeptala jsem se ho.

Na chvíli se odmlčel. Zvažoval odpověď. „Jen z dálky.“ Po

tom odpověděl na otázku, kterou jsem si netroufla položit. „Myslím, že to byl dobrý král. A věřím, že i z vás bude dobrá královna.“

„Och,“ usmála jsem se, ale rty se mi třásly. Neuvědomila

jsem si předtím, jak moc toužím po pochvale od tohoto muže.

Prasklo jedno z polen. Ostražitý Adrian se okamžitě otočil

k ohni. Vytryskla sprška jisker, která vrhla světlo na jeho profil. Nevím, jak dlouho jsme takto stáli, možná jen jediný úder srdce, připadalo mi ale, že mám veškerý čas vesmíru, abych si prohlédla jeho tvář. Úhly svírané liniemi, černý stín vlasů vytvá - řející obrys obličeje, křivka rtů. Měl zadumaný výraz, skoro jako by hledal odpovědi ve zlatohnědém srdci plamenů.

Potom zvedl zrak a rozhlédl se. Jeho oči se zachytily na mém

pohledu. A pak v nich, bez pochyby, vykvetl krátký záblesk touhy.

Tváře mi zahořely. Odvrátila jsem se.

Adrian – poručík Dee – neudělal nic. Jak by mohl? Byl to můj

služebník. Já byla jeho královna. Všechno to bylo přímo přesyceno nemožnostmi.

Později, mnohem později, jsem ležela na lůžku a probírala se

svými emocemi. A ano, zajisté – byla jsem královnou. A ano, zajisté – mnoho z mých předchůdců mělo milence či milenky, mého otce nevyjímaje. Ale já byla mladá královna a má autorita ještě nebyla pevná. Nemohla jsem si dovolit následovat své touhy tak, jak jsem si přála.

S povzdechem jsem zavřela oči a cítila, jak mi pod víčky tepe

krev.

Kdybych teď natáhla ruku, určitě bych nahmatala mříže, které

mě obklopovaly.

* * *

Po této události mi zmizel z dohledu.

Samozřejmě. Myslí si, že s ním flirtuji.

Přerušila jsem čtení korespondence a přitiskla si dlaně na oči.

Naštěstí jsem byla sama. Můj tajemník měl práci ve vnějších

kancelářích, vyřizoval nějaké pozvánky a vyjednával s mnoha

nečekanými návštěvníky ze dvora. Adrian – Nesmíš na něj tak

myslet, přikázala jsem si v duchu – poručík Dee na Královských

pozemcích trávil méně času než dříve. V ony dny měl na starosti

celou pobočku královské policie, patřící ke Cill Cannigu. Potká

vali jsme se každé ráno, většinou se ale jednalo o formální

rozhovory. Poručík Dee mi předal podrobné písemné hlášení

včetně vlastního hodnocení bezpečnosti, spolu se souhrny

nejdůležitějších hlášení královské policie. Pokud jsem měla

otázky, mohla jsem se ptát, vytvářel ale zprávy tak důkladně

a podrobně, že to nebylo potřeba.

A tak jsem seděla sama a plakala jako malá holka.

Ve vzteku jsem udeřila pěstmi o desku stolu. Nejsem žádná

holka. Jsem královna.

Tak se tak chovej.

Ta slova ke mně přišla otcovým hlasem.

Utřela jsem si slzy z očí a přitáhla si k sobě nejbližší štos papírů.

Jednalo se o žádosti a petice, které můj tajemník už prošel a předal

mi je na základě mých vlastních těžko srozumitelných kritérií.

Prvních několik jsem přelétla automaticky: petice z okresu na

severu s žádostí o dočasné snížení daní, dlouhá rozvleklá zpráva

popisující neshody mezi dvěma vlivnými cechy, další polemika

týkající se anglijské svobody, prosba za prosbou o finanční pod

poru na tu či onu úctyhodnou záležitost...

...a žádost od doktora Breandana Reid ó Cuilinna o pro -

dloužení grantu.

Zarazila jsem se. Odsunula jsem ostatní listiny a soustředila

se na tu od něj.

Není to žádný politik, pomyslela jsem si, když jsem se začetla

hlouběji. Psal, že bez omluvy či úvodu odešel ze svého místa na

Awvelinské univerzitě, i když mu nabízeli více peněz a vyšší

pozici.

...zjistil jsem, díky bolestivé zkušenosti, že nemohu vést řádný

výzkum, pokud mé soustředění narušují jiné závazky. Můj ctěný

otec před rokem zemřel a zanechal mi malé dědictví – dost na

živobytí, ale ne na to, abych si mohl dovolit laboratoř a materiály

nutné k dosažení dalšího postupu. Velkorysost vašeho otce mi

umožnila uskutečnit rozhodující kroky, ale – a zde se vám musím

omluvit, právě tak jako vašemu otci, za bezostyšné žebrání –

potřebuji další rok financování, pokud mám převést své teorie

ve skutečnost...

Věří svému cíli, pomyslela jsem si. Stejně jako všichni.

A přesto jsem si vybavila tu hrstku železného prášku a chvění

ve vzduchu, když ó Cuilinnova zlatá chobotnice provozovala svá

kouzla.

Nebyla zlatá, ale mosazná, připomněla jsem si. A používal

vědu, ne kouzla.

Tak či tak jsem se v duchu ocitla zpátky v oné místnosti

prozářené studeným sluncem a opět sledovala nedbale

oblečeného vědce, jak před mým otcem a jeho dvorem vykonává

zázrak.

Aspoň tady můžu přispět k něčemu dobrému, napadlo mě,

když jsem si nechala zavolat svého tajemníka.

* * *

„Doktore ó Cuilinne.“

9XB-1


„Vaše Veličenstvo. Děkuji za pozvání na Cill Cannig.“

Za uplynulé dva roky se změnil jen málo, ale ty rozdíly mě

zaujaly – jemné zlaté vlasy mu lebku pokrývaly teď jen tenkou vrstvou a bledou kůži mu brázdily stopy vrásek. A i když byly jeho oči právě tak temné a jasné a pohled právě tak přímý, připadalo mi, že v jeho chování vnímám nějakou novou nejistotu. To nebylo vzhledem k mým záměrům dobré znamení.

Pokynula jsem k čekajícím křeslům. „Prosím. Udělejme si

pohodlí. Pozvala jsem vás, protože si chci pohovořit o vašem výzkumu.“

Minimální zaváhání a ještě menší záblesk ostražitosti, než

se usmál, poklonil a následoval mě k několika pohodlným čalouněným křesílkům uspořádaným kolem nízkého stolku. Vedle nás shlížela vysoká okna na jedno z palácových nádvoří, nyní ozdobené rozkvetlými liliemi, růžemi a posledními sladce vonícími květy opadávajícími z jabloní. Jarní deště přenechaly místo prchavému letnímu slunci, které prosvítalo okenními skly.

Sluhové mlčky nalévali čaj do porcelánových šálků s vyry

tými padajícími listy. Můj pohled stačil na to, aby se vytratili. Doktor ó Cuilinn je po celou dobu sledoval. Teprve když jsme zůstali sami, podíval se opět na mne. S očekáváním.

„Nebyla jsem tak docela upřímná,“ přiznala jsem. „Chci,

abyste svou laboratoř přestěhoval sem, do paláce, a...“

„Mě nejde koupit,“ přerušil mě. Až potom dodal: „Vaše

Veličenstvo.“

Aha, takže o svou aroganci tak úplně nepřišel. Dobře.

Přikývla jsem. „Neměla jsem to v úmyslu. Ale jak vidíte, vě

řím ve vaši práci. Věřila jsem od té chvíle, kdy jsem měla možnost sledovat vaši demonstraci před mým otcem přede dvěma lety.“

Tmavě modré oči se mu rozšířily, když jsem otevřela zásuvku

ve stole a vytáhla naněkolikrát přeložený kapesník. Položila jsem ho na stůl. Jeho obsah se trochu pohnul. Byla to jen moje představa, nebo jsem opravdu stále slyšela jeho syčení? Cítila slabý kovový zápach, starý a zatuchlý?

Breandan ó Cuilinn zíral na kapesník. „Co to je?“

„Váš kovový hranol,“ sdělila jsem mu. „Ten, který jste poslal

dopředu v čase, když jste tu byl naposledy.“

„Jak jste...“

„Počkala jsem.“ Nevadí, že jsem nevěděla, na co čekat a kdy.

Podstata byla pravdivá. „Hranol se objevil několik okamžiků poté, co jste odešel. Nebo spíš to, co z něj zbylo.“

Pečlivě jsem kapesník rozbalila, vrstvu po vrstvě, dokud látka

neležela rozložená na ploše stolu. Uprostřed se vršila hrstka prachu, nyní již o trochu menší. Doktor ó Cuilinn natáhl ruku, ale pak ji zase stáhl zpět. Zadíval se na mě. „Co chcete?“

Žádné zdvořilosti. Bylo mi to vcelku jedno.

„Chci, abyste pokračoval ve svém výzkumu,“ oznámila jsem

mu. „Jsem ochotná přidělit vám vydatnou podporu. Připadalo by mi ale jednodušší, kdybychom mohli eliminovat všechny ty písaře, tajemníky a ostatní prostředníky.“

Tvář se mu uvolnila a z čelistí se vytratilo napětí. „Myslím,

že rozumím. Ale, Vaše Veličenstvo, pokud opravdu chcete, abych pokračoval ve své práci – a věnoval se jí absolutně, ne jen ve volných chvílích, jako tomu bylo v předešlých letech – budu vyžadovat nemálo vybavení. A peněz.“

Tváře mu rozjasnila nenápadná růž. Všimla jsem si, že má

pihy.

„Rozumím,“ řekla jsem. „Prosím, povězte mi, co jste objevil

doposud. A čeho doufáte, že dosáhnete v budoucnu.“

Řekl mi toho mnohem víc, než co jsem dokázala pochopit.

Během hovoru o použití bezuhlíkatých předmětů z chromu při

experimentech, které vedly k menší korozi, upíjel čaj a téměř

o tom nevěděl. Poslední pokusy s materiálem vedly k objem -

nějším prachovým vločkám a občas i k celým fragmentům

samotného kovu. To samo ale, jak mi říkal, bylo bezpředmětné

– šlo jen o zařízení pro prokázání konceptu. To, čeho potřeboval

dosáhnout, bylo snížení rizika samotné cesty časem. Ve

skutečnosti – a zde se jeho pohled rozostřil, jako by onu

myšlenku sledoval ve všech jejích variantách – by chtěl hledat

způsoby, jak předměty uvnitř komory odstínit úplně. Kombinace

těchto dvou větví výzkumu...

„A co minulost?“ zeptala jsem se.

„Co s minulostí?“ zeptal se.

Následovala chvíle r



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist