načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Wildcard – Marie Lu

Wildcard

Elektronická kniha: Wildcard
Autor: Marie Lu

Kultovní hra Warcross se ve společnosti stala takovým fenoménem, že většina mladých lidí přestala žít své běžné životy a propadla se zcela do závislosti herního světa. Hackerka Emika Chen se díky ilegálnímu nabourání do hry stala celebritou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 317
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Petra Miketová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4768-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kultovní hra Warcross se ve společnosti stala takovým fenoménem, že většina mladých lidí přestala žít své běžné životy a propadla se zcela do závislosti herního světa. Hackerka Emika Chen se díky ilegálnímu nabourání do hry stala celebritou a nečekaně ji ke spolupráci oslovil i vlastník Warcrossu. Emika však objevila jisté šokující informace a na její hlavu je proto vypsána vysoká odměna. Pokusí se zachránit díky koalici se Zerem a jeho Černoplášti. Bohužel nic kolem ní není takové, jakým se zdá být.

Popis nakladatele

Emika Chenová z warcrossového šampionátu jen sotva vyvázla životem. Teď, když už ví, co se doopravdy skrývá za Hideovým novým algoritmem NeuroLinku, už nemůže věřit tomu jedinému člověku, ke kterému vždycky vzhlížela. K tomu, kdo měl být na její straně. Aby Hideovy plány zastavila, spojí se s Fénixovými jezdci… a brzy zjistí, že v neony osvětlených ulicích Tokia se skrývá nová hrozba. Někdo na Emičinu hlavu vypsal odměnu, a tak je její jedinou šancí na přežití spolupráce se Zerem a jeho nemilosrdnou skupinou Černoplášťů. Brzy však vyjde najevo, že ani Zero není takový, jakým se zdá, a jeho ochrana má svou cenu. Emika musí čelit zradě i hrozbě budoucnosti bez svobodné vůle. Jak daleko zajde, aby zničila muže, kterého miluje?

(divoká karta)
Zařazeno v kategoriích
Marie Lu - další tituly autora:
Mladí vyvolení Mladí vyvolení
Společenství růže Společenství růže
 (e-book)
Spirit Animals – Strom věčnosti Spirit Animals – Strom věčnosti
 (e-book)
Warcross Warcross
 (e-book)
Batman - Náměsíčnice Batman
Wildcard -- Divoká karta Wildcard
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Wildcard

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Marie Lu

Wildcard – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


MARIE LU



Pro Prima, který mi vždycky pomůže.



Všechny nejčtenější noviny píší o tom, že již třetí den

zaplavují policejní služebny zástupy čekajících. No

toricky známý zločinecký boss Jacob „Eso“ Kagan se

dnes ráno přihlásil na policejní služebně v osmém pa

řížském arrondissementu a nechal se dobrovolně za

jmout. Tento překvapivý počin za sebou zanechal ne

jednu nezodpovězenou otázku. Ve Spojených státech

amerických byli dva zločinci ze seznamu Deseti nej

hledanějších osob FBI nalezeni mrtví – oba inciden

ty byly prohlášeny za sebevraždu. Tolik ranní zprávy.

– ZPRAVODAJSTVÍ TOKIO SUN

RANNÍ PŘEHLED ZPRÁV



9

Ve snu jsem s Hideem.

Vím, že je to sen, protože ležíme v bílé posteli v nejvyšším patře mrakodrapu, který jsem nikdy předtím neviděla, a místnost kolem nás je celá ze skla. Když se podívám na podlahu, vidím skrz desítky a desítky pater pod námi, skrz stropy a podlahy, podlahy a stropy, které pokračují donekonečna, dokud se mi někde hluboko dole pod zemí neztratí z dohledu.

Možná tam dole žádná pevná země ani není.

V  patách temně modré tmě dopadají dovnitř jemné paprsky světla rozbřesku a osvětlují naši pokožku krémovou září, na jasné noční obloze je ale ještě pořád vidět dechberoucí hvězdná pokrývka, která jí dodává zlatobílý třpyt. Za stěnami ložnice se rozprostírá výhled na nekonečné město, jehož světla, která ubíhají stále dál a dál až za horizont, jako by odrážela zář hvězd nad ním.

Je toho na mě moc. V každém směru nekonečno. Nevím, kudy padat.

Pak se Hideovy rty dotknou mojí klíční kosti a  závrať se najednou vypaří. Je tu. Zakloním hlavu a vlasy se mi rozprostřou po pokrývkách, lehce rozevřu ústa a stočím oči k proskleném stropu a souhvězdím vysoko nad ním.

Je mi to líto, zašeptá a jeho hlas se v mé mysli rozezní ozvěnou.

Otočím hlavu k  němu a  zamračím se. Za co se to omlouvá?


Nemůžu si vzpomenout a jeho oči v sobě mají tolik smutku, že si snad ani vzpomenout nechci. Něco je špatně. Ale co? Něco uvnitř mi říká, že bych tu být neměla.

Hideo si mě přitáhne blíž. Pocit nepatřičnosti zesílí. Vrhnu pohled na město za sklem a uvažuju, jestli třeba s tou snovou krajinou není něco v nepořádku, nebo jestli ve mně ty pochyby nevyvolávají souhvězdí na obloze. Něco je špatně...

Najednou v Hideově objetí ztuhnu. Zamračí se a položí mi dlaň na tvář. Chci ho políbit, náhlý pohyb na opačné straně místnosti ale odvede mou pozornost.

Někdo tam stojí. Někdo oblečený celý v černém, jehož tvář se skrývá za neproniknutelnou přilbou.

Pohlédnu na něj. A  všechno sklo kolem se roztříští na miliony střepů.


ČTVRŤ ŠINDŽUKU

Tokio, Japonsko

ČTVRŤ ŠINDŽUKU



13

1

Osm dní do závěrečného

warcrossového ceremoniálu

Někdo mě sleduje.

Cítím to – ten divný pocit, když za vámi někdo jde, neviditelný pohled, který mi kdosi upírá na záda. Škrábe mě na kůži. Postupuju tokijskými deštěm nasáklými ulicemi, abych se setkala s Fénixovými jezdci, a  musím se neustále ohlížet přes rameno. Lidé spěchají v jednolitém davu barevných deštníků, obleků, podpatků a kabátů. Nemůžu z hlavy vyhnat představu jejich deprimovaných obličejů o točených mým směrem, ať už se vydám kamkoli.

Možná je to paranoia, která se vás zmocní, když se začnete živit lovem odměn. Jsi na ulici plné lidí, opakuju si. Nikdo tě nesleduje.

Od chvíle, co Hideo spustil svůj algoritmus, uběhly tři dny. Technicky vzato by měl být svět bezpečnější než kdy dřív. Každý, kdo někdy použil kontaktní čočky od Henka Games  –  byť třeba jen jednou –, by teď měl být zcela pod Hideovou kontrolou a mělo by mu být znemožněno jakkoli překročit zákon nebo komukoli ublížit.

Algoritmus nemá vliv jen na několik málo lidí, kteří podobně jako já ještě pořád požívají beta verzi čoček.

Takže bych si, teoreticky, neměla dělat hlavu s tím, že je mi někdo v patách. Algoritmus je nenechá ublížit mi.

Jak nad tím přemýšlím, zpomalím krok, abych přehlédla dlouhý zástup lidí čekajících před místní policejní služebnou. Musí jich být několik set. Všichni se jdou dobrovolně přiznat ke všemu

1


14

proti zákonnému, co kdy provedli – od nezaplacených pokut za parkování přes drobné krádeže v obchodech až po vraždy. Takhle to tu poslední tři dny chodí.

Má pozornost se stočí k policejnímu zátarasu na konci bloku. Odklánějí dopravu do vedlejší ulice. Světla sanitky osvětlují zeď budovy a  tělo na nosítkách zakryté plachtou. Stačí mi jeden pohled na policistu ukazujícího na střechu budovy, aby mi došlo, co se tu stalo. Další zločinec skočil ze střechy vstříc své vlastní smrti. Noviny jsou v posledních dnech prošpikované zprávami o událostech, jako je tahle.

A já nesu část viny za to, že se tohle všechno děje.

Polknu, překonám neklid a  pokračuju v  cestě. V  očích všech kolem se zračí nenápadná, ale znatelná prázdnota. Neví o  neviditelné ruce, která se jim uvelebila v  myslích a  manipuluje jejich svobodnou vůlí.

O Hideově ruce.

Když si tohle vybavím, stačí to k tomu, abych se zastavila uprostřed ulice a zavřela oči. Stisknu a zase povolím pěsti a cítím, jak jeho jméno způsobí, že mi srdce začne bušit rychleji. Já jsem taková kráva.

Jak je možné, že mě vzpomínka na něj naplňuje odporem i touhou zároveň? Jak se můžu s hrůzou dívat na ten zástup lidí čekajících v dešti před policejní služebnou a zároveň se červenat nad sny, ve kterých ležím v Hideově posteli a jemně mu hladím záda?

Je konec. Zapomeň na něj. Otevřu oči, dám se do kroku a snažím se přemoct vztek, který mě plní až po okraj.

Když se konečně schovám uvnitř příjemně vyhřátého šindžuckého nákupního centra, déšť padá z  oblohy v  souvislých provazcích a odrazy neonů na chodnících vypadají v hustém lijáku jako rozmazané šmouhy.

Ne že by bouřka jakkoli ovlivnila přípravy na nadcházející závěrečný warcrossový ceremoniál, kterým bude zakončen letošní šampionát. Díky beta čočkám, které mám na očích, vidím, že


15

jsou cesty i chodníky pokryty šarlatovou a zlatou září. Každá tokijská čtvrť je teď takto vyzdobena, ulice jsou zbarveny odstíny toho týmu, který má v dané oblasti nejvíc fanoušků. Vysoko nad hlavou vybuchují virtuální ohňostroje, které protínají potemnělou oblohu záblesky barevných světel. Nejoblíbenějším týmem ve čtvrti Šindžuku jsou Fénixovi jezdci a právě teď ohňostroje na jejich počest vytváří na nebi siluetu vzpínajícího se fénixe, který zaklání krk ve vítězném křiku.

Každý den v  průběhu následujících deseti dní bude vyhlášen jeden z deseti nejlepších hráčů šampionátu, které vybrali fanoušci. Těchto deset hráčů se následně utká v  závěrečném hvězdném zápase během ceremoniálu. Následující rok stráví jako celebrity světového významu a na jaře se zase vrátí, aby odehráli zahajovací zápas, podobný tomu, do kterého jsem se nahackovala, který mi převrátil život vzhůru nohama a  díky němuž jsem skončila tady.

Chodci na ulicích nosí převleky, jimiž dávají najevo, pro koho letos hlasovali. Vidím tam několik Asherů, kteří mají na sobě jeho kombinézu z Bílého světa. Někdo se přestrojil za Jenu a někdo další zase za Roshana. Další se vášnivě dohadují o průběhu fi nále. Byl to očividně podvod – ta posílení neměla být ve hře!

Za to samozřejmě můžu taky já.

Upravím si obličejovou roušku a nechám pár pramínků svých duhových vlasů vykouknout zpod kapuce červené pláštěnky. Botami čvachtám po chodníku. Tvář mi překrývá náhodný virtuální obličej, takže mě kolemjdoucí díky svým čočkám nebo brýlím uvidí jako naprostého cizince. Kvůli těm několika, kteří by čočky náhodou na očích neměli, mám přes pusu a nos navíc obličejovou masku, díky které dokonale splynu s davem, ve kterém se to tímhle doplňkem jen hemží.

„Sugoi!“ vykřikne kdosi, kdo mě právě míjí, a když se po hlase otočím, uvidím dvě holky, které si s nadšeným výrazem prohlíží mé vlasy. Jejich japonská slova se mi před očima přeloží. „Ty jo! Super kostým Emiky Chenové!“


16

Gestem mi dávají najevo, že by se se mnou rády vyfotily, a  já

se nebráním. S předstíraným úsměvem zvednu dva prsty, kterými naznačím vítězné véčko. Jste obě taky pod Hideovým vlivem? ptám se v duchu.

Dívky mi úslužně pokynou hlavou na znamení vděku a vzdálí

se. Narovnám si elektroprkno, které mám přehozené přes rameno. Předstírat, že jsem sama sebou, je dočasně celkem dobré přestrojení, jenže na někoho, kdo je zvyklý sledovat druhé, si pořád přijdu prapodivně odhalená.

Emi! Jsi už blízko?

Přede mnou se zobrazí Hammiina zpráva napsaná průhledně

bílým písmem a já se trochu uvolním. Instinktivně se usměju a přidám do kroku.

Skoro na místě.

Víš, bývalo by mnohem jednodušší,

kdybys šla rovnou s náma.

Znova se ohlédnu přes rameno. Jasně, že by to bývalo jedno

dušší  – jenže když jsem naposledy byla se svým týmem v  jedné místnosti, Zero nás málem všechny zabil trhavinou.

O ciálně už k Jezdcům nepatřím.

Lidi by se začali ptát, kdyby

nás viděli pohromadě.

Bylo by bezpečnější,

kdybys šla s námi.

Je to bezpečnější takhle.


17

Skoro slyším, jak si rezignovaně povzdechne. Ještě jednou mi přepošle adresu baru.

Uvidíme se za chvíli.

Projdu obchoďákem a vyjdu ven druhou stranou. Tady barevné Šindžuku přechází do sousedního, zchátralého Kabukiča, tokijské vykřičené čtvrti. Ztuhnou mi ramena. Není tu přímo nebezpečno – ve srovnání s  mou čtvrtí v  New Yorku rozhodně ne  –, zdi domů jsou ale pokryté zářícími obrazovkami, na kterých krásné holky a pohlední kluci s rozcuchanými vlasy nabízejí své služby, a dalšími, mnohem divnějšími bannery, kterým ani nechci rozumět.

Před bary postávají virtuální modelky v  odvážných outfi tech, které lákají kolemjdoucí k návštěvě podniku. Když si podle mého profi lu zjistí, že jsem cizinka, přestanou si mě všímat a zaměří se na místní, kteří představují mnohem lukrativnější klientelu.

Stejně ale ještě zrychlím. Žádná vykřičená čtvrť na světě není bezpečná.

Zahnu do úzké uličky na hranici Kabukiča. Pochcaná alej, takhle se tomuhle místu říká. Jezdci ji pro dnešní večer vybrali, protože je během warcrossového šampionátu turistům uzavřená. U vchodu do aleje stojí dva zamračení bodyguardi v oblecích a posílají kolemjdoucí zvědavce pryč.

Na vteřinku vypnu svůj virtuální převlek, aby viděli, kdo skutečně jsem. Jeden z nich kývne hlavou a pustí mě dovnitř.

Obě strany aleje lemují bary se saké a stánky, kde prodávají špízy jakitori. Přes zamlžené dveře každého podniku vidím uvnitř záda členů ostatních týmů rozsazených kolem kouřících grilů a hlasitě debatujících o rozhovorech s hráči, které jsou právě virtuálně promítány na stěny. Vůně čerstvého deště se mísí s aromatem česneku, misa a pečeného masa.

Sundám si pláštěnku, oklepu z ní vodu a složím si ji do batohu. Pak zamířím k nejzadnějšímu stánku. Tenhle je o trochu větší než


18

ty ostatní a okna se otevírají do z obou stran uzavřené aleje. Vchod osvětluje řada třešňově rudých lucerniček a kolem nich postávají strategicky rozestavění muži v oblecích. Jeden z nich si mě všimne a poodstoupí, abych mohla projít.

Projdu pod lucerničkami a vejdu posuvnými prosklenými dveřmi. Zalije mě příval tepla.

Návštěva baru Půlnoční smysl!

+500 bodů. Denní skóre: +950

Úroveň 36| 120 064

-N

Ocitnu se v útulné místnosti s několika místy k sezení u baru, za kterým kuchař ve spěchu chystá několik misek ramenu. Na chvíli s prací přestane, aby ohlásil můj příchod.

Všichni najednou se obrátí mým směrem a kolem se rozlehne salva pozdravů.

Je tu Hammie, naše Lapka, a  Roshan, náš Štít. Kapitán Asher sedí na barové židli a svoje zakázkové kolečkové křeslo má složené za sebou. Je tu dokonce i Tremaine, který technicky vzato hraje za Démonskou četu. Lokty se opírá o bar, a když zaznamená můj příchod, kývne mi na pozdrav. Obličej mu trochu halí pára, která stoupá z jeho misky ramenu. Sedí daleko od Roshana, který si hraje s modlitebními korálky na zápěstí a záměrně svého expřítele ignoruje.

Můj tým. Moji kamarádi. Podivný pocit, že mě někdo sleduje, se při pohledu do jejich tváří rozplyne.

Hammie na mě zamává, abych si k ní přisedla. Vděčně vklouznu na prázdnou barovou židli vedle ní. Kuchař přede mě postaví misku ramenu a poodstoupí, aby nám poskytl soukromí. „Celé město slaví,“ zamumlám. „Nikdo nemá ani ponětí o tom, co Hideo provedl.“

Hammie si shrábne kudrny do hustého, vysoko vyčesaného drdo lu. Pak kývne směrem k virtuální obrazovce na zdi, na které


19

právě běží záběry z fi nálového zápasu. „Jdeš právě včas,“ oznámí mi. „Hideo se chystá udělat prohlášení.“

Mezitím co mi Hammie nalévá šálek čaje, zíráme na obrazovku. Je na ní teď skupina reportérů s obličeji obrácenými k obrovskému pódiu, nedočkavě čekají na Hideův příchod. Kenn, kreativní ředitel Warcrossu, a Mari Nakamura, provozní ředitelka Henka Games, už jsou na svých místech a něco si navzájem šeptají.

Ve chvíli, kdy Hideo vystoupí na pódium, zavládne v sále vzrušení. Krátce si upraví klopy saka a po cestě ke svým společníkům potřásá s  obvyklým chladným výrazem napraženými pravicemi těch, které míjí.

I to, že ho vidím jen na obrazovce, ve mně vyvolá stejnou závrať, jako by právě teď vešel sem do baru. Vidím toho samého kluka, kterého jsem sledovala celý svůj život, tvář z obálek časopisů, kterou jsem hledávala u stánků s tiskovinami a kterou jsem vídala v televizi. Zaryju nehty do pultu před sebou a snažím se nedat najevo, jak trapně slabo mi teď je.

Hammie si toho ale všimne. Střelí po mně soucitným pohledem. „Nikdo nečeká, že by ses přes něj už přenesla,“ řekne mi. „Vím, že se snaží uzurpovat si nadvládu nad světem a tak, ale oblek mu stejně furt sekne víc než půlce modelů od Balmaina.“

Asher se zakaboní. „Pořád tady sedím.“

„Neřekla jsem, že bych s  ním chtěla chodit,“ odvětí Hammie, natáhne se přes bar a chlácholivě poplácá Ashera po tváři.

Sleduju, jak spolu Hideo a Kenn o něčem tiše hovoří, a neubráním se myšlenkám na to, kolik toho Kenn a  Mari o  Hideových plánech asi vědí. Jede v tom od začátku celá společnost? Je vůbec možné něco takového utajit? Mohlo by se takové množství lidí podílet na něčem tak nechutném?

„Jak všichni jistě víte,“ zahájí Hideo svůj projev, „během fi nálového zápasu byla použita neschválená posílení, která zvýhodnila jeden z týmů, konkrétně Fénixovy jezdce, oproti jejich soupeřům, týmu Andromeda. Poté co jsme tuto záležitost s kreativním


20

týmem pečlivě probrali...“ Hideo se odmlčí, aby krátce pohlédl na Kenna, „vyšlo najevo, že tato posílení nebyla aktivována žádným z  hráčů, ale neznámou třetí stranou. Za těchto okolností jsme rozhodli, že nejlepším způsobem, jak nastalou situaci vyřešit, bude uspořádat opakování fi nálového zápasu mezi týmem Andromeda a  Fénixovými jezdci, a  to ode dneška za čtyři dny. Za čtyři dny od tohoto nového zápasu pak proběhne závěrečný ceremoniál.“

Jakmile Hideova slova utichnou, rozhučí se to v sále jako v úlu. Asher se naklání dopředu a mračí se na obrazovku. „OK, takže se to fakt děje,“ utrousí směrem k nám. „Ofi ciální opakování zápasu. Máme tři dny, abychom se připravili.“

Hammie usrkne velké sousto nudlí ze své misky. „Ofi ciální opakování zápasu,“ opakuje po Asherovi, ale v hlase jí nezaznívá ani stopa nadšení. „Tak to tu za celou historii šampionátů ještě nebylo.“

„Myslím, že se teď kolem vyrojí i spousta hejtrů, se kterými se Jezdci budou muset vypořádat,“ dodá Tremaine. Už teď jasně slyším zvenku někoho volat: „Podvodníci!“

Asher pokrčí rameny. „Nic, co bychom už dřív nezažili. Nebo ne, Blackbourne?“

Tremainův výraz je naprosto neproniknutelný. Pocit nadšení z toho, že si zase zahrajeme, se rychle vytratí. Jak dál sledujeme tiskovku, dochází nám, že opakování zápasu není ani zdaleka ta největší novinka. Kdyby jen novináři tušili, co Hideo s NeuroLinkem doopravdy provádí.

Jsem unavený ze všech těch hrůz všude na světě, řekl mi tenkrát. Takže lidi zkrátka donutím, aby s nimi přestali.

„No,“ prohlásí Roshan a rukou si unaveně protře obličej, „pokud dělá Hideovi cokoli z toho, co se za posledních pár dní stalo, těžkou hlavu, rozhodně to na sobě nenechává znát.“

Tremaine se soustředí na něco ve svém zorném poli, co nám ostatním zůstává skryto, a  zuřivě cosi datluje na neviditelné klávesnici na baru. Před několika týdny bych bublala jen proto, že


21

jsem se octla ve stejné místnosti jako on. Zatím ještě pořád není můj nejoblíbenější člověk na planetě a ještě pořád napůl čekám, že mě něčím zpraží a osloví mě „princezno Květinko“, ale faktem je, že je na naší straně. A právě teď se nám hodí veškerá pomoc, které se nám dostane.

„Našel jsi něco?“ zeptám se ho.

„Vyšťoural jsem pár solidních čísel, která ukazují, kolik lidí má ty nové čočky,“ zavrčí Tremaine a s povzdechem se zakloní. „Devadesát osm procent.“

Ticho mezi námi by se dalo krájet. Hideův algoritmus ovládá devadesát osm procent všech uživatelů NeuroLinku. Před očima mám zástupy čekajících a žluté policejní pásky. Jen z rozsahu toho všeho se mi motá hlava.

„A ta zbylá dvě procenta?“ odváží se zeptat Asher.

„Ta tvoří všichni, kteří ještě pořád používají testovací beta verzi čoček,“ vysvětlí Tremaine. „Ti jsou prozatím v bezpečí.“ Obezřetně se rozhlédne po baru. „To jsme samozřejmě my a pár dalších ofi - ciálních hráčů, protože jsme dostali beta verzi čoček dřív, než vyšla ta ofi ciální. Vsadil bych se, že se to týká taky hromady lidí v Temném světě. A taky těch pár lidí na světě, co NeuroLink nepoužívají vůbec. A to je celé. Všichni ostatní zcela podléhají algoritmu.“

Nikdo k tomu nechce cokoli dodávat. Neřeknu to nahlas, ale vím, že nemůžeme používat beta verzi čoček donekonečna. Nesou se zvěsti, že se do čoček v  den závěrečného warcrossového ceremoniálu stáhne upgrade, který je přemění na čočky s algoritmem.

A to se stane za osm dní.

„Tak to nám zbývá sedm dní svobody,“ řekne Asher nakonec a vysloví to, co si stejně všichni myslíme. „Jestli někdo chcete vyloupit banku, je to teď, nebo nikdy.“

Obrátím se k Tremainovi. „Podařilo se ti vyhrabat víc informací o samotném algoritmu?“

Zavrtí hlavou a zobrazí před námi obrazovku tak, abychom ji všichni viděli. Je to labyrint zářivých písmen. „Nenašel jsem po


22

něm ani stopu. Vidíte tohle?“ zeptá se a ukáže na jeden úsek kódu. „Hlavní přihlašovací sekvenci? Něco by tam být mělo.“

„Chceš říct, že je nemožné, aby tam nějaký algoritmus vůbec byl,“ doplním.

„Jo, říkám, že to není možné. Je to jako koukat na židli, která se vznáší ve vzduchu, bez jakýchkoli pomocných lanek.“

To je ten samý závěr, ke kterému jsem během několika předešlých bezesných nocí došla já sama. Prohledala jsem během nich každičkou skulinku NeuroLinku. Nic. Ať už Hideo algoritmus do kódu implementuje jakkoli, nejsem schopná ho najít.

Povzdechnu si. „Jediný způsob, jak se k němu dostat, zná Hideo.“

Ten právě na obrazovce odpovídá na otázky novinářů. Tváří se vážně a  zdá se uvolněný, vlasy má perfektně upravené. Dokonale připravený, ostatně jako vždy. Jak se mu daří zůstat tak v klidu? Nakloním se kupředu, jako by těch pár nanosekund, co jsme spolu byli, stačilo k  tomu, abych odhalila, co si skutečně myslí.

Hlavou mi projede blesková vzpomínka na můj včerejší sen a já skoro cítím jeho ruce, kterými mi sjíždí po holých pažích. Skoro vidím jeho nešťastný výraz. Je mi to líto, zašeptal. Pak se objevila temná silueta, která mě pozorovala z rohu pokoje. Zvuk tříštícího se skla všude kolem.

„A  co ty?“ vyzvídá Tremaine, a  vytrhne mě tak z  mých úvah. „Kontaktoval tě Zero znova? Mluvila jsi s Hideem?“

Zhluboka se nadechnu a zavrtím hlavou. „Ani s jedním z nich jsem se nespojila. Zatím.“

„Přece Zerovu nabídku doopravdy nezvažuješ, nebo snad jo?“ Asher si jednou rukou podpírá hlavu a s obavami v očích na mě zírá. Je to ten samý pohled, kterým mě častoval jako kapitán, když tušil, že se jeho rozkazy nehodlám řídit. „Nedělej to. Je úplně jasné, že je to past.“

„Hideo byl taky past, Ashi,“ připomene mu Hammie. „A nikomu z nás to nedošlo.“


23

„Jasně, ale Hideo se nikdy nepokusil vyhodit naši rezidenci do povětří,“ kontruje Asher. „Hele, i kdyby Zero vážně chtěl, aby mu Emi pomohla zastavit Hidea, určitě to nebude jen tak. Ten chlápek není zrovna příkladem spořádaného občana. Ta jeho pomoc by s sebou mohla přinést víc problémů, než za kolik ve skutečnosti stojí.“

Tremaine se opře lokty o bar. Ještě pořád jsem si nezvykla na to, vidět v jeho tváři upřímně ustaraný výraz, je to ale svým způsobem uklidňující. Taková připomínka toho, že v tom nejsem sama. „Pokud budeme ty a já spolupracovat, Emi, možná se nám podaří se té Zerově pomoci vyhnout. Musí přece existovat nějaká data o Sasukem Tanakovi.“

„Sasuke Tanaka zmizel beze stopy,“ připomene mu Roshan. Namotává si přitom nudle na hůlky a jeho tichý hlas zní ostře a ledově chladně.

Tremaine po něm šlehne pohledem. „Nějaká stopa se najde vždycky,“ štěkne.

Asher zakročí, než to mezi Roshanem a Tremainem začne být ještě trapnější. „Co kdybys kontaktovala nejdřív Hidea? Řekni mu, že jsi zjistila, že je jeho bratr naživu. Řekl ti přece, že to všechno – myslím Warcross, a vlastně i algoritmus – vytvořil kvůli němu, ne? Copak by pro něj neudělal cokoli na světě?“

V duchu vidím, jak se na mě Hideo dívá. Všechno, co dělám, je pro něj. Tohle mi řekl před pár týdny, když jsme se koupali v horkém pramenu a pozorovali, jak nové hvězdy nesměle pomrkávají na svět.

Už tehdy plánoval algoritmus spustit. Jeho slova teď získávají nový význam a já se uvnitř zachvěju při tom, jak se tahle vřelá vzpomínka najednou promění v kus ledu.

„Pokud Zero opravdu je jeho bratr,“ připomenu.

„Copak ty si myslíš, že není? Všichni jsme to přece viděli.“

„Říkám jenom, že to nevíme jistě.“ Promíchám nudle v misce, ale nějak mě úplně přešla chuť.


24

Hammie zamyšleně kývne a já téměř vidím, jak ozubená kola její šachistické mysli pracují. „Mohl by to být někdo, kdo ukradl Sasukemu identitu. Mohl si půjčit údaje mrtvého kluka, aby případné čmuchaly svedl ze stopy.“

„Vydávat se za někoho, kdo už dávno nežije,“ zamumlám souhlasně. Tenhle koncept znám. Sama jsem ho už párkrát využila.

„Emi nemůže říct Hideovi něco tak důležitého, když by se mohlo nakonec ukázat, že to není pravda,“ pokračuje Hammie. „Mohl by vyvést nějakou nepředloženost. Potřebujeme důkaz.“

Roshan se zničehonic zvedne. Jeho židle se se zaskřípáním posune po podlaze. Prudce se k němu otočím, zahlédnu ale už jenom jeho záda. Míří k posuvným dveřím vedoucím ven z baru.

„Hele,“ křikne po něm Hammie. „Jsi v pohodě?“

Zastaví a otočí se k nám. „Ohledně čeho přesně? Že tady sedíme a debatujeme o tom, jak konkrétně by se Emi měla vrhnout do situace, která by ji mohla zabít?“

Všichni ustaneme v rozhovoru a ve vzduchu zůstanou viset nevyřčená slova. Nikdy jsem neslyšela Roshana doopravdy naštvaného a tenhle tón jeho hlasu mi zní hrozně nepřirozeně.

Rozhlédne se po svých spoluhráčích a pak se podívá na mě. „Nic Hideovi nedlužíš,“ řekne měkce. „Dělalas jen to, kvůli čemu tě najal. Nemáš povinnost víc do toho všeho zabředávat, do Zerovy minulosti, do toho, co se mezi Zerem a Hideem stalo, a ani do toho, co Zero plánuje Hideovi udělat.“

„Emi je jediná, kdo...“ začne Asher.

„Jako by ses ty někdy staral o to, co je pro ni nejlepší,“ odpálkuje ho Roshan. V úžasu vytřeštím oči.

„Roshane,“ osloví ho Asher a bedlivě ho pozoruje.

Roshan ale pevně stiskne rty. „Koukni, jestli má Zerův tým pořád v plánu Hidea zastavit, pak je to nechej udělat. Nechej ty dva, ať si to mezi sebou vyřídí. Nech to prostě být a dej tomu všemu volný průběh. Nemusíš nic dělat. A nikdo z nás by tě tu neměl přesvědčovat o opaku.“


25

Roshan se otočí a zamíří ven do noci dřív, než se vzmůžu na odpověď. Dveře se za ním s ostrým klapnutím zavřou. Všichni kolem mě neslyšně vydechnou.

Když se otočím k Hammie, zavrtí hlavou. „Je to proto, že je tady on,“ utrousí a kývne k Tremainovi. „Trochu Roshana popuzuje.“

Tremaine, kterému je situace evidentně nepříjemná, si odkašle. „Ale není úplně vedle,“ řekne nakonec. „Alespoň co se týče toho nebezpečí.“

Zírám na místo, kde Roshan ještě před chvílí seděl, a myslím na modlitební korálky, které měl omotané kolem zápěstí. Pořád před sebou vidím poslední zprávu od Zera vyvedenou drobným bílým písmem, která tiše čeká v archivu přijatých.

Moje nabídka stále platí.

Hammie se zakloní a založí si ruce na prsou. „Proč to vlastně ještě děláš?“ zeptá se mě.

„Osud světa ti jako důvod nestačí?“

„Ne, je v tom víc než to.“

Cítím, jak se ve mně vzedme vlna vzteku. „Všechno se to děje kvůli mně. Byla jsem toho přímou součástí.“

Hammie ale můj nedůtklivý tón neodradí. „Víš ale, že to není tvoje chyba. Tak mi řekni proč?“

Zaváhám, protože do odpovědi se mi nechce. V  rohu svého zorného pole vidím Hideův profi l zalitý zelenou září. Je vzhůru a online. To úplně stačí k tomu, abych měla chuť s ním navázat Spojení.

Nenávidím to, že nade mnou má pořád takovou moc. Všichni přece máme někoho, kým jsme takhle posedlí. A ne že bych si nikdy neužívala nezávazné fl irty, které trvaly jen pár týdnů. Jenomže...

On pro mě znamená víc než jen fl irt nebo odměnu nebo jen zářez na pažbě. Je navždycky součástí mojí minulosti. Hideo, který světu ukradl svobodnou vůli, je pořád ten samý Hideo, který


26

truchlil nad ztrátou svého bratra tak, že smutek navždy zanechal stříbrnou stopu v jeho vlasech. Ten samý Hideo, který miluje svého otce a matku. Ten samý Hideo, který mě kdysi vyvedl ze tmy a naučil mě snít o lepší budoucnosti.

Odmítám uvěřit, že není nic než jen zrůda. Nemůžu sledovat jeho pád. Pokračuju, protože potřebuju znovu najít toho kluka, bušící srdce pod nánosem lží. Musím ho zastavit, abych ho zachránila.

Kdysi byl on tím, kdo mi pomohl. A teď musím já pomoct jemu.

•••••

Když odcházíme z baru, je už dlouho po půlnoci a z provazců deště se stalo jemné mrholení. Na ulicích se ještě pořád tu a tam procházejí lidé. Právě byla vyhlášena jména prvních dvou hvězdných hráčů a jejich virtuální fi gury se teď vznáší pod všemi pouličními lampami ve městě.

HAMILTON JIMÉNEZOVÁ, USA | FÉNIXOVI JEZDCI

PARK JIMIN, JIŽNÍ KOREA | STOPAŘI

Hammie se na svou dvojnici, která právě pod lampou předvádí některé z jejích nejlepších herních manévrů, ani nepodívá. „Měla bys jet zpátky s námi,“ řekne, zatímco si ostražitě prohlíží naše okolí.

„To zvládnu,“ ujistím ji. Jestli je mi někdo vážně v patách, bude lepší, když se nepověsí i na mé spoluhráče.

„Tohle je Kabukičo, Em.“

Obdařím ji jízlivým úsměvem. „No a? Hideův algoritmus teď ovládá naprostou většinu lidí kolem. Čeho bych se asi tak měla bát?“

„Fakt vtipný,“ prskne Hammie a rozčileně povytáhne obočí.

„Hele, neměli bychom se všichni přesouvat společně. Sama víš, že to z nás dělá lákavý cíl, algoritmus ne -algoritmus. Zavolám ti, až budu zpátky v hotelu.“


27

Hammie podle mého tónu pozná, že jsem s  debatou hotová. Zkřiví frustrovaně rty, ale pak přikývne a  vykročí pryč. „No to bys radši měla,“ houkne na mě přes rameno a  pak mi mávne na rozloučenou.

Dívám se, jak se přidá k  ostatním a  společně zamíří k  metru, poblíž něhož na ně čeká auto. Představuju si, jaké to asi bylo, když poprvé přijeli do Tokia, než se proslavili, jestli si tehdy připadali dost neviditelní na to, aby jeli metrem. Jestli si připadali sami.

Když se moji spoluhráči ztratí v  dešti, otočím se na druhou stranu.

Jsem zvyklá cestovat sama. I přesto se dnes má osamělost zdá ostřejší a prostor kolem, teď, když mí spoluhráči odešli, prázdnější. Strčím si ruce do kapes a snažím se ignorovat virtuálního modela, který se ke mně teď s úsměvem přiloudal a pokouší se mě v mém rodném jazyce nalákat do jednoho z klubů, které lemují ulici.

„Ne -e,“ houknu směrem k  němu. Okamžitě zmizí a  znovu se zhmotní před vchodem do klubu, kde začne vyhlížet dalšího potenciálního zákazníka.

Zastrčím si všechny vyčuhující vlasy pod kapuci a  pokračuju v cestě. Ještě před týdnem bych nejspíš kráčela Hideovi po boku. On by měl ruku kolem mého pasu a  svůj kabát by mi přehodil přes ramena. Možná by se zrovna smál něčemu, co jsem řekla. Teď jsem ale sama a tiše poslouchám plesknutí, které se ozve, kdykoli šlápnu do některé ze špinavých kaluží na ulici. Ozvěna vody kapající z pouličních cedulí s nápisy a z okapů domů neustále odvádí mou pozor nost. Zní mi to jako něčí kroky. Pocit, že mě někdo sleduje, mě znova naplní.

V uších mi zní statické bzučení. Na křižovatce se zastavím a vrtím hlavou, dokud to nepřestane.

Koutkem oka zahlédnu ve svém zorném poli Hideovu ikonku zalitou zelenou září. Kde teď asi je a co právě dělá? Představím si, že bych ho kontaktovala a jeho virtuální já se objevilo přede mnou, a v hlavě mi přitom zní Asherova otázka. Co kdybych mu vážně


28

o Zerově spojení s jeho bratrem pověděla? Bylo by tak špatné říct mu o tom, i když si tím nejsem úplně jistá, a prostě počkat, co se stane?

Zatnu zuby znechucená sama sebou a tím, jak se snažím vymyslet si výmluvu pro to, abych mohla slyšet jeho hlas. Jestli si od něj dokážu udržet odstup a začnu brát celou tuhle záležitost víc jako práci, přestanu možná tolik chtít být vedle něj.

V uších mi zase začne bzučet. Tentokrát se zastavím a pozorně poslouchám. Nic. Na ulici je teď se mnou jen pár lidí, několik anonymních siluet. Možná se mě někdo snaží hacknout. Začnu kontrolovat svůj NeuroLink, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. V zorném poli se mi objeví zelený text, který hlásá, že kontrola systému neodhalila žádný problém.

Dokud se nedostane k diagnostice zpráv.

Zamračím se, jenže než si stihnu všechno pořádně prohlédnout, veškerý text se mi před očima rozplyne. Nahradí ho jediná věta.

Pořád čekám, Emiko.

Zježí se mi všechny chloupky na těle. Je to Zero.


29

2

Začnu se rozhlížet na všechny strany a očima skáču od jedné siluety na ulici k druhé. Barevné odrazy světel na cestě se v deštivé noci rozmazávají. Pouliční lampy mi zničehonic připadají jako lidi a kroky ozývající se zdálky najednou jako by mířily ke mně.

Je tady? Sledoval mě? Napůl čekám, že za sebou zahlédnu kráčet známou postavu zahalenou v neproniknutelné přiléhavé kombinéze a s tváří skrytou za neprůhlednou černou helmou.

Ale nikdo tu není.

„Je to teprve pár dní,“ šeptám potichu a  sleduju, jak se moje slova přepisují do textové podoby. „Víš vůbec, co to znamená, dát někomu čas na rozmyšlenou?“

Času jsi měla víc než dost.

Někde pod strachem, který mě zaplavuje, ucítím ostré bodnutí podrážděnosti. Zaskřípu zuby a  přidám do kroku. „Možná ti takhle chci dát najevo, že nemám zájem.“

Takže vážně nemáš zájem?

„Ani trochu.“

2


30

Proč ne?

„Počkej, možná proto, že ses mě pokusil zabít?“

Kdybych tě pořád chtěl zabít, už bys mrtvá byla.

Po zádech mi přejede mráz. „Snažíš se mě přimět, abych tvou nabídku přijala? Protože to ti zatím moc nejde.“

Kontaktoval jsem tě, abych ti řekl, že jsi v nebezpečí.

Jenom si se mnou hraje, jako vždycky. Něco v jeho tónu mě ale donutí zarazit se. Uvědomím si, že se teď možná probourává mými obrannými mechanismy, probírá se soubory, vrtá se ve mně. Jednou mi ukradl vzpomínky na tátu. Mohl by to klidně udělat znovu.

„Jediné nebezpečí, které mi kdy hrozilo, bylo od tebe.“

Tak to jsi asi v poslední době nezavítala

do Temného světa.

Kolem mě se najednou zhmotní Pirátské doupě. Ta náhlá změna mě donutí trhnout sebou a ustoupit o krok dozadu. Ještě před vteřinou jsem stála na tokijské ulici. Teď jsem v podpalubí pirátské lodi.

Tremaine měl pravdu – spousta lidí v Temném světě musí ještě používat beta verzi čoček, protože by jim jinak Hideův algoritmus vůbec nedovolil se sem dostat. Loď je nacpaná k prasknutí virtuálními postavami tlačícími se kolem skleněného válce v samotném středu doupěte. Válec je ve skutečnosti obrazovka, na které se zobrazuje loterie nájemných vražd.

Ty musíš být zkrátka ve všem jednička, viď?


31

Můj pohled putuje ke stále vyšším a vyšším příčkám seznamu. Některá z těch jmen znám – jsou to šéfové gangů a kápové, je tu i pár politiků a celebrit. A pak...

Já. Emika Chenová. Jsem úplně nahoře a vedle mého jména odměna ve výši pěti milionů notů.

Pět milionů notů za moji smrt.

„To si ze mě děláš...“ vypravím ze sebe.

Pirátské doupě zmizí tak rychle, jako se objevilo, a  já se opět octnu v Kabukiču.

Zprávy od Zera teď chodí v překotném tempu.

Ulicí se k tobě blíží dva atentátníci.

Doženou tě, ještě než se dostaneš

k vlaku.

Každičký sval v  těle mi ve vteřině ztuhne. Už jsem viděla, co se stalo těm, kteří se ocitli na prvním místě tohohle sezna mu  – a když je odměna takhle vysoká, oběť unikne jisté smrti jen málokdy.

Na zlomek vteřiny si přeju, aby byli Hideovým algoritmem zasaženi všichni. Rychle tu myšlenku ale zapudím.

„Jak můžu vědět, že jsi je na mě neposlal ty sám?“ zašeptám.

Mrháš časem. Na další křižovatce zahni

doprava. Vejdi do obchodního centra

a zamiř do prvního podzemního podlaží.

Na druhé straně ulice bude čekat auto.

Auto? Takže jsem možná nakonec až tak paranoidní nebyla. Sledoval mě a dost možná si spočítal, kudy se vydám potom, co se rozloučím s Jezdci.

Horečně se rozhlížím. Možná že Zero jen blafuje a  zkouší na mně další ze svých her. Otevřu si před sebou svůj virtuální adresář


32

a vytočím Ashera. Jestli jsou ostatní ještě pořád někde poblíž, mohli by mě vyzvednout. Mohli by...

Už to nestačím domyslet. Za mnou se ozve výstřel, kulka mi se zasvištěním proletí těsně kolem krku a zaryje se do zdi kousek ode mě.

Kulka. Vý s t řel. Tělem mi projede náhlá vlna děsu.

Vrhnu se k zemi. Náhodná kolemjdoucí opodál vykřikne a dá se na útěk, takže jsem teď na ulici úplně sama. Ohlédnu se přes rameno a pátrám po tom, kdo vystřelil, a tentokrát skutečně zahlédnu, jak se podél jedné z budov ve tmě plíží čísi stín. I na protější straně ulice zpozoruju pohyb. Vyškrábu se na nohy.

Ozve se druhý výstřel.

Všechny moje smysly zachvátí panika a hrozí, že na nic kromě ní nezbyde prostor. Zvuky kolem ke mně doléhají tlumeně, jako bych byla pod vodou. Dřív jsem jakožto lovkyně odměn samozřejmě pár výstřelů zaslechla, znám zvuk kulky z  policejní zbraně a  následné tříštění skla a omítky – ale nesmírná intenzita tohohle okamžiku je něco úplně nového. Nikdy předtím se totiž nestřílelo na mě.

Poslal je na mě Zero? Ale ten mě přece před nimi předem varoval. Řekl mi, že jsem v nebezpečí. Proč by to dělal, kdyby byl tím, kdo na mě útočí?

Mysli.

Přitisknu se ke zdi, hodím na zem elektroboard a naskočím na něj. Když na prkno dupnu, vystřelí se zasvištěním kupředu. Zero tvrdil, že kousek za příští odbočkou na mě bude čekat auto. Přidřepnu si na prkně tak, abych se ho mohla rukama po stranách chytit, a zamířím na konec ulice.

Další výstřel mi proletí těsně kolem nohy a zasáhne prkno. Další kulka ho připraví o jedno z koleček.

Seskočím z elektroboardu, který v plné rychlosti narazí do zdi, odkutálím se stranou a vyskočím na nohy – teniska se mi ale zachytí v prasklině v chodníku. Klopýtnu a upadnu. Slyším za sebou kroky. Vytřeštím oči a snažím se znova se postavit. Teď to přijde.


33

Každou chvilku už se do mě zaryje kulka a tělem se mi rozlije pronikavá bolest.

„Musíme za roh. Dělej.“

Při zvuku toho hlasu trhnu hlavou ke straně.

Ve stínu blízko mě se krčí dívka s černou kapucí na hlavě. Na rtech má černou rtěnku a její šedé oči upírají pohled tvrdý jako ocel na útočníky za námi. V ruce drží pistoli a kolem jednoho zápěstí má připnutou černou manžetu. Na chvíli mě napadne, že je manžeta opravdová, pak se ale zaleskne virtuální modří. Dívka spočívá na zemi tak lehce, že se zdá, že by mohla co nevidět vzlétnout, a  výraz jejího obličeje je naprosto klidný, bez jediného náznaku napětí.

Nikdo vedle mě ještě před vteřinou nestál. Je to, jako by se tu zčistajasna zhmotnila.

Očima sklouzne ke mně. „Pohni sebou.“ Zní to jako šlehnutí biče.

Tentokrát už nezaváhám. Vyrazím jako střela ke konci ulice.

Jakmile vyběhnu, vyskočí na nohy a vykročí směrem k jednomu ze zahalených střelců. Kráčí tak klidně, že to působí až strašidelně. Když na ni útočník namíří zbraň, sáhne i ona po své. Jakmile na ni střelec vyšle kulku, stočí se ke straně, elegantně se jí vyhne a zamíří. Jediným plynulým pohybem na něj vystřelí. Doběhnu na konec ulice a otočím se přesně ve chvíli, kdy se její kulka útočníkovi zaryje do ramena. Výstřel ho srazí dozadu na zem.

Kdo je sakra ta holka?

Zero se nezmínil o nikom, kdo by s ním spolupracoval – možná s ním nemá vůbec nic společného. Mohla by dokonce být jedním z útočníků a snažit se mě obalamutit tím, že předstírá, že mi přišla na pomoc.

Už jsem u  obchoďáku. Prudce se prodírám davem překvapených lidí a snažím se dostat po schodech dolů do suterénu. První podzemní podlaží, opakuju si v duchu. V dálce uslyším zvuk policejních sirén linoucí se ulicí, po které jsem ještě před chvílí běžela. Jak se sem dostali tak rychle?


34

Pak si vzpomenu na chodkyni, která s křikem utekla při prvním výstřelu. Pokud měla na očích nové čočky ovládané algoritmem, mohl NeuroLink na základě její reakce zalarmovat policii. Mohlo se to stát takhle? Vypadá to, že Hideo do algoritmu naprogramoval novou funkci.

Když se konečně dostanu na konec schodiště a vyřítím se nouzovým východem ven, uvědomím si, že se šedooká holka znovu záhadě objevila vedle mě a běžíme teď bok po boku. Otevřu pusu, abych se na to zeptala, ona ale jen zavrtí hlavou.

„Nemáme čas. Dělej,“ nařídí mi úsečně. Tupě její rozkaz poslechnu.

Cestou nenápadně analyzuju část jejích dat, ke kterým mám přístup. Je jich zoufale málo. Zdá se, že podobně jako já používá tajnou identitu, kolem jejího virtuálního profi lu se vznáší několik prázdných profi lů, které mají za úkol svést vetřelce ze stopy. Pohybuje se s naprostým soustředěním a v jejích gestech je intenzita a jistota, díky níž je mi jasné, že tohle nedělá poprvé.

Co přesně nedělá poprvé? Pomáhá štvané kořisti do bezpečí? Nebo ji naopak sama lstí vede do záhuby?

Při té myšlence sebou škubnu. Tohle není hra, kterou bych si mohla dovolit prohrát. Jestli se mě jenom snaží oddělit od ostatních konkurenčních lovců, musím najít příležitost, jak uniknout.

Zboží na tomhle podlaží je rozmístěno podobně jako v oddělení kosmetiky v newyorském nákupáku, s tím rozdílem, že všechny zdejší obchůdky nabízejí okázale vypadající dezerty. Dorty, pěny, čokolády –  všechny zabalené tak luxusně, že spíš než potraviny připomínají šperky. Osvětlení je tlumené, patro už je nějakou chvíli na noc zavřené.

Uháním temnými uličkami svojí společnici v  patách. Přikrčí se u jedné z výloh s dorty a loktem prudce vrazí do skla. Na zem se vysypou střepy.

Nad našimi hlavami začne houkat alarm.

Dívka se spokojeně natáhne skrz rozbitou výlohu a  popadne


35

jeden miniaturní koláček moči posypaný zlatými třpytkami. Otřepe z něj střepy a pak si ho strčí do pusy.

„Co to děláš?“ zakřičím na ni tak, abych přehlušila zvuk alarmu.

„Zajišťuju nám hladký průchod,“ zahuhlá s  pusou plnou zákusku. Netrpělivě mávne rukou směrem ke stropu. „Ta siréna by měla pár z nich odradit.“ Trochu pevněji sevře zbraň a druhou rukou před sebou ve vzduchu udělá sérii složitých gest. V mém zorném poli se objeví text.

Spojit se s|[nula]?

Než žádost přijmu, na vteřinku zaváhám. Před očima se mi objeví zlatá linie, která mi ukazuje cestu, kterou pro nás dívka vybrala. „Jestli se ztratíš, běž touhle trasou,“ houkne na mě přes rameno.

„Jak ti mám říkat?“

„Tohle ti teď připadá důležité?“

„Jestli se rozdělíme a mě někdo napadne, budu vědět, na koho volat o pomoc.“

Tohle ji přiměje otočit se a věnovat mi úsměv. „Jax,“ prozradí mi.

Před námi se zobrazí šarlatově rudá silueta někoho, kdo se skrývá za sloupem na opačném konci chodby.

Jax se otočí tím směrem, aniž by jakkoli zpomalila. Zamíří. „K zemi,“ doporučí mi. Pak vystřelí.

Vrhnu se na podlahu, když z Jaxiny zbraně vyletí kulka. Její protivník opětuje palbu téměř okamžitě, ve výlohách se zableskne odraz kulek a podruhé se ozve tříštění skla. V uších mi zvoní. Jax se dál pohybuje se stejnou přesností jako předtím, vyhýbá se střelám, co chvíli nabije, podepře si paži a  vypálí znova. Prchám vedle ní a snažím se mít hlavu schovanou mezi rameny.

Jedna z kulek prolétne těsně kolem ní, což Jax donutí ustoupit do strany. Nenuceně si přehodí zbraň z jedné ruky do druhé. A vystřelí.

Tentokrát její střela zasáhne cíl. Dolehne k nám výkřik plný bolesti – když se ohlédnu zpátky k výlohám, spatřím, jak se šarlatová


36

postava bezmocně hroutí k zemi. Zlatá line určující naši trasu se stáčí doprava, ale než pokračujeme v úprku, Jax dojde až k postavě ležící na zemi.

Namíří pistoli a vypálí jeden jediný efektivní výstřel.

Útočník sebou jednou zprudka trhne a pak zůstane bezvládně ležet.

Ve vteřině je po všem, ale zvuk výstřelu se mi vlní myšlenkami jako kruhy čeřící hladinu jezera, sled vzpomínek střídajících v rychlém sledu jedna druhou. Vidím stříkance krve na stěně a rudou kaluž, která se rozlévá kolem bezvládného těla. Zející ránu v mužově lebce.

Žaludek se mi obrátí vzhůru nohama. Je už příliš pozdě na to, abych cokoli udělala, a  tak se jen zhroutím na kolena a  vyvrhnu zbytky večeře na podlahu.

Jax mě trhnutím vytáhne zpátky na nohy. „Dej se dohromady. Za mnou.“ Kývne hlavou, aby mi dala najevo, že musíme dál.

Do mého vědomí se znovu a znovu prodírají cákance krve na zdi. Zabila ho až příliš snadno. Je na to zvyklá. Přemýšlím o tom, že bych se dala na útěk. Jenže Jax mě přece ochránila a sama se mě zabít nepokusila. Bude za mě vyšší odměna, když mě přivede živou?

Na jazyku mě pálí snad tisícovka otázek, donutím se ji ale klopýtavě následovat. Kromě zvuku našich kroků teď není slyšet vůbec nic. Policajti i záchranáři musí být ještě pořád u místa přestřelky o  patro výš, a  možná už někdo dokonce našel tělo mrtvého, které za sebou nechala Jax.

Vteřiny se vlečou jako hodiny, nakonec ale přece jen dorazíme do cíle – zlatá linka tu končí před úzkou úklidovou komorou.

Jax na číselníku vedle dveří vyťuká kód. Zeleně zazáří, jednou krátce pípnou a otevřou se. Jax mi pohybem ruky naznačí, že mám přednost.

Prostor za dveřmi připomíná standardní technickou místnost plnou dřevěných beden a kartonových krabic naskládaných na sebe ve sloupcích tyčících se až ke stropu. Jax se opře o pult a začne přebíjet zbraň.


37

„Nemůžu tě vyvést normálním východem,“ mumlá přitom. „Policejní barikáda tam blokuje přístup k autu. Musíme jít tudy.“

Auto. Možná vážně spolupracuje se Zerem.

Dřepnu si v rohu místnosti a zavřu oči. Hrdlo mám ještě pořád plné žaludečních šťáv. Zvuk výstřelu mi rezonuje hlavou. Dlouze, rozechvěle vydechnu a pokusím se dát se trochu dohromady. Zírám na Jaxinu zbraň, ruce se mi klepou bez ohledu na to, jak pevně se je snažím sevřít v  pěsti. Nedaří se mi srovnat si myšlenky. Pokaž dé když se o to pokusím, rozutečou se mi do všech stran.

Jax sleduje, jak se usilovně snažím trochu se vzchopit. Přestane si hrát s pistolí, popojde ke mně a jednou rukou v rukavici mě chytí za bradu. Na materiálu rukavice jsou skvrny od krve. Chvíli se neodvážím ani pohnout a nechápavě uvažuju nad tím, jak může být tak klidná bezprostředně poté, co někoho střelila do hlavy. Taky přemýšlím, jestli je tohle ten moment, kdy mi jediným pohybem zlomí vaz stejně snadno jako suchou větvičku.

„Hele,“ osloví mě a pevně se mi dívá do očí. „Budeš v pohodě.“

Vytrhnu se z jejího sevření. „Já to vím.“ Hlas se mi ale trochu třese.

„Bezva.“ Jakmile to dořekne, sáhne za sebe a zpoza opasku vytáhne druhou zbraň. Bez varování mi ji hodí.

Povede se mi ji neobratně chytit. „Do háje,“ vypadne ze mě a snažím se držet ji co nejdál od těla. „Co s tím mám sakra asi tak dělat?“

„Vystřelit, když na to přijde?“ navrhne.

Zírám na ni prázdným pohledem, dokud neobrátí oči v sloup a nevezme si zbraň zpátky. Strčí si ji za opasek a sáhne po své pistoli, ze které vytáhne zásobník. „Co je, to jsi ještě nikdy v životě nevystřelila z bouchačky?“

„Ne z opravdické.“

„Vidělas někoho umřít?“

Ochromeně zavrtím hlavou.

„Myslela jsem, že jsi lovkyně odměn.“

„To jo.“


38

„A to jako tyhle věci neděláš?“

„Myslíš jako zabíjení lidí?“

„Jo, přesně.“

„Moje práce zahrnuje chytit cíle živé, ne jim do lebky udělat díru.“ Pozoruju, jak do zbraně zasune nový zásobník. „Je tohle ta chvíle, kdy se tě zeptám, co se tady děje? Poslal tě Zero?“

Jax si vrazí čerstvě nabitou zbraň zpátky do pouzdra u  pasu. Pohled, který na mě upře, je skoro soucitný. „Poslechni, Emiko Chenová... jmenuješ se tak, viď? Ty evidentně nemáš ani nejmenší ponětí o tom, do čeho ses to zapletla.“ Bez jakéhokoli zaváhání si z jedné boty vytáhne nůž a pokračuje. „Dneska jsi byla na večeři s Fénixovými jezdci, že jo?“

„Ty jsi mě špehovala?“

„Pozorovala.“ Jax přejde na druhou stranu místnosti a  odtlačí jednu hromadu beden ke straně. Za nimi jsou schované dveře v podobě nenápadného obdélníku na zdi. Zaryje nůž do jemných spár. „Prosím tě, řekni mi, že ti nemusím vysvětlovat úplně všechno.“

„Hele, můžeš začít třeba s tím, že mi vysvětlíš, co se před chvílí stalo, a od toho se odpíchnem.“ Založím si ruce na hrudníku. Je to fajn způsob, jak zamaskovat, že se mi ještě pořád třesou, a navíc mi paže složené v obranné pozici před tělem dodávají špetku pocitu bezpečí. Ukázat téhle holce slabost mi připadá jako pěkně nebezpečná věc.

„Právě jsem tě zachránila před tvými skoro -vrahy,“ řekne Jax a namíří na mě špičkou nože. „Zero tě před nimi varoval.“

Tohle potvrzení mých teorií ve mně vzbudí další vlnu strachu. Opřu se o zeď, abych našla ztracenou rovnováhu. „Takže tě poslal, abys mě přivedla?“

Přikývne. „Vsadím krk na to, že někteří z těch lovců spolupracovali. Tipla bych si to kvůli tomu, jak byli rozmístění po obou stranách ulice a  jak obsadili přízemí baráku. A  rozhodně nebyli poslední. Půjde jich po tobě hromada, minimálně dokud na tebe bude v Pirátském doupěti vypsaná ta tučná sumička.“


39

Přejde ke mně a vloží mi do dlaně jakousi kovovou součástku. „Podrž to.“ Pak se vrátí zpátky ke zdi a dál rýpe nožem v obrysu dveří.

Tiše tomu přihlížím, celá ochromená šokem. „Proč by mě někdo chtěl vidět mrtvou?“

„Tvoje vazby na Hidea Tanaku ti jako dost dobrý důvod nepřipadají?“ Zamračí se, protože se čepel jejího nože zasekne. „Spousta lidí si myslí, že se celý turnaj pohnojil kvůli tomu, že jsi hackla zahajovací ceremoniál a fl irtovala s Hideem. Taky se povídá, že jsi nainstalovala nepovolená rozšíření do fi nále jako pomstu za to, že tě vykopli z týmu.“ Pokrčí rameny. „Jako, ne že by se pletli.“

Mým překvapením projede ostrá čepel vzteku. „Jenom kvůli tomuhle mě chce někdo zabít?“

„Spousta gamblerů prohrála kvůli fi nále těžký prachy. No, to máš jedno. Budeš teď mít na chvíli za zadkem bandu nájemných vrahů, takže ti vřele doporučuju, aby ses držela u mě.“ Vytrhne nůž ze zdi, zarazí ho do jiného místa o kus dál a pak se o něj celou vahou opře.

V  myšlenkách se vrátím zpátky k  Zerovi. Tohle je poprvé, co někdo kromě Hidea nahlas přiznal jeho existenci. „Proč tě poslal?“

Stáhne si z hlavy kapuci a odhalí krátké stříbrné vlasy. Podívá se na mě. „Proč asi? Nejspíš chtěl, abych zabránila tomu, aby do tebe někdo vystřílel celý zásobník. Jo a není zač.“

V končetinách mi zamravenčí. Zero byl ke mně přece jen upřímný. Nebo snad ne? „Ne, myslela jsem spíš... co děláš?“

Na chvíli se zarazí a podívá se na mě. „No, nejspíš je třeba jednoho nájemného vraha, aby zastavil jiného, nemyslíš?“

Nájemný vrah. Nejspíš by mě to po tom, co jsem ji před chvílí viděla udělat, nemělo překvapovat, v  myšlenkách se ale na chvíli  vrátím do Pirátského doupěte v  Temném světě, kde jsem před pár týdny viděla, jak zástup jí podobných sleduje loterii tak tiše a trpělivě, až z toho mrazilo. Možná byla Jax jednou z nich.

Naprázdno polknu. „Takže pracuješ pro Zera? Jsi součástí jeho týmu, který se snaží sabotovat Warcross?“


40

Jax svou odpověď chvíli pečlivě zvažuje. „Asi by se to tak dalo říct. Patříme oba k Černoplášťům.“

Černoplášti.

Zamračím se a v duchu si procházím všechny podivné bandy, na které jsem v Temném světě narazila. Jsou mezi nimi samozřejmě i  známá jména, jako hackeři z  Anonymous nebo ze skupiny V.R.A.K., a  pak menší skupinky, které by si podobně známé být př á ly.

Ale o  Černopláštích slyším poprvé. Vůbec netuším, jak velcí nebo malí jsou, co dělají nebo jaké mají cíle. V mém světě je tohle ještě mnohem nebezpečnější než opačná situace. Nechtějí si užívat světla refl ektorů. Chtějí prostě pořádně škodit.

„Ty vůbec neznám,“ přiznám se.

Znova pokrčí rameny. „Ani bych to nečekala. Kdyby jo, bylo by to podezřelé.“

„A co když náhodou nechci?“

„Když náhodou nechceš co?“

„Co když už o tom všem nechci víc vědět? Co když s tebou prostě nikam nepůjdu?“

Tentokrát jí začne na rtech pohrávat úsměv a celý její výraz se tak změní ve zlovolný škleb. Najednou mi dojde, že vězím v jedné místnosti s profesionálním zabijákem.

„Pak si běž,“ řekne a pokývne směrem ke dveřím.

Vím, že zkouší, jestli dostojím svým slovům. Z  čiré tvrdohlavosti k nim zamířím, položím ruku na kliku a užuž se je chystám otevřít a proklouznout jimi zpátky tam, odkud jsem přišla. Napůl čekám, že se mi tělem rozleje sžíravá bolest, protože se mi do zad zaryje kulka, která mě na místě vyřadí ze hry.

„Jestli ti teda neva, že dneska v noci zařveš,“ dodá mi za zády nenuceně Jax.

Přestože se za to z duše nesnáším, ta slova mě na místě zarazí.

„Zera bude moc mrzet, že o tebe přišel,“ pokračuje, „ale taky nikdy nikoho nenutil s námi spolupracovat proti jeho vlastní vůli.


41

Vyjdi těmi dveřmi a budeš zrovna tak volná, jako mrtvá. Je to na tobě.“

Na druhé straně těchhle dveří jsou lovci, kteří čekají jen na to, až se rozeběhnu do potemnělého suterénu obchoďáku... a na téhle straně je zase nájemná vražedkyně, která tvrdí, že mi pomůže uniknout.

Rukou pevněji sevřu kliku. Jax má pravdu. Jakmile odsud vyjdu, přežiju bez ní tváří v tvář kdovíkolika neznámým zabijákům, kteří se třesou na odměnu za moji hlavu, asi tak přibližně dvě vteřiny. Takže můžu zkusit štěstí tady, s členkou takzvaných Černoplášťů, která mě nicméně zachránila (prozatím) a která má podle všeho zájem udržet mě naživu.

Zatnu zuby a donutím se kliku pustit. Pak se otočím a upřu na Jax rozlícený pohled. „Tohle není ani trochu na mně,“ syknu. „A ty to víš.“

Pokrčí rameny a vrátí se k rýpaní do spár kolem dveří. „Dělám jen svoji práci. Zero tě očekává a nejspíš by dal přednost tomu, kdybys dorazila v celku.“ Dveře konečně vydají slabé cvaknutí a ona mi jednou rukou pokyne. „Podej mi to.“

Hodím jí kovovou součástku, kterou mi před chvílí podala, a pak se dívám na to, jak ji místo nože strčí do místa ve spáře, odkud se před chvílí ozvalo cvaknutí. Obrys zazáří slabou zelení. Dveře vydají slabé prasknutí, pak se otevřou a odhalí pohled do zaprášené podzemní chodby, která se podle všeho už nějakou dobu nepo užívá. Vypadá to na nějaký nedokončený, opuštěný tunel metra. Na jeho konci jsou schody, které vedou ke zdroji slabého světla. Tam na nás nejspíš čeká auto, o kterém se zmiňoval Zero.

Ani se nehnu. „Kam mě to vedeš?“

Jax opět vytáhne z pouzdra svou zbraň a ležérně si ji opře o rameno. Obezřetně ji pozoruju. „Věříš mi?“ zeptá se.

„Ani trochu.“

„No, to je myslím zároveň odpověď na mou další otázku.“ Pak Jax namíří hlaveň pistole přímo na mě a vystřelí.


42

3

Z toho, co se děje dál, si pamatuju jen útržky.

Svalstvem v krku mi prostupuje řezavá bolest způsobená Jaxiným výstřelem. Svět kolem se rozmaže, a když se zhroutím ke zdi, zaslechnu vzdálené žuchnutí. Končetiny mi znenadání zdřevění a mě zachvátí panika.

Zdrogovala mě.

Je to, jako bych měla znenadání hlavu plnou lepkavého, hutného medu, ale tahle myšlenka se jím probije. Obrátím pohled k Jax, která se ke mně přiblíží. Cos mi to provedla? Snažím se dožadovat vysvětlení. Celé moje tělo je ale najednou jako z  gumy, a  i  když jsem vzhůru, cítím jak se po zdi sunu dolů, až skončím na podlaze hned vedle Jaxiných bot. Srdce mi tluče jako o závod a jeho údery mi duní v uších.

Zdá se mi to?

Ne, určitě jsem vzhůru. Vidím, co se děje kolem, i když se mi zdá, jako bych to celé pozorovala skrz potemnělý tunel a  okraje mého zorného pole jsou úplně černé.

Další věc, na kterou si vzpomínám, je moje ruka omotaná kolem Jaxiných ramen. Jak mě táhne tunelem a dál k černému taxíku. Snažím se soustředit na symbol čtyřlístku na zářící tabulce na jeho střeše. Vzduchem kolem se line vůně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.