načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Winter – Měsíční kroniky – Marissa Meyerová

Winter - Měsíční kroniky

Elektronická kniha: Winter
Autor: Marissa Meyerová
Podnázev: Měsíční kroniky

Princezna Winter má obdiv měsíčního národa pro svou vznešenost a dobré srdce, a navzdory tomu, že jí tvář hyzdí jizvy, její krása je prý ještě úchvatnější než královny Levany, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EGMONT ČR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 765
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu přeložily Jana Zejmanová a Martina Šímová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-252-3839-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Princezna Winter má obdiv měsíčního národa pro svou vznešenost a dobré srdce, a navzdory tomu, že jí tvář hyzdí jizvy, její krása je prý ještě úchvatnější než královny Levany, její macechy. Winter svou macechu nenávidí a ví, že Levana neschvaluje její city k příteli z dětství - pohlednému palácovému strážnému Jacinovi. Ale Winter není tak slabá, jak si Levana myslí. Společně s kyborgskou mechaničkou Cinder a jejími spojenci by se jí dokonce mohlo podařit rozdmýchat povstání a zvítězit ve válce, která zuří už příliš dlouho. Dokážou Cinder, Scarlet, Cress a Winter porazit královnu Levanu a dopsat šťastné konce ke svým příběhům? Pátý díl řady Měsíční kroniky přináší dramatický závěr osudů jejích tak trochu jiných pohádkových hrdinek. Ta pátá se jmenuje Winter, má něco společného se Sněhurkou a společně s ostatními dívkami se postaví proti zlé královně Levaně.

Popis nakladatele

Krásná a všemi milovaná princezna Winter je trnem v oku své mocné maceše královně Levaně. Jenže není tak slabá, jak si Levana myslí. Společně s kyborgskou mechaničkou Cinder a jejími spojenci by se jí mohlo podařit rozdmýchat povstání a ukončit dlouhou válku. Dokážou Cinder, Scarlet, Cress a Winter porazit Levanu a dopsat šťastné konce ke svým příběhům? V posledním díle Měsíčních kronik se uzavírá osud všech hrdinů úchvatného dystopického příběhu, který si zamilovali čtenáři na celém světě.

Zařazeno v kategoriích
Marissa Meyerová - další tituly autora:
 (e-book)
Hvězdy nad hlavou Hvězdy nad hlavou
 (e-book)
Cress - Měsíční kroniky Cress - Měsíční kroniky
Iko Iko
 (e-book)
Iko sama sebou Iko sama sebou
 (audio-kniha)
Cinder - Měsíční kroniky Cinder
Protivníci Protivníci
 
K elektronické knize "Winter - Měsíční kroniky" doporučujeme také:
 (e-book)
Cress - Měsíční kroniky Cress - Měsíční kroniky
 (e-book)
Cinder - Měsíční kroniky Cinder
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vinter –

Měsíční kroniky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz

Marissa Meyerová

Vinter – Měsíční kroniky – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Marissa Meyerová

ME

ˇ

SÍČNÍ KRONIKY


Pro Jesseho,

s nímž je každý den jako v pohádce.


KNIHA

První

„Mladá princezna byla krásná jako jasný den,

krásnější než sama královna.“

o

o

BOOK

One

They took away her beautiful clothes,

dressed her in an old gray smock,

and gave her wooden shoes.

o

o

BOOK

One

They took away her beautiful clothes,

dressed her in an old gray smock,

and gave her wooden shoes.



KAPITOLA

První

WINTER MĚLA MÍSTO PRSTŮ U NOHOU KOSTKY LEDU. STUDIly jako vesmír. Jako odvrácená strana Měsíce. Byly studené jako –

„...bezpečnostní kamery jej zachytily, jak vstupuje do suterénu Ústřední artemidské zdravotní kliniky ve 23:00 koordinovaného světového času...“

Divotvůrce Aimery Park mluvil vážným hlasem a pečlivě intonoval, jako by přednášel baladu. Člověk lehce ztratil přehled o tom, co říká, snadno mu všechna slova splývala dohromady. Winter zkroutila prsty u nohou uvnitř střevíčků s tenkou podrážkou v obavě, že pokud jí před koncem tohoto soudu zmrznou ještě víc, nejspíš jí rovnou upadnou.

„...pokusil se navázat kontakt s jednou ze skořápek, momentálně přechovávaných v...“

Upadnou. Jeden po druhém.

„...záznamy naznačují, že zmíněná skořápka byla synem obviněného a byla mu odebrána 29. července loňského roku. Současné stáří: patnáct měsíců.“

Winter skryla ruce v záhybech šatů. Zase se jí třásly. Poslední dobou se třásla pořád. Stiskla prsty k sobě, aby zůsta

• 8 •

ly v klidu, a chodidla pevně zaryla do tvrdé podlahy. Snažila se opět soustředit na trůnní sál, než se jí rozplyne před očima.

Z trůnního sálu v ústřední věži paláce byl nejkrásnější výhled na město. Ze svého místa viděla Artemidské jezero, na jehož hladině se odrážel bílý palác a město táhnoucí se k okraji obrovské průhledné kupole, která je chránila před vnějšími živly či jejich nedostatkem. Samotný trůnní sál se rozprostíral až za zdmi věže, takže když jste došli za okraj mozaikové podlahy, ocitli jste se na římse z průhledného skla. Bylo to jako stát ve vzduchu těsně před tím, než se zřítíte do hlubin kráterového jezera.

Nalevo Winter rozeznávala ostré špičky nehtů své macechy, které se zarývaly do  opěrky trůnu, impozantního křesla vytesaného z bílého kamene. Obvykle byla její macecha při těchto procesech klidná a poslouchala bez jakékoli známky emocí. Winter vídala konečky Levaniných prstů jemně přejíždět po lesklé opěrce trůnu, nikoli ji svírat, jako by ji chtěla uškrtit. Ale od návratu Levany a jejího doprovodu ze Země vládlo v paláci napětí a Winteřina macecha propadala v posledních měsících záchvatům zuřivosti častěji než obvykle.

Od chvíle, kdy ta uprchlá měsíčňanka – ta hrozná kyborgská holka – utekla z pozemské věznice.

Od chvíle, kdy vypukla válka mezi Zemí a Měsícem.

Od chvíle, kdy unesli královnina snoubence a připravili Levanu o šanci nechat se korunovat císařovnou.

Modrá planeta visela nad horizontem přeseknutá v půli. Uběhlo něco přes polovinu dlouhé noci a město Artemida zářilo bleděmodrým světlem pouličních lamp a křišťálových oken, jejichž odrazy tančily na hladině jezera.

Winter se stýskalo po slunci a jeho teple. Umělé dny se jim nemohly rovnat.

• 9 •

„Jak o těch skořápkách věděl?“ zeptala se královna Levana. „Proč neuvěřil, že jeho syna zabili při porodu?“

Ve čtyřech sestupných řadách v trůnním sále seděly význačné rodiny. Královnin dvůr. Měsíční šlechta v přízni Jejího Veličenstva díky desítkám let věrných služeb, výjimečnému nadání k používání měsíčního daru či pouze díky prostému štěstí, že se narodili jako obyvatelé významného města Artemida.

A potom tady byl muž, který klečel vedle divotvůrce Parka. Ten se šťastně nenarodil.

Ruce měl sepnuté v prosebném gestu. Winter by mu nejraději řekla, že mu to bude k ničemu. Veškeré jeho prosby nic nezmění. Myslela si, že by ho vědomí neodvratné smrti mohlo uklidnit. Ti, kteří předstoupili před královnu již smířeni se svým osudem, to měli zjevně lehčí.

Winter se zadívala na své ruce, jimiž dosud svírala lehkou bílou sukni. Prsty měla pokryté námrazou. Bylo to docela hezké. Leskly se a třpytily a tak strašně moc studily...

„Královna se tě na něco ptala,“ řekl Aimery.

Winter sebou trhla, jako by křičel na ni.

Soustředit se. Musí se snažit soustředit.

Zvedla hlavu a nadechla se.

Aimery byl nyní oděn do bílé, protože nahradil Sybil Miru v pozici královnina vrchního divotvůrce. Když obcházel vězně, zlatá výšivka na jeho plášti se třpytila.

„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo,“ řekl muž. „Já i moje rodina jsme vám sloužili po generace. Na té klinice pracuji jako vrátný a něco se ke mně doneslo... Nebyla to moje věc, a tak jsem se o to nikdy nestaral a neposlouchal. Ale když se můj syn narodil jako skořápka... Je to můj syn,“ zanaříkal.

„Nenapadlo tě,“ spustila Levana zvýšeným a břitkým hlasem, „že má tvá královna důvod, proč rozhodla o tom, že budou tvůj syn i ostatní děti bez měsíčního daru odděleni od

• 10 •

našich občanů? Že je držíme pod zámkem v zájmu dobra všech našich lidí?“

Muž polkl tak ztěžka, až Winter viděla, jak mu poskočil ohryzek. „Já vím, královno. Vím, že používáte jejich krev k... experimentům. Ale máte přece tolik skořápek a on je pouhé batole a...“

„Nejenže je jeho krev důležitá pro upevnění našich politických spojenectví, což vrátný z vnějšího sektoru nejspíš nedokáže pochopit, ale je to rovněž skořápka a už se ukázalo, že jemu podobní jsou nebezpeční a nedá se jim věřit. Jistě si vzpomeneš na atentát na krále Marroka a královnu Jannali před osmnácti lety. A přesto bys naši společnost vystavil této hrozbě?“

Muž zděšením vytřeštil oči. „Hrozbě, královno? Vždyť je to batole.“ Odmlčel se. Nepůsobil zrovna jako rebel, ale protože svého činu nelitoval, Levana brzy propadne záchvatu hněvu. „A ostatní v těch nádržích... tolik malých dětí. Nevinných dětí.“

V sále se ochladilo.

Ten muž toho věděl příliš mnoho. Zabíjení skořápek probíhalo už od vlády Levaniny sestry, královny Channary, poté, co se do paláce jedna proplížila a zavraždila jejich rodiče. Nikoho nepotěšilo zjištění, že jeho děti nejsou mrtvé, nýbrž drženy v zajetí a využívány jako malé továrny na výrobu krevních destiček.

Winter zamrkala. Představila si, že by stejnou funkci plnilo i její tělo.

Opět sklopila zrak. Námraza jí teď sahala až k zápěstím.

To by pro výrobní linku na krevní destičky určitě nebylo vhodné.

„Má obviněný nějakou rodinu?“ zeptala se královna.

Aimery přikývl. „Podle záznamů má devítiletou dceru. Má rovněž dvě sestry a synovce. Všichni žijí v sektoru GM-12.“

• 11 •

„Žádná manželka?“

„Zemřela před pěti měsíci na otravu regolitem.“

Vězeň sledoval královnu a zoufalstvím se mu podlamovala kolena.

Dvořané se ošívali, jejich jasně zbarvené šaty se vlnily. Soud už trval příliš dlouho. Začínali se nudit.

Levana se na trůnu opřela. „Tímto jsi shledán vinným z neoprávněného vniknutí a zločinu krádeže proti koruně. Trestem je okamžitá smrt.“

Muž se zachvěl, ale dál se tvářil prosebně. Vždycky jim několik vteřin trvalo, než jim došel význam takového rozsudku.

„Členové tvé rodiny budou veřejně zbičováni dvanácti ranami na výstrahu tvému sektoru, že nestrpím, aby někdo zpochybňoval má rozhodnutí.“

Muži klesla brada.

„Tvou dceru dostane darem jedna z dvorních rodin. U ní zjistí, co je to poslušnost a pokora, což se od tebe bezpochyby nenaučila.“

„Ne, prosím. Nechte ji žít u jejích tet. Ona nic neudělala!“

„Aimery, můžeš pokračovat.“

„Prosím!“

„Tvá královna promluvila,“ pronesl divotvůrce Aimery. „Její slovo je konečné.“

Aimery vytáhl z jednoho ze svých zvonových rukávů obsidiánový nůž a podal jej rukojetí napřed vězni, jemuž se oči rozšířily hrůzou.

V sále se ochladilo ještě víc. Winteřin dech se ve vzduchu srážel v krystalky. Pevně přitiskla paže k tělu.

Vězeň uchopil rukojeť nože. Ruku měl pevnou. Zbytek těla se mu třásl.

„Prosím. Moje holčička... má jenom mě. Prosím. Má královno. Veličenstvo!“

• 12 •

Zvedl si čepel nože k hrdlu.

V tu chvíli Winter odvrátila zrak. Pokaždé v tu chvíli odvracela zrak. Sledovala své prsty, jak se zarývají do šatů a jak nehty škrábou o látku, dokud se jí nezaboří do stehen. Pozorovala, jak jí námraza šplhá od zápěstí k loktům. Kde se jí led dotkl, tam její tělo zmrtvělo.

Představovala si, jak se těmi zledovatělými pěstmi vrhá na královnu. Jak se jí ruce tříští na tisíc ledových střepů.

Námraza se jí rozšířila až na ramena. Na krk.

I přes lupání a praskání ledu slyšela, jak se nůž zařízl do masa. Ozvalo se zabublání krve a tlumené dávení. Potom pád těla na podlahu.

Ledový chlad se jí vkradl až do srdce. Pevně zavřela oči a napomínala se, že musí zůstat klidná a dýchat. V hlavě slyšela Jacinův vyrovnaný hlas, cítila, jak jí jeho ruce svírají ramena. Není to skutečné, princezno. Je to jen iluze.

Obvykle jí vzpomínky na to, jak ji pomaličku vyvádí ze záchvatu paniky, pomáhaly. Ale tentokrát jen živily námrazu. Led jí obemkl hrudník a zakousl se jí do žaludku. Uvěznil její srdce v pevném sevření.

Zamrzala skrz naskrz.

Poslouchejte můj hlas.

Jacin tu nebyl.

Zůstaňte se mnou.

Jacin byl pryč.

Všechno je to jen ve vaší hlavě.

Uslyšela dusot bot strážců, kteří mířili k mrtvole. Zvuk těla taženého k římse. Postrčení a pak vzdálené šplouchnutí.

Dvořané s tichou zdvořilostí zatleskali.

Winter slyšela, jak se jí odlamují prsty na nohou. Jeden po druhém.

„Výborně,“ řekla královna Levana. „Divotvůrce Tavalere, dohlédněte na vykonání zbylých rozsudků.“

• 13 •

Námraza jí šplhala po čelisti nahoru. V slzných kanálcích jí zamrzaly slzy. Sliny se jí na jazyku měnily v krystalky.

Zvedla hlavu, až když sluha začal vytírat podlahu od krve. Pohledem se setkala s Aimerym, který otíral nůž kusem látky. Jeho úsměv byl přímo spalující. „Obávám se, že princezna nemá na tyto procesy žaludek.“

Dvořané v hledišti se uchichtli. Winteřin odpor k soudním řízením byl pro většinu Levanina dvora častým zdrojem veselí.

Královna se k ní otočila, ale Winter se na ni nedokázala podívat. Byla dívkou z ledu a skla. Zuby i plíce měla křehké a mohly se snadno roztříštit.

„Ano,“ řekla Levana. „Často zapomínám, že tady vůbec je. Jsi asi stejně zbytečná jako hadrová panenka, viď, Winter?“

Přihlížející dvořané se opět zasmáli, tentokrát hlasitěji, jako by jim královna udělila svolení posmívat se mladé princezně. Ale Winter nedokázala reagovat na královninu otázku ani na smích. Soustředila se na divotvůrce a snažila se zakrýt paniku.

„Ale kdepak, není až tak zbytečná,“ řekl Aimery. Jak na něj Winter hleděla, na  hrdle se mu objevila tenká rudá čára a z rány začala bublat krev. „Nejhezčí dívka na Měsíci? Myslím, že se jednou stane šťastnou nevěstou některého člena tohoto dvora.“

„Nejhezčí dívka, Aimery?“ Levanin lehký tón téměř zakryl zavrčení.

Aimery se uklonil. „Pouze nejhezčí, královno. Žádný smrtelník se nemůže měřit s vaší dokonalou krásou.“

Dvořané rychle souhlasili a zasypávali ji stovkami lichotek, i když Winter stále cítila, jak na ní ulpívá nejeden chlípný pohled.

Aimery přistoupil k trůnu, useknutá hlava se mu odlomila z krku, se začvachtáním dopadla na podlahu a kutálela se

• 14 •

a kutálela, dokud se nezastavila u Winteřiných zmrzlých chodidel.

Pořád měla na tváři úsměv.

Winter zanaříkala, ale zvuk zapadl ve sněhové závěji v jejím hrdle.

Všechno je to jen ve vaší hlavě.

„Ticho,“ okřikla dvořany Levana, jakmile vyslechla dostatečné množství lichotek. „Je to už všechno?“

Konečně námraza vyšplhala až k jejím očím a Winter nezbývalo než je zavřít před bezhlavým přízrakem Aimeryho a celá se ponořit se do zimy a temnoty.

Umře tady a nebude si na nic stěžovat. Pohřbená pod lavinou už nikdy nebude muset sledovat žádnou vraždu.

„Zbývá odsoudit ještě jednoho vězně, královno.“ rozléhal se Aimeryho hlas dutě ledovou prázdnotou Winteřiny hlavy. „Sira Jacina Claye, královského strážce, pilota a ochránce přiděleného divotvůrkyni Sybil Miře.“

Winter zalapala po dechu a led se roztříštil, milión ostrých a lesklých úlomků se rozlétlo po trůnním sále a klouzalo po podlaze. Nikdo je neslyšel. Nikdo jiný je neviděl.

Aimery s hlavou pevně usazenou zpátky na krku se na ni opět díval, jako by čekal na její reakci. Když se obracel zpátky ke královně, na rtech mu pohrával náznak úšklebku.

„Ano, jistě,“ řekla Levana. „Přiveďte ho.“

KAPITOLA

DVEŘE DO TRŮNNÍHO SÁLU SE OTEVŘELY A TAM STÁL ON, uvězněný mezi dvěma strážci, s rukama spoutanými za zády. Světlé vlasy měl zacuchané a slepené k sobě, některé prameny mu ulpěly na tváři. Vypadal, že už se hodně dlouho nesprchoval, ale Winter si na něm nevšimla žádných viditelných známek mučení.

Žaludek jí udělal přemet. Veškeré teplo, které z ní předtím vysál led, se jí teď nahrnulo do tváří a kůže celého těla.

Zůstaňte se mnou, princezno. Poslouchejte můj hlas, princezno.

Odvedli ho doprostřed místnosti, ale jeho tvář zcela postrádala jakýkoli výraz. Winter si zaryla nehty do dlaní.

Jacin na ni nepohlédl. Ani jednou.

„Jacine Clayi,“ oslovil ho Aimery, „jsi obviněn ze zrady koruny, protože jsi selhal při ochraně divotvůrkyně Miry a zadržení známé uprchlice, přestože jsi v její společnosti strávil skoro dva týdny. Zradil jsi Měsíc i svou královnu. Trestem za tyto zločiny je smrt. Chceš říct něco na svou obranu?“

Winter bušilo srdce jako buben. Prosebně se na macechu podívala, ale Levana si jí vůbec nevšímala.

Druhá


• 16 •

„Jsem vinen ze všech uvedených zločinů,“ prohlásil Jacin a upoutal tím znovu Winteřinu pozornost, „s výjimkou obvinění ze zrady.“

Levaniny nehty se zatřepotaly na opěrce trůnu. „Vysvětli.“

Jacin tam stál zpříma a oddaně, jako by na sobě stále měl uniformu a byl ve službě, nikoli u soudu. „Jak jsem řekl už dříve, uprchlici jsem nezadržel, když jsem se nacházel v její společnosti, protože jsem se ji snažil přesvědčit, že mi může důvěřovat, abych získal informace pro svou královnu.“

„Ach ano, špehoval jsi ji a její společníky,“ řekla Levana. „Vzpomínám si, že jsi tuhle výmluvu použil, když tě zatkli. Také si vzpomínám, že jsi pro mě neměl žádnou užitečnou informaci, jen samé lži.“

„Žádné lži, královno, ačkoli musím přiznat, že jsem tu kyborgskou holku a její schopnosti podcenil. Skrývala je přede mnou.“

„To sis tedy její důvěru příliš nezískal,“ vysmívala se mu královna.

„Znalosti o jejích schopnostech nebyly jedinou informací, po které jsem pátral, má královno.“

„Radím ti, aby sis přestal hrát se slovíčky. Už mi s tebou dochází trpělivost.“

Winter se sevřelo srdce. Jacina ne. Nebude tady sedět a dívat se, jak ho zabíjejí.

Rozhodla se, že bude o jeho život smlouvat, i když měl její plán jednu zásadní chybu. Co by mohla nabídnout? Nic než vlastní život – a ten Levana nepřijme.

Mohla by předstírat záchvat. Propadnout hysterii. V téhle chvíli by to ani nemusela příliš hrát a na nějakou dobu by je to rozptýlilo, ale pouze by tím oddálila nevyhnutelné.

Už mnohokrát se ve svém životě cítila bezmocná, ale ještě nikdy ne tolik.

Zbývala jí tedy jediná věc. Vrhne se před nůž.

• 17 •

To se Jacinovi vůbec nebude líbit.

Jacin, který neměl o  Winteřině rozhodnutí sebemenší potuchy, uctivě sklonil hlavu. „Během doby strávené s Linh Cinder jsem odhalil informaci o zařízení, které dokáže neutralizovat účinky měsíčního daru, když se zapojí do nervové soustavy člověka.“

Davem dvořanů proběhl zvědavý šum. Strnule se napřimovali a natahovali krky.

„To není možné,“ prohlásila Levana.

„Linh Cinder měla důkaz o tom, že funguje velice dobře. Podle toho, co mi popsala, dokáže toto zřízení ochránit pozemšťana před manipulací s jeho bioelektřinou. Měsíčňanovi naopak zcela zabrání v použití měsíčního daru. Sama Linh Cinder je měla nainstalované, když přišla na výroční ples Společenství. Teprve po jeho zničení dokázala dar použít, jak jste na vlastní oči viděla, královno.“

Jeho slova hraničila s drzostí. Levaně zbělely klouby na rukou.

„Kolik těchto domnělých zařízení existuje?“

„Pokud vím, tak pouze jedno rozbité, implantované Linh Cinder samotné. Ale domnívám se, že někde stále existuje patent nebo plány na jeho výrobu. Zařízení vynalezl Cindeřin adoptivní otec.“

Královna přestala křečovitě svírat opěrku trůnu. „To jsou zajímavé informace, sire Clayi. Ale svědčí spíše o zoufalém pokusu zachránit si kůži než o skutečné nevině.“

Jacin lhostejně pokrčil rameny. „Pokud má věrnost není zřejmá z toho, jak jsem si počínal v přítomnosti nepřítele, získal od něj tuto informaci a upozornil divotvůrkyni Miru na plán unést císaře Kaita, potom nevím, jaký další důkaz mohu své královně nabídnout.“

„Ano, ano, ten anonymní vzkaz, který Sybil přišel a varoval ji před plány Linh Cinder.“ Levana si povzdechla. „Přijde

• 18 •

mi velice příhodné, že tento vzkaz, který jsi údajně poslal, neviděl nikdo jiný než sama Sybil, a ta je nyní po smrti.“

Poprvé za celou dobu se Jacin pod královniným nevraživým pohledem zatvářil nejistě. Stále ještě na Winter ani nepohlédl.

Královna se obrátila na Jerrika Solise, kapitána stráže. Winter měla z Jerrika nepříjemný pocit, stejně jako z většiny královniných stráží. Často mívala vize, jak jeho oranžovorudé vlasy vzplanuly a zbytek jeho těla shořel na doutnající uhlík. „Ty jsi byl se Sybil, když tehdy přepadla nepřátelskou loď, a uvedl jsi, že se o žádném takovém vzkazu nezmínila. Chceš k tomu něco dodat?“

Jerrico udělal krok vpřed. Z  výletu na  Zemi se vrátil s vlastní dávkou modřin, ale už pomalu bledly. „Má královno, divotvůrkyně Mira si byla jistá, že na té střeše Linh Cinder najdeme, ale nezmínila se o žádné zprávě obdržené zvenčí, anonymní ani jiné. Když loď přistála, byla to divotvůrkyně Mira, kdo nařídil zatčení Jacina Claye.“

Jacinovi zacukalo obočí. „Nejspíš byla ještě nervózní z toho, jak jsem na ni předtím vystřelil.“ Odmlčel se a potom dodal: „Na svou obranu uvádím, že v té chvíli mé tělo ovládala Linh Cinder.“

„Zdá se, že máš na svou obranu hodně co říct,“ opáčila Levana.

Jacin neodpověděl. Tak klidného vězně Winter ještě nikdy neviděla – zrovna on, který lépe než kdokoli jiný věděl, k jakým hrůzám na této podlaze přesně tam, kde stál, došlo. Levanu měla jeho troufalost dovádět k zuřivosti, ale místo toho se tvářila pouze zamyšleně.

„Smím promluvit, královno?“

V davu to zašumělo a Winter chvíli trvalo určit, kdo se ozval. Byl to strážce. Jedna z němých palácových ozdob. Přestože jí byl povědomý, neznala jeho jméno.

• 19 •

Levana ho zpražila nevrlým pohledem a  Winter měla za to, že v duchu zvažuje, jestli má toho muže nechat pokračovat, nebo ho potrestat za to, že se odvážil promluvit bez vyzvání. Konečně řekla: „Jak se jmenuješ a proč se opovažuješ rušit tento proces?“

Strážce předstoupil a upřel zrak do zdi. Vždycky upírali zrak do zdi. „Jmenuji se Liam Kinney, královno. Pomáhal jsem při vyzvedávání těla divotvůrkyně Miry.“

Levana povytáhla tázavě obočí na Jerrika a dostalo se jí potvrzujícího přikývnutí. „Pokračuj,“ vybídla strážce.

„Divotvůrkyně Mira u sebe měla přenosnou obrazovku, když jsme ji našli, a přestože se při pádu rozbila, stejně jsme ji předali jako důkazní materiál v případu její vraždy. Napadlo mě, jestli se z něj někdo nepokusil tu údajnou zprávu získat.“

Levana se obrátila zpátky k Aimerymu. Jeho tvář byla dokonalá maska, kterou už Winter dobře znala. Čím přívětivěji se tvářil, tím byl rozezlenější. „Vlastně se nám podařilo zpřístupnit její poslední zprávy. Chystal jsem se je předložit jako důkaz.“

Byla to lež a ve Winter to vzbudilo naději. Aimery dokázal skvěle lhát, zvlášť když to bylo v jeho nejlepším zájmu. A Jacina nenáviděl. Něco, co by mu pomohlo, by sám od sebe neodevzdal.

Naděje. Křehká, slaboučká, zoufalá naděje.

Aimery pokynul ke dveřím a přispěchal sluha s rozbitou přenosnou obrazovkou a holopřijímačem na podnosu. „Toto je přenosná obrazovka, o níž se zmínil sir Kinney. Při vyšetřování se potvrdilo, že skutečně obsahuje anonymní zprávu zaslanou onoho dne Sybil Miře.“

Sluha zapnul přijímač a uprostřed místnosti se zatřpytil hologram. Jacin, který stál za ním, získal odrazem jeho záře přízračnou barvu.

Hologram ukazoval jednoduchou textovou zprávu.

• 20 •

Linh Cinder se chystá unést císaře VS.

Plánovaná úniková cesta: střecha severní věže, za soumraku.

Tolik důležitých informací v pouhých dvou větách. To byl celý Jacin.

Levana si vzkaz přečetla s přimhouřenýma očima. „Děkujeme, sire Kinney, že jsi nás na to upozornil.“ Bylo jasné, že Aimerymu nepoděkuje.

Strážce Kinney se uklonil a vrátil se na své stanoviště. Nevyzpytatelným pohledem krátce zabloudil k Winter, než jej opět upřel na protější zeď.

Levana pokračovala: „Předpokládám, že teď mi, sire Clayi, řekneš, že tohle je ten vzkaz, který jsi poslal.“

„Ano.“

„Chceš ještě něco dodat, než vynesu rozsudek?“

„Ne, má královno.“

Levana se opřela a sál ztichl, jak všichni očekávali královnino rozhodnutí.

„Domnívám se, že má nevlastní dcera by si přála, abych tě ušetřila.“

Jacin nezareagoval, ale Winter sebou trhla nad povýšeností v macešině hlase. „Prosím, matko,“ zašeptala a slova se jí ve vyschlých ústech lepila na jazyk. „Vždyť je to Jacin. Ten není náš nepřítel.“

„Tvůj možná ne,“ řekla Levana. „Ale ty jsi naivní a hloupé děvče.“

„Tak to není. Jsem továrna na krev a destičky a všechny moje stroje zamrzly...“

Dvořané propukli v smích a Winter se polekala. I Levaně zacukaly rty úsměvem, ačkoli se za jejím pobavením skrývala zlost.

• 21 •

„Dospěla jsem k rozhodnutí,“ prohlásila na celý sál, aby si zjednala ticho. „Rozhodla jsem se vězně nechat žít.“

Winter vykřikla úlevou. Honem si přitiskla dlaň na ústa, ale všichni už ji slyšeli.

Z obecenstva se ozval další smích.

„Chceš k tomu dodat ještě něco dalšího, princezno?“ ucedila Levana.

Winter ovládla své emoce, jak nejlépe dovedla. „Ne, královno. Tvůj verdikt je jako vždy moudrý a konečný, má královno.“

„Tento verdikt ještě není úplný.“ Královnin hlas zpřísněl, když se znovu obrátila na Jacina. „Tvá neschopnost zabít či zajmout Linh Cinder se neobejde bez trestu, neboť vedla k úspěšnému únosu mého snoubence. Za tento čin tě odsuzuji ke třiceti ranám důtkami. Trest vykonáš zítra za úsvitu vlastní rukou na centrálním pódiu a poté se budeš čtyřicet hodin kát.“

Winter sebou cukla, ale ani takový trest nemohl zkalit radostnou úlevu, kterou cítila. Jacin nezemře. Už nebyla dívkou z ledu a skla, ale ze slunečního jasu a hvězdného prachu, protože Jacin bude žít.

„A Winter...“

S trhnutím otočila tvář opět k maceše, která si ji znechuceně měřila. „Jestli se mu pokusíš přinést jídlo, nechám mu za tvou laskavost vytrhnout jazyk.“

Winter se schoulila na židli a drobounký paprsek slunečního světla v ní pohasl. „Ano, královno.“

KAPITOLA

WINTER BYLA VZHŮRU O MNOHO HODIN DŘÍVE, NEŽ SE ROZjasnila umělá obloha pod kopulí, protože téměř nespala. Nešla se podívat na Jacinovo bičování, protože věděla, že kdyby ji viděl, přemáhal by se, aby nekřičel bolestí. Nechtěla, aby to musel dělat. Jen ať sténá a naříká. I tak byl silnější než kdokoli z nich.

Svědomitě ukusovala salám a sýr, které jí přinesli k snídani. Nechala služebnictvo, aby ji vykoupalo a obléklo do světlerůžových hedvábných šatů. Poctivě si odseděla celou schůzku s mistrem Gertmanem, divotvůrcem třetího řádu a svým dlouholetým učitelem, předstírala, že se snaží používat svůj dar, a omlouvala se, že to bylo příliš těžké a ona příliš slabá. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Mistr Gertman totiž většinu jejich sezení jen zíral s otevřenými ústy na její tvář a Winter si nebyla jistá, jestli by vůbec poznal, kdyby se jí skutečně podařilo na něj svůj dar použít.

Umělý den uplynul, jedna ze služek jí přinesla hrnek teplého mléka se skořicí, rozestlala jí postel a Winter byla konečně sama.

T

rˇetí


• 23 •

Srdce jí tlouklo očekáváním.

Vklouzla do lehkých plátěných kalhot a volného tílka a přes ně si přetáhla župan, aby to vypadalo, že pod ním má pyžamo. Nad tímhle přemýšlela celý den, plán se jí líhl v hlavě, jako když do sebe zapadnou maličké kousky skládačky. Tvrdohlavé odhodlání potlačilo všechny její obvyklé halucinace.

Načechrala si vlasy, aby vypadala, že se vzbudila z hlubokého spánku, zhasla světla a vlezla si do postele. Zavadila čelem o lustr, takže trošku ucukla a ucouvla, aby na vysoké matraci opět získala rovnováhu.

Pak se nadechla, aby se vnitřně připravila na to, k čemu se chystala.

Napočítala do tří.

A začala ječet.

Ječela, jako by jí nějaký vrah vrážel do břicha dýku.

Ječela, jako by jí tisíc ptáků rvalo maso z těla.

Ječela, jako by palác kolem ní hořel.

Strážce, který stál před jejími dveřmi, vpadl dovnitř s tasenou zbraní. Winter ječela dál. Přeplazila se přes polštáře, přitiskla se zády k pelesti a trhala si vlasy.

„Princezno! Co je? Co se děje?“ Strážce těkal očima po temné místnosti a pátral po vetřelci, po hrozbě.

Winter sáhla za sebe a utrhla kus tapety. Bylo čím dál snazší uvěřit, že je vyděšená. Stahovali se k ní vrazi a přízraky.

„Princezno!“ Do místnosti vpadl druhý strážce. Rozsvítil světlo a Winter se před ním přikrčila. „Co se děje?“

„Nevím.“ První strážce přešel pokoj a nahlédl za závěsy na okně.

„Netvor!“ zavřískla Winter a podpořila své prohlášení vzlykem. „Probudila jsem se a stál nade mnou... jeden z... jeden z královniných vojáků!“

Strážci si vyměnili pohledy a jejich nevyslovené sdělení v nich bylo jasné.

• 24 •

Nic se neděje. Jenom blázní.

„Výsosti...“ spustil druhý strážce, když se ve dveřích objevil třetí.

Výborně. V této části paláce, mezi její ložnicí a hlavním schodištěm, obvykle stáli jen tři strážci.

„Šel tamhle!“ Winter ukázala k šatně a schoulila se. „Prosím. Prosím, nenechte ho utéct. Prosím, najděte ho!“

„Co se stalo?“ zeptal se nově příchozí.

„Myslí si, že viděla jednoho z mutantských vojáků,“ zabručel druhý strážce.

„Byl tady!“ zaječela Winter, až ji z toho zaškrábalo v krku. „Proč mě nechráníte? Proč tady jen tak stojíte? Najděte ho!“

První strážce vypadal otráveně, jako by ho tahle šaráda vyrušila od něčeho jiného než postávání na chodbě a zírání do zdi. Zastrčil zbraň do pouzdra, ale rozhodným hlasem řekl: „Samozřejmě, princezno. Toho narušitele najdeme a postaráme se o vaše bezpečí.“ Kývl na druhého strážce a oba odkráčeli k šatně.

Winter se zadívala na třetího strážce a dřepla si. „Musíš jít s nimi,“ naléhala slabým, třesoucím se hlasem. „Je to netvor... obrovský... s vyceněnými zuby a s drápy, kterými je rozsápe na kusy. Sami ho neporazí, a jestli selžou...“ zakvílela hrůzou, „...přijde si pro mě a nebude tady nikdo, kdo by ho zastavil. Nikdo mě nezachrání!“ Trhala si vlasy a celé tělo se jí třáslo.

„Dobře, dobře. Samozřejmě, Výsosti. Jen tady počkejte a... snažte se uklidnit.“ Vypadalo to, že se mu ulevilo. Mohl nechat bláznivou princeznu za sebou a vyrazit za svými kolegy.

Krátce po tom, co zmizel, Winter vyklouzla z postele, shodila ze sebe župan a nechala ho viset přes židli.

„V šatně nikdo není!“ zavolal jeden ze strážců.

„Hledejte dál!“ odvětila. „Vím, že tam je!“

Popadla obyčejnou čepici a boty, které nechala u dveří, a dala se na útěk.

• 25 •

Na rozdíl od jejích osobních strážců, kteří by se jí donekonečna vyptávali a trvali na tom, že ji do města doprovodí, se venkovní strážci na věžích sotva pohnuli z místa, když požádala, aby jí otevřeli bránu. Bez ochránců a hezkých šatů, s hřívou vlasů skrytou pod čepicí a skloněnou hlavou vypadala ve tmě jako nějaká služebná.

Jakmile se ocitla za branou, dala se do běhu.

Dlážděné městské ulice se hemžily smějícími se a flirtujícími aristokraty v drahých šatech, kteří se skrývali za osobními kouzly. Z otevřených dveří proudilo světlo, z oken se linula hudba a všude se vznášela vůně jídla, cinkaly skleničky a z potemnělých uliček se ozývaly zvuky polibků a rozdychtěné vzdechy.

Takové to bylo ve městě vždycky. Samá frivolnost a potěšení. Bílé město Artemida, jejich vlastní malý ráj pod ochrannou kopulí.

V centru toho všeho stálo pódium, kulatá plošina, kde se konala divadelní představení, aukce a podívané plné iluzí a košilatého humoru, které často vylákaly rodiny z honosných sídel k nočním radovánkám.

Na  programu se hojně objevovaly i  veřejná ponížení a tresty.

Winter prudce oddechovala, vyčerpaná během i nadšená svým zdařilým útěkem, když se před ní vynořilo pódium. Uviděla Jacina a touhou se jí málem podlomila kolena. Musela zpomalit, aby znovu popadla dech.

Seděl zády k obrovským slunečním hodinám uprostřed pódia, zařízení neobyčejně krásnému, ale za těchto dlouhých nocí zbytečnému. Holé paže mu poutaly provazy, bradu měl skloněnou na hruď a světlé vlasy mu zakrývaly tvář. Když se k němu Winter přiblížila, všimla si na jeho prsou a břiše vystouplých šrámů po bičování, které lemovala zaschlá krev. Na zádech to bude ještě horší. Dlaň bude mít

• 26 •

samý puchýř od svírání důtek. Trest vykonáš vlastní rukou, nařídila Levana, ale každý věděl, že při tom Jacin bude pod kontrolou divotvůrce. S vlastní rukou to nemělo vůbec nic společného.

Slyšela, že se k  tomuto úkolu dobrovolně přihlásil Aimery. Nejspíš si vychutnal každou ránu.

Když došla k okraji pódia, Jacin zvedl hlavu. Jejich pohledy se střetly a Winter upřeně hleděla na muže, jehož bili, svázali, vysmívali se mu a mučili ho celý den, a na okamžik si byla jistá, že ho zlomili. Že se z něj stala další z královniných rozbitých hraček.

Ale potom se mu jeden koutek úst zvedl v úsměvu, který doputoval až k jeho očím a zářil tak jasně a vlídně jako vycházející slunce.

„Ahoj, Trable,“ řekl, zaklonil hlavu a opřel si ji o sluneční hodiny.

To stačilo, aby z ní hrůza uplynulých týdnů spadla, jako by nikdy neexistovala. Byl naživu. Doma. Byl to pořád Jacin.

Vyhoupla se na pódium. „Máš vůbec představu, jaký jsem měla strach?“ řekla a přešla k němu. „Nevěděla jsem, jestli jsi mrtvý, držený jako rukojmí, nebo jestli tě nesežral jeden z královniných vojáků. Šílela jsem z té nejistoty.“

Tázavě povytáhl obočí.

Zamračila se. „Nekomentuj to.“

„To bych si nedovolil.“ Protáhl si ramena, jak mu to jen svázané ruce umožňovaly. Rány se mu tím pohybem rozevřely a Jacin zkřivil tvář bolestí, ale na chvíli.

Winter předstírala, že si toho nevšimla, sedla si před ním do tureckého sedu a prohlížela si jeho rány. Chtěla se ho dotknout, ale zároveň se toho strašně bála. Aspoň tohle se nezměnilo. „Bolí to moc?“

„Pořád je to lepší než ležet na dně jezera.“ Kysele se usmál rozpraskanými rty. „Zítra večer mě přesunou do regenerač

• 27 •

ní nádrže. Za půl dne budu jako nový.“ Zašilhal na ni. „Za předpokladu, že jste mi nepřinesla jídlo. Rád bych si jazyk ponechal, děkuju pěkně.“

„Jídlo ne. Jen přátelskou tvář.“

„Přátelskou.“ Hltal ji očima a nepřestával se klidně usmívat. „To je slabé slovo.“

Sklopila hlavu a odvrátila se, aby schovala tři jizvy na pravé tváři. Celé roky si Winter myslela, že na ni lidé zírají kvůli těm ošklivým jizvám. Kvůli neobvyklému znetvoření v jejich dokonalém světě. Potom jí však služebná prozradila, že jim vůbec nepřipadá ošklivá, že na ni hledí udiveně. Řekla, že ty jizvy činí Winter na pohled zajímavou a zvláštním způsobem ještě krásnější. Krásná. Slovo, které Winter slýchala až příliš často. Krásné dítě, krásná holčička, krásná mladá dáma, tak krásná, příliš krásná... a upřené pohledy, které ta slova provázely, v ní neustále vyvolávaly touhu zahalit se do závoje jako její macecha a před vším tím šepotem se schovat.

Jacin byl jediný, díky komu se mohla cítit krásná, aniž z toho měla špatný pocit. Nevzpomínala si, že by to slovo někdy použil nebo jí v tom ohledu nějak lichotil. Své komplimenty vždycky skrýval za nenucené vtipy, z nichž se jí rozbušilo srdce.

„Neutahuj si ze mě,“ řekla a znervózněla pod pohledem, kterým se na ni vždycky díval.

„Neutahuju,“ odvětil nenuceně.

Na to Winter zareagovala tím, že natáhla ruku a šťouchla ho pěstí do ramene.

Škubl sebou a Winter zalapala po dechu, protože si vzpomněla na jeho zranění. Ale Jacin se srdečně zasmál. „To není férový souboj, princezno.“

Zadržela omluvu, kterou už měla na jazyku. „Nejvyšší čas, abych měla taky nějakou výhodu.“

• 28 •

Pohlédl za ni do ulic. „Kde máte strážce?“

„Nechala jsem ho doma. Hledá v mé šatně netvora.“

Zářivý úsměv vystřídalo rozhořčení. „Princezno, nemůžete chodit sama ven. Kdyby se vám něco stalo...“

„Kdo by mi tady ve městě ubližoval? Každý ví, kdo jsem.“

„Stačí jeden pitomec, který je zvyklý dostat, co chce, a je příliš opilý na to, aby se ovládl.“

Winter zrudla a zaťala zuby.

Jacin se zamračil a okamžitě svých slov zalitoval. „Princezno...“

„Celou cestu zpátky do paláce poběžím. Nic se mi nestane.“

Povzdechl si a Winter naklonila hlavu a zatoužila, aby s sebou přinesla nějakou hojivou mast na rány. O lécích neřekla Levana nic a z pohledu na svázaného, zranitelného – a do půli těla nahého, i když zakrváceného – Jacina jí zvláštně poškubávaly prsty.

„Chtěla jsem s tebou být o samotě,“ řekla a soustředila se na jeho obličej. „Už spolu vůbec nebýváme o samotě.“

„Pro sedmnáctiletou princeznu není vhodné být o samotě s mladými muži, kteří mají pochybné úmysly.“

Zasmála se. „A co s mladými muži, kteří byli jejími nejlepšími přáteli od chvíle, kdy ještě ani neuměla chodit?“

Zavrtěl hlavou. „Ti jsou ze všech nejhorší.“

Winter si pobaveně odfrkla a Jacinovi se při tom rozzářil obličej.

Jenže jejich žertování mělo hořkosladkou příchuť. Jacin se jí totiž dotýkal jen tehdy, když jí pomáhal překonat halucinace. Jinak se jí úmyslně nedotkl už roky. Od doby, kdy jí bylo čtrnáct a jemu šestnáct a snažila se ho naučit stínový valčík, což skončilo poněkud trapně.

Dnes by vyměnila třeba i Mléčnou dráhu za to, aby byly jeho úmysly alespoň trochu méně čestné.

• 29 •

Její úsměv pohasl. „Chyběls mi,“ přiznala se.

Odvrátil pohled a posunul se, aby si udělal větší pohodlí. Zatnul zuby, aby Winter neviděla, kolik bolesti mu působí i sebemenší pohyb. „Co vaše hlava?“ zeptal se.

„Vidiny se objevují a zase mizí,“ odpověděla, „ale zdá se, že se nezhoršují.“

„Měla jste dnes nějakou?“

Winter zatáhla za drobný kaz na látce svých kalhot a zavzpomínala. „Od včerejšího soudu ne. Proměnila jsem se v led a Aimery ztratil hlavu. Doslova.“

„Vůbec by mi nevadilo, kdyby se to druhé vyplnilo.“

Sykla na něj, aby ztichl.

„Myslím to vážně. Nelíbí se mi, jak se na vás dívá.“

Winter se ohlédla přes rameno, ale nádvoří kolem pódia bylo prázdné. Pouze v dálce zněla hudba a smích, jediná připomínka toho, že se nacházejí v metropoli.

„Jsi zpátky na Měsíci,“ napomenula ho. „Musíš si dávat pozor na to, co říkáš.“

„Vy dáváte rady mně, jak se chovat nenápadně?“

„Jacine...“

„Tohle náměstí sledují tři kamery. Dvě na kandelábrech za vámi a jedna zapuštěná do dubu za slunečními hodinami. Žádná nemá audiopříjem. Pokud tedy královna nenajímá někoho, kdo umí odezírat ze rtů.“

Winter na něj zírala. „Jak to víš tak jistě?“

„Sledování bylo jednou ze Sybiliných specialit.“

„Královna tě včera klidně mohla nechat zabít. Musíš být opatrný.“

„Já vím, princezno. Nemám zájem se do trůnního sálu vracet v jiné roli než jako věrný strážce.“

Winteřinu pozornost upoutalo burácení nad hlavou. Skrz kopuli viděla vzdalující se světla tuctu vesmírných lodí, které letěly po hvězdnaté obloze. Mířily k Zemi.

• 30 •

„Vojáci,“ zamumlal Jacin. Nepoznala, jestli to myslel jako konstatování, nebo jako otázku. „Jak probíhá válka?“

„Mně nikdo nic neřekne. Ale Její Veličenstvo se zdá potěšeno našimi vítězstvími... i když ještě zuří kvůli císařovu únosu a zrušené svatbě.“

„Není zrušená, jen odložená.“

„Zkus to říct jí.“

Jacin si pobaveně odfrknul.

Winter se opřela o  lokty a  podepřela si bradu dlaněmi. „Opravdu má ta kyborgyně zařízení, o kterém jsi mluvil u soudu? Takové, co člověka ochrání před manipulací?“

Jacinovi se zablýsklo v  očích, jako by mu připomněla něco důležitého, ale když se k ní pokusil naklonit, pouta ho nepustila blíž. Sykl bolestí a polohlasně zaklel.

Winter se posunula blíž k němu.

„To není všechno,“ řekl. „To zařízení údajně umí zabránit měsíčňanům v používání jejich daru.“

„Ano, o tom ses zmínil v trůnním sále.“

Zabodl do ní pohled. „A navíc to ochrání jejich mysl. Říkala, že jim to zabrání v tom, aby...“

Aby zešíleli.

Nemusel to říkat nahlas. V jeho obličeji se totiž zračilo tolik naděje, jako by vyřešil ten největší problém na světě. Nevyřčená slova visela mezi nimi.

Takové zařízení by ji mohlo uzdravit.

Winter si podepřela bradu pěstí. „Říkal jsi, že víc jich není.“

„Ne. Ale kdybychom našli patent na ten vynález... Jen vědět, že je to možné...“

„Královna udělá cokoli, aby zabránila výrobě dalších.“

Jacin se zachmuřil. „Já vím, ale musel jsem jí něco poskytnout. Kéž by mě Sybil vůbec nezatkla, ta nevděčná ježibaba.“ Winter se usmála, a když si toho Jacin všiml, přestal být po

• 31 •

drážděný. „Na tom nesejde. Už vím, že je to možné, a najdu způsob, jak to provést.“

„Když jsi se mnou, nejsou ty vidiny tak zlé. Teď, když jsi zase tady, mi bude lépe.“

Napnul se mu sval na čelisti. „Mrzí mě, že jsem odletěl. Litoval jsem toho hned, jak jsem si uvědomil, co jsem udělal. Stalo se to tak rychle... a potom už jsem se pro vás nemohl vrátit. Opustil jsem vás a nechal vás tady samotnou. S ní. S nimi.“

„Neopustil jsi mě. Byl jsi rukojmí. Neměl jsi na vybranou.“

Odvrátil pohled.

Winter se napřímila. „Ona tě neovládala?“

„Celou dobu ne,“ zašeptal jako při zpovědi. „Rozhodl jsem se přejít na jejich stranu, když jsme se k nim se Sybil nalodili.“ Zatvářil se provinile, což bylo nezvyklé. Winter si nebyla jistá, jestli si to vykládá správně. „Potom jsem je zradil.“ Udeřil hlavou do slunečních hodin. Silněji, než bylo nutné. „Jsem takový pitomec. Měla byste mě nenávidět.“

„Možná jsi pitomec, ale ujišťuju tě, že neodolatelný.“

Potřásl hlavou. „Jste jediná osoba v galaxii, která mě kdy nazvala neodolatelným.“

„Jsem jediná osoba v galaxii, která je dost praštěná na to, aby tomu věřila. A teď mi pověz, co jsi udělal tak strašného, že bych tě za to měla nenávidět.“

Ztěžka polkl. „Víte o té kyborgyni, kterou se Její Veličenstvo snaží najít?“

„Linh Cinder.“

„Jo. No, myslel jsem si, že je to jen bláznivá holka na sebevražedné misi. Měl jsem za to, že nás všechny zabije těmi svými šílenými nápady, jak unese císaře a sesadí královnu... Každý by si to myslel, když ji slyšel takhle mluvit. Tak jsem si řekl, že to radši risknu a vrátím se k vám, když to půjde. Ať se klidně sama nechá zabít.“

• 32 •

„Jenže Linh Cinder císaře opravdu unesla. A nechytili ji.“

„Já vím.“ Opět na ni pohlédl. „Sybil zajala jednu z jejích kamarádek, nějakou holku jménem Scarlet. Asi nevíš, jestli...“

Winter se rozzářila. „Ale ano. Královna mi ji dala na hraní. Mám ji ve zvěřinci. Moc jsem si ji oblíbila.“ Svraštila čelo. „I když nedokážu poznat, jak se rozhodla ona. Má mě ráda, nebo ne?“

Jacin sebou zničehonic škubl a chvíli hledal pohodlnou polohu. „Můžete jí ode mě předat vzkaz?“

„Samozřejmě.“

„Musíte být opatrná. Jestli nedokážete být diskrétní, radši vám nic neřeknu, abych vás neohrozil.“

„Umím být diskrétní.“

Jacin se zatvářil skepticky.

„Umím. Budu nenápadná jako špión. Stejně jako ty.“ Winter se k němu posunula blíž.

Ztišil hlas, jakoby si už nebyl jistý, že zmíněné kamery nezachytí zvuk. „Řekněte jí, že si pro ni přijdou.“

Winter na něj zůstala koukat. „Přijdou... přijdou sem?“

Přikývl lehkým skloněním hlavy. „Myslím, že by se jim to opravdu mohlo povést.“

Winter se zamračila a zastrčila Jacinovi prameny zpocených a špinavých vlasů za uši. Pod jejím dotykem se napjal, ale neodtáhl se. „Jacine Clayi, mluvíš v hádankách.“

„Linh Cinder,“ zašeptal tak tiše, že se k němu Winter musela naklonit, aby ho slyšela. Lokna jejích vlasů mu sklouzla na rameno. Jacin si olízl rty. „Ona je Selene.“

Winter celá ztuhla. Potom se odtáhla. „Kdyby tě slyšelo Její Veličenstvo...“

„Nikomu jinému to neřeknu. Ale vám jsem to povědět musel.“ V koutcích očí se mu udělaly soucitné vrásky. „Vím, že jste ji měla ráda.“

Srdce jí poskočilo. „Moje Selene?“

• 33 •

„Ano. Jenže... Je mi to líto, princezno, ale myslím, že si vás nepamatuje.“

Winter zamrkala a na okamžik se zasnila. Selene a naživu. Její sestřenice, její kamarádka. Naživu.

Celá se schoulila a snažila se zahnat tu nečekanou naději. „Ne. Selene je mrtvá. Já jsem tam byla, Jacine. Viděla jsem, jak to po požáru vypadalo.“

„Neviděla jste ji.“

„Našlo se...“

„Ohořelé tělo, já vím.“

„Hromada popela ve tvaru holčičky.“

„Byl to jen popel. Ani já jsem tomu zpočátku nechtěl věřit, ale teď už ano.“ Pozvedl jeden koutek úst a vypadal skoro hrdě. „Je to naše ztracená princezna. A vrací se domů.“

Za jejími zády si někdo odkašlal a Winter leknutím div nevyskočila z kůže. Otočila se a svezla se na loket.

Vedle pódia stál její osobní strážce a mračil se.

„Ach!“ Srdce jí při pohledu na něj poskočilo úlevou a Winter se usmála. „Chytili jste toho netvora?“

Strážce jí úsměv neoplatil ani mu nezčervenaly tváře, což byla obvyklá reakce, když na někoho tímto způsobem pohlédla. Místo toho strážci zaškubalo obočí.

„Výsosti. Přišel jsem, abych vás doprovodil zpátky do paláce.“

Winter se postavila a sepnula ruce na prsou. „Ale ovšem. To je od vás milé, že si o mě děláte starost.“ Ohlédla se na Jacina, který si strážce nedůvěřivě měřil, což ji nepřekvapilo. Nedůvěřivě si měřil úplně každého. „Obávám se, že zítřek pro vás bude náročný, sire Clayi. Zkuste na mě myslet, když budete moci.“

„Zkusit, princezno?“ Uculil se na ni. „Zdá se, že na nic jiného ani nemyslím.“

KAPITOLA

CINDER LEŽELA NA ZEMI A DÍVALA SE VZHŮRU NA OHROMNÝ motor Zvonečníku, na jeho systém potrubí a na rotační modul. Plány systému si stáhla do paměti už před několika týdny a teď jí překrývaly zorné pole, což byl kyborgský trik, který se jí už mnohokrát hodil, když ještě pracovala jako mechanička v Novém Pekingu. Roztáhla plány do stran a zvětšila oblast s válcem o délce paže. Byl zasunutý u stěny motoru. Z obou stran vybíhaly hadičky.

„Ten problém musí být tady,“ zamumlala a zavřela plány. Trošku se pohnula a posunula se pod rotační modul – kolem ramen se jí při tom vytvořily chuchvalce prachu – a posadila se. V labyrintu drátů, cívek, trubek a hadiček bylo právě tolik místa, aby se tam vmáčkla.

Zadržela dech a přitiskla ucho na válec. Kov ji studil na kůži.

Čekala. Poslouchala. Upravila hlasitost svého audio rozhraní.

Místo toho uslyšela otevírání dveří do strojovny.

Ohlédla se a v nažloutlém světle z chodby uviděla šedé kalhoty vojenské uniformy. Ty mohl nosit kdokoli z lodi, ale ty černé naleštěné polobotky...

C

ˇ

tvrtá


• 35 •

„Haló?“ zavolal Kai.

Srdce se jí hlasitě rozbušilo. Úplně pokaždé se jí rozbušilo srdce.

„Jsem tady vzadu.“

Kai zavřel dveře a dřepl si na druhé straně místnosti. Jeho postavu z jedné strany lemovala změť obrovských pístů a z druhé točící se větráky. „Co to děláš?“

„Kontroluju kyslíkové filtry. Vydrž minutku.“

Znovu přiložila ucho k válci. Teď! Zaslechla slabé ťukání, jako když uvnitř poskakuje kamínek. „Aha.“

Vylovila z kapsy klíč a dala se do uvolňování matic z obou stran válce. Jakmile jej odmontovala, loď podivně ztichla. Bylo to jako hučení, kterého si všimnete teprve tehdy, když přestane. Kai se zatvářil překvapeně.

Cinder nakoukla do nitra válce, potom do něj strčila prsty a vytáhla složitý filtr. Tvořily jej drobounké žlábky a štěrbiny, které byly pokryté tenkou šedou vrstvou.

„Už se nedivím, že to s námi při startu tak třáslo.“

„Asi nepotřebuješ pomoc, viď?“

„Ne. Jestli mi ovšem nechceš najít smeták.“

„Smeták?“

Cinder zvedla filtr a poklepala jedním jeho koncem na trubku nad sebou. Zahalil ji oblak prachu a ulpěl jí na vlasech i pažích. Cinder zakašlala, zakryla si nos loktem a oklepávala filtr o trubku tak dlouho, dokud z něj nevypadly největší chuchvalce prachu.

„Aha. Smeták. Jasně. Nebude třeba nějaký v kuchyni?“

Cinder si mrkáním vytřepala prach z řas a zazubila se na něj. Kai obvykle působil sebejistě, takže když ho vzácně něco znervóznilo, byla z něj Cinder celá vedle. A poslední dobou byl nervózní často. Od chvíle, kdy se probudil na Zvonečníku, bylo jasné, že je přesazený do úplně cizího prostředí, a přesto si v uplynulých týdnech docela zvykl. Naučil se správnou

• 36 •

terminologii, nestěžoval si na polotovary a jídlo z konzervy a vyměnil svůj nóbl svatební úbor za běžnou vojenskou uniformu, jakou nosili všichni ostatní. Trval na tom, že jim bude pomáhat, dokonce uvařil pár obvyklých jídel bez chuti, přestože Iko zdůraznila, že je královský host a oni by měli obsluhovat jeho. Ale Thorne se tomu jen smál a Kai byl z toho nápadu ještě nervóznější.

I když si ho Cinder nedokázala představit, jak se zříká trůnu a vydává na celoživotní vesmírnou pouť za dobrodružstvím, bylo docela roztomilé pozorovat, jak se snaží zapadnout mezi ostatní.

„Dělala jsem si legraci,“ řekla. „Ve strojovně je vždycky špína.“ Znovu prohlédla filtr, a když usoudila, že je v provozuschopném stavu, strčila ho zpátky do válce a všechno přišroubovala na své místo. Hučení se vrátilo, ale ťukání bylo pryč.

Cinder se nohama napřed vysoukala zpod modulu i motoru. Kai – stále ve dřepu – na ni shlédl a uculil se. „Iko má pravdu. Ty vážně nevydržíš čistá déle než pět minut.“

„To už patří k mojí práci.“ Posadila se a setřásla z ramen chuchvalce prachu.

Kai jí vybral několik větších z vlasů. „Kde ses to všechno vůbec naučila?“

„Co? Tohle? Vyčistit kyslíkový filtr dokáže přece každý.“

„Každý ne, věř mi.“ Opřel se lokty o kolena a očima bloudil po strojovně. „Víš, co tohle všechno dělá?“

Sledovala jeho pohled, který klouzal po každém drátu, potrubí, každé tlakové pružině, a pokrčila rameny. „Většinou ano. Až na tu velkou věc, která se točí tamhle v rohu. Na to nějak nemůžu přijít. Ale jak důležitá může být?“

Kai protočil panenky.

Cinder se chytla trubky, vytáhla se do stoje a strčila si hasák zpátky do kapsy. „Nikde jsem se to nenaučila. Prostě se

• 37 •

na věci podívám a zjistím, jakým způsobem pracují. Jakmile jednou víš, jak to funguje, přijdeš i na to, jak to opravit.“

Pokusila se vytřást z vlasů zbytky prachu, ale jako by ho v nich měla nekonečnou zásobu.

„Aha, takže ty se jen na něco podíváš a zjistíš, jak to funguje,“ pronesl s kamennou tváří Kai. „Nic víc?“

Cinder si utáhla culík a pokrčila rameny. Najednou se cítila rozpačitě. „Je to jen mechanika.“

Kai ji objal jednou rukou kolem pasu a přitáhl ji k sobě. „Ne, je to působivé,“ řekl a bříškem palce smetl Cinder cosi z tváře. „A navíc ještě zvláštně přitažlivé,“ dodal těsně předtím, než se zmocnil jejích rtů.

Cinder na chviličku ztuhla a potom se polibku poddala. Pokaždé cítila stejné vzrušení, překvapení a euforii. Byl to jejich sedmnáctý polibek (její mozkové rozhraní to tak trochu proti její vůli stále počítalo) a Cinder uvažovala, jestli si na ten pocit někdy zvykne. Na to, že někomu připadá žádoucí, když celý život věřila, že v ní nikdo neuvidí nic jiného než bizarní vědecký experiment.

A už vůbec ne nějaký chlapec.

Obzvlášť ne Kai, který byl chytrý, čestný, laskavý a mohl si vybrat kteroukoli dívku. Kteroukoli.

Vzdychla a opřela se o něj. Kai se chytil trubky nad hlavou a přitiskl Cinder k  ovládacímu panelu počítače. Nebránila se. I když jí tělo neumožňovalo červenat se, pokaždé když se ocitla takhle blízko Kaie, polilo ji nezvyklé horko. Každý nerv v těle jako by bzučel nabitý elektřinou a Cinder věděla, že i kdyby ji políbil po sedmnácti tisící, nikdy se toho nenabaží.

Ovinula mu paže kolem krku a přitiskla se k němu. Jeho teplo se jí vpíjelo do šatů. Připadalo jí to naprosto správné. Prostě dokonalé.

Ale byl tu ještě další pocit a ten vždycky někde číhal připravený zkalit jí radost. Vědomí, že tohle nemůže trvat věčně.

• 38 •

Ne, dokud je Kai zasnoubený s Levanou.

Násilné vniknutí té nevítané připomínky Cinder rozzlobilo, takže políbila Kaie prudčeji, ale její myšlenky se nepřestávaly vzpírat. I pokud uspějí a Cinder získá zpátky trůn, bude se od ní čekat, že zůstane na Měsíci jako nová královna. Nebyla sice žádný expert, ale udržovat vztah na dálku mezi dvěma planetami by bylo komplikované.

Vlastně mezi planetou a jejím měsícem.

To je fuk.

Podstatné bylo, že mezi ní a Kaiem bude 384 000 kilometrů vesmírného prostoru, což je opravdu hodně, a –

Kai se usmál a přerušil polibek. „Co se děje?“ zašeptal jí do úst.

Cinder se zaklonila, aby na něj mohla pohlédnout. Vlasy mu povyrostly, takže vypadal skoro neudržovaně. Jako princ byl vždycky jako ze škatulky. Ale potom se stal císařem. V týdnech po korunovaci se snažil zabránit válce, dopadnout hledanou uprchlici, vyhnout se svatbě a vyrovnat se s vlastním únosem. V důsledku toho se pro něj staly věci jako účes zbytečným luxusem.

Chvíli váhala, než se ho odvážila zeptat: „Přemýšlíš někdy o budoucnosti?“

Zostražitěl. „Samozřejmě.“

„A... jsem v ní i já?“

Zjihl mu pohled. Pustil trubku nad sebou a zastrčil Cinder uvolněný pramen vlasů za ucho. „To záleží na tom, jestli přemýšlím o dobré, nebo špatné verzi budoucnosti.“

Cinder mu položila hlavu na prsa a Kai si o ni opřel bradu. „Hlavně když jsem aspoň v jedné z nich.“

„Tohle vyjde,“ pronesl Kai do jejích vlasů. „Vyhrajeme.“

Přikývla a byla ráda, že jí nevidí do obličeje.

Porazit Levanu a stát se královnou Měsíce byl jen začátek celé galaxie starostí. Strašně si přála, aby mohla napořád

• 39 •

zůstat jako teď, schovaná v bezpečí této lodi, jen ona a Kai... jenže to byl přesný opak toho, co se muselo stát. Jakmile svrhnou Levanu, Kai se vrátí na Zemi jako císař Východního společenství a jednoho dne bude po svém boku potřebovat císařovnu.

Ona sice má dědičný nárok na Měsíc a může doufat, že jeho obyvatelé dají přednost komukoli jinému než Levaně, a to i politicky nezkušené a nedospělé dívce, která je z 36,28 procent kyborg, ale Cinder už zažila předsudky lidí ze Společenství. Něco jí říkalo, že ji tak snadno nepřijmou.

Ani si nebyla jistá, jestli si vůbec přeje stát se císařovnou. Ještě si pořádně nezvykla na to, že je princezna.

„Jedno po druhém,“ zašeptala a snažila se zklidnit rozvířené myšlenky.

Kai ji políbil na spánek (což její mozek nevyhodnotil jako polibek číslo 18) a odtáhl se. „Co tvůj trénink? Jak to jde?“

„Dobře.“ Vymanila se z jeho náruče a zadívala se na motor. „Poslyš, když už jsi tady, nepomohl bys mi s tímhle?“ Protáhla se kolem něj a odklopila panel na stěně, za nímž se skrývalo klubko drátů.

„Tomu říkám nenápadná změna tématu.“

„Já neměním téma,“ řekla, ale nucené odkašlání svědčilo o opaku. „Předělávám základní okruhy, aby lodní systémy pracovaly efektivněji, když jen tak plujeme. Tyhle nákladní lodě jsou stavěné na časté přistávání a starty, ne na stálé –“

„Cinder.“

Sešpulila rty a odpojila několik konektorů. „Trénink jde dobře,“ zopakovala. „Podal bys mi ty štípací kleště, co leží na podlaze?“

Kai se rozhlédl po zemi a potom zvedl dva kusy nářadí.

„Ty v levé ruce,“ řekla. Podal jí je. „Souboje s Vlkem už jsou mnohem lehčí. Ale nedokážu říct, jestli je to proto, že jsem zesílila, nebo kvůli tomu, že on... vždyť víš.“

• 40 •

Nevěděla, jak to popsat. Od chvíle, kdy Scarlet zajali, byl Vlk jen stínem svého dřívějšího já. Jediné, co ho drželo při životě, bylo odhodlání dostat se co nejdříve na Měsíc a zachránit ji.

„Ať už je to, jak chce,“ dodala, „myslím, že mě naučil o používání měsíčního daru všechno, co mohl. Odteď už si musím poradit sama.“ Prohlédla si klubko drátů a porovnala ho s diagramem na svém sítnicovém displeji. „Ne že by to celou dobu nebyla moje hlavní taktika.“ Svraštila obočí a párkrát cvakla kleštěmi. „Tumáš, podrž ty dráty. A ať zůstanou od sebe!“

Kai k ní přistoupil a vzal do ruky dráty, které mu ukázala. „Co se stane, když se dotknou?“

„No, nejspíš nic, ale je tady malá šance na autodestrukci lodi.“ Vytáhla dva z čerstvě ustřižených drátů a začala z nich sestavovat nový okruh.

Kai skoro nedýchal, dokud mu nevzala jeden z nebezpečných drátů z ruky. „Proč netrénuješ na mně?“ zeptal se.

„Netrénuju co?“

„Vždyť víš. To tvoje ovládání myšlenek.“

Zarazila se s kleštěmi nad modrým drátem. „V žádném případě.“

„Proč ne?“

„Slíbila jsem, že na  tebe manipulaci nikdy nepoužiju, a hodlám to dodržet.“

„Není to manipulace, když o tom vím.“ Zaváhal. „Aspoň myslím, že ne. Mohli bychom použít nějaké kódové slovo, abych poznal, že mě zrovna ovládáš. Jako třeba ty... Jak že se jim říká?“

„Štípací kleště?“

„Jo, štípací kleště.“

„Ne.“

„Nebo něco jiného.“

• 41 •

„Nebudu na tobě trénovat.“ Strčila si kleště do kapsy, dokončila splétání zbylých drátů a propustila Kaie ze svých služeb. „Tak. Uvidíme, co to udělá.“

„Cinder, nemám nic lepšího na práci. Nemám doslova nic na práci. Za tu dobu, kterou jsem strávil tady na lodi, jsem zjistil, že nemám absolutně žádné praktické dovednosti. Neumím vařit. Neumím nic opravit. Neumím Cress pomoct se sledováním. Nevím nic o zbraních, boji ani... Nejlíp mi jde mluvení, ale t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist