načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/04 – Redakce XB-1

XB-1 2011/04
-10%
sleva

Elektronická kniha: XB-1 2011/04
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 45
+
-
1,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6646-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Ted Chiang:  Životní cyklus softwarových objektů (nominace na cenu Nebula)

Domácí povídky

Julie Nováková:  Krvavý déšť

Vladimír Zábrodský: J. R.

Zuzana Stožická:  Zrkadlo z ľadu

Pavel Urban: Mezi orlem a vlkem

Hanuš Seiner:  Podnájemník

Publicistika

Avi Solomon: Rozhovor s Tedem Chiangem

Ivan Adamovič: Život s pocitem úžasu 2

Aleš Smutný: Tisíc tváří mimozemšťana…

Saxana a lexikon kouzel

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fandománie

Digitální aréna

Fantastická věda

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2015/04 XB-1 2015/04
 (e-book)
XB-1 2016/03 XB-1 2016/03
 (e-book)
XB-1 2012/05 XB-1 2012/05
 (e-book)
XB-1 2011/07 XB-1 2011/07
 (e-book)
XB-1 2013/07 XB-1 2013/07
 (e-book)
XB-1 2019/1 XB-1 2019/1
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Derniéra Maškarády

V neděli 27.2. 2011 proběhla v di

vadle v Dlouhé v Praze derniéra hry

Maškaráda, napsané podle knihy Ter

ryho Pratchetta. I když je anglický

spisovatel nemocný, do divadla přijel

a zhlédl představení. I přes jazykovou

bariéru se velmi dobře bavil vynikají

cími výkony herců. Představení se

zúčastnil i český nakladatel Pratchet

tových knih V. Talaš a také jeho

dvorní překladatel Honza Kantůrek.

Hru si užili nejen herci, ale i diváci ve

vyprodaném divadle. Pikantností

bylo, že derniéra nebyla tím posled

ním představením, jak by tomu

správně mělo být, ale herce čekají

ještě dvě odložená představení. Ta

musela být odložena kvůli zranění

stařenky Oggové (Jaroslava Po

korná). I derniéru, kterou kvůli pří

jezdu Terryho Pratchetta odložit ne

šlo, odehrála s francouzskými holemi

a na invalidním vozíku. Představení to

vůbec neuškodilo. Terry Pratchett se

v Praze zdržel jen krátce, podle plánu

měl odletět hned v pondělí zpět

domů.

Naši v zahraničí

Na stránkách polského nakladatelství

Fabryka slów, které vydává sérii JFK,

je velmi příjemný pohled na Top Ten

nejprodávanějších knih. Na druhém

místě je JFK 2 Není krve bez ohně,

na sedmém místě je Žambochovo Os

tří ocelí a na desátém Žambochův

Koniáš.

21. března 2011 vyšla v Sankt Petěr

burgu kniha o Praze, jejímž spoluau

torem je Vlado Ríša. Napsal ji spo

lečně s ruským SF spisovatelem Mi

chailem Achmanovem, kterému by

měly ještě tento rok vyjít v Čechách

dvě knihy.

Nominace Nebula

Organizace Science Fiction and Fan

tasy Writers of America oznámila no

minace na ceny Nebula za rok 2010.

Novela

- Paolo Bacigalupi: The Alchemist

(Subterranean, samostatně)

- J. Kathleen Cheneyová: „Iron

Shoes“ (Alembical 2, eds. Arthur

Dor rance & Lawrence M. Schoen)

- Ted Chiang: „The Lifecycle of Soft

ware Objects“ (Subterranean)

- Geoffrey A. Landis: „The Sultan of

the Clouds“ (Asimov’s SF 9/10)

- Paul Park: „Ghosts Doing the

Orange Dance“ (F&SF 1-2/10)

- Rachel Swirskyová: „The Lady

Who Plucked Red Flowers beneath

the Queen’s Window“ (Subterranean

Magazine Léto 2010)

Noveleta

- Christopher Barzak: „Map of Se

venteen“ (The Beastly Bride: Tales of

Animal People, eds. Ellen Datlow &

Terri Windling)

- Aliette de Bodardová: „The Jaguar

House, in Shadow“ (Asimov’s SF

7/10)

- Christopher Kastensmidt: „The For

tuitous Meeting of Gerard van Oost

and Oludara“ (Realms of Fantasy

4/10)

- James Patrick Kelly: „Plus or Mi

nus“ (Asimov’s SF 12/10)

- Shweta Narayanová: „Pishaach“

(The Beastly Bride: Tales of Animal

People, ed. Ellen Datlow & Terri

Windling)

- Eric James Stone: „That Leviathan,

Whom Thou Hast Made“ (Analog

9/10)

- Caroline M. Yoachimová: „Stone

Wall Truth“ (Asimov’s SF 2/10)

Povídka

- Adam-Troy Castro: „Arvies“ (Light

speed Magazine 8/10)

- Harlan Ellison®: „How Interesting:

A Tiny Man“ (Realms of Fantasy

2/10)

- Kij Johnsonová: „Ponies“ (Tor.com

1/17/10)

- Vylar Kaftanová: „I’m Alive, I Love

You, I’ll See You in Reno“ (Light

speed Magazine 6/10)

- Amal El-Mohtarová: „The Green

Book“ (Apex Magazine 11/1/10)

- Jennifer Pellandová: „Ghosts of

New York“ (Dark Faith, eds Maurice

Broaddus & Jerry Gordon)

- Felicity Shouldersová: „Conditional

Love“ (Asimov’s SF 1/10)

2 XB-1

Likvidace! Zkratka DPH, která zdaleka není všem lidem pochopitelná, v poslední době hýbe republikou. Daň z přidané hodnoty, už toto slovní spojení mi ježí chlu py na krku. Nevím, jak dopadne jednání s politiky, ale v době, kdy píšu tenhle úvodník, ve skrytu duše doufám, že to dopadne lépe, než to v této chvíli vypadá. Zvýšení DPH, ke kterému už došlo dvakrát, vždy tak nějak nenápadně (2009 z 5 % na 9 %; 2010 z 9 % na 10 %), mělo vždy za následek snížení počtu koupených knih, a to poměrně razantně. Počet obyvatel republiky starších 15 let, kteří za rok koupí alespoň jednu knihu, klesl více než třetinově: ze 71 % v roce 2007 na 46 % v roce 2010. To jsem si nevycucal z palce, ale převzal ze zprávy Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Co se týče časopisů, je to podobné. Co nás tedy čeká? Výrazně se sníží počet lidí, kteří si kupují knihy. Kniha se stane méně dostupnou zejména pro nejmladší a nejstarší generaci. Zvýší se bariéra v pří - stupu ke knize u nejchudší části populace. Zdražení učebnic způsobí, že se zvýší bariéra v přístupu ke vzdělání. Všechny politické strany mají ve svých programech podporu vzdělanosti, ale když se podíváme na to, jak tato podpora vypadá ve skutečnosti, člověk by zaplakal. Zvýšení DPH znamená, když nic jiného, zvýšení ceny knihy. To se však netýká jenom beletrie, která u nás tvoří 26 % ročně vydaných knih, ale také třeba učebnic. Už nyní mají problémy menší nakladatelé, mezi které samozřejmě patří ti, co vydávají SF. Samo - zřejmě se to bude týkat i časopisů. Takže naši politici z nás chtějí udělat negramotné stádo, které bude tupě zírat na telenovely typu Šeherezáda a nebude schopné napsat bez chyb ani žádost o podporu v nezaměstnanosti. Ono to už ani teď není žádná sláva. Když jsem před nedávnem byl na besedě s dětmi v knihovně, svěřila se mi paní učitelka (byly to děti ze čtvrté třídy), že díky esemeskování zapomínají psát háčky a čárky, zaměňují obyčejné v a dvojité w. Netýká se to jen žáčků základních škol, setkal jsem se s tím i u vysokoškoláků, nemluvě o tom, kolik chyb musejí vychytat korektorky v práci lidí, kteří se psaním živí, teď mluvím o novinářích. Likvidace? Ono to je vidět i na literárních časopisech, tedy tam, kde není na stránce víc obrázků než písmenek. Prakticky všechny mohou existovat jen díky finanční podpoře. A teď ještě další rána do vazu – zdražení. Slovo likvidace v názvu tohoto úvodníku se netýká jen knih a časopisů, ale i gramotnosti celého národa. Však také hlasovací aparatury v leckterých institucích už nemají pod sebou štítky s nápisem ANO a NE, ale jsou jen barevně odlišené. Proč asi?

Vlado Ríša


Jmenuje se Ana Alvaradová a má náladu pod psa. Celý tý

den se chystala na pracovní pohovor, poprvé za několik měsíců se propracovala až k videokonferenci, jenže náborář se sotva objevil na monitoru a už jí oznamoval, že se společnost rozhodla vzít někoho jiného. A tak sedí před počítačem a má na sobě jeden ze svých nejlepších kostýmů, který je jí úplně na nic. Nesměle se zkusí poptat u několika dalších společností a obratem obdrží automatické odmítnutí. Po hodině Ana usoudí, že by neškodilo menší rozptýlení, a tak si otevře okno Nové dimenze, aby si zahrála svoji momentálně nejoblíbenější hru, Věk iridia.

Na nábřeží je přelidněno, ale její avatar má na sobě prestižní

perleťové brnění, a tak netrvá dlouho a pár hráčů ji přizve do své bojové jednotky. Překročí bojiště zahalené dýmem z hořících vozidel a dobrou hodinu čistí dobytou tvrz od kudlanek. Vzhledem k současnému rozpoložení je to pro Anu dokonalá mise: natolik lehká, že si může být jistá vítězstvím, ale zároveň dost náročná na to, aby jí přinášela uspokojení. Její spolubojovníci se právě chystají vyrazit na další misi, když vtom se jí v rohu monitoru objeví telefonní okénko. Je to hlasový hovor od její kamarádky Robyn, a tak Ana přepne na mikrofon.

„Ahojky.“

„Nazdar, Ano. Jak to jde?“

„Malá nápověda: právě hraju Iridium.“

Robyn se usměje. „Den blbec?“

„Asi tak nějak.“ Ana jí poví o zrušeném pohovoru.

„Mno, mám pro tebe zprávu, co tě možná rozveselí. Můžeme

se vidět na Datazemi?“

„Jasně, za minutku, jen co se odhlásím.“

„Budu u sebe.“

„Prima, hned jsem tam.“

Ana se omluví spolubojovníkům a zavře okno Nové dimenze.

Přihlásí se na Datazemi a v okně jí najede místo, kde byla naposledy, taneční klub vytesaný do stěny obřího útesu. Datazemě má i vlastní herní kontinenty – Elderthorn a Orbis Tertius – ale ty Aně nevyhovují, takže tráví čas ve společenských oblastech. Její avatar je ještě odminule oblečený na párty, a tak Ana zvolí konvenčnější oblečení a otevře portál domů k Robyn. Projde portálem a ocitne se ve virtuálním obývacím pokoji, jenž se nachází na rezidenčním aerostatu vznášejícím se nad půlkruhovým vodopádem více než kilometr širokým.

Jejich avataři se obejmou. „Co se děje?“ zeptá se Ana.

„Blue Gamma je zase ve hře,“ oznamuje Robyn. „Sehnali

jsme sponzory na další fázi vývoje a nabíráme lidi. Ukázala jsem jim tvůj životopis a prý tě musí vidět.“

„Mě? Asi kvůli mým obrovským zkušenostem, ne?“ Ana

právě dokončila certifikovaný kurz v testování softwaru. Robyn učila úvodní hodinu, a tam se seznámily.

„Přesně tak. Zaujal je tvůj poslední džob.“

Ana dělala šest let v zoologické a do školy se vrátila jen proto,

že zoo zavřeli. „Je mi jasný, že začátky jsou trochu divočina, ale chovatelku ze zoo určitě nepotřebujete.“

Robyn se zasměje. „Ukážu ti, na čem děláme. Prý se můžeš

mrknout.“

To zní vážně. Až doteď jí Robyn o své práci v Blue Gammě

nemohla říct nic konkrétního. „Máme soukromý ostrov. Pojď se

podívat.“ Otevře portál a jejich avataři jím projdou.

Ana napůl očekává, že se jí v okně objeví nějaká fantastická

krajina, ale místo toho se její avatar ocitne v něčem, co jí na

první pohled připomíná dětské jesle. Na druhý pohled je to výjev

z pohádkové knížky: antropomorfní tygřík přesouvá na drátěné

konstrukci barevné korálky, panda zkoumá autíčko, šimpanz

jako vystřižený z kreslené pohádky si hraje s kuličkou z pěnové

pryže.

Popisky na monitoru je identifikují jako digienty, digitální

organismy žijící ve světech, jako je Datazemě, vypadají však

úplně jinak než digienti, na jaké je Ana zvyklá. Nejsou to idea

lizovaná zvířátka nabízená lidem, kteří si nemohou dovolit sta

rat se o opravdové zvíře. Chybí jim jejich obrázková roztomi

lost a i pohyby mají nezvykle nemotorné. Nevypadají ani jako

obyvatelé datazemských biodomovů: na souostroví Pangaea

viděla jednonohé klokany a obousměrně se plazící hady, kteří

se vyvinuli v tamějších sklenících, ale tito digienti byli zjevně

odjinud.

„Takže Blue Gamma dělá digienty?“

„Jo, ale ne obyčejné. Sleduj.“ Robynin avatar přistoupí k šim

panzovi s kuličkou a dřepne si k němu. „Ahoj, Pongo. Co dě

láš?“

„Pongo huát kuička,“ řekne digient a Ana se lekne.

„Hraješ si s kuličkou? To je super. Můžu si hrát s tebou?“

„Ne. Kuička Pongo.“

„Cože?“

Šimpanz se rozhlédne, a aniž by kuličku pustil ze sevření, od

batolí se k hromádce dřevěných kostek. Jednu z nich posune

směrem k Robyn. „Robyn huát kocka.“ Kecne na zadek. „Pongo

huát kuička.“

„Tak jo.“ Robyn se vrátí k Aně. „Co ty na to?“

„Úžasný. Netušila jsem, že digienti tak pokročili ve vývoji.“

„Je to všechno docela nový. Naši vývojáři si najali několik

mladých kapacit, na které loni narazili na videoprezentaci jed

noho symposia. Teď máme genomický generátor, kterému ří

káme Neuroblast. Dneska naprostá jednička, co se týče podpory

kognitivního rozvoje. Tihleti maníci –“ ukáže na zvířecí posta

vičky v mateřské školce – „jsou z těch, co jsme zatím vygene

rovali, nejchytřejší.“

„Budete je prodávat jako domácí mazlíčky?“

„Přesně to máme v plánu. Chceme je propagovat jako maz

líčky, se kterýma se dá pokecat a které můžeš naučit různé bezva

kousky. Náš neoficiální slogan zní: Opičárna, co nesmrdí.“

Ana se usměje. „Začíná mi docházet, proč se vám hodí zku

šenosti z tréninku zvířat.“

„Jo. Ne vždycky se nám podaří je přinutit, aby dělali, co po

nich chceme, a vlastně ani nevíme, do jaké míry za to můžou

geny a do jaké míry je to tím, že nepoužíváme správné tech

niky.“

Ana pozoruje pandího digienta, jak jednou packou popadne

autíčko a prohlíží si ho zespodu, zatímco druhou opatrně šťou

chá do koleček. „Kolik toho vaši digienti umějí na začátku?“

3XB-1

Životní cyklus softwarových objektů

(THE LIFECYCLE OF SOFTWARE OBJECTS)

Ted Chiang


„Prakticky nic. Mrkni na tohle.“ Robyn aktivuje video ve - stavěné do stěny. Na záznamu se objeví místnost vymalovaná v základních barvách. Na podlaze se válí několik digientů. Fyzicky se od těch v mateřské školce ničím neliší, avšak pohybují se trhaně a nahodile. „Tihle jsou nově instalovaní. Několik měsíců jim potrvá, než si osvojí základy a naučí se interpretovat vizuální podněty, hýbat končetinami a zacházet s pevnými předměty. Během téhle fáze je držíme ve skleníku, takže to trvá asi týden. Když dospějou do stadia, že se můžou začít učit jazyk a sociální interakci, převedeme je do reálného času. A potom bude řada na tobě.“

Panda několikrát přejede autíčkem po zemi a zahýká. Zní to jako mo mo mo. Ana si uvědomí, že je to smích.

„Vím, že jsi na škole studovala komunikaci primátů,“ pokračuje Robyn. „Tady to můžeš využít v praxi. Co myslíš? Máš zájem?“

Ana váhá. Takovou profesi si při nástupu na vysokou rozhodně nepředstavovala a na okamžik se podiví, jak se to všechno vlastně semlelo. Jako malá holka snila o tom, že půjde ve šlépějích Dian Fosseyové a Jane Goodallové, ale než odmaturovala, na světě se zachovalo tak málo opic, že jí nezbývalo než jít pracovat do zoo. A teď se jí nabízí práce trenéra virtuálních zvířat. Na trajektorii její kariéry je v malém měřítku jasně vidět, jak se zvířecí říše zmenšuje.

No tak, seber se, řekne si v duchu. Není to její vysněná profese, ale pořád je to práce v softwarovém průmyslu, a kvůli tomu se přece vrátila do školy. Při výcviku virtuálních opic si koneckonců užije víc legrace než při generování testovacích souborů, a pokud jí Blue Gamma nabídne slušný plat, v čem je problém?

* * *

Jmenuje se Derek Brooks a je nešťastný ze svého současného úkolu. Navrhuje pro společnost Blue Gamma avatary a normálně má svou práci rád, ale včera za ním přišli produktoví manažeři s něčím, co mu připadá jako špatný nápad. Snažil se jim to vysvětlit, ale rozhodnutí není na něm, takže se s tím bude muset nějak poprat...

Derek studoval animaci a v tomto ohledu je pro něj tvorba digitálních postaviček práce jako dělaná. V jiných ohledech se to od tradiční animace značně liší. U běžné animované po - stavičky by pouze navrhl držení těla a gesta, avšak u digientů jsou tyto dovednosti vlastnostmi vycházejícími z jejich genomu a proto musí navrhovat těla, na nichž budou gesta digientů přijatelná pro lidi. Z tohoto důvodu spousta animátorů – včetně jeho ženy Wendy – na digitálních bytostech nedělá, ale Derek to miluje. Má pocit, že napomáhat nové formě života k sebevyjádření je ta nejvíc vzrušující práce, jakou může coby animátor dělat.

Ztotožňuje se s firemní filozofií, pokud jde o vývoj umělých inteligencí: zkušenost je nejlepší učitel. Než se snažit naprogramovat do umělé inteligence všechny možné dovednosti, lepší je prodávat takové, které se dokážou učit samy a které si tím pádem vychová samotný zákazník. A aby byli zákazníci ochotní vložit do jejich vzdělání úsilí, je nezbytné, aby se jim digienti po všech stránkách líbili: musí mít okouzlující osobnosti, na čemž pracují vývojáři, a jejich avataři musí působit roztomile, což je úkol pro Dereka. Nicméně nestačí jim udělat obrovská kukadla a malé čumáčky. Když budou vypadat jako z kresleného filmu,

4 XB-1


nikdo je nebude brát vážně. A naopak, když budou až příliš připomínat skutečná zvířata, jejich mimika a schopnost komunikovat budou působit rušivě. Je důležité obě složky citlivě vyvážit. A tak nekonečné hodiny sledoval videozáznamy zachycující zvířecí mláďata, až se mu podařilo navrhnout hybridní tváře, jež působí roztomile, ale zase ne přehnaně.

Nyní dostal trochu jiné zadání. Produktoví manažeři, nespo

kojení s kočkami, psy, opicemi a pandami, usoudili, že pouhá zvířátka nestačí a že je potřeba nabídku avatarů rozšířit. Navrhují roboty.

Derekovi to nejde na rozum. Firemní strategie přece staví na

náklonnosti lidí ke zvířatům. Digienti se stejně jako zvířata učí prostřednictvím pozitivní motivace a součástí jejich odměny bývají interakce typu poškrábání na hlavě nebo podání virtuálního pamlsku. U zvířecího avatara to dává dokonalý smysl, ale u robotického taková interakce vypadá komicky a násilně. Kdyby prodávali fyzické hračky, roboti by měli ve srovnání s věrohodně působícími zvířátky výhodu nižších výrobních nákladů, avšak ty ve virtuální říši nehrají roli a zvířátka mají živější výraz.

Z myšlenek ho vytrhne zaklepání na dveře. Je to Ana, nová

členka testovacího týmu.

„Ahoj Dereku, nenech si ujít záznam z dopoledního výcviku.

Docela sranda.“

„Díky, mrknu na to.“

Ana je na odchodu, ale ještě se zastaví. „Vypadáš nějak

zdrchaně.“

Derek si myslí, že vzít do týmu ošetřovatelku ze zoo byl

dobrý tah. Nejenže pro digienty vyvinula tréninkový program, ale taky ji napadlo, jak by se dala vylepšit jejich strava.

Ostatní výrobci digientů nabízejí omezený sortiment potravino

vých dražé, a tak Ana navrhla, aby Blue Gamma radikálně změnila formát pamlsků pro digienty. Argumentovala, že různorodá strava v zoologických zahradách garantuje spokojenost zvířat a že i návštěvníci se rádi dívají na krmení zvěře. Vedení firmy souhlasilo a vývojářský tým uspořádal systém základních odměn pro digienty, z něhož vyplynul širší rámec virtuálních potravních doplňků. Různorodost v chemickém složení simulovat nemohli – fyzická simulace Datazemě na něco takového nestačí –, nicméně dodali jídlu parametry, jež zastupovaly chuť a vzhled, a navrhli uživatelské rozhraní pro vytváření receptů. Nápad měl veliký úspěch: jednotliví digienti nyní mají své oblíbené pamlsky a účastníci beta testů potvrzují, že krmit digienta dle jeho gusta je zábavné.

„Vedení rozhodlo, že zvířecí avataři nestačí,“ vysvětluje De

rek. „Kromě nich chtějí i robotické avatary. Rozumíš tomu?“

„To zní jako dobrý nápad,“ přisvědčí Ana.

Zaskočí ho to. „Vážně? Zrovna od tebe bych to nečekal.“

„Všichni tady vnímají digienty jako zvířata,“ pokračuje Ana.

„Jenomže digienti se nechovají jako opravdová zvířata. Mají v sobě něco neživočišného. Snažíme se, aby vypadali jako opice nebo pandy, ale mně to připadá, jako bychom je navlíkali do cirkusových kostýmů.“

Trochu se ho dotkne, že jeho vypiplané avatary přirovnává

k cirkusovým kostýmům. Asi ho prozradí výraz, protože Ana dodá: „Ale normální člověk si toho nevšimne. Říkám to proto, že jsem se zvířaty strávila víc času než většina lidí okolo.“

„To je v pohodě,“ řekne. „Rád si vyslechnu jiný názor.“

„Promiň. Avataři vypadají suprově. Fakt. Nejraději mám tyg -

říka.“

„Nic se nestalo. Vážně.“

Omluvně na něho zamává a zmizí v chodbě. Derek přemýšlí

nad tím, co řekla.

Možná ho práce na zvířecích avatarech pohltila natolik, že

o nich začal uvažovat jako o něčem, co nejsou. Ana má samo -

zřejmě pravdu v tom, že digienti nejsou o nic víc zvířaty než tra

dičními roboty, a proč by jedna analogie měla být přesnější než

druhá? Bude-li vycházet z předpokladu, že robotický avatar

může této nové formě života sloužit k sebevyjádření stejně dobře

jako zvířecí, třeba se mu podaří navrhnout avatara, se kterým

bude spokojený.

* * *

O rok později dělí společnost Blue Gamma od slavnostního

uvedení produktu na trh pouhé dny. Ana pracuje ve své kóji,

přes uličku od Robyn. Sedí k sobě zády, ale na monitorech se

jim oběma zobrazuje Datazemě, a tam jejich avataři stojí bok

po boku. Vedle na dětském hřišti skotačí asi desítka digientů,

kteří se prohánějí kolem můstku nebo lezou po krátkých schůd

kách na rampu, z níž kloužou dolů. Tito digienti jsou prvními

kandidáty na odchod: za pár dní budou nabídnuti zákazníkům

na překrývajícím se rozmezí skutečného světa a Datazemě.

Už je pozdě na to, aby se učili něco nového, a tak mají Robyn

a Ana za úkol s nimi procvičovat staré dovednosti. Když jsou

uprostřed jednoho nácviku, projde kolem jejich kójí Mahesh,

jeden ze spoluzakladatelů společnosti. Zastaví se a začne sle

dovat monitor. „Nevšímejte si mě, nenechte se rušit od práce.

Copak to dneska trénujete?“

„Rozeznávání tvarů,“ odvětí Robyn. Před svým avatarem

zobrazí hromádku barevných kostek a vyzve jednoho digienta:

„Pojď sem, Lolly.“ Lvíče se přibatolí z hřiště.

Ana si mezitím přivolá Jaxe, neoviktoriánského robota z leš

těné mědi. Derek odvedl vynikající práci, od proporcí končetin

po tvar obličeje. Aně připadá Jax rozkošný. I ona před sebou

zobrazí vybrané kostky různých tvarů a upoutá Jaxovu pozor

nost.

„Vidíš ty kostky, Jaxi? Jaký tvar má ta modrá?“

„Tlojhelník,“ odpoví Jax.

„Dobře. A co červená?“

„Čverec.“

„Dobře. A co zelená?“

„Kluh.“

„Výborně, Jaxi.“ Ana mu podá dražé, které nadšeně zhltne.

„Jax chytlej,“ oznámí Jax.

„Lolly takí,“ přidá se Lolly.

Ana se usměje a pohladí je vzadu na hlavě. „Ano, jste oba

moc chytří.“

„Oba chytlí,“ zopakuje Jax.

„To rád vidím,“ ozve se Mahesh.

Tito kandidáti na prodej jsou plody nesčetných experimentů

a výběrem z těch nejtalentovanějších studentů. Při selekci zo

hledňovali nejen inteligenci, ale v nemenší míře i temperament

– hledali osobnost, jež nebude zákazníky frustrovat. Jednou ze

složek temperamentu je i schopnost hrát si pěkně s ostatními.

Vývojářský tým se u digientů snažil redukovat hierarchické cho

vání – Blue Gamma chce prodávat mazlíčky, u nichž si majitelé

nebudou muset neustále vynucovat autoritu –, což však nezna

mená, že by digienti neměli smysl pro soutěživost. Jsou rádi,

když jim člověk věnuje pozornost, a jakmile si jeden všimne, že

Ana chválí někoho jiného, hned se jí snaží vetřít do přízně. Vět

šinou je to v pořádku, ale pokud digient projeví vůči druhým di

gientům či vůči Aně zjevnou nenávist, je označen a jeho genom

je v příští generaci eliminován. Celý proces trochu připomíná

5XB-1


křížení psů, ale ještě víc práci v obrovské testovací kuchyni, kde se pečou nekonečné série sušenek a s každou novou várkou se ladí chuť, dokud nevznikne dokonalý recept.

První digienti uvedení na trh se zároveň stanou maskoty spo

lečnosti a jejich kopie budou na prodej, i když podle předpokladů si bude většina lidí pořizovat spíše mladší digienty, kteří ještě nemají osvojené jazykové schopnosti. Právě při výuce jazyka si totiž zákazník užije s digientem nejvíce radosti a tito maskoti slouží v první řadě jako příklady toho, jaký výsledek se dá očekávat. Digienta „nemluvně“ lze prodávat i na neanglicky hovořících trzích, i když Blue Gamma zatím nemá tolik zaměstnanců, aby vyvíjela maskoty v jiných jazycích než v angličtině.

Ana pošle Jaxe zpátky na hřiště a přivolá si pandího digienta

jménem Marco. Právě když se chystá začít test na rozpoznávání tvarů, Mahesh ukáže do rohu jejího monitoru. „Podívejte se na to.“ Několik digientů se přemístilo na kopec vedle hřiště a tamválejí ze svahu sudy.

„Super,“ zaraduje se Ana. „To jsem u nich ještě neviděla.“

Vydá se se svým avatarem na kopec, Jax a Marco jdou s ní a přidají se k ostatním digientům. Napoprvé se Jaxovi nepodaří překulit ani jednou, ale po krátkém tréninku se dokáže skutálet až na úpatí kopce. Několikrát to zopakuje a vrátí se k Aně.

„Ana vidět?“ zeptá se Jax. „Jax umět kulit leže!“

„Ano, viděla jsem tě! Válel jsi sudy!“

„Jax valit sudy!“

„Jsi šikula.“ Znovu ho pohladí po hlavě.

Jax běží zpátky a válí sudy. I Lolly se nadšeně vrhla do nové

hry. Jakmile se dokutálí až dolů, pokračuje po rovince dál, až narazí do můstku na hřišti.

„Auvajs,“ ozve se Lolly. „Kujva.“

Všichni zbystří. „Kde se to naučila?“ zeptá se Mahesh.

Ana si odpojí mikrofon a jde s avatarem k Lolly, aby ji utě

šila. „Nevím. Nejspíš to někde zaslechla.“

„Nemůžeme dát na trh digienta, co mluví sprostě.“

„Už to hledám,“ řekne Robyn. Ve zvláštním okně otevře ar

chivy tréninkových lekcí a v audiozáznamu zadá hledání. „Vypadá to, že je to poprvé, co to řekl digient, a pokud jde o nás...“ Všichni tři sledují, jak se v okně objevují výsledky hledání. Zdá se, že oním hříšníkem je Stefan, jeden z cvičitelů v australské pobočce. Blue Gamma zaměstnává lidi v Anglii a Austrálii, kteří trénují digienty, když je centrála na Západním pobřeží zavřená. Digienti spát nepotřebují – přesněji řečeno proces integrace nových poznatků, který je u nich analogií spánku, se dá spustit ve zrychleném režimu – a tak se mohou vzdělávat čtyřiadvacet hodin denně.

Prohlédnou si videozáznam všech situací, kdy během vý

cviku Stefan řekl „kurva“. Nejdramatičtější výbuch je starý tři dny. Z pohybů datazemského avatara se to těžko odhaduje, ale zní to, jako by se praštil kolenem o stůl. Předchozí výskyty jsou staré několik týdnů, nejsou však tolik nahlas a netrvají dlouho.

„Co teď?“ zeptá se Robyn.

Kompromis je nabíledni. Blíží se datum uvedení produktu na

trh, není čas opakovat týdny tréninku. Mají riskovat a spoléhat na to, že předchozí nadávky digienti nezachytili? Mahesh se krátce zamyslí a pak se rozhodne. „No nic. Přetočte je tři dny zpátky a odtamtud pokračujte ve výcviku.“

„Všechny?“ podiví se Ana. „Nestačí vrátit jen Lolly?“

„To je moc riskantní. Vraťte je všechny. Odteď chci, abyste

na každém tréninku měli spuštěný indikátor vybraných slov. Až zase někdo zasakruje, všichni digienti se vrátí na předchozí pozici.“

A tak digienti ztratili tři dny zkušeností. Včetně prvního vá

lení sudů.

* * *

Digienti společnosti Blue Gamma jsou naprostým hitem. Bě

hem prvního roku od uvedení na trh si je pořídí desetitisíce zá

kazníků a – což je ještě důležitější – udržují je v chodu. Jelikož

pouhý prodej digientů by nepokryl náklady na vývoj, Blue

Gamma sází na to, že zákazníky navnadí a motivuje k opako

vanému utrácení, a proto poskytuje potravu pro digienty za další

poplatky, čímž si zajišťuje přísun financí do té doby, dokud bude

produkt zákazníky bavit. A jak se zdá, zatím je baví narámně,

protože digienti jsou aktivovaní, jak je den dlouhý. Proces inte

grace poznatků většinou nechávají běžet v pomalém režimu,

takže jejich digienti prospí celou noc, ale někteří využívají

zrychlený režim, aby jejich digienti byli vzhůru co nejdéle a aby

je mohli sdílet s přáteli v jiných časových zónách, díky kteréžto

spolupráci jejich digienti dospívají rychleji. Ve společenských

oblastech roste počet hřišť a mateřských škol pro digienty a ka

lendáře veřejných akcí se plní skupinovými kratochvílemi, tré

ninkovými kurzy a talentovými soutěžemi. Někteří majitelé do

konce vodí své digienty do závodní zóny a nechávají je jezdit

v autíčkách. Virtuální svět se jako jedna velká globální vesnice

stará o výchovu digientů, stává se sociální tkaninou, do níž je

vetkána nová kategorie domácího mazlíčka.

Polovina prodávaných digientů jsou jednorázové produkty,

jež mají náhodně generovaný genom, avšak v mezích parametrů

vybraných během procesu křížení. Druhá polovina jsou kopie

maskotů, nicméně společnost důsledně upozorňuje všechny zá

kazníky, že každá kopie se vyvíjí odlišně v závislosti na svém

prostředí. Jako ilustrativní příklad se uvádí maskoti Marco

a Polo. Oba mají naprosto identický genom a avatary v podobě

pandy, ale jejich osobnosti se diametrálně liší. Polo byl nainsta

lován, když byly Marcovi dva roky, a Polo k němu přilnul jako

ke staršímu bratrovi. Stala se z nich nerozlučná dvojka, nicméně

Marco má extrovertní povahu, zatímco Polo je mnohem opatr

nější, a není důvod očekávat, že by se v dohledné době stal

z Pola rovněž extrovert.

Maskoti Blue Gammy jsou nejstaršími funkčními digienty

generovanými Neuroblastem a vedení společnosti původně dou -

falo, že pro testovací tým budou zdrojem poznatků o chování

digientů ještě předtím, než se s nimi seznámí zákazníci. V praxi

to tak ale nefunguje: nikdy se nedá předpovědět, jak se tisíce di

gientů vychovávaných v tisících různých prostředí individuálně

rozvinou. Každý majitel digienta doslova a do písmene prozkou

mává nové teritorium a všichni si navzájem pomáhají. Na Da

tazemi kvapem přibývají online fóra pro majitele digientů plné

historek, diskusí a rad na požádání.

Blue Gamma má zvláštního referenta pro styk s veřejností,

jehož úkolem je sledovat fóra, ale Derek si je občas po práci

pročítá taky. Pokud nenarazí na debatu ohledně mimiky digi

entů, s oblibou čte historky majitelů.

Od: Zoe Armstrongová

To byste nevěřili, co dneska provedla moje Natasha! Byli

jsme na hřišti a jeden digient upad a pěkně si natlouk. Natasha

ho objala, aby jako neplakal, a já ji za to nadšeně pochválila.

A ona vzápětí strčí do jinýho digienta, aby ho rozplakala, pak

ho obejme, kouká na mě a čeká na pochvalu!

Pak ho upoutá jiný příspěvek:

Od: Andrew Nguyen

6 XB-1


Nejsou někteří digienti tak trochu hloupější? Ten můj nerea

guje na povely jako ostatní.

Podívá se na uživatelův veřejný profil a vidí, že jeho avatar

je nekonečným vodopádem zlatých mincí a ty od sebe odskakují tak, že jejich trajektorie sugerují abstraktní lidskou postavu. Je to úchvatná animace, nicméně Derek uživatele podezřívá z toho, že si nepřečetl doporučení společnosti ohledně výchovy digientů. Napíše odpověď:

Od: Derek Brooks

Když si hrajete se svým digientem, používáte avatara zobra

zeného ve vašem profilu? Pokud ano, tak problém je v tom, že nemá tvář. Nastavte si kameru tak, aby zachycovala váš obličej, a zvolte avatara, který umí zobrazit mimiku. Uvidíte, že váš digient bude reagovat lépe.

Pokračuje v brouzdání. O minutu později si všimne další za

jímavé otázky.

Od: Natalie Vanceová

Můj digient se jmenuje Coco, je to typ Lolly a je jí rok a půl.

Poslední dobou se chová opravdu příšerně. Nikdy neudělá, co jí řeknu, je to prostě k uzoufání. Ještě před pár týdny to byla ta nejhodnější panenka na světě, a tak jsem ji zkusila nahrát znovu z tehdejšího kontrolního bodu, ale nepomáhá to. Přehrála jsem ji už dvakrát a vždycky to skončí tím samým příšerným chováním. (I když podruhý jí to vydrželo o něco dýl.) Nemáte někdo podobnou zkušenost? Zvlášť bych ocenila odpověď od někoho, kdo má taky typ Lolly. Jak daleko ji mám přehrát, abych se toho zbavila?

Je tam několik odpovědí, ve kterých jí lidé doporučují, aby

zjistila, co přesně spouští změnu v chování Coco, a pak na tom zapracovala. Už už se chystá odpovědět něco ve smyslu, že digient není videohra, která se hraje do co nejlepšího skóre, když vtom si všimne reakce od Any:

Od: Ana Alvaradová

Dokonale vás chápu, zažila jsem to na vlastní kůži. Nestává

se to jenom u typu Lolly, ve skutečnosti takové stavy prodělává spousta digientů. Můžete se snažit tyto epizody obcházet, ale osobně si myslím, že jsou nevyhnutelné a že se tím pádem budete dlouhé měsíce piplat s digientem, který ne a ne dospět. Anebo zatnete zuby, toto nelehké období nějak překonáte a nakonec se dočkáte dospělejšího digienta.

Dereka to potěší. Lidé mají obecně tendenci chovat se k vě

domým bytostem jako k hračkám, a nejde jen o domácí mazlíčky. Jednou na večírku u švagra viděl rodinu s osmiletým klonem. Derekovi ho bylo strašně líto. Chlapec byl chodícím uzlíčkem neuróz – výsledek toho, že vyrůstal jako pomník otcova narcismu. I digient si zaslouží více úcty.

Pošle Aně soukromou zprávu a poděkuje jí za příspěvek. Po

tom si všimne, že mu odpověděl zákazník s avatarem bez tváře.

Od: Andrew Nguyen

Do háje. Za tohohle avatara jsem dal slušný prachy a koupil

jsem si ho speciálně kvůli akcím ve společenských oblastech. Přece ho nezahodím kvůli digientovi.

S tímhle asi nikdo nepohne. Nezbývá než doufat, že svého

digienta raději odloží, než aby zpackal výchovu. Digienti v sobě mají zabudované pojistky proti bolesti, aby je lidé nemohli fyzicky týrat, ale před emočním zneužíváním je ochránit nelze.

* * *

Během následujícího roku představují i další společnosti své

vlastní genomické generátory s podporou výuky jazyka. Žádný

z nich si na platformě Datazemě nezíská takovou popularitu jako

Neuroblast, avšak na jiných platformách je poněkud jiná situace.

V Nové dimenzi kraluje generátor Origami, v Kdekoli je to ge

nerátor jménem Faberge.

V recepční místnosti se mačká dobrá polovina zaměstnanců

firmy: manažeři, vývojáři, testovací pracovníci, grafici. Jsou

tady, protože dorazila dlouho očekávaná zásilka: u recepce leží

kartonová krabice velikosti kufru.

„Tak to otevřeme,“ navrhne Mahesh.

Ana a Robyn zatáhnou za poutka a rozdělí obal na šest bloků

celulózové pěny, které se otevírají na pant. V tomto sarkofágu

na míru se skrývá tělo zbrusu nového robota. Robot má huma

noidní tvar, ale je menší, má na výšku pouhých osmdesát cen

timetrů, aby lépe ovládal končetiny a byl dostatečně pohyblivý.

Má leskle černý povrch a nepřiměřeně velikou hlavu, které do

minuje obvodový displej.

Robot je od výrobce hraček SaruMech Toys. Na trhu se ob

jevily desítky společností, jež nelenily nabídnout své služby ma

jitelům digientů, ale SaruMech jako první přichází s hardwaro

vým produktem namísto pouhého softwarového. Nyní ho zasí

lají Gammě v naději, že se setkají s kladným přijetím.

„Který maskot měl nejlepší skóre?“ zeptá se Mahesh. Má na

mysli zkoušky pohyblivosti. Minulý týden dostali všichni digi

enti testovací avatary, jejichž rozložení váhy a rozsah pohybli

vosti odpovídaly robotělu, a každý den ho nějakou dobu zkou

šeli v praxi. Včera je Ana vyhodnotila, jak rychle se dokážou

z lehu na zádech postavit na nohy, jak umějí chodit po schodech

nahoru a dolů, stát na jedné noze a pak na druhé. Vypadalo to,

jako by prováděla test střízlivosti na houfu batolat.

„Nejlepší byl Jax,“ odpoví Ana.

„Fajn, připravte ho.“

Recepční uvolní místo Aně, která se z jeho počítače přihlásí

do Datazemě a zavolá si Jaxe. Jax měl štěstí, protože testovací

avatar se prakticky moc neliší od jeho vlastního. Je o něco ob

jemnější, ale údy a trup mají podobné proporce. Ve srovnání

s Jaxem byli digienti s avatary v podobě pandy či tygříka mno

hem nemotornější.

Robyn zkontroluje diagnostický panel na robotovi. „Vypadá

to, že můžeme.“

Ana otevře v tělocvičně portál a mávne na Jaxe. „Tak pojď,

Jaxi.“

Na monitoru Jax projde portálem a malý robot v recepční

místnosti ožije. Jeho hlava se rozsvítí a na displeji se zobrazí Ja

xův obličej, takže to vypadá, jako by měl Jax nasazenou robo

tovu baňatou hlavu coby helmu. Díky tomuto designu se za

chová podobnost s původním avatarem digienta a nemusí se vy

rábět těla na míru. Jax vypadá jako měděný robot v obsidiáno

vém brnění.

Jax se otočí, aby si prohlédl celou místnost. „Tý jo.“ Zastaví

se. „Tý jo. Jiný zvuk. Tý jo tý jo tý jo.“

„Nic se neděje, Jaxi,“ ozve se Ana. „Určitě si vzpomínáš, jak

jsem ti říkala, že ve vnějším světě nebudeš znít stejně.“ Saru

Mech je předem varoval v informačních materiálech: šasi z kovu

a plastu vede zvuk jinak než avataři na Datazemi.

Jax vzhlédne k Aně a ta užasne. Ví sice, že se Jax ve skuteč

nosti nenachází v robotěle – jeho kód běží na síti, robot je pouhé

periferní zařízení, jakkoli honosné –, nicméně iluze je dokonalá.

I po veškeré té interakci na Datazemi je vzrušující mít Jaxe před

sebou a dívat se mu do očí.

„Ahoj Jaxi,“ řekne. „To jsem já, Ana.“

„Ty jiný avatar,“ řekne Jax.

7XB-1


„Ve vnějším světě tomu neříkáme ‚avatar‘, ale ‚tělo‘. A lidi

si těla nemění, to můžeme jenom na Datazemi. Tady máme pořád jedno a totéž tělo.“

Jax se nad tím zamyslí. „Ty vždycky takhle?“

„No, můžu si vzít jiné oblečení. Ale jinak ano, takhle vypa

dám vždycky.“

Jax k ní přistoupí, aby si ji prohlédl zblízka, a Ana si klekne

s rukama na kolenou, aby byli zhruba ve stejné výšce. Jax se jí zadívá na ruce, pak na předloktí – Ana má krátké rukávy. Předkloní se ještě blíž a Ana uslyší slabé vrnění, jak se mu zaostřují kamery v očích. „Ruky mít malý chlupy,“ poznamená Jax.

Ana se zasměje. Její avatar má ruce hladké jako nemluvně.

„Ano, mám tam chloupky.“

Jax zvedne ruku a palcem a ukazováčkem se pokusí sevřít je

den chloupek. Zkusí to několikrát, ale prsty mu prokluzují jako kleště v automatu s hračkami. Pak ji štípne do kůže a ona ucukne.

„Au. Jaxi, to bolí.“

„Promiň.“ Jax si prohlíží její obličej. „Malý dírky na celý

hlava.“

Ana vnímá, jak se celá místnost v duchu baví na její účet.

„Těm se říká ‚póry‘,“ vysvětlí a vstane. „Mou pleť můžeme probrat později. Nechceš se raději porozhlídnout okolo?“

Jax se otočí a pomalým krokem obejde místnost, miniaturní

astronaut na průzkumu cizího světa. Všimne si okna s výhledem na parkoviště a zamíří k němu.

Sklem pronikají paprsky odpoledního slunce. Jakmile do nich

Jax vstoupí, prudce couvne. „Co to?“

„To je sluníčko. Stejně jako na Datazemi.“

Jax opět opatrně vstoupí do světla. „Ne takový. Tohle slu

níčko svítit svítit svítit.“

„To je pravda.“

„Sluníčko lepší když ne tak svítit svítit svítit.“

Ana se zasměje. „Asi máš pravdu.“

Jax se vrátí k ní a zahledí se na tkaninu kalhot. Ana ho váhavě

pohladí vzadu na hlavě. Robotovy dotekové senzory jsou zjevně funkční, protože Jax se jí opře do dlaně. Ana cítí jeho váhu a dynamický odpor jeho ovladačů. Najednou ji Jax obejme kolem stehen.

„Můžu si ho nechat?“ zeptá se ostatních. „Šel za mnou až

domů.“

Všichni se rozesmějí. „To říkáš teď,“ utrousí Mahesh, „ale

počkej, až ti ucpe záchod ručníkama.“

„Vždyť já vím,“ řekne Ana. Blue Gamma se zaměřila na vir

tuální svět, nikoli na reálný, z mnoha důvodů – nižší náklady, využitelnost sociálních sítí – a jedním z nich bylo i riziko poškození majetku. Mazlíčci, kteří s oblibou strhávají všechny skutečné žaluzie v domě nebo staví hrady z majonézy na skutečném koberci, by byli neprodejní. „Já jen že je fakt super vidět Jaxe takhle naživo.“

„To máš naprostou pravdu. Jenom doufám, že to bude dobře

vidět na videu, aby z toho v SaruMechu něco měli.“ SaruMech Toys nemají v plánu roboty prodávat, ale pouze pronajímat na pár hodin. Digienti dostanou tělo na pobočce firmy nedaleko Ósaky a pak se vydají na výlet do opravdového světa, zatímco jejich majitelé je budou pozorovat prostřednictvím kamer umístěných na mikrovzducholodích. Ana náhle zatouží pracovat pro SaruMech: pohled na Jaxe v těle jí připomene, jak moc jí chybí fyzická stránka práce se zvířaty a proč výcvik digientů na monitoru není úplně ono.

„Chcete, aby se v robotovi vystřídali všichni maskoti?“ zeptá

se Robyn Maheshe.

„Ano, ale pouze když projdou testem pohyblivosti. Jestli toho

robota rozbijeme, SaruMech už nám dalšího zadarmo nepůjčí.“

Jax si hraje s jejími teniskami, tahá za tkaničku. Ana si jen

málokdy přeje, aby byla bohatá, ale zrovna teď, když cítí, jak

se jí s každým potáhnutím tkanička stále více zašmodrchává,

netouží po ničem jiném. Protože kdyby si to mohla dovolit, ta

kového robůtka by si pořídila natotata.

* * *

Na výpravách s maskoty do skutečného světa se střídají

různí zaměstnanci. Derek obyčejně chodí s Markem nebo Po

lem. Poprvé ho napadne vzít je ven za komplex kanceláří, kde

má sídlo Blue Gamma, a ukázat jim trávu a keře na okraji par

koviště. Upozorní je na robota v podobě kraba, starajícího se

o terénní úpravy krajiny, výsledek předchozího pokusu o pře

vedení digientů do reálného světa. Robot je vybavený ostrou

úzkou zahradnickou lopatkou, kterou likviduje plevel, a řídí se

čistě instinktem. Pochází z dlouhých generací vítězů v evoluč

ním zahradnickém klání, konaném ve sklenících Datazemě.

Derek je zvědavý, jak budou maskoti reagovat na příběh za

hradního robota a jestlipak se s ním budou identifikovat ja

kožto s kolegou emigrantem z Datazemě, ale maskoti o něj

nejeví nejmenší zájem.

Místo toho vyjde najevo, že maskoti jsou fascinovaní struk

turou věcí. Povrchy na Datazemi jsou po vizuální stránce zpra

cované detailně, ale kromě jistého koeficientu tření nenabízejí

žádné dotekové vjemy. Jen minimum hráčů používá ovladače

pro přenos dotekových signálů, a tak se většina prodejců s tvo

řením povrchových struktur ani neobtěžuje. Ve skutečném světě,

kde lze cítit povrchy, je nyní pro digienty všechno nové. Když

se Marco vrátí z robotěla, je celý bez sebe nadšením z koberců

a polstrování nábytku, a když je v robotovi Polo, veškerý čas

tráví tím, že zkoumá protiskluzové běhouny na schodištích. Není

divu, že první součástky, jež je potřeba vyměnit, jsou senzorické

polštářky na robotových prstech.

Dále si Marco všimne, že Derek má jiná ústa. Tlamičky digi

entů se podobají lidským ústům jenom zdánlivě. I když se jim

při mluvení pohybují rty, jejich řečové generátory nejsou fyzické

povahy. Marco se chce dozvědět více o mechanické stránce řeči,

a tak poprosí Dereka, jestli by mu nemohl během hovoru strčit

prsty do pusy. Polo užasne nad zjištěním, že spolknuté jídlo pro

jde Derekovi hrdlem, místo aby se jednoduše rozplynulo, jak je

tomu u pastilek pro digienty. Derek se původně obával, aby di

gienty poznání jejich fyzických hranic nerozrušilo, ale místo

toho jim to přijde legrační.

Robotické tělo přináší i jedno nečekané pozitivum, a totiž že

digientům jsou vidět tváře zblízka, což na Datazemi možné není.

V důsledku to znamená, že péče, kterou Derek věnoval mimice

digientů, dojde ocenění. Jednoho dne se Ana přiřítí do jeho kóje

a vyhrkne: „Jsi prostě úžasný!“

„Ehm... díky?“

„Marco hází naprosto boží ksichty. To musíš vidět. Můžu?“

Derek poodjede od stolu a pustí Anu ke klávesnici. Ta otevře

dvě videookna: v jednom je nahrávka z kamery umístěné na ro

botově těle, která zobrazuje perspektivu digienta, v druhé je zá

znam toho, co se objevilo na displeji na robotově hlavě. Z výjevu

v prvním okně je zjevné, že byli opět na parkovišti.

„Minulý týden byl na výletě se SaruMechem,“ dodá Ana na

vysvětlenou, „a to se mu samozřejmě strašně líbilo, takže teď

se v našem kancelářském komplexu nudí.“

8 XB-1


Na monitoru Marco prohlásí: „Chtít do parku. Chtít na vý

let.“

„I tady si užijete spoustu zábavy.“ Ana na monitoru pokyne

Marcovi, aby šel s ní.

Obraz cukne sem a tam, jak Marco zavrtí hlavou. „Ne taková

zábava. Park více zábavy. Já ukázat.“

„Do parku nemůžeme. Je moc daleko. Trvalo by dlouho, než

bychom se tam dostali.“

„Tak otevřít portál.“

„Promiň, Marco, tady ve vnějším světě nejde otevírat por -

tály.“

„A teď koukej na jeho obličej,“ prohlásí Ana.

„Ty zkusit. Ty snažit víc prosím prosím.“ Marcova pandí tvá

řička nasadí úpěnlivý výraz, jaký u ní Derek nikdy neviděl. Vyprskne smíchy.

Ana se rozesměje taky a pak řekne: „Koukej dál.“

„To je jedno, jak moc se snažím, Marco,“ říká Ana na moni

toru. „Vnější svět prostě nemá portály. Portály jsou pouze na Datazemi.“

„Tak jít na Datazemě, otevřít portál tam.“

„No jo, ty by ses tam přesunout mohl, kdyby ti tam půjčili tělo,

jenomže já si nemůžu vzít jiné tělo, musela bych přesunout tohle, a to by mi trvalo dlouho.“

Marco se nad tím zamyslí a Derek s potěšením zaznamená,

že se na digientově tváři rozhostil nevěřícný výraz. „Vnější svět hloupý,“ konstatuje digient.

Derek s Anou vybuchnou smíchy. Ana zavře okna a pozna

mená: „Odvedl jsi fantastickou práci.“

„Děkuju. A taky dík, žes mi to ukázala. Udělalo mi to radost.“

„Potěšení je na mé straně.“

Je dobré vidět, že dřívější práce nese své plody, protože vět

šina současných úkolů Dereka moc nebaví. Digienti generovaní Origami a Faberge se začínají objevovat v podobě rozličných avatarů, například jako dráčci, gryfové a jiní bájní tvorové, a tak i Blue Gamma chce nabídnout neuroblastovským digientům podobné avatary. Noví avataři jsou přímými modifikacemi již existujících a z hlediska mimiky na nich není potřeba nic dodělávat.

V rámci současné zakázky má naopak vytvořit avatara bez

mimiky. Potenciál genomu generovaného Neuroblastem nedal spát partě nadšenců do umělého života, kteří místo aby si počkali, až se skutečná inteligence v biodomovech vyvine sama, požádali Gammu o vytvoření inteligentní mimozemské formy. Vývojáři vyvinuli taxon osobnosti značně vzdálený typům, jež jsou v prodeji, a Derek aby teď navrhl třínohého avatara s chápavým ocasem a dvěma chápavými choboty místo paží. Někteří z těchto nadšenců chtěli ještě podivnější tělo nebo prostředí s odlišnými fyzikálními zákony, ale Derek je upozornil, že i oni budou muset při výchově svých mimozemských digientů používat jejich avatary, a už s těmi chápavými choboty budou mít nelehké pořízení. Pro nový živočišný druh zavedli označení xenoteriáni a založili soukromý kontinent nazvaný Datamars, kde chtějí začít od píky a vytvořit celou mimozemskou kulturu. Derek je na to zvědavý, ale vstup je mu zatím odepřen, protože jediným povoleným jazykem v přítomnosti jejich digientů je speciálně pro tuto příležitost vytvořený dialekt umělého jazyka lojban.

* * *

Uplyne další rok, pro Blue Gammu neúspěšný. Prodeje digi

entů novým zákazníkům se zpomalují, a co hůř, klesá i zisk ze

softwaru na přípravu potravinových doplňků. Stále více a více

existujících zákazníků své digienty deaktivuje.

Problém tkví v tom, že neuroblastovští digienti po překonání

dětského věku nepřestanou zvyšovat své nároky. Při jejich kří

žení si Blue Gamma kladla za cíl nakombinovat inteligenci s po

slušností, ale v důsledku nepředvídatelnosti typické pro každý

genom, tedy i digitální, se ukazuje, že vývojáři se zcela minuli

cílem. Jako u každé příliš obtížné hry nerovnováha mezi její ná

ročností a protihodnotou, kterou digienti poskytují majitelům,

časem přestane být pro většinu lidí zábavná. Avšak na rozdíl od

majitelů psů, kteří si pořídí plemeno, na které nejsou připravení,

zákazníky Blue Gammy nelze vinit z toho, že by podcenili za

dání: sama společnost nevěděla, že se digienti budou vyvíjet

tímto směrem.

Několik dobrovolníků začne spravovat útulky pro nechtěné

digienty v naději, že si takto najdou nové majitele. Tito dobro

volníci používají různé strategie: někteří nechávají digienty běžet

bez přestání, jiní je každých pár dní restartují z posledního kon

trolního bodu, aby si nevytvořili trauma z opuštění, které by jim

potom mohlo bránit v úspěšné adopci. Ani jedna strategie nové

zákazníky nijak zvlášť neoslovuje. Občas se najde člověk, jenž

si chce zkusit digienta, aniž by ho musel vychovávat odmala, ale

tyto adopce nemají dlouhého trvání a z útulků se v podstatě stá

vají skladiště digientů.

Ana je z tohoto trendu smutná, ale dobře si uvědomuje, jaká

je realita péče o zvířata: nelze zachránit všechna. Ráda by fi

remní maskoty uchránila před tím, co se děje, ale jde o natolik

rozšířený jev, že by to ani nebylo praktické. Zas a znovu bere

digienty na hřiště a pokaždé někomu z nich neujde, že chybí

další kamarád.

Dnešní výlet na hřiště je jiný a přinese příjemné překvapení.

Těsně před tím, než všichni maskoti projdou portálem, Jax

a Marco si všimnou, že jeden z digientů má na sobě robotického

avatara. Oba vykřiknou: „Tibo!“ a vrhnou se k němu.

Tibo je hned po maskotech jedním z nejstarších digientů a pa

tří testovacímu pracovníkovi, který se jmenuje Carlton. Deak

tivoval Tiba asi před měsícem a Ana je ráda, že ne natrvalo. Za

tímco si digienti povídají, Ana vyšle svého avatara za Carltono

vým a dá se s ním do řeči. Vysvětlí jí, že pouze potřeboval pauzu

a že nyní je připravený věnovat Tibovi veškerou pozornost, již

si zaslouží.

Po návratu z hřiště na ostrov Blue Gammy jí Jax poví o svém

rozhovoru s Tibem. „Povědět Tibo jaká sranda jak on pryč. Po

vědět Tibo o výlet do zoo sranda sranda.“

„Bylo mu líto, že tam chyběl?“

„Ne on hádat. On říkat výlet do obchoďák ne zoo. Ale to výlet

poslední měsíc.“

„To proto, že celou dobu, co byl pryč, byl Tibo deaktivo

vaný,“ vysvětlí Ana, „a tak si myslí, že výlet z minulého měsíce

byl včera.“

„Já říkat to,“ prohlásí Jax, takže ji překvapí, jak tomu rozumí,

„ale on nevěřit. On hádat až Marco a Lolly taky říkat to. Potom

Tibo smutný.“

„Určitě to nebylo naposledy, co jsme se byli podívat v zoo.“

„Ne protože chybět v zoo. Smutný že chybět měsíc.“

„Aha.“

„Já nechtít deaktivovaný. Nechtít chybět měsíc.“

Ana se snaží znít co nejpřesvědčivěji. „Tím se vůbec netrap,

Jaxi.“

„Ty nedělat mě deaktivovaný, že ne?“

„Rozhodně ne.“

9XB-1


K její úlevě Jaxe tato odpověď uspokojí: ještě se nenaučil vy

nutit si slib a Ana je až trapně ráda, že mu nemusí nic slibovat. V duchu se uklidňuje tím, že pokud budou digienty deaktivovat na jakkoli dlouho, téměř jistě deaktivují všechny najednou, aby neměli nesrovnalosti ve zkušenostech. Totéž platí pro případ, že by maskoty vraceli do mladšího věku. Tyto návraty do raných kontrolních bodů totiž Blue Gamma doporučuje zákazníkům s příliš náročnými digienty a proslýchá se, že by tuto strategii měla společnost demonstrovat na vlastních maskotech.

Ana si všimne, kolik je hodin, a začne instalovat nějaké hry,

aby si maskoti měli s čím hrát, až zůstanou sami. Je načase, aby přešla k výcviku digientů z nové produktové řady. Od vygenerování prvního genomu Neuroblastem uplynulo několik let a vývojáři Blue Gammy mezitím vytvořili mnohem rafinovanější nástroje pro analýzu interakcí mezi různými geny, které jim umožňují lépe pochopit vlastnosti genomu. Nedávno vyprodukovali taxon s méně kognitivní přizpůsobivostí, jehož digienti by se měli dokázat rychleji stabilizovat a měli by zůstat trvale poslušní. Jasno ovšem budou mít až poté, co prodělají několikaletý výcvik u zákazníků, nicméně vývojáři srší optimismem. Jde o značný ústupek od původního cíle společnosti, jímž byl vývoj stále sofistikovanějších digientů, avšak drastická situace volá po drastických opatřeních. Blue Gamma spoléhá na to, že tito noví digienti zastaví propad v tržbách, a tak Ana a zbytek týmu trénuje, až se z nich kouří.

Maskoti jsou natolik vychovaní, že čekají na její svolení, až

si budou moci začít hrát. „Tak jo, hezky si tu hrajte,“ oznámí jim a všichni digienti se nahrnou ke svým oblíbeným hrám. „Uvidíme se později.“

„Ne,“ vyhrkne Jax. Zastaví se a vrátí se k jejímu avatarovi.

„Nechtít hrát.“

„Copak to? Ale nepovídej.“

„Ne hrát. Chtít pracovat.“

Ana se zasměje. „Cože? Proč chceš pracovat?“

„Mít peníze.“

Ana si uvědomí, že to zní nešťastně a že je Jax vůbec nějaký

zachmuřený. Zvážní a zeptá se ho: „Na co potřebuješ peníze?“

„Nepotřebovat. Dát tebe.“

„Proč mi chceš dát peníze?“

„Ty potřebovat,“ prohlásí věcně.

„Já jsem říkala, že potřebuju peníze? A kdy?“

„Poslední týden já ptát proč ty hrát jiní digienti místo mě. Ty

říkat lidi platit když hrát jiní digienti. Když já mít peníze, platit tebe a ty hrát mě víc.“

„Ach, Jaxi.“ Ana na okamžik ztratí řeč. „To je od tebe moc

milé.“

* * *

Za rok je to oznámeno oficiálně: Blue Gamma zastavuje

všechny své operace. Nenašlo se dost zákazníků ochotných investovat do tak riskantního podniku, jakým je věčně poslušný digient. Ve společnosti se diskutovala i jiná řešení, uvažovalo se o plemenu digientů, kteří rozumějí jazyku, ale nehovoří, jenomže bylo pozdě. Zákaznická základna se stabilizovala do malé komunity tvořené zarytými fandy do digientů, a ta neprodukovala dost zisku na to, aby se společnost udržela nad vodou. Blue Gamma tedy zveřejní bezplatnou verzi softwaru na tvorbu pamlsků pro digienty, aby si zájemci mohli nechat digienty aktivované po libovolně dlouhou dobu, ale jinak zákazníci nemohou počítat s žádnou další technickou podporou.

Většina zaměstnanců už zažila bankrot zaměstnavatele ně

kolikrát, a přestože z toho nemají radost, je to pro ně jen další

epizoda ze života v softwarovém průmyslu. Aně však zánik

firmy připomíná uzavření zoologické zahrady, což byla jedna

z nejsmutnějších událostí v jejím životě. Dodnes jí vhrknou

slzy do očí, když si vybaví, jak se viděla s opicemi naposledy

a ze srdce si přála, aby jim mohla vysvětlit, proč už ji neuvidí,

a doufala, že se dobře adaptují na své nové domovy. Když se

rozhodla rekvalifikovat pro softwarový průmysl, byla ráda, že

už nikdy nebude muset zakoušet takové loučení. A přece, na

vzdory všem očekáváním, se ocitla v situaci až pozoruhodně

podobné.

Podobné, ale ne úplně stejné. Blue Gamma ve skutečnosti

nepotřebuje hledat nové domovy pro tucet svých maskotů. Stačí,

když je deaktivuje, nejde přece o eutanazii. Ana sama během

křížení deaktivovala tisíce digientů, a ani jeden není mrtvý ani

se necítí opuštěně. Jediný, kdo trpí touto deaktivací, jsou jejich

cvičitelé. Během posledních pěti let trávila Ana s maskoty každý

den a rozhodně se s nimi nehodlá loučit. Naštěstí je zde alter

nativa: zatímco po zániku zoo nepřipadalo v úvahu, že by doma

přechovávala opici, v Blue Gammě si může kterýkoli zaměstna

nec ponechat maskota na Datazemi.

Vzhledem k tomu, jak je adopce maskota snadná, Anu překva

puje, že o ni nemá zájem více zaměstnanců. Ví, že Derek si spo

lehlivě jednoho vezme – rovněž jemu přirostli digienti k srdci –,

ale cvičitelé se kupodivu do adopce nehrnou. Všichni mají di

gienty rádi, ale většina má pocit, že by to znamenalo dělat práci

i poté, co přijdou o plat. Ana si byla jistá, že i Robyn se jednoho

ujme, ale ta jí u oběda vyrazí dech.

„Ještě jsme to nikomu neřekli,“ oznámí jí Robyn, „ale... jsem

těhotná.“

„Vážně? No gratuluju!“

Robyn se zakření. „Díky!“ Vyhrne se z ní příval dosud uta

jovaných informací: jaké možnosti s partnerkou Lindou zvažo

valy, jak všechno vsadily na ovariální fúzi a jaké měly neuvěři

telné štěstí, že jim vyšel první pokus. Pak spolu Ana a Robyn

probírají shánění nové práce a mateřskou dovolenou. Nakonec

dojde i na adopci maskotů.

„Je mi jasné, že budeš mít plné ruce,“ nadhodí Ana, „ale co

říkáš na to, že bys adoptovala Lolly?“ Velmi ji zajímá, jak bude

Lolly reagovat na těhotenství.

„Kdepak,“ zavrtí Robyn hlavou. „S digienty končím.“

„Jak s



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.