načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku - Jiří Hájíček

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Elektronická kniha: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Autor: Jiří Hájíček

- Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Setkáváme se tu s všednodenními lidskými mikrodramaty, příběhy vepsanými na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 356
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1405-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Setkáváme se tu s všednodenními lidskými mikrodramaty, příběhy vepsanými na plátno velkých dějin nebo jen zachycením nálady, životního pocitu či zkušenosti svérázných i zdánlivě obyčejných postav. Hájíček přitom dokáže velmi plasticky evokovat krajinnou atmosféru – spolu s hrdiny se brouzdáme spadaným listím, dotýkáme stébel kvetoucích trav, nastavujeme tvář slunci nebo se choulíme zimou v obnošených kabátech. Zvláštní místo zde pak zaujímají vánoční příběhy a povídky o vesnickém fotbale.
Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.
Povídkový výbor  Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku  dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů, a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo. 

Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek  Snídaně na refýži  (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů  Zloději zelených koní . Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž . Za román  Selský baroko  (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román  Rybí krev  (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní , román  Selský baroko  byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu  Rybí krev  se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku.

(povídky)
Zařazeno v kategoriích
Jiří Hájíček - další tituly autora:
Selský baroko Selský baroko
Rybí krev Rybí krev
Zloději zelených koní Zloději zelených koní
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (e-book)
Dešťová hůl Dešťová hůl
Dešťová hůl Dešťová hůl
 
K elektronické knize "Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku" doporučujeme také:
 (e-book)
Plavec Plavec
 (e-book)
Rezistence Rezistence
 (e-book)
Aliance Aliance
 (e-book)
Přízrak Přízrak
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Contents

Pinky a já

Baladička

Noc s manekýnou

Někdy tě hledám Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku roku 1986

Dřevěný nůž

Havrani ve městě

Koně se mají pohřbívat

Příběh milovnice koňakových špiček

Octavia

Metání trav

Melancholické lístečky z podzimních stromů demokracie

Anděl na půdě

Baywatch

Popel nejlepšího záložníka

Bubny a dýmovnice

Lvíčata

Driving Home for Christmas

Koleje ve sněhu Vesnickej román

Ediční poznámka povídky Jiří Hájíček

Brno 2014

Jiří Hájíček

povídky

© Jiří Hájíček, 2014

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-377-8 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-378-5 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-379-2 (Formát MobiPocket) I

Pinky a já

.

Pinky a já jsme se zase po čase měli sejít. Léto zrovna dohořívalo

a já jsem strašně chtěl být free, ale i na tohle jsem byl nějak líný.

Vystoupil jsem z vagonu a prošel nádražní halou, prosklenou klen

bou na mě shora padalo světlo, dělalo mi fleky na šatech a na ob

ličeji, že jsem musel vypadat jako figura z  impresionistického

obrazu, celý slepený z těch skvrn. Za hlédl jsem Pinkyho na pro

tější straně silnice. Zelená otlučená Škoda 100 zaparkovaná u obrubníku vypadala o poznání hůř, než jak jsem si ji pamato

val z loňského prosince, zato Pinky byl zase o něco tlustší a snad

i menší, umaštěné vlasy, rovné jako hřebíky, měl ulíznuté k čelu.

„Nazdar, vypadáš rok od roku blbějc, jak to děláš?“

„Radši nasedej, promovaná hlavo, jak se cejtíš po tý slávě? Máš

ještě zborcený krystaly, ne?“ strachoval se Pinky.

„Kdyžs mi volal, říkals, že dáváš auto do generálky.“

„Rozmyslel jsem si to, s tímhle pekáčem už nemá cenu něco

dělat. Ale mám v pácu něco fajnovýho, fakt, budeš čumět, cizi

na, trochu jetá, ale dobrá. Akorát musím splašit ještě pár tisíc

korun, no...“

„Pár desítek tisíc jsi chtěl říct,“ opravil jsem ho.

„Jo, tak ňák. Co se nám narodil kluk, to víš, to je konec. Ale

mám pro tebe dobrou zprávu. Odklidil jsem na tyhle dva dni

Markétu i s Michálkem ke tchyni, byt je volnej!“

„To jako mám mít radost, jo? Dva roky, co seš ženatej, mi sli

buješ, že mě seznámíš, a nakonec ji vždycky pošleš pryč, když

přijedu.“

„Ukážu ti ji na fotce.“

„Tak dík.“

„Můžem na ni vzpomínat v hospodě, nechala mi tu něco, za co

budem pít.“

„Dala ti kapesný do knajpy?“

„Ne prachy, ale stravenky. Kupony, co fasujou v práci, lístky

RaJ, víš.“

„Jaký lístky? Ráj?“

„RaJ, vole, Restaurace a jídelny, státní podnik!“

„Aha. A kam pudeme? Jako minule?“

„Můžem kamkoli, mám těch kuponů celej aršík, to ani neprochlastáme. Máš hlad? Markéta nám navařila guláš na celý

dva dni.“

Vymotávali jsme se složitě z centra města, potom širokou sil

nicí na sídliště, bílé hradby panelových domů nám svítily naproti, Pinky jel, co to dalo, až se plechy staré škodovky roztřásly

a drnčely tak, že až zaléhalo v uších.

„Proč jedeš jako blázen, tady neměřej?“

„Klid, docente.“

„Neříkej mi docente...“

„Radši se drž, teď budu zatáčet...“

Pinky a já jsme si vykračovali ulicí vedoucí k náměstí, den zlát

nul na kupoli nějakého otlučeného chrámu, můj den v cizím městě se pomalu zhášel, ze starobylých uliček dýchala naděje na kus nějakého tajemství, ale nedalo se to uchopit ani pojmeno

vat nebo zapamatovat. Potkávali nás dělníci, co se vlekli z práce

nebo z melouchu, cikánské děti v otahaných hadrech. Pinky si plácal na zadní kapsu svých džínů.

„Každá stravenka má hodnotu deseti korun. Za to máš dvě

dvanáctky nebo čtyři desítky, to už je jedno. Osobně bych navr

hoval jít někam na desítku.“

„Jak chceš, mně je to jedno. Hlavně ať nejdem dlouho.“

Míjeli jsme okna hospody, doléhal k nám šum a větrák vy

dechoval ten nezaměnitelný pach českých pivnic a výčepů. Pin

ky už držel ruku na klice, ale já jsem si všiml zažloutlé cedulky za jedním z oken.

„Stůj! Tohle není RaJ. Tohle patří pod HaR, Hotely a restaura

ce, státní podnik, je to tu napsaný.“

„To je škoda, pivo tu maj celkem dobrý.“

„Tak pudem jinam.“

„Ale ne, zajdem sem na jedno a pak budem chlastat někde jin

de za lístky, jo?“


13

Hospoda byla obsazená, stěží jsme našli dvě místa u stolu, po

litý ubrus, ale lepší než nic. Pivo roznášela ženská v umouně

ném bílém plášti a s kovovou sponkou ve vlasech. Sedli jsme si

a Pinky mi vyprávěl o fabrice, a jak ho to všechno sere, ani jsme si nenechali napsat účtenku a zaplatili jsme rovnou, jen co hos

tinská položila půllitry před nás. Poslouchal jsem Pinkyho stes

ky a čekal, až ho pustí jeho existenční témata a začneme se bavit o kravinách, jenže nějak to nepřicházelo. Už jsme měli dávno dopito a on pořád mluvil. Když jsme se konečně zvedli a vyšli

před hospodu, nadechl jsem nějaký stesk, který mi úplně zmáčkl srdce, nevěděl jsem, kde se vzal, a tak jsem musel říct nahlas pár sprostých slov, abych to nějak zahnal.

Zamířili jsme s Pinkym na náměstí a sedli jsme si do celkem

dobrého lokálu, čisté ubrusy, jen namodralá clona cigaretového

kouře ležela na celém sále. Vzal jsem do ruky jídelní lístek zasunutý v průhledné fólii a uviděl jsem ten samý znak, stejnou

hlavičku, HaR, nastavil jsem to Pinkymu před oči.

„To se na to vykašlu, kde je ňáká hospoda pod RaJ, vždyť jich

musí bejt plný město, no ne?“

„Ty tvoje lístky jsou pěkně na hovno, radši si to normálně za

platíme a zůstaneme tady.“

„Blbost, dáme si tu pivo, když už jsme tu, ale pak najdem hospo

du, kde tyhle lístky berou. To by byla škoda, mám jich plnou kapsu.“

Hospodský nám donesl dvě plné sklenice a já jsem raději za

čal mluvit první, aby Pinkyho náhodou zase nenapadlo bavit se

o fabrice a nočních šichtách.

„Hele, co je to za auto, jak si na něj brousíš zuby?“

„Renault, dobrej koráb, známej ho dotáh přímo z ciziny, ale

už ho prdnul. Není to ale zlý, je vzatej na předek, pravej blatník

a trochu nárazník a pravý dveře. Dává ho dohromady a pak ho chce střelit. Láká mě to, ale kde sebrat prachy?“

„Řekni tchánovi.“

„Seš blbej? To radši budu jezdit na kole. Ten je spokojenej, když

mě vidí dvakrát do měsíce, a mně to připadá ještě moc často.“


14

Restaurace se zaplnila, Pinky vykládal o autech, to bylo jeho.

„... pořádnej silnej auťák, to je můj sen číslo jedna, člověče.

Jel jsi někdy s ňákým takovým autem, řídil jsi ho? To je pocit

jako bejk, ty vole, jenom polechtáš plynovej pedál a cejtíš, jak to vystřelí, jak tě ta síla táhne dopředu, ty kobyly pod haub

nou, cejtíš ten vodpich v rukách na volantu, v zádech, v koulích,

rozumíš, když to rozjedeš na rovině na sto vosumdesát, motor

jde tiše jako šicí stroj, jen tak šumí a ty prostě jedeš. A v zatáč

kách to dřepí, vnímáš, že se to nehne, drží na silnici jako přisátý. V takovým autě už se cejtíš jako svéprávnej člověk, jako

dospělej chlap...“

Než jsem dopil sklenici, Pinky vypil ještě jedno pivo navíc

a vstával od stolu. Chtěl jsem zůstat, ale Pinky už platil u výče

pu, a tak jsme znovu vypadli na ulici, už bylo šero a podél domů se ploužily šelestící stíny lidí. Na vysoké budově na rohu svítil červený nápis BUDUJ VLAST, POSÍLÍŠ MÍR. Pinky se zašklebil a chtěl jít dovnitř toho domu, už stál na posledním schůdku pře

de dveřmi, že se jich tam zeptá, co má to heslo znamenat, ať mu

to vysvětlí, jak posílí mír, když bude budovat vlast, jak přesně to

funguje, to posilování míru. Ale pak si vzpomněl na své straven

ky v zadní kapse kalhot a přestal lomcovat zavřenými dveřmi

z hliníku a skla. Dál jsme pročesávali město.

„Hele, tady za rohem je hospoda, tam chodívá takovej zvlášt

ní chlápek. Nosí vždycky sako a šátek kolem krku, kouří doutní

ky jako Churchill, tahá s sebou dvě tašky nabouchaný knížkama a ty přímo v lokále prodává. Já se v tomhle nevyznám, ale tebe

by to mohlo zajímat, prej tam nosí takový ty, co se na ně stávaj

ve čtvrtek fronty před knihkupectvíma.“

„Tak jo. Tam zajdem. A ta hospoda je RaJ, nebo HaR?“

„Nevím, ale to je jedno. Nemusíme se tam dlouho zdržovat,

jenom se mrkneme, jestli tam ten chlápek je, nebo není.“

V malém útulném sálku bylo úplně nabito, nedostali jsme

se k žádnému stolu, tak jsme si dali pivo jen tak na stojáka u pultu, upíjeli jsme a rozhlíželi se po místnosti, ale podivného

15

knihkupce jsme nezahlídli. Pinky se pak ještě pro jistotu zeptal

jednoho štamgasta, ale ani on nevěděl, jestli dotyčný dnes přijde.

A tak jsme šli zase dál, protože od stání nás bolely nohy a Pin

kyho stravenky tu stejně neplatily.

Další restaurace, na kterou jsme narazili, byla trochu dál

od náměstí, jenže byla taky HaR. Ale Pinkymu se tam líbilo, při

sedli jsme si ke skupince starších chlapů, byli hluční a hodně

kouřili, překřikovali jeden druhého a od vedlejšího stolu při

cházel také rachot, hráli tam karty o peníze, bulku nebo mariáš,

mince a bankovky házeli doprostřed stolu. Točilo se tu dvanácti

stupňové pivo za čtyři koruny osmdesát haléřů, Pinky objed

nal další rundu a já už jsem cítil, jak se mi pivo šplhá do hla

vy, pil jsem pomalu, věděl jsem, že moc nevydržím, a Pinkymu

bych stejně nestačil. Řvali jsme si do ucha, abychom se slyšeli

a abychom překřičeli ty ostatní kolem nás. V bavlněném trič

ku, ve vlasech, na kůži, všude ulpíval pach cigaretového dýmu

a mastných výparů.

„Pinky, ještě se musíme stavit tam, co pracuje ta servírka, jak

jsi mi psal, že mi ji ukážeš. Kde to je?“

„Kousek odtud, ale maj tam nejhorší pivo.“

„Ale třeba to spadá pod RaJ, tak bysme tam mohli udat ty

tvoje lístky.“

„Hm, to je možný. Dáme si tady ještě jedno a pudem.“

„Já už nechci...“

Podíval jsem se vedle sebe na hustě popsanou účtenku na

šich sousedů. Strejc s ohromným břichem, kvůli kterému musel

sedět dál od stolu, takže vlastně neseděl vedle mě, ale za mnou,

se na mě usmál a zamrkal.

„To je teda výkon,“ kývl jsem uznale při pohledu na počet čá

rek na podlouhlém lístku.

„To nic není,“ mávl tlustý pán rukou.

„Pánové, něco vám teď povím, poslouchejte dobře,“ spus

til plešatý starý pán naproti, „pamatuju, když jsem byl mladej

kluk, ňákýho Fořta, von dělával kočího u statků tady kousek

za městem. Vážil něco přes metrák a kočíroval těžký tažný vala

chy, takový, co stahujou klády v lese nebo tahaj velký těžký kočá

ry. Tak tenhle Fořt, břicho měl jak lejtu a ruce v zápěstí silný asi tak, jako má tady mladej stehna, se jednou vsadil s chlapama ze statku, že vypije padesát piv v kuse a nepude se vychcat. Nikdo

mu to nechtěl věřit, a tak se vsadili, ustavili sekundanta, kterej

měl na všechno dohlížet a dělat čárky na futro za vypitý piva.

A ta sázka zněla tak, že když Fořt ty piva vypije a vydrží během

toho nejít na záchod, ti chlapi, co prohrajou, zaplatí všechny ty

piva, telecí párky pro sekundanta a uzený s křenem pro Fořta, aby moh zajíst těch pětadvacet litrů piva. Tak to rozjeli a díval se celej dvůr, z celýho hospodářství se sjeli lidi, aby to na vlast

ní voči viděli. Fořt měl krizi po sedumnáctým pivu, ale pak se

zatáh a lil to do sebe, mezitím vodpočíval a procházel se a tro

chu zajídal tím uzeným a dva dni starým chlebem a těsně před

koncem byl už tak voteklej a rudej, že to vypadalo, že normálně

praskne, jako když se ovce na pastvě přežere mladý namoklý trávy a nafoukne se. Nakonec do sebe nalil i to padesátý pivo,

voči mu lezly z důlků, držku měl celou fialovou, už vůbec nemoh

chodit, mluvit ani hejbat rukama, jenom seděl, celej rozteklej,

votevřenou hubu a bečel jako tele, fakt, nekecám, viděl jsem to

tenkrát na vlastní voči, jak k němu přiskočili dva chlapi, posta

vili ho na nohy a rozepli mu kalhoty, Fořt se jen tak břichem

převalil přes voje u žebřiňáku a chcal tři čtvrtě hodiny, teklo to

z něj jak z hydrantu přes dvůr a po pěšině dolů ze stráně, nor

mální potok, a úplně to vyplavilo maštal s mladým dobytkem, co stála pod kopcem, jalovice se v tom brodily po kotníky a přespat

musely na pastvě, než to druhej den hovnocucem vodčerpali...“

Polovina našeho stolu se po tom strašném příběhu zača

la podivně kroutit a okamžitě musela na záchod, strejcové, co

zůstali v klidu sedět, se nám smáli, až se jim pivní pupky natřásaly. Nakonec jsme se s nimi rozloučili a vyrazili jsme s Pin

kym do hospody, kde roznášela servírka, se kterou by si starouš

Pinky hrozně rád něco začal, jenže to nešlo, byl už ženatý a měl


17

dvouletého syna a navíc sám byl malý, zavalitý, s prošedivělými

vlasy na skráních, a servírce bylo devatenáct, vlasy zlaté a oči

nebezpečně zelené. Jenže když jsme tam přišli, nevšímala si

ta holka nejen Pinkyho, ale ani mě, seděli jsme u stolu v koutě

a piva jsme se nedočkali, Pinky byl dotčený a došel po půl hodině

pro dva půllitry k výčepu sám. Na parapetu ležely noviny, Pinky

je vzal a přistrčil přede mne. Byly celé zaprášené, ale kupodivu

jen dva dny staré.

„Čti mi, vole.“

„A co?“

„Stačí jen titulky, to zbylý už si domyslím.“

Otevřel jsem tedy noviny a přelétl očima stránky, KRONIKA

OSVOBOZENÍ, ZASEDÁNÍ RVHP V MOSKVĚ, PRO INTENZIFIKACI

VÝROBY KRMIV, ORIENTOVAT SE PODLE POTŘEB ZÁKAZNÍKA...

„Hm, žádná katastrofa? Žádnej atentát, zemětřesení?“ před

stíral Pinky zájem.

„Jo, počkej, hladomor někde v Africe.“

„To znám, náš generální tajemník jim tam pošle letadlo suše

nýho mlíka.“

„Cože?“

„Sušený mlíko jim pošle. Jako když tam někde v Etiopii nebo

kde přišlo to sucho a vyschly oázy a artéský studně, tak náš ge

nerální tajemník ústředního výboru jim poslal sušený mlíko jako

bratrskou pomoc ze socialistickýho tábora. Chápeš to, ty vole, su

šený mlíko jim do tý pouště poslal! To je kondolence, vole, do čeho

si ho asi mohli rozdělat, to sušený mlíko, když neměli vodu...“

Pokrčil jsem rameny. Pinky seděl trochu schlíple s lokty

na stole, snad si prohlížel svůj odraz v zrzavé hladince polovypi

tého piva. Položil jsem noviny zpátky, pod nimi byl ještě jídel

ní lístek naklepaný na stroji přes fialový kopírák, mrknul jsem

na něj, zase HaR, Pinkymu už to bylo jedno.

Blížila se zavírací hodina, lidí ubývalo. Pinky už skoro usínal

na stole pod tíhou vypitých piv, dlouze zívl a podíval se na mě

zastřeným pohledem.


18

„Víš, co je mý životní přání číslo dvě?“

Mlčel jsem a pozoroval servírku, jak kolem nás zvedá židle

a pokládá je na stoly nohami vzhůru, bylo pět minut před desá

tou hodinou.

„Chtěl bych mít jednou hospodu. Svoji hospodu.“

„Jako úplně svoji, aby ti patřila?“

„ J o .“

„Tak to ses měl narodit jinde, tady jsou všechny státní, RaJ

a HaR a tak, znáš to.“

„Je to hovadina, já bych jim ukázal, debilům, jak má vypadat pořádná hospoda,“ tloukl se pěstí do čela a druhou rukou šmátral v kapse kalhot a hodil na stůl pomačkané stravenky. Pro hlížel jsem si je, bílé potištěné lístky, a pak jsem vyprsknul smíchy.

„Co děláš, vole...“

„Podívej se, co je na těch stravenkách napsáno.“

Pinky si vzal ode mne aršík bílých kuponů a brejlil na ně,

napadlo mě, jestli vůbec ještě vidí.

„Ty nevidíš, co je tam za písmena?“

„No, je tam 10 Kčs.“

„To jsou číslice, ale nad tím, co je napsáno.“

„Nad tím je... HaR. Ty vole, jak to?! Jak to HaR? Já jsem měl za to, že mám RaJ!“

„To znamená, že všude, kde jsme byli, jsme mohli platit těmahle lístkama a nemuseli jsme se trmácet od hospody k hospodě.“

„Teď seš chytrej. Jak je to možný?“

Pinky bědoval a já jsem odešel na záchod, nad umyvadlem

jsem se díval do svých zarudlých očí, otřel jsem si zpocené čelo,

všechno kolem trochu hučelo, vrátil jsem se do prázdného lo kálu

s lesem zvednutých židlí. Pinky taky vstal a šli jsme po dlaždi

cích ke dveřím.

„Víš, co mi řek vrchní? Ptal jsem se ho na ty stravenky, když jsi byl na hajzlu.“

„Co ti řek?“

19

„Že RaJ, rozumíš, RaJ, Restaurace a jídelny, už neexistujou, že

už je ten podnik zrušenej...“

Na chodníku na nás spadla vlhká osvěžující noc, vydali jsme

se na sídliště pěšky přes celé město. Přes silnici naproti nám pře

cházely dvě dívky v krátkých sukních, na nohou sandálky, byli

jsme všichni čtyři v tu chvíli pod jedním tmavým šumícím ne

bem. Pinky to na ně zkusil.

„Nazdar šťávy, kam tečete?“

Zasmály se, ale nezastavily, jen pár metrů za námi se ještě

ohlédly, nechtěly s námi mít nic společného. Na začátku sídliště,

na prvním paneláku u silnice, byl černou sprejovou barvou na

stříkán veliký nápis: NEPODLÉHEJTE NADĚJI!

Pinky a já jsme spali až do deseti hodin dopoledne, otevřel jsem

oči jako první, vstal jsem a pustil oknem do ložnice čerstvý ranní

vzduch. Když jsem se obrátil zpátky, udiveně jsem zůstal stát, to,

co jsem uviděl na Pinkyho polovině manželského letiště, jsem ne

chápal. Na polštáři, na přikrývce, na prostěradle, na Pinkyho hlavě,

v jeho vlasech a všude kolem bylo rozmatlaného něco mastného

nebo lepkavého, takové hnědé a béžové bláto. Hlasitě jsem zakřičel

a Pinky ani nemohl otevřít oči, protože měl tím vším přilepená víč

ka. Posadil se na posteli a rozhlížel se kolem sebe, nechápal nic stej

ně jako já. Pak odněkud zpod pokrývky vytáhl umělohmotnou kra

bičku, byla to průsvitná čtvercová krabice od nanukového dortu,

ještě v ní byly zbytky čokolády a rozehřátého smetanového krému.

Pinky vyskočil z postele, zavrávoral a přidržel se nočního stolku.

„Markéta mě zabije, až tohle uvidí.“

Pinky klesl na koberec před postelí a v tureckém sedu la

mentoval a prsty si probíral slepené vlasy, s takhle natuženým

účesem vypadal dost punk. Začal jsem se smát, až jsem se musel

chytat záclon, abych neupadl.

Když jsem se uklidnil, slyšel jsem sprchu a šplouchání vody

z koupelny. Pinky za chvíli vyšel s mokrými vlasy a v županu, vy

padal jako Balzac, sedl si do křesla a dlouze oddechoval.

„Cos dělal s tím nanukáčem?“

„Co..., když už jsi spal, tak jsem se vzbudil hlady, to se mi stává,

víš, když takhle v noci odněkud přídu. Hrnu se vždycky do led

ničky a sežeru, na co přídu. Jenže včera tam vůbec nic nebylo, jen ten polárkovej dort v mrazáku. Vzal jsem si ho do postele a jed

jsem, no a pak jsem asi usnul.“

Pinky vstal z křesla a odešel do ložnice, pomalu stahoval pro

stěradlo z postele a povlečení z polštáře a přikrývky. Sledoval

jsem ho a cukalo mi v koutcích úst.

„Nečum a napusť vodu do vany.“

„Už se ti tohle někdy stalo, Pinky?“

„S nanukáčem ne. Ale už jsem jednou spal se štanglí salámu,

taky s papírem od sušenek a jednou jsem se celou noc válel v so

lenejch arašídech.“

Za okny ty samé stejné betonové stěny, jen víc svítily, když

na ně dopadaly sluneční paprsky, nacpali jsme s Pinkym do na

puštěné vany umazané prostěradlo a povlečení. Potom jsme se

děli v obývacím pokoji a hrála televize. Z bytu nad námi bylo sly

šet dětský pláč a potom to ustalo. Pinky vypnul televizi a na chvíli

bylo ticho jako v akváriu. Bolela nás oba hlava, a tak Pinky vzal

z kuchyně kostkovanou nákupní tašku, dal do ní dvě tenisové

rakety a trička a míčky a vyrazili jsme na hřiště. Antukový dvo

rec byl přímo uprostřed sídliště, obehnaný plotem s vyvrácenými

vrátky, byl vysušený a samá díra, prášilo se na něm při každém

kroku, místo sítě bylo natažené tlusté lano. Kolem posedávaly

na lavičkách mladé maminky s kočárky, byl všední den.

Pinky a já jsme si hráli na Wimbledon, já jsem byl Ivan Lendl

a Pinky byl John McEnroe, potom jsme si vyměnili strany a Pin

ky křičel, že je Adriano Panatta a já že jsem Tomáš Šmíd a hráli

jsme o Davisův pohár. Jedna matka u kočárku si ťukala na čelo a ptala se Pinkyho, kolik je mu let, a napomínala ho, aby tak neřval, nebo jí vzbudí dítě. Pinky jí řekl, že je pitomá, měl už úpl

ně propocené tričko, funěl jako prase a volal: „Já jsem Martina

Navrátilová, a ty?“


21

„Já jsem Hana Mandlíková,“ zavolal jsem nazpátek přes nata

žené lano a hráli jsme si na tenisový Pohár federace. Ale míčky

na hrbolatém povrchu špatně odskakovaly a my jsme se bořili

nohama do děr v antuce a někdy nebylo vůbec poznat, jestli mí

ček proletěl nad lanem nebo pod ním. Když slunce stálo v tom

nejvražednějším úhlu, přestalo nás to bavit. Poplácal jsem Pin

kyho po ramenou. „Hrál jsi skvěle, fakt, seš king.“

„Hm, tak možná pára z kingova hovna,“ zabručel Pinky.

Vlekli jsme se zpátky sídlištěm po horkém asfaltu, nohy jsme

měli až po kolena zaprášené cihlovým prachem.

Dusné odpoledne napouštělo sídliště svým nenápadným

jedem, únavou a malátností po tučném obědě. Snažili jsme se

s Pinkym přemoci ospalost a pokládali jsme na podlahu v polo

prázdném dětském pokoji nový koberec, do té doby stál srolo

vaný v koutě. Potom mi Pinky ukazoval fotografie ze své svatby,

byly naházené v krabici od bonboniéry, ženich v černém vypa

dal jako vosková figurína, dost jsem se nasmál.

A nakonec jsem si přehodil batoh přes rameno a vyrazili jsme

pěšky přes město k nádraží. Pinky se celou cestu kabonil, kout

kem oka jsem ho sledoval, a když se mi zdálo, že zachmuřeněji

už vypadat nemůže, najednou se mě zeptal: „Co se tak mračíš?“

Trochu mě to zaskočilo, ale jeho nálada na mě asi přecházela,

aniž jsem si to uvědomoval.

„Za měsíc jdu na vojnu.“

„No a co? Rok to tam vydržíš, čeho se bojíš?“

„Já se nebojím.“

Šli jsme dál, Pinky se trochu nervózně usmál, neznělo to ode

mne příliš věrohodně, kopal do šutrů a zmačkaných plechovek.

„To já mám strach.“

Podíval jsem se na něj.

„Ty? Z čeho?“

Zvedl oči nahoru k obloze.

„Z toho nahoře.“

„Ty myslíš... to, jako... Boha?“


22

Pinky se na mě soucitně podíval, zašklebil se a nevěřícně

nade mnou zakroutil hlavou.

„Z nebe kouká Lenin, vole.“

„Jdi do hajzlu.“

„To si piš. Aspoň z tý naší půlky nebe. Žil, vole, žije a bude žít,

vole. Čet jsem to u nás ve fabrice na nástěnce.“

Procházeli jsme tou nejzoufalejší městskou čtvrtí, které se

tu říkalo Bronx. Plesnivé stěny starých domů, zaprášená okna,

papírky a odpadky v roztřískaných výkladech. Pinky se kolébal

vedle mě, čím déle jsme kráčeli, tím víc jsem cítil, že už oba my

slíme na to, až zase budeme každý sám u svých záležitostí a věcí,

co nás čekají. Už nebylo co povídat, nemělo už cenu o ničem za

čínat, na těch pár minut. Nádraží už z dálky tlouklo a vyzvánělo,

zastavil jsem se před špinavými prosklenými dveřmi nádražního

bufetu. Měl jsem sucho v krku, ale Pinky už nechtěl jít se mnou

dál, stáli jsme na chodníku.

„Tak se vopatruj u těch zelenejch, a až se tam trochu zabydlíš,

tak dej vědět.“

„Hm.“

„A co budeš dělat potom? Vrátíš se tam k vám na vesnici?“

„Nevím.“

„No jo, co bys tam dělal, s diplomem z univerzity,“ odpověděl

Pinky za mě.

Plesknul jsem svou úzkou dlaní do jeho nastavené prac

ky s bachratými prsty. Potom jsem ho viděl ještě chvíli z re

staurace přes okenní skla, zhrzeného milovníka silných vozů

a hoteliéra zkrachovalého ještě předtím, než mohl začít s hote

liérstvím.

Stál jsem u stolu nádražního bufetu a pil žlutou lepkavou

limonádu, o jeden stůl blíž ke dveřím stáli u piva dva chlapi,

starý šedý nádražák a cikán ve vytahaném odřeném saku. Pod

pírala je deska stolu a odpolední vysílání rozhlasové stanice

Hvězda, které šlo z nějakého reproduktoru. Shrbená žena v za

šlém svetru utírala mokrým hadrem umakart a odnášela nádobí,


23

postupovala od výčepu k nám, nadzdvihl jsem mlčky sklenici,

když se zastavila u mě. Unaveným krokem se došourala k mým

sousedům.

„Tak, páni...“

„Já nejsem pani, já jsem chlap,“ dotčeně se ohradil nádražák.

„Já jsem neřekla pani, řekla jsem PÁNI,“ protáhla nevzruše

ným hlasem šedovlasá žena a utřela desku stolu pod jejich nad

zvednutými půllitry.

Tam venku za sklem bufetu chodili lidé, svítilo slunce, po

slední srpnový den roku devatenáct set osmdesát osm. Mrknul

jsem na hodiny nade dveřmi, byly zaprášené i uvnitř, rafičky

i ciferník. Ještě jsem měl čas, ale už to ve mně trochu škubalo,

nějaký neklid nade mnou, všude kolem a hluboko ve všech vě

cech, které jsem vnímal. Dal jsem si hlavu do dlaní a usilovně

jsem se pokoušel přemýšlet o tom, co zabíjí Pinkyho a co je to

sakra se mnou.



Baladička

.



27

Seděl jsem na návsi na trávníku zády opřený o plot zahrady. Začínalo jaro. Na palouku vedle silnice se popásal Martin, hnědák s bílou lysinou a unavenýma očima. Čekali jsme spolu na ná

kladní auto, které bylo objednané z městských jatek. Měl jsem

pocit úplného prázdna a únavy z odvážného odpoledního slunce, které už trochu připalovalo. Nemyslel jsem na nic, ani když

jsem u Boháčů v maštali Martina hřebelcoval a čistil mu háčkem

kopyta. Nemyslel jsem už na spokojený obličej pana Boháče, kte

rý byl rád, že už se konečně může zbavit starého vysloužilého

valacha, co mu jenom ujídal seno. Oves mu ten starý lakomec

stejně nedával. Tak rád mi otevřel maštálku a já jsem naposledy přišel za Martinem. Přece jsem mu nedávno slíbil, že ho odsud odvedu, a tak jsem slib splnil, i když úplně jinak, než jsem si

představoval. Neposlouchal jsem zbytečné řeči starého Boháče

ani jeho syna, který za námi přišel do stáje. Byla to naše prohra,

moje i Martinova, a teď jsme si to museli odtrpět. Moje mysl byla

rozostřena už několik dní, od nedávného pohřbu pana Stránské

ho, ze kterého jsem se vrátil zrovna za takového odpoledne, jako

bylo tohle. Nemyslel jsem už ani na podrobnosti, události se daly

do pohybu nezávisle na mně.

Martin se popásal, na pár minut volný, ale stejně dýchal

chřípím ten smutek ze vzduchu, tu dlouhou bolest svého posledního jara. Na nebi načechraný selský barok a na návsi dvě

polo rozpadlá opuštěná stavení. Vítr mě uklidňoval a hladil

po vlasech. Na co teď přemýšlet o tom, jak mu to na jatkách udě

lají. Říkají se různé věci, jak řezníci porážejí dobytek, elektric

kými kleštěmi nebo pistolí nebo sekerou...

Už uběhla třičtvrtěhodina, co jsem trochu nervózně Mar

tina odvazoval od žlabu. Když překročil svýma štíhlýma no hama

práh stáje, šel za mnou klidně a poslušně. Věřil mi. Z trávy šla

vlhká vůně, na zápraží jednoho domu zíval starý pes a za kop

cem vyčníval vršek ohromného sila, stříbřité stavby s čerstvě

zamalovanými komunistickými hesly, do které se sváželo obilí

z polí ležících okolo dalších šesti vesnic, jako byla tahle. Auto se

náhle objevilo v dálce na kopci, právě před silem, jako by vyjelo

z něho. Celý ten kilometr, který nás dělil v tom okamžiku, kdy

jsem auto zahlédl, se pomalu smršťoval. Naposled jsem se díval

na pasoucího se Martina. Ptal jsem se sám sebe, jestli vůbec ně

kdy můžeme vychutnat právě probíhající vteřinu, minutu, vždyť

čas není, jen hodinky tikají a nákladní auta urážejí vzdálenosti

po asfaltových silnicích.

Zvedl jsem se na nohy a popošel k Martinovi, zapletl jsem mu

prsty do hřívy a dýchal jeho pach, pažemi jsem mu lehce sevřel šíji, abych ho uklidnil před rámusem přijíždějícího auta. Zastavilo u krajnice před námi, z kabiny seskočil řidič a z druhé stra

ny závozník. Řidič měl trochu prošedivělé kudrnaté vlasy a fleg

matické pohyby, závozník byl neoholený a opilý, to jsem poznal

hned, a když na mě promluvil, měl drsný hlas a kalné oči. Řidiče

jsem poslal k Boháčům s lístkem k podepsání a pro veterinární

potvrzení. Závozník zatím sklopil zadní čelo starého otlučené

ho trambusu, otevřel dvoukřídlá dvířka zajištěná řetězem a pak

ještě jednu zábranu, která předělovala vnitřek vozu na dvě poloviny. Zeptal se mě, jestli má přinést z kabiny obušek, nebo jestli

kůň půjde na korbu vozu dobrovolně.

Přiblížil jsem se pomalu po trávě k Martinovi a chytil ho

za ohlávku. Dovedl jsem ho k autu, pak jsem na chvíli ucítil jeho

zaváhání, slabý odpor šíje a předních nohou, ale vzápětí rozváž

ně vystoupal po šikmé plošině temného vozu. Došli jsme do zad

ní poloviny přepravního prostoru, blíž ke kabině vozu. Sám jsem

Martina uvázal do kroužku ve sloupku přední stěny. Když jsem

od něho odcházel, přejel jsem dlaní od nozder po tváři až k šíji

a pak po vyhublém boku. Potom už jsem stál na slunci a zadní

čelo se zlověstně pomalu vracelo zpátky, aby uzavřelo únikovou

cestu a poslední bláhovou naději.

Počkal jsem na řidiče, závozník zatím močil u zadních kol.

Řekl jsem řidiči, že bych chtěl jet s nimi, ale odmítl, že v autě

není místo pro tři. „Sednu si doprostřed na motor,“ řekl jsem

a vytáhl z kapsy u bundy láhev chalupářské pálenky.


29

„Ale my jedeme ještě pro další dobytek,“ odpověděl.

„To mi nevadí, vemte mě.“

Řekl jsem to asi dost pevně. Závozník se ke mně domotal,

vzal si láhev a vybídl mě, abych nastoupil. Řidič už nic neříkal,

tak jsem vylezl do kabiny, sedl jsem si na kryt motoru mezi ři

diče a závozníka, nohy jsem nechal spuštěné na stranu k závoz

níkovi, který si přisedl víc ke dveřím. Bylo to hodně nepohodlné,

ale řidič už startoval, auto se rozdrncalo po špatné silnici a zá

vozník otevřel láhev pálenky. Před každým napitím mi nabízel,

nechtěl jsem, on pil s přestávkami po celou cestu, chvílemi usí

nal a chvílemi se probouzel, jak se střídaly hladké úseky silnice

s horšími. Motor řval, prach vnikal do kabiny a pálenka voněla

a já jsem začal vyprávět o tom koni za námi, protože řidič, který

na závozníka vůbec nemluvil, chtěl, abych něco říkal. Snad měl

na něho vztek nebo se bál, že usne za volantem.

Zpočátku se mi vůbec nechtělo mluvit, ale cítil jsem to trochu

jako povinnost, nějak je cestou zabavit, když mě vzali s sebou.

A tak jsem žvanil jako vděčný stopař, musel jsem překřikovat

motor, aby mě řidič slyšel. A on jen mlčel, celou cestu, stejně jako

střídavě spící a bdící závozník. Byla to podivná dvojice. A Martin,

ten stál za našimi hlavami na korbě náklaďáku, takže neslyšel

nic. A i kdyby slyšel, tak by tomu asi stejně nerozuměl.

„... tenhle kůň tahal taky žebřiňák a valník a vobracečku

na seno a taky nosil jezdce a patřil panu Stránskýmu, kterej byl

můj nejlepší kámoš. Vlastně to byl kámoš mýho táty z mládí

a přes něj jsme se poznali. Pan Stránský byl starej koňák a znalec

života, i když teď na starý kolena poznal hlavně dřinu, jak se

pořád pachtil sám na svým hospodářstvíčku, se sušením sena,

s krmením dobytka a se vším, co k tomu patřilo. Já jsem byl

vždycky z práce vysezenej, když jsem vosum a půl hodiny dřepěl

v kanceláři. A tak jsem ho chodil vobčas navštěvovat a v létě

jsem mu trošku pomáhal se senem a tak. Von byl chlap jako hora

a měl vohromný břicho, který mu lezlo z košile, už se hůř hejbal

i hůř dejchal, a když byly hice, teklo z něj proudem, jak se potil.


30

To nosil v létě vždycky takový starý tílko samá díra, drželo po

hromadě už jenom silou vůle, a plátěný kalhoty a na pleši vy

bledlou kšiltovku. Pár let už byl v invalidním důchodu, vlastně

ani nevím, kvůli čemu, ale kouřil furt jak továrna a jeho spotře

ba piva, hlavně v létě, byla slušná. Když mi podával ruku, měl

dlaně jako struhadlo. Dřív než dostal pan Stránský důchod, jez

dil dělat do města, do ňáký fabriky, kde se vohybal plech nebo

tak něco. A to hospodářství měl k tomu. Ale teď poslední dobou už žil jen prací v maštali a na loukách, kde sekal trávu a sušil seno pro krávy a koníka. Martin tahal každej den žebřiňák s  čerstvě nasečenou trávou a vobčas ho pan Stránský zapřáhnul

do valníčku a vyjeli do města pro vobilnej šrot nebo pro voves.

Ale nakupovat do krámu jezdil pan Stránský většinou v pátek

a to sednul do svýho modrýho fiata. Vyjížděl s ním jenom na sváteční jízdy, když dělal ve městě velký nákupy, to se pak vždycky

hodil do gala, voholil se a vyrazil. Jinak mlíko nekupoval, to měl

vlastní, takže přes tejden mu stačil chleba a rohlíky, který ku

poval v krámku na vsi, maso měl zavařený v plechovkách, a za

pomněl jsem na pivo. To kupoval zásadně po bednách. Taky

kupoval nakládaný vokurky. Von byl pan Stránský hrozně štěd

rej a pohostinnej člověk. Každýmu hned votvíral pivo a nalejval

panáka, takže bylo docela umění vodejít z takový návštěvy

ve střízlivým stavu, případně po dvou. Zasedli jsme ke stolu

v jeho kuchyni, von pustil televizi a votevřel lednici. Vždycky

měl ňáký vepřový maso, buď upečený, nebo votevřel plechovku,

nebo vodříznul kus uzenýho. K masu chleba a křen nebo vokurky a pak už to jelo, pivo, rum, pivo, rum a čas letěl jako splašenej. Vo

návštěvy neměl pan Stránský nouzi, někdy se stavil ňákej soused, jindy listonoš s důchodem, vobčas já a pak tu byli kámoši

z města a s nima dámský návštěvy, u toho jsem teda nikdy nebyl, ale po takovejch bouřlivejch večerech a nocích pak druhej den

pan Stránský chodil jako po vobrně, celej den vzdychal a utíral si pot, když se vlek vedle žebřiňáku, kterej táhnul Martin. Bolela

ho vždycky hlava a přísahal, že už nechá chlastu a ženskejch.

Von byl vdovec, už asi deset let, takže si nemoh stěžovat, že

s ním doma nikdo nemluví, protože byl stejně sám. A tak vždyc

ky říkal, že když je po tahu, tak se jeho pes urazí a krávy nepustí

najust mlíko a prasata nežerou, prej za trest, že z něj táhne pivo a rum. A pak si zapálil cigaretu a vyprávěl mi, co se v noci dělo,

v tomhle neměl moc zábrany, jenže já jsem se rozmejšlel, jestli

mu mám všechno věřit, co říkal, že zvládnul dvě ženský najed

nou a tak dál, to se mi při jeho věku a kondici moc nezdálo. Ale

vždycky jsem ho vyslechnul, protože von sám se rád poslouchal.

Ale každýmu pan Stránský doma taky nenalil a ne každýho

v chalupě rád viděl. Když se potkal v hospodě se starým Bohá

čem, sedlákem ze vsi, kterýmu z družstva teď po revoluci vrátili

pole a dobytek a stroje, měl ještě dlouho potom vždycky mizer

nou náladu a nadával, kudy chodil. Když jsem byl náhodou v tý

době u něj, musel jsem vyslechnout hromobití. Česal jsem třeba

v maštali Martina a pan Stránský seděl na vobráceným škopku

a vymejšlel pro Boháče ty nejhorší jména. Možná v tom bylo ještě něco jinýho, třeba ňáký starý nepřátelství nebo hádka, nevím přesně, ale hlavně šlo vo to, že Boháčů stáli vo jeho kus políčka a louku, který byly zaklíněný mezi jejich dvěma velkejma kusa

ma pole. Zkrátka Boháčů polnosti by byly celistvý, až na ten kus louky a pole pana Stránskýho, který do nich zasahovaly. Někdy zašel Boháč i se synem, kterýmu mohlo bejt něco přes třicet a kterej byl stejně protivnej jako tatík, přímo za panem Strán

ským domů a hučeli do něj voba dva, aby jim prodal nebo pro

pachtoval ty svý pozemky. Jenže von je vždycky nějak vodbyl a nechtěl ani slyšet vo tom, že by se měl vzdát toho pole a tý loučky, která živila Martina a krávy Olinu a Jitku. Boháčů to u pana Stránskýho neměli dobrý, říkával vo nich, že jsou to lakomci a vydřiduši a že by ho nejradši vokradli. Ten vztek z něj úplně stříkal jako z hadice, ještě že mě pan Stránský nikdy nevi

děl, jak jsem votočenej ke koni, vyčesávám mu ze srsti prach

a cloumá se mnou smích. Jenže Boháč byl vopravdu takovej lakomej sedlák, kolovala vo něm po vsi historka, že ztratil někde

na silnici peněženku se sedmi tisícema, a když mu ji poctivej

nálezce přines až domů, chňapnul po ní a zabouchnul dveře, ani

nepoděkoval. Takže to byl starej Boháč. Ale byly chvíle, kdy byl

pan Stránský dobře naloženej a seděli jsme spolu na zápraží jeho

chalupy, kde si sám uklízel, vařil i pral, a von vyprávěl vo koních

a vo ženskejch za svejch mladejch let, protože tenkrát bylo prej

lepší vobojí. Na podzim a v zimě jsme se vídali málo, někdy jsem se stavil třeba na Mikuláše s flaškou a jednou na Vánoce jsem sebral doma ňáký cukroví do pytlíku, abych udělal panu Stránskýmu radost. Ale když jsem mu to předával, mžoural na mě na

bručeně a brblal, jestli mi neruplo v bedně, von totiž na sladký

nebyl, tak jsem to pak v maštali nacpal všechno do huby Marti

novi, kterej stříhal ušima vod samý radosti. Přes zimu jsem se

vždycky těšil na jaro a hlavně na léto. A loni na jaře, teď to bude

přesně rok, jsem potkal Moniku, tam ve vsi v krámku. Měla tma

vý vlasy, skoro černý, jen když na ně dopadalo v určitý chvíli

světlo, vysvítil z jejího účesu hnědej vodstín, takový skoro vok

rový světlo a ta barva, je to možná blbý srovnání, ten vodstín

jejích vlasů, to bylo nemlich to samý jako barva srsti u Martina,

kterej je černej hnědák. Když jsem za ní stál u tý kasy už potřetí, tak jsem jí tenkrát řek potichu do ucha, aby počkala u dveří krá

mu, že jí musím něco důležitýho říct. Ani ke mně nevotočila hla

vu, jen s ní tak trochu pohnula a pak zaplatila a já jsem byl zvě

davej, jestli venku počká, nebo pude jako vždycky ke svýmu autu,

který jsem už pár dní vídal parkovat u vrat jednoho stavení

na návsi naproti krámu. Byla to červená škodovka s mosteckou

poznávací značkou MO. A když jsem přišel na řadu a zaplatil, tak

vona stála za dveřma s nákupem v ruce, všechno měla ve dvou

papírovejch pytlíkách, protože nesnášela nákupní tašky, jak

jsem se pozdějc dozvěděl. Dívala se na mě, jenom se dívala a nic

neříkala, tak jsem se nadejchnul toho vlhkýho vánku, kterej po

fukoval na návsi, a řek jsem jí vo tom nešťastným přirovnání,

který mě napadlo tam v krámu, když jsem se díval na její vlasy, ale abych to trochu zachránil a nevypadalo to tak blbě, že ji

srovnávám s  koněm, tak jsem jí řek, že ten kůň je krásnej

a ušlechtilej a že na něm jezdím. A vona jen na chvilinku přivřela

voči proti slunci a pak se usmála a tak krásnej úsměv jsem do tý

doby v životě neviděl a bylo mi jasný, že kvůli tomuhle úsměvu

bych se nechal klidně zabít na místě, když by to bylo nutný. A tak

jsme se sešli ještě ten večer v restauraci dole ve městě, kde Mo

nika stejně jako já bydlela. Jako první rande s ní to teda dopadlo katastrofálně, bylo zrovna po vejplatách a dělníci z fabrik a zed

níci přišli propít část svejch vejdělků zrovna tam. Seděli jsme u stolu ještě se dvěma chlápkama a museli jsme na sebe křičet, abysme se slyšeli. Monika chtěla jen limonádu a já jsem si dal pivo a kolem nás to hučelo. Dozvěděl jsem se, že Monika nastoupila sem do města jako sociální pracovnice, nebo jak se to správ

ně říká, zkrátka byla pečovatelka a starala se vo nemocný nebo

nemohoucí starý lidi, který už nikoho nemají. Zaměstnával ji

městskej úřad a jezdila i do několika vsí ve vokolí včetně tý, kde

bydlel pan Stránský a kde jsme se poprvně potkali. Nikdy jsem

se vod ní vlastně pořádně nedozvěděl, proč přišla zrovna do již

ních Čech až z Mostu, myslím, že říkala, že chce dejchat čistej

vzduch a taky že ji nebavila škola, kterou dělala v Praze, takže

přerušila studium. Ale já jsem ji tenkrát v tý hospodě ani pořád

ně neposlouchal, jenom jsem na ni civěl, měla hezkej vobličej, taková jednoduchá krása, nikdy se nemalovala, ani rty, ani řasy, a voči měla to samý co vlasy, tmavý a hnědý. Bylo jí přesně dva

cet, vo tři roky mladší než já, a pak jsme se scházeli pravidelně,

když jsem měl po práci a když vona měla volno, protože někdy

jez dila za těma svýma babičkama i dlouho do večera. Do vsi do

jížděla třikrát tejdně do jedný chalupy na návsi, kde bydlela

vosumdesátiletá paní nemocná na nohy, ani nevím, jak se vlast

ně jmenovala, ale podle baráku se tam říkalo U Janišů. Monika

mi vyprávěla, že když k ní přijela poprvý, tak zaparkovala auto před vratama a šla dovnitř. A po chvíli vtrhli za ní do místnosti

dva chlapi ze vsi, protože mysleli, že stavení přijel někdo vykrást,

když viděli cizí auto a neznámou poznávací značku. Takže takhle

to všechno začalo, se mnou a s Monikou... pana Stránskýho

i Martina jsem začal kvůli Monice dost zanedbávat, ale když jsem

po třech tejdnech zase přijel, tak už pan Stránský vo Monice věděl, protože už ji ve vsi znali. Musel jsem mu slíbit, že mu ji brzo

přivedu ukázat, a panu Stránskýmu zasvítily vočíčka, protože

vždycky říkal, že by do baráku potřeboval mladý maso a šikov

nou hospodyni, ale upozornil jsem ho, ať si nechá zajít chuť. Ale

brzy jsme vopravdu přijeli, protože Monika stejně po mně pořád

chtěla, abych jí někdy ukázal toho koně, na kterým jezdím, jak

jsem se s tím ze začátku vychloubal, a já jsem se jí ještě nepřiznal, že jsem si to vymyslel, abych měl zrovna v tý chvíli co říct. Nej

horší na tom ale bylo, že Monika sama doma v Mostu chodila do jezdeckýho klubu, takže mi bylo jasný, že musím s pravdou

ven, protože Martin už leta tahal jenom žebřiňák, i když dřív

na něm taky jezdili. Ale já sám jsem seděl na koni poprvé a na

posled v šesti letech na poníku. Všechny ty řeči, který jsem Mo

nice vo koních znalecky navykládal a který ji bavilo poslouchat,

jsem kdysi vyčet v knížkách nebo jsem si něco pamatoval ze

střední školy. Prostě jsem trochu machroval a dělal chytrýho, ale

nebylo to žádný lhaní, vlastně zalhal jsem jen trošku na začátku.

Takže když jednou vodpoledne jela Monika do vsi k Janišům

za starou paní, svez jsem se s ní a poprvně jsme společně navští

vili pana Stránskýho. Zabouchal jsem u něj na dveře nevohláše

nej a ten den vopravdu nebyl šťastnej pro návštěvu. Pan Strán

ský byl po flámu a navíc ještě dopoledne za ním přišel starej

Boháč a přemlouval ho, aby mu přenechal svoje pole a louku.

A nic nepomohlo, že Monika byla milá a hezká jako vobrázek,

vodešli jsme brzo, protože jsem viděl, že ten den je už pro pana

Stránskýho ztracenej. Byl mrzutej a skoro nemluvil. Aspoň jsem

ale Monice ukázal Martina a Monika byla z koníka nadšená a ne

moh jsem ji dostat od něj. Trochu jsme ho spolu vypucovali,

i když byl čistej, koně jsou chloubou každýho sedláka, říkával

pan Stránský, akorát pro Boháče to neplatilo, protože ten měl

jen traktory. Když jsme navštívili pana Stránskýho podruhý, tak

to stálo za to, pan Stránský nás pozval na voslavu svejch šedesá

tin, veliká akce, v práci jsem si vzal volno a už vod rána jsem po

máhal u pana Stránskýho všechno připravovat, jídlo a pití. Byl

tam taky brácha pana Stránskýho Břéťa, takovej tichej seriózní

pán, úplnej vopak svýho staršího bratra. Vyvezli jsme na dvůr

polskýho fiata a dveře vod garáže jsme vysadili, dovnitř přišly

srazit tři stoly a židle z kuchyně a křesla z vobejváku a další žid

le jsem si ještě zaskočil vypučit do hospody. Soudek protivínský

ho piva byl naraženej už vod rána a pan Stránský poletoval ko

lem jako skřivánek a jen nás tak dirigoval, co udělat teď a co

potom, ale když se peklo maso, tak u toho musel bejt sám. Vepřová pečeně a v hrnci klobásy, bochníky chleba z krámu a flašky

tvrdýho, který se scházely na stole vod rána, jak přicházeli gra

tulovat sousedi. A v poledne se sešlo nejvíc hostů, nejvíc se vy

pilo a snědlo a Monika přijela po poledni, přinesla flašku vína

jako dárek za nás dva a sama pila zase jenom limonádu, jak měla

ve zvyku. Pan Stránský byl v nejlepším rozmaru a pár nejsnaživějších hostů už bylo vožralejch. K večeru se vypnulo rádio, kte

rý vod rána vyhrávalo v garáži, a spustila harmonika. Byl krásnej

teplej den, tak se stoly i židle přenesly z garáže na dvůr a já jsem

ještě pomoh panu Stránskýmu nakrmit dobytek a podojit Olinu,

Jitka už se nedojila, protože brzo čekala tele. A pak mě Monika vodvezla domů a cestou jsem usnul, protože už jsem toho měl vod rána dost, pití i jídla a vůbec, a doma jsem spal do půl devá

tý večer, a když jsem se probral, tak jsem myslel, že je ráno, a šel

jsem se mejt a snídat, že pudu do práce, až jsem se podíval po

řádně na hodiny a z vokna ven a došlo mi, že je večer. Tak dopad

la voslava šedesátin pana Stránskýho a vo to nejlepší jsem stejně

přišel, protože k večeru přijeli gratulovat z podniku, kde pan

Stránský dřív dělal, podnikovou volhu zaparkovali na dvůr ve

dle hnoje a vylezl z ní prej sám ředitel a mzdová účetní a ještě

ňákej další chlap, v rukách měli kytice a dárkovej koš a pan

Stránský, když uviděl tu ženskou, tak jak už byl pod parou, povídá, tohle je ta baba, co mě dvacet let vokrádala. Druhej den

jsem přijel hned ráno, byla sobota a pan Stránský už měl nakr

menej do bytek a zrovna uklízeli s Břéťou dvůr a garáž. Zbytek

piva ještě vytejkal z pípy, ale mně se vobracel žaludek, jen co

jsem nasál tu pivní vůni. Byl už konec května a to byl zrovna čas,

kdy se Monika přestěhovala z ubytovny ve městě do vsi k Ja

nišům, k tý starý paní, vo kterou pečovala, a teď u ní teda bydle

la v podnájmu. Ráno vyrážela autem do města a vodpoledne se

vracela a tehdy jsme se znali už přes měsíc a já jsem se Monice

přiznal, že jsem na Martinovi nikdy nejel. A tak jsem jednou při

šel sám k panu Stránskýmu a povídám, jestli by šel Martin ještě

pod sedlem. A pan Stránský chvíli nabručeně civěl do hrnců

na plotně a nic neříkal, bylo mu jasný, proč se na to ptám, že

kvůli Monice, abych ji sem moh vodit, a pak pozvednul vobočí a povídá, proč ne? Jenže sedlo a uzdečku dávno neměl, všechno to rozprodal, tak jsem si sehnal tyhle věci jinde a Martin byl

po dlouhý době zase vosedlanej. Monika na něm mohla voči ne

chat, a já jsem měl Martina rád už jen proto, že ho měla ráda Mo

nika. Za těchhle letních dní mi to v kanceláři vůbec neutíkalo a byl jsem celej den jako na trní a hned po práci jsem čekal

na Moniku nebo někdy vona si zajela pro mě a pak jsme byli spo

lu a já jsem byl zamilovanej nejen do ní, ale i do jejího červenýho auta a do poznávací značky MO a do její džínový bundy a do vše

ho, co bylo její nebo čeho se dotkla rukou nebo pohledem. Martinovi pohyb pod sedlem svědčil a pan Stránský už taky nebejval strohej a nabručenej, a když jsme s Monikou seděli večer u něj

v kuchyni nebo na zápraží, tak byl samá sranda a vobčas přines

z almary starou knížku vo koních, vydanou někdy v roce devatenáct set dvacet dva, kterou si koupil ještě táta pana Stránský

ho, a předčítal nám z ní, byly tam takový srandovní slovní vob

raty a  archaický slova a  my jsme měli s  Monikou nejrači

kapitolu Klamy a podvody při prodeji koní, kde se psalo vo tom,

jak se švindlovalo a podvádělo při handlování s koňma, různý

fígle a podfuky, jak napálit kupce, a pan Stránský měl fůru svej

ch vlastních historek ze svejch mladejch let. A když čet, tak měl


37

tichej chraplavej hlas, kterej nás uspával, a jednou se stalo, že při takovým předčítání mi Monika usnula na rameni a za chvíli usnul i pan Stránský a knížka mu upadla na zem. Někdy nás z tý

idylky vyrušil ňákej soused, kterej přišel k panu Stránskýmu

na kus řeči, a vobčas přišla jedna ženská, co bydlela vo dvě chalupy dál, vona byla sama a byla z Prahy a tuhle chalupu měla je

nom na léto. Bylo jí asi padesát a byla trochu prdlá, měla patnáct koček a dvě starý vopelíchaný slepice, ty byly pojmenovaný, jed

na z nich byla kulhavá a ta se jmenovala Sára, a když náhodou

někdy snesla vajíčko, tak jí ta baba zpívala voslavnou píseň Dě­

kujem ti, Sáro. Byli jsme ten čas s Monikou u pana Stránskýho

skoro denně a já jsem bez ní už nemoh bejt, a tak jsem byl smut

nej, když někam vodjížděla, což bylo pravidelně, a říkala, že cho

dí do sboru, ale víc vo tom nemluvila. Myslel sem, že je v ňákým

pěveckým sboru, tak mě to ani nezajímalo. Stará paní u Janišů

měla Moniku ráda jako svoji vnučku, někdy jsem k nim zašel a paní vařila bylinkovej čaj, kterej sla dila medem. Monika si u ní trochu zařídila jeden pokoj, ale měla tam jen pár knížek a šaty

ve skříni a pár dalších věcí, který si tam převezla z ubytovny. Ji

nak spala ve vedlejší místnosti na manželský posteli vedle tý ba

bičky, tam, kde kdysi dřív spával nebožtík její muž, než paní

vovdověla a neměla už nikoho. Tahle představa, jak Monika spí

vedle stařenky na manželský posteli, mě začala pomalu přivádět

k lehkýmu šílenství a začal jsem vymejšlet různý kombinace a možnosti, jak se s Monikou od polibků dostat dál, jenže bylo

mezi námi těch pět kilometrů asfaltový silnice, po který jsem se

vracel večer domů, a Monika ulíhala do bíle povlečený staro

dávný postele pod krucifix vedle stařenky a já jsem nevěděl, jak

s tím hnout...“

Měl jsem už sucho v krku od toho vyprávění, závozník vedle mě podřimoval a flašku držel na klíně. Řidič zpomalil a zajel do dvo

ra nějakého statku. Chlapík vedle mne na sedačce se probudil,

jak auto zabrzdilo. Vystoupili jsme všichni z kabiny. Měl jsem

pořádně zdřevěnělé nohy od nepohodlného sezení na krytu mo

toru. K Martinovi do vozu jsme nahnali z tmavé maštálky s pa

vučinami jednu kulhavou vyhublou kravku a dvě telata. Slyšel

jsem Martina, jak frká a podupává, ale raději jsem co nejrych

leji vyšplhal zpátky do kabiny na své místo na motoru. Závoz

ník odšrouboval víčko z láhve, napil se a potom jsem se napil já.

Auto se rozjelo, teď už směrem na Budějovice. A já jsem myslel

na Martina a pálilo mě v krku. Řidič zase mlčel a sledoval silnici

před námi a kroutil volantem, tak jsem pokračoval ve vyprávění.

„... pan Stránský koupil Martina, už před léty, jako zkažený

ho koně za štrnáct tisíc, pocházel vodněkud z Moravy po hřebci, kterej byl vyloženej netahač a byl tím vševobecně známej

a taky Martin jako mladej kůň byl celej po něm. Do vršku v zá

přeži nehnul, když si ho pan Stránský přived domů. Byl z velký

ho bohatýho statku a snad byl zvyklej z lehkýho kočáru vyjíždět kopce ricem, nebyl naučenej, jako jsou chladnokrevný tažný

koně, stejnoměrně vlastní vahou vystoupat svah. Von se na to

rozběhnul, a když mu v kopci došel dech, začal couvat a zlomil

by voje a pana Stránskýho chytaly záchvaty vzteku, Martin ne

chtěl ani do chomoutu, v maštali couval a kopal a nechtěl tahat

a pan Stránský ho zmlátil bičem a příští den klackem, ale neby

lo to nic platný, tak si vzal třetí den, když už byl rudej vzteky, železnej řetěz s velkejma vokama a přehodil ho Martinovi přes

hřbet, vzal sukovici a mlátil ho přes řetěz do boku, až mu želez

ný články řetězu drtily žebra a Martin řičel bolestí a pěna mu

šla vod huby. Vod tý doby prej tahal bez problémů a poslouchal

na slovo a stačilo na kozlíku zařinčet řetězem a Martin tahal jak

šílenej. Monika poslouchala pana Stránskýho s rozšířenejma vo

čima a ve tváři měla zděšení a byla bledá a začala se s ním hádat

vo tom, jak se mají vychovávat a cvičit koně, jak se mají zaučovat

do tahu, bez násilí a bití, aby se z nich nestaly zlý a zákeřný zví

řata, a pan Stránský se jí jízlivě ptal, kolik těch koní už vycvičila,

že je tak chytrá... a léto vrcholilo a jednou jsem se stavil u pana

Stránskýho sám a von vokamžitě jako vždycky poznal, vo co mi de, když jsem na něm chtěl, aby na dva dny vodjel a nechal mi

volnej barák. Přemlouval jsem ho skoro hodinu, než uznal, že

by moh ráno vodjet k Břéťovi do Budějc a vrátit se až druhej

den vodpoledne. Další hodinu jsem ho zapřisahal, že vobstarám

všechen dobytek a hospodářství, a dopodrobna jsem mu musel

vyříkávat, co všechno udělám, co nejdřív a co potom, a během

toho všeho si to pan Stránský ještě dvakrát rozmyslel a dvakrát

to vzal zpátky a nakonec jsme se domluvili, že v sobotu ráno

vodjede a vrátí se až v neděli po vobědě. Tehdy jsem Monice po

druhý zalhal a řek jsem jí, že pan Stránský musí vodjet a že mě

poprosil, jestli bysme mu s Monikou nevobstarali hospodářství.

To už jsme se znali s Monikou přes dva měsíce. Někdy byla ve

selá a dá se říct i důvěrná, jindy ale měla takový pro mě nepochopitelný reakce, ze kterejch jsem byl zmatenej. Jenže já jsem

na ní miloval všechno, i tyhle její vlastnosti a zvláštnosti. Nako

nec souhlasila s tím, že se v sobotu vodpoledne sejdeme u pana

Stránskýho, protože já jsem měl vodjet po neděli na pár dní pryč

a už jsem nechtěl na nic čekat. Domluvili jsme se, že vosedláme

Martina a že Monika usmaží u pana Stránskýho v kuchyni rybu, co dostala vod ňákýho starýho dědy, kterýmu vobstarávala ná

kupy a kterej rybařil u Vltavy. A když přišla konečně sobota, roz

jel jsem se hned po ránu k panu Stránskýmu a von mi dal ještě

poslední instrukce vohledně hospodářství a úplně nakonec řek, že nebude mít nic proti tomu, když si s Monikou vodemkneme

ložnici, kde spávali s nebožkou ženou, ta ložnice měla takový starodávný dveře, který byly prosklený, a to sklo bylo mlíčný

a byly na něm takový vobrázky, výjevy z bible asi, byli tam andě

lé a čerti, já jsem za ty dveře nahlídnul jen jednou a byly za nima

postele zastlaný bílejma duchnama. Pan Stránský spával totiž

na kanapi v kuchyni. Byl jsem už rád, když pan Stránský zmi

zel, vodjel se svým polským fiatem a vod tý doby pádil čas jak

šílenej kůň. Vodpoledne jsme vosedlali Martina a Monika si vy

razila na projížď ku do lesa a na polní cesty za vesnicí a já jsem

začal s prací, vyvez jsem hnůj a nastlal čistou slámu, vohřál jsem

vodu a nakrmil prasata, hodil slepic



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist