načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Waterboarding - Ondřej Přikryl

Waterboarding

Elektronická kniha: Waterboarding
Autor:

Waterboarding je příběh popisující úsek životní cesty mladého a bláznivého fotbalisty Michala Studánky, přezdívaného „Sťu“, jenž je odmalička vychováván fotbalovým ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 182
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Waterboarding  je příběh popisující úsek životní cesty mladého a bláznivého fotbalisty Michala Studánky, přezdívaného „Sťu“, jenž je odmalička vychováván fotbalovým internátem, ulicí a kamarády s vrozenými sklony ke kriminalitě a k destrukci svého okolí.
Jako mladému a nadějnému hráči se Sťuovi podaří získat angažmá v SC Freiburg, což nakonec skončí válkou s mafií obchodující s lehkými topnými oleji.

Související tituly dle názvu:
Hádanky z neba Hádanky z neba
Prikryl Pavol, Durrová Gizela
Cena: 109 Kč
Ondřej Klímek Ondřej Klímek
Klimek Ondřej
Cena: 276 Kč
Zákon o pojišťovnictví Komentář Zákon o pojišťovnictví Komentář
Přikryl Vladimír, Čechová Jana
Cena: 886 Kč
Jáchym Ondřej Šlik Jáchym Ondřej Šlik
Vlček Emanuel
Cena: 177 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2014 Ondřej Přikryl

ISBN 978-80-7486-168-0 (PDF)



RISK WISE

NEVER SURRENDER

LEARN FROM MISTAKES

DON‘T REGRET YOURSELF

DON‘T CLING TO THE PAST

HAVE NO FEAR OF CHANGE

DON‘T BE AFRAID TO BE ALONE

THE WORLD OWES YOU NOTHING

NEVER LET OTHERS CONTROL YOU

DON‘T EXPECT IMMEDIATE RESULTS

LET GO OF THINGS YOU CAN‘T CONTROL

DO NOT GET ENVY OF OTHERS SUCCESS

NO DOUBT

BE GREAT

FUCK

AS

YOU

LIKE


Tuto knihu věnuji mé nejbližší rodině:

Liboru, Hedvice a Simoně Přikrylovým za to, jací jsou.

Jsem velmi šťastný, že jsem mohl vyrůstat v prostředí nápadně

se podobajícím rodině Simpsonových.

Snad na Vás nezapomenu ani v pokročilém stádiu

Alzheimerovy choroby.


Waterboarding

6

DĚKUJI...

...slunci. Za to, že každý den brzo ráno vstane. Já třeba, narozdíl od něj, takovou schopnost nemám.

...každému, kdo nedělá bordel a nechová se jako sebestředná

kobylka bezhlavě požírající

kousek po kousku tuhle nádhernou planetu, patřící lidem jen

z velmi malé části.

...lidem bojujícím proti vlastní blbosti a přílišné dychtivosti

po hmotných statcích.

...drátěnýmu klukovi. Za jeho guru sessions s veselýminovinovými ústřižky vhozenými na samé dno té nejhlubší sklinky.

...každému, kdo nepovažuje sebe sama za středobod vesmíru.

...Ren. Za to, jaká je. A za to, že ze mě dělá lepšího člověka.

...Franckovi. Za pankáčský prázdniny strávený všude možně,

jen ne doma. A za jeho debilní

výrazy, kterýma by mě rozesmál i dvacet sekund po uštknutí

egyptskou kobrou.

...všem lidem, kteří mi řekli ne, protože díky nim, jsem to musel

udělat sám.*

...delfínům, na které jsem nikdy naštvaný nebyl. Sorry delfíni.

...každému, kdo se snaží změnit sám sebe, nebo třeba jen celý

svět, k lepšímu.

...veškeré mocenské elitě neustále prohlubující hranici mezibohatými a chudými, která využívá nepřehledné daňové systémy

umožňující daňové úniky, která intrikuje a podplácí a nebojí

se použít nejhorších možných prostředků jen pro svoje vlastní

zájmy.

...všem lidem, kteří mi dávali zpětnou vazbu v průběhuvývoje knihy. Bez jejich pomoci by tento bláznivý příběh nikdynespatřil světlo světa. Zvláštní dík patří Liboru Horákovi, Pavle

Ženčákové, Danielu Prokešovi a dalším.

*Albert Einstein

7

Waterboarding

technika považovaná za mučení a používaná k vynucení

přiznání nebo prozrazení informací.

Při waterboardingu je oběť přivázána k židli, stolu

nebo dřevěné desce. Vyslýchající lije vodu přes ručník

či celofán na nos a ústa oběti, což ztěžuje dýchání

a navozuje pocit tonutí.

Ondřej Přikryl Waterboarding 8

Úvod

Život je zvláštní věc. Někdy naprosto matoucí a nejistý. Jindy

jasný a logický.

Nikdy nevíte, kde budete zítra, což je na životě fascinující.

Jistá je jen jedna věc. Smrt.

A chcípnete určitě, to vám garantuju. Akoráwt nikdo neví jak a za jakých okolností, což je fascinující na smrti.

Možností je hodně. Rakovina bůhvíčeho. AIDS, pokud jste chlípník. Piána padající z nebe. Nebo jakákoli jiná událost, která překazí vaše skvěle promyšlené a určitě geniální plány do budoucna.

Smrt si prostě nevyberete, teda pokud nespácháte sebevraždu.

Můžete si ale vybrat, jak žít.

Tohle je příběh o tom, co si vybral klučina jménem Michal Studánka.

Michal je trochu netypická hlavní postava čehokoli. A je asi jedno, jestli jde o profesionální fotbalový zápas, sváděnílesbického páru, přestřelku s mafií, nebo boj lidstva s mimozemskou

civilizací. Většinou to skončí stejně. Nějakou kravinou.

Přátelé, kterých je pomálu, a rádoby přátelé, kterých jemnohem víc, mu říkají „Sťu“.

Nepřátelé, kterých by se taky pár našlo, mu říkají „tapodělaná buzna, které jsem měl dávno ukopnout hlavu“.

Milující Marii, svobodu a lehkost bytí.

Nenávidějící bolševismus, fanatismus a pygmalionismus*.

Nikdy nedělající nic, co se od něj očekává, jen proto, že se to

od něj očekává.

Někteří lidé vidí Sťua jako superhrdinu, někteří jakototálního idiota.

Já myslím, že je obojí.

No. Nejlepší asi bude, když si uděláte obrázek sami.

* pygmalionismus – zamilovanost do vlastního výtvoru

Vítej na psychině, Sťu!

9

Jedna:

Vítej na psychině, Sťu!

Ničeho nelitovat je počátek veškeré moudrosti.

LUDWIG BŐRNE

T

ípněte budík. Vypadněte z postele. Vzbuďte svoje dítě.

Oblečte ho a přichystejte mu snídani. Položte svojehor

ký a nedopitý kafe a zaveďte ho brečícího aodmlouva

jícího do školky. Usilovně pracujte. Poslouchejte šéfa. Lezte

mu do prdele. Plaťte daně. Plaťte pojištění. Plaťte důchodový

spoření. Plaťte úroky z hypotéky. Úroky z leasingu. Úroky

z úroků. Směšný poplatky bankám za to, že jim půjčujetesvo

je peníze.

Poplatek za poplatek.

Pak kupte novou televizi, novou pračku, myčku, vysavač

a nový plastový hračky. Nezapomeňte se stavit v nákupním

centru a nakoupit další chemický sračky plný emulgátorů asta

bilizátorů. Ryby a maso ze zvířecích koncentračních táborů

nasáklý vodou, antibiotiky a růstovými hormony. Všechno to

zabalte do sáčků a vyzvedněte dítě ze školy, posaďte ho před

počítač a nechte ho místo fotbalu venku hrát RPGéčko, abyste

od něj měli klid. Mezitím navařte oběd a ukliďte. Za odměnu

se sesypejte držkou do pohovky a sledujte stupidní pořady plný

reklam ukazujících skvěle vypadající blondýny s jednoduchým

životem, který jen přidají vejce a za pět vteřin mají hotovou

famózní polívku.

Postěžujte si na život, na mladý cucáky a na znečištění světa.

Bolí vás z toho hlava? Nevadí. Vemte si pilulku.

A modlete se, ať se z vašeho dítěte během deseti letnesta

ne osamělý a neschopný moula vymaněný z reality, závislý

na pervitinu, pornu a World of Warcraft. Ať si nebudete muset

píchat inzulín a cpát do sebe antidepresiva, antiparkinsonika,ni

tráty, analgetika, prášky na hypertenzi a na nespavost a všechny

ty nemoci, který jste si způsobili svým směšným stylem života.

Ať jde všechno v pohodě a vy si možná budete moct užít pár

let důchodu.

Musíte být blázni, pokud to u vás takto funguje a zrovna se

sami sebe neptáte, jaký to má, kurva, vlastně smysl. Waterboarding 10

Proto píšu tuhle story. Proto vám chci říct svůj příběh. Snažím

se totiž nejít cestou průměrného současného konzumenta anezbláznit se z fungování moderního světa.

Z části je to ovšem taky proto, že se kurevsky nudím v parku

psychiatrické léčebny.

***

Jsem Sťu. Vypravěč a hlavní postava. HOJ.

Narodil jsem se v Kroměříži v roce 1978. Malé moravskéhistorické město ležící na seznamu UNESCO vás buďto naprosto

dostane, nebo unudí k smrti. Pro mě platí oboje.

Najdete tu totiž všechno a nic.

Zámek. Nějaký penery. Pár obchoďáků. Blázna Ondru

konstantně mluvícího se sebou samým. Panelákový sídliště.

Květnou zahradu a psychiatrickou léčebnu, ve které teď dřepim

jako porouchaný zabiják mafiánů s diagnostikovanou akutní

psychotickou polymorfní poruchou, alias schizofrenií.

Mám štěstí, že lidi s narušenou psychikou a sklony kbůhvíčemu v dnešní době zavírají do téhle budovy s okouzlujícím

parkem a nehází je na dno rokle nebo z nich nedělají žrádlo

pro psy. Ostatní mají očividně pro magory pochopení, protože

jsou z menší či větší části asi taky magoři, a na zemikonstantně probíhá věčný souboj o to, kdo to kam dotáhne na stupnici

blbosti.

Snad neskončím na prvním místě.

***

Sedim tu podělanej strachy a myslim jenom na to, jak asidopadli ostatní členové naší malé party.

„Kurva,“ opakuju si pořád dokola. Stačilo málo, a teď

jsme mohli chlastat margaritu na pláži s bílým pískem.

Na druhou stranu, už jsem mohl být zakopaný někde v lese.

Bez hlavy.

Vedle mě je Pepa, místní hvězda. Ptá se mě, koliksurrealistů je třeba na výměnu žárovky. Prý tři. Jeden zapaluje žirafu

a dva lijou hodiny do vany.

Pořád dokola ze sebe sype tyhle nesmyslný vtipy. Asi mi

z něho fakt jebne.


Vítej na psychině, Sťu!

11

Sestřička dává znamení a my se v doprovodu ostatních sester

ploužíme dovnitř léčebny, kde bude probíhat malá, soukromě

společná psychoterapie pod taktovkou MUDr. Petry Nové.

„Pane Studánka?“ ptá se dvakrát za sebou čekajíc odezvu.

„Pan Studánka budu asi já, že?“

„Ano pane Studánka. Mluvím k vám.“

„Klidně mi říkejte Sťu. Vůbec se za to na vás nebudu zlobit.

Říká mi tak i uklízečka z oddělení A, sekce B, třída C.“

„Oslovujte mne doktorko Nováková a já zůstanu u pana

Studánky. Jsem ráda, že se vám vrací smysl pro humor akonečně jste po takové době promluvil. V dnešní skupinové terapii

bych se tedy chtěla věnovat hlavně vám a chci, abyste mi popsal

důvody toho, proč jste tady.“

Chvíli držím hubu a klimbám s natáhnutou nohou.

„Proč je to skupinová terapie, když se budeme bavit o mně? Tady kluci si chtějí taky povídat.‘‘

„Odpovězte na mou otázku, pane Studánka!‘‘

Šklebím se a škrábu na fousech. Sem tam škubnu hlavou.

„Důvodů je spousta, doktorko Nováková. To víte. Glo glo. Blik blik. Šluk šluk. A najednou máte svěrací kazajku, čumíte zezadního okna sanitky a sedíte v kruhu s těmahle fajnovejma lidma. Co vy na to, lidi? Taky se mnou sdílíte tu obrovskou radost ztoho, že tu můžeme sedět a kecat o tom, jak je život skvělej? Co?“

Ostatní můj entuziasmus nesdílejí. Není se čemu divit, když jsou mezi nima převážně magoři sjetí práškama, co vámvygumujou mozek ještě víc.

Možná máte jinou zkušenost s psychinou, ale podle mě je úkolem sanatorií, jako je tohle, udělat z člověka trpícíhoklinickými depresemi, psychózou, paranoiou, schizofrenií nebo jakoukoli jinou vážnou duševní poruchou v pokročilém stádiu bezvládnou poslouchající ovci, která prostě jen plní základníživotní potřeby, jako je chcaní do mísy a ne do kalhot.

Sám sebe se ptám, jestli to není snaha většiny světových vlád a korporací fungujících jako vedení jedné velké psychiatrické léčebny se spoustou pacientů.

„Co myslíte tím,Glo glo. Blik blik. Šluk šluk?‘ Nebo jak jste to říkal.“

Škubnu hlavou a dokopávám se k odpovědi.

„Tím myslím, že jsem žil jako prase, a ne jako člověk. Chtěl jsem mít všechno najednou, což je naprostá kravina. Můžete Waterboarding 12 si totiž dopřávat chlastu, kolik chcete, mít holek, kolik chcete, kouřit cigaret a trávy, kolik chcete, prohrávat v kasinech tuny peněz, ale stejně vás to nikdy vnitřně nenaplní.“

Doktorka se směje a píše nějakou poznámku do notýsku.

Tipuju to na „možná to není zas takový debil“.

„Dokázal byste definovat svou nemoc slovy?“

Zase jsem se sekl a vzpomněl si na Lilmana, jak mi dal

ve spánku zubní pastu do ruky a pak mě lechtal peřím na nose.

„No jasně. Trpim akutní psychotickou polymorfní poruchou

vedoucí ke schizofrenii.“

Zvedám hlavu ke stropu a tikám okem. Narovnám se azhluboka se nadechnu.

„A taky někdy vydim lidi, který tam asi ve skutečnosti nejsou.

Třeba ráno ke mně v jídelně došel Tony Blair a Bill Clinton

a chtěli po mně cígo. Jinak prej mě strčí do popelnice hlavou

dolů.“

Doktorka mě sleduje s podezíravým a nechápavým výrazem.

„Vtipkujete? Nebo máte vážně halucinace?“

„Vim já? Možná. Ostatní si Billa s Tondou nevšimli. Jenomže

ti by si nevšimli ani lochnesky v jejich posteli.“

V místnosti je ticho a já se sám sebe ptám, proč tady vlastně

melu tyhle kraviny, když bych měl radši jen sedět a držet hubu.

Doktorka mi to stejně ale nevěří.

„Řekněte mi, co tedy podle vás člověk potřebuje k tomu, aby

byl vnitřně naplněný a šťastný?“

Přemýšlím nad odpovědí, která by mi nezničila zbytek mého

zbytečného života.

„Kokain.“

Doktorka mě zabíjí pohledem a dělá si další poznámku.

Myslím, že škrtnula tu předchozí.

Mezitím, co mi tu před všemi ztroskotanci promlouvá doduše, si uvědomuju, že bych s těma kravinama měl asi fakt přestat.

„Děláte si z toho srandu?! Berete vůbec něco v životě vážně?!

Uvědomujete si, že život není jen nepřetržitá párty? Myslím, že

vám budeme muset poupravit léčebný program! Nezapomeňte,

že jste skončil tady a ne ve vězení jen díky vašim kontaktům, ale

ještě chvíli to na mě zkoušejte a postarám se o vás!!“

Přemýšlím jak zachránit situaci a nenechat tenhle svět shořet.

„OK. OK. Prosím, uklidněte se. Pravdou je, doktorko, že

nevím odpověď. Znám Jing Jang. Wu-Tang. Četl jsem knížky


Vítej na psychině, Sťu!

13

o duševní vyrovnanosti. O karmě. O Chi. O paci paci. Zkoušel

jsem se dát na víru a věřím, že kdyby každý člověknásledo

val Buddhova a Kristova slova, bylo by tohle místo fakt rájem

na zemi a lidstvo by mělo alespoň nějakou šanci.“

Nádech.

„Ale pro mě tohle prostě nefunguje. Jsem ztracený případ.

Úplná troska. Včera jsem si třeba povídal s dírou ve zdi, kterou

jsem vyrobil. Připomínala mi jednu z holek, co jsemobhospo

dařoval. Vůbec s ní nebyla sranda a na nic mi kloudněneodpo

věděla. Byla to prostě jen díra.“

Víte, jak mají normální lidi mezi mozek a pusunamontová

no zařízení regulující to, co člověk vypustí z huby? Tak mně

v tom zařízení zřejmě došly baterky. Navíc jsem týdny skoro

nepromluvil, což je, pro člověka zvyklého plácat jednu kravinu

za druhou, docela peklo.

Naučil jsem se tady ovšem meditovat. Většinou jsem u toho

teda usnul, ale udělal jsem pokrok.

Pohled doktorky mluví za vše a hromadná diskuze se mění

v komedii, která baví i přítomné psychicky narušené jedince

a dozorce. Klasicky tohle shledání mentálně postiženýchdobro

druhů probíhá formou tahání nesmyslných odpovědí z lidí, kteří

vlastně dávno zapomněli otázku.

„Proboha, co vy jste za člověka? Je mi z vás špatně!“ prská

a soptí. Zasažený blesky z jejích očí potřebuju uvolnit atmosféru.

„Omlouvám se. Musím se prostě bavit. Jinak život tak nějak

ztrácí hodnotu a smysl, a nikdo jiný kromě mě to tadynerozve

selí, což mě vede k depresím a neúspěšné léčbě!“

Plodím fráze, pohybuju přitom rukama a nevinně ji sleduju.

Doktorka se nadechuje a pět vteřin mlčí.

„Máte pravdu. Každá snaha zlepšit svůj duševní stav sepočí

tá. Jen si prosím uvědomte, co říkáte. Předtím, než to řeknete,“

domluvila a já začínám hledat baterky.

„Chci se vás zeptat na vaše deprese, pane Studánka. Máte

ještě pocity úzkosti?‘‘

Chvíli přemýšlím a pokyvuju hlavou. Nic neříkám aprohlí

žím si flek na podlaze.

Hlavou se mi honí spousta šíleností. Ani nevím, kde začít.

Nejsem sice blázen, ale s klinickou depresí se trápím už dlouho,

není to jen tak ze srandy. Je to zákeřná svině vykrádajícíveš

keré pocity radosti ze života a popírající důvody ráno vstát a jít


Waterboarding

14

do fabriky roboticky plnit příkazy vašeho nadřízeného, abyste

vydělali směšný obnos peněz, skoro polovinu zdanili a za zbytek si koupili nesmysly, které beztak nepotřebujete.

Doktorka opakuje otázku, čímž dává pokyn k mému návratu do reality.

„Někdy jo. Cítím se sám, doktorko. Všichni, co jsem znal a měl rád, jsou pryč. Je konec. Odnesl to neúprosně čas a už nic nebude jako dřív. Kariéra. Rodina. Koloběžka, co jsem na níjezdil. Kamarádi. Zábava. Všechno v prdeli. Uklízečka z oddělení A, sekce B, třída C mě včera při depce plácala po zádech a říkala, že všechno bude zase dobrý, ale kecala. Hovno bude dobrý.“

Tvářím se smutně a myslím, že mi to sežrala. Začne mipromlouvat do duše.

Nenávidím, když mi někdo promlouvá do duše.

„Pokud budete opravdu chtít, zvládnete to.“ Na chvílipřestane mluvit, načež hned zvýší hlas:

„Chce někdo něco říct, nebo se s námi o něco nového podělit?“

Rozhlížím se po místnosti plné žijících mrtvol. Nikdo nereaguje.

„Zeptám se tedy znova vás, pane Studánka. Kdybystemohl změnit něco na své minulosti. Udělat něco jinak. Co by to bylo?“

Škrábu se na uchu a šklebím. Doktorka chce určitě slyšet odpověď nevinného depresoida snažícího se vrátit do koloběhu rutinního života.

„Asi bych si nechal dát piercing do bradavek.“

Doktorka jen nehnutě sedí a očividně mě chce zabít.

Chci ji potěšit a vrátit zpět tu kravinu, kterou jsem před chvíli vyblil.

Zarecitovat básničku nebo citát.

Říct něco veselého.

Nakonec se rozhoduju, že už jsem toho nakecal dost a žádný další rady rozdávat nebudu.

Místo nich se dostavuje představa Sigmunda Freudasedícího na židli vedle mě, smějícího se mi do ksichtu a pojídajícího bramborové lupínky. Za ním Win Churchill, který se ďábelsky směje a bije přitom svoji zaťatou pravou pěstí do levé dlaně.

V tu chvíli jsem se zhrozil, že se ze mě asi doopravdy začíná stávat magor.

Děda

15

Dvě:

Děda

Kapitalismu je vlastní jedna vada:

nerovnoměrné rozdělení bohatství.

Socialismu je vlastní jedna ctnost:

rovnoměrné rozdělení bídy.

SIR WINSTON CHURCHILL

J

ako malý jsem každou volnou chvíli trávil s dědou

na vesnici.

Táta umřel v práci dva dny po mém narození. Pracoval jako

opravář silnoproudých elektrotechnických zařízení a zabil ho

elektrický proud.

Máma se psychicky zhroutila a přesunuli jsme se k jejímro

dičům. Nikdy se mnou o tátovi nechtěla mluvit.

Kyselovice jsou zemědělská vesnice na úpatí úrodnéha

nácké roviny. Ten typ, kde flusnete na zem a vyroste z toho

obilí, kukuřice, nebo spousta jiných užitečných rostlin odze

máků až po Miraculum Herba.

V druhém patře domu s výhledem do lesa měl děda svoji

pracovnu. Byl to neuvěřitelně kreativní a trochu bláznivý

člověk. Maloval obrazy. Vytvářel sochy ze dřeva. Opravoval

vše rozbité a po celém domě si fixou dělal poznámky

na všech dostupných popsatelných místech, takže jste se

v jeho pokoji mohli například dočíst, že je potřeba koupit

sádru, sehnat válec na ČZ 150 a zlámat nohy všem agentům

StB.

Někdy se mámy ptal, jestli neví, kde si udělal tu poznámku,

na kterou si nemůže vzpomenout.

***

Naučil mě spoustu věcí.

Například, jak se zachovat, když vypijete benzín*, nebo třeba

že „komáři“ jsou jen ubohá a tupá smečka zbabělých psů bez

názoru ovládaná strachem z vlastního stínu. Narušitele s jiným

názorem okamžitě vyškrtnou ze seznamu přátel, dají jim práci

pojídače žížal, seberou většinu majetku a zubní kartáčky jim

Waterboarding

16

vymění za rýžáky. Popřípadě je pošlou do lágru, do vězení, nebo

popraví.

Stál jsem vždy s otevřenou pusou, ve které bylo víc děr

po mléčných zubech, než měli cigoši odnaproti na střeše, apozorně naslouchal v trpělivé snaze ho pochopit.

Navenek jsem připomínal prototyp malého a nevinnéhopionýra. Oddaného a zachraňujícího čest své socialistické vlasti.

Vždy připravený bojovat proti všem nepřátelům dělnického lidu!

Na očích popelníky a na košili kšandy vystřelující dovesmíru. Na nohách papuče, který se po stotisících vyráběly jen

v několika provedeních a který snad designoval Lojza z JZD

pracující v hlavním poměru jako traktorista.

Nejdřív jsem byl z dědy vyděšený, ale postupem času jsem jej pobíral víc a víc.

Na všechno jsem se ho pořád vyptával a pak topapouškoval po něm, z čehož máma nebyla zrovna nadšená. Vůbec se jí

nedivím.

Roznášet o Stalinovi, že má místo mozku kundu, nebylo moc

cool. Obzvlášť od malého pionýra.

***

Děda mě brával na ryby k nedalekému rybníku, což mě vůbec

nebavilo. Jen sedíte a čumíte na hladinu větší kaluže a liskáte se

přes obličej, protože si na něm dělají komáři večírek.

Jednou jsme seděli u řeky a děda nic neříkal. Připadal mi smutný a chtěl jsem jej rozveselit, tak jsem ho otravoval svýma kecama.

„Jaký je smysl života, dědo?“

Usmál se a chvíli nic neříkal. V puse žmoulal stéblo trávy a zaculil se.

„Já to nevím. Myslím, že každý člověk má jiný smysl života.“

„Jaký je ten tvůj?“

Narovnal se a pobaveně pravil: „Nevyhasnout. Fungovat. Bavit se. Jít si za svým a překonávat přitom překážky. Adaptovat se. Poznávat nepoznané. Olízat neolízané. Dokonce i ve stáří tě může potkat spousta zajímavých věcí.“

„Třeba?“

„Třeba operace kyčelního kloubu.“

Vytáhl svoje startky bez filtru a zapálil si.

Děda

17

„A je vlastně jedno, kolik máš funkčních končetin, neboko

likrát jsi spadl z hrušky. Život ti vždycky nabídne cestu abu

de se tě přitom snažit sejmout do protisměru. Když se naučíš,

jak jet pořád dopředu, jak přijmout porážku a jak efektivně

využít příležitost, tak vždycky vyhraješ. Musíš se ale naučit

rozhodovat.“

„Proč?“ zněl můj hloupý dotaz dokazující nepochopenífilo

sofie života v sedmi větách.

„Cítíš se pak fajn.“

Škrábal jsem se na hlavě a civěl.

„A jak se cítíš teď?“

Děda si potáhl z cigarety, s vyfouknutím se zakašlal

a odpověděl.

„Jako kus starýho hovna.“

Následoval výbuch smíchu, jenž vyplašil všechny ryby ana

sral všechny rybáře v okruhu kilometru.

„Měj radost i z všedních maličkostí, protože i maličkosti

v sobě skrývají něco velkého.“

„Jako třeba?“

„Jako třeba fakt, že dneska je nádherně, a já tu můžu jen tak

sedět v trávě u řeky a filozofovat. Přitom bych mohl být nada

leko horším místě.“

„Kde?“

„V Somálsku, na Sibiři, v KLDR, nebo v prvomájovym

průvodu.“

Moje mozková jednotka zpracovávala data podávaná přímo

z hluboké, i když trochu bláznivé

a senilní studnice informací.

„Jaký byl táta? Znal jsi ho?“

Dotaz ho dle výrazu překvapil. Chvíli se zamyslel a pousmál.

„Byl to fajn chlap. S mámou chodil snad odjakživa. Poprvé

ho k nám přivedla asi v šestnácti letech. Tátovi mohlo být tak

osmnáct. Tenkrát jsme spolu vypili 1,5 litru slivovice. Oba jsme

byli ožralí jako Boris Jelcin a tvoje máma a babička se naštvaly

a šly spát. Byli jsme tak namol, že jsme vzali vápno a předsta

rostův barák jsme napsali ,buzik‘ a před obecní úřad ,Sovětský

svaz, zlomí ti vaz‘. Jediný, co si pamatuju, bylo, jak jsem se

vzbudil v šopě na starym gauči celý od vápna. Bába do měmlá

tila, že prej je před domem Veřejná bezpečnost a chce s náma

mluvit. Já je poslal do prdele, ať mi dají pokoj, ale oni prej, že Waterboarding 18 chtějí vidět toho druhýho, co to se mnou psal. Tak jsem říkal, že nikdo takový tady není. Ale nakonec se to stejně provalilo a tvůj táta musel za trest na vojnu do Bratislavy na tři roky. Celý ty tři roky se mnou tvoje máma skoro nepromluvila.“

Domluvil a povzdechl si.

„Život tě prostě bude celou dobu kopat do ksichtu a smát se ti, jestli se rozbulíš. Je to vlastně tak trochu šikana, kterou si nesmíš nechat líbit.“

Domluvil a sledoval přitom mraky. Vlastně si vůbecnevybavuju, jestli někdy chytil nějakou rybu.

Myslím, že tam kvůli rybám vůbec nechodil.

Radši se mnou začal trénovat na místním hřišti ve snaze dát mi neocenitelné fotbalové vzdělání. Nebo se spíš schovával před bábou, kterou před tím něčím naštval.

Vzal si pár lahváčů a vyvalil se na hřiště, což byla vlastně jen louka s dlouhou a nudnou historií, obehnaná třešňovými stromy.

Poslední bezstarostné roky mého směšného žití.

Bez skandálů, bez alkoholu, bez té zkurveně uspěchané doby závislé na penězích.

Je dobré mít v zásobě tyhle vzpomínky pro případ, že třeba skončíte v thajském vězení za pašování kokainu. Nebo vásbudou mučit blázniví mafiáni a vy budete chtít v mysli navštívit

svoje šťastné místo kvůli zmírnění bolesti.

V takové situaci je dobré se umět niterně vrátit v čase a být

zase klučina s umazanou tváří, jehož doma čeká starostlivámáma s pohlavkem a mísou buchet.

Být zase naplněný pocitem infantilnosti a naivity.

Mít to na salámu a hrát si na zachránce vesmíru a všechplanet, nezajímaje se o zítřek.

Sledovat mraky a běhat po louce s roztaženýma rukama.

Divit se faktu, že dospělí jsou tak vážní a starostliví a pořád jen

pracují, i když je kolem tolik míst, kde si můžou postavit bunkr.

Řízená meditace ovšem pro většinu mučených lidí nefunguje. Ani pro mě ne.

***

Strašně mě motivovalo dědu nezklamat. Odváděl přímomistrovskou práci. S bezstarostným výrazem a lahváčem v kapse

u toho navíc vypadal dost legračně.


Děda

19

Pokládal mi otázky týkající se charakteru a chovánísprávné

ho hráče a nutil mne přemýšlet nad každou odpovědí.

Taky mi radil, že při zápase nesmím řvát „vystup“. Prý by to

mohlo provokovat některý vylízaný mozky ve vládě. Tenkrát

jsem vůbec nechápal, co po mně chce.

S každým přibývajícím lahváčem se v mluvě podobal Mr.

Yodovi.

Naučil mne, že správný hráč musí mít neustále hlavu nahoře,

zdravou sebedůvěru, chuť se pořád zlepšovat, a hlavně musí mít

dobrou gumu od trenek.

Z pionýra bojujícího proti třídním nepřátelům se stal malý

fotbalový mistr zenu. V osmi letech jsem začínal hrát spatnác

tiletými. A šlo mi to dobře.

Jenomže infantilní roky nemůžou vydržet věčně.

Byl poslední den školy a blížil se netrpělivě očekávaný start

letních prázdnin plných her a lození po stromech a koupání

a bezstarostného flákání a čisté dokonalé svobody.

Místo toho přišla lekce nejtěžšího kalibru. Měl jsem se naučit,

že den, který se může ze startu zdát být tím nejslunečnějším anej

pohodovějším, se může změnit v nekončící noční můru plnou

bolestivé agónie a prázdnoty způsobující dlouhotrvající následky.

Šel jsem domů s vysvědčením a potkal tetku z vesnice, která

mi řekla, že děda leží „zamordované za vesnicó“.

Zahodil jsem vysvědčení i s aktovkou a utíkal tam. Bez hlavy

nahoře, bez chuti do hry a s prasklou gumou od trenýrek. Můj

malý útěk se změnil v demonstrační běh.

V demonstraci proti smrti. V demonstraci proti infantilnína

ivitě. V demonstraci proti na kost sžírajícímu pocituzoufalos

ti a bolesti, který se ve mně objevil bez předchozího pozvání

a zaklepání, aby železnou tyčí zmlátil moje dětinsképředsta

vy o tom, že život je vlastně jen bezstarostný a veselý koloběh

událostí.

Naplňovala mne nutkavá potřeba dědu ještě jednou vidět.

Smějícího se, se stéblem trávy v puse, slamákem na hlavě audi

cí v ruce. Spokojeného, vyrovnaného a bezstarostného.

Musel jsem s ním aspoň na malou chvíli mluvit! Na malou

zkurvenou chvíli slyšet jeho filosofování o životě, okomunis

tech, o osteoporóze, o čemkoli.

Slyšet ho nadávat na starostu nebo na cigoše dělající v noci

bordel.


Waterboarding

20

Všiml jsem si skupiny lidí stojících uprostřed pole. Zrovna se blížila sanitka.

Doběhl jsem k nim. Děda prý spadnul z kola a hned umřel, ale mně bylo jasný, že to byla blbost, protože v jedné ruce držel zapalovač a v druhé nezapálenou Startku.

Na tváři měl dost zvláštní úsměv.

Stál jsem ztuhle s vypnutou mimikou v obličeji a všechno kolem najednou ztichlo. Vidíte lidi mluvit, ale nevnímáte, co říkají. Vidíte, jak celý svět žije a funguje, ale jste příliš zlomení na to, abyste žili s ním.

Jediné, co cítíte, je vítr, který vás obklopuje a naznačuje, že zas třeba bude všechno jednou dobrý. Že život je už prostě takový. Že nikdo z nás tu nemůže být věčně a podobný kecy. Jenomže, i když tohle všechno víte, i když jste tuhle chvíli už prožili, pokud jde o blízkého člověka, je vám to stejně u prdele. Pocit úzkosti se dostaví tak jak tak. Spolu se závistí všemsociopatům. Spolu s depresí a pocitem prázdnoty.

I když. Každý tyhle věci cítí a prožívá jinak. Já prostě jen držel hubu a stál jako moula, což je moje specialita.

Naložili ho do pohřebáku, který přijel, aniž bych si tohovšiml, a odvezli, aniž bych si toho všiml.

Tahle chvíle navždy změnila můj život.

Zlomený a frustrovaný jsem se, bez projevu vnějšíchživotních funkcí, doplazil domů a snažil se připravit na život bez Mr. Yody a na férovku s realitou. * Po požití benzinu nikdy nevyvolávat zvracení, nepodávat mléko, tuky,alkohol! Zjistit požité množství, kontaktovat TIS (Toxikologické inf. středisko) nebo lékaře, není-li kontakt možný vždy vyhledat zdravotnické zařízení. Aktivní uhlí podat až po poradě s TIS.

Nevinné roztomilé děti

21

Tři:

Nevinné roztomilé děti

Lidé nejsou vězni osudu, ale jen vězni své mysli.

FRANKLIN DELANO ROOSEVELT

V

e třinácti letech jsem se nastěhoval na internát umístěný

v tréninkovém středisku na kraji Gottwaldova, tedavlast

ně Zlína.

Bez mámy, samozřejmě.

Zlín je zajímavý město. Má dokonce pár stejných prvků jako

Dubaj. Například to, že v něm na konci 19. století žilo jen pár

křováků a pak tam postavili nějaký výškový baráky a do města

se nastěhoval kotel lidí.

No. Tohle je asi jediná věc, která mě v souvislosti se Zlínem

a Dubají napadá.

Na pokojích nás bylo asi deset. Převážně fotbaloví pankáči

z okolních vesnic.

První sanatorium, ve kterém jsem měl tu čest být zavřený.

Přes noc byl celý areál prázdný. Hlídat nás měl místnívrát

ný Eda, notorický alkoholik se sklony usínat všude možně,

jen ne v posteli. A my toho začali využívat. Buď jsme utekli

do města a dělali bordel, nebo jsme zůstali na intru a dělali

bordel.

Přilepili Edovi novinovou čepici z Večerníčka lepidlem khla

vě, pokreslili jej fixou a odmontovali jediné zrcadlo nainterná

tu, nastrkali mu mezi prsty na noze papírky a zapálili. Někdy si

uvědomil až druhý den večer, že má na čele nápis „KOKOT“.

Eda moc oblíbený nebyl. Čím byl střízlivější, tím víc se zně

ho stával agresivní idiot nadávající na všechny a na všechno.

Někdy nám bezdůvodně nadával a mlátil nás. Byl to stále větší

opilec, a doteď si nedokážu vysvětlit, proč ho drželi jakospráv

ce tak dlouho. Možná proto, že to byla místní fotbalová legenda

a vedení ho litovalo.

Cítil jsem pořád neskutečnou frustraci z dědovy smrti a byl

naštvaný na celej zkurvenej svět.

Na podplacený politiky. Na ochlasty v parcích. Na třídní

učitelku, která žila v domnění, že z bandy debilů neschopných

dělit dvěma vytvoří bandu soustavně se hlásících studentů. Waterboarding 22 Na delfíny. Ale nejvíc sám na sebe, protože jsem se sebouneuměl bojovat.

Po večerech jsme se nudili. Někdy jsme prostě jen rozsvítili

světlo na škvárovém hřišti a kopali si.

Ale většinou jsme noc co noc utekli ven, házeli vajíčka

na okna Komunistické strany Čech a Moravy a stavělipopelnice doprostřed silnic. Kradli starý kola před hospodama ajezdili s nima po parku. Jednou jsme s Profim a Jiřím namalovali

vápnem, co sme čorli ve skladu, obrázek smajlíka s vajglem

v hubě na silnici na hlavní třídě.

Nikdo z nás neměl prachy, a tak jsme kradli jídlo, petardy, hry od Vietnamců na kazetkách, kartičky hokejistů, prostě všechno potřebný.

Jeden byl volavka, ostatní sběrači. Klasická zlodějská banda. Ale snažili jsme se to moc nepřehánět. Žádný parazit by neměl zabít svého hostitele.

Každá akce ovšem vyvolá reakci a po celém Zlíně se vědělo, že místní fotbalový ročník 78 je parta nepoučitelných vyvrhelů z pekla bez budoucnosti. Jediný důvod, proč jsme neskončili v pasťáku spolu s cigošema, byla výhra v žákovské lize. Měli jsme vlastně víc štěstí, než mozkových buněk dohromady.

Tenkrát poprvé jsem si uvědomil, že věci nejsou tak, jak by měly být.

Cítil jsem prázdno, samotu a ponožky svých spolubydlících, a moc jsem nevěděl, jak se s tím sám poprat. Odpověď senaštěstí nabízela sama. Sport.

Fotbal byl lepší antidepresivum než štěňata. Kam se hrabe

Zoloft, Prozac a všechny ty farmaceutický sračky dohromady.

***

Na to, abyste vypadli z domu ve třinácti, musíte mít koule

a rozum.

Rodiče, kteří by vás měli sem tam proplesknout a pohlídat, abyste nežrali jen lentilky a nepili hektolitry Coly, jsou daleko. A pokud máte sklony ke kriminalitě a dostanete se v raném věku

mezi vyvrhely sobě vlastní, budete rádi, když se dožijete třiceti

bez vymlácených zubů a přechodného bydliště ve věznici.

Ve škole jsem přes den spal. Je těžký neusnout při výkladu ogramatice po noci strávené poflakováním a třech hodinách spánku.


Nevinné roztomilé děti

23

Snažil jsem se vydržet vzhůru a neusnout moc tvrdě. Neproto, že jsem chtěl dávat pozor, ale proto, že by mě tiparchanti o přestávce v tichosti zaskládali židlema, já bych se probral

a nemohl se ani pohnout.

Největší zlosynové byli Jiří a Profi. Vlastně i já.

Měli jsme společnou důležitou věc. Všichni jsme pocházeli

z neúplných a nefunkčních rodin a rodiče nás málo bili. Jo aještě jsme všichni měli škváru v kolenech. Někteří i hlavě.

Jiří neměl nikoho a bydlel permanentně na intru. Jehoadoptivní matka bez papírů byla místní uklízečka a pradlena, a za otce si vybral Edu, správce a hlídače areálu. Čímž myslím, že

mu kradl prachy a klíče a kreslil po něm, když se Eda ožral

do němoty.

Profi, alias Petr Skála, z nás byl největší. Vždycky násochraňoval, když jsme někoho vyprovokovali a měli za trest skončit

hlavou v záchodové míse. Byl to střední obránce vypadající jako

dítě vychovávané v Pripjati ještě dlouho po výbuchu Černobylu, a útočníci soupeře se ho báli. Vlastně se ho báli všichni. I já. Inteligenci neměl větší než svědomí, ale v jádru to byl moc hodný pasivně-agresivní sociopat. Všechno mu bylo jedno, ale k fotbalu přistupoval s naprostou profesionalitou. Proto Profi.

Noci jsme začínali trávit po barech. Lákaly nás hlavně hrací

automaty. Začal to Jiří, když za dvě koruny vyhrál na Kanadě

tři sta. V té době neuvěřitelná částka. Chlubil se s tím všude

a všichni si mysleli, že je to snadné. Hodíte dvě, vyhrajete tři

sta. Proč vlastně vůbec chodit do práce?

Vždycky jsme se v pěti lidech sešli někde v herně a ládovali

do matu svoje poslední dvoukoruny. Stačilo, když vyhrál jeden.

Hned pak bylo na pivo, na bagetu nebo na tágo.

Mohli jste nás, třináctiletý namyšlený fakany, kterým údajně

patřil svět, vidět vystupovat z taxíku a hádat se s řidičem ozalacení čekací doby. Zdrhat nemělo moc cenu, všichni taxikáři

totiž věděli, kde bydlíme, takže jsme vysolili poslední koruny

z kapes a naházeli je na přední sedadlo.

Spousta z nás si tímhle od raného mládí pěstovala závislost.

Automaty můžou být horší droga než metamfetamin, chlast,herák, úspěch nebo sex. Droga, která dokáže rozorat život apeněženky nejednoho pasáka, dealera, právníka, nebo kdejaké ožralé

trosky namlouvající si, že tohle bylo naposledy, co propil aprohrál peníze na nájem a jídlo pro děcko, který už týden neviděl.

Waterboarding

24

Jen deset korun, říkáte si. Hodíte deset a zpravidlavyhrajete hovno. Takže dalších deset. A když náhodou vyhrajete,pocit štěstí vás zaslepí a dostaví se touha po dalším „úspěchu“.

Nakonec stejně zjistíte, že sedíte v herně celý večery, nemáte

na zaplacení piva, co jste do sebe ládovali, a ještě dlužíte„kámošovi“ napravo.

A tak jsme žili marnotratným životem bez budoucnosti. Vršili mizérii na mizérii. Kradli. Ulívali se ze školy. Podváděli, chlastali, dělali bordel všeho druhu. Lovili holky a čekali na den, kdy se to všechno podělá. Kdy se stane něco, co ukončí dětinské radovánky a všechno zlý se nám do posledního centu vrátí.

Nikdo z nás si neuvědomoval, že to přijde pomalu. Že se tonemusí stát najednou. Že vlastně jen stagnujeme, namísto abychom se vyvíjeli. Že trestem samotným, jsou naše stagnující životy.

Ale fotbalu jsme pořád dávali maximum. Teda aspoň já jo. Věděl jsem, že je to moje jediná šance. Jediná nadějezaručující lepší život. Nechtěl jsem skončit u pásu v továrně na boty na třísměnný provoz. Po dvou minutách bych nejspíš dalvýpověď, zabil šéfa nebo strčil ruku do lisu.

***

„Co budem večer dělat?“ zeptal se Profi. Ležel jsem na posteli

a učil se. On ležel na křesle a házel tenisákem o zeď.

„Asi zevlit, stejně nemám prachy ani na jídlo.“

„To si děláš humor?“ zeptal se znova a položil mi nohu na hlavu.

„Běž do prdele, Profi! Zítra máme test z matiky, nechci to podělat.“

„Ty vole, dyť máš z matiky dvojky. Já mám pět mínus.“ Sednul si a hodil po mně míčkem.

Položil jsem si učebnici na obličej a zauvažoval o tom, že si

přestěhuju postel na střechu.

„Učím se i na přijímačky na střední.“

„Já myslel, že chceš jít na chovatele prasat.“

„To mám jako druhou variantu. Chtěl jsem zkusit průmku.

Třeba elektrotechniku.“

„Eletriku? Nechal jsi mozek v herně? Vždyť ani nevíš, jak

zapojit baterky do ovladače. Radši si jdi zaběhat. Přijímačky

jsou stejně až za půl roku.“


Nevinné roztomilé děti

25

Povzbuzující věc, slyšet tohle od kluka, co ve čtrnácti letech

neumí malou násobilku a abecedu zná jen po písmeno D.

„Nechceš tu trochu uklidit, Profi?“

Touhle větou jsem dokonale přerušil nejtěžší Profihomozko

vou aktivitu, a to hledání tenisáku někde pod postelí. Zvednul

hlavu směrem ke mně a nahodil pohled, jako bych ho poprosil

o rektální vyšetření.

„Proč uklidit?“

„Třeba proto, že sem před chvílí viděl zdrhnout tvoje starý

trenky oknem.“

„Nasrat. Já s mým bordelem žiju v naprosté symbióze.“ Vylezl

ze spodu postele a bouchnul se do hlavy. Hned si začal místo třít

rukou a syčet u toho. „Au kurva. Neremcej a pojď do města!“

Seděl jsem pořád ve stejně zoufalé póze.

„Tak jo, pudem do města. Neviděl jsi moje poslední čistý

ponožky?“

„Viděl jsem Jiřího, jak si do nich utírá péro.“ Pravil a začal

se trapně smát své hlášce. Jiří se válel vedle na hromadě hader

a taky přidal svůj cenný názor.

„Vždyť je má Profi na sobě, šlapal ti s něma na ksicht.“

„To jsou tvoje? Tak proč je mám na sobě už druhý den?“

Jak jsem tam seděl a přemýšlel o sebevraždě, přistál mi

na hlavě kus ztvrdlé smradlavé látky.

„Bosky nikam nejdu.“

„Ježiš, tak sorry. Zajdeme do fasovací místnosti a čornemně

jaký štulpny.“

„Jo a já budu lozit po městě ve štulpnách a jódlovat u toho.“

„No vidiš, problém vyřešen,“ řekl a vykouzlil úsměv všech

úsměvů.

Profi mi prostě a jednoduše každou chvíli dával miliondůvo

dů, proč ho mít rád.

Fasovací místnost byla zamčená a Eda nikde.

Nakonec jsem se rozhodl jít jako idiot bez ponožek. Venku

bylo přitom 5°C.

Razili jsme si to do města v klasické sestavě a po cestě potkali

Tomka. O čtyři roky staršího fotbalistu s podobným osudem.

I když s rozdílem, že jeho cesta nesměřovala do horoucíchpe

kel. Neměl totiž všechno tak na salámu jako my. Zrovna byl

v posledním ročníku gymnázia, chystal se do Prahy na vysokou

a ve fotbale hrál druhou ligu.


Waterboarding

26

„Kampak, vy chátro?“

„Přemýšlíme, co dělat. Dohromady máme akorát dluhy

a v jedinym podniku, kde nám nalijou a pustí k blikačce, máme

sekeru. Asi si koupíme krabicový vínko a pudem do parku. Poď

s nama.“

Tomek se lišácky usmál a zakroutil hlavou.

„Tak to je váš šťastný den, pánové. Mám dnes narozky

a v kapse mě hřeje čerstvá výplata páchnoucí potem a krví.“

Dívali jsme se na sebe s úsměvem na ksichtu a zapadli nanej

horší místo ve Zlíně. Místní diskotéku.

Na diskotékách totiž vládli Standa Hložek, Michal David,

Petr Kotvald a podobní úchylové. Všude divný světla aspous

ta místních playboyů nosila náušnice, svetry od babičky a měla

vlasy jako Cheech a Chong. Musel jsem se strašně ožrat, abych

tam vydržel víc než pět minut.

Celý večer si pamatuju velmi matně. Jen vím, že Profivyhro

žoval DJovi, ať tam pustí něco normálního, a že jsme nad ránem

chcali uprostřed cesty všichni tři vedle sebe a kecali s toulavým

čoklem.

Druhý den jsme měli mít dvoufázový trénink. První měl

být na deset hodin. O půl desáté se začaly ozývat rány snad až

z pekla.

„Otevřete! Dělejte! Počítám do deseti!“ zařval trenér arych

le spustil. „Raz. Dva. Tři. Čtyry. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět.

Deset.“

Otevřel jsem oči a všiml si, že jsem spal nahoře v patře

na Profiho posteli. V hlavě se mi přehrála scéna, kdy jsmedo

šli nad ránem na pokoj a totálně ožralý Profi se skácel ke mně

dolů, usnul asi na tři minuty a pak se probudil a chtěl utíkat

na záchod se vyzvracet. Byl ale na cizí posteli, běžel vpo

lospánku a nezorientoval se, takže se rozběhl proti zdi a vrazil

do ní.

Skácel se na zem a začal zvracet.

„Co je to tam za smrad? Cítím to až sem! Vstávejte, vy bando

dobytků. Co to má znamenat?“

Všichni jsme se posadili na postel, zatímco trenér přededveř

mi plival síru.

„Učitelka volala, že nejste ve škole. Kvůli vám jsem zdrhnul

z práce dřív. Oblečte se do tréninkového oblečení. Za pět minut

venku.“


Nevinné roztomilé děti

27

Odcházel a přitom byl slyšet jeho vzdalující se a nadávající hlas.

„Ty vole, kde mám hlavu?“

Všichni jsme se začali smát sami sobě a přitom jsme věděli, že za deset minut umřeme.

Oblekli jsme se a vyšli ven. Všem bylo očividně neskutečně blbě a pomalu jsme se plížili ke kouřícímu trenérovi.

„Pojďte sem! Michale! Nemotej se!“

„Šak né. Nemotám. Dyť du. Teda stojim.“

„Co to meleš? Kde máte ponožky?!“

„Už nemáme žádný čistý, pane trenér.“ Odpověděl jsem a kryl si pro jistotu obličej.

„To mě nezajímá. Tímto jste překročili všechny meze. Zvažujeme vaše vyloučení ze školy a z týmu, pánové. Těchklukovin už bylo dost. Chtěl jsem to udělat už dávno, ale vím, že máte veliký potenciál a talent. I když si toho očividně nevážíte. Nedělám si iluze o vašich intelektuálních schopnostech, alemyslel jsem, že ve fotbale jste to někam dotáhnout mohli. Petře, co to máš na ksichtě, proboha!?“ trenér nevěřícně sledoval Profiho rozbitý obličej.

„To samo, pane trenér.“

Snažil jsem se vzpomenout, co dalšího se včera dělo, ale jakmile jsem se pokusil o přemýšlení, někdo mi z boku vrazil do hlavy oštěp.

„Dejte si pro začátek deset kliků.“

Lehli jsme si na zem. Těch deset kliků trvalo asi půl roku.

„Dělejte! Chlastat, to by Vám šlo, vy bando!! Tohle vásnaučí. Pojďte se mnou.“

Namířil si to dolů pod kopec vedle hřiště. Nebyl to sice Mount Everest, ale ani kopeček pro panenky. Ukázal prstem nahoru.

„Sednu si tady a budu chlastat kafe. Za chvíli přijdou ostatní a dají si dnes jen lehký fotbálek. Vy budete běhat nahoru a dolů, klidně se budete šplhat nebo plazit, je mi to jedno, ale jestli se zastavíte, letíte z týmu. Je mi úplně jedno, jestli začnete krvácet z uší, jednoduše si vypotíte ten hnus z těla.“

Začali jsme běhat, což se po chvíli změnilo ve výstup zposledních sil. Když jsme seběhli dolů a začali stoupat zasenahoru, Profi začal zvracet. V tu chvíli jsem zvracel taky a přidal se i Jiří.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist