načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzpomínka na Zemi – Liou Cch' -sin

Vzpomínka na Zemi

Elektronická kniha: Vzpomínka na Zemi
Autor: Liou Cch'; -sin

Půl století po Bitvě soudného dne mezi lidmi a Trisolarany stále trvá napjaté příměří, jehož zárukou je fundamentální princip temného lesa. Země díky trisolaranským technologiím ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 746
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Název originálu: Death’s end.
Spolupracovali: z anglického vydání Death´s end ... přeložil (s přihlédnutím k čínskému originálu) Aleš Drobek
Skupina třídění: Sino-tibetské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7559-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Půl století po Bitvě soudného dne mezi lidmi a Trisolarany stále trvá napjaté příměří, jehož zárukou je fundamentální princip temného lesa. Země díky trisolaranským technologiím zažívá dosud nevídanou éru prosperity. Lidská věda postupuje mílovými kroky kupředu a Trisolarané zase absorbují pozemskou kulturu. Zdá se, že obě civilizace budou záhy schopny rovnoprávně koexistovat v míru bez strašlivé hrozby vzájemného zničení. Lidstvo ve zlatém věku však má sklon k samolibosti.

Popis nakladatele

Velkolepé finále nejoceňovanější sci-fi série současnosti.   

Půl století po Bitvě soudného dne mezi lidmi a Trisolarany stále trvá napjaté přiměří, jehož zárukou je fundamentální princip temného lesa. Země díky trisolaranským technologiím zažívá dosud nevídanou éru prosperity. Lidská věda postupuje mílovými kroky kupředu a Trisolarané zase přejímají pozemskou kulturu. Zdá se, že obě civilizace budou záhy schopny rovnoprávně koexistovat v míru bez strašlivé hrozby vzájemného zničení. Lidstvo ve zlatém věku má však sklon k samolibosti.

V nové éře se z hibernace probouzí Ccheng Sin, letecká inženýrka z jednadvacátého století. Přináší s sebou informace o dávno zapomenutém projektu z počátku trisolaranské krize a sama její existence může narušit křehkou rovnováhu mezi oběma světy. Dosáhne lidstvo ke hvězdám, nebo zahyne už v kolébce? 

-----

Pokud jste si mysleli, že  Problém tří těles  a  Temný les  jsou obsáhlé a mají široký záběr, pak to není nic proti  Vzpomínce na Zemi . Ta je svědectvím o tom, kam až autora jeho nekonečná fantazie zavedla: daleko za hranice jeho země a navždy do kánonu sci-fi.  
- NPR.org

Průlomová kniha. […] Unikátní směs vědeckých a filozofických spekulací, politiky a historie, konspirační teorie a kosmologie.  
- George R. R. Martin

Divoce nápadité, opravdu podnětné.
- Barack Obama

Zařazeno v kategoriích
Liou Cch' -sin - další tituly autora:
Problém tří těles -- První díl trilogie Vzpomínka na Zemi Problém tří těles
Temný les -- Druhý díl trilogie Vzpomínka na Zemi Temný les
Problém tří těles -- První díl trilogie Vzpomínka na Zemi Problém tří těles
Temný les -- Druhý díl trilogie Vzpomínka na Zemi Temný les
Vzpomínka na Zemi Vzpomínka na Zemi
Kulový blesk Kulový blesk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LIOU CCH’-SIN

HOST

Velkolepé finále nejoceňovanější

sci-fi série současnosti

Pokud jste si mysleli, že Problém tří těles

a Temný les jsou obsáhlé a mají široký záběr,

pak to není nic proti Vzpomínce na Zemi.

Ta je svědectvím o tom, kam až autora jeho

nekonečná fantazie zavedla: daleko za

hranice jeho země a navždy do kánonu sci-­ .

NPR.org

Průlomová kniha. [...] Unikátní směs

vědeckých a ­ lozo­ ckých spekulací, politiky

a historie, konspirační teorie a kosmologie.

George R. R. Martin

Divoce nápadité, opravdu podnětné.

Barack Obama

VZPOMÍNKA

NA ZEMI

LIOU CCH’-SIN

VZPOMÍNKA

NA ZEMI

III

Liou Cch’-sin (nar. ‰Š‹Œ) je hlavním

představitelem nové generace čínských

autorů science ­ ction. Devětkrát obdržel

nejprestižnější čínskou žánrovou cenu

Galaxy, jednou titul velmistra čínskoja

zyčné sci-­ a jako vůbec první Asiat v his

torii získal také cenu Hugo v kategorii

nejlepší román. Jeho díla se řadí k žán

ru hard science ­ ction, věhlas si získal

především díky silné atmosféře a brilant

ní představivosti. Liou Cch’-sin ve svých

románech úspěšně propojuje abstrakt

ní myšlenky s tvrdou realitou a napříč

svým dílem se pokouší odhalit podstatu

a estetiku vědy. Jeho nejslavnějším ro

mánem je Problém tří těles (›œœž, česky

Host ›œ‰ž), na který navazují další dva

díly trilogie: Temný les (›œœŸ, česky Host

›œ‰ž) a Vzpomínka na Zemi (›œ‰œ, čes

ky Host ›œ‰Ÿ). Na základě obrovského

ohlasu celé trilogie zakoupila společnost

Amazon v roce ›œ‰Ÿ práva na seriálovou

adaptaci za jednu miliardu dolarů.

469 Kč

ISBN 978-80-7577-559-7

Foto © Lin Yi’an

Závěrečný díl epické trilogie Vzpomínka

na Zemi

Půl století po Bitvě soudného dne mezi

lidmi a Trisolarany stále trvá napjaté

příměří, jehož zárukou je fundamentál

ní princip temného lesa. Země díky tri

solaranským technologiím zažívá dosud

nevídanou éru prosperity. Lidská věda

postupuje mílovými kroky kupředu a Tri

solarané zase přejímají pozemskou kultu

ru. Zdá se, že obě civilizace budou záhy

schopny rovnoprávně koexistovat v míru

bez strašlivé hrozby vzájemného zniče

ní. Lidstvo ve zlatém věku má však sklon

k samolibosti.

V nové éře se z hibernace probouzí

Čcheng Sin, letecká inženýrka z jedna

dvacátého století. Přináší s sebou infor

mace o dávno zapomenutém projektu

z počátku trisolaranské krize a sama její

existence může narušit křehkou rovno

váhu mezi oběma světy. Dosáhne lidstvo

ke hvězdám, nebo zahyne už v kolébce?

ČÁST PRVNÍ

ČÁST DRUHÁ

ČÁST TŘETÍ

ČÁST ČTVRTÁ

ČÁST PÁTÁ

ČÁST ŠESTÁ



LIOU CCH’-SIN

VZPOMÍNKA

NA ZEMI


BRNO 2018


BRNO 2018

LIOU CCH’-SIN


Copyright © 2010 by Liu Cixin

Cover art © Stephan Martiniere

Translation © Aleš Drobek, 2018

Czech language translation rights © 2018 China

Educational Publications Import & Export Corp., Ltd.

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-575-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-576-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-577-1 (Formát MobiPocket)


7

Přehled organizací

OSN Organizace spojených národů

NASA Národní úřad pro letectví a kosmonautiku

PTO Pozemsko-trisolaranská organizace

RPO Rada planetární obrany

SSZ Služba strategického zpravodajství

ZIV Zpravodajský a interpretační výbor

Postavy z první a druhé knihy

Jie Wen-ťie astrofyzička, jejíž rodina byla během Kultur

ní revoluce perzekvována; na vázala kontakt

s  Trisolarany a  přivodila tak trisolaranskou

krizi

Jang Tung teoretická fyzička, dcera Jie Wen-ťie

Ting I teoretický fyzik, Jang Tungin přítel a  prv ní

člověk, který se dotkl mimo zemského před

mětu — kapky

Čang

Pej-cha j

důstojník Asijské flotily, který před střetem

kapky se Sluneční flotilou unesl loď Natural

Selection a  pro lidstvo tak uchoval jiskřičku

naděje v  jeho nejtemnější hodině; pravdě

podobně jeden z prvních lidí, kteří si uvědo

mili nevyhnutelnost bratrovražedných střetů

mezi vesmírnými uprchlíky


8

Sayová generální tajemnice OSN na počátku trisola

ranské krize

Manuel

Rey Diaz

meditátor, autor plánu zničení sluneční sou

stavy pomocí vodíkových hvězdných pum

Luo Ťi meditátor, který objevil fundamentální prin

cip temného lesa a využil jej k nastolení míru

mezi Zemí a Trisolaris

Časová souslednost ér

do začátku 21. století předkrizová éra

začátek 21. století — 2208 krizová éra

2208 — 2270 studenoválečná éra

2270 — 2272 éra nového konfliktu

2272 — 2332 vysílací éra

2333 — 2400 exilová éra

2273 — datum neznámé galaktická éra

2687 — 18906416 éra černé domény

v systému DX3906

18906416 a dál časová osa Vesmíru 647


9

Úryvek z předmluvy

k Minulosti mimo čas

Snad bych to měla nazvat historií. Vycházím však pouze ze

svých vzpomínek, jimž schází rigoróznost profesionální

historie.

Ostatně nelze mluvit ani o minulosti, neboť nic, co se na

těchto stránkách odehrává, se nestalo dříve, neděje se nyní a nebude se dít ani v budoucnu.

Nemám v úmyslu popsat vše do posledního detailu. Chci

načrtnout jen rámcový obraz. Detailů se ostatně zachoval dostatek. Jako zprávy v  zapečetěných láhvích, které se

po hupují na hladině oceánu, snad dospějí do příštího ves

míru a vytrvají v něm.

Můj rámec snad jednoho dne usnadní práci těm, kdo

se rozhodnou zachované střípky složit dohromady. Toho okamžiku se samozřejmě nedožijeme. Já pouze doufám,

že jednou přijde.

Lituji, že nepřišel v minulosti, neexistuje v přítomnosti

a nepřijde asi ani v budoucnu.

Posouvám slunce k západu a rosa na sazeničkách se v po

hyblivých paprscích světla třpytí, jako když se probouzejí ti

síceré oči. Ztlumím jas a uspíším soumrak. Pak se zahledím

na vlastní siluetu na obzoru, na pozadí zapadajícího slunce.

Zamávám na ni a  ona na mne. Když se tak dívám na

vlastní stín, připadám si znovu mladá.

Dnes je krásný večer. Dnes se bude dobře vzpomínat.



ČÁST PRVNÍ



13

Květen 1453:

Smrt čarodějnice

Konstantin XI. se napřímil, aby si urovnal myšlenky. Odsu

nul od sebe plány obrany města, přitáhl si purpurové rou

cho těsněji k tělu a čekal.

Měl znamenitý odhad času. Země se zachvěla přesně

v očekávané chvíli. Prudké vibrace jako by vycházely ze samého srdce planety. Stříbrný svícen se třásl a drnčel a cho

máček prachu, který se na krovu Velkého paláce tvořil mož

ná tisíc let, se snesl k zemi a zabloudil do plamenů svíček,

kde se rozprskl v ohňostroj jisker.

Každé tři hodiny — tak dlouho trvalo Osmanům znovu

nabít jeden ze svých monstrózních kanonů navržených vy

nálezcem Urbanem — zaduněla o hradby Konstantinopole

půltunová kamenná koule. Byly to nejpevnější městské

hrad by na světě. V pátém století je nechal vztyčit Theodo

sius II. a od těch dob byly neustále zpevňovány a rozšiřovány. Jen díky nim odolal byzantský dvůr útokům tolika

mocných nepřátel.

Nyní však do nich masivní kamenné koule vyrážely otvo

ry, jako kdyby je okusoval neviditelný obr. Císař si dokázal

živě představit následky  — zatímco ve vzduchu stále visí

husté mračno prachu, nesčetní vojáci a civilisté se hrnou do průlomu jako roj statečných mravenců a barikádují jej vším, co mají po ruce. Ránu pomalu zacelují kusy mate riá

lu vytrhané z  městských budov, lněné pytle se zeminou, drahé arabské koberce. Císař v  duchu dokonce viděl, jak

prachové mračno, prodchnuté světlem soumraku, zvolna

přikrývá město jako zlaté rouno.

Během oněch pěti měsíců, kdy Osmani obléhali Kon

stantino pol, docházelo k  zemětřesení sedmkrát denně,

pravidelně jako odbíjení titánských hodin. Tak zněl čas a rytmus jiného světa, čas pohanů. Ve srovnání s ním pů

sobilo zvonění měděných hodin s dvouhlavou orlicí v rohu,

které odměřovaly čas křesťanství, slabě a zranitelně.

Otřesy opět ustaly. Po chvíli, s vynaložením nemalého

úsilí, císař znovu upřel pozornost ke zbytku okolního dění.

Pokynul strážím, že je připraven přijmout dalšího žadatele o audienci.

Do sálu vstoupil Frantzes, jeden z jeho nejbližších dů

věrníků, s útlou, křehkou ženou za zády.

„To je Helena.“ Frantzes ukročil stranou a  žena vystou

pila do popředí.

Císař si ji prohlédl. Urozené dámy Konstantinopole dá

valy přednost bohatě zdobeným šatům, zatímco prosté

ženy nosily obyčejná, beztvará bílá roucha spadající až ke

kotníkům. Helena však byla kombinací obojího. Namísto

tuniky vyšívané zlatou nití na sobě měla prostou bílou ha

lenu, ale přes ni přehozený zdobný plášť. Ten však nebyl

purpurový a rudý, jak se slušelo na byzantskou šlechtu, ný

brž žlutý. Žena měla okouzlující, smyslnou tvář. Podobala

se květině, která raději shnije ve velkolepém pugétu, než aby pomalu zchřadla na osamělém záhonu.

Prostitutka, zřejmě úspěšná.

Helena zabodávala pohled do země a sotva znatelně se

chvěla, císař si však všiml, že jí oči žhnou horečnatou ener

gií a zápalem, který byl u žen její společenské třídy k vidění

jen vzácně.

„Ty umíš čarovat?“ zeptal se. Audienci chtěl mít co nej

rychleji za sebou.


15

Frantzes byl obvykle spolehlivý a důkladný. Konstanti

no pol dnes bránila přibližně osmitisícová síla. Stálé vojsko však tvořilo už jen malou část, kterou doplňovaly asi dva

tisíce janovských žoldáků. Zbytek verboval Frantzes hrstku

po hrstce z  civilního obyvatelstva. Císaře jeho nejnovější

nápad sice příliš nezaujal, ale Frantzes byl schopný a váže

ný ministr, a tak jeho prosbě nakonec vyhověl.

„Ano, dokázala bych zabít sultána.“ Helenin tichý hlas se

chvěl jako hedvábné vlákno v mořském vánku.

O pět dní dříve stála Helena před branami paláce a doža

dovala se audience u císaře. Když ji chtěli strážní odstrčit, vylovila malý balíček, na nějž zbrojnoši zůstali užasle hledět. Nevěděli jistě, co jim žena ukazuje, ale tušili, že něco

takového by mít asi neměla. Nevzali ji však k císaři, nýbrž

ji zatkli a vyslýchali, kde k takové věci přišla. Když si její verzi ověřili, přivedli ji před Frantzese.

Ten nyní balíček uchopil, rozvinul lněné plátno a před

mět, který se v něm skrýval, položil císaři na stůl.

Císař se zatvářil stejně ohromeně jako prve vojáci u pa

lácové brány. Na rozdíl od nich však na první pohled po

znal, nač se dívá.

Před více než devíti sty lety, za vlády Justiniána Veliké

ho, nechali mistři zlatníci odlít dva kalichy z ryzího zlata a posázet je démanty. Byly to klenoty planoucí uhrančivou

krásou. Oba byly podobné, lišily se jen uspořádáním a tva

rem drahokamů. Jeden kalich přecházel z císaře na císaře

a druhý byl uschován, spolu s dalšími cennostmi, v základech chrámu Hagia Sofia roku 537, kdy byl dřívější kostel

přestavěn na dnešní velkolepou katedrálu.

Kalich, který byl císaři důvěrně známý, za dlouhá sta

letí pozbyl na lesku, tento však zářil tak jasně, jako by jej odlili teprve včera.

Heleninu příběhu zprvu nikdo nevěřil. Všichni měli za

to, že kalich nejspíš ukradla nějakému bohatému klientovi.

O tajné komnatě se sice u dvora vědělo, málokdo však znal

její přesnou polohu. Komnata navíc měla být ukrytá mezi obřími balvany hluboko v základech chrámu a nevedly do

ní žádné dveře či tunely. Bez rozsáhlých stavebních prací do ní správně nikdo neměl být s to proniknout.

Před čtyřmi dny však císař nařídil shromáždit veškeré

cennosti říše, pro případ pádu Konstantinopole. Byl to od

něj spíše výraz bezradnosti, jelikož dobře věděl, že Turci všechny cesty z města, jak pozemní, tak i námořní, odřízli a on by stejně neměl kudy uprchnout.

Třicet dělníků pracovalo bez přestávky tři dny, než se

prokopali do tajné komnaty, jejíž zdi tvořily balvany ne

méně masivní než ty, z  nichž sestávala Cheopsova pyra

mida. Uprostřed komnaty trůnil mohutný kamenný sarko

fág opatřený dvanácti silnými železnými obručemi. Pěti dělníkům, pod dohledem mnoha strážných, trvalo téměř

celý další den, než je upilovali a následně zvedli víko sar

kofágu.

Všechny přítomné ohromil nikoli pohled na posvátné

artefakty ukryté téměř tisíc let, nýbrž čerstvě utržený trs

hroznového vína, který spočíval na hromadě zlata a  dé

mantů.

Helena prohlásila, že jej tam před pěti dny sama necha

la, a na důkaz svých slov správně uvedla, že polovina kuli

ček je snědená a na trsu jich zbývá jen sedm.

Dělníci si podle seznamu uložených cenností ověřili, že

v  sarkofágu kromě kalichu nic nechybí. Kdyby se Helena

sama nepřihlásila a kalich nevrátila, všichni, kdo byli otevření sarkofágu přítomni, by skončili na popravišti, přes

tože do jednoho přísahali, že komnata i sarkofág vypadaly

nedotčeně.

„Jak jsi to provedla?“ chtěl vědět císař.

Helena se roztřásla ještě víc. Bylo vidět, že odvahy si po

mocí čar a kouzel dodat nedovede. Upřela na císaře vydě

17

šený pohled a zasípala: „Ta místa... vidím... vidím je, jako

by byla...“ s  námahou hledala ten správný výraz, „... ote

vřena...“

„Předvedeš mi to? Vezmi něco z této uzavřené nádoby.“

Helena zavrtěla hlavou a vrhla úpěnlivý pohled na Fran

tzese.

Císařův ministr odpověděl za ni: „Tvrdí, že umí kouzlit

jen na jednom určitém místě. Nechce však prozradit, kde se

nachází, a nikdo ji tam nesmí následovat, jinak prý kouzlo

navždy vyprchá.“

Helena úlevně přikývla.

„V Evropě by tě dávno upálili,“ prohodil císař.

Helena se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka.

Svou útlou postavou připomínala dítě.

„Umíš zabít?“ pokračoval císař nevzrušeně.

Helena se však jen třásla. Frantzes ji několikrát pobídl

a ona po chvíli konečně přikývla.

„Dobře,“ řekl císař Frantzesovi. „Vyzkoušej ji.“

*

Frantzes s Helenou sestupoval dlouhým schodištěm. Lou

če  na stěnách vykrajovaly ve tmě bubliny mdlého světla.

Pod každou z nich stáli dva vojáci, od jejichž lesklých zbro

jí se světlo odráželo a  kreslilo na stěnách živé, mihotavé

obrazce.

Konečně se ministr s Helenou ocitli v temném sklepení.

Helena si přitáhla plášť těsněji k tělu. Přes léto se tady pro

potřeby císařského paláce skladoval led. Nyní bylo sklepení

prázdné a pod osamělou loučí v rohu se krčil vězeň, podle

uniformy anatolský důstojník. Zpoza železné mříže se do

Heleny a Frantzese zabodávaly jeho divoké, vlčí oči.

„Vidíš ho?“ houkl Frantzes.

Helena přikývla.

Frantzes jí podal měch ze skopovice. „Můžeš jít. Před

úsvitem se vrať s jeho hlavou.“

Helena z  měchu vytáhla šavli, která se ve světle loučí

leskla jako půlměsíc, a podala ji Frantzesovi. „Tohle nebude třeba.“

Pak se otočila a vydala se po schodišti vzhůru. Kráčela

docela neslyšně, a když procházela bublinami světla, jako

by měnila tvar — z ženy na kočku a zase zpátky. Nakonec

se rozplynula ve tmě.

Frantzes pohlédl na jednoho z  vojáků. „Zdvojnásob

stráže.“ Pak ukázal na vězně: „Chci, aby vám byl neustále

na očích.“

Když voják odešel, mávl Frantzes rukou a  ze stínů se

vynořil muž v černé mnišské kutně.

„Buď opatrný,“ řekl ministr. „Ztratit ji můžeš, ale odhalit

tě nesmí, za žádnou cenu.“

Mnich přikývl a vyběhl po schodišti stejně tiše jako prve

Helena.

*

Té noci Konstantin XI. nespal o  nic lépe než kterékoli

jiné noci od začátku obléhání Konstantinopole. Zrovna

když usínal, pokaždé jej probudilo zadunění těžkých děl. Před úsvitem se odebral do studovny, kde už na něj čekal Frantzes.

Na čarodějnici mezitím zapomněl. Na rozdíl od svého

otce Manuela II. a staršího bratra Jana VIII. byl Konstantin

praktický muž a věděl, že kdo se příliš spoléhá na zázraky, obvykle nedopadne dobře.

Frantzes pokynul strážím u dveří a do studovny neslyš

ně vešla Helena. Tvářila se stejně vyplašeně jako při prvním

setkání s císařem. Beze slova před sebe roztřesenýma ruka

ma zvedla skopovicový měch.

Jakmile na něj Konstantin pohlédl, pochopil, že pokus

s magií byla ztráta času. Měch byl plochý a neprosakovala jím krev. Vězňova hlava v něm očividně nebyla.

Frantzes se však netvářil zkroušeně, spíše roztěkaně,

zasněně, jako náměsíčný.

„Vidím, že náš úkol nesplnila,“ poznamenal císař.

Frantzes vzal od Heleny měch, položil jej císaři na stůl

a otevřel jej. Podíval se na císaře jako na přízrak a vydechl:

„Jak se to vezme.“

Konstantin nahlédl dovnitř. Na dně měchu leželo něco

šedého a měkkého, jako starý skopový lůj. Frantzes přilo

žil k měchu svícen.

„Mozek toho Anatolana,“ vysvětlil.

„Ona mu otevřela lebku?“ Císař zalétl pohledem k Hele

ně. Ta se ve svém zdobném plášti třásla jako osika.

„Ne. Mrtvola vězně se zdá nedotčená. Nechal jsem ho

pod dozorem dvaceti mužů, pět strážných na směnu, kteří

jej ze všech úhlů neustále pozorovali. Strážní před hlado

mornou byli taky v pozoru. Neproklouzla by jim ani myš.“ Frantzes se odmlčel, jako by jej vlastní vzpomínky zbavily

slov.

Císař na něj kývl, ať pokračuje.

„Dvě hodiny poté, co Helena odešla, sebou začal vězeň

zmítat a chvíli nato padl k zemi mrtev. V tom okamžiku jej

pozoroval zkušený řecký lékař a několik válečných veterá

nů — nikdo prý podobnou smrt jaktěživ neviděl. Za další

hodinu se Helena vrátila a ukázala jim tenhle měch. Řecký

doktor pak mrtvole otevřel lebku. Byla prázdná.“

Konstantin se zahleděl na uloupený mozek — byl celist

vý, bez známek poškození. Žena musela citlivý orgán vy

jmout nesmírně zručně. Císař vzhlédl k jejím prstům, které

pevně svíraly klopy zdobného pláště. Představil si, jak se

ty útlé prsty probírají trávou, trhají houbu nebo květ z ko

nečku větve...

Podíval se na stěnu za Helenou, jako by jej zaujalo cosi,

co se zvedalo zpod obzoru venku. Palác se rozechvěl dalším zaduněním ohromné kamenné koule, císař však vůbec

poprvé otřesy vůbec necítil.

Pokud zázraky opravdu existují, pak nám je nebesa seslala

v pravý čas.

Situace v  Konstantinopoli byla zoufalá, stále však zbý

vala jiskřička naděje. Pět týdnů krvavé řeže oslabilo i nepří

tele. Pyramidy tureckých těl se na několika místech zvedaly až k  vrškům městských hradeb a  útočníci byli stejně vy

čerpaní jako obránci. Před pár dny prolomila blokádu Bo

sporu flotila chrabrých Janovanů a vplula do Zlatého rohu

s cennými zásobami na palubě. Všichni hned uvěřili, že je

to předvoj velké křesťanské armády.

Morálka v táboře Osmanů byla na bodě mrazu. Většina

tureckých velitelů si v hloubi duše přála příměří, které by

zantský dvůr nabízel. Osmani se dosud nestáhli jen díky

jedinému muži.

Mluvil plynně latinsky, vyznal se v umění i vědách a byl

to znamenitý vojevůdce. Vlastního bratra utopil ve vaně, aby si pojistil trůn, před očima svých vojáků vlastnoručně

sťal krásnou otrokyni, aby názorně dokázal, že nad ním

ženské svody nemají žádnou moc... Sultán Mehmed II. byl

hřídelí, která poháněla celé ohromné soukolí osmanské vojenské mašinerie. Kdyby ta se zlomila, celý stroj by se

rozpadl na kusy.

Možná nám nebesa opravdu seslala zázrak.

„Co tím vším sleduješ?“ houkl duchem nepřítomný císař,

zatímco dál zíral do zdi.

„Chci, aby se na mě vzpomínalo.“ Helena jako by na tu

otázku čekala.

Konstantin přikývl. Zlato a démanty tu podivnou ženu

nelákaly. Neexistoval sklep či zámek, který by jí odolal.

Coby prostitutka toužila po úctě.


21

„Jsi potomkem křižáků?“

„Ano.“ Helena se odmlčela a  poté opatrně dodala: „Ni

koli však čtvrté výpravy.“

Císař jí položil dlaň na hlavu a ona poklekla.

„Běž, dítě. Zabiješ-li Mehmeda II., staneš se spasitelkou

Konstantinopole a  lidé tě budou mít navždy za světici. Blaho řečená Helena, zachránkyně Svatého města.“

*

Před soumrakem Frantzes zavedl Helenu na cimbuří poblíž

brány svatého Romana.

Na zemi u paty hradeb šelestil písek zčernalý krví pad

lých. Všude kolem ležely mrtvoly, jako by sem napršely

z  nebe. O  kus dál se přes bojiště valil bílý dým z  obřích

kanonů, nepatřičně nadýchaný a ladný. A ještě dál se pod olověným nebem, kam až oko dohlédlo, prostíralo ležení

Osmanů a ve vlhké mořské bríze se třepotaly praporce hus

té jako les.

Na protější straně se pak Bospor hemžil osmanským

loďstvem, jako blankytné plátno poseté černými železný

mi hřeby.

Helena zavřela oči. To je mé bojiště. To je má válka.

V mysli jí vytanuly báje z dětství, pohádky, které jí kdysi

vyprávěl otec — v Evropě, na protějším břehu Bosporu, byl

kraj zvaný Provence a v něm jedna vesnice. Jednoho dne vesnici přikryl mrak a  z  něj vyšla armáda dětí s  andělem v čele. Děti byly oděné v lesklé zbroji, na níž se skvěl rudý

kříž. Jeden vesničan, Helenin dávný předek, vyslyšel jejich volání a přeplavil se přes Středozemní moře, aby bojoval

za Boha ve Svaté zemi. Z řadového pěšáka se časem vypra

coval až na templáře. Později přibyl do Konstantinopole a poznal krásnou ženu, také svatou bojovnici. Zamilovali

se a založili význačný rod...

22

Teprve když Helena dospěla, dozvěděla se pravdu — zá

kladní rámec příběhu odpovídal skutečnosti. Její předek

se opravdu připojil k  dětské křížové výpravě, nedlouho

poté, co se jeho vesnicí prohnal mor a on se chtěl přede

vším najíst. Po dlouhé plavbě jej však námořníci vysadi

li v  Egyptě a  prodali do otroctví, stejně jako deset tisíc

dalších dětí. Po mnoha letech nevolnictví uprchl a nako

nec zabloudil do Konstantinopole, kde skutečně potkal

ženu, která kdysi bojovala ve svatém vojsku. Ani ji však

nepotkal vysněný osud. Byzantská říše tehdy doufala,

že jí z Evropy přijdou na pomoc proti bezvěrcům zkuše

ní veteráni, ale místo toho se dočkala armády hladem vy

záblých žen, chudých jako kostelní myš. Byzantský dvůr

je odmítl vyzbrojit, a ze „svatých rytířek“ se tak staly pro

stitutky.

Helenin „význačný rod“ déle než století jen živořil a její

otec byl chudší než kterékoli pokolení před ním. Hlado

vá Helena začala provozovat řemeslo své dávné pramáti,

když se to však dozvěděl její otec, ztloukl ji a prohlásil, že

jestli se to bude opakovat, zabije ji... Ledaže by si kunčofty

vodila domů, aby s nimi mohl smlouvat o ceně a vydělané

peníze pro ni „opatroval“.

A tak Helena odešla z domova a v osobním i profesním

životě se osamostatnila. Navštívila Jeruzalém, Trapezunt,

a dokonce i Benátky. Hladem už netrpěla a mohla si dovolit

i krásné šaty. Věděla však, že je jako stéblo trávy rostoucí

v  bahně u  cesty, že kolemjdoucí si nevšímají, zda šlapou

po ní nebo po blátě.

A pak připadla na zázrak. K Johance z Arku, jíž se také

dostalo božského vnuknutí, Helena nevzhlížela. Co ostatně

seslala nebesa Panně orleánské? Obyčejný meč.

Heleně však Bůh věnoval dar, díky němuž se stala nej

ctnostnější světicí po Panně Marii.

„Podívej, tamhle je tábor el Fatiha, Dobyvatele.“ Frantzes

ukázal opačným směrem, než se nacházela brána svatého

Romana.

Helena přikývla.

Frantzes jí podal další skopovicový měch. „Uvnitř jsou

tři jeho podobizny, z různých úhlů a v různých šatech. Dávám ti také nůž, budeš jej potřebovat. Chceme celou hlavu,

ne jen mozek. Raději počkej do setmění, přes den nebude ve

svém stanu.“

Helena si od něj vzala měch. „Pamatujte mého varo

vání.“

„Ovšem.“

Nesledujte mě. Nehledejte místo, kam mám namířeno, jinak

kouzlo navždy pomine.

Špeh, který ji prve následoval převlečený za mnicha,

Frantzesovi prozradil, že Helena si počínala velmi opatr

ně, otáčela se, kličkovala a několikrát se vrátila, nakonec však dorazila do čtvrti Blachernae, kterou turecká kanonáda soužila ze všech nejhůře.

Zvěd viděl, jak vstoupila do rozvalin minaretu, pozů

statku někdejší mešity. Když Konstantin rozkázal zničit všechny mešity ve městě, nechali vojáci dotyčný minaret

stát, jelikož se do něj během minulé morové rány uchýli

lo několik nakažených, a  nikdo se k němu proto nechtěl

přiblížit. Když pak začalo obléhání, dělová koule ustřelila

jeho horní polovinu.

Špeh, poslušen Frantzesových slov, Helenu do minaretu

nenásledoval. Vyptal se však dvou vojáků, kteří do něj jed

nou zavítali — předtím, než jej poškodili Turci. Muži mu

prozradili, že chtěli na vršku zřídit pozorovatelnu, ale roz

mysleli si to, neboť zjistili, že minaret je příliš nízký. Řekli

mu také, že uvnitř nic není, až na několik mrtvol, shnilých

už téměř na kost.


24

Tentokrát Frantzes za Helenou nikoho neposlal. Díval

se, jak útlá žena míjí šiky vojáků na cimbuřích. Její zdob

ný plášť mezi vší tou zbrojí, brunátnou krví a rzí vynikal

jako klenot. Na smrt vyčerpaní vojáci si jí však nevšímali. Helena seběhla z  cimbuří a  bezstarostně, bez zjevných

snah o  setřesení případných pronásledovatelů, zamířila do čtvrti Blachernae.

Chvíli nato padl na město soumrak.

*

Konstantin hleděl na schnoucí kaluž na zemi, symbol jeho

chřadnoucích nadějí.

Nechal ji tady po sobě asi tucet jeho špehů. Minulé pon

dělí, v  uniformách a  turbanech Osmanů, pronikli v  malé

plachetnici blokádou v ústrety evropské flotile, která měla

údajně připlout na obranu Konstantinopole. Přivítalo je

však jen prázdné Egejské moře. Zklamaní špehové tedy

splnili povinnost a  pronikli blokádou podruhé, aby tu

chmurnou novinu doručili císaři.

Konstantin konečně pochopil, že slibovaná pomoc

z  Evropy je pouhý vzdušný zámek. Po mnoha staletích,

kdy Svaté město odolávalo mohamedánům, se ho křesťanští králové chladnokrevně rozhodli přenechat bezvěrcům.

Dolehlo k němu rozrušené volání zvenčí. Do sálu vstou

pil strážný a oznámil, že venku nastalo zatmění měsíce —

strašlivé znamení. Pověst pravila, že Konstantinopol ne

padne, dokud bude měsíc svítit.

Úzkým oknem císař sledoval, jak se měsíc ztrácí v ohrom

ném stínu, jako by uléhal do hrobu. Vtom se jej z nějakého

neznámého důvodu zmocnila jistota, že Helena se už nevrátí a on hlavu svého rivala neuvidí.

Uplynul den, pak noc. Po Heleně jako by se slehla

zem.

*

Frantzes a jeho vojenská eskorta zastavili před minaretem ve čtvrti Blachernae a sesedli z koní.

Nevěřili vlastním očím. Ve studeném, bílém světle no vé

ho měsíce vypadal minaret nepoškozený a jeho ostrá špič

ka se zabodávala do hvězdného nebe.

Špeh přísahal, že když tady byl naposled, půlka minare

tu stále chyběla. Několik dalších důstojníků a vojáků, kteří okolí dobře znali, jeho slova potvrdilo.

Frantzes jej však zpražil pohledem. Špeh zjevně lhal,

bez ohledu na to, kolik svědků se za něj postavilo. Celistvý

minaret byl nesporným důkazem jeho lži. Frantzes však

nyní neměl čas, aby mu vyměřil trest. Až město padne,

trestu Dobyvatele neunikne nikdo.

Když voják vedle něj spatřil jeho výraz, raději mlčel.

Jako jediný věděl, že horní polovinu minaretu ve skuteč

nosti neustřelila dělová koule. Že chybí, si všiml jednoho

rána před dvěma týdny, kdy bylo široké okolí celou před

chozí noc bombardování ušetřeno. Kolem přepůleného

minaretu navíc nebyla žádná suť. Dva vojáci, kteří tenkrát

byli na obchůzce s ním, mezitím přišli o život, a on proto

raději mlčel, neboť by mu nikdo nevěřil.

Frantzes s  vojáky vstoupil do minaretu, kde se válely

mrtvoly obětí moru, ohlodané od divokých psů. Nikdo živý

tu však nebyl.

Když Frantzes vyšel po schodech vzhůru, spatřil Hele

nu schoulenou pod oknem. Zdálo se, že spí, ale v  přivře

ných očích se jí leskly plameny pochodní. Byla neupravená a  šaty měla potrhané a  špinavé. Po tváři se jí táhlo

několik krvavých škrábanců, které si podle všeho udělala

sama.

Frantzes se rozhlédl. Stál na vršku minaretu, v prázdné

komůrce ve tvaru kornoutu. Všiml si, že vše pokrývá tlustá vrstva prachu, ve které je několik šlépějí, jako by sem He

lena, stejně jako oni, přišla teprve před chvílí.

Helena konečně procitla. Roztřesenýma rukama se opře

la o  stěnu a  postavila se na nohy. V  měsíčním světle, kte

ré sem pronikalo oknem, vypadaly její rozcuchané vlasy

jako stříbrná aureola. Vytřeštěně se kolem sebe rozhlížela a pomalu, zřejmě s nemalým úsilím, se rozpomínala, kde

je. Pak však znovu zavřela oči, jako by se nechtěla vzdát

sladkého snu.

„Co tady děláš?“ houkl na ni Frantzes.

„Já... já tam už nemůžu.“

„Kam?“

Helena stále se zavřenýma očima, jako by si vychutná

vala vzpomínku, jako dítě, které nechce dát z ruky oblíbe

nou hračku, odvětila: „Je tam tolik místa, tak příjemně...“

Otevřela oči a vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. „Ale tady

je to jako v rakvi, uvnitř minaretu i venku. Musím zpátky!“

„Na svůj úkol jsi zapomněla?“

„Počkejte!“ Helena se pokřižovala. „Počkejte ještě.“

Frantzes ukázal na výjev za oknem. „Na čekání je pozdě.“

Dolehl k nim nesrozumitelný halas. Teprve když se po

zorně zaposlouchali, rozeznali dva jeho zdroje.

Jeden se nacházel za hradbami města. Mehmed II. roz

hodl, že k závěrečné zteči dojde zítra. Právě teď mladý sul

tán projížděl osmanským ležením a sliboval svým mužům,

že mu jde jen o samotné město a že všechny poklady a ženy

si mohou nechat. Jakmile Konstantinopol padne, vojáci budou mít tři dny na bezuzdné rabování. Všichni jeho slova vítali jásotem a do jejich nadšeného volání troubily trumpe

ty a duněly bubny. Radostný lomoz Osmanů, smíšený s dý

mem a  jiskrami táborových ohňů, vanul Konstantinopolí

jako dech samé smrti.

Oproti tomu halas, který se ozýval z  města, byl tlume

ný a  truchlivý. Lidé vycházeli do ulic a  shromažďovali se

před chrámem Hagia Sofia na poslední mši. Byl to výjev,

který se nikdy dříve nestal a  nikdy se už nebude opakovat — za doprovodu žalozpěvů byzantský císař, patriarcha

konstantinopolský, ortodoxní křesťané z východu a italští

katolíci, vojáci v plné zbroji, kupci a námořníci z Benátek a Janova i zástupy běžných občanů, všichni společně před

stoupili před Boha, aby se připravili na poslední bitvu své

ho života.

Frantzes věděl, že jeho plán selhal. Helena možná byla

jen zručnou podvodnicí a žádnými kouzly nevládla. Tomu

by byl Frantzes zdaleka nejradši. Byla tu však ještě jedna,

hrozivější možnost  — Helena byla pravá čarodějnice, ale

spřáhla se s Mehmedem, který jí dal nový úkol.

Co jí ostatně mohla nabídnout Byzantská říše na pokraji

zkázy? Císařův slib, že se stane světicí, nebyl zrovna pře

svědčivý. Ani Konstantinopol, ani Řím by zřejmě takovou

poběhlici a  navíc čarodějku za světici neprohlásily. Bylo

mnohem pravděpodobnější, že má nyní spadeno na dva

nové cíle — Konstantina XI. a Frantzese.

Copak není Urban, ten uherský vynálezce, dostatečným

precedentem? I on kdysi přišel za Konstantinem se svými

návrhy obřích kanonů, jenže císař neměl peníze ani na

jeho mzdu, natož na vývoj tak nestvůrných zbraní. A tak se

Urban obrátil na Mehmeda a to každodenní bombardování

bylo trvalou připomínkou jeho zrady.

Frantzes zalétl pohledem ke špehovi, který okamžitě

tasil meč a bodl Helenu do prsou. Meč ženě pronikl tělem a zůstal vězet v puklině ve stěně za ní. Špeh se jej pokusil vytáhnout, ale marně. Helena položila ruce na jílec a špeh

se odtáhl. Nechtěl se jí ani dotknout.

Frantzes s ostatními odešli.

Helena po celou dobu své popravy nevydala ani hlás

ku. Hlava jí zvolna klesla na hruď a stříbrná aureola, která

jí pableskovala na kadeřích, pohasla. Šachticí měsíčního

světla, která dopadala na podlahu, se plazil pramen krve

jako černý had.

Halas z města i zpoza něj ustal. Ticho před bouří. Výcho

dořímská říše přivítala svůj poslední úsvit na Zemi, zde na

křižovatce Evropy a Asie, souše a moře.

Čarodějnice na vršku minaretu zemřela, přibodnutá ke

stěně. Byla možná jedinou opravdovou čarodějnicí v  lid

ských dějinách. Bohužel pro ni však konec onoho krátkého věku čar a kouzel nadešel o deset hodin dříve.

Věk magie začal ve čtyři hodiny odpoledne 3. května

roku 1453, kdy se vysokodimenzionální fragment poprvé

střetl se Zemí. A skončil v devět večer 28. května 1453, kdy

ji fragment definitivně nechal za sebou. Po pětadvaceti dnech a pěti hodinách se svět vrátil k normálu.

A večer 29. května Konstantinopol konečně padla.

Když se krvavá řež po dlouhém dni nachýlila ke svému

nevyhnutelnému konci, Konstantin XI. vyšel vstříc osman

ským hordám a  zvolal: „Město padlo a  já jsem stále živ.“ Poté si strhl císařské roucho, tasil meč a  vrhl se proti ne

přátelům. Jeho stříbrná zbroj se chvíli blyštěla jako hliní

ková fólie hozená do temně rudé kyseliny sírové a pak se

rozplynula.

Plný dějinný význam pádu Konstantinopole si lidé uvě

domili až za mnoho let. Mezitím jej většina vnímala pouze

jako definitivní konec Římské říše. Byzanc byla jako tisíci

letá brázda vyrytá koly starověkého Říma, a přestože i ona

zažila chvíle skvělosti a slávy, nakonec se vypařila jako ka

luž v poledním slunci. Staří Římané si kdysi hověli ve svých velkolepých lázních a říkali si, že jejich říše, stejně jako ten

mramor pod jejich nahými těly, vytrvá navěky.

Žádné posvícení netrvá věčně. Všechno jednou skončí.

Všechno.


29

Krizová éra, rok 1:

Parametry života

Jang Tung nechtěla zemřít, věděla však, že ve spásu už dou

fat nemůže.

Stála na balkonu nejvyššího patra velínu a  prohlížela

si odstavený částicový urychlovač. Z  té výšky viděla celý

prstenec o průměru dvaceti kilometrů. Oproti předchozím

modelům se tento nenacházel v podzemním tunelu, nýbrž

v betonovém tubusu na povrchu. V zapadajícím slunci vy

padal jako obří tečka za větou.1

Jakou větu asi uzavírá? Snad jen tu o lidské fyzice, a nic víc.

Kdysi Jang Tung věřila, že svět a život jsou sice navenek

drsné a nehezké, ale na samých hranicích mikro- i makro

škály je vše harmonické a krásné. Všední život byl jen špi

navou pěnou na hladině dokonalého oceánu hlubší reality.

Nyní však začalo vycházet najevo, že všední život je naopak

krásnou ulitou a mikrosvět uvnitř, jakož i makrosvět, který

ji obklopuje, je ohyzdný a chaotický.

Šel jí z toho mráz po zádech.

Možná by udělala lépe, kdyby fyziku pověsila na hřebík,

našla si jinou kariéru, vdala se, měla děti a vedla poklidný,

spokojený život jako ostatní. Samozřejmě že pro někoho

jako ona by takový život byl jen poloviční.

Navíc ji trápilo ještě něco jiného — její matka. Jednou

čistě náhodou objevila, že na matčin počítač kdosi posílá

1 Interpunkční znaménko pro tečku v čínštině vypadá spíše jako

kroužek.


30

silně šifrované zprávy. To v  ní podnítilo palčivou zvědavost.

Její matka, jako většina starší generace, se v počítačové

technice příliš nevyznala a  své zprávy jen obyčejně vyma

zala, místo aby je digitálně skartovala. Nevěděla, že i kdy

by přeformátovala harddisk, zručný technik by její data dokázal obnovit.

A tak Jang Tung poprvé v životě udělala něco, s čím se

matce nesvěřila, a  vymazané dokumenty v  matčině počí

tači obnovila. Trvalo jí několik dní, než je všechny pročet

la, nakonec se však dozvěděla o planetě jménem Tri solaris a o společném tajemství její matky a mimozemšťanů.

To vše ji naprosto šokovalo. Ze ženy, která jí celý život

byla bližší než cokoli na světě, se vyklubal úplně cizí člověk. Dřív by nikdy nevěřila, že někdo takový může vůbec existovat. Dosud se ji neodvážila konfrontovat — a možná

se k tomu nikdy ani neodhodlá, protože jakmile by to udě

lala, transformace její matky by pak pro ni byla kompletní,

nevratná. A tak raději předstírala, že matka je stále taková, jakou znala odjakživa, a že život pokračuje dál beze změ

ny. Samozřejmě že pro někoho jako ona byl takový život jen poloviční.

Ačkoli co je špatného na polovičním životě? Takový

ostatně vedla velká spousta lidí z jejího blízkého i široké

ho okolí. Stačilo jen umět zapomenout a  přizpůsobit se a člověk mohl žít spokojeně, dokonce šťastně.

Jenže když si Jang Tung od života odečetla fyziku a při

početla matčino tajemství, uvědomila si, že jí z něj nezbývá ani ta polovina.

Opřela se o zábradlí a zahleděla se do propasti pod se

bou. Zmocnila se jí nevýslovná hrůza, ale zároveň i ne odo

latelné pokušení. Ucítila, jak se zábradlí pod její vahou

zachvělo, a prudce se od něj odtáhla, jako by dostala elek

trický šok. Raději se otočila a zamířila do hlavního sálu.

31

Tady se nacházely terminály superpočítače, který kdy

si analyzoval data generovaná urychlovačem. Před pár

dny byly všechny terminály deaktivovány, nyní jich však

ně kolik znovu svítilo. To Jang Tung dodávalo špetku

útě chy, i  když věděla, že s  urychlovačem už jejich práce

nesouvisí. Superpočítač nyní využívaly jiné výzkumné pro

jekty.

V sále byla jen jediná další osoba — mladý technik, kte

rý vstal, když Jang Tung vešla dovnitř. Na nose mu seděly

nápadné brýle s tlustými zelenými obroučkami. Jang Tung

prohlásila, že si jde pouze pro pár osobních věcí, jakmile

však mladík uslyšel její jméno, začal jí nadšeně vysvětlovat

program, který běžel na terminálech.

Byl to matematický model Země. Na rozdíl od dřívějších

podobných projektů však kombinoval poznatky z bio lo gie,

geologie, astronomie, meteorologie, oceánografie a dalších

vědních disciplín a sestavoval z nich simulaci vývoje zem

ského povrchu, od nejhlubší minulosti až do daleké bu

doucnosti. Brejlovec, jak mu Jang Tung v duchu přezdívala,

ukázal na několik velkých moni torů. Na těch nerolovaly

sloupce čísel ani se neplazily křivky grafů, nýbrž na nich

svítily jasné, pestrobarevné fotografie světadílů a  oceánů,

pořízené jakoby z  výšky. Brejlovec párkrát pošoupl myší

a přiblížil si tu nějakou řeku, tu jakési řídké mlází.

Jang Tung přišlo, že počítačovým sálem, jemuž kdysi

vládla abstraktní čísla a teorie, zavanul lehounký dech pří

rody. Cítila se, jako by po letech vyšla z vězeňské cely.

Když brejlovec skončil s prezentací, sbalila si věci, roz

loučila se a  otočila se k  odchodu. Na zádech cítila mladí

kův pohled, na takové chování mužů kolem sebe však byla

zvyklá. Tentokrát jej dokonce uvítala, jako hřejivé sluneční

paprsky v zimě. Najednou se jí zmocnila touha s někým si

promluvit. Obrátila se k mladíkovi a zeptala se:

„Věříte v Boha?“

Vlastní otázka ji šokovala. Pak si však řekla, že ve spo

lečnosti leteckých snímků Země na monitorech opodál ne

působila úplně nepřípadně, a trochu se jí ulevilo.

I mladíkovi zjevně poklesla brada. Chvíli mu trva lo, než

ústa znovu zavřel a opatrně se zeptal: „Jakého Boha mys

líte?“

„Prostě Boha.“ Jang Tung cítila, že opět propadá beze

dnému vyčerpání. Neměla sílu dál cokoli vysvětlovat.

„Nevěřím.“

Jang Tung ukázala na velké monitory. „Jenže fyzikální

parametry, které definují existenci života, jsou absolutně

nemilosrdné. Vezměte si například tekutou vodu  — ta

může existovat jen ve velmi úzké teplotní výseči. Když se

podíváte na vesmír jako celek, je to ještě zřejmější — kdy

by se parametry velkého třesku lišily o jedinou miliontinu

miliardtiny, nevznikly by žádné těžké prvky, a tedy ani život. Není to snad jednoznačný důkaz božího plánu?“

Mladík zavrtěl hlavou. „Na velký třesk nejsem odborník,

takže se k němu nemůžu vyjádřit, ale pokud jde o pozem

skou biosféru, nemáte pravdu. Země sice dala vzniknout

životu, ten ji ale na oplátku proměnil. Dnešní stav naší pla

nety je výsledkem interakce obou faktorů.“

Znovu položil dlaň na myš a začal horlivě klikat. „Pro

veďme si simulaci.“

Na jednom velkém monitoru si vyvolal konfigurační pa

nel — okno přeplněné hutnými číselnými poli. U horního okraje odznačil jakousi kolonku a  všechna pole zešedla.

„Odstranil jsem parametry života a teď se podíváme, jak by

se Země vyvíjela bez něj. Zadal jsem jen přibližnou simu

laci, abychom nemuseli čekat na detailní výpočty.“

Jang Tung zalétla pohledem k jinému monitoru a spat

řila, že superpočítač běží na plný výkon. Takový stroj měl

stejný příkon jako malé město, ona však nechala brejlovce

pracovat dál.

Na monitoru před mladíkem se objevila nově zformo

vaná planeta. Povrch stále rudě žhnul, jako uhlík vytažený

z pece. Čas ubíhal na škále geologických ér a planeta se postupně ochlazovala. Barva povrchu a útvary na něm se zvolna, hypnoticky měnily. Po několika minutách se planeta zbarvila dooranžova a simulace skončila.

„Provedl jsem pouze ten nejhrubší propočet. Cokoli po

drobnějšího by trvalo aspoň měsíc.“ Mladík posunul kur

zor myši a přiblížil si povrch planety. Jang Tung viděla nekonečnou poušť a  shluk vysokých, podivně tvarovaných horských vrcholů, které se tyčily nad kruhovou prohlubní podobnou meteoritickému kráteru.

„Co je to?“ chtěla vědět.

„Země. Bez života by vypadala zhruba takhle.“

„Ale... kde jsou oceány?“

„Nikde. Ani řeky. Celý povrch je suchý jako troud.“

„Chcete říct, že bez života by na Zemi neexistovala voda?“

„Úplná pravda by zřejmě byla ještě extrémnější. Připomínám, že se díváte jen na hrubou simulaci, jen přibližný

obrázek současné Země bez života.“

„Ale —“

„Myslela jste si, že život je jen tenký, zranitelný povlak na povrchu planety, že ano?“

„A není snad?“

„Pamatujte, že čas je všemocný. Kdyby kolonie mravenců bez ustání přesouvala hromádky hlíny o velikosti zrnka

rýže, za miliardu let by rozebrala i  celý Tchaj-šan.2 Má-li

život dostatek času, je odolnější než kov i kámen, silnější

než hurikán či sopka.“

„Ale hory přece vznikají působením geologických sil!“

„Ono je to složitější. Život sice nedokáže vyzvedávat horská pásma, může však ovlivnit jejich rozmístění. Řekněme, že dvě ze tří hor pokrývá vegetace. Ta, která je zcela

2 Hora v severovýchodní Číně, jedna z pěti posvátných hor taoismu.


34

holá, by brzy podlehla erozi — ‚brzy‘ samozřejmě znamená v řádu milionů let, což je ovšem v geologickém měřítku pouhý okamžik.“

„A proč by zmizely i oceány?“

„K něčemu takovému bych musel prostudovat podrobné záznamy simulace, což by bylo nadlouho. Můžu vám ale nabídnout poučený odhad. Rostliny, zvířata a bakterie se

významně podílely na současném složení pozemské atmo

sféry. Ta by dnes bez života vypadala úplně jinak. Možná by nedokázala chránit Zemi před slunečními větry a ultra

fialovým zářením a oceány by se vypařily. Skleníkový efekt

by Zemi během krátké doby proměnil v planetu podobnou

Venuši a časem by se vodní páry vytratily do kosmu. Za pár

miliard let by Země úplně vyschla.“

Jang Tung jen mlčky hleděla na nažloutlou hroudu na

obrazovce.

„Proto tvrdím, že naše současná Země je útulným příbytkem, který si pro sebe postavil sám život. S Bohem to nemá nic společného.“ Mladík v žertu rozpřáhl ruce, jako by chtěl ten velký monitor obejmout. Se svou přednáškou byl očividně spokojen.

Jang Tung na debatu na dané téma neměla zrovna ná

ladu, když však brejlovec ve svém programu odznačil pa

rametry života, bleskl jí hlavou nápad. Položila mladíkovi

děsivou otázku:

„A co samotný vesmír?“

„Vesmír?“

„Kdybychom provedli simulaci celého vesmíru, která by nepočítala se vznikem života, jaký model by nám vyšel?“

Brejlovec se na okamžik zamyslel. „Asi stejný, jaký po

zorujeme dnes. Předtím jsem mluvil výhradně o vlivu života na Zemi. V kosmickém měřítku je ale život podle všeho

extrémně vzácný, a  na vývoj vesmíru proto nemá měřitel

ný vliv.“

35

Jang Tung neodpověděla. Raději se jen přiměla k  dě

kovnému úsměvu a rozloučila se. Vyšla z budovy střediska

a vzhlédla k hvězdnému nebi nad hlavou.

Z tajných zpráv své matky vyčetla, že život ve vesmíru

není vůbec vzácný. Že vesmír je ve skutečnosti doslova pře

plněný.

Jak by asi vypadal vesmír bez života?

Ucítila, jak se jí na okrajích vědomí zvedá vlna hrůzy.

Věděla, že její dny jsou sečteny. Snažila se na to nemys

let, v duchu se pohroužit do prázdné tmy, ale ta otázka se

jí držela jako klíště.

Je příroda opravdu přirozená?

Krizová éra, rok 4:

Jün Tchien-ming

Jün Tchien-minga přišel prohlédnout doktor Čang, a když

odcházel, nechal mu na stole noviny se slovy, že Tchien

-ming tráví v  nemocnici už nějaký ten pátek, a  měl by si

proto přečíst, co se děje ve zbytku světa. Tchien-ming to

nejprve nechápal, na pokoji měl přece televizi. Možná

to doktor myslel jinak.

Když si pročetl noviny, došel k následujícímu závěru: po

celou dobu jeho hospitalizace média informovala prakticky

jen o  Trisolaris a PTO. To už však dnes neplatilo. V  novi

nách bylo i pár článků, které s krizí nijak nesouvisely. Otě

že znovu přebíral přirozený sklon lidí soustředit se přede

vším na všední přítomnost, takže úvahy o tom, co se stane

za čtyři sta let, ustoupily do pozadí.

Tchien-minga to nepřekvapilo. Zavzpomínal, co se dělo

před čtyřmi staletími — v Číně vládla dynastie Ming a, po

kud si dobře pamatoval, Nurhači3 právě založil dynastii,

která později nahradí Mingy. Na Západě končila doba tem

na, parní stroj se měl objevit až za více než sto let a elekt

řina za tři sta. Kdyby si tenkrát někdo dělal starosti s tím,

jak se bude žít v  jednadvacátém století, všichni by se mu vysmáli. Strachovat se o budoucnost bylo stejně absurdní

jako oplakávat minulost.

3 Zakladatel dynastie Čching, poslední císařské dynastie, která

vládla Číně od druhé poloviny sedmnáctého století až do začátku

dvacátého století.


37

A co se Tchien-minga samého týče — vzhledem k jeho

zdravotnímu stavu jej zřejmě nemusí trápit ani to, jak bude

svět vypadat napřesrok.

Jedna reportáž jej však přece jen zaujala. Na přední

stránce se psalo:

Zvláštní zasedání Třetího stálého výboru Všečínského shro

máždění lidových zástupců schválilo zákon o eutanazii.

Tchien-mingovi to nešlo na rozum. Zvláštní zasedání

zákonodárného sboru bylo svoláno v reakci na trisolaran

skou krizi, tento zákon však s Trisolarany neměl nic spo

lečného.

Proč doktor Čang chtěl, abych si tu zprávu přečetl?

Zmocnil se jej záchvat kašle, a tak noviny odložil a zku

sil raději usnout.

Druhého dne o  zákonu o  eutanazii informovala i  tele

vize v podobě několika reportáží a rozhovorů, nezdálo se však, že by se o něj veřejnost nějak zvlášť zajímala.

Tchien-ming se té noci příliš nevyspal. Pořád kašlal, těž

ce se mu dýchalo a z chemoterapie byl celý zesláblý. Žaludek měl jako na vodě. Pacient z vedlejšího lůžka nyní seděl

na kraji jeho postele a  přidržoval mu kyslíkovou masku. Příjmením se jmenoval Li, ale všichni mu říkali „Lao Li“, starý Li.

Lao Li se rozhlédl, aby se přesvědčil, že zbylí dva pacien

ti v pokoji spí, a pak prohlásil: „Tchien-mingu, já brzy půjdu.“

„Propustili tě?“

„Ne. To ten zákon.“

Tchien-ming se posadil. „Ale proč? Tvoje děti se o tebe

přece tak starají...“

„Právě proto jsem se rozhodl. Kdyby se to mělo táhnout

ještě nějakou chvíli, všichni by ve výsledku museli prodat i své domy. A k čemu? Lék stejně neexistuje. Musím se vůči

svým dětem a vnoučatům zachovat zodpovědně.“

Lao Li si povzdechl, zlehka poplácal Tchien-minga na

paži a vrátil se na své lůžko.

Tchien-ming se díval, jak se na záclonách kývají stíny

stromů za okny, a nakonec usnul. Vůbec poprvé od chvíle,

kdy začal bojovat se svou nemocí, se mu zdál poklidný sen.

Seděl na malé papírové loďce bez vesel, která tiše klou

zala po nehybné hladině. Temně šedá obloha byla zamže

ná a jemně mrholilo, ale kapky podle všeho nedopadaly na

hladinu, neboť ta zůstávala rovná jako zrcadlo. Voda, také šedá, se ve všech směrech slévala s  nebem v  jeden celek.

Tchien-ming neviděl žádný obzor, žádný břeh...

Když se ráno probudil, nedokázal si vysvětlit, proč ve

snu věděl tak jistě, že tam bude navěky mrholit, hladina

bude navždy rovná a temně šedé nebe navždy zamžené.

*

Nemocnice se připravovala na zákrok, o nějž Lao Li požádal.

Předcházela tomu dlouhá interní diskuze, než se média

shodla na termínu „zákrok“. „Procedura“ zněla příliš úřed

nicky, „úkon“ zase moc právnicky.

Doktor Čang se zeptal Tchien-minga, zda se cítí dosta

tečně silný a  zda se chce zúčastnit Lao Liho rozloučení. Hned spěšně dodal, že jde o vůbec první případ eutanazie ve městě, a je proto na místě přizvat zástupce různých zá

jmových skupin — včetně jednoho zástupce pacientů. Nic

jiného tím prý nemyslel.

Tchien-ming se přesto nedokázal zbavit podezření, že

mu tím doktor chtěl něco vzkázat. Čang se však o něj celou dobu dobře staral, a tak Tchien-ming souhlasil. Když znovu osaměl, náhle si uvědomil, že Čangova tvář a jméno mu

připadají povědomé. Znal jej snad ještě před hospitalizací?

Jestli ano, nevzpomínal si odkud. Dříve jej to nenapadlo


39

hlavně proto, že až dosud spolu probírali jen jeho zdravotní stav a léčbu. A lékař ve své profesní roli vždy mluví a jedná jinak než mimo ni.

Na zákrok nepřišel ani jeden Lao Liho příbuzný. Starý

muž před nimi své rozhodnutí zatajil — a požádal, aby jeho

rodinu poté informoval městský odbor pro občanské zále

žitosti, a nikoli nemocnice. Nový zákon mu takovou výjim

ku umožňoval.

Nemocnici oblehla armáda reportérů, většina z nich se

však eutanazie samé neúčastnila. Místnost, kde měl zákrok

proběhnout, původně sloužila jako pohotovost, ale nyní

jednu ze stěn nahradilo jednosměrné zrcadlo. Lidé venku viděli dovnitř, ale pacient je neviděl.

Tchien-ming se davem přihlížejících protlačil až k zrca

dlu. Jakmile mu padl zrak na interiér místnosti, zvedla se v něm vlna hrůzy a odporu. Bylo mu na zvracení.

Bylo znát, že s  výzdobou místnosti si dal někdo práci.

Na oknech visely nové záclony, tu a  tam postávaly vázy

s  čerstvými květinami a  stěny lemovala růžová srdíčka. Bohu žel, dobře míněný pokus o  polidštění situace měl

přesně opačný účinek — tísnivý příkrov smrti se zde mísil

s pitvornou rozjásaností, jako by někdo uspořádal svatební

hostinu v hrobce.

Lao Li ležel na lůžku uprostřed místnosti. Na tváři měl

poklidný, smířený výraz. Tchien-ming si uvědomil, že se

spolu nikdy pořádně nerozloučili, a udělalo se mu ještě hůř.

U lůžka stáli dva notáři a vyplňovali s Lao Lim nějaké for

muláře. Když jim starý muž podepsal vše potřebné, odešli.

Dovnitř vstoupil další člověk, který Lao Limu celou pro

ceduru podrobně vysvětlil. Měl na sobě bílý plášť, nebylo však zřejmé, zda je opravdu lékař. Nejprve ukázal na vel

ký monitor u paty postele a zeptal se Lao Liho, zda přečte

text, který na něm svítil. Lao Li přikývl. Pak jej muž požádal, aby pomocí myši klikl na několik tlačítek na obrazovce, a  dodal, že pokud mu daný postup přijde obtížně stravi

telný, může mu nabídnout alternativní způsoby provedení

zákroku. Lao Li myš vyzkoušel a kývl na znamení, že vše

funguje.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist