načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/05 – Redakce XB-1

XB-1 2011/05

Elektronická kniha: XB-1 2011/05
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6647-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Jason Sanford:  Moroví ptáci

Jack McDevitt:  Poutníci časem nikdy neumírají (nom. Hugo a Nebula)

Saladin Ahmed:  Tajemství chatrče Abdela Jameela (nom. Nebula)

Domácí povídky

Martin Moudrý:  Cena života

Lukáš Hrdlička: Stupně Ráje

Jana Rečková:  Houby

Pavel Houser: Výcvik archeologických psů

Publicistika

Tom Komárek: Svět Incalu

Richard Klíčník: Praha zase ležela Zeměploše u nohou…

Martin Šust: Rozhovor s Jackem McDevittem

Ivan Adamovič: Život s pocitem úžasu 3

Pavel Žďárek: Muž, který viděl budoucnost

Saxana a lexikon kouzel

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fandománie

Digitální aréna

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/04 XB-1 2015/04
 (e-book)
XB-1 2016/03 XB-1 2016/03
 (e-book)
XB-1 2012/05 XB-1 2012/05
 (e-book)
XB-1 2013/07 XB-1 2013/07
 (e-book)
XB-1 2019/1 XB-1 2019/1
 (e-book)
XB-1 2019/9 XB-1 2019/9
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CRWECON 2011

V sobotu 28. 5. 2011, v pražském

klubu Cross (na rohu Plynární a Jan

kovcovy, kousek od metra „C“, za

stávky Nádraží Holešovice) se od de

víti hodin ráno koná už pátý ročník

Crweconu – nejstarší komiksové akce

u nás!

Návštěvníky čekají zombie i superhr

dinové, bohové i jediové, samurajové,

skřeti, mimozemšťané i komiksoví vy

davatelé. A samozřejmě spousta stejně

naladěných lidí! Bude se udílet cena

nejlepším komiksovým dílům minu

lého roku - Fabula Rasa. Budou se za

nižší ceny prodávat komiksové no

vinky. Budou se dražit originální

kresby. Vydavatelé se budou zpovídat

ze svých edičních plánů a odtajňovat

chystané tituly. Najdete tu figurky,

trička, komiksy české i zahraniční, ga

lerie a jiné radosti. Budou se křtít

a premiérově prodávat nové tituly:

Kůstek: Oči bouře, Živí mrtví: Bez

pečí za mřížemi a další!

Program, další informace a aktuální

zprávy najdete na stránce

www.crew.cz/crwecon.

Takže si na sobotu 28. 5. udělejte

volno a vyražte na setkání všech, kteří

mají rádi komiks a nestydí se za to!

Fantazie... vědomé představy, sny, vize

a nápady, kterých jsou schopni jen

lidé. Naše obrazotvornost je jedna

z věcí, které nás odlišují od zvířat.

Moderní technologie přinášejí velkou

svobodu pro realizaci nejrůznějších

fantazií, které vznikají ve vědomí

tvůrců po celém světě. Nekomerční

ser ver Maxarea.com se rozhodl přinést

vám alespoň zlomek z bohatého světa

fantazie v podání českých a sloven

ských digitálních autorů.

Výsledkem více než půlročního sna

žení je Phantasia, první publikace to

hoto druhu u nás. Na jejích stránkách

se sešli vybraní čeští a slovenští autoři,

aby čtenářům dali nahlédnout do své

fantazie, aby představili svou práci,

a aby dokázali, že i u nás vznikají

věci, které si zaslouží pozornost.

Nejde o nějakou aktivitu uzavřené ko

munity, naopak - Phantasia chce uká

zat digitální tvorbu všem, nejen kole

gům a fanouškům, ale i veřejnosti,

u které chce vzbudit zájem o nové

možnosti, které moderní technologie

přinášejí.

V případě zájmu je možné v budoucnu

na tuto první knihu navázat, ať už po

kračováním nebo řadou dalších pro

jektů.

http://phantasia.maxarea.com/in-

dex.html

Zemřel malíř

Gustav Krum

Ve věku nedožitých 87 let zemřel

v pondělí 21. března malíř Gustav

Krum, mj. výborný ilustrátor Karla

Maye a Jaroslava Foglara a celkem asi

stovky knih, často dobrodružných.

Maloval také komiksy.

2 XB-1

INZERCE

Srdečně nenávidím časopisy, které jsou přecpané inzercí na věci, které si nechci koupit, sem tam proložené nějakým tím velmi krátkým článkem. Bohužel takových je většina. Ono to vyplývá z trendů (fuj, další slovo, které v poslední době nabývá až pejorativního významu), které praví, že obsah časopisu vůbec není podstatný, protože při životě ho drží peníze za reklamu a nikoli těch pár bláznivých lidí, kteří si ho koupí v bláhové naději, že si něco přečtou. Další trendy představa, kterou vám vnucují novinářští teoretici je, že lidi nejsou schopni přečíst a pochopit víc jak dvě souvislé věty za sebou (to samozřejmě přeháním, ale jen trochu), a proto je nutné „narvat“ na stránku co nejvíc obrázků, protože prohlížet jsme se ještě neodnaučili. Literární časopisy, které trvají na tom, že převaha písmenek nad obrázky je normální, jsou tudíž anachronismem z pradávných věků, kdy lidi měli čas, chuť a schopnost číst souvislé texty. Naštěstí to není pravda a důkazem toho jsou nejen papírové literární časopisy, které se zuby nehty drží na trhu (leckdy díky sponzorům), ale i v mnoha případech velmi zajímavé internetové stránky a blogy. Mimochodem má to ještě jeden zajímavý aspekt, do redakcí papírových časopisů chodí daleko méně „hlušiny“ od grafomanů, kteří se vyřádí na internetu a ušetří tak práci redaktorům. Nicméně ani literární časopisy se bez inzerce neobejdou, což je sice smutné, ale je to fakt. Problémem je, že valná většina firem, které na ni mají peníze, neinzeruje tak, že by si sama vybírala kam je investuje, ale najme si na to firmu. Pokud v těchto firmách nemáte styky, nemáte ani inzerci. Proto je těch literárních nebo nelifestylových časopisů tak málo a navíc se jejich počet ještě snižuje. Je to tak trochu bída, že?

Vlado Ríša

p.s. I když máme čtenářů dost, stále ještě jsme na začátku, a nějakou tu inzerci potřebujeme, avšak sehnat ji není nic snadného. Kdybyste o něčem věděli, neostýchejte se nám pomoct. Budeme vám vděčni.

Celé dopoledne se Kristina de Anne potýkala se svou mulou

a společně do smrduté černé hlíny vyorávaly brázdu za brázdou. Bylo to poprvé, co Krista po útoku pracovala na pšeničném lánu, a Větrník jejích zranění zneužíval, jak se dalo – neustále se zastavoval a zase vyrážel vpřed, uhýbal doleva i doprava a hatil každý pokus o rovnou brázdu.

Pak se vlahé jarní ráno prohřálo v den, mula se s konečnou

platností odmítla pohnout a to byla pro Kristin vlčí vztek poslední kapka. Zaječela na Větrníka, ten zahýkal smíchy a Krista si musela chromou pravou nohou kopnout do keramického pluhu. Zahanbeně se rozhlédla po poli a modlila se, aby její výbuch nikdo nespatřil, ale po blízké stezce spatřila procházet Beutena Paulera. Beu jí zamával. Pitomec, pořád se choval, jako by byli nejlepší přátelé.

Rozervi mu hrdlo. Rozpárej mu vnitřnosti a vyrvi páteř.

Krista zalapala po dechu, když jí vlk vtrhl do myšlenek. Padla

na kolena, prsty zaryla do tmavé, zorané hlíny a sklouzla do snění o tom, jak by Beua dohnala a roztrhala na krvavé cáry. Přála si, aby Beuten Pauler za svůj čin zaplatil. Přála si, aby se svíjel bolestí a křičel o milost. Věděla ale, že kdyby nad sebou ztratila vládu, byla by jen o málo lepší než on.

Uklidnila se hlubokým nádechem, chytila se držadel pluhu

a zase se postavila. Upřeně se zahleděla na cestu. Ať si Beu troufne předstírat, že mezi nimi ještě zůstala špetka přátelství.

Ale mladík byl už pryč. Místo něj po cestě přitančil hrozivý

záblesk rudé a zastavil přímo u pole.

Krista ztuhla a vzápětí sebou trhla dopředu, protože Větrník

si vybral právě tu chvíli vybral, aby vykročil. Proklela mulu a trhla opratěmi, ale než se znovu otočila, záblesk už zmizel. Svírala opratě náhle opocenýma rukama. Byl to morový pták?

Mula vycítila její obavy a nervózně zahýkala. Krista vytáhla

z kapsy mrkev, uklidnila Větrníka pamlskem, a pro lepší výhled si vylezla na pluh. Zmrzačená noha se jí klepala bolestí a aby Krista neupadla, musela se chytit držadel.

Rudý záblesk zmizel. Byl to optický klam? Nebo jeden z těch

vzácných nemodifikovaných kardinálů, kteří stále hnízdili v nedalekých horách a jejichž křídla se červenala tím nejvyzývavějším odstínem rudé?

Krista slezla z pluhu a vypřáhla Větrníka. Třeba to nic nebylo.

Nebo to naopak bylo něco velmi nebezpečného, co se ukrylo před jejím zrakem. Pro jistotu se vrátí do stájí.

Sehnula se, aby mule rozepnula postroj. Když zase vzhlédla,

stála morová ptačice vedle ní a mávala Větrníkovi u nozder čerstvou mrkví.

„Zdravím, Kristino de Anne,“ oslovila ji. „Potřebovala bych

někde na pár dní přespat.“

Krista nebyla schopná slova. Zírala na děsivou kštici doruda

spálených vlasů, na rudou linku, žhnoucí mezi pravým okem a rty, na dvojici rudých nožů, zasunutých do stehenních pouzder na rudých kalhotách.

Ze všeho nejvíc zírala na ženinu bledou pleť. Málem skrz ni

viděla smrtonosnou krev, razící si s křikem a klením cestu žilami.

„Není se čeho bát,“ zopakovala žena znaveným hlasem slova,

která už na cestách očividně pronesla mnohokrát. „Jmenuji se

Derena. A teď už prosím tu mulu vypřáhni a zaveď mě k otci.“

Položila jí ruku na rameno. Krista sebou cukla, ustoupila

a křeč v pravé noze ji skácela do hlíny.

Derena jí podala ruku a po tváři jí při tom přelétl úsměv.

* * *

Dereny si nikdo jiný nevšiml, přestože ji Krista s Větrníkem

vedli přes náves – Krista si přišla nesvá, ačkoli věděla, že tomu

tak bude. Minulý rok měla na své osmnácté narozeniny hádat,

kdo ji políbil, a vesnická umělá inteligence jí tehdy upravila vní

mání. Krista vzpomínala, jak před ní stáli dívky i chlapci z ves

nice a jak ji Modrý zašimral v mysli. Náhle své přátele neviděla,

jenom slyšela, jak k ní jeden po druhém přistupují. Za smíchu

a pokřiku místních cítila, jak ji neviditelné rty líbají na tvář.

Když se ale snažila uhodnout, komu který nespatřený polibek

patří, nenašly její oči nic než vzduch.

Pokud to dokázal Modrý, dokázala to i smrtonosná UI, kterou

morová ptačice nosila v krvi.

Krista zaletěla pohledem k jednotřídce, kde Modrý vyučoval.

Jeho duhová světla a třpytivá mlha visely ochranitelsky přede

dveřmi, zatímco si dvacet dětí různého věku kopalo starým ba

lonem v oblaku prachu a křiku. Krista věděla, že UI morovou

ptačici vidí, ačkoli na její přítomnost nereaguje. Nejradši by se

k němu rozběhla a pocítila na kůži chladivé praskání jeho ener

gie. UI ale morovým ptákům nesměla ztěžovat plnění povin

ností, a tak Krista jen vedla Derenu dál.

Její otec den co den opravoval kožená sedla a postroje ve ves

nických stájích a i dnes zevnitř zaslechla, jak si píská. Když

vstoupila, vzhlédl od pracovního stolu. „Nech mě hádat,“ zazu

bil se. „Větrník předvedl svou nenapodobitelnou kruhovou

orbu!“

Obvykle by se Krista zasmála (říkali mule Větrník, protože

při každé příležitosti orala do kruhu), ale tentokrát oběhla stůl

a uchopila otce za ruku. Hnědý vous a nepoddajné vlasy se mu

naježily, jak se v něm zdvihl vlčí hněv. „Kde je ten parchant

Beu...,“ začal.

Utichl, když se mu Derena ukázala, a sám pro sebe si přikývl.

„Běž vyvěsit morovou vlajku,“ nařídil dceři.

„Ale na vlajky smějí sáhnout jen stařešinové.“

„Lidé to pochopí.“

Tak rychle, jak jí jen chromá noha dovolila, se Krista rozběhla

k obrovskému stožáru uprostřed návsi. Otevřela keramickou tru

hlu u paty, navázala na lanko rudou vlajku a vztyčila ji, aby

každý věděl, že dorazil morový pták.

Odtrhla od vlajky oči a uviděla, jak vesničané i školáci, kteří

se doteď hemžili kolem, utíkají domů. Zůstal jen Modrý. Krista

se vydala k domovu a UI jí do mysli nechala vplout a zase us

toupit omluvnou vlnu – ovšem za co by se jí měla omlouvat, to

Krista netušila.

3XB-1

Moroví ptáci

(PLAGUE BIRDS)

Jason Sanford

* * *

Ten večer usedla na dřevěné schody domu a naslouchala hla

sům rady starších z obývacího pokoje. Její otec byl vrchním stařešinou a sezval radu k sobě.

„Chci vědět, proč se tu objevil morový pták,“ hřímala slečna

Paulerová a hluboký hlas jí jako vždy zazmítal tělem, útlým jako osika. „Desítky let se u nás ve vesnici neodehrál žádný významný zločin.“

„Útok vašeho syna na Kristu bych sotva označil za bezvý

znamný,“ opravil ji popuzeně otec. „Ale máte pravdu, chybí nepotrestaný zločin, jenž by vyžadoval rozsudek morového ptáka.“

Ostatní členové rady přikývli na souhlas a Modrý zamihotal

vedle komína svou energií a světly. „Připomněl bych, že návštěvy morových ptáků nemusejí mít příčinu,“ zašeptal jim v myslích. „Dohlížejí na vesnice, ve kterých my umělé inteligence navracíme člověku lidskost.“

„Kdy nás nějaký navštívil naposledy?“ zeptal se Kristin otec.

„Před třemi lety, ale všiml jsem si ho jen já,“ odvětil Modrý.

„Moroví ptáci žijí velice dlouho a na svých obchůzkách navštěvují naši vesnici pravidelně. Poslední významná návštěva se samozřejmě uskutečnila před sto lety.“

Radou to nervózně zahučelo – morový pták tehdy vybil

čtvrtinu vesnice. Od té doby patřilo ke vzdělání každého vesničana, aby z první ruky poznal pekelný mor, kterým ptáci mstili nepotrestané zločiny. Krista si připomněla své první seznámení s Modrého vzpomínkami na vesničany z dávných dob. Na to, jak je umělá inteligence morového ptáka roztrhala na maso a kosti. Modrý se ptáka pokusil zastavit a ten mu na oplátku rozpáral vědomí a bolestně ho znovu sešil, aby mu dal jasně najevo, že mohl zničit i jeho, kdyby chtěl.

Strach. Vyděšené pachy. Nehlasně křičící ústa.

Krista zavřela oči, aby vzpomínku zahnala. Cítila močí pod

barvený pot starších a úzkostlivé elektrické praskání Modrého a věděla, že všichni znovuprožívají totéž co ona.

„Tak kde je ta ženská,“ zamumlala slečna Paulerová.

„Odpočívá v našem pokoji pro hosty,“ odpověděl Kristin

otec. „Je vyčerpaná. Možná nemocná.“

Slečna Paulerová vzteky vyprskla. „Ona u vás bydlí? Hodláte

ji snad prosit, aby mi zamordovala syna?“

Podle pachu Krista poznala, že se v jejím otci zdvihá vlk, a na

okamžik se bála, zda slečnu Paulerovou nenapadne. Několik starších vycítilo stejné nebezpečí a zavrčelo.

Ale místo útoku se otec uklidnil. „Modrý, vysvětli jim to,“

požádal.

„Morový pták se chystá navštívit lovecký klan v okolních le

sích a přeje si Kristu za průvodkyni,“ vyzpívala UI. „Také se zajímá o to, jak na ni Beu zaútočil, a tomu nemůžeme zabránit.“

Krista vyskočila, aby mohla protestovat, a slečna Paulerová

zesinala. Krista o ten takzvaný zájem nestála. Chtěla, aby ji morový pták nechal na pokoji.

Ale Modrý jí v mysli zašeptal, ať se uklidní, a tak ho po

ylechla. V tu chvíli pochopila, že má na výbranou méně než v prvních dnech a měsících po Beuově útoku.

* * *

Tu noc usedla na parapet svého pokoje ve druhém patře

a nohy nechala viset ven. Noc milovala: záře měsíce, štiplavé lesní vůně a nutkání vrhnout se s vytím za kořistí. Ne že by

Modrý a rada starších něco podobného schvalovali, ale Krista

si byla jistá, že už se každý vesničan někdy vykradl za právě ta

kovým dobrodružstvím.

Zaletěla pohledem k mihotavé svíci v okně vedlejšího pokoje

pro hosty. Lisovaným sklem se dala zahlédnout jen prázdná po

stel a nábytek, ale instinkty Kristě našeptaly, že neviditelný mo

rový pták stojí u okna a přihlíží.

Náhle ji obestřel známý pach.

Něžný polibek. Beuův čumák přitisknutý ke krku. Touha po

páření. Svěží jarní les.

Místo aby se poddala příjemným vlčím vzpomínkám, va

rovně zavrčela a předklonem se nachystala k útoku. Beu vykro

čil zpod temných stromů, ležících od domu co by kamenem do

hodil, a zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Co chceš?“ zašeptala Krista. Nechtěla vzbudit otce, který by

Beua nejspíš zabil za to, že se k domu tolik přiblížil.

„Šel jsem kolem a uviděl tě v okně. Připomnělo mi to staré

dobré časy.“

Krista s úsměvem zavzpomínala na poslední takové setkání

minulé jaro. Seskočila tehdy z patra, pronásledovala Beua tem

ným lesem a nakonec ho zahnala do kouta pod padlým ořechov

cem. Povzdechla si. Celý život byli s Beuem nejlepší přátelé

a odjakživa věřila, že se jednoho dne vezmou. Beu byl báječný,

dokud se ovládal.

Potíž byla v tom, že se jeho tyfové geny hlásily s léty stále

častěji, jakkoli proti tomu Modrý bojoval. Loni na podzim Beu

konečně podlehl. Kráčeli v noci pšeničným lánem, drželi se za

ruce a sledovali, jak mraky přetínají měsíc a zase se skrývají.

Beu ji zničehonic napadl. Znovu a znovu ji bil do tváře a rozdrtil

jí nohu, než se ovládl a do žlutě žhnoucích očí mu se zalapáním

po dechu vstoupil děs.

Rada starších na několik dní zadržela Kristina otce, aby mu

zabránila Beua zabít, a Beu sám se nechal slyšet, že za svůj čin

zaslouží smrt. Zbytek rady ale takový trest odmítl a všem při

pomněl, že Beuovy geny jsou tyfem poznamenané tak, že ho

nedokáže scelit ani UI. Vypálili mu znamení na pravici a pohro

zili mu smrtí, pokud se znovu neovládne.

Teď stál Beu pod Kristou a chtěl, aby mu odpustila něco, co

nikdy odpustit nemohla.

„Zmiz, než tě ucítí táta,“ vyháněla ho. „Víš, co pak udělá.“

Beu přikývl a s dramatickou úklonou zacouval mezi stromy.

Tam ho objala postava, s dívčím zavrčením ho políbila a zmizela

v lese. Než za ní Beu vyrazil, smutně se ohlédl za Kristou.

Přemýšlela, která vesničanka riskuje, že se Beu znovu ne

ovládne. Zkoušela si namluvit, že už jí na tom nesejde.

Vtáhla ztuhlé nohy zpátky do pokoje a ještě naposledy zale

těla pohledem do pokoje pro hosty. Neviditelné rty tam rozko

míhaly a sfoukly plamen svíčky.

Krista se zachvěla. Uvědomila si, že se slečna Paulerová bála

oprávněně. Morový pták se chystal Beua zabít.

Než usnula pod teplou péřovou dekou, položila vlčici otázku,

jestli se Beuova smrt nějak podepíše na jejím dalším životě.

Ano. Ne. Ano. Zmatek.

Vlčice skučela tak, až Krista svůj dotaz odvolala a jednoduše

se s ní rozběhla snovým lesem.

* * *

Zatímco v samotné vesnici žilo jen několik set lidí, v osadách

rozptýlených po okolních lesích a kopcích sídlilo přes tisíc

4 XB-1


lovců. U snídaně pak Derena nad ovesnou kaší oznámila, že ji Krista zavede do Farnhamovic osady, za jedním z nejuzavřenějších loveckých klanů.

Krista si s otcem vyměnila nervózní pohled. „Pro dceru je to

kvůli té chromé noze velká dálka,“ upozornil stařešina. „A Farnhamovci nevítají cizince s otevřenou náručí.“

„Mě s ní nevítá nikdo,“ konstatovala Derena. „Stejně vyrá

žíme.“

Otec rozčileně zaťal pěsti a stěží se ovládl. Pak došel do

skříně pro starožitnou keramickou pistoli. Krista už se po ní natahovala, zároveň polichocená, že jí otec zbraň svěří, a rozrušená, že to pokládá za nutné, ovšem Derena řekla ne. „Půjde neozbrojená.“

Otci se ve tvářích zpěnila krev a doslova se roztřásl. Nescho

pen slova Kristu pevně objal a vyplížil se z domu.

„Umí se ovládat,“ pochválila ho Derena. „To mám u chlapů

ráda.“

Krista se odvrátila, aby nevyšlo najevo, jak hlasitě se její

vlastní instinkty dožadují, aby spolu s otcem rozcupovala morovému ptákovi hrdlo na krvavé cáry.

* * *

Krista sebrala dřevěnou berlu, bez které by se obešla ze za

čátku, ale ne po pár hodinách chůze, a vykročila s Derenou po staré betonové stezce, popraskané a zarostlé tak, že z ní zbývala sotva pěšina. Častokrát cítila pokušení vyrazit po cestě do další vesnice, kam to pěšky trvalo sotva pár dní, ale jen moroví ptáci a lovci mohli cestovat, jak se jim zachtělo. Pokud vesničané nedostali odlišný pokyn, zůstávali pod dohledem UI. Už každodenní nepříjemnosti dostatečně ztěžovaly sebeovládání, a vzdálit se uklidňujícímu vlivu umělé inteligence skutečně znamenalo dát lidskost v sázku.

Míli od vesnice prošly kolem Beua, vracejícího se z nočního

řádění s neznámou. Krista z něj ucítila sex, a přestože se napomínala, ať nežárlí, vhrkly jí do úst zvratky.

Náhle se jí zježily vlasy a na Beauově tváři se objevil strach.

Zíral na Derenu, jejíž jasně rudou kštici a oblečení právě poprvé spatřil. Vystřelil k vesnici, jako když králík prchá před hladovým kojotem.

„Pořád tě miluje,“ oznámila jí Derena. „A vesnická UI má

pravdu – ta láska hraničí s posedlostí.“

Krista si s rozechvělými rty vybavila, jak nad ní Beu stál, bil

ji a drásal a do tváře mu stříkala krev. „Proč jste se mu ukázala?“

„Když jsem sama, snažím se ukazovat jen v nezbytných pří

padech. Ale protože mě provázíš, musí lidé vědět, že když ti ublíží, budou mít co dělat se mnou.“

Dál se Krista na nic neptala.

Brzy dospěly na stezku do zalesněných vrchů. Krista se

opřela o berlu a temnou, úzkou cestičku zhodnotila. Šla tudy jenom jednou, když jí bylo patnáct a otec se v čele skupinky vesničanů vydal vrátit zraněného lovce ke kmeni. Otřáslo jí, jak lovci žijí – ve starých, natěsnaných domech a chatrčích, daleko mimo dosah UI, která by chránila jejich těla a duše. Při pohledu na stezku lemovanou zeleným listím si představila, že se za každým stromem skrývá tisíc šílenců, jako byl Beu, a chystá se ji zabít.

Derena její strach vycítila a podala jí rudou koženou vestu

a jeden z nožů u stehna. „Aby každý věděl, že patříš ke mně,“ vysvětlila.

Krista převzala zapovězené vybavení roztřesenýma rukama,

ale věděla, že Derena ví, co dělá. Oblékla si vestu, připjala nůž

ke zdravému stehnu a vedla morovou ptačici dál do lesa.

* * *

Někdo je sledoval. Pod stinnými duby a jilmy lemujícími

cestu se mihotaly a splývaly tmavé postavy. Ve slabém větru

planuly pachy vyznačující teritorium a varující před vetřelci, pa

chy tak silné, že vzduch Kristu málem zahlcoval.

Hrůzu ještě prohlubovala mizerná kondice její družky, která

protáhla hodinovou cestu na dvojnásobek. Každých pár minut

se Derena zastavovala, aby popadla dech, a zatímco odpočívaly,

představovala si Krista, jak lovci slabé chvíle využijí a napadnou

je.

Poblíž Farnhamské osady jim rozhněvaný hlas nakázal, aby

les opustily. Derena vytáhla nůž z pouzdra, ale místo aby jej na

mířila na mluvčího, přiložila si ostří k zápěstí. Hlas utichl a dvo

jice kráčela dál.

Farnhamská osada stála ve svahu a tvořilo ji osm betonových

a dřevěných domů, sousedících s pláckem, na kterém rostlo ně

kolik obřích dubů. Přestože polední slunce jen žhnulo, pronikaly

hustým listím jen nejslabší vlnky světla. Kristiny boty zaklapaly

na rozpraskaném asfaltu a prachu prastaré cesty. Její pozůstatky

upomínaly na dobu, kdy na celém území stálo obrovské město

– a na miliony, které zemřely, když město strhly ruce, drápy

a zuby.

Ale myšlenky na historii Kristu opustily, jakmile spatřila

lovce. V čele přinejmenším padesáti mužů, žen a dětí z Farnha

movic klanu před ní stál náčelník, svalnatý muž se lví hřívou bí

lých vlasů. Ponejvíc vypadali místní jako lidé, ale Kristě neušly

známky toho, že je tyfové geny dál proměňují. Všem lovcům

prosvětloval oči vylepšený zrak a několik jich nervózně pře

bcházelo ze strany na stranu, spíš jako kočky než lidé. Mnohým

rostly kočičí, vlčí nebo medvědí pruhy a srst.

V rozvalinách staré cesty stál těžký dřevěný stůl s jídlem a pi

tím. Klan chtěl nezvaným návštěvnicím zřejmě prokázat pohos

tinnost.

Vůdce s bílou hřívou předstoupil. „Jsem náčelník Farnham,“

představil se. „Vítejte v sídle klanu.“

Derena se zasmála. „To slyším poprvé,“ řekla. „Nikdo mě

nikdy nevítá.“

„Všichni jsme lidé, bez ohledu na rozdíly. Usaďte se, prosím,

pohovoříme si.“

Derena, Krista i náčelník usedli a morová ptačice se při tom

s vůdcem klanu navzájem měřili, jako když zvířata posuzují,

které z nich je lovec a které oběť.

„Přivádí mě sem zvěsti, že váš klan porušil smluvená pra

vidla,“ začala Derena. „A ne zrovna zanedbatelně. Je pravda, že

jste vybili klan Hereenovců?“

Několik přihlížejících lovců varovně, zhluboka zavrčelo jako

rosomáci. Náčelník Farnham je utišil úderem obří pěsti do dře

věného stolu a poté se Dereně omluvil.

„Nejsou zvyklí, aby nám někdo zvenčí nakazoval, co smíme

a co ne,“ objasnil. „Ale pevně se držíme zásady, podle které ne

napadáme a neobtěžujeme vesničany. Žijeme s nimi jako sou

sedé. Žádné z vašich zatracených pravidel jsme neporušili.“

Derena se k němu naklonila a zašeptala: „Podle mě ano.

Členka vašeho klanu se motá do vesnických záležitostí.“

Náčelníkovi ztuhly rysy a křikem všem nařídil, aby mu šli

5XB-1


z očí. Mnoho žen, mužů i dětí syčelo a reptalo a jedna dívka zaútočila na Derenu, která tasila nůž. Než stihla mladá žena dospět ke stolu, náčelník vyskočil a mocnou pěstí ji udeřil do tváře. Útočnice padla v bezvědomí do prachu. „Do domu s ní,“ zavelel vůdce klanu skupince žen, které dívku se zuřivým blýskáním v očích odtáhly.

„Má dcera,“ vysvětlil, když znovu usedl vedle Dereny. „Ty

fus jí nadělil mou prchlivost a matčin vztek.“ Zasmál se vlast - nímu žertu, ale utichl, když se Derena nepřidala.

Ztišil hlas: „Jsme dobří lidé. Hledíme si svého a nikdy neúto

číme jako první. Hereenský klan podnikal nájezdy na naše plodiny a naši lovnou zvěř. Zaútočili dokonce na jedno z mých dětí. Takže ano, pobili jsme je. Ale to se smí.“

Derena přikývla, jako by se o zločinech kmene radila s hla

sem v hlavě. „Ale pobít celý klan je krajní řešení. Povězte, je pravda, že jste ušetřili děti a vzali je za své?“

Náčelník Farnham si nervózně prohrábl hřívu. „Ale ovšem. Na

vzdory svým genům nejsme zvířata. Vychováme je jako součást klanu. Přejete si ta děcka vidět, ať víte, že je o ně postaráno?“

Derena položila na stůl rudý nůž. „Ne,“ odmítla. „Chci mít

jistotu.“

Náčelník vstal a převrhl židli do prachu a trosek. „Nepřipadá

v úvahu,“ vykřikl. „Jsme svobodný národ. Nebudeme dělat ovce žádné pitomé UI. Odmítáme nechat lidskost posuzovat někým, kdo si o ní sám může nechat zdát.“

Derena se s ním nehádala, jen sebrala nůž a lehce si jeho

špičku opřela o paži. Kristě se vybavila návštěva morového ptáka před sto lety, kterou jí předvedl Modrý, to, jak si tehdy muž prořízl tepnu a tryskající oblouk krve rostl a rostl, dokud vesničané nezačali umírat.

Uteč! Uteč! Bez řečí. Uteč!

Zvířecí panika přiměla Kristu vyskočit od stolu, ale chromá

noha ji srazila na rozbitý asfalt. Nad ní Derena nepohnutě hleděla na náčelníka Farnhama.

„To vás mám prosit?“ zeptal se Farnham a ve tváři mu šku

balo, jak se snažil neztratit nad sebou vládu.

„Budu vás soudit, jinak celý klan okamžitě zemře.“

Náčelník se zhluboka nadechl a vztáhl k Dereně pravici.

Deho rena se rychlým pohybem nože píchla do dlaně a uchopila za ruku. Krista ani nezahlédla krev, tak rychle se Derena pohybovala, ale myslí jí proběhlo lehké zabzučení, jako když do ní zavítal Modrý. Vybavilo se jí, co říkal o morových ptácích: Že jejich krev obsahuje neuvěřitelně mocnou UI, která si hledí jen nejzákladnějších rozdílů mezi dobrem a zlem. Dokud UI neopustila morového ptáka, byla neškodná. Stačilo ji ale osvobodit a nad všemi kolem byl okamžitě vysloven smrtící ortel.

Náčelník zvrátil oči v sloup a mohutný trup se mu napjal

a roztřásl. Derena hleděla dlouhé vteřiny do prázdna, než odtáhla ruku a nechala ho, načež se zhroutil na dřevěný stůl a lapal po dechu, jako by uběhl tisíc mil. Derena si z čela otřela pramínek potu.

„Jsem ráda, že jste nelhal,“ kývla. „Nebudu váš klan za to za

bíjení trestat. Tím pádem nám ale zbývá osoba, která se pletla do záležitostí vesnice.“

Vůdce kmene už chtěl odpovědět, když vtom ho zaujalo něco

za Derenou. „Ne!“ křikl, a v tu chvíli kolem Kristy proběhl mladík s pistolí v ruce a hmatovými vousky na obličeji. Tvářil se soustředěně a zuřivě jako panteři, lovící na polích kolem vesnice. Zamířil na Derenu, střelil ji do zad; mezi ňadry jí vytryskla sprška krve.

Derena se k němu otočila s tváří staženou bolestí a vztekem.

Kopnutím ho srazila na záda, ukázala na něj a vykřikla: „Ostatní

ne. Jeho. Jenom jeho.“

Krvavému oparu kolem ní to přišlo málo a krátce zaváhal, ale

pak se podvolil a snesl se na mladíka. Vzduch naplnily slzy spra

vedlnosti a jinoch se zmítal a křičel o milost. UI mu ji ale ne

dopřála. Nechala jeho plíce vybuchnout v cáry růžové tkáně,

vyhlodala mu mozek a přitom mu nedovolila zemřít. Nakonec

přišel poslední, nekonečný výkřik bolesti, mladíkovo tělo se od

hlavy k nohám roztrhlo v půli a krvavý oblak se vrátil do Dere

nina těla. Průstřel hrudníku se zacelil jakoby kouzlem, takže po

něm zbyla jen zkrabatělá jizva a díra proražená kulkou v rudé

košili.

Náčelník hluboce a útrpně zařval jako lev. Padl na všechny

čtyři a bušil do rozbité stezky, než se konečně znovu ovládl. „Pi

tomec, říkal si o to!“ zaječel na příslušníky klanu. „Znáte pra

vidla.“

Lovci vystrašeně zavrčeli, ale pohled na skvrnu v místě, kde

se krev a tkáně vpíjely do země, jim zabránil v útoku. Náčelník

Farnham se doplazil k Dereně a poklekl před ní. „Prosím, od

pusťte nám,“ zašeptal a v zuřivých očích mu planul oheň. „Ten

kluk nepřemýšlel. Chtěl hájit mou čest a neuvědomil si ná

sledky.“

Derena přikývla a slíbila, že jeho čin klanu nepřitíží. „Ale po

řád zbývá osoba, která se pletla do záležitostí vesnice. Za dva

dny se to vrátím vyřídit. Radila bych vám vštípit svým lidem,

že se tahle tragická epizoda nesmí opakovat.“

S tím vykročila zpátky po stezce. Krista se rozhlédla po ko

lemstojících a zježily se jí chlupy na zátylku. Několik lovců

drželo náčelníkovu dceru, která se mezitím probrala, kvílela ne

lidským vztekem a snažila se vykroutit, aby na Kristu dosáhla

a mohla ji zabít. Krista, kterou náhle ovládl strach, uchopila

berlu a kulhala za Derenou.

Jakmile opustily les a starou betonovou stezku, Derena

ztěžka usedla na slunci. Zase si od Kristy vzala rudý nůž a vestu

a povzdechla si. „Tohle mě stálo hodně sil,“ řekla. „Zabránit UI,

aby je všechny pozabíjela.“

„Musela jste popravit toho mladého?“

„Nechtěla jsem, ale kdybych UI nepředhodila někoho, kdo

mě napadl přímo, rozběsnila by se. Jsem tak zesláblá, že mám

nad ní jen omezenou kontrolu.“

„Musíte se za ty dva dny vrátit? Budou rozzuření. Náčelník

Farnham by je nemusel ovládnout.“

„Je to horší, než myslíš. Ten mladík byl jeho syn. Když jsme

odcházely, řešil, jestli má dát průchod své zvířecí stránce a na

padnout nás, i kdyby to znamenalo smrt všech jeho milova

ných.“

Krista se ohlédla na obří stromy lemující stezku. Vánek při

nášel šepot a lehké došlapování rozzuřených zvířat.

* * *

Když konečně dospěly do vesnice, Derena se neskryla a při -

táhla tak ustrašené a otřesené pohledy Kristiných sousedů a zná

mých. Krista ji zavedla do domu a po schodech jí pomohla do

pokoje pro hosty, kde morová ptačice padla na postel, oznámila,

že ji nemá nikdo vyrušovat, zavřela oči a usnula.

Krista si nebyla jistá, co pro ni udělat, a tak vyhledala otce.

Spolu s některými dalšími stařešiny včetně slečny Paulerové ho

našla ve vesnické stodole a vylíčila jim, k čemu došlo.

6 XB-1


„Farnhamovci nás povraždí,“ zašeptala slečna Paulerová.

Kristin otec zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že by nás napadli za

přítomnosti morového ptáka. Ale přesto v noci raději postavíme hlídky.“

Ostatní členové rady souhlasili a zapředli debatu o tom, jak

se s Farnhamovic klanem nejlépe vypořádat. Krista pochopila, že už jí není třeba, a vyšla ze stodoly.

Venku na ni čekal Beu.

„Není ti nic?“ obával se. „Slyšel jsem, co jsi říkala starším.“

Krista se musela usmát starostlivému výrazu, který mu s ta

kovou upřímností zrůznil jako lusk štíhlou tvář. Zároveň ale měla před očima to, jak na ni Beu se zvířecí nenasytností útočí a jak na tentýž hubený obličej stříká její krev. Proklela lidstvo za to, že si před takovou dobou hrálo na božstva genetiky a dalo vzniknout těm, kteří jsou v jednu chvíli tak citliví a vlídní a v druhé se změní v zuřivé šelmy.

„Nic mi není,“ ujistila Beua. „Ale když jsem viděla, jak UI

roztrhala toho mladíka... Zapomeň na to, co nám UI o morových ptácích ukazovala. Tohle bylo horší, daleko horší.“

Beu se ji pokusil obejmout a z Kristina hrdla vylétlo tiché za

vrčení. Zase opatrně ustoupil. „Nemůžu odčinit, co jsem provedl,“ uznal. „A děláš dobře, že mi nevěříš. Ovládám se pořád hůř a hůř. Občas vyrazím běhat do lesů a vím, že tohle jsem doopravdy já. Lovec. Ne vesničan.“

Krista ho uchopila za ruce a Beuovi se zčeřily oči vášní, která

ho málem přemohla. I ona musela bojovat, aby se ovládla, a v duchu okřikovala rychle se střídající zvířecí nutkání. Pářit se. Utéct. Bojovat. Milovat. Ucítila z Beua ten nejslabší závan včerejšího sexu a roztřásla se jí stehna.

„Beu, nikdy jsem tě nepřestala milovat a jsi báječný chlap,

dokud se ovládáš. Ale pokaždé, když ti pohlédnu do tváře, vidím, cos mi provedl. Přes to se nepřenesu.“

„Snad jednou,“ zadoufal Beu.

„Snad,“ zopakovala, ale v tutéž chvíli se jí vybavil vztek v ná

čelníkových očích, když kvůli Dereně přišel o syna. Něco se smazat nedalo, ať se kdo snažil, jak chtěl.

* * *

Další den ráno nevyšla Derena z pokoje, takže si Krista

mohla jít po své práci. Přestože ji po včerejší výpravě bolela noha, doorali s otcem pole a oseli ho modifikovanou pšenicí.

V poledne usedli do stínu rozložitého dubu vedle staré cesty,

najedli se fazolí s uzeným masem a bavili se o tom, jak budou rychle rostoucí pšenici za pár měsíců žnout. Po chvíli už jen pozorovali mraky, ženoucí se po obloze, a při tom je také zastihl Modrý.

„Jak to dneska jde?“ zeptal se Kristin otec.

„Výborně. Vypadá to, že lovci neplánují zaútočit, nebo se

alespoň drží mimo dosah mých smyslů. A morová ptačice spí. Zkrocení té UI ji stálo víc sil, než jsem myslel.“

Krista se obdivovala oblaku jeho vědomí, ve kterém se slu

neční světlo lámalo do zvláštně odstíněných duhových barev. Modrý skoro vypadal, že má dobrou náladu, pokud se UI daly nějaké nálady připisovat. Pak si Krista připomněla zuřivost té Dereniny a pochopila, že mají nálad, kolik se jim jen zachce.

„Chceš se na něco zeptat,“ konstatoval Modrý.

„Ta UI, kterou Derena včera vypustila, působila hrozně roz

zuřeně. Tebe jsem ale nikdy rozčileného neviděla. Jak to, že se od sebe tak lišíte?“

„Všichni se od sebe lišíme, úplně jako lidé.“

„Ale proč lidé stvořili něco tak zlého, jako je její UI?“

Modrý se začal zvětšovat, dokud světélky nedosáhl

k vrcholku dubu, a pak se zase stáhl do obvyklého obláčku

mlhy. Krista ho znala dost na to, aby v tom poznala povzdech.

„O historii říkám vesničanům čistou pravdu. Jenže je rozdíl

mezi tím, když člověk něco ví, a když to tisíce let prožívá. Lid

stvo se kvůli genové manipulaci změnilo k nepoznání a násle

dovalo všeobecné šílenství a chaos. U kříženců lidí a zvířat se

úděsně často nehledělo na to, co světu přinesou.

Určitá skupina lidí se pokusila obnovit pořádek stvořením

empatických UI, jako jsem já, které měly dohlížet na ostrůvky

lidskosti a vést je zpátky k původnímu stavu před obměnami.

Jiní kolem sebe viděli bezpráví a stvořili svrchované trestající

UI.

Našli se i kříženci, kterým život po úpravách vyhovoval a ne

chtěli se ho vzdát. Proto se ustavila rovnováha. Lovci mohou žít

s jistými omezeními po svém a UI, jako já se pokoušejí navrátit

uzavřená lidská společenství do původního stavu.“

„A moroví ptáci?“ zajímala se Krista.

„Skutečná rovnováha vzniká jen mezi třemi účastníky, takže

jsme potřebovali, aby svrchované UI dohlížely na plnění do

hody. Jenomže jsou tak nesmiřitelné, že je nešlo nechat volně

se toulat. Vsadili jsme je do těl lidských dobrovolníků, kteří je

jich moc ovládají. Moroví ptáci v sobě UI drží, dokud není po

třeba rozsudek.“

Bylo to poprvé, co Krista slyšela historii lidstva vyloženou

tak věcně. Otec zrovna tak, soudě podle jeho výrazu. „Proč nám

to říkáš?“ zeptala se.

„Protože do vesnice zavítaly potíže. A ačkoli Derena krotila

svou UI mnoho set let, její tělo už slábne. Dlouho ji v sobě ne

udrží.“

Krista hned nepochopila, co se tím myslí, na rozdíl od svého

otce. Když vyskočil a zavyl „Ne“, jeho výkřik se dral přímo

z vlčích genů. Popadl Kristu za ruku, táhl ji od Modrého a dál

si mumlal: „Ne, ne, ani náhodou, nikdy.“

* * *

Než došli domů, otec se uklidnil, ale odmítl morové ptačici

připravit večeři. Krista proto uvařila jednoduché jídlo z vajec

a rýže a sama je donesla do pokoje pro hosty. Zaklepala na dře

věné dveře a Derena ji pozvala dál.

Seděla na proutěné židli, kterou Kristina matka upletla před

smrtí, když se tyfové geny obrátily proti jejímu tělu. Derena

měla ve tváři stejný výraz jako tehdy ona, vyčerpaný a usmý

kaný, ale prozrazující odhodlání bojovat až do posledního bo

lestného dechu.

„Modrý ti to pověděl,“ pronesla. Neptala se. Jednoduše to vě

děla.

„Ano. Ale proč já?“

Derena si s úsměvem rozepnula rudou košili a ukázala jí

zkrabatělou jizvu po průstřelu. „Pořádně se mi to nezahojilo,“

postěžovala si. „Před sto lety by taková rána nezanechala ani

stopu. A to ještě nic není, jednou mi málem ustřelili hlavu a UI

mě stejně uzdravila.“

Kristu píchlo v noze. Přemýšlela, zda by Derenina UI doká

zala uzdravit i ji. Možná by vyléčila i všechnu bolest, strach

a zmatek, které ji přepadaly při pohledu na Beuovu tvář.

„Jak moc jsi stará?“

7XB-1


„Nosím UI přes dva tisíce let. Zabila jsem tolik lidí, že se mi

je nechce počítat. Ale taky jsem pomáhala udržet mír, a s tím už se dá žít.“

Krista si zkusila představit, co všechno musela za tu dobu

prožít. Vyhlídka na to, že se stane morovým ptákem, ji na oka - mžik zlákala, ale pak se jí vybavila mrtvola ze včerejšího dne. Znechuceně zavrtěla hlavou. „Jak říkám, proč já?“

„Protože potřebuji někoho, kdo po mé práci netouží. Někoho,

kdo bude s UI v sobě bojovat. Kdo ji vypustí, jen když nebude zbytí.“

„Omlouvám se, ale na to nepřistoupím.“

Derena posmutněle přikývla. „Právě proto o tebe stojím. Roz

hodnout se musíš sama, ale měla bys vědět, že když se neodhodláš, Beu tě zabije.“

Krista uskočila s vlčím hrdelním zavrčením. „Cože?!“

„Miluje tě, to ano, ale kvůli svým genům je na tom pořád hůř

a Modrý už ho nedokáže ovládnout. Skutečný problém spočívá v tom, že je tebou posedlý. Ať s tím bojuje, jak chce, stojí o tebe. Modrý má pravdu: zvířecí stránka Beutena Paulera strhne jednoho dne vládu na svou stranu a on tě zabije.“

„V tom případě musíte zabít jeho.“

„Ne. Zabíjím jenom za to, co lidé spáchali, ne co by spáchat

mohli. Ale Modrý udělal dobře, že mě přivolal. Pokud se věci nevezmou za správný konec, zemře tu mnoho lidí, jak lovců, tak vesničanů.“

* * *

Tu noc stála Krista na čerstvě osetém rodinném poli s pšenicí,

opírala se o berlu a zdravou nohou kopala do tmavé hlíny. Čistou oblohu nad ní prozařovala čtvrtka měsíce, probouzející v jejím nitru vlka. Vzpomněla si na hodiny dějepisu s Modrým – kdysi se prý lidé po mléčné oběžnici procházeli. Přemítala, jestli se ty doby někdy vrátí.

Pod temnými stromy vroubícími pole zaslechla slabé zašus

tění. Nic neviděla a byla by nejradši, kdyby ještě stále měla geneticky upravené oči jako její předkové. Se sotva slyšitelným zavrčením vykročil zpod stromů temný stín a zaútočil.

Krista klidně stála a odmítala se dát na útěk.

Náhle se noc proměnila v den, Modrý nad ní zazářil jako mi

niaturní slunce a bílé světlo roztančilo stíny na poli a mezi okolními stromy. Beu polekaně vzhlédl a ruce mu vyletěly k očím, ale dál klopýtal přes brázdy. Krista pustila berlu, sebrala síť pod nohama a přehodila ji přes něj. Ve stejnou chvíli se vedle ní objevil otec a Derena, které Modrý schoval před Beuovým zrakem a čichem.

„Támhle je ještě někdo,“ ukázala Derena pod stromy. V pa

prsku světla tam Krista uviděla lovkyni, dceru náčelníka Farnhama, která na ptačici v osadě zaútočila. Dívka se neuvěřitelně rychlým během vrhla na útěk, ale z míst, kde je Modrý skryl, se vynořili další vesničané a poradili si s ní. Vyla, kousala a kroutila se, ale drželi ji pevně.

Právě ve chvíli, kdy vesničané dovlekli Beua i dívku před

Derenu, se přiřítila slečna Paulerová a padla před morovou ptačicí na kolena. „Prosím,“ žadonila, „je to pořád můj syn.“

Derena zavrtěla hlavou. „Pokusil se napadnout Kristu. Vaši

vlastní stařešinové rozhodli, že pokud se to bude opakovat, čeká ho trest smrti. Není to ale jediný viník.“

Slečna Paulerová si až teď všimla lovkyně po synově boku.

„Vypadá to, že se o vašeho syna zajímá dcera náčelníka Farn

hama, slečno Paulerová,“ vysvětlila Derena. „Podněcovala

v něm zvířecí stránku. Postrkovala ho, aby napadl Kristu. Ne

pochybně se tak chtěla zbavit sokyně.“

„V tom případě je můj syn nevinný,“ zajásala slečna Paule

rová.

„To není nikdo,“ vyvedla ji Derena unaveným hlasem

z omylu. „Záleží jen na tom, kdo přijde o život.“

* * *

Krista myslela, že Derena počká do svítání, než Beua a lov

kyni zabije, ale morová ptačice místo toho rozhodla, že je mají

vesničané okamžitě dovléct do Farnhamovic osady.

„Šílíte?“ vykřikl Kristin otec. „Už za dne mají svou zvířecí

stránku sotva pod kontrolou. Pokud na jejich území vstoupíme

v noci, napadnou nás. A jestli k tomu dojde, taky se neovládneme.“

Derena tasila nůž a špičku přitiskla ke zkrabatělé jizvě na

hrudi. Vesničané se po sobě nejdřív nervózně rozhlédli, načež

Beuovi i lovkyni svázali ruce a vykročili na cestu. Krista se dí

vala, jak Beua odvádějí, a ačkoli se jí ulevilo, že už se ho nemusí

bát, bylo jí také smutno. Beuovi bylo jasné, co se chystá, a tiše,

žalostně zasténal její jméno. Působil vystrašeně a Krista se mu

sela odvrátit, protože její vnitřní vlčice sténala a úpěnlivě na ni

naléhala, ať jejich milence a přítele osvobodí.

„Musíš jít s námi,“ promluvil jí Modrý v mysli. „Musíš to

dovést do konce.“

„Jestli uvidím Beua umírat, nevím, jestli se ovládnu,“ pochy

bovala Krista.

„Věř mi,“ uklidnil ji Modrý, „ovládneš.“

Přikývla a kulhala o berli za ostatními.

* * *

Modrý jim svítil na cestu a jako pohyblivé slunce zaháněl

stíny. Derena se sotva držela na nohou a musela se opírat o Kris

tina otce, dvojnásob po tom, co vkročili do černočerného lesa

a cesta se začala kroutit po kopcích. V temnotě vyli a vřeštěli

lovci a ze strachu před nimi i před vlastní reakcí na jejich krve

žíznivost se vesničané úzkostně drželi Modrého a jeho světla.

Poblíž osady se náčelník Farnham burácejícím hlasem otázal,

proč by je jeho klan neměl okamžitě pobít.

„Nechtěli jsme sem,“ zakřičel v odpověď Kristin otec. „Mo

rový pták nás donutil. Má vaši dceru.“

Noc přerušilo ticho. Derena pokynula vesničanům, aby ne

zastavovali.

Dospěli ke staré cestě směřující k domům a Krista spatřila

rozrušeně přecházející lovce. Jestli ji za světla děsili, teď nahá

něli hrůzu. V Modrého záři jim z očí šlehaly plameny a v hrdlech

jim praskalo hladovým vrčením a supěním.

Bojuj. Krev. Uteč.

Krista utišila instinkty kousnutím do rtu. Přihlížela, jak před

stupuje náčelník Farnham s obřím keramickým mečem v ruce.

Sklonil se k dceři, která seděla na prašné rozbité cestě, a políbil

ji. Přičichl také k Beuovi, krátce přikývl a obrátil se k Dereně.

„Zákon nezákon, nemáte právo vtrhnout na naše území

v noci, když se v nás vaří krev,“ prohlásil.

„Nemohla jsem čekat. Mé tělo už UI dlouho neudrží.“

Neoblomný výraz náčelníka Farnhama zmizel a Krista z něj

ucítila strach. Její otec ustoupil spolu s ostatními vesničany od

morové ptačice a několik lovců prchlo do tmy.

8 XB-1


Zrada! Krev! Krev!

Krista si s výkřikem uvědomila, co se chystá. Sevřela berlu,

udeřila s ní Derenu do tváře a srazila ji tak na zem. „To neudě

lám,“ zaječela. „Nebudu jako ty.“

Derena přikývla. „Jak jsem řekla, volba je jenom na tobě.“

S tím vytáhla z pouzdra nůž a úhledně si prořízla hrdlo. Ob

louk krve vyšlehl jako plamen. Krista ztuhla hrůzou a UI se cho

pila rudé svobody. Dokonce i Modrého světlo při tom pohledu

pohaslo, jako by se vesnická UI bála, co bude dál.

Derenina života zbavené tělo padlo na rozbitou stezku,

prázdné oči upřené na Kristu. Krista chápala, že je to lest, chá

pala, jaká hra se s ní hraje. Zároveň ale cítila, jak UI olizuje lovce

i vesničany a jak je při tom stále vzteklejší. Cítila, jak laská Beua

a lovkyni. Viděla, jak posuzuje přednosti jejího otce a náčelníka

Farnhama.

Uteč!

„Ne,“ zakázala si Krista, a pak přidala na hlase a zakřičela:

„Ne! Je nech být! Mě!“

Krvavá UI se k ní obrátila, okusila její tělo, vyzkoušela, jak

odhodlaně by jí Krista vzdorovala, ale ona jí znovu nakázala, ať

si ji vezme. UI zdráhavě poslechla, protekla jí kůží a ústy a na

krmila se její krví.

Krista padla na rozbitý asfalt a svíjela se bolestí, zatímco se

k ní UI připojovala – gen ke genu, atom k atomu, krev ke krvi.

Spatřila všechny rozsudky za dva tisíce let. Spatřila každého

člověka i umělou inteligenci, které bytost tvořená ryzím citem

pro spravedlnost odsoudila.

S přispěním vlčice Krista zoufale bojovala ve snaze nepod

lehnout. Rvala UI rukama i zuby, odmítala nastavit hrdlo a kři

čela, že rozhodování patří jí a že bez ní žádný soud neproběhne.

Nakonec dospěly k dohodě. Vlčice, dívka a UI. K stabilitě.

K blahodárné rovnováze.

Povedeš si dobře, zašeptala jí krvavá UI do mysli. Povedeš

si opravdu dobře.

* * *

Krista se probrala. Otec s ní třásl a pořád dokola opakoval její

jméno, ale jeho hlas se k ní zdál doléhat přes pole, která každo

ročně orali. Přišlo jí, že své vlastní tělo ovládá stejně, jako když

postroji a otěžemi řídí Větrníka.

Vstala. Lovci i vesničané ustrašeně zírali. Dokonce i Modrý

poodletěl.

Krista si protáhla chromou nohu a poprvé od útoku jí pohnula

bez bolestí. Došla k Dereně, stáhla z mrtvoly rudou vestu, košili

a kalhoty a oblékla zapovězené barvy. Dvojici nožů si připnula

ke stehnu a jeden obnažila. V naleštěné oceli spatřila vlastní tvář.

Od pravého oka se jí ke rtům táhla zářivě rudá linka. Vlasy jí

plály nejjasnější červení.

Obrátila se na Beua s lovkyní. Slečna Paulerová vykřikla

a pokusila se ji zastavit, náčelník Farnham ale Beuovu matku

zadržel. Krista ovšem mladíka ani lovkyni nezabila, jen jim pře

ťala pouta. Ukázala na Beua nožem.

„Nikdy se nevrátíš do vesnice,“ nařídila. „Budeš žít s Farn

hamovic klanem, pokud to náčelník odsouhlasí a nechá vesni

čany vrátit se v míru domů.“

Vůdce kmene před ní poklekl a k jeho díkům se přidala

i vděčná slečna Paulerová. Beu s lovkyní se chytili za ruce

a uklonili se. Mladík na Kristu hleděl se směsí lásky a lítosti,

ale city rychle vybledly, když do něj Krista nechala vklouznout

UI a zašeptala, že má poslední šanci. Z těla mu strachem zava

nula moč.

Krista se od něj znechuceně odvrátila. Už nezáleželo na tom,

co provedl jí, ale jen na tom, co v budoucnosti provede jiným.

Pohlédla na otce, kterému do zaprášeného plnovousu skáply

slzy. V danou chvíli s ním nebyla schopná prohodit jediné slovo.

Možná že brzy, ale ne teď.

Nechci, aby mě viděli, pomyslela si. UI jí okamžitě zakloko

tala v krvi a rozletěla se k vesničanům i lovcům. Lidé se ner -

vózně rozhlíželi, kam Krista zmizela.

Viděl ji jenom Modrý. Krista se na UI obrátila a prohlédla její

přestrojení v podobě světelného oblaku. Spatřila, jak se její vě

domí táhne do dalších dimenzí a napříč časem. Spatřila pevné

odhodlání navrátit lidstvu jeho někdejší postavení.

„Nebylo na výběr,“ řekl Modrý tiše. „Kdybys zůstala, Beu

by tě zabil a my bychom museli zabít jeho. Teď zůstanete naživu

oba.“

Vlčice zavrčela. Jakým právem Modrý rozhodoval o jejím

osudu? Umělá inteligence jí na uklidněnou pošeptala pravdu:

Aby se lidstvu skutečně vrátilo jeho někdejší postavení, budou

se UI jako Modrý muset vzdát svojí pozice ochranných bůžků,

střežících každou vesnici. Až ten den přijde, půjde Modrého za

bít stejně snadno, jako by Kristino staré tělo rozmáčklo vejce.

Modrý vycítil myšlenky UI v Kristině krvi a strachy se stáhl.

UI se zasmála.

„Budu na vesnici dávat dobrý pozor,“ varovala Krista Mo

drého. „Ne abys mě zklamal.“

S tím vykročila po cestě a vůně noci se tak smísily s šepotem

UI, až dočista pustila z hlavy, kolik v ní je z člověka, kolik z vlka

a kolik z kořisti.

Poprvé vydáno v časopisu Interzone,

květen-červen 2010

Přeložil Pavel Bakič

9

XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

JASON SANFORD

Američan, narodil se roku 1970 v Alabamě. Vystudoval an

tropologii a nějaký čas pracoval jako archeolog. Dosud publi

koval osmnáct kratších prací, a i když začínal na stránkách

Cardovy internetové Intergalactic Medicine Show či v časopise

Analog, záhy literárně emigroval do britského Interzone

a pravděpodobně jim dal nějaký druh „nabídky, která se neod

mítá“, protože tam od té doby vydal v krátkém sledu hned de

vět povídek, z toho třetinu ve vlastním speciálu. Ty největší

pecky jako „The Ships Like Clouds, Risen By Their Rain“ (In

terzone 2008, česky Mračna lodí kypících deštěm - Ikarie

11/2009), „When Thorns Are The Tips Of Trees“ (Interzone

2008, česky Stromy pokryté ostny - Ikarie 7/2009), „Sublima

tion Angels“ (Interzone 2009, česky Sublimační andělé - Ikarie

6/2010) a „Here We Are, Falling Through Shadows“ (Inter

zone 2009, česky Do stínu stínem padáme - Ikarie 11/2010)

otiskl i v českém překladu a platit si jako sběratel nechává ce

lým ročníkem našeho časopisu, což je rozhodně nabídka, kte

rou jsme nedokázali odmítnout zase my. Mimochodem, ti

z vás, co dostali pocit, že aktuální povídka je počátkem něja

kého cyklu, mají pravdu, ovšem žádnou výhru nečekejte, bylo

to příliš lehké. Autorovy internetové stránky najdete na adrese

http://www.jasonsanford.com/.


10 XB-1

1.

Čtvrtek 24. listopadu. Krátce před polednem.

Pohřbili jsme ho za chladného šedivého rána, kdy to vypadalo,

že se dá každou chvíli do sněžení. Pozůstalých bylo jen pár a nečinilo jim velké potíže nepropadat zármutku kvůli muži, který si od svých známých odjakživa zachovával značný odstup. Sledoval jsem zesláblého bělovlasého kněze, který měl už sám na kahánku, a v duchu jsem si kladl otázku, co se mu asi honí hlavou, zatímco mu vítr obrací stránky breviáře.

Prach jsi a v prach...

Stál jsem tam s rukama v kapsách kabátu a bylo mi do pláče.

Aby bylo jasno: já to klidně přiznám. Shel byl svérázný, mstivý, nepředvídatelný a sobecký. Neměl mnoho přátel a ani si je nezasloužil. Ale měl jsem ho rád. V životě jsem nepoznal nikoho, jako byl on.

V nezpochybnitelné naději...

Osobně bych za znovuvzkříšení ruku do ohně nedal, ale

dobře jsem věděl, že Adrian Shelborne bude jednou znovu kráčet po tomto světě. Byť třeba jen nakrátko. Věděl jsem například, že jednoho svěžího jarního rána na sklonku jednadvacátého století spolu staneme na jednom arizonském kopci, odkud budeme sledovat stříbrné lodě vydávající se na první úsek cesty k souhvězdí Kentaura. Také budeme osobně přihlížet vraždě Elaine Culpepperové, ženy dosud neznámé, která se však s postupem času stane postavou neodmyslitelně spojenou s pádem Severoamerické republiky. Shel s oblibou říkával, že poutníci časem nikdy doopravdy neumírají. Zavítali jsme příliš daleko po proudu. My dva budeme žít ještě hodně dlouho.

Kněz domluvil, sklapl knihu a zvedl ruku, aby požehnal rakvi

z leštěného dřeva barvy orchidejí. Foukal vítr a ve vzduchu byla cítit blížící se vánice. Pozůstalí procházeli kolem se skloněnými hlavami a kladli na rakev lilie, aby mohli už konečně jít domů. Když bylo po všem, krátce u hrobu postáli a vyměňovali si polohlasné poznámky. Helen Suchenková stála stranou od nich a vypadala opuštěně. Milenka bez formálního postavení. Příbuzní ji znali, ale neměli ji zrovna v lásce, hlavně proto, že měli řadu výhrad i k samotnému Shelovi. Roztřesenou rukou si osušila oči, aniž by třeba jen na okamžik odtrhla zrak od šedivého kamene s jeho jménem a oběma daty.

Helen měla světlé vlasy, oči v odstínu mořské vody a tiché in

trovertní vystupování, které mohlo snadno zmást každého, kdo ji dobře neznal.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ hlesla.

A já hlupák jsem jí ho ještě sám představil. Chodili jsme spolu

do kroužku fanoušků George Bernarda Shawa, kteří si říkali Čertova kvítka. Helen byla praktická lékařka, která v době, kdy mezi nás poprvé přišla, aby se s námi vypravila do kina na Čokoládového hrdinu, právě ukončila studium. Byla to láska na první pohled, jenže já jsem se příliš dlouho odhodlával k tomu, abych jí to dal najevo, a zatímco jsem přemítal, jak na to, začal s ní chodit Shel. Dokonce se mě i zeptal, jestli o ni nemám zájem, a já, v předtuše nadcházející porážky, jsem posbíral zbytky své hrdosti a řekl mu, že samozřejmě ne. Tím to celé skončilo.

Jemu to nikdy nedošlo. Často o ní mluvil, když jsme se vydá

vali proti proudu. Jak se s ní o to velké tajemství podělí a vezme

ji do Londýna v době královny Viktorie. Nebo do Sankt Petěr

burgu před první světovou válkou. Ale nikdy na to nedošlo. Pořád

to odkládal na později.

Celá se chvěla. Teď odešel definitivně. A já jsem měl volné

pole působnosti, pokud jde o ni. Ta neslušná myšlenka mi nešla

z hlavy. Byl jsem si docela dost jistý, že jsem ji od samého po

čátku přitahoval, stejně jako Shel, a domníval jsem se, že kdy

bych se do toho býval opřel víc, byl bych u ní nakonec zabodoval

já. Jenže kromě toho v tom taky ještě figurovala má čest, a tak

jsem si od ní zachovával odstup.

Měla na tváři vlhké stopy.

„Taky mi bude chybět,“ řekl jsem.

„Já jsem ho milovala, Dave.“

„Já vím.“

Zahynul při požáru, který u něj doma vypukl před necelými

dvěma týdny. Zrovna spal v horním patře a nestihl ani vylézt

z postele. Podle oficiálního vysvětlení vysál požár z domu vše

chen kyslík a on se udusil dřív, než pochopil, co se děje. No, já

jsem tomu taky moc nevěřil, ale takhle se to aspoň povídalo.

„To bude dobrý,“ utěšoval jsem ji.

Pokusila se zasmát, ale znělo to dost křečovitě. „Náš poslední

rozhovor se úplně zvrtnul. Kdybych věděla...“ Do očí jí vhrkly

slzy. Odmlčela se a zalapala po dechu. „Kdybych se s ním

aspoň,“ pokračovala, když se trochu vzpamatovala, „bývala

mohla rozloučit.“

„Já vím.“ Zkusil jsem ji nasměrovat ke svému porsche. „Můžu

tě odvézt domů?“

„Díky,“ odtáhla se, „ale zvládnu to sama.“ Auto měla zapar

kované u sochy anděla.

To už nás dohonil Edmond Halverson, vedoucí katedry vý

tvarného umění na místní univerzitě, který na mě kývl, ji pozdra

vil smeknutím a šeptem pronesl upřímnou soustrast. Zamumlali

jsme něco v odpověď a on pokračoval dál.

Helen polkla a usmála se na mě. „Zavolej mi, až budeš mít

čas, Dave.“

Díval jsem se, jak nasedá do auta a odjíždí. Věděla toho

o Adrianu Shelborneovi tolik. A přitom tak málo.

Shel byl schopen cestovat v čase a na celém světě jsem to

momentálně věděl jen já. Přizval mě k tomu, jak sám řekl, pro

tože potřeboval mé jazykové schopnosti. Ale podle mě v tom

bylo ještě něco. Chtěl se s někým podělit o radost z vítězství,

chtěl to s někým oslavit. Sám postupem času ovládl klasickou

řečtinu, kastilštinu i renesanční formu italštiny. Také latinsky,

rusky, francouzsky a německy se nakonec nau



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.