načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Washingtonský dekret - Jussi Adler-Olsen

Washingtonský dekret

Elektronická kniha: Washingtonský dekret
Autor: Jussi Adler-Olsen

- Politický thriller od autora severských kriminálních bestsellerů. - Demokratický guvernér Bruce Jansen právě s velkým náskokem vyhrál americké prezidentské volby. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 611
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Washington dekretet
Spolupracovali: z dánského originálu ... přeložila Magdaléna Jírková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1028-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Demokratický guvernér Bruce Jansen vyhrál americké prezidentské volby, ale dlouho se z úspěchu radovat nemůže. Při zákeřném atentátu totiž umírá jeho manželka. Spustí se spletitá série událostí, ve které nebude lehké hledat skutečného vraha. Nový prezident se netají důrazností a ihned po svém uvedení do funkce hodlá změnit mnohé na dosavadním fungování Spojených států. Po zveřejnění jeho kontroverzního dekretu rušícího ústavní práva amerických občanů, nastává neuvěřitelný chaos. A uvnitř tohoto zmatku bojuje Doggie Rogersová, členka Jansenova týmu, o prokázání neviny jejího otce. Ulice ovládá násilí a najít v této době skutečné přátele, kteří by Doggie podpořili, je nesnadný úkol. Populární autor severských detektivek přichází s napínavým politickým thrillerem, ve kterém také nechybí detektivní zápletka. Napínavý thriller vznikl před úspěšnou sérií o kodaňském oddělení Q.

Popis nakladatele

Politický thriller od autora severských kriminálních bestsellerů.

Demokratický guvernér Bruce Jansen právě s velkým náskokem vyhrál americké prezidentské volby. Oslavu vítězství však naruší atentát, při němž umírá jeho manželka. Kdo stojí v pozadí tragédie? Je vrahem opravdu místní podivín, nebo nitky sahají mnohem dál? Po Jansenově nástupu do prezidentského úřadu se Spojené státy rázem ocitají v situaci, kdy nový prezident udělá cokoli, aby změnil americkou společnost — okamžitě a za jakoukoli cenu.
Doggie Rogersová, členka Jansenova štábu, se po schválení Jansenova kontroverzního dekretu, který ruší ústavní práva amerických občanů, ocitne uprostřed všeho dění. Rozpoutá se peklo na zemi, jaké Amerika ještě nezažila. Doggiin svět je brzy vzhůru nohama. Její otec je odsouzen k smrti za vraždu prezidentovy manželky. Ve společnosti to vře a vojáci v ulicích násilím potlačují protesty bouřících se občanů. Doggie se cítí bezmocná. Zbyli jí ještě nějací přátelé, kteří jí mohou pomoci?

Jussi Adler-Olsen (nar. 1950) vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Svou literární kariéru zahájil bestsellerem  Alfabethuset  (Abecední dům, 1997), následovaly romány  Og hun takkede guderne  (A děkovala bohům, 2003) a Washingtonský dekret  (2006; česky Host 2014). Poté se začal věnovat tématům spojeným s jeho rodným Dánskem. Doposud napsal pět dílů kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q:  Žena v kleci  (2007; česky Host 2011),  Zabijáci (2008),  Vzkaz v láhvi  (2009; oba česky Host 2012),  Složka 64  (2010; česky Host 2013) a  Marco  (2012). V současné době pracuje na šestém dílu série. Charakteristickým znakem jeho stylu a jistě i jednou z příčin obrovského mezinárodního úspěchu jeho knih je autorův smysl pro humor, nadhled a ironie.

Zařazeno v kategoriích
Jussi Adler-Olsen - další tituly autora:
Žena v kleci Žena v kleci
Vzkaz v láhvi Vzkaz v láhvi
Vzkaz v láhvi - brož. Vzkaz v láhvi
 (e-book)
Složka 64 Složka 64
Marco Marco
Mercy Mercy
 
K elektronické knize "Washingtonský dekret" doporučujeme také:
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Analfabetka, která uměla počítat Analfabetka, která uměla počítat
 (e-book)
Kazatel Kazatel
 (e-book)
Žena s mateřským znaménkem Žena s mateřským znaménkem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

WASHINGTONSKÝ

DEKRET

Jussi

PŘEDMLUVA

PROLOG Před šestnácti lety

1 ) Téhož podzimu

2 ) O šestnáct let později, podzim

3 )

4 ) Únor, o tři měsíce později

5 )

6 )

7 )

8 )

9 )

10 )

11 )

12 )

13 )

14 )

15 )

16 )

17 )

18 )



JUSSI ADLER ‑OLSEN

wAShINgtONSký DEkREt

Kriminální román



Jussi

Brno 2014

wAShINgtONSký

DEkREt


Jussi Adler ‑Olsen: Washington Dekretet

Copyright © JP/Politikens Forlagshus,

København, 2010

Translation © Magdalena Jírková, 2014

Cover design © Wildes Blut, Atelier

für Gestaltung, Stephanie Weischer

using photographs from plainpicture/Arcangel

Cover picture © Prof. Dr. Jürgen Redelius

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978‑80‑7491‑389‑1 (Formát PDF)

ISBN 978‑80‑7491‑390‑7 (Formát ePub)

ISBN 978‑80‑7491‑391‑4 (Formát MobiPocket)


Věnováno Elisabeth a Lennartu Saneovým

za jejich velké nasazení a neochvějnou důvěru



Parlamentní vývoj v  knize Washingtonský dekret vychází z  po‑

užívání již zavedených prezidentských dekretů a z existence řady státních agentur a institucí, které mají mimo jiné za úkol zajistit

uplatnění těchto dekretů ve výjimečných situacích. Bližší infor‑ mace naleznete na konci knihy.

Na celém světě a zejména v novějších národech se k moci

dostávají mladí muži: muži, kteří nejsou vázáni tradicemi

minulosti; muži, kteří nejsou zaslepeni starým strachem,

nenávistí a rivalitou; mladí muži, kteří se dokážou

odpoutat od starých prohlášení, iluzí a podezření.

John F. Kennedy

Projev na celostátním sjezdu Demokratické strany,

poté co byl JFK nominován na prezidentského kandidáta, Los Angeles, 15. června 1960

11

PŘEDMLUVA

Jestliže ve světových dějinách existuje něco, čím si člověk může

být jistý, pak jedině to, že si nemůže být jistý ničím. Nic netrvá

věčně a nic není nezničitelné. Ten, kdo byl včera hrdinou, je zí‑

tra darebákem a velké říše přicházejí a zase odcházejí. Všechno

jsou éry. Fénická říše, římská říše, franská říše, osmanská říše

a byzantská impéria, Egypt se svými faraony, kolébka demokra‑

cie Řecko. Všechny tyto světové mocnosti zmizely.

Někdy to trvá stovky let, jindy se to stane zničehonic.

Kdo by si kdy pomyslel, že jedna jediná událost z  11. září

2001 naprosto změní stabilitu světa? Kdo tušil, že jediný výstřel

v  Sarajevu spustí světovou válku s  miliony obětí? Že se super‑

velmoc Sovětský svaz a celý východní blok tak rychle zhroutí? Že

Adolf Hitler beztrestně vyvázne z povraždění velitelů SA během

jediné noci v době míru? A kdo by při pomyšlení na stoletou vál‑

ku, křížové výpravy a inkvizici předvídal, že hlavním tématem

válek a  světových konfliktů jednadvacátého století bude nábo‑

ženství ve všech možných odstínech? Nebo že dvanáct karikatur

dokáže sjednotit muslimský svět v hlubokém hněvu?

V  roce 1975 Pol Potovi Rudí Khmérové týden po týdnu

vyvražďovali obyvatele velkých měst a  příšerná hrůzovláda se

stala skutečností. Od té doby jsme všude na světě zažili podob‑

né radikální převraty, které proběhly během týdnů či měsíců:

v  Indonésii, v  Chomejního Íránu, v  Jugoslávii s  Miloševičem

a  Karadžičem, ve Rwandě, v  Ugandě Idiho Amina. Lidé byli

pronásledováni, deportováni, vyhlazováni a zákon a právo byly

porušovány. Takzvané civilizované státy se podobným praktikám

brání přijímáním všech dostupných demokratických prostředků:

zákonodárstvím, právními předpisy, zákony a pravidly.

V  Evropě hledáme mír prostřednictvím našeho společen‑

ství v Evropské unii, a proto je přirozené a moudré, že do svého

středu zveme další nové státy. Jedná se o nejjistější cestu ke sta‑

bilitě v naší oblasti světa, jak se domnívají naši politici. Otázkou

je, zda člověk nezapomíná, že budování takové supervelmoci

s mírovými úmysly zároveň povede ke kulturnímu, vojenskému

a ekonomickému rozmachu jiných supervelmocí. Rusko, Čína a případně i nově založená budoucí konfederace arabských nebo muslimských států nebudou mít z tak široce expandující politiky

EU žádné bezprostřední výhody.

George Washington, první prezident Spojených států, jed‑

nou řekl: „Důvěra v zemi platí jen potud, kam sahají její vlastní

zájmy, a toto pravidlo nesmí žádný odpovědný státník nebo po‑ litik porušit.“ I  navzdory těmto slovům a  navzdory ponaučení

ze světových dějin, že na žádném místě netrvá stabilita věčně,

Washingtonovi následovníci v úřadě prezidenta opakovaně usi‑

lují o  větší vliv USA při zajišťování takzvané světové stability.

Mnoho utlačovaných národů a lidí tedy vůči Američanům cítí

velký dluh a vděčnost. Ale v pozdějších letech tentýž národ zá‑

roveň prošel řadou ústavních změn, které sám Bílý dům nazývá největší restrukturalizací federální vlády od roku 1947. Dochá‑

zí‑li však k restrukturalizaci ústavního aparátu za nepříznivých

okolností a je‑li ve špatných rukou, může mít nepředvídatelné

následky. Následky, které si lze snadno uvědomit v některých ze‑ mích, do nichž byli američtí vojáci v průběhu času vysláni, aby je zachránili.

Vytvořením ministerstva pro vnitřní bezpečnost, The Depart‑

ment of Homeland Security, se prezident George W. Bush za‑

sloužil o sjednocení všech bezpečnostních aparátů v USA, které nyní spolupracují v  rámci jednotné správy. Rozdíl mezi touto

strukturou a  podobnými bezpečnostními aparáty ve Stalinově Sovětském svazu a Hitlerově třetí říši je třeba hledat v tom, jak

se ministerstvo bude chovat vůči občanům vlastní země. Mini‑

sterstvo bylo založeno po jedenáctém září a jeho hlavním cílem je bránit zemi proti cizím teroristům, zároveň však smí sledovat a kontrolovat i vlastní občany.

V  tomto románu, Washingtonském dekretu, nastanou tak

nešťastné okolnosti, že americký prezident nechtěně ztrácí zdra‑

vý úsudek a navzdory svým dobrým úmyslům ovlivní vývoj v zemi

natolik, že se země nečekaně rychle ocitne ve stavu, kdy právě

toto ministerstvo a dále Federální agentura pro zvládání krizí

(FEMA) a ozbrojené složky mohou být zneužity a všechny ústav‑

ní bezpečnostní záruky přestávají platit.

13

V minulosti už se něco takového stalo a stane se to znovu.

Někdy je člověk překvapený, jak rychle k tomu může dojít, ale

tak už to s  časovým faktorem bývá. Dokáže zafungovat velmi

nenadále.

Můj otec byl lékař a teolog a jednou se doslechl o tom, jak

byl jeden muž na invalidním vozíku ponořen do svaté vody v Lur‑

dách a zažil zázrak. Zlomená noha, která se mu dlouho nehojila,

náhle srostla a muž mohl odejít po svých. Vyléčení bylo považová‑

no za velký zázrak, ale můj otec, který měl velmi střízlivý pohled

na svět, se na to díval jinak.

„Co je zázračného na tom, že se nemocná noha zahojí?“ ptal

se. „Ne, v tom žádný zázrak není. No ano! Člověk by se mohl

pozastavit jedině nad tím, že to šlo tak rychle.“

Jussi Adler‑Olsen

Nechť se práce ve veřejné správě stane důstojnou

a zajímavou kariérou. A nechť každý muž i žena pracující

ve vládních službách, bez ohledu na to kde a na jaké

úrovni, může jednou hrdě a se ctí prohlásit: Tenkrát, když

byl národ v nouzi, jsem pracoval ve vládě Spojených států.

John F. Kennedy

Proslov v Kongresu o stavu Unie, 29. ledna 1961

PROLOg Před šestnácti lety

Malý Pete Bukowski už nejméně hodinu postával pod značkou

na hlavní silnici číslo 460 uprostřed Wakefieldu a zíral na ces‑

tu směrem do Jarratu. Rodinný buick s opotřebenými tlumiči,

kterému navíc unikal olej, býval vždycky slyšet na míle daleko,

ale teď bylo všude, až na šumění suchého větříku a monotónní

vrzá ní poutače u  obchůdku Plantation Peanuts, ticho. Takže

dnes tatínek nepřijede.

Chlapec zašťoural teniskou do štěrku a snažil se nedat na‑

jevo zklamání. V minulosti už tady mnohokrát postával a věděl,

že ještě přijde mnoho stejných dní, jako je ten dnešní, protože

tak tomu bylo od chvíle, kdy jeho otec získal možnost přivýděl‑

ku přivazováním pravé nohy na smrt odsouzených k elektrické‑

mu křeslu v Greensvillském nápravném zařízení. Když měl otec

práci hotovou a nastalo ráno, jeho služba byla u konce. Potom

se vždy potkávali u krámku s arašídy a Pete dostal jednu z těch velkých modrých plechovek se směsí ořechů. Práce při popra‑ vách přinášela bonus a dny hojnosti, které v rodině vězeňského

dozorce Bukowského nebyly příliš časté, takže děti pečlivě sledo‑ valy, kdo bude popraven a kdy.

Ve městě se už dlouho žertovalo o tom, že z guvernéra Janse‑

na se stává měkkota. Někteří ho považovali za příliš liberálního,

ale hráči kanasty z Ivoru ho nazývali směšnou, zbabělou komu‑

nistickou sviní a Petův tatínek ho taky neměl rád. Když guvernér

Jansen popravy odkládal, musela se rodina Bukowských obejít

bez přivýdělku. A když vězeň nebyl popraven v předem stanove‑

ný čas, býval tatínek napětím celý bílý v obličeji ještě následující

den. Podobné dny mu ubíraly na síle a všichni v domě byli na‑ štvaní. Tatínek posílal guvernéra do pekel a lil do sebe jedno pivo

značky Budweiser za druhým tak dlouho, dokud na Peta a jeho

maminku nezačal křičet. Pete tyhle dny nenáviděl, a proto ne‑

náviděl i guvernéra Jansena. Až budou příští volby, hlasy hráčů

kanasty ani jeho tatínka určitě nezíská. A nedostane ani Petův,

pokud se k tomu někdy naskytne šance.

Pete počítal těžké náklaďáky jedoucí od Petersburgu a sna‑

žil se myslet na dny, které má před sebou. Večer se budou dívat na televizní soutěž, což jeho tatínek miloval. Pořadu se účastni‑ la jedna dívka, která věděla všechno. Říkali jí Doggie, tedy pej‑

sek, a Pete pokaždé, když se ozvalo její jméno, vybuchl smíchy.

Hlavně aby jí to dnes večer šlo a celou dobu správně odpovídala,

potom tatínek nebude tolik pít.

Ještě jednou se zadíval směrem k  severu a  vydal se podél asfaltu pryč od obchodu s lahůdkami.

Příští poprava bude až za týden. Jde o někoho, kdo si nic ji‑ ného nezaslouží, říkali všichni. O jednoho z černých, kteří nikdy ničeho nelitují. O jednoho z těch, kterým už vypršel čas.

Tak dlouho si Pete dokáže na velkou plechovku se směsí

ořechů počkat.


17

1 ) téhož podzimu

I když jí bylo teprve čtrnáct let, Doggie už to bylo jasné.

Stejně jako má každá pohádka začátek, má také konec.

A v jejím případě pohádka skončila tím nejhorším možným způ‑

sobem.

Všechno začalo, když kancelář guvernéra Jansena zaslala největ‑

ší místní televizní stanici státu Virginia návrh na nový soutěžní

pořad a počáteční kapitál na jeho rozjezd.

Jednalo se o zeměpisnou soutěž, do které byli pozváni všich‑ ni, kdo dokázali odpovědět na otázku, jak se jmenuje nejlidnatěj‑

ší čínské město. Místní stanice po pořadu hned skočila.

Když se kamery v televizním studiu konečně rozsvítily, stálo

v něm osmačtyřicet účastníků, kteří prošli vyřazovacím kolem.

A senzací byla přítomnost čtrnáctileté dívky mezi vyvolenými. Na‑

pětí se muselo udržovat po dobu čtyř týdnů, aby sponzor, Lether‑ manův pneuservis, a kancelář pro kampaň guvernéra Jan sena za své peníze a nasazení z pořadu vytřískaly co nejvíc.

První dva díly se vysílaly odpoledne, ale potom se pořad pře‑

sunul do hlavního vysílacího času, což byla pro Lethermanův pneuservis neskutečná reklama. Po krátké době už nestíhal vy‑

řizovat objednávky. Automobily stály v  dílnách a  padal na ně

prach. Zákazníci byli nepříčetní. Tohle z akce získal Letherma‑ nův pneuservis.

Mezitím se všechny noviny shodly na tom, že školačka s okouzlujícím úsměvem může vyhrát, a dobré tři čtvrtiny obyva‑

tel státu Virginia zapomněly na ostatní kanály.

Byl to nový rekord. Soutěžní pořad Okolo Velké čínské zdi se stal oblíbenou lidovou zábavou. Ve dnech vysílání dramaticky stoupal prodej slaných brambůrků a podobných pochutin.

Takovéto záležitosti přiváděly lidi od televize k šílenství.

Téměř všichni v celém státě Virginia sázeli na výsledek. Kaž‑

dý měl svého favorita. Mnoho lidí upřednostňovalo šerifa jed‑ noho z nejmenších okresů státu, jiní zase vnadnou blondýnu se silikonovým poprsím a štíhlými boky, ale většina hlasovala pro

dívku s velkými dolíčky ve tvářích, nejmladší účastnici soutěže

Dorothy Curtisovou, zvanou též Doggie.

Byla rychlá, věděla toho víc než většina dospělých a uvolně‑

ně se smála odlehčujícím vtipům moderátora. Téměř vháněla lidem slzy do očí a  všichni dělali, co mohli, aby jim žádný díl ne utekl a oni se dozvěděli, jestli dívenka vydrží až do hořkého konce.

Po třech týdnech a dalších třech dílech dostali virginští tele‑

vizní diváci své tři vítěze  — a  jaké vítěze! Guvernér Jansen zá‑

řil jako hollywoodská hvězda, moderátorovi zdvojnásobili plat

a noviny bláznily. Populárnější vítěze aby člověk pohledal. Tedy až na blondýnu, která vypadla v posledním kole, ale zase získala

vlastní talk show, kde může předvádět své vnady.

První cenu vyhrála macatá černoška, Rosalie Leeová z New

Yorku, která úplnou náhodou přijela do Virginie poprvé v životě,

aby navštívila svou sestru Josefinu. Tahle Rosalie byla ohromují‑

cí kus ženské, zuby měla jako perličky, hlasitě se smála a vrha la pohledy do publika. Navíc jako málokdo dokázala sedět a  vy‑

chutnávat si odpovědi, takže přiváděla lidi k nepříčetnosti. Ale nakonec vyhrála.

Jen o bod za ní zaostal T. Perkins. Nevýrazný, ale milý šerif

jednoho z  nejmenších okresů v  severozápadní části státu, kte‑ rý vypadal trochu jako albín. Kdysi dávno na sebe upozornil jako jeden z nejlepších hráčů šipek ve státě. A nakonec, na krás‑ ném třetím místě, se umístila Doggie Curtisová, dívka s dolíčky

ve tvářích. Jaký úspěch! Ne, vítězové nemohli být populárnější

a roz dílnější a všechny zúčastněné strany byly spokojené. Jak by

se jakákoli skupina obyvatelstva mohla díky těmto třem cítit od‑

strčená? To prostě nebylo možné.

Tři šťastní vítězové, Rosalie Leeová, T. Perkins a Doggie nebyli

připraveni na to, co je čeká, když v přímém přenosu přebírali

dosud tajné odměny. Vedle různě vysoké částky v hotovosti ne‑

zažijí tihle tři nic menšího než cestu na druhý konec zeměkoule.

Hlavně pro Doggie šlo o něco nepochopitelného. Spolu s gu‑

vernérem Jansenem a  jeho štábem pojedou do Číny. Navštíví

tuto uzavřenou zemi a všechno budou mít hrazené.

Doggie se červenala pýchou. Dvacet dní budou projíždět

zemí společně s oficiální čínskou delegací.

Znělo to jako pohádka.

Následujícího dne psaly místní noviny, že se jednalo o skvě‑

lé PR představení, a uznale tomu přikyvovali dokonce i Janse‑ novi odpůrci a lidé z celostátních televizních stanic. Guvernér

Jansen dokázal vždy ze všeho vytřískat to nejlepší a nyní to opět

naprosto jasně předvedl.

Doggiin otec byl na chytrou hlavu své dcery pyšný, ale její výhra

ho nepotěšila. Byl republikán, navíc vysoce radikální, a  demo‑ krata Bruce Jansena, za nímž stálo staré rodinné jmění, upřím‑ ně nenáviděl. „Jansen je hajzl,“ řval. „Takové PR akce, která má pomoct zatracenému nevěrohodnému demokratovi k vzestupu na politickém žebříčku, se účastnit nebudeš!“ Proto Doggie výlet

zakázal a její matka ho musela hodně přitlačit ke zdi, aby dceru nakonec přece jen pustil.

Osud tomu chtěl, že to byla jejich poslední hádka, kterou

Doggie slyšela. O pouhých pět měsíců později se její rodiče po

těžkém boji o peníze a rodičovská práva rozvedli. Doggie zůstala s matkou a místo otcova příjmení teď používala matčino jméno

za svobodna.

Její otec měl svým způsobem pravdu. Celé to byla PR akce,

ale co? Guvernér Jansen byl šikovný. Ze tří obyčejných lidí udě‑

lal miláčky celé země a jejich prostřednictvím pozval všech sedm milionů obyvatel Virginie na výlet do tajuplné země. Všude se

o tom mluvilo, takže Jansenovi se opravdu podařilo dostat do

hledáčku médií. Psaly o tom školní noviny, časopisy pro ženy, ba dokonce i otcův smrtelně nudný hotelový a restaurační občasník.

A  všichni chtěli mluvit s  Doggie. Ve Virginii vycházely čtyřia‑

třicatery noviny, z  nichž jednadvacatery ji kontaktovaly s  na‑

bídkou, že s ní udělají rozhovor nebo jí zaplatí za otištění jejích deníkových zápisků. S nejlepší nabídkou přišly noviny Virginia

Pilot, které také pořídily sto jejích fotografií na verandě matči‑

na domu.

Ano, PR akce se skutečně vydařila. Guvernér Jansen si do‑

kázal získat srdce všech jedním jednoduchým objetím, ovšem měl i druhou tvář. Možná byl vypočítavý, avšak žádný gauner to nebyl. Byl prostě fantastický.

Doggie s bušícím srdcem mávala na rozloučenou. Stála na

slunci a  dívala se na schůdky do letadla, zářícího odraženým

světlem. Už byla v Mexiku, v Puerto Ricu a minimálně ve dva‑

ceti amerických státech, ale dosud nikdy neletěla něčím tak ve‑ likým a děsivým.

Když došla ke svému místu uprostřed, šerif T. Perkins s těž‑

kými víčky už seděl u okénka a pozlacenou šipkou si čistil neh‑

ty. O několik vteřin později k ní přišla guvernérova manželka

Caroll Jansenová a poplácala ji po tváři. „Jsi opravdu šikovná

holka, Doggie,“ řekla. „To je úžasné, žes vyhrála třetí místo,

opravdu skvělé. My dvě si to spolu užijeme.“ Pokývala hlavou

doprava i doleva a potom se uvelebila na své místo o několik řad

vepředu. Seděla mezi svým manželem a jeho nepostradatelnou

pravou rukou, Thomasem Sunderlandem.

Vtom se přihrnula Rosalie Leeová. Srdečně pozdravila a usa‑

dila se, přičemž částí svého obrovského černého těla zabrala polo‑

vinu Doggiina místa. Vybalila ohromný papírový sáček, ve kterém

měla kokakolu, sušenky a sladké tyčinky téměř všech druhů. Bez

okolků začala všem kolem sebe nabízet ze svého pokladu. Stejné

to bývalo i v televizních studiích. Ve společnosti Rosalie Leeové nesmělo nikomu nic chybět.

Pustila se do přežvykování přinesených laskomin a bavila

Doggie vyprávěním o New Yorku, o svém malém bytě v Bronxu

a třech malých roztomilých synech. Rychlým pohybem roztrhla

sáček s dalšími pochoutkami a s hurónským smíchem dokončila historku o tom, jak svého hulvátského manžela vykopala z bytu

zadkem napřed.

Když se hlasitě chechtala, šerif T. Perkins se částečně pro‑

budil a  zmateně zíral kolem sebe. Byl to trpělivý muž, občas

upadl do spánku a moc toho nenamluvil. Ze všech tří vítězů byl

bezpochyby nejchytřejší. I když Rosalie Leeová mohla svým způ‑

sobem dělat dojem prostoduché a omezené ženy, člověk ji nesměl

soudit jen podle vzhledu. Její mozek dokázal během okamžiku přeřadit a ona pak ostatním ukázala záda. Takhle to předvedla

většině soutěžících.


21

„Ty jo!“ Rosalie vykulila velké oči a  zírala na Tichý oceán

pod sebou. „Támhle ostrov Molokai bojuje s  mořem. Myslím, že je to slyšet skoro až sem, že jo?“ To byla typická poznámka

Rosalie Leeové.

Šerif T. Perkins neochotně otevřel spánkem zastřené oči.

Netušil, o co jde. Později jim vysvětlil, že poslední tři dny a tři

noci vůbec nespal. Šerif si nemůže dovolit jen tak na dvacet dní vypadnout pryč, aniž dá předem do pořádku všechny případy na

psacím stole. Každý pro to měl pochopení.

Doggie to určitě chápala.

O pár hodin později k nim přes opěradlo sedadla strčil hla vu

mladý muž, který spal od chvíle, co se odlepili od země. „Wesley

Barefoot!“ představil se a zuby mu jen svítily. „No, tak příštích

pár týdnů strávíme společně. Možná znáte mou matku? Je se‑

kretářkou guvernéra Jansena.“ Zavrtěli hlavou.

„Abych nezapomněl, gratuluju,“ změnil téma. „Sledoval jsem

všechny díly, stejně jako všichni ostatní! Byli jste šíleně dobří!“

Vstřícně se usmáli, což mladík pochopil jako pobídku, aby

jim začal vyprávět svůj životní příběh. Studoval práva a miloval

politiku a anglické rockové skupiny. To se dozvěděli velmi rychle,

stejně jako spoustu dalších, naprosto nepotřebných informací.

Doggie si pomyslela, že je hezký a pěkně voní.

Když je na letišti v Pekingu vítal zástup fotografů, kamerama‑

nů a  novinářů, uchopil Bruce Jansen obě výherkyně, Rosalii

a Dog gie, za předloktí. Byla zima, všude prach a šedivo a všichni

mluvili jeden přes druhého. Po obligátních otázkách čínských

novinářů guvernér obě ženy pustil a  obrátil se k  zástupcům

mezi národního tisku, kteří stáli za modře oděnými čínskými vojáky.

Doggie si okamžitě všimla jednoho z novinářů, velmi malé‑

ho muže s pronikavýma tmavýma očima a ustupujícími kouty ve vlasech, kterému se očividně dostávalo větší pozornosti než ostat‑

ním a který suverénně získal odpovědi na všechny svoje otázky.

Když byla audience u konce, guvernér a jeho žena společně se

dvěma čínskými úředníky zmizeli v černé limuzíně a jeho nejbliž‑ ší spolupracovníci ho následovali v dalším voze. Zástup novinářů

22

prořídl. O Jansenovy spolucestující projevil zájem pouze novinář

trpasličího vzhledu s tmavýma očima. Mávl na svého fotografa

a postavil se přímo před malou skupinku.

„Ahoj! Jmenuju se John Bugatti,“ řekl chraplavým hlasem

a odkašlal si. „Pracuju pro NBC. Mám za úkol vás a Jansenův

štáb během celého pobytu doprovázet, takže bychom se asi měli

seznámit.“

Zblízka bylo vidět, že má v obličeji víc pih než kdokoli jiný,

koho Doggie znala, a hned se do něj zamilovala. Všechno bylo

výborné a ona si to užívala plnými doušky. Obavy jejího otce byly

zcela zbytečné.

Je v dobrých rukou.

Poslední den v  Pekingu začal pro Doggie Curtisovou jako po‑

hádka, stejně jako všechny předchozí dny. Malá skupinka Ame‑

ričanů zahájila den jako obvykle, totiž konzumací obrovského

množství teplých chodů v  hotelové restauraci. Kolem nich po‑

stával zástup usmívajících se čínských číšníků. Až na Rosalii

Leeovou a Caroll Jansenovou, které svou jemnou motorikou při‑

pomínaly svázanou medúzu, všichni ostatní jídelní hůlky dobře

ovládli.

Doggie se rozhlédla kolem sebe. Výrazné barvy na stěnách

a všechny ty vyřezávané dřevěné ornamenty ještě víc vynikly díky

velkým oknům s výhledem na vzdálené pagody.

„Další velmi příjemný a  požehnaný den,“ jak říkávala Ca‑

roll Jansenová každé ráno. Všichni se těšili na to, co dnes zažijí.

Doggie odložila jídelní hůlky a naposledy se zadívala přes

město a střechy, pokryté taškami ve tvaru šupin, u budov připo‑

mínajících zvony. Procházeli se nádhernými, dlouhými uličkami

Letního paláce, naslouchali větru u jezera Pej‑chaj a v tichosti

vnímali klid, který se vznášel nad Síní modliteb za dobrou úrodu.

Dny pádily jako splašené a oni měli naplánovaný ještě autobuso‑

vý výlet na trh s hedvábím a potom oficiální návštěvu konzulátu,

který ležel kousek od úzkých uliček trhu. Večer je čekal cirkus

a  pokračování cesty na venkov. Si‑an, Žlutá řeka, Chang‑čou,

Šanghaj a zpátky domů. Člověk jen počítal dny a vše si užíval.

23

Jako výbuch se jim před očima otevřelo hemžení na trhu s hed‑

vábím. V nejméně stovce maličkých, ošumělých dřevěných stán‑

ků obsluhovali téměř jednotně oblečení prodavači, kteří na sku‑

pinku zvědavě zírali, jako kdyby pro ně tito cizinci znamenali

naprosté štěstí.

Na tomto tržišti byl kupodivu pozoruhodný klid. Dokonce

i těch pár místních obyvatel Pekingu, kteří skupinku sledovali

jako psi, jejichž příští pohyb nelze odhadnout, bylo úplně zticha.

Nikdo na ně nepokřikoval, nikdo je do ničeho nenutil.

„To je ale obchodnická disciplína, kruci. Měla bys vidět, jak

za člověka tahají a tlačí na něj v Hongkongu nebo v Tchaj‑peji,“

zašeptal vedle ní John Bugatti. „Ale za pár let to určitě přijde

i sem.“

Přikývla a sklouzla pohledem na přeplněné pulty s látkami

a barevnými kimony a poté na hedvábný šátek, který by na mat‑

činých ramenou jistě vypadal skvěle.

„Kolik asi může stát? Co myslíš, že je tady napsáno?“ zeptala

se Bugattiho a ukázala na cedulku s čínskými znaky.

Zezadu se zničehonic vynořila Caroll Jansenová a  vzala

Dog gie kolem ramen. „Ano, nádherně by ti slušel!“ Usmála se,

vytáhla peněženku a podala prodavačovi několik bankovek. Když

muž šátek balil a podával jí ho přes hrubá prkna pultu, ani se na

ni neusmál, ale ona si toho nevšímala.

„Pojď sem, Doggie!“ zakřičel guvernér Jansen před změtí

velkých i malých čínských figur z neurčitého materiálu. „Podívej

se sem! Přinášejí štěstí! Rád bych ti jednu věnoval!“

Po pár minutách pokračovali dál. Doggie měla kolem ra‑

men šátek a pod paží si nesla malou dutou figurku Buddhy. Byla

pyšná a šťastná. Guvernér Jansen se jí podíval zhluboka do očí

a ujistil ji, že ta malá figurka symbolizuje věčné pouto přátelství

mezi nimi dvěma. Bylo to naprosto neuvěřitelné.

Narovnala ramena a nasála svěží vzduch. Všechno kolem ní

bylo skvělé. Spolucestující, holé exotické stromy i lidé pohybující

se v jejich stínu. Usmála se na dělníky, kteří seděli na obrubníku

s jídelními hůlkami a malými miskami plnými kouřících nudlí

a zeleniny. Jídlo si nabrali u několika provizorních stolků, které

stály za nimi na sluncem vyhřátém chodníku.

Těsně před ní kráčel Wesley Barefoot a široce se usmíval.

To bylo poznat i zezadu. K oku měl přilepenou levnou, nově po‑

řízenou kameru a otáčel se na všechny strany. Vedle něj pocho‑

doval T. Perkins a  pozorně se díval kolem sebe. Dělal dlouhé kroky a nesl si dvě igelitové tašky nacpané všemožnými hračkami pro synovce a neteře. O kus dál před nimi si to rázoval guvernér

Bruce Jansen, který byl z toho všeho výborně naladěný, a Caroll

Jansenovou držel pod paží. Zamával na jednoho úředníka kon‑

zulátu, který jim z otevřené brány úřadu vyšel naproti.

Doggie se zadívala na budovu. Podle očekávání byla men‑

ší než vlastní ambasáda na Siou‑šuej Pej‑ťie, kde před několika

dny pojedli skvělou uvítací večeři, ale i přesto působil konzulát

ve slunečním světle povzbudivým a  velkolepým dojmem. Ame‑

rická vlajka — hvězdy a pruhy — povlávala ve větru a štíhlý čínský

strážný v  uniformě stál na svém nízkém stupínku před zamří‑

žovanou bránou.

Doggie se přes rameno ohlédla zpět do úzké uličky na trži‑

šti. Mezi touto oficiální budovou, vyzdobenou ve stylu západní

kultury, a podomácku stlučenými stánky na trhu s hedvábím byl přímo propastný rozdíl. Propast mezi tradicemi, zvyky i životem.

O  kousek dál vyhodil jakýsi malý obchodník do vzduchu

jednoho ze svých mytických draků a všichni se zahleděli na to, jak se drak elegantně zavlnil.

A vtom se to stalo.

Caroll Jansenová najednou vykřikla, rozhodila paže a  od‑

mítala pustit svou kabelku. Doggie se k ní bleskurychle otočila a v tu chvíli jekot Caroll Jansenové utichl. Klesla k zemi a krev

stříkající z krku zasáhla jejího manžela. Jansenův poradce Tho‑

mas Sunderland mezitím poskočil kupředu a pokusil se zadržet

mladého Číňana, který v ruce držel nůž. Šerif T. Perkins odho‑

dil igelitové tašky a celé betonové prostranství před konzulátem

ožilo malými gumovými míčky a plastovými figurkami. Skokem,

jaký by od něj člověk neočekával, odřízl atentátníkovi cestu zpět

do úkrytu v davu na trhu s hedvábím. Doggie zahlédla, jak se nůž ještě jednou zablyštěl, což si později dokázala kdykoli vybavit i po mnoha letech, když zavřela oči. Ve chvíli, kdy se nůž dostal

do rukou T. Perkinse, už byl zakrvácený.

25

Vtom si všimla guvernéra Jansena. Deset metrů od ní začal

podklesávat v kolenou. Postava, kterou držel v rukou, už byla bez

života a Doggie sledovala, jak ze všech stran přibíhají lidé, aby

pomohli jemu i jeho manželce.

Všechno pozorovala s třesoucími se rty. Viděla Rosalii Leeo‑

vou, jak s obtížemi roztrhala na kousky svůj hezký svetr a snažila

se zastavit krvácení. Vojáky, jak přeskočili T. Perkinse a divoce

ječícího Číňana, který nyní ležel zkroucený pod Perkinsovým špi‑

čatým kolenem. Viděla, jak šerifovi teče z paže krev, a zahlédla

i  Wesleyho Bare foota, který stál naprosto tiše na malém pro‑

stran ství před konzulátem. V obličeji byl bílý jako mrtvola.

Ano, Doggie viděla Wesleyho Barefoota ve chvíli, kdy do‑

spěl a jeho thymolinový úsměv mu vybledl.

Mezitím John Bugatti a guvernérův poradce Thomas Sun‑

derland společnými silami přenášeli Caroll Jansenovou dovnitř

do budovy konzulátu. Všude byl virvál, rámus a  křik. Většina

přítomných spěchala a vyděšeně se chytala za hlavu. Hrozný kon‑

trast s tichým fňukáním útočníka o dvacet metrů dál.

Posadila se na nízký stupínek strážného, pod obrovskou mo‑

saznou desku, opřela se zády o cihlový sloup a zůstala tam sedět.

„Pojď, holčičko! Pojď, Doggie!“ mluvil na ni T. Perkins. V té době

uběhlo od napadení Caroll Jansenové už nejméně deset minut.

Rozhodil paže a přitáhl si ji k sobě. „Vidělas, co se stalo?“

Přikývla.

„Bohužel je mrtvá, Doggie.“ Na chvíli úplně ztichl, jako by

chtěl slyšet její odpověď, ale Doggie nic neříkala. Už to věděla.

Dovedl ji dovnitř konzulátu, do velké, bíle vymalované míst‑

nosti, kde se o ně starali dva pověření úředníci. Vzduch uvnitř

jako by praskal. Většina úředníků seděla se zaraženým výrazem

před počítačem nebo s telefonem v ruce. Šlo o vážnou krizi, to

bylo jasné na první pohled. Musela být informována spousta

čínských i amerických institucí a čekalo se, jak se k tomu vyjá‑

dří. Nálada byla hektická. Několikrát zaznělo i jméno ministra

zahraničních věcí Jamese Bakera.

Pod okny byl slyšet jekot lidí pobíhajících po ulici sem

a tam. Mladý Číňan, který Caroll Jansenovou napadl, byl pořád

26

přitlačený ke zdi, stál tam a  třásl se. Vypadalo to, jako by ani

nechápal, co se tady vůbec stalo.

„Myslím, že není normální, Doggie,“ řekla Rosalie Leeová

a stiskla jí paži.

Podívala se na muže v  uniformách, kteří útočníka pevně

drže li, vzteky křičeli a s opovržením na něj hleděli. Potom přijelo

auto s dalšími uniformovanými muži, aby ho odvezli, a z mladí‑

kových očí čišela hrůza.

„Do dvou dnů dostane ten hajzl kulku do týla, pojďme se

vsadit!“ řekl jeden z úředníků.

Doggie se pokusila mladíka doprovodit na korbu auta, a vů‑

bec nic nechápala. Věděla jen jedno. Že chce domů.

Potom se posadila na židli a seděla tam a zírala, dokud jí

John Bugatti nevložil do ruky šálek kouřícího čaje.

„To, co se stalo, je příšerné, Doggie,“ řekl a pokusil se o úsměv.

„Je nám všem hrozně líto, že jsi toho musela být svědkem. Ale

nesmíš si nechat rozbít duši na kousky, posloucháš mě?“

Přikývla. Byl to zvláštní způsob, jak se vyjádřit, ale pocho‑

pila, jak to myslí.

„Bylas u toho náhodou, to je celé. Chápu, že se teď cítíš ma‑

ličká, vyděšená a hodně moc nešťastná, ale už je po všem! Za pár

dní jsme zpátky doma!“

Doggie se zhluboka nadechla. „Ale vždyť jsme toho měli

ještě spoustu vidět.“ Teprve teď si uvědomila, že pohádka skon‑

čila. „Hory, hrobku dynastie Ming a  terakotovou armádu! To‑

hle všechno jsme měli navštívit, nebo ne?“ Teď jasně pocítila

smutek v duši.

Bugatti ji objal kolem ramen. „Doggie, poslouchej! To, co

se stalo, nás k sobě připoutalo.“ V pozadí souhlasně přikyvovala

Rosalie Leeová. „Kvůli tomu, co jsme dneska zažili, k sobě od

téhle chvíle až do konce života patříme, jasný? My všichni tady.

Ty, já, T. Perkins, Rosalie Leeová i Wesley. Chápeš?“

Doggie se na ně podívala. To, co Bugatti právě řekl, měl

kaž dý z nich vepsáno do obličeje. Wesley se pokusil přikývnout,

ale nedokázal to. Jeho tělo bylo celé jakoby ztuhlé.

Bugatti si odkašlal. „Od tohoto okamžiku k  sobě všichni

urči tým zvláštním způsobem patříme, myslím. Když někdo z nás

pocítí potřebu a bude hledat útěchu, a to kdykoli, můžeme se jeden na druhého obrátit. Nezapomeň na to, Doggie! Od téhle

chvíle mi můžeš kdykoli zavolat a požádat mě o pomoc. A určitě

to platí i o ostatních.“

Rosalie i T. Perkins přikývli.

Doggie se na ně nešťastně podívala. To se přece jen tak říká.

„Jak bych tě asi tak dokázala sehnat?“ zeptala se. „Určitě jsi po‑

řád v Číně nebo v New Yorku nebo v Camp Davidu nebo někde

úplně jinde!“ Znovu potřásla hlavou. „Jsi známý novinář a já jen

obyčejná holka! Copak to není jasný?“

Bugatti přikývl. Vzal figurku Buddhy, kterou jí Bruce Jan‑

sen daroval sotva před půlhodinou, a položil si ji do klína. „Můžu

si tohle na chvíli půjčit?“ zeptal se a vytáhl T. Perkinsovi z ná‑

prsní kapsy pozlacenou šipku. Seškrábl z pootevřených rtů figur‑

ky trochu barvy, a tím zvětšil přístupový otvor do vnitřní duti‑

ny. „Podívej se!“ Z notesu, který neustále nosil v náprsní kapse,

vy trhl jeden list. „Napíšu ti telefonní číslo na mého drahého

strýčka Dannyho, a tomu můžeš kdykoli zavolat. Jestli existuje

někdo, kdo vždycky ví, kde jsem, pak je to on.“ Stočil papírek a zastrčil ho figurce do úst. „Koukej, Doggie! Teď je Dannyho

číslo uvnitř figurky. Takže jestli někdy budeš potřebovat, můžeš

se se mnou spojit.“

V tom okamžiku vešel do místnosti guvernér Jansen, těsně

následovaný Thomasem Sunderlandem. Oba byli v obličeji úplně

popelaví.

Jansen zůstal na chvíli tiše stát. Smutnýma, prázdnýma oči‑

ma hleděl před sebe. Pak se zvláštním způsobem, díky kterému

všichni sklopili zrak, napřímil a řekl něco, na co Doggie nikdy

nezapomene:

„Drazí přátelé, dělali jste, co jste mohli! Kéž vám Bůh žeh‑

ná navž...!“

Vtom se mu zlomil hlas.


28

2 ) O šestnáct let později, podzim

Byla to už třetí skupina novinářů, kterou Doggie vpustila do

auto busu tvořícího zázemí prezidentské kampani. Snažila se na ně usmívat, vždyť mnohé z  nich už dobře znala, ale byla una‑

vená a naštvaná. Polo vina cesty přes USA hravě utekla a hlav‑

ní demokratický kandidát na prezidenta, senátor Bruce Jansen, a jeho krásná manželka Mimi Toddová Jansenová už za sebou měli dvacet států. Byla to triumfální cesta a všichni by měli být nadšení a šťastní. Jediný problém byl, že v posledních osmačtyři‑

ceti hodinách toho Dog gie moc nenaspala a už jí docházely síly.

Cary Simmons, novinářský veterán z Washington Post, si

její chvějící se aury okamžitě povšiml a odtáhl ji stranou. „Mu‑

síš nechat ostatní, aby se taky o něco postarali, Doggie! Lehni si a vyspi se, jinak na nás začneš být protivná, a komu by se to kruci líbilo? Jo, abych nezapomněl, všechno nejlepší k narozeninám.“

Doggie se usmála a přikývla. Měl pravdu.

Přivolala si k  sobě jednoho z  nejnovějších členů  týmu za‑

jišťujících kampaň Bruce Jansena, chytráka jménem Donald

Beglaubter, a nechala se vystřídat. Uložila se vzadu v autobusu.

Její mizerná nálada by nikomu neposloužila. Ale měla prostě

takový den.

Brzy ráno jí zavolal otec a popřál jí všechno nejlepší k třicátým

narozeninám. Třicet! V tomhle věku vychází najevo, jestli dřívěj‑

ší životní rozhodnutí nevedou do slepých uliček. Okamžik, kdy by

člověk měl zvážit, jestli se nachází na správném místě. Probírala

to s jinými ženami, aby získala větší jistotu. Jak by ji ale mohla

získat, když polovina kamarádek ze střední školy už dávno při‑ pravovala dětský pokojíček pro třetího potomka? Možná by se

cítila o trochu lépe, kdyby jí spolužačky záviděly, ale Doggie její

volbu nikdo nezáviděl. Proč by měl člověk pro nic za nic tvrdě

pracovat, když se narodil se stříbrnou lžičkou v puse? Proč od‑ kládat to, k čemu je žena předurčena? Ano, věděla, co si myslí, a proto už si nepřála dál se s nimi vídat.

Na okamžik byl otec milý, ale pak nastoupilo jeho nevyhnu‑

telné popichování, že jeho jediné dítě pracuje pro demokratic‑

29

kého kandidáta na prezidenta. Poprosila ho, aby toho nechal, ale

to ho ještě víc rozparádilo a on začal na Jansena nadávat a po‑

užívat výrazy, které nenáviděla. Oplatila mu stejnou mincí a roz‑

zlobila se. Otec přece miloval, když se vztekala.

„Je snad Jansen anděl?“ zasmál se. „Proč toho idiota obha‑

juješ, Doggie? Pokoušíš se ho snad ulovit, moje milá? Nemáš

doufám v plánu vyhodit tu rudou komunistickou šlapku Mimi

Toddovou ze sedla?“

Byla vzteky úplně bez sebe. Nadávala na něj ještě dlouho

poté, co položila sluchátko. Všichni v autobuse si mohli domyslet,

o co šlo, dokonce i Thomas Sunderland a Wesley Barefoot, kteří

byli na opačném konci vozu. Temperament Buda Curtise a jeho

názory byly všeobecně známé, a  totéž platilo i  pro jeho dceru.

Vztekala se, ale už se stalo.

Raději se uložila v zadní části autobusu.

Ve štábu Bruce Jansena zbývalo už jen pár lidí, kteří zažili osudo‑

vou cestu do Pekingu před šestnácti lety. Byli to dobří lidé, kte‑

ří Jansenovi zůstali věrní během celého jeho úspěšného období.

Nejprve když byl guvernérem, potom mluvčím v  řadě kontro‑

verzních klíčových otázek ve Sněmovně reprezentantů, násled‑

ně senátorem a konečně i během nejvýznamnější prezidentské

kampaně, jakou země kdy zažila.

Národ Jansena miloval, což republikánskému kan didátovi,

bratrovi odcházejícího prezidenta, přinášelo dost námětů k za‑

myš lení. Všechny průzkumy veřejného mínění posílaly součas‑

nou vládní politiku do pekel a lidé z prezidentova okolí říkali, že

vypadá otřesně. Měl k tomu také důvod.

V průběhu Jansenovy okouzlující ofenzivy přibývalo lidem

ze štábu jeho protikandidáta den po dni stále více šedivých vla‑

sů, o Jansenových rivalech z Demokratické strany ani nemluvě.

Neoficiální analýzy už před sjezdem demokratů naznačovaly, že

jedenašedesát procent delegátů podpoří pochopitelné a logické

argumenty senátora Bruce Jansena. Jelo se v zatraceně vysokých

otáčkách.

Ale Jansenův štáb nedostal nic zadarmo. Všichni už něko‑

lik měsíců tvrdě pracovali pod přísným dohledem vedoucího kampaně Thomase Sunderlanda, který ze starých spolupracovní‑ ků během času nejvíce posílil svou pozici. Sunderland byl vyzáblý a neusmíval se. Byl bývalým vyznamenaným důstojníkem, který

vždy stál Jansenovi po boku a  následoval ho v  dobrém i  zlém,

když přišlo na věc. Nyní se mu mělo dostat odměny v podobě jed‑ né z nejvyšších a nejdůležitějších funkcí v zemi, na které může

člověk dosáhnout. Lidé tipovali více možností, ale post vedoucího

kanceláře v Bílém domě byla ta nejpravděpodobnější.

Doggie se ke skupině připojila hned poté, co složila zkoušky

na právech. Po několika měsících loajální práce jí bylo přislíbe‑ no kancelářské místo v Bílém domě, pokud ovšem vyhrají volby.

Byla naprosto spokojená.

Wesley Barefoot, který byl Jansenovým mužem už od oné

nešťastné cesty do Pekingu, dostudoval práva čtyři roky před

Dog gie a s největší pravděpodobností se stane jejím nejbližším

nadřízeným v  Západním křídle. Neuvěřitelně mu to myslelo a  naprosto skvěle zvládal komunikaci, což na Harvardu, kde

oba studovali, často předváděl. Byl populární, okouzlující a sexy,

takže většina nejkrásnějších a nejchytřejších studentek, jejichž

cíl na univerzitě byl daleko povrchnější, se jeho výmluvností a li‑

chotivým vzhledem nechala polapit. Stručně řečeno: dostal kaž‑

dou, kterou chtěl.

Říkalo se mu postelový král nebo Don Juan, přesto však se

mu nikdy nepodařilo vemluvit se do Doggiiny blízkosti, jak by si představoval. Ona si jeho charismatu samozřejmě byla vědoma a jeho společnost si užívala, ale cesta odtud až do jeho postele pro ni znamenala mnohem víc.

Když si ho svého času na Harvardu všimla, rozhodla se, že

jednoho krásného dne mezi nimi dvěma bude vážný vztah, a po‑

řád to vnímala stejně. Když dostala chuť se s někým pomilovat,

příležitostí se nabízelo víc než dost, na to nepotřebovala Wesleyho.

Hezká dívka jejího věku a s takovým zadečkem si mohla vybírat

a přebírat, a ona to taky dělala. Wesleyho si schovala na později.

Promnula si oči a  podívala se na hodinky. Spala dvacet

minut, ale jí to připadlo jako věčnost. Zvedla hlavu a  spoko‑ jeně se ujistila, že Wesley se na druhém konci autobusu snaží

zodpovídat zdánlivě nekonečné variace novinářů na pět v pod‑ statě pořád stej ných otázek, na které se ptali v posledních mno‑ ha týdnech.

Zadívala se na něj a vychutnávala si pohled na jeho pohy‑

bující se rty.

Ano, říkal svým posluchačům. Může potvrdit, že Bruce Jan‑

sen je s klesající křivkou popularity svého protikandidáta a sou‑

časného prezidenta velice spokojený a je si víceméně jistý, že ho

nominace na demokratického kandidáta na prezidenta nemine.

A ano, může také s klidem potvrdit, že Mimi Toddová Janseno‑

vá je těhotná.

Doggie vyskočila, až se hlavou praštila o  strop auto busu.

Všichni novináři začali kvičet jako čuník při porážce. Co to Wes‑

ley právě pronesl? Mimi Jansenová je těhotná? Bože všemohoucí,

jedná se o zprávu roku, to všichni pochopili ve zlomku vteřiny.

Guvernér, který svou první manželku ztratil tak otřesným způ‑

sobem a celá léta truchlil a byl naprosto nepřístupný. Muž, který konečně našel klid v duši a svou životní lásku si vybral v duchu krásné romantiky, se stane také otcem? Fixy škrábaly neuvěři‑

telnou rychlostí. Kdy to bude? křičeli. Je to jisté? Jak dlouho

už to vědí? Co senátor Jansen říká na to, že se v tak pozdním

věku stane otcem? Nebojí se toho, že se poprvé stane rodičem až

v pětapadesáti letech? Je známo pohlaví dítěte?

Všechny otázky týkající se lobbování, vládních dotací do

země dělství a států na jihozápadě, kam Jansenova kampaň zatím nedospěla, byly smeteny ze stolu. Mimi Toddová Jansenová je tě‑ hotná! Neuvěřitelné! Pokud Jansen vyhraje volby, a tahle zpráva

byla po pravdě řečeno sedmimílovým krokem ke konečnému ví‑

tězství, budou v Bílém domě zase běhat děti. To každému vyrazí dech! Od Kennedyho časů se nic podobného nestalo. „A stalo se

to vůbec někdy před ním?“ zeptal se nejmladší z novinářů. Vážně,

bylo naprosto šílené, jak byli všichni nadšení!

John Bugatti se prodral přes celý autobus a  poťouchle se

usmíval od ucha k uchu. Ospale jeho úsměv opětovala.

„Doggie! Zatracená práce, proč jsi mi nic neřekla?“

Potřásla hlavou a on pochopil. I pro ni to byla novinka, to

bylo více než zřejmé.

Následujícího dne měly všechny světové noviny na první stra‑

ně senzační příběh. USA Today otiskly upravený snímek Mimi

Jansenové s miminkem v náručí. Washington Post přišel s hloub‑

kovou analýzou, co to bude znamenat pro sociální a rodinnou politiku nové vlády. Všichni považovali za samozřejmé, že Bruce

Jansen vyhraje a  nové průzkumy veřejného mínění ukazovaly

nečekaný nárůst v jeho prospěch i v těch nejkonzervativnějších

státech. Ano, dokonce i Texas, domovský stát současného prezi‑

denta, se začal otřásat v kovbojských botách.

Stručně řečeno, těhotenství Mimi Toddové Jansenové bylo

terno. Terno pro kampaň Bruce Jansena i pro média. Mimi byla

ztělesním dokonalé první dámy a  místo po zavražděné Caroll

Jansenové zaujala nejen s pokorou, ale i se vší vážností, jaká se

obvykle vidí pouze u zkušených politiků.

Hned prvního dne, kdy oba svou lásku veřejně oznámili,

bylo každému jasné, že Mimi Toddová má v sobě něco zvláštní‑ ho. Všem se dívala přímo do očí, odpovídala na všechny otázky a nikdy se nesnažila z ničeho vykroutit, dokonce ani tehdy, když

došlo na poněkud kontroverzní dotazy na její minulost mírové aktivistky během první války v Zálivu. Právě naopak, umožnila novinářům, aby se jí ptali na cokoli, a oni ji za to milovali, pro‑

tože opravdu měli o čem psát. Mimi Toddová byla pravá Ameri‑

čanka, správná průkopnice, která se ničeho nebojí. Člověk si to

mohl přečíst všude. O jejím dětství, kdy se vzepřela otcovým vý‑

tkám a nadále i po setmění jezdila na kole po zapadlých a ponu‑ rých uličkách Richmondu. Jak se snažila křičet až do ochraptění při otevírání nového stadionu týmu Seattle Seahawks a jezdila na snowboardu po okolních horách. Po dvou dnech hysterické mediální bouře o její minulosti všichni věděli, že v New Yorku

dokončila studia ekonomie s nejlepšími výsledky a v Salemu pla‑ kala na veřejnosti při návštěvě hospicu. A kdo by si nepamatoval její velkolepý debut na jednom z celostátních televizních kanálů, kde jako novomanželka kontroverzního a neskutečně bohatého

senátora poskytla rozhovor o svých velmi vyhraněných názorech? Sama si vymínila, že rozhovor bude probíhat na schodech před

útulkem pro bezdomovce v  nejšpinavější čtvrti Washingtonu,

v Anacostii, a od první chvíle bylo jasné, že to nemůže dopadnout


33

dobře. Mimi Toddová vypadala ve svých drahých šatech úchvat‑

ně, a před budovu se postavila skupina mladých výtržníků a za‑

čala jí nadávat, že se jen přiživuje na jejich bídě a mnoha hlasech.

Bylo na ní jasně vidět, jak se jí to dotklo, ale místo aby rozhovor

přesunula na jiné místo a jinou hodinu, i přes varování zaměst‑

nanců televize sešla mezi lidi. Postupně některé z  nich objala

kolem ramen, stála vedle nich a  mluvila s  nimi, dokud se ne‑

uklidnili. Procházela mezi nimi, dokud se neutišili, a nakonec

se vrátila zpátky nahoru na schody a pronesla svůj projev. Projev o tom, jak by lidé měli žít pospolu a navzájem se ctít, a mluvila

tak přesvědčivě a jasně, až se lidem ježily chloupky na rukou. Po‑

tom nastalo ticho, takové ticho, jaké ani novinářům nedovolilo

něco podotknout. Televizní kamery se pootočily a poslaly vzkaz

celému národu: Toto je naprosto mimořádná žena.

A teď byla ještě navíc těhotná. Krásná, ani příliš stará nebo

mladá a v každém ohledu bez nějak tíživé minulosti nebo původu.

Média samozřejmě šílela.

Druhý den ráno zavolal Doggie otec a  omlouval se za jejich

poslední rozhovor. Měl výčitky svědomí, cítil se trapně a  byl ochoten udělat cokoli na světě, jen aby se mezi nimi všechno

urovnalo.

Doggie o jeho skutečných úmyslech pochybovala. Bruce Jan‑

sen právě přesvědčivě zvítězil nad svým rivalem v Demokratické

straně a na své cestě dorazil do Virginie, kde Doggie strávila vět‑

šinu svého života a kde pomalu, ale jistě zakotvil řetězec elegant‑

ních a komfortních hotelů jejího otce. Nedalo se předpokládat,

že má otec v této souvislosti nějaké postranní zájmy?

Váhavě jeho podanou ruku přijala. Domluvili se, že se setka‑

jí v hotelu Splendor Resort & Conference Center, což byl jeho

největší hotel na východním pobřeží, který byl zároveň i nejkrás‑

nějším renovovaným hotelem na pláži Virginia Beach. Měli se

potkat následujícího dne, což Doggie vyhovovalo, protože měla

volný den a těšila se, že se o ni někdo bude starat a rozmazlovat

ji. Náhodně vybrané hotely a  neskutečné množství pokusů vy‑

spat se v autobuse jí během několika posledních měsíců ubraly

spoustu sil, ale až přijede na návštěvu k otci, určitě to bude jiné.

Když byl člověk dcerou Buda Curtise, bydlel v pětihvězdičkovém

hotelu, v luxusním apartmá s elegantním nábytkem ve skandi‑ návském stylu. Už teď cítila, jak se měkce noří do koupelové pěny ve vířivce.

Takže pokud má její otec nějaké skryté úmysly, vůbec jí to

nevadí. Měl je ostatně pokaždé. A když se to vzalo kolem a ko‑ lem, Doggie ho přece jen měla ráda.

Když přijela, otec v hotelu nebyl. Místo něj stál na chodníku At‑

lantic Avenue Toby O’Neill a čekal na ni jako pes uvázaný u bou‑

dy. Nikdy nepochopila, proč si její otec tohohle týpka u sebe drží.

Vypadal jako vandrák, působil odpudivě a v tomto luxusním

prostředí byla hanba se dívat, jak na něm visí jeho staré, obno‑

šené a naprosto nevkusné oblečení.

Vynesl jí kufr po mramorovém schodišti a odsunul dveřní‑

ka stranou, aby jí sám mohl podržet dveře. Nebylo to milé, bylo

to ubohé.

„Rádi vás zase vidíme doma, slečno Curtisová,“ řekl.

„Rogersová, zatraceně! Od chvíle, co se máma s tátou roz‑

vedli, se jmenuju Rogersová, ty to nevíš, Toby? Už si to konečně

zapamatuj!“

„Promiňte, slečno Rogersová. Rádi vás zase vidíme doma.“

Všimla si, jak se potí a funí, když táhl její kufr směrem k vý‑

tahu. Byl to jen ubohý, prostoduchý chlapík, který se celý život protloukal jen díky  milosti okolí, jednoduchý otrok spoutaný

vlastními omezeními. Potřásla hlavou. Je dobře, že se o lidi jako

on někdo stará a v tomto směru byl její otec vždy velkorysý. Ale

i když bylo hezké, že tak ubohou existenci, jako byl Toby O’Neill, prostě nevyhodil na ulici, do budoucna si otec bude muset tuto

formu uvítacího výboru odpustit. Buď na ni bude čekat on sám, nebo může na její návštěvy úplně zapomenout.

Přestala Tobyho pozorovat a na chvíli se rozhlédla kolem.

Od její poslední návštěvy se toho v hotelu hodně změnilo. Vstup‑

ní hala byla impozantně zrekonstruovaná a vše vypadalo téměř

dokonale. Něco mezi hotely Hyatt Regency ve Washingtonu a Radisson Lexington v New Yorku, jenom mnohem větší. Útul‑ ně uspořádané kousky nábytku z  drahých dřevin, obklopené mramorem, mosazí a květinami. Tlumené světlo i teď, uprostřed dne. Všude byly jasné cedulky ukazující směr do konferenčních sálů, zasedacích místností, restaurací, technického zázemí a tělo‑ cvičny a všude postával usmívající se personál v nažehlených uni‑ formách, připravený reagovat i na nepatrný pokyn.

Opravdu fantastické, pomyslela si a byla na otcovu snahu

pyšná, dokud vedle obří pozlacené vázy s rozkvetlými třešňovými

větvemi o velikosti živého stromu nezahlédla čtyřmetrovou sklo‑

laminátovou kopii sochy Svobody. Skoro to vypadalo, jako kdyby

tu tahle dvě monstra někdo umístil na posměch architektovým

vizím. Zavrtěla hlavou. To bylo pro jejího otce typické. Vyrůs‑

tal v puritánském domě, kde jedinou výzdobu obývacího pokoje

tvořil starý buvolí roh a obraz Edgara Hoovera, a od těch dob si

zřejmě nedokázal nic odepřít.

Přečetla si text na cedulce opřené o vázu: „Ať vyhraje ten

nejlepší!“

Bylo to neskutečně nevkusné. Opravdu neskutečně.

Po několika hodinách spánku vyšla na balkon a  vyhlédla na

moře. Byla odpočinutá, vyspalá a dobře vyzbrojená čelit otcově nepředvídatelnosti. Poprvé po mnoha týdnech si oblékla šaty.

Měděnkově zelená značková záležitost za čtyři sta osm desát do‑

larů, koupená před měsícem, v době primárek, v Denveru. Úzká ramínka, průhledná látka na bocích, na tuto příležitost velmi

vhodné.

Její otec byl vždy muž vyžadující pozornost, to bylo jasně vidět,

už když k ní kráčel.

„Mé drahé dítě,“ zvolal deset metrů od stolu. Přitiskl ji

k sobě a Doggie ho nechala. Ty krátké okamžiky milovala. Dů‑

věrnost, jeho vřelost a skutečné city, které k ní choval. V tomto

ohledu býval vždy velkorysý.

Bavili se o přestavbě hotelu, o tom, jak restaurace bez vy‑

bledlých fialových koberců prokoukla a  kolik to všechno stálo.

Její otec byl evidentně pyšný. A právem. Patnáct hotelů během

dvanácti let a každý z nich mu přinášel velký zisk. Teď bych chtěl

řetězec Splendor rozšířit i na západní pobřeží, prohlásil a pokývl,


36

spokojený sám se sebou a s novými možnostmi. Ano, investoři na

něj určitě zaměří svou pozornost, zabručel s úsměvem.

Vtom Doggie zpozorněla. Otcovy postranní úmysly v ní vždy

záhy vyvolaly podezření. Takže hledá investory.

„Dobře!“ řekla. „To je ten důvod, proč jsem tady?“

Otec její otázku ignoroval a pokývl těm, kteří se náhodně

zadívali jeho směrem.

Najednou se jí jeho plán začal rýsovat zřetelněji. „Ty chceš,

aby se tady Bruce Jansen ubytoval, až se pozítří spustí primárky,

že je to tak?“

„Kdepak.“

„Fajn. Tak o co jde?“

„O nic.“

„O co jde? Mluv!“

„Ne, nechci, aby se tady ubytoval, rozhodně ne teď. Ale rád

bych tě požádal o něco jiného. Chtěl bych, aby tady u mě v listo‑

padu oslavil své vítězství. Tady, v hotelu Splendor Resort & Con‑

ference Center. No nebylo by to krásné, Doggie?“ Mírně

na klonil hlavu na stranu, ale to na ni neplatilo. Už to na ni ne‑

platilo.

„Ty ses zbláznil! A proč mluvíš o vítězství? Nejprve bychom

snad měli vyhrát na stranickém kongresu, nemyslíš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist