načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzpomínky ledu – Steven Erikson

Vzpomínky ledu

Elektronická kniha: Vzpomínky ledu
Autor: Steven Erikson

Pokračování předchozích dvou příběhů z Malazské knihy padlých, v němž se dřívější nepřátele musí spojit proti novým, neznámým útočníkům. Tentokrát je pokračování ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  309
+
-
10,3
bo za nákup

hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83% 96%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2004
Počet stran: 940
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Memories of ice
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 2004
ISBN: 978-80-719-7226-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pokračování předchozích dvou příběhů z Malazské knihy padlých, v němž se dřívější nepřátele musí spojit proti novým, neznámým útočníkům. Tentokrát je pokračování čtivější a přehlednější, kromě toho se na počátku příběhu dozvíme vysvětlení některých situací z předchozích dílů. Eriksonův svět je ohrožen novým nepřítelem, děsivou říší nového proroka, která smete každého, kdo odmítne uctívat jeho slova. Proti nastupujícímu násilí se musí postavit všichni, tedy i dosud nesmiřitelní nepřátelé. Už to vypadá, že spojené síly zvítězí, když se projeví jiná temná a zlovolná síla, která ohrožuje samotnou podstatu světa.

Popis nakladatele

Na rozervaném kontinentu Genabakis se zrodila nová, děsivá říše - Pannionské dominium. Jako příval zkažené krve se rozlévá po kraji a pohlcuje všechny, kteří odmítají uctívat slova jejího nepolapitelného proroka, Pannionského věštce. Do cesty se jí staví nejistí spojenci: houfec Dujeka Jednorukého a Whiskeyjackovi Paliči mostů a s nimi jejich staří nepřátelé. Fanatici Pannionského věštce jsou proti nim v ohromné přesile a oni sami se snaží zapomenout na své dřívější rozpory. Musí se pokusit získat další spojence, včetně neznámého žoldnéřského bratrstva, Šedých mečů, které bylo najato, aby před fanatickými hordami bránilo město Capustan. Ale přicházejí i starobylejší klany. V odpověď na volání povstaly řady nemrtvých T'lan Imass. A něco mnohem temnějšího a zlovolnějšího zřejmě ohrožuje samotnou podstatu tohoto světa. Chodby jsou otrávené a všude se povídá o Zmrzačeném bohu, jenž se osvobodil a chystá strašlivou pomstu...

V této knize se vrací mnoho klíčových postav z Měsíčních zahrad a představuje se zde houf pozoruhodných nových hráčů.

(příběh z malazské Knihy Padlých)
Zařazeno v kategoriích
Steven Erikson - další tituly autora:
Charkanaská trilogie 1 - Stvoření temnoty Charkanaská trilogie 1
Spratek Spratek
Willful Child Willful Child
Pád světla Pád světla
 (e-book)
Chromý bůh Chromý bůh
 (e-book)
Pád světla Pád světla
 
K elektronické knize "Vzpomínky ledu" doporučujeme také:
 (e-book)
Půlnoční vlny Půlnoční vlny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

VZPOMÍNKY

LEDU

Příběh

z malazské Knihy Padlých

TALPRESS


Copyright © 2001 by Steven Erikson

Translation © 2004 Dana Krejčová

Cover design © 2001 Steve Stone

This edition is published by arrangement with Transworld Publishers,

adivision of The R andom House Group Ltd. All rights reserved.

Všechn apráv avyhr azen a. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-487-1


Věnováno R. S. Lundinovi


Poděkování

Chci poděkovat následujícím lidem za jejich podporu a přátelství:

Clare, Bowenovi, Markovi, Davidovi, Chrisovi, Rickovi, Cam,

Courtney, Susan a Peterovi, Davidu Thomasovi sr. a jr., Harriet,

Chrisovi, Lily, Mině a Šmoulovi, Patrickovi, Walshovi, Simonovi

a Jane. Také děkuji Daveu Holdenovi a jeho přátelským spolu

pracovníkům (Tricii, Cindy, Liz, Tanis, Barbaře, Joan, Nadii,

Amandě, Tonymu, Andymu a Jodymu) z Pizza Place za stůl a ne

ustálé dolévání. A děkuji Johnovi Meaneymu za nechutné po

drobnosti o mrtvém semeni.




O S O B Y

Karavana

Vrč, kapitán, strážce karavany

Stonny Menakis, strážce karavany, žena

Harllo, strážce karavany

Buka, strážce karavany

Bauchelain, badatel a cestovatel

Korbal Špičák, jeho tichý společník

Emancipor Reese, komorník

Keruli, obchodník

Mramor, kouzelník

V Capustanu

Bruchalian, smrtelný meč Fenerova Reve (Šedé meče)

Itkovian, nezdolný štít Fenerova Reve (Šedé meče)

Karnadas, válečný jezdec Fenerova Reve (Šedé meče)

rekrut Velbara, žena (Šedé meče)

vrchní seržant Norul, žena (Šedé meče)

Farakalian (Šedé meče)

Nakalian (Šedé meče)

Torun (Šedé meče)

Sidlís, žen a(Šedé meče)

Nilbanas (Šedé meče)

Dželarkan, kníže a vládce Capustanu

Arard, kníže a vládce Korálu in absentia

Tvrz’Fener (kněz maskované rady)

Tvrz’Stínupán (kněz maskované rady)

Tvrz’Královna snů (kněžka maskované rady)

Tvrz’Kápě (kněz maskované rady)

Tvrz’D’rek (kněz maskované rady)

9


Tvrz’Trhač (kněz maskované rady)

Tvrz’Ohnice (kněžka maskované rady)

Tvrz’Togg (kněz maskované rady)

Tvrz’Fanderay (kněžka maskované rady)

Tvrz’Dessembrae (kněžka maskované rady)

Tvrz’Oponn (kněz maskované rady)

Tvrz’Beru (kněz maskované rady)

Houfec Jednorukého

Dujek Jednoruký, velitel odpadlického malazského vojska

Whiskeyjack, zástupce velitele odpadlického malazského vojska

Skrut, velitel Černých Moranthů

Artanthos, korouhevník odpadlického malazského vojska

Barak, spojovací důstojník

Hareb, kapitán urozeného původu

Ganoes Paran, kapitán, Paliči mostů

Jiskra, seržant, 7. oddíl, Paliči mostů

Pazderka, kaprál, 7. oddíl, Paliči mostů, žena

Detoran, voják, 7. oddíl, Paliči mostů, žena

Vřeten, mág, 7. oddíl

Mizela, voják, 7. oddíl, žena

Klátil, léčitel, 9. oddíl

Křovák, sapér, 9. oddíl

Honec, voják, 9. oddíl

Rychlej Ben, mág, 9. oddíl

Beztěcha (kaprál, Paliči mostů)

Rozruch (seržant, Paliči mostů)

Prcek (sapér, Paliči mostů)

Mulč (léčitel, Paliči mostů)

Modroperel (mág, Paliči mostů)

Tyčk a(mág, P aliči mostů)

PrsPák (mág, Paliči mostů)

Chmurův houfec

Caladan Chmur, velitel osvobozeneckého vojska v Genabakis

Anomander Dlouhý vlas, pán Měsíčního Kamene

Kallor, velekrál, Chmurův zástupce velitele

10


Mhybe, matrona rhivského kmene

Stříbrná liška, znovuzrozená Rhivka

Korlat, tisteandijský převtělenec, žena

Orfantal, bratr Korlat

Hurlochel, herold osvobozeneckého vojska

Bába, velký krkavec a společnice Anomandera Dlouhý vlas

Barghastové

Humbrall Taur, válečný náčelník klanu Bílé tváře

Hetan, jeho dcera

Cafal, jeho první syn

Netok, jeho druhý syn

Vyslanci z Darúdžhistánu

Coll, vyslanec

Estraysian D’Arle, radní

Barúk, alchymista

Kruppe, občan

Murillio, občan

T’lan Imass

Kron, vládce Kron T’lan Imass

Cannig Tol, klanový náčelník

Bek Ochan, kostěj

Pran Chole, kostěj

Okral Lom, kostěj

Bendal Hom, kostěj

Ay Estos, kostěj

Olar Ethil, první kostěj a první převtělenec, žena

Tolar Vyděděnec, kdysi první meč

Kilava, odpadlý kostěj, žena

Lanas Tog, Kerluhm T’lan Imass, žena

11


Pannionské dominium

Věštec, kněz akrál domini a

Ultentha, septarcha Korálu

Kulpath, septarcha obléhajícího vojska

Inal, septarcha Lesti

Anaster, tenescowrijské dítě z mrtvého semene

věštdomin Kahlt

Ostatní

K’rul, starší bůh

Draconus, starší bůh

Sestra chladných nocí, starší bohyně

paní Závist, obyvatelka Morn

Gethol, herold

Trhač, první hrdina (tygr léta)

Toc Mladší, Aral Fayle, malazský zvěd

Garat, velký pes

Baaljagg, ještě větší vlčice

Mok, Seguleh

Thurule, Seguleh

Senu, Seguleh

Spoutaný, neznámý ascendent (také známý jako Chromý bůh)

čarodějka Tennes

Munug, darúnský řemeslník

Talamandas, barghastský šaman, nyní loutka z klacíků

Ormulogun, umělec v Houfci Jednorukého

Brčko, Mottští zálesáci

Chlíva, Mottští zálesáci

Pařezko, Mottští zálesáci

Job Kmen, Mottští zálesáci

12


Ú V O D

Dávné války mezi T’lan Imass a Jaghuty zničily svět.

Obrovské říše se spolu potýkaly na zpustošené zemi

mezi hromadami mrtvých, jejichž kosti byly kostmi

hor, jejichž prolitá krev byl akrví moří. Kouzl azu

řila, až samo nebe zahořelo plamenem...

Dávné dějiny, sv. I

Kinicik Karbar’n



I

Maeth’ki Im (pogrom zvadlých květů), 33. jaghutská válka 298 665 let před spánkem Ohnice V

laštovky poletovaly v mračnech komárů nad nánosy bah

na. Obloha nad mokřady zůstávala šedá, ztratila však rtu

Povitý zimní přísvit an ad zničenou zemí vál teplý vánek

vonící zdravím.

To, co kdysi bývalo vnitrozemním sladkovodním mořem, jež Imassové nazývali Jaghra Til – vzniklé rozpuštěním jaghutských ledových polí – se nyní zmítalo v posledním tažení. Sinavé mraky se sice směrem na jih odrážely ve vysychajících kalužích a v mělkých tůních, kam až oko dohlédlo, ale bylo zřejmé, že zde již vládne nově zrozená země.

Při zrušení kouzla, které dalo vzniknout době ledové, se sem vrátily staré, přirozené roční doby, ale vzpomínky na led přetrvávaly. Obnažená podložní skála na severu byla rozbrázděná a kotliny plné balvanů. V nánosech jemného bahna, tvořícího kdysi dno vnitrozemního moře, dosud bublaly unikající plyny, jak pevná země, před osmi lety osvobozená od obrovské tíhy ledovců, pomalu vystupovala nahoru.

Život Jaghra Til byl krátký, ale bahno, které se usadilo na jeho dně, bylo husté. A zrádné.

Pran Chole, kostěj klanu Cannig Tola z Kron Imass, seděl nehybně na břehu původního řečiště na balvanu, z větší části zabořeném v hlíně. Svah před ním byl porostlý nízkou tuhou trávou a ležela zde spousta vyplaveného dříví a pod svahem se táhla rozlehlá pánev plná bláta.

V bažině asi dvacet kroků od svahu uvázli tři ranagové. Samec, jeho družka a mládě stáli v dojemném obranném kruhu. Jak byli uvázlí v bahně a zranitelní, museli smečce ayů, která je našla, připadat jako snadná kořist.

Půda tu však byla opravdu velice zrádná. Velcí tundroví vlci podlehli stejnému osudu jako ranagové. Pran Chole napočítal šest ayů včetně ročka. Stopy ukazovaly, že další roček bahnitou jámu

15


několikrát obešel, než se vydal k západu, nepochybně odsouzen k smrti v samotě.

Jak to bylo dlouho, co se toto drama odehrálo? Nedalo se to poznat. Bláto, pokrývající ranagy i aye, ztvrdlo a vytvořilo rubáš plný prasklinek připomínajících krajku. Tam, kde se uchytila větrem nesená semínka, se objevily zelené skvrny a kostěji to připomnělo jeho vidění během duchovní pouti – houf přízemních podrobností překroucených do něčeho nepřirozeného, neboP pro zvířata se jejich zápas stal věčným, lovci i kořist zde zůstali lapení navěky.

Ke kostějovi kdosi došel a posadil se vedle něj. Pran Chole dál upíral žlutohnědé oči na zamrzlý obraz před sebou. Rytmus kroků kostějovi prozradil, kdo je jeho společník, a nyní se k němu donesly i pachy, které byly stejně jedinečné jako rysy lidské tváře.

Cannig Tol promluvil. „Co leží pod blátem, kostěji?“

„Jen to, co bláto vytvořilo, vůdce klanu.“

„Nevidíš v těch zvířatech žádné neblahé znamení?“

Pran Chole se usmál. „Ty ano?“

Cannig Tol se nad tím na chvíli zamyslel. „Ranagové z této země odešli. Ayové také. Vidíme před sebou dávnou bitvu. Toto svědectví má hloubku, neboP mne nesmírně dojímá.“

„Mne též,“ přiznal kostěj.

„Lovili jsme ranagy, až už žádní nezůstali, a to způsobilo, že ayové začali hladovět, protože jsme lovili i tenagy, až už žádní nezůstali. Agkorové, běhající s bhederiny, se s ayi nechtěli dělit, ateX je tundr aprázdná. Z toho soudím, že jsme lovili zbytečně moc abezmyšlenkovitě.“

„Ale potřeb aživit n aše potomky...“

„Potřebovali jsme mít co nejvíc potomků.“

„Stále to potřebujeme, klanový vůdce.“

Cannig Tol zabručel. „Jaghutové byli v této zemi mocní, kostěji. Neutekli – ne hned. Víš, co to stálo imasské krve.“

„A země v odpověX n ani vydává svou kořist.“

„Aby posloužil an aší válce.“

„A tak se pohnuly hlubiny.“

Klanový vůdce jen mlčky přikývl.

Pran Chole čekal. V hovoru se dotkli jen kůže všech věcí, odhalení svalů a kostí teprve přijde. Cannig Tol však nebyl žádný hlupák aneček al dlouho.

„Jsme jako ta zvířata.“

16


Kostěj zalétl pohledem k obzoru a přimhouřil oči.

Cannig Tol pokračoval: „Jsme hlínou a naše nekonečná válka s Jaghuty je jako ta zápasící zvířata pod ní. Povrch tvaruje to, co leží vespod.“

Bylo toho víc. Pran Chole neřekl nic.

„Ranagové a ayové,“ pokračoval Cannig Tol, „téměř zmizeli z říše smrtelníků. Lovci i kořist bez rozdílu.“

„Až na samotnou kost,“ zašeptal kostěj.

„Kéž bys byl uviděl nějaké znamení,“ zamumlal klanový vůdce vstávaje.

Pran Chole také vstal. „Kéž by,“ souhlasil hlasem, v němž se jen slabě odrážel jízlivý tón klanového vůdce.

„Jsme blízko, kostěji?“

Pran Chole se podíval na svůj stín a prohlížel si parohatou siluetu, kde byla postava v huňatém plášti, rozedraných kůžích a čelence jen naznačená. Díky postavení slunce byl stín dlouhý – naznačoval postavu vysokou jako u Jaghuta. „Zítra,“ řekl. „Slábnou. Cest av noci je osl abí ještě víc.“

„Dobře. Pak se tedy klan utáboří na noc tady.“

Kostěj slyšel, jak se Cannig Tol vrací dolů k ostatním. Až se setmí, vydá se Pran Chole na duchovní pouP do nitra šeptající země, kde bude hledat svůj druh. Jejich kořist sice slábla, ale klan Cannig Tola byl ještě slabší. Zbývala stěží desítka dospělých. Při pronásledování Jaghutů neměl rozdíl mezi lovcem a kořistí velký význam.

Zvedl hlavu a zavětřil do šera. Zabloudil sem další kostěj. Pach byl nezaměnitelný. Pran Chole si říkal, kdo to asi je, proč cestuje sám, bez klanu a rodiny. A věda, že tak jako on vycítil přítomnost druhého kostěje, ten zase ví o něm, podivil se, proč ho dosud nevyhledal.

Vylezla z bláta a sesula se na písčitý břeh ostrůvku. Namáhavě lapala po dechu. Syn a dcera se jí vykroutili ze zemdlených rukou aodpl azili se dál.

Jaghutská matka sklonila hlavu a čelem se opřela o chladný, vlhký písek. Do kůže se jí zadřela zrnka, což jí důrazně připomnělo, že spálenina je ještě příliš čerstvá, než aby se stačila zahojit, a vlastně ani nebylo moc pravděpodobné, že se jí někdy zahojí – byl apor ažená asmrt přijde zároveň s příchodem lovců.

17


Aspoň že byli milosrdní auměli to. Im assové nebyli n amučení. Rychlá rána, a konec. Nejdřív ona, pak její děti. A s nimi – s touto ubohou, zničenou rodinou – zmizí z tohoto kontinentu poslední Jaghuti. Milosrdenství přicházelo v mnoha podobách. Kdyby se nebyli spojili při chytání Raesta, tak by teX všichni – Imassové i Jaghutové – před tímto tyranem klečeli. Dočasné, účelové příměří. Byla dost chytrá, aby utekla, jakmile ho spoutali, ale stejně věděla, že imasský klan bude pokračovat v pronásledování.

Matka necítila hořkost, přesto nebyla o nic méně zoufalá.

Vycítila, že na ostrov dorazil někdo nový, a zvedla hlavu. Děti strnuly n amístě as hrůzou hleděly n aim asskou ženu, jež nyní stál a před nimi. Matka přimhouřila šedé oči. „Chytré, kostěji. Měla jsem smysly vyladěné jen na ty za námi. Tak dobrá, skoncuj s tím.“

Mladá černovláska se usmála. „Žádné smlouvání, Jaghute? Přece se vždycky snažíte dohodnout, abyste zachránili své děti. Zpřetrhala jsi snad příbuzenské svazky s těmito dvěma? Vypadají n ato ml adí.“

„Smlouvání není k ničemu. Tvůj druh n adohody nikdy nepřistoupil.“

„Ne, apřesto to tvůj druh pořád zkouší.“

„Já ne. Zabij nás. Rychle.“

Imasska nosila kůži z černého pantera. Oči měla stejně černé a ve skomírajícím světle se jí i leskly stejně. Vypadala dobře krmená a z velkých, naběhlých prsou bylo zřejmé, že nedávno porodila.

Jaghutská matka nepoznala, jak se tváří, jen viděla, že tu schází obvyklá ponurá jistota, již si obvykle se zvláštními kulatými tvářemi Imassů spojovala.

„Mám na rukou dost jaghutské krve,“ poznamenal kostěj. „Přenechám vás Kronovu klanu, který vás zítra najde.“

„Nezáleží na tom,“ zavrčela matka, „kdo z vás nás zabije, důležité je jen to, že nás zabijete.“

Žen alehce zvedl akoutky úst. „Vím, j ak to myslíš.“

Jaghutská matka byla k smrti unavená, ale podařilo se jí posadit. „Co tedy chceš?“ zeptala se mezi trhanými nádechy.

„Něco ti navrhnout.“

Jaghutské matce se při pohledu do černých očí kostěje zadrhl dech, ale nespatřila tam ani stopy po výsměchu. Krátce pohlédla n asvé děti ap ak znovu vzhlédl a.

Imasska pomalu kývla.

18


***

Země tu kdysi dávno pukla. Rána byla tak hluboká, že se z ní zrodil ařek arozt avené lávy táhnoucí se od obzoru k obzoru. Řek a kamení a popela, široká a černá, mířící k jihozápadu, ke vzdálenému moři. Jenom nejmenším rostlinkám se podařilo tady uchytit, a pod nohama kostěje – s jaghutskými dětmi pod paží – se zvedaly obláčky prachu, jež zůstávaly v nehybném vzduchu viset.

Imasska usoudila, že chlapci bude asi pět a jeho sestře čtyři. Ani jedno dítě si zřejmě plně neuvědomovalo, co se děje. Očividně nepochopily matku, když je na rozloučenou objala. Dlouhá cesta přes L’amath a přes Jaghra Til je obě uvrhla do šoku. A to, že viděly svého otce umírat hroznou smrtí, věcem také nepomohlo.

Děti se jí držely malýma, ušmudlanýma ručkama, neradostná připomínka dítěte, jež sama nedávno ztratila. Brzy se jí obě přisály k prsům, jak měly obrovský hlad. O něco později usnuly.

J ak se blížil ak pobřeží, vrstv alávy byl anižší. Přímo před sebou měl apůl lígy dlouhou rovinu, z aníž se tyčilo pohoří. I když to neviděla, věděla, že za horami se terén svažuje k moři. Na pláni se zvedaly pravidelné kopečky. Kostěj se zastavil a prohlížel si je. Kopečky byly seřazené v soustředných kruzích a uprostřed byla větší kupole – vše bylo pokryté vrstvou lávy apopel a. N akonci planiny, u první řady kopečků, se jako vykotlaný zub tyčila pobořená věž. Kopečky, jak si všimla, když tu byla poprvé, byly příliš pravidelně rozmístěné, aby mohly mít přirozený původ.

Imasska zvedla hlavu. Smíšené pachy byly nezaměnitelné, jeden byl prastarý a mrtvý, druhý... méně starý a mrtvý. Chlapec se jí pod rukou zavrtěl, ale neprobudil se.

„Aha,“ zamumlala, „taky to cítíš.“

Obešla pláň a vydala se ke zčernalé věži.

Brán ado chodby byl atěsně z azříceninou, visel ave vzduchu kus nad ní. Viděla ji jako rudý šrám, něco zničeného, co však již přestalo krvácet. Chodbu nepoznala – stará rána zastírala typické znaky portálu. Imasska pocítila lehký neklid.

Položila děti k věži a posadila se na vylomený kvádr. Zadívala se na dva malé Jaghuty, stále stočené ve spánku v postýlkách z popela. „Co mám dělat?“ zašeptala. „Musí to být Omtose Phellack. Rozhodně to není Tellann. Starvald Demelain? Těžko.“ Její pozornost opět přilákala planina a kruhy kopečků. „Kdo tu přebýval? Kdo ještě měl ve zvyku stavět z kamene?“ Na dlouhou dobu

19


se odmlčela, než se znovu otočila k troskám. „Tahle věž je konečným důkazem, protože nemůže být ničí jiná než jaghutská, a něco takového by nepostavili tak blízko u nepřátelské chodby. Ne, ta brán aje Omtose Phell ack. Musí být.“

Přesto tu byla další rizika. Kdyby dospělý Jaghut v chodbě za bránou narazil na dvě děti cizí, ne vlastní krve, mohl by je stejně snadno zabít jako přijmout. „Pak by měl jejich smrt na svědomí někdo jiný, jiný Jaghut.“ Byla to slabá útěcha. Nezáleží na tom, kdo z vás nás zabije, důležité je jen to, že nás zabijete. Zasyčela. „Co mám dělat?“ zeptala se znovu.

Nechá je ještě chvíli spát. Pak je pošle bránou. Chlapci řekne, aby se postaral o sestru. Cesta nebude dlouhá. A oběma poví, že tam na ně čeká jejich matka. Bude to lež, ale budou potřebovat odvahu. Jestli je nenajde ona, tak aspoň někdo jiný jejich druhu. AP tedy jdou do bezpečí, aP se zachrání.

Nakonec, co může být horší než smrt?

Když se přiblížili, vstala. Pran Chole zavětřil a zamračil se. Jaghutka neotevřela svou chodbu. Ještě víc ho znepokojilo, že nevěděl, kde jsou její děti.

„Přivítá nás klidně,“ zamumlal Cannig Tol.

„Ano,“ souhlasil kostěj.

„Nevěřím jí – měli bychom ji okamžitě zabít.“

„Promluví si s námi,“ tvrdil Pran Chole.

„Je to nesmírné riziko, jen abys uspokojil její přání.“

„Nemohu nesouhlasit, klanový vůdce. Ale... co udělala s dětmi?“

„Nedokážeš je najít?“

Pran Chole zavrtěl hlavou. „Připrav oštěpy,“ řekl a vykročil.

V očích měla smíření, tak plně přijímala smrt, jež měla přijít vzápětí, až to kostějem otřáslo. Pran Chole vstoupil do vody, která mu sahala do půli lýtek, a vylezl na písčitý břeh ostrůvku, kde se zastavil před Jaghutkou. „Co jsi s nimi udělala?“ chtěl vědět.

M atk ase usmál a av úsměvu vycenil akly. „Jsou pryč.“

„Kde?“

„Mimo tvůj dosah, kostěji.“

Pran Chole se zamračil ještě víc. „Tohle je naše území. Tady se nikde nemůžeš dostat mimo náš dosah. Zabila jsi je tedy vlastníma rukama?“

20


J aghutk an aklonil ahl avu n astr anu aprohlížel asi Im asse. „Vždycky jsem si myslela, že jste v nenávisti k našemu druhu jednotní. Vždycky jsem si myslela, že soucit a milosrdenství jsou vaší povaze cizí.“

Kostěj se na ženu dlouze zadíval, pak se podíval za ni a prohlížel si měkkou hlínu. „Byl tu Imass,“ řekl. „Žena. Kostěj –“ ten, kterého jsem nedokázal najít během duchovní pouti. Ten, který nechtěl být nalezen. „Co udělala?“

„Propátrala tuto zemi,“ odpověděla Jaghutka. „Daleko na jihu našla bránu. Je to Omtose Phellack.“

„Jsem rád, že nejsem ničí matkou,“ pronesl Pran Chole. A ty, ženo, bys měla být ráda, že nejsem krutý. Pokynul rukou. Kolem něj proletěly těžké oštěpy. Šest dlouhých drážkovaných pazourkových hlavic prorazilo kůži na Jaghutčině hrudi. Zapotácela se az achřestění oštěpů se zhroutil an azem.

Tak skončila třiatřicátá jaghutská válka.

Pran Chole se otočil. „Nemáme čas na hranici. Musíme na jih. Rychle.“

Když si šli válečníci vyzvednout zbraně, Cannig Tol popošel blíž a zadíval se na kostěje. „Co tě tak rozrušilo?“

„Jeden odpadlý kostěj odnesl děti.“

„N ajih?“

„Do Morn.“

Klanový vůdce svraštil obočí.

„Chtěl zachránit děti této ženy. Myslí si, že Průrva je Omtose Phellack.“

Pran Chole viděl, jak se Cannig Tolovi vytrácí krev z obličeje. „Jdi do Morn, kostěji,“ zašeptal klanový vůdce. „Nejsme krutí. Běž hned.“

Pr an Chole se uklonil avzápětí ho obklopil achodb aTell ann.

Vypustila trošičku síly a vyslala jaghutské děti nahoru do ústí brány. Těsně předtím než se k ní dostaly, dívenka vykřikla, volala matku, o níž si myslela, že čeká za bránou. Pak obě postavičky zmizely v bráně.

Imasska si povzdechla a snažila se zahlédnout něco, co by jí prozradilo, že se snad cesta nevydařila. Nicméně se zdálo, že se znovu neotevřela žádná další rána, z portálu nevyrazil příval divoké energie. Uvažovala, jestli vypadá stejně. Nebyla si jistá. Tato

21


země pro ni byla nová, nebyla s ní vnitřně sepjata jako s rodnou zemí klanu Tarad v srdci První říše.

Za ní se otevřela Tellann. Žena se otočila a chystala se popustit do převtěleneckého těla.

Objevila se polární liška, a když ji uviděla, zastavila se a proměnila se zpátky v Imasse. Žena před sebou uviděla mladého muže s kůží svého totemového zvířete na ramenou a otlučenou parohovou čelenkou na hlavě. Byl strachy bez sebe a nedíval se na ni, nýbrž n aportál.

Žena se usmála. „Vítám tě, kostěji. Ano, poslala jsem je tam. Už jsou mimo dosah vaší pomsty a já jsem ráda.“

Muž upřel žlutohnědé oči na ni. „Kdo jsi? Z jakého jsi klanu?“

„Klan jsem opustila, ale kdysi jsem patřila k Logrosům. Jmenuji se Kilava.“

„Měla jsi mě včera v noci nechat, abych tě našel,“ řekl Pran Chole. „Byl bych tě přesvědčil, že rychlá smrt je pro ty děti milosrdnější než to, co jsi udělala, Kilavo.“

„Jsou dost mladé, aby je přijal –“

„Dostala ses na místo zvané Morn,“ přerušil ji Pran Chole chladně. „Do trosek starého města –“

„Jaghutského –“

„Není jaghutské! Tato věž ano, ale tu postavili mnohem později, v době mezi zničením měst a aT’ol Ar a’d – to je tento proud lávy, který pohřbil něco, co už bylo mrtvé.“ Zvedl ruku aukáz al na bránu ve vzduchu. „To tahle – tahle rána – zničila město, Kilavo. Chodba za ní – nechápeš? To není Omtose Phellack! Pověz mi – jak se takové rány uzavírají? Znáš přece odpověX, kostěji!“

Žena se pomalu otočila a zadívala se na Průrvu. „Pokud tu ránu uzavírala nějaká duše, měla by být osvobozena... když dorazily děti –“

„Osvobozena,“ sykl Pran Chole, „výměnou!“

Kilava, celá se třesouc, se obrátila zpátky k němu. „Tak kde to je? Proč se to neobjevilo?“

Pran Chole se zadíval na kupoli uprostřed planiny. „Ach,“ šeptl, „ale objevilo.“ Ohlédl se na druhého kostěje. „Pověz mi, vzdáš se teX ty svého život az aživoty těch dětí? Jsou nyní v p asti, uvízly ve věčné noční můře anekonečné bolesti. S ahá tvůj soucit tak daleko, aby ses obětovala v další výměně?“ Prohlížel si ji a pak

22


si povzdechl. „Myslel jsem si to, tak si otři slzy, Kilavo. Pokrytectví se ke kostějům nehodí.“

„Co...“ vypravila ze sebe žena po čase, „se osvobodilo?“

Pran Chole zakroutil hlavou a znovu se zadíval na kupoli. „Nejsem si jistý, ale dříve nebo později s tím budeme muset něco udělat. Myslím, že máme spoustu času. Ten tvor se teX musí dostat z hrobky a ta je důkladně strážená. Navíc mohylu stále zakrývá plášP T’ol Ara’d.“ Po chvíli dodal: „Časem ale budeme muset.“

„Co tím myslíš?“

„Bylo svoláno shromáždění. Očekává nás obřad Tellann, kostěji.“

Odplivl asi. „Jste všichni šílení. Vybr at si kvůli válce nesmrtelnost – to je bláznovství. Neposlechnu, kostěji.“

Kývl. „Ale obřad bude proveden. Provedl jsem duchovní pouP do budoucnosti, Kilavo. Viděl jsem svou svraštělou tvář za víc než dvě stě tisíc let ode dneška. Budeme mít svou věčnou válku.“

Kilavě se do hlasu vloudila hořkost. „Můj bratr bude mít radost.“

„Kdo je tvůj bratr?“

„Onos T’oolan, první meč.“

TeX se Pran Chole obrátil. „Ty jsi Vzdorující. Zabila jsi svůj klan – svou rodinu –“

„Abych přerušila spojení a tak získala svobodu, ano. Žel, můj nejstarší bratr je lepší než já. Nicméně teX jsme volní oba, i když to, z čeho se já raduji, Onos T’oolan proklíná.“ Zkřížila ruce na prsou a Pran Chole u ní spatřil nekonečné vrstvy bolesti. Její svobodu jí rozhodně nezáviděl. Znovu promluvila. „Takže tohle město, kdo ho postavil?“

„K’Chain Che’Malle.“

„To jméno znám, ale víc skoro nic.“

Pran Chole kývl. „Tuším, že se dozvíme víc.“

23


II

Kontinenty Korelri a Jacuruku v čase umírání 119 736 let před spánkem Ohnice (tři roky po Pádu Chromého boha) P

ád zničil celý kontinent. Lesy shořely aohnivé bouře oz a

řovaly obzory na všech stranách a zalévaly karmínem pře

valující se prašná oblaka zakrývající oblohu. Požáry jako by

neměly konce, požíraly svět celé týdny, měsíce, a celou tu dobu bylo slyšet, jak bůh křičí.

Z bolesti se zrodil vztek. Ze vzteku jed, nákaza, která neušetřila nikoho.

Ti, kdo přežili, byli rozprášeni, museli se vrátit k divošství, toulali se krajinou rozrytou obrovskými krátery, naplněnými bahnitou vodou, an aobloze se neustále honily mr aky. Rodinná pouta byla zpřetrhána, láska se stala příliš nákladným břemenem. Živili se tím, co našli, většinou jeden druhého, a pořád se nenasytně rozhlíželi po zpustošeném světě kolem sebe.

Touto krajinou kráčel poutník. Byl sám, zabalený do tlejících hadrů, průměrné výšky, se strohými a nezajímavými rysy. Tvář měl zachmuřenou a byla z něj cítit neoblomnost. Šel, jako by do sebe nasával utrpení a nevnímal tu obrovskou tíhu, šel, jako by se nedokázal vzdát, jako by zapíral své schopnosti.

Z dálky si ho prohlížela otrhaná tlupa, jak tak šel přes to, co zůstalo z kontinentu, jenž se bude v budoucnu nazývat Korelri. Hlad je mohl dohnat blíž, ale nebyli to žádní hlupáci, ti, kdo přežili Pád, a tak jen zpovzdáli dávali pozor a jejich zvědavost otupoval strach. Protože ten muž byl velmi starý bůh a kráčel mezi nimi.

Kromě utrpení, které již přijal, by byl K’rul ochotně převzal i jejich zlomené duše, apřesto se dál krmil – stále – krví prolitou v této zemi, apr avdou bylo, že sílu, z této krve zrozenou, bude potřebovat. V K’rulových stopách lidé zabíjeli jiné lidi, muže, ženy i děti. Temné vraždění byla řeka, po níž starší bůh plul.

Starší bohové byli vtělením mnoha drsných nepříjemností.

***

24


Cizího boha roztrhal jeho sestup na zemi. Dostal se na ni po kusech, v ohnivém dešti. Jeho bolest byl aj ako oheň, řev ahrom, hlas, jejž slyšela polovina světa. Bolest a rozhořčení. A jak si K’rul uvědomoval, také žal. Potrvá dlouho, než cizí bůh bude moci začít sbírat zbývající úlomky svého života a odhalí tak svou podstatu. K’rul se toho dne bál. Z takové zkázy nemohlo vzejít než šílenství.

Ti, kdo ho povolali, byli mrtví. Zničilo je to, co na sebe přivolali. Nemělo smysl je nenávidět, nebylo třeba představovat si, co by si jako trest plně zasloužili. Nakonec byli zoufalí. Dost zoufalí, aby rozhrnuli tkanivo chaosu a otevřeli průchod do cizí, vzdálené říše a pak aby přilákali zvědavého boha z té říše blíž, až k pasti, kterou uchystali. Protože toužili po moci.

Vše pro to, aby zničili jediného muže.

Starší bůh překročil zničený kontinent, díval se na stále živé kusy těla Padlého boha a viděl mimozemské larvy vylézající z toho hnijícího, neustále pulsujícího masa a úlomků kostí. Viděl, co se z těch larev vyvinulo. I teX, když dorazil na poničené pobřeží Jacuruku, dávného sesterského kontinentu Korelri, nad ním ti tvorové kroužili n aširokých černých křídlech. Cítili jeho moc atoužili ji ochutn at.

Silný bůh si však nemusel všímat mrchožroutů ve svých stopách aK’rul byl silný. V jeho jméně se st avěly chrámy. Do oltářů se při jeho bohoslužbách po celá pokolení vpíjely potoky krve. Rodící se měst abyl aobklopen akouřem z kováren, pohřebních hr anic, rudou září úsvitu lidstva. Na kontinentě na druhé straně světa, než kde byl K’rul nyní, vznikl aPrvní říše. Říše lidí, zrozená z odkazu T’lan Imass, od nichž získala jméno.

Nebyla sama dlouho. Tady na Jacuruku, ve stínu trosek dávno vyhynulých K’Chain Che’Malle, se objevila další říše. Její vládce, krutý požírač duší, byl válečník, jenž neměl sobě rovného.

K’rul ho přišel zničit, přišel zpřetrhat řetězy dvanácti milionů otroků – ani jaghutští tyrani své poddané neovládali s tak bezcitným mistrovstvím. Ne, získat takovou nadvládu nad svými příbuznými mohl pouze smrtelný člověk.

Ke Kallorově říši se blížili další dva starší bohové. Rozhodnutí bylo učiněno. Tito tři – poslední ze starších bohů – ukončí velekrálovu despotickou vládu. K’rul své společníky cítil. Ob abyli blízko, ob abyli kdysi jeho přáteli, ale všichni – včetně K’rul a– se změnili, rozešli se. Nyní se opět setkají po několika tisíciletích.

25


Cítil i kohosi čtvrtého, divoké zvíře ze starých časů, jdoucí po jeho stopě. Zvíře stvořené zemí, s mrazivým dechem a zakrvácenou bílou srstí, jež Pád málem zabil. Zvíře se zničeným okem, které druhým shlíželo n azničenou zemi, jež býv al ajeho domovem – dávno před vznikem říše. Stopovalo ho, ale nepřibližovalo se. A K’rul dobře věděl, že bude zpovzdáli sledovat vše, co se bude dít. Starší bůh je nemohl litovat, jeho bolest ho však přesto nenechávala lhostejným.

Oba přežíváme, jak to jen jde, a až přijde čas zemřít, najdeme si nějaké osamělé místo...

Kallorova říše zabírala celou Jacuruku, a přesto když K’rul vstoupil n akontinent, nikoho neviděl. N avšechny str any se táhl a jen pustina zcela bez života. Vzduch byl plný popela a prachu a na obloze se převalovala mračna jako olovo v kovářském kotli. Starší bůh pocítil neklid, na duši mu padal chlad.

Z boha zrození mrchožrouti nad ním se chechtali.

V duchu uslyšel známý hlas. Bratře, jsem na severním pobřeží.

„A já n azáp adním.“

Máš nějaké starosti?

„Mám. Všechno je... mrtvé.“

Spálené. Žár zůstává hluboko pod vrstvou popela. Popela... a kostí.

Ozval se třetí hlas. Bratři, přicházím od jihu, kde kdysi stála města. Všechna jsou zničená. Stále se tu rozléhá ozvěna smrtelného výkřiku kontinentu. Je to snad klam? Iluze?

K’rul oslovil prvního staršího boha, jenž k němu promluvil. „Dracone, já ten výkřik slyším též. Taková bolest... vlastně je ještě horší než ta Padlého. Pokud to není klam, jak navrhuje sestra, co to udělal?“

Vstoupili jsme do této země, a proto také cítíme to, co ty, K’rule, odvětil Draconus. Já si též nejsem jistý tím, jaká je pravda. Sestřičko, blížíš se k sídlu velekrále?

Třetí hlas odpověděl: Ano, bratře Dracone. Připojíte se teD ke mně s K’rulem, abychom se tomu smrtelníkovi postavili společně?

„To uděláme.“

Chodby se otevřely, jedna daleko na severu, další přímo před K’rulem.

Ob ast arší bohové se připojili ke své sestře n avrcholku zpustošeného kopce, kde vítr zvedal popel a vynášel jej jako pohřební

26


věnce k obloze. Přímo před nimi, n ahrom adě ohořelých kostí, stál trůn.

Muž, jenž na něm seděl, se usmíval. „Jak vidíte,“ zasípal, když si je opovržlivě prohlédl, „připravil jsem se na váš příchod. No ano, věděl jsem, že přijdete. Draconus z rodu Tiam. K’rul, Otevírač stezek.“ Šedýma očima zalétl ke třetí z bohů. „A ty. Tedy, nabyl jsem dojmu, že ses vzdala svého... starého já. Kráčíš mezi smrtelníky, hraješ si na druhořadou čarodějku – tak obrovské riziko, i když možná právě tohle tě ke hrám smrtelníků přitahuje. Stál ajsi n abitevních polích. Jeden zbloudilý šíp...“ Pom alu kroutil hlavou.

„Přišli jsme,“ promluvil K’rul, „abychom ukončili tvou hrůzovládu.“

Kallor zvedl obočí. „Chcete mi vzít všechno, kvůli čemu jsem se tolik nadřel, abych to získal? Padesát let, drazí soupeři, abych dobyl celý kontinent. No, Ardatha se možná stále drží – vždycky mi posílala tribut, který si právem zasloužím, pozdě – ale já si takových malicherností nevšímám. Utekla, věděli jste to? Mrcha. Myslíte si snad, že jste se mi postavili jako první? Kruh způsobil pád cizího boha. Trochu se to... zvrtlo, takže mi ti hlupáci ušetřili práci a nemusím je zabít vlastníma rukama. A Padlý? Ten se hned tak nevzpamatuje, a až k tomu dojde, opravdu si umíte představit, že bude poslouchat něčí příkazy? Já bych –“

„Dost,“ zavrčel Draconus. „Tvé žvanění začíná být otravné, Kallore.“

„Tak dobrá.“ Velekrál si povzdechl a předklonil se. „Přišli jste osvobodit můj lid zpod mé krutovlády. Žel, já nepatřím k těm, kteří by se něčeho takového vzdali. Ani kvůli vám, ani kvůli nikomu jinému.“ Zase se opřel a mávl rukou. „A proto to, co jste mi chtěli odepřít, nyní odpírám já vám.“

Ačkoliv měl K’rul pravdu přímo před očima, nedokázal jí uvěřit. „Co jsi –“

„Copak jste slepí?“ zavřeštěl Kallor a sevřel opěrky křesla. „Je to pryč! Oni jsou pryč! Tak zpřetrhat řetězy jste chtěli? Jen do toho – ne, já vám je vydám! Tady, všude kolem vás, je nyní svoboda! Prach! Kosti! Svoboda!“

„Ty jsi opravdu spálil celý kontinent?“ zašeptala sestra. „Jacuruku –“

„Už není anikdy nebude. To, co jsem rozpout al, se nikdy

27


nezahojí. Rozumíte? Nikdy. A všechno je to vaše vina. Vaše. Je dlážděná kostmi apopelem, t aušlechtilá cest a, po níž jste se rozhodli jít. Vaše cesta.“

„Tohle nedovolíme –“

„Už se to stalo, ty hloupá ženská!“

K’rul promluvil do uší svých příbuzných. Musíme to udělat. Vytvořím pro tohle nějaké... místo. Ve svém nitru.

Chodbu, která by to všechno zadržela? zeptal se ohromeně Draconus. Bratře –

Ne, je třeba to udělat. Připojte se ke mně, tvoření nebude snadné –

Zničí tě to, K’rule, namítala sestra. Musí existovat jiný způsob.

Neexistuje. Nechat tento kontinent takový, jaký je... ne, svět je ještě mladý. Aby měl takovou jizvu...

A co Kallor? chtěl vědět Draconus. Co s tímhle... tímhle stvořením?

Poznamenáme ho, odvětil K’rul. Přece víme, po čem ze všeho nejví ctouží, ne?

A jak dlouho bude žít?

Dlouho, přátelé.

Souhlasíme.

K’rul zamrkal a upřel na velekrále zamračený pohled. „Za tento zločin, Kallore, tě odpovídajícím způsobem potrestáme. Věz tohle: ty, Kallore Eideranne Tes’thesula, zakusíš smrtelný život bez konce. Smrtelný, s působením zubu času, s bolestmi z ran a se zoufalstvím. Se zničenými sny. Se ztracenou láskou. Ve stínu přízraku Smrti, stále v nebezpečí, že skončí to, čeho se nebudeš chtít vzdát.“

Promluvil Draconus: „Kallore Eideranne Tes’thesula, nikdy neascenduješ.“

Jejich sestra řekla: „Kallore Eideranne Tes’thesula, pokaždé, když se pozvedneš, přijde pád. Vše, čeho dosáhneš, se ti v rukou v prach obrátí. To, co jsi tu ty vědomě spáchal, se na oplátku zase stane se vším, co vykonáš.“

„Tři hlasy tě proklínají,“ dokončil K’rul. „Je dokonáno.“

Muž n atrůně se třásl, rty ohrnuté, zuby vyceněné. „Já vás zlomím. Každého z vás. To přísahám na kosti sedmi milionů obětí. K’rule, ty se vytratíš ze světa, budeš zapomenut. Dracone, to, co vytvoříš, se obrátí proti tobě. A co se tebe týče, ženo, nelidské

28


ruce na bitevním poli roztrhají tvé tělo na kusy, ty však přesto nepoznáš oddechu – taková je má kletba, Sestro chladných nocí. Kallor Eiderann Tes’thesula, jeden hlas, pronesl tři kletby. Tak.“

Nechali Kallora sedět na trůně na hromadě kostí. Spojili své síly aovinuli řetězy vybitý kontinent, který p ak vtáhli do chodby vytvořené k tomuto jedinému účelu, a zemi samotnou zanechali holou. Aby se mohl avyléčit.

Ta námaha K’rula zlomila, způsobila mu rány, které, jak věděl, ponese po celý zbytek své existence. Navíc už cítil soumrak svého uctívání, pohromu způsobenou Kallorovou kletbou. K jeho překvapení ho ta ztráta bolela méně, než by si byl pomyslel.

Trojice se zastavila u portálu do rodící se říše bez života a zadív al ase n asvé dílo.

Nakonec promluvil Draconus: „Od časů noci kovám meč.“

K’rul i Sestr achl adných nocí se obrátili, protože o tom nic nevěděli.

Draconus pokračoval. „Trvalo to... dlouho, ale pomalu s prací končím. Síl ado meče vložená je... neodvol atelná.“

„Pak tedy,“ zašeptal K’rul po chvilce přemýšlení, „musíš v konečné úpravě učinit nějaké změny.“

„Vypadá to tak. Budu si to muset pořádně promyslet.“

Po dlouhé době se K’rul s bratrem obrátili k sestře.

Ta pokrčila rameny. „Postarám se o sebe. Až přijde má zkáza, bude to pouze skrze zradu, nic jiného. Před takovou věcí se nelze uchránit, jinak by se můj život stal noční můrou podezírání a nedůvěry. Tomu se já nepoddám. Do té chvíle budu dál hrát hry smrtelníků.“

„Aspoň si pořádně rozmysli,“ zamumlal K’rul, „než si vybereš, z akoho budeš bojov at.“

„Najdi si společníka,“ radil Draconus. „Jenž tě bude hoden.“

„Ob ami dáváte moudré r ady. Děkuji vám.“

Víc nebylo co říci. Všichni tři sem přišli s jistým záměrem, který nyní splnili. Možná ne tak, jak by si byli přáli, ale bylo dokonáno. A cena byla zaplacena. Ochotně. Tři životy a jeden, každý zničený. Pro jednoho to byl začátek věčné nenávisti. Pro tři přijatelná výměna.

Starší bohové, jak již bylo řečeno, byli vtělením mnoha drsných nepříjemností.

29


***

Zvíře se zpovzdáli dívalo, jak se ti tři rozcházejí. Zničené bolestí, s bílou srstí celou od krve, s vlhkým důlkem po ztraceném oku, se jen tak tak drželo na roztřesených nohou. Toužilo po smrti, jenže ta nepřicházela. Toužilo po pomstě, ale ti, kdož ho zranili, byli mrtví. Zůstal jen muž na trůně, který zničil jeho domov.

Dost času na vyrovnání tohoto účtu.

Zpustošená duše zvířete se zmítala bolestí a touhou. Někde v požáru způsobeném Pádem ztratil samec družku a nyní byl sám. Třeba je ještě naživu, třeba se toulá, zraněná, stejně jako on, apátrá po něm v pustinách. Nebo možná utekl a, v bolesti ahrůze, do chodby, jež dodala oheň její duši. AP se poděla kamkoliv – pokud je ještě naživu – on ji najde.

Tři postavy v dálce otevřely své chodby a zmizely každá ve své starší říši.

Zvíře se rozhodlo, že nepůjde z ažádnou z nich. V porovnání s ním ajeho družkou to byly ml adé bytosti achodby, do nichž mohla uprchnout, byly ve srovnání s chodbami starších bohů dávnověké.

Stezka, jež na zvíře čekala, byla nebezpečná. Zvíře se bálo.

Portál, který se před ním otevřel, odkryl šedě pruhovanou, vířící bouři síly. Zvíře zaváhalo, než do něj vstoupilo.

A bylo pryč.

30


K N I H A P R V N Í

J I S K R A A P O P E L


Pět mágů, pobočnice, bezpočtu říšských démonů

aneúspěch v D arúdžhistánu, to vše sloužilo k veřej

nému ospravedlnění toho, že císařovna prohlásila

Dujek aJednorukého ajeho zbité legie z aps ance.

Lze namítnout, že je pouhá náhoda, že tím Jedno

ruký a jeho Houfec získali volnou ruku, a mohli tak

vytáhnout na nové tažení, tentokrát jako nezávislá

vojenská síla, jež uzavřela děsivé spojenectví, které

mu bylo předurčeno vzniknout po děsivém kouzel

ném ostřelování na Genabakis. Pravda, nezpočetně

obětí z této zničující doby by mohlo, pokud by jim

mistr Kápě zaručil takovou výsadu, vyjádřit zcela

jiný názor. Celému tažení předcházel snad nejpoe

tičtější detail událostí, později nazývaných pannion

ské války: když jaghutský tyran na své nešPastné

cestě do Darúdžhistánu lhostejně, bezmyšlenkovitě

zničil jeden osamělý kamenný most...

Říšská tažení (Pannionské války)

1194–1195, Svazek IV, Genabakis

Imrygyn Tallobant (nar. 1151)


K A P I T O L A J E D N A

Vzpomínky jsou jako tkané koberce zakrývající tvr

dé zdi – povězte, přátelé, jaký odstín má vaše oblí

bené vlákno, ajá vám n aoplátku povím, j aké pov a

hy jste...

Život snů

Strig aIlb ares

1164. rok spánku Ohnice (dva měsíce po slavnosti v Darúdžhistánu) 4. rok Pannionského dominia Tellannský rok druhého shromáždění K

vádry gadróbského vápence ležely rozházené, ožehnuté

a rozlámané na březích v rozdupaném bahně, jako by je

tam smetla ruka nějakého boha, když v jediném malicher

ném gestu opovržení zničil kamenný oblouk mostu. A Vrč měl podezření, že to je jen krůček daleko od pravdy.

Zpráva se do Darúdžhistánu dostala asi týden poté, když první

karavana mířící na východ z tohoto břehu dorazila k řece a zjistila, že tam, kde kdysi stával použitelný most, zbyla jen hromada kamení. Šuškalo se cosi o starověkém démonovi, jehož vypustili agenti Malazské říše. Prý vyšel z Gadróbské pahorkatiny a hodlal zničit samotný Darúdžhistán.

Vrč si odplivl do zčernalé trávy vedle vozu. Silně o tom příběhu

pochyboval. Pravda, té noci přede dvěma měsíci, když probíhala slavnost, se děly prapodivné věci – ne že by byl natolik střízlivý, aby si něčeho všiml – a draky, démony i strašlivý sestup Měsíčního Kamene vidělo dost svědků, aby to znělo věrohodně, ale každé kouzlo tak silné, aby dokázalo zničit celý kraj, by se bylo muselo dostat až do Darúdžhistánu. A jelikož město nevypadalo jako kouřící hromada trosek – tedy o nic víc než jako po každých

33


celoměstských oslavách – očividně se tam nic takového nedostalo.

Ne, mnohem pravděpodobnější byla ta božská ruka nebo možná zemětřesení – i když Gadróbská pahorkatina byla poměrně stabilní útvar. Možná se Ohnice neklidně ošila ve svém věčném spánku.

V každém případě však teX měl pravý stav věcí přímo před očima. Vlastně to spíš bylo roztroušené odsud až k bráně mistra Kápě. A zůstávalo faktem, že aP už bohové hráli jakékoliv hry, vždycky to odnesli těžce se lopotící chudáci jako on.

Opět se začal používat starý brod třicet kroků proti proudu od místa, kde stával most. Nepoužíval se celá staletí a po týdnu nečekaných dešPů se břehy změnily v bažinu. Ve vodě se tlačily karavany, jak v místě, kde kdysi byly rampy, tak mimo ně, a všechny byly beznadějně zapadlé v bahně rozvodněné řeky. Desítky dalších karavan čekaly na cestě a kupci, strážní i zvířata byli stále nevrlejší.

Vrč n apřebrodění ček al už dv adny ajeho skromný oddíl mu dělal radost. Hotové ostrůvky klidu to byly. Harllo došel vodou ke zbytkům mostního pilíře aus adil se n aněm s rybářským prutem v ruce. Stonny Menakis dovedla ke Storbyho vozu bandu otrhaných kolegů – strážců karavan, a Storbymu ani nevadilo prodávat gredfallanské pivo za přemrštěné ceny. Soudky s pivem sice byly určeny pro jeden zájezdní hostinec u města Saltoan, ale netrpělivý hostinský měl prostě smůlu. Pokud bude vše pokračovat jako doposud, vznikne tu trh a pak mistrem Kápě zatracené městečko. Nakonec nějaký horlivý plánovač v Darúdžhistánu usoudí, že by bylo vhodné nechat most znovu postavit, a za deset dvanáct let se to konečně udělá. Pokud ovšem městečko nezačne znamenat problém, v kterémžto případě sem pošlou výběrčí daní.

Vrč měl stejnou radost z toho, že jeho zaměstnavatel zachovává klid. Povídalo se, že kupce Manquiho na druhém břehu řeky ranil amrtvice, což bylo pro tyto typy typické. Ne, jejich pán, Keruli se jmenoval, se vymykal pravidlům, a to natolik, aby to ohrožovalo Vrčovo opovržení, jež si ke kupcům pečlivě pěstoval. Ale vzhledem k seznamu Keruliho zvláštností dospěl kapitán k názoru, že ten člověk ve skutečnosti vůbec není kupec.

Ne že by n atom záleželo. Peníze byly peníze aKeruli pl atil dobře. Vlastně lépe než většina ostatních. Avšak co se Vrče týkalo, mohl to být klidně převlečený kníže Arard.

34


„Hej vy, pane!“

Vrč odtrhl zrak od Harllova marného rybaření. U vozu stál prošedivělý muž a díval se na něj. „Ten tón je od vás zatraceně panovačný,“ zavrčel Vrč, „protože podle těch hadrů, co máte na sobě, jste buX nejhorší kupec n asvětě, nebo sluh aněj akýho chudáka.“

„Komorník, abych byl přesný. Jmenuji se Emancipor Reese. A mí pánové nejsou chudí, právě naopak. Jenomže jsme už dlouho n acestách.“

„To beru,“ prohlásil Vrč, „protože váš přízvuk neznám, akdyž to řeknu já, tak to už něco znamená. Co chcete, Reesi?“

Komorník se poškrábal ve stříbrném strništi na bradě. „Opatrným vyptáváním mezi touto lůzou bylo zjištěno, že co se strážců karavan týče, vy jste muž, který si vysloužil úctu.“

„Co se strážců karavan týče, tak by to tak mohlo být,“ usoudil Vrč suše. „Kam tím míříte?“

„Mí pánové s vámi chtějí mluvit, pane. Pokud nejste příliš zaneprázdněný – utábořili jsme se nedaleko odsud.“

Vrč si Reese chvíli prohlížel a pak zabručel: „Schůzky s jinými kupci musím nejdřív probrat se svým chlebodárcem.“

„To rozhodně, pane. A můžete ho ujistit, že mí pánové vás nechtějí odlákat ani jinak ohrozit váš kontrakt.“

„Doopravdy? Tak jo, počkejte tady.“ Vrč seskočil na zem a vydal se k malým, zdobeným dvířkům a klepl na ně. Dvířka se pootevřela a z tmavého nitra vozu se vynořila Keruliho kulatá, bezvýrazná tvář.

„Ano, kapitáne, rozhodně jděte. Přiznávám se k jisté zvědavosti n apány tohoto muže. Během toho setkání si pozorně všímejte všech podrobností. A pokud to půjde, zjistěte, co přesně mají od včerejšk az alubem.“

Kapitán zabručel, aby zakryl, jak ho Keruliho očividně neuvěřitelně hluboké znalosti překvapily – kupec totiž ještě neopustil vůz – a pak řekl: „Jak si přejete, pane.“

„Ach, acestou zpátky vyzvedněte Stonny. Příliš toho vypil a a začíná být nadmíru hádavá.“

„Tak to bych ji měl asi vyzvednout hned. Je schopná do někoho nadělat tím svým rapírem díry. Znám ty její nálady.“

„Aha, dobrá. Tak pro ni pošlete Harlla.“

„Ehm, on je schopný se k ní přidat, pane.“

35


„A přesto je velice chválíte.“

„To ano,“ souhlasil Vrč. „Aniž bych se moc vychloubal, pane, když dojde na ochranu pána a jeho zboží, pokud my tři pracujeme spolu, vydáme za dvakrát víc lidí. Proto jsme tak drazí.“

„Vaše sazby jsou vysoké? Chápu. Hmm. Sdělte tedy svým dvěm aspolečníkům, že budou-li se vyhýb at potížím, vynese jim to ke mzdě ještě značný bonus.“

Vrč se ovládl anezůst al stát s otevřenou pusou. „Ehm, to by mělo ten problém vyřešit.“

„Výtečně. Sdělte to tedy Harllovi a pošlete ho za Stonny.“

„Ano, pane.“

Dvířka se zavřela.

Jak se ukázalo, Harllo se již vracel k vozu. Rybářský prut svíral v jedné mohutné pěsti av druhé j akousi ubohou podrážku, kterou vydával za rybu. V jasně modrých očích mu jiskřilo vzrušení.

„Hele, ty nasupená náhražko člověka – chytil jsem večeři!“

„Chceš říct večeři pro klášterní krysu. Tu potvoru bych dokázal vdechnout nosem.“

Harllo se zamračil. „Rybí polívka. Dodá šmak –“

„To je prostě skvělý. Miluju polívku s blátivou příchutí. Hele, vždyP t aběličk a ani nedejchá – nejspíš už byl amrtvá, když jsi ji chytil.“

„Praštil jsem ji kamenem mezi oči, Vrči –“

„To ted amusel být dost m alej kámen.“

„Za to nedostaneš ani –“

„Z ato ti žehnám. TeX mě poslouchej. Stonny z ačíná mít dost –“

„To je legrační, neslyším žádnou rvačku –“

„Bonus od Keruliho, pokud k žádný nedojde. Jasný?“

Harllo se podíval na dvířka vozu a pak kývl. „Povím jí to.“

„Měl by sis pospíšit.“

„Už tam jdu.“

Vrč se díval, jak odbíhá, stále s prutem a kořistí v rukou. Harllo měl obrovské ruce, na to, jak hubený byl, a dlouhé a svalnaté paže. Jako zbraň si vybral obouruční meč, jejž zakoupil od zbrojíře v Příběhu Mrtvýho. Pro Harlla byl jako bambusový proutek. Jeho plavá kštice připomínala klubko zamotaného rybího vlasce. Když ho lidé uviděli poprvé, smáli se, ale Harllo je obvykle umlčel svou čepelí použitou naplocho. Rázně.

36


Vrč si povzdechl a vrátil se k čekajícímu Emanciporu Reesovi. „Půjdeme,“ řekl.

Reese se uklonil. „Výtečně.“

Vůz byl obrovský, hotový dům n avysokých kolech. Střech a byl apodivně klenutá azdobená složitými řezb ami at ančily po ní maličké malované postavičky s chtivými výrazy. Kozlík měl stříšku z vybledlého plátna. Čtyři tažní voli se volně potulovali po provizorní ohradě deset kroků od tábora.

Vzadu se povalovala prašivá kočka a dívala se, jak se Reese s Vrčem blíží.

„To je vaše kočka?“ zeptal se kapitán.

Reese si ji prohlédl a pak si povzdechl. „Ano, pane. Jmenuje se Veveřice.“

„Tu prašivinu by dokázal vyléčit každý alchymista nebo svíčková bába.“

Komorník se zatvářil znepokojeně. „Až dorazíme do Saltoanu, určitě se na to podívám,“ zahuhlal. „Aha,“ kývl ke kopcům za silnicí, „tady přichází mistr Bauchelain.“

Vrč se otočil a zadíval se na hranatého čahouna, který došel k silnici a beze spěchu se k nim blížil. Měl na sobě nákladný kabát z černé kůže, jenž mu sahal až po kotníky, vysoké jezdecké boty ze stejného materiálu, šedé kamaše a pod volnou hedvábnou – také černou – košilí se mu leskl skvělý začerněný osníř.

„Černá,“ řekl kapitán Reesovi, „byla v Darúdžhistánu módní vloni.“

„Černá je Bauchelainova barva vždycky, pane.“

Mistr byl bledý, s trojúhelníkovým obličejem, což ještě podtrhovala úhledně zastřižená bradka. Naolejované vlasy měl sčesané z vysokého čela. Oči měl matné a šedé – stejně bezbarvé jako zbytek obličeje – akdyž se mu do nich Vrč podív al, zmocnil se ho neklid.

„Kapitáne Vrči,“ pronesl Bauchelain tichým, kultivovaným hlasem, „váš všetečný zaměstnavatel rozhodně není rafinovaný. Ale třebaže zvědavost na to, co děláme, obvykle neodměňujeme, tentokrát učiníme výjimku. DoprovoXte mne.“ Podíval se na Reese. „Tvá kočk azřejmě trpí bušením srdce. Doporučuji ti, abys ji uklidnil.“

„Hned to udělám, pane.“

37


Vrč položil ruce n ajílce svých š avlí apřimhouřeným aočim asi Bauchelaina prohlížel. Když si komorník vylezl dozadu, pružiny vozu zaskřípaly.

„Nuže, kapitáne?“

Vrč se nehýbal.

Bauchelain zvedl obočí. „UjišPuji vás, že váš zaměstnavatel se nemůže dočkat, až vyhovíte mé žádosti. Pokud se však bojíte, mohl byste ho přesvědčit, aby vás po dobu tohoto podniku držel za ruku. Ačkoliv vás varuji, dostat ho ven z vozu by mohlo být výzvou i pro muže vašich rozměrů.“

„Už jste někdy rybařil?“ zeptal se Vrč.

„Rybařil?“

„Ryby, který skočí na starou návnadu, jsou mladý a už nezestárnou. Já kolem karavan dělám přes dvacet let, pane. Nejsem mladej. Jestli chcete rybu, zkuste to jinde.“

Bauchelain se suše usmíval. „Uklidnil jste mě, kapitáne. Můžeme pokračovat?“

„VeXte mě.“

Přešli silnici. Do kopců se za nimi coural starý kozel. Karavany na tomto břehu se jim rychle ztratily z dohledu. Tráva na svazích i vrcholcích kopců shořel apři požáru, ale z půdy již vyrážely zelené lístky.

„Oheň,“ poznamenal Bauchelain cestou, „je pro prérijní traviny nezbytný. Stejně jako stěhování bhederinů, kdy stovky tisíc paznehtů udusávají hlínu. Žel, přítomnost koz pro tyto prastaré pahorky předznamenává konec zeleně. Já však začal hovořit o ohni, že ano? Násilí a ničení, obojí je pro život nezbytné. Připadá vám to divné, kapitáne?“

„Mně, pane, připadá divnej ten pocit, co mám, že jsem zapomněl svou voskovou tabulku.“

„Tedy jste chodil do školy. Zajímavé. Jste přece šermíř, ne? K čemu potřebujete písmenk a ačísl a?“

„A vy jste muž písmen ačísel – k čemu je vám ten opotřebov aný meč u pasu a ten drahej hauberk?“

„NešPastným vedlejším účinkem vzdělávání mas je nedostatek úcty.“

„Chcete říct zdravá skepse.“

„Vlastně opovrhování autoritami. Abych odpověděl na vaši otázku: možná jste si všiml, že máme pouze jediného, ato post ar

38


šího komorníka. Žádné najaté stráže. Nutnost chránit se je životně důležitá pro naši profesi –“

„A jakápak profese to je?“

Sestoupili na vyšlapanou pěšinu, vinoucí se mezi vršky. Bauchelain se zastavil a s úsměvem se na Vrče zadíval. „Bavíte mě, kapitáne. Již chápu, proč se o vás v karavanserájích tolik hovoří, neboP vy jste mezi strážci jedinečný v tom, že máte fungující mozek. PojXte, už jsme skoro n amístě.“

Obešli pahorek a dorazili na okraj čerstvého kráteru. Široký pruh hlíny kolem něj byl rozrytý aplný úlomků k amení. Vrč usoudil, že kráter má asi čtyřicet kroků v průměru a hluboký je dva, dva a půl sáhu. O kousek dál seděl na kraji kráteru muž, také celý v černé kůži, s pleší barvy vyběleného pergamenu. Přes svou značnou výšku se zvedl dost potichu a s plavným půvabem se obrátil k nim.

„Korbal Špičák, kapitáne. Můj... partner. Korbale, máme tu Vrče, kteréžto jméno je zcel ajistě nepřímou n arážkou n ajeho osobnost.“

Pokud Bauchelain v kapitánovi vyvolával neklid, tento muž – se širokým, kulatým obličejem, očima ukrytýma mezi naběhlými víčky, s plnými rty, v koutcích lehce svěšenými, s tváří zároveň dětskou i nevýslovně obludnou – v něm vzbuzoval strach. Ten pocit byl opět zcela instinktivní, jako by Bauchelain a jeho partner kolem sebe šířili nějakou špinavou auru.

„Není divu, že ta kočka má bušení srdce,“ zamumlal si pro sebe kapitán. Odtrhl zrak od Korbala Špičáka a zadíval se na kráter.

Bauchelain se postavil vedle něj. „Rozumíte tomu, co zde vidíte, kapitáne?“

„Ano, nejsem hlupák. Je to dír ado země.“

„Zábavné. Kdysi tu stávala mohyla. V ní byl uvězněn jeden jaghutský tyran.“

„Byl.“

„Správně. Zamíchala se do toho jistá vzdálená říše, aspoň tak jsem tomu rozuměl. Spřáhla se s T’lan Imass a společně se jim podařilo ho osvobodit.“

„Takže vy těm povídačkám věříte,“ usoudil Vrč. „Pokud by k něčemu takovýmu došlo, tak co se, ve jménu mistra Kápě, stalo s tím tyranem?“

„Také nás to napadlo, kapitáne. Jsme na tomto kontinentě cizí.

39


Donedávna jsme o Malazské říši neslyšeli, ani o podivuhodném Darúdžhistánu. Avšak během našeho příliš krátkého pobytu v onom městě jsme se doslechli o nedávných událostech. O démonech, dracích a asasínech. A o azathském domě jménem Finist, do něhož zatím nelze vstoupit, který je však zřejmě přesto obydlen – tam jsme se pochopitelně zašli podívat. Navíc jsme slyšeli vyprávění o létající pevnosti zvané Měsíční Kámen, jež se kdysi vznášela nad městem –“

„Ano, tu jsem viděl n avl astní oči. Odletěl aden předtím, než jsem odjel.“

Bauchelain si povzdechl. „Žel, zdá se, že jsme dorazili příliš pozdě, abychom spatřili tyto strašlivé divy. Dozvěděl jsem se, že Měsíčnímu Kameni vládne tisteandijský pán.“

Vrč pokrčil rameny. „Když to říkáte. Já nemám rád klevety.“

Muži konečně ztvrdl pohled.

Kapitán se v duchu usmál.

„Klevety. To se podívejme.“

„Tohle jste mi tedy chtěl ukázat? Tuhle... díru?“

Bauchelain zvedl obočí. „Ne tak přesně. Tato díra je jen vchod. Hodláme navštívit jaghutskou hrobku ležící pod ní.“

„Oponn vám tedy žehnej,“ prohlásil Vrč aotočil se k odchodu.

„Domnívám se,“ podotkl muž z aním, „že váš pán by n avás naléhal, abyste nás doprovodil.“

„Může si nalíhat, co hrdlo ráčí,“ odsekl kapitán. „Nenajal si mě, abych se utopil v díře plný bláta.“

„My se rozhodně nehodláme ušpinit od bláta.“

Vrč se n aněj ohlédl apokřiveně se usmál. „Řečnickej obr at, Bauchelaine. Omlouvám se, jestli jste mě špatně pochopil.“ S tím pokračoval směrem k pěšině. Náhle se zastavil. „Chtěli jste vidět Měsíční Kámen, pánové?“ A ukázal k jihu.

Čedičová pevnost, připomínající obrovský černý mrak, visela těsně nad obzorem. Na štěrku zakřupaly kroky a Vrč se ocitl mezi oběm amuži, kteří upřeně hleděli n alét ající pevnost v dálce.

„Je obtížné,“ zamumlal Bauchelain, „odhadnout velikost. Jak je daleko?“

„Hádal bych tak lígu, možná víc. Věřte mi, pánové, na můj vkus je blízko až moc. V Darúdžhistánu jsem kráčel v jejím stínu – nic jinýho se tam taky dělat nedalo – a věřte mi, není to příjemnej pocit.“

40


„Soudím, že nikoliv. Co tam dělá?“ divil se Bauchelain.

Vrč pokrčil rameny. „Zřejmě míří na jihovýchod –“

„Proto je tak nakloněný.“

„Ne. Nad Dřevnovem ho poškodili mágové Malazský říše.“

„Působivý úspěch těch mágů.“

„Umřeli při tom. Teda aspoň většina z nich, jak jsem slyšel. Kromě toho se jim sice podařilo poškodit Měsíční Kámen, ale jeho pán vyvázl se zdravou kůží. Jestli je podle vás to, že vykopnete díru do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist