načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vztek je energie -- Můj život bez cenzury - John Lydon

Vztek je energie -- Můj život bez cenzury

Elektronická kniha: Vztek je energie
Autor:
Podnázev: Můj život bez cenzury

- Vztek je energie – otevřená, vtipná a svérázná autobiografie Johna Lydona, který pod přezdívkou Johnny Rotten změnil tvář popkultury nejprve jako fronton Sex Pistols, později jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  349
+
-
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 373
Rozměr: 24 cm
Úprava: 24 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Anger is an energy - My life uncensored ... přeložila Zuzana Hanzlová
Skupina třídění: Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1356-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vztek je energie – otevřená, vtipná a svérázná autobiografie Johna Lydona, který pod přezdívkou Johnny Rotten změnil tvář popkultury nejprve jako fronton Sex Pistols, později jako zpěvák PiL. Bez jakéhokoli posměchu, ironizování a sentimentality Rotten vypráví o svém dětství v chudé čtvrti irských přistěhovalců v severním Londýně (s dickensovskou věcností popisuje, jak vynášel kbelík s mrtvolkami dětí, které ne- chtěně potratila jeho maminka), o své nemoci (v sedmi letech onemocněl zánětem mozkových blan – půl roku ležel v kómatu v nemocnici, a když se probudil, nepoznával své rodiče) a o dospívání mezi hrubozrnnými fanoušky Arsenalu, o hře na triangl ve školním orchestru a přátelství se Sidem Viciousem. Přestože se Lydon dlouhá léta pohyboval v podivuhodné společnosti, ať už to byli punks nebo manažeři ze šoubyznysu, dokázal si uchovat vnitřní integritu a zachovat jasnou hlavu a podat o tom přesvědčivé svědectví.

(můj život bez cenzury)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
John Lydon - další tituly autora:
Rotten -- Žádný Iry, žádný černý a žádný psy Rotten
Vztek je energie -- můj život bez cenzury Vztek je energie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w

vztek je energie

Můj život bez cenzury / ve spolupráci s Andrewem Perrym

j o h n n y l y d o n


w

vztek je energie

Můj život bez cenzury / ve spolupráci s Andrewem Perrym


John Lydon with Andrew Perry

Anger is an Energy – My Life Uncensored

copyright © 2014 by John Lydon

translation © Zuzana Hanzlová, 2017

ISBN 978-80-7511-356-6

ISBN 978-80-7511-357-3 (epub)

ISBN 978-80-7511-358-0 (pdf)


Lydonovým. Nemůžu poděkovat svý rodině za to, že se postarali, abych udělal

kariéru, protože to jsem zvládnul sám, ale můžu jim poděkovat, že stáli při

mně. Děkuju.

Noře. Lásko mýho života. Moje nejlepší kamarádko. Hádky jsou krásný, ale

usmiřování ještě víc. Dáváš mi jen lásku a podporu. A doufám, že ti to oplácím

stejnou měrou. Děkuju.

Tuhle knihu věnuju integritě.


Obsah

Nenarodil jsem se bez důvodu

Kořeny a kultura První pořádnej záchod Johnny nosí, co chce

Krása prohry Do pekla

Moc pusinek, lásko #1 Tenhle kluk se nevzdává

Kdo cenzuruje cenzora? #1

Suď, nebo budeš souzen Jak se zbavit albatrosa Jak otevřít Pandořinu skříňku dlátem a kladivem

Kdo cenzuruje cenzora #2

Labutí časy Jenom proto, že nejsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou

Moc pusinek, lásko #2 Není nic tak dobrý jako změna

Kdo cenzoruje cenzora #3

Nevykládejte si mě špatně Šťastnej, ne zklamanej Johnny Kukačka

Kdo cenzuruje cenzora? #4

Chcete moje tělo? Když si věříte, můžete se koukat do budoucnosti

Moc pusinek, lásko #3

Nora, moje „blonďatá holčička“ Objevila mě příroda Historie a smutek... jako dar

Kdo cenzoruje cenzora? #5

Pasivní odpor Hlubší vody

Závěrečná poznámka

Poděkování Úvod hodně zdaru na cestě Vztek je energie. Opravdu jo. Je to asi nejsilnější slogan, kterej jsem vymyslel. Když jsem pro Public Image Ltd psal písničku ‚Rise‘, ani jsem si neuvědomoval, jakej dopad to bude mít na mý pocity nebo jak to zapůsobí na někoho, kdo si to potom poslechne.

Napsal jsem to ve svým tehdejším novým domově v Los Angeles stylem, kdy ze sebe něco rychle vyhodíte, bez velkýho přemýšlení, chvíli před tím, než jsem to měl poprvý zazpívat. Je to hutná spontánní myšlenka.

Písnička ‚Rise‘ odkazuje na události v Jižní Africe v době, kdy tam panoval apartheid. Sledoval jsem ty hrůzy ve zprávách na CNN, takže verše „Kvůli tomu, co jsem řekl a udělal, mi k hlavě dali rozpálenej drát“ odkazovaly k prostředkům, který tehdejší jihoafrická vláda používala při mučení. Strašný pomyšlení.

Zprávy o mučení se objevovaly v televizi a v novinách a člověk z toho měl pocit, že je to realita, která se nedá změnit. V kontextu písničky ‚Rise‘ znamenal slogan „vztek je energie“ něco ve smyslu „Nevnímejte vztek negativně, nepopírejte ho – využijte ho kreativně.“ Zkombinoval jsem to s druhým refrénem „hodně zdaru na cestě“.

Když jsem byl malej, slýchal jsem to od rodičů – a od poloviny lidí ze sousedství, který byli taky z Irska: „hodně zdaru na cestě a ať tě nepřátelé nikdy nedostanou.“

Myslí se tím, že vždycky máme nějakou naději a že se nemusíte uchýlit k násilí, abyste vyřešili nějakej problém. Vztek vždycky nemusí znamenat násilí. Násilí zřídkakdy něco vyřeší. V Jižní Africe nakonec našli relativně mírumilovnou cestu, jak z toho ven. Když použijeme vztek, údajně negativní energii, může z toho vzniknout jeden pozitivní krok, díky kterýmu se změněj věci k lepšímu.

Když došlo na to, že písničku pořádně nahrajeme, celou dobu jsme se s producentem hádali, tak jak to děláme vždycky. Ovšem i hádky můžou bejt někdy užitečný a něco z nich vzejde. Když ‚Rise‘ na začátku roku 1986 vyšla, stala se z ní doslova hymna, navíc v době, kdy v tisku psali, že už jsem odepsanej a že už nemám kam jít dál. Ale já jsem měl kam jít a šel jsem tam. Vztek je energie. Nezastavitelná.

Když zpívám ‚Rise‘ na koncertech v současnosti, vždycky je to pro mě díky spojení s publikem silnej zážitek. Odezva je tak melodramatická, lidi souzněj se sloganem písně, s její myšlenkou a smyslem. Chápou to dokonale a sdílej

Úvod

svůj pocit se mnou. A z něčeho takovýho je člověk úplně paf. Často zapomenu, kde vlastně v písničce jsem. Když se mnou publikum zpívá, mám z toho hodně silnej pocit, takže jsou to vlastně posluchači, kdo táhne písničku dopředu. Takhle pro mě vypadá dokonalej úspěch: každej, kdo je zrovna přítomnej, pochopil něco fakt významnýho.

Vztek je hlavní důvod, proč píšu písničky. Někdy si říkám, že když píšu, jsem úplně mimo. Jestli existuje někdo jako anděl strážnej, tak ten můj má zatraceně hodně práce. Psaní předchází spousta přemejšlení a zkušeností, odráží se v tom spousta věcí a všimněte si toho už tady v úvodu, celkově v mým životě. A když jsem rozjetej, slova se valej samy. A když jedu, tak JEDU!

Ať už je to, co ve mně vězí, cokoli, díky tomu žiju a jsem takovej, jakej jsem, jsem neústupnej a chápu věci po svým a ve srovnání s ostatníma to nakonec ani není tak přitažený za vlasy. Fakt ne. Všichni si procházíme něčím takovým a já jsem jen ten, kdo vstal a řekl to. Pocházím z popelnice. Narodil jsem se a vyrostl jsem v příšerně chudý čtvrti na severu Londýna. Vypadalo to tam asi tak, jak si představíte dnešní Rusko. Všechno tam bylo pod kontrolou. Opravdu všechno. I předpoklad kontroly. A lidi se rodili do tohoto sračkosystému, jak tomu říkají Jamajčani, a věřili, že ostatní mají právo jim diktovat, co mají dělat. Řekl jsem to i před královskou rodinou: „Můžete po mně chtít, abych byl loajální, ale nemůžete mě k tomu nutit. Nejsem pro nikoho střelivo do kanónu.“

Myslím si, že chvíli trvalo, než se tenhle způsob myšlení dostal Britům pod kůži. Trvalo to stovky let, ale díky viktoriánskýmu přístupu, řekněme, zmizel. Britové maj úžasnou historii občanský neposlušnosti, ale v době, kdy skončila druhá světová válka, byla pečlivě uklizená pod koberec a v hodinách dějepisu o ní nepadlo ani slovo. Ale my, tedy ty z nás, co rádi četli, jsme něco našli.

Uměl jsem číst a psát, když mi byly čtyři nebo pět let. Naučila mě to máma. Ale v sedmi jsem dostal zánět mozkovejch blan a všechno jsem zapomněl – dokonce i to, kdo jsou moji rodiče. Trvalo strašně dlouho, než se všechno vrátilo do normálu. Po škole jsem chodil do knihovny a tam jsem si četl, dokud nezavřeli. Máma a táta byli v klidu – věřili, že se dokážu vrátit domů sám, ačkoli často jsem nevěděl kudy, protože jsem prostě zapomněl, kde bydlíme.

Četl jsem vždycky hrozně rád – četl jsem si o dějinách, geologii nebo cokoli o životě v divočině a pozdějc jsem pokročil až k Dostojevskýmu. V jedenácti. Zločin a trest jsem považoval za pronikavou knihu, hrozně depresivní, ale když se zaobíráte neštěstím a trablema druhejch, bejvá to někdy příjemný a člověk z toho může mít dokonce uspokojení. Něco jako: „Ať si svý štěstí strčí někam, já jsem na žebříčku tragédie mnohem vejš než on!“ Takže knížky pro mě byly hrozně důležitý – byly to moje ochranitelky.

Tady v Americe se řešilo, proč každej exprezident zakládá knihovnu, když politici stejně knihy nečtou. Nazdar, Ameriko! Trochu to vysvětluje vaši politiku, Úvod co? Co se mě týče, čtení mě zachránilo a vrátilo zpátky do života. Znovu jsem se našel. Když se mi vracely vzpomínky a kousky paměti, začalo mi všechno dávat jakžtakž smysl a já jsem si uvědomil, že jsem ten samej člověk, kterým jsem byl, než jsem všechno ztratil. Byl jsem mnohem lepší v tom, že jsem se na sebe mohl podívat zvnějšku a zeptat se: „Co si myslíš, že děláš? Zkus to udělat správně, místo aby ses vrhal do věcí bez rozmyslu.“

Možná že jsem na sebe byl moc tvrdej – co jsem asi od sebe v sedmi letech čekal? Jenže já jsem sám na sebe dost náročnej a bude tomu tak napořád. Nikdo o mně nemůže napsat nic tak hroznýho, abych na to předem nepomyslel sám, a když vůči sobě pociťuju jen samou nenávist, v každým druhým případě si říkám: „Pche, tak z toho jsem vyšel lehce.“ Jak dál uvidíte, jsem to já sám, kdo si zadává ty nejtěžší úkoly, a tahle kniha je součástí mýho já, který prozkoumává sebe sama – je to celoživotní a nekonečnej proces.

Když mi bylo kolem sedmnácti, byl jsem rozhodně na něco připravenej. Byl jsem plně nabitej a stalo se to tím neúžasnějším možným způsobem, protože nešlo o nic, o co bych sám usiloval. Ale jakmile jsem uslyšel: „Nechceš zpívat v naší kapele?“ moje reakce byla: „No jasně! Ty jo, všechno do sebe zapadá!“ A nechtěl jsem se toho nijak lehce vzdát. Byl jsem fakt houževnatej, přestože ostatní ze začátku nechodili na zkoušky, a přenesl jsem se i přes všechny další negativa, se kterejma se Sex Pistols v počátcích potýkali.

Nedorazil jsem na první zkoušku s blokem plným novejch textů, ty přišly rovnou samy. Používám mozek jako knihovnu. Rád si dělám poznámky, ale obyčejně jsem velmi kritickej k tomu, co jednou napíšu. Přemejšlím rychlejc, než píšu, a proto mám mezi ušima příhodnej úložnej prostor.

Vyřvat, co jsem měl na srdci, byl fantastickej pocit. Přísahám, že jsem si ani ve snu nepředstavoval, že nás nakonec bude poslouchat tolik lidí. Myslel jsem si, že Pistole budou jen klubová kapela. A moc jsem naší kapele ani nevěřil. Protože tou dobou měl hudební průmysl všechno dobře posichrovaný, a tak to bylo se vším. Všechny kapely, co v šedesátkách vyznávaly volnou lásku, zabraly nejlepší místa a v tom rozjetým vlaku nechtěly nikomu udělat volnej flek.

Ale během prvních dvou let pár prvních věcí, co jsem napsal – ,Anarchy In The UK‘ a ,God Save The Queen‘ –, našlo přesně svůj cíl. Chtěl bych tady poděkovat knihovnám v Británii. Tam jsem prodělal svůj výcvik, tam jsem se naučil házet slovní granáty. Neházel jsem cihly do výkladů, abych dal průchod svýmu rebelství, házel jsem slova, který něco znamenaly. A to se počítá.

Otevřeně mě řešili radní a poslanci, který v souvislosti se mnou rozhořčeně citovali ze zákona o velezradě. Čelit takovýmu obvinění bylo opravdu zlý. Zákon o velezradě byl hrozně starej a můj advokát mi řekl, že za jeho porušení může být udělenej i trest smrti. Au! Cože? Za používání slov? Je prostě absurdní, že by vláda měla občanům diktovat něco, o čem si myslí, že by měli nebo neměli dělat. My jsme je zvolili – ale ne proto, aby nám říkali, co děláme

Úvod

špatně. Měli by ocenit, co děláme správně. Mý heslo je: občanský práva pro všechny z nás. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

Díky týhle absurditě se ve mně probudil malej hajzlík, kterýmu došlo, že slova jsou vlastně zbraně a ti u moci to tak berou. Bylo to najednou vzrůšo. Jo, byl to nářez! Bylo to pro mě ospravedlnění. Šlo to k jádru věci a byla to vážně míněná věc a nebylo to nic jen tak pro pobavení. Absolutně opovrhuju všema formama vlády. A tahle vláda mi říkala, že některý věci nesmím říkat – jinými slovy, že nemám právo na vlastní názor. Zjistil jsem, že pro mocipány jsem něco jedovatýho.

Ze zpěváků „populární hudby“ to málokdo dotáhne takhle daleko. V Rusku teď máte Pussy Prdky a moc jim fandím. Líbí se mi, když má někdo odvahu. Ale já jsem se ještě před nima dostal do situace, která byla tak mimořádná, že jsem neslyšel, že by se někdy nějaký pop star stalo něco podobnýho. Byla to ta nejpolitičtější a nejnebezpečnější věc a celou dobu jsem se tomu zároveň musel smát. Náš takzvanej manažer Malcolm McLaren se z toho posral stejně jako ostatní v kapele. To byl v zásadě důvod, proč se Pistole začaly rozpadat: všichni byli strachy bez sebe z toho, že by se mohli namočit do něčeho, co považovali za skandální. Pro mě to byly otázky, který bylo prostě nutný klást. Byl to průzkum veřejnýho mínění. Co smíte říct a co už ne. Proč je slovo „bollocks“ – hovadina, kravina, blbost, koule – nedotknutelný? Kdo o tom rozhoduje? Díky tomu jsem se vlastně dostal na cestu, po který kráčím dodnes. Říkám vám to tak, jak to je. A z tý cesty neuhnu. Jednou jsem viděl videoklip Iggyho Popa, jen jednu písničku, hrál ,Down In The Street‘, a s jakou odvahou on vám to hrnul do publika – nebylo to ani trochu krotký, bylo to NAPLNO! Měl luxusní dlouhý blond vlasy a oční linky – prostě Iggy! Líbilo se mi to, protože se neschovával před tím, co chtěl sdělit. Jsem tady, zvykejte si! Totální nekompromisní odvaha.

Nemůžete vždycky čekat, že vás lidi přijmou, a někdy je vlastně stejně užitečný, že vás nepřijmou, ale ať už je to, jak chce, když už jste jednou sebrali odvahu stoupnout si na pódium, je vaše. Neutíkejte před tím. A já neutíkám! Nikdy jsem se neplácal po zádech za to, čeho jsem dosáhnul, přestože jsem přišel odnikud, protože další problém už klepal na dveře a další přišel hned potom. Nejsem žádnej sběratel cen. Zkrátka jsem cítil, že některý věci je nutný říkat nahlas.

Svý už jsem řek. O politickejch omezeních a závazcích vyplývajících z toho, že jste Brit – mám pocit, že tím jsem se zabejval dostatečně už v Sexy Pitominách, takže další směr, kam jsem se vydal, jsou záležitosti nitra – potřeba ujasnit si, co jsem já zač, a zjistit, co je se mnou špatně. Než si postavíte kariéru na tom, že ukazujete prstem na druhý, měli byste si nejdřív ujasnit, co je špatnýho na vás. Takhle fungovala moje další kapela, Public Image Limited – krátce PiL – přestal jsem bejt velkým šéfem a šel jsem do toho s neochvějnou vírou, že všichni do toho půjdeme jako sobě rovný. Úvod

Díky tomu vznikly některý skvělý věci. Dodnes maj nějakej smysl a jsou pořád zajímavý. Svý Poblít Imidž Limited miluju. Totálně jsme zpochybnili to, co všichni do tý doby považovali za hudbu. Od základů jsme navždycky změnili pojetí hudby. Vlastně jsem hudbu za svůj život změnil dvakrát.

Už si moc nepamatuju detaily, ale někdy v 80. nebo 90. letech za mnou přišli s dotazem: „Nebylo by hezké, kdybyste dostal Řád britského impéria?“ Asi si říkali, že už jsem krotší, jenže oni si ve skutečnosti nenaposlouchali, o čem jsou desky Metal Box a Album. Mysleli si, že moje pěvecká linka už není tak pronikavá, ale to se pletli. Předmětem bylo spíš to vnitřní, a ne to vnější, a proto vznikl předpoklad, že bych mohl klidně zapadnout do zdejšího sračkosystému, ale Johnny by touhle cestou nikdy nešel. K samožernejm titulům jsem velmi nedůvěřivej, myslím, že nejsou nutný. Sice mám rád různý pompézní ceremonie – ale nechci v nich sám zaujímat žádný místo.

A ještě dodám, že jsem nedávno jednal s americkou vládou, protože jsem žádal o americký občanství. A oni mi řekli, že Britové na mě dodnes vedou otevřenou policejní složku. Chápete to?

Všechno, co v životě chci, je jasnost, průhlednost, chci, abych pořád věděl, kdo dělá komu co. Mejma jedinejma nepřátelema v životě jsou lháři, a ty dělaj všechno možný, aby mě zastavili, protože chtějí, aby kontaminace lží pokračovala dál, protože je to pro ně výhodný, a pak úplně tupý bezduchý blbci, který věřej všemu, co si přečtou v denním tisku.

Uvědomuju si zatraceně dobře, že lidi, který tahle knížka nejvíc pobaví, budou ty, který mě nesnášej a nenáviděj, a skoro každá druhá řádka bude opodstatněním pro jejich pohrdání. V pořádku. Je to taky součást celku. Pokud přemýšlejí, i když negativně, aspoň maj nějakou myšlenku. Vztek je energie – vzpomínáte?

Takže tady je Můj život bez cenzury. Měl by k tomu patřit ještě dodatek Přestože ho cenzurovat chtěj. Cenzura je totiž něco, proti čemu jsem vystupoval celej život. Jde o nařízení, který přichází od lidí, co moc nebaví přemejšlet a nejsou připravený ani na to, aby prozkoumali sami sebe, jenom soudí ostatní a bojí se budoucnosti. Budoucnost je neznámá, skočme do ní a uvidíme, kam se dostanem. Jeden starej citát, kterej je ale absolutně pravdivej, říká: „Není se čeho strachovat, jenom strachu.“

Tahle kniha popisuje život opravdovýho riskéra. Riskování mám v sobě. Díky tomu ze sebe dostanu to nejlepší. Na začátku roku 2014 jsem nastoupil do jednoho z nejriskantnějších podniků, do kterýho jsem se kdy pustil – upsal jsem se na tři měsíce zájezdovýmu představení Jesus Christ Superstar, kde jsem měl hrát Krále Heroda. Ano, vím. Dobře jsem si uvědomoval, že to bude pro hodně lidí šok, a věděl jsem, že se setkám s odsouzením – to miluju... fakt! – ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co jsem z toho získal jako člověk. Musel jsem se řídit pokyny a hrát podle scénáře – nevětší výzva! Ale tejden před premiérou celej projekt bez pořádnýho vysvětlení skončil.

Úvod

Zkrátka je to takhle: vynasnažím se bejt co nejpřesnější, aniž bych napáchal příliš škod na jednotlivcích, protože každej zaslouží šanci, aby se dostal zpátky a napravil se bez ohledu na to, kolikrát už upadnul. Vedl jsem náročnej život a nechci, aby se smrsknul na zbytečnej akt zášti vůči malejm hráčům na velkým obraze. Zášť přenechám psům a krysám.

Vynasnažím se ze všech sil, abych si uvědomil, kdo do prčic jsem. Možná někdy nebudu postupovat chronologicky, ale chci bejt upřímnej, otevřenej, říkat celou pravdu a nic než... ALE! I could be wrong, I could be right. Možná se mejlím, možná mám pravdu.

Všechno v životě má nějakou souvislost. Hlavní linií mýho života je nepředvídatelnost. Kdo půjde v mejch stopách, bude mít bezpečnou cestu. Já jsem slon v porcelánu. Já jsem ten, kdo řekne, co si myslí, ať to stojí, co to stojí, a zároveň ten, co stojí v ringu, když se počítá – jenže to vypadá, že tam už nikdo ani počítat neumí.

1

NeNarOdil jsem se

bez důvOdu

Nenarodil jsem se bez důvodu

„Strasti a strázně!“ To jsem napsal na začátku 80. let, když jsem se snažil rozluštit chaos a zmatek, ve kterým jsem přišel na svět. „Když jsem se narodil, doktorovi jsem se nelíbil / chytil mě za kotníky a držel mě jak kuře / Maminko, proč jsi dopustila, že mě praštil / to nebylo dobrý, věděl jsem, že mě nemáš ráda.“ O tři verše dál pochopíte, že jsem byl velmi nespokojený dítě.

Na písničku ,Tie Me To The Length Of That‘ jsem opravdu pyšnej. Tou dobou bylo v televizi spousta pořadů z lékařskýho prostředí, kde ukazovali, jak vypadá opravdovej porod. To bylo předtím něco nevídanýho, nic takovýho se do tý doby nevysílalo a já jsem se díval na miminka, jak skáčou z břicha ven, a říkal jsem si: „Koukněte na to, každý malinký miminko plácnou přes zadek, jakmile vyleze.“ Nedělalo se to bez důvodu, ale já jsem si říkal, že to musí bejt pro ty děti, který se narodily ze svatyně dělohy, skutečně traumatizující. „Pořádně tě plácnem přes záda, kámo!“

Když tu písničku slyšel můj táta, naštvalo ho to, protože je tam taky zmínka o něm – „blbej ožrala – mě pak upustil“. Šlo o historku, kterou mi vyprávěla moje teta a máma ji pozdějc potvrdila, a sice že do porodnice přišel táta, pyšnej otec, opilej. Vzal si jeden den volno v práci a měl z toho všeho nervy a jedna věc prostě vyplynula v druhou. Narodil jsem se v časnejch ranních hodinách 31. kousavě studenýho ledna roku 1956. Táta byl „nervózní“ celou noc.

Tátu jeho portrét naštval. „Tak to fakt nebylo! No... možná se to stalo, ale ne z toho důvodu, co ty říkáš.“ Chudák táta. Nenapsal jsem to proto, že bych byl zlomyslnej nebo abych se mstil. Jak říkám, snažil jsem se do tý písničky dostat emoce, kterejma jsem si musel jako miminko projít. Proto tak rád píšu písničky– je to průzkum mýho já na entou.

Eminentně mě zajímá jedna fotka ze svatby mejch rodičů, protože v rohu úplně vpravo je moje teta Agnes a chová mimino. Nejpravděpodobnější vysvětlení je takový, že to mimino musím bejt já. To znamená, že jsem nemanželský dítě! V uplynulejch letech jsem se musel vyrovnat s tím, že existujou ještě další děti, který se mámě taky zřejmě narodily mimo svazek manželský. Od nikoho z členů rodiny, který by o tom mohli něco vědět, jsem na to ale nikdy nedostal upřímnou odpověď. Nikdo z nich o tom nechce mluvit, všichni dělají pšt pšt a všechno je velký tajemství. Dokud nevyřeším záhadu vlastního života a svý postavení v rodině, bude pro mě pochopitelně obtížný vyrovnat se s ostatníma údajnejma rodinnejma příslušníkama.

Neměl jsem ani rodnej list a mám podezření, že jsem se ani nenarodil Nenarodil jsem se bez důvodu v Londýně, protože táta se bál, že ho povolaj do National Service, a tak se musel trochu schovávat. Je jasný, že o tom nemůžu mluvit přímo, protože nejinak tomu bylo v případě mý matky a otce, když mi o sobě měli něco říct. Jako kdybych chtěl z kamene vymáčknout krev. „Nazdárek, patřím do týhle rodiny?“ „No, víš...“ řekla máma s humorem, kterej bylo velmi těžký pochopit, zvlášť když jste malí. Neustále jsem byl v pohotovosti – abych přišel věcem na kloub nějak jinak. Rodiče můžou mockrát hrát s dětma piškvorky a potrápit je. Je to nakonec v dospělosti docela užitečný.

Díky tomu jsem se naučil bejt ostrej. Lepší, než když vás ignorujou a vykládaj vám o zoubkový víle – byl to vyšší level. Neobalamutěj vás nějakou pohádkou. U nás bylo jasný, že kdyby Santa Claus chodil komínem, zaprvý by byl ohořelej a zadruhý by ho jako někoho podezřelýho zmlátili na kaši, jako kněze, co obtěžuje malý děti.

Tehdy to bejvalo jiný než dneska. Nikomu se nedalo důvěřovat. Máma a táta byli obyčejný lidi – nebyli hloupí, svým způsobem byli chytří, protože dokázali přežít –, ale jak to tak v Anglii funguje, vždycky se cejtili zmanipulovaný.

Můj táta John Christopher Lydon pocházel z Galowaye a celý života pracoval na těžkejch stavebních strojích. Ve čtrnácti přišel do Londýna, kde sháněl práci na stavbách. Rychle si udělal řidičák na jeřáb a podobný stroje. Nikdy se nepovažoval za lopatu.

Můj děda byl prudkej, násilnickej typ, zvláštní tvor. Přišel do Anglie dřív než táta a žil poblíž, ale ti dva se nikdy moc nemuseli. Můj děda byl ale vždycky na svým místě a snažil se bejt se mnou v kontaktu. Bylo to hrozný. Říkali jsme mu Starej vejr. Ale nikdy jako vejr nevypadal. Byl silnej kuřák. Pořád smrděl cigaretama a vždycky mu nějaká visela v koutku pusy. Mluvil hlubokým hrdelním hlasem a bylo těžký porozumět tomu, co říká, protože byl bezpochyby alkoholik a ten typ playboye, na kterýho se lepily prostitutky. Sledovat jejich vztahy bylo dost zvláštní.

Moje maminka Eileen byla milující, ale velmi tichým způsobem. Moc se toho doma nenamluvilo. Když jste malí, potřebujete od dospělých jen jedno – jejich pozornost, teda ten správnej druh pozornosti. Máma na tom byla pořád špatně zdravotně. Rodičům bylo jen sedmnáct osmnáct, když se vzali a začali s dětma.

Rodina mojí mámy, Barryovi, pocházela z vesničky Carrigrohane nedaleko města Cork v Irsku. Je jasný, že rodiče se potkali, když tam byl táta za prací. Každý léto jsme jezdili na Barryovic farmu, a to jen proto, abysme mámě udělali radost. Skoro nás tam nemohli snýst, a co bylo hrozný, i my jsme to tam s nima museli vydržet. Seděli doma a vůbec se spolu nebavili. Děda a babička z máminy strany toho fakt moc nenamluvili. Celá rodina seděla potichu celý dny kromě pár slov, který ze sebe vynutili. Byl to tichej způsob života – a vlastně dost divnej. Táta z toho šílel, protože on byl svým způsobem ukecanej.

Nenarodil jsem se bez důvodu

Kvůli mýmu tátovi tam panovala jistá nelibost. Nebavili se s ním, ale on to snášel v pohodě. Myslím, že to mělo co do činění s tím, že... on pro ni nebyl dost dobrej, což byl prazvláštní přístup, protože o několik let později se přišlo na to, že babička z máminy strany byla v nemilosti za to, že si vzala Jacka Barryho, matčina otce, ačkoli byl v „boji za nezávislost“ někdo jako válečnej hrdina.

Rodina z máminy strany jakoby „měla peníze“ – ať už se tím myslí cokoli. Je to těžký vysvětlit někomu, kdo není z Irska, ale „mít peníze“ vlastně znamenalo vlastnit farmu. Jack postavil svůj dům po válce, když jižani vyhráli svý práva. Udělal to určitě správně, ale lidi si o něm příliš rychle udělali vlastní názor – a Irové dokážou bejt neuvěřitelný snobové – mnohem větší než kdokoli jinde v Británii, dokonce i mezi stejnou společenskou vrstvou. Vždycky je to tam někde skrytý.

Život v Londýně byl pro nás hrozně městskej a deprimující. Všichni kolem nás byli neuvěřitelně chudý. Vůbec jsme neměli představu, co jsou vlastně peníze. Bydleli jsme v Benwellově ulici, tam, kde si Arsenal nechal pozdějc postavit Emirates Stadium. Náš dům stál hned vedle železničního mostu v bloku Guinness Trust a jmenoval se vznosně Benwell Mansions. V přední části našeho domu byl obchod, kterej v době, kdy jsme se přistěhovali, obýval otrapa jménem Posranej Tom. Pak jste prošli chodbou a dostali se k nám, měli jsme dva pokoje obrácený do dvora – kuchyni a ložnici. Záchod jsme měli venku, přístupnej komukoli. V noci tam občas vytuhli opilci, což znamenalo, že jsme si museli rychle zvyknout čůrat do nočníku. Byl tam taky protileteckej kryt, ale protože do něj lidi házeli odpadky, byl plnej potkanů. V ložnici spala máma, táta, já, a pak moji mladší bráchové tak, jak šli po sobě – Jimmy, Bobby a jako poslední Martin. Což bylo šest lidí – čtyři děcka a rodiče. Na city si u nás v rodině nikdo moc nepotrpěl, nebylo to potřeba. Jen si to představte – dvě dvoupostele a dětská postýlka v malým pokojíku s olejovým topením, kde nebylo možný, aby se jeden druhýho nedotk. Poslední věc, kterou byste si za těchhle okolností přáli, je mazlení. Protože když přišla zima, všichni jste spolu zalezli pod jeden starej kabát.

Nájemný bylo asi šest liber měsíčně nebo tak nějak. Když dneska slyším rasistický narážky typu „Koukněte na ty Pakoše, bydlí jich osm v jednom pokoji“, tak si říkám: „Nejenže tak mluvěj bigotní rasisti, ale já jsem vyrůstal stejně.“ A většina lidí ze sousedství na tom byla podobně. Nikdy jsme si nemysleli, že to má co dělat s barvou kůže. Jde prostě o hmotnou nouzi.

Když Posranej Tom umřel, přestěhovali jsme se do bytu vpředu. Ten člověk nikdy nic nevyhodil, takže si můžete představit, co se mu tam všechno nahromadilo. A trvalo dost dlouho, než po něm odtamtud vyvanul smrad, protože když umřel, trvalo nejmíň tejden, než ho našli. Vypadá to, že mám štěstí, že se kolem mě pořád vyskytujou zapáchající mrtvý těla.

Už od ranýho dětství jsem se musel naučit, jak přebalovat svý mladší bráchy. Byla to nutnost, bylo to tak. Máma byla často nemocná a někdo to dělat Nenarodil jsem se bez důvodu musel. Vůbec se mi to nehnusí, je to lidský. Říkám si, že bylo skvělý, že se mě máma nejdřív zeptala, jestli bych to nemoh dělat. A já jsem to dělal. Líbila se mi zodpovědnost s tím spojená. Věděl jsem, že budu muset vstávat hned, jak se rozední, a nijak mi nevadilo vařit ostatním ovesnou kaši. Líbilo se mi, že věci maj nějakej řád.

Myslím, že to v mým sousedství bylo všude podobný: starší se starali o mladší. Jsou to věci, který prostě platěj pro nějaký společenství, ale který teď rychle mizej. A nemyslím to v nějakým romantickým idealistickým smyslu, protože si dokážu představit, že před druhou světovou válkou to probíhalo ve stylu: „Nenávidím tě víc než ty mě.“ Připadá mi, že nějaká sounáležitost platila jednak mezi neuvěřitelně arogantníma a prachatýma viktoriánskýma snobama a pak mezi nepředstavitelně strádajícím zbytkem. Myslím si, že po válce se z pojmu komunita, společenství, stalo něco jinýho. Museli jste táhnout za jeden provaz, protože to byla jediná možnost jak přežít.

Táta byl hodně pryč. Často jsme s ním jeli tam, kde zrovna dostal práci. Když mi byly čtyři, bydleli jsme v Eastbourneu. Byla to díra. Mám na to jen samý strašný vzpomínky, protože náš byt byl hned u oceánu, a když jsem v noci poslouchal moře, byl jsem z toho strachy bez sebe. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že jednou přijde vlna a vezme nás s sebou.

Většinu času se o nás starala maminka. A protože táta nebyl doma, nevadilo mi, že o ni jsem se staral já. Měl jsem rád odpovědnost. Starat se o ostatní mám nějak instinktivně v sobě – a většinou to dělám.

Máma měla pořád strach. Tehdy kolem pořád šmejdil někdo, kdo si říkal: „Hmm, ženská, a sama doma bez chlapa.“ Když se ozvalo zaklepání na dveře, máma volala: „Zatáhněte záclony a buďte zticha, dokud neodejde.“ V tomhle ohledu jsme vyrostli ve velký nedůvěře k cizincům. K chlapům. Nedůvěřovali jsme jim. Ve vztahu k mámě jsem se cítil hodně ochranitelsky. Pokud je někdo z mý rodiny nebo z mejch nejbližších přátel v ohrožení, tak se neznám. Nastává jiná situace. Taková, kdy si Gándhí bere bazuku.

Moje máma byla pořád nemocná. Bezpočet samovolnejch potratů jí vůbec neprospěl. Předpokládám, že tehdy se toho o bezpečným sexu moc nevědělo. Nahlíželo by se na to jako na smrtelnej hřích, který byl indoktrinovanej shůry – katolický kněží vám ukládali mít děti.

Jednou potratila a já jsem byl jedinej, kdo s ní byl doma. Příbuzný sice bydleli všude kolem, ale někdy jsi na všechno sám, kámo. Je to něco, jít vynýst kýbl s potratem – vidíte ty malý prstíčky – a musíte to spláchnout do venkovního záchodu. V domě nebyl telefon, proto jsem musel nejdřív vyřídit tohle a pak jít pro doktora, což bylo daleko.

V okolí bydleli ještě další příbuzný, který nám pomáhali. Teta Agnes, která si vzala tátova bratra, bydlela ve stejným bloku v Benwellově ulici jako my. Taky tam žila teta Pauline, která s náma bydlela, když jsme měli jen ty dvě místnosti. Když se na to dívám zpětně jako dospělej, nedokážu si představit,

Nenarodil jsem se bez důvodu

jak to muselo bejt pro mou mámu a tátu obtížný. Spali v jedný posteli a v druhý jsem byl já, Jimmy a teta Pauline. Blízkost a pohodlí – to není.

Tetičku Pauline jsem miloval. Byla pro mě jako velká sestra, kterou jsem nikdy neměl. Úžasně vřelá, ale zároveň úplně vzdálená jako všichni – Barryovi. Když Posranej Tom umřel, získali jsme pro tetu Pauline další pokoj a tehdy přišel strejda George. Měl jsem ho hrozně rád. Byl skvělej.

Jednou o Vánocích jsme museli jít do kostela, ale Pauline to odmítla. Když jsme se vrátili, zjistil jsem, že všem vojáčkům, který jsem tehdy dostal, ukousala hlavy. Dodneška nevím proč. Když se vrátil George, koupil mi místo nich stavebnici, ze který se dal postavit dům, něco jako Lego, ale pochopitelně levnější. Otevřel krabici a já jsem díky tomu přestal brečet. Hrál jsem si s ním celý odpoledne a nikdy na to nezapomenu, protože tolik času věnoval tomu, aby mě něčemu naučil a zapojil mě do hry.

O několik let později si George Pauline vzal a odjeli spolu do Kanady. Na svatbě mě zaujala spousta věcí, hlavně setkání s Georgovým bratrem. Nepamatuju se, jak se jmenoval, ale byl to totální keltskej chuligán s jizvou v úhlu 45 stupňů přes celej obličej. Řekl mi k tomu: „No jó, dostal jsem sekerou!“ Tak to na mě teda udělalo dojem, to si pište! Opravdovej pouliční rváč, ty vado!

Maminka byla odhodlaná vychovat ze mě inteligentní lidskou bytost. Když mi byly čtyři, naučila mě číst a psát, dlouho před tím, než jsem nastoupil do školy. Když jsem se dostal na základní školu Eden Grove, byla to katolická škola, způsobovalo to jeptiškám problémy, protože jsem byl levák a plynně jsem četl. Vyučování probíhalo ve stylu: sedni si do koutku a čekej, dokud tě zbytek třídy nedožene. Začala se mě zmocňovat nuda a – nevím z jakýho důvodu, byl jsem velmi plachej a tichej – začal jsem jeptiškám vadit. Raňovaly mě poznámkama typu: „Tak ty jsi levák, to je znamení ďábla!“ Co to je za nápad říkat něco takovýho pětiletýmu děcku, který umí číst a psát? Co to je za zlou, nenávistnou pitomost?

Bohužel to pokračovalo, absolutní averze ke mně, a to asi jenom proto, že jsem byl chytrej, nebo nevím proč. Bili nás tam do pravý ruky ostrou hranou pravítka, ale protože já jsem psal levou, bili mě do levý. Ale tohle se přece nemůže dělat. Tak to v mým mozku funguje. A bylo to navíc úplně směšný a hloupý, protože já jsem hodiny čtení a psaní nepotřeboval, to jsem se naučil doma.

Eden Grove byla malá škola přímo napojená na katolickej kostel – ze všech tříd v patře se dalo dojít uličkou rovnou do kostela a ze spodních tříd se chodilo přes dvůr, takže se tomu nedalo vyhnout. Všechno bylo posvátnější než vy, všechno, co jste udělali, bylo špatný a Bůh vás za to potrestal – zvláštní přístup. Vůbec jsem do svejch pěti let netušil, jak jsou zlí.

Kněží mě vždycky děsili. Chodit do kostela bylo pro malý dítě hrozný. Vždycky mi připadalo, že jsou strašně podobní Drákulovi nebo postavám z hororů společnosti Hammer Films. Jako Christopher Lee, kterej hrál jen padouchy! Vždycky vystupovali dogmaticky a diktátorsky, a ty jejich povýšený soudy! Nenarodil jsem se bez důvodu Jeptišky byly ještě horší, protože to byly starý smradlavý báby, který byly zahořklý ve svý nenávisti k lidem. Nevěsty Ježíšovy? Jsem si jistej, že tohle rozhodně na mysli neměl.

Nikdy jsem se necejtil jako Ir. Vždycky jsem se cejtil „jako Angličan, odtud pocházím a tak to je“. Protože když jste přijeli do Irska, vždycky vám to někdo připomněl. „Ty nejsi Irčan,“ říkávali místní. Takže jsem si říkal: „Zatraceně, schytal jsem to z obou stran.“ Mám pořád hrozně rád písničku od kapely Magazine ,Shot By Both Sides‘ – pro mě ten text platí přesně.

Bráchové a já jsme mluvili londýnským dialektem, ale už jsem zapomněl, jak silnej přízvuk měli moji rodiče. Maminka měla přízvuk typickej pro Cork a zněla jako z venkova. Když Malcolm umřel, pouštěli jsme si starý nahrávky Sex Pistols a já našel kazetu, na který byl rozhovor s mojí mámou. Do tý doby byla ta nahrávka pohřbená někde ve skladu. Když jsem to slyšel, byl jsem v šoku, s jak silným a nesrozumitelným přízvukem mluvila. Skoro jsem nerozuměl, co říká.

Máma s tátou se snažili bejt správní věřící, ale moc to nefungovalo. Katolická církev je jenom o penězích, a my jsme nikdy žádný neměli. V neděli nás sice tahali do kostela, ale máma s tátou byli rozumný, a když jsme byli malí, nenutili nás chodit brzo ráno na ranní mši, takže jsme chodili na bohoslužbu až v sedm večer, což bylo skvělý, protože jsme v televizi díky tomu nemuseli koukat na náboženskej pořad Jesse Yatese Stars on Sunday.

Ve škole jsem si na všechno musel přijít sám. Jestli jsem věděl, že tam probíhalo sexuální zneužívání? Ano, bez nejmenších pochybností. Šlo o institucionalizovaný zneužívání, krytý a tolerovaný. Každej věděl, že musí zdrhat, když na návštěvu přišel kněz, a za žádnou cenu se člověk nesměl zapojit do sboru nebo do jakýhokoli ministrantskýho nesmyslu, protože to znamenalo přímej kontakt číslo jedna, takže já jsem se velmi úspěšně naučil nezpívat – zpíval jsem naschvál falešně, protože jsem věděl, že bych se jinak octnul v hrozně nebezpečný situaci. Lásku ke zpěvu ze mě vykopali podělaný kněží. Představte si tu radost, když jsem nastoupil do Sex Pistols a začal jsem měnit svět k lepšímu – velmi mstivým způsobem.

Přes to všechno jsem byl tichej, ale šťastnej malej králíček. Všude okolo byla špína a chudoba a v Anglii nedávno skončil přídělovej systém, ale horký letní dny v Anglii pro mě byly důležitější. Podobný momenty patří k mejm nejkrásnějším vzpomínkám. Říkávalo se tomu salátový dny. Když jsem byl malej, nikdy jsem tomu sousloví nerozuměl, protože salát byl něco, co se mi protivilo. Máminu představu salátu tvořil dresink Heinz Salad Cream a jakési nechutně vyhlížející povadlé salátové listy. Jedinou radost v salátu mi přinášela řepa. Protože nakládanou řepu jsem zbožňoval. Dokážu sníst celou sklenici na posezení. Miluju to! Taky jsem měl strašně rád angrešt, kterej máma v létě kupovala. Teď ho nemůžu vystát. Angrešt je zlo. Nechápu, jak jsem probůh mohl jíst něco tak kyselýho. Jíst angrešt je za trest, ale možná po

Nenarodil jsem se bez důvodu

něm moje tělo tolik toužilo, abych neměl kurděje nebo něco jinýho spojenýho s nedostatečným přísunem vitamínu C.

Líbilo se mi, jak nás máma oblíkala. Zbožňoval jsem tartanový vestičky a kostkovaný oblečky včetně sak, kraťasů a vest. Všechno jsem nosil rád. Byli jsme oblíkaný pěkně, hezky jsme s Jimmym ladili a vůbec nám to nevadilo. Bylo to něco jako: náš gang nosí tohle, a tak to je. Nenosili jsme něco jenom proto, že to nosí ostatní děcka, proto mám možná v sobě zakódovaný, že je důležitý mít vlastní styl.

Dokázal jsem to ocenit až po čase, protože to už jsem věděl, jak chudý jsme tehdy byli. Vím, kolik dalo práce nás vůbec nějak ošatit. Ve vzduchu pořád viselo, že si nemůžeme nic dovolit. Mám jednu hezkou vzpomínku, jak jsme jednou málem umřeli hlady – neměli jsme vůbec žádný peníze, takže k večeři pro všechny jsme měli jednu polívkovou konzervu Heinz Mulligatawny. Byl to dárek od táty, kterej nám přivezl, když se vrátil odněkud z práce. Seděli jsme všichni nad jednou konzervou. Myslím, že tyhle polívky už se nevyráběj, a důvod je jasnej. Byla to karí polívka a tou dobou pro nás bylo karí v týhle konzervě prostě nepoživatelný – pálilo jak čert. Takže došlo na „radši budu o hladu“. „Dobře, buď si o hladu.“

Samozřejmě že jsme věděli, že některý lidi si pořizujou velký domy a tak, ale k tomu jsme neměli žádnej vztah. Nechápal jsem, na co lidi potřebujou bydlet ve velkým baráku. Vždycky jsem si říkal: „Co se všema těma pokojema dělaj? Jak můžou v noci spát, když je tam tolik oken, který se musej pozamykat?“

Miloval jsem léto, protože jsme mohli celej den lítat venku a nemuseli jsme chodit domů – mohli jsme dokonce zapomenout, co to je domov. Ale měli jsme pěkně nahnáno, když se venku setmělo. Každou chvíli jste slyšeli: „Kdééé jsííí?“ Všude to bylo po válce vybombardovaný a děcka si mezi vybombardovanejma domama čile hrály. Byly to perfektní hřiště jako dělaný pro dobrodružství. Vybombardovaná díra je pro děti báječný místo. Nikdy jsme se nenudili, vždycky jsme našli něco, co bysme mohli prozkoumávat a kde bysme mohli šmejdit, a továrny k tomu patřily jakbysmet.

Kristova noho, snažit se v pěti, šesti, sedmi vloupat do továrny bylo takový dobrodružství! Okolí Benwellovy a Queensland Street bylo ještě strašně poničený válkou, ale všude okolo vznikaly továrny. Byla nás parta – ve všem, co se tehdy podnikalo, bylo v partě tak dvacet dětí – a všechno jsme si dělali sami, vlastní schůdky z cihel, který jsme brali z rozbombardovanejch baráků, abysme se dostali přes zeď. Jakmile jste byli na střeše, bylo to dál snadný. Prostě jste skočili dovnitř. Byla to výzva a já jsem to miloval.

Nahoře v Queensland Street byla továrna na zmrzlinu Wall‘s, která na nás působila jako magnet. Snažili jsme se tam dostat, ale bylo to nemožný – továrna byla hodně moderní, měla plechový rolety a mříže a visací zámky. Proto jsme čekali, když se nakládalo zboží do náklaďáků, a když zaměstnanci odešli Nenarodil jsem se bez důvodu dovnitř naplnit vozejk, snažili jsme se nějakej nanuk štípnout. Jakýmkoli možným i nemožným způsobem ukrást malinovej nanuk – a pak to byl nejlepší nanuk, co tehdy měli. Vanilková zmrzlina uvnitř a malinová poleva na ní – nejlepší nanuk na světě, a dali byste cokoli, abyste jeden dostali zadarmo.

Led, do kterýho se zmrzlina balila, nebyl tekutej dusík, ale něco podobnýho, nějaká chemikálie, ve který se nanuky přenášely při převozu z továrny do náklaďáku. Jednou jsem se odvážil dotknout se čehosi, co jsem považoval za kus ledu, jazykem. Led to nebyl a jedna vrstva se z toho oddělila. „Ježiš, nelízej to!“ „Pffrrr, udělám to tak jako tak, vždyť jsem blázen!“ „Utíkejte, už jdou!“ „Uáááá!“

Když jsme se tam jednou snažili dostat s mým bratránkem Peterem, Jimmym a dvěma dalšíma klukama, tak nás chytli. Policajti odvlekli mě a Jimmyho domů. Museli vidět, jak jsme vyděšený. Dveře otevřel můj táta a oni spustili: „To jsou vaše děti? Chytili jsme je, když se chtěli vloupat do ...“ A táta na to: „Tydle klucí nejsou mí, se mnou nemaj nic do činění!“ Bylo vidět, jak na sebe kývaj a mrkaj, ale policajti pokračovali: „Nevíme, co s nimi, možná je odvezeme na sever a necháme je tam.“ Ach jé, ten pocit, že bych přišel o svý rodiče! Mohl jsem si oči vyplakat. Znělo to tak opravdově.

Dospělí se tomu asi smáli, na obou stranách. Chytili nás jen v prázdný garáži, kde nic nebylo. Ale byl to poměrně chytrej způsob, jak nám říct „Nestrkejte nos tam, kde nemáte co dělat.“ „Nenechte se chytit,“ to byla vždycky nejdůležitější rada od mýho táty. „Když budete dělat blbosti, nenechte se chytit – ne že mi do prčic uděláte ostudu!“

Nakonec nás nechali bejt, ale chvíli jsme museli stát venku a přemejšlet o tom, co jsme udělali. Zabralo to. Skončila tím fáze „pronikání na cizí pozemek“. Kdo ví, kam by to dál vedlo. Krádeže a vloupačky jsou šikmá plocha stejně jako s tím spojenej falešnej předpoklad, že to, co patří jinejm, je vaše.

Ale tak to v Londýně chodilo. Aut moc nejezdilo, ulice byly prázdný, pouliční lampy moc nesvítily a na ulicích lítaly stovky děcek bez dozoru, který měly v rozbombardovanejch barákách kdovíco za lubem. Nebyli jsme tak docela bez dozoru, nechali nás bejt se slovy: „Jdi ven a uč se, a až přijdeš domů, nevoď s sebou policajty.“ Zánět mozkovejch blan se šířil od potkanů. Byli všude. Močili na zem, a tak jak to hlodavci dělaj, táhli svůj zadeček po zemi a nechávali za sebou cestičku moči. Vyráběl jsem si lodičky z papíru a pouštěl jsem je v kalužích u nás na dvoře. Sáhl jsem do vody, pak jsem si sáhl do pusy, a takhle jsem se nakazil.

Nepropuklo to přes noc. Nejdřív mě strašně bolela hlava, měl jsem závratě, omdlíval jsem a viděl jsem věci, o kterejch jsem věděl, že nemůžu vidět, třeba zelený draky chrlící oheň. To na tom bylo nejhroznější – sám se zvnitřku pozorovat a panikařit kvůli něčemu, o čem jsem věděl, že neexistuje. Ale nedokázal jsem donutit mý tělo, aby to nedělalo. Ječel jsem v záchvatech šílenýho strachu.

Nenarodil jsem se bez důvodu

Noc před tím, než jsem šel do nemocnice, jsem měl vepřovou kotletu a od tý doby vepřový kotlety nemůžu pozřít. Nemůžu jít ani kolem. A ten zápach! Nevadí mi slanina opečená do křupava – ale kotlety – ne, to nejde! Protože jsem na ty kotlety celá léta svaloval vinu za to, že jdu do nemocnice, skončil jsem s přesvědčením, že to byly právě ony, co to zavinily. Jak zdravej přístup to ode mě byl!

Druhej den ráno si moje máma pomyslela: „Proboha, tohle nevypadá dobře.“ Přišel doktor, a hned jak vešel, ztratil jsem vědomí. Další věc, kterou si pamatuju, je, jak jedu v sanitce a znovu jsem ztratil vědomí a o několik měsíců pozdějc jsem se probudil v nemocnici. Byl jsem v kómatu šest nebo sedm měsíců. Jakmile jsem do něj upadl, bylo po všem a nic jinýho se nedělo.

Když jsem přišel k sobě, vzpomínám si, že mi mávali před očima prstem a říkali mi: „Sleduj ten prst.“ Ale já jsem se na něj schválně nedíval, protože i když jsem byl opravdu vážně nemocnej, říkal jsem si, že bych měl nasimulovat ještě něco. Probůh, co mě přimělo zrovna k tomuhle? Pamatuju se, že jsem to skutečně takhle dělal, vždycky jsem byl malej drzej smrad, dokonce i sám vůči sobě. Tiše zlomyslnej, a to i když jsem byl nemocnej!

Ležel jsem ve Whittingtonské nemocnici a pokaždý mi to asociovalo Dicka Whittingtona, což byla pozitivní představa. Ležel jsem na obrovským oddělení spolu se čtyřiceti dalšíma dětma, řada z nich na tom byla ještě hůř než já, takže sebelítost tady nebyla na výběr. Uprostřed byla velká knihovna, spousta fascinujícího čtení, něco zcela mimo mý chápání, ale tím spíš mě to lákalo. Je zvláštní, co mi šlo, a co ne. Nezapomněl jsem číst, ale nemoh jsem mluvit – schopnost řeči byla pryč. Zdálo se mi, že formuluju slova správně, ale pozdějc mi řekli, že jsem vydával jenom nesrozumitelný zvuky.

Někdy, až třikrát denně, mi z páteře odsáli trochu mozkomíšního moku – provedli „lumbální šťouchance“. „Bude to jako šťouchnutí do míchy, Johne!“ Vpíchnutí jehly dole u páteře bylo strašlivě bolestivý, a když odsávali tu tekutinu, cítil jsem to celou páteří až nahoru do hlavy. Totální děs. Od tý doby mám hrůzu z jehel. Nesnáším je. Doporučuju všem, co se chtěj stát závislejma na heroinu, ať si nejdřív nechaj udělat lumbální punkci – určitě změněj názor. Když vám něco takovýho píchnou do zadku, je to strašná a hrozně nepříjemná věc, dokonce i když je vám jenom sedm a půl. Vždycky jsem vnímal zadek jako svou věc a nemám rád ty, co koukají na zadky ostatním. Museli mě doslova přišpendlit k posteli, sestřičky, když mi to dělali. Ječel jsem hrůzou, protože jsem věděl, jaká bolest bude následovat.

Každopádně to mělo dlouhodobej dopad na mý tělo. Zkřivila se mi páteř – když se odebere moku příliš, může se to stát. Musel jsem potom chodit dokola po pokoji s násadou od smetáku, abych propnul záda a stál rovně, ale dodnes se mi dělá špatně, když se snažím stát úplně vzpřímeně. Přeruší se tok krve do mozku, a tak jsem si radši vykračoval jako Richard III.

Nemoc silně zasáhla taky můj zrak. Musel jsem dlouho nosit brejle, ale ke Nenarodil jsem se bez důvodu konci už jsem to nemoh vydržet. Vidím docela dobře na dálku, ale na blízko jsou to pro mě muka, dokonce i stříhání nehtů, protože všechno vidím rozmazaně. Musím na to mít brejle. Musím se dívat dost upřeně, abych na lidi vůbec zaostřil. Mám kliku, že jo? Ale lidi si myslej: „Z toho týpka jde strach!“ Ha ha ha.

Přibližně po dalších čtyřech až pěti měsících v nemocnici jsem se tam dokonale zabydlel. Začalo mi vyhovovat, že nic nevím. Což byla okolnost, se kterou se, díky bohu, doktoři, moji rodiče a mnoho dalších nechtělo smířit. Když mě máma s tátou vezli z nemocnice, strašně jsem se vzpouzel a ječel. Říkali mi, že oni jsou moji rodiče a že jim musím věřit. „Patříš k nám, jsi náš syn, máme tě moc rádi!“ „Jo? Jak to mám vědět?“

Když jsem se ocitl zase doma, byl jsem hrozně zmatenej, protože jsem nechápal, kde to vlastně jsem. Jako kdybyste seděli v čekárně a zapomněli, proč tam vlastně jste, znáte to – někdy čekáte tak dlouho, že zapomenete ten důvod –, nebo jako když podepisujete žádost o podporu v nezaměstnanosti, ten pocit, že jste k ničemu. Strašně dlouho jsem se nedokázal přizpůsobit. Proč jsem tady? S těma cizíma lidma? Nechápal jsem to. Jedinej způsob, jak se mnou vyjít, protože jsem byl neustále neklidnej a hrozně jsem panikařil, bylo nechat mě v klidu přijít na to, co mě zneklidňuje a proč nic nepoznávám a že opravdu patřím k nim domů.

Zvláštní je, že ve společnosti svejch bratrů jsem si mimo nepřipadal. Okamžitě mi s nima bylo dobře. Nikdy se nechovali tak, jako by na mně bylo něco divnýho, což dělali všichni dospělí. Bylo to dobrý – Jimmy řekl něco ve smyslu „Kde jsi byl? Byl jsi hrozně dlouho pryč!“ A odpověď zněla: „Já nevím.“ Myslel si, že jsem byl sám na dlouhý dovolený.

Když jsem začal přijímat rodiče, jako by se mi v hlavě otevřely dveře. Něco mi tam do sebe zapadlo a začaly se mi vracet vzpomínky. Trvalo strašně dlouho, než si informace našly cestu ven, ale když se tak po kousíčkách stalo, měl jsem z toho pokaždý strašnou radost. Uháněl jsem za maminkou, abych jí řekl, že jsem si na něco vzpomněl a že to, co mi říkala, mi začíná dávat smysl.

Když jsem přijal, že jsou tím, za koho se před tím označili, byl to emocionální průlom a taky mi to otevřelo oči. Vedly se kvůli tomu řeči o katolický vině – ale pochybovat o vlastních rodičích je vina, která zdaleka předčí cokoli, co na vás naloží náboženství. Ehm... Šílená vina. Ale uvědomit si, že mi nelhali, bylo skvělý. Byli opravdu těma, za který se prohlásili. Fantastický odhalení!

Přesto jsem jim několik let potom nevěřil, že jsem opravdu musel chodit do školy. To jsem jim neuvěřil nikdy. Sice to celý zlehčuju, ale myslím to smrtelně vážně: takhle to s osmiletejma dětma, který se právě vrátily z nemocnice a nic si nepamatujou, chodí. Mockrát jsem zapomněl, kudy se dostanu domů, a jen jsem bezcílně bloumal ulicema. Tu a tam jsem zašel do obchodu. Ale protože u nás panoval sousedskej duch, lidi se mě ujali se slovy „Aha, ty jsi ten nemocnej kluk, ukážeme ti, kde bydlíš.“ Ale po čase vás to začne štvát. „Já nejsem nemocnej!“

Nenarodil jsem se bez důvodu

Co se týče rehabilitace, nebyla mi Národní zdravotnická služba nijak nápomocná – bylo to doslova k ničemu. Máma s tátou mi řekli, že v nemocnici dostali radu, aby mě nijak nešetřili, nerozmazlovali a neutěšovali, protože kdybych zlenivěl, nikdy bych se už k ničemu nedokopal. A protože jsem byl tak nervózní, začal jsem přemýšlet. Nervozita a nepokoj bejvaj někdy užitečným nástrojem.

Stát se na mě víceméně vykašlal a rozhodně se na mě vykašlali ve škole. Za rok se toho tolik stihne – a já jsem byl tak pozadu. Kromě toho, že jsem přišel o rozum, byl jsem o rok pozadu ve škole. Všechny problémy se na sebe nabalovaly. Moje pokusy o to zapojit se zpátky byly hrozně komplikovaný. Byl to můj první rok na škole bez kamarádů. Byl jsem bez kamarádů a svým způsobem osamělej, protože ostatní se ke mně chovali ve stylu: „On je nemocnej, pryč od něj!“

Přestávky a pauza na oběd se mi zprotivily, protože to znamenalo, že jsem neměl co dělat. Nikdo se se mnou nebavil. Ve škole se šířily pomluvy, že jsem trošku „mimo“, což bylo přesně tam, kde jsem byl, vyvrženec ze světa kamarádů. Vím, co je osamění, je to strašně, opravdu strašně zničující. Během přestávky na oběd se se mnou bavily jenom kuchařky. Byly to hrozně hodný Irky, „Říká se, že jsi byl nemocnej – jak se ti daří?“ Jenomže já jsem si ani nepamatoval, že jsem byl nemocnej, jenom jsem se ptal: „Proč jsem vlastně tady?“

Abych měl co dělat, rozhodl jsem se, že po škole počkám a začnu chodit do skauta. Ježiš, jak mě to tam štvalo! Štvalo mě sedět v kruhu a skandovat: „My jsme správný vlčata, máme rádi zvířata!“ Nic to pro mě neznamenalo. Zdálo se mi to strašně protispolečenský, protože to bylo jen o knížkách plnejch pravidel a musíte nosit uniformu, a když získáte ten a ten odznak, dostanete tolik a tolik bodů. Za půl hodiny jsem si uvědomil, že takhle bych úplně nesmyslně marnil čas. Skautskej vedoucí byl, no, divnej, působil dojmem kněze, temnej a záhadnej. Víte, usmívali se tak, jako by při tom skřípali zubama. Na schůzku s vlčatama jsem šel jenom jednou.

Jedna z jeptišek mi jednoho dne řekla, že jsem Tupý ťululum, a ta přezdívka se rozšířila po celý škole. Je šokující, jak mi ty krávy dokázaly ublížit. Od kluka, kterej uměl ve čtyřech číst a psát, jsem se dostal k Tupýmu ťululum. Byl to opravdu boj, abych tohle zlomil, ale zvládnul jsem to. Za rok nebo dva jsem byl zpátky mezi jedničkářema.

Ty zajebaný nenávistný jeptišky mi ztrpčovaly život, a tak jsem se vzdělával sám. Dokázal jsem se s tím vyrovnat. Když byla někde k dispozici knížka, vzal jsem si ji a pustil se do ní. Čtení jsem miloval. Noviny ne, ty mě nudily. Je to jen názor ze včerejška – vždycky jsem to vnímal takhle. Bavily mě jen knížky, knížky, knížky – jakýkoli o čemkoli. Po nemoci jsem po škole chodil na kurz v místní knihovně, chodil jsem tam a do devíti jsem maloval, pak jsem vzal domů náklad knih a četl jsem je, dokud jsem neusnul. Snažil jsem se neusnout co nejdýl. Měl jsem pořád strach, že se neprobudím, nebo že se probudím a zase nebudu vědět, kdo jsem. Řeknu vám, že to je ta nejhorší věc, co se vám může stát. Nenarodil jsem se bez důvodu

Ale zjistil jsem díky tomu, že čím pilnějc pracujete, tím víc získáte. To je moje zkušenost a vůbec mi nevadí tvrdě pracovat. Vlastně mám těžkou práci stejně rád jako nicnedělání. Líbí se mi, že v mým životě můžu přepínat me­ zi těmahle dvěma polohama. Když mi bylo asi deset, náš rodinnej přítel mě nechal pracovat pro jednu taxislužbu. I když jsem se v tý době pořád snažil uvědomit si, kdo vlastně jsem, na tohle jsem byl chytrej dost.

Tu práci jsem miloval, miloval jsem ten stres a napětí. Museli jste na to mít dobrou paměť a umět se soustředit. Běháte najednou kolem šestnácti řidičů a musíte si pamatovat, kde všichni jsou, zavolat jim, domluvit se s nima a zabukovat jízdy. Měl jsem to hrozně rád, přestože jsem byl pořád na pokraji zhroucení. Byl jsem přesně na hranici, kdy by se to mohlo zvrtnout – ale naštěstí se to nikdy nestalo! Taková odpovědnost – byl jsem na sebe hrozně pyšnej a to mi hrozně pomáhalo.

Brzo jsem přišel na to, že mojí zbraní jsou slova. Naučil jsem se, že se díky nim dokážu dostat z nepříjemný situace a nikdo mě nebude šikanovat, když sehraju komedii. Naformuloval jsem větu tak, že to ostatní překvapilo a pobavilo. A tak mě přijali, jako někoho podivně podivnýho, ale zajímavýho. Když jsem namířil tuhle munici proti učitelům, o kterejch jsem si myslel, že jsou to jen líný pitomečkové, začalo to pochopitelně zajímat taky zbytek třídy. Stal se ze mě kdosi jako mluvčí teroru, ve kterým nebyla žádná zloba ani násilí. Vždycky jsem udělal všechno pro to, abych měl pořádný argumenty – abych nepřerušil vyučování jenom pro přerušení. Mým cílem je dostat se tam, kam chci, dosáhnout správnýho množství informací a pak se pustit do dalšího problému.

Předpokládal jsem, že mi ostatní řeknou, co je co, protože já jsem si nepamatoval vůbec nic. Bylo pro mě životně důležitý, že to, co řeknou, je pravda, protože já jsem zoufale lačnil po odpovědi. Pořád jsem takovej, chci věřit tomu, co mi lidi řeknou. Jsem otevřenej a důvěřivej, ale některý lidi to ženou příliš daleko, známe to z vlastní zkušenosti všichni – některý lidi mají svý mylný sobecký direktivy, o kterejch před váma mlžej.

Vzpomínky se mi po letech všechny vrátily, skoro s fotografickou přesností. Proto nemám sklony přehánět o faktickejch událostech, který se týkají mýho života. Jsou pro mě životně důležitý, lpím na nich. Nevím, jak by se ten systém dal nazvat, ale člověk vlastně vysává fantazii z reality. Je jeden významnej způsob, jak se to dá dělat. Ještě před tím, než jsem měl ty strašný představy, halucinace a noční můry, před tím, než jsem šel do nemocnice, jsem viděl na konci postele draka, ale máma i táta mi říkali: „Žádnej drak tam není.“ A já jsem věděl, že mají pravdu – neviděl jsem ho, ale můj mozek mi říkal, že tam je. Víte, váš mozek se vás snaží obelstít. Proto považuju to, co byste mohli nazvat třeba duší, jako něco, co funguje od mozku odděleně. Mozek a duše spolu komunikujou, takže já je vnímám jako dvě oddělený entity.

Upřímně řečeno, já moc nefantazíruju. Nemám na to v hlavě místo. Možná proto si o mně lidi mylně myslej, že jsem trochu natvrdlej. Strašně mi vadí,

Nenarodil jsem se bez důvodu

když se plejtvá časem. Ráno mě stojí velký úsilí, abych vstal, ale večer se absolutně nemůžu donutit jít do postele. Nerad spím. Děsí mě možnost, že bych se nemusel probudit nebo mohl zapomenout, kdo jsem. Je dost pravděpodobný, že mi tahle fóbie vydrží až do konce života. Jen tak to nezmizí, proto jsem odsouzenej k tomu „být vzhůru a bdělý“. Taky jsem při tom měl během těch let, co jsem na světě, nějakou „asistenci“, cha cha.

Krátce poté, co mě propustili z nemocnice, jsem měl pořád ještě vidiny – děsivý vidiny. Zjevoval se mi kdosi, kdo připomínal kněze. Dodnes se mi ta představa ještě občas vrací. Je hrozně vysokej a hubenej, černý vlasy, černý oči a strašně zle se na mě dívá. Je to opravdová výzva: někdy přichází ve snu a musím se přinutit, abych se s ním poměřil. Když v sobě najdu sílu a postavím se mu, odejde. Ale je hrozně těžký se k tomu přinutit. Když sníte, nemáte nad tím, co se děje, moc kontrolu. Ale nějak jsem svý sny řídit přece jen dokázal. Měl jsem roky praxe.

Zkrátka, přežil jsem vážnou nemoc, která ovlivnila to, jak teď funguje můj mozek, a stalo se to součástí toho, jakej jsem. Nevím, jaký při léčbě fungujou mechanismy, ale když čtu aktuální studie o fungování mozku nebo něco o vědeckým přístupu k životu, vím, že tu jde o něco většího. Existuje něco jako osobnost, nejde jen o sled chemickejch reakcí – nad a za mechanickým fungováním toho měkkého stroje, kterým je lidská bytost, je tu ještě srdce a duše.

Vím, že jsem měl podivný dětství a tak, ale máma s tátou mě naučili smyslu pro odpovědnost a schopnost dostat se k jádru problému a rozpoznat skutečnost od představy. Hrozně rád jsem se v televizi jako malej kluk díval na pořad Mystery and Imagination, což byl čistej horor. Vysílali to v neděli pozdě večer a rodiče nikdy nechtěli, abych se na to koukal, a tím spíš jsem to pochopitelně chtěl vidět. Dobrý horory a duchařský příběhy mám moc rád a vím, že realita, která se za tím skrývá, je úplně jiná – a ukázalo se, že je hodně užitečný to vědět.

Tomu, co běží v televizi, se směju, protože vždycky je to na hony vzdálený tomu, co se opravdu ve skutečnosti děje, ale nápadu věnovat se spiritistickejm záležitostem se nesměju nikdy. Čas od času totiž vidím věci. Vnímám, jaká panuje nálada, a nevím, co to vlastně znamená, ale soustředím se na nějakou věc a vím, jestli nálada nebo tempo v pokoji nebo v domě není mimo. Dokážu vycítit přítomnost druhejch a vím, jakej je v tomhle případě rozdíl mezi představama a realitou. Umím cejtit vibrace. Jde o schopnost vycítit, jak je naladěný vaše okolí. Můžete se naladit nebo rozladit. Můžu to zcela ignorovat, anebo se tomu poddat a pak vidím věci. Ale někdy ty vize a pocity nevzejdou od vás.

O mnoho let pozdějc, ve starým nahrávacím studiu Manor, jsem jistojistě bez nejmenších pochybností naprosto přesně cítil, že vím, že do postele, ve který ležím, skočila kočka. Věděl jsem to, cítil jsem, jak se hejbe. Cítil jsem, že mi něco říká, že je to kočka, ale neviděl jsem ji. Ale jakýmsi záhadným způsobem jsem věděl, že tam je. Zatímco než jsem upadl do opravdovýho kómatu při Nenarodil jsem se bez důvodu zánětu mozkových blan, viděl jsem ve svých představách na posteli draka, ale můj mozek mi přitom říkal, že tam nic takovýho není. Mám prostě někde v hlavě dobrýho hlídacího psa a dokážu pochopit, že mezi těmahle dvěma představama je rozdíl. Je to těžký vysvětlit, ale tak to je.

Měl jsem spoustu vidění. Věděl jsem třeba, když umřel můj děda, mámin táta. Běžel jsem za rodičema do pokoje, vzbudil jsem je a řekl jsem ji, co jsem viděl. Velkej záblesk na chodbě. Neby



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist