načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vzpoura klonů - Jiří Poskočil

Elektronická kniha: Vzpoura klonů
Autor:

Jiří Poskočil není v literárním světě žádným nováčkem, povídky píše již řadu let. Sbírka Vzpoura klonů obsahuje povídky napsané v letech 2002 až 2009 - Stvoření světa, Nová ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  83
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  89 Kč
7%
naše sleva
2,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Olympia
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 192
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-737-6184-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jiří Poskočil není v literárním světě žádným nováčkem, povídky píše již řadu let. Sbírka Vzpoura klonů obsahuje povídky napsané v letech 2002 až 2009 - Stvoření světa, Nová tvář, Dítě mutace, Spára, Těsně pod oblaky, Převaděč, Náhoda, Proměna, Fantom z minulosti, Barevní muži, Z bláta do louže a Vzpoura klonů. Jejich společným jmenovatelem je právě žánr sci-fi. Vážné téma střídá nadsázka, někdy je realita blíže, jindy se o ni děj ani neotře. Jiří Poskočil stále inklinuje k nekonečnému fantastičnu. Sní o životě za sto, dvě stě nebo tisíc let. Snaží se zohlednit i současná populární témata. Globální oteplování, možnosti vesmírné hrozby, mísení etnik a národů, degenerace civilizace, pandemie, vymření člověka nebo třeba zneužití medicíny jako například v povídce Vzpoura klonů, podle níž byla celá sbírka pojmenována.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Poskočil - další tituly autora:
Vzpoura klonů Vzpoura klonů
Poskočil, Jiří
Cena: 79 Kč
Masožravé pole Masožravé pole
Poskočil, Jiří
Cena: 76 Kč
Mise Alfa Mise Alfa
Poskočil, Jiří
Cena: 79 Kč
Mise Alfa Mise Alfa
Poskočil, Jiří
Cena: 83 Kč
Masožravé pole Masožravé pole
Poskočil, Jiří
Cena: 83 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1





3
O L Y M P I A
P R A H A
J I Ř Í P O S K O Č I L





4
Text © Jiří Poskočil, 2010
První vydání © Nakladatelství Olympia, a. s., 2010
ISBN 978-80-7376-184-4





5
Tuto knihu věnuji své ženě Lucii,
jež mne v mém psaní vždy podporovala.
Děkuji Ti!





6





7
Stvoření
světa
Měl jsem velké bolesti. Mým tělem škubaly křeče, hořel
jsem. Nebylo již nikoho, kdo by mi mohl pomoci. Zuby mi
trnuly, proleženiny na zádech pálily o to víc, jak se do nich
vlévaly kapky stále nového slaného potu. Nastala chvíle,
kdy jsem si přál zemřít. Bolesti přetlumily i odvěký pud se -
bezáchovy. Byl jsem šílený. Cítil jsem, jak mi pulzuje krev
i v očních bulvách. A při každém tepu jsem si myslel, že
mi vyskočí z hlavy. Kdybych tak alespoň mohl naříkat. Ne.
Ani to již nešlo. Byl jsem sláb jako tvor, který má zemřít
každým okamžikem. Už jsem ani nemohl myslet. Spánek
by mohl být vysvobozením, doufal jsem. Ten však
nepřicházel. Bolest tomu nedovolila. Přál jsem si, aby přišel
někdo a dal mi na čelo chladivý obklad. Ale kdo? Všichni mě
opustili. Všichni známí, přátelé, rodina. Všichni byli již po
smrti. Já, člověk, jenž celý život dřel, zůstal jsem na
stará kolena sám, a sám budu i na smrtelném lůžku. Běžná
chřipka mě dostala. Dokázala mě skolit.
Náhle mě všechno přestalo bolet. Nebylo již horko.
Usnul jsem, pomyslel jsem si. Ne. Zahlédl jsem se kdesi
pod sebou. Vznášel jsem se nad postelí, kde ležela má
tělesná schránka. Tak je to? Já umřel. To vysvobození, na
které jsem myslíval, přišlo ve chvíli, kdy jsem již doufal
v jinou spásu. Opouštím svět? Ano. Věděl jsem to. Odebíral
jsem se přes stropy domu, kde jsem měl byt, nahlížel do
spících pokojů sousedů a najednou jsem z domu vyklouzl.





8
Pode mnou byla střecha. Ve svitu měsíce se stříbřitě leskla.
Asi rosa? Dříve bych se nad tím nepozastavil. Ach, jak já
jsem byl krátkozraký. Taková krása. Měnil jsem se. Opouš -
těly mě lidské tužby, cítil jsem všudypřítomnou lásku a
porozumění. Odebíral jsem se kamsi, nevěděl kam, ale byl
smířen s tím, že tam dojdu.
Náhle mě oslovil jakýsi neznámý, téměř neslyšitelný
hlas. Zval mě k sobě, prý do svého království. Bůh,
pomyslel jsem si. Já, ateista, se nakonec dostanu do nebe. Ale
nebylo to tak. Hlas mě vábil dál a já stále stoupal výš a výš.
Krajina pode mnou se měnila ve tmu, a čím jsem byl výše,
tím více jsem ji nepoznával. Les nebo jezero? Mělký svit
pouličních lamp měst zanikl v odrazu měsíce zrcadlícího
se na hladině oceánu. I ten se rozmazal, když ho přikryl
opar z oblak. Ocitl jsem se kdesi vysoko nad Zemí. A tu
najednou jsem měl pocit, jako by mi kdosi předal žezlo, moc
nad touto planetou. Stal jsem se bohem. Já, človíček, který
zrovna zemřel, jsem se stal bohem. Dumal jsem a stále si
převaloval ve své neviditelné obrovité hlavě tuto
myšlenku. Bůh, tak jak ho vidí věřící celého světa, vlastně není,
došlo mi záhy. Já jsem zemřel a stal se bohem. Tudíž ten,
kdo zemřel přede mnou, musel být taktéž bohem. Že by
si tento zvláštní svět volil bohy z lidí, jež sám stvořil? Ale
ne on, nýbrž člověk, jenž zemřel a stal se bohem, stvořil
své potomky, kteří se měli, až nadejde jejich chvíle, stát na
zlomek času světa taky bohem.
Zajímavý koloběh, pomyslel jsem si. Chudáci lidi na
Zemi, kteří ve mě věří. Ví, že jsem, a přitom si myslí, že
jsem někdo úplně jiný. Ale asi to tak má být. Co stvořím?
Pravděpodobně nemám moc času. Vždyť na světě zemře
každou chvíli někdo. Brzo budu vystřídán a co potom? Co
bude vlastně potom? Mmm. Uvidíme. Brzy to přijde.





9
A tak jsem stále dokola přemítal, nedbal jsem na to, že
již necítím, že již nemiluji. Stal jsem se obrovskou dlaní, jež
svírala uvnitř planetu, na které jsem se narodil a zemřel.
Zemi. Mohl jsem ji rozmáčknout a skoncovat s ní. Ale proč
bych to dělal? Lidé na Zemi ve mě věří a milují mě. Tedy
mě, jako svého boha, ať mi říkají, jak chtějí. Necitelnost?
Neznal jsem tuto vlastnost. Proto jsem zveleboval Zemi,
než nastala chvíle, kdy mi kdosi vytrhl žezlo z ruky, tak
jako i já svému předchůdci. Ale nezmizel jsem. Dále jsem
dohlížel na planetu plnou lidí a dalších tvorů známých
i neznámých. Pouze moc tvořit jsem již neměl. Zvláštní.
Někdo mi sebral moc, ale přitom jsem tu stále jen já.
Znovu jsem se zamyslel. Trvalo to celé století, ale na -
konec jsem na to přišel. Není žádné království nebeské,
kde se po smrti lidé znovu najdou. Já zemřel, stal se
bohem, a když mi vzal následník moc, zůstal jsem na svém
místě. Jistě jsou tu triliony bytostí, které o sobě neví. Zde,
ve vzduchoprázdnu, okolo planety, která je stvořila, aby ji
mohly dále tvořit. Nevidíme se, neslyšíme se, a co je
horší, nikdy o sobě ani vědět nebudeme. Ale to přece nemůže
být navždy.
Znovu jsem se zamyslel. Tentokrát to trvalo déle.
Celá tři tisíciletí. Dospěl jsem k závěru, že něco bude. Ale
co, to bylo nad moje myšlenkové pochody. Mezitím se na
Zemi změnilo takřka všechno, co jsem znal. Lidé se jinak
pohybovali, chovali i vypadali. Bližší popis není potřebný,
protože to sami jednou uvidíte. Rozhodl jsem se, že někoho
přece jen najdu. Volal jsem tedy. Tak intenzivně a hlasitě,
až se po milionu let kolem mě vytvořila mlhovina. Žádný
bůh si mě nevšiml, ale lidstvo ano. Vysílalo ke mně sondy
i lodě s lidskou posádkou. Nikdy bych si nepředstavil, že se
ještě uvidím s někým takhle zblízka. Lidé však byli tvořeni





10
k obrazu bohů, kteří pocházeli přímo z jejich řad, a proto
byli inteligencí a myšlenkami vysoko nad mou úrovní. Brzy
je má mlhovina přestala zajímat. Ale když jste tak chytří,
proč nepřijdete na to, že jsem zde i já? Najděte mě, žadonil
jsem celé věky, a protože jsem byl tuze nešťastný, úpěnlivě
jsem se zmítal v protuberancích.
Uběhla miliarda let a má mlhovina se začala shluko -
vat a tvořit jádro, uvnitř něhož jsem byl já. Nyní však lidi
na Zemi začala zajímat úplně jiná věc. Stavěli koráby pro
miliony lidí a stále vysílali signály do neznáma a stejným
směrem vysílali i menší lodě. Hledali živé planety. Proč?
I já jsem postupně moudřel. Po dvaceti letech jsem na to
přišel. Na Slunci se tvořily zvláštní erupce. Termonukleární
reakce se zpomalovala a mizela. Slunce přestávalo hřát. To
svědčilo o jednom. Brzy se začne rozpínat, aby se nakonec
rozplynulo. Moji lidé se chystají opustit planetu. Zhrozil
jsem se. Já, pozoruje toto dění z ohromné vzdálenosti.
Rozpálil jsem se a začal zářit jako Slunce. Vystřeloval jsem ze
sebe hmotu a tvořil okolo sebe planety. Stále se mi nevedlo
stvořit takovou, která by byla podobná Zemi. Bylo již
pozdě. Náhle jsem si povšiml, jak Slunce pohlcuje tu modrou
planetu. Olízlo ji svým ohnivým jazykem a ona se změnila
v obláček páry. Slunce samo se pak změnilo v červený flek,
mlhovinu, uvnitř které zůstalo jeho jádro, bílý trpaslík.
Lidstvo bylo mrtvé. Toto se odehrálo ve vteřině, která
byla v pozemském čase dlouhá miliony let. Nezachránil se
nikdo. O to víc jsem se začal snažit o ten správný vzorec
pro planetu, na které bude moci být život.
Na popáté, po třech miliardách let, se mi dílo zdařilo.
Kolem mě putovalo nyní pět pevných planet a obrovský
mrak plynů. Foukl jsem tedy a mrak se roztrhal na čtyři
nepodobné kusy, které vzápětí začaly rotovat. Nejmenší





11
pevná planetka byla však uvězněna za jejich oběžnými dra -
hami a tedy odsouzena k věčnému strážení mé soustavy.
Ale zpět k té živé. Planeta, zprvu žhnoucí a vybuchující,
začala postupem věků chladnout a hustá mračna plynů okolo
ní způsobila mohutné deště, trvající milion let. Jak jen se
jmenovala planeta, na které jsem se narodil, ptal jsem se
sám sebe. Za boha jsem si nemohl vzpomenout. Za boha.
Jak tragické. Vždyť já jsem bůh. Název mé mateřské
náruče se vytratil v příkopu dějin. Ano. Ani bůh není neomylný
a zapomíná. Vymýšlel jsem tedy pro tuto planetu název.
Pochází přímo z mého nitra, řekl jsem si, vzpomínaje, jak
jsem materiál na její stavbu vytrhl masivní erupcí ze
svého těla. Ze mě. Ze mě? No jistě. Země. A planeta, na které
měl zanedlouho započít život, dostala název Země.
Historie se opakuje, proběhlo mi myslí, ale nevěděl
jsem, co to znamená. Ubíhaly miliony let a na mé Zemi
se vyvíjela evoluce. Tvorové zprvu tak nepodobní člověku,
oškliví, a tak velcí. Celé stamiliony let jsem chránil Zemi
před bludnými asteroidy, které do mé soustavy vnikaly
a zase ji opouštěly. Tu jsem přidal některé planetě
gravitaci, aby těleso svedla z jeho cesty k Zemi, tu jsem zase
zazářil a spálil ho. Jednou jsem se na okamžik čítající asi sto
let odvrátil od svého vrcholného díla a zaměřil pozornost
na čtvrtou planetu ode mě, která měla taktéž životodárný
potenciál a předpoklady pro ožití. V tom okamžiku jsem
si nevšiml letícího předmětu, který se ohromnou rychlostí
blížil k mé Zemi. Narazil do ní. Toto mě vytrhlo ze
zamyšlení a já již nikdy od Země svůj zrak neodvrátil. Stala se
totiž katastrofa, která mohla zhatit celou moji odvěkou píli
a snažení. Tehdy na Zemi zemřeli ti největší tvorové,
kteří ji kdy obývali. Nikdy jsem si tuto nedbalost neodpustil.
Pracoval jsem dál a neztrácel čas.





12
Desítky milionů let ubíhaly a na Zemi se objevil prv -
ní člověk. Ha, dílo se zdařilo, zaradoval jsem se. Člověk
zprvu primitivní, podobný spíše zvířeti, ze kterého vznikl,
avšak měl ve vínku stát se novým mozkem této planety.
Jako mávnutím proutku uběhlo těch tři sta tisíc let, ve
kterých jsem již jen zdokonaloval. Objevil se člověk, který
tvořil bez mého přičinění. Začal využívat energie skryté
v Zemi, nerostného bohatství, jež skýtala. Nebylo již
nutné věnovat všechnu pozornost Zemi. Tu a tam jsem tedy
zaexperimentoval a pokusil se totéž vzbudit i na planetě
čtvrté ode mě. Avšak i přes vynaloženou píli mě Země
přitahovala čím dál víc. Začínal jsem znovu cítit lásku.
Souznění se svým dítětem, se svou Zemí. Hladil jsem ji
něžně paprsky svého těla, propichoval ji blahodárnými
silami a těšil se z ní.
Jednoho dne jsem však ucítil, že mě cosi táhne ven
z mé schránky, ze Slunce. Vytahovalo mě to k Zemi. I
sestoupil jsem tedy na ni a jako novorozeně jsem započal
odvěké žití. Okusil jsem znovu vůni, chuť i hmotu. Ubíhala
léta a já žil a dospíval. Tak jako ostatní lidé na Zemi jsem
se vzdělával, abych mohl později pracovat a přetvářet.
Neuvědomoval jsem si svoji věčnost, svůj předchozí život.
Až jednou, takřka na sklonku svého života jsem ležel
v posteli, skoro jsem usínal, a tehdy jsem si to všechno
uvědomil. Nikdy jsem nevěřil v boha, ale v sebe sama vždy.
Tak proto, výskl jsem. Nebál jsem se smrti. Věděl jsem,
že život se bude opakovat znovu a znovu. Sice se na
Zemi dostanu až za mnoho miliard let, ale dostanu. A
znovu ji stvořím. Lepší. Dokonalejší, nežli byla ta předchozí.
A vyvaruji se všech problémů a nehod, jež se mi pletly při
předchozím vývoji do cesty. Já svoji soustavu zdokonalím.
Vytvořím život na všech planetách. Mnoho forem inteli-





13
gentního života, které svým myšlením nakonec dokážou
odvrátit i rozpad mé božské tělesné schránky, Slunce.
Převalil jsem se na bok a těsně před tím, nežli jsem
usnul, mi hlavou proběhla ještě jedna myšlenka: Co ti ostat -
ní bohové? Vytvořili si také své soustavy, zárodek
vlastního příštího života? Někteří určitě. Kde ale jsou? Proč se
inteligentní civilizace spolu nespojí? Proč nepřekonají ty
ohromné dálky, aby se navzájem poznaly? Jednou to jistě
udělají. A možná, že již brzy, a ne v příštím životě.





14
Nová
tvář
„Provincie Země je již dost vyzrálá na to, aby začala splá -
cet svůj dluh vůči Kondorsiu Zeko,“ zaznělo z
tribunamentu vysoko nad úrovní desáté řady.
Ozval se zamyšlený šum. „Nedostal jste slovo, Sopro z
Vemini Enti. Dočkejte své chvíle, tak jako ostatní delegáti.“
Menší tvor, podobný kmenu stromu s vlnící se růžovou
kůrou, nyní již dobře viditelný po svém projevu
nespokojenosti a následném vymrštění svého těla, usedl a
vyrovnaně kývl hlavou na důkaz, že napomenutí porozuměl jasně
a že nebude dál dělat žádné nepřístojnosti, výkřiky
počínaje a pojídáním toho, s kým je nespokojen, konče, tak jak
ukládá stanovující listina o delegačních sjezdech Kondorsia
Zeko. Šum v lavicích ještě zněl, ale slábl.
„Mohu pokračovat?“ zvolal tvor dosti podobný člověku.
Rozhostilo se ticho. „Tak tedy přistupme k bodu číslo 1494.
Objevení mimogalaktické technologie. O tomto v pravdě
neskutečně zajímavém a průlomovém tématu pohovoří
delegát Monlem z Turtu.“ Krokem do strany odstoupil z
řečnického místa na pódiu. Na jeho předchozí pozici se
vsunul komicky vypadající delegát z planety Turt. Jelikož byli
Turťané ve vývoji mnohdy o celá desetimilénia dále než
většina zúčastněných, bylo i jejich tělo téměř ve stádiu
dokonalosti. Byla to vlastně jenom hlava. Ovšem dosti
velká a rozličných tvarů, podle předpokladů toho či onoho
jedince.





15
„Vážení kolegové,“ řekl Turťan hlasem podobným šepo -
tu, avšak tak výrazným, že ho zřetelně slyšeli i delegáti
v nejvyšších řadách tribunamentu. Jeho hlas dokázal díky
něčemu, čemu říkali Turťané SE-HO, zaujmout i ty
delegáty, jež je neměli zrovna v lásce. Inu, civilizace obsahuje
i závistivé národy a samozřejmě i jiné, kteří dokáží
nenávidět. Proto vložil Turťan Monlem do svého hlasu uklidňující
a mírumilovný podtón, aby delegáti zpozorněli a bedlivě
naslouchali, i když sám pro sebe si myslel o ostatních své.
A měl na to právo. Byl přece jedním z elitní civilizační
entity, myšlením daleko přesahující zbytek galaxie.
„Posuďte sami tento objev. Byl zjištěn před padesáti
třemi turtskými roky.“ Delegátům okamžitě ve sluchátku
zazněl přepočet na jejich časové údaje. Monlem počkal pár
vteřin, než si to někteří pomaleji chápající delegáti srovnají
v hlavě, a pokračoval neméně přitažlivým hlasem. „Jedna
z našich kondorsijních sond zachytila blíže
neidentifikovaný přenos, který pochází, jak se domníváme, z jiné
galaxie. Nebuďme naivní. Každý z nás přece tušil, někteří si
dokonce byli jisti,“ zakašlal důležitě, aby upozornil na to,
že Turťané byli ti, kteří již odnepaměti věřili v
mimogalaktický život, „že musí někde v tom nekonečném prostoru
existovat tací, jako jsme my. A toto se potvrdilo,“ zvýšil
pro zbystření pozornosti hlas. „Tyto jistě úžasné bytosti
mají nastudovanou a staletím vyzkoušenou metodu, díky
které se mohou dostat kamkoliv ve vesmíru. Ano, slyšíte
správně. Na jakékoliv místo ve vesmíru.“
Ozval se silný šum provázený mumláním a odněkud ze
spodní řady zaznělo: „I na samý okraj?“
„Eh,“ oddechl si posměšně Turťan. „Řekl jsem
kamkoliv,“ prohodil směrem k místu, odkud zaslechl ten dotaz.
„Největší a nejuznávanější turtské vědecké kruhy se nyní





16
snaží rozluštit konkrétní data přenosu a izolovat ingredis -
cie*), aby mohl být tento proces vyzkoušen a poskytnut
celému Kondorsiu Zeko.“
Ozval se nadšený aplaus. Někteří vydávali zvuky podobné
kašlání a říhání, jiní pleskali svými všemožnými
končetinami a ti zbylí se jen tak vlnili, čímž vydávali mnohdy ještě
rozličnější zvuky než ostatní. Jen předseda delegace, řečník,
jenž prve přenechal své místo na pódiu Turťanovi, tleskal
svými sedmiprstými dlaněmi o sebe jako opravdový člověk.
Jakmile se Turťan odsunul z řečnického pódia, jeho
místo zaujal opět předseda. „Vážení delegáti, toto byl poslední
bod letošního 22639. sjezdu Kondorsia Zeko. Po přestávce
budete mít prostor k debatě a vlastním připomínkám.“
Po hodinové přestávce byli již všichni na svých místech
a předseda sjezdu se pomalu vrátil k řečnickému pultu na
pódiu pod tribunamentem delegátů. „Vážení delegáti,
započínám rozpravu nynějšího sjezdu. Slovo má delegát Uy
ze Sapoeakoris.“
Na první pohled měkkotkáňovitý tvor se vzpřímil, čímž
připomněl rozvíjející se housenku, a pisklavým hlasem
promluvil. „Rád bych se vrátil k bodu číslo 327, kolonizace Uta
a Sia. Aby vážené delegátstvo rozumělo, Sapoeakorisané
mají velký zájem na kolonizaci těchto planetek, jelikož by
se zde mohl pěstovat Todos, kterým se většina našinců
živí.“ Ti, kteří mohli, udělali grimasu na důkaz znechucení
nad potravou housenkovitých tvorů. „Náš zájem není nijak
zištný, pouze potravinově přijatelný.“
„Ano,“ přerušil delegáta Uyho předseda a dodal:
„Myslím, a vážení mi to jistě potvrdí,“ rozhlédl se při tom po
tribunamentu, „že tyto planety nikdo ze zde přítomných
*) Ingrediscie – turtský výraz pro indicie





17
nikdy nepožadoval, a jelikož jste i vy zachoval bod číslo 7
listiny sjezdů Kondorsia Zeko, mohu po námitkování přidě -
lit planety Uto a Sia do územního celku Sapoeakoris. Má
někdo námitky?“ zeptal se směrem k ostatním delegátům.
Z davu se ozývalo záporné mručení, občas některý z
delegátů zavrtěl hlavou. „Jsou vaše, delegáte Uy, a nyní již
prosím další zájemce o slovo.“
Několik různobarevných a všemožnotvarých končetin
se zvedlo.
Předseda se rozhlédl a povšiml si nasupeného Vemini
Enťana, delegáta Sopry. „Dávám slovo Delegátovi z Vemini
Enti,“ řekl a odvrátil od něj pohled.
„Děkuji vážený předsedo,“ řekl jakoby jedním slovem
ironicky Sopra. „Jak jsem se již zmínil v nepravou chvíli
a nevyzván, za což se omlouvám všem,“ začal Enťan
hovořit k delegátům, aby si je trochu usmířil, „provincie Země
by měla začít splácet svůj dluh Kondorsiu Zeko. Já i můj
národ si myslíme, že civilizace na Zemi je již vyzrálá
natolik, že by měla přijmout své závazky. Není přece možné,
aby ji Kondorsium podporovalo donekonečna, a tak se
hlásíme o její správu.“
Ozval se nespokojený vzruch.
„Delegáte Sopro,“ řekl temně zabarveným a
nepřátelským hlasem předseda. „Moc dobře víte, že Země není
provincie v pravém slova smyslu, že život tam byl zanesen
náhodou a inteligentní vzestup civilizace byl urychlen pomocí
fondu Kondorsia. Proto se zde nejedná o bod číslo 3, nýbrž
o bod číslo 95. Jistě také víte, co bod číslo 95 znamená!
Pokud by tomu tak nebylo, mohu vám jeho znění odříkat.“
A ještě než mohl Enťan zareagovat, pokračoval: „Je-li na
planetě či planetce život před započetím kolonizace, může
požádat o správu planety nejbližší možná vedoucí planeta.





18
Tak zní bod číslo 95. A jelikož nejbližší vedoucí planetou
planety Země je Zimit, mohu si činit nároky za mou civiliza -
ci pouze já a nikdo jiný. Ale toho jste si byl jistě vědom.“
Delegáti cítili, jak atmosféra zhoustla. Předseda,
jakožto Zimiťan, hájil bez sebemenších obav zájem své planety.
Ovšem bylo na něm vidět, jak ho počínání Enťana
pobouřilo. Na spáncích měl vystouplé žíly a nervózně bubnoval
všemi svými čtrnácti prsty o řečnický pult. Naproti tomu
Enťan, původně růžový, zmodral.
„Vím jistě,“ prolomil náhle ticho opět předseda Korel
ze Zimitu, „proč jste se pokusil o tento v pravdě nečestný
a inteligentního tvora prostý pokus.“
„Ano?“ štěkl posměšně Sopra.
„Vaše planeta se nachází na docela jiném místě v
galaxii a vy jste chtěl prostě rozšířit možnosti osidlování své
civilizace.“
„Možná,“ řekl Enťan, „ale proč stále ochraňujete tu
pozemskou civilizaci? Není to náhodou proto, že jsou vám
tak podobní?“
„To by stačilo,“ zvedl výhrůžně hlas předseda Korel.
„Odebírám vám slovo. Posaďte se.“
Enťan se zjevným nesouhlasem pomalu usedl a
probodával předsedu pohledem.
Předseda se rozhlédl a vyslovil: „Delegát Puntelao.“
Vzápětí rychle sklonil hlavu a pohlédl na krystalický
zobrazovač. „Z Niomé,“ pokračoval. „Máte slovo.“
Postavil se Nioméan. „Vážený předsedo a vážení
delegáti, žádám o souhlas s předstoupením před tribunament.“
„Mohu znát důvod?“ zeptal se předseda Korel.
„Jistě. Jedná se o bod, který nebyl z důvodu neúplnosti
znění zařazen do letošního čtení a mám důvod se
domnívat, že při příštím sjezdu by nebyl již žádnou novinkou,





19
protože se mezitím začnou projevovat jeho důsledky.“ Před -
seda se odmlčel a pak pravil: „Víte, delegáte Puntelao, že
toto není zvyklostí sjezdů, avšak žádný z bodů listiny
sjezdů to nezakazuje. Předstupte tedy.“ Po těch slovech mu
uvolnil své místo.
Chvíli trvalo, než se Nioméan sesunul z horní lavice
tribunamentu. Když se přibližoval k pódiu, bylo vidět jeho
rosolovité tělo protkané barevnými žilkami. Měl čtyři horní
končetiny se třemi prsty, hlavu na zátylku zúženou a znovu
zakulacenou a pohyboval se na polštáři vzduchu jako
vznášedlo. Přistoupil k pultu a opřel se o něj všemi čtyřmi
pažemi. „Ještě jednou se omlouvám za tuto nestandardnost.
Před malou chvílí jsem dostal jistou zprávu, týkající se
vašich,“ pohlédl důležitě na Korela ze Zimitu, „pozemšťanů.“
Předseda zpozorněl. „Na předminulém sjezdu,“ pokračoval
Nioméan, „nám bylo uděleno povolení sondovat planetu
Zemi ve sluneční soustavě spadající pod vedoucí planetu
Zimit. Avšak i když jsme se mohli kdykoliv obrátit přímo na
Zimiťany, zjištění, která jsme zaznamenali, náleží všem
členům Kondorsia Zeko.“ Kývl na Korela, který mu kývnutí
oplatil, a potom se obrátil zpět ke tribunamentu.
„Pozemšťané jsou velmi inteligentní.“ Tribunament zašuměl. „Ano,
pozemšťané odvedli pěkný kus práce. Již několik staletí sledují
vesmír, a dokonce se jim podařilo doletět i na jejich vlastní
měsíc. Avšak novinkou není ani to, že začali s mapováním
zimitské sluneční soustavy, o níž se domnívají, že je to jejich
sluneční soustava. Před nedávnem objevili desátou planetu.
Pojmenovali ji po svém, i když bych dal krk na to, že je
Zimiťané trochu popíchli.“ Usmál se přátelsky na Korela.
„Pravda,“ přitakal Korel. „Dali jsme jim záminku k
dalšímu zkoumání naší soustavy a vštípili jsme jim
podvědomý název začínající písmenem Q.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.