načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vztahy a mýty -- Párová terapie do kapsy – Honza Vojtko

Vztahy a mýty -- Párová terapie do kapsy

Elektronická kniha: Vztahy a mýty
Autor: Honza Vojtko
Podnázev: Párová terapie do kapsy

– „Pořiďte si dítě, to pomůže!“. – „Rozhodně mu nesmíš psát první!“ – „Cože? On je ve znamení Raka?! Tak to vám nebude klapat.“ – „Jo, holčičko, pro vztah musíš něco vytrpět…“ – Kdo ještě nedostal zaručeně osvědčenou radu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  145
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 181
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Manželství a rodina. Sexuální vztahy
Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 222. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-763-7036-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Pořiďte si dítě, to pomůže!“.

„Rozhodně mu nesmíš psát první!“

„Cože? On je ve znamení Raka?! Tak to vám nebude klapat.“

„Jo, holčičko, pro vztah musíš něco vytrpět…“

Kdo ještě nedostal zaručeně osvědčenou radu do vztahu, ať se přihlásí. A podrží ruku nahoře, pokud se jí nenechal zviklat. Přece musí existovat návod nebo vysvětlení, proč ten či onen vztah nevydržel nebo leckdy ani nezačal. Občas nám to připadá směšné, ale není snad nikdo, komu by na harmonických partnerských vztazích nezáleželo. V období singlovství i během vztahu snadno podléháme mýtům a pohádkám, které nám okolí podává jako obecný fakt. Jaké mýty jsou ty nejčastějšía do jaké míry bychom jim měli naslouchat, objasňuje odborně, ale s nadhledem kniha, která zároveň dokáže čtenářům dodat klid. Je to terapeutův gauč v knižní podobě.

(párová terapie do kapsy)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Honza Vojtko - další tituly autora:
Řeka s rozpuštěnými vlasy -- pohádky pro velké děti a malé dospělé Řeka s rozpuštěnými vlasy
Vztahy a mýty Vztahy a mýty
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vztahy

a mýty

HONZA VOJTKO

Párová terapie do kapsy



Vztahy a mýty



Paseka


© Honza Vojtko, 2020

Photo © David Turecký, 2020

ISBN 978-80-7637-036-4 (tištěné kniha)

ISBN 978-80-7637-135-4 (Epub)

ISBN 978-80-7637-137-8 (Mobi)

ISBN 978-80-7637-136-1 (PDF)


7

Předmluva

Jednou z  nejcitlivějších a nejprožívanějších oblastí lidských

životů jsou naše vztahy. Míněno intimní vztahy. Naše přesvěd­

čení, že být s někým z lásky je naprosto standardní a jasná záleži­

tost. Myslíme si, že to takto bylo vždycky. Stačí ale zapátrat trochu

v historii a v sociologických pramenech a zjistíme, že láska se

jako nejzásadnější ingredience partnerských vztahů objevila teprve nedávno. Není to ani jedno století. Ne že by nebyla pří­ tomna, ale manželství se uzavíralo především kvůli majetku. Pro­

stě a jasně jste se potřebovali výhodně vdát či oženit, protože tím jste si jakž takž pojistili, že neumřete hlady. Láska možná přišla později (nebo nepřišla vůbec). Daleko pravděpodobnější bylo, že jste žili vedle někoho, na koho jste si v lepším případě zvykli.

Nebylo to jen finanční zabezpečení rodiny, co ovlivňovalo vztah,

ale také náboženství, které vám ústy faráře, jakmile jste vstou­ pili do kostela za účelem sňatku, sdělilo, že co Bůh spojil, člověk

nerozděluj. A bylo vymalováno. Brát se z lásky? Utopie! Stejně

těžké bylo se rozvést. Potřebovali jste k tomu svolení rodinné i církevní. Buď jste patřili k nižší třídě a mohli jste na takové svo­

lení rovnou zapomenout, anebo jste patřili mezi privilegované,

opatřili jste si ho a celý zbytek života jste nosili stigma. Cejch té,

8

která si neumí udržet manžela. Co si budeme povídat, i dnes si

mnoho lidí myslí, že kvalitu vztahu má „nějak“ zařídit žena.

Jak se svět měnil, láska postupně vítězila a my jako lidstvo

jsme si vydobyli právo brát se z lásky. To, co dřív bylo součás­

tí romantických dvorních balad a sonetů, se stalo skutečnos­

tí. Dnes už si princezna může vzít svého rytíře. Nebo pasáčka

vepřů. Proti gustu žádný dišputát.

Kromě lásky jsme si také vybojovali právo na svoji sexualitu

(a jít k volbám, nestát celý život u plotny, pokud nechceme, být

sami i udržovat vztahy s více lidmi).

Máme štěstí, že to tak je, dodnes existují země a národy, kde

tato práva nejsou samozřejmá. A to je v podstatě první mýtus,

kterého bychom se měli dotknout. To, že my můžeme, nezname­

ná, že někde v Indii nebo v Africe můžou taky. Proč je důležité

o tom mluvit? Co je mi vlastně do Indů nebo Afričanů?

Právě jejich příběhy ukazují, že o to, co jsme získali, může­

me zase rychle přijít. Zkuste si představit situaci, že vám někdo

zakáže mít vztah s  někým, koho milujete? Jak by vám bylo?

Zkuste si také uvědomit, jak často se i v České republice děje, že

někdo komentuje dejme tomu stejnopohlavní páry a vývoj tra­

diční rodiny. Co kdyby vám tradiční rodina určovala, koho máte

milovat? Jak by vám bylo? Jak vám je teď, když si to představí­

te? Představte si, že sedíte naproti rodinné radě svých rodičů

a prarodičů, k tomu tet a strýců a kmotrů a ti vám sdělí, že si

ho či ji prostě nevezmete, protože nemá ani jednu krávu. A teď

si představte, že dodnes to někdo někomu říká. Gayům a les­

bám,  lidem, kteří to vidí polyamoricky (chtějí milovat legál­

ně více lidí), lidem s mentálním či fyzickým postižením nebo

Indům, kteří prostě chtějí milovat toho svého či tu svou.

9

Toto je první mýtus, který bychom si mezi sebou měli vyčistit.

To, že někoho svobodně milujete, není zadarmo a stálo to mnoho

lidí před vámi hodně úsilí a těžkostí. A někdy i život. Pořád to

není samozřejmé. Pořád o to můžeme jako společnost přijít.

Naštěstí to (zatím) tak není. Tak si to užívejme. A vy si užívej­

te tuto knihu.

Byla psaná s láskou.

11

l. Nekonečné štěstí

Všichni jsme někdy viděli romantický film nebo slyšeli píseň

o lásce. Ti dva „praví“ lidé se v nich potkají a je to ta „pravá“ láska

a pak už jim nikdy není smutno.

Láska, to je stav blaženosti. Jasně, všichni se ve vztahu občas

pohádají (aspoň mi to tak máma kdysi říkala), ale rozhádanost

by neměla trvat dlouho a my bychom se zase měli rychle dostat

do stavu blaženosti. Protože o tom přece láska je! Ta správná,

až kosmická láska, to naplnění mi má přece zajistit dlouhodo­

bý, nikdy nekončící stav blaženosti.

Trochu přeháním, ale potřeboval jsem dramatičtěji nastínit

první z mýtů, kterému se hodlám věnovat. Mnoho lidí má totiž

pocit, takřka jistotu, že ten „pravý“ či ta „pravá“ mi zařídí moje

štěstí.

Nezařídí.

Opravdu ne.

Na světě existuje jen jeden člověk, který to dokáže, a tím jste

vy sami.

Partner či partnerka k tomu mohou maximálně pomoci.

Proč tohle téma musíme nakousnout ze všech nejdřív? Proto­

že si musíme ujasnit, jak to s těmi emocemi v nás vůbec je.

12

Představte si, že přijdete z práce domů a váš manžel nebo pří­

telkyně na vás hned ve dveřích zaútočí, kde jste tak dlouho a jak

to, že jste nedali vědět, kde vůbec jste. Docela běžná situa ce, ne?

Myslím, že v každém z nás (pokud tedy nemá nějakou afektivní

poruchu či poruchu osobnosti, prostě nějakou psychopatolo­

gii) už jen ta samotná představa vyvolá negativní emoce. Třeba

vztek. Co si to vůbec dovoluje?! Nebo strach. Panebože, co jsem

zase provedl? Nebo skleslost. To zase bude zmrvenej večer...

A teď si zkuste odpovědět na otázku, kdo ty emoce vyvolal nebo

co je vyvolalo?

Ti z nás, kteří žijí v mýtu blažené lásky, si velmi rychle řeknou,

že přece ten druhý. To je jasný. Co má na mě vůbec co řvát?! To

nevidí, že jsem tak dlouho v práci, protože chci splatit co nejdříve

hypotéku? Jak se vůbec opovažuje?! A pak nahlas dodají: „Proč

mi to pořád děláš?“

Jenže za ty emoce nemůže ten druhý. Za ně může můj mozek.

Moje myšlení. To, co si o  dané situaci myslím. A to zase způsobi­

la moje výchova, tedy co mi do hlavy nasadili moji vlastní rodičo­

vé. K tomu se přidaly moje zkušenosti, které mi myšlení, názory,

postoje ke světu v podstatě jen potvrzují a zpevňují.

V  kognitivně behaviorální terapii se tomuto principu říká

„bludný kruh“. Ukazuje, že emoce jsou v psychologických proce­

sech až v druhém plánu. Za vyplavení emocí může mozek (tedy

procesy v něm) a emoce jsou chemické reakce.

Takže ne. Partner či partnerka ( jejich chování) maximál­

ně spustili moje interní procesy, které vyústí do mých emocí.

A jelikož emoce jsou v podstatě chemie, způsobí reakci. Míně­

no tělesnou reakci. Rozklepou se mi z toho všeho ruce. Začnu

rychleji dýchat. Nebo se začnu potit. Nebo slintat. Nebo mě roz­

bolí žaludek.

13

Na to všechno nějak zareaguju. Začnu se nějak chovat. Třeba

začnu křičet. Nebo se rozpláču. Nebo bouchnu dveřmi. Nebo

na to neřeknu vůbec nic a stoicky a hrdě odejdu do své pracov­

ny a nevezmu si ani večeři.

Bludný kruh se tomu říká proto, že můj mozek z toho mého

chování usoudí, že to, co si původně myslel, bylo správné a příš­

tě, až se ta situace bude opakovat, udělá totéž.

myšlenka

chování emoce

tělesná

reakce

BLUDNÝ KRUH

spouštěč

14

Proto pořád třískám dveřmi, i když vím, že bych s nimi třískat

neměl, už mi není dvanáct. Jakmile se ale situace opakuje, zase

si na mě po příchodu z práce počká, tak těmi dveřmi zase třísk­

nu. A vyčítám si to. Anebo to vyčítám jí či jemu. A nejen chvilku,

ale měsíce nebo roky, protože pořád chodím ve svém bludném

kruhu. A bohužel to pravděpodobně není jediný bludný kruh,

ve kterém si vyšlapuji. A myslím si, co jsem si to domů pořídil

za člověka. Proč mi to pořád dělá? Vždyť ho/ji miluji, tak proč

necítím štěstí?

Jak tušíte, je to ještě krapet složitější. Kdyby stačilo si uvědo­

mit všechny spouštěče emocí a něco s nimi udělat, například

požádat partnery, ať s námi takto nemluví, byl by svět ráj. Jenže

ono to nestačí. Jak už od Freuda víme, naše mysl nefunguje jen

vědomě, ale taky podvědomě a nevědomě. To ve zkratce zname­

ná, že ne vždycky si můžeme naše myšlenky „zvědomit“ a nějak

je zaopatřit. Navíc naši partneři nejsnadněji spouštějí naše nevě­

domé myšlenky. Třeba jen tím, jak se na nás podívají. Nebo jak

voní. Nebo co za vzpomínku v nás svým chováním vyvolají (vzpo­

mínka je taky myšlenka). Nebo... to je jedno čím. Dělají to. Proto

je tolik milujeme i nesnášíme. Ne vždy víme proč, ale je to tak.

Jestli chcete mít klidnější, zdravější, úspěšnější vztah, pokus­

te se z mýtu, že mé štěstí zařídí ten druhý, vystoupit.

Je to jen a jen moje práce.

A budete mít štěstí, když vám k tomu vašemu štěstí partner

pomůže. Třeba tím, že poskládá suché prádlo. Nebo dá nádobí

do myčky. Nebo vám koupí kytku. Nebo vás nechá o samotě, když

si budete chtít na chvilku odpočinout.

Příběh z teraPeutovny

Jednou jsem pracoval s klienty, kteří sice přišli oba dobrovolně,

ale bylo vidět, že muž z páru je tam spíše proto, aby splnil přání

své partnerce. Jeho paní hodně mluvila. Mluvila v podstatě jen

o svých emocích. Negativních. Jak jsou spolu osm let, ale vlastně

si nepamatuje, kdy by byla se svým mužem opravdu šťastná. Že

on sice „vydělává, je hodnej, slušnej, ale ona od něj prostě něco

necítí“. Zato ona k němu cítí hodně. Lásky. Opravdu hodně moc.

Ale on jí to nevrací. Skoro vůbec. Tedy občas jí řekne, že ji miluje,

ale ona si o to musí říkat a už ji to nebaví. Jako poslední větu pronesla, že z toho všeho si v podstatě uvědomuje, že její part­

ner ji prostě musí milovat míň než ona jeho, když je pořád tak

nešťastná, a to že nesnese. Do vztahu přece musejí investovat

oba stejně!

Obrátil jsem se na jejího muže a zeptal se, co na to říká, když

to poslouchá. Jen zvedl hlavu a bylo vidět, že má slzy v očích. Po

chvilce pronesl, že neví, co už má dělat. Že vidí, že je jeho žena

nešťastná, ale cokoliv zkusil, dopadlo stejně. Jeho žena šťastněj­

ší nebyla. A on to pomalu vzdává. Moc ji miluje, jenže nerozumí tomu, co po něm ona chce.

Popadl jsem tužku a papír a nakreslil jim bludný kruh. Dělám

to takřka u každého nového sezení. Bludný kruh je základní

nástroj k pochopení, jak to s emocemi je. Paní tomu nejdříve

nevěřila, takhle to prostě určitě není. Přece lidi okolo ní ji dělají

smutnou. Po chvilce diskuse ovšem začala chápat, že to její smýš­

lení o lidech, její postoj spouští její emoce. Bohužel z toho byla

ještě smutnější. Což není cílem. Cílem je pochopení a nastavení terapeutického procesu, co s tím.

Doporučil jsem jí individuální terapii ve spojení s párovou.

Paní chodila víc než rok, odkryla si mnoho svých nefunkčních

schémat, které využívala k  hodnocení různých situací a  lidí

okolo sebe. Její hlavní schéma, tzv. jádrové přesvědčení, bylo, že ji prostě nikdo nemůže milovat, není toho hodna. A proto neby­ la schopná zavnímat city, které k ní její partner choval a které jí ukazoval. Nevěřila jim. Vytěsňovala je a popírala.

Jsou spolu dodnes.


17

II. Konejšivá komunikace

Kdo neslyšel o  tom, že vztahy jsou založené na komunikaci?

Opravdu jsou. Jenže se nám to poněkud zvrtlo. Nemálo lidí si

myslí, že komunikovat s tím svým či svou znamená pořád si něco

říkat. A nepřestat. Jenže co s chudáky introverty, kteří ne vždy

chtějí něco sdělovat a tak trochu potřebují na chvilku si někam

zalézt a o všem přemýšlet? Co se všemi těmi lidmi, které jejich

rodiče nenaučili pořádně mezi sebou mluvit? Nedejbože něco

sdílet. Buď ráda/rád, že přinesu domů nějaký peníze! Kdo má mít

nervy pořád něco říkat a řešit „hovadiny“?

Musíme začít tím, co komunikace vůbec znamená. Slovo

komunikace pochází z latiny, z termínu „communicare“. Což

znamená sdílet, ne sdělovat ve smyslu jen si vyměňovat a pře­

dávat informace.

Pokud chcete se svým partnerem/partnerkou komunikovat,

znamená to, že máte něco sdílet. A to můžete i beze slov.

Aby nedošlo k mýlce: komunikovat verbálně je samozřejmě

více než nutné, ale mýtus tkví v tom, jak moc, jak často a co

Přesně.

Nepochybně je nutné si sdělovat a sdílet cokoliv, co se týká

vás jako páru. To by se mělo říkat hned a se svolením. Proč se


18

svolením? Ne vždy je ten druhý zrovna v kondici poslouchat

něco kritického nebo závažného (vím, že víte, že cokoliv, co se

týká vztahu, je pro nás závažné, resp. prioritní).

Jak na to? Jakmile se zeptáte protistrany: Potřebuji si s tebou

vážně promluvit ( jedni moji klienti tuto situaci pojmenovali

PTVP), můžu, respektive chceš?, ti druzí mají právo říct: Hele,

teď ne. Zrovna se vzpamatovávám z  toho, co se dělo v  práci,

nebo z oběda u mámy, nebo mě bolí hlava. Ale! Kdyby zůstalo

jen u toho, možná byste si nikdy nic neřekli. Proto je důležité

vědět i o pojistce na odpověď Teď ne. Ten, kdo ji použije, musí

vzápětí navrhnout, kdy ano. A termín dodržet. Neutíkat před

tím, jakože to nějak zapadne. Nebo se to nějak vyřeší. Nebo to

vyhnije.

Mnohem silnější mýtus ovšem je, že ženy komunikují více.

Chápejte, více toho říkají – takový to, žena si musí říct své čtyři

tisíce slov a chlap jen tisíc. Je to sociální konstrukt a mýtus

jako „noha“. Oni i ti chlapi dokážou pořádně žvanit. Vzniklo to

tak, že historicky byly ženy v debatách s muži přehlíženy, roz­

hodně ve vědeckých či politických kruzích, a když už si nějaký

komunikační prostor urvaly, nebo nedejbože ho laskavě dosta­

ly, musely toho říct o mnoho více, aby svůj čas co nejvíce využily.

Protože chápejte, žena mohla mluvit teprve tehdy, když jí muž

dal prostor. A muž se potom zděsil, co „chuděra“ všechno říká.

My tento stereotyp neustále živíme a nasazujeme ženám „psí

hlavy“, že moc kecají.

Pravda ovšem je, že ženy a muži komunikují rozdílně. Nespo­

čívá to však v tom, kolik slov kdo vypustí z úst. Způsobila to

jejich genderová role ve společnosti.

Zmiňuji to proto, abychom gender ve svých vztazích nebra­

li jako alibi: takový prostě ženský jsou, takoví jsme my chlapi.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.