načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Waterloo -- Historie čtyř dnů, tří armád a tří bitev – Bernard Cornwell

Waterloo -- Historie čtyř dnů, tří armád a tří bitev

Elektronická kniha: Waterloo
Autor: Bernard Cornwell
Podnázev: Historie čtyř dnů, tří armád a tří bitev

- Ve své první knize literatury faktu spojuje autor vypravěčské umění romanopisce s pečlivým studiem historie a výsledkem je strhující popis všech dramatických událostí, jež ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 354
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7507-449-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve své první knize literatury faktu spojuje autor vypravěčské umění romanopisce s pečlivým studiem historie a výsledkem je strhující popis všech dramatických událostí, jež souvisely s bitvou u Waterloo. Prostřednictvím citací z dopisů a pamětí císaře Napoleona, vévody z Wellingtonu i obyčejných důstojníků a vojáků dokresluje živý obraz toho, jak skutečně vypadal boj v této slavné bitvě.

Osmnáctého června roku 1815 sestoupily armády Francie, Británie a Pruska do tichého mělkého údolí jižně od Bruselu. Malé městečko nedaleko místa, kde se spojenci rozhodli postavit francouzské armádě, se jmenuje Waterloo. Krvavá bitva, jíž dalo Waterloo jméno, znamenala konec napoleonských válek a stala se mezníkem v evropské historii.

Napoleonova armáda zde utrpěla drtivou porážku od části vojsk koalice evropských panovníků a stala se pro francouzského císaře jedním z jeho posledních vystoupení coby vojevůdce, stratéga a hlavy státu.

Autor podrobně líčí nejen průběh bitvy samé, ale také události, které jí bezprostředně předcházely, zejména okolnosti, jež vedly k porážce spojenců u Ligny a Quatre Bras.

Přestože Bernard Cornwell tentokrát napsal knihu literatury faktu, Waterloo je stejně strhující jako jeho nejlepší historické romány.

Bernard Cornwell se narodil 23. února 1944 v Londýně, vyrůstal v Essexu a nyní žije většinou ve Spojených státech amerických. Vystudoval Londýnskou univerzitu a poté sedm let pracoval v televizi BBC. Čtenáře upoutal svými thrillery ze současnosti a proslavil se historickými romány, většinou již přeloženými do češtiny. Zachycuje v nich významné okamžiky anglických a amerických dějin od záhadami obestřené stavby kamenného kruhu ve Stonehenge Svatyně přes legendární příběhy osobitě pojatého artušovského cyklu ( Kronika válečníkova ) a počátky stoleté války ( Hledání svatého grálu ), cyklus z napoleonských válek, jež rámují osudy Richarda Sharpa, tetralogii z americké občanské války ( Kronika Nathaniela Starbucka ) až po ságu z raně středověké Anglie, v níž líčí dobu po vítězství krále Alfreda, později zvaného Veliký, a zahrnuje v nakladatelství BB/art vydané knihy: Poslední království , Bledý jezdec , Páni severu , Píseň meče , Hořící země , Smrt králů , Pohanský pán , Prázdný trůn.

Cornwellovy knižní série se také dočkaly televizního zpracování – ITV natočila řadu filmů o Sharpovi se Seanem Beanem v hlavní roli a BBC seriál Poslední království .

Více o autorovi a jeho knihách na www.bernardcornwell.net

Zařazeno v kategoriích
Bernard Cornwell - další tituly autora:
Sharpův Trafalgar Sharpův Trafalgar
Kronika válečníkova Díl III. -- Nepřítel Boha Kronika válečníkova Díl III.
KRONIKA VÁLEČNÍKOVA Díl II. -- Ostrov mrtvých KRONIKA VÁLEČNÍKOVA Díl II.
Sharpův orel -- Richard Sharpe v bitvě u Talavery, červenec 1809 Sharpův orel
Sharpova pomsta Sharpova pomsta
Válka vlků Válka vlků
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 Bernard Cornwell

Mapy: Martin Brown

All rights reserved.

Z anglického originálu Waterloo.

The history of four days, three armies and three battles

(First published by William Collins, London, 2014)

přeložil © 2016 Jiří Beneš

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky: Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-449-2 (pdf)


PŘEDMLUVA

P

ROČ DALŠÍ KNIHA O WAT ER LO O? To je dobrá otázka. O nejrůz

nější popisy této bitvy a její hodnocení není nouze a bitva sama zcela jistě patří ve světové historii k těm, o nichž vyšlo nejvíc literárních děl a studií. Všichni, kdo se na tom hrozném červnovém dni roku 1815 jakkoli podíleli a přežili ho, jistě věděli, že se stali účastníky něčeho významného. Výsledkem jsou stovky vzpomínek a dopisů, jež jejich zkušenost popisují z pohledu očitých svědků. Přesto měl vévoda z Wellingtonu nepochybně pravdu, když řekl, že „popisy bitev mají stejnou platnost jako líčení dojmů z plesu“. Každý, kdo se nějakého plesu zúčastnil, si z něj odnesl jiné dojmy: někdo dobré, jiný špatné. A těžko lze čekat, že se někomu ve víru hudby, plesových rób a flirtování podaří podat komplexní popis toho, co se tam skutečně dělo, a už vůbec ne, v který okamžik a komu se to dělo. Jenže bitva u Waterloo se stala událostí, jež na počátku devatenáctého století rozhodla o dalším vývoji Evropy. Proto není divu, že se od té doby datují snahy poskytnout o ní ucelenou vyčerpávající zprávu.

Existuje základní příběh, na němž se všichni shodují. Napoleon zaú

točil na pravé křídlo Wellingtonovy britsko-holandské linie s cílem přimět vévodu, aby do tohoto úseku přesunul zálohy, a pak vést masivní útok na levé křídlo jeho obrany. Jenže útok Francouzů na pravé křídlo selhal. Druhým dějstvím dramatu byl velký nápor francouzské

7


kavalerie na vévodův středopravý úsek a třetím poslední zoufalý útok neporažené a neporazitelné císařské gardy v době, kdy už Prusové vstupovali na levou stranu scény. K této hlavní dějové linii se pak přidávaly vedlejší zápletky v podobě útoků na Hougoumont a dobývání statku La Haye Sainte. Jako rámec všeho dění to jistě má svou hodnotu, avšak vlastní bitva byla mnohem složitější, než jak naznačuje toto jednoduché schéma, a vojákům, kteří tam bojovali, se střet armád v mělkém údolí mezi dvěma hřebeny výšin už vůbec nemohl zdát jednoduchý. Proto jedním z důvodů, jež mě vedly k napsání této knihy, byla snaha poskytnout čtenáři představu o tom, jak to onen den plný zmatků, kouře, krve a smrti mohlo vypadat z jejich pohledu.

Ti, kteří ten zmatek přežili, by zřejmě těžko chápali tvrzení, že bitva u Waterloo zase tak důležitá nebyla, a pokud by v ní Napoleon zvítězil, i nadále by stál proti obrovské přesile nepřátel a nakonec by ho stejně nečekalo nic jiného než porážka. To je sice pravděpodobné, ale ne jisté. Kdyby se císaři podařilo britsko-holandskou obranu na hřebeni u Mont-Saint-Jean prolomit a obrátit Wellingtona na zbrklý ústup, stále by se musel vypořádat se silnými armádami Rakouska a Ruska, které táhly směrem k francouzské hranici. Na tento scénář však nedošlo. Napoleon byl zastaven u Waterloo a v tom spočívá důležitost bitvy. Byl to zlomový bod dějin a říkat, že by k němu došlo tak jako tak, nemůže jeho důležitost v žádném případě snížit.

Popisy válečných operací bývají složité a mnohdy matoucí. Označování jednotek římskými číslicemi (IV. sbor) se mísí se značením arabskými (3. divize), a to může působit zmatek. Proto jsem se snažil příliš velkému množství matoucích okolností vyhýbat, i když jsem k nim možná na druhé straně přidal další tím, že používám výrazy „batalion“ a „regiment“ v témže smyslu, třebaže to pokaždé není totéž. Regiment je v britské armádě administrativní jednotka. Existují regimenty, jež sestávají z jediného batalionu, ale většina jich má bataliony dva, některé dokonce tři nebo i více. V napoleonských válkách se stávalo jen zcela výjimečně, aby dva britské bataliony téhož regimentu bojovaly v jednom tažení bok po boku, a u Waterloo tato výjimečnost platila pouze v případě dvou regimentů. První pěší gardový regiment měl v bitvě

8


druhý a třetí batalion a z pětadevadesátého regimentu střelců bojovaly u Waterloo hned tři bataliony. Všechny ostatní byly jedinými reprezentanty svých regimentů, takže když se třeba zmiňuji o dvaapadesátém regimentu, míním tím první batalion tohoto regimentu.

Všechny tři armády byly rozčleněny na sbory. Britsko-holandská a pruská měly každá tři sbory a francouzská čtyři, protože císařská garda, třebaže se neuváděla jako sbor, v podstatě samostatným sborem byla. Sbor mohl mít od deseti tisíc do třiceti tisíc mužů a byl organizován jako samostatná vojenská síla schopná nasazovat do boje jezdectvo, pěchotu i dělostřelectvo. Sbory se pak dělily na divize, takže francouzský I. armádní sbor sestával ze čtyř pěších divizí, každé o síle čtyř až pěti tisíc mužů, a jedné jízdní divize o síle něco přes tisíc jezdců. Každá divize měla k dispozici vlastní podpůrné dělostřelectvo. Divize se mohla dál dělit na brigády, takže 2. pěší divize I. armádního sboru měla dvě brigády, z nichž jedna sestávala ze sedmi a druhá ze šesti batalionů. Bataliony se dělily na roty; francouzský batalion měl šest rot a britský deset. Nejpoužívanějším termínem v této knize bude batalion (někdy označovaný jako regiment). Největší britský pěší batalion u Waterloo měl více než tisíc mužů, ale průměrný batalion ve všech třech armádách čítal kolem pěti set mužů. Když to tedy v krátkosti shrnu, je hierarchie následující: armáda, sbor, divize, brigáda, batalion, rota.

Někteří čtenáři se mohou cítit dotčeni výrazem „anglická armáda“, použitým v situaci, kde zjevně jde o britskou armádu. Termín „anglická armáda“ uvádím pouze tam, kde se v původním zdroji vyskytuje výraz anglais, který jsem se rozhodl nepřekládat jako „britská“. Nic takového jako anglická armáda samozřejmě neexistovalo, ale na počátku devatenáctého století se ten termín používal běžně.

Bitvy, které se odehrály 16. a 18. června roku 1815, vytvářejí velkolepý příběh. Dějiny jsou k autorům historických románů zřídkakdy tak laskavé, aby jim poskytly pěknou zápletku s charismatickými hrdiny, takže jsme nuceni historií manipulovat a vnášet do ní vlastní příběhy. Přesto když jsem psal Sharpovo Waterloo, uvědomil jsem si, že příběh mého hrdiny na pozadí velkého příběhu bitvy samé téměř zaniká. Ano, bitva u Waterloo je velký příběh, a to nejen počtem hrdinů, ale také

9


svou formou. Je to „nervák“. Nezáleží na tom, kolikrát člověk četl líčení

toho dne, konec je stále plný napětí. Neporažená císařská garda stoupá

do svahu hřebene, na němž stojí Wellingtonovy otřesené síly na pokraji

zhroucení. Na východě se Prusové derou do Napoleonova pravého

křídla, ale pokud jeho garda dokáže Wellingtonovu obrannou linii

porazit, bude mít císař stále čas obrátit se proti přicházejícím Blüche

rovým jednotkám. Bitva se odehrává v jednom z nejdelších dní roku,

takže zbývají ještě dvě hodiny denního světla, dost času na to, aby

Francouzi zničili jednoho z nepřátel, nebo dokonce oba dva. Můžeme

vědět, jak to skončilo, ale jako všechny dobré příběhy snese i tenhle

opakování.

Takže je zde znovu – příběh velké bitvy.

10


ÚVOD

V

LÉTĚ ROKU 1814 byl Jeho Milost vévoda z Wellingtonu na cestě

z Londýna do Paříže, aby se ujal úřadu britského velvyslance

v zemi, v níž znovu nastoupil na trůn král Ludvík XVIII. Vévoda

možná předpokládal, že se na kontinent dopraví krátkou plavbou

z Doveru do Calais, ale místo toho jej briga královského loďstva Grif

fon dopravila přes Severní moře do města Bergen op Zoom, aby na

vštívil Spojené království nizozemské, nově vyhlášený útvar, avšak

poněkud nešťastný slepenec, zpola francouzský a zpola holandský,

zpola katolický a zpola protestantský, ležící severně od Francie.

V tomto novém království byli z rozhodnutí vídeňského kongresu

umístěni britští vojáci jako garanti jeho existence a vévoda z Welling

tonu byl požádán, aby provedl inspekci jeho obrany podél hranice

s Francií. Doprovázel ho při tom třiadvacetiletý korunní princ nového

království kníže Vilém z dynastie oranžsko-nasavské, známý pod pře

zdívkou Hubený Billy nebo také Mladý žabák – mladý proto, že jeho

otec si svým zjevem vysloužil přezdívku Starý žabák –, který sloužil ve

válce na Pyrenejském poloostrově ve Wellingtonově štábu, a zřejmě

proto byl přesvědčen o svém mimořádném válečnickém nadání.

Vévoda z Wellingtonu strávil čtrnáct dní na cestě podél hranice

a během ní navrhl renovovat opevnění několika měst. Je však těžké

věřit, že v té době bral hrozbu obnovení války s Francií vážně.

11


Koneckonců poražený císař Napoleon byl nucen abdikovat a uchýlit se na malý ostrov Elba ve Středozemním moři, zatímco Francie se znovu stala monarchií. Války skončily a diplomaté na vídeňském kongresu vypracovávali dohodu, která měla nově upravit hranice v Evropě a zajistit tak, že kontinent už nebude pustošit žádná další válka.

A Evropa byla zpustošená. Napoleonova abdikace ukončila válečný konflikt, jenž vznikl jako důsledek Francouzské revoluce a trval jednadvacet let. Staré evropské režimy, většinou monarchistické, byly z francouzských událostí zděšené, především z poprav krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. A v obavě, že by se revoluční ideje mohly z Francie šířit i do jejich zemí, se rozhodly vstoupit do války.

Čekaly, že nad nekonsolidovanými armádami revoluční Francie dosáhnou rychlého vítězství, ale místo toho zažehly jiskru požáru světové války, který svými plameny zasáhl nakonec i Washington a Moskvu, ale vyvolal také boje v Indii, Palestině, Západní Indii, Egyptě a Jižní Americe. Evropa však trpěla nejvíc. Francie se počátečnímu náporu evropských mocností ubránila a z revolučního chaosu se vynořil génius, vojevůdce a pozdější císař. Napoleonovy armády pak rozdrtily armády Pruska, Rakouska i Ruska, táhly od Baltského moře po španělská pobřeží a na polovinu evropských trůnů císař dosadil své neschopné bratry. Ve válkách zahynuly miliony lidí, ale po dvou desetiletích Evropa konečně dospěla k míru a světovládce skončil na malém ostrově jako šelma zavřená v kleci.

Jenže než k tomu došlo, Napoleon Evropě vládl. Přesto existoval nepřítel, s nímž se nikdy neutkal a kterého nikdy neporazil. Byl jím anglický vévoda z Wellingtonu, jehož pověst vojevůdce se nemohla s pověstí Napoleonovou rovnat. Rodem byl Arthur Wesley (později si rodina změnila jméno na Wellesley) čtvrtý syn hraběte a hraběnky z Morningtonu. Wesleyův rod patřil k anglo-irské aristokracii a Arthur strávil většinu svého mládí v Irsku, i když vzdělání nabyl v chlapecké kolejní škole v Etonu. Tam však příliš neprospíval a jeho matka Anne z něho byla zoufalá. „Nevím, co mám s tím budižkničemu Arthurem dělat,“ stěžovala si, avšak podobně jako u tolika mladších šlechtických synů tuto otázku vyřešila služba v armádě. Rodina mladému Arthurovi

12


koupila důstojnickou hodnost a tak začala jedna neobyčejná životní dráha, neboť budižkničemu Arthur v sobě objevil nadání pro vojenské řemeslo a to se mu odměnilo. Svou kariéru zahájil Arthur Wellesley v Indii, kde tamní britskou armádu dokázal dovést k řadě úžasných vítězství. Později ho velení armády povolalo zpátky do Británie a svěřilo mu malou expediční armádu s úkolem zabránit Francouzům, aby okupovali Portugalsko. Tato malá armáda se postupně rozrostla v mocnou sílu, která osvobodila nejen Portugalsko, ale i Španělsko a nakonec pronikla až do jižní Francie. Arthur Wellesley šel ve válce na Pyrenejském poloostrově od vítězství k vítězství, což mu mimo jiné vyneslo titul vévody z Wellingtonu a pověst jednoho ze dvou největších vojevůdců té doby. Ruský car Alexandr I. o něm řekl, že je „Le vainqueur du vainqueur du monde“, tedy „přemožitel přemožitele světa“, přičemž tím přemožitelem světa byl samozřejmě Napoleon. Za celých jednadvacet let války však proti sobě vévoda a císař ani jednou nestáli v přímém boji.

Vévoda byl neustále s Napoleonem srovnáván, ale když se ho v roce 1814 kdosi zeptal, zda lituje, že se s francouzským císařem nikdy nestřetl v bitvě, odpověděl: „Nelituji, naopak jsem tomu velmi rád.“ Pohrdal Napoleonem jako člověkem, avšak obdivoval ho jako vojáka a oceňoval císařovu přítomnost na bojišti na čtyřicet tisíc mužů. Na rozdíl od Napoleona vévoda z Wellingtonu nikdy v žádné bitvě neprohrál, ale v přímém střetu s císařem mohl o tuto výjimečnou bilanci přijít.

Vévoda z Wellingtonu sice byl úspěšným vojevůdcem, ale na rozdíl od Napoleona mu válčení nepřinášelo žádnou radost. Proto se dalo pochopit, že v létě roku 1814 považoval svou vojenskou kariéru za ukončenou. Válku bral jako politováníhodnou nutnost a jeho krédem bylo, že pokud se boji nelze vyhnout, je třeba ho vést účinně. Vždy však předpokládal, že cílem války je mír. V roce 1814 už nebyl generálem, ale diplomatem. Jenže starých zvyků se člověk těžko zbavuje, a tak když vévoda se svým doprovodem projížděl Nizozemským královstvím, nacházel mnohá místa, v nichž by v případném konfliktu mohla armáda zaujmout dobré postavení. A jedním z nich bylo mělké údolí s loukami a obilnými poli, které se muselo většině lidí jevit jako fádní

13


pláň. Wellington měl vždy citlivé oko pro terén a uměl posoudit, jakou výhodu, případně nevýhodu mohou pro muže, jenž velí vojsku, představovat říčky, lesy, svahy a údolí. A tohle údolí jižně od Bruselu tehdy upoutalo jeho pozornost.

Bylo široké a mělké a jeho svahy se nezdály nijak zvlášť strmé. Na vrcholu hřebene, který vymezoval jižní okraj údolí, stál u silnice malý hostinec jménem La Belle Alliance, jehož název by se dal přeložit jako „dobré spojenectví“.* Jižní hřeben byl z větší části vyšší než severní, který se zvedal asi třicet metrů nade dnem údolí, ale svah toho jižního nebyl nikde strmý. Oba hřebeny se netáhly zcela souběžně. Někde se jejich linie dosti sbližovaly, ale v místě, kde od jižního hřebene vedla silnice směrem na sever, byly od sebe vzdálené asi tisíc metrů. Bylo to tisíc metrů dobré farmářské půdy, a když údolím v létě roku 1814 vévoda projížděl, obklopovala silnici po obou stranách žitná pole. Silnice měla svou důležitost, protože po ní projížděly vozy, které dopravovaly uhlí z uhelných dolů v okolí Charleroi do Bruselu.

Vévodovu pozornost však upoutaly i další okolnosti. Silnice zároveň představovala jednu z hlavních komunikací od francouzské hranice směrem k Bruselu, takže kdyby znovu vypukla válka, mohla sloužit jako vhodná cesta pro invazní vojsko. Pokud by po ní francouzská armáda táhla na sever, překračovala by jižní hřeben v místě, kde stál hostinec La Belle Alliance, a v dálce za širokým údolím by se před ní objevil severní hřeben. Vím, že slovo hřeben je v tomto případě příliš silné. Francouzští vojáci by uviděli rovnou cestu, jež mírným svahem klesala do údolí a potom stejně mírným svahem stoupala k protáhlé vlně farmářské půdy, kterou jsem nazval severním hřebenem. A teď si tenhle hřeben představte jako obranný val se třemi předsunutými baštami. První z nich byla vesnička jménem Papelotte, s několika kamen

14

* Spíše to však znamená „pěkný svazek“. Název prý vznikl o šest desítek let dříve, kdy se vdova po majiteli hostince znovu provdala, opět ovdověla a do třetice si vzala fešného stájníka. Údajně to byla žena lehčích mravů, a protože její ženich měl podobnou povahu, farář, který je oddával, po straně poznamenal: „Nous allons faire une belle alliance.“ To uzavřeme pěkný svazek. Pozn. překl.


nými domky kolem kostela, která se nacházela směrem na východ od

bruselské silnice. Kdyby její domy a statky na okraji obsadili vojáci, byl

by to úkol pro samého ďábla dostat je odtamtud. Za kamennými domy

Papelotte začal být terén členitější, kopce strmější a údolí hlubší, tedy

nic vhodného pro pohyby vojsk, takže vesnice stála na východním

konci hřebene jako pevnost. Někde uprostřed délky severního hřebene

a zhruba v polovině vzdálenosti k jižnímu hřebeni se nacházel statek La

Haye Sainte. Byl to masivní objekt vybudovaný z kamene, jehož hlavní

stavení, dvůr, stodolu a stáj obklopovala vysoká kamenná zeď. Statek

La Haye Sainte stál jako blok proti útoku, který by byl veden přímo po

silnici. Ale pak tu byl směrem na západ další objekt, jenž sestával z vel

kého domu, hospodářských budov a zahrady obehnané zdí. Jmenoval

se Château Hougoumont, tedy zámek Hougoumont, třebaže i tohle byl

spíš velký statek než zámek nebo zámeček. Máme tedy severní hřeben

jako obranný val se třemi předsunutými baštami – vesnicí Papelotte,

statkem La Haye Sainte a zámečkem Hougoumont. Za předpokladu,

že z Francie bude postupovat armáda s cílem dobýt Brusel, narazí na

severní hřeben a jeho tři bašty jako na těžkou překážku v cestě. A pak

budou mít Francouzi na vybranou: buď ty bašty dobýt a obsadit je,

nebo na ně nebrat ohled. Pokud by však zvolili druhou možnost,

dostali by se při útoku na severní hřeben mezi ně a vystavili se tak kří

žové palbě z nich.

Francouzi by tedy viděli severní hřeben a tři bašty, ale stejně důležité

by bylo, co by jim zůstalo skryté za severním hřebenem. Viděli by pouze

vrcholky stromů lesa v krajině za ním, takže pokud by se rozhodli na

severní hřeben zaútočit, neměli by tušení, co na ně na odvráceném

svahu za jeho vrcholem čeká. Mohli by jen hádat. Přesunují obránci

posily z jednoho křídla na druhé? Shromažďuje se tam protiútok? Je

tam někde připravená kavalerie? Proto hřeben, třebaže nízký, s povlov

nými svahy, představoval pro útočníky záludnou překážku a obráncům

nabízel velké výhody. Takhle zřejmě Wellington uvažoval. Útočící

nepřítel by na tohle vše samozřejmě nemusel dbát a mohl by podnik

nout čelní útok za každou cenu nebo se pokusit obejít západní konec

hřebene, kde byl terén plošší. Přesto si vévoda tohle místo zapamatoval.

15


Ale proč? Vždyť věděl – vlastně to věděla celá Evropa –, že války skončily. Napoleon se musel uchýlit do exilu a diplomaté ve Vídni jednali o mírovém uspořádání. A přesto vévoda uvažoval, kde by bylo možné nejvíc ztížit postup invazní armádě, jež by táhla z Francie směrem k Bruselu. Nebyla to jediná cesta, po níž by invaze mohla probíhat, stejně jako obranné postavení, které jsem popsal, nebylo jediné, jež si vévoda na čtrnáctidenní inspekční cestě zapamatoval. Přesto mu zůstalo v mysli, že hřeben a jeho předsunuté bašty stojí napříč jedné z možných invazních cest, po nichž by francouzská armáda mohla postupovat.

Vévoda jel dál, minul La Haye Sainte, a když projel křížením cest na vrcholu hřebene, uviděl malou vesnici. Kdyby se zeptal na její jméno, řekli by mu, že je to Mont-Saint-Jean, což zní poněkud legračně, protože hora svatého Jana nebyla víc než mírný pahorek v širokých polích žita, pšenice a ječmene. Severně od vesnice se silnice nořila do rozlehlého lesa Soignes a o pár mil dál se nacházelo menší městečko, další ničím významné místo, i když se mohlo chlubit kostelem s pěknou kupolovitou věží a množstvím hospod pro žíznivé a unavené pocestné. V roce 1814 v něm žily necelé dva tisíce obyvatel, z nichž všichni stáli na straně Francie, protože tohle byla provincie Belgie, v níž se mluvilo francouzsky.

Není známo, jestli se tam vévoda v létě roku 1814 zastavil. Víme jen, že mu uvízla v paměti vesnička Mont-Saint-Jean. Ale zapamatoval si i blízké městečko s jeho pěkným kostelem a štědrými hostinci? Zapamatoval si tohle místo?

V každém případě tehdy ještě nevěděl, že přijde doba, kdy se mu zapíše do paměti navždy.

Protože to městečko se jmenovalo Waterloo.

16


„Vévoda z Wellingtonu“, obraz Franciska Goyi. Když byl vévoda roku

1814 tázán, zda lituje, že se dosud s francouzským císařem neutkal v bitvě,

odpověděl: „Nelituji, naopak jsem tomu velmi rád.“ Pohrdal Napoleonem

jako člověkem, ale obdivoval ho jako vojáka.



PRVNÍ KAPITOLA

Skvělá zpráva! Napi je už zase

ve Francii! Hurá!

„M

ŮJ OSTROV JE PŘÍLIŠ MALÝ,“ prohlásil Napoleon, když se stal

vládcem Elby, ostrůvku ležícího mezi italskou pevninou

a Korsikou. Býval císařem Francie a vládl čtyřiačtyřiceti milionům lidí, avšak nyní, v roce 1814, se stal pánem dvou set čtyřiadvaceti čtverečních kilometrů ostrova s jedenácti tisíci obyvateli. Přesto se snažil být dobrým vládcem Elby, a proto začal okamžitě vydávat řadu výnosů a nařízení, které měly zlepšit zemědělství a důlní průmysl ostrova. Jen málo věcí jeho pozornosti uniklo. „Informujte správce o mé nespokojenosti se špatným stavem ulic, v nichž vládne špína,“ napsal.

Jeho plány však sahaly mnohem dál než k zavedení čistoty v ulicích. Chtěl postavit novou nemocnici, nové školy a nové silnice. Jenže k tomu mu chyběly peníze. Obnovená monarchie ve Francii se uvolila vyplácet mu důchod dva miliony franků ročně, ale brzy začalo být zřejmé, že bývalý císař tyto peníze nikdy nedostane. Bez peněz se však žádná nemocnice, žádné školy ani silnice postavit nedají. Císař, frustrovaný tímto stavem, se stáhl do ústraní, propadl rozmrzelosti a trávil dny hraním karet se sluhy a lidmi ze svého nejbližšího okolí. A po celou dobu se musel dívat na britská a francouzská válečná plavidla, která střežila pobřeží ostrova, aby vlády těchto zemí měly jistotu, že Napoleon své liliputské království neopustí.

Císař se nudil. A nejen to, postrádal ženu a syna. Také Josefína mu

19


chyběla, a když na Elbu dorazila zpráva o její smrti, nebyl k utišení. Ubohá Josefína, se svými černými zuby, nedostatkem noblesních způsobů a křehkým tělem, přesto zbožňovaná všemi muži, kteří se s ní setkali, byla Napoleonovi nevěrná, ale ten jí vždy odpustil. Miloval ji, i když se s ní musel z dynastických důvodů rozvést. „Nebyl jediný den, kdy bych tě nemiloval,“ napsal jí po její smrti, jako kdyby stále žila. „Nebyla jediná noc, kdy bych tě nesvíral v objetí... nikdo nikdy žádnou ženu nemiloval tak jako já tebe.“

Nudil se a hromadil se v něm hněv. Stravoval se zlobou vůči Ludvíku XVIII., který mu nevyplácel dohodnutý důchod, i vůči svému bývalému ministru zahraničních věcí, jenž nyní působil jako vyjednávač ve službách francouzské monarchie na vídeňském kongresu. Talleyrand, vychytralý, inteligentní a licoměrný diplomat vyslance ostatních evropských zemí varoval a říkal jim, že udržet Napoleona v bezpečné izolaci na malém ostrově blízko Francie se nepodaří. Chtěl císaře poslat na nějaké vzdálenější místo, jako jsou Azorské ostrovy, nebo ještě lépe na některý z ostrovů Západní Indie, kde řádí žlutá zimnice. Anebo třeba na nějakou skvrnku ve vzdáleném oceánu, jako je Svatá Helena.

Talleyrand měl pravdu, zatímco britský zmocněnec plukovník Campbell, vyslaný na Elbu, aby na císaře dohlížel, se mýlil. Sir Neil Campbell věřil, že Napoleon svůj osud přijal, a také to napsal britskému ministru zahraničních věcí lordu Castlereaghovi. „Začínám si myslet, že na svůj návrat zcela rezignoval.“

Jenže císař byl všechno, jen ne rezignovaný. Sledoval zprávy, které přicházely z Francie, a registroval nespokojenost, jež panovala se znovu nastolenou monarchií. V zemi se rozšířila nezaměstnanost, cena chleba stoupala a lidé, kteří císařovu abdikaci přijali s úlevou, se nyní ohlíželi zpátky a po starém režimu se jim stýskalo. A tak Napoleon začal spřádat plány. Bylo mu dovoleno držet si malé loďstvo, i když nic, co by mohlo ohrozit francouzské a britské lodě, které ho střežily. Uprostřed února roku 1815 Napoleon poručil největší ze svých brig pojmenované Inconstant, aby vplula do přístavu. „Udělejte důkladnou prohlídku dna,“ poručil. „Utěsněte všechny spáry a nechte ji natřít jako anglické brigy. Chci ji mít dvacátého čtvrtého a dvacátého pátého tohoto měsíce při

20


pravenou v přístavu.“ Dále svým lidem poručil, aby najali další dvě velké lodě. Podle původní dohody si s sebou na Elbu mohl vzít tisíc vojáků, včetně čtyř set veteránů své staré císařské gardy a batalionu polských kopiníků. A s těmito silami se chtěl pokusit podniknout invazi do Francie.

Sir Neil Campbell neměl žádné podezření. Sir Neil byl slušný jednatřicetiletý muž s úspěšnou vojenskou kariérou, která málem skončila v roce 1814, když byl po vstupu ruské armády do Francie ustanoven britským vojenským atašé u Rusů. Měl za sebou boje ve Španělsku, ale ve Fère-Champenoise si ho příliš horlivý kozák spletl s francouzským důstojníkem a těžce ho zranil.

Plukovník Campbell zranění přežil a později byl jmenován do funkce britského zmocněnce u Jeho Výsosti císaře Napoleona, vládce Elby. Lord Castlereagh zdůraznil, že sir Neil není císařovým věznitelem, i když součástí jeho úlohy samozřejmě bylo nespustit císaře ze zřetele. Přesto se sir Neil nechal klidem na ostrově ukolébat a zatímco briga Inconstant čekala zamaskovaná jako britské plavidlo, řekl v únoru roku 1815 císaři, že potřebuje odplout do Itálie a navštívit svého lékaře. To samozřejmě mohla být pravda, ale ve skutečnosti plul do Livorna, kde žila jeho milenka signora Bartoliová.

Císař popřál siru Neilovi dobrou plavbu a doufal, že se jeho strážce vrátí až koncem měsíce, protože princezna Borghese pořádala ples a sir Neil slíbil, že udělá vše, aby se ho mohl zúčastnit. Rozkošná Paulina Borghese, Napoleonova okouzlující sestra, následovala svého bratra do exilu. Nouze ji přinutila prodat okázalý dům v Paříži a britská vláda, která ho koupila, v něm zřídila svou ambasádu, takže se na pět měsíců stal domovem vévody z Wellingtonu, jenž byl jmenován britským velvyslancem u dvora krále Ludvíka XVIII. Dům na rue de Faubourg Saint-Honoré je skvost a jako britská ambasáda slouží dodnes.

Sir Neil tedy odplul do Livorna a použil k tomu brigu Partridge královského loďstva, která obvykle blokovala hlavní přístav ostrova Elba. Za této situace císaři nic nebránilo, aby své plány uskutečnil, a tak 26. února jeho malá flotila s tisícem a dvaceti šesti muži, čtyřiceti koňmi a dvěma děly vyplula ke břehům Francie. Cesta trvala dva dny a 28. února císař opět vkročil na francouzskou půdu. Vedl malé vojsko,

21


ale zato s velkou sebedůvěrou ve své schopnosti. „Vstoupím do Paříže bez jediného výstřelu,“ řekl svým vojákům.

Mír byl u konce, zasažen bleskem. Během zimy na přelomu let 1814 a 1815 mnohé ženy v Paříži nosily šaty v barvě fialek. Nebyla to pouhá móda, ale především znamení toho, že na jaře se vrátí fialka. Tou fialkou byl Napoleon. Jeho milovaná Josefína měla fialky na svatebních šatech a Napoleon jí každý výroční den svatby posílal kytičku těchto květů. Všichni v Paříži věděli, co barva fialek znamená, a jestliže se zprvu Francouzům ulevilo, když musel císař z Francie odejít a dlouhá ničivá válka skončila, brzy se naučili nemilovat jeho nástupce. Obnovená monarchie, reprezentovaná nesmírně obézním Ludvíkem XVIII. se ukázala být vládou hrabivou a neoblíbenou.

Fialka se tedy vrátila. Většina lidí očekávala, že monarchistická armáda Napoleonovo směšně malé vojsko rychle porazí, ale královští vojáci místo toho hromadně přebíhali k císaři a během několika dnů už noviny uveřejňovaly vtipný popis jeho triumfální cesty:

„Tygr opustil své doupě. Netvor byl tři dny na cestě. Zlověstný intrikán

přistál ve Fréjus. Korsický lidožrout dorazil do Antibes. Bonaparte je

v Grenoblu. Nenáviděný tyran vstoupil do Lyonu. Uchvatitel byl spat

řen osmdesát kilometrů od Paříže. Zítra se Napoleon objeví před paříž

skými branami! Dnes bude císař pokračovat k Tuileriím.“ A nakonec:

„Jeho císařské Veličenstvo zítra promluví ke svým věrným občanům.“

Jeho císařskému Veličenstvu Napoleonu Bonapartovi bylo čtyřicet pět let, když vstoupil do královského paláce v Tuileriích, kde už vzrušený dav jeho příchod očekával. Lidé se tam shromažďovali hodiny předtím. Král, tlustý Ludvík XVIII., už z Paříže uprchl a ujížděl ke Gentu v Nizozemském království. Koberec jeho opuštěného trůnního sálu byl ozdoben chomáči s vyšitými korunami, a když kdosi z čekajícího davu do jedné koruny pohrdlivě kopl, nechtěně odkryl, že královská ozdoba skrývá vyšitou včelu. A protože to byl další z Napoleono

22


vých symbolů, vzrušený dav padl na kolena a začal koruny odtrhávat a vracet tak koberci jeho starou císařskou nádheru.

Když Napoleon přijížděl do paláce, byl už večer. Čekající dav slyšel blížící se jásot, pak na nádvoří zazněl klapot koňských podkov a konečně se objevil císař, kterého nesli na ramenou po schodech do audienčního sálu. Jeden svědek o tom řekl: „Oči měl zavřené, ruce natažené dopředu, jako by byl slepý, a jeho štěstí prozrazoval pouze úsměv.“

Jaká to byla cesta! Nejen ta z Elby, ale celá cesta počínající Napoleonovým narozením v roce 1769 (v témže roce se narodil i vévoda z Wellingtonu). Chlapec byl pokřtěn jako Nabulion Buonaparte, což prozrazuje korsický původ. Rodina, jež se prohlašovala za pokračovatele korsického šlechtického rodu, zchudla a mladý Nabulion koketoval s Korsičany, kteří osnovali povstání za nezávislost Korsiky na Francii, a dokonce uvažoval, že vstoupí do britského královského loďstva, největšího nepřítele Francie. Místo toho však emigroval do Francie, pofrancouzštil si jméno a vstoupil do francouzské armády. V roce 1792 byl poručíkem, ale už o rok později ve čtyřiadvaceti letech brigádním generálem.

Existuje slavný obraz, jak mladý Napoleon při tažení do Itálie, které ho vyneslo ke slávě, projíždí průsmykem svatého Bernarda. Malíř Louis David ho ukazuje na koni a všechno na jeho malbě je v pohybu: vzpínající se kůň s vyceněnými zuby, vytřeštěnýma očima a hřívou strhávanou vichřicí, jež na pozadí oblohy s bouřkovými mraky rozevlála generálův bohatý šarlatový plášť. Přesto je ústředním bodem celého vzrušeného obrazu Napoleonova stoicky klidná tvář. Neusmívá se, její výraz je odhodlaný, ale především klidný. Přesně to Napoleon od malíře žádal a David vytvořil obraz muže hrdiny, jenž zvládá bouři a chaos jako bůh.

Muž, kterého nadšený dav vynesl po schodišti Tuilerijského paláce, se však od zjevu mladého hrdiny s vizáží dnešní rockové hvězdy hodně lišil. V roce 1814 byl už hezký štíhlý mladý muž minulostí a nahradila ho malá postava s velkým břichem, krátkými vlasy, bledou pletí a nápadně krátkýma nohama a rukama. Ano, byl malý, měřil pouhých sto sedmdesát centimetrů, ale přesto stále dokázal fascinovat. Byl to muž, který se pozvedl k tomu, aby vládl celé Evropě; muž, jenž vybojoval a pak ztratil říši, překreslil mapy, přepracoval ústavu a přepsal

23


zákony Francie. Byl svrchovaně inteligentní, bystrý, ale jen vzácně

pomstychtivý. Svět neměl poznat někoho jemu podobného až do dva

cátého století, ale na rozdíl od Maa, Hitlera nebo Stalina nebyl Napo

leon vražedný tyran, i když podobně jako oni změnil historii.

Byl skvělý organizátor, ale to nebyla vlastnost, kterou se chtěl zapsat

do dějin. Především byl válečník a vojevůdce. Jeho idolem se stal Ale

xandr Veliký. Uprostřed devatenáctého století v době americké občan

ské války Robert E. Lee, velký generál Konfederace sledoval, jak jeho

vojáci provádějí skvělý manévr, jenž vedl k vítězství v bitvě, a tehdy

vyslovil svůj památný výrok: „Dobře, že válka je tak hrozná, neboť jinak

bychom si ji mohli příliš oblíbit.“ A Napoleon si válku nejen oblíbil, ale

miloval ji. Možná to byla jeho prvořadá láska, protože mu poskytovala

vzrušení z vrcholného rizika i opojnou radost z vítězství. Měl pronika

vou mysl velkého stratéga, ale přesto od svých vojáků žádal enormní

oběti i ve chvílích, kdy byl boj rozhodnut. Když po bitvě u Slavkova

jeden z jeho generálů naříkal nad množstvím mrtvých Francouzů, kteří

zůstali ležet na promrzlém bojišti, Napoleon odpověděl, že „pařížské

ženy je během jedné noci dokážou nahradit“. A když mu rakouský

ministr zahraničních věcí Metternich v roce 1813 nabídl čestné pod

mínky míru a připomněl mu, kolik lidských životů by stálo odmítnutí,

císař pohrdlivě odpověděl, že pro to, aby dosáhl svých ambicí, je ocho

ten obětovat třeba milion mužů. Napoleona nezajímaly životy jeho

vojáků, a ti ho přesto zbožňovali, protože to s obyčejnými lidmi uměl.

Věděl, jak s nimi hovořit, jak s nimi žertovat a jak je nadchnout. Ano,

vojáci Napoleona milovali, ale generálové se ho báli. Maršál Augereau,

vulgární despota, jednou řekl: „Ten malý generálský parchant mě sku

tečně děsí!“ A generál Vandamme, tvrdý muž, prohlásil, že když se

ocitne v Napoleonově blízkosti, „třese se jako malé děcko“. Přesto je

císař všechny vedl ke slávě. La Gloire, to byla jeho droga! V honbě za

ní porušoval jednu mírovou dohodu za druhou a jeho armády táhly pod

svými orlicemi od Madridu k Moskvě a od Baltu k Rudému moři. Ohro

mil Evropu skvělými vítězstvími jako u Slavkova nebo u Friedlandu, ale

také dovedl svou Grande Armée ke katastrofě na ruských mrazivých plá

ních. Dokonce i jeho porážky měly obří rozměry. Musel vytáhnout

24


znovu a věděl to. Vyslal ostatním evropským mocnostem diplomatické vzkazy, v nichž prohlašoval, že se vrátil do Francie z vůle lidu a žádnou další agresi vést nemíní. Sliboval, že pokud přijmou jeho návrat, bude s nimi žít v míru. Musel však vědět, že takové nabídky budou odmítnuty.

Takže orlice potáhnou znovu. Život vévody z Wellingtonu byl v nebezpečí. Tím, že ho britská vláda jmenovala velvyslancem ve Francii, se zřejmě nezachovala vůči poražené zemi nejcitlivěji a Paříž byla plná zvěstí o hrozícím pokusu o atentát na vévodu. Proto vláda v Londýně chtěla, aby Paříž opustil, ale on odmítl, protože by to vypadalo jako zbabělost. A pak se našlo dokonalé řešení. Ministr zahraničí a hlavní britský vyjednávač na vídeňském kongresu lord Castlereagh byl naléhavě odvolán do Londýna a vévoda ho na jednání ve Vídni zastoupil. Nikdo si tenhle krok nemohl vykládat jako útěk z nebezpečí, neboť to bylo zjevné povýšení, a tak se vévoda připojil k diplomatům, kteří se pracně pokoušeli překreslit mapu Evropy.

A zatímco mluvili a mluvili, tygr opustil své doupě, jak psaly noviny.

Nejvlivnějším diplomatem ve Vídni byl zřejmě chladný, ale chytrý ministr zahraničních věcí Rakouska kníže Metternich. A 6. března 1815 se Metternich dostal na lůžko velmi pozdě, protože schůzka nejdůležitějších zmocněnců se protáhla až do třetí hodiny ranní. Kníže byl unavený, a tak poručil svému komorníkovi, aby ho nebudil. Přesto ho komorník vzbudil v šest ráno, neboť právě dorazil kurýr se zprávou označenou „NALÉHAVÉ“. Na obálce stálo, že ji odeslal císařsko-královský konzulát v Janově. Kníže si zřejmě řekl, že z tak nevýznamného konzulátu nemůže přijít nic životně důležitého, odložil obálku na noční stolek a snažil se znovu usnout. Nakonec kolem půl osmé zprávu přece jen otevřel a přečetl si ji. Byla stručná:

„Do janovského přístavu právě připlul anglický zmocněnec Campbell

a hned se zajímal, jestli někdo neviděl v Janově Napoleona, protože

bývalý francouzský císař z ostrova Elba zmizel. Poté, co zmocněnec

dostal negativní odpověď, anglická fregata okamžitě odplula.“

25


Může se zdát podivné, že sir Neil Campbell hledal Napoleona v Itálii, a ne ve Francii, ale tehdy měli všichni za to, že pokud by se bývalý císař odvážil přistát ve Francii, byl by roajalistickými silami rychle zajat. „Nikdo neměl zprávy z Francie,“ vzpomínal Wellington. „Všichni jsme byli přesvědčeni, že by ho lidé zabili, kdyby se tam objevil. Také si dobře vzpomínám na to, co řekl Talleyrand: ‚Pour la France? Non!‘“ Možnost, že by Napoleon po opuštění Elby přistál v Itálii, se zdála mnohem pravděpodobnější, zvlášť když byl jeho švagr Joachim Murat králem Neapole. Murat, který za svůj trůn vděčil Napoleonově štědrosti, sice uzavřel s Rakušany mír, ale také si uvědomoval, že vídeňský kongres ho téměř jistě o jeho malé království připraví. Jakmile se tedy Murat o Napoleonově útěku dozvěděl, pokusil se využít situace, své nové spojence zradil a v neapolské válce na Rakušany zaútočil. Jeho dobrodružství však skončilo fiaskem a nakonec ho dovedlo před popravčí četu.

Napoleon samozřejmě zamířil do Francie, ale diplomaté ve Vídni neměli celé dny tušení, kde vlastně je. Věděli jen, že na Elbě už není. A kongres, na němž se do té doby vedly neplodné řeči, mrhalo se časem, tančilo a debatovalo, najednou ovládl duch rozhodnosti. „Ani ne během hodiny jsme se shodli, že není vyhnutí a je třeba jít do války,“ vzpomínal Metternich. Tahle rychlost byla umožněna tím, že v tu dobu byli ve Vídni přítomni téměř všichni, na nichž záleželo a kteří mohli rozhodnutí učinit. Pruský král, rakouský císař, ruský car, ti všichni tam byli a to, že se Napoleon znovu objevil na scéně, je vyburcovalo k činu. Nevyhlásili válku Francii, neboť pro mocnosti zastoupené ve Vídni byla Francie stále monarchií s králem Ludvíkem XVIII. Vyhlásili válku jedinému muži, Napoleonovi.

Čtyři země, Rusko, Prusko, Rakousko a Velká Británie, se zavázaly, že každá postaví armádu o sto padesáti tisících mužích a že tyto armády potáhnou k francouzské hranici, aby se tam spojily. Velká Británie však nebyla schopná tak velké množství vojska shromáždit, a proto souhlasila, že místo toho zaplatí třem ostatním mocnostem finanční náhradu. To už Evropou křižovali kurýři a jeden z nich přivezl dopis vévodovi z Wellingtonu od lorda Castlereagha. „Nechť Vaše Milost uváží, zda

26


je z hlediska potřeb veřejné služby užitečnější Vaše osobní přítomnost ve Vídni nebo to, že se postavíte do čela armády ve Flandrech.“

Ruský car Alexandr I. ani na okamžik nepochyboval, co si Wellington zvolí. „Znovu je na vás, abyste zachránil svět,“ řekl vévodovi.

To Wellingtonovi jistě zalichotilo, ale také v něm zřejmě muselo vzniknout podezření, co ve skutečnosti stojí za míněním vyjádřeným tak vzletnými slovy. Přesto mu nedělalo žádný problém rozhodnout se, kde by byl z hlediska potřeb veřejné služby užitečnější. „Odjedu do Nizozemí, abych převzal velení armády,“ odpověděl do Londýna. Koncem března opustil Vídeň a 6. dubna byl v Bruselu.

Dějiny zřídka připraví tak pozoruhodnou konfrontaci. Dva největší vojevůdci té doby, kteří proti sobě dosud nebojovali, teď shromažďovali armády pouhých dvě stě padesát kilometrů od sebe. Přemožitel světa byl v Paříži, zatímco přemožitel přemožitele světa v Bruselu.

Věděl francouzský císař, že Wellington je označován za jeho přemožitele? Diplomaté jsou málokdy v těchto věcech diskrétní a je víc než pravděpodobné, že mu o tom někdo řekl. Pokud ano, muselo ho to rozzuřit. Měl tedy co dokazovat.

A tak se armády shromažďovaly. Ve Francii nastal po Napoleonově návratu zmatek. Kdo v zemi vládne? Po několik dní si nikdo nemohl být jistý, co se děje. Cítil to tak i podplukovník Girod de l’Ain, typický představitel mnoha důstojníků, kteří dřív bojovali pod Napoleonem. S návratem monarchie byl nucen odejít do výslužby s polovičním platem, a třebaže čerstvě ženatý, chtěl se nyní, jakmile to půjde, připojit k císaři. Žil ve francouzských Alpách, ale rozhodl se vrátit do Paříže:

„V celé zemi panoval zmatek. Cestoval jsem v uniformě, ale pro všechny

případy jsem si s sebou vzal dvě kokardy, jednu bílou a druhou v bar

vách trikolory, a podle toho, jakou vlajku jsem viděl na zvonici města,

kterým jsme projížděli, takovou kokardu jsem si připnul na klobouk.“

27


Když podplukovník de l’Ain dorazil do Paříže, zjistil, že velitel jeho bývalého regimentu se už přihlásil k Napoleonovi – ostatně stejně jako celá královská armáda navzdory tomu, že přísahala věrnost Ludvíku XVIII. Někteří důstojníci možná měli snahu přísahu věrnosti dodržet, ale vojáci se rozhodli jít proti ní. Hrabě Alfred Armand de Saint-Chamans velel sedmému regimentu jízdních myslivců, a jakmile se doslechl o Napoleonově návratu, poručil, aby se regiment připravil k boji, „neboť jsem byl přesvědčen, že půjdeme proti excísaři“. Jeho batalion byl však zcela jiného mínění:

„Kdosi mi řekl, že několik důstojníků se sešlo v kavárně a rozhodlo se

připojit své vojáky k lehké pěchotě gardy na podporu císaře. Další si

opatřovali vlajky v barvách trikolory, které měli v úmyslu dát mužům

a tak vyprovokovat vzpouru... Začínal mi být jasný pravý stav věcí

a cítil jsem vratkost své pozice. Co bych měl udělat? Všechno mé úsilí

poskytnout králi dobrý regiment k podpoře trůnu bylo v této osudové

hodině zmařeno.“

Věrnost francouzské armády Ludvíku XVIII. se během několika hodin zhroutila a Napoleon tak získal dvě stě tisíc vojáků. Navíc se k němu připojovaly tisíce veteránů, jako byl podplukovník de l’Ain. Císař však věděl, že pokud se chce ubránit útoku, který nepochybně přijde, potřebuje ještě větší armádu. Jedním z mála kroků Ludvíka XVIII., jež veřejnost přijala s povděkem, bylo zrušení nucených odvodů a Napoleon váhal, jestli je má znovu zavést. Věděl, jak lidé odvody nenávidí, ale neměl na vybranou, neboť tím by získal dalších sto tisíc mužů, třebaže všechny by bylo třeba vycvičit, vystrojit a vyzbrojit, než by je mohl poslat do boje. Proto vydal dekret, aby mu sto padesát tisíc vojáků poskytla miliční Národní garda. A stále to nestačilo. Císař věděl, že spojenci budou schopni postavit proti němu víc než půl milionu vojáků.

V oněch prvních týdnech žila Francie horečnými přípravami. Odváděli se koně, šily se uniformy a opravovaly zbraně. Byla to přesvědčivá ukázka Napoleonova administrativního génia, protože už na začátku

28


léta měl jednu armádu připravenou k pochodu a další umístěné na hranicích, aby bránily zem. Stále měl však příliš málo vojáků, aby odolali náporu nepřátel, který očekával. A další potřeboval k tomu, aby mohl potlačit nepokoje vyprovokované roajalisty ve Vendée, v regionu na západě Francie, jenž byl vždycky katolický a monarchistický. Avšak z kraje léta už měl k dispozici celkem tři sta šedesát tisíc vycvičených mužů, z nichž ty nejlepší zamýšlel shromáždit v severní Francii a spolu se sto dvaceti pěti tisíci zkušených vojáků, kteří už tam byli, z nich utvořit l’Armée du Nord, tedy severní armádu.

To léto mohl Napoleon zůstat v defenzivě, umístit většinu svých vojáků za masivní zdi pevností a doufat, že si na nich spojenecké armády vylámou zuby a zničí se tak samy. Tenhle scénář mu však nevyhovoval, protože nebyl působivý. Válka by se odbývala na francouzské půdě a Napoleon nikdy nebyl zvyklý trpně čekat, jak se situace vyvine. Jeho válečnická genialita spočívala ve schopnosti manévrovat. V roce 1814, kdy se ze severu a z východu k Paříži blížili Prusové, Rakušané a Rusové, bylo všechno proti němu, ale on své nepřátele ohromil rychlostí přesunů a nenadálostí útoků. Podle znalců tehdejšího vedení války to bylo z jeho strany to nejlepší, co kdy předvedl, a nic na tom nemění, že nakonec musel kapitulovat. Právě proto si dal vévoda z Wellingtonu práci a jeho manévry studoval. Sám Napoleon o tom říkal:

„Umění vést boj nevyžaduje složité manévry; nejlepší je to nejjednodušší

a základem je zdravý rozum. S tím souvisí otázka, proč generálové

dělají hrubé chyby. Dopouštějí se jich proto, že se snaží být chytří. Nej

těžší na celé věci je odhadnout plán nepřítele, nebo jinými slovy vytěžit

ze všech zpráv a hlášení pravdu. Pak už stačí řídit se zdravým selským

rozumem. Je to jako boxerský zápas – čím víc úderů zasadíte, tím lépe.“

Císař začínal být pokrytecký. Válka a vedení boje nejsou nikdy tak jednoduché, ale v podstatě byla Napoleonova strategie opravdu jednoduchá. Vždy se snažil nepřítele rozdělit, pak jednu část přimáčknout k zemi a na druhou tvrdě zaútočit. A jako v boxu, čím tvrdší úder, tím rychleji se dosáhne cíle. Jakmile byl jeden nepřítel zničen, obracel se na

29


druhého. Nejlepší obranou pro Napoleona v roce 1815 byl útok a jasný nepřítel, proti němuž bylo třeba útok vést, byl ten nejbližší.

Napoleon věděl, že bude trvat dlouho, než mohutná ruská armáda přejde přes celou Evropu a dostane se k francouzské hranici, a Rakušané nebyli v květnu stále ještě připraveni. Ale severně od Francie, v její někdejší provincii Belgii, která se nyní stala součástí Nizozemského království, se shromažďovaly dvě armády: britská a pruská. Napoleon uvažoval, že pokud se mu podaří porazit tyhle dvě armády, ztratí zbývající spojenci odvahu. Navíc když porazí Wellingtona a zažene Brity zpátky za průliv, mohl by tím dosáhnout i změny vlády v Londýně, takže by se k moci mohli dostat whigové, naklonění tolerovat ho jako vládce Francie. A pak se nepřátelská aliance rozpadne. Byla to samozřejmě riskantní hra, jenže co je válka jiného než riskantní hra. Napoleon mohl čekat do doby, než se mu podaří získat a vycvičit víc mužů a francouzská armáda se početně téměř vyrovná spojeneckým silám, ale ty dvě armády na severu byly příliš lákavé. Kdyby se mu podařilo udržet je oddělené, mohl by je každou zvlášť porazit. A kdyby je porazil, mohla by se celá nepřátelská koalice zhroutit. Už se to stalo dřív, tak proč by se to nemohlo stát znovu?

Armáda, s níž se chystal vytáhnout na sever, byla dobrá, složená ze zkušených vojáků, i když měla jistou slabost ve vysokých velitelských funkcích. Císař vždy spoléhal na své maršály, ale z dvaceti maršálů, kteří stále žili, zůstávali čtyři věrni králi Ludvíku XVIII., další čtyři přeběhli ke spojencům a dva se stáhli do ústraní. Jedním z těch dvou byl maršál Berthier, někdejší náčelník Napoleonova štábu, muž s přirozeným organizačním talentem. Berthier doprovodil krále do Gentu a pak se uchýlil na svá bavorská panství, kde 1. června za nejasných okolností vypadl z okna ve třetím poschodí bamberského zámku. Vyskytla se podezření na vraždu, ale nejpravděpodobnějším vysvětlením se jeví, že když pozoroval ruskou kavalerii, jež projížděla přes náměstí pod ním, vyklonil se z okna příliš daleko a spadl. Napoleon ho nahradil Nicolasem Jean de Dieu Soultem, mimořádně zkušeným vojákem, který se vypracoval z mužstva. Napoleon o něm kdysi řekl, že „tak jako on není v Evropě schopen manévrovat nikdo“, i když ve Španělsku musel Soult od Wellingtona

30


strpět jednu porážku za druhou. Byl to nesnášenlivý, popudlivý a arogantní muž a teprve se mělo ukázat, zda má Berthierovo organizační nadání.

Dva z nejlepších císařových maršálů, Davout a Suchet, l’Armée du Nord nedoprovázeli. Davouta, tvrdého a nelítostného válečníka Napoleon jmenoval ministrem války, takže Davout zůstal v Paříži a Suchet zase převzal velení Alpské armády, což byl dosti nadnesený název pro malý, špatně vyzbrojený vojenský kontingent. Když se Napoleona ptali, kdo je jeho nejlepším generálem, jmenoval André Massénu a Louise-Gabriela Sucheta. Jenže první z nich byl nemocný a Suchet zůstal stranou, když bránil francouzskou východní hranici proti útoku Rakušanů.

Pro nadcházející tažení tedy Napoleon jmenoval nového maršála, Emmanuela markýze de Grouchy. Davout ho od toho zrazoval, ale Napoleon trval na svém. Grouchy byl aristokrat z ancien régime, který měl štěstí, že přežil vraždění Francouzské revoluce. Vysloužil si jistou pověst jako kavalerista a teď mu bylo svěřeno velení jedné třetině l’Armée du Nord.

A pak tu byl maršál, k němuž se pojila charakteristika „nejstatečnější ze statečných“, náladový, ale v boji strašlivý Michel Ney, syn chudého bednáře, který se, podobně jako Soult, vypracoval na vrchol armádní hierarchie z mužstva. V roce 1815 mu bylo čtyřicet šest let, tedy zhruba stejně tolik jako Napoleonovi a Wellingtonovi, a pověst si získal na několika nejkrvavějších bojištích dlouhé války. Nikdo nepochyboval o jeho odvaze. Byl každým coulem voják, a když Napoleon opustil Elbu a přistál u francouzských břehů, učinil Ney Ludvíku XVIII. slavný slib, že přiveze bývalého císaře do Paříže v železné kleci. Místo toho však se všemi svými vojáky k císaři přeběhl. Byl proslulý svou neobyčejnou odvahou a inspirujícím vůdcovstvím, ale nikdy nikdo o Neyovi neřekl, že je rozvážný. A co bylo neblahé, Ney nenáviděl Soulta. Přesto měli tito dva ono osudné léto spolupracovat.

Maršálové byli důležití, ale neméně důležitý byl náčelník štábu s úkolem překládat císařovy představy do řeči strohých vojenských rozkazů. Berthier byl skvělý organizátor, který předvídal problémy a pohotově je řešil, a teprve čas měl ukázat, zda stejnými schopnostmi disponuje i maršál Soult a dokáže zorganizovat sto tisíc mužů, zajistit jim proviant

31


a všechno potřebné a vést je do boje podle císařových přání. Ostatní

maršálové měli důležitou odpovědnost nezávislého velení. Jestliže bylo

císařovou taktikou přitlačit jednu nepřátelskou armádu a držet ji na

místě, zatímco porazí druhou, pak realizace této taktiky spočívala na

maršálech. Na začátku tažení bylo úlohou maršála Neye zaměstnávat

Wellingtona, zatímco Napoleon bojoval s Prusy. O dva dny později

zase dostal za úkol zaměstnávat Prusy maršál Grouchy, kdežto Napo

leon bojoval s Wellingtonovou armádou. Tyto úkoly nebylo možné

vykonávat pouze striktním plněním rozkazů, ale maršálové je museli

doplňovat vlastní iniciativou vycházející z momentální situace. Od

maršála se očekávalo, že se dokáže odhodlat k obtížným rozhodnutím.

Tuto zodpovědnost svěřil Napoleon Grouchymu, který byl ve své vysoké

pozici nový, a tudíž svázaný nervozitou, aby neudělal chybu, a Neyovi,

jehož jediným způsobem vedení boje bylo bít se jako sám ďábel.

L’Armée du Nord se měla střetnout v Belgii se dvěma armádami, z nichž

větší byla armáda pruská. Té velel dvaasedmdesátiletý kníže Gebhard

Leberecht von Blücher, který nejdřív sloužil ve švédské armádě, v níž

bojoval proti Prusům, a když se později dostal do pruského zajetí, pře

šel na jejich stranu do armády Fridricha Velikého. Blücher byl kavale

rista s obrovskými zkušenostmi, přezdívaný Marschal Vorwärts, maršál

Kupředu, podle zvolání, s nímž vedl své muže do boje. Byl mezi svými

vojáky velmi oblíbený a kromě vojevůdcovských schopností proslul

sklonem k záchvatům duševní nemoci, při nichž si myslel, že je těhotný

slonem zplozeným francouzským pěšákem. V létě roku 1815 však nebylo

po jeho šílenství ani stopy a Blücher táhl s fanatickým odhodláním

porazit Napoleona. Byl přímý a statečný, a i když se o něm nedalo říct,

že patří k nejchytřejším generálům, uměl si vybírat chytré a schopné

štábní důstojníky. A v roce 1815 byl náčelníkem štábu pruské armády

August von Gneisenau, velice schopný muž s dlouholetými zkuše

nostmi, z nichž mnohé získal během bojů po boku Britů za Americké

revoluce. To v negativním smyslu ovlivnilo jeho názor na britskou

armádu. Gneisenau byl velmi podezíravý vůči britským schopnostem

i záměrům. Když Blücher pověřil funkcí styčného důstojníka u Wel

lingtona barona von Müfflinga, Gneisenau si ho zavolal a varoval ho.

32


„Mějte se před vévodou z Wellingtonu velmi na pozoru, neboť tenhle

urozený generál si během svého působení v Indii při jednáních se zrád

nými naboby navykl na licoměrnost, v níž se nakonec stal takovým

mistrem, že překonává i naboby samé.“

Nevím, jak Gneisenau ke svému podivnému názoru dospěl, ale vzhledem k jeho zodpovědnosti a tomu, jak vysoce si Blücher vážil jeho rad, to pro budoucí vztahy mezi Brity a Prusy mohlo stěží věstit něco dobrého. Ostatně mezi oběma spojenci už panovala nedůvěra vyvolaná pruskými ambicemi anektovat Sasko, což se negativně projevovalo i na vídeňském kongresu. Britové, Francouzi a Rakušané se proti této expanzi pruské moci stavěli tak, že se dohodli jít raději do války, než ji dovolit. Rusko mělo podobné ambice ohledně celého Polska a jednu dobu to vypadalo, že v Evropě vypukne nová válka, v níž budou Prusko a Rusko bojovat proti zbytku Evropy. Tohle nebezpečí se nakonec podařilo odvrátit, ale zlá krev zůstala.

A teď byla pruská armáda v provincii Belgie. Byla to nezkušená armáda. Prusové zažili porážku, okupaci, nové uspořádání a po Napoleonově abdikaci také demobilizaci. V Blücherově armádě samozřejmě byli dobří, zkušení vojáci, ale nebylo jich dost, a tak jejich počty měli doplnit dobrovolníci a příslušníci landwehru, tedy zeměbrany. Na výzvy k nástupu do armády reagovali v roce 1815 pruští muži s nadšením. Franzi Lieberovi bylo pouhých sedmnáct let, když výzvy uposlechl a odebral se se svým bratrem do Berlína. Takhle na to vzpomínal:

„Uprostřed náměstí stál stůl, u něhož několik důstojníků zapisovalo ty,

kteří se hlásili. Bylo jich tolik, že jsme museli čekat od deseti hodin až do

jedné, než jsme se dostali na řadu a zapsali si naše jména.“

Začátkem května se Lieber hlásil u svého regimentu, pak absolvoval měsíc výcviku a potom už pochodoval s ostatními do Nizozemska, aby se připojil k Blücherovu vojsku. Zaujalo ho, že funkci seržanta v jeho regimentu zastává žena, která se navíc vyznamenala v boji tak, že se mohla chlubit třemi medailemi za statečnost. Z kraje léta roku 1815

33


tedy Blücher vedl přinejmenším jednu ženu a sto dvacet jeden tisíc mužů, což byla na papíře impozantní armáda, ale jak napsal historik Peter Hofschröer, velký sympatizant s Prusy, „podstatná část Blücherových sil sestávala z odvedenců, schopných dvou základních manévrů: jít v neuspořádaném tvaru vpřed, anebo v naprostém zmatku vzad“. Jak se ale později ukázalo, byli tihle nezkušení odvedenci také schopni bojovat. Bylo však třeba počkat, aby se rovněž ukázalo, zda je Gneisenau schopen překonat svou anglofobii a dokáže spolupracovat s armádou, jež se shromažďovala západně od Prusů.

Byla to britsko-holandská armáda, jejíž velení převzal vévoda z Wellingtonu a slavně ji charakterizoval jako „neslavnou“. Nebyla na plných stavech, navíc mnohé holandské regimenty pocházely z frankofonní provincie Belgie a vévoda jim příliš nevěřil, protože v nich bylo příliš mnoho veteránů z napoleonských armád. Francouzsky hovořícím Belgičanům se nezamlouvalo, že se jejich země stala součástí Nizozemského království, a Napoleon o jejich nespokojenosti věděl. Z Francie se pašovaly letáky a pak se mezi belgickými vojáky vévodovy armády šířily. „Statečným mužům, kteří bojovali pod francouzskými orlicemi, jež je tak často vedly k vítězství. Naše volání je stále stejné: sláva a svoboda!“ Vévoda pochyboval, že se může na tyto regimenty spolehnout, a proto je od sebe odděloval a zařazoval



Bernard Cornwell

BERNARD CORNWELL


23. 2. 1944

Bernard Cornwell je bristký spisovatel historických románů.

Narodil se v roce 1944 v Londýně, oba rodiče byli v té době v armádě (otec byl kanadský letec a matka členka anglických pomocných leteckých sborů) a chlapec byl dán k adopci. Dostal se do rodiny z Essexu, která vyznávala přísně protestantkou víru, patřili k sektě Peculiar people. Únikem mu bylo studium na Londýnské univerzitě. Po něm krátce působil jako učitel a pak natoupil do BBC, kde začínal jako pomocník na celostátním programu a po deseti letech končil jako šéf zpravodajství v Severním Irsku. Právě zde potkal svou budoucí ženu Američanku Judy, se kterou se přestěhovali do USA. Neúspěšně se pokoušel získat pracovní povolení a nakonec se rozhodl, že se stane spisovatelem, k čemuž zelenou kartu nepotřeboval. Oženil se v roce 1980, manželství trvá dodnes a stále s rodinou žijí v USA.

Cornwell – Bernard Cornwell – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist