načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Wohnout sladkých dvacet - Matěj Homola

  > > Wohnout sladkých dvacet  

Elektronická kniha: Wohnout sladkých dvacet
Autor:

Wohnout sladkých dvacet je autobiografická kniha o kapele Wohnout, která v roce 2016 oslavila dvacetileté výročí existence. Popisuje cestu od dětství do dospělosti, od prvních hudebních krůčků po ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074871696
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Wohnout sladkých dvacet je autobiografická kniha o kapele Wohnout, která v roce 2016 oslavila dvacetileté výročí existence. Popisuje cestu od dětství do dospělosti, od prvních hudebních krůčků po vyprodané sály. Zaměřuje se na jednotlivé písně, lidi, důležité okamžiky, nechá nahlédnout do hudebního zákulisí, a to vše je doprovázeno velkým množstvím archivních fotografií. Další rozměr dodávají knize QR kódy, díky nimž je možné se dostat k mnoha audio/video materiálům, jako jsou raritní amatérské záznamy z koncertů, klipy a podobně. V kombinaci s textem si tak může čtenář udělat ucelený obrázek o kapele Wohnout.

Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Jsme klubová kapela Wohnout a právě slavíme dvacet
let existence. Už to dávno nepočítáme, ale máme za
sebou hodně přes patnáct set koncertů, vydali jsme přes
sto písniček a víc než desetkrát jsme v dodávce
objeli zeměkouli. Víme velmi dobře, co to je kalba, kotel,
pódium, backstage, hotel s  ostudou, depka i euforie ve
studiu, sex, drogy a r ́n ́r.
Kdysi jsme si nemysleli, že to tak bude. Naše cesty měly
vést jinudy, ale ta hudba se tam nějak tak připletla, až
nás zcela pohltila a časem vytlačila naše původní
povolání. Dost možná se stala navždy smyslem života, ale to
se teprve uvidí.
Chtěli jsme udělat k tomu našemu jubileu něco
jinýho, než vydat best of, a proto tahle kniha. Je v ní cesta
od našeho narození po poslední desku. Napsal jsem ji
sice já, ale mohl to udělat Honza, Zemánek nebo
Fenek a výsledek by byl podobnej.
Matěj















Tituly Carpe diem ve verzích pro iPad najdete v aplikaci Carpe Diem Online (ke stažení zdarma
v App Store) včetně koncertních záznamů tuzemských i světových umělců a kapel:
Sledování koncertů, dokumentárních filmů a záznamů divadelních představení online nabízí web:
Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její
osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je
datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu nebo v
aplikaci. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování,
úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu
obchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového
souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno
tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno
sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků,
které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn
jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
Elektronické vydání titulu bylo realizováno ve spolupráci s nakladatelstvím Carpe diem
jako jeho 346. publikace. V této podobě se jedná o 1. elektronické vydání.
Matěj Homola © 2016
© Carpe diem, 2016
www.carpe.cz
Made in Moravia, Czech Republic
ISBN 978-80-7487-169-6 (pdf)
ISBN 978-80-7487-170-2 (epub)
ISBN 978-80-7487-171-9 (mobi)





Chceš vidět, slyšet, vědět víc, než je v knize?
Linkuj QR kódy v kapitolách.










Tady, na pražskejch Vinohradech,
začíná příběh naší knihy.





NEJPRVE A ÚVODEM (1984)
Jsou věci, který se určitě stát nemohly. Anebo ano?
Červenec rozpaloval jednu boční pražskou ulici a po ní šel malej,
rozcuchanej kluk. Žvejkal pedro a předkopával nedofouklej míč.
Proč by to nedělal? Občas tu merunu kopnul do zdi, ta se odrazi la
a vrátila se mu k nohám. Lidi, kteří tráví svoje prázdninový
odpoledne tím, že z okna sledují situaci dole na ulici, na něj sem tam
zařvali: „Ty chuligáne, necháš toho?!“
Jenže on je neposlouchal, dál šel, žvejkal a kopal jako předtím
mnohokrát. Nespěchal, protože škola byla zavřená. Ale pak
kopnul trochu víc, míč se odrazil od domu a skákal ulicí, až bouchnul
do zelený škodovky. Nasedala do ní zrovna rodina, máma, táta
a dva kluci, větší a menší. Evidentně se chystali někam na výlet,
protože nakládali  tašky s proviantem. A najednou bum!
„Jé, promiňte...“, řekl jim rozcuchanej kluk se žvýkačkou
a polední piják piva, opalující se s  půllitrem na židli před hospodou
U Bergnerů, se otočil a povytáhnul obočí.
Otec rodiny letmo obhlédl vůz, pak zakroutil hlavou, jakože
tohle může udělat jenom nemehlo, a  kopnul míč nazpátek. Tak
nešikovně, že trefil jiný auto. Míč bouchnul do plechu a  ulicí to
zadunělo.
Bylo to jediný jiný auto, který v ulici stálo. Psal se rok 1984,
provoz byl, oproti dnešku, minimální a  těch pár lidí, co měli auta,
s nima bylo někde u vody.
„Ty chuligáne!“ ozvalo se shora.
„Che!“ ušklíbnul se kluk.
Otec vzhlédnul do oken, pak polknul přichystanou větu, rodina
konečně nasedla do škodovky a odjela.





Rozcuchanej kluk udělal bublinu, a když splaskla, pokračoval
v chůzi a dále okopával míčem domy, nedbaje nadávek z oken.
Piják piva přestal sledovat situaci a otočil hlavu zpět ke slunci,
který rozpalovalo tu pražskou ulici.
Zhruba o  dvě hodiny později šel pod stejným sluncem na
Vysočině jinej malej kluk. Po cestě uviděl u  kopřiv starej po -
mačkanej kýbl s nápisem NEBRAT! Někdo ho vyhodil,
protože měl vypouklý dno a  nešel dobře postavit, navíc byl rezavej
a děravej. No není to náhoda? Takovej kýbl přece ten kluk právě
shání, aby do něj mohl mlátit! Vzal si ho, našel si ještě klacek
podo bnej paličce a pak šel dál a bouchal do písně Jožin z bažin,
kterou si zpíval. Proč by to nedělal? Lidi na zahrádkách a 
zahradách se otáčeli a usmívali.
A pak ten kluk v takovým kopečku odložil kýbl na kraj
vozovky a  šel na malou k  prvnímu stromu, protože se mu už chvíli
chtělo. Jenže zafoukal trochu vítr, vratkej kbelík spadnul
a rozkutálel se po vozovce. A právě v tu chvíli vyjela ze zatáčky
zelená škodovka. Kýbl v silnici, auto plný lidí, řidič zmatkuje, brzdy
hlasitě kvílejí, kluk nemůže nic dělat, protože koná potřebu,
situace je dramatická!
„Ty chuligáne!“ zařvala ze zahrady paní Vorlová.
Naštěstí to dopadlo dobře. Řidič provedl manévr, kýbl minul
a ti dva kluci, co v tom autě seděli, se přes zadní okno dívali na
jinýho kluka, kterak jim v pochcanejch nohavicích hrozí klackem.





12





13





14
U NÁS DOMA (1976‒1985)
„Matýsku, tohle je Honzík...“
Když to vezmu od úplnýho začátku, moje nejstarší vzpomínka na brá -
chu Honzu je z našeho pražskýho bytu. V hlavě mám uloženej takovej
záblesk, kterak máma Marie sedí v kuchyni na houpacím křesle a má
veliký břicho. Patrně ani ona tenkrát netušila, že za chvíli přivede na svět
nejen mého bratra, ale současně i kolegu z práce. Psal se rok 1976, doba
byla šedivá a já už tu smrděl třetí sezónu.
Narodili jsme se do novinářský rodiny, kde serióznější polovinu
zastávala máma a tu druhou ‒ bohémštější ‒ ztělesňoval táta Oleg. Poznali se
na večírku vysoký školy, kde se tátovi zachtělo kouřit, ale neměl cigaretu,
a tak sondoval, kde by mohl nějakou vyžebrat. Narazil na mámu, a
kdyby ona byla bývala nekuřačka, či lakomá, bylo by vše jinak. Leč tenkrát
vzplála nejen další cigareta, ale i láska a posléze jsme se dostavili my dva.
Vyrůstali jsme v poctivým činžáku na Vinohradech, který nebejvaly
jako dnes vymazlenou lokalitou. Jednalo se o oprejskanou čtvrť, kde se
v  domech nezamykaly vchody, takže se šlo dostat do sklepů, lézt přes
dvory a po střechách. Bydleli jsme v pátým patře v hezkým bytě se dvěma
balkóny a do školy to měli kousíček. Přes ulici byly (a stále jsou)
Olšanský hřbitovy, kde jsme prolejzali starý rozpadlý hrobky a hráli si s
lebkama a holeníma kostma. V potravinách jsme s kamarádama kradli
čokolády a nanuky, chodili do zájmovejch kroužků a rodičům se džbánem pro
pivo, a i jinak jsme žili svoje normální socialistický dětství.
Byli jsme vychováváni vlídně, máma s tátou měli zajímavou práci a
pokrokový smýšlení, všechna čest, zpětně si nemůžeme stěžovat vůbec na
nic. Snažili se, aby z nás něco bylo, i když leckde a leckdy ta snaha byla
marná, nebyli jsme sice úplní grázlové, ovšem zdaleka ne ani slušňáci.
Nad častejma špatnejma známkama a poznámkama v žákovský sice
lamentovali, ale nikdy nesáhli k tělesnejm trestům a nedělali nám ze života
dril. Jezdili jsme s nima hodně na chatu, na hory, sem tam do
Chorvatska, nebo východního Německa k moři. Kolem našich byla bezva parta
a my jí sdíleli s nima.





15





16
Měli jsme s Honzou svůj pokoj, svoje království, což byla směs bor -
delu a zvířat, na kterejch jsme byli silně ujetí. Prostě někdo v raném
věku frčel v autíčkách, jinej ve stavebnicích Merkur a my jsme tajně
pašovali domů všemožnou havěť a studovali o ní příručky s
latinskejma názvama. Náš sen byl pes. Jenže táta Oleg byl proti. A to zcela
zásadně. Oficiálně jsme tedy vlastnili rybičky, křečky a různé
ptactvo, neoficiálně žáby, myši, brouky a ostatní úlovky z terénu, zašitý
v krabici někde pod postelí. Každej v nás tehdy viděl budoucí
zoology, i když my chtěli bejt spíš prodavačema v akvaristice.
A ještě na něco si vlastně dobře vzpomínám – neměli jsme se úplně
jako děti rádi. Prostě mezi námi vládla bratrská nevraživost a další
nesmysly, dělali jsme si naschvály, viselo to ve vzduchu pořád. Ten
stav se změnil až později.





17





18





19





20
HUDBA TENKRÁT (1980‒1985)
„Kluci, nekoukejte na něj, je to vagabund a hašišák!“
Občas jsme za toho socialismu jeli s babičkou tramvají do ZOO
a přistoupil pankáč. Bylo jich tenkrát jako šafránu, režim potíral
a otravoval jakýkoliv jedince jinýho smýšlení a vzhledu, než stanovo -
val oficiální tesilovej standard, a oni si, považte, nemohli ani stěžovat
na Facebooku. Takovej to byl pravěk. Babička nebyla žádná
komunistka, naopak, ale z hlediska starých dobrých mravů, který
vyznávala, nás v tramvajích varovala před podobnejma chuligánama, což byl
tenkrát univerzální výraz pro podobný týpky, ať už to byli tzv.
santusáci, pankáči či metly. A my, jsouce děti, nerozuměli jsme ničemu.





21
I u nás v baráku bylo hnízdo „chuligánů“, bydleli v bytě pod námi,
ale jednalo se o vzdělaný a príma lidi, který prostě měli dlouhý vlasy
a pořádali doma halasný párty, kde se již tenkrát občas kouřila
tráva nebo testovaly houbičky. Ale spíš to bylo hlavně o alkoholu, jako
ve všech bytech po Československu, neboť domácí mejdany tenkrát
vydatně suplovaly všeobecnou kulturní nudu. Rodiče občas souse -
dy navštívili, nebo oni přišli k nám, a bejvávalo veselo. Jednu dobu
k  nim docházel Amrit Sen (zpěvák Majklova strýčka) a v křiváku
a s ná ušnicí v uchu byl v babiččiných očích „chuligán“ par excelence,
a my, když jsme ho někdy potkali ve výtahu, jsme díky svý malý
vejšce valili zblízka oči na ocvočkovanej opasek s lebkou uprostřed. Ten
týpek nám přišel jak z jiný planety.
To bylo v první půlce osmdesátek a z rádia a televize normální
člověk znal jen oficiální a povolenou vlnu, míněno instantní pop. Gott,
Vondráčková, Holky z  naší školky. Dokola. Šlo to mimo nás. Naši
v  tom nejeli, ovšem ani nebyli pankáči, doma zněly z
gramofonovejch desek a kazet spíš věci typu Prokop, Minnesengři či Plíhal,
a pak samozřejmě kultovní Beatles.
Táta patřil u nás ve své době mezi top fotografy, ale kromě svý
profese měl ještě pár dalších uměleckejch hobby, kterejm se věnoval
nárazově a podle chuti, aniž by to dotáhnul tak daleko jako fotografii.
Bylo to vždy „období něčeho“. Literární, básnický nebo ochotnický.
Doma mi na zdi visí několik obrazů z jeho období malířskejch. Tyto
etapy však nebejvaly tak častý jako hudební. Celej život se tak nějak
kolem hudby ochomejtal a občas přitvrdil a dotáhnul to ke
koncertům. V těchto obdobích skládal písně ve velkým pokoji a my jsme
poslouchali, jak zkouší jednu sloku dokola, a přáli si, ať už to téma
konečně rozvine, protože to opakování mučilo naše uši. Leč byl
zamčenej, protože se potřeboval soustředit, a my jsme ho měli povoleno
vyrušit jen v případě vypuknutí války.





Po bytě se díky těmto okolnostem povalovaly
různý hudební nástroje, neboť ač byl Oleg pri -
márně kytarista, neštítil se ani flétny,
harmoniky, cingrlátek a podobně. Doma stálo u zdi
dokonce piáno, hrávala na něj občas i máma,
která kdysi chodila do lidušky. Ty všechny
instrumenty byly k mání a my jsme je
zkoušeli a  většinou zničili, neboť jsme byli kazisvěti.
Kazisvětství je vlastnost, která je některým
dětem dána do vínku už od narození.
Nemůžou za to, že všechno rozbijou. Některý z toho
i vyrostou. Dražších nástrojů jsme proto měli
zákaz se dotýkat, porušovali jsme ho prakticky
jen v nepřítomnosti rodičů.
Ale rozhodně se nedá říct, že by nás hraní na
něco přitahovalo, prostě ty nástroje tam byly,
vyluzovaly nějaký zvuky a plnily funkci
hraček. Chtíč ovládnout kytaru přišel až mnohem,
mnohem později.
Nicméně přeci jen jsme jako děti polapili do
prstů na kytaru jednu melodii. Naše starší
sestřenice Maruška, která uměla na španělku
několik trampskejch klasik, nás naučila na jednu
strunu vybrnkat písničku Rozvíjej se
poupátko. Stalo se tak o jedněch prázdninách na naší
lesní chatě v Jevanech kousek za Prahou. Tohle
legendární místo později sehrálo nejednu roli
v dějinách kapely.
Honza >





23





24





25
ZJEVENÍ ZEMÁNKA (1985)
Když Honza nastoupil do pátýho ročníku, do třídy vstoupila učitelka
s nějakým cizím chlapcem. Držela ho kolem ramen a řekla: „Děti, to -
hle je váš nový spolužák Jirka Zeman.“
Pamětníci jako já věděli, že na naší základku chodil Dan Zeman. Jeho
brácha. Byl o tři roky starší než já a pověst měl zhruba jako Horáček
s Pažoutem a Mažňákem dohromady. Grázl na entou, ve škole capo di tutti,
před kterým měly respekt i mnohem větší děti.
A teď zde před překvapenou třídou stála jeho malá kopie. Černovlasá,
rozcuchaná a zakulacená, s vytahaným podolkem a školní brašnou
ledabyle hozeno přes rameno. Malej Zeman ‒ Zemánek. V oku měl jiskru
značící, že s ním nikdy nebude nuda, že všechny pobaví svými kousky, že
přijde průser a že na setkání s ním nikdo nezapomene. Ta jiskra je tam
dodnes, i když chlapec je již vysokej a pravidelně si myje vlasy.
„Přijměte ho mezi sebe a buďte na něj hodní, ano?“ dodala učitelka
a vybrala novýmu žákovi místo.
Zemánek mrknul na třídu, řekl „tě péro“, učitelka radši něco polkla
a koukala na něj, jak se jakoby schválně pajdavým krokem sune do lavice.
Po cestě uličkou se zastavil pohledem u Honzy a blesklo mu hlavou, že
toho kluka viděl před lety vedle v ulici, když kopnul ten míč do zelený
š ko d ov ky.
Jirka se narodil částečně do muzikantský rodiny, jeho otec hrál na basu
v orchestru Karla Vlacha. Ale nežil s nimi, ani se o Zemánka moc
nezajímal, i když v genech patrně něco předal. Výchovu obou bratrů měla na
starosti máma, která projevila velkou otrlost a měla by bejt blahořečená.
Zvláště ten starší jí zatápěl stejně jako všem okolo. Doma s nimi žil ještě
děda, ale ani ten nevládnul autoritou potřebnou ke zkrocení dvou ze
řetězu utrženejch psů. Jirku přeřadili z jiný školy proto, že už tam nemohli
trpět dál lotroviny party, který on byl součástí. Takže ty kluky roztrhli
a rozprskli po okolních školách, protože všechny ostatní postupy selhaly.
Rodina Zemanů bydlela o dvě ulice vedle a Jirka se poměrně rychle
sblížil s Honzou. A tak jsem ho poznal i já, když zevlovali u nás doma. Koukal
jsem na ně trošku skrz prsty, pochopte, pokud je někomu třináct a jinýmu
deset, je ten tříletej rozdíl větší a podstatnější, než když jsou lidé dospělí.
Byl jsem od nich daleko starší než teď a vyžadoval jsem respekt.





Zemanovi měli chatu na Sázavě, což bylo kousek od tý naší v Jeva -
nech, a tak se kluci často o prázdninách navštěvovali. Když byli u nás,
docházelo k tragikomickejm situacím, neboť naše babička Zemánka
měla za většího lumpa, než byl, a neustále ho podezřívala, že v chatě
něco krade, i když nebylo co. Líčila na něj proto všude po prostoru
mince a lesklý předměty a čekala, až se straka chytne. Straka ale
nebyla blbá, ani zlodějka, maximálně tak drzá, takže babička byla
pořád zklamaná a měla pocit, že Jirka nekrade naschvál. Když byli kluci
u Zemanů, stanovali pod chatou u řeky, kde díky trampům (a hlavně
trampkám) zažívali již od dvanácti let to, co jiní mnohem později.
Zemánek se ujmul u nás na škole místa vrchního školního grázla,
který po odchodu jeho bratra na učňák zůstalo neobsazený. Usadil
se na trůnu a udával tempo. Byl to stroj na vymejšlení hovadin, mezi
vrcholný akce patří ozbrojený přepadení, kdy brácha Honza
přitáhnul do školy repliku pistole a Zemánek se zamyslel. V pauze před
odpoledním vyučováním si s dalšími exemplárními případy půjčili od
holek punčochy, přetáhli si je přes hlavu a vtrhli do trafiky se slovy:
„Všechny Čtyřlístky na stůl!!!“ Prodavačka nezachovala
duchapřítomnost a začala ječet, načež kluci se smíchem opustili prostor. Za
čtvrt hodiny přistálo před školou několik policejních aut a skončilo
to neslavně, i když zase ne úplně nejhůř, Zemánek po výslechu na
škole zůstal a nějaká o pár stupňů snížená známka z chování mu
nemohla bránit v provozování dalších vylomenin.
Honza se Zemánkem >





27





28





29










PŘESTÁVÁME CHODIT, ZAČÍNÁME JEZDIT (1986)
Potom se stalo to, že našim životům dala smysl jedna dětská
hračka. Nepsalo by se zde o tom, kdybychom při pohledu do
zpětnýho zrcátka nebyli přesvědčeni, že se podstatně promítla i do
naší hudby. Ne nadarmo se říká, že skateboarding je nejen sport,
ale i životní styl. Koktejl namíchanej ze dřeva, železa a polyureta -
nu jsme pili hodně dlouho a ještě teď si občas cucnem.
Honza už byl tenkrát, v polovině osmdesátek, v podstatě dost
slavnej, i když nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Táta ho často využíval jako
oběť k fotografování komerce i umění, neboť brácha byl ukázkově
hezký dítě, vyloženě katalogovej typ, takže nebylo nutný pořádat
konkurzy. Do prvního focení se mu moc nechtělo, ale když dostal
pětikorunu, změnil názor a vydal se na profesionální dráhu
modela. Bejval v různejch souvislostech na titulních stránkách časopisů,
usmíval se z plakátů v potravinách, v cukrárnách, v čekárnách a visel
na mnoha výstavách.
Jinak jsme ale byli normální děti. Učili jsme se průměrně, náš vol nej
čas ubíhal s kamarády na ulici, sbírali jsme známky, víčka od piva a
kameny, chodili na různý sporty, sem tam slepili letadýlko, toužili jsme po
psu a jako na smilování boží jsme se vždy těšili na prázdniny, protože
škola nás nebavila a v přírodě čekalo mnoho nebohejch živočichů, který
jsme prostě museli odchytit a uvěznit je za účelem průzkumu.
Pak jednou slunce svítilo o trošku víc, čemuž jsme nepřikládali
význam. Ten den naše zlatá a prozřetelná máma přinesla domů
skateboard, dostala ho pro nás od svejch známejch. Už jsme tu věc znali.
Sem tam skejt přitáhnul nějakej spolužák do školy, většinou mu ho
poslala nějaká teta ze západního Německa. Za kousek svačiny nám
ho třeba i půjčil, ale protože u nás v obchodech nic takovýho nebylo
k mání, tak jsme ani nepřemýšleli, že bychom ho začali na rodičích,
kteří neměli příbuzný v západním Německu, vydyndávat.
< Honza





32





33
A najednou zde byl a měl se zařadit mezi dětský kolo, fotbalovej míč a ping -
pongovou pálku, tedy mezi ostatní dětský nářadí. Začalo vzájemný oťukávání,
jakože hm, jedu popředu, a hele, i pozadu... Během krátký chvíle jsme tomu
kusu prkna totálně propadli. Sjížděli jsme se stejně vybavenejma spolužákama
kopce u nás na Vinohradech a  občas vyrazili dál na Strahov, kde bylo účko
a centrum pražskejch skejťáků. Šlo o úzkou partu lidí zabejvajících se sportem,
kterej byl u nás v republice opravdu ještě v plenkách.
Skejťáci jako kdyby do socialistickýho zřízení spadli z Marsu, vyloženě se tam
nehodili, mluvili specifickým slangem, jezdili v barevnejch hadrech, byli jiní,
vysmátí, měli v sobě nějakou revoltu, a to nás tak nějak pudově přitáhlo stejně
jako to prkno na kolečkách, který bylo radno zkrotit. Cejtili jsme touhu bejt
jako oni, zařadit se. To se později víc než dostatečně splnilo a my se stali pevnou
součástí týhle subkultury.
Skejt nás vychoval, protože jsme následovně na prkně prostáli přes půlku
života a člověk se sdružuje s podobnými. Oblíct si džíny, hodit prkno pod nohy
a pak jít s kámošema objíždět spoty nebo lítat ve skateparku, posunovat svoje
hranice, hecovat se, kdo si víc rozbije hubu, večer se jít někam podívat, na
závodech sbalit holku a dát si drink, brko, jak prostý. Lidi od board sportů mají
ve společnosti zvláštní místo. Ať už jsou od skejtu, surfu či snoubiče, něco je
spojuje. Svobodomyslnost.
< Honza
Matěj





34
PES GREG A CIGÁRO PŘÁTELSTVÍ (1987)
Pak mi skončila základka a bylo mi to docela líto. Prvního září
jsem ráno záviděl Honzovi, že může ještě spát, protože to má do ško -
ly minutu a čtyřicet vteřin, měřeno na digitálkách od zabouchnutí
dveří od bytu. Zatímco já metrem, potom tramvají, mezi cizí lidi...
Dostal jsem se na uměleckou průmyslovku, obor fotografie. Škola
byla na Malý Straně, v bohémský čtvrti, kde jsem v putykách čtvrtý
cenový skupiny pil se spolužákama první alkohol a naučil se
kouřit. A  doma jsme si pořídili psa. Konečně! Byl to Kerry blue teriér
a dostal jméno Greg. To plemeno jsme si vybrali na rodinný poradě
podle fotky z atlasu psů. Sice tam bylo psáno, že je ostřejší, ale design
byl rozhodující. Mělo to jeden háček, při převzetí drahýho štěněte
z chovný stanice jsme se museli zavázat, že s ním budeme chodit na
výstavy. A tak jsem tam šel poprvý a běhal s ním po obvodu
opáskovaný plochy, aby porota viděla Grega v pohybu. Přišlo mi to jako
silná káva a trošku jsem se u toho styděl, pravda. Naštěstí měl ten náš
pes dva centimetry pod míru, čímž byl podle pravidel outsider, takže
už jsme s ním na další výstavu nemuseli. Patrně tenhle napoleonskej
syndrom se podepsal na jeho povaze, neboť kniha nelhala, Greg byl
opravdovej zabiják, kterej musel často chodit za trest tejden na
vodítku s košíkem. Pokousal všechny lidi a psy na Vinohradech. Startoval
okamžitě, nezadržitelně. Jednou v parku ukousnul jezevčíkovi nohu.
Nebyla to jeho první ukořistěná noha, ale tahle byla obzvlášť blbá,
protože ten jezevčík měl už předtím jen tři a teď mu zůstala jedna
přední a jedna zadní. Za trest Grega za pár let nato roztrhli v lese jiní
dva psi na dva kusy, a to doslova. Přežil to o fous.
Pak jsem šel jednou večer kolem hřbitovů a vidím bráchu, jak ho
tam venčí a kouří. Udiveně jsem za ním přišel, že i já kouřím, a tím se
dost změnilo. Najednou mi přišlo, že už taky není dítě. Zmizela
dlouhotrvající dětská nevraživost, spojila nás neřest, a jak se později
ukázalo, bylo to jednou provždy, i když Honza už dávno kouřit přestal.





... a jedeme dál...





CUNDALLA
1998
ZLÝ NOTY NA VEČEŘI
2000
NEVYDÁNO
2005
POLIB SI DĚDU
2006
PLEJLIST
2010
NAŠIM KLIENTŮM
2011





PEDRO SE VRACÍ
2002
RANDE S PANEM BENDOU
2004
ŽIVÁČEK
2007
KARTON VEVEREK
2009
G2 ACOUSTIC STAGE
2013
LASKONKY A KREMROLE
2014





OBSAH
10. NEJPRVE A ÚVODEM (1984)
14. U NÁS DOMA (1976‒1985)
20. HUDBA TENKRÁT (1980‒1985)
25. ZJEVENÍ ZEMÁNKA (1985)
31. PŘESTÁVÁME CHODIT, ZAČÍNÁME JEZDIT (1986)
34. PES GREG A CIGÁRO PŘÁTELSTVÍ (1987)
37. PUNK A PARK (1988)
42. PRAWOHNOUT (1988–1990)
52. DOBA BEZ HUDBY (1990–1993)
58. ROZBRNKÁVÁNÍ (1993)
62. NEUDĚLÁTE KAPELU? (1994)
67. HLEDÁNÍ PARTY (1994‒1996)
70. UJASNĚME SI ZEMÁNKA (1995)
76. NAŠLI JSME ZPĚVÁKA (1995)
78. KRÁTKÁ A BEZVÝZNAMNÁ EPIZODA
S AUTOMATICKÝM BUBENÍKEM (1995)
80. FENEK (1996)
88. VZNIKLI JSME V URČITÝ DOBĚ (1996)
90. PRVNÍ KONCERT (1996)
94. NÁVŠTĚVA U FENKŮ (1996)
96. PRVNÍ SEZÓNA (1996)
104. BANÁNY (1996)
106. DAN PETŘÍK A KAREL AUGUSTA (1996)
110. SMLOUVA S FIRMOU (1997–1998)
116 NATÁČENÍ CUNDALLY (jaro 1998)
120. LUCIE (květen, červen 1998)





124. OD CUNDALLY DÁLE (1998‒2000)
130. ZKUŠEBNA S HOLKAMA (1998‒2003)
140. ZLÝ NOTY NA VEČEŘI (2000)
150. SEJ-KO-NO-PÍ (2000)
154. CHORVATSKO (2001)
164. PEDRO SE VRACÍ (2002)
172. Ó, GRAMOFÓN (2002)
180. MEZI PEDREM A BENDOU (2002-2004)
184. RANDE S PANEM BENDOU (2004)
188. PÍSNIČKA O MARJÁNCE (2004)
192. DUO EGON ANEB DOBROVOLNÝ
AKTIVITY RYTMICKÝ SEKCE (2004)
198. NEVYDÁNO (2005)
203. POLIB SI DĚDU (2006)
220. RÁDIO DĚDA (2006)
228. KARTON VEVEREK (2009)
236. KAPELA NA ŠŇŮŘE (2009)
246. RESTART (2009‒2010)
256. PLEJLIST ‒ BEST OF A PTÁK LOSKUTÁK (2010)
267. NAŠIM KLIENTŮM (2011)
276. SVAZ ČESKÝCH BOHÉMŮ V PRAXI (2011)
282. TRHÁK (2011)
286. MODLITBA PRO HŘÍŠNÍKY (2012)
290. AKUSTICKÁ ŠŇŮRA (2013‒2014)
298. LASKONKY A KREMROLE (2014)
304. NÁPADY, INSPIRACE A MY (nedatováno)
308. TAKŽE... (2016)










Tahle kniha, a vůbec i naše kapela,
by nevznikla bez podpory a pomoci mnoha lidí, rodičů, kamarádů,
sponzorů, prostě všech, kteří jakkoliv zasáhli do naší historie
děkujeme těmto:
Naše rodiny, děti, rodiče, prarodiče a příbuzní
Gága, Hrdla a Vicious, Víťa Emingr s rodinou, Gábina Pánková, Dan Petřík, Monika Karasová,
Honza Novotný, Kulich, Andy Lažo, Karel Augusta, Jirka Kliment, Milan Cimfe, Zdeňek Šikýř,
Petr Mothejl, Zbyněk Knobloch a jeho Sony Parta, Lenka Kovaříková, Zdena Selingerová, Petr
Peřina, Dan Režný, Bambix, Kámen, Bohuna, Gábina Fárová,
Milada-Irena-Květa-MarcelaJůlie, Martin Šoltys,Hana Vítková, Jirka Švorc, Ondra Pýcha, Tomáš Třeštík, Dan Kudr, Pája
Kryml, Radim Hašek, Jarda Špulák, Oleg Homola, Marie Homolová, Hanka Petrová, Zdenda
a Irena Steinerovic, paní Zemanová, Viktor Kronych, Václav Šebek, Martin Šimral, Lukáš Černý
s Martinou, Jakub Kohák s Berkou a Prombičem, Maťo Mišík, Ivan Prokop, Káča Dědková,Leny
Trčková, Máslo, Linda Kopecká, Petr Fořt a Dydla, Petr Herák, Bratři Zachardové, Iva a Bubák,
Michal Holík, Jarmila Kovaříková, Michal Šesták, Pavel Anděl, Šejk Peterka, Honza Mestek,
Pavel Šourek, Tomáš Reiman, Kluci z Kozojed, Vyžlovky a Jevan, Vinohradská Parta, Zázvorka,
Katka + Kristýna + Michal Květoňovi, Ondra Holoubek, Ondra Liška, Tonny Salva, Skarlett,
Anakin Fox, Boruvka, Michal a Tomáš Francovi, Lískáčové, Rudoch, Pípí, Hanka Bydžovská,
Lenka Dusilová, Kopec, Franta a Vendula Kotvovi, Zvonek, Brůkačka, Tom „podběrák“ Pánek,
Jirka Duchoň, Papuánec, Vladimír Kočandrle a Warner Music parta, RND, ESH, Tomáš Corn,
Tomáš Havlín, Kamen, ZUŠ Biskupská, 1.PKO Praha, FFAB, 332, Věž, Plačkov, Jevany,
Vyžlovka, Kozojedy, Úvaly, Český Krumlov, Vinohrady, EMI3, Horsefeathers, Buxton, Kytary.cz,
Anatolian, Mapex, Salvation Mods, Joshua, Redbull, Pizzerie Vyžlovka, Retro, Kyjáč, Hospoda
na Marjánce, Koupák Vyžlovka, klub 007, Taz Pub, Štvanice, Monínec, Waltaři, Skajčárky,
Vypsaný Písátko, Užklidnější Bill, Lety Šikmo, Tři bratři, Hrušky Buznys, Support Homosexuals,
99 Zvířat, Studený že Slíže, Moon Shine, Before Špunt, Ér nefér, OPO, Los Holomos, Try Buci,
Les Pneumatik, J.A.R.da, Xavier Mountfield, Devils Winter, Bratři hřEbeni, Strýčkův Majkl, La
Kupa, UGD, Mig 16, Orange Juice, Krucipísek, Plastix, Plzeňskej Výběr, Th!sáci, Toxicht...
...a všem těm, který jsme neradi opomenuli...





napsal: Matěj Homola © 2016
grafika: Honza Homola
foto: Tomáš Třeštík (str. 132−133), Ondřej Pýcha (str. 308−309,
134−135), Daniel Petřík, Oleg Homola, Karel Augusta, Michal
Franz, Bohouš Pospíšil, Jiří Švorc (str. 212−215, 228−229, 232−235,
238−239, 242−243, 254−259, 316−317), David Horváth (str.
184−185), Milada Čaštínová (str. 216−217), Martin Šimral (str. 307),
Matěj, Honza, archiv kapely
jazyková korektura: Jaroslav Špulák,
Hana Petrová, Marie Homolová
vydáno v březnu 2016
první elektronické vydání
ve spolupráci s Carpe diem
jako jeho 346. publikace
www.wohnout.cz
www.wohnout20.cz
978-80-7487-169-6 (pdf )
978-80-7487-170-2 (epub)
978-80-7487-171-9 (mobi)











       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.