Kniha: Vztek je energie -- můj život bez cenzury - John Lydon

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

w

vztek je energie

Můj život bez cenzury / ve spolupráci s Andrewem Perrym

j o h n n y l y d o n

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

w

vztek je energie

Můj život bez cenzury / ve spolupráci s Andrewem Perrym

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

John Lydon with Andrew Perry

Anger is an Energy – My Life Uncensored

copyright © 2014 by John Lydon

translation © Zuzana Hanzlová, 2017

ISBN 978-80-7511-356-6

ISBN 978-80-7511-357-3 (epub)

ISBN 978-80-7511-358-0 (pdf)

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

Lydonovým. Nemůžu poděkovat svý rodině za to, že se postarali, abych udělal

kariéru, protože to jsem zvládnul sám, ale můžu jim poděkovat, že stáli při

mně. Děkuju.

Noře. Lásko mýho života. Moje nejlepší kamarádko. Hádky jsou krásný, ale

usmiřování ještě víc. Dáváš mi jen lásku a podporu. A doufám, že ti to oplácím

stejnou měrou. Děkuju.

Tuhle knihu věnuju integritě.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

Obsah

Nenarodil jsem se bez důvodu

Kořeny a kultura První pořádnej záchod Johnny nosí, co chce

Krása prohry Do pekla

Moc pusinek, lásko #1 Tenhle kluk se nevzdává

Kdo cenzuruje cenzora? #1

Suď, nebo budeš souzen Jak se zbavit albatrosa Jak otevřít Pandořinu skříňku dlátem a kladivem

Kdo cenzuruje cenzora #2

Labutí časy Jenom proto, že nejsi paranoidní, neznamená, že po tobě nejdou

Moc pusinek, lásko #2 Není nic tak dobrý jako změna

Kdo cenzoruje cenzora #3

Nevykládejte si mě špatně Šťastnej, ne zklamanej Johnny Kukačka

Kdo cenzuruje cenzora? #4

Chcete moje tělo? Když si věříte, můžete se koukat do budoucnosti

Moc pusinek, lásko #3

Nora, moje „blonďatá holčička“ Objevila mě příroda

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

Historie a smutek... jako dar

Kdo cenzoruje cenzora? #5

Pasivní odpor Hlubší vody

Závěrečná poznámka

Poděkování

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

9

Úvod

hodně zdaru na cestě

Vztek je energie. Opravdu jo. Je to asi nejsilnější slogan, kterej jsem vymyslel.

Když jsem pro Public Image Ltd psal písničku ‚Rise‘, ani jsem si neuvědomoval,

jakej dopad to bude mít na mý pocity nebo jak to zapůsobí na někoho, kdo si

to potom poslechne.

Napsal jsem to ve svým tehdejším novým domově v Los Angeles stylem, kdy ze sebe něco rychle vyhodíte, bez velkýho přemýšlení, chvíli před tím, než jsem to měl poprvý zazpívat. Je to hutná spontánní myšlenka.

Písnička ‚Rise‘ odkazuje na události v Jižní Africe v době, kdy tam panoval apartheid. Sledoval jsem ty hrůzy ve zprávách na CNN, takže verše„Kvůli tomu, co jsem řekl a udělal, mi k hlavě dali rozpálenej drát“ odkazovaly k prostředkům, který tehdejší jihoafrická vláda používala při mučení. Strašný pomyšlení.

Zprávy o mučení se objevovaly v televizi a v novinách a člověk z toho měl pocit, že je to realita, která se nedá změnit. V kontextu písničky ‚Rise‘ znamenal slogan „vztek je energie“ něco ve smyslu „Nevnímejte vztek negativně,nepoírejte ho – využijte ho kreativně.“ Zkombinoval jsem to s druhým refrénem „hodně zdaru na cestě“.

Když jsem byl malej, slýchal jsem to od rodičů – a od poloviny lidí zesousedství, který byli taky z Irska: „hodně zdaru na cestě a ať tě nepřátelé nikdy nedostanou.“

Myslí se tím, že vždycky máme nějakou naději a že se nemusíte uchýlit k násilí, abyste vyřešili nějakej problém. Vztek vždycky nemusí znamenat násilí. Násilí zřídkakdy něco vyřeší. V Jižní Africe nakonec našli relativně mírumilovnou cestu, jak z toho ven. Když použijeme vztek, údajně negativní energii, může z toho vzniknout jeden pozitivní krok, díky kterýmu se změněj věci k lepšímu.

Když došlo na to, že písničku pořádně nahrajeme, celou dobu jsme se sproducentem hádali, tak jak to děláme vždycky. Ovšem i hádky můžou bejt někdy užitečný a něco z nich vzejde. Když ‚Rise‘ na začátku roku 1986 vyšla, stala

se z ní doslova hymna, navíc v době, kdy v tisku psali, že už jsem odepsanej

a že už nemám kam jít dál. Ale já jsem měl kam jít a šel jsem tam. Vztek je

energie. Nezastavitelná.

Když zpívám ‚Rise‘ na koncertech v současnosti, vždycky je to pro mě díky spojení s publikem silnej zážitek. Odezva je tak melodramatická, lidi souzněj se sloganem písně, s její myšlenkou a smyslem. Chápou to dokonale a sdílej

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

10

Úvod

svůj pocit se mnou. A z něčeho takovýho je člověk úplně paf. Často zapomenu,

kde vlastně v písničce jsem. Když se mnou publikum zpívá, mám z toho hodně

silnej pocit, takže jsou to vlastně posluchači, kdo táhne písničku dopředu.

Takhle pro mě vypadá dokonalej úspěch: každej, kdo je zrovna přítomnej,

pochopil něco fakt významnýho.

Vztek je hlavní důvod, proč píšu písničky. Někdy si říkám, že když píšu, jsem úplně mimo. Jestli existuje někdo jako anděl strážnej, tak ten můj mázatraceně hodně práce. Psaní předchází spousta přemejšlení a zkušeností, odráží se v tom spousta věcí a všimněte si toho už tady v úvodu, celkově v mým životě.

A když jsem rozjetej, slova se valej samy. A když jedu, tak JEDU!

Ať už je to, co ve mně vězí, cokoli, díky tomu žiju a jsem takovej, jakej jsem,

jsem neústupnej a chápu věci po svým a ve srovnání s ostatníma to nakonec

ani není tak přitažený za vlasy. Fakt ne. Všichni si procházíme něčím takovým

a já jsem jen ten, kdo vstal a řekl to.

Pocházím z popelnice. Narodil jsem se a vyrostl jsem v příšerně chudý čtvrti

na severu Londýna. Vypadalo to tam asi tak, jak si představíte dnešní Rusko.

Všechno tam bylo pod kontrolou. Opravdu všechno. I předpoklad kontroly.

A lidi se rodili do tohoto sračkosystému, jak tomu říkají Jamajčani, a věřili, že

ostatní mají právo jim diktovat, co mají dělat. Řekl jsem to i před královskou

rodinou: „Můžete po mně chtít, abych byl loajální, ale nemůžete mě k tomu

nutit. Nejsem pro nikoho střelivo do kanónu.“

Myslím si, že chvíli trvalo, než se tenhle způsob myšlení dostal Britům pod kůži. Trvalo to stovky let, ale díky viktoriánskýmu přístupu, řekněme, zmizel. Britové maj úžasnou historii občanský neposlušnosti, ale v době, kdy skončila druhá světová válka, byla pečlivě uklizená pod koberec a v hodinách dějepisu o ní nepadlo ani slovo. Ale my, tedy ty z nás, co rádi četli, jsme něco našli.

Uměl jsem číst a psát, když mi byly čtyři nebo pět let. Naučila mě to máma. Ale v sedmi jsem dostal zánět mozkovejch blan a všechno jsem zapomněl –

dokonce i to, kdo jsou moji rodiče. Trvalo strašně dlouho, než se všechnovrátilo do normálu. Po škole jsem chodil do knihovny a tam jsem si četl, dokud

nezavřeli. Máma a táta byli v klidu – věřili, že se dokážu vrátit domů sám,

ačkoli často jsem nevěděl kudy, protože jsem prostě zapomněl, kde bydlíme.

Četl jsem vždycky hrozně rád – četl jsem si o dějinách, geologii nebo cokoli o životě v divočině a pozdějc jsem pokročil až k Dostojevskýmu. V jedenácti. Zločin a trest jsem považoval za pronikavou knihu, hrozně depresivní, ale když se zaobíráte neštěstím a trablema druhejch, bejvá to někdy příjemný a člověk z toho může mít dokonce uspokojení. Něco jako: „Ať si svý štěstí strčí někam, já jsem na žebříčku tragédie mnohem vejš než on!“ Takže knížky pro mě byly hrozně důležitý – byly to moje ochranitelky.

Tady v Americe se řešilo, proč každej exprezident zakládá knihovnu, kdyžpolitici stejně knihy nečtou. Nazdar, Ameriko! Trochu to vysvětluje vaši politiku,

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

11

Úvod

co? Co se mě týče, čtení mě zachránilo a vrátilo zpátky do života. Znovu jsem

se našel. Když se mi vracely vzpomínky a kousky paměti, začalo mi všechno

dávat jakžtakž smysl a já jsem si uvědomil, že jsem ten samej člověk, kterým

jsem byl, než jsem všechno ztratil. Byl jsem mnohem lepší v tom, že jsem se

na sebe mohl podívat zvnějšku a zeptat se: „Co si myslíš, že děláš? Zkus to

udělat správně, místo aby ses vrhal do věcí bez rozmyslu.“

Možná že jsem na sebe byl moc tvrdej – co jsem asi od sebe v sedmi letech čekal? Jenže já jsem sám na sebe dost náročnej a bude tomu tak napořád.Nikdo o mně nemůže napsat nic tak hroznýho, abych na to předem nepomyslel sám, a když vůči sobě pociťuju jen samou nenávist, v každým druhým případě si říkám: „Pche, tak z toho jsem vyšel lehce.“ Jak dál uvidíte, jsem to já sám, kdo si zadává ty nejtěžší úkoly, a tahle kniha je součástí mýho já, kterýprozkoumává sebe sama – je to celoživotní a nekonečnej proces.

Když mi bylo kolem sedmnácti, byl jsem rozhodně na něco připravenej. Byl jsem plně nabitej a stalo se to tím neúžasnějším možným způsobem, protože nešlo o nic, o co bych sám usiloval. Ale jakmile jsem uslyšel: „Nechceš zpívat v naší kapele?“ moje reakce byla: „No jasně! Ty jo, všechno do sebe zapadá!“ A nechtěl jsem se toho nijak lehce vzdát. Byl jsem fakt houževnatej, přestože ostatní ze začátku nechodili na zkoušky, a přenesl jsem se i přes všechny další negativa, se kterejma se Sex Pistols v počátcích potýkali.

Nedorazil jsem na první zkoušku s blokem plným novejch textů, ty přišly rovnou samy. Používám mozek jako knihovnu. Rád si dělám poznámky, ale obyčejně jsem velmi kritickej k tomu, co jednou napíšu. Přemejšlím rychlejc, než píšu, a proto mám mezi ušima příhodnej úložnej prostor.

Vyřvat, co jsem měl na srdci, byl fantastickej pocit. Přísahám, že jsem si ani ve snu nepředstavoval, že nás nakonec bude poslouchat tolik lidí. Myslel jsem si, že Pistole budou jen klubová kapela. A moc jsem naší kapele ani nevěřil. Protože tou dobou měl hudební průmysl všechno dobře posichrovaný, a tak to bylo se vším. Všechny kapely, co v šedesátkách vyznávaly volnou lásku, zabraly nejlepší místa a v tom rozjetým vlaku nechtěly nikomu udělat volnej flek.

Ale během prvních dvou let pár prvních věcí, co jsem napsal – ,Anarchy In The UK‘ a ,God Save The Queen‘ –, našlo přesně svůj cíl. Chtěl bych tady poděkovat knihovnám v Británii. Tam jsem prodělal svůj výcvik, tam jsem se naučil házet slovní granáty. Neházel jsem cihly do výkladů, abych dal průchod svýmu rebelství, házel jsem slova, který něco znamenaly. A to se počítá.

Otevřeně mě řešili radní a poslanci, který v souvislosti se mnou rozhořčeně citovali ze zákona o velezradě. Čelit takovýmu obvinění bylo opravdu zlý. Zákon o velezradě byl hrozně starej a můj advokát mi řekl, že za jehoporušení může být udělenej i trest smrti. Au! Cože? Za používání slov? Je prostě absurdní, že by vláda měla občanům diktovat něco, o čem si myslí, že by měli nebo neměli dělat. My jsme je zvolili – ale ne proto, aby nám říkali, co děláme

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

12

Úvod

špatně. Měli by ocenit, co děláme správně. Mý heslo je: občanský práva pro

všechny z nás. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

Díky týhle absurditě se ve mně probudil malej hajzlík, kterýmu došlo, že

slova jsou vlastně zbraně a ti u moci to tak berou. Bylo to najednou vzrůšo.

Jo, byl to nářez! Bylo to pro mě ospravedlnění. Šlo to k jádru věci a byla to

vážně míněná věc a nebylo to nic jen tak pro pobavení. Absolutně opovrhuju

všema formama vlády. A tahle vláda mi říkala, že některý věci nesmím říkat –

jinými slovy, že nemám právo na vlastní názor. Zjistil jsem, že pro mocipány

jsem něco jedovatýho.

Ze zpěváků „populární hudby“ to málokdo dotáhne takhle daleko. V Rusku

teď máte Pussy Prdky a moc jim fandím. Líbí se mi, když má někdo odvahu.

Ale já jsem se ještě před nima dostal do situace, která byla tak mimořádná,

že jsem neslyšel, že by se někdy nějaký pop star stalo něco podobnýho. Byla

to ta nejpolitičtější a nejnebezpečnější věc a celou dobu jsem se tomuzároveň musel smát. Náš takzvanej manažer Malcolm McLaren se z toho posral

stejně jako ostatní v kapele. To byl v zásadě důvod, proč se Pistole začaly

rozpadat: všichni byli strachy bez sebe z toho, že by se mohli namočit do

něčeho, co považovali za skandální. Pro mě to byly otázky, který bylo prostě

nutný klást. Byl to průzkum veřejnýho mínění. Co smíte říct a co už ne. Proč

je slovo „bollocks“ – hovadina, kravina, blbost, koule – nedotknutelný? Kdo

o tom rozhoduje? Díky tomu jsem se vlastně dostal na cestu, po který kráčím

dodnes. Říkám vám to tak, jak to je. A z tý cesty neuhnu. Jednou jsem viděl

videoklip Iggyho Popa, jen jednu písničku, hrál ,Down In The Street‘, a s jakou

odvahou on vám to hrnul do publika – nebylo to ani trochu krotký, bylo to

NAPLNO! Měl luxusní dlouhý blond vlasy a oční linky – prostě Iggy! Líbilo

se mi to, protože se neschovával před tím, co chtěl sdělit. Jsem tady, zvykejte

si! Totální nekompromisní odvaha.

Nemůžete vždycky čekat, že vás lidi přijmou, a někdy je vlastně stejněužitečný, že vás nepřijmou, ale ať už je to, jak chce, když už jste jednou sebrali

odvahu stoupnout si na pódium, je vaše. Neutíkejte před tím. A já neutíkám!

Nikdy jsem se neplácal po zádech za to, čeho jsem dosáhnul, přestože jsem

přišel odnikud, protože další problém už klepal na dveře a další přišel hned

potom. Nejsem žádnej sběratel cen. Zkrátka jsem cítil, že některý věci je nutný

říkat nahlas.

Svý už jsem řek. O politickejch omezeních a závazcích vyplývajících z toho, že

jste Brit – mám pocit, že tím jsem se zabejval dostatečně už v Sexy Pitominách,

takže další směr, kam jsem se vydal, jsou záležitosti nitra – potřeba ujasnit si,

co jsem já zač, a zjistit, co je se mnou špatně. Než si postavíte kariéru na tom, že ukazujete prstem na druhý, měli byste si nejdřív ujasnit, co je špatnýho na vás. Takhle fungovala moje další kapela, Public Image Limited – krátce PiL – přestal jsem bejt velkým šéfem a šel jsem do toho s neochvějnou vírou, že všichni do toho půjdeme jako sobě rovný.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

13

Úvod

Díky tomu vznikly některý skvělý věci. Dodnes maj nějakej smysl a jsou pořád zajímavý. Svý Poblít Imidž Limited miluju. Totálně jsme zpochybnili to, co všichni do tý doby považovali za hudbu. Od základů jsme navždycky změnili pojetí hudby. Vlastně jsem hudbu za svůj život změnil dvakrát.

Už si moc nepamatuju detaily, ale někdy v 80. nebo 90. letech za mnou přišli s dotazem: „Nebylo by hezké, kdybyste dostal Řád britského impéria?“ Asi si říkali, že už jsem krotší, jenže oni si ve skutečnosti nenaposlouchali, o čem jsou desky Metal Box a Album. Mysleli si, že moje pěvecká linka už není tak pronikavá, ale to se pletli. Předmětem bylo spíš to vnitřní, a ne to vnější, a proto vznikl předpoklad, že bych mohl klidně zapadnout do zdejšího sračkosystému, ale Johnny by touhle cestou nikdy nešel. K samožernejmtitulům jsem velmi nedůvěřivej, myslím, že nejsou nutný. Sice mám rád různý pompézní ceremonie – ale nechci v nich sám zaujímat žádný místo.

A ještě dodám, že jsem nedávno jednal s americkou vládou, protože jsem žádal o americký občanství. A oni mi řekli, že Britové na mě dodnes vedou otevřenou policejní složku. Chápete to?

Všechno, co v životě chci, je jasnost, průhlednost, chci, abych pořád věděl, kdo dělá komu co. Mejma jedinejma nepřátelema v životě jsou lháři, a ty dělaj všechno možný, aby mě zastavili, protože chtějí, aby kontaminace lžípokračovala dál, protože je to pro ně výhodný, a pak úplně tupý bezduchý blbci, který věřej všemu, co si přečtou v denním tisku.

Uvědomuju si zatraceně dobře, že lidi, který tahle knížka nejvíc pobaví, budou ty, který mě nesnášej a nenáviděj, a skoro každá druhá řádka bude opodstatněním pro jejich pohrdání. V pořádku. Je to taky součást celku. Pokud přemýšlejí, i když negativně, aspoň maj nějakou myšlenku. Vztek je energie – vzpomínáte?

Takže tady je Můj život bez cenzury. Měl by k tomu patřit ještě dodatek Přestože ho cenzurovat chtěj. Cenzura je totiž něco, proti čemu jsemvystupoval celej život. Jde o nařízení, který přichází od lidí, co moc nebaví přemejšlet a nejsou připravený ani na to, aby prozkoumali sami sebe, jenom soudí ostatní a bojí se budoucnosti. Budoucnost je neznámá, skočme do ní a uvidíme, kam se dostanem. Jeden starej citát, kterej je ale absolutně pravdivej, říká: „Není se čeho strachovat, jenom strachu.“

Tahle kniha popisuje život opravdovýho riskéra. Riskování mám v sobě. Díky tomu ze sebe dostanu to nejlepší. Na začátku roku 2014 jsem nastoupil do jednoho z nejriskantnějších podniků, do kterýho jsem se kdy pustil – upsal jsem se na tři měsíce zájezdovýmu představení Jesus Christ Superstar, kde jsem měl hrát Krále Heroda. Ano, vím. Dobře jsem si uvědomoval, že to bude pro hodně lidí šok, a věděl jsem, že se setkám s odsouzením – to miluju... fakt! – ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co jsem z toho získal jako člověk. Musel jsem se řídit pokyny a hrát podle scénáře – nevětší výzva! Ale tejden před premiérou celej projekt bez pořádnýho vysvětlení skončil.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2

14

Úvod

Zkrátka je to takhle: vynasnažím se bejt co nejpřesnější, aniž bych napáchal příliš škod na jednotlivcích, protože každej zaslouží šanci, aby se dostal zpátky a napravil se bez ohledu na to, kolikrát už upadnul. Vedl jsem náročnej život a nechci, aby se smrsknul na zbytečnej akt zášti vůči malejm hráčům navelkým obraze. Zášť přenechám psům a krysám.

Vynasnažím se ze všech sil, abych si uvědomil, kdo do prčic jsem. Možná někdy nebudu postupovat chronologicky, ale chci bejt upřímnej, otevřenej, říkat celou pravdu a nic než... ALE! I could be wrong, I could be right. Možná se mejlím, možná mám pravdu.

Všechno v životě má nějakou souvislost. Hlavní linií mýho života jenepředvídatelnost. Kdo půjde v mejch stopách, bude mít bezpečnou cestu. Já jsem slon v porcelánu. Já jsem ten, kdo řekne, co si myslí, ať to stojí, co to stojí, a zároveň ten, co stojí v ringu, když se počítá – jenže to vypadá, že tam už

nikdo ani počítat neumí.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

1

NeNarOdil jsem se

bez důvOdu

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 6 5 4 2