načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: XB-1 2011/02 – Redakce XB-1

XB-1 2011/02

Elektronická kniha: XB-1 2011/02
Autor: Redakce XB-1

– Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XB-1
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 80
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-6644-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Časopis XB-1 přináší kvalitní a čtivé kratší práce z fantastického žánru, to vše obohaceno o informační servis zaměřený na aktuálně vydané knižní tituly, filmy a články o autorech, malířích, hercích, vědeckých objevech na hranici s fantastikou...

Obsah časopisu se skládá zhruba z jedné třetiny zahraniční fantastiky, z jedné třetiny domácí fantastiky a zbytek tvoří publicistická část. Periodicita časopisu XB-1 je měsíční.

Obsah čísla:

Zahraniční povídky

Mercurio D. Rivera: V ostré záři jeho žhavé krásy

Douglas Smith: Stav chaosu

Ian Watson: Mluvčí dřevěného moře

Domácí povídky

Ivan Mls: Zachránci kulturního dědictví

Pavel Obluk: Hypnotéka

Ľudovít Plata: Proměnlivý svět

Eva Hauserová: Zavaření

Publicistika

Aleš Smutný: Dilema současné filmové fantasy

Pravidelné rubriky

Rozlet a kavárna Hana Sola

Fandománie

Fantastická věda

Digitální aréna

Filmfaroniáda

Lupa

Vivisektor

 

Zařazeno v kategoriích
Redakce XB-1 - další tituly autora:
 (e-book)
XB-1 2013/02 XB-1 2013/02
 (e-book)
XB-1 2016/12 XB-1 2016/12
 (e-book)
XB-1 2014/09 XB-1 2014/09
 (e-book)
XB-1 2013/03 XB-1 2013/03
 (e-book)
XB-1 2017/06 XB-1 2017/06
 (e-book)
XB-1 2018/08 XB-1 2018/08
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

XB-1

Předplatné XB-1

Podařilo se nám uzavřít smlouvu s fir

mami SEND (předplatné pro Čechy)

a Magnetpressem (předplatné pro

Slovensko). Adresy, na nichž si může

te předplatit náš časopis, jsou:

http://www.send.cz/casopis-objednav-

ka/728/ a Magnet Press, Slovakia,

P.O.Box 169, 830 00 Bratislava, tel.:

00421-2-67201931-33, fax: 00421-2-

67201930, email: predplatne@press.sk,

www.press.sk

Čapkova

Válka s mlo ky

poprvé v korejšti ně

Zdá se, že Čapkův humanismus není

pouze nadčasový, ale je také srozumi

telný a přitažlivý i pro členy různých

světových kultur, ne náhodou je Karel

Čapek na Dálném východě nejvy

dávanějším českým spisovatelem hned

po Milanu Kunderovi. Vcelku překva

pivé pak je, že jedno z jeho nejznáměj -

ších děl, Válka s mloky, zůstávalo i přes

autorovu značnou oblibu v Ko reji do -

sud nevydáno. Důvod tohoto přehléd

nutí byl patrně politického rázu, a tak

se román dočkal prvního korejského

vydání teprve nedávno díky péči váže -

ného nakladatelství Open Books. To

mělo – díky podpoře a iniciativě české

ho velvyslanectví v Soulu – možnost

prohlédnout si zhruba desítku českých

vydání, přičemž se rozhodlo k využití

ilustrací akademického malíře Teodora

Rotrekla a grafické úpravy jeho gene

račního kolegy Václava Bláhy. Vznikla

tak nadmíru zajímavá varianta téměř

půlstoletí starého pražského vydání.

Korejci si dnes mohou přečíst nejen

klasické dílo s motivy science fiction

a satiry na fašismus, ale v nedávných

vydá ních také Čapkovu trilogii Hordu -

bal, Povětroň a Obyčejný život. I přes

vážný nedostatek překladatelů z češti

ny se v Koreji chystá knižní vydání

výběru Čapkových esejů a dopisů,

patrně však půjde – stejně jako u Vá l k y

smloky– o překlad přes třetí jazyk,

jímž bývá nejčastěji angličtina.

Boj o autorská práva

Karen Andersonová, vdova po velmistru

žánru Poulu Andersonovi, obvinila spo

lu se svou dcerou Astrid a jejím manže

lem, spisovatelem Gregem Bearem,

dobrovolnickou organizaci Projekt Gu -

ten berg z porušení autorských práv.

Důvodem se stalo internetové zveřejně

ní povídky „The Escape“, později publi

kované rovněž také jako součást známé

ho románu Brain Wave (Vlna intelektu).

Dle tvrzení dědiců autorských práv

nejde o ojedinělé pochybení, kterého se

Projekt Guten berg ve své snaze o uvá

dění volně šiřitelných textů dopustil. Zdá

se, že prudce vzrůstající zájem o elek

tronické texty vede k porušování autor

ského zákona nejen v důsledku široce

rozvinutých pirátských aktivit. Zejmé na

ze strany majitelů elektronických čteček

se čím dál hlasitěji ozývají požadavky

o zmír nění zá ko na o autorských právech,

čímž by se uvolnila celá řada starších,

stále ještě chráněných prací. Je jasné, že

knižní průmysl čeká v nadcházejících

letech elektronická revoluce, otázkou je,

zda v dů sledku těchto změn nedojde

k jeho devastaci. Zvýšenému nebezpečí

pak mohou čelit zejména malé národní

trhy podobné tomu českému, snad se

tomu domácím nakladatelům podaří

předejít.

Magazín MFantasy

změnil podobu

Dne 3. 1. 2011 došlo ke spuštění nové

verze webu on-line magazínu MFan tasy.

Jde historicky o třetí změnu podoby

magazínu, ale spolu se změnami tech -

nického ražení jde o největší pro-měnu

v téměř 7 let trvající historii MFan tasy.

Web je nyní přehlednější a prošel růz

nými inovacemi. S nástupem mobilního

internetu jsou si vydavatelé vědomi toho,

že chytré telefony budou hrát čím dál

větší roli. Proto jednou z nejvýraznějších

inovací je právě kompletní optimalizace

webu pro chytré dotykové telefony.

Webem však nic nekončí. Od nového

roku nyní vychází každé pondělí „Fan -

tasy news“, tedy souhrn aktuálního dění

za uplynulý týden. I v tomto roce pro -

běhne několik čtenářských soutěží,

jejich počet se ovšem díky novým part

nerům poměrně navýší. A těšit se také

můžete na pokračování Literární sou těže

O Dračí řád.

http://www.mfantasy.cz/

Hektická doba Teprve teď po Vánocích, kdy se objevují v novinových titulcích věty jako Hektické období je za námi... a podobně, jsem si vlastně uvědomil, jak šílené dva měsíce mám za sebou. Definice slova hektický zní: horečnatý, prudký, horečně činný a přesně to mě po mnoha letech postihlo měrou nevídanou. Jsem člověk klidný, možná až flegmatický, nemám rád spory, spěch, zmatky, kdysi mi jedna dáma řekla, že jsem pěknej psí čumák. Nikdo si však nedovede představit, kolik je toho potřeba zařídit, když vzniká nový časopis a na vydání čísla máte sakumprásk něco kolem měsíce. Tedy na vydání... Ono to začalo sháněním vydavatele, kteří, a je to asi překvapující v dnešní době, že?... se nepotkávají na ulici každý den. Pak tiskárna... To nemluvě o všemožném papírování kolem (naštěstí tohle jsem nedělal já), názvu, novém layoutu, textech, obálce, registraci předplatitelů... A samozřejmě kromě toho příprava dalšího čísla. Nebylo by to možné, kdyby tu nebyla kompletní redakce a další spolupracovníci, například kamarád Martin Zhouf, který v podstatě na počkání udělal nejen nové logo, ale i nová záhlaví a layout. To, že číslo nakonec vyšlo, sice s menším zpožděním, které však nebylo zase až tak podstatné, je pro mě víceméně nepochopitelné, ale jsem zato strašně rád. Samozřejmě, že musíme ještě doladit hromadu věcí, které se udělaly horkou, možná až rozžhavenou jehlou, třeba zařídit předplatné na Slovensku a podepsat hromadu smluv, které jsou zapotřebí pro plynulé vydávání časopisu. Další čísla už by měla vycházet vždycky koncem předchozího měsíce. Prostě hektická doba. Přiznávám, že něco takového jsem zažil naposledy, když jsem pracoval na diplomové práci na VŠCHT, kdy jsem po měsíci a půl dosestrojil obludnou aparaturu, která začala fungovat, a s radostí jsem v pátek odešel domů s tím, že konečně budu moct začít měřit potřebná data. Když jsem přišel v pondělí, byla tam místo aparatury troska, neboť ještě v pátek přišel na kontrolu pan profesor, vedoucí katedry, vlastnoručně uřezal všechny hadice a prohlásil, že aparatura není estetická, a vzkázal mi, abych ji udělal celou ze skla. To, co vypuklo potom, se nápadně podobalo šrumci kolem vydání prvního, potažmo dvanáctého čísla XB-1. Kupodivu i tehdy se to nakonec povedlo a já jsem diplomku naměřil a odevzdal včas. Jen doufám, že příští hektické doby se dočkám až za dalších čtyřicet let.

Vlado Ríša

2


Utíkal jsem úzkou klikatou trhlinou v ledovci tmavozelené

barvy. Daleko za sebou jsem rozeznával Rossiho černou bundu, kterak se objevuje a mizí s každým záhybem. Rázy stlačeného vzduchu zasahovaly stěny, až z nich odlétaly úlomky ledu.

Padl jsem dlaněmi na zmrzlou zem a čekal.

* * *

Přistáli jsme na letišti Lassel nedaleko kolonie Axelis, kam,

jak jsem si byl jistý, moje žena Miranda dorazila před měsícem s Rossim. Joriander a Hexa mi snesli zavazadla po rampě zárodečné lodě, zatímco já jsem se těsněji choulil do kožešinového kabátu s kapucí. Neptun visel vysoko na světlém zelenomodrém nebi. Přestože se nad letištěm klenulo wergenské silové pole, řídká atmosféra Tritonu nás bičovala ostrým větrem, jenž mě řezal do tváří jako žiletky.

Všichni tři jsme se trmáceli přes prázdnou asfaltovou plochu

ke vchodu do terminálu. Nalevo od nás se modrozeleně leskly vysoké ledovce Tritonova severního pólu, tyčící se jako katedrály a odrážející světlo Neptunu.

„Tumáš, Maxwelli,“ řekla Hexa, odmotala si koženou šálu

a vystavila živlům svůj obličej pokrytý bílými šupinami. Hodila mi ji přes ramena a přitom se ke mně tiskla – měl jsem pocit, že příliš těsně – o několik vteřin déle, než bylo nutné.

Joriander ji napodobil. Sundal si rukavice a nabídl mi je.

Odolal jsem pokušení mrštit rukavicemi na zem. „Nechte

toho. Je mi dobře.“

Wergenové se při mém úsečném odseknutí schoulili a mnou

projel osten viny. Dál šli pravidelným krokem vedle mne. Země zaduněla, na obzoru vytryskl k nebi gejzír ledové lávy do výšky několika mil.

Takovou dálku jsi vážila, Mirando. Tak daleko od domova tě

odvedl. Ale neboj se, lásko. Už jsem tady.

Po několika krocích mi Hexa položila čtyřprstou ruku na

rameno a nechala ji tam. „Škoda, že můj národ nedokázal nad touto oblastí vytvořit účinnější silové pole, aby udržovalo snesitelnější teplotu pro lidi. Omlouvám se.“

„Není třeba,“ řekl jsem a její ruku setřásl. „Ostatně, kde

bychom vůbec byli bez vás?“ Nejspíš by nám nezbývalo nic jiného než kutat podzemní díry v rovníkové oblasti Marsu, pomyslel jsem si. Wergenská terénní technika zpřístupnila lidské kolonizaci všechna pevná tělesa sluneční soustavy až po nejmenší planetky, všechna omezení daná teplotou, zářením, gravitací a atmosférou rázem padla. Bez jejich pomoci bych nikdy nesehnal dopravu ze Země na Triton, abych vystopoval Mirandu a přivedl ji domů.

Joriander z vnitřní kapsy svého hábitu vylovil kouli

posázenou drahými kameny a několik z nich stiskl. V odpověď se jako clona fotoaparátu otevřely kruhové dveře a my jsme vešli do rozlehlého vyčkávacího prostoru. Hned, jak se za námi dveře sevřely, rozběhl se k nám tucet robotů, kudlankovitých

strojů o velikosti teriéra. Zavedly nás do obrovské dekon -

taminační ohrady, kde nám oskenovaly sítnici, svlékly

a sterilizovaly oblečení a provedly sérii testů na nakažlivé

choroby.

Přistihl jsem Wergeny, jak na mne uchváceně zírají

a velkýma zasněnýma očima si prohlížejí moje tělo. Zakryl

jsem si rozkrok rukama. Navzdory pověstné mlčenlivosti

ohledně své sexuality se Wergenové za svou nahotu nijak

nestyděli. Byli podsadití, robustní, až bezbarvě bílou kůži jim

pokrývaly plazí šupiny a neměli žádné viditelné genitálie. Hexa

byla asi stejně vysoká jako já, Joriander byl o stopu menší.

Povídalo se, že mají sexuální orgány uložené uvnitř lebky s plo

chým temenem, na němž vždycky, dokonce i nyní, nosili

pokrývku v podobě trsu listí. Otřásl jsem se. Navzdory všem

pozornostem Wergenů jsem vůči nim stále cítil instinktivní

odpor.

Ale tolik nám toho poskytli. A musel jsem udělat cokoliv, co

bylo nutné, abych zachránil Mirandu.

Jeden z robotů mi do ušního lalůčku vpravil signální čip.

Místní úřady pečlivě monitorovaly všechny příchozí a já jsem

na tuhle praxi spoléhal při hledání Mirandy mezi stovkami

tisíc obyvatel Axelisu. Potom nám roboti nastříkali na holé

tělo síť mikrovláken, která vytvářela elektrické pole, znatelné

pouze podle nejjemnějších možných modravých odstínů.

„Tohle udrží tvoji tělesnou teplotu na příjemnější hodnotě,“

řekl Joriander. „Už nebudeme potřebovat silnější ochranný

oděv.“

Odvrátil jsem se a nasoukal se do standardní dvoudílné

modré uniformy, kterou nám vydali. Na zádech jsem cítil

pohledy Wergenů. Potom nás roboti zavedli k nadzemní

jednokolejnicové dráze, všichni tři jsme nastoupili do

soukromého vagonku a vydali se do Axelisu.

* * *

Uháněli jsme nad hladkými tmavozelenými ledovými

pláněmi formovanými po miliony let suspenzí vody

a amoniaku. A jak se minuty sčítaly v hodiny, krajina pod námi

se změnila ve formaci, pro kterou jsem slyšel označení „slupka

ananasového melounu“, nekonečná rozloha kruhových pro

hlubní oddělených vysokými oblými hřebeny. Před námi se po

nebi sunul Neptun, na své cestě k západu se zmenšoval, ale

stále zaplňoval čtvrtinu oblohy. Jižní polokouli za zpola

zformovanými prstenci narušovala Velká tmavá skvrna, vír obří

bouře.

„Velkolepý pohled, že?“ naklonila se ke mně Hexa.

Copak sis myslela, Mirando, když jsi uviděla tahle nezemská

panoramata? Tulila ses Rossimu v náručí? Do jaké míry ti

neuromon pokřivil myšlení?

Vagonek projel zatáčkou mezi dvěma ledovými horskými

štíty a rázem se nám naskytl výhled na Axelis. Kolonie se roz

XB-1 3

Mercurio D. Rivera

V OSTRÉ ZÁŘI JEHO ŽHAVÉ KRÁSY

(IN THE HARSH GLOW OF ITS INCANDESCENT BEAUTY)


kládala v tisícimílové Velké strži, údolí nekonečných řad nízkých, neony osvětlených kopečků pod stříbrnou pavučinou jednokolejnicových drah. Modrý opar wergenského silového pole se táhl od jednoho horského štítu ke druhému. Axelis pod námi obývalo více než pět set tisíc kolonistů ze Země, Marsu i Wergu.

Joriander se mi zadíval do očí tak upřeně, až jsem se z toho

začal cítit nesvůj. „Nechal jsi to na lodi?“ zeptal se.

Sáhl jsem po zipu postranní kapsy cestovní tašky, rozepnul

jsem ji a odhalil vzduchorázovou pistoli. „Ne. Budu to potřebovat.“

Joriander odvrátil oči.

* * *

Vzduchový ráz hvízdl kolem mne a země nalevo ode mne

explodovala. Práskl další výstřel a já jsem se vrhl do průrvy v zelené ledové stěně.

Zuby mi drkotaly. Mířil jsem od Lasselu nebezpečným

směrem, ve kterém wergenské silové pole stále víc sláblo. Po několika vteřinách jsem se zastavil. Nakonec by mě před vražedným přírodním prostředím měsíce nechránilo nic. Rossiho nebylo nikde vidět. Nejrozumnější, co mohl udělat, bylo pustit mě z hlavy. Ale předpokládám, že když přišlo na Mirandu, nebyl o nic rozumnější než já.

V tu chvíli vyběhl ze zatáčky a začal zase střílet.

* * *

Štíhlá úřednice s platinově blond vlasy sestřiženými na ježka

nakláněla svých sedm stop nad terminálem. Její výška prozrazovala, že pochází z Marsu. „Ano, bydlí v Axelisu.“

Miranda a Rossi se dočasně usídlili ve čtvrti Pretori v jižním

Axelisu. Zapsali se do dlouhého pořadníku na lidsko/wergenskou expedici na Langalanu, neprozkoumanou, ale potenciálně obyvatelnou planetu stovky světelných roků daleko.

„Děkuji za pomoc,“ řekl jsem.

„Bylo mi potěšením posloužit vám, pane.“ Teatrálně se

uklonila. „Vítejte na Tritonu.“

Joriander, Hexa a já jsme se vrátili do kruhové haly

Informačního střediska. Vnitřek tohoto vyhloubeného kopce připomínal vstupní halu kterékoliv kancelářské budovy na Zemi nebo na Marsu, až na to, že každého člověka, který pospíchal kolem nás, doprovázeli jeden nebo dva Wergenové.

Nastoupili jsme do přecpané veřejné jednokolejky do Pretori.

Mezi Pozemšťany a Marťany byl zaklíněný menší počet Wergenů, bílé obličeje ztuhlé u vytržení. Také Joriander a Hexa se zdáli tím lidským zástupem omámení do ne hybnosti, zatímco já jsem si užíval krátkou úlevu od jejich ne ustálé pozornosti.

Komplex, ve kterém Miranda a Rossi bydleli, představoval

jako všechna obydlí v Axelisu zelený skalnatý pahorek provrtaný desítkami katakomb a jeskyní. Vystoupil jsem z tramvaje a vydal jsem se po dlážděném chodníku, jenž se vinul vzhůru kamenitým terénem. Hexa a Joriander, jako vždy dychtiví udělat mi radost, vlekli do kopce moje dvě tašky.

Celé úbočí posévaly řady oken jako mřížky na smaragdovém

mraveništi. Vyhlížely z nich tváře sledující náš příchod. Hledal jsem mezi nimi Mirandin obličej, ale marně.

Proplétali jsme se spletí katakomb a já jsem se vyptával na

cestu, až jsem došel k jeskyni, kde bydlela Miranda. Zabušil

jsem na dveře. Když nikdo neodpovídal, opřel jsem se do nich

ramenem, ale dveře držely.

„Mohu vám nějak pomoci, pane?“ vystrčil na ten rozruch ze

dveří na chodbu dlouhý krk marťanský soused.

„Hledám muže a ženu, kteří tady bydlí.“

„Kdo jste?“

„Mirandin manžel.“

„Její manž... Uh. Aha.“ Muž naklonil hlavu ke straně

a poškrábal se na nose s výrazem, o kterém jsem nevěděl, co si

o něm mám myslet.

„Nevíte, kde jsou?“ zeptal jsem se.

„Minulý týden odjeli na základní výcvik pro langalanskou

expedici. Měli by se každým dnem vrátit.“

Ve svém adrenalinovém návalu jsem měl co dělat, abych

dveře přesto nevyrazil. Joriander mu poděkoval za informaci,

zlehka mi položil ruku na záda a postrkoval mě pryč. Hexa

poznamenala, že lodě k Langalaně odlétají z roviny Cipango

Planum na západní polokouli Tritonu, takže výcvik bude pro

bíhat tam. Naše smlouva o spolupráci s Wergeny vyžadovala,

aby s nimi lidé pracovali alespoň šest měsíců bok po boku na

Tritonu, na Europě nebo na některém z jejich dalších

kosmoportů, aby získali způsobilost pro tyto kolonizační akce.

Wergenové lidstvu poskytli svou techniku: zárodečné lodě

generující červí díry pro mezihvězdné cestování, generátory

silových polí, roboty s nízkou úrovní umělé inteligence, kteří

vykonávali fyzickou práci. My jsme jim na oplátku poskytli své

umění, svou vynalézavost a to, co si přáli nejvíc – svou

společnost.

Cestou na vzdálenou Cipango Planum bych riskoval odklad

svého setkání s Mirandou o celé týdny, kdybychom se minuli,

a tak nám navzdory mé rozmrzelosti nezbylo nic jiného než se

ubytovat v nejbližší dostupné jeskyni a čekat. Oba Wergenové

se uložili v jediné tamní ložnici, zatímco já jsem se utábořil na

zelené kamenné lavici v obývacím prostoru a vyhlížel jsem

z okna, jež vedlo na chodník vedoucí ke komplexu. Jeskyně

páchla pižmově s příměsí spálené gumy – neklamný příznak

nedávného řezání skály laserem. Nacpaný stimulanty, které

jsem pravidelně šňupal, jsem dva dny strávil pozorováním

každého přibližujícího se jedince a doufal jsem, že uvidím

Mirandinu líbeznou tvář, známou čupřinu zrzavých vlasů,

bledou hebkou pleť. Na obzoru tu a tam vytryskl vodní gejzír.

Wergenové mi připravovali jídlo a dodávali stimulanty. Když

mě nezatahovali do otravného tlachání, seděli na židlích

a s lehkým úsměvem si mě mlčky prohlíželi.

„Jsi velmi vytrvalý, Maxwelli,“ řekla Hexa. „Velmi oddaný

svému poslání. To je obdivuhodná vlastnost, Maxwelli.“

Měl jsem ze stimulantů třesavku.

„Proč tě Miranda opustila?“ zeptal se Joriander.

Vysvětloval jsem jim to už na Zemi, když jsem s nimi jednal

o ceně za cestu na jejich zárodečné lodi – osm měsíců mé

společnosti – ale stále to nedokázali pochopit. Samozřejmě

jsem vynechal řadu podrobností. Neřekl jsem jim nic o tom, jak

jsme s Rossim pracovali ve skupině pro studium Wergenů –

neboli v „doktorech lásky“, jak byla skupina známa v akade -

mických kruzích, kde jsme se pohybovali. Vybrali nás spolu

s dalšími vědci do komise, která měla proniknout do podstaty

4 XB-1


5XB-1

wergenské posedlosti láskou k lidstvu. Rossi a já jsme byli pověřeni úkolem prozkoumat chemické pochody v mozku mimozemšťanů, což vzhledem k jejich tabu na jakékoliv informace o jejich fyziologii bylo téměř nesplnitelné zadání. Ale vojenští zpravodajci tajně obstarali wergenské kožní buňky a tělesné skeny, jež byly pro náš výzkum nedocenitelné.

Objevili jsme, že zavedení jistého řetězce jedno -

šroubovicové DNA mimozemšťanů do buněk střední části spánkového laloku pokusného lidského klonu způsobilo v amygdale tvorbu nového neurotransmiteru, stimulujícího aktivitu velmi konkrétních postsynaptických neuronů – těch, které jsou odpovědné za pocity lásky. Po syntéze toho neuromonu jsme se chystali své objevy předložit komisi. Tehdy Rossi se vzorkem zmizel. I s Mirandou. Nikdy by mě ne - napadlo, že bude chtít neuromon použít, natož pak na moji ženu. Když pomyslím na ty tři roky, kdy jsme spolu pracovali, na víkendová utkání ve swivelbalu, na chvíle, kdy jsem se ho snažil povzbuzovat, když během svého bouřlivého rozvodu proléval hrdlo pivem ve výčepu U Heleny... Kolikrát jsme ho s Mirandou vytáhli na večeři?

„Je nadrogovaná, má vymytý mozek,“ řekl jsem jim a dotkl

jsem se prsty vzduchorázové pistole, již jsem nyní nosil v náprsní kapse bundy.

Joriander a Hexa se zatvářili užasle. „Ona neví, co dělá?“

ozvala se Hexa.

„Její city byly... zdeformovány.“ Když dál zůstávali zmatení,

dodal jsem: „Chybí mi. Chybí mi její úsměv po ránu, chybí mi teplo jejího těla v posteli. Potřebuji být s ní.“

Tohle chápali. Soucitně zakývali hlavami.

„Je to moje manželka.“

Joriander a Hexa se znovu zatvářili zmateně. Během naší

nepohodlné cesty ze Země jsem se jim ze všech sil snažil vysvětlit pojem manželství, ale marně. Wergenům činilo potíže pochopit, jak pouhé sliby mohou spojit dva lidi. Nakonec jsem rozhodil rukama a utekl jsem do REM-pouzdra, kde jsem několik měsíců hibernoval, jenom abych se probudil s pohledem na jejich usmívající se ploché obličeje. Jak dlouho tam během těch dlouhých měsíců stáli a vrhali na mne svůj obdivný pohled? Naskočila mi husí kůže.

„Je pro nás obtížné pochopit, jak je možné ‚odejít‘ poté, co

jste byli spojeni v tom, čemu říkáš manželství,“ řekla Hexa.

„Je to složité,“ odbyl jsem je.

Když jsem přestal mluvit, Hexa změnila téma a zeptala se:

„Co je to za černá vlákna, co ti rostou na obličeji?“ Natáhla ruku, aby se dotkla mé tváře.

Ucukl jsem. „Neměl jsem příležitost se oholit.“

Dál na mne civěli.

„Musíte se na mne pořád dívat?“ zeptal jsem se.

„Jsi tak...“ Joriander hledal slova. „Úchvatný. Zářivý. Je

obtížné neobdivovat tvoji krásu.“

Jorianderova odpověď mi na náladě nepřidala. Bezvýhradná

láska Wergenů k nám překračovala hranice pohlaví i druhu. Jako vždycky jsem se je ze všech sil snažil ignorovat a soustředil jsem se na obzor Tritonu.

* * *

Kdykoliv jsem se nadechl, zabolelo mě v prsou.

Stezka přede mnou se po několika stech metrů otevřela

v širokou mísovitou rokli. Vysoko nad ni se kolem dokola tyčily

ledovcové štíty. Vpředu se země lámala ve stupňovité hřebeny,

jež se svažovaly dolů. Otočil jsem se kolem dokola a pátral jsem

ve všech směrech po nějaké známce Rossiho přítomnosti.

Potom jsem postřehl pohyb. Zpoza ledového stupně se jako

tančící had vynořila ruka a Rossi vypálil ze vzduchorázovky.

Zasáhl ledovcovou stěnu a mne zasypaly ledové štěpinky.

* * *

Třetího večera jsem ji uviděl. Kráčela ruku v ruce s Rossim,

před hlavním vchodem se zastavili a on ji políbil. Těsně za nimi

šel jeden Wergen. Miranda zamávala Rossimu na rozloučenou,

on s Wergenem pokračoval v cestě někam pryč, zatímco ona

vešla sama do obytných katakomb.

„Vypadáš stísněně, Maxwelli,“ řekla Hexa.

„Je ti dobře?“ otázal se Joriander.

Protlačil jsem se mezi Wergeny a vyběhl jsem ze dveří na

křivolakou chodbu.

Když jsem doběhl do vstupní haly, zastihl jsem ji u výtahů

obrácenou ke mně zády.

„Mirando!“ Popadl jsem ji za rameno a otočil jsem ji.

Zbledla a vytřeštila oči. Přes levé oko jí visela dlouhá patka

červenooranžových vlasů. Tvářila se přesně tak, jako by spatřila

ducha podvedeného manžela.

„Maxi! Jak jsi...?“

Líbal jsem ji stále dokola na tváře, na rty, na čelo. „Už je to

v pořádku; už jsem tady. Jsem tady.“

Odstrčila mne. „Co tady děláš?“

„Přišel jsem tě odvézt domů.“

Ucouvla.

„Jsi nadrogovaná! Je za tím chemikálie, neuromon, který

jsme objevili.“ Slova se ze mne řinula jako vodopád. Všechno

jsem jí vysvětloval, jak jediná lahvička té sloučeniny zmizela

večer předtím, než odešla, jak jí Rossi musel podstrčit neuro

mon do nějakého jídla nebo nápoje, které zkonzumovala.

„Proboha, Maxi,“ prohlásila. „Říkala jsem ti, abys mě nechal

být.“

„Nic z toho není tvoje vina, Mirando. Neměla jsi jak odolat.

Okamžitě ses zamilovala do první osoby, kterou jsi viděla.“

„Maxi, teď potřebuji, abys mě vyslechl.“ Vzala mě za před loktí,

jako by mě chtěla současně uklidnit a udržet v odstupu. „Já vím,

že jsem zdrogovaná.“ Na vteřinku se odmlčela, jako by mě

nechávala to sdělení si přebrat. „Rossi se mi ke všemu přiznal.“

„Cože?“ Měl jsem pocit, jako by se podlaha pode mnou

rozhoupala. „Začnu pracovat na protiléku, Mirando...“

„Ne, ty to nechápeš...“

„Najdu způsob, jak zvrátit účinky...“

„Chci tady zůstat s Rossim.“

Její slova mě omráčila.

„Já vím, že bych měla zuřit, že bych se měla cítit podvedená.

Ale já se tak necítím! Jsem dospělá, jsem při jasném vědomí,

rozumná a... Rossiho miluji. Hluboce, bezvýhradně a jedno

značně. Jsem teď nejšťastnější v celém životě.“

„Myslí ti to zkresleně.“

Energicky zavrtěla hlavou. „Poslyš, ta chemikálie simuluje

procesy v mozku zamilovaného člověka, je to tak? Jinými slovy, kdybys porovnal chemii mého mozku s mozkem normální šťastné novomanželky, nebyl by mezi těmi dvěma žádný rozdíl. Nemám pravdu?“

„No... ano. Ale ve tvém případě ten proces spustila cizí sub

stance, droga!“

„No a co?“

„Mirando...!“

„No a co? Co na věci mění původ těch pocitů? Podstatné je,

že jsou pro mne skutečné. Miluji Rossiho.“

Nevěřil jsem vlastním uším. „A co já? A všechno, co jsme

měli?“

Následovala dlouhá odmlka. „Chovala jsem se

neodpustitelně. Máš všechny důvody opovrhovat mnou za to, co jsem udělala...“

„Není to tvoje vina, ale Rossiho.“

„Ne. Měla jsem to s tebou vyřešit před odchodem, Maxi,“

řekla. „Jenže jsem byla příliš zbabělá. Jednou snad najdeš sílu mi odpustit, co jsem ti provedla, ale právě teď na mne potřebuješ zapomenout a žít vlastní život.“

„To nedokážu.“ Ne, dokud zůstává pod kouzlem neuromonu.

„Prosím tě, nenuť mě, abych ti ublížila víc, než už se stalo.“

Obrátila se k odchodu. „Rossi brzy přijde. Měl bys odejít.“

Doufal jsem, že na tohle nedojde, ale neměl jsem na

vybranou. Přiskočil jsem k ní a popadl ji zezadu. Odloupl jsem syntetickou kůži, která mi pokrývala palec, a přitiskl jsem jí dermaplastem nasáklý prst za ucho. Vzpírala se jenom chviličku, potom vydechla a svezla se mi nazad do náruče.

Držel jsem ji, zatímco se blížili Joriander a Hexa.

„Maxwelli! Co jsi jí udělal?“ ozval se Joriander.

Hexa vzala Mirandu za zápěstí. „Je mrtvá?“

„Nic jí není. Pomozte mi s ní na loď. Uložíme ji ke spánku

na cestu na Zemi.“

Joriander založil ruce na prsou a začal poklepávat krátkými

prsty. To gesto jsem dosud nikdy neviděl, ale později jsem se naučil je spojovat s úzkostí Wergenů. Hexa udělala totéž.

Přešli jsme půl bloku k zastávce jednokolejky, přičemž

kolemjdoucí civěli na Mirandino ochablé tělo v mé náruči, a nastoupili jsme do soukromého vagonku, abychom odjeli zpátky na letiště Lassel.

* * *

Joriander dohlížel na Mirandino tělo na palubní ošetřovně,

zatímco Hexa připravovala loď k odletu.

Já jsem vyhlížel plexisklem ven a spatřil jsem, jak se dveře

terminálu rozevřely a z jasné haly se vylouply dvě siluety, jedna lidská, druhá wergenská. Jejich příchod byl vzhledem k implan - tovaným signálním čipům zřejmě nevyhnutelný.

Sešel jsem po rampě na asfalt.

„Co si o sobě myslíš, Maxi?“ blýskl Rossi zlostným

úsměvem. Byl hubenější než, jsem si ho pamatoval, vypadal mladší. Nějak se mu i na Tritonu dařilo najít si čas na udržování opáleného vzhledu. Když se přiblížil, vytáhl z bundy vzduchorázovou pistoli a namířil ji na mne.

„Nedělej to,“ zaprosil jeho wergenský společník. Mimo -

zemšťan se na mne díval zamilovanýma očima, jako by obdivoval křehký květ, který bude vzápětí utržen.

„Neboj se, Olbodohu,“ řekl Rossi směrem k Wergenovi.

„Neublížím mu... pokud mne k tomu nedožene.“ Přistoupil

blíž a jeho wergenský doprovod se šoural za ním. „Olbodohu,“

řekl mu Rossi, „jdi na loď a vyzvedni Mirandu.“

„Ale... víš jistě, že budeš...“

„Udělej to!“

Wergen založil ruce na prsou a začal poklepávat prsty, ale

vyšel po rampě a zmizel v plavidle.

„Já jsem ti věřil, ty hajzle,“ řekl jsem.

Měl jsem pocit, že se mu na mikrosekundu mihl v očích

smutek. „Nehraj si na oběť, Maxi. Nesluší ti to. Miranda je teď

šťastná. Ty si ji nezasloužíš,“ řekl.

„Unesl jsi mi ženu. No, víš co? Vrátíš se s námi na téhle lodi

na Zemi. Až se za pár měsíců probudíš, bude to proto, abys

stanul před soudem. Po zbytek svého mizerného života budeš

kopat tunely na Marsu.“

„Řekl bych, že ne, Maxi,“ prohlásil. „To ty jsi únosce.“

Přistoupil jsem k němu, on zvedl pistoli a namířil mi ji na

hlavu.

„Rossi, myslíš si, že jsem tak hloupý, abych neměl záložní

plán pro případ, že bys měl pistoli?“

„Drž se dál,“ řekl. Namířil na moje nohy a pokusil se vypálit

varovný výstřel. Nic se nestalo.

Zasmál jsem se. „Moji wergenští společníci zřídili tlumicí

pole...“

Vrhl se kupředu a tvrdě mě uhodil do úst hlavní vzdu

chorázovky, až jsem klesl na kolena. Pod sílou úderu moje

tělesné silové pole zamrkalo a zhaslo.

Zahryzl se do mne mráz. Sáhl jsem do bundy pro svou

pistoli, imunní vůči tlumicímu poli, a vypálil jsem. Rána šla

mimo.

V tu chvíli země zarachotila a v dálce vytryskl gejzír.

Zapotácel jsem se a upustil jsem pistoli.

Odlétla dopředu a Rossi se po ní vrhl dřív než já. Uvědomil

jsem si, že nemám šanci mu ji vytrhnout dřív, než z ní vystřelí.

Odlezl jsem dozadu a potom jsem se rozběhl přes asfalt od

lodě, směrem k vypínajícím se tritonským ledovcům.

* * *

Převalil jsem se doleva, přitiskl jsem se ke zmrzlé zemi nad

jeho zorným polem a snažil jsem se ovládnout roztřesený dech.

Země se znovu zatřásla a zaduněla exploze. Do výše nad

námi se vznesl chochol mokré ledové tříště.

Když jsem Rossiho znovu zahlédl, vbíhala jeho vzdálená

postava do další rozsedliny v protější ledové stěně.

Seskakoval jsem po stupních, hřeby mých podrážek chrupaly

ve sněhu. Sotva jsem cítil nohy. Nad horním rtem mi namrzl

hlen.

Když jsem se spouštěl z posledního stupně s pocitem, že vde

chuji jehly, smekl jsem se a upadl. Celé moje tělo sklouzlo

doleva a zastavilo se těsně vedle dva metry široké průrvy,

spadající do černé bezedné jámy. Odplazil jsem se od okraje,

vydrápal jsem se na nohy a vběhl jsem do dalšího průchodu se

strmými stěnami. Stejně jako na předešlé cestě byly i zde ostré

záhyby, jenom se stezka tentokrát dělila do mnoha odboček

jako v bludišti. U každého rohu jsem zpomalil, protože jsem

očekával, že Rossi bude číhat v záloze. Narážel jsem na jednu

slepou uličku za druhou, vracel jsem se, měnil směr a díval

6 XB-1


jsem se nad sebe, jestli by se někudy nedalo vylézt ven, ale viděl jsem jenom skelné srázy, které se vypínaly do nekonečna. A za jedním táhlým ohybem jsem ho uviděl.

Rossi vězel po pás v ledové tříšti. Udělal špatný krok a ocitl

se v břečce s vlastnostmi pohyblivých písků. Nepochybně šlo o spad vychrlený gejzíry, které nás obklopovaly a zasypávaly trhliny.

Došel jsem k němu; opatrně, abych zůstal na pevné zemi.

„Tohle není tvoje věc, Maxi. To je moje a Mirandina.“ Chytil

mne za kotník. Kopal jsem ho do zápěstí druhou nohou, dokud mne nepustil. Kopal jsem ho znovu a znovu, do ruky, do ramene, do hlavy, dokud modrá aura kolem něho nepohasla a jeho tělesné silové pole se nezhroutilo. Zalapal po dechu a vzápětí přešel ve skučení, když k němu pronikl mráz. Propadl se ještě hlouběji do tříště. To bylo ono. To byla chvíle, na kterou jsem čekal od chvíle, kdy jsem se vrátil do prázdného domu a našel vzkaz psaný známým Mirandiným škrabopisem, v němž stálo jenom: „Mezi námi to skončilo, Maxi. Nehledej nás, prosím tě.“ Nás. Čekala snad, že nic nepodniknu?

Zvedl jsem vzduchorázovku, která ležela na zemi několik

stop mimo jeho dosah. Ruce se mi nezvladatelně třásly, a proto jsem ji vzal do obou rukou a namířil ji na Rossiho hlavu.

„Já ji miluji, Maxi.“ Sotva ze sebe ta slova skrz drkotající

zuby vypravil.

Nahmátl jsem spoušť.

„Už dost, Maxwelli.“

Za mnou stáli Joriander, Hexa a Olbodoh. Na ledových

hřebenech za nimi se hemžily desítky kovových robotů. Jeden mi přeběhl po nohách a vyšplhal se mi na hruď, další vylezl na Rossiho. Znovu zazářil modrý nádech mého tělesného silového pole, stejně jako Rossiho.

„Co to děláte?“ zaječel jsem. „Tohle není vaše věc!“

„Deaktivovali jsme ti zbraň,“ řekl Joriander. „Nemůžeme

jenom tak stát a dovolit vám, abyste se navzájem zabíjeli. To by bylo rouhání.“

„Nepleťte se do toho!“

„Maxwelli, děláme to, o co nás žádáš, o co nás tvoji lidé

žádají, protože vás milujeme.“ Jeho slova přetékala soucitem. „Vás všechny. Všichni jste vzácní. Všichni jste krásní. Bylo by nemorální jenom přihlížet a dovolit vám, abyste si takhle ubližovali. Chceme vás chránit, hýčkat vás.“

„Zasluhuje zaplatit za to, co provedl!“ Třásl jsem se, ale ne

chladem, a hlas se mi zlomil.

„Oba jste utrpěli omrzliny. Potřebujete ošetřit.“

Krunýř jednoho z robotů se otevřel jako rozvíjející se květ,

vysunula se injekční stříkačka a zabodla se mi do stehna.

* * *

Probudil jsem se do matného světla stropních světel na lodní

ošetřovně. Joriander seděl u mne a hladil mě po vlasech. Odvrátil jsem od něj hlavu. Na druhé straně místnosti stály Hexa a Miranda vedle Rossiho s odhaleným hrudníkem, jenž si zapínal košili.

Seskočil jsem ze stolu, ale ztratil jsem půdu pod nohama,

když se se mnou místnost rozhoupala. Joriander mě zachytil dřív, než jsem upadl.

„Musíš si zase lehnout, Maxwelli. Sedativum, které ti roboti

dali, ztratí účinek až za nějakých třicet minut.“ Pomohl mi

zpátky na stůl.

„Ty mimozemský parchante,“ zavrčel jsem. Joriander se

odvrátil, jako bych ho uhodil.

Hexa a další Wergen, Olbodoh, doprovázeli Mirandu

a Rossiho ke dveřím ošetřovny.

Miranda se zastavila na prahu a ohlédla se po mně. „Mohu

s ním zůstat chvíli o samotě?“ zeptala se Wergenů.

Když vyšli ven, Rossi jí položil ruku na záda a ona přikývla,

jako by ho ujišťovala, že se jí nic nestane. Ušklíbl se na mne –

vítězoslavně – a odešel za Wergeny.

Miranda se posadila na židli vedle stolu, rusé vlasy jí visely

po stranách pihovatého obličeje. Zhluboka se nadechla.

„Vzpomínám si na to, jak jsme se poprvé setkali, Maxi. Cítila

jsem tehdy stejnou... závrať, měla jsem stejné vzletné pocity,

jaké mám teď z Rossiho.“

A já jsem její city opětoval. Krásné ženy jako Miranda pro

mne byly vždycky nedosažitelné, a když se mi přiznala ke

svým citům vůči mně, bylo mi, jako kdybych se propadl ze

svého vesmíru na nějakou paralelní Zemi s nižší gravitací.

„Zpočátku mi připadalo roztomilé, když ses probudil a jen

tak rozcuchaný v pyžamu ses posadil na balkon a vyzvedával

sis e-maily z práce.“ Smutně se usmála. „Ale tyhle city už jsou

mrtvé. Nadobro.“

„S tím se nemohu smířit,“ řekl jsem. „To, co nás spojovalo,

bylo něco... hlubšího než jenom cirkulace dopaminu v mozku.“

„Tak pravil vědec.“ Tiše se zasmála. „Muž, který si vydělává

studiem biologie lásky.“

„Chápeš to celé špatně, Mirando. To láska způsobuje

chemické reakce v našich tělech, ne naopak. Musím tomu

věřit.“

Zakryla si ústa a zavrtěla hlavou.

„Neodcházej, Mirando. Jestli máš nějaké pochybnosti

o Rossim, bude už příliš pozdě...“

„Já teď mluvím o nás, Maxi.“ Odhrnula si vlasy z očí. „Co

se stalo s tou elektřinou, která mezi námi jiskřila?“

„Každý vztah se ustálí na... poklidné dynamice. Nemůžeš

mít tu ‚závrať‘ věčně,“ řekl jsem. Ale současně s těmi slovy

jsem si nemohl pomoci, abych na věc nemyslel v bio

chemických termínech, dopamin postu pem času nahrazovaný

oxytocinem a vasopresinem, vášnivá zamilovanost nahrazovaná

pocity přátelství a sounáležitosti. Zapudil jsem tu myšlenku.

Miranda smrtelně zvážněla. „Něco ti musím říci. Myslím, že

si to zasloužíš vědět.“ Zadívala se mi do očí a já v těch jejích

postřehl stopy strachu. „Rossi a já jsme si spolu začali už před

rokem.“

Když jsem si uvědomil význam jejích slov, měl jsem pocit,

jako by mě někdo nenadále praštil.

„Ano, bylo to dávno předtím, než jste vy dva objevili ten

neuromon.“ Odmlčela se, jako by si chtěla být jistá, že jsem

plně pochopil důsledky toho, co řekla. „Rossi mě navštěvoval,

kdykoliv věděl, že se zdržíš v laboratoři déle.

Musíš pochopit, že mu šlo o vzrušení z toho, že leží v posteli

svého přítele a šoustá jeho ženu. Vzrušovalo ho, že dělá

‚špatnost‘. Já to vím; nejsem hloupá. Ale já jsem v tom časem

našla něco víc. Začala jsem si připadat jako zamilovaná

školačka. Rossi si se mnou opravdu povídal. Vyprávěl mi o vaší

práci, o vašich starostech. Pravda je, že jsem se nemohla dočkat,

XB-1 7


až mi zase pošleš e-mail, že přijdeš z práce pozdě, abych mohla

být s ním.“

Trhl jsem sebou. Jako by se mnou mluvil někdo cizí.

„Promiň. Neříkám to proto, abych ti ublížila. Čestně.

A chápu, že ode mne nebylo správné takhle odejít, aniž bych ti

to vysvětlila. Teď už to vím.“ Zhluboka se nadechla

a pokračovala: „Po několika měsících o mne Rossi začal ztrácet

zájem a začal hledat vzrušení jinde. Připadala jsem si hloupě,

měla jsem vztek. Ale potom mi řekl všechno o tom neuro

monu, který jste vy dva objevili. Jednou ráno jsem zašla do

laboratoře na návštěvu a...“ Zadívala se na strop. „Maxi, Rossi

mě nenadrogoval. Já jsem nadrogovala jeho.“

Slyšel jsem to, ale nedokázal jsem tomu uvěřit. Musela lhát.

„Máš drogu v organismu,“ řekl jsem. „Ověřil jsem si to, když

jsi byla v bezvědomí.“

Vzdychla, jako by tahle informace vyžadovala, aby pro

zradila víc, než měla v úmyslu. „Musíš pochopit, že Rossi mě

teď miluje, divoce a vášnivě. Je to můj splněný sen. Ale cestou

ze Země jsem začala... mít pochybnosti. Moje city začaly

pohasínat, jenže to už jsem tě opustila, odešla jsem z práce

a cestovala přes sluneční soustavu k Tritonu. Neměla jsem se

jak vrátit, a proto jsem si poslední dávku neuromonu vzala

sama. Abych mohla opětovat jeho city.“

Otevřel jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

Zvedla se k odchodu. „Když jsi mě překvapil v kata -

kombách, myslela jsem, že pro tebe bude snesitelnější myslet

si, že jsem oběť. Že moje city k tobě neodumřely samy od

sebe, ale že je vymazala droga. Ale tak to není, Maxi.“

„Takže jsem tohle všechno podstoupil zbytečně.“

Sehnula se, lehce mě políbila na čelo a stiskla mi ruku.

„Přiznej si poctivě, že jsi sem nepřiletěl pro mne. Ve skutečnosti

ne. Tvůj přítel ti něco ukradl a ty ses chtěl pomstít. O to tady šlo.“

„To není pravda,“ namítl jsem. Ale ještě než jsem to dořekl,

věděl jsem, že má pravdu, i když jen částečně.

„Rossimu jsem se ke všemu přiznala a on mi odpustil.“

Samozřejmě. „A co já, Mirando? Co s tím vším, co jsi mi

provedla?“

Dlouho mlčela. Konečně promluvila: „Po tom všem, co jsem

ti provedla, už mě nemůžeš nikdy milovat.“

Pokrčil jsem rameny. „A přece tě miluji.“

Pozvedla obočí. „Je po všem, Maxi. Skončilo to už dávno. Ty

jsi to jenom nevěděl. No, teď to víš. Nech nás být. Už za mnou

nikdy nechoď.“

S tím se otočila a odešla z místnosti, odešla z mého života.

Jestli bylo to, co říkala, pravda, jestli to, co nás spojovalo, už

dávno zemřelo, proč její slova ťala tak hluboko?

Dopotácel jsem se k plexisklu průzoru a vyhlédl jsem ven.

Rossi čekal na konci rampy. Miranda k němu seběhla a on ji

sevřel v objetí a vyzvedl do vzduchu.

Dveře za mnou se otevřely a vešel Joriander. „Neměl bys

vstávat, Maxwelli,“ řekl a jako vždycky kolem sebe šířil

ovzduší starostlivosti.

„Kde je Hexa?“ zeptal jsem se. „Chci co nejdřív odletět.“

„Hexa se rozhodla zůstat tady s Olbodohem, Mirandou

a Rossim. Ona a Olbodoh jsou mnohem vhodnější pro

párování, než jsme byli ona a já.“

„Oh?“ To bylo vůbec poprvé, kdy jsem slyšel Wergena mluvit

o párování. Nevěděl jsem, co mám říci. „To... je mi líto.“

„Proč?“ zatvářil se Joriander s upřímným údivem. „Po

genetické stránce se k sobě dokonale hodí. Vlastně už jsou

svázaní.“

„Svázaní?“ opakoval jsem.

Joriander se zadíval na podlahu a neodpověděl.

Ale potom jsem vyhlédl průzorem ven a zahlédl jsem Hexu

a Olbodoha. Už neměli své listové pokrývky hlavy. Místo toho se

mezi Olbodohovým plochým temenem a Hexinou hlavou táhla

gumovitá šňůra, jež je spojovala. Velkou část toho dlouhého

úvazku nesl Olbodoh smotanou v ruce, aby o něj nezakopli.

„Takhle se tedy příslušníci tvého druhu oddávají jeden

druhému?“

Joriander opět nic neřekl. Zdálo se, že Wergen je z mé otázky

na rozpacích.

Neptun se přemístil úplně na západ a vypadal nyní jenom

jako vzdálená modrozelená kulička. Noční obloha nabrala

tmavý smaragdový odstín.

„Na to, jak tahle planeta zapadá, si nikdy nezvyknu,“

poznamenal jsem.

„Před tisíci let byl tenhle svět asteroid volně obíhající

v útvaru, kterému tvoji lidé říkají Kuiperův pás,“ promluvil

konečně Joriander. „Potom se příliš přiblížil k téhle nádherné

planetě, Velkému Neptunu, příliš blízko k ostré záři jeho žhavé

krásy a uvázl na téhle oběžné dráze. Proto rotuje v opačném

směru než ostatní měsíce.“

Joriander odříkával další fakta o Neptunu a Tritonu, ale já

jsem ho neposlouchal. Soustředil jsem se na Mirandu, jež už se

proměnila skoro v tečku, kráčející ruku v ruce s Rossim

k terminálu, oba Wergenové těsně za nimi.

Poprvé vydáno v časopise Interzone #226,

leden-únor 2010

Přeložil Jiří Engliš

8 XB-1

MEDAILONEKMEDAILONEK

MERCURIO D. RIVERA

Američan (nar. 1965), kterému se překvapivě daří spíše v brit

ském literárním exilu. Do žánru vstoupil v roce 2005 a poprvé

se trochu blýskl povídkou „Longing for Langalana“ (Touha po

Langalaně, 2006, česky Ikarie 5/2010), kterou debutoval na

stránkách časopisu Interzone a hned získal čtenářskou cenu

pro nejlepší práci ročníku. Tamtéž zabodoval rovněž SF

povídkou „The Scent of Their Arrival“ (Pach jejich příchodu,

2008, česky Ikarie 1/2010), v níž spojil upírské téma

s motivem komunikace mezi zcela odlišnými inte ligentními

druhy. Dnes už lze Riveru označit za jednoho z pravidelných

přispěvatelů známého britského časopisu, i když publikoval

i jinde. Námi vydanou povídkou „In the Harsh Glow of Its

Incandescent Beauty“ (V ostré záři jeho žhavé krásy, 2010,

česky XB-1 2/2011) se vrátil do světa, v němž lidstvo

spolupracuje s mimozemskou rasou, která podléhá jeho

mimořádné kráse. Pokud si vzpomenete na mediální obraz

„klasického“ příznivce fantastiky (uhrovitý chlapík s brýlemi,

který i ve čtyřiceti bydlí spolu s matkou), třeba pochopíte,

proč mají příběhy, v nichž jsou všichni lidé alespoň pro

někoho neodolatelně přitažliví, takový úspěch.


Hle, hle, jak ten kolotoč času přináší odplatu.

– Shakespeare, Večer tříkrálový

Tik.

Žena v recepčním sále rozlehlého, honosného domu

poplašeně vzhlédne. Na dlouhém stole před ní ještě stojí nádobí se zbytky po dnešní večeři. Na začátku večera byl stůl čistě prostřený, jídelní sady krásně vyrovnané... Snaží se vybavit si každý krok na cestě, kterou musel projít od řádu k chaosu, ale není toho schopná.

Tik.

Při tom zvuku sebou znovu trhne. Na opačném konci stolu leží

pánské hodinky. Majitel je tam nechal, buď zapomněl, nebo už je nepotřeboval. Možná i z jiného důvodu. Hodinky jsou staré, mají přetržený pásek. Žena je mladá, má zlomené srdce. Hodinky jsou položené ciferníkem dolů, ale ona ví, že jde o staromódní typ s ručičkami. V malém okénku se ukáže datum. Datum z doby dávno minulé. Přede dvěma životy. Bude to dnešní datum. Překvapuje ji, že to ví.

Tik.

Vstane a vydá se k nim...

* * *

„Proboha, Jamesi. Vypadá to tu hrozně,“ zvolala Caroline.

James Mackaby odložil knížku, z níž četl jejich malému

Davidovi, a vyhlédl z okna limuzíny. Řidič projížděl ulicí plnou odpadků a opuštěných vraků vypálených aut. V podvečerním slunci se na schodech před nízkopodlažními bytovkami povalovali nebo spali muži v potrhaných šatech. Nejbližší skupinkou kolovala láhev a někdo z nich cosi zavolal směrem k autu.

Limuzína zajela k obrubníku před špinavě šedou dvoupatro

vou budovou. Rozpadající se schody vedly ke dveřím, jejichž rozbitou skleněnou výplň zakrývala překřížená prkna. Mackaby si to tam prohlížel, pak se zrakem vrátil ke své ženě. „Doktor Harnish asi klesnul hlouběji, než jsem myslel.“

„Je určitě dobrý nápad, abys tam chodil?“ zeptala se Caroline.

„Když ho z univerzity propustili, choval se k tobě dost nezdvořile.“

Mackabyho ta vzpomínka znepokojila. Ale kvůli ženě se

pokusil o úsměv. „Tehdy se tak choval ke všem.“

„Ale stejně...“

„A teď mě prosí o pomoc. Kromě toho takhle pozdě už

nemůžu večeři zrušit, ačkoli si umím představit i jiné věci, které bych dnes večer dělal raději.“ Ušklíbl se a ona se usmála a otřela se o něj nohou. Objal Davida. „Zatím ahoj, ty můj chlapáku. Nezlob.“

David objetí opětoval. „Dočteme si to potom, tati?“

„Až se táta vrátí, budeš už spát, synáčku. Přečteme si to zítra.“

Přitáhl si k sobě Caroline, dlouze ji políbil a vystoupil z auta do chladného podzimního vzduchu. V hlavě mu vířil její parfém. Oslovil řidiče. „Vyzvedněte mě přesně v deset. Je to byt číslo 202.“ Šofér přikývl.

Ze zadního okénka se vyklonila Caroline. „Počkej. Mám tvo

je hodinky. Opravili je, ale pásek bude až příští týden.“ Z peněženky vyndala pánské náramkové hodinky. Se zlatými ručičkami, černým ciferníkem a přetrženým koženým řemínkem.

Na zadní straně měly vyryté věnování: „Jamesovi, navždy tvá,

Caroline.“

Caroline se zadívala na budovu. „Jamesi, jsi si...“

Mackaby ji znovu políbil. „Uvidíme se před půlnocí.“ Uložil

si hodinky do kapsy a vystoupal po schodech. U dveří se zastavil

a chtěl jim zamávat, ale velký lincoln mezitím odjel. Ruku nechal

klesnout, znovu pocítil to znepokojení.

* * *

Tik.

Ten zvuk už ji neděsí. Přejde podél stolu a postaví se k místu,

kde leží hodinky.

* * *

Zatáhl za vchodové dveře a ty se otevřely s chraplavým

skřípotem. Vstoupil do nevelkého vestibulu a kvůli zápachu moči

a potu zalapal po dechu. Na podlaze ležela jakási špinavá deka.

Očima přejížděl po řadě domovních zvonků, u poloviny tlačítek

nebylo ani jméno, ani číslo bytu. Našel číslo 210 a odpočítal zpátky

k tomu, které podle něj patřilo bytu 202. Odpověď přišla okamžitě.

„To jste vy, Mackaby?“

„Ano, doktore.“ Napadlo ho, že ho Harnish určitě vyhlížel.

Ozvalo se pronikavé zabzučení a vnitřní dveře pustily

Mackabyho do chodby s flekatými tapetami a sedačkami, z nichž

vyrážely pružiny a kusy molitanu. Výtah nefungoval, a tak vyšel

po prohnutých schodech pěšky a vstoupil do zatuchlé chodby

v patře, tu a tam osvětlené mléčnými žárovkami. Procházel

chodbou a díval se na čísla bytů. Někde za ním se otevřely dveře,

ale jakmile se otočil, rychle se zase zavřely.

Dorazil k číslu 202 a zaklepal. Dveře se otevřely a před ním

stanul doktor Roderick Harnish. Mackaby se pokusil nedat na

sobě znát, jak ho jeho vzhled šokoval. Naposledy se viděli před

dvěma roky. Dva roky mohou být dlouhá doba, uvědomil si

Mackaby.

Na Harnishově shrbené, ochablé postavě visel vyšisovaný

modrý župan. Předčasně bílé vlasy si přehazoval dozadu a padaly

mu až na kulatá ramena. Pod županem měl na sobě kdysi bílou

košili, uzel na kravatě se mu svezl ke straně krku. Jeho vizáž

doplňovaly volné šedé kalhoty, které by na několika místech

potřebovaly zašít, a špinavé hnědé bačkory. Napřáhl vyhublou

pravici, kterou se Mackaby neobratně pokusil stisknout.

„Doktore Mackaby! Je od vás velmi laskavé, že jste přišel.“ Síla

hlasu neodpovídala jeho křehkému vzezření. I oči v nažloutlém

obličeji zářily stejně jasně, jak si Mackaby pamatoval z minu

losti.

Harnish ho uvedl do malého obývacího pokoje. Po pravé

straně stála kuchyně. Chodba nalevo vedla do koupelny

a k zavřeným dveřím do další místnosti. Harnish vzal

Mackabymu sako a pohladil látku. „Kvalitka, tenhle materiál.

Není skvělé, že si můžete dovolit něco fajnovějšího? Já zas

musím vystačit s málem.“ Pověsil sako do prázdného šatníku.

„Prosím, pojďte dál a posaďte se. Před večeří se ještě napijeme.“

Mackaby přešel pár kroky po holé podlaze do středu pokoje.

Zasáhl ho zápach cibule. Pokusil se o úsměv. „Večeře voní

báječně, doktore.“

XB-1 9

Douglas Smith

STAV CHAOSU

(STATE OF DISORDER)


Harnish ho nasměroval k jednomu ze dvou ošuntělých křesel.

Mezi nimi byl menší stolek, v jednom jeho rohu stála lampička s roztrženým stínítkem a vedle ní ležela nějaká kniha. „Jen se posaďte. No ano, večeře bude bezpochyby skromnější, než jste zvyklý. Kvalitu masa jsem se ovšem naučil zakrývat jednoduchými omáčkami.“ Harnish se zachichotal, jako by jeho předběžné informace o jídle měly hosta potěšit. „Předtím si ale ještě dáme sklenku skotské, nebo spíš sherry? Tenhle luxus jsem si dopřávat nepřestal.“

„Sherry, buďte tak hodný.“ Usadil se do křesla, které

nesouhlasně zavrzalo, a prohlédl si místnost. Prázdné stěny bez obrazů či jakékoli jiné výzdoby pokrývaly mapy od vody, loupala se z nich barva. Pohledem přelétl knihu na stole. Poeova sbírka, otevřená na povídce Sud vína amontilladského.

Harnish z poškrábané dřevěné skříně vyndal téměř prázdnou

láhev a dvě sklenice. Přešel k poslednímu kusu nábytku v pokoji, jídelnímu stolu prostřenému pro dva, a nalil sherry. Jednu sklenici podal Mackabymu a s úsměvem se usadil do vedlejšího křesla. „Tak tedy.“

Mackaby se cítil trapně. „Ehm, ano. Tak tedy. Tedy...“

Harnish se smíchem zaklonil hlavu. „Nezávazná konverzace

není třeba. Ani vám, ani mně to stejně nikdy nešlo.“ Nahnul se dopředu a kostnatým ukazovákem poklepal Mackabyho na koleni. „Řeknu vám, co mě přimělo k pozvání, které jste tak zdvořile přijal.“

Mackaby ochutnal sherry. Suché, ale nekvalitní. „Chápu to

tak, že byste se chtěl vrátit na fakultu a byl byste rád, abych se za vás přimluvil, protože zastávám místo ve vedení.“

Harnish se usmál. „Ano, chtěl bych, abyste sehrál svou roli

v tom, že se mi navrátí mé výsady.“ Úsměv se mu vytratil z tváře. „Vzpomínáte si na amsterdamskou konferenci?“

Mackaby se zamračil. „Té jsem se nezúčastnil. To bylo před

kolika lety, před pěti?“ Znovu pocítil znepokojení.

„Pět let,“ řekl Harnish a otočil se směrem k malé televizi, kde

stála fotografie nějaké ženy. Mackaby si uvědomil, že Harnish byl ženatý. Manželka od něj po jeho propuštění odešla. Harnish navázal: „My dva, vy a já, jsme se blížili vrcholu kariéry. Mířili jsme k němu odlišným kurzem přes příbuzné oblasti, ale zdálo se, že jsme oba měli souzeno zapsat se do dějin vědy.“ Napil se. „Do dějin. To je vhodné téma, vezmeme-li v úvahu tu konferenci.“

„Tomu nerozumím, doktore,“ řekl Mackaby tak, aby v jeho

tónu byla patrná stopa podráždění.

„Buďte ke mně shovívavý,“ usmál se Harnish. „Vzpomínáte si

na tu studii, se kterou jsem na konferenci odjel?“

Mackaby pátral v paměti. „Mám dojem, že se týkala

Hawkingova konceptu termodynamické časové šipky, směru času, kterým roste chaos či entropie.“

Harnish přikývl. „Hawking tvrdil, že entropie ovlivňuje i směr

našeho psychologického času, náš smysl pro jeho plynutí. Pamatujeme si události v pořadí, v jakém narůstá entropie, protože musíme. Kvůli tomu je druhý termodynamický zákon irelevantní. Chaos v čase narůstá, protože čas měříme ve směru rostoucího chaosu.“

Mackaby se trochu uvolnil, jeho obavy přehlušilo vědecké

zanícení. „Ano, vzpomínám si. Tvrdil jste, že pokud by se v uzavřené soustavě dal stav chaosu zvrátit, jinými slovy, kdyby se snížila entropie, pak by se soustava v časovém kontinuu pohybovala opačným směrem.“

„Opačným směrem vzhledem k lidskému vnímání časové osy,

ano.“

„Pokud si pamatuju dobře, téhle části vaší práce se dostalo

slušného přijetí.“

Harnish nad tím mávl rukou. „To bylo triviální. Naprosto

jasné. Vzpomínáte si na skutečné jádro mé studie?“

Mackaby věděl, kam tím míří, a povzdychl si. „Navrhl jste

uzavřenou soustavu, ve které byste dokázal zvrátit entropii díky

bombardování antihmotou, jestli se nepletu. Detaily si

nevybavuju.“

Harnish nehnul brvou a hleděl na něho několik dlouhých

vteřin. „Detaily si nevybavujete,“ zopakoval. „Hm, amsterdam

ská konference, to už je dávno. A jak jste se zmínil, nezúčastnil

jste se jí, takže jste nemohl být svědkem toho, jaký dopad měla

vaše práce na mou vlastní.“ Úsměv, který mu zacukal koutky úst,

ovšem nedosáhl k očím.

Mackabymu vyschlo v hrdle. Napil se. „Tehdy jsem se

zabýval téměř nezmapovanými oblastmi výzkumu černých děr.

Je pravda, že to mělo něco do činění s tématy entropických mezí,

ale...“

„Váš výzkum upozornil na chybu v mé teorii, Mackaby.

V definici mezí. Thelbrond z MIT si toho všiml ve své přednášce,

kterou měl po té mé. Já jsem dokazoval, že mojí metodou by se

sn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.