načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzestup Persepole - James S. A. Corey

Vzestup Persepole

Elektronická kniha: Vzestup Persepole
Autor:

Starý nepřítel se vrací. Lidstvo expanduje k tisícům sluncí a nově kolonizované galaxie se bolestně snaží najít svou cestu k přežití. Každá nově obsazená planeta žije na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 437
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Jana Rečková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3554-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Starý nepřítel se vrací. Lidstvo expanduje k tisícům sluncí a nově kolonizované galaxie se bolestně snaží najít svou cestu k přežití. Každá nově obsazená planeta žije na ostří nože mezi zázraky a zhroucením a posádka stárnoucí válečné lodi Rosinante má plné ruce práce s udržováním křehkého míru. V obrovském prostoru mezi Zemí a Jupiterem vytvořily vnitřní planety a Pás křehkou alianci, kterou ohrožují trvající předsudky i nevyřešené konflikty z minulosti. Mezitím se na vzdálené Laconii zformoval dosud skrytý nepřítel k útoku na celý vesmír a nyní vyráží do boje za podmanění lidstva. Nové technologie se střetávají se starými, ale celý konflikt vlastně jen opakuje prastaré vzorce války a dobývání cizího území.

Zařazeno v kategoriích
James S. A. Corey - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vzestup Persepole

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.tridistri.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

James S. A. Corey

Vzestup Persepole – e-kniha

Copyright © TRITON, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


TRIFID


V nakladatelství TRITON již vyšlo:

JAMES S. A. COREY

série Expanze

1. Leviatan se probouzí

2. Kalibánova válka

3. Abaddonova brána

4. O poklad Ciboly

5. Hry Nemesis

6. Popel Babylonu

7. Vzestup Persepole





James S. A. Corey

VZESTUP PERSEPOLE

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

Persepolis Rising

Copyright © 2017 by Daniel Abraham and Ty Franck

All rights reserved.

Translation © Jana Rečková, 2018

Cover © Daniel Dociu, 2018

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2018

ISBN 978-80-755-3554-2 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-755-3574-0 (ePDF)

ISBN 978-80-755-3575-7 (ePUB)

ISBN 978-80-755-3576-4 (Mobi)

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz


Dr. Shankovi.

Nikdy si to neulehčujeme.



Prolog: Cortazár

Uplynula téměř tři desetiletí od průletu Paola Cortazára a odpadlické

flotily bránou Laconie. Dost času na vybudování malé civilizace, města,

kultury. Dost času na to, aby si potvrdil, že mimozemští inženýřisestrojili protomolekulu jako stavitele mostů. Rozhodili ji mezi hvězdy jako

semínka, aby se zmocnila veškerého organického života, na kterýnarazí, a vytvořila prstencové brány do kapesního vesmíru; spojení mezi

světy. Dokud nevymřeli, pomalá zóna a její prstence byly středem říše,

jež vzdorovala lidskému chápání. A nyní k tomu dojde znovu. Malýmechanismus pro stavbu mostů, které dokážou propojit vzdálené lokality,

přinesl lidstvu naprostou změnu.

Ne že by Paolovi na lidstvu kdovíjak záleželo. Pro něj znamenalaexistence protomolekuly a technologií, jež přinášela, všechno. Nejenže změnila podobu vesmíru kolem něj, ale zasáhla i do jeho osobního a profesionálního života. Po celá desetiletí byla jeho jedinou posedlostí. V hádce, která ukončila jejich vztah, ho jeho poslední přítel a milenec obvinil, že ve skutečnosti protomolekulu miluje.

Paolo to nedokázal popřít. Už dávno nepocítil nic, co by se blížilolásce, vůči jinému člověku. Ztratil představu, co k ní patří a co ne. Výzkum protomolekuly a myriády vědeckých odvětví a náhledů, jež z nějvyplývaly, rozhodně zabíraly veškerý jeho čas a pozornost. Pochopení způsobů,jimiž probíhá interakce s ostatními mimozemskými artefakty atechnologiemi, bude práce na několik životů. Nijak své zanícení neomlouval. Drobná skvrnka, ta překrásná tečička tak překypující skrytýmiinformacemi, se podobala růžovému poupěti, které nikdy nepřestává rozkvétat. Byla tak nádherná, nic se jí nemohlo vyrovnat. Jeho milenec tonedokázal přijmout a konec jejich vztahu se tudíž při zpětném pohledu jevil jako nevyhnutelný. Paolo ho postrádal, avšak jakýmsi abstraktnímzpůsobem. Jako by mu chyběly ztracené pohodlné boty.

A bylo tu tolik úžasných věcí, které vyplňovaly jeho čas.

Na monitoru před ním se rozrůstalo uhlíkové mřížoví a rozkládalo se do složitých, propletených vzorů. Za správných vnějších podmínek a ve správném prostředí pro růst tvořila protomolekula vždy tyto krajky.


Vzniklý materiál byl lehčí než stejný objem uhlíkového vlákna a měl

větší odolnost v tahu než grafén. Ředitelství pro technologie Laconské

vojenské rady ho požádalo, aby prozkoumal jeho možné využití na

ochrannou výstroj pro pěší jednotky. Mřížkoví však mělo sklon trvale

přilnout k lidské kůži, což z technického hlediska představovaloproblém, nicméně i tak to bylo nádherné.

Paolo upravil citlivost toku elektronů a naklonil se k monitoru.Sledoval, jak si protomolekula vybírá volně se vznášející uhlíkové atomy a úhledně je vplétá do mřížky – jako dítě zaujaté hrou.

„Doktore Cortazáre,“ ozval se hlas.

Paolo odpověděl zabručením a mávnutím ruky, což mělo vlibovolném jazyce znamenat: Běžte pryč, mám práci.

„Doktore Cortazáre,“ opakoval hlas neústupně.

Paolo odtrhl zrak od obrazovky a ohlédl se. Stála za ním bledá osoba neurčitého pohlaví v laboratorním plášti, v ruce rozměrný terminál.Paolo si vybavil, že se snad jmenuje Caton. Nebo Canton? Cantor? Tak nějak. Jeden z armády laboratorních techniků. Schopný, pokud si vzpomínal. Jenže teď ho vyrušoval, takže ponese následky. Nervózní výraz naCatonově/Cantonově/Cantorově tváři mu jasně říkal, že si toho je vědom.

Než mohl Paolo promluvit, řekl technik: „Ředitel mě pověřil, abych vám připomněl, že máte schůzku –,“ snížil hlas téměř do šepotu, „– s ním. S Ním.“

Technik neměl na mysli ředitele. On tu byl jen jeden.

Paolo vypnul videodisplej a ověřil si, že monitorovací systémvšechno nahrává, než se zvedl.

„Ano, ovšem,“ řekl. A pak, protože se v posledních dnech snažil,dodal: „Díky. Cantore?“

„Caton,“ odpověděl technik s viditelnou úlevou.

„Ovšem. Povězte prosím řediteli, že už jdu.“

„Mám vás doprovodit, doktore.“ Caton poklepal na terminál, jako by tam tato skutečnost byla uvedena na nějakém seznamu.

„No ovšem.“ Paolo stáhl svůj plášť z věšáku u dveří a vyrazil ven.

Laboratoř bioinženýrství a nanoinformatiky Laconské univerzity byla největší výzkumné zařízení na planetě. Možná dokonce v celém lidském vesmíru. Univerzitní kampus se rozkládal na ploše téměř čtyřicetihektarů na periferii laconského hlavního města. Jeho laboratoře zabíralytéměř čtvrtinu této rozlohy. Jako vše na Laconii překračovala o celé řády potřebu lidí, kteří areál momentálně obývali. Univerzitu vybudovali s vyhlídkou na budoucnost. Pro ty, kdo přijdou po nich. 10 / James S. A. Corey


Paolo rázně kráčel po štěrkové pěšině a v chůzi sledoval monitor na předloktí. Caton poklusával za ním.

„Doktore,“ ukázal na druhou stranu, „přivezl jsem pro vás vozík. Čeká na parkovišti C.“

„Přivezte ho ke Kotcům. Musím tam ještě něco dodělat.“

Caton okamžik váhal, chycen mezi přímým rozkazem od něj aodpovědností určeného průvodce.

„Ano, doktore,“ řekl nakonec a rozběhl se opačným směrem.

Paolo při chůzi probral svůj seznam denních úkolů, aby se ujistil, že na nic nezapomněl, načež si stáhl rukáv přes monitor a vzhlédl kobloze. Byl krásný den. Laconia měla jasné azurové nebe s několikaroztroušenými bílými, jako bavlněnými obláčky. Masivní zařízení orbitálníkonstrukční plošiny bylo vidět jen matně; samá dlouhá ramena s prázdnými prostory mezi sebou, jako nějaký obří oligonukleotid zavěšený vprostoru.

Mírný větřík přinášel slabý pach páleného plastu, který vydávaly místní houby při uvolňování jakýchsi spor. Vánek mu přes cestičkuházel dlouhé listy psích píšťalek. Chrochtáči – přibližně tatáž ekologická nika jako cvrčci, dokonce s podobnými morfologickými rysy – zavěšení na rostlinách na něj syčeli, když se příliš přiblížil. Neměl ponětí, proč se tomu plevelu říká psí píšťalka. Jemu spíš připomínal nějaký druh vrby. A pojmenovat hmyz, který vypadal trochu jako cvrček se čtyřmikončetinami, chrochtáč, to už vůbec nedávalo smysl. Na vymýšlení jmen pro místní floru a faunu se zřejmě nepodílel žádný vědecký proces. Lidé prostě navrhovali názvy, dokud se na některém neshodli. Rozčilovalo ho to.

Kotce se od ostatních laboratorních budov lišily. Nechal jejich stěny vyrobit z jediné vrstvy vysoce nárazuvzdorných plátů svařených vpravých úhlech, takže vznikla tmavá kovová krychle o hraně pětadvaceti metrů. U jediného vstupu do budovy stáli v pozoru čtyři vojáci v lehké zbroji se samopaly.

„Doktore Cortazáre,“ pozdravil jeden ze čtveřice a zvedl ruku vuniverzálním gestu zůstaňte stát.

Paolo vytáhl svůj osobní průkaz, který nosil na šňůrce pod košilí,

a podal ho strážci, ten ho strčil do čtečky. Potom přitiskl čtečku ke kůži

na Paolově zápěstí.

„Krásný den,“ poznamenal přívětivě a usmíval se, zatímco přístroj

pracoval na porovnání Paolova průkazu totožnosti s jeho fyzickýmimírami a specifickými proteiny.

Vzestup Persepole /11


„Krásný,“ souhlasil Paolo.

Přístroj pípl na znamení, že jde skutečně o Paola Cortazára,prezidenta Laconské univerzity a vedoucího laboratoří pro exobiologickývýzkum. Strážci tohle všechno poznali na první pohled, ale ten rituál byl nezbytný z více než jednoho důvodu. Dveře se klouzavě otevřely, čtyři vojáci se rozestoupili.

„Přeji hezký den, doktore.“

„Vám také.“ Paolo vstoupil do bezpečnostní přechodové komory. Jedna ze stěn zasyčela, skryté hubice na něj spustily proudy vzduchu. Senzory na protější stěně zkoumaly přítomnost výbušnin a infekčních látek. A dost možná i zlé úmysly.

Po chvíli sykot utichl a vnitřní dveře odjely stranou. Až teď Paolo uslyšel sténání.

Kotce, jak tomu říkali všichni, přestože budova neměla v dokumentaci žádné oficiální jméno, byly druhou nejzabezpečenější stavbou v Laconii, a nikoli pro nic za nic. Tady Paolo choval své dojné stádo.

To jméno vyplynulo z jedné hádky s bývalým milencem. Myslel to jako urážku, šlo však o příhodnou analogii. Uvnitř Kotců choval lidi a zvířata záměrně infikované protomolekulou, kteří zde dožívali zbytek svých životů. Jakmile se cizí nanotechnologie zmocnila jejich buněk a započala svůj reprodukční proces, Paolovi zaměstnanci vysávali zjejich těl tekutiny a filtrací získávali kriticky důležité částečky tkání. Když byla těla vyčerpána, zbývající tekutiny mohly být spáleny, aniž by secokoli podstatného ztratilo. V budově se nacházely kóje pro čtyřiadvacet pokusných objektů, ale momentálně jich bylo obsazeno pouzesedmnáct. Jednou, až bude mít k dispozici větší populaci, získá jich více.

Nejvýznamnější práce na Laconii spočívala v komunikaci se základní technologií, kterou po sobě zanechala dávno vyhynulá mimozemskácivilizace. Protomolekula nebyla koncipována jako univerzální kontrolní rozhraní, ale cizí technologie obsahovala jistou modularitu, jež jíumožňovala jako takové fungovat – v dostatečné míře, aby s ní mohlpracovat. Paolovým úkolem bylo dodávat potřebné aktivní vzorky. Tedyjedním z jeho úkolů.

Kráčel ke své pracovně v zadní části budovy. Zastavil se na lávce nad jednou z kójí. Půl tuctu lidí v časných stadiích infekce bloumalo postísněném prostoru s kovovými stěnami. Dosud se nacházeli ve fázipseudohemoragické horečky, kterou technici nazývali zvracivou. Nezmohli se na nic víc než šouravou chůzi a občasné prudké záchvaty zvracení. Tak si protomolekula zajišťovala rychlé šíření nákazy. Jakmile budou 12 / James S. A. Corey


těla z kójí odstraněna, každý centimetr stěn a podlahy bude dokonale

vypálen, aby tu nezůstaly žádné biologické zbytky.

V historii laboratoře došlo pouze k jediné náhodné infekci, a Paolo byl pevně odhodlán zajistit, aby to už tak zůstalo.

Doktorka Ochidová, vedoucí Kotců a Paolova zástupkyně, hozahlédla přes pokusnou oblast a chvátala k němu.

„Paolo,“ plácla ho po rameni v přátelském pozdravu. „Právě včas. Před hodinou jsme dokončili extrakci kmenových kultur a injekce jsou připraveny.“

„Tohohle poznávám.“ Paolo ukázal na zarostlého, svalnatého muže v kóji.

„Hm? Ach, ano. Myslím, že býval jedním ze strážných. Jehopřijímací dokumenty zněly ‚opuštění služby‘. Nejspíš ho přistihli, jak ve službě spí, ne?“

„Testovali jste je?“ zeptal se Paolo. Nijak zvlášť mu na zarostlémchlaíkovi v kóji nezáleželo a odpověď Ochidové jeho zvědavost uspokojila.

Ochidové chvilku trvalo, než pochopila, že se vrátili zpátky kpůvodnímu tématu. „Ach, ovšem. Testovala jsem vzorky na čistotu třikrát. Osobně.“

„Přímo odtud jdu do vládní budovy.“ Paolo se otočil a zahleděl se Ochidové do očí.

Jeho asistentka věděla, co má na mysli, a odpověděla: „Rozumím. Ty injekce přesně odpovídají vašim specifikacím.“

Oba věděli, že kdyby se cokoli pokazilo, octli by se v Kotcích jakodalší pokusné objekty. Měli značnou cenu, ovšem to neznamenalo, že by nenesli důsledky. To neminulo nikoho. Taková byla Laconie.

„Výborně,“ řekl Paolo a věnoval Ochidové přátelský úsměv, kterýnebyl zcela upřímný. „Vezmu si je.“

Ochidová mávla na kohosi v koutě místnosti a vzápětí přiklusala technička s kovově stříbřitou schránkou. Podala ji Paolovi a odspěchala.

„Ještě něco?“ zeptala se Ochidová.

„Tady už začíná nějaký růst,“ ukázal Paolo na kostní výběžekvyčnívající z páteře zarostlého muže.

„Ano,“ přisvědčila Ochidová. „Už jsou téměř připraveni.“ Během doby, kdy pracoval s Winstonem Duartem, objevil Paolo v tom muži mnohé, co musel obdivovat. Nejvyšší konzul byl inteligentní,

Vzestup Persepole /13


a přes obrovské mezery v pochopení komplexních témat byla jehorozhodnutí uvážlivá a důkladně promyšlená. Duarte si cenil rad ostatních,

jakmile však získal dostatek informací, rozhodoval se rázně a pevně.

Měl značné charisma a dokázal působit vřele, aniž by kdy dal najevoneupřímnost či faleš.

Ale víc než cokoli jiného na něm Paolo uznával naprostý nedostatek samolibosti. Kdyby se v postavení neomezeného vojenského diktátora octl menší člověk, obklopil by se okázalostí a třpytem paláců. Duarte místo toho postavil Vládní budovu Laconie. Mohutná stavba z kamene se tyčila nad hlavním městem, a kdovíproč se jí dařilo působit spíše uklidňujícím než zastrašujícím dojmem. Jako by její důkladnost avelikost sloužily výhradně k umístění důležitých továren a zařízení a křešení závažných problémů. Žádné vyzdvihování těch, kdo jsou uvnitř.

Caton řídil Paolův vozík po široké ulici, která vedla k přednímu vchodu do budovy. Byli tu jediné vozidlo. Ulice končila u vysokékamenné stěny, úzké brány a stanoviště strážných. Paolo vystoupil zvozíku a kovovou schránku vzal s sebou.

„Nemusíte na mě čekat,“ řekl Catonovi.

Technik od chvíle, kdy ho vyzvedl u Kotců, nepromluvil, a zdálo se, že se mu ulevilo, když byl propuštěn. „Ano, doktore. Zavolejte, kdyby –“

Ale Paolo už šel dál. Slyšel za sebou elektrické zakvílení odjíždějícího vozíku.

Úzká brána se otevřela, dva vojáci opustili stanoviště a beze slova se přidali k němu. Tihle nebyli jen v lehké zbroji jako univerzitní hlídka. Měli obleky s posilovači sestávající z kloubových kompozitových plátů a s řadou připevněných zbraní. Obleky byly tmavě modré jako laconská vlajka, s párem stylizovaných křídel. Fénix, myslel si, ale mohlo jít i o nějakého dravce. S tou příjemnou barvou se smrtící válečné stroje zdály poněkud nevhodné.

Jejich kroky na kamenných dlaždicích nádvoří a tiché vrčeníposilovacích obleků byly jediné zvuky, které je doprovázely ke vchodu do Vládní budovy.

U dveří ho jeho dva strážci zastavili, rozestoupili se po obou stranách. Paolovi připadalo, že cítí šimrání rentgenových paprsků amilimetrových vln odrážejících se od jeho těla, zatímco ho skenovali od hlavy až k patě. Po dlouhé chvíli jeden z nich řekl: „Nejvyšší konzul vás čeká vlékařském křídle,“ načež se oba otočili a odkráčeli. 14 / James S. A. Corey


„V podstatě ano. Sny přestaly,“ řekl Duarte, když mu Paolo zavedlkanylu do žíly na předloktí a přilepil ji. Ze zkušenosti věděl, že se Duarte

snaží rozptýlit sám sebe, aby se nemusel dívat, jak mu do kůže vniká

jehla. Bylo skoro roztomilé, že nejmocnější člověk ve vesmíru jeponěkud choulostivý, když jde o jehly.

„Opravdu?“ přeptal se Paolo. Nešlo o nějakou náhodnou otázku. Vedlejší účinky neuvěřitelně experimentální terapie, kterou Duartepodstupoval, patřily k projevům, jež musely být pečlivě sledovány. „Jak je to dlouho?“

Duarte vzdychl a zavřel oči. Buďto se uvolnil po uklidňující směsi, která mu právě vnikla do žil, nebo se pokoušel vzpomenout na přesné datum, popřípadě obojí. „Poslední jsem měl před jedenácti dny.“

„Jste si jistý?“

„Ano,“ přisvědčil Duarte s úsměvem, aniž by otevřel oči. „Jsem sijistý. Před jedenácti dny jsem naposled spal.“

Paolo div neupustil hadičku, kterou napojil na kanylu. „Vy jstejedenáct dní nespal?“

Duarte konečně otevřel oči. „Vůbec si nepřipadám unavený. Přímo naopak. Každým dnem mi přibývá energie a zdraví. Jistě jde o vedlejší účinek léčby.“

Paolo přikývl, ačkoli nešlo o efekt, který by očekával. Žaludek se mu nepatrně stáhl obavou. Pokud existuje takto extrémní vedlejší příznak, co všechno je ještě čeká? Požádal Duarta, aby vyčkal, dokud nebudou mít víc dat, ale ten člověk požadoval, aby se pohnuli kupředu, a jak by se s ním mohl přít?

„Vidím váš výraz, starý příteli,“ pravil Duarte a jeho úsměv seještě rozšířil. „Nemusíte se znepokojovat. Sleduju sám sebe důkladně. Kdyby došlo k nějakému vychýlení z rovnováhy, povolal bych vás už před týdnem. Ale cítím se skvěle, nemám v krvi žádné únavovétoxiny a podle laboratorních výsledků ani nevykazuju známkypsychózy. A mám teď k dispozici osm hodin navíc na práci. Nemohl bych být spokojenější.“

„Ovšem,“ odpověděl Paolo. Zavěsil na stojan infuzní vak naplněný lidskými kmenovými buňkami modifikovanými protomolekulou aproojil infuzi s kanylou. Duarte tiše vydechl, když mu do žíly vniklastudená tekutina. „Jenom prosím nezapomínejte posílat zprávy opodobných detailech, i když vám nečiní žádné potíže. Pokusy na zvířatech nikdy nejsou dokonalé, a vy jste první člověk, který tuto léčbu dostává. Sledování účinků je nesmírně důležité pro –“

Vzestup Persepole /15


„To udělám,“ řekl Duarte. „Plně důvěřuji vaší laboratoři, že pracuje přesně tak, jak má. Ale zařídím, aby vám můj osobní lékař posílalveškeré svoje denní poznámky.“

„Díky, Nejvyšší konzule,“ pokývl Paolo. „Odeberu vám trochu krve a dám vzorek ke zpracování svým lidem. Jen pro jistotu.“

„Cokoli potřebujete,“ souhlasil Duarte. „Ale pokud jsme sami mezi sebou, neoslovujte mě prosím ‚nejvyšší konzule‘. Stačí ‚Winstone‘.“ Jeho hlas zněl trochu rozbředle a Paolo viděl, že sedativa začínají působit. „Přeju si, abychom pracovali všichni společně.“

„Však pracujeme společně. Ale tělo potřebuje mozek. Vedení, ne?“ Paolo počkal, až infuze vykape, použil kanylu k odebrání malého množství Duartovy krve a uložil vzorek do kovové schránky. Potom se tiše pustil do provádění celotělového skenu. Léčba vyvolala vDuartově těle růst několika málo nových orgánů, navržených nejlepšími experimentálními fyziology na planetě a realizovaných pomocízkušeností získaných z věčného rozkvětu protomolekuly. Ovšem stáleexistovalo mnoho možností, jak by se vše mohlo zvrtnout, a sledovánívývoje změn u Duarta byl nyní Paolův stěžejní úkol. Přes veškerou Duartovu vřelost a upřímné přátelství, které vůči němu projevoval, by ho ihned popravili, pokud by se laconskému vládci cokoli stalo. Tím, že Paolovo bezpečí svázal se svým, si Duarte zajistil vědcovo největší možné úsilí. Oba to chápali, a nebyla v tom žádná zlá vůle. Paolova smrt by vlastně neznamenala trest. Pouze mu bylo jasné, že nesmípacienta nechat zemřít.

Co se týče mezilidských vztahů, tento patřil k nejpoctivějším, jaké kdy Paolo zažil.

„Víte, Winstone, tohle bude velmi zdlouhavý proces. Může dojít k různým vychýlením z rovnováhy, třeba i tak malým, že se neprojeví celá léta. Po celá desetiletí.“

„Staletí,“ pokývl Duarte. „Není to ještě dokonale propracované, já vím. Nicméně to musím podstoupit. A ne, starý příteli. Je mi líto, alenezměnil jsem názor.“

Paolo zauvažoval, jestli schopnost číst mysl druhých nepatří k dalším dosud neočekávaným vedlejším příznakům pokusné léčby. Kdybytomu tak bylo... nu, to by vypadalo zajímavě. „Nenavrhoval jsem, aby –“

„Abyste podstoupil ten pokus také?“ promluvil Duarte. „Ovšemže navrhoval. A správně jste to měl navrhnout. Snést ty nejlepší argumenty. Nevěřím, že byste mě přiměl ke změně rozhodnutí, ale velmi by se mi zamlouvalo, kdybyste to udělal.“ 16 / James S. A. Corey


Paolo se podíval na vlastní ruce, vyhnul se Duartovým očím. Projev vzdoru by pro něj byl snazší. Melancholický tón pacientova hlasupůsobil znepokojivě. Nedokázal by vysvětlit proč.

„Víte, co je na tom největší ironie?“ pokračoval Duarte. „Vždycky jsem odmítal teorii o působení velkých mužů. To přesvědčení, žehistorii formují jednotlivci, a ne široké sociální síly. Romantické, ale...“Neurčitě mávl rukou, jako by míchal mlhu. „Demografické trendy.Ekonomické cykly. Technologický pokrok. A mnohem víc mocných předzvěstí než pouze od jediné osoby. A tady mě máte. Vzal bych vás s sebou,kdybych mohl, to víte. Nejde o mou volbu. Tohle je historie.“

„Historie by se měla znovu zvážit,“ mínil Paolo.

Duarte se uchechtl. „Rozdíl mezi nulou a jedničkou je zázračný. Ale je tak zázračný, jak vždycky bude. Udělejte z toho dvě. Tři. Sto. Vznikne jenom další oligarchie. Trvalý motor nerovnosti, který rodí války, jež chceme ukončit.“

Paolo vydal tichý zvuk, který se dal zaměnit za souhlas.

„Nejlepší vlády v dějinách náležely králům a císařům,“ pravilDuarte. „Ty nejhorší také. Filozof na trůně mohl za svůj život dokázat veliké věci. A jeho vnuci je mohli proplýtvat.“

Duarte zabručel, když mu Paolo vytáhl kanylu z paže. Nepotřeboval ranku obvazovat. Uzavřela se, dřív než z ní mohla uniknout jedinákaička krve. Ani se na ní neudělal stroupek.

„Jestliže chcete vytvořit trvalý, stabilní společenský řád,“ řekl Duarte, „může být nesmrtelná jen jediná osoba.“

Vzestup Persepole /17


Kapitola první: Bubenice

Obytný prstenec přestupní stanice Lagrange-5 měl třikrát větší průměr

než ten, na kterém žila Bubenice na Tychonu, kdysi dávno o půl života

dřív. Na PSL-5 bylo tolik kanceláří, že by to vydalo na menší městečko,

a všechny měly zdi z napodobeniny mramoru a měkké osvětlení vplném spektru, právě takové, jaké přidělili i jí, stejná protinárazová křesla

a sprchu s vodou jako v předchozím bytě. Vzduch byl trvale cítit směsí

terpenů, jako by stanice byla největší chryzantéma ve vesmíru. Kupole

v centru měla kotviště pro stovky lodí a skladiště tak početná a hluboká,

až by se zdálo, že naplnit je, Země by zůstala prázdná jako vymačkaný

citrón. Všechna tahle kotviště a skladiště byla momentálně bez práce, ale

od zítřka se to změní. PSL-5 se chystá obnovit obchodní aktivity, apřestože byla Bubenice unavená a naštvaná, že se musela vláčet napříčsoustavou kvůli čemusi, co v podstatě představovalo jen slavnostnípřestřižení pásky, bylo v tom i trochu vzrušení. Po třech desetiletích bojů se

matka Země otevírala obchodu.

Planeta zářila na jejím nástěnném monitoru: spirály vysokých bílých mraků a mihotání zeleného moře pod nimi. Po povrchu se plížilorozhraní mezi osvětlenou a temnou částí se světly měst. Kolem se vznášely lodi EMC – Spojené flotily Země-Mars – jako tečky temnoty plovoucí ve vzdušném oceánu. Bubenice se nikdy nedostala tam dolů do studny, a nyní, podle podmínek smlouvy, kterou podepsala s Transportníspolečností, už se tam ani nedostane. S tím byla srozuměna. Kolena ji i tak občas trápila. Nicméně coby umělecké dílo byla Země nepřekonatelná. Lidstvo udělalo, co jen mohlo, aby na tom pozvolna se otáčejícím vejci napravilo veškeré škody. Přelidnění, vyčerpání zdrojů, nerovnováha v atmosféře i oceánech, a potom tři válečné meteorické údery, z nichž každý by zahubil dinosaury. A přesto tu pořád byla a připomínalavojáka po bitvě. Se šrámy, zlomená, znovu naplánovaná a přestavěná,nanovo předělaná.

Čas údajně zhojí všechny rány. Pro Bubenici toto úsloví znamenalo jen příjemnější způsob, jak vyjádřit, že pokud dost dlouho počká, na žádné z věcí, jež jí připadaly důležité, už nakonec nebude záležet. Nebo alespoň ne tak, jak si představovala.


Čas plus kombinace zkušeností s marťanským teraformovacímprojektem, který se po ztrátě mandátu zadrhával, bezohledné řízení voblasti pozemské politiky a obrovský trh s nějakými třinácti sty světy, jež vesměs potřebovaly biologické substráty, aby mohly vypěstovatpotraviny, které by lidé mohli skutečně jíst – to vše přinutilo Zemi, abyznovu začala fungovat, byť pomalu a klopýtavě.

Její komunikační systém zacvrlikal: zdvořilé pípnutí, jako by někdo přelomil bambusovou větvičku. Následoval hlas jejího soukroméhotajemníka, podobný panáku whisky.

„Madam prezidentko?“

„Dejte mi minutku, Vaughne,“ řekla.

„Ano, madam. Ale generální tajemník Li by s vámi chtěl ještě předzahájením ceremoniálu hovořit.“

„Koalice Země-Mars může počkat až po koktejlech. Neotevírám tuhle stanici, abych vyskakovala pokaždé, když si EMC odkašle. To byvytvořilo špatný precedent.“

„Rozumím. Zařídím to.“

Systém tiše, dřevěně tikl, což znamenalo, že má opět soukromí.Opřela se v křesle a prohlédla si obrazy na stěně za pracovním stolem. Všichni její předchůdci ve funkci předsedů Transportní společnosti: Michio Paová, potom Tjon, Walker, Sanjrani, a nakonec na ni hleděla její vlastní hubená, přísná tvář. Nesnášela ten obraz. Vypadala na něm, jako by právě snědla něco kyselého. Jeho první verze ovšem pro změnu působila jako cosi ze setkání osamělých srdcí. Tahle vyhlížela aspoň důstojně.

Většina členů Transportní společnosti ji nikdy nespatří jinak než na tomhle obraze. Třináct set světů, a do nějakých deseti let si většina z nich, ne-li všechny, pořídí vlastní verze PSL-5. Blokující stanice, jež označují bublinu prostoru, kde končí pravomoc planety a začíná oblast náležející Společnosti. Cokoli, co kolonie potřebují od prvního domova lidstva nebo od sebe navzájem, musí být přepraveno gravitační studnou nahoru. To byl vnitřní problém planet. Přeprava z jedné soustavy do druhé náležela Pásu. Staré výrazy. Vnitřňáci. Pásovci. Udržovaly se, protože jazyk na některých věcech takhle lpí, i když okolní skutečnost se mění.

Koalice Země-Mars, EMC, bývala středem lidstva – nejvnitřnější z vnitřních. Nyní představovala významný paprsek kola, jehož středem se stala stanice Medina. Tam, kde uprostřed jakéhosinerostoru,ohraničujícího prstencové brány, dřepěla podivná mimozemská koule. Tam,

Vzestup Persepole /19


kde měla svůj soukromý byt, když zrovna nenavštěvovala města vprostoru. Tam, kde byl Saba, když zrovna někam neletěl na své lodi anedorovázel ji. Stanice Medina, to byl domov.

Ovšem dokonce i pro ni byl svým způsobem domovem také tenmodročerný kotouč Země. Možná to časem už nebude pravda. Některé děti, dost staré na to, aby mohly volit, nechápaly, jaké to je mít jen jediné Slunce. Neměla ponětí, co pro ně bude znamenat Země nebo Mars nebo Sol. Možná ta atavistická zádumčivost, ten pocit smutku pod hrudní kostí, zemře s její generací.

Nebo je možná jen unavená a nevrlá a potřebuje si zdřímnout.

Znovu zlomený bambus. „Madam?“

„Už jsem na cestě.“

„Ano, madam. Ale máme tu zprávu s nejvyšší prioritou od kontroly provozu z Mediny.“

Bubenice se naklonila dopředu, ruce položila naplocho na chladnou desku stolu. Sakra. Sakra sakra sakra. „Přišli jsme o další?“

„Ne, madam, žádné ztracené lodi.“

Obavy poněkud zmírnily své sevření. Ne však úplně. „Tak oč jde?“

„Hlásí průlet, který není na rozvrhu. Nákladní loď, ale nemátransondér.“

„Vážně?“ přeptala se. „To si snad mysleli, že si jich nevšimneme?“

„K tomu se nemohu vyjádřit,“ pravil Vaughn.

Zapnula si administrativní linku Mediny. Odtud, ze své říše, mohla dosáhnout všude – zkontrolovat řízení provozu, údaje o prostředí a energetickém výdeji, zapojit senzorové systémy ve kterékoli části elektromagnetického spektra. Jenže vinou časového zpoždění tohle všechno přicházelo o více než čtyři hodiny později. Jakýkoli rozkaz, který vydala, dospěl na místo určení po osmi, osmi a půl hodinách poté, co byl zadán požadavek. Nezměrná mimozemská inteligence, která zkonstruovala prstencové brány a vystavěla masivní objekty, nyní ruiny, v soustavách za nimi, našla způsoby, jak manipulovat se vzdálenostmi, avšak rychlost světla byla prostě rychlost světla, avypadalo to, že to tak už zůstane.

Projela záznamy, našla příslušné místo a přehrála si ho.

Tady Medina. Conferme. Obvyklý klidný hlas letové kontroly.

Odpovídající hlas byl trochu zkreslený interferencí – artefakt, který vytvářely brány.

Tady nákladní loď Savage Landing z Castily, Medino. Předávám přehled o stavu lodi. 20 / James S. A. Corey


Vyskočilo nové okno. Běžné údaje lehké nákladní lodi. Marťanskýdesign. Starý, ale ještě žádná starožitnost. Kontrole provozu trvalo několik vteřin, než se znovu ozvala.

Visé bien, Savage Landing. Průlet povolen. Kontrolní kód je – do hajzlu! Ruším povolení, Savage Landing! Nepokračujte v průletu!

Nečekaný hrot na křivce bezpečnosti a blikající červený poplach. Na

kontrolní tabuli řízení provozu se objevila nová letová charakteristika,

chochol zametající bezhvězdnou temnotu pomalé zóny.

Tohle už bylo hotovo. Všechno proběhlo před několika hodinami, ale

Bubenice přesto cítila, jak se jí zrychlil tep. Kontrola provozu křičela na

novou loď, aby se ohlásila, aktivovala se elektromagnetická pulzní děla.

Kdyby vypálila, všichni na neznámé lodi by už byli mrtví.

Bezpečnostní křivka se rozpadla, narušena hmotou a energiíprocházející prstencem, a klesala, až dosáhla prahové hodnoty. Vetřelecká loď

se otočila a v plné rychlosti se prosmýkla jinou branou, čímž zpětněvykopla křivku znovu nahoru.

Kontrola provozu klela v několika jazycích a kvapně vysílala kpřilétajícím lodím příkazy k pozastavení průchodu. Savage Landingzůstávala potichu, ale podle přicházejících zpráv letěla naplno, brutálně pryč

a přerušila přístup k bráně Castila.

Bubenice skrolovala nazpět, pozpátku se před ní odvíjela ta bezmála

katastrofa. Ten bezohledný pitomec pocházel z brány Freehold a zmizel

v Auberonu. No ovšem. Radiace pronikající z brány Auberonupotvrzovala, že se mu to podařilo. Byť to řízl na pokraji bezpečnostní křivky,průlet nezvoral. Ale kdyby Savage Landing prošla podle plánu, jedna nebo obě

lodi mohly zmizet tam, kam mizely lodi, když se průlet nezdařil.

Stručně řečeno, znamenalo to, že Savage Landing budou muset zařadit na pozdější dobu. Nastanou tlačenice. Snad tucty lodí budou nuceny změnit dráhu a rychlost, a to zase znamená novou koordinaci průletů. Nic hrozivého, ale pěkná osina v zadku.

A špatný precedent.

„Mám jim odpovědět,“ ozval se Vaughn, „nebo si to chcete vyřídit osobně, madam?“

To byla výborná otázka. Politika je jako začarovaný kruh. Kdyžstiskne spoušť, čili vydá rozkaz, aby jakákoli neautorizovaná loď, která se chystá proletět načerno, skončila jako šrot, a litujeme... Už to nepůjde vrátit zpět, už nebude moci couvnout. Kdosi mnohem lepší v těchhlezáležitostech ji kdysi učil, aby si na to dávala velký pozor a nedělala nic, co by nebyla připravena kdykoli zopakovat.

Vzestup Persepole /21


Jenomže, Kriste, tohle bylo tak lákavé.

„Ať Medina zaznamená průlet, připíše požadavek na uhrazení plné ceny Freeholdu a Auberonu, a k tomu navíc pokutu za zdržení, kterézavinili,“ řekla.

„Ano, madam,“ řekl Vaughn. „Ještě něco?“

Ano, pomyslela si, ale zatím nevím co. Konferenční sál byl navržen právě pro tuto chvíli. Klenba stropupůsobila velkolepě jako katedrála. Generální tajemník Země Li stál na svém pódiu a zrakem přelétal s vážným, avšak spokojeným výrazem pokamerách tuctů různých pečlivě vybraných zpravodajských kanálů.Bubenice se pokoušela o totéž.

„Prezidentko Bubeníková!“ zavolal jeden z reportérů a zvedl ruku, aby upoutal její pozornost úplně stejně, jako to pravděpodobně dělali lidé už za starého Říma. Pódium jí sdělilo, že se ten muž jmenoje Carlisle Hayyam a je ze zpravodajství Munhwa Ilbo na Cereře. O její pozornost se teď hlásilo tucet dalších.

„Hayyame?“ usmála se a ostatní se ztišili. Popravdě, tuhle část měla docela ráda. Patrně to souviselo s dávno zapomenutou touhouvystupovat na jevišti, a také šlo o jedno z mála míst, kde měla všechno skutečně pod kontrolou. Jinak jí vlastní práce připomínala spíš snahu nacpat vzduch zpátky do děravého balónu.

„Jak budete reagovat na znepokojení Martina Karczeka ohledněpřestupních stanic?“

„To si teprve budu muset poslechnout,“ odpověděla. „Můj den májenom určitý počet hodin.“

Reportéři se pochechtávali, slyšela v tom jistou zlomyslnost. Ano, otevírali tady první blokující stanici. Ano, Země se chystá vybřednout z dlouholeté ekologické krize a zvýšit aktivní obchod s koloniemi. Vše, co zpravodajové chtěli, byla scénka, jak se politikové na sebe navzájem utrhují.

A to bylo v pořádku. Dokud se budou zabývat maličkostmi, zbude jí prostor na větší záležitosti.

Generální tajemník Li, muž se širokou tváří, bujným knírem amozolnatýma rukama manuálně pracujícího, si odkašlal. „Kdybystedovolili...,“ začal. „Vždy se najdou lidé, kteří ostražitě sledují každou změnu. A to je správné. Změny by měly být sledovány, hodnoceny, dokonce 22 / James S. A. Corey


zpochybňovány. Ovšem tento konzervativní pohled by neměl převládat

a bránit pokroku nebo dusit naděje. Země je první a skutečný domov

lidstva. Půda, z níž jsme my všichni vzešli, ať už nyní obývámekteroukoli soustavu. Země zůstane navždy, navždy, středem největších plánů

lidstva ve vesmíru.“

Znělo to, jako když si pohvizdujete na hřbitově, abyste se nebáli. Země slavila nejvýznamnější milník svých dějin, a to představovalotřetí nejdůležitější bod jejího programu. Ale jak říct planetě, že dějiny už prošly kolem ní? Určitě je lepší přikyvovat a usmívat se, užívat si tu chvíli a šampaňské. Jakmile bude po všem, musí se vrátit k práci.

Probrali očekávané dotazy: bude na obnovené vyjednávání dohlížet Bubenice, nebo bývalý prezident Sanjrani, zachová si Transportníspolečnost neutralitu v diskutabilních volbách na Nova Catalunya, budou rozhovory o řešení statutu Ganymeda probíhat na Měsíci, nebo naMedině? Dokonce došlo na otázku na mrtvé soustavy – Chárón, Adro aNaraka –, kde prstencové brány vedly do prostorů mnohem podivnějších než pohádka o Zlatovlásce. Generální tajemník tuto otázku odmítl, což bylo dobře. Z mrtvých soustav Bubenici naskakovala husí kůže.

Po skončení otázek a odpovědí Bubenice pózovala s generálnímtajemníkem, vysokými úředníky EMC a celebritami z planet – tmavouženou v jasně modrém sárí, bledým mužem ve formálním obleku, dvojicí až komicky si podobných mužů ve stejných zlatých smokinzích.

Do jisté míry se jí i toto zamlouvalo. Nemohla se však zbavit pocitu, že potěšení z toho povyku, který Pozemšťané nadělají kolempamátečních fotek s hlavou obyvatel Pásu, o ní po duchovní stránce vypovídá cosi nepříznivého. Vyrostla ve vesmíru, kde lidé jako ona bylinahraditelní, a žila dost dlouho, aby ji kolo Štěstěny vyzvedlo do výše, nadpozemské nebe. Každý si teď přál mít Pás za přítele, teď když ten výraz znamenal víc než shluk zpola vytěžených kusů kamene, jež uvízly mezi Marsem a Jupiterem. Pro děti, které se nyní rodí, bude Pás představovat cosi, co lidstvo spojuje. Sémantický posun a politická změna. Jestliže to nejhorší, co z toho pro ni vzejde, bude špetka škodolibosti, dokáže se s tím smířit.

Vaughn čekal v malém předsálí. Jeho obličej jako by se skládal ze skalnatých vrstev, jež by se hodily do nějakého pohoří, ale on dokázal, že slušely i jemu. Jeho formální sako bylo střiženo v retro-stylu, vnápodobě vakuového obleku. Známky dávného útlaku, přenesené donejnovější módy. Čas zhojil všechny rány, ale nevymazal jizvy – místo toho z nich udělal ozdoby.

Vzestup Persepole /23


„Máte hodinu do recepce, madam,“ řekl, když si Bubenice sedla na pohovku a třela si nohy.

„Rozumím.“

„Přejete si něco?“

„Zakódovaný úzký svazek a soukromí.“

„Ano, madam,“ přikývl bez zaváhání.

Když se za ním dveře klouzavě zavřely, zapnula kameru a upravila se. Plán, který se jí formoval kdesi vzadu v hlavě po celou dobuceremoniálu, už byl hotov. Všechny kousky a součásti, které prouskutečnění potřebovala, měla pohromadě. A čím dřív to spustí, tím lépe. I trest působí nejsilněji, když mezi zločinem a následky uplyne co nejkratší doba, aspoň tak ji to učili. Ale je tu i jistá výhoda, když se provinilciposkytne dost času, aby mohl svého jednání patřičně litovat.

A úplně nejlepší bylo oboje spojit.

Zapnula nahrávání.

„Kapitáne Holdene,“ začala, „pošlu vám data o neautorizovaném přechodu z brány Freehold do Auberonu, k němuž dnes došlo.Poskytuju vám přístup k bezpečnostní nahrávce soustavy Freehold. Není to nic moc. Jedna obyvatelná planeta o něco menší než Mars, potom další, jejíž zdroje je možno využít, pokud vám nevadí příliš mnoho dusíku a kyanidu ve vzduchu. Guvernér Freeholdu se jmenuje...“

Zkontrolovala záznam a málem se rozkašlala smíchem a pohrdáním. „... Payne Houston. Předpokládám, že si to jméno vybral sám, ne že by na něj tak volala maminka. Zkrátka posílám vás tam exekutivnímpříkazem, takže můžete vyrazit okamžitě. Přinutím Emily Santos-Baca abezečnostní výbor, aby se podvolili, dřív než se tam dostanete, takže to bude bez problémů.

Oficiálně je vaším úkolem doručit zprávu, že opakované porušení předpisů Transportní společnosti, jehož se Freehold dopouští, si žádá represivní opatření, a že jim zakazuji veškerý provoz tam i zpět na tři roky. Když se bude ptát, zda jde o pozemské roky, odpověď zní ano. Bude z toho dělat kdovíco a dá si na tom záležet, protože je tenhleten druh pitomce.

Neoficiálně nemusíte pospíchat. Chci, aby Freehold a všechnypodobné soustavy viděly válečnou loď, která se k nim celé týdny blíží, aniž by tušili, co udělá, až k nim dorazí. Moji lidé vyhotoví obvykloupracovní smlouvu. Pokud byste tu práci nemohli vzít, dejte mi co nejdřív vědět. Jinak vás mám na rozpisu doplnění paliva a tranzitu běhempříštích patnácti hodin.“ 24 / James S. A. Corey


Přehrála si zprávu a odeslala ji s kopií pro Ahmeda McCahilla,předsedu bezpečnostního výboru. Následoval prováděcí požadavek napřesunutí Rosinanty do čela fronty na zásobování a schválení tranzitu. A pak na dveře diskrétně zaťukal Vaughn.

Její zabručení si správně vyložil jako dovolení vstoupit.

„Generální tajemník Li se ptá, jestli vás nepostihla nějaká indispozice, madam,“ řekl. „Začíná si dělat starosti.“

Zkontrolovala čas. Její hodina oddechu skončila už před dvacetiminutami.

„Povězte mu, že už jdu,“ oznámila. „Mám někde šaty na převlečení?“

„Ve skříni, madam.“ Vaughn vyklouzl ven dveřmi tiše jako přízrak.

Bubenice se kvapně převlékla, vyměnila formální sako a kalhoty za halenku ze směsi hedvábí a bambusu a nemačkavou sukni s vpletenou neurální sítí, která měla přibližně inteligenci hmyzu, aby udrželasprávně nařasené záhyby. Obhlédla se s jistým uspokojením v zrcadle. Přála by si, aby ji tu doprovázel Saba. Ale ten by to zaručeně přehnal s vtípky na královnin doprovod. Zavřela zrcadlo, obrazovka se vrátila zpět kobrazu Země.

Planeta se nyní nacházela napůl ve tmě, zbýval srpek bílé a modré. Teroristé z Pásu se pokusili Zemi zničit, ale byla stále tu a nepřestala se točit. Pokusili se spálit lodi vnitřních planet, a přece tu bylo loďstvo EMC, porůznu posbírané a schopné letu.

Na druhé straně se Země po celé generace snažila obyvatele Pásudrtit pod nohama, a teď tady byla Bubenice. Čas z nich udělal spojence ve velkém rozmachu civilizace při cestě ke hvězdám.

Přinejmenším dokud se něco jiného nezmění.

Vzestup Persepole /25


Kapitola druhá: Bobbie

Přechod z pomalé zóny měli za sebou a Freehold byl ještě celé týdny

před nimi, ale atmosférické přistání s lodí tak starou jako Rosinante už

nebylo tak triviální jako kdysi. Věk se projevoval nečekanými způsoby.

Zařízení, která vždy fungovala spolehlivě, najednou selhávala. Bylo to

něco, nač se člověk musel předem připravit, jak to jen šlo.

Bobbie zamžourala na nástěnný panel na technické palubě a dívala se, jak na něm skroluje dlouhý seznam údajů, končící ujištěním lodi, že zvládne ještě nejméně jeden sestup, aniž by shořela.

„Všechny kontrolky atmosférických brzdicích trysek zelené,“ hlásila.

„Hmm?“ od panelu se ozval Alexův pomalý, ospalý přízvuk.

„Jsi vůbec vzhůru? Tady jde o tvůj zatracený seznam příprav napřistání. Já jsem tady dole a dělám svou práci. Aspoň bys mohl projevit zájem.“

„Jo, nespím,“ odvětil pilot. „Jen jsem dostal vlastní zatracený seznam.“ Slyšela v jeho hlase úsměv.

Bobbie zavřela diagnostické okno. Ověření stavu manévrovacíchmotorů byla poslední položka jejích dnešních úkolů. A kromě navlečení do obleku, v němž by vylezla ven z lodi a fyzicky se koukla do ústí trysek, už neměla co dělat.

„Jdu se trochu postarat o domácnost, potom ti dám vědět,“ řekla.

„Mhm.“

Bobbie odložila nástroje a slabým rozpouštědlem je otřela odlubrikantu, který rozlila. Voněl sladce a čpavě, jako cosi, co kdysi používala v kuchyni, když žila sama na Marsu. Jakýsi neklid ji nutil připravovat se na misi i poté, co už byla připravena. Za starých časů se u ní úzkostprojevovala čištěním a servisem bojového posilovacího obleku, znovu a znovu a znovu, až se z toho vyvinul jistý způsob meditace. Teďstejným stylem kontrolovala loď.

Na Rosinantě už teď žila víc let než kdekoli jinde. Déle než doma v dětství. Déle než trvala její služba u námořní pěchoty.

Technická paluba se strojovnou byla Amosovo území a mechanik si udržoval ve své dílně pořádek. Každý nástroj na svém místě, každý


povrch bez poskvrnky. Kromě oleje a rozpouštědel tu byl slabě cítit už

jen ozón, který svědčil pro blízkost silného elektrického pole. Podlaha

vibrovala v rytmu fúzního reaktoru na spodní palubě – bijícího srdce

lodi.

Na jednu přepážku si Amos namaloval nápis:

LOĎ SE O TEBE STARÁ

TY SE STAREJ O LOĎ

Když Bobbie ta slova míjela, pohladila je a vlezla do žebříkovéhovýtahu, který procházel středem lodi. Rosi letěla s velmi jemným bržděním 0,2 gé, a Bobbie pamatovala časy, kdy jí použití výtahu místo šplhání po žebříku připadalo jako přiznání porážky, i když loď letěla desetkrát rychleji. Jenomže posledních pár let ji trápily klouby a na nějakýchdůkazech, že tu ještě dokáže šplhat, už jí tolik nezáleželo.

Usoudila, že skutečná známka stárnutí se projevuje tím, když vás opustí potřeba dokazovat si, že nestárnete.

Průlezy oddělující jednotlivé paluby se otevíraly, když jimi projížděl výtah, a za ním se potichu zavíraly. Rosi možná byla nějaké to desetiletí za zenitem, ale Clarissa nepřipustila na své lodi žádné vrzání nebozasekávání. Nejméně jednou týdně kompletně prošla všechny systémy podpory života a tlakové uzávěry. Když se o tom Bobbie zmínilaHoldenovi, poznamenal: protože už tu loď jednou zničila, a teď se pořád snaží ji spravit.

Výtah se zabzučením zastavil na velitelské palubě, Bobbievystoupila. Vstup do kokpitu byl otevřený. Alexova téměř holá hnědá hlavavyčnívala nad opěradlem protinárazového křesla. Posádka trávila většinu pracovní doby na velitelské a vzduch tu byl cítit nepatrně odlišně.Dlouhé hodiny v křeslech znamenaly, že pach potu se nikdy dokonalenevyvětral, ať recyklátory pracovaly sebeusilovněji. A jako každá místnost, kde James Holden delší dobu pobýval, visela ve vzduchu příjemná, útulná vůně vypité kávy.

Bobbie přejela prstem podél přepážky a cítila, jak pod jejím tlakem praská nátěr proti olupování. Tmavošedá barva vybledla, takže se stěží dalo poznat, kde se materiál k sobě nehodí, protože byl mnohokrátpoškozen a záplatován, a kde se na něm prostě projevilo stáří. Brzy hobudou muset obnovit. Tu barvu by klidně snesla, jenomže to křupáníznamenalo, že nátěr ztrácí elasticitu. Stává se příliš křehkým, aby dostál svému úkolu.

Vzestup Persepole /27


Bobbie bolela obě ramena a už jí činilo potíže rozpoznat to, které si vyhodila při tréninkovém zápase před lety, a to, které bolelo proto, že léta se k jejímu tělu nechovala laskavě. Za svůj život posbírala spoustu zranění z bojů, a bylo stále těžší odlišit jejich následky od normálního opotřebení. Podobně jako ty odbarvené skvrny na Rosiných přepážkách všechno bledlo, aby to k sobě ladilo.

Vylezla po krátkém žebříku a příklopem do kokpitu, pokoušejíc se vychutnávat bolest v ramenou stejně jako kdysi pálení po intenzivním cvičení. Jak jí říkal při výcviku starý seržant, bolest je bojovníkův přítel. Bolest ti připomíná, že ještě nejsi mrtvá.

„Hoj,“ pozdravil Alex, když klesla do křesla střelce za ním. „Jak to s tou naší holkou vypadá?“

„Je stará, ale pořád se o sebe postará.“

„Já myslel loď.“

Bobbie se zasmála a vyvolala si taktický displej. Daleko před nimi byla planeta Freehold. Jejich úkol. „Bratr si vždycky stěžoval, že trávím moc času vymýšlením metafor a slovních hříček.“

„Stárnoucí marťanská bojovnice, která žije uvnitř stárnoucímarťanské bojovnice,“ řekl Alex se slyšitelným úsměvem v hlase. „Nad tím ani nemusím moc přemýšlet.“

„Nejsem tak stará, abych ti nemohla nakopat.“ Bobbie si přiblížila na displeji Freehold. Skvrnitá kulička s hnědými kontinenty a zelenými oceány, tu a tam bílá spirála mraků. „Na jak dlouho to vidíš?“

„Budeme tam do týdne.“

„Mluvil jsi poslední dobou s Jizz? Jak se daří otci mého budoucíhodítěte?“

„Gizelle se má dobře, a podle ní je na tom Kit báječně. Zvolil si naMarinerské technice jako hlavní předmět planetární inženýrství.“

„To je teď náramně žádaná profese,“ souhlasila Bobbie.

Šla Alexovi za svědka, když si bral Giselle, a čekala v nemocnici na Cereře, když se o třináct měsíců později narodil Kit. A teď šel Kit navyšší univerzitu a Alex byl přes deset let rozvedený. Byl její nejlepší přítel, ale jako manžel nestál za nic. Po jeho druhém selhání Bobbiepoznamenala, že chce-li něco, co by hodně bolelo, může mu třeba zlomit ruku a všem tak ušetřit čas.

Ale přes všechna ta zbytečná dramata krátké katastrofické manželství zplodilo Kita, a díky tomu byl vesmír o něco hezčí místo. Chlapec zdědil Alexův úsporný šarm a všechnu matčinu důstojnou krásu. Kdykoli jioslovil ,teto Bobbie ‘, zatoužila ho obejmout, až by mu zapraskalo v žebrech. 28 / James S. A. Corey


„Až jí budeš odpovídat, určitě jí vyřiď, že jsem řekla ‚do hajzlu‘,“prohlásila Bobbie. Nezdařené manželství nebyla jenom Gisellina vina, ale Bobbie během rozvodu stála na Alexově straně, takže se musela coby svědek chovat, jako by z nezdaru vinila výhradně ji.

„Pošlu jí od tebe pozdrav,“ řekl Alex.

„A pověz Kitovi, že ho zdraví teta Bobbie, a že chci nové fotky. Všechno, co od něj mám, je rok staré. Chci vidět, jak už je můj malý muž statný.“

„Víš, že je to strašidelné, když flirtuješ s klukem, kterého znáš odnarození?“

„Má láska je čistá,“ odvětila Bobbie a přešla od taktického zobrazení na parametry mise. Populace Freeholdu čítala něco přes tři sta lidí, a všichni se narodili na Zemi. Nazývali se Shromáždění nezávislých obyvatel, ať už to znamenalo cokoli. Ovšem koloniální loď udávala ve svém prohlášení spoustu zbraní a munice. A při těch několika týdnech, které Rosi zabere pád k místnímu slunci, mají místní dost času připravit se a vytrénovat.

Alex četl spolu s ní: „Kapitán tady bude potřebovat nějakou zálohu.“

„Jo. Jako příští bod na seznamu mám popovídat si s Amosem.“

„Bereš s sebou Betsy?“

„Tohle ještě není situace pro Betsy, námořníku,“ pravila Bobbie.Betsy byla Alexova přezdívka pro oblek Marťanské průzkumné flotily,který přechovávala v nákladovém prostoru. Už léta si tu věc neoblékla, ale udržovala ji ve stavu schopném provozu se všemi zbraněmi nabitými. Když věděla, že ji tady má, hřálo ji to a těšilo. I když ji měla jen pro všechny případy.

„Chápu,“ přikývl Alex.

„Mimochodem, kde je Amos?“

Podle Alexova tónu se dalo rozeznat, jestli je v pohodě, nebo jestli se jen snaží mluvit, jako by v pohodě byl, i když to byl jen jemný rozdíl. „Loď si myslí, že je na ošetřovně.“

Clarissa, pomyslela si Bobbie. Zatraceně. Ošetřovna na Rosinante páchla dezinfekcí a zvratky.

To antiseptické aroma pocházelo z malého vytírače podlah, který si

šuměl po místnosti a nechával za sebou lesklou stopu. Kyselý, žlučový

pach pocházel od Clarissy Mao.

Vzestup Persepole /29


„Ahoj Bobbie,“ pozdravila s úsměvem. Ležela v jednom z křesel, manžetu autodoktora kolem paže. Manžeta tiše hučela a občaszacvakala. Při každém cvaknutí se Clarisse stáhl obličej. Asi dostává injekce, nebo snad ještě něco horšího?

„Nazdar, Babs,“ řekl Amos. Mohutný mechanik seděl vedle pacientky a něco si četl na svém ručním terminálu. Nevzhlédl, když Bobbie vešla, ale zvedl ruku na pozdrav.

„Jak se dnes cítíš?“ zeptala se Bobbie a v duchu udělala grimasu.

„Za pár minut už se zvednu z postele,“ odpověděla Claire.„Zmeškala jsem něco při kontrole před přistáním?“

„Ne, vůbec ne.“ Bobbie zavrtěla hlavou. Trochu se obávala, že říct ano, Claire by si vyškubla hadičky z paže a vyskočila z lůžka. „Nictakového. Jen jsem si na chvilku potřebovala vypůjčit izolační vložku.“

„Jo?“ Amos se na ni poprvé podíval. „Je to v pořádku, Krásko?“

„Cokoli potřebuješ,“ řekla a gestem obkroužila celou ošetřovnu. „Mě vždycky najdeš doma.“

„Dobrá.“ Amos se zvedl a Bobbie před ním vyšla na chodbu.

Mezi vybledlými šedivými stěnami a za zavřenými dveřmi ošetřovny se Amos jakoby zmenšil. Opřel se zády o stěnu a vzdychl. „Těžko se na to kouká, víš?“

„Jak se jí vede?“

„Dobré dny a špatné dny,“ odpověděl. „Ty žlázy, co si pořídila na černém trhu, jí vypouštějí do krve to svinstvo, co se musí pořád filtrovat. Jenomže vyoperovat jí je, zkurvilo by jí to organismus ještě víc, tak...“

Pokrčil rameny. Vypadal unaveně. Bobbie nikdy nedokázala poznat, jaký je skutečný vztah mezi mechanikem Rosi a jeho drobnýmprotějškem. Určitě spolu nespali, a nezdálo se, že by k něčemu takovému mezi nimi kdy došlo. Po většinu času spolu ani nemluvili. Ale když seClaiřino zdraví začalo zhoršovat, obvykle sedal u ní na ošetřovně. Bobbie se zamyslela, jestli by to dělal i pro ni, kdyby onemocněla. Jestli by to pro ni vůbec někdo udělal.

Velký mechanik v posledních dnech trochu pohubl. Zatímcomohutní muži mívají v pokročilejším věku tendenci nabírat na váze, vydal se Amos opačným směrem. Veškerý tuk, který na sobě míval, byl pryč, teď jeho šíje a paže vypadaly šlachovitě a svaly se jasně rýsovaly pod kůží. Byl tuhý jako kůže na boty.

„Takže,“ pobídl ji, „o co jde?“

„Četls moji zprávu o Freeholdu?“

„Jen tak jsem ji přelétl.“ 30 / James S. A. Corey


„Tři sta lidí, kteří nesnášejí autoritu a milují zbraně. Holden bude trvat na tom, abychom se setkali na jejich půdě, protože takhle to obyčejně dělá. Bude potřebovat zálohu.“

„No jo,“ souhlasil Amos. „Dohlídnu na něj.“

„Spíš jsem myslela, že bych si to vzala na starost já,“ pokývla Bobbie směrem k ošetřovně. Neřekla nevypadá dobře. Amos stiskl rty, zvažoval to.

„Jo, jasně,“ pravil. „Atmosférické přistání loď pěkně roztřese, pokud ji rovnou neroztrhne. Budu mít fůru práce.“

Bobbie už se chystala k odchodu, pak ji cosi přimělo zastavit. Dřív než věděla, že to řekne, zeptala se: „Jak dlouho to potrvá?“

„Po zbytek jejího života,“ řekl Amos, vrátil se do místnosti a zavřel za sebou.

Holdena s Naomi zastihla při snídani v jídelně. Vůně míchanýchvajec s práškovou cibulí a něčím, co se vydávalo za papriku, soutěžila s čerstvě uvařenou kávou. Bobbie zakručelo v žaludku, když vešladovnitř a Holden jí beze slova přisunul talíř a začal jí nakládat vejce.

„Vychutnej si to, protože tohle jsou naše poslední opravdová vajíčka, než se vrátíme na Medinu,“ poznamenal, když jí servíroval jídlo.

Naomi spolkla sousto a zeptala se: „Co se děje?“

„Přečetli jste si vůbec moje posouzení hrozby, kterou představuje Freehold?“

„Jen jsem to přelétl,“ přiznal Holden.

„Kolonie v první generaci,“ řekla Naomi. „Založena před osmi lety, a má stále jen jedno město v polosuché oblasti mírného pásu.Zemědělství na nízké úrovni, většina potravin pochází z kradenéhydroponie. Nějaké kozy a slepice, dobytek přežívá na hydroponiích. Není to právě efektivní model. V planetární kůře se nachází lithium akupodivu i spousta uranu, uvízlého v polárních ledovcích, což by mohlo být nadějné i pro těžbu helia, pokud se jim podaří vytvořit infrastrukturu, aby vůbec mohli něco těžit. Zakládací listina proklamuje radikální osobní autonomii, kterou zajišťuje civilní milice, a tou je veškerápoulace kolonie.“

„Skutečně?“ přeptal se Holden. „Veškerá populace?“

„Takže máme tři stovky lidí, kteří milují zbraně,“ přikývla Naomi a ukázala na něj: „Tenhle člověk trvá na tom, abychom vylezli z lodi a promluvili si s nimi osobně.“

„Vážně?“ Bobbie si nabrala pořádnou lžíci a strčila si jídlo do pusy. Vejce byla tak chutná, jak slibovala vůně.

Vzestup Persepole /31


„Tohle se ale musí vyřídit z očí do očí,“ pravil Holden. „Jinak jsme klidně mohli poslat zprávu z Mediny a ušetřit si tenhle výlet.“

„Diplomacie je tvoje parketa,“ řekla Bobbie. „Já se starám výhradně o taktické záležitosti. A když už se bavíme o síle, kterou představuje Freehold, povíme jim, že není důvod začít hned střílet, a budeme doufat v nejlepší.“

Holden odstrčil svůj zpola vyjedený talíř a zamračeně se opřel.„Vysvětli mi to.“

„Opravdu bys měl číst moje hodnocení.“

Naomi vzala Holdenův hrnek a přistoupila ke kávovaru. „Mámdojem, že tuším, kam tím míří. Chceš kafe, Bobbie?“

„Ano, díky.“ Bobbie si vyvolala na terminálu taktické hodnocení. „Tady žijí lidé, kteří opustili Zemi a vytvořili kolonii založenou naindividuální suverenitě. Věří v absolutní právo každého jedince bránit sebe a svůj majetek, v případě nutnosti i smrtící silou. A k tomu jsou dobře vyzbrojeni.“

„Tuhle část jsem pochopil,“ kývl Holden.

„V současné době jim chybí ještě léta, než budou soběstační. Důvod, proč spoléhají na hydroponii, spočívá v tom, že mají značné obtíže svytvářením půdy pro skleníky. Jde o nějaký problém s obsahem minerálů. Peníze, které sehnali jako zálohu na budoucí těžbu, putují vesměs na Auberon, odkud získávají zemědělské produkty, aby to obešli.Nesouhlasí s vybíráním poplatků za základní obchod k zachování života,které stanovila Transportní společnost. A právě kvůli tomu tu jsme.“

Naomi podala Bobbie kouřící šálek kávy se spoustou šlehačky, přesně tak, jak to měla ráda. Holden pokýval hlavou, což patrně naznačovalo potíže. Rozuměl dobře všemu, co říkala.

„Jak dlouho potrvá, než budou mít vlastní sklizně?“ zeptala se Naomi a podívala se jí přes rameno na zprávu.

„To nevím, ale o to tady momentálně nejde –“

„Jde o to,“ řekl Holden, „že jim přinášíme rozsudek smrti. Není to snad pravda? Přistaneme a sdělíme jim, že jsou odříznuti od obchodu sostatními koloniemi. A oni vědí, že jim do pár měsíců dojdou použitelnépotraviny, a že si své vlastní nedokážou vypěstovat ještě léta. Společnost je staví do neřešitelné situace. A Společnost, tím myslím nás. To jsme teď my.“

„Ano,“ přisvědčila Bobbie, ráda, že porozuměl. „Ti lidé jsoupřesvědčeni, že mají neporušitelné právo použít smrtící sílu při ochraněvlastních životů. Když přistaneme a oznámíme, že jsou odříznuti, nebudou mít důvod nepokusit se zmocnit naší lodi.“ 32 / James S. A. Corey


„Já tomu rozsudku nerozumím,“ ozvala se Naomi. „Připadá mi moc tvrdý.“

„Bubenice na něco takového čekala, řekl bych,“ zamumlal Holden. Netvářil se právě spokojeně. „První kolonie, na které si může vyzkoušet, jak daleko Společnost zajde při ochraně svého monopolu na používání bran. A chystá se rozdrtit tenhle první případ tak tvrdě, aby to už nikdo nikdy nezkoušel. Zničí jednu kolonii, aby později nemusela ničit třináct set dalších.“

Ta myšlenka visela ve vzduchu jako cigaretový kouř nad pokerovou hrou. Naomi měla ve tváři odraz Bobbiiných starostí. Holden měl svůj typický výraz, který prozrazoval, že zvažuje něco příliš drsného, aby se to dalo provést bezpečně. Tříletá lhůta, to bylo drsné. Tříletá lhůta, když víte, že za méně než rok začnete hladovět, to bylo ještě horší.Dostatečný motiv pro násilí, to přinejmenším. Možná i pro něco horšího.

„Takže,“ řekla Bobbie, „to bude vážně zajímavé.“

Vzestup Persepole /33


Kapitola tretí: Santiago Jilie Singh

Singh uc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist