načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzpomínkomat - Renáta Šťastná

Vzpomínkomat

Elektronická kniha: Vzpomínkomat
Autor: Renáta Šťastná

- Kniha pro všechny, kteří rádi vzpomínají. - Vzpomínáte na punčocháče za totáče? Ty, co nosilo každé dítě, blbě se oblékaly, neustále rolovaly dolů a pokud jste si na ně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 336
Rozměr: 21 cm
Úprava: svazky: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociologie kultury. Kulturní život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0695-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha pro všechny, kteří rádi vzpomínají.

Vzpomínáte na punčocháče za totáče? Ty, co nosilo každé dítě, blbě se oblékaly, neustále rolovaly dolů a pokud jste si na ně šlápli, následoval zaručený držkopád? Každý kousek oděvu, hračka nebo stroječek má svůj příběh a díky unikátnímu projektu, ve spolupráci s webem Starý Páky, se na tyto předměty nezapomíná. Digitálky, Tuzexy, brigády, mléčné bary a věci, které možná dobře pamatujete. Jsou to i vaše vzpomínky, vaše příběhy, naše společná kniha!

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Renáta Šťastná - další tituly autora:
Markýza duchů Markýza duchů
Vzpomínkomat -- Kniha, kterou si můžete dotvořit sami ze svých vzpomínek Vzpomínkomat
Retro republika Retro republika
 
K elektronické knize "Vzpomínkomat" doporučujeme také:
 (e-book)
Vzpomínkomat 2 Vzpomínkomat 2
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vzpomínkomat

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Renáta Šťastná a kol.

Vzpomínkomat – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


BizBooks

Brno 2017

Vzpomínkomat

Renáta Šťastná a kol.

Kniha, kterou si můžete dotvořit sami ze svých vzpomínek

vzpominkomat.indb 1vzpominkomat.indb 1 19.9.2017 9:34:5019.9.2017 9:34:50


vzpominkomat.indb 2vzpominkomat.indb 2 19.9.2017 9:35:0919.9.2017 9:35:09


vzpominkomat.indb 3vzpominkomat.indb 3 19.9.2017 9:35:1319.9.2017 9:35:13


4

Já jsem se narodila v dubnu 1971 a zpětně hodnotím, že jsme jako děti oproti těm dnešním moc možností neměli, ale přesto jsme byli šťastní. Děti nepoznají, že žijí jednoduše, nebo dokonce nuzně, když úplně stejně jako ony žijí děti u sousedů. Umějí si pohrát s čímkoli a samy se skvěle zabavit. Nebo alespoň my jsme to jako děti uměli...

Pojďme si zavzpomínat na dobu od

roku přibližně 1950 až k sametové revoluci, tedy do listopadu 1989. Spousta z nás tuto etapu se všemi jejími tvářemi prožila na vlastní kůži.

Etapu, kdy nám téměř všechno dikto

val komunistický režim, přesto však byl každý z nás samostatným ostrůvkem se svými pocity, vůněmi, radostmi i bolestmi, s prvními láskami i zklamáními. A kdo ji nezažil osobně, možná to zná z vyprávění rodičů či babiček a dědečků. Jak nic nebylo (ani telefon a internet!), jak se stále něco shánělo, jak mámy svým dětem šily oblečení a v létě čekaly na dopisy z pionýrských táborů, jak tátové stavěli vlastníma rukama domy a zedření z práce

jezdili na melouchy, aby se rodina měla

líp a bylo na dárky k Vánocům nebo na

dovolenou u Balatonu.

Ti mladší, například ve věku mého syna,

který prochází pubertou, jen posměšně

kroutí hlavou a s poznámkou, že to už je

pravěk, mávnou rukou a odcházejí. Ně

kteří. Jiní naopak prahnou po vyprávění

a vzpomínkách svých rodičů a prarodi

čů, jen trochu nevěřícně hledí, když sly

ší například to, že na banány jsme stáli

předlouhé fronty a zpravidla byly k mání

jen kolem Vánoc.

Prvotní impulz k napsání knihy slo

žené ze vzpomínek, jakéhosi „vzpomín

komatu“, se objevil s webem Starý páky

(www.starypaky.cz), který v roce 2013

založil pan Martin Švehlák. Chtěl uchovat

vzpomínky na věci a události na jednom

místě, prostřednictvím fotografi í, ko

mentářů a vzpomínek široké veřejnosti.

Po zveřejnění stránky se mu začaly ozý

vat desítky lidí, každý z nich chtěl něčím

přispět, poštou přicházely fotografi e, ke

kterým lidé psali své komentáře a vzpo

mínky. A dělají to stále, protože každý Pamatujete si na svoje dětství, dospívání, první brigády a pracovní místa? Vzpomenete si ještě, co jste jako děti nosili na sobě, co jste rádi jedli, s čím jste si hráli? Co se vám líbilo a co už méně?

vzpominkomat.indb 4vzpominkomat.indb 4 19.9.2017 9:35:1719.9.2017 9:35:17


5

prostě rád vzpomíná na dobu svého mládí a vzpomíná na ni často prostřednictvím věcí, které v té době používal, akcí, na které kdysi jezdíval, a v neposlední řadě lidí, kteří pro něj v té době byli důležití nebo ho prostě něčím oslovili, ať už se jedná o vlastní rodiče, spolužáky, přátele, sousedy, anebo spisovatele, dramatiky, hudebníky, politiky.

Zájem vzpomínat byl a je stále tak vel

ký, že když jsem začátkem roku 2017 nastoupila jako šéfredaktorka webu Starý páky, chvíli mi trvalo, než jsem se tou záplavou mailů a zpráv prokousala. Společně s „pákaři“, jak si s nadšenci do retra a vzpomínání, kteří se seskupili kolem webu Starý páky, říkáme, jsme všemu dali správný řád a podobu.

Kniha, kterou právě držíte v ruce, vy

chází z mých vzpomínek, ale není postavena jen na nich. Tu a tam odbočuji ke vzpomínkám vašim nebo někoho z mých známých či známých mých známých a možná taky vašich známých. V každé kapitole si připomínám, co jsem tehdy dělala a jak jsem žila, a vzpomínky za mnou přicházejí stále jasněji.

Až se ponoříte do čtení a naplno se ro

zeběhnou i vaše vlastní zážitky, třeba si vybavíte vtipné, ale možná i vážné nebo

dojemné historky, které budou stát za

sdílení. Můžete mi je poslat (i s fotogra

fi emi, pokud najdete) na adresu

vzpominkomat@albatr osmedia.cz

a třeba se nám podaří poskládat příští

knížku společně – z vašich čtenářských

vzpomínek, které budou jistě v něčem

jiné než ty moje a připomenou dalším li

dem to, co mě osobně třeba úplně minulo

nebo se do této knížky nevešlo (lyžařské

a vodácké zájezdy, dovolená v Jugoslávii

či na chatě, svatby a oslavy narozenin...).

Roztočme tedy kola Vzpomínkomatu...

tři... dva... jedna... teď!

Renáta Šťastná, srpen 2017

vzpominkomat.indb 5vzpominkomat.indb 5 19.9.2017 9:35:1819.9.2017 9:35:18


vzpominkomat.indb 6vzpominkomat.indb 6 19.9.2017 9:35:2519.9.2017 9:35:25


777

vzpominkomat.indb 7vzpominkomat.indb 7 19.9.2017 9:35:3019.9.2017 9:35:30


8

Ta nejranější vzpomínka vlastně není vůbec moje, ale maminčina. Vyprávěla mi, jak se mnou šla na vítání občánků. Při slavnostním ceremoniálu jsem dostala krásnou plaketu v červené, sametem vyložené krabičce, na níž se píše, že „město Praha vítá nového občana“.

Vzpomenete si také ještě na fenomén

vítání občánků?

Za socialismu to byla pravidelná čin

nost matrik národních výborů, které automaticky zvaly nově narozené děti ve městech nebo na vesnicích na místní národní výbor. Často dorazili i prarodiče, protože chtěli být u toho, až soudruh předseda Plaketu jsem si po celých svých 46 let uchovala

ofi ciálně přivítá jejich vnoučata jako nové

občany. Maminky dostaly karafi áty, tatín

kové pamětní list, všichni si vyslechli, jak

je dobře, že z potomků vychovají správ

ného občana, který bude přínosem, posi

lou a oporou socialistické vlasti, na závěr

přišlo na řadu několik dojemných básni

ček o rodině v podání jiskřiček nebo pio

nýrů a šlo se domů. Po roce 1989 se tyto

akce přestaly pořádat, avšak řada obcí se

k nim postupně během let znovu vrátila.

Jasně si pamatuju (moje vzpomínky

jsou skutečně jasné...), že když jsme měli

jít s mou čerstvě narozenou sestřičkou

na buštěhradský Místní národní výbor,

vzpominkomat.indb 8vzpominkomat.indb 8 19.9.2017 9:35:3419.9.2017 9:35:34


9

František Halas

Před usnutím

Ty nevíš, táto, to ti bylo k smíchu,

já viděl kosa na trávníku

zavazovat si tkaničku.

U botky se mu rozvázala,

tahal ji, až se přetrhala,

a víš, že ji ten hlupák sněd‘?

Kdepak si koupí novou teď?

Žížala! Co ty víš!

Počkej, však ráno uvidíš!

vzpominkomat.indb 9vzpominkomat.indb 9 19.9.2017 9:35:3519.9.2017 9:35:35


10

Tohle je m

ůj táta. Narodil se v roce

1899 a byl podobný Stalinovi. M

ěl

jsem tuto fotku ve škole a d

ětem jsem

se chlubil, že tát

ův bratr je Stalin,

a že je to teda m

ůj strejc, a všichni

mi závid

ěli. Skon

čilo to vyšet

řováním

na státní bezpe

čnosti a táta z toho

měl nemalé komplikace. Oni i ti bez

pečáci si nejprve mysleli, že je bra

trem Stalina. Psal se rok 1952.

Petr Stoli

čný

Foto: Kivera SF

nemohla jsem v noci usnout, jak jsem

byla nervózní. Dopoledne jsem nestá

la za nic, a potom to přišlo... Krásný ob

řad, výjimečná atmosféra, malá jiskřička

nám zarecitovala nádhernou básničku od

Františka Halase, kterou jsme měli v čí

tance Náš svět, a bylo to všechno velmi

slavnostní. Když jsem si potom doma asi

za týden prohlížela fotky, myslela jsem,

že se hanbou propadnu. Měla jsem na

sobě bílý svetr, ale oblečený naruby!

vzpominkomat.indb 10vzpominkomat.indb 10 19.9.2017 9:35:3819.9.2017 9:35:38


11

Foto ze školky v Praze 4–Hrnčířích, já jsem ta druhá zleva, holčička v té strašné „debilce“, která

neuvěřitelně kousala (co tehdy nekousalo, že?). Ale musela jsem ji mít, byla růžová!

vzpominkomat.indb 11vzpominkomat.indb 11 19.9.2017 9:35:4019.9.2017 9:35:40


12

Se vzpomínkami na dětství se přiro

zeně vážou krásné vzpomínky na hračky a hraní. Hraček jsem neměla zdaleka tolik jako dnešní děti, ale nijak to neubíralo na kvalitě prožitků (spíš naopak). Když jsem byla ve čtvrté třídě, moc jsem si přála dětský šicí str oj. Úplně vidím, jak jsem o něj prosila a žebronila, a maminka mi říkala: „Ty si s ním stejně nebudeš hrát a pak to

tady bude ležet.“ Přesvědčovala jsem ji, že

nene, že si s ním hrát budu a naslibovala

jsem jí tehdy hory doly. A pak přišel den D.

Když jsem rozbalovala dárek, tušila jsem,

že je to ON. Všechno ostatní šlo stranou,

i ten krásný čokoládový dort. Nadšení mi

ale opravdu vydrželo jen pár dní. Možná

jsem byla zbrklá, nebo nešikovná, ale po

řád jsem měla se strojem nějaké trápení.

vzpominkomat.indb 12vzpominkomat.indb 12 19.9.2017 9:35:4119.9.2017 9:35:41


13

Buď se mi šmodrchala nit, nebo se rov

nou přetrhla, a na to jsem ještě neměla

dost trpělivosti. Takže došlo na maminči

na slova a stroj pak doma ležel.

Taťka nám kolikrát vyprávěl, jaké hrač

ky měly děti dřív, když on byl ještě malý (narodil se roku 1943). „My jsme si, holka, vystačili s dřevěnou špulkou od nití, a to bys viděla, kolik legrace jsme zažili.“ Věřím. My jsme toho taky moc nepotřebovali. Ráda jsem si vystřihovala takové ty panenky, které se daly oblékat do papírových šatiček a botiček a čepiček. Některé dokonce mrkaly. S těmi jsem si dokázala hrát i celé hodiny.

Kdo ji měl doma, byl král. Promítačka!

Byla konstrukčně velmi jednoduchá a trá

vili jsme s ní hodně času. Jmenovala se

Diax 3. Obsluha nebyla nijak složitá,

zvládlo ji každé dítě. Stačilo mít větší kus bílé zdi a pohádka mohla začít. Byla tam taky mřížka na diapozitivy, takže jsme si promítali třeba i fotky z dovolené. Pohádkových fi lmů bylo hodně, takže bychom bývali mohli strávit u promítačky hodiny, ale protože neměla chlazení, po půlhodince jsme si museli dělat pauzy, aby stroj vychladl a nepřehřál se.

vzpominkomat.indb 13vzpominkomat.indb 13 19.9.2017 9:35:4219.9.2017 9:35:42


14

vzpominkomat.indb 14vzpominkomat.indb 14 19.9.2017 9:35:4919.9.2017 9:35:49


15

Mozaika Beruška, to byl takový předchůdce „3D her“. Skládala se z bílé plastové desky s dírami, barevných obrázků a barevných „hlaviček s čudlíkem“ – vypadaly jako malé hříbky. Barevný obrázek se přiložil na desku a do vyznačených děr se nasazovaly hlavičky odpovídajících barev podle předlohy. Vznikl z toho plastický reliéf. Moc jsme si ji užívali, hlavně ve školce.

Kluci ze školky i ze školy měli autíčka. To je jasné, auta k dětství a ke klukům patří. Holky měly zase kuchyňky a někdy dost vymazlené!

vzpominkomat.indb 15vzpominkomat.indb 15 19.9.2017 9:35:5019.9.2017 9:35:50


16


17

Tohle je sbírka Michala Vláska, který si zálibu v autíčkách uchoval dodnes.

vzpominkomat.indb 17vzpominkomat.indb 17 19.9.2017 9:35:5419.9.2017 9:35:54


18

vzpominkomat.indb 18vzpominkomat.indb 18 19.9.2017 9:35:5719.9.2017 9:35:57


19

Když se jídlo v kuchyňce „jako“ při

pravilo a „jako“ vařilo, pečovaly jsme

o panenky. I když mě osobně panenky

moc nebavily, v nich se vyžívala spíš moje

sestra (která ale úplně ze všeho nejvíc

milovala mončičáky).

vzpominkomat.indb 19vzpominkomat.indb 19 19.9.2017 9:35:5919.9.2017 9:35:59


20

vzpominkomat.indb 20vzpominkomat.indb 20 19.9.2017 9:36:0019.9.2017 9:36:00


21

vzpominkomat.indb 21vzpominkomat.indb 21 19.9.2017 9:36:0219.9.2017 9:36:02


22

Když jsme byli starší, objevily se u nás

digitální hry. Jako třeba Jen počkej zajíci, u které jsem seděla hodiny a chytala vajíčka do košíku.

Anebo hlavolamy.

Taky si pamatuju, že jsme si měnili pa

mátníky. Kolovaly po třídě celý školní rok,

aby se do nich stihli zvěčnit všichni, kte

ré jsme o zápis požádali. Škoda, že se mi

ty dva moje ztratily, zřejmě při stěhování,

vzpominkomat.indb 22vzpominkomat.indb 22 19.9.2017 9:36:0619.9.2017 9:36:06


23

byly tam skutečné skvosty. Třeba jsem tam měla od kamaráda Mirka krásný obrázek a pod ním básničku: „Okurčičko,

okurčičko, nechoď k lesu na políčko. Myš

ka tam má domeček, ukousne ti koneček.“

A jak to bylo s ostatními hračkami?

Které z nich si pamatujete a se kterými

jste si rádi hráli vy nebo vaši kamarádi?

vzpominkomat.indb 23vzpominkomat.indb 23 19.9.2017 9:36:2119.9.2017 9:36:21


24


25


26

Za mého dětství jsme tak nějak po

řád lítali po venku. Skákali jsme panáka a gumu, hráli hry v každé volné chvilce. Do první a druhé třídy jsem chodila v Šeberově a bydleli jsme v Hrnčířích, dvě zastávky autobusem. Dneska je to Praha, kam jezdí celkem pravidelně městský autobus. Ale v roce 1977 tam jezdil jen modrý, mimopražský, a to ještě ne moc často. Když jsme na něj čekávaly s holkama, hrály jsme různé jednoduché hry, a někdy nám ten autobus málem ujel, jak jsme se do nich zabraly. Ale nepamatuju si, že bychom se byly někdy nudily.

A vždycky jsme s kamarády tvoři

li nerozlučnou partu. Jednou jsme si šli hrát k nám, podruhé k Hance, pak zase k Honzovi, zkrátka byli jsme pořád spolu. Rodiče rozhodli, abychom byli nejpozději

v pět doma, a když jsme přišli pozdě, měli

jsme druhý den smůlu a nikam nesmě

li. Věděli jsme, že na čem se domluvíme,

to musíme splnit, protože kdyby ne, při

pravili bychom se o společný čas. Pokud

jsme neběhali po venku, hráli jsme hry.

Nejvíc asi Člověče, nezlob se, Klobouč

ku hop!, hru Logik, kostky, karty, měli

jsme různé stavebnice. Pořád bylo co dě

lat. Spolužačky měly mladší sourozence,

ty jsme vyzvedávali ve školce a pak na

ně museli dohlížet, než jejich maminky

přišly z práce. Tak jsme s nimi hráli tře

ba Smolíčka pacholíčka nebo pexeso. Her

bylo tolik, že už si asi na všechny ani ne

vzpomenu. Pokud si vzpomenete vy, na

pište mi to.

Kdo by zapomněl na céčka! Když se

objevily na pultech hračkářství (protože

dřív to tak bylo, že jsme koupili v každém

obchodě sortiment, pro který byl obchod

určen – v drogerii drogistické zboží, v po

travinách jídlo, pro brambory jsme museli

do zeleniny a pro buřty do masny), byly

hned pryč. Časem potom přibyla háčka

a paragrafy, byly i průhledné a potom ty,

co ve tmě svítily. Ty byly vzácné. S céčky

někdy kluci hráli čáru.

vzpominkomat.indb 26vzpominkomat.indb 26 19.9.2017 9:36:5919.9.2017 9:36:59


27

vzpominkomat.indb 27vzpominkomat.indb 27 19.9.2017 9:37:0119.9.2017 9:37:01


28

Logik byla hra jen pro chytré hlavičky. Komu to nepálilo, moc se nepobavil. Vlastně to není až tak úplně minulost. Tahle hra je oblíbená dodnes a často ji se synem hrajeme.

Přebírání byla poměrně jednoduchá hra, tedy pokud měl člověk šikovné prsty a byl trpělivý. Hrály ji většinou holky, ale i kluci se občas přidali. Na začátku bylo nutné svázat provázek, provléct si ho mezi prsty a pak nechat spoluhráče přebrat provázek na jeho prsty tak, aby se nezamotal, vytvořil odpovídající obraz a dal se znovu přebrat. Pochopitelně prohrál ten, kdo to pokazil. Přebírání mělo své dané obrazce, které se z provázku vytvářely, a existovala jich celá řada. Začínalo se například kolébkou, pak následoval dopis, voda, obrácená kolébka, obrácený dopis, oko, pavouk, další oko a tak

vzpominkomat.indb 28vzpominkomat.indb 28 19.9.2017 9:37:2119.9.2017 9:37:21


29

dále. Přebírání je starou hrou, povídá se, že se jí bavili kdysi dávno piráti, kteří si krátili na moři dlouhou chvíli. U nás byla oblíbená hlavně proto, že byla fi nančně nenáročná a dala se hrát kdekoli.

Rádi jsme hrávali i hru Honzo, vstávej!

Vzpomínáte? Nejdříve se vyznačí startovní a cílová čára (vzdálenost záleží na dohodě). Hráči se domluví či vylosují jednoho, který se postaví do cíle zády ke startu, ten se stává vyvolávačem. Ostatní stojí na startovní čáře a hra může začít. Vyvolávač oslovuje jednoho hráče po druhém se slovy: „Honzo, vstávej!“ Oni řeknou: „Kolik je hodin?“ Vyvolávač jim odpoví jedním z pokynů (viz dále), který hráč provede (napodobí zvíře): • jeden čapí – jeden dlouhý krok se

zvednutými koleny (napodobuje čápa);

• jeden žabí – hráč skočí jako žába; • jeden sloní – velký krok vpřed (jako

slon, nezapomeňte na chobot);

• jeden slepičí – malý krůček na délku

chodidla;

• jeden mravenčí – pidikrůček vpřed; • jeden račí – krok nazpátek. Počet se samozřejmě mění (tedy dva sloní, čtyři žabí...). Lze použít i jiné povely, záleží jen a jen na fantazii. Vyvolávač

střídá jednoho hráče po druhém a vyhrá

vá ten, kdo je první v cíli.

Podobná jsou i pravidla hry Cukr, káva,

limonáda. Vyvolávač říká: „Cukr, káva, li

monáda, čaj, rum, bum“ a hráči k němu

utíkají. Poté se vyvolávač otočí a hráči se

teď už nesmějí ani pohnout. Jinak se vra

cejí na start.

Jistě si vzpomenete na sladkou dobu,

kdy jste si jako děti vymýšleli své budou

cí povolání. Mnoho chlapečků si přálo

stát se pilotem nebo popelářem, holčičky

se pak spíše viděly v roli paní učitelky či

doktorky. A doktorský kufřík byl jako stvo

řený pro splnění posledního snu. Steto

skop, stříkačka, špachtle na dívání se do

krku, teploměr. Co víc jsme si mohli jako

začínající lékaři přát? Na role pacientů

vzpominkomat.indb 29vzpominkomat.indb 29 19.9.2017 9:37:2319.9.2017 9:37:23


30

se nejlépe hodili rodiče nebo sourozen

ci a babička s dědou. Když nebylo poblíž

nikoho živého anebo už všichni leželi na

lůžku, posloužili jako další pacienti i ply

šáci nebo panenky.

Taky jsem si přála takový kufřík a do

stala jsem ho. Na rozdíl od šicího stroje

mi zájem o něj vydržel hodně dlouho.

Pro děti, které rády kreslily, bylo pa

rádní hračkou Inspiro. Skládalo se z ozu

bených umělohmotných koleček a dal

ších tvarů, různých velikostí a různě

děrovaných, a pomocí těchto součástí se

daly kreslit geometrické obrazce. Byla to

spíše výchovná hračka, dneska řekneme

interaktivní, která vedla ke správnému

držení tužky a hlavně k trpělivosti, kte

rou jsem jako dítě moc neoplývala. Do

dírek, které byly v každém kolečku, se zapíchla speciální tužka a pomalu se jím otáčelo. Pokud kolečko náhodou vyskočilo ze zoubků, byla z toho nakonec pořádná čmáranice. Pomocí koleček, která kroužila kolem sebe nebo uvnitř sebe, jsme mohli vytvořit nepřeberné množství obrazců.

No, a když bylo venku ošklivo, hráli

jsme karty nebo pexeso.

vzpominkomat.indb 30vzpominkomat.indb 30 19.9.2017 9:37:3919.9.2017 9:37:39


31

vzpominkomat.indb 31vzpominkomat.indb 31 19.9.2017 9:37:4019.9.2017 9:37:40


32

První třídu jsem začínala ve škole v Pra

ze 4–Šeberově. Tehdy jsme měli paní učitelku Davidovou a mně se moc líbila její zástěra, ve které chodívala do vyučování. Měla velké kapsy a na nich namalované jahody. Po mojí pravé ruce seděla Janička Žáková, která měla nádherné vlasy, a my holky jsme jí je záviděly, jak jinak. A po

levé straně seděla Hanka Uhrová, kte

rá bydlela v Hrnčířích. Vydržely jsme být

v kontaktu asi do šestnácti let, přestože

jsem se na začátku třetí třídy odstěhovala

s rodiči do Buštěhradu. Pamatuji si, že mi

Hanka poslala pohled z Japonska a potom

už o ní nevím nic. Třeba se ještě někdy

setkáme...

vzpominkomat.indb 32vzpominkomat.indb 32 19.9.2017 9:37:4119.9.2017 9:37:41


33

Fotky z první třídy se postupem let stá

vají opravdovou přehlídkou „elegance“.

Pro dokreslení: ta košile, co mi kouká

zpod svetříku, byla fl anelová. Kalhoty byly zelené z takového podivného silonového materiálu. A ještě jsem měla tmavomodré

polobotky s vykousnutými otvory na stra

ně, které jsem dostala od nějaké tety z ci

ziny. Myslím, že to platí dodnes: pokud

rodiče svolí, děti se na focení navlečou do

všeho oblíbeného a dohromady z toho pak

vznikají roztodivné kombinace.

vzpominkomat.indb 33vzpominkomat.indb 33 19.9.2017 9:37:4219.9.2017 9:37:42


34

Vysvědčení z první třídy vypadala tehdy dost podobně jako ta dnešní. V prvním pololetí jsme dostali jednu velkou známku. Překvapuje vás ta dvojka? Nebudu se vymlouvat, nikdy jsem nebyla šprt! Přiznám se, že když můj syn chodil do první třídy, zařekla jsem se, že jestli přinese samé jedničky, tak mu to moje „výzo“ neukážu, abych se před ním neshodila. Ale když pak sklesle přišel s dvojkou z prvouky, tak jsem mu památný list ukázala, aby nesmutnil.

A vzpomínáte, v čem jsme nosili učení? To byly aktovky! Já měla zelenou se žlutou klopou. Ale tvarem byly všechny skoro stejné. Takové ty klasické kožené aktovky se zacvakávacím zapínáním, jejichž kůže tak hezky voněla. Taťka má tu moji dodnes v autě jako tašku na nářadí.

A co bylo v aktovce? Rozhodně jsme měli jednotnou výbavu: stejné sešity, které ležely pěkně vyskládané na lavici, když jsme přišli prvního září do školy, stejné učebnice, takže když přijela kamarádka z Prahy, mohla se učit z mých knížek.

Všichni bez rozdílu jsme museli psát nejprve obyčejnou tužkou, a teprve když jsme ji nedrželi jako poleno a nedrápali

vzpominkomat.indb 34vzpominkomat.indb 34 19.9.2017 9:37:4419.9.2017 9:37:44


35

jako čuňátka, přišlo od soudružky uči

telky to slastné povolení, že si můžeme

vzít plnicí pero. Tak to bylo něco! Psát pe

rem, to už jsme se cítili jako fakt velcí

žáci a byli jsme na vrcholu blaha, i když

jsme vůbec netušili, že později přijde ješ

tě větší slast – až to zpropadené pero bu

deme moci zahodit a vzít si na psaní „čí

ňana“. Když jsem chodila do školy já, měli

jsme pera natahovací a na prvním stup

ni ještě lavice s kalamářem. Měly sklápěcí

sedačky, nepohodlná opěradla a přede

vším kalamář, kam jsme ukrývali lahvičku

s inkoustem, abychom mohli psát plnicím

perem. Navíc deska lavice byla v urči

tém sklonu, takže z ní občas věci sjíždě

ly, někdy i ta lahvička s inkoustem nebo

tuší, kterou jsme kreslili. Že jsme domů

chodili s rukama od inkoustu jako čuní

ci, není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat,

v horším případě i s inkoustem na oble

čení. Samotná práce s tím perem taky ne

byla žádná legrace. Museli jsme z kala

máře natáhnout inkoust do pera a potom

pěkně hrot otřít hadříkem, který byl po

vinnou výbavou každého penálu. Poprask

nastal, když pero dělalo kaňky. Nesmělo

se stát, že by někdo neměl piják neboli

savý papír, který se dnes kupuje samo

statně. I když možná v sešitech pro první

vzpominkomat.indb 35vzpominkomat.indb 35 19.9.2017 9:37:4519.9.2017 9:37:45


36

vzpominkomat.indb 36vzpominkomat.indb 36 19.9.2017 9:37:4619.9.2017 9:37:46


37

vzpominkomat.indb 37vzpominkomat.indb 37 19.9.2017 9:37:4919.9.2017 9:37:49


38

Versatilka čili „mechanická

padací tužka“ vznikla v roce

1950 v českobudějovické to

várně Koh-i-noor Hardtmuth.

Bavily jsme se nedávno s ka

marádkou a ta říká versatilce

„krajón“. Prý je to podle fran

couzského slova crayon, což

znamená tužka. A dodává, že

jí tak říkal její děda, který byl

stavební inženýr.

U versatilky byl klasický

dřevěný obal tužky nahrazen

mnohem trvanlivějším oba

lem kovovým, který zajišťuje

pohyb a uchycení tuhy. Ver

satilka pronikla do celého

světa i proto, že díky hrotít

ku bylo možné tuhu snadno

ostřit bez zdlouhavého oře

závání. S klasickou versatil

kou bylo možné napsat čáru

o délce až 56 kilometrů. třídu se ještě někde vzadu najde. Tolik jsme se těšili do páté třídy, až budeme moct psát tou čínou!

Úžasnou školní pomůckou byla versa

tilka. Vlastně pro kluky to byla pomůcka „dva v jednom“. V podstatě si stačilo pohlídat, abyste měli dostatek tuhy, a učitelka vás nemohla nikdy na geometrii nachytat se zlomenou nebo neořezanou tužkou. A pak druhá funkce versatilky – fl usačka. Kluci si dělali kuličky z papíru nebo vykrajovali kousky z pomerančové kůry. Pak už jen stačilo přesně zamířit.

Já jsem versatilku používala mnoho let,

až později jsem ji nahradila mikrotužkou neboli pentelkou. Ale obyčejné tužce jsem

vzpominkomat.indb 38vzpominkomat.indb 38 19.9.2017 9:37:5119.9.2017 9:37:51


39

věrná stále. Ona má totiž proti propisce obrovskou výhodu – dá se s ní psát i vleže. A to dělám poměrně často, když mě těsně před usnutím napadne nějaká převratná myšlenka a mám strach, že ji do rána zapomenu.

Taky jste měli školní tabuli na lanku

a kolejničkách, která se stahovala z jedné

nebo druhé strany? Dřív nebyly žádné

speciální tabule – interaktivní, magnetic

ké, projekční ani skleněné, jaké mají ve

školách dnes. Prostě klasika – dřevěná,

natřená barvou na černo a psát se dalo

jen křídou. V některých třídách byly na ta

buli i linky, ale to bylo, myslím, u nižších

ročníků. Dnes na tabule můžete psát kro

mě kříd třeba i speciálním fi xem a setřít

vzpominkomat.indb 39vzpominkomat.indb 39 19.9.2017 9:37:5519.9.2017 9:37:55


40

to pak houbičkou. Naši tabuli jsme museli

zásadně stírat mokrou houbou, a to ještě

několikrát po sobě, aby byla skutečně čer

ná, bez šmouh a dalo se na ni čitelně psát.

Kluci běžně namočili houbu a nevyždíma

nou ji nesli k tabuli a šup sem šup tam

to setřeli, hlavně že to bylo rychle pryč.

A když potom tabule uschla, byla samý

„kocour“, samá šmouha a museli ji mazat

znovu. To se potom soudružka učitelka

zlobila, že zdržují vyučování. Užili jsme si

legraci, i když jsme tou mokrou houbou

po sobě házeli. Že to holky nedělaly? Ale

dělaly. A ta houba se nedala moc dobře

vyždímat, a navíc strašně smrděla!

Nezbytnou pomůckou v hodinách rus

kého jazyka bývala tabulka s azbukou. My

jsme s ruštinou začínali až v páté třídě

a úspěšně nás provázela až do chvíle,

než jsme defi nitivně opustili školu a na

stoupili do pracovního procesu. Byl to je

den z nejdůležitějších předmětů, alespoň tehdy se tak všichni tvářili. A dneska je ruština zase v kurzu.

Ruština mě bavila, stejně jako tře

ba čeština a hudební výchova. Ostatní předměty jsem nijak zvlášť nevyhledávala. Byla jsem spíš průměrná žákyně, ale průměr mi ještě značně vylepšovaly ty

vzpominkomat.indb 40vzpominkomat.indb 40 19.9.2017 9:37:5819.9.2017 9:37:58


41

tři oblíbené předměty. A přestože jsme

měli všechny známky zapsané v žákov

ské knížce, kterou taťka pravidelně po

depisoval, stejně jsem byla vždycky jak

na trní, když mamka odkráčela na třídní

schůzku. Vzpomínám si, že třídní schůzky

byly podstatně častěji než dnes. U syna ve

škole je mají v září a v dubnu, nehledě na

to, že v září je to spíš informační schůzka

vzhledem k začátku školního roku. Moje

mamka chodila v Šeberově dokonce na

konzultace k panu řediteli, protože jsme

byli první ročník, který se učil množiny,

a ty ona vůbec nechápala. A potom v Bu

štěhradě, když se vracela z třídní schůz

ky, vždycky se tvářila hrozně vážně a já

jsem zpytovala svědomí, co jsem vyvedla

a doma neřekla. Ale jí pak vždycky za

čaly cukat koutky a uklidnila mě, že je

s mým prospěchem spokojená. Oznáme

ní o schůzce jsme si psávali do „žákajdy“,

kde se to skvělo známkami a také sděle

ními SRPŠ neboli Sdružení rodičů a přá

tel školy. Ta zpravidla informovala o sbě

ru papíru, kaštanů či pomerančové kůry,

případně oznamovala, kdy bude škol

ní akademie nebo co se chystá nadchá

zející měsíce. Většinou to byly pozvánky

na akce spojené s Velkou říjnovou soci

alistickou revolucí (VŘSR) nebo měsícem

vzpominkomat.indb 41vzpominkomat.indb 41 19.9.2017 9:37:5919.9.2017 9:37:59


42

Československo-sovětského přátelství, kde naši žáci-pionýři předváděli různá hudebně-dramatická pásma.

Minimálně jednou za rok probíha

lo na škole branné cvičení. Předcházely mu teoretické bloky, kdy jsme si říkali, co dělat, když nastane nebezpečí nebo stav nouze. Museli jsme vědět, kde jsou v Buštěhradě kryty a kudy se do

nich dostaneme, museli jsme znát pra

vidla a posloupnosti evakuačního plánu,

jako když bičem mrská. Uměli jsme vy

jmenovat nutné vybavení při chemickém

poplachu a v neposlední řadě jsme byli

povin ni mít v pořádku plynovou masku,

aby nás ochránila. A stále dokola jsme

faciometrem měřili velikost obličeje od

kořene nosu k bradě, aby nám masky

velikostně dobře seděly.

vzpominkomat.indb 42vzpominkomat.indb 42 19.9.2017 9:38:0019.9.2017 9:38:00


43

„Školáci a plynová maska“ byla ve sku

tečnosti ta nejlegračnější část historek z branných cvičení. Hlavně to úmyslné „ksichtění“ se u měření! Ovšem když došlo na vlastní akt nasazování masky, to už smích přecházel.

Cvičení začínala ráno poplachem, kdy

všichni museli opustit školu a shromáždit se většinou na školním hřišti. Měřilo se to na čas, samozřejmě. No, a pak jsme vyrazili na pochod, při kterém jsme plnili úkoly, třeba z první pomoci nebo jsme řešili složité dopravní situace a podobně. Celou dobu jsme museli být ostražití, protože „nepřítel nikdy nespí“, a protože jsme přece čekali na chemický poplach. A když konečně vypukl, tak šup do plynových masek, pláštěnek a nasadit igelitové pytlíky na boty i na ruce. A běda tomu, kdo je zapomněl doma!

Pamatuji si, že jsem pokaždé bojovala

se soudružkou učitelkou: „Já si tu masku na ty brejle prostě nenarvu,“ běsnila jsem. „Ale narveš, Klestilová, nebo půjdeš bez nich.“ Nenarvala. Tak jsem šla bez nich. V sedmé třídě už jsem měla nějaké čtyři dioptrie, takže jsem se pohybovala dost nejistým krokem. Ještě k tomu jsem si nafuněla do masky a sklíčka se zapotila, takže jsem neviděla vůbec nic,

sešla z cestičky a šlápla rovnou do dý

movnice. Servala jsem masku z obličeje,

rukama v igelitových sáčcích si z červe

ného chlebníku vyndala brýle a odšoura

la jsem se do cíle. Soudružka za mnou

křičela přes ten chobot, že kdyby přišlo

nebezpečí, tak jsem dávno mrtvá. Pokrči

la jsem rameny a řekla sprosté slovo. Ale

to ona neslyšela. A i kdyby... Tohle byla

základka a něco podobného jsem potom

zažívala i na střední škole. Soudružka

profesorka Postupová se mě snažila pře

svědčit, že se do masky s těma brýlema...

No prostě nenarvala a pytlíky jsem si taky

nenavlíkla. Byla bych mrtvá.

K vyučování neodmyslitelně patřily

dílny a pozemky. Pozemky jsem měla ráda,

hrabali jsme se v hlíně, zasadili semínka,

celý školní rok jsme se o záhonky starali,

a když to vyšlo, tak jsme i něco sklidili. Ta

méně záživná část byla, když jsme muse

li na podzim hrabat spadané listí, to nám

připadalo jako celkem zbytečná práce,

protože ledva jsme tu zahradu dohrabali,

fouknul vítr a mohli jsme hrabat znovu.

Ale byli jsme venku.

Zato dílny jsem moc v oblibě neměla.

Naše buštěhradská dílna byla v suterénu

a šlo se do ní přes kotelnu, přímo kolem

vzpominkomat.indb 43vzpominkomat.indb 43 19.9.2017 9:38:0119.9.2017 9:38:01


44

obrovského kotle, odkud sálalo horko a divně to tam hučelo. Bylo to strašidelné. A nedej bože, aby mě soudružka učitelka Knížetová poslala pro něco do sborovny! Plížila jsem se tou ponurou chodbičkou, a když jsem šla kolem kotle, přimhouřila jsem oči, zadržela dech a popoběhla. Připadalo mi to jako trest, taková jsem byla poseroutka.

Bílé tričko nebo tílko, holky mod

ré trenýrky, co vypadaly jako spoďáry

s kapsičkou na zadku, kluci červené tren

cle a bílé cvičky neboli jarmilky. To byly

naše cvičební úbory na hodiny tělocvi

ku. Dřívější režim si liboval v uniformitě

(hlavně ničím nevybočovat z průměru),

a to se promítlo i do hodin těláku. A ne

jen na základce, ale i na střední škole,

kde už to vypadalo docela jinak. Některé

spolužačky byly opravdu vyvinuté, a když

jsme přišly na venkovní hřiště, kde na

oválu běhali kluci z jiné třídy, rázem šly

jejich výkony dolů, protože měli oči jen

vzpominkomat.indb 44vzpominkomat.indb 44 19.9.2017 9:38:0119.9.2017 9:38:01


45

vzpominkomat.indb 45vzpominkomat.indb 45 19.9.2017 9:38:0219.9.2017 9:38:02


46

pro upnutá, vyboulená a třesoucí se trička holek z vyšších ročníků.

Už od školních let jsme se setkávali

s pečlivě upravenými nástěnkami. Za mi

nulého režimu to byl totiž dost výrazný

nástroj komunistické propagandy, kte

rý útočil na každé dítě už od školního

věku. Nástěnky bývaly tematické a často refl ektovaly velké a důležité svátky.

Komunistické, samozřejmě. Takže si

ještě dobře vzpomínám na nástěnky při

výročí VŘSR, nebo když byl Měsíc čes

koslovensko-sovětského přátelství, Den

Československé lidové armády atd. Ve

třídě se také na začátku roku vybíralo,

kdo se ujme funkce nástěnkáře. Padla

na mě a provázela mě celá školní léta.

Někdo ji dostal nedobrovolně a štva

la ho, někoho bavila, protože se mohl

vzpominkomat.indb 46vzpominkomat.indb 46 19.9.2017 9:38:0319.9.2017 9:38:03


47

esteticky realizovat. Já si vždycky přála

být nástěnkářem a vzpomínám, jak jsme

soutěžili, která třída bude mít hezčí ná

stěnku. Na druhé straně vysvědčení jsem

pak měla napsanou pochvalu za pří

kladnou a svědomitou práci nástěnkář

ky. Ale mělo to jednu výhodu – nástěn

kář nemusel o velké přestávce korzovat

po chodbě se svačinou, protože měl plné

ruce práce, aby stihnul upravit nástěnku,

obzvlášť bylo-li zapotřebí vyvěsit nějaké

nové a ožehavé téma.

Švédská bedna pro mě vždycky byla ne

zdolatelná překážka a hrůza hrůz. Navíc

vysoká a těžká, když jsme ji po parketách

měli posouvat z jednoho rohu tělocvič

ny do druhého. Používali jsme ji hlav

ně k různým přeskokům, a na ně jsem

byla dost levá. Já tu bednu vždycky radši

oběhla. Stejně jako kozu, tu se mi podaři

lo přeskočit snad jenom jednou, a to ješ

tě napůl. „Klestilová, máš těžkej zadek!“

ozvalo se za mnou. Jako bych to nevě

děla, tahám se s ním od dětství! Zkrátka,

nebyla jsem zdatná cvičenka. Po tyči jsem

vyšplhala až nahoru, ale provaz mi nešel.

A tuhle bednu jsem měla nejraději rozlo

ženou, když jsme mezi jednotlivými díly

běhali slalom.

vzpominkomat.indb 47vzpominkomat.indb 47 19.9.2017 9:38:0419.9.2017 9:38:04


48

Když řeknete uhelky, nebudou vaše

děti, natož vnoučata vědět, o čem je řeč. A až jim to povyprávíte, polezou jim závistí oči z důlků, tedy alespoň těm, co dosud chodí do školy. Poslední uhelné prázdniny vypukly v roce 1979 a ty jsem zažila osobně. Během silvestrovské noci se teplota z +15 °C propadla na –15 °C. Během několika hodin propad o třicet čísel. To znamenalo neskutečnou kalamitu, neboť vše zamrzlo – uhlí, koks, auta a vlaky, které to všechno převážely. V mnoha místech se zhroutil systém centrálního vytápění, docházelo i k četným výpadkům v dodávkách elektřiny. A tak na školách museli vyhlásit takzvané uhelné prázdniny. Trvaly tři týdny, vzpomínám si, že jsme si jen jednou v týdnu zaskočili do školy pro úkoly a jinak hurá ven, na brusle a na sáňky. Už nikdy jsme si tak nezabruslili jako tehdy, kluziště bylo v podstatě naším domovem, i přes ty třeskuté mrazy.

Uhelné prázdniny se nedotkly jenom

škol. I mnohá divadla přestala hrát, zavřena zůstala většina výstavních síní, bylo omezeno vysílání Československé televize. Stát byl nucen přijmout řadu úspor

ných opatření, mezi něž patřilo mimo

jiné omezení veřejného osvětlení nebo

přesunutí začátku pracovní doby až na

osmou hodinu ranní. Energetická krize na

začátku roku se stala také podnětem pro

zavedení letního času od 1. dubna. Do

škol jsme šli ke konci ledna a minister

stvo školství pro ten půlrok zrušilo jarní

prázdniny, školní výlety i pochodová cvi

čení, abychom výuku dohnali.

A potom přišla buštěhradská „základ

ka“, tedy Základní devítiletá škola Julia Fu

číka (i když v té době už byla jenom do os

mičky). Nastoupila jsem sem do třetí třídy

koncem září, což mi opravdu neulehčilo

pozici. Možná kdybych nastupovala hned

prvního září a do první třídy, nebyla bych

tak na očích. Ale takhle jsem byla terčem

posměchu. Stále někdo pokřikoval: „To je

ta nováááá!“ A pořád proti mně ve třídě

„vyhlašovali válku“. To znamenalo, že se

mnou nikdo moc nemluvil, všichni mi dě

lali naschvály, ztrácely se mi věci, a jed

nou jsem dokonce našla prořezané úpl

ně nové boty. Ale tím dnem všechno zlo

skončilo. Přišla jsem do šatny a tam si

spolu vzadu na lavičce špitaly dvě holky

z naší třídy. Když jsem šla okolo nich, jed

na se zvedla a strčila do mě. Kecla jsem si

na zadek a uslyšela chichot, když v tom do

šatny vrazila taková velká holka – věděla

vzpominkomat.indb 48vzpominkomat.indb 48 19.9.2017 9:38:0519.9.2017 9:38:05




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist