E-kniha: Vzplanutí - Jiří Březina

Vzpla nutí

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Jiří Březina

Vzplanutí – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Praha 2019

vzplanutí

JIŘí

BŘEzIna

Mým malým synkům,

bez kterých by tato kniha

vznikla daleko dřív.

7

Prolog

Groteskní.

To slovo ho napadlo hned, jakmile překročil práh místnosti.

Bylo to děsivé, ale zároveň ho to přitahovalo nato­ lik, že od toho nedokázal odvrátit zrak.

Nutilo ho to pokusit se dostat co nejblíže a  pro­ hlédnout si každičký detail, přestože věděl, že k tomu slouží fotodokumentace, kterou už před hodinou pořídili chlapi z  obvodní hlídky a  před pár minu­ tami mnohokrát a  mnohem pečlivěji také policejní technik.

Uprostřed obývacího pokoje ležela hromada popela, ze které trčely dvě nohy. Až při podrobněj­ ším zkoumání se v  té šedočerné hmotě daly roze­ znat zbytky lebky, paží, žárem zpapírovatělá žebra. Všechno to byl jenom popel, stíny a obrysy kostí.

Jen ty nohy byly netknuté. Začínaly nad kolenem, ohořelý pahýl stehenní kosti civěl z  uškvařeného masa, ale koleno jako by od poškození zachránilo jakési silové pole. Na bledých lýtkách si mohl bystrý pozorovatel všimnout téměř půlcentimetrových čer­ ných chloupků – nešťastná majitelka nohou se zřej­ mě několik dní neholila. Ponožky byly jako nové.

Oheň v místnosti nezpůsobil téměř žádnou škodu. V koberci a parketách pod ostatky asi zůstane vypá­

lená díra, jinak se zařízení obýváku zachovalo bez

újmy. Čalouněné křeslo, konferenční stolek, mobil­

ní telefon i  ovladač k  televizi. Nábytková stěna, za

sklem zaprášená sada broušeného skla. Na ničem

nebyly patrné stopy ohně.

Jenom plastové stínidlo stropní lampy bylo zdefor­

mované, jako kdyby se na něm vyřádil opilý designér.

Tomáš si navlékl latexovou rukavici a stiskl vypínač

na stěně. Žárovka uvězněná ve vrásách uškvařeného

plastu se rozsvítila. Část první

1

Tomáš Volf se přinutil odpoutat od té podívané. Otočil se na lidi, kteří se mačkali ve dveřích a  na chodbě bytu. Uvědomil si, že ho celou tu dobu sle­ dují.

Hlavně nespěchat.

Znovu si prošel poznámky, které si stihl načmárat do zápisníku.

„Takže to shrnu. Ráno nějaká sousedka zavolala hasiče, že tady od paní Semerádové,“ odolal nutká­ ní se znovu ohlédnout a  jen ukázal propiskou za své levé rameno, „... je cítit kouř. Hasiči se zkoušeli dozvonit, dobušit, nikdo se neozýval, takže vzali beranidlo a vnikli dovnitř. Je to tak?“

„Jasně,“ ozval se Pavel Kopecký, vyšetřovatel požárů, který tady zůstal za hasiče. „Chlapi našli tělo, který už jen doutnalo, dohasili kolem něj vodou, jinak s ničím nehýbali. A dál už jeli podle standard­ ního postupu: velitel zásahu přes operační středisko požádal o  příjezd vyšetřovatele požáru a  o policii. Takže dorazila hlídka od vás z obvodu a po nich jsem se tu objevil i já.“

Tomáš se podíval na dva uniformované policisty, kteří stáli na chodbě. Vypadali pořád ještě trochu vyplašeně. Ostatně stejně jako my všichni tady, včetně Kopeckého, i  když ten se to snaží zakrý­ vat, napadlo Tomáše. „Vy dva jste to tady zajistili, vyslechli tu sousedku...“

„Průšovou,“ doplnil jeden z policistů.

„Průšovou, jasně,“ kontroloval Tomáš své zápis­ ky. „Udělali jste prvotní dokumentaci, fotky, zákre­ sy, zavolali jste výjezd. A  my jsme teď tady,“ dodal Tomáš a pohlédl na techniky, kteří mu však už dáv­ no nevěnovali pozornost a  vybalovali své objemné hliníkové kufry.

„Vy jste tu novej, že jo,“ naklonil se k němu Kopec­ ký. Přestože Tomáš měřil hodně přes sto osmdesát centimetrů, hasič ho převyšoval o půl hlavy.

Tomáš přikývl. „Můj první výjezd.“

„No, to jste si pro začátek vybral hezkej případ.“

Tomáš chtěl říct něco o tom, že mu spíš případ byl vybrán, ale spolkl to.

„Ale nebojte,“ Kopecký mu položil ruku na rame­ no. „Práci s tím mít nebudete, tohle nebude cizí zavi­ nění. Jak tak na to koukám, uhořela od nedopalku, jak vidíte tady, musela být silná kuřačka,“ ukázal na přetékající popelník na konferenčním stolku. Potom se jeho ukazovák přesunul k  téměř prázdné lahvi, ležící vedle těla. „A ten rum v  tom asi taky sehrál roli. Ovšem zatím je to jen jedna z  verzí, to víte, no...“ Poslední slova zanikla v neuvěřitelně hlasitém vyzvánění Kopeckého telefonu.

„Aha, tak já tam jedu,“ rázně típnul hovor a poky­ nul Tomášovi. „Mám další případ, musím padat.“

„Počkejte, to to za vás nemůže vzít někdo jinej? Vždyť jste mi ještě nic neřekl...,“ divil se Tomáš.

„Je nás málo, na každej okres jeden vyšetřova­ tel. Nedá se svítit. Ale nebojte, všechno dostanete ve z pr áv ě.“

Tomáš se podíval na kolegy. Ti se bez něj chvíli obejdou. A rádi, zdá se. „Tak já vás aspoň vyprovo­ dím k autu.“

§ § §

Hasič dupal po schodech jako lavina. Tomáš se s ním snažil držet krok.

„Jak je možný, že shořela jen ona, pane Kopecký? Vždyť ten obývák je skoro netknutej. Nemohlo se to stát jinak? Že někdo mrtvolu spálil na jiném místě a teprve potom nějak dopravil do bytu?“

Vyšetřovatel požárů na okamžik zastavil sestup a  tázavě se na něj podíval. „Poslyšte, tohle byl váš první požár, že jo?“

Tomáš jen pokrčil rameny.

„Aha, takže byl,“ odfrknul si Kopecký. „Heleďte, každej požár je jinej. Záleží na spoustě proměnnejch, na dispozicích prostoru, na přístupu oxidačního činidla, přítomnosti akcelerátoru hoření. Zkrátka, klidně se může stát, že vám chytne postel a  shoří na popel, zatímco byt zůstane celej.“

„Ale opačná varianta je častější, nebo ne?“ ne ­ nechal se odbýt Tomáš.

„Jako že se oheň rozšíří? To je ten častější případ, to jo.“

Vyšli před činžák. Kopecký si to zamířil k červené­ mu terénnímu autu s nápisem HASIČI, nonšalantně zaparkovanému na chodníku. Tomáš ho neopouštěl.

„Chcete mi říct, že tohle je pro vás běžnej pří­ pad?“

Kopecký pátral v  kapsách po klíči. „Je to tro­ chu neobvyklý, to jo,“ zamumlal směrem ke svým botám.

„V čem je to neobvyklý?“

„Jak jsem řekl, kouknu a vidím, že osamělá alko­ holička uhořela od cigára.“

„To musela být nějaká silnější cigareta, ne? Asi bez filtru nebo co,“ neodpustil si Tomáš.

Kopecký po něm šlehl pohledem, ale neodpověděl. Nasedl do auta a nastartoval. Dveře ale ještě neza­ vřel. Tomáš se o ně opřel rukou.

„Řekněte mi, jak se podle vás mohlo stát, že z ní zbyla hromádka popela.“

Pokrčení ramen. „Heleďte, já se na to podívám, nastuduju si zvláštní případy hoření osob. Přijdem na to. Dám vám vědět. Nashle.“

Tomáš ustoupil, aby měl teréňák volnou cestu. Kopecký ale ještě stáhnul okýnko. „Něco vám řeknu. Víte, co mě napadlo, když jsem ji tam uviděl? Že přes­ ně takhle vypadá tělo spálený v kremační peci.“

§ § §

15. června 2008 Ty jo. Dneska je to přesně měsíc od maturity. Je fakt vtipný, že už si nepamatuju skoro nic z  toho, co jsem se drtila. Jediný, co mi zůstane, je ten seznam knížek, který jsem si měla přečíst a  nepřečetla, ale jednou si je přečíst chci. Jenom teda netuším, jak to stihnu. Asi to budu střídat: jednu novou, jednu klasiku. Jednu českou, jednu světovou.

Tady v  krámu se trochu číst dá. Za ten měsíc jsem přečetla 6 kousků, to je docela dobrý. Je to víc, než jsem stíhala na gymplu.

A pak že to není práce pro mě. Budu z  těch knížek chytřejší než lidi, co chodí dělat do kanclu.

Jsem fakt spokojená. Jen mě malinko mrzí, že sem za mnou nikdo nepřijel. Ani Káča, ani Zuzana, Keny, ani Ondra. Gympl skočil a s ním i všechny ty sliby, co jsme si dali. Hlavně že za mnou Keny na tom posledním výletu ožralej lezl, jak mě celou dobu miloval a bál se mi to říct. Jo, chtěl mě jenom ojet, teď už je mi to jasný, ještěže jsem ho nepustila dál než na kalhotky.

Jak tady trčím a nikdo nejde, mám dost času přemejš­ let. Vlastně mi v  tom pomáháš i  ty, milý deníčku. Při­ padám si jak puberťačka, co si píše blbosti. Ale proč ne. Bude to takovej proud vědomí.

(Hele, teď se mi ta maturita hodí, můžu bejt chytrá sama před sebou!)

Proud vědomí.

O kamarádkách a kamarádech, co se vypařili. Odjeli na nejdelší prázdniny svýho života a  pak nastoupí na vejšky a  ani si na mě nevzpomenou, zatímco já trčím u dědy v Kačínově. Ale dobrovolně. Jsem spokojená. Chci být tady, vždycky jsem se tu cítila nejšťastnější.

Kačínov je fajn. Jsem tu víc doma než u našich. Každý prázdniny jsem se sem těšila a nikdy jsem nechtěla zpát­ ky do města. Jsem holt sedláckej typ, jak říká děda. Po něm. Vesnická holka, co omylem zabloudila do města.

A teď tady fakt skoro bydlím. Jasně, jsem u dědy jako vždycky, ale taky tady chodím do práce. Ne na brigádu, ale do opravdový práce. Máma tomu sice nikdy nezapo­ mene říct letní brigáda, ale ať si říká, co chce, pro mě je to zaměstnání.

Jsem prodavačka ve vesnickým krámku.

To je kariéra, mami, tos nečekala, viď?

2

Tomáš zamával hasičskému teréňáku a  zapálil si cigaretu. Když vyfoukl první oblak dýmu, produněla kolem něj tramvaj. Opřel se o  stěnu vedle vchodo­ vých dveří a pozoroval okolí domu.

Rušná křižovatka, hned dva železniční mosty. Chodníky pokryté psí močí a  výkaly, nedopalky cigaret. Pocuchané postavy, táhnoucí rozbité kočár­ ky s  kradeným železem, bezdomovci, alkoholici. A nezbytná součást koloritu – feťáci neboli smažky. Zkrátka periferie.

A tenhle dům do toho všeho zapadal. Rozbité vchodové dveře, stačilo do nich strčit a otevřely se. Starý výtah smrděl močí, chodby pokryté prachem, na schodech se válela plechovka od piva, zmuchlané krabičky od cigaret, v  mezipatře použitý kondom. Tomáše napadlo, že v  takových domech na mrtvo­ lu upozorní až zápach těla v  pokročilém rozkladu, pokud ovšem přebije ten všudypřítomný odér.

Tomáš se vrátil na místo požáru a znovu si navlékl latexové rukavice. Musí si to tady pořádně projít. Byt Semerádové měl sice tři pokoje, ale byly malin­ ké. Patrně vznikly přestavbou. Sprchový kout byl na chodbě, oddělený závěsem, nesl stopy plísně. Minia­ turní záchod, kuchyňka, kam se vtěsnala jen jedna osoba, malá ložnice a trochu větší obývák.

Začal ložnicí. Postel byla rozestlaná, mezi peřina­ mi se povalovala sepraná noční košile a zmuchlaný papírový kapesník. Na nočním stolku stála lampič­ ka s červenou žárovkou a popelník plný nedopalků. Zásuvka obsahovala několik stokorun, spousty drob­ ných mincí, voňavku, nějakou mast, hned tři zapalo­ vače a balíček papírových kapesníků. Skříň byla plná starého oblečení, bylo lehce cítit zatuchlinou.

Kuchyňka byla zašlá, ale panoval tu docela pořá­ dek. Tomáš pozotvíral všechny skříňky, ale nic neob­ vyklého tam nenašel. Jenom prázdné lahve od všech možných lihovin. Stály na podlaze, na lince i  na skřínkách u stropu, některé nové, jiné zaprášené.

Vrátil se do obýváku, kde pořád ještě panoval čilý ruch. „Vrátil ses mezi nás, jo? To máme radost,“ poznamenal jeden z  chlapů polohlasně. Ostatní se tlumeně zasmáli.

Jsou příjemní jako osina v prdeli, napadlo Tomáše. Přinutil se raději soustředit na práci. Teprve teď, když z něj vyprchal počáteční otřes z té hrůzné podívané, si uvědomil, jak je celá místnost nasycená naslád­ lým zápachem. Raději popošel k pootevřenému oknu a  otevřel ho dokořán. Nikdo ho zjevně dlouho ne­ umyl, bylo špinavé a mastné.

§ § §

Mrtvola ležela na boku, alespoň se tak dalo usuzovat z pozice nohou. Vypadalo to, jako kdyby se ta žena zvedla z pohovky a vykročila směrem z místnosti, ale když míjela konferenční stolek, upadla na zem.

„Takže cizí zavinění tu nevidíte?“ zeptal se Tomáš techniků.

„Ne,“ zněla lakonická odpověď. Kopeckého hypo­ téza má tedy oporu i u kolegů od policie.

„Nepomohla si k  tomu nějak? Nějaký prášky se tu nenašly?“

„Ne, nic tady není.“

Tomáš přesto nahlédl do odpadkového koše. Věděl, že ženy většinou dobrovolně odcházejí ze svě­ ta pomocí pilulek. A většina z nich poté, co spolyká smrtící dávku, po sobě spořádaně uklidí prázdné blistry. V tom se liší od mužů, kteří je prostě nechají na stole nebo pohodí na zem.

Mezi odpadky ale neviděl nic podezřelého. Jen další lahev, nějaké zbytky od potravin, obsah popel­ níku.

Potom se vrátil do obýváku a  podíval se do ná­ bytkové stěny, která musela být stejně stará jako její majitelka. Jak ve vitrínách, tak za dvířky jed­ notlivých oddílů nacházel jenom další lahve, plné, poloprázdné i vypité, skleničky, zaprášená porcelá­ nová zvířátka a nějaké staré dokumenty. I nábytek byl mastný a zaprášený.

Opřel se dlaní o stěnu. Překvapeně se odtáhl. Zeď byla také mastná. Začal zblízka zkoumat povrch ná­ bytku, oken i  zdí. Vše bylo pokryto drobounkými mazlavými kapkami tmavožluté barvy.

„Jsme hotoví. Co vy, pane vyšetřovateli?“ Ta ironie v hlase se nedala nepostřehnout. Ne, nemají ho rádi.

„Já ještě obejdu barák. Pro sichr. Pak pojedu tram­ v ají .“

„Fajn, tak my padáme.“

Určitě jsou rádi, že nejedu s nimi, problesklo Tomá­ šovi hlavou. Vzpomněl si na ledové ticho, panující ve voze při cestě sem.

„Co havrani, přijedou si pro ni?“ zeptal se.

„Už jsou na cestě.“

3

Co tady vlastně dělám? napadlo Tomáše, když po odjezdu pohřebáků nalepoval policejní pečeť přes dveře bytu.

Ta otázka se mu proháněla hlavou jako refrén hloupé odrhovačky. Budila ho v noci, vstávala s ním, snídala i  večeřela. Nejvíc se ale vnucovala v  práci. Tam se totiž před měsícem narodila.

První den ve službě, prvních pár hodin na oddělení násilných trestných činů. Obvodní oddělení v peri­ ferní čtvrti hlavního města. Jeho nový vedoucí, na svou funkci nezvykle mladý blonďák major Boček, ho přátelsky poplácal po ramenou.

Ta vřelost ho měla varovat. Byla totiž v  přímém kontrastu s tím, jak se na něj během seznamovacího kolečka dívali chlapi a ženské v kanceláři. Tehdy si říkal, jestli za to nemůže jeho zanedbaný vzhled, roz­ cuchané dlouhé vlasy a seprané černé tričko s pen­ tagramem, prozrazující lásku k metalu.

Předešlý den vybaloval svůj majetek po stěhování a  nestihl si ani dát sprchu, natož vyprat, navíc šel spát až nad ránem. Ale brzy se ukázalo, že kámen úrazu leží jinde.

„Jsem rád, že vás mám v týmu, Volfe,“ povzbudivě na něj zamrkal Boček, když bylo po všem. „Je fajn mít tady mladýho člověka, který je na stejný vlně.“

Tady už to Tomášovi začalo docházet. A zapadlo to do sebe v kuřárně pod schodištěm na chodbě oddě­ lení, kde před skupinkou nových kolegů zahalených oblakem dýmu podnikl asi poslední pokus o prolo­ mení ledů.

„Nemáte někdo oheň?“

Ledové ticho, potom polohlasná, ale důrazná poznámka. „Pro lemply ne.“

„A už vůbec ne pro tlačenky,“ přidal se jiný hlas.

Takhle to tedy je.

Lempl. To bylo kvůli Polednici. Ten případ sice nebyl tak černobílý, jak ho prezentovala oficiální ver­ ze, ale Tomáš věděl, že čím víc by se obhajoval, tím víc by to na tuhle partu působilo jako přiznání viny.

A také věděl, že kromě toho nešťastného honu na sériového vraha má u nových kolegů ještě jeden škraloup. A ten byl možná ještě horší.

Šlo o  způsob, jakým se ocitl na místě detektiva. Ten flek mu dohodil Ondřej Novotný, bývalý ministr vnitra. Chlapík s dlouhými prsty, který si myslí, že Tomášovi něco dluží.

A Tomáš s  tím vlastně trochu souhlasí. Po tom průšvihu s Polednicí ho nadřízení pohřbili do sklep­ ní kanceláře v  krajském policejním archivu. A  tam narazil na promlčené vraždy v  pohraniční osadě Pasečky. Mohly mu posloužit jako výtah zpět na krajskou kriminálku.

Jenže Tomáš se tenkrát rozhodl jinak. Jinak, než by se asi opravdový policajt rozhodnout měl.

Novotný, kterému takové řešení přišlo vhod, mu to nezapomněl. Zajistil mu pozici tady, na obvodě. Pro stále ještě mocného muže to byla hračka, prav­ děpodobně mu stačilo jen zavolat pár lidem.

Tomáš na tu nabídku bez rozmyslu kývl. A od té doby se nepřestal divit, jak mohl být tak naivní.

Noví kolegové na obvodě tohle všechno ví, jak by taky ne, vždyť jsou to policajti. Práce s informacemi je jejich zaměstnání. Mají Tomáše za protekčního ňoumu a  dost možná také za chráněnce pana šéfa, který mezi svými lidmi zjevně příliš autority nepo­ bírá.

Boček se na svou pozici dostal možná úplně stej­ ným způsobem jako Tomáš. A  asi si myslel, že teď bude mít v  Tomášovi svého člověka. Proto ty kecy o stejné vlně.

§ § §

Teď je v  krámě klid. Venku prší, takže tam nezevluje žádnej důchodce s lahváčem, dokonce ani můj štamgast Kopáček.

Až bude tak nějak po třetí hodině, začnou se sem trou­ sit lidi, co se budou vracet z práce. Ale moc jich nebude. Dneska budou tržby slabý, je před vejplatou.

Milada nebude ráda, bude se mračit a otírat si ruce do tý šílený haleny, co pořád nosí, a bude říkat: To je špatný, to sis nevydělala ani sama na sebe.

Je zvláštní, že když jsou tržby dobrý, třeba jako předevčírem, kdy tady zastavil ten zbloudilej autobus s turistama a vykoupili mi skoro všechno pití a nanuky, neřekne Milada nic. Podle tý její logiky by mi měla dát víc, když jsem jí vydělala, ne?

Prší čím dál víc. Jestli to vydrží do večera, tak se tu mladý neukážou. Nevadí, půjdu domů a  budu s  dědou. Budu se snažit ho nějak rozptýlit a rozveselit.

Ale táta má pravdu, po tý mrtvici se mu úplně změnila osobnost. Teď je z dědy starej mrzout, hodně nadává a už ani nechodí do lesa.

Teď mě něco napadlo. Co když je to dědovo poslední léto?

Měla bych se postarat, aby si ho trochu užil.

Až bude hezky, zkusím ho vytáhnout ven, aspoň před dům.

§ § §

„Zatím vás nepřiřadím k  žádnému týmu,“ sdělil Tomášovi major Boček ten první den. Důvod nezmí­ nil, ale bylo to tak zřejmé, že ani nemusel. Tomáše prostě nikdo do týmu nechtěl.

Vedoucí oddělení ho dovedl ke stolu v rohu kan­ celáře. Přetékal spisy.

„Tady jsou nějaké věci, které můžete projít. Je tře­ ba zkontrolovat náležitosti těch spisů, jestli je to po úřední stránce v pořádku. Kolegové je pro vás vybra­ li, protože s tím papírováním máte z archivu dosta­ tek zkušeností,“ dodal s přihlouplým úsměvem.

Tomáš se posadil za stůl a prolistoval horní vrstvu papírového pohoří. Na zádech cítil pobavené pohle­ dy. Spisy obsahovaly snad veškerou práci oddělení za poslední roky. Loupežná přepadení, pouliční napadení a šarvátky, sexuální útoky, prostě násilné trestné činy všeho druhu. A v každém spisu spousta dokumentů, které čekají, až je Tomáš úhledně srov­ ná, zapíše a pokud někde bude chybět podpis (jako že vždycky nějaký chybí), bude obíhat celý barák a nahánět lidi k doplnění.

Boček sice koktal něco o tom, že se takhle Tomáš seznámí s agendou oddělení a zorientuje v „množině případů, které se tu řeší“, ale tomu snad nevěřil ani on sám.

A teď na něj hodili ještě tuhle Semerádovou, aby se nemuseli papírovat s nějakou nešťastně zesnulou alkoholičkou. Bylo jasné, že účelem toho všeho je co nejrychleji ho otrávit a následně přimět k odchodu.

On se ale nedá. Tenhle případ vezme pěkně z gruntu, všechny papíry budou vyplněné, všechny vyšetřovací verze prošetřené.

Odvede stoprocentní práci.

Snad ty zpruzené ksichty trochu změknou.

§ § §

S hlavou plnou těžkých myšlenek kontroloval, jestli jsou dveře dobře zapečetěné. Přitom si pozorně pro­ hlédl poškození způsobené hasiči, kteří se snažili dostat dovnitř.

V místech, kde byl zámek a ošoupaná kovová kou­ le místo kliky z vnější strany, byly dveře provalené od beranidla.

Možná to byl důsledek násilí, kterému zámková vložka podlehla, ale zdálo se, že západka, jíž se dveře zamykaly, nebyla vysunutá. Její mírně zaoblená hra­ na si bezpečně hověla v kovovém domečku, zatímco

ostrý zobáček, kterým se dveře zaklaply a  který se

zasouval stisknutím kliky, ležel vylomený na zemi.

Že by se ta ženská na noc nezamykala? V tomhle

domě, v téhle čtvrti?

4

23. června 2008 Někdy mám pocit, že mi toho dědu snad někdo vyměnil. Chová se jinak, reaguje jako cizí člověk. A říká věci, který nikdy neříkal. A snad používá i jiný slova, takový, jaký by nikdy nepoužil. Je to skoro strašidelný.

Teď sedí dole v kuchyni a poslouchá rádio. Ale ne ten svůj „rozhlas“, žádný toulky českou minulostí nebo něco takovýho. On prostě poslouchá pitomý komerční rádio, kde nějakej vytlemenej idiot huláká do mikrofonu nesmy­ slný průpovídky a pak pustí nějakou sračku od Michala Davida nebo Helenky Vondráčkový.

Chce se mi z  toho brečet. Hrozně jsem se těšila, že tady budu s ním. Vždycky se za mě postavil, když jsem se hádala s našima.

I teď v  zimě, když jsme u  něj byli na vánoční ná­ vštěvě. Přijeli jsme jako správná rodina, máma s  tátou a já, dokonce všichni v jednom autě, protože táta se před dědou stydí, že od nás utekl. A  pak jsme seděli u  stolu, svíčky a  tak, a  naši si začnou stěžovat  – jo, i  při blbý vánoční večeři jsou schopní si na mě stěžovat – že si ne­ chci dát ani jednu přihlášku na vejšku.

On se tenkrát usmál tím svým lišáckým úsměvem a pohladil mě po hlavě, protože pro něj jsem pořád malá holka: Tak ji nechte, má svůj rozum. Až zjistí, že tu školu potřebuje, tak se na ni přihlásí. A když zjistí, že tu školu nepotřebuje, on se taky svět nezboří. Já znám spoustu chytrejch lidí, co nemaj ani maturitu.

Matce spadla čelist a podívala se na tátu. Ten pokrčil rameny a začal se rejpat v kaprovi. Každopádně je to tak vykolejilo, že neřekli ani slovo. Musela jsem si nacpat plnou pusu bramborovýho salátu, abych se nerozesmála.

To bylo naposled, kdy byl normální. Po Novým roce ho odvezli s mrtvicí.

§ § §

Když byl s bytem Semerádové hotový, popošel Tomáš k sousedním dveřím. Ty patřily paní Průšové. To ona ráno volala hasiče.

Prý moc příjemná paní, nechal se slyšet policis­ ta z  hlídky, která byla na místě před Tomášovým výjezdem.

Tomáš hned pochopil, proč se při tom ironicky ušklíbl.

Paní Průšová byla totiž dokonalým archetypem pavlačové drbny. Na sobě měla fialovou květovanou halenku z uměliny a ve vlasech podobně zbarvenou trvalou. To vše jí dodávalo nadčasový vzhled a zne­ možňovalo odhadnout její biologické stáří. Když otevřela dveře, z  bytu se vyvalila chemická vůně osvěžovačů vzduchu.

Tomáše si se znechuceným výrazem prohlédla od hlavy až k  patě a  policejní průkaz studovala snad minutu. Pak nevěřícně zakroutila hlavou a  pustila ho dál. Boty si ovšem musel nechat na rohožce.

Tomáše v té chvíli napadlo, že mít takovou nepří­ jemnou ženskou přes chodbu, asi taky brzy uhoří. Z Průšové odkapávaly jedovaté kapky při každé větě. Teď ještě vědět, jestli je ten odpor namířený jenom vůči nebohé Semerádové, nebo zahrnuje celý svět. Tomáš by se vsadil, že platí ta druhá možnost.

„Budeme vás muset požádat, abyste se u nás stavila a sepsala výpověď o tom, jak se to dneska ráno seběh­ lo. Technicky vzato jste něco jako nálezce těla. Bude to formalita, ale nedá se nic dělat,“ začal opatrně.

Průšová na něj vrhla nedůvěřivý pohled. „A proč jste teda tady?“

„Nesmím ztrácet čas. Chtěl bych se vás zeptat ni­ koli na okolnosti nálezu, ale na paní Semerádovou. Abychom měli představu, co byla zač, jak jste ji vní­ m a l a ...“

„To byla děsná ženská, řeknu vám. Určitě brala dávky. Celej den byla zavřená doma, občas chodila do hospody, ale do práce teda určitě ne. A to jí nemohlo bejt ani padesát. I když vypadala starší. A chlastala. Pořád měla hladinku. Jo a furt hulila z okna. Já jsem si kvůli ní nemohla ani vyvětrat. Pak taky nechávala odpadky za dveřma a nevynášela je. To byl vždycky smrad, když to tam hnilo tři dny!“

Rozhořčený výraz Průšové Tomáše pobavil, ale podařilo se mu zachovat neutrální výraz.

„Takže vaše vzájemné vztahy nebyly korektní, když to tak řeknu...“

„No to teda nebyly,“ pokyvovala sousedka. „Já jsem teda dost nekonfliktní typ, ale někdy se ne udr­ žím a  něco řeknu. Takže když to tady smrdělo jak v popelnici, tak jsem jí normálně zaklepala na dveře, a když otevřela, ty odpadky jsem jí strčila dovnitř.“

Teď už to Tomáš nevydržel a musel se usmát. „To se jí asi moc nelíbilo, že?“

„Ne, to se jí nelíbilo. Ale koledovala si. Tady jinak žijou slušný lidi. Teda na tomhle patře, jinak je ten barák hroznej, divný existence se tu pohybujou, hlav­ ně v přízemí, to je úplná ubytovna, vám řeknu.“

„Měli s paní Semerádovou problémy i jiní souse­ dé?“ Měl co dělat, aby místo sousedé neřekl „slušný l id i “.

„Tak to víte, že měli. Jirsák tady na patře mi něko­ likrát říkal, jak ho ta ženská štve. Ona žila hlavně v noci, víte? A Jirsákovi mají ložnici hned u ní, takže museli poslouchat, jak tam dělá bordel.“

„Toho pana Jirsáka se ještě zeptám, ale...“

„No počkejte, nebudete mu doufám říkat, že jsem vás na něj poslala já?“ ohradila se Průšová.

„Žádné strachy. Ale povězte mi, co myslíte tím, že dělala bordel?“

Pokrčila rameny. „To já nevím, to se zeptejte Jirsá­ ka, ale po nocích se k ní stahovali takový divný chla­ pi. Já jenom slyšela, jak jí tady třeba buší na dveře, ať otevře. Vchodový dveře se nedají zamknout, takže se sem dostane každej. A tihle mužský byli divná sorta. Takový jako vyžilí. Asi pro ně byla dobrá partie, ona byla taky taková – vyžilá. A tlustá, pořádnej mužskej by o ni nezavadil. Taky byli většinou ti chlapi ožralí, už když šli k ní.“

5

Pan Jirsák musel poslouchat za dveřmi, protože je před Tomášem otevřel v řádu milisekund po zazvo­ nění. Byl to drobný chlapík kolem padesáti. Jeho shrbená postava a bázlivý pohled prozrazovaly uťáp­ nutého úředníčka.

Průkazku vidět nechtěl. Tomáše pozval do obývá­ ku čistého jako klícka. To ostře kontrastovalo s by to­ vým domem jako takovým, kde se úklidem společ­ ných prostor zjevně nikdo nenamáhal.

„Omlouvám se za ten nepořádek, manželka je teď v práci a já jsem si vzal dovolenou, tak tady není úpl­ ně uklizeno, to víte, chlapi to tolik neřeší,“ šklebil se a odnesl z konferenčního stolku šálek od kávy, způ­ sobně odložený na podšálku. Skleněná deska stol­ ku byla před nebezpečím kávové kalamity chráněna korkovou podložkou a plátěným ubrusem.

Tomáš si vzpomněl na svou kuchyňskou linku, připomínající kvůli kruhovým otiskům od hrnečků olympijskou vlajku. Taky by si tam mohl uklidit, od nastěhování tomu ještě moc nedal. Ale třeba je to tím, že nemá manželku, která by ho takhle cepovala. Jako osamělý bojovník proti zločinu má na trochu nepořádku nárok.

Navíc by se ten malý dvoupokojový byt v činžáku z  padesátých let stejně nedal pořádně vypulírovat. Všechno tam bylo zašlé a  nedostatek místa způso­ boval, že jeden uklizený sektor automaticky vytvářel zanesení sektoru jiného. Prostě marný boj.

„Paní Semerádová prý měla časté pánské návště­ v y.“

„To měla. Minimálně jednu týdně. Ale spíš víc. My je tady se ženou slýchali pozdě do noci. Ona pila jako duha a  ty její pánové taky. Nevím, kde je shá­ něla, ale byly to takové podivné existence, jestli mi rozumíte.“

„A jak to probíhalo?“

„To vždycky přišel nějaký ten šamstr, někdy už třeba odpoledne. Chvíli byl klid, ale v  noci, asi jak už byli oba pod parou, tak začali hlučet.“

„Co to znamená, že hlučeli?“ Tomáše to slovo pře­ neslo někam na základní školu.

„Tak, povídali si, pak si povídali nahlas, až tady nakonec hulákali jak na lesy. Zpívali si, občas. Taky se občas něco rozbilo...“

Jirsák se začal trochu ošívat. Tomáš tázavě pozdvihnul obočí.

„Co se rozbilo? Nechcete mi něco říct?“

„No, občas se s nějakým tím chlapem pohádala.“

„Jenom pohádala, nebo něco víc?“

Svědek nerozhodně pokýval hlavou. „Já vím, že jsem to asi měl hlásit, ale čas od času to znělo, jako kdyby se prali.“

„Znělo to tak jako, nebo doopravdy?“

„Doopravdy. Asi ji tu a tam nějaký z těch chlapů mlátil. Křik, rozbité sklo, padaly židle a tak. Takový věci bylo někdy slyšet.“

„Dobře, pane Jirsáku, pojďme si to říct ještě jed­ nou. Zajímá mě tohle: jaký byl účel těch pánských návštěv? Přece nešlo jen o pití, že?“

Mužík se začervenal. To snad není možný, pomys­ lel si Tomáš. Tady uhoří ženská a on se stydí říct, že to byla...

„Poskytovala jim sexuální služby,“ vypravil ze sebe Jirsák. „Slyšeli jsme to s manželkou. Hekání.“

No sláva.

„Fajn. A teď zpátky k tomu bití. Víte, který z těch, řekněme, zákazníků, ji bil? Chodil pravidelně?“

„Víte, já jsem je neviděl. Jenom slyšel. Ale ten, co ji mlátil, měl docela vysokej hlas. Takovou fistuli, skoro jako ženská, jestli mi rozumíte. Ten chodil snad každý týden.“

Tenhle chlapík byl Tomovi nepříjemný svou pře­ hnanou plachostí a  akurátností, ale možná právě proto se z něj daly dostat nějaké informace.

„Každý týden? A včera tady náhodou nebyl?“

Neurčité pokrčení ramen, nejisté zavrtění hla­ vou.

„ Ne v í m .“

„Jak to, že nevíte? Vždyť mi tady povídáte, jak jste od sousedky slyšel pomalu každé slovo. Včera jste nic neslyšel?“

„Neslyšel, je mi líto. Byli jsme s manželkou v kině. Můžu vám ukázat lístky, archivuju si je. Vrátili jsme se po jedenáctý a to tady byl klid.“

§ § §

34

Jó, náš děda. Bejvala s ním sranda.

Odmala se mnou dělal blbosti, vymejšlel různý hry. Tahal mě do lesa na houby a  na procházky (a občas na ryby, ale to mě nikdy nebavilo).

Vždycky jsem se mu svěřovala s  věcma, který jsem neříkala ani našim. Dalo se mu totiž věřit, že to na mě nepoví.

A taky mě nikdy nehlídal, když jsem tu byla na prázd­ ninách. Neexistovala večerka, vždycky jsem byla venku až dlouho do tmy a hrála si s ostatníma na schovku. Cho­ val se ke mně vždycky jako k  lidský bytosti, která má svůj rozum a nepotřebuje, aby se jí někdo pořád míchal do života.

Mám ho fakt ráda. Je to zlatej člověk, nikdy niko­ mu neublížil, nikdy jsem ho neslyšela pomlouvat lidi za jejich zády. A přitom to neměl lehký. Komunisti jim kdysi sebrali pole, jeho vyhodili ze školy a nemohl být učitel, jak si vždycky přál, pak jezdil v JZD s traktorama a kombaj­ nama až do důchodu. A nikdy si nepostěžoval.

Lidi ho mají taky rádi, si myslím. Hlavně v  hospodě ho prý milovali, protože dokázal bavit celou sešlost vti­ pama. Taky to byl velkej haur, když měl po výplatě, zval celou vesnici. To si nikdy neodpustil. A  babička, kterou si vlastně skoro nepamatuju, protože umřela už dávno, mu za to pak nadávala a házela po něm talíře.

On se jenom smál a  říkal, že když bude nejhůř, pro­ dá ten miliónovej obraz a  budou v  balíku. Teď pod tím obrazem sedím a píšu o něm do deníku, to je vtipný. Je to takovej rodinnej poklad. Nahotinka sedí na trávě, v rohu se krčí nečitelnej podpis malíře, rok 1938.

No, žádnej Picasso to není. Táta říkal, že žádnou vel­ kou hodnotu mít nebude, i když si kvůli dědovým poví­ dačkám musí všichni sousedi myslet bůhvíco.

To je prostě náš děda. Pábitel jak z Hrabala. V resti­ tucích mu vrátili pole, tak o sobě začal rozhlašovat, že je boháč. Přitom to byl takovej pruh někde na kopci, když to prodával, dostal pár korun. Jenže tohle už nikomu neřekl.

Člověk ho musí brát s rezervou. Občas mi slibuje, že na mě napíše barák, že po něm zdědím všechny peníze. Když jsem byla malá, ukazoval mi dokonce svou vkladní knížku, že je na ní spousta peněz a že ty peníze jsou jen pro mě.

Problém je, že opravit tenhle barák bude stát víc, než za kolik by se dal prodat. A  vkladní knížky už jsou asi deset let zrušený.

6

Opravdu bych si tu měl uklidit, napadlo ho, když se konečně dostal domů. Nebo si to tu alespoň uspo­ řádat, dodal v duchu, když se podíval na svůj dosud nerozbalený gramofon, zesilovač a  reprobedny, postávající smutně v koutě.

Bydlel tu teprve dva týdny. Byt byl malý a neútul­ ný, ostatně stejně jako ten, který obýval v předcho­ zím působišti. Lišila se hlavně výše nájmu.

Zatím tady fungovalo jenom to, co Tomáš potřebo­ val nejvíc – sporák, na kterém se právě rozpalovala moka konvička. Polystyrenový box prozrazoval, že dnešní večeři připravoval Tomášův dvorní dodava­ tel, čínské bistro odnaproti. Sousedilo se stánkem nabízejícím kebab, takže o vyváženou a pestrou stra­ vu bylo postaráno.

Tomášovi se podařilo zpracovat velkou část papírů k případu. Stačí počkat na zprávu od hasičů a také od soudního lékaře. Je skoro jisté, že obě lejstra vyloučí cizí zavinění, a může se to uzavřít.

Přesto nedokázal z hlavy vymazat obraz toho spá­ leného těla. Jestli je v úmrtí Semerádové někde háček, pak je tady. Snad se podaří zjistit, jaký jev způsobil tak dokonalé spálení. Do hlavy se mu prodíraly obra­ zy z obskurních dokumentů. Tam se také objevovala spálená těla uprostřed netknutých místností.

Spontánní vzplanutí. Tak tomu říkali.

A pak je tady ještě způsob života zemřelé. Podiv­ ných návštěvníků měla víc než dost, pokud se dalo věřit sousedům. Bylo to smutné, ale zdálo se, že tito lidé měli k mrtvé nejblíže, samozřejmě vyjma jejích zákazníků. Snad se podaří najít další lidi, se který­ mi měla Semerádová nějaké vazby, alespoň vzdálené příbuzné má skoro každý. Ale prozatím jsou nejsilněj­ ším zdrojem informací právě lidé z nejvyššího patra.

Tomáše nejvíc zaujala zmínka o neznámém muži s  vysokým hlasem, který zřejmě nešel pro ránu daleko. Napadlo ho, že by se snadno mohla odehrát situace, kdy by takový člověk Semerádovou uhodil až příliš prudce. Nebo že by se při pádu po jeho úderu nešťastně potkala s nějakou překážkou. Chlap vidí, že má průšvih, zpanikaří a  snaží se zahladit stopy.

Proti této verzi ale hovořilo ohledání místa činu. Byt působil relativně normálně, byť ošuntěle a  ne­ uklizeně. Nenašly se stopy krve, zápasu, ani znám­ ky pohybu někoho, kdo se snaží řešit neobvyklou situaci.

V obdobných případech většinou zkušený kri­ minalistický technik hned pozná, že něco nehraje. Tyhle zabijačky s následným zkratkovitým jednáním jsou dost čitelné, vrah dělá jednu chybu za druhou, většinou je opilý a také zrovna neoplývá pronikavou inteligencí.

Ovšem v obdobných případech se nenajde na pod­ laze hromádka popela.

Co to vlastně říkal ten vyšetřovatel požárů? Že mu to tělo něco připomíná?

Tomáš vzal do ruky telefon.

Už je docela pozdě, ale zkusit to může. Vytočil číslo Pavla Kopeckého.

§ § §

Kopecký to zvedl na první zazvonění. Tomáš si před­ stavoval, jak to šíleně hlasité zvonění vzbudilo celou hasičovu rodinu, pokud si ovšem vůbec tak vytížený člověk stihl nějakou rodinu obstarat.

„Co se děje? Kdo volá?“

Tomáš mu připomněl svou osobu i  případ, kvůli kterému se ozývá.

„Pane Kopecký, když jste odsud dneska odjížděl, řekl jste, že to vypadalo, jako by tu ženskou někdo spálil v peci?“

Kopecký nesouhlasně zamručel. „Hele, to jsem neřekl. Jen jsem poznamenal, že vypadá jak po kre­ maci. Jenže v  krematoriu se nebožtík spaluje pár hodin, je tam přes tisíc stupňů Celsia a topí se tam plynem. Stojí to hodně energie, takhle spálit lidský tělo. Není to nic jednoduchýho. A v tom bytě žádnej takovej zdroj energie není.“

„Mohli ji spálit jinde a  přinést sem, až když bylo po všem...“

„Ne, to nedává smysl. V  tom bytě hořelo, o  tom není pochyb.“

„A co kdyby ji někdo polil benzínem?“

„Ne, to by vypadalo jinak. K  dosažení takovýho výsledku by toho benzínu muselo bejt hodně. A  to by se projevilo na zařízení bytu.“

„A co nějaká chemická reakce? Třeba nějaká agre­ sivní žíravina...?“ nedal se odbýt Tomáš.

„Opakuju: v tom bytě prokazatelně hořelo.“

Tomáš se odmlčel. V  hlavě mu ale klíčila jedna obzvlášť neodbytná otázka. Nakonec se osmělil. „Znáte takové ty dokumenty o záhadách?“

„Jasně,“ ušklíbl se hasič. „Vím, co chcete říct. Spontánní vzplanutí, že jo?“

„ Jo.“

„Jasně že to znám. Je to naprostá blbost.“

„Proč?“

„Spontánní vzplanutí je nesmysl. Lidský tělo se nemůže samo vznítit. Nejde to. Máme v sobě sedm­ desát procent vody. Nejsme hromada uhlí nebo pilin, kde se může pomocí fyzikálních nebo biologických procesů vyvinout takový teplo, že se látka sama zapálí. A  navíc samovznícení člověka ještě nikdo nikdy neviděl. Ani žádný jiný živý bytosti. Tyhle dokumenty bývaj plný smyšlenejch blábolů, radši se na ně vůbec nedívejte. Ztráta času.“

„Dobře. Tak nevzplanula sama. Ale to tělo vypadá přesně jako obrázky z těch pofidérních dokumentů.“

„Jo, to máte pravdu. Ale samo se nevznítilo.“ Kopecký se na chvíli odmlčel. „Hele, dejte mi chvil­ ku, poptám se mezi kolegy, projdeme nějaký starší případy, třeba najdeme něco podobnýho. Pro nás má každá záhada vysvětlení, na zázraky nevěříme. A vy policajti byste taky neměli.“