načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vzdálená řeka – Barbara Woodová

Vzdálená řeka
-11%
sleva

Elektronická kniha: Vzdálená řeka
Autor: Barbara Woodová

– Schallerovi a Newmanovi jsou odvěkými nepřáteli. Když se na pozemku Schallerových najde lidská kostra, je zřejmé, že se jedná o oběť odporného zločinu. Nenávist mezi rodinami vzplane mohutným plamenem a na denní světlo se vynoří děsivá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 448
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The far river přeložila Petra Klůfová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3557-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Schallerovi a Newmanovi jsou odvěkými nepřáteli. Když se na pozemku Schallerových najde lidská kostra, je zřejmé, že se jedná o oběť odporného zločinu. Nenávist mezi rodinami vzplane mohutným plamenem a na denní světlo se vynoří děsivá tajemství, kterým by bylo lépe ve věčné tmě.

Zařazeno v kategoriích
Barbara Woodová - další tituly autora:
Pod africkým sluncem Pod africkým sluncem
Duhový had Duhový had
Země odpoledního slunce Země odpoledního slunce
Doktorka Samantha Doktorka Samantha
Panenky z ráje Panenky z ráje
Volání minulosti Volání minulosti
 
K elektronické knize "Vzdálená řeka" doporučujeme také:
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 (e-book)
Dominika na cestě Jižní Amerikou Dominika na cestě Jižní Amerikou
 (e-book)
Noc Noc
 (e-book)
Když Anna zmizela Když Anna zmizela
 (e-book)
Obchodník Obchodník
 (e-book)
Muž a žena Muž a žena
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2017 by Barbara Wood

Translation © Petra Klůfová, 2018

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE FAR RIVER

přeložila Petra Klůfová

Redakční úprava Helena Škodová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-677-1978-80-7543-676-4


Obsah

Prolog 5

1. část 18

2. část 156

3. část 232

4. část 291

5. část 347

6. část 396




Prolog

Údolí largo, Kalifornie

SoučaSno St

„V

ážně mě to moc mrzí, tati,“ přiznala Nicole s povzde

chem a přitom se láskyplně dotýkala křehkých hroznů na bujně zelené révě. „Ale nic jiného mi nezbývá. Nemůžu tady dál zůstat, musím prostě vypadnout. Ale dávám ti slovo, že farmu prodám slušným lidem, kteří se o ni budou starat stejně dobře jako naše rodina.“

Nicole netušila, jestli ji Starej Jack slyší. Loni zemřel, ale

Nicole se často utěšovala představou, že jeho duch zůstal pod zdejším blankytným nebem, mezi řádky tmavě brčálové révy ověšené těžkými plody. „Nebylo to snadné rozhodnutí,“ dodala. Větřík jí rozechvíval vlasy spadající k ramenům. „A věř mi, pořád není. Jenže bez něj bych nikdy nevykročila na vlastní cestu životem. Musím najít sama sebe, tati. Chápu, že to zní banálně, ale je to tak. Srdce mi krvácí, ale potřebuju se prosadit, a ne jen mechanicky pokračovat ve vyjetých kolejích rodinné tradice. Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu, tati. Nevykládej si to špatně; naši farmu i údolí Largo miluju, ale mám taky svou hrdost a představu o budoucnosti. Musím se prostě postavit na vlastní nohy.“ Zastavila se mezi buclatými zelenými hrozny a s těžkým srdcem vzhlédla k modré obloze, kde kroužila káně rudoocasá. Nicole zalitovala, že se v té výšce nemůže vznášet spolu s ní.

 Ba r Ba r a Wo o d ová

Vzpomínka: když byla Nicole maličká, otec jí dovolil, aby mu po tvářích a po obličeji vždycky rozmazala holicí krém, a přitom jí tvrdil, že je šikovnější než ten nejlepší holič na světě. Ráda sedávala na okraji umyvadla, houpala nohama a dívala se, jak se tatínek holí.

Od smrti Starýho Jacka uběhl rok, ale když Nicole procházela mezi řádky a odhadovala úrodu, měla pocit, jako by to bylo teprve včera.

Většinu sklizně Schallerových zpracovali na víno, ale tahle konkrétní vinice sloužila k pěstování hroznů k jídlu; zabalené do fólie putovaly do obchodů. Značka Schaller patřila k oblíbeným, protože tyto hrozny byly lahodně sladké. Zákazníci tak měli jistotu, že velký drahý hrozen nebude nechutně kyselý a nepoživatelný. Pověst by to poškodilo hlavně obchodu, i když hlavní chyba vznikla ještě dřív, než hrozny opustily vinohrad.

Nicole věděla, že řada malých firem je sklízí už v době, kdy začnou vypadat zrale, a ne ve chvíli, kdy dosáhnou maximální cukernatosti a chuti. Podnikatelská logika velela: čím dříve se hrozny sklidí, tím dříve přinesou zisk. Právě proto většina okolních farmářů sklidila všechny hrozny naráz, bez ohledu na stupeň jejich vyzrálosti. Ostatně, jen vinař s mnohaletou praxí dokázal poznat, zda jsou všechny hrozny zralé stejně, nebo ne, a zkušení sklízeči vyšli dráž než najatí sezonní dělníci, kteří prostě jen odvedli zadanou práci. Zkrátka bylo snazší a levnější sehnat někoho, kdo celou úrodu sklidí najednou.

Na vinicích Schallerovy farmy to však chodilo jinak: jejich zákazníci si zasloužili jenom to nejlepší. Starej Jack byl sice frajer, proslulý hazardní hráč a děvkař, ale na druhou stranu znal hodnotu rodového jména. Přál by si, aby Nicole s novými majiteli dohodla podmínky sklizně: kdy nechat hrozny dozrávat déle, kdy se na vinici vrátit bez ohledu na čas a celkové náklady. Ti kanadští manželé měli o farmu i vinice skutečný zájem a Nicole jim hodlala jednoznačně vysvětlit, že v žádném případě nesmějí na trh poslat kyselé hrozny, a tak podvést

 Ba r Ba r a Wo o d ová

nicnetušícího zákazníka nekvalitním zbožím. Schaller byla značka, které zákazník musel věřit, ať už šlo o víno, rozinky, džemy či právě hrozny.

Utrhla si buclatý nachový hrozen a zakousla se do něj.

Tuhle chvíli Nicole milovala snad nejvíc – testování vyzrálosti hroznů. Mezi palcem a ukazováčkem poválela bobuli přesně tak, jak ji to naučil Starej Jack.

Zvedla hrozen výš ke světlu, aby si prohlédla všechny ty něžné a neuvěřitelné odstíny fialové, černé, temně modré, žluté, zelené, oranžové a růžové. A pak prvním hryznutím otestovala sladkost. Do sklizně zbývala spousta času, ovoce bylo dosud nakyslé. Nicole to nevadilo. Otec by se vedle ní zastavil a položil jí ruku na rameno. „Už je zralé?“ Zhnuseně by se ušklíbla. „Ještě ne. Chutná nakysle.“ „Šikovná holka, rozený vinař,“ broukl by spokojeně Starej Jack a Nicole by do sebe s radostí nacpala tisíc nedozrálých hroznů, jenom aby ta slova opět slyšela.

Zastavila se a zvolna se rozhlížela po tom zeleném ráji. Všechno roste, a stále, pomyslela si, když mhouřila oči před sluneční září prosycenou bzučením včel. To je zázrak přírody, života. Nic nikdy nezemře, růst je věčný.

Nicole se podívala na hodinky. Nejvyšší čas se přichystat na schůzku s potenciálními kupci. Zamířila k hlavní budově a cestou minula sklad sudů, kde bušení kladiv a hlasitý hovor svědčily o píli dělníků pracujících na opravách skladu s vínem. Připomněla si, že musí zájemce o koupi farmy ujistit, že všechny opravy provozních budov se zvládnou ještě před koncem sklizně. José Rodriguez se palicí rozpřáhl proti staré kamenné zdi, z níž otloukal omítku, a přitom myslel přesně na tři věci, které ho večer čekají: na kořeněné plněné tortilly, které mu jeho buclatá manželka chystá k večeři, na lahev vína, již dostane jako bonus za dřinu tady ve vinařství, a na milování se svou oblou a dychtivou Mariou – což nevyžadoval nutně v tomto

 Ba r Ba r a Wo o d ová

pořadí – když vtom palice náhle prolétla měkkým místem ve stěně, vytrhla se zaskočenému Josému z rukou a zmizela v dutině za zdivem. Snící José ztratil rovnováhu a klopýtl kupředu tak prudce, že chybělo málo, a obličejem by se tvrdě rozplácl na cihlové zdi.

„Jauvajs!“ zaskučel a ostatní dělníci zařvali smíchy.

Po nedávném mírném zemětřesení se vnější stěna skladiště vydrolila, a v důsledku toho se střecha začala viditelně propadat. Hrozilo, že ve skladu se sudy drahého vína nebude možné udržovat stálou vlhkost a teplotu, proto slečna Schallerová okamžitě objednala stavební firmu, jež měla zjistit příčinu a rozsah poškození a co nejrychleji skladiště opravit.

José s hlavou plnou myšlenek na Mariino kypré tělo a hromadu plněných tortill se sklenicí vína se nejdřív spolu se svými parťáky srdečně rozchechtal, takže dutiny mezi kamennou stěnou a přizděnou cihlovou přepážkou si hned nevšiml.

„Qué es esto?“ podivil se jeho bratranec Tomás a ukázal na temný otvor ve zdi.

José si zaprášenými pěstmi setřel pot z očí a předklonil se, aby nakoukl do prostoru mezi stěnou a skálou. Ovanul ho podivný puch, který se mu ani v nejmenším nezamlouval; popravdě, naskočila mu z něj husí kůže a z hlavy se mu rázem vypařily všechny myšlenky na jídlo, víno a sex. Naklonil se trochu níž a ostatní chlapi – mexičtí nájemní dělníci – se kolem něho zvědavě shlukli. Všichni společně pátrali pohledem v hustém šeru za zdí a nakonec všichni současně vytřeštili oči a uskočili dozadu, protože jim rázem svitlo, na co narazili. „Madre de Dios!“ zavřískli Tomás s Josém jednohlasně, honem se pokřižovali a v duchu svolávali všechny svaté, na které si jenom vzpomněli.

„Přiveďte slečnu Schallerovou!“ sykl na ně José Rodriguez, ale když se žádný z parťáků nepohnul, odvrátil se od nich a houkl: „La Señorita! Pronto!“

A pak se rozběhli, všichni do jednoho, jenom aby se dostali co nejdál od té zazděné věci a od prokletí, které se jistojistě snese na jejich hlavy. A každý z mužů se honem snažil rozpo

 Ba r Ba r a Wo o d ová

menout, kdy se má opět ukázat Otec Ramon, místní putovní kněz, který objíždí farmy a zdejším nájemným dělníkům nabízí duchovní očistu a útěchu. „Naše rodina patřila k prvním Němcům, kteří se v tomhle údolí usídlili,“ vysvětlovala Nicole hostům, když je doprovázela z parkoviště k domu. „Jako první jsme do Kalifornie dovezli odrůdu Ryzlink, kterou jsme dnes proslulí,“ dodala s úsměvem, jímž maskovala nervozitu.

A nervózní byla hodně; sžírala ji úzkost z vědomí, že opustí domov, ale snažila se to při téhle životně důležité schůzce nedat najevo. Celou hodinu strávila přípravou, doslova střídala jedno oblečení za druhým, nejdřív se nalíčila nenápadně a hned nato zase výstředně, trápila se s vlasy, pořád dokola se ujišťovala, že vypadá elegantně, schopně a především dost důvěryhodně, aby od ní zájemci koupili vinařství.

Nicole zkrátka musela rodinnou farmu prodat. Musela odtud uniknout.

Neuměla si představit, že by tu ztvrdla navěky. Jistě, měla k dispozici prostorný třípodlažní dům s plaveckým bazénem a tenisovým kurtem a rozlehlou terasou, kde se daly pořádat večírky s grilováním, jenže tohle údolí a nedaleké městečko Lynnville byly konec světa, Zapadákov, Buranov. Ve škole se všechny spolužačky nebavily o ničem jiném, než jak hned po maturitě z toho „Prdelákova“ vypadnou – do San Franciska, Los Angeles, a ty největší dobrodružky až do New Yorku na druhém konci zeměkoule. V Lynnvillu přeci nežije nikdo než tvoje babička, ségro! Copak se tady seznámíš se slušným chlápkem? ohrnovaly spolužačky nos. Ve zdejším údolí se dalo zakopnout jen o farmáře, nájemní dělníky, zkrátka skrznaskrz nemožné venkovské balíky v kovbojských kloboucích a jezdeckých botách s podpatky, kteří navíc mluvili tak křupansky, že by se člověk hanbou propadl. Jo, to ve velkoměstech, jako je Chicago a St. Louis, Seattle, Boston, je spousta manažerů velkých firem, Ba r Ba r a Wo o d ová co chodí do práce s kufírkem na dokumenty a báječně voní a nosí oblek a sprchují se mnohem častěji než jenom v sobotu večer.

Takhle zněly argumenty spolužaček, které do jedné utekly z údolí. Nicole však odtud vyháněl jiný důvod. Údolí milovala, v jejích očích to rozhodně žádná díra nebyla. Narodila se tady a navzdory tomu, že jí už bylo sedmadvacet, vycestovala odtud jen výjimečně a na práci farmářů a vinařů a jejich pomocníků neviděla nic špatného ani zpátečnického. Jak může někdo pohrdat člověkem, který má mozolnaté dlaně od poctivé práce a jezdí na koni? Kdepak, tohle nebyl důvod, proč Nicole prodávala vinařství a stěhovala se na druhý konec Států: ona toužila uniknout z domu plného nehezkých vzpomínek na roky plné deptání dominantním otcem (kterého přese všechno upřímně milovala) a břemena rodinného prokletí, kterého se nemohla zbavit jinak než prodejem farmy a odchodem.

„Tady minulosti prostě neuteču,“ svěřila se své nejlepší kamarádce. „Jako bych tu uvízla v časové smyčce, dopředu se nehnu ani o centimetr.“

Kdy si poprvé uvědomila, že tady nemá šanci stát se samostatnou lidskou bytostí s právem na vlastní rozhodnutí? Kdy poprvé si přiznala, že nemá jinou možnost než přetnout všechna pouta se Starým Jackem a farmou a vymotat se z lián vinné révy, jež ji ovíjely jako dusivá chapadla? Bylo jí dvanáct, ležela doma s chřipkou a sledovala televizní talk show, kde hostem byla žena, která se kdysi rozhodla podnikat na vlastní pěst a proslavila se. Bylo jí třináct a ve škole měli besedu s lékařkou, jež líčila svůj podíl na zakládání klinik v Africe. A bylo jí čtrnáct a hltala knihy o odvážných ženách, jako byla Marie Curie a Florence Nightingaleová.

V Nicolině případě nešlo o jediný jasnozřivý okamžik, ale o postupný proces, díky němuž začala vnímat i jiné možnosti, které život nabízí. Nu, a po smrti Starýho Jacka, svého otce, Nicole spatřila šanci uniknout z klece, o niž si utrápeně zraňovala křídla. Ba r Ba r a Wo o d ová

Bez váhání se rozhodla pro New York. Díky kamarádce, jejíž dobrý známý jí řekl o možném zaměstnání, se vydala na pracovní pohovor, který zvládla s jednoznačným úspěchem. Nicole získala místo u kosmetické firmy, kde mohla uplatnit svoje zkušenosti z marketingu a distribuce, znalosti korelace mezi nabídkou a poptávkou a celého procesu budování solidní nové značky. Její titul magistry ekonomie z prestižní ekonomické univerzity představoval už jen třešinku na dortu. Během pohovoru prokázala energičnost, tvůrčí zápal, ale i ochotu spíše naslouchat klientům a vycházet jim vstříc, než jim striktně diktovat podle předem daných podmínek. Předvedla schopnost pohotové improvizace a nadšení z přínosných návrhů svého okolí, dokonalý smysl pro týmovou souhru. Pravda, byl to začátek, začínala na nejnižší pozici, ale s vyhlídkou na prudký kariérní vzestup. Čekala ji vzrušující, zářivá budoucnost.

Už teď připravovala pro firmu řadu nápadů a návrhů. Člověk, jenž řídil pohovor, znal i víno značky Schaller a zmínil se, že Nicolino vinařství je proslulé svým novátorstvím ve vinařské branži, především v padesátých a šedesátých letech, kdy kalifornští vinaři začali dobývat světový trh svými inovovanými, zajímavými produkty a netradičním marketingovým pojetím. Ujistil Nicole, že spoléhají na to, že naváže na tradici rodinné firmy a vnese do ní stejný elán a důvtip.

A Nicole právě po tomhle pohovoru a zmínce o její rodině měla rázem jasno: Ano, tohle byl ten důvod, proč se tolik let v duchu užírala. Nicole totiž neměla zájem navázat na rodinnou tradici. Toužila proklestit si vlastní cestu, něco vytvořit, ne pouze zdědit hotovou firmu, a tečka.

No, a teď už zbývalo jen prodat vinice i vinařství vhodným zájemcům, a za šest týdnů už může Nicole sedět v New Yorku za psacím stolem.

Během pracovního dne Nicole obvykle chodila po vinařství a vinicích pouze v džínách a tričku, ale kdykoliv hrála roli hostitelky nebo vítala turisty, kteří v limuzínách přijížděli ochutnat víno ze sklípků i hrozny přímo na vinicích, dáBa r Ba r a Wo o d ová vala přednost společenským volným kalhotám s hedvábnými halenkami. Nesnažila se o přehnaně snobskou eleganci, ale o moderní a solidní vzhled, jímž inzerovala, že Schallerovo vinařství patří mezi „lepší“ firmy. Stejně jako její matka – a předtím i babička – zastávala názor, že rodina musí i navenek reprezentovat úroveň značky svého vína.

A dnes si Nicole dala na svém vzhledu záležet ještě víc, protože zoufale potřebovala kupce přesvědčit k definitivnímu rozhodnutí. Dokonce si ani nestáhla hnědé vlasy do obvyklého ohonu, ale nechala je rozpuštěné na ramena, jen si je na spáncích spoutala elegantními zlatými sponami. Slušelo jí to; díky dlouhým procházkám po vinicích měla štíhlou a pružnou postavu. „Tak stará farma má jistě zajímavou historii,“ usmála se zdvořilá dáma z Kanady, když všichni vyšli po domovních schodech a vcházeli do otevřených dveří. Nicole tu zavalitou ženu s králičím předkusem od začátku podezírala, že z ní nenápadně tahá drby o nejrůznějších rodinných skandálech a kostlivcích ve skříni. Hm, milá Kanaďanka měla smůlu, protože Nicole jí v žádném případě nehodlala vyžvanit všechna rodinná tajemství. Kdyby to totiž udělala, pak by tihle milí lidé vinařství nejenom nekoupili, ale hrůzou by před Nicole utekli do lesů na okolních svazích. Nevinně bílý nátěr totiž kryl nejen stěny domu a hospodářských budov, ale i oficiální historii Schallerova rodu.

„Farma Schallerových byla svého času mnohem větší, je to tak?“ nadhodil manžel zvědavé Kanaďanky, čahoun s nohama do O, jenž procházel domem s palci zaháknutými za opasek. Nicole bylo jasné, že ta otázka představuje další pokus zjistit okolnosti, které zavinily pád původního finančního a zemědělského impéria.

„Jistě, moje rodina patřívala k největším producentům vína v zemi,“ přisvědčila Nicole ležérně. Odmítala se nechat zatáhnout do hovoru o dramatické rodinné minulosti. Tihle lidé Ba r Ba r a Wo o d ová měli zájem o koupi malého značkového vinařství a vinic, o které by se zvládli starat vlastními silami, a přesně to jim Nicole Schallerová nabízela. Vinice, obytný dům, hospodářské budovy a sto let starou značku proslulou ryzlinkem z révy kdysi dávno dovezené z Německa. Prodejní cena rozhodně nezahrnovala i praní špinavého rodinného prádla.

„Ovšem v posledních letech se otec rozhodl vinařství zmenšit a odprodal řadu vinic zájemcům, jako jste vy.“ Důvod zredukování pozemků – otcovy dluhy z hazardu a chlast a vydržované ženské a rozhazování peněz každému, kdo za ním přišel s kňučením, že potřebuje založit – si Nicole nechala pro sebe. Minulost nikdo nemohl předělat a teď už byla pryč, zemřela spolu se Starým Jackem. „A samozřejmě, zůstala jsem na všechno sama,“ dodala skoro zbytečně. Sama... znělo to tak smutně a opuštěně, že se honem kratičce zasmála, aby těm neznámým lidem naznačila, že samota pro ni není problém.

„Tohle všechno patří k nabídce?“ Došli do rozlehlého obývacího pokoje plného starožitností, památek, drobností, spousty věcí, které sem rodina před stoletím přivezla ze staré vlasti a také nashromáždila v uplynulých desetiletích.

„Ano,“ přikývla Nicole smutně. Těžko se s těmi důvěrně známými drobnostmi bude loučit.

„Včetně toho obrazu?“ Kanaďanka ze státu Alberta ukázala na portrét zavěšený nad krbem.

Nicole vzhlédla. „Jistě.“

„Milá žena. Kdo je to?“

„Moje prababička Clara Schallerová.“

„No ano, podobáte se jí.“

To těžko, pomyslela si Nicole. Po třech generacích, kdy se o své hlásily i cizí geny, se rodinné rysy zředily k nepoznání. Po Claře mám možná tu trojúhelníkovou linii vlasů nad čelem, ale nic víc.

Legendární prababičku Claru Schallerovou, jež patřila k nejslavnějším původním osadníkům v údolí Largo, Nicole nepoznala, a tudíž k ní necítila žádnou velkou oddanost, žádné pouto. Ale když teď vzhlížela k šedým očím zastíněným čerBa r Ba r a Wo o d ová nými řasami a k širokému klenutému čelu, očividnému důkazu Clařiny praktičnosti a věcnosti, vybavila si tradované, většinou za vlasy přitažené historky o impozantní matce rodu, které se během let rozkošatěly až do absurdna. Náhle vyhrkla: „Vlastně ne, to jsem se spletla: tenhle portrét k vybavení domu nepatří, je to soukromá památka. Patří rodině.“

Ale jaké rodině? Kvůli komu portrét schovávat? Nicole byla jedináček, a teď dokonce neměla ani přítele, takže momentálně nemohla s vlastními potomky počítat. Mířila za kariérou do neznámého města a kdoví, jestli si vůbec někdy vyšetří dost času na seznamování a později na založení rodiny. Komu by pak portrét odkázala? Ale na druhou stranu, kdyby obraz nechala těmto kupcům, časem by zaručeně skončil v nějakém starožitnictví.

Nicole zamrazilo v zádech. Ne, takhle prababička Clara nesmí dopadnout!

Kanaďané zvolna obcházeli pokoj a obdivovali vystavené starožitnosti: pendlovky z roku 1890 od Gustava Beckera, kousky míšeňského porcelánu, figurku chlapce v kožených kalhotách z biskvitového porcelánu; dřevěného, ručně vyřezaného a pestře malovaného houpacího koně; skleněnou vitrínu s vánočními ozdobami, jež se v 19. století používaly v Německu; mapu Německé říše z roku 1890 v pozlaceném rámu; sbírku šálků a talířků z porcelánky Nymphenburg, vyrobených kolem roku 1800; dva ručně malované a pozlacené korbele značky Rosenthal, opět z roku 1890; stojánek s vyřezávanými meršánovými dýmkami; a v jednom koutě perla celé sbírky, housle značky Bachmann z roku 1765. Rozlehlý salon s vysokým stropem byl hotové muzeum uměleckých děl a starožitností, jež si původní majitelé přivezli před sto lety z Evropy a od té doby o sbírku láskyplně pečovali a rozšiřovali ji.

Nicole si náhle zaskočeně uvědomila, že tyhle křehké věci přežily dodnes, zatímco tolik jiného zmizelo. A já jsem poslední z rodu Schallerů...

Nicole popošla do sloupce sluneční záře, kterou sem vpouštělo vysoké okno, a na okamžik ji zaplavil příval smutku. Od narození nezažila jiné Vánoce než právě v tomhle elegantním

1 Ba r Ba r a Wo o d ová

obývacím pokoji. Starej Jack vždycky zašel do nedalekého lesa a uřízl tam pěkný vánoční strom, který pak postavil v tom koutě místnosti, kde teď trůní Bachmannovy housle. A každoročně tu rodina obří borovici s láskou a pečlivostí zdobila při popíjení vína z vlastní produkce a postupně se chovala stále rozjařeněji. Nicole neprodávala cizím lidem pouze svůj dům a starožitnosti, ale i svých sedmadvacet rodinných Vánoc.

Usoudila, že ten zdvořilý manželský pár z Kanady je docela milý. Objevila se tady sice řada jiných kupců, ale nikdo z nich jí lidsky neseděl. Tahle dvojice pětačtyřicátníků si plánovala nový život daleko od krutých zim v Albertě a byla ochotná do něj i něco investovat. Nicole nepochybovala, že o vinice by se starali dobře a s láskou. Mohla by odejít s klidným svědomím. Přesně tak, tohle byli ti praví, a Nicole se v duchu modlila, aby o její vinařství skutečně stáli.

Otevřela portfolio, jež nesla v podpaží, a ukázala kanadské dvojici mapu pozemků, označené vinice, budovy, obytný dům, parkoviště. „A tohle je co?“ Pan Macintosh zapíchl špalíkovitý ukazovák do bílé plošky u západní hranice farmy.

Když Nicolin otec Starej Jack odprodával kousky farmy, aby uhradil svoje dluhy z hazardu, právě toho protáhlého pozemku se odmítal vzdát. „To je úhor,“ vysvětlila Nicole. „Půda tam je mizerná. I kdybychom ji nějakým zázrakem zavodnili, stejně by šlo o vyhozené peníze. Už pradědeček se rozhodl, že obdělávat ji nemá smysl, a od té doby je tam původní poušť. Čistě pro zajímavost, pozemek leží pod malebným kopcem, který se jmenuje Colina Sagrada – Svatý pahorek.“

„To zní romanticky,“ vydechla paní Macintoshová. „Smíme se tam podívat?“

„Ráda vás na místo zavezu.“

„Slečno Nicole!“ ozval se v dálce křik. „Slečno Nicole!“ Nicole vyhlédla z okna a spatřila hlouček dělníků zbrkle běžících k domu. Proboha! Vyděsila se a skočila ke dveřím. Copak někde hoří?

Manželé z Alberty si vyměnili nechápavý pohled, zatímco u vchodu Nicole vedla s dělníky vzrušený rozhovor.

1 Ba r Ba r a Wo o d ová

„Cože?“ Nicole nechápavě pohlédla do obličeje vystrašeného Mexičana. „A víte to určitě?“ Muž důrazně přikývl. Honem se obrátila k hostům. „Omlouvám se.“ Zdála se nezvykle bledá, rozrušená. „Ale něco se stalo. Hned se vrátím.“

Návštěva vylekaně sledovala Nicole, jež ve spěchu odhodila portfolio a rozběhla se přes trávník za dělníky směrem k několika cihlovým a vepřovicovým stavbám, v nichž se zpracovávalo a skladovalo víno. Prolétla kvasným sklepem, lisovnou a zastavila se ve skladu, kde byly uložené sudy s ryzlinkem. Před sebou viděla díru ve stěně, pod níž se válela suť z cihel, kamenní a vrstvy prachu.

Zkameněla. Zděšením jí poklesla brada. „Panebože!“ vydechla a Mexičani se opět pokřižovali a v duchu odříkávali Ave Maria.

Nicole se zvolna, opatrně předklonila, jako by ta věc za zdí mohla vybuchnout; předem jí bylo jasné, že k tomu nedojde. Ta věc byla mrtvá, vlastně víc než mrtvá; na kostře nezůstalo ani vlákénko tkáně. Proces tlení byl už dávno ukončen, i z oděvu zbyly jen ztrouchnivělé cáry. Nicole fascinovaně zírala na obličejovou část lebky, na obří oční důlky bez očí, na zející ústa se spadlou čelistí a úděsně roztříštěnými zuby.

„Promiňte, slečno Nicole,“ ozval se José, jenž mluvil obstojně anglicky. Roztřesenou rukou ukázal na nevelkou kulatou díru těsně nad obočím lebky. „Je to... je to...?“

Nicole přikývla. „Ano, vypadá to na otvor po kulce.“ Vzhlédla k němu. „Zatelefonujte pro policii, José. Prosím.“ Snažila se působit navenek co nejklidněji, ale bála se ohlédnout po kanadské dvojici, jež se mezitím připojila k hloučku a zřejmě zírala na kostru stejně zděšeně jako všichni ostatní. Nicole by se skoro vsadila, že od plánu na koupi vinic s vinařstvím, kde došlo k tajemné vraždě a ponurému pohřbu, už stačili couvnout.

Svět jako by se zpomalil, lidé se pohybovali hlemýždím tempem a mluvili dlouze protaženými slabikami, jako by se film zasekl v přehrávači. Nicole zírala na lebku s vražednou kulkou v dutině a náhle pronesla nejdůležitější otázku svého

1 Ba r Ba r a Wo o d ová

života, němě, zato naléhavě, dokonce až naštvaně, protože

dávné oběti měla náhle za zlé úpadek Schallerova vinařství:

„Kdo jsi...?“

Nečekaně se v myšlenkách vrátila zpět do domu, kde nad

krbem visel portrét elegantní dámy. Clara Heinze Schallerová

sem do údolí přišla před víc než staletím jako mladičká no

vomanželka plná plánů a nadějí. A Nicole si zkusila předsta

vit, co by ta devatenáctiletá dívenka se zasněným pohledem

a košíčkem plným řízků německé vinné révy, která opustila

německé Porýní, řekla na konec svého vysněného vinařství –

jež Kanaďané hodlají předělat na snobský podnik pro zbohat

líky – a na oběť vraždy objevenou za zdí vinného sklepa...

1

1. část

1912

M

ladí přistěhovalci dorazili do Kalifornie za líbezného jar

ního rána. Bylo jich dvanáct – pět manželských dvojic

a dva svobodní mládenci prahnoucí po dobrodružství. Přijeli karavanou aut a povozů, aby si tady vybudovali nový domov.

V prvním autě jeli dva bratři Schallerovi, Wilhelm a Johann spolu s Clarou, novomanželkou jednoho z nich. Ze Santa Barbary zamířili podél pobřeží výš na sever a po šedesátikilometrové jízdě skrze horská údolí a lesy se po úzkých prašných cestách dostali do zeleného údolí, kde se měli usadit. Konvoj zastavil na hřebeni kopce shlížejícího na úrodné svažité pozemky. Clara Schallerová se z předního sedadla rozhlížela po kraji. Mlčky se snažila strávit nával mocných dojmů, což pro ni bylo o to namáhavější, že se stále ještě nestačila zotavit z těžké chřipky, která jí ubrala sil.

Jeden z bratrů beze slova vyskočil z vozu a rozběhl se vpřed, aby se přivítal s tímto novým světem. Druhý bratr okamžik váhal; pak vystoupil, obešel auto, něžně zvedl Claru do náruče a odnesl ji k hloučku ostatních. Z jeho paží Clara shlížela na nádhernou krajinu, jež se kolem nich rozprostírala do všech stran: zelené pastviny a udržovaná políčka a malá úhledná stavení, řady rozsochatých vrb a dubů. „Tady budeme šťastní,“ zašeptala Clara a opřela se hlavou o mužovo svalnaté rameno. Na tváři se jí zaleskla osamělá slzička.

Pevně paží objímala mladíka kolem krku a se zavřenýma očima si v duchu vybavila ten bezpočet kilometrů, jež v minu

1 Ba r Ba r a Wo o d ová

lých měsících urazili právě v naději na tento den, týdny strádání a krutého stesku, a nakonec i to dávné dopoledne, kdy tohle všechno začalo... Zvoneček nad dveřmi s cinkotem ohlásil příchod nového zákazníka a Clara za pultem vzhlédla. Zrovna se chichotala vzpomínce na zábavný příběh, který otec předčítal z novin u snídaně a tím dceři projasnil celé ráno. Stačil jí však jediný pohled na hromotluckého muže ve dveřích, aby se jí zmocnila bojácná plachost.

„Dobrý den,“ pozdravil a uličkou mezi regály zamířil přímo k pultu. „Hledám něco na mořskou nemoc.“

Clara ho proti své vůli hltala pohledem. Měla dojem, že tak vysokého, statného muže ještě neviděla. Mladý muž měl plavou čupřinu, a když sundal čepici a zdvořile požádal o lék, vlasy mu trčely do všech stran. Nejvíc ji však zaujal jeho planoucí plnovous, díky němuž připomínal postavu z bájí. Claře bylo osmnáct a na existenci hrdinů stále věřila.

Clařin otec byl lékárník a jeho dcera tudíž důvěrně znala všechny obyvatele městečka i přilehlých statků, ovšem tento mládenec s ohnivým plnovousem byl v kraji cizí.

Připadal jí nesvůj, ale možná ho jen znervózňoval její pohled, protože dodal: „Nejsem odtud. Přijel jsem k příbuzným.“ Neurčitě máchl mohutnou rukou, jako by se snažil svůj příchod obhájit. Claře neušlo, že nad rudozlatým plnovousem se mu rozlil temný ruměnec. Odhadla, že mladíkovi je něco přes dvacet a zřejmě často pracuje na polích; to vyčetla z pomuchlaných pracovních kalhot a krátké kazajky, čisté, ale nevyžehlené košile, k níž se ani nenamáhal připnout límeček, a především ze slamáku se širokou krempou. Navíc měl za nehty hlínu. To je špína z poctivé práce, připomněla si.

Mladá Clara Heinzeová dosud neměla skutečného ctitele, ale rodiče si pro svou dceru představovali to nejlepší a vybízeli ji, ať se chová vstřícně k Hansu Zimmermanovi, synovi místního lékaře. To by podle jejich představ byl sňatek snů – Ba r Ba r a Wo o d ová syn lékaře a dcera lékárníka. Hans byl sice docela milý, i když trochu moc vyčouhlý a klátivý, ale i ve dvaceti měl obličej posetý uhry.

Zatímco tenhle mladý muž...

Honem se vytrhla ze snění, obrátila se a otevřela zásuvku ve skříňce za pultem. Vytáhla krabičku a položila ji před muže. Váhavě přiznal: „Nejsem si jistý, že jedno balení bude stačit.“

„Jak dlouhou dobu strávíte na člunu?“

„No, popravdě jde o námořní škuner. Plavba potrvá zhruba sedm dní, podle počasí.“

„Propáníčka! A kam máte namířeno?“

„Do Ameriky,“ prohodil mládenec ledabyle. Rozhlížel se, jako by hledal, zda by se mu na cestu nehodilo ještě další zboží. Když se opět otočil k dívce za pultem, všiml si, že nad pootevřenými rty jí dychtivě planou oči. „Do Ameriky?“ zopakovala šeptem.

„Otec koupil půdu v místě zvaném Kalifornie. Má v plánu tam se mnou a mým bratrem založit vinice a provozovat vinařství.“

„Opravdu?“ zvolala Clara s rozzářeným pohledem. Amerika, říkala si v duchu. Tak daleko...

Clara byla vášnivá čtenářka. Když zrovna nepracovala v otcově obchodě nebo nepomáhala matce v horním patře, kde bydleli, trávila čas nad knihami. Se zájmem hltala dobrodružné příběhy ze vzdálených zemí, vyprávění o obyčejných lidech, kteří se ocitli v krizových situacích, kdy museli překonávat řadu překážek a objevit v sobě dosud netušenou sílu a statečnost.

„Tak tomu říkám odvaha!“ usmála se s upřímným obdivem.

Mládenec na ni vykulil oči. Odvaha? Vždyť jen pomůže otci se založením nových vinic!

„Vážně, jste moc statečný,“ dodala Clara a rozrušením si přitiskla dlaň k hrdlu.

Mladý muž náhle zrozpačitěl. Ještě nikdy ho nikdo neobdivoval za odvahu, a už vůbec ne dívka – navíc hezká dívka. Zaskočeně pátral po odpovědi. Byl pouze jedním z tisíců mužů, Ba r Ba r a Wo o d ová kteří odcházeli na daleký světadíl. Projevuje se tak odvaha? Sám to chápal jako práci, kterou je třeba zvládnout navzdory dřině a překážkám.

Opět se rozhlédl po obchodě, jako by hledal nápovědu. Čtyřiadvacetiletý Wilhelm Schaller pocházel z ryze mužského světa, kde nebyla matka ani sestry: jejich domácnost tvořil pouze on, jeho otec a bratr. Jistě, měli hospodyni, stárnoucí, tělnatou a ustaranou jako kvočna. Ovšem v blízkosti dívčiny nevinné ostýchavosti ztratil řeč. A ona ho přesto oceňuje za odvahu?

Wilhelm zamumlal něco v tom smyslu, že se ještě rozhlédne po regálech, jestli na něco nezapomněl. Z nepochopitelného důvodu se mu nechtělo lékárnický obchůdek opustit. Ještě ne. Ne, dokud ta krásná dívenka za pultem věří v jeho odvahu a touhu po dobrodružství.

Clara ho pozorovala, urostlého svalnatého muže, který jí připadal jako nejvýjimečnější člověk na světě. Sama vyrostla v městečku na řece Rýnu, po staletí schouleném mezi dvě význačnější města Koblenc a Mohuč do úzkého údolí, které ze západu vytvářelo pohoří Hunsrück a z východu svahy pohoří Taunus. Staré ulice dlážděné kočičími hlavami tu lemovala starobylá stavení a obchůdky fungující už po řadu generací. Clařino rodné město proslulo okolními vinicemi, jež se od studeného proudu Rýnu táhly vysoko nahoru po prosluněných svazích, jejichž smaragdová zeleň doslova bodala do očí.

„Malebné.“ Tak turisté označovali městečko, v jehož okolí různé hrady a ruiny z římských dob i tvrze připomínaly dávnou minulost, stejně jako zmínky o neandrtálcích, kteří tu před padesáti tisíci lety údajně žili. Ale pronikl sem i moderní věk s plynovým osvětlením a příslibem brzké elektrifikace a zavedení telefonní linky, snad i dvou. Koneckonců, tohle bylo Německo, největší světový vývozce oceli, technologicky nejpokrokovější země světa s bohatým průmyslem, s význačnými vědci v oboru přírodních věd, medicíny a matematiky.

Clařin otec byl hrdý na to, že dokáže zákazníkům nabízet moderní německé léky, a to včetně Aspirinu a Heroinu od Ba r Ba r a Wo o d ová firmy Bayer. Rodina Heinzeových byla zámožná a žila v luxusně vybaveném bytě nad obchodem. Mohli si dovolit pěkné oblečení a chutnou stravu, zaměstnávali kuchařku a hospodyni. Clara Heinzeová vyrůstala v čistém, pohodlném, váženém světě, kde vládly staré poctivé tradice, rodinné hodnoty a křesťanská morálka.

Městečko je hezké, pomyslela si teď Clara, ale neleží v žádné vzdálené exotické zemi. Život v něm měl k dobrodružství daleko, nedal se srovnat s plavbou po temném oceánu do děsivého neznáma, směrem k sotva zkrocenému světadílu...

Mládenec s ohnivým plnovousem se nakonec vrátil k pultu s prázdnýma rukama a sáhl do kapsy, aby zaplatil za lék proti mořské nemoci. Městečkem sice jen projížděl, ale náhle se ho zmocnilo nutkání se dívce představit, uvést město, odkud pochází, a jméno zdejších příbuzných, u nichž dočasně přebývá. Clara snad v životě nebyla tak okouzlená. Přišel z takové dálky! Wilhelm Schaller byl sice Němec, ale prakticky téměř cizinec, a Clara patřila k dívkám, jimž cizinci připadají neodolatelní. Vždyť jsou o tolik zajímavější než nudní mladíci z jejich maloměsta! A tenhle navíc mluvil o Americe, ležící na opačném konci světa...

Mládenec podal Claře peníze a přitom jí zdrsnělými konečky prstů zavadil o hebkou dlaň. Otevřela pokladnu a zdvořile prohodila: „A co vaše matka? Jak tu vyhlídku na velké stěhování přijala?“

„Matka zemřela na zánět mandlí, když mi bylo deset.“

„To je mi líto,“ vydechla Clara.

Je překrásná, žasl Wilhelm v duchu. Dívce bylo osmnáct a dlouhé kaštanové vlasy jí splývaly z hlavy v lesklých prstýncích. Na sobě měla bílou blůzku s vysokým límcem a dlouhými rukávy a dlouhou černou sukni pevně staženou kolem útlého pasu. V srdcovité tváři s zašpičatělou bradičkou vynikaly velké oči a vysoké čelo, do jehož středu vybíhala zvlněná linie vlasů. Je jako z jiného světa, říkal si Wilhelm.

Mluvil sice zajíkavě a plaše, ale postupně Clara vyslechla celý příběh: Wilhelmův otec Jakob Schaller už nechtěl dřít na Ba r Ba r a Wo o d ová malé zděděné vinici, kterou neměl šanci rozšířit i proto, že obchodníci s vínem neměli zájem o větší objem zboží. A když užuž propadal beznaději z bezvýchodné budoucnosti, narazil na jeden z letáků, jež tou dobou zaplavily Evropu a nabízely šanci na nový život v Americe, která čekala na lidi se silnou vůlí a vizí. Jakob prodal svou malou vinici i vinařství a rovnou odjel do Kalifornie, aby nakoupil pozemky a položil základy novému hospodářství. Jeho syn se nastěhoval k příbuzným na předměstí Clařina městečka a čekal, až ho otec vyzve k příjezdu.

Ach ano, Clara znala Siegfrieda a Dagmar Schmidtovy; mladý manžel se živil jako krejčí a jeho novomanželka byla švadlena. A ne, nedoneslo se jí, že se svými bratranci Schallerovými se chystají do Ameriky. To je vážně zajímavá a vzrušující novina, přiznala upřímně Clara, když roztržitě počítala drobné. Najednou si uvědomila, že Siegfriedovi a Dagmar ze srdce závidí.

Wilhelm Schaller vzal svůj nákup a chystal se vyjít na ulici, když za ním Clara náhle zavolala: „A kdy vlastně do té Ameriky s příbuznými odjíždíte?“

Mládenec se zastavil na prahu: „Čekáme na pasy a další doklady a taky na lodní lístky. Bratr musí nejdřív dokončit studia na univerzitě, aby se ke mně mohl připojit. Otec nám vzkáže, až budou pozemky odkoupené a připravené, takže přesné datum odjezdu zatím nevíme.“

Mladík odpovídal zajíkavě, překotně, takže Clara si domyslela, že na hovor s neznámými lidmi není příliš zvyklý. Připadalo jí to nesmírně milé a v duchu se rozhodla požádat matku, aby Wilhelma pozvala na odpolední kávu s koláčem. Ráda by o Americe slyšela mnohem víc.

Matka s pozváním souhlasila, protože Siegfrieda a Dagmar znala a neměla důvod nepohostit i jejich bratrance, jenž k nim přijel na dlouhodobou návštěvu. A Clara dostala možnost vyřídit pozvání hned druhý den, protože Wilhelm se objevil v obchodě s výmluvou, že jedno balení prášku proti mořské nemoci přece jenom nestačí. Ba r Ba r a Wo o d ová

Popravdě, když včera odešel z obchodu, nedokázal vyhnat drogistovu dceru z hlavy. Clara Heinzeová byla křehká a elegantní. Skutečná dáma, jakou Wilhelm zatím viděl jen projíždět městem v kočáře. Nepatřila do jeho vrstvy. Dělily je hranice. Přesto na ni musel stále myslet, na tu rozesmátou dívku v oblaku něžné levandulové vůně. Vzpomínal na krajkové lemy u manžet a límečku, ty ženské drobnůstky, jež na venkově neznali.

Nakonec to nevydržel, našel si záminku a vrátil se do Heinzeovy lékárny s nadějí, že za pultem opět bude Clara, a ne její otec. Přálo mu štěstí. Och, jak se při pohledu na něj celá rozzářila! Nebyl to jen nacvičený strnulý úsměv, jakým zákazníka vítá obsluhující personál, ale výraz upřímného potěšení. Wilhelma to povzbudilo. Clařin srdečný výraz nelíčené radosti mu zvedl sebevědomí, jako by rázem povyrostl o metr. Považte, tak nádherná dívka věnuje pozornost jemu, obyčejnému mládenci z venkova! Pukal pýchou, protože se odjakživa považoval za nezajímavého, všedního chlápka. No, a teď v něm tahle mladá žena vidí něco výjimečného, takže Wilhelm se rázem cítil jako hrdina. Byl to nezvyklý pocit a vyváděl ho trochu z míry.

„Včera večer jsem si sedla k atlasu,“ svěřila se Clara, když na pult položila další balení léku na mořskou nemoc. „Vyhledala jsem si Kalifornii. Propána, odtud je to hrozná dálka! A ta země je navíc obrovská! Kde přesně tam máte pozemky?“

Wilhelm nevěděl, co na to říct. Tváří v tvář takovému nadšení se mu všechny myšlenky vykouřily z hlavy. Honem, jak se jmenuje to údolí s úrodnými lány? Ztratil řeč, jako by byl přitroublý prosťáček, co neumí odpovědět na obyčejnou otázku.

Snažil se ten okamžik protáhnout co nejdéle. Nenapadalo ho nic rozumného, ale jenom stát a beze slova civět taky donekonečna nemohl. Co kdyby se prošel mezi regály a prohlédl si zboží? Ale to přece udělal už včera! Naštěstí ho zachránila Clara, která přerušila trapné mlčení poznámkou: „Moje matka se s vašimi příbuznými zná a ráda by je spolu s vámi pozvala na odpolední kávu a moučník. Hodilo by se to zítra?“

2 Ba r Ba r a Wo o d ová

Wilhelm neměl ponětí, zda se zítřek hodí nebo ne, ale chvatně vykoktal: „Pozvání s vděčností přijímáme, rádi přijdeme, a v kolik, prosím?“ Poté zaplatil, bleskově vyšel na ulici a lék si zapomněl odnést.

Ukázalo se, že příbuzným se pozvání zrovna nehodilo, protože museli došít oděvy netrpělivým zákazníkům, takže se Wilhelm ukázal sám, očividně ve svém nejlepším obleku, s kloboukem v ruce a celý vonící mýdlem. Planoucí plnovous měl pročesaný tak pečlivě, jako by se jeho úpravě věnoval nejméně hodinu.

Clara si oblékla odpolední šaty z bílé bavlny a matka vyzdobila salon čerstvě rozkvetlým jarním kvítím. Hospodyně Gerda donesla kávu a čokoládový dort s višněmi známý pod názvem Černý les. Wilhelm seděl rozpačitě na úzké židli a s ubrouskem rozloženým na kolenou se skláněl nad talířkem a šálkem. Paní Heinzeová vypadala jako nepatrně starší vydání své dcery, jen byla trochu silnější v pase a vlasy jí prokvétaly stříbrem; dosud však neztratila svůj mladistvý dívčí půvab.

Navíc byla nesmírně milá hostitelka, a rychle se zbavil počátečního ostychu. „Vyprávějte nám o Americe, pane Schallere. Sestřenice mé matky se už před lety odstěhovala do státu Nebraska, a co vím, vede se jim tam opravdu dobře.“

Wilhelm k vlastnímu překvapení zvládal při řeči pít kávu a jíst dort, aniž by upustil třeba jenom drobeček. Celou tu dobu se snažil nezírat výhradně na Claru. Když se svěřil, že je luterán, dozvěděl se, že Heinzeovi jsou také luteráni. Paní Heinzeová vzápětí pozvala Wilhelma, ať je v neděli doprovodí do kostela.

Ochotně pozvání přijal a další tři dny myslel víc na Claru než na boha či vinnou révu.

Po kostele se vrátili do bytu nad lékárnou, kde jim paní Heinzeová k obědu naservírovala štědrou porci grilovaných klobás s bramborovou kaší a kysaným zelím, po níž následovaly horké dalamánky s máslem a jablečný koláč. Clařin otec, boubelatý bodrý muž, se zaujatě vyptával na Kalifornii a plány Wilhelmova otce se založením nových vinic. Helmut

2 Ba r Ba r a Wo o d ová

Heinze znal osobně hned několik mužů, kteří se i s rodinami odstěhovali do Ameriky a usadili se v prostředí německých komunit v Pensylvánii a New Yorku. S pánem domu se Wilhelm dokázal bavit otevřeněji, bez zábran, a Clara užasle sledovala jeho proměnu v hovorného, zábavného společníka. Takhle Wilhelma neznala.

„Pozemky, které otec v Kalifornii koupil,“ vysvětloval mladík svým fascinovaným posluchačům, „jsou vlastně bývalý vinohrad, jenž původně vlastnil Španěl, který půdu – rancho – dostal darem od španělského krále jako odměnu za oddanou vojenskou ochranu františkánské farnosti. Víte, františkáni působí v Kalifornii už od konce osmnáctého století.“ Jindy plachého Wilhelma těšilo, že mu posluchači věnují tolik pozornosti. „Zakládali katolické misie a obraceli indiány na křesťanskou víru. Když se Kalifornie v roce 1833 stala součástí Mexika a došlo v ní k sekularizaci, král rozdělil církevní pozemky mezi své vojáky, kteří věrně sloužili Španělsku. Patřil k nim i don Francisco Diego, jenž na pozemku založil vinice a osadil je révou dovezenou v roce 1769 ze Španělska. Říká se jí misijní réva a jde o stolní odrůdu s modrými hrozny.“

Wilhelm si rozpačitě odkašlal, usrkl kávy a zjistil, že hostitelé ho dychtivě vybízejí k dalšímu vyprávění. „Ovšem po řadě neúspěchů a problémů byl Diego nucen odprodat pozemky Američanovi, který se pokusil přivést farmu i vinici k rozkvětu. Dlouhé sucho a hniloba kořenů však nakonec zničily i jeho. Stát Kalifornie nabízel to hospodářství k prodeji už rovných dvacet let, a díky nízké ceně si ho otec mohl dovolit. Odjel tam už před rokem, a jak mně a bratrovi napsal, při pohledu na zaplevelenou, zanedbanou a neudržovanou půdu – považte, celých dvě stě hektarů – neviděl neúspěch, ale prosperující hospodářství.“

„Obdivuhodné!“ přikývl Helmut Heinze uznale. Neuměl si představit, že by se sám od sebe pustil do tak riskantního podnikání.

Clara hltala každé Wilhelmovo slovo o nádherné Kalifornii plné příslibů a v duchu si vykreslovala malé ostrůvky ráje.

2 Ba r Ba r a Wo o d ová

V jejích představách Kalifornie s místy zvanými Dos Lagos („Dvě jezera“), Los Angeles („Andělé“) a Palos Verdes („Zelené mlází“) byla jako Španělsko s Mexikem dohromady. Tři neznámé země v jedné! Zalykala se obdivem k muži, jenž o vší té exotice mluvil s takovou věcnou samozřejmostí. Okouzloval ji hlavně z toho důvodu, že dokonale popisoval její vysněný svět.

Claru napadlo, že takhle možná vypadá zamilovanost. Bohužel neměla nikoho, s kým by si o tom mohla popovídat. Tohle téma nemohla jen tak nadnést při kávovém dýchánku nebo se na rovinu zeptat matky. Její dvě starší sestry se zamilovaly, vdaly a odstěhovaly se do vlastní domácnosti. Clara se jim zatoužila svěřit, porovnat si svoje pocity s jejich, vyměnit si zkušenosti. Otec sice měl dole v lékárně telefon a sestry ho měly také, ale i kdyby Clara jedné z nich zavolala, hystericky by naříkaly nad drahým telefonátem jen kvůli takové prkotině, jako je Clařina první láska! Ne, tohle si Clara musí vyřešit sama.

V každém případě potřebovala s Wilhelmem Schallerem strávit víc času.

Clara požádala matku o svolení provést hosta po městě. Paní Heinzeová si to nejdřív nechala projít hlavou. Koneckonců, Heinzeovi patřili k místní elitě. Bylo by nevhodné, kdyby se jejich dcera chovala na veřejnosti nepatřičně, například že by se na ulici objevila s mladíkem, o němž nikdo nic neví. Na druhou stranu bylo žádoucí projevit k hostu laskavost, zvlášť když mladík s nimi zašel i na mši a vlastní rodinu má v cizině. Nakonec tedy šalamounsky rozhodla, že mladou dvojici doprovodí jejich hospodyně Gerda.

A tak pod Gerdiným nenápadným, ale přísným dohledem Clara zavedla mladíka na radniční věž se skvostnou vyhlídkou. Chvíli pak na náměstí sledovali loutkové představení a poslechli si dechovou kapelu, načež Clara dovedla Wilhelma k ruinám z dob starověkého Říma a převyprávěla mu historii hradu, jenž nad městem čněl už od čtrnáctého století. Samozřejmě že Wilhelmovo rodné městečko se od toho zdejšího pří

2 Ba r Ba r a Wo o d ová

liš nelišilo, mělo vlastní ruiny římského opevnění, středověký hrad, radniční věž s vyhlídkou a kavárny v úzkých uličkách. To však nehrálo roli. Zatímco Clara seznamovala Wilhelma se svým domovem, představovala mu sebe samu. Trojice se nakonec usadila u stolku před restaurací a objednala si klobásky s chlebem. Mladí lidé si povídali tak dlouho, dokud Gerda nezavelela k návratu. Wilhelm Claře poděkoval za nádherný den a zamířil k domu svých příbuzných, krejčího a švadleny.

Clara litovala, že den je u konce. Dívala se za mladíkem vzdalujícím se po dláždění z kočičích hlav a snažila se vykoumat záminku k další schůzce.

„Projížďka na kolech?“ zopakovala matka, když toho večera spolu seděly u krbu a zašívaly punčochy a košile.

„Napadlo mě, že Wilhelmovi by se líbilo projet se lesem!“ přikývla Clara dychtivě. „Ta jeho práce je pořádná dřina, víš? Wilhelm obchází všechny vinice v okolí a hledá ty nejlepší odnože révy, aby je převezl do Ameriky. Máti, vždyť i tatínek jednou týdně zavře lékárnu a udělá si volný den!“

Dívce neušlo, že matčina počáteční nedůvěra se rozplývá. Teď ovšem následoval ten nejtěžší krok. „Ale bez Gerdy.“

Eva Heinzeová prudce vzhlédla. „Bez doprovodu?“

„Maminko, prosím. Zůstaneme na veřejné cestě, kde je pořád spousta lidí. A... a... Wilhelm co nevidět odjede.“

Eva Heinzeová odložila látací hříbek. Své dcery vždy držela pod přísným dohledem a Clara byla její nejmladší. Její maličká. Eva si kvůli ní dělala těžkou hlavu. Dobře poznala, že Clara je z Wilhelma poblázněná. Je moudré ten líhnoucí se cit podporovat, když se ten mladík tady zdržuje pouze dočasně? Až odjede, Claře to zlomí srdce.

Možná to mezi mladými neměla nechat dojít tak daleko. Měla ten vztah utnout hned v počátku a nepodporovat ho pozváním na kávu a koláč. Ovšem paní Heinzeová z vlastní zkušenosti moc dobře věděla, že lidskému srdci nelze poručit. Copak ona sama celou věčnost neprosila rodiče, aby jí povolili sňatek s Helmutem Heinzem, studentem farmacie, jenž sice plánoval časem otevřít vlastní lékárnu, ale v té době byl

2 Ba r Ba r a Wo o d ová

chudý jak kostelní myš? Její otec neústupně trval na tom, že dcera se provdá za někoho zajištěného. Eva z žalu odmítala jídlo, celé dny proplakala a přísahala, že než by se vzdala Helmuta, radši uteče z domova. A vida, teď, po třiceti letech, prožívá navlas stejné drama. Pokud odmítne, uchýlí se Clara ke stejnému stresujícímu vydírání jako kdysi ona sama?

Ostatně, Wilhelm Schaller vypadal jako slušný a poctivý mladý muž a v hlavě neměl žádné pošetilosti, jen budoucnost v Americe a zakládání vinic. Nakonec tedy Claře dala svolení, ovšem s tou výhradou, že se dvojice ani na krok nehne z veřejné cyklostezky a nezatoulá se do lesa.

Otec dal Claře celodenní volno. Naštěstí se ve vrtošivém jarním počasí zrovna vydařil slunný den. Clara s Wilhelmem pozvali na společnou projížďku i Siegfrieda a Dagmar, ale Wilhelmovi příbuzní se snažili ještě před odjezdem do Ameriky vydělat co nejvíc peněz, proto dali přednost práci. Clara s Wilhelmem si tedy pronajali dvě kola a vyjeli si do kopců sami.

Našli si slunné místo nedaleko městečka, odkud se nabízel výhled na řeku, a vychutnávali si vzácné chvilky svobody. Wilhelm sice musel čekat na otcův vzkaz a na okamžik, kdy bratr získá diplom na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, ale rozhodně nezahálel. Objížděl místní vinařství proslulá vynikajícím ryzlinkem, hovořil s vinaři, ochutnával víno a dojednával odkup sazenic révy na dobu svého odjezdu. Bylo důležité pečlivě vybrat jednoroční sazenice, protože u nich byla větší šance po přesazení zakořenit než u těch dvou- až tříletých. S majiteli vinohradů se podrobně a dlouze radil ohledně zajištění jejich převozu – zásadní podmínkou bylo nedopustit vyschnutí kořenového balu.

Když však Wilhelmovi Clara oznámila, že rodiče jí dovolili strávit celý den jenom v jeho společnosti, vůbec neváhal a udělal si volno. Nebyl zvyklý zaobírat se svými city, ale teď jinou možnost neměl. Dívka ho přitahovala, ale nebyl si jistý, co k němu cítí ona. Spolu si povídali výhradně o Kalifornii a plánech, jež Wilhelm chce společně s otcem a bratrem uskutečnit. Wilhelm byl přesvědčen, že kdyby znal Clařiny skutečné city, měl by i on jasno ve vztahu k ní. Ba r Ba r a Wo o d ová

„Hrozně moc vám tu cestu do Kalifornie závidím,“ povzdechla si Clara, sundala klobouk a nastavila tvář slunci. Zem byl vlhká od jarních dešťů a větřík zvěstoval příchod dalších mokrých dní. Zrovna teď však svítilo slunce. „Ráda čtu romány o silných statečných hrdinkách, které se nebojí opustit pohodlný život a vydat se vstříc dobrodružství a výzvám. Moc ráda bych svému okolí dokázala, že mám stejnou odvahu jako ty hrdinky.“ Mžikla po Wilhelmovi. „Připadá vám to pošetilé?“

Wilhelm obdivně sledoval, jak se jí lesknou vlasy ve sluneční záři. „Ale vůbec ne.“

„A navíc bych to chtěla dokázat i sama sobě. Víte, na sezení za pokladnou v lékárně není odvahy zapotřebí. Kdy ale dostanu příležitost se prosadit? Nejdál jsem se zatím dostala sotva třicet kilometrů od našeho městečka. Utěšuju se představou, že si s manželem třeba jednou vyjedeme na dovolenou do některé exotické země, třeba do Řecka. Jenže to se nejdřív musím vdát...“

Ráda by se Wilhelmovi vypovídala, pověděla mu něco o sobě, ale nevěděla jak a co přesně. Že si připadá jiná než ostatní děvčata? Že touží poznat vzdálené země? Zažít dobrodružství? Že už jen její příslušnost k luteránské církvi v převážně katolickém městečku z ní dělá „odlišnou“? A teď se jí v životě objeví tento mladý muž, jehož čeká nový život v neznámé vzdálené Kalifornii, a je luterán stejně jako ona! Clara měla neodbytný dojem, že Wilhelma sem zavedl osud.

„Vlastně bych si neměla stěžovat,“ povzdechla si ostýchavě; nechtěla se trapně vnucovat. Muži neměli v oblibě ženské kňourání. „Při práci v lékárně se toho člověk spoustu naučí; vlastně to je svým způsobem také dobrodružství.“ Společně pozorovali hladinu Rýna rozčeřenou nákladními plavidly. „Určitě je to zajímavější než obsluhování, no, v obchodě s přízí nebo v knihkupectví. Když si lidé přijdou pro léky, jsou upřímní a nesnaží se své problémy a bolesti lakovat narůžovo. Žádají o tabletky a mazání a pudry a tinktury, a když už se otci svěřují s tělesnými bolestmi, uklouzne jim zmínka o líBa r Ba r a Wo o d ová ném švagrovi, nevděčném synovi, tvrdohlavé dceři, nevěrném manželovi. Víte, jako by přiznání ke slabosti těla znamenalo, že je zbytečné tajit i to ostatní.“

Clara se náhle zarazila z obavy, že vystupuje příliš světaznale a že pro dívku v jejím věku se to vlastně nehodí. Och bože, proč se s některými chlapci dokáže bavit s naprostou lehkostí, a u jiných se zadrhává? Moc ráda by věděla, co se Wilhelmovi teď honí hlavou.

„Och! Jistě!“ vydechl Wilhelm rozpačitě, protože s odpovědí si nevěděl příliš rady. Na hovor s dívkami jako Clara nebyl zvyklý. Dosud poznal jen venkovská děvčata, třeba ty sousedovic čtyři sestry: vyčouhlé hranaté holky, které celý den jen dojily krávy a stloukaly máslo. Původně si představoval, že se časem ožení s jednou z nich, případně s nějakou podobnou rolnickou dcerkou. Ovšem Clara Heinzeová byla městská dívka, jemná, vzdělaná, s chováním pravé dámy. Doma na vesnici se s ženskou obsluhou nikdy nesetkal. Při všech nákupech dosud jednal výhradně s muži.

Popravdě, Wilhelm se v přítomnosti dívek odjakživa cítil nesvůj. Považoval je za záhadu. Trpěl obavou, že vypleskne něco nevhodného nebo je urazí, případně že si jeho slova vyloží jako dvoření, i když je tak nezamýšlel. S ženami, zjistil Wilhelm časem, je třeba jednat buď na rovinu, nebo naopak sladce, romanticky. A protože neuměl odlišit situace, kdy se hodí která metoda, nakonec radši mlčel.

Ale teď chtěl něco říct, něco zásadního, důležitého. Zčistajasna zatoužil Claře něco darovat – nabídnout jí dobrodružství, po němž toužila, šanci projevit svou vnitřní odvahu. Chtěl jí darovat Kalifornii.

Clara po Wilhelmově boku vycítila, že mladík jí touží odpovědět, ale neví jak do toho. Hned od prvního setkání jí bylo jasné, že se před mladými ženami ostýchá a že v takových situacích není příliš dobrý řečník. Zjistila, že obzvlášť vyjádření emocí je pro něho nepřekonatelná překážka. Honem se usmála: „Jsem hrozně upovídaná, viďte? Skoro vás ani nepustím ke slovu. Ale teď už budu hodná a budu vás hezky tiše Ba r Ba r a Wo o d ová poslouchat. A pokud vás nic nenapadá, pamatujte si, že stačí mluvit o čemkoliv. Člověk přece nemusí pořád říkat samé moudrosti. Protože,“ nadhodila škádlivě, „lidé by si mohli vaše mlčení nesprávně vyložit.“

Věnovala Wilhelmovi povzbudivý úsměv a čekala. Kolem nich zvesela projížděli lidé na bicyklech či venčili pejsánky i velké hafany a všichni si užívali sluníčka. Konečně Wilhelm sebral odvahu, pohlédl Claře přímo do tváře a prohlásil: „Jste to nejkrásnější děvče, co jsem kdy potkal.“

Clara na něho vykulila oči a pootevřela rty.

Dlouho na sebe s ohromením hleděli, zaskočení jeho nečekaným přiznáním. Tentokrát řeč ztratila Clara.

Rozpačitý, krvavě zrudlý Wilhelm zatěkal pohledem k podvečernímu slunci a dodal: „Asi bych vás teď měl doprovodit domů, aby si vaše matka nezačala dělat starosti.“

Beze slova dojeli do města a Wilhelm Claru bezpečně doprovodil až ke dveřím lékárníkova domu. Tam se s ním zdvořile rozloučila: „Děkuji za hezký den,“ a mladík se zlehka dotkl štítku čepice.

Oba věděli, že odteď už bude všechno jinak. V průběhu dalších dní se Clara s Wilhelmem vídali častěji než dřív. Využívali k tomu každou volnou chvilku: chodili společně do kostela, Eva Heinzeová pozvala mladíka na nedělní oběd, Wilhelm se denně objevoval v lékárně, aby nakoupil věci pro Siegrieda a Dagmar oplátkou za jejich pohostinnost – holicí krémy, vonné toaletní vody, tabletky aspirinu, léčivé sirupy a mazání – prostě všemožné užitečné potřeby, jež se v Kalifornii budou dozajista hodit. Postupně se naučil Claře otevřít, líčil jí svoje dětství, stesk po zemřelé mamince, svěřil se, že raději sedává u stolu pod širým nebem než v místnosti, seznámil ji se svými oblíbenými příběhy a písněmi i s tím, které práce v hospodářství dělává s největší chutí. Clara střípek po střípku poznávala podrobný portrét mladého muže, jenž se tak nečekaně objevil v městečku. Ba r Ba r a Wo o d ová

A Wilhelm zatím sledoval, jak Clara jedná se zákazníky v obchodě, radí jim, vydává zboží, bere si peníze a vrací drobné. Usoudil, že je to velmi šikovné děvče. A když se v obchodě objevil její otec a vydal nějaký příkaz, Clara jen přikývla: „Ano, papa,“ takže Wilhelm si domyslel, že umí být i poslušná. Byla hezoučká a jemná a milá. Z jejích zručných prstíků vycházely půvabné výšivky a háčkované krajky. Líbezně hrála na piano, zvládala domácí účetnictví a znala cenu peněz. Uměla odlišit dobrou služebnou od té mizerné.

Ale to nebylo všechno: Naučila Wilhelma mluvit o sobě a svých pocitech. Otevřela před ním zcela nový svět, a co víc, probudila v něm emoce, které by v sobě nikdy nehledal: pocit hrdinství a vášnivé touhy ji ochránit. Díky Claře dozrál, našel sám sebe a přál si, aby se stala jeho ženou. Wilhelm vpadl do obchodu zrovna ve chvíli, kdy se Clara věnovala zákazníkovi. Tváře měl zardělé, blankytné oči jiskřily. Clara z jeho vzrušení vyčetla, že dnes se stane něco velkého. Když zákazník zaplatil a nechal je o samotě, Clara obešla pult a



Barbara Woodová

BARBARA WOODOVÁ


30. 1. 1947

Barbara Woodová se narodila 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět.

Woodová – Barbara Woodová – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.