načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzpoura klonů - Jiří Poskočil

Vzpoura klonů

Elektronická kniha: Vzpoura klonů
Autor:

Jiří Poskočil není v literárním světě žádným nováčkem, povídky píše již řadu let. Sbírka Vzpoura klonů obsahuje povídky napsané v letech 2002 až 2009 - Stvoření světa, Nová ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Olympia
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 192
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-737-6184-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sbírka dvanácti sci-fi povídek současného českého autora, které vznikaly v letech 2002-2009. V Poskočilových povídkách se ponejvíce objevují témata, která se reality dnešního světa dotýkají spíše okrajově. Ve svých prózách se autor například zamýšlí nad zánikem planety, jejíž jádro se však přesune do jiné soustavy a pokračuje tak v existenci. Jindy Poskočil uvažuje třeba nad možnostmi využití mimozemských technologií, nad vesmírnými civilizacemi, jejichž představitelé pronikají do lůna těhotných žen a zakládají tak nový druh člověka. V centru autorovy pozornosti zůstávají i další populární náměty, mezi něž nepochybně patří ohrožení kosmické lodi na její misi či "blízké setkání třetího druhu", v němž je v dávné minulosti jednomu z obyčejných lidí díky kontaktu se zástupcem mimozemského korábu svěřen ojedinělý dar - umění převádět lidi přes vodní plochy. Ostatní prózy pak dále zahrnují problematiku globálního oteplování, předjímají vize možných útoků z jiných galaxií a v závažnějších pasážích nastolují otázky pohybu a mísení etnik i zániku lidstva v důsledku jeho totálního úpadku či celosvětové pandemie.

Popis nakladatele

Jiří Poskočil není v literárním světě žádným nováčkem, povídky píše již řadu let. Sbírka Vzpoura klonů obsahuje povídky napsané v letech 2002 až 2009 - Stvoření světa, Nová tvář, Dítě mutace, Spára, Těsně pod oblaky, Převaděč, Náhoda, Proměna, Fantom z minulosti, Barevní muži, Z bláta do louže a Vzpoura klonů. Jejich společným jmenovatelem je právě žánr sci-fi. Vážné téma střídá nadsázka, někdy je realita blíže, jindy se o ni děj ani neotře. Jiří Poskočil stále inklinuje k nekonečnému fantastičnu. Sní o životě za sto, dvě stě nebo tisíc let. Snaží se zohlednit i současná populární témata. Globální oteplování, možnosti vesmírné hrozby, mísení etnik a národů, degenerace civilizace, pandemie, vymření člověka nebo třeba zneužití medicíny jako například v povídce Vzpoura klonů, podle níž byla celá sbírka pojmenována.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Poskočil - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

O L Y M P I A

P R A H A

J I Ř Í P O S K O Č I L


4

Text © Jiří Poskočil, 2010

První vydání © Nakladatelství Olympia, a. s., 2010

ISBN 978-80-7376-184-4


5

Tuto knihu věnuji své ženě Lucii,

jež mne v mém psaní vždy podporovala.

Děkuji Ti!


6


7

Stvoření

světa

Měl jsem velké bolesti. Mým tělem škubaly křeče, hořel

jsem. Nebylo již nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Zuby mi

trnuly, proleženiny na zádech pálily o to víc, jak se do nich

vlévaly kapky stále nového slaného potu. Nastala chvíle,

kdy jsem si přál zemřít. Bolesti přetlumily i odvěký pudse

bezáchovy. Byl jsem šílený. Cítil jsem, jak mi pulzuje krev

i v očních bulvách. A při každém tepu jsem si myslel, že

mi vyskočí z hlavy. Kdybych tak alespoň mohl naříkat. Ne.

Ani to již nešlo. Byl jsem sláb jako tvor, který má zemřít

každým okamžikem. Už jsem ani nemohl myslet. Spánek

by mohl být vysvobozením, doufal jsem. Ten všaknepři

cházel. Bolest tomu nedovolila. Přál jsem si, aby přišelně

kdo a dal mi na čelo chladivý obklad. Ale kdo? Všichni mě

opustili. Všichni známí, přátelé, rodina. Všichni byli již po

smrti. Já, člověk, jenž celý život dřel, zůstal jsem nasta

rá kolena sám, a sám budu i na smrtelném lůžku. Běžná

chřipka mě dostala. Dokázala mě skolit.

Náhle mě všechno přestalo bolet. Nebylo již horko.

Usnul jsem, pomyslel jsem si. Ne. Zahlédl jsem se kdesi

pod sebou. Vznášel jsem se nad postelí, kde ležela mátě

lesná schránka. Tak je to? Já umřel. To vysvobození, na

které jsem myslíval, přišlo ve chvíli, kdy jsem již doufal

v jinou spásu. Opouštím svět? Ano. Věděl jsem to. Odebíral

jsem se přes stropy domu, kde jsem měl byt, nahlížel do

spících pokojů sousedů a najednou jsem z domu vyklouzl.


8

Pode mnou byla střecha. Ve svitu měsíce se stříbřitě leskla.

Asi rosa? Dříve bych se nad tím nepozastavil. Ach, jak já

jsem byl krátkozraký. Taková krása. Měnil jsem se.Opouštěly mě lidské tužby, cítil jsem všudypřítomnou lásku aporozumění. Odebíral jsem se kamsi, nevěděl kam, ale byl

smířen s tím, že tam dojdu.

Náhle mě oslovil jakýsi neznámý, téměř neslyšitelný hlas. Zval mě k sobě, prý do svého království. Bůh,pomyslel jsem si. Já, ateista, se nakonec dostanu do nebe. Alenebylo to tak. Hlas mě vábil dál a já stále stoupal výš a výš. Krajina pode mnou se měnila ve tmu, a čím jsem byl výše, tím více jsem ji nepoznával. Les nebo jezero? Mělký svit pouličních lamp měst zanikl v odrazu měsíce zrcadlícího se na hladině oceánu. I ten se rozmazal, když ho přikryl opar z oblak. Ocitl jsem se kdesi vysoko nad Zemí. A tunajednou jsem měl pocit, jako by mi kdosi předal žezlo, moc nad touto planetou. Stal jsem se bohem. Já, človíček, který zrovna zemřel, jsem se stal bohem. Dumal jsem a stále si převaloval ve své neviditelné obrovité hlavě tutomyšlenku. Bůh, tak jak ho vidí věřící celého světa, vlastně není, došlo mi záhy. Já jsem zemřel a stal se bohem. Tudíž ten, kdo zemřel přede mnou, musel být taktéž bohem. Že by si tento zvláštní svět volil bohy z lidí, jež sám stvořil? Ale ne on, nýbrž člověk, jenž zemřel a stal se bohem, stvořil své potomky, kteří se měli, až nadejde jejich chvíle, stát na zlomek času světa taky bohem.

Zajímavý koloběh, pomyslel jsem si. Chudáci lidi na Zemi, kteří ve mě věří. Ví, že jsem, a přitom si myslí, že jsem někdo úplně jiný. Ale asi to tak má být. Co stvořím? Pravděpodobně nemám moc času. Vždyť na světě zemře každou chvíli někdo. Brzo budu vystřídán a co potom? Co bude vlastně potom? Mmm. Uvidíme. Brzy to přijde.

A tak jsem stále dokola přemítal, nedbal jsem na to, že již necítím, že již nemiluji. Stal jsem se obrovskou dlaní, jež svírala uvnitř planetu, na které jsem se narodil a zemřel. Zemi. Mohl jsem ji rozmáčknout a skoncovat s ní. Ale proč bych to dělal? Lidé na Zemi ve mě věří a milují mě. Tedy mě, jako svého boha, ať mi říkají, jak chtějí. Necitelnost? Neznal jsem tuto vlastnost. Proto jsem zveleboval Zemi, než nastala chvíle, kdy mi kdosi vytrhl žezlo z ruky, tak jako i já svému předchůdci. Ale nezmizel jsem. Dále jsem dohlížel na planetu plnou lidí a dalších tvorů známých i neznámých. Pouze moc tvořit jsem již neměl. Zvláštní. Někdo mi sebral moc, ale přitom jsem tu stále jen já.

Znovu jsem se zamyslel. Trvalo to celé století, alenakonec jsem na to přišel. Není žádné království nebeské, kde se po smrti lidé znovu najdou. Já zemřel, stal sebohem, a když mi vzal následník moc, zůstal jsem na svém místě. Jistě jsou tu triliony bytostí, které o sobě neví. Zde, ve vzduchoprázdnu, okolo planety, která je stvořila, aby ji mohly dále tvořit. Nevidíme se, neslyšíme se, a co jehorší, nikdy o sobě ani vědět nebudeme. Ale to přece nemůže být navždy.

Znovu jsem se zamyslel. Tentokrát to trvalo déle.Celá tři tisíciletí. Dospěl jsem k závěru, že něco bude. Ale co, to bylo nad moje myšlenkové pochody. Mezitím se na Zemi změnilo takřka všechno, co jsem znal. Lidé se jinak pohybovali, chovali i vypadali. Bližší popis není potřebný, protože to sami jednou uvidíte. Rozhodl jsem se, že někoho přece jen najdu. Volal jsem tedy. Tak intenzivně a hlasitě, až se po milionu let kolem mě vytvořila mlhovina. Žádný bůh si mě nevšiml, ale lidstvo ano. Vysílalo ke mně sondy i lodě s lidskou posádkou. Nikdy bych si nepředstavil, že se ještě uvidím s někým takhle zblízka. Lidé však byli tvořeni k obrazu bohů, kteří pocházeli přímo z jejich řad, a proto byli inteligencí a myšlenkami vysoko nad mou úrovní. Brzy je má mlhovina přestala zajímat. Ale když jste tak chytří, proč nepřijdete na to, že jsem zde i já? Najděte mě, žadonil jsem celé věky, a protože jsem byl tuze nešťastný, úpěnlivě jsem se zmítal v protuberancích.

Uběhla miliarda let a má mlhovina se začala shlukovat a tvořit jádro, uvnitř něhož jsem byl já. Nyní však lidi na Zemi začala zajímat úplně jiná věc. Stavěli koráby pro miliony lidí a stále vysílali signály do neznáma a stejným směrem vysílali i menší lodě. Hledali živé planety. Proč?

I já jsem postupně moudřel. Po dvaceti letech jsem na to přišel. Na Slunci se tvořily zvláštní erupce. Termonukleární reakce se zpomalovala a mizela. Slunce přestávalo hřát. To svědčilo o jednom. Brzy se začne rozpínat, aby se nakonec rozplynulo. Moji lidé se chystají opustit planetu. Zhrozil jsem se. Já, pozoruje toto dění z ohromné vzdálenosti.Rozálil jsem se a začal zářit jako Slunce. Vystřeloval jsem ze sebe hmotu a tvořil okolo sebe planety. Stále se mi nevedlo stvořit takovou, která by byla podobná Zemi. Bylo jižpozdě. Náhle jsem si povšiml, jak Slunce pohlcuje tu modrou planetu. Olízlo ji svým ohnivým jazykem a ona se změnila v obláček páry. Slunce samo se pak změnilo v červený flek, mlhovinu, uvnitř které zůstalo jeho jádro, bílý trpaslík.

Lidstvo bylo mrtvé. Toto se odehrálo ve vteřině, která byla v pozemském čase dlouhá miliony let. Nezachránil se nikdo. O to víc jsem se začal snažit o ten správný vzorec pro planetu, na které bude moci být život.

Na popáté, po třech miliardách let, se mi dílo zdařilo. Kolem mě putovalo nyní pět pevných planet a obrovský mrak plynů. Foukl jsem tedy a mrak se roztrhal na čtyři nepodobné kusy, které vzápětí začaly rotovat. Nejmenší

11

pevná planetka byla však uvězněna za jejich oběžnýmidra

hami a tedy odsouzena k věčnému strážení mé soustavy.

Ale zpět k té živé. Planeta, zprvu žhnoucí a vybuchující,za

čala postupem věků chladnout a hustá mračna plynů okolo

ní způsobila mohutné deště, trvající milion let. Jak jen se

jmenovala planeta, na které jsem se narodil, ptal jsem se

sám sebe. Za boha jsem si nemohl vzpomenout. Za boha.

Jak tragické. Vždyť já jsem bůh. Název mé mateřskénáru

če se vytratil v příkopu dějin. Ano. Ani bůh není neomylný

a zapomíná. Vymýšlel jsem tedy pro tuto planetu název.

Pochází přímo z mého nitra, řekl jsem si, vzpomínaje, jak

jsem materiál na její stavbu vytrhl masivní erupcí zesvé

ho těla. Ze mě. Ze mě? No jistě. Země. A planeta, na které

měl zanedlouho započít život, dostala název Země.

Historie se opakuje, proběhlo mi myslí, ale nevěděl

jsem, co to znamená. Ubíhaly miliony let a na mé Zemi

se vyvíjela evoluce. Tvorové zprvu tak nepodobní člověku,

oškliví, a tak velcí. Celé stamiliony let jsem chránil Zemi

před bludnými asteroidy, které do mé soustavy vnikaly

a zase ji opouštěly. Tu jsem přidal některé planetěgravita

ci, aby těleso svedla z jeho cesty k Zemi, tu jsem zasezazá

řil a spálil ho. Jednou jsem se na okamžik čítající asi sto

let odvrátil od svého vrcholného díla a zaměřil pozornost

na čtvrtou planetu ode mě, která měla taktéž životodárný

potenciál a předpoklady pro ožití. V tom okamžiku jsem

si nevšiml letícího předmětu, který se ohromnou rychlostí

blížil k mé Zemi. Narazil do ní. Toto mě vytrhlo zezamyš

lení a já již nikdy od Země svůj zrak neodvrátil. Stala se

totiž katastrofa, která mohla zhatit celou moji odvěkou píli

a snažení. Tehdy na Zemi zemřeli ti největší tvorové,kte

ří ji kdy obývali. Nikdy jsem si tuto nedbalost neodpustil.

Pracoval jsem dál a neztrácel čas.

Desítky milionů let ubíhaly a na Zemi se objevilprvní člověk. Ha, dílo se zdařilo, zaradoval jsem se. Člověk zprvu primitivní, podobný spíše zvířeti, ze kterého vznikl, avšak měl ve vínku stát se novým mozkem této planety. Jako mávnutím proutku uběhlo těch tři sta tisíc let, ve kterých jsem již jen zdokonaloval. Objevil se člověk, který tvořil bez mého přičinění. Začal využívat energie skryté v Zemi, nerostného bohatství, jež skýtala. Nebylo jižnutné věnovat všechnu pozornost Zemi. Tu a tam jsem tedy zaexperimentoval a pokusil se totéž vzbudit i na planetě čtvrté ode mě. Avšak i přes vynaloženou píli mě Země přitahovala čím dál víc. Začínal jsem znovu cítit lásku. Souznění se svým dítětem, se svou Zemí. Hladil jsem ji něžně paprsky svého těla, propichoval ji blahodárnýmisilami a těšil se z ní.

Jednoho dne jsem však ucítil, že mě cosi táhne ven z mé schránky, ze Slunce. Vytahovalo mě to k Zemi. Isestoupil jsem tedy na ni a jako novorozeně jsem započal odvěké žití. Okusil jsem znovu vůni, chuť i hmotu. Ubíhala léta a já žil a dospíval. Tak jako ostatní lidé na Zemi jsem se vzdělával, abych mohl později pracovat a přetvářet.Neuvědomoval jsem si svoji věčnost, svůj předchozí život.

Až jednou, takřka na sklonku svého života jsem ležel v posteli, skoro jsem usínal, a tehdy jsem si to všechno uvědomil. Nikdy jsem nevěřil v boha, ale v sebe sama vždy. Tak proto, výskl jsem. Nebál jsem se smrti. Věděl jsem, že život se bude opakovat znovu a znovu. Sice se naZemi dostanu až za mnoho miliard let, ale dostanu. Aznovu ji stvořím. Lepší. Dokonalejší, nežli byla ta předchozí. A vyvaruji se všech problémů a nehod, jež se mi pletly při předchozím vývoji do cesty. Já svoji soustavu zdokonalím. Vytvořím život na všech planetách. Mnoho foreminteli

13

gentního života, které svým myšlením nakonec dokážou

odvrátit i rozpad mé božské tělesné schránky, Slunce.

Převalil jsem se na bok a těsně před tím, nežli jsem

usnul, mi hlavou proběhla ještě jedna myšlenka: Co tiostat

ní bohové? Vytvořili si také své soustavy, zárodekvlastní

ho příštího života? Někteří určitě. Kde ale jsou? Proč se

inteligentní civilizace spolu nespojí? Proč nepřekonají ty

ohromné dálky, aby se navzájem poznaly? Jednou to jistě

udělají. A možná, že již brzy, a ne v příštím životě.

Nová

tvář

„Provincie Země je již dost vyzrálá na to, aby začalasplácet svůj dluh vůči Kondorsiu Zeko,“ zaznělo ztribunamentu vysoko nad úrovní desáté řady.

Ozval se zamyšlený šum. „Nedostal jste slovo, Sopro zVemini Enti. Dočkejte své chvíle, tak jako ostatní delegáti.“

Menší tvor, podobný kmenu stromu s vlnící se růžovou kůrou, nyní již dobře viditelný po svém projevunespokojenosti a následném vymrštění svého těla, usedl avyrovnaně kývl hlavou na důkaz, že napomenutí porozuměl jasně a že nebude dál dělat žádné nepřístojnosti, výkřikypočínaje a pojídáním toho, s kým je nespokojen, konče, tak jak ukládá stanovující listina o delegačních sjezdech Kondorsia Zeko. Šum v lavicích ještě zněl, ale slábl.

„Mohu pokračovat?“ zvolal tvor dosti podobný člověku. Rozhostilo se ticho. „Tak tedy přistupme k bodu číslo 1494. Objevení mimogalaktické technologie. O tomto v pravdě neskutečně zajímavém a průlomovém tématu pohovořídelegát Monlem z Turtu.“ Krokem do strany odstoupil zřečnického místa na pódiu. Na jeho předchozí pozici sevsunul komicky vypadající delegát z planety Turt. Jelikož byli Turťané ve vývoji mnohdy o celá desetimilénia dále než většina zúčastněných, bylo i jejich tělo téměř ve stádiu dokonalosti. Byla to vlastně jenom hlava. Ovšem dostivelká a rozličných tvarů, podle předpokladů toho či onoho jedince.

„Vážení kolegové,“ řekl Turťan hlasem podobnýmšepotu, avšak tak výrazným, že ho zřetelně slyšeli i delegáti v nejvyšších řadách tribunamentu. Jeho hlas dokázal díky něčemu, čemu říkali Turťané SE-HO, zaujmout i tydelegáty, jež je neměli zrovna v lásce. Inu, civilizace obsahuje i závistivé národy a samozřejmě i jiné, kteří dokážínenávidět. Proto vložil Turťan Monlem do svého hlasu uklidňující a mírumilovný podtón, aby delegáti zpozorněli a bedlivě naslouchali, i když sám pro sebe si myslel o ostatních své. A měl na to právo. Byl přece jedním z elitní civilizačníentity, myšlením daleko přesahující zbytek galaxie.

„Posuďte sami tento objev. Byl zjištěn před padesáti třemi turtskými roky.“ Delegátům okamžitě ve sluchátku zazněl přepočet na jejich časové údaje. Monlem počkal pár vteřin, než si to někteří pomaleji chápající delegáti srovnají v hlavě, a pokračoval neméně přitažlivým hlasem. „Jedna z našich kondorsijních sond zachytila blíženeidentifikovaný přenos, který pochází, jak se domníváme, z jinégalaxie. Nebuďme naivní. Každý z nás přece tušil, někteří si dokonce byli jisti,“ zakašlal důležitě, aby upozornil na to, že Turťané byli ti, kteří již odnepaměti věřili vmimogalaktický život, „že musí někde v tom nekonečném prostoru existovat tací, jako jsme my. A toto se potvrdilo,“ zvýšil pro zbystření pozornosti hlas. „Tyto jistě úžasné bytosti mají nastudovanou a staletím vyzkoušenou metodu, díky které se mohou dostat kamkoliv ve vesmíru. Ano, slyšíte správně. Na jakékoliv místo ve vesmíru.“

Ozval se silný šum provázený mumláním a odněkud ze spodní řady zaznělo: „I na samý okraj?“

„Eh,“ oddechl si posměšně Turťan. „Řekl jsemkamkoliv,“ prohodil směrem k místu, odkud zaslechl ten dotaz. „Největší a nejuznávanější turtské vědecké kruhy se nyní snaží rozluštit konkrétní data přenosu a izolovatingrediscie*), aby mohl být tento proces vyzkoušen a poskytnut celému Kondorsiu Zeko.“

Ozval se nadšený aplaus. Někteří vydávali zvuky podobné kašlání a říhání, jiní pleskali svými všemožnýmikončetinami a ti zbylí se jen tak vlnili, čímž vydávali mnohdy ještě rozličnější zvuky než ostatní. Jen předseda delegace, řečník, jenž prve přenechal své místo na pódiu Turťanovi, tleskal svými sedmiprstými dlaněmi o sebe jako opravdový člověk.

Jakmile se Turťan odsunul z řečnického pódia, jehomísto zaujal opět předseda. „Vážení delegáti, toto byl poslední bod letošního 22639. sjezdu Kondorsia Zeko. Po přestávce budete mít prostor k debatě a vlastním připomínkám.“

Po hodinové přestávce byli již všichni na svých místech a předseda sjezdu se pomalu vrátil k řečnickému pultu na pódiu pod tribunamentem delegátů. „Vážení delegáti,zaočínám rozpravu nynějšího sjezdu. Slovo má delegát Uy ze Sapoeakoris.“

Na první pohled měkkotkáňovitý tvor se vzpřímil, čímž připomněl rozvíjející se housenku, a pisklavým hlasempromluvil. „Rád bych se vrátil k bodu číslo 327, kolonizace Uta a Sia. Aby vážené delegátstvo rozumělo, Sapoeakorisané mají velký zájem na kolonizaci těchto planetek, jelikož by se zde mohl pěstovat Todos, kterým se většina našincůživí.“ Ti, kteří mohli, udělali grimasu na důkaz znechucení nad potravou housenkovitých tvorů. „Náš zájem není nijak zištný, pouze potravinově přijatelný.“

„Ano,“ přerušil delegáta Uyho předseda a dodal:„Myslím, a vážení mi to jistě potvrdí,“ rozhlédl se při tom po tribunamentu, „že tyto planety nikdo ze zde přítomných *) Ingrediscie – turtský výraz pro indicie nikdy nepožadoval, a jelikož jste i vy zachoval bod číslo 7 listiny sjezdů Kondorsia Zeko, mohu po námitkovánípřidělit planety Uto a Sia do územního celku Sapoeakoris. Má někdo námitky?“ zeptal se směrem k ostatním delegátům. Z davu se ozývalo záporné mručení, občas některý zdelegátů zavrtěl hlavou. „Jsou vaše, delegáte Uy, a nyní již prosím další zájemce o slovo.“

Několik různobarevných a všemožnotvarých končetin se zvedlo.

Předseda se rozhlédl a povšiml si nasupeného Vemini Enťana, delegáta Sopry. „Dávám slovo Delegátovi z Vemini Enti,“ řekl a odvrátil od něj pohled.

„Děkuji vážený předsedo,“ řekl jakoby jedním slovem ironicky Sopra. „Jak jsem se již zmínil v nepravou chvíli a nevyzván, za což se omlouvám všem,“ začal Enťanhovořit k delegátům, aby si je trochu usmířil, „provincie Země by měla začít splácet svůj dluh Kondorsiu Zeko. Já i můj národ si myslíme, že civilizace na Zemi je již vyzrálánatolik, že by měla přijmout své závazky. Není přece možné, aby ji Kondorsium podporovalo donekonečna, a tak sehlásíme o její správu.“

Ozval se nespokojený vzruch.

„Delegáte Sopro,“ řekl temně zabarveným anepřátelským hlasem předseda. „Moc dobře víte, že Země neníprovincie v pravém slova smyslu, že život tam byl zanesennáhodou a inteligentní vzestup civilizace byl urychlen pomocí fondu Kondorsia. Proto se zde nejedná o bod číslo 3, nýbrž o bod číslo 95. Jistě také víte, co bod číslo 95 znamená! Pokud by tomu tak nebylo, mohu vám jeho znění odříkat.“ A ještě než mohl Enťan zareagovat, pokračoval: „Je-li na planetě či planetce život před započetím kolonizace, může požádat o správu planety nejbližší možná vedoucí planeta. Tak zní bod číslo 95. A jelikož nejbližší vedoucí planetou planety Země je Zimit, mohu si činit nároky za moucivilizaci pouze já a nikdo jiný. Ale toho jste si byl jistě vědom.“

Delegáti cítili, jak atmosféra zhoustla. Předseda,jakožto Zimiťan, hájil bez sebemenších obav zájem své planety. Ovšem bylo na něm vidět, jak ho počínání Enťanapobouřilo. Na spáncích měl vystouplé žíly a nervózně bubnoval všemi svými čtrnácti prsty o řečnický pult. Naproti tomu Enťan, původně růžový, zmodral.

„Vím jistě,“ prolomil náhle ticho opět předseda Korel ze Zimitu, „proč jste se pokusil o tento v pravdě nečestný a inteligentního tvora prostý pokus.“

„Ano?“ štěkl posměšně Sopra.

„Vaše planeta se nachází na docela jiném místě vgalaxii a vy jste chtěl prostě rozšířit možnosti osidlování své civilizace.“

„Možná,“ řekl Enťan, „ale proč stále ochraňujete tupozemskou civilizaci? Není to náhodou proto, že jsou vám tak podobní?“

„To by stačilo,“ zvedl výhrůžně hlas předseda Korel. „Odebírám vám slovo. Posaďte se.“

Enťan se zjevným nesouhlasem pomalu usedl aprobodával předsedu pohledem.

Předseda se rozhlédl a vyslovil: „Delegát Puntelao.“ Vzápětí rychle sklonil hlavu a pohlédl na krystalickýzobrazovač. „Z Niomé,“ pokračoval. „Máte slovo.“

Postavil se Nioméan. „Vážený předsedo a váženídelegáti, žádám o souhlas s předstoupením před tribunament.“

„Mohu znát důvod?“ zeptal se předseda Korel.

„Jistě. Jedná se o bod, který nebyl z důvodu neúplnosti znění zařazen do letošního čtení a mám důvod sedomnívat, že při příštím sjezdu by nebyl již žádnou novinkou, protože se mezitím začnou projevovat jeho důsledky.“Předseda se odmlčel a pak pravil: „Víte, delegáte Puntelao, že toto není zvyklostí sjezdů, avšak žádný z bodů listinysjezdů to nezakazuje. Předstupte tedy.“ Po těch slovech mu uvolnil své místo.

Chvíli trvalo, než se Nioméan sesunul z horní lavicetribunamentu. Když se přibližoval k pódiu, bylo vidět jehorosolovité tělo protkané barevnými žilkami. Měl čtyři horní končetiny se třemi prsty, hlavu na zátylku zúženou a znovu zakulacenou a pohyboval se na polštáři vzduchu jakovznášedlo. Přistoupil k pultu a opřel se o něj všemi čtyřmipažemi. „Ještě jednou se omlouvám za tuto nestandardnost. Před malou chvílí jsem dostal jistou zprávu, týkající sevašich,“ pohlédl důležitě na Korela ze Zimitu, „pozemšťanů.“ Předseda zpozorněl. „Na předminulém sjezdu,“ pokračoval Nioméan, „nám bylo uděleno povolení sondovat planetuZemi ve sluneční soustavě spadající pod vedoucí planetuZimit. Avšak i když jsme se mohli kdykoliv obrátit přímo na Zimiťany, zjištění, která jsme zaznamenali, náleží všemčlenům Kondorsia Zeko.“ Kývl na Korela, který mu kývnutí oplatil, a potom se obrátil zpět ke tribunamentu.„Pozemšťané jsou velmi inteligentní.“ Tribunament zašuměl. „Ano,pozemšťané odvedli pěkný kus práce. Již několik staletí sledují vesmír, a dokonce se jim podařilo doletět i na jejich vlastní měsíc. Avšak novinkou není ani to, že začali s mapováním zimitské sluneční soustavy, o níž se domnívají, že je to jejich sluneční soustava. Před nedávnem objevili desátou planetu. Pojmenovali ji po svém, i když bych dal krk na to, že jeZimiťané trochu popíchli.“ Usmál se přátelsky na Korela.

„Pravda,“ přitakal Korel. „Dali jsme jim záminku kdalšímu zkoumání naší soustavy a vštípili jsme jimpodvědomý název začínající písmenem Q.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist