načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Výzkumné metody v pedagogické praxi - Radim Šíp; Lenka Gulová

Výzkumné metody v pedagogické praxi

Elektronická kniha: Výzkumné metody v pedagogické praxi
Autor: Radim Šíp; Lenka Gulová

Přehled vybraných analytických metod, jež lze využít k výzkumu pedagogické reality (zakotvená teorie, analýza konstituce významů, diskurzní analýza a další). ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  322
+
-
10,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 245
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2013
ISBN: 978-80-247-4368-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Přehled vybraných analytických metod, jež lze využít k výzkumu pedagogické reality (zakotvená teorie, analýza konstituce významů, diskurzní analýza a další).

Popis nakladatele

Publikace nabízí výběr z tradičních i méně tradičních analytických metod, jež lze využít k výzkumu pedagogické reality (zakotvená teorie, analýza konstituce významů, diskurzivní analýza a další). Nabízí všem, kdo se zajímají o pedagogiku nebo výchovu, a zejména těm, kdo se těmto oborům věnují profesně, úvod do práce s jednotlivými metodami. Každá kapitola se věnuje jinému způsobu analýzy a poskytuje popis jeho teoretických východisek a postupů. Vše je dokumentováno na konkrétních výzkumech, které již byly pomocí zmíněných metod realizovány. Čtenáři se tak seznámí s výzkumy prováděnými například v oblasti multikulturní výchovy, zacílenými především na situaci sociálně znevýhodněných skupin, přičemž nahlédnou do aplikačních mechanismů jednotlivých metod a do výsledků výzkumných šetření. Zmíněné přístupy lze využít ve výzkumech dalších sociálních a humanitních věd.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Radim Šíp; Lenka Gulová - další tituly autora:
Sociální práce -- Pro pedagogické obory Sociální práce
Výzkumné metody v pedagogické praxi Výzkumné metody v pedagogické praxi
 (e-book)
Sociální práce -- Pro pedagogické obory Sociální práce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

 Nové paradigma

pedagogického výzkumu

 Tradiční a netradiční

metody výzkumu

 Vzdělávání sociálně

znevýhodněných žáků

 Případová studie

drogových kariér

Výzkumné metody

v pedagogické

praxi

pe agogika

Lenka Gulová

Radim Šíp (eds.)

Výzkumné metody v pedagogické praxi

L. Gulová, R. Šíp

pe agogika

Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz

Publikace nabízí výběr z tradičních i méně tradičních analytických metod, jež

lze využít k výzkumu pedagogické reality (zakotvená teorie, analýza konstituce

významů, diskurzivní analýza a další). Nabízí všem, kdo se zajímají o pedagogi

ku nebo výchovu, a zejména těm, kdo se těmto oborům věnují profesně, úvod do

práce s jednotlivými metodami. Každá kapitola se věnuje jinému způsobu analýzy

a poskytuje popis jeho teoretických východisek a postupů. Vše je dokumentováno

na konkrétních výzkumech, které již byly pomocí zmíněných metod realizovány.

Čtenáři se tak seznámí s výzkumy prováděnými například v oblasti multikulturní

výchovy, zacílenými především na situaci sociálně znevýhodněných skupin, při

čemž nahlédnou do aplikačních mechanismů jednotlivých metod a do výsledků

výzkumných šetření. Zmíněné přístupy lze využít ve výzkumech dalších sociálních

a humanitních věd.

Nové

edag

radič

metod

Vzděl

nevýh

řípad

rogo

paradigma

gogického výzkumu

ční a netradiční

dy výzkumu

lávání sociálně

hodněných žáků

dová studie

vých kariér


pe agogika


 Nové paradigma

pedagogického

výzkumu

 Tradiční a netradiční

metody výzkumu

 Vzdělávání sociálně

znevýhodněných žáků

 Případová studie

drogových kariér

Výzkumné metody

v pedagogické

praxi

pe agogika

Lenka Gulová

Radim Šíp (eds.)

vé par

dagogi

zkumu

adiční

tody v

dělává

evýhod

padov

ogovýc

radigma

ického

u

a netradiční

výzkumu

ání sociálně

dněných žáků

vá studie

ch kariér


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být repro

dukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Kapitola 1 je jedním z výsledků studijní stáže v Centru deweyovských studií (The Center for Dewey Studies, SIU, Carbondale, USA), podpořené grantem Fulbrightovy komise (č. 2011-21-08). Výzkum uvedený v kapitole 3 probíhal v rámci projektu „Speciální potřeby žáků v kontextu Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání“ na Pdf MU v letech 2007–2013 (MSM 0021622443) a v  rámci projektu „Sociálně znevýhodněné skupiny ve spektru výzkumných šetření“ na PdF MU (MUNI/A/0881/2011). Výzkum uvedený v kapitolách 4, 5 a 6 probíhal v  rámci projektu „Výzkumná šetření zaměřená na sociálně znevýhodněné skupiny“ na PdF MU (MUNI/A/0741/2012). Výzkum uvedený v kapitolách 8 a 9 probíhal v rámci projektu GA ČR „Konstrukce vzdělávání žáka ze sociálně znevýhodněného prostředí z pohledu tří světů jeho reálného žití“ (13-24036P). Výzkum uvedený v kapitole 10 probíhal v rámci projektu GA ČR „Analýza vědomostních prostorů u dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí“ (P407/11/P091). Mgr. Lenka Gulová, Ph.D., Mgr. Radim Šíp, Ph.D. (eds.) VÝZKUMNÉ METODY V PEDaGOGicKÉ PRaxi TiRÁŽ TiŠTĚNÉ PUBLiKacE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5323. publikaci autorský kolektiv: PhDr. Denisa Denglerová, Ph.D. Mgr. Lenka Gulová, Ph.D. Mgr. Dušan Klapko, Ph.D. Mgr. Andrea Preissová Krejčí, Ph.D.

Mgr. Martin Stanoev

Mgr. Barbara Strobachová

Mgr. Radim Šíp, Ph.D.

Mgr. Veronika Šuráňová

Recenzovaly: doc. Mgr. Martina Cichá, Ph.D. Mgr. Alena Nohavová, Ph.D. Odpovědná redaktorka Hana Vařáková Sazba a zlom Milan Vokál Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 248 Vydání 1., 2013 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Photo © fotobanka Allphoto iSBN 978-80-247-4368-4 ELEKTRONicKÉ PUBLiKacE: iSBN 978-80-247-8813-5 (ve formátu PDF) iSBN 978-80-247-8814-2 (ve formátu EPUB)

OBSah

Úvod ..............................................................9

Část 1

Praxe a teorie jako neoddělitelné aspekty vědy

1. Nové paradigma vědy, nové paradigma pedagogického výzkumu .. 12

Radim Šíp

1.1 Situace pedagogiky na počátku 21. století .................... 12

1.2 Historické pozadí vztahu praxe a teorie v pedagogice .......... 14

1.3 Dichotomické myšlení a jeho limity ......................... 16

1.4 Falešné divadlo a institucionalizace dichotomického myšlení

v pedagogice ............................................. 19

1.5 Nové vědecké paradigma: kontinuita vědy a všudypřítomnost

hermeneutického kruhu ................................... 22

1.6 Důsledky nového pojetí vědy ............................... 30

Závěr ...................................................37

Část ii

Vybrané výzkumné metody

2. Úvod: aplikace nového pojetí na katedře sociální

pedagogiky PdF MU .......................................... 40

Radim Šíp 3. Zakotvená teorie podle Strausse a corbinové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

Lenka Gulová

3.1 Zakotvená teorie ......................................... 46

3.2 Analýza prostřednictvím otevřeného kódování ............... 47

3.2.1 Ukázka výzkumné analýzy v rámci zakotvené teorie ....... 49


3.3 Axiální kódování jako další krok v zakotvené teorii ............ 57

3.3.1 Ukázka analýzy axiálního kódování v aplikovaném

výzkumu ......................................... 58

3.4 Selektivní kódování aneb příběh na konec .................... 62

3.4.1 Analýza prostředí rozvíjející se společnosti jako východisko

pedagogické intervence: Angola 2008–2012 ............. 63

3.5 Ohnisková skupina jako další metoda sběru dat ............... 66

3.5.1 Ukázka analýzy výzkumu „Asistenti pedagoga v náročném

prostředí školy“ .................................... 67

Závěr ...................................................71

4. Případová studie drogových kariér ............................. 72

Martin Stanoev 4.1 Design případové studie ................................... 72

4.2 Vztah teorie a dat v případové studii ........................ 74

4.3 Teorie drogových kariér ................................... 76

4.3.1 Tři kroky cesty ....................................... 77

4.4 Analýza dat a grafická znázornění dat v případové studii ....... 78

Závěr ...................................................84

5. Mca: Fenomenologický pohled na vzdělávání sociálně

znevýhodněných žáků ......................................... 86

Barbara Strobachová

5.1 Sociálně znevýhodnění Romové v ČR ....................... 87

5.2 Situace ve výzkumu vzdělávání romských dětí ................ 88

5.3 Fenomenologie jako alternativa ............................. 90

5.4 Fenomenologický postoj a fenomenologická metoda .......... 92

5.5 Roger Sages, fenomenologie významu a MCA ................ 94

5.6 Postup při práci s MCA .................................... 95

5.7 Fenomenologický výzkum s využitím MCA ................. 101

Závěr ..................................................103

6. interpretativní fenomenologická analýza (iPa) ................. 105

Veronika Šuráňová

6.1 Filozofické zakotvení ..................................... 106

6.2 Rozdíl IPA od klasické fenomenologické metody výzkumu .... 106

6.3 Postoj výzkumníka ...................................... 107

6.4 Kdy zvolit IPA? .......................................... 107

6.5 Metoda sběru dat ........................................ 108

6.6 Postup IPA ............................................. 109

6.7 Popis cesty interpretace dat ............................... 111

6.8 Příklad vyhodnocení výsledků výzkumu .................... 114

Závěr ..................................................116

7. Narativní analýza ............................................ 117

Andrea Preissová Krejčí

7.1 Teoretický rámec ........................................ 117

7.2 Vztah mezi narativitou a realitou .......................... 121

7.3 Postup narativní analýzy .................................. 124

7.4 Rizika narativní analýzy aneb Proč s ní vůbec začínat? ........ 128

7.5 Příklad výzkumu ........................................ 130

7.5.1 Příklad primárního zpracování narativní analýzy

technikou otevřeného kódování a kategorizace ......... 131

7.5.2 Interpretace souvislostí badatelem na základě kategorizace

vyprávění ........................................ 134

Závěr ..................................................137

8. Obsahová analýza textu ...................................... 139

Dušan Klapko

8.1 Obsahová analýza ....................................... 140

8.2 Teorie textové analýzy .................................... 143

8.2.1 Sémantika: teorie významu ........................... 145

8.2.2 Hermeneutika: teorie výkladu a interpretace ............. 147

8.2.3 Teorie kontextu ..................................... 149

8.3 Ukázka z výzkumu A ..................................... 154

8.4 Ukázka z výzkumu B ..................................... 159

Závěr: aplikace výsledků obsahové analýzy do praxe v rámci

sociální pedagogiky ................................166

9. Diskurzivní analýza .......................................... 168

Dušan Klapko

9.1 Teoretická východiska .................................... 169

9.1.1 Sociální konstruktivismus ............................ 169

9.1.2 Foucaultův odkaz ................................... 172

9.1.3 Sociální konstrukce reality ............................ 174

9.1.4 Nová etnografie a emický přístup ...................... 176

9.1.5 Diskurzivní analýza v kontextu diskurzivní psychologie .... 176

9.2 Vybrané metodologické nástroje diskurzivní analýzy ......... 179 Ukázka výzkumné zprávy ................................. 182

9.3.1 Výtah z výzkumné zprávy: první ukázka ................ 182

9.3.2 Výtah z výzkumné zprávy: druhá ukázka ............... 194

Závěr: Aplikace výsledků diskurzivní analýzy do praxe v rámci

sociální pedagogiky ................................208

10. Teorie vědomostního prostoru ................................ 210

Denisa Denglerová 10.1 Stručný úvod do teorie vědomostního prostoru .............. 210

10.2 První výzkumné uplatnění – jak lidé rozumějí položkám

v osobnostním inventáři .................................. 216

10.2.1 Pozadí výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216

10.2.2 Výzkumný soubor ................................. 218

10.2.3 Ukázky výsledků a jejich diskuse ..................... 219

10.3 Druhé výzkumné uplatnění – analýza výsledků testu percepce

u dětí na počátku školní docházky ......................... 223

10.3.1 Pozadí výzkumu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223

10.3.2 Výzkumný soubor ................................. 224

10.3.3 Ukázky výsledků a jejich diskuse ..................... 226

Závěr: přínos teorie vědomostního prostoru...................227

Závěr........................................................... 229

Medailonky autorů .............................................. 232

Literatura....................................................... 235

Rejstřík......................................................... 244


/ 9

Ú VOD

Metodologie sociálněvědního výzkumu vyvolává v pedagogických pra

covnících obavu a obezřetný odstup. Je to ke škodě pedagogů a pedagogiky jako oboru, neboť je to výzkum v terénu, který nenásilně a zákonitě přivádí teoretiky zpět do reality. Tím napravuje umrtvující dichotomii mezi praxí a teorií, jež není snad nikde větší než v současné pedagogice.

Jelikož zmíněný rozpor mezi teorií a praxí má své historické kořeny a filozo

ficko-teoretické předpoklady, začínáme knihu první částí, která obsahuje jedi

nou kapitolou – kapitolu teoreticko-epistemologickou. Jejím cílem je ukázat, že

přístup k metodologii má svou hlubší rovinu, která je vždy založena na určitém

pojetí funkce vědy. Ve zmíněné kapitole budeme představovat pojetí relativně

nové, jež vychází z kritické reflexe autorů, jakými byli Charles S. Peirce, John

Dewey, Thomas S. Kuhn, Imre Lakatos, Paul K. Feyerabend, Peter G. Winch,

Maurice Merleau-Ponty, Hans-Georg Gadamer, Paul Ricœur, W. Teed Rockwell

a další.

Aby čtenáři mohli lépe porozumět, proč je problém oddělení teorie a praxe

hluboce palčivým právě v pedagogice a jak tento problém souvisí s raně mo

derním pojetím vědy, zahájíme první kapitolu analýzou situace, v  níž se na

chází současná pedagogika, a analýzou důvodů, proč se do ní dostala. Teprve

na tomto základě představíme nové pojetí vědy, její nově pochopenou funkci

a nově pochopené charakteristiky. Mimo jiné se zde dočteme o kontinuitě vědy,

o významu hermeneutického kruhu jak pro sociální, tak pro přírodní vědy,

o funkcionalitě hranice mezi tzv. měkkými a tzv. tvrdými vědami a o funkcio

nalitě hranice mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem. Všechna tato

východiska jsou podstatná pro inteligentní vedení výzkumů a pro aplikaci jejich

výsledků do praxe.

Ti z našich čtenářů, kterým má kniha posloužit především jako inspirace

v oblasti metodologie a jako návod, jak s vybranými metodami zacházet a jak

nad nimi přemýšlet, mohou tuto kapitolu s klidným srdcem přeskočit. Ostatním

však kapitola může pomoci pochopit, jak významně se pojetí vědy promítá do

pojetí výzkumu, jak a proč se tedy výzkum a užití jeho metod mění, jestliže jsme

schopni se na vědu podívat novým, přiměřenějším způsobem. / Výzkumné metody v pedagogické praxi

V  druhé části knihy představíme sérii metod a příkladů výzkumů. Jejich výběr, způsob využití a zvolené příklady jsou zakotveny v novém porozumění a v posunech odpovědí na otázky: Co je vlastně věda? Jak nám věda může pomoci? Jak se vyhnout fetišizaci vědy, a přitom využít její nesporný heuristický potenciál?

Takové otázky dříve nebyly běžné. To proto, že se věda ve svém boji proti šarlatánství a teologii spokojila s příliš omezenou kritikou toho, co nám může ve skutečnosti poskytnout, a jaké je tedy její místo v lidském životě. Nastoupila na trůn, který postupně uvolnily teologie a filozofie, ovšem začala mluvit o své neomylnosti se stejnou apodiktičností jako její předchůdkyně. Ve zmíněné teoreticko-epitemologické kapitole ukážeme, že přišel čas, v němž musí věda z těchto nedospělých předsudků vyrůst. Že zkrátka musí dospět. Ve druhé části knihy nám půjde o to ukázat, jak potřebná je věda a jak významně nám může pomoci, jestliže její nesporné klady dokážeme náležitě využít. Těmi klady máme na mysli především schopnost ovládnout a inteligentně aplikovat metody. Slovo inteligentní v těchto textech není náhodné. Odkazuje se k Deweyho pojmu „inteligentní chování“, jenž mu symbolizoval schopnost člověka využít teoretický vhled tak, aby dokázal řešit reálné problémy. Jinak řečeno, teorie a metody jsou zde proto, abychom byli schopni proměnit realitu způsobem, který se ukazuje být žádoucí či nutný. Pokud k takovému účelu neslouží, pak bychom je měli odložit a nalézat lepší teorie a lepší metody.

Texty, které tvoří druhou část knihy, mimo jiné dosvědčují, že naše důvěra v určité metody a jejich možnosti nebyla lichá, neboť nám umožnila chovat se inteligentně. Předkládáme čtenáři metody výzkumu a příklady práce s těmito metodami s  vírou, že povzbudí další pedagogy k  jejich osvojení a hojnému využití.

ČáST 1

PRaxE a TEORiE

jaKO NEODDěLiTELNÉ

aSPEKTY VěDY / Část 1 – Praxe a teorie jako neoddělitelné aspekty vědy

1. NOVÉ PaRaDiGMa VěDY,

NOVÉ PaRaDiGMa

PEDaGOGicKÉhO VÝZKUMU

Radim Šíp

V této kapitole vysvětlíme, proč pedagogika podvědomě odděluje a od

daluje teorii edukace (vzdělání a výchovy) od edukační praxe. Vysvětlíme, že se jedná o selhání, jež má své historické kořeny a projevuje se tzv. dichotomickým myšlením – myšlením „buď/anebo“. V posledních dvou částech vyjasníme, že tento proces prochází celou strukturou vědy a že přišel čas pochopit přiměřeněji role vědy v lidském životě. Součástí této větší přiměřenosti je pochopení nového pojetí vědy, které je založeno na principu kontinuity mezi praxí, teorií a výzkumem, mezi popisem a normami, mezi přírodními a sociálními vědami a mezi kvantitativní a kvalitativní metodologií.

1.1 SiTUacE PEDaGOGiKY Na POČáTKU

21. STOLETí

Nedávno se na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity objevil za

jímavý diskurz, který opět vymezil a kontrastoval dva typy sociálních vědců. Na jedné straně tzv. lidi (širokého) srdce, lidi s vizemi a dobrou vůlí, kteří jsou však nedostatečně připraveni epistemologicky a metodologicky, a proto nejsou schopni náležitě naplnit vědecké požadavky daných oborů. A na druhé straně tzv. lidi rozumu, kteří nemají problémy s deficity, jež vykazuje první skupina. Kupodivu se příliš nemluvilo o deficitech „lidí rozumu“, jako by se mlčky předpokládalo, že buď vize a dobrá vůle nejsou v činnosti sociálního vědce důležité, nebo že kvality „rozumu“ plně nahradí kvality „srdce“. Tento diskurz je ve své jednoduchosti podezřelý a diskurzivní analýza by zde jistě našla úrodné pole pro svá zjištění. Nás však zajímá proto, že charakterizuje zvláštní naladění,

Nové paradigma vědy, nové paradigma pedagogického výzkumu / 13

které v  metaforické zkratce uchopuje významnou charakteristiku sociálních

věd obecně a pedagogiky zvlášť. Tato tropická figura totiž uchopuje centrální

bod, kolem něhož sociální vědy krouží. Jedná se o centrum, které konstituuje

sebeporozumění sociálních disciplín.

Pedagogika od 19. století doslova přešlapuje na pomezí mezi praktickou peda

gogikou („srdcem“) a vědou o výchově („rozumem“). Obě skupiny pedagogů na sebe hledí s nedůvěrou. Netuší však, že chyba leží v brýlích, skrze něž nahlížejí svět. Jako každý projev dichotomického myšlení i situace uvnitř pole pedagogiky je falešným divadlem, kterému uniká podstata věci. Má mít pedagogika blíže k  filozofii, nebo by měla podat ruku přísné vědě? Vybere-li si možnost první, pak srdce těch, kdo se inspirovali ideou celistvosti přístupu k  výchově člověka v dílech Jana Amose Komenského či Jana Patočky, zaplesá. Budou patrně podobně jako Friedrich Schleiermacher mít za to, že jakákoli výchova musí vycházet z etického stanoviska, a proto by pedagogika měla být „etickou vědou, aplikovanou vědou odvozenou z etiky a jen s ní spjatou“ (Schleiermacher, in Brezinka, 2001, s. 18–19). Ale následně bude kritizována za svou přílišnou „snivost“, odtrženost od skutečných problémů a za nevědecký přístup. Kritikové budou zdůrazňovat to, co na adresu pedagogiky pronesl před více než sto lety jeden z  jejích největších představitelů: Má-li pedagogika vycházet z  etických a filozofických východisek, pak se stává „hřištěm pro soupeřící sekty“ (Herbart, in Brezinka, 2001, s. 19). A navíc budou například upozorňovat na faktickou neužitečnost ideje „všenápravy“ (Komenský) či ideje „třetího pohybu“ (Patočka) pro reálnou pedagogickou praxi na počátku 21. století.

Vybere-li si však druhou možnost, pak se pedagogika dopustí pošetilosti

druhého extrému. Bude předstírat, že může být onou „bezpředpokladovou“, „exaktní“ vědou, na jaké si hrály disciplíny tzv. tvrdých věd ještě v první polovině 20. století, vědou, která si údajně vystačí se statistikami, faktorovou analýzou a velkými sady dat, jež lze zpracovat primárně kvantitativními – snadněji kontrolovatelnými – metodami. Obratem ale bude taková pedagogika oprávněně kritizována z  druhé strany za to, že důraz na „exaktní“ metody povede k  tak podstatnému omezení zkoumaných fenoménů, jejich faktorů a vztahů, že přes veškerou exaktnost pedagogický výzkum neposkytne nic, co by bylo skutečně využitelné v pedagogické praxi či co by tuto praxi učinilo jasnější.

Ovšem problém není v exaktnosti samotné, v  možnosti jednotlivých věd

být více či méně „exaktní“, ale ve skutečnosti, že se dosud velice nesprávně chápala vzájemná role praxe a teorie ve výzkumu a v  provozu vědy obecně.

Souvisí to také s tím, že povaha a funkce vědy byly v rané moderně pochopeny

jednostranně a s předporozuměním, které se dnes ukazuje být naprosto nepo/ Část 1 – Praxe a teorie jako neoddělitelné aspekty vědy

užitelné (viz  ddíl 1.5).

1

Pedagogika byla do této pasti chycena již v době svého

zrodu jako vědní disciplíny. Již tehdy byla nucena nahlížet všechny své problémy

prostřednictvím přístupu, který v tomto textu budeme nazývat dichotomické

myšlení a níže je vysvětlíme.

1.2 hiSTORicKÉ POZaDí VZTahU PRaxE

a TEORiE V PEDaGOGicE

Od 19. století pedagogické vědě hrozí radikální odtržení praxe od teo

rie, které jestliže by nastalo, vyústí v devalvaci „vědy o výchově“ do nepotřebné

a s nevolí trpěné „vědy“ na jedné straně a na straně druhé v devalvaci „praktické pedagogiky“ do pouhé „fronetické“ reflexe pedagogických procesů“. Těm, kdo jsou seznámeni s historií pedagogiky, je dobře známo, že k takovému odlišení na teoretickou a praktickou část dochází již od druhé poloviny 19. století. V té době se začaly stupňovat požadavky na pedagogickou filozofii, aby se profilovala jako věda a zřekla se své „duchovědnosti“ či pseudofilozofické „světonázorové normativnosti“.

V německy mluvících zemích se pod tímto tlakem začaly postupně profilovat

tři pedagogické „vědy“: věda o výchově (Erziehungwissenschaft), pedagogická filozofie (či filozofie výchovy – Philosophie der Erziehung) a praktická pedagogika (Praktische Pädagogik) (srov. Brezinka, 2001, s. 24–49). V anglosaských a frankofonních státech (a od padesátých let 20. století také ve Skandinávii, jejíž země původně byly výrazně ovlivněny německým systémem) dochází k trochu jinému pohybu. I zde najdeme pedagogickou filozofii a „praktickou pedagogiku“, ale věda o výchově se tu vyvíjí od počátku 20. století jako vějíř edukačních věd (educational sciences, science de l’éducation), který volně utváří interdisciplinární obor, v jehož centru je problematika edukace (srov. Průcha, 2002, s. 28–31).

Jak v  německé, tak v anglosaské a frankofonní oblasti byla praktická nauka

o výchově oddělena od vědy o výchově či edukačních věd. Doménou vědy o výchově měl být čistý, teoretický popis toho, „co skutečně je a co se skutečně děje“. Brezinka tradiční vztah mezi vědou o výchově a praktickou pedagogikou uvádí prostřednictvím krátkých analýz textů Otto Willmanna (rok vydání analyzo

1

Ranou modernou máme mysli období od 17. století. Protože jsme v mnohých východiscích

(některých z nich se dotkneme níže v textu) nedokázali překročit jednostranné pochope

ní vědy a její role, budeme mít v tomto textu za to, že jednou nohou stále vězíme v raně

moderních předpokladech a že právě ony nás drží ve falešném divadle dichotomického

myšlení.


Nové paradigma vědy, nové paradigma pedagogického výzkumu / 15

vaných textů – 1875 a 1876) a Émila Durkheima (rok vydání analyzovaného

textu – 1911) (srov. Brezinka, 2001, s. 220–222). Willmann odlišuje „teoretický“

a „praktický přístup“ podle rozdílnosti mezi „zákonem“ a „pravidly“. Zákony

konstatují, co je, a pravidla předepisují, co být má – první popisuje skutečnost

a praktická věda zase stanovuje normy, klade pravidla jednání, jež „nejsou od

voditelná z  vědeckých poznatků“. Praktická pedagogika „určuje, co se má za

daných poměrů dít, protože to samozřejmě nelze stanovit obecně a globálně ...

není univerzální“, neboť je „spojena s určitým zázemím, s konkrétní společností

a historickou situací“ (srov. Willmann, in Brezinka, 2001, s. 20–21). Durkheim

artikuluje problém podobně – pedagogika musí mít buď „vědecký“, nebo „prak

tický“ cíl. V prvém případě se vysvětluje, co existuje a co existovalo, ve druhém se

stanovuje, co má být, „a zájem je upřen k budoucnosti“. Praktické teorie vznikají

z „přemýšlení o vykonaných činnostech, ovšem ne kvůli pochopení a vysvět

lení, ale kvůli ocenění, čím jsou hodnotné ... nezkoumá systém vědecky, ale

přemýšlí o něm proto, aby vybavila vychovatele ideami, kterými se nechá vést

ve své činnosti“. Praktická pedagogika je reformátorská (Michel de Montaigne,

Jean-Jacques Rousseau, Johann Heinrich Pestalozzi), nikoli vědecky popisná

(Durkheim, in Brezinka, 2001, s. 21–22).

Z těchto kratičkých analýz vystupuje – byť ne zcela zřetelně – vztah dvou os,

prostřednictvím kterých se pedagogika jako věda od svého prvopočátku utváří:

1. vztah praxe a teorie;

2. vztah normativnosti (revolučnosti/konzervativnosti) a pravdivého popisu.

Avšak mnohým pedagogům – podobně jako oběma výše analyzovaným auto

rům – tyto dvě osy splynuly a tak vzniklo zjednodušené čtení rámce podmínek

vzniku pedagogiky. Zůstala zde pouze jediná osa, jejíž póly mají náhle proti

chůdný charakter. Buď je pedagogika:

1. praktická pedagogika – a priori na budoucnost zaměřená, revolučně či kon

zervativně normativní reflexe praxe; nebo

2. teoretická věda o výchově a priori zaměřená na minulost či přítomnost,

která poskytuje neutrální a vědecky přesný popis.

Tato dichotomie v nás utváří dichotomické myšlení „buď/anebo“, jež nás vede ke zcela neadekvátnímu a často nesmyslnému jednání. V  některém z  našich příštích textů představíme materiály, které dokládají, že toto myšlení ovlivňuje (přinejmenším podvědomě) jednání pedagogů dodnes.

+


16 / Část 1 – Praxe a teorie jako neoddělitelné aspekty vědy

1.3 DichOTOMicKÉ MYŠLENí a jEhO LiMiTY

Dichotomické myšlení je založeno na představě, že zde existují jen dvě

navzájem se vylučující možnosti: buď možnost A, nebo možnost B. V našem případě tuto představu tvoří přesvědčení, že můžeme jednat buď způsobem (A), tzn. stanovovat normy toho, co být má, a aplikovat je na budoucí činnost; anebo jednat způsobem (B), tzn. podávat neutrální popis skutečného stavu toho, co bylo a je. Toto myšlení však přináší nelogické důsledky.

Vraťme se zpět k výše představeným autorům. Willmann tvrdí, že teorie vede

k popsání „zákonů“ na rozdíl od praxe, jež vede k „pravidlům“, které zhodnocují „určité zázemí“ a stav dané společnosti a stanovují, co být má. U Durkheima už nalézáme určitý posun – nejde o odlišnost mezi „zákonem“ a „pravidlem“, ale o dva rozdílné cíle: „neutrální popis“ na jedné a „ocenění“ či „hodnotové rozlišení“ na straně druhé. Přesto se setkáváme s podobnou intencí: teoretická pedagogika vysvětluje, co existuje a co existovalo, praktická pedagogika stanovuje, co má být, „zájem je upřen k  budoucnosti“ a k  tomu, co tvoří specifika daného prostoru a času.

Jestliže tyto výroky dáme dohromady, zjistíme, že se nám celek nelogicky

rozpadá na nekoherentní části. Proti vší logice a intuici by to znamenalo, že „teoretická“ pedagogická věda zjišťuje pouze to, co platí univerzálně. „Praktická“ pedagogická věda naopak je schopna zase brát v úvahu jen konkrétní podmínky společenské a historické situace, což ji vede k přesvědčení, že dokáže rozhod

nout, „co být má“. Z toho dále vyplývá – opět zcela proti vší intuici, logice a sku

tečnému průběhu jakéhokoli poznání –, že na to, aby lidé byli schopni stanovit

jakákoli doporučení pro změnu současné praxe, nepotřebují pochopit, co se

v minulosti dělo a současnosti děje, že stačí pouze zahledět se do budoucnosti,

popřípadě jen přihlédnout k  historičnosti a specifičnosti situace. Takovéto

odlišení teorie a praxe nedává smysl, neboť z něj logicky plyne, že inteligentní

normativní doporučení nemusí být opřena o skutečný stav věcí, a na druhou

stranu že lze zjišťovat skutečný stav věcí, aniž bychom byli vedeni náležitými

normativními rozhodnutími. Tato představa je nesmyslná z toho důvodu, že

k určení, o jakou konkrétní část pedagogické reality nám jde a jaký konkrétní

problém potřebujeme či chceme vyřešit, v sobě nese potřebu existence nějakého

systému norem, který výběr části reality a definování problému bude řídit.

Jinak řečeno, nikdy neexistovala teorie, jež by vycházela z čisté snahy o ne

utrální popis – jedná se o trik, který vědci 17. století začali propagovat, aby se

snáze vymkli pozdně scholastickým normám, jež byly v té době natolik neži

votné a v rozporu s tehdejší realitou, že bránily uplatnění vědeckých postupů.

Jestliže ještě dnes velká skupina vědců volá po tom, aby se věda zbavila jakékoli

Nové paradigma vědy, nové paradigma pedagogického výzkumu / 17

„falešné“ normativity, pak jen opakují dávno mrtvé gesto svých novověkých předchůdců. Neboť už i taková vyhlášení stanovují normativní pravidla pro v ý kon vě dy.

Tato skupina vědců vymazává nutnost norem dvojitým způsobem. Nejen výše

zmíněnými prohlášeními, ale také sekundárně tím, jakým způsobem ovlivňují naivní obdivovatele vědy. Těm se totiž zdá, že vědci zahlédli Pravdu, jež nepotřebuje být dále odůvodněna. Každé odůvodnění vyžaduje soubor pravidel a norem, které tvoří měřítko, na jehož základě jsou vědecké poznatky hodnoceny jako relevantní, či nikoli. Proto je i věda skrz naskrz prostoupena určitými normami. Jestliže je nutnost odůvodnění těchto norem vyhlazena naiv ním příběhem o pravdivém poznání prostřednictvím „kopie pravého světa“ (k tomu více viz oddíl 1.5), je existence norem ve vědeckém diskurzu vymazána dvojitě. Bez dalšího tázání totiž může naivnímu obdivovateli vědy uniknout, že vědecké bádání musí vždy vycházet z nějaké konkrétní historické situace, která přináší nějakou těžkost, složitost, nesnázi, protože teprve tyto nepříjemnosti orientují výzkum a vznik teorií. Tedy jinak řečeno, že nejen vědecké poznatky, ale též základní charakteristiky vědy a jejich normy jsou relativní k potřebám lidí v určitém geografickém prostoru a čase. Klička, kterou se mnozí vědci vyhýbají nutnosti odůvodnit „vědeckost“ vlastních postupů, nám zakrývá skutečnou podstatu vědy. Úkolem vědy není „objektivně“ poznávat svět, ale řešit problémy. To se opatrně snažil artikulovat již Max Weber (srov. především Weber, 2009, s. 7–107),

2

když začal pracovat s představou ideálních typů jako nástrojů, jež

nám pomáhají lépe se vyznat v problematické situaci. Tyto nástroje však nejsou realitou samotnou. Užíváme je proto, abychom něčeho dosáhli, nikoli proto, abychom „kopírovali“ „pravý svět“.

Mnozí lidé z praxe se ale dopouštějí opačného extrému. Vedeni znechucením

z  nefunkční pseudoteoretičnosti často tvrdí, že si vystačí bez teorií, protože teorie jsou vždy založeny na falešném „modelu technické racionality“ zcela 2

Odkazujeme zde na texty „‚Objektivita‘ sociálněvědního a sociálněpolitického poznání“

a „Smysl ‚hodnotové neutrality‘ v sociologických a ekonomických vědách“. Tyto Webero

vy texty tradičně čteme jen jako programové texty, kterými se etablující se sociální vědy

vymezují vůči vědám přírodním a stanovují tak svá pole výzkumů a své metody. Bohužel

je nečteme jako sice váhavou a opatrnou, přesto podstatnou a kvalitní kritiku pozitivismu

a redukcionistického naturalismu přírodních věd 19. a počátku 20. století. Kdybychom

tak činili, bylo by nám zřejmější, že údajně „nevědecký normativismus“ stejně jako údajně

„vědecky čistý“ popis reality jsou pouze dva nesmyslné extrémy, jež ve skutečném průběhu

jakéhokoli zkoumání – ať už v tzv. měkkých nebo tvrdých vědách – se buď nevyskytují,

anebo (pokud se přece vyskytnou) toto zkoumání znehodnotí a zastaví. / Část 1 – Praxe a teorie jako neoddělitelné aspekty vědy

odtrženém od skutečného života.

3

Mají naivní pocit, že pouze na základě své

zkušenosti vědí, co je nutné udělat, a že v této „fronetické“ reflexivní znalosti jsou již zakódovány normy, které je nutné následovat. Kvůli své slepotě nevidí, že si představu lidského racionálního jednání příliš zjednodušují. Zkušenost skutečně prochází situacemi, v nichž je potřeba se náležitě zachovat. V každé takové situaci si vytváříme pracovní mikroteorie, podle kterých reagujeme v situacích více či méně podobných té výchozí. Nazvěme tyto mikroteorie teoriemi primárními. Je tomu tak dokonce i v případě zažitých zvyků a tradičního zvykového jednání. Také tyto zvyky a tradice byly nejprve nějakou zkusmo učiněnou teorií, jež se v následujících situacích osvědčily natolik, že přešly do roviny podvědomého výkonu. Přesně s tímto by „reflexivní praktici“ ještě souhlasili. Přehlížejí však, že musíme mít kritéria pro rozhodnutí, zda naše právě postulované primární teorie mají tendenci naše očekávání spíše naplňovat, či nikoli. Právě v takových případech si s nimi už nevystačíme. Potřebujeme teorie podstatně abstraktnější – teorie sekundární, které mohou být stanoveny pouze v případě, že odhlédneme od partikularit výkonu, jejž reflektujeme, a pokusíme se naše jednání zasadit do širších souvislostí. Pokud bychom zůstali pouze u „fronetické reflexe“ bezprostředního jednání, dříve nebo později bychom tyto sekundární teorie podvědomě ztotožnili s návyky a tradičními hodnotami, čímž bychom se začali točit v začarovaném kruhu a skutečnou reflexi zastavili.

Vezměme v potaz následující příklad. Máme rozhodnout, zda poskytování

nějakých sociálních dávek je účinným nástrojem sociální politiky státu. Nestačí nám spolehnout se na souhrn mikroteorií úředníků a terénních pracovníků, kteří buď dávky vyplácejí, anebo mohou částečně sledovat, jestli a kolik z těchto dávek je zneužíváno. Potřebujeme tyto základní informace začlenit do podstatně širšího rámce – co vlastně těmito dávkami stát sanuje, jaká jsou jeho očekávání, zda dávky ona očekávání plní či alespoň by plnit mohla, jaké by byly následky,

3

Tady máme na mysli především hnutí současné pedagogiky, které se snaží „přivést“ vzdě

lávání pedagogů blíže k praxi prostřednictvím reflexe pedagogické činnosti a tak se zbavit

závislosti na teorii. Celý tento směr – od Donalda A. Schöna až po dnešní snahy Freda

Korthagena a jeho kolegů a následovníků – se chce více či méně racionálně zbavit tzv.

modelu technické racionality (Schön, 1987, s. 21), která je založena na „propozičních“,

nikoli praktických znalostech (Wideen, Mayer-Smith a Moon, in Korthagen, 2011, s. 18).

Budeme zde odlišovat původní chvályhodné záměry Schöna a Korthagena, kterým zprvu

šlo o to, oč jde v tomto textu i nám: o definici skutečné vědy jako nedílné spolupráce praxe

a teorie. A oddělíme je od záměru jejich zbrklých následovníků, u nichž lze doložit, že se

jedná jen o jednostrannou reakci na stejně jednostrannou technizaci, „profesionalizaci“

a pseudoteoretizaci pedagogické vědy. Jako každá zbrklá reakce ani tato neřeší příčinu

problému – oddělení praxe od teorie a teorie od praxe. Dále v textu se přidržíme pouze

sousloví „propoziční znalost“, protože shledáváme druhé sousloví „technická racionalita“

zavádějícím.

Nové paradigma vědy, nové paradigma pedagogického výzkumu / 19

kdyby došlo k jejich plošnému zrušení, jaký segment obyvatelstva by to postihlo

primárně a jaký sekundárně, jestli by to nevedlo k rozšíření dalších sociálních

patologií, a pokud ano, jaké náklady by stát musel vynaložit na to, aby tyto

patologie vyrovnával či jim předcházel. K tomu potřebujeme nejen teorie dru

hého řádu – teorie, jež náležitě popisují mechanismy jednotlivých procesů tak,

abychom jim porozuměli a byli schopni z nich vyčíst relevantní informace, ale

také teorii třetího řádu – terciární teorii, která je schopna sjednotit informace

ze všech zmíněných informačních zdrojů a učinit z nich souvislou inteligibilní

zprávu, na jejímž základě se můžeme v takto složitém případě rozhodovat.

Předcházející tři odstavce můžeme shrnout do dvou hesel:

1. Lidé nezkoumají proto, aby neutrálně popsali nějaké minulé nebo přítomné

stavy a procesy, ale aby vyřešili problém.

2. Lidé nereflektují zkušenost proto, aby si vystačili s výsledky sebereflexe a zba

vili se „technizace racionality“, ale naopak aby teorie, které na základě svých

zkušeností utvářeli, co nejvěrněji odpovídaly potřebám a cílům, jež chtěli

prostřednictvím nich dosáhnout.

Ještě jinak vyjádřeno: reflektovaná praxe „reflektujícího praktika“ je stejně jed

nonohá a nefunkční anomálie jako údajně neutrální popis toho, „co bylo či

je“, přísného teoretika. Přesně k  těmto jednostrannostem jsme byli donuceni

výše zmíněným dichotomickým myšlením, které nás vedlo upřednostňovat buď

„pohled ven“ – tzn. neutrální popis vnějších stavů a procesů –, anebo „pohled

dovnitř“: tzn. introspekci a ze sebe reflektovanou praxi.

1.4 FaLEŠNÉ DiVaDLO a iNSTiTUciONaLiZacE

DichOTOMicKÉhO MYŠLENí V PEDaGOGicE

Z hlediska historického vývoje je pochopitelné, proč se ve druhé po

lovině 19. století zdálo, že praxe má být a priori ztotožněna s  normativností, která se buď profiluje jako revoluční, nebo konzervativní budoucnost. Stejně tak je z této historické perspektivy zřejmé, proč má být naopak teorie a prio ri ztotožněna s pohledem do minulosti a na současnost, jehož cílem je najít zákon a vědecky čistý popis. Pedagogické myšlení bylo do poloviny 19. století součástí filozofických systémů. Úkolem pedagogické filozofie do té doby bylo vždy buď reprodukovat řád, který existoval, nebo dovést danou skupinu lidí (sektu, elitu,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist