načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: X -- … jako velká neznámá - Sue Graftonová

X -- … jako velká neznámá

Elektronická kniha: X -- … jako velká neznámá
Autor: Sue Graftonová

Další z románů abecední řady oblíbené americké autorky, ve kterém se opět setkáme se soukromou vyšetřovatelkou Kinsey Millhoneovou. Ta tentokrát čelí novému a rafinovanému ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70% 76%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 351
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jaroslava Kočová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7619-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z románů abecední řady oblíbené americké autorky, ve kterém se opět setkáme se soukromou vyšetřovatelkou Kinsey Millhoneovou. Ta tentokrát čelí novému a rafinovanému protivníkovi. Příběh téměř čtyřicetileté Kinsey Millhoneové pokračuje na jaře roku 1989, kdy při snaze pomoci vdově po soukromém očku zabitém v minulém dílu série najde zakódovaný seznam šesti ženských jmen. Po čem Pete Wolinsky pátral před svou smrtí, co spojuje šestici mladých žen a jak s tím vším souvisí podivný Ned Lowe? Zároveň s tímto vyšetřováním vstupují do života hlavní hrdinky také další události a osoby, například noví sousedé v podobě staršího manželského páru, bývalí milenci nebo nová bohatá klientka Hallie Bettancourt toužící se dozvědět nějaké informace o synovi, kterého dala před lety k adopci. Záhady se vrší jedna na druhou a otázkou zůstává, zda se Kinsey podaří všechny nitky včas pospojovat, aby unikla nebezpečnému sociopatovi, jenž je možná i sériovým vrahem, a nyní se zaměřil na ní. Vyřeší případ než bude pozdě?

Popis nakladatele

X: Římská desítka. Neznámé množství. Kříž.

X: Nejkratší heslo Websterova slovníku. Symbol odvozený z latiny a řečtiny, běžně používaný ve vědě, lékařství a náboženství. Graficky nejdramatičtější písmeno věhlasné problematickou výslovností.

X: Čtyřiadvacáté písmeno abecedy.

X od Sue Graftonové: Patrně nejnapínavější román autorky, autentický a vtipný. Co znamená zašifrovaný seznam šesti ženských jmen? Co mají ty ženy společného? Tyto a další otázky zavedou Kinsey do nijak zajímavého městečka Burning Oaks, kde se kdysi odehrál příběh sahající až do současnosti. Stopy vedou zpátky do Santa Teresy…

Graftonová opět porušuje pravidla žánru a opět se vydává novými cestami – a neváhá a pachatele-sociopata rychle identifikuje. Otázkou zůstává, zda se i Kinsey podaří prokázat jeho totožnost a zda se jí to podaří dřív, než se stane další obětí…

Sue Graftonová žije střídavě v kalifornském Montecitu a v kentuckém Louisville. Má manžela, kočky a velikánskou posilovnu plnou složitých nelidských přístrojů. Úspěšnou sérii nazývanou „Abeceda zločinu“ nyní rozšiřuje o X . Získala řadu ocenění, například prestižní Grand Master Award of the Mystery Writers of America, „Démantovou dýku od Cartiera“, což je cena britské Asociace spisovatelů detektivek (Crime Writers’ Association), a třikrát obdržela cenu Anthony Award udělovanou každoročně na Bouchercon World Mystery Convention, kde získala rovněž ocenění za celoživotní dílo.

Více informací naleznete na webu autorky:

Zařazeno v kategoriích
Sue Graftonová - další tituly autora:
V... jako Vendeta V... jako Vendeta
Kinsey a já - Uzavřený kruh a jiné povídky Kinsey a já
W… jako western W… jako western
X... graficky nejdramatičtější písmeno X... graficky nejdramatičtější písmeno
Y is for Yesterday Y is for Yesterday
Y jako… Ypsilon Y jako… Ypsilon
 
K elektronické knize "X -- … jako velká neznámá" doporučujeme také:
 (e-book)
Zranitelná oběť Zranitelná oběť
 (e-book)
Jáchymovští démoni Jáchymovští démoni
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 by Sue Grafton

All rights reserved.

Z anglického originálu X

(First published by G. P. Putnam’s Sons, New York, 2015)

přeložila © 2016 Jaroslava Kočová

Redakce textu: Melita Denková

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2016 Bohumil Fencl

Elektronické formáty © 2016 Dagmar Wankowska

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-484-3 (pdf)


Tato kniha je věnována mým dětem:

Leslie, Jay, Jamie & Robertovi.

Starostlivým, pracovitým, zodpovědným; mé chloubě a radosti.

Napořád.


Poděkování

Autorka by ráda poděkovala za neocenitelnou pomoc následujícím

lidem: Steven Humphrey; soudce Brian Hill, Nejvyšší okresní soud pro

Santa Barbaru; Melissa Carranza, asistentka ředitele pobočky Executive

Limousine; Linda Esparza-Dozerová, zvláštní agentka FBI Santa Bar

bara; Ingerd Sotelová, zvláštní agentka FBI Ventura; Will Blankley,

vedoucí Probačního úřadu Spojených států; Dave Mazzetta z účetní

firmy Ridgeway and Warner, CPA; Sarah Jayne Macková, církev Naší

blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel; Louise Chadwicková,

správce pobočky Montecito Water District; John Pope; Joel Ladin;

Jamie a Robert Clarkovi; Susan a Gary Gulbransenovi; Sean Morelos;

Sally Gilothová; a doktor Robert Failing, soudní patolog (na penzi).


Na začátku...

Teddy Xanakisová musela ten obraz ukrást. Měla snad jinou možnost? Byla přesvědčená, že jde o Turnera – ověřit se to ale dalo jedině za mořem v londýnské Tate Gallery, kde působili odborníci schopní poznat jeho pravost, jmenovitě Evelyn Jollová a Martin Butlin. Bohužel obraz momentálně spočíval zapomenutý a nepoznaný ve sklepě domu v Montebello, a tenhle dům už teď patřil jenom Arimu. Teddy si nadávala, že obraz přehlédla, jenže kdo by čekal, že se v tak obyčejném domě povaluje malba nevyčíslitelné hodnoty?

S Arim dům koupili, když se přestěhovali z Chicaga do kalifornské Santa Teresy. Patřil rodině Carpenterů, v níž se dědil z generace na generaci až do chvíle, než v roce 1981 zemřel poslední nositel rodového jména, aniž po sobě zanechal závěť. Právník, co vyřizoval pozůstalost, dům zamkl a oznámil, že je na prodej. Teddy s Arim ho získali se vším vybavením a nábytkem, včetně zásob toaletního papíru v komoře a tří sad stříbrných příborů. Do kupní ceny se započítaly i některé starožitnosti, třeba perské koberce, ovšem pár obrazů se jaksi přehlédlo. Právník zaplatil daně, to jest odvedl tučné sumy na účet finančního úřadu a státu Kalifornie, jak velí zákon.

Řadou starožitností Teddy s Arim zařídili pokoje v přízemí a prvním patře. Co zbylo, přesunuli do sklepních prostor. Obrazy byly vyrovnané v kovovém regálu, opřené jeden o druhý. Teddy na ně narazila krátce po nastěhování. Za léta si vypěstovala cit pro umění, ale tyhle malby byly nudné a nezajímavé. Samé klasické náměty: nymfy, mytologická stvoření, římské ruiny, mořské scenérie, rolnické ženy se silnými lýtky nesoucí úrodu z pole, zátiší s mrtvou kachnou a hnijícím ovocem, květinová aranž v nevábném barevném ladění.

Teprve když se Teddy s Arim rozvedla a podepsala vyrovnání, zjistila,

9


že jeden z obrazů, co tak lehkomyslně odvrhla, by mohl být originál od Josepha Mallorda Williama Turnera, jehož díla se v aukčních síních prodávala za miliony.

Plánovanou loupež si ospravedlňovala následujícími důvody:

1. Ari umění vůbec nehověl. Zato ona za léta shromáždila sbírku

obrazů od malířů typu petits maîtres, tedy „malí mistři“ – méně vý

znamných impresionistů, jako byli Bartoli, Canet, Jacques Lambert

a Pierre Louis Cazaubon, jejichž díla se dala pořídit za přijatelnou

cenu, poněvadž se nikdy neproslavili tak jako Cézanne, Renoir,

Monet, van Gogh a jim podobní. Podle vyrovnání měla sbírka při

padnout jí, tak proč k ní nepřidat ještě jeden malý obrázek?

2. Kdyby Ari přišel na to, jakou má obraz cenu, byla by z toho ako

rát další hádka o to, kdo na něj má nárok. A pokud by se nedo

hodli, což se jevilo jako nevyhnutelné, soudce by je přinutil obraz

prodat a rozdělit si peníze rovným dílem. Jenže jí v tomhle případě

o peníze nešlo. Turner představoval poklad, jaký už v životě neu

vidí, a tak byla rozhodnutá získat jej stůj co stůj.

3. Ari už ji podvedl, a to doslova, když se spustil se Stellou Morga

novou, kterou Teddy svého času považovala za nejlepší kamarádku.

Stellin manžel Douglas byl architekt a navrhoval přestavbu bytu, který

měli Teddy s Arim v centru Santa Teresy. Zatímco v bytě dohlížel na stavební práce, dostal srdeční záchvat a umřel. Uplynulo několik měsíců. Po dokončení rekonstrukce se Ari a Teddy se Stellou dál vídali. Ta si na vdovský život celkem rychle zvykla, zvlášť s těmi penězi, co jí po manželově smrti připadly.

Pak došlo ke katastrofě. V září odjela Teddy na víkend do Los Angeles,

do Gettyho muzea umění na seminář o malířích plenéru. Sotva se v pondělí vrátila domů, zavolala jí jedna známá a vyzvonila jí, co se stalo. Teddy neměla moc na vybranou: bojovat, nebo utéct – dělat mrtvého brouka, nebo manžela přitlačit ke zdi. Do týdne předložila Arimu žádost o rozvod.

Připadl mu dům, na jehož údržbu stejně neměla. Zůstal jí byt v Lon

dýně. Ari navíc dostal slušný podíl ve špercích, včetně náhrdelníku, co jí

10


dal k desátému výročí. Otevřeně Arimu řekla, že ji tím ranil. Akcie a dluhopisy si rozdělili rovným dílem. To spravedlivé dělení ji neskutečně vytáčelo, protože co bylo spravedlivého na nevěře manžela, který zahnul s její nejlepší kámoškou?! Krutou hrou osudu ještě k tomu Teddy při dalším dělení majetku získala byt, kde naposledy vydechl zmiňovaný architekt.

Další nemovitost nepotřebovala. Realitní agent byt ocenil na něco přes milion a sliboval rychlý prodej, jenže osmnáct měsíců se neozval jediný zájemce. Teddy usoudila, že bude lepší nabízet byt zařízený. Najala si renomovanou dekoratérku ze Santa Teresy, jistou Annabelle Wrightovou, a pověřila ji, ať z Ariho sklepa vybere, co jí padne do oka, a použije to. Ari souhlasil, protože měl už po krk věčných hádek a chtěl mít od Teddy pokoj.

Jakmile dekoratérka byt přijatelně vybavila, najala si Teddy fotografa a výsledkem byla barevná brožurka, kterou rozeslala realitním makléřům v Beverly Hills. Po bytě skočil jeden známý herec – platil hotově, nesmlouval a do deseti dnů podepsal smlouvu. Zbývalo už jen nechat si proplatit šek.

Mezitím Teddy zjistila další věc, a ta byla posledním důvodem na jejím seznamu:

4. Ari a Stella se vzali.

Teddy tou dobou bydlela v Bel Air, v pokoji pro hosty u kamarádky. Té se zhrzené přítelkyně tak zželelo, že jí nabídla bydlení na dobu neurčitou. Během deseti dnů, co se vyřizovaly papíry nezbytné k podpisu smlouvy, si v nabídkové brožurce kdosi všiml obrazu přímořské krajiny visícího nad krbem. Ten kdosi byl obchodník s obrazy a majitel galerie na Melrose, co měl na tyhle věci čuch. Zavadil o fotografii pohledem, načež do brožurky zabořil nos. V nanosekundě sahal po telefonu a vytáčel číslo na Teddy, která byla jeho zákaznicí.

„Holka zlatá, vypadá to na Turnera. Je možné, aby byl pravý?“

„Tak o tom pochybuju. Léta ležel ve sklepě.“

„Hm, na tvém místě bych poslal barevné fotky do Tateovy galerie, jestli by nedokázali zjistit původ. Ale ještě lepší by bylo vzít přímo ten obraz a jet jim ho ukázat. Tím nic nezkazíš.“

11


Vedena jeho radou se Teddy rozhodla obraz nechat prohlédnout experty. Vrátila se do Santa Teresy, podepsala poslední papíry k prodeji a od makléře jela přímo do bytu. Bylo jí řečeno, že se budoucí majitel nastěhuje příští víkend, jakmile se byt vyklidí. Proto ji velmi překvapilo, když tam našla jen holé zdi – žádný nábytek, žádné obrazy, žádné perské koberce, nic. Zavolala Arimu. Působil podezřele rozverně. Prohlásil, že předpokládal, že si to přihasí a pokusí se zabavit, co se jí bude líbit, a tak věci z bytu preventivně odvezl. Prý jestli má nějaké námitky, ať předá věc právníkům.

Jelikož se k obrazu neměla jak dostat, obrátila se na fotografa, zda by jí neukázal náhledy. Na pár snímcích byl obraz docela dobře zachycený. Jak se na něj dívala zblízka, musela uznat, že je nádherný. Šlo o přímořskou krajinku s pláží a oblohou s pár mraky. Na pozadí se tyčily útesy; nejspíš bílé útesy v Margate, Turnerovy zamilované. V popředí podle všeho uvízla loď. Později se dozvěděla, že je to nevelká trojstěžňová plachetnice s protáhlou přídí i zádí, latinskými plachtami i vesly, známá jako šebeka. Jemné barevné tónování a přechody z hnědé do šedé s občasným náznakem barvy působily opravdu kouzelně. Požádala fotografa, ať jí čtyři snímky vyvolá.

Pochopila, že je nejvyšší čas začít jednat. Vrátila se zpátky do města a začala se důkladně vzdělávat. Prostudovala seznam děl J. M. W. Turnera a všechny životopisné podklady, co se jí dostaly do ruky. Turner zemřel v roce 1851. Většinu děl, která po sobě zanechal, odkázal Národní galerii v Londýně. Tři sta osmnáct maleb se rozdělilo mezi Tateovu a Národní galerii, pětatřicet olejových črt putovalo do Britského muzea. Něco přes dvě stovky zbývajících maleb skončilo v soukromých sbírkách ve Velké Británii a Americe.

Devět obrazů se pohřešovalo. O objevení jednoho z nich, blíže neurčené velikosti a místa výskytu, napsal v listopadu roku 1833 Magazine of Fine Arts. Článek se zmiňoval o „půvabném obrázku“, jenž se ještě téhož roku zaskvěl na výstavě Společnosti britských umělců. Majitelem obrazu byl jistý J. Carpenter, o němž nebylo známo nic vyjma toho, že na výstavu zapůjčil ještě jednoho Hogartha a Morlanda. Teddy vhrkly do očí slzy a musela se hlučně vysmrkat.

Rozjela se do Okresního archivu architektury Santa Teresy a odtamtud

12


do redakce Santa Teresa Dispatche ve snaze zjistit něco o rodině, v jejímž majetku byl obraz po tolik dlouhých let. Jeremy Carpenter IV. emigroval z Anglie do Ameriky v roce 1899 s celou početnou rodinou a lodí plnou domácího vybavení. Pět let stavěl dům v Montebellu, dokončil jej v roce 1904.

Teddy se do domu vypravila celkem třikrát v naději, že se jí podaří nenápadně vklouznout dovnitř a nepozorovaně odtamtud obraz odnést. Bohužel personál obdržel od Ariho pokyny, že jí mají slušně vyprovodit ke dveřím, což pokaždé udělali. Jednou věcí si byla jistá – Ari se za žádnou cenu nesmí dozvědět, že má ona zájem o tu přímořskou krajinku, natož cokoli o možném původu obrazu.

Myslela si, že má dost času, aby vymyslela použitelný plán. Bohužel se ukázalo, že se novomanželé Ari a Stella rozhodli dům pronajmout jakémusi páru z New Yorku; sami se totiž chystali na opožděné líbánky, po nichž se chtěli na čas zabydlet v moderním domě patřícím Stelle. Ari podle všeho při té příležitosti mínil vyklidit sklep, a jeho obsah věnovat místní dobročinné organizaci, ať jej prodá na každoroční dražbě. Ta se měla konat za měsíc.

Teddy proto musela jednat, a to co nejdřív. Nebyl to pro ni tak docela nový úkol. Jeden obraz už ukradla, ale tehdy nešlo o nic tak významného.

13


1

Santa Teresa, Kalifornie, pondělí 6. března 1989. Takřka celý stát – a naše město zejména – postihla sucha, co se zákeřně přiloudala v roce 1986 a měla se vléct až do března 1991, kdy se dostaví „zázračné deště“. Ne že bychom si v dané chvíli troufali doufat v úlevu. Z našeho pohledu nebralo trýznivé počasí konce. Hladina vodních nádrží klesala a kolem se tvořily ohavné lemy z popraskaného bahna, připomínající aligátoří kůži.

Můj pracovní život vypadal pořád stejně – dělal mi starosti, ostatně jako každému, kdo je sám sobě chlebodárcem. Jo jo, podnikání má svůj rub i líc. Světlou stránku představuje samozřejmě svoboda. Do práce chodíte, kdy se vám zachce, domů se vracíte také dle libosti a na sobě můžete nosit třeba hadr na podlahu. Dokud máte z čeho platit složenky, můžete si přijímat či odmítat zakázky podle nálady. Je to jen na vás. Stinnou stránkou je nejistota a reálná hrozba hladových časů, což ne každý ustojí.

Mé jméno je Kinsey Millhoneová. Jsem soukromá vyšetřovatelka a provozovatelka Detektivní kanceláře Millhoneová. V osmatřiceti jsem dvakrát rozvedená a bezdětná, kterýžto stav si hodlám zachovat důsledným užíváním antikoncepčních pilulek. I přes lehký nedostatek klientů jsem toho března měla těžký dostatek peněz na účtě, a tak jsem si mohla dovolit moc se nehonit. Asi před šesti měsíci mi do klína spadla nečekaná sumička. Podstatnou část jsem investovala do vzájemných fondů a zbytek odlifrovala na depozitní účet, na nějž jsem nemínila sahat. Když se přátelé doslechli o mém náhlém zbohatnutí, jednali se mnou jak s nesvéprávnou. „Kašli na práci. Co takhle chvilku cestovat a užívat si života?“

Podobné řeči jsem pouštěla jedním uchem dovnitř, druhým ven. V mém věku je nemyslitelné dát si voraz, vždyť už jen z dočasné nečinnosti šílím. Pravda, peníze by mi stačily na pokrytí několikaměsíčních

15


životních nákladů, a ještě by mi zbylo na hogo-fogo dovču v zahraničí, ovšem nebýt několika menších zádrhelů:

1. Jsem děsný škrt.

2. A nemám pas, protože jsem ho nikdy nepotřebovala. Před léty

jsem se sice vypravila do Mexika, jenže tehdy stačilo k překročení

hranic jen prokázat, že jste občan USA.

Pominu-li tohle, každý, kdo mě jen trochu zná, vám jistě dosvědčí, že nejsem zahálčivý typ. U práce v mém případě nejde ani tak o to, co přesně dělám nebo kolik za to dostanu; hlavní je ten pocit uspokojení na konci. Když to shrnu, sestává moje činnost z hledání svědků a pohřešovaných osob, z prohledávání soudních archivů a matrik, z nekonečného sledování vykuků podezřelých z pojišťovacích podvodů a tu a tam i z pátrání po zatoulaných manželech či manželkách. Jsem fakt od přírody dobrá čmuchalka, což se někdy neobejde bez drobného vloupání. Vím, že se to nemá, a upřímně se stydím přiznat, že mě to baví – tedy když mě nechytnou.

Tak takhle to se mnou vypadá, kdybyste to jó chtěli vědět. Mám spadeno na všechny druhy zločinců – na vrahy, na zloděje, na podvodníky – a jejich pronásledování mě jednak zajímá, jednak těší. Křiváků je všude spousta a mým posláním je co nejvíc jich vyhubit. Vím, že to zrovna nevypovídá o mém osobním životě, ale takovou už mám povahu.

Posedlost zákonem a pořádkem se ve mně probudila v první třídě, kdy jsem vešla do šatny a načapala spolužačku, jak se krmí čokoládovou tyčinkou z mého pytlíku na svačinu. V tu chvíli se objevila i paní učitelka, takže ji přistihla při činu. Čekala jsem, že s ní udělá krátký proces, jenže ta proradná káča se rozbrečela a kňourala, že prý tu tyčinku jsem ukradla já jí. Vůbec ji za to nepotrestali! Zato já dostala vynadáno, že jsem vstala a odešla bez dovolení ze třídy. Učitelka mě vůbec neposlouchala. Ta událost mě poučila o spravedlnosti, a povědomí o ní mám v zásadě stejné dodnes: poctiví ostrouhají, zatímco lumpové utečou. Celý život se snažím dělat něco pro to, aby to bylo naopak.

Toho pondělního rána jsem vyplňovala složenky a připadala si vážně

16


svědomitě; proč taky ne? Byl jich štos, ale úbytek peněz z účtu mě nijak zvlášť netrápil. Zakládala jsem je do desek, že s nimi pak skočím na poštu, a spokojeně jsem si u toho pohvizdovala, natěšená na oběd. Do toho zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a vmáčkla si ho mezi bradu a rameno. „Detektivní kancelář Millhoneová.“

„Ahoj, Kinsey. Tady Ruthie. Nevolám nevhod?“

„Ne, v pohodě. Co se děje?“

„Budu stručná. Když už jsem si říkala, že jsem z nejhoršího venku, najednou rána! Dneska mi přišla obsílka z finančáku. Chtěj vidět Peteovo účetnictví. Mám se jim ozvat, abysme si domluvili schůzku.“

„To jim nemůžeš říct, že je mrtvej?“

„To bych asi mohla, jenže právě to je nejspíš důvodem tý účetní kontroly.“

Ruthie Wolinská ovdověla zhruba před sedmi měsíci, když si v srpnu 1988 našla jejího manžela kulka při prapodivně zvrhlém loupežném přepadení. Petea Wolinského jsem poznala deset let předtím. I on dělal soukromého detektiva a pracoval pro detektivní kancelář Byrd-Shine Investigations. U Bena Byrda a Morleyho Shinea jsem vypomáhala, abych si odpracovala počet hodin potřebný pro vydání vlastní licence. Pete patřil ke stejné generaci jako oni. Oba mí šéfové se dušovali, že svého času býval špičkový detektiv, jenže v době, kdy se naše cesty protnuly, to s ním šlo od desíti k pěti. Neměl naprosto žádnou kázeň. Žasla jsem, že vůbec sežene práci. Celkově mi neseděl, ale bylo mi teprv sedmadvacet, zaučovala jsem se a zkrátka mi nepříslušelo říkat takové věci nahlas. Nikdo se mě na názor neptal a nikdo by mě stejně nejspíš neposlouchal.

Nahlédla jsem do světa ostřílených detektivů staré školy a ještě dnes dělám tuhle práci tak, jak mě to oni naučili. Bohužel se Ben s Morleym nakonec dost ošklivě nepohodli a jejich dvojka se rozpadla. Šli každý svou cestou a založili si vlastní detektivní kanceláře. Já se už předtím postavila na vlastní nohy, takže vlastně podrobnosti jejich hořkého rozchodu neznám. Ať už bylo důvodem cokoli, mě se to netýkalo a ani jsem se po tom nepídila. Dneska jsou už oba po smrti a tuhle minulost se všemi dávnými spory si vzali s sebou do hrobu. Ruthie jsem během těch let sem tam potkala, ale kamarádky se z nás staly až po tom, co Petea zabili.

17


Zatímco jsem se takhle přehrabovala pamětí, líčila mi Ruthie svoje trable: „Nechci tě s tím otravovat, ale ráda bych ti přečetla, co tady píšou. Chtěj doklady o příjmech a výdajích, účetní knihy a výsledný zprávy k případům, včetně rozpisů výdajů a daňových záznamů z let 1986 a 1987. Navíc mám předložit veškerý obchodní záznamy a příjmový a výdajový doklady z let 1975 až 1978.“

„Děláš si srandu? To je patnáct let nazpátek. Myslela jsem, že to po sedmi letech může člověk skartovat.“

„Hm, tak nejspíš ne, aspoň podle toho, co tu stojí. Naše účetní šla loni do důchodu a já se tím teď probírám a snažím se marně dopátrat toho chlápka, co si to odvez. Doufala jsem, že když jste s Dietzem prohlíželi Peteovy krabice s papíry, třeba jste narazili na starý daňový přiznání.“

Robert Dietz byl soukromý detektiv z Nevady, jehož pomoc jsem vyhledala právě tehdy, když Petea zabili. Důvody, proč jsem Dietze přizvala, byly pochopitelně složitější, ale na to jsem si zakázala myslet. „Podle mě nenarazili. Ruku do ohně bych za to nedala, ale soustředili jsme se hlavně na bankovní účty, takže všechno se znakem dolaru jsme nastrkali do těch igelitek, co jsme ti pak předali.“

„To je smůla,“ povzdychla si. „Ty tašky jsem dvakrát prohledala a nic jsem nenašla.“

„Mám se ti na to znovu kouknout? Vždycky je možný, že jsme nějakou krabici přehlídli.“

„To je právě to. Já už je nemám. Všechny ty lepenkový krabice jsou pryč.“

„Kam se poděly?“

„Do smetí. Ve schránce jsem našla leták od takový tý vyklízecí firmy. Zřejmě ho dali do schránky v celý čtvrti. Nabízeli vyklidit a odvézt všechen odpad za padesát dolarů. Skvělá cena. Už léta jsem si přála parkovat auto pod střechou, ale v garáži na něj jaksi nezbývalo místo. Jenže teď na mě vyrukovali s tou kontrolou účetnictví, a co mám jako dělat? Je mi z toho zle.“

„Taky mě nic moc nenapadá. Kdybysme tehdy našli daňový přiznání, určitě bysme ho dali stranou. Jednu krabici jsem si schovala – důvěrný složky z dob Byrda a Shinea. Vůbec netuším, jak skončily u Petea Ale mohla bych je znovu prohlídnout.“

18


„Počkej. Když to teď říkáš, vybavuju si, že finančák v tom svým dopise požaduje právě papíry od Byrda a Shinea. Moment.“

Slyšela jsem, jak něčím listuje, a pak řekla: „Teď to nemůžu najít, ale někde to tu mám. Dietze neobtěžuj, ale mohla by ses tedy podívat do tý krabice, co máš u sebe? Budu vděčná i za málo; jeden dva starý výpisy z banky to určitě spravěj. Když jim dám aspoň něco, bude to vypadat jako projev dobrý vůle, což je stejně to jediný, co mám.“

„Mrknu do tý bedny co nejdřív.“

„Žádnej spěch. O víkendu jedu do Lompoku, chci s kamarádkou oslavit narozeniny –“

„Nevěděla jsem, že máš narozeniny. Všechno nejlepší!“

„Díky. Nebude to žádná velkolepá oslava... jenom si někam zajdem... neviděla jsem ji od chvíle, co Pete umřel. A taky jsem si říkala, že by bylo fajn na chvilku vypadnout.“

„Jednoznačně. Kdy se vracíš?“

„V neděli odpoledne, takže máš dost prostoru k manévrování. Navíc i kdybych zavolala na finančák už dneska, pozvali by si mě stejně až na kdovíkdy. Tutově maj kilometrovej pořadník,“ dodala. „Jo, a když budeš v tom, mysli na jednu věc: Pete měl zlozvyk zakládat naprosto nesouvisející papíry do úplně nahodilejch desek. Někdy takhle schovával i peníze, tak bacha, abys nevyhodila paklík stodolarovek.“

„Jo, vzpomínám, jak schoval pakl papírovek do pytlíku se zrním pro ptáky.“

„To bylo něco, viď? Tvrdil, že je to důmyslnej systém na oblafnutí padouchů. Pamatoval si, kde všude má ty věci rozstrkaný, ale nikomu to neprozradil. No nic, nechci tě dál zdržovat. Je mi jasný, že je to pro tebe práce navíc.“

„Ani ne. Nezabere to víc jak patnáct dvacet minut.“

„Jsem ti fakt vděčná.“

„Ale i tak si zatím zkus promluvit s nějakým expertem.“

„To víš! Hlavně že si ho můžu dovolit.“

„Lepší než průser s finančákem.“

„To je fakt. Soused je právník. Zeptám se ho, co mám dělat.“

Než jsme zavěsily, ještě chvilku jsme si povídaly, jak jde život. Vzápětí

19


už jsem zas přemýšlela o Peteu Wolinském, což jsem poslední dobou dělala častěji, než by se mi líbilo. Když umřel, vyšla najevo míra jeho nezodpovědnosti – nechal Ruthie na krku jenom dluhy. Záznamy o případech a účetní doklady skončily v bezpočtu zaprášených polorozpadlých krabic, naskládaných v deseti řadách téměř až ke stropu ve dvoumístné garáži Wolinských. Takřka ji zaplnily. Krom úředních lejster v nich byly ještě nezaplacené složenky a faktury, písemné výhrůžky soudem, a životní pojistka veškerá žádná. Pete sice podepsal smlouvu na pojistku, která by Ruthie vynesla slušnou sumu, jenže nehradil roční splátky. Ona ho přesto zbožňovala, což nechápu. Ale kdo jsem, abych ji soudila?

Pravda, Petea jste asi mohli označit za dobrou duši, ovšem s odkazem na dosti obsáhlou poznámku pod čarou. Dokonalým příkladem jeho dobroty budiž úmysl vzít Ruthie na romantickou plavbu po Dunaji; plánoval ji jako překvapení k jejich čtyřicátému výročí, které měli oslavit příští rok. Pete to nicméně nevydržel a prozradil jí to předem. Skutečné překvapení ale přišlo po jeho smrti, když se Ruth dozvěděla, že chtěl plavbu zaplatit penězi získanými z vydírání. Vyžádala si zpátky zálohu, co složil v cestovní kanceláři, poplatila něco málo z jeho dluhů, a tím to zhaslo. Naštěstí ona sama si na nedostatek příjmů nemohla stěžovat. Pracovala jako soukromá zdravotní sestra a její služby byly velmi žádané. Podle rozpisu na lednici toho měla fůru a ještě si nejspíš mohla diktovat cenu bez ohledu na obvyklé taxy.

Pokud šlo o krabici s Peteovými dokumenty, udělala jsem na ni tlustým černým fixem velký kříž a šoupla ji doma pod stůl, takže její prohrabování muselo počkat až do mého návratu. Prozkoumat její obsah jsem beztak měla v úmyslu. Kdyby se ukázalo, že papíry v ní jsou už úředně promlčené – což jsem očekávala –, plánovala jsem je prohnat skartovačkou, a tím celou věc uzavřít.

Sotva jsem zavěsila, zazvonil telefon znovu. „Detektivní kancelář Millhoneová,“ řekla jsem do sluchátka.

„Haló?“ ozval se po chvíli ticha ženský hlas.

„Haló?“ já na to.

„Ach, promiňte. Čekala jsem záznamník. Mohla bych mluvit s paní Millhoneovou?“

20


Mluvila strojeně a dokonce i po telefonu byla cítit penězi. „Už s ní mluvíte,“ odvětila jsem.

„Jmenuji se Hallie Bettancourtová. Obracím se na vás v jisté osobní záležitosti; doporučila mi vás Vera Hessová.“

„To je od ní hezké. Mívaly jsme vedle sebe kanceláře... v budově pojišťovny Fidelity, pro kterou jsem svého času pracovala. Vy jste Veřina kamarádka?“

„No, vlastně ne. Potkali jsme se na večírku, je to pár dní. Stály jsme se skleničkou na terase, a když jsem se jí o té věci zmínila, vzpomněla si na vás. Prý byste mi snad dokázala pomoct.“

„Udělám, co bude v mých silách. Jak že jste říkala, že se jmenujete? Šlo mi to jedním uchem dovnitř, druhým ven.“

Na hlase jí bylo poznat, že se usmívá. „Bettancourtová. Křestním jménem Hallie. Občas se mi to taky stává. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.“

„Ámen,“ uzavřela jsem. „A co kdybyste mi ve stručnosti tu věc nastínila?“

Zaváhala. „Je to poněkud choulostivá záležitost. Nechce se mi o tom mluvit po telefonu. Myslím, že až vám to vysvětlím, pochopíte proč.“

„To je vaše věc,“ ujistila jsem ji. „Můžeme se tedy někde sejít a probrat to osobně. Jak jste na tom tenhle týden s časem?“

Rozpačitě se zasmála. „To je právě háček. Čas mě dost tlačí. Zítra ráno odjíždím a vracím se až v červnu. Byla bych vám nesmírně vděčná, kdybychom se mohly sejít ještě dneska.“

„To by asi šlo. Kde a v kolik?“

„U mě doma v osm, pokud vám to vyhovuje. Mám pocit, že s tím moc práce mít nebudete. Upřímně, minulý týden jsem se obrátila na jinou detektivní kancelář, a ti mě odmítli – vážně trapné. Pán, se kterým jsem mluvila, se mnou sice jednal moc mile, ale dal mi jasně na srozuměnou, že mi nemůže slíbit plné nasazení. Neřekl to sice úplně naplno, ale z jeho slov jsem pochopila, že mají nějakou větší a zajímavější zakázku. To mě odradilo od dalšího hledání detektivní agentury, a tak jsem celou záležitost odložila.“

„Chápu,“ já na to. „Tak to večer proberem a uvidíme, co se dá dělat. A kdybych vám náhodou nebyla schopná pomoct, můžu vám někoho doporučit.“

21


„Děkuji. Nemáte ponětí, jak se mi ulevilo.“

Poznamenala jsem si adresu – bydlela na Sky View – a slíbila jsem, že dorazím na osmou. Napadlo mě, že se ta její osobní záležitost týká manželství, což se nakonec ukázalo jako správný odhad, ale jinak se má představa se skutečností dost rozcházela. Když jsem zavěsila, našla jsem si ulici Sky View na mapě. Vypadala jako světle modrá nitka v prázdném prostoru. Složila jsem mapu a hodila si ji do kabelky.

V pět jsem zamkla kancelář a vyrazila domů s pocitem životní spokojenosti. Domluvená schůzka se konala až za tři hodiny, takže jsem měla dost času dát si něco k jídlu, v tomto případě rajskou polívku z pytlíku a sendvič se zapečeným sýrem, který jsem si naservírovala na přehnutém papíru, co chytře vysál přebytek rozehřátého másla. Při jídle jsem si četla paperback od Donalda Westlakea. Když se na to dívám zpětně, žasnu, jak je možné, že jsem nevytušila, jaká bouře průserů se na mě žene. Dodneška se sama sebe ptám, jestli jsem mohla odhalit pravdu rychleji, než se mi to podařilo. Protože to rozhodně nebylo dost rychle.

22


2

Když jsem večer přijížděla k domu Hallie Bettancourtové, uvědomila jsem si, že jsem ho zahlídla už dřív z dálnice. Seděl přilepený na hřebeni táhnoucím se od města až k hranici Národního lesního parku Los Padres. Ve dne se od jeho prosklených stěn odráželo slunce a blikalo, jako by někdo vysílal SOS. Za nocí zase dům svítil do tmy, jasný jako Venuše vedle mihotavě bledých hvězd. Z dálky vypadalo to orlí hnízdo nepřístupně, daleko od svých sousedů a tak vysoko, že z převýšení by snad začala člověku téct z nosu krev. Přístupová cesta se důmyslně schovávala, takže bych ji bez Hallieiných instrukcí asi nenašla.

Prohlásila, že nejsnazší je jet po sto dvaadevadesátce na východ až k Winding Canyon Road, a tam se dát nahoru do svahu. Udělala jsem to a ocitla se na úzké dvouproudové silnici, která se klikatila jako had a takřka postrádala rovné úseky. Ujela jsem po ní asi půldruhého kilometru, když jsem si všimla popisného čísla vytesaného do velkého kusu pískovce. Opodál stála poštovní schránka opatřená adresou, nicméně dům ze silnice vidět nebyl. Příjezdová cesta se ztrácela mezi duby a vedla strmě vzhůru. Jela jsem po ní ještě asi půl kilometru.

Když jsem se vyšplhala nahoru na hřeben, zjevil se nade mnou dům jako přízrak. Kdyby na zemi přistálo UFO, vypadalo by podle mě přesně takhle hrozivě. Strohá stavba zářící světlem do šera, moderní výtvor vsazený do rozeklané krajiny. Průčelí trčelo dopředu jako příď lodi a působilo dojmem, že se vznáší nad kaňonem; plachetnice ze skla. Místy rostly sporadické trsy čehosi, střapce mezi betonovými pilíři – a do toho kvílivě foukal vítr.

Parkoviště bylo vytesané do kamenného podloží. Přimáčkla jsem čumák hondy ke skalní stěně a zhasla motor. Vystoupila jsem a zamkla auto. Cestou k domu zachytila můj pohyb čidla venkovních lamp, a ty mi

23


posvítily na cestu. Stoupala jsem po kamenných schodech ke dveřím a vážila každý krok, abych se nezřítila do křoví po obou stranách.

Ze zápraží před vchodem jsem viděla skrz dům do tmy za ním. Tam se asi tři kilometry daleko přeléval Pacifik, pokrytý tenkou vrstvou stříbra z odraženého měsíčního svitu. Mezi pobřežím a městem se vinula sto jednička, lemovaná krajkovím rozsvícených oken domů stojících na úpatí kopců. Velké černé plochy mezi nimi dávaly tušit zemědělskou venkovskou krajinu. K sousedům bylo daleko, čili když člověku doma došel toaletní papír, musel se rozjet do města.

Zazvonila jsem a na ochozu přiléhajícím ke vzdálenější straně domu se objevila Hallie. Vklouzla posuvnými skleněnými dveřmi do jídelny, na sobě máslově žlutý hedvábný kaftan. S každým krokem se rozevlál. Červenavě hnědé vlasy stočené do uzlu rámovaly obličej, který museli milovat fotografové. Nebyla sice přímo katalogově krásná, ale zato oslnivá. Jemné rysy, vysoké čelo. Pleť měla bezvadnou a nos úzký a špičatý, s malým výstupkem u kořene, jenž jí propůjčoval exotický profil. Měla propíchnuté uši a na každém lalůčku se houpal hrozínek diamantů. Manžety širokých rukávů kaftanu zdobily bohaté výšivky. Pouze skutečně štíhlá žena si může dovolit nosit tak volný oděv. Zpod dolního kraje kaftanu koukaly špičky žlutých sametových pantoflí. Odhadovala jsem ji na něco přes čtyřicet.

Otevřela vstupní dveře a natáhla pravici. „Dobrý den, Kinsey. Já jsem Hallie. Dík, že jste přijela. Mrzí mě, že jsem vás sem musela vytáhnout.“

„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem. „Ten dům, to je teda něco.“

Potěšeně se zarděla. „Viďte?“

Vyzvala mě, ať jdu za ní, a zamířila přes dům zpátky na zadní ochoz. Uvnitř panovala převážně tma, nábytek zakrytý plachtami v očekávání odjezdu. Vlevo jsem si všimla zavřených dveří. Dřevěnou podlahu prostorné haly místy zakrývaly orientální koberce. Tu a tam svítila lampa, osvětlující umně rozmístěné vkusné dekorace.

Napravo vedle nás byl obývák – zabíral dvě podlaží a jednu celou stranu domu. Také se nořil do tmy vyjma úzkého pruhu světla vycházejícího z jídelny, jenž podtrhoval prosté linie interiéru na pozadí velkorysé prosklené plochy. Bílé stěny sloužily jako galerie, visela na nich řada obrazů

24


v těžkých zlacených rámech. V umění se moc nevyznám, ale zdálo se mi, že jde o muzejní kousky: olejomalby krajin a zátiší. Nešlo o malíře, které bych od pohledu poznala, ale syté barvy dávaly tušit, že za tu sbírku někdo zaplatil hodně peněz.

„Snad vám nebude zima, když se posadíme venku,“ prohodila Hallie přes rameno. „Strašně ráda se kochám výhledem. Manžel odjel ráno do domu v Malibu. Já to tu mám zavřít.“

„To musí být fajn, když jste střídavě tady a tam,“ poznamenala jsem. Já jsem střídavě v bytě o rozloze pětasedmdesát metrů a v kanceláři, která měří polovic.

Vyšly jsme na ochoz. Venkovní světla tam nesvítila a vzduch jakoby vinou závětří zhoustl. Zavanula ke mně vůně vavřínu, eukalyptu a jasmínu. Na úzké terase pod námi zářil jasně tyrkysový bazén – připomínal přistávací plochu pro letadla. Na malém dřevěném stolku mezi plátěnými režisérskými křesílky stála lahev chardonnay. Vedle lahve stály dvě sklínky na nožce, jedna z půlky plná. Hallie si k ní přisunula židli a já se posadila naproti.

Nabídla mi víno, ale já odmítla, abych ukázala, jaká jsem profesionálka. Ovšem mám-li být úplně upřímná, při první pobídce (a při troše otužilosti) bych tam vydržela sedět hodiny – a popíjet víno a dívat se na noční oceán a dopřávat si cokoli dalšího, co by mi nabídla. Poblíž stál plynový přímotop, z něho sálal žár; měla jsem chuť natáhnout k němu ruce jako k táborovému ohni.

V Santa Terese bývá po setmění takřka vždycky zima, takže sotva jsem se posadila, vklínila jsem zimomřivě prsty mezi kolena. Na sobě jsem měla džíny, vysoké šněrovací boty a rolák, přes něj tvídové sáčko. Bylo mi teplo, ale nechápala jsem, jak tam ona může sedět jen tak nalehko, zvlášť když zpoza rohu fouká. Kolem obličeje jí tančily uvolněné prameny vlasů. Vytáhla si proto z účesu dvě sponky, chytila je mezi zuby a neposedné prameny jimi upevnila.

„Jak dlouho ten dům máte?“ zeptala jsem se.

„Vyrostla jsem tady. Jo, starý Clipper Estate. Táta to tu koupil ve třicátých letech a krátce nato absolvoval architekturu. Halston Bettancourt. Možná jste o něm slyšela.“

25


Zabručela jsem, jako že mám matné povědomí, ale neměla jsem ani páru.

„Nejdřív strhl georgiánský dvoupatrový dům, co tu stál původně, a na jeho místě postavil tohle. Odstartovalo mu to kariéru. Vždycky se pyšnil tím, že o žádným architektovi neotiskl Architectural Digest tolik článků jako o něm. Už je pár let po smrti a stejně tak i moje máma. Dům v Malibu patří manželu Geoffovi. Píše se to G-E-O-F-F, ne Jeff. Jsme svoji dva roky.“

„A co manžel dělá?“

„Vystudoval práva, ale v oboru nepracuje. Spravuje nám oběma portfolio a stará se o finance.“

Vůbec jsem netušila, kam ten útržkovitý hovor směřuje, ale dělala jsem si v duchu poznámky. Říkala jsem si, co si asi mysleli sousedi, když její táta zboural starý dům a zbudoval tady místo něj tuhle nádheru. Dům působil impozantně, to jo, ale do půvabu osmnáctého století měl daleko.

Z jejích slov jsem vyvodila dva závěry: že si ponechala dívčí příjmení a že lpí na rodinném sídle. Dovedla jsem si ji představit, jak dohlíží na to, aby G-E-O-F-F Geoffrey podepsal nesmlouvavou předmanželskou smlouvu: oddělené majetky, samostatné bankovní účty, drakonická opatření v případě nevěry a nulové odstupné při rozvodu. Mohl však disponovat ještě větším majetkem nežli ona, v kterémžto případě by skrblické finanční vyrovnání vzešlo od něho.

Přehodila si nohu přes nohu a uhladila si žluté hedvábí na koleni. „Chci vám ještě jednou říct, jak moc si vážím toho, že jste sem vážila cestu. Za daných okolností jsem ráda, že tu záležitost můžu projednávat se ženou. Nechci nijak nasazovat na muže, ale některé věci ženy intuitivně jaksi lépe chápou – jak se říká ‚srdcem‘.“

Šacovala jsem to na dluhy z hazardu nebo na aférku se ženáčem. Dál se nabízelo, že manžílek má divokou minulost a ona se to teprv teď domákla.

Sehnula se pro desky opřené o nohu židle. Otevřela je, povolila klipovou sponu, vytáhla nějaké papíry a podala mi je s baterkou zabudovanou do tužky, abych viděla na čtení. Dívala jsem se na kopii článku z novin. V rychlosti jsem přelétla datum a záhlaví: Santa Teresa Dispatch, 21. červen 1979; nějakých deset let nazpátek. Článek se zabýval případem mladíka jménem Christian Satterfield, jehož specialitou bylo otevírání sejfů.

26


Těžké podzemní trezory ho postupně přestaly bavit a vrhl se na klasické bankovní loupeže, takže o dost jednodušší podnikání. Žádné šílené poplašné systémy, žádná vyčerpávající opatření proti zlodějům. Vylupování bank se v jeho podání odehrávalo v rovině písemných výhrůžek podsunutých pod přepážkou, nevyžadovalo zbraně ani technické nadání. A šlo i rychleji od ruky.

Christianovi se docela dlouho dařilo, ale nakonec ho přece jen dostihla smůla. Usvědčili ho z vyloupení devatenácti bank ve třech okresech, což je úctyhodný počet na někoho, komu je teprv třiadvacet. Ilustrační fotografie zachycovala mladého muže s výraznými lícními kostmi a vstřícným pohledem. Tři sloupce z první strany pokračovaly čtyřmi sloupci na straně čtvrté a popisovaly, proč se rozhodl pro bankovní loupeže, jak důmyslně je plánoval a jak pečlivě vážil slova, když psal výhrůžky určené pro bankovní úředníky. V duchu jsem ho viděla, jak sedí za stolem a s našpulenými rty píše na kus papíru strohá sdělení typu „toto je loupež“, jak si dává pozor, aby tam neměl hrubky ani škrtance.

Nečetla jsem článek celý, pouze jsem tu a tam vypíchla podstatný detail. Loupeže Christianovi za těch šestnáct měsíců, co se jim věnoval, vynesly něco ke sto třiačtyřiceti tisícům. Předstíral, že je ozbrojený, ale zbraň u sebe ani jednou neměl. Úředníky za přepážkou nicméně tak vyděsil, že mu bez řečí odevzdali veškerou hotovost, co u sebe měli. Třebaže jednali v souladu s instrukcemi, tři zaměstnankyně přepadených bank to tak traumatizovalo, že už se nikdy nevrátily do práce.

Hallie počkala, až si to dočtu, a podala mi přeložené noviny se šipkou ukazující na další článek. Ten vyšel před šesti měsíci. Psalo se v něm, že Satterfielda propustili po necelých osmi letech, což jsem odhadla na nějakých pětaosmdesát procent původně vyměřeného desetiletého trestu.

„Jak vidíte, z vězení v Lompoku šel do zařízení ‚na půlce cesty‘ v San Fernando Valley. Bylo mi řečeno, že vzhledem k tomu, že v době zatčení a soudního procesu bydlel v Santa Terese, nejspíš se sem zase vrátil. Zajímalo by mě, jestli byste mi dokázala sehnat jeho adresu. Volala jsem sociálnímu kurátorovi, dokonce dvakrát, ale nikdo to tam nebere.“

Mluvila teď neosobně a škrobeně, takže se nabízelo, že je nervózní. Věznice v Lompoku je federální zařízení asi hodinu cesty na sever od nás.

27


V provozu je od roku 1959, kdy se tam zavírali uhlazení zločinci v rukavičkách, kterým vyměřili dlouhé tresty: tuneláže, pašování drog ve velkém, daňové úniky a podvody. Bankovní lupič Satterfield se tam musel cítit jako ryba ve vodě. Nešlo mi na rozum, co na něm Hallie může zajímat. Osobně mi k sobě ti dva moc neseděli.

„Satterfield nespadá pod okres; jeho zločin byl federální, takže je třeba řešit to přes federální probační úřad, kde by měli znát jméno jeho probačního úředníka,“ vysvětlila jsem.

„Do toho se mi moc nechce,“ zamračila se Hallie. „Neznám ten systém, čili bych se nejspíš dostala do další slepé uličky. Už tak to pro mě bylo dost vyčerpávající. Navíc zítra ráno odjíždím. V Malibu pobudem pár dní a pak se chystáme na cesty. Budu radši, když to vyřídíte vy. Nemám s těmihle věcmi žádné zkušenosti, což asi tušíte.“

„Udělám, co budu moct, ale nic vám nezaručuju,“ přikývla jsem. „Probační úředníci jsou na slovo skoupí, to je známá věc.“

„Tím spíš byste se toho měla ujmout vy. Předpokládám, že zachováte diskrétnost.“

„Samozřejmě.“

„To je dobře,“ řekla. „Jakmile seženete jeho adresu a telefon, nechte mi vzkaz v poštovní schránce. Moje asistentka bude vědět, kde jsem, a dvakrát týdně mi bude přeposílat poštu.“

„Můžu se zeptat, proč ho sháníte?“

Zarazila se, oči upřené jinam. „Je to můj syn.“

Intuice ani srdce mi nic takového nenapověděly, takže mi to celkem vyrazilo dech. „Aha,“ vyhrkla jsem.

„Otěhotněla jsem v patnácti. Kdyby to bylo na mně, nechala bych si ho a vychovala ho sama, ale rodiče byli neústupní. Mysleli si, že jsem na takový závazek moc mladá a nezralá; o tom jsem s nimi těžko mohla polemizovat. Usoudili, že mu bude líp v klasické rodině. Vzhledem k tomu, že se z něj stal zločinec, se zjevně ošklivě zmýlili.“

„Ví o vás?“

Trochu zrudla. „Ví. Před léty jsem mu přes adopční úřad poslala dopis. Sociální pracovnice říkala, že mu ho založí do složky. Chtěla jsem, aby měl možnost ozvat se mi, kdyby o to stál.“

28


„A udělal to?“

„Zavolal mi, když oslavil osmnáct. Dvakrát jsme se setkali, ale pak jsem o něm dlouho neslyšela. Když jsem potom v novinách viděla oznámení o jeho propuštění z vězení v Lompoku, pochopila jsem proč. Tehdy jsem se o něj začala zajímat a našla v archivu Dispatche ten další článek.“

Zadívala jsem se na přehnuté noviny. „To, že byl ve vězení, jste se dozvěděla až tady z těch novin?“

„Přesně tak. Dispatch normálně nečtu, ale dostal se mi do ruky v čekárně u zubaře. Když jsem narazila na synovo jméno, tak mě to vykolejilo, že jsem se musela na chvíli posadit a rozdýchat to. Taky jsem se hrozně styděla, jako by to celé byla moje vina. Pak jsem dobu přemýšlela, co udělám.“

„A výsledek?“

„Chtěla bych mu pomoct, tedy jestli bude potřebovat.“

„To je od vás šlechetné.“

„Nejde o šlechetnost. Dlužím mu to.“

„Ví, jak dobře na tom jste?“

Zatvářila se přísně. „Záleží na tom?“

„Nebojíte se, že toho třeba zkusí zneužít?“

„Kdyby chtěl, udělal by to už dávno. Nikdy jsem se netajila svou finanční situací. Nabízela jsem mu dokonce peníze, ale odmítl.“

„Co když se bude tak stydět za to, že seděl, že se s vámi nebude chtít spojit?“

„Jestli se rozhodne se mnou nemluvit, je to jeho věc, ale chtěla bych mu dát šanci. Cítím se za to zodpovědná.“ Zvedla láhev s vínem a dolila si. Já si přitom všimla etikety. To stejné chardonnay jsem si prohlížela u nás ve vinotéce. Stálo devadesát dolarů. Sice jsem přímo nezalapala po dechu, ale v očích jsem to musela mít napsané úplně jasně, protože řekla: „Že bych vás nakonec přece jen přemluvila?“

„Snad na půl sklenky...“

Dívala jsem se, jak mi nalévá, a v duchu hodnotila její situaci. „A co váš manžel? Jak ten do toho zapadá?“

„Geoffrey ví, že jsem měla dítě a že jsem ho dala k adopci. Stalo se to dost let před tím, než jsme se seznámili. Ale neví, že jsem se synem navá

29


zala kontakt, a už vůbec ne, že byl Christian ve vězení. Chtěla jsem mu to říct, ale pořád nějak nebyla vhodná příležitost...“

„Chápu, že asi bude těžké se mu svěřit, když už se to stalo.“

„Na druhou stranu, pokud můj syn o vztah se mnou nestojí, není důvod Geoffovi cokoli říkat, nemyslíte? Jakmile se jednou člověk svěří, nejde to vzít zpátky. Geoffrey nesnáší lži a zatajování, a těžko odpouští. Nemá smysl si přidělávat problémy, když to nebude nutné.“

„No ovšem,“ přikývla jsem. Nevědomky jsem napodobila její styl mluvy. Doufala jsem, že nejde o trvalou změnu.

„Proto bych chtěla, abyste po něm pátrala pod svým jménem, ne mým. Nechci riskovat, že se to manžel dozví dřív, než mu to sama diplomaticky předestřu.“

„Vůbec nechcete, aby padlo vaše jméno?“ zeptala jsem se.

„Přesně tak.“

„A jak jako vysvětlím, proč po Christianovi pátrám? V životě jsem ho neviděla.“

„Věřím, že už si něco vymyslíte. Nějakou přesvědčivou legendu. Mně jde hlavně o to zachovat si soukromí. Na tom trvám.“

Seděla jsem a přemýšlela, jestli tohle je skutečně recept na šťastné manželství. Já byla vdaná dvakrát a dvakrát jsem se i rozvedla, takže těžko soudit. Nejsem zastánce tajností, ale manželská poradkyně taky ne. Navíc nemám děti, takže vůbec netuším, jak těžko se člověku přijímá zpráva o tom, že syn je bankovní lupič. Jeho nevlastní otec by ji nejspíš přijal s ještě těžším srdcem.

„Nevím, jestli mi jeho probační úředník něco řekne,“ prohlásila jsem zdráhavě, „ale udělám, co budu moct.“ Zadívala jsem se na černobílou fotografii v novinách a zvedla fotokopii článku ze stolu. „Můžu si to vzít? Aspoň ho podle toho poznám.“

Sáhla ještě jednou do desek a podala mi duplikát. Zamumlala jsem díky a zastrčila papíry do postranní kapsy kabelky.

„Takže – jak budeme postupovat?“ nadhodila.

„Většinou s klienty sepisuju smlouvu,“ já na to. „Mám letitou zkušenost, že je lepší ji mít – pro mou vlastní i pro vaši ochranu. Pak aspoň nenastane zmatek v tom, co se ode mě původně chtělo. Ale žádný papíry

30


jsem s sebou nevzala. Nevěděla jsem, jestli vám moje pomoc k něčemu bude.“

„To má logiku,“ podotkla. „Vidím to tak, že máme na vybranou ze dvou možností: buď sepíšete smlouvu, vyplníte do ní mé nacionále a pošlete mi ji k podpisu, nebo spolu uzavřeme džentlmenskou dohodu a já vám rovnou zaplatím v hotovosti.“

Nebylo co řešit. Na platby kreditkami nejsem vybavená a Hallie podle všeho vytušila, že mě nenadchne ani šek – ne od ženské, co dá Santa Terese na půl roku vale. Hluboko do kapsy podle všeho neměla, ale kdyby se náhodou přece jen ukázalo, že šek nelze proplatit pro nedostatek prostředků na účtu, byl by fakt vopruz ji uhánět. Boháči jsou samé překvapení. I mezi nimi se najdou takoví, co si seděj na penězích a neplatěj.

„Bude stačit pět set dolarů?“ zeptala se.

„To je moc,“ řekla jsem po pravdě. „Vždyť vyřídím jen pár telefonátů a sesmolím krátkou zprávu. Dvě stovky to určitě spravěj.“

„Pokud ovšem něco zjistíte...“

„Platíte mě za čas, ne za výsledky. Budu s tím mít stejnou práci bez ohledu na to, co zjistím.“

„Promiňte. Jistě. Neočekávám, že budete pracovat bez výplaty. Počkejte chvilku, hned jsem zpátky.“

Vstala a protáhla se posuvnými dveřmi dovnitř do domu. Upila jsem trochu chardonnay a poprvé za celou návštěvu získala pocit, že se můžu uvolnit. Hallie jasně řekla, co chce; pro mě sice nebylo úplně snadné zjistit požadované informace, ale měla jsem svoje cestičky.

Za okamžik se vrátila s bílou obálkou. Koukaly z ní dvě stodolarovky; zasunula je, obálku zavřela a podala mi ji. Uklidila jsem si peníze do kabelky a vytáhla notes v kroužkové vazbě. Na jeden list jsem napsala, že jsem od ní přijala peníze, podepsala to a vytrhla z notesu. „Zítra v kanceláři vám můžu vystavit regulérní doklad.“

„S tím se netrapte. Tohle bude stačit.“ Přehnula papírek napůl a založila do desek.

„Měla bych se zeptat na pár věcí,“ prohlásila jsem.

„Ptejte se.“

Ochotně zodpověděla všechny otázky z mého pomyslného seznamu,

31


takže když jsme se loučily, znala jsem její zdejší adresu, adresu do Malibu, telefonní číslo tamtéž a adresu k manželovi do práce plus další dva telefony na něj. Její asistentka se jmenovala Amy. Až později mi došlo, že jsem se nezeptala na Geoffovo příjmení. Ani jsem na to nevzdechla.

Chvíli jsem poseděla v autě na setmělém parkovišti. Venkovní lampy při absenci pohybu jedna po druhé zhasly. V tlumeném osvětlení interiéru hondy jsem si všechno poznamenala na kartičky, co s sebou ze zvyku nosívám. Netuším, jestli Hallie věděla, že jsem neodjela, ale na tom nezáleželo. Fakta je vždycky dobré zaznamenat pěkně zatepla, než je opřede mlha subjektivních úvah a paměť se přepíše.

Cestou domů jsem se zastavila v krámě a nakoupila, co doma chybělo – papírové ubrousky, mléko, chleba a burákové máslo. Z výloh se na mě usmívaly velikonoční dekorace a sortiment: sady na barvení vajíček, plastové kraslice, čokoládová vajíčka v barevném staniolu, obrovští čokoládoví zajíci v papírové trávě, proutěné ošatky, košíky a nadívané pečínky všeho druhu.

Moc lidí tou dobou nenakupovalo, a jelikož jsem u pokladny stála sama, příjemně jsem poklábosila se Suzanne, sympatickou paní středního věku. Za nákup jsem zaplatila jednou ze stovek od Hallie a udivilo mě, jak málo jsem dostala nazpátek.

Domů jsem dorazila v deset. Zamkla jsem, uklidila nákup, sáhla po knížce a vyšla nahoru do patra. Převlíkla jsem se do vytahaného trička, co používám jako noční košili, uvelebila se v posteli a až do půlnoci si četla s pocitem, že život je zkrátka fajn.

32


3

Ráno jsem odběhala obligátní tři míle přepnutá na autopilota. Vzhledem k monotónnosti počasí nebyla šance, že si snad přispím díky dešti. Majitelé domů v panické hrůze sháněli úsporné splachovací záchody a úsporné sprchové hlavice, až je v místních domácích potřebách nestačili objednávat. Na radnici se projednávalo omezení dodávek vody a my s ní mezitím šetřili dobrovolně.

Já například vždycky vypnu vodu, když si čistím zuby. I splachování už jsem omezila jen na nejnutnější případy. Každý (tedy skoro každý) v sousedství projevoval snahu o zachování vodních zdrojů, byť jen proto, že za to hrozily přísné postihy. Vodní domobranu sice ještě nezřídili, ale pomalu to hrozilo.

Domů jsem se vrátila ve tři čtvrtě na sedm, uvolněná a protažená po strečinku. Osprchovala jsem se, umyla si vlasy a vklouzla do džín, roláku a vysokých šněrovacích bot. Seběhla jsem po točitých schodech a nachystala si misku cereálií zalitých polotučným mlékem. Společnost mi dělalo zpravodajství místní televizní stanice, jejíhož žoviálního moderátora předpovědi počasí jsem se snažila ignorovat.

Dneska bude: „Polojasno.“

Včera bylo: „Odpoledne zataženo, pak polojasno až slunečno.“

Zítra mělo být: „Polojasno.“

Na sobotu a na neděli sliboval „slunečno“ a „odpoledne místy zataženo, večer jasno“. Příští víkend to vypadalo na „převážně jasno a slunečno, ráno mlha“.

Chtělo se mi křičet „Tak už zmlkni!“, ale postrádalo to smysl. Mou třípokojovou kancelář najdete v postranní uličce hned vedle centra Santa Teresy, odkud je to kousek pěšky na policejní stanici, k soudu i do

33


veřejné knihovny. Ty tři místnůstky jsou v malém dřevěném domku, kde jsem v nájmu; k dnešnímu dni už zde sídlím dva roky. Není to sice zrovna hogo-fogo, domek připomíná chaloupku ze Tří prasátek, ale za tři sta páďo měsíčně je to víc než přijatelné.

Vstupní místnost slouží jako recepce a knihovna v jednom. Stojí v ní – jak jinak – knihovna, tedy přesněji regál nacpaný knížkami, a vedle něj bazarová komoda s kancelářskými potřebami. Dokonce se mi tam vejdou i záložní křesílka, kdyby se mi dovnitř nahrnul dav klientů. To se ovšem nikdy nestane, ale je lepší být připravená. V zadní místnosti mám psací stůl, otočnou židli, dvě křesílka pro hosty, kartotéční skříňky a něco málo kancelářské techniky.

Na chodbě je malá koupelna se záchodem, kterou jsem nedávno vymalovala čokoládově hnědou barvou. Vycházela jsem z teorie, že malý krcálek zůstane malým krcálkem, i kdybyste ho vybílili, a tudíž může člověk použít jakýkoli odstín. Na konci té stejné chodby je kuchyňka se dřezem, malou ledničkou, mikrovlnkou, kávovarem, automatem na sodovku a dveřmi ven.

Přijela jsem v osm, a než se mi uvařilo kafe, zavolala jsem na probační úřad okresu Santa Teresa. Nechala jsem se přepojit na Priscillu Hollowayovou. To je sociální kurátorka, kterou jsem poznala, když jsem dělala chůvu jedné bývalé vězeňkyni, jejíž zazobaný papínek mi za to štědře platil.

„Hollowayová,“ zaznělo po chvilce ze sluchátka.

„Ahoj, Priscillo, tady Kinsey Millhoneová. Pamatuješ...“

„Kámoška Reby Laffertyové.“

„Jasně. Máš chvilku?“

„Jo, ale jen když budeš stručná. Za chvilku má přijít klient, kterýmu potřebuju promluvit do duše, tak se na to musím náležitě připravit. Co pro tebe můžu udělat?“

„Potřebovala bych telefonní číslo na federální probační úřad, na někoho, kdo má na starosti střední Kalifornii. Snažím se vypátrat jednoho chlapíka, co si odseděl osm let v Lompoku a teď někdy ho měli propustit.“

„A znáš jméno jeho kurátora?“

34


„Bohužel. To právě potřebuju zjistit.“

„Počkej chvilku. Někde tady to číslo mám.“

Položila sluchátko na stůl. Slyšela jsem, jak otevřela zásuvku a přehrabuje se v papírech. Zakrátko se zase přihlásila: „Naposledy jsem jednala s kurátorem, co se jmenuje Derrick Spanner, ale to už budou tři roky, takže kdoví, jestli tam pořád dělá. Mám tu na něj přímou linku. Předvolba do Los Angeles je 2-1-3...“

Nadiktovala mi číslo, a já si je pochopitelně zapsala. Poděkovala jsem, ale zavěsila, než jsem stačila domluvit.

Položila jsem sluchátko do kolíbky a vytočila číslo na kurátora. Zazvonilo to třikrát a pak se telefon přepnul na záznamník. Z nahrávky jsem se nicméně dozvěděla, že jsem se skutečně dovolala na stůl Derricka Spannera. Představila jsem se a nastínila, co potřebuji: „Volám ze Santa Teresy; snažím se najít podmínečně propuštěného Christiana Satterfielda. Vím, že si odpykal část trestu ve věznici v Lompoku, odkud ho propustili, je to pár měsíců. Nevím, který kurátor ho má na starosti, ale Chris je můj bývalý soused a nechal si u mě nějaké osobní věci. Odstěhovala jsem se a ráda bych mu na sebe nechala číslo. Ať zavolá, jak se mu to bude hodit. Díky moc.“

Zopakovala jsem ještě jednou své jméno a nadiktovala telefonní číslo, aniž bych o tom přemýšlela. Sotva jsem dořekla poslední číslici, zalitovala jsem. Jestli to Satterfieldovi vyřídí, nebude mít sebemenší ponětí, kdo jsem, dokud se mu po vytočení čísla nepřihlásí „Detektivní kancelář Millhoneová“. To se nepovedlo. V chlapíkovi, co sotva vystrčil nos z lapáku, vyvolá zmínka o detektivovi, ať už soukromém nebo jiném, automaticky podezření. Domyslí si, že na něj šiju boudu, což byla ostatně pravda.

Zavěsila jsem a zamyslela se. Došla jsem ke kartotéce, otevřela jeden šuplík a chvilku listovala deskami, dokud jsem nenarazila na manuál k záznamníku. Rychle jsem našla, jak změnit úvodní hlášku a nahrála novou, takovou nicneříkající, která mohla znamenat cokoli.

„Číslo s předvolbou 805, na které jste se dovolali, je momentálně nedostupné. Prosím, zanechte své jméno a telefonní číslo a volaný se s vámi co nejdříve spojí.“

Když jsem skončila, pomyslela jsem si: A co teď?

35


Hallie Bettancourtová mě neplatila za to, abych seděla a čekala, až zazvoní telefon. Najala si mě kvůli něčemu jinému – abych aktivně pátrala po jejím nezvedeném synátorovi. Derrick Spanner mohl záznamník zkontrolovat kdovíkdy, a nikdo nemohl vědět, jestli můj vzkaz Christianu Satterfieldovi vyřídí. A i kdyby Satterfield vzkaz dostal, nedalo se spolehnout na to, že zavolá. Musel existovat nějaký jiný způsob, jak ho vyhmátnout.

Otevřela jsem spodní zásuvku a vytáhla telefonní seznam – tu haldu informací, které člověk tak snadno přehlídne. U dvanácti „Satterfieldů“ byly uvedené adresy pokrývající oblast Santa Teresy od Colgate na severu po Montebello na jihu. Pár provázely pouze iniciály a telefonní číslo bez adresy, což mi nijak nepomohlo. Případ jsem proto odložila a pustila se do jiné práce. Blížilo se podání daňového přiznání, a tak jsem musela roztřídit účty pro svou účetní.

Když jsem ten den odpoledne přijela domů, bylo už čtvrt na šest večer a pomalu se šeřilo. S březnem se sice dny prodlužovaly, ale chladný vzduch dával tušit, že zima ještě jaru ustoupit nehodlá. Zaparkovala jsem asi půl bloku od domu a došla ten kousek pěšky. Před brankou jsem vytáhla poštu ze schránky a pak už s vrznutím zrezivělých pantů vklouzla dovnitř. Obešla jsem hlavní dům a ocitla se v zadní části zahrady. Trávník tam byl hnědý a polovina okrasných keřů mrtvá.

Opodál kamenné terásky stál trakař a vedle něho rýč. Po Henrym nikde ani vidu, ani slechu. Novým zahradním prvkem byl čerstvě vyhloubený čtyřmetrový půlkruh lemující dva ovocné stromy na kraji zhnědlého trávníku. Do něj Henry nasypal dvacet kilo mulčovací kůry, soudě dle prázdných pytlů ležících opodál. Z okna koupelny visela hadice. To mě okamžitě zarazilo. Co to sakra má znamenat? Patrně nějaké opatření na úsporu vody...

S pokrčením



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist