načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vývoj resilience v dětství a dospělosti - Iva Šolcová

Vývoj resilience v dětství a dospělosti

Elektronická kniha: Vývoj resilience v dětství a dospělosti
Autor: Iva Šolcová

Resilienci lze chápat jako osobnostní rys, který nositele predisponuje k adaptivnímu vývoji a k odolávání nepříznivým okolnostem. Příručka se zabývá vývojem resilience z pohledu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  76
+
-
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 102
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Vývojová psychologie. Individuální psychologie
Jazyk: česky
Téma: resilience, vývojová psychopatologie
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2009
ISBN: 978-80-247-2947-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Resilienci lze chápat jako osobnostní rys, který nositele predisponuje k adaptivnímu vývoji a k odolávání nepříznivým okolnostem. Příručka se zabývá vývojem resilience z pohledu podpory duševního zdraví a prevence psychopatologických jevů.

Popis nakladatele

Popsat vyčerpávajícím způsobem tak rozsáhlou a komplikovanou tematiku, jakou vývoj resilience bezesporu je, je velice obtížné. PhDr. Iva Šolcová, Ph.D., se o to s úspěchem pokusila a ve svém textu poukazuje na nejdůležitější otázky, které jsou v současné době v této oblasti řešeny. Poskytuje čtenáři vodítka, aby se v této komplikované, ale nesmírně zajímavé a napínavě se vyvíjející oblasti mohl s přehledem orientovat. Porovnává výsledky výzkumů různých autorů, informuje o nejvýznamnějších intervenčních opatřeních a nezapomíná ani na český přínos.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Iva Šolcová - další tituly autora:
MARS-500 MARS-500
 
K elektronické knize "Vývoj resilience v dětství a dospělosti" doporučujeme také:
 (e-book)
Psychologie osobnosti -- Obor v pohybu, 6., revidované a doplněné vydání Psychologie osobnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Studie vznikla v rámci grantu Pojetí psychické odolnosti srovnávací studie

reg. č. IAA700250701 Grantové agentury AVČR.

PhDr. Iva olcová, Ph.D.

VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3655. publikaci

Odpovědná redaktorka Iva Krejčová

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 104

Vydání 1., 2009

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Š Grada Publishing, a.s., 2009

Cover Photo Š doc. MUDr. Pavel áček, Ph.D.

Recenzovali:

doc. PhDr. Václav Břicháček

prof. PhDr. Jiří Hoskovec, CSc.

ISBN 978-80-247-2947-3

Vývoj resilience v dětství a dospělosti osvit 1, 16 April 2009

ISBN 978-80-247-6234-0

Š Grada Publishing, a.s. 2011

(titná verze)

(elektronická verze ve formátu PDF)


OBSAH

ÚVODEM ..................................7

1. ZDROJE POZNATKŮ O RESILIENCI ..................8

2. VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE U DĚTÍ ..............10

Definice resilience ...........................11

Terminologie ..............................12

Související pojmy a jejich vymezení .................13

Nejasnosti, rozpory a omezení .....................15

Jistoty a východiska ...........................18

Negativní stanoviska ke konceptu resilience ..............18

Náměty pro dalí výzkumy .......................19

Metodologické a koncepční problémy .................20

Typy výzkumů .............................20

Doporučení pro plánování výzkumů ..................22

Nové směry výzkumů ..........................23

Mechanismy, jakými uplatňují protektivní faktory svůj vliv ......26

Jaké poznatky přinesly současné výzkumy resilience .........27

Nutnost odstranit mýty a překáky ..................27

Rizikové faktory ...........................28

Protektivní faktory ..........................29

Pohybová aktivita .........................35

Domácí zvíře ...........................35

Protektivní faktory na úrovni rodiny ...............36

Protektivní faktory ve kole ....................42

Protektivní faktory na úrovni obce (community) .........43

Intervence ................................45

Úvodem k intervencím ........................45

Metodologická poznámka k intervencím ..............45

Nejčasnějí intervence ........................47

Pozitivní vývoj mládee .......................47

Podpora/posilování resilience ve vývoji mládee ..........48

kolní programy ...........................50

Závěrem k intervencím ........................52

layout 144 mm


3. RESILIENCE U DOSPĚLÝCH ......................53

Zdroje resilience na úrovni osobnosti ..................55

Přechod do dospělosti ..........................58

Dospělost ................................59

Stáří ...................................59

Kognitivní procesy ..........................61

ivotní bilancování ..........................62

Zdroje resilience v dospělém věku ...................62

Sociální opora ............................62

Vliv domácího zvířete .......................63

Dalí zdroje na úrovni komunity ...................64

Intervence ................................64

Náměty pro výzkumy ..........................65

4. RESILIENCE RODINY ..........................66

Východiska koncepcí resilience rodiny .................66

Charakteristiky resilience rodiny ....................67

Definice resilience rodiny ........................68

5. RESILIENCE SKUPINY .........................70

6. RESILIENCE KOMUNITY ........................73

7. RESILIENCE KULTURY .........................74

8. VYBRANÉ DOTAZNÍKOVÉ METODY ................75

9. PŘÍNOS ČESKÝCH AUTORŮ K PROBLEMATICE RESILIENCE 79

ZÁVĚREM .................................80

Souhrn ..................................80

Development of resilience in children and in adults ..........81

Summary ...............................81

LITERATURA ...............................82

SEZNAM ZKRATEK ...........................96

VĚCNÝ REJSTŘÍK ............................97

JMENNÝ REJSTŘÍK ...........................99


ÚVODEM

Popsat vyčerpávajícím způsobem tak rozsáhlou a komplikovanou tematiku, jakou je vývoj resilience, není moné. Je to o to sloitějí, e není jednota v definicích ani v terminologii. V naem textu se pokusíme poukázat na nejdůleitějí otázky, které jsou v současné době v této oblasti řeeny. Nemáme ambici nahradit čtenáři studium původních pramenů. Nám se vak jejich studiem podařilo ujasnit si některé sporné či nejasné body. Naím cílem je uetřit čtenáři tuto cestu a poskytnout mu vodítka, aby se v této komplikované, ale nesmírně zajímavé a napínavě se vyvíjející oblasti mohl orientovat.

/ 7


1. ZDROJE POZNATKŮ O RESILIENCI

Vývoj resilience je nejčastěji studován v rámci vývojové psycho

patologie interdisciplinárního oboru, který studuje psychické problémy v kontextu vývoje člověka. Pojem vývojová psychopatologie pochází od T. M. Achenbacha a poprvé se objevil v r. 1974 v jeho stejnojmenné knize, kterou uvedl jako knihu o oboru, který jetě vlastně neexistuje (Achenbach, 2008, s. 24). Jeho cílem bylo usnadnit pochopení příčin psychopatologických procesů a stavů u dětí a zlepit způsob konceptualizace a terapie dětských psychiatrických onemocnění. Rozpracování oboru se ujali přední světoví odborníci (Rutter, Garmezy, Cicchetti, Luthar ad.). Centrálním pojmem či tématem vývojové psychopatologie je adaptace. Maladaptace je nahlíena jako proces, který není definitivní. Není to nálepka, jako je tomu u choroby, není to něco, co člověk má, ale je to komplexní výsledek řady okolností a faktorů, rizikových i protektivních, se kterými se jedinec na své pouti ivotem setkal (Sroufe, 1997). Psychopatologický projev je z tohoto pohledu normálním vývojem, který se někde zhatil či pokazil.

Druhý zdroj poznatků o vývoji resilience poskytuje pozitivní psychologie. Studie se ovem neobjevují a po vyhláení tzv. pozitivní psychologie na přelomu tisíciletí. Vývojem dětí z pohledu správného vývoje a hodnotného ivota navzdory těké nepřízni osudu se zabývala E. Wernerová ji na počátku druhé poloviny 20. století. Vývojem dětí schizofreniků z pohledu resilience se v 70. letech minulého století zabývali N. Garmezy a K. H. Neuchterlein (1972). M. Rutter (1979) obrátil pozornost na protektivní faktory ve zvládání stresu a nepřízně u dětí ji v druhé polovině 70. let minulého století. Pozitivním faktorům byla ostatně věnována celá kniha, ve které Rutterova sta vyla (Kent, Rolf, 1979). Publikace výe uvedených autorů jsou věnovány protektivním faktorům a cestám, kterými ovlivňují ivot lidí v důleitých bodech jejich ivota a jsou odbornou veřejností pokládány za mezníkové.

Dá se říci, e nejvíce a nepodrobněji (i kdy doposud ne dostatečně) je prozkoumán vývoj resilience u dětí. Existuje té relativně dost prací, které se věnují resilienci ve stáří. Relativně málo studií je věnováno vývoji resi- 8 / VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI

lience v dospělém věku. Pozornost je vak věnována adolescenci a důlei

tým přechodovým bodům nejvíce pravděpodobně přechodu z adolescence

do dospělosti.

ZDROJE POZNATKŮ O RESILIENCI / 9

2. VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE

U DĚTÍ

Podobně jako je tomu u dospělých osob,resilience u dětíbyla zpo

čátku (v 80., a časně 90. letech minulého století) koncipována jako osobnostní rys, který svého nositele predisponoval k adaptivnímu vývoji a k odolávání nepříznivým okolnostem. A podobně jako u dospělých dolo v průběhu rozpracování k poznání, e k resilienci mohou přispívat faktory vně jedince a problematika resilience pokročila od původního statického modelu k modelu transakčnímu. Resilience se té v průběhu let stala sociálním konstruktem.

Mastenová a Obradovičová (Masten, Obradovič, 2006) rozliují tři

vlny, kterými proel výzkum resilience: 1. Fáze deskriptivní, ve které se identifikovaly koreláty a markery pozi

tivní adaptace u jedinců, u kterých se předpokládaly, vzhledem k ne

přízni, jí byli vystaveni, problémy. 2. Fáze charakterizovaná snahou odhalit procesy a regulační systémy,

které mohou být zodpovědné za úspěný vývoj jedince navzdory ne

přízni, které je vystaven. 3. Fáze vyznačující se snahou podpořit resilienci u ohroených jedin

ců prevencí, intervencí a opatřeními při vědomí toho, e jsou děti,

které nemohou počkat, a budou jasné vechny principy a mechanismy,

kterými je proces resilience zprostředkován. V současnosti větina autorů uvauje o resilienci jako o procesu interakce mezi dítětem a prostředím, které ho obklopuje (Luthar, 2006; Luthar, Sawyer, Brown, 2006; Masten, 2001), procesu, který není charakterizován stabilitou, ale spíe proměnlivostí. Tato změna se té obrazila v terminologii. Původní, spíe statický termín (odolnost, nenáchylnost invulnerability) byl postupně nahrazen termínem resilience, který ji ve svém původním významu (prunost) navozuje dynamický pohled. Nejpřesvědčivějí důkazy 10 / VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI pro tento pohled přinesly výsledky longitudinálních výzkumů, které ukázaly, e neúspěch v adaptaci se můe po čase změnit v úspěch, a naopak.

DEFINICE RESILIENCE

Definice resilience se u různých autorů různě lií. Konsensus je

v tom, e jde o schopnost zvládnout konfrontaci s výrazně nepříznivými okolnostmi.

Resilience u dětí se nejprve stejně jako u dospělých hledala jako osobnostní rys či charakteristika, obvykle jako schopnost vypořádat se účinně se stresem a nepřízní (Anthony, Cohler, 1987; OGrady, Metz, 1987; Grotberg, 1995; té např. Brooks, 2005). Pak se autoři shodli v tom, e jde o proces, který různě fluktuuje v čase a můe se odvíjet od faktorů stojících mimo dítě. Rozhodující je pozitivní adaptace, tedy podstatně lepí adaptace, ne jakou by bylo mono očekávat při znalosti nepříznivých okolností, kterým je subjekt vystaven (Luthar, 2006, s. 742). Pozitivní adaptaci lze té vymezit jako úspěné splnění dané vývojové úlohy (Luthar, Cicchetti, 2000). Mírou resilience se proto stal povětinou úspěch v dosaení vývojových cílů. O resilienci lze hovořit jako o souhrnném výsledku dynamických procesů vzájemného působení mezi dítětem, rodinou a prostředím v průběhu času. Je potřeba mít jetě na paměti, e resilience je diferencovaná v tom smyslu, e úspěné překonání jednoho typu protivenství neznamená úspěné překonání jiného typu nepříznivých okolností.

U dětských subjektů se jetě jasněji ne u dospělých ukázalo, e k resilienci vedou vícečetné a někdy zcela neočekávané cesty.

Na dynamickou povahu resilience upozornil snad jako první Rutter (1987), kdy napsal, e nikdo není obdařen absolutní odolností (resistance); z jeho pohledu jde o víceúrovňový jev, který se lií: n interindividuálně, n situačně, n nachází svůj zdroj jednak v jedinci, jednak v sociálním kontextu, n podléhá vývoji stejně jako jiné charakteristiky. Ve stejné stati konstatoval, e důleitějí ne hledat protektivní faktory je hledat vývojové a situační mechanismy, které se podílejí v protektivních procesech.

VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE U DĚTÍ / 11


Resilience dle Lutharové, Cicchettiho a Beckerové (Luthar, Cicchetti, Becker, 2000) předpokládá konstelaci dvou faktorů: n vystavení nepříznivým podmínkám či okolnostem (také se hovoří o rizi

ku risk), n úspěnou adaptaci na tyto okolnosti nebo podmínky. Konstrukcionistický přístup k resilienci, který rovně zakládá definici resilience na dvou faktorech, nalezneme v práci M. Ungara (2004). Z jeho pohledu je resilience výsledek interakcí (negotiations) jedinců, jejich cílem je získat jeden od druhého a od prostředí ivotní zdroje. Na jejich základě si jedinec můe zachovat zdraví za podmínek, které jsou obecně pokládány za nepříznivé.

Vzhledem k tomu, e by tato definice mohla slouit jako vyřazovací test pro překladatele z angličtiny, uvádím pro případ, e bych ji převedla nepřesně, její anglickou verzi: In contrast, a constructionist approach to resilience reflects a postmodern interpretation of the construct and defines resilience as the outcome from negotiations between individuals and their environments for the resources to define themselves as healthy amidst conditions collectively viewed as adverse. (Ungar, 2004, s. 342) Definice má vyjadřovat, e resilience je jednak schopnost jedince získávat potřebné zdroje, jednak monost rodiny, obce a kultury poskytnout tyto zdroje kulturně srozumitelnými způsoby. Podle Ungara je důleité, e definice obsahuje dvě komponenty: směřování ke zdraví (navigation), schopnost dítěte získat zdroje, a současně připravenost rodiny, obce a kultury tyto zdroje poskytnout (negotiation).

Co je riziko (risk) či nepřízeň: pojem pochází z epidemiologických studií a reprezentuje očekávanou pravděpodobnost maladaptace. Rizikem mohou být genetické, biologické, psychologické, environmentální či socioekonomické faktory (Schoon, 2006). Vdy je snadnějí zvládnout jednotlivé riziko ne rizika kumulovaná či opakovaná.

TERMINOLOGIE

V anglicky mluvícím prostředí doporučila S. Lutharová se spolu

autory (Luthar, Cicchetti, Becker, 2000) vyhradit termín resilience pro dynamický proces, kterým jedinec dosahuje pozitivní adaptace při vy- 12 / VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI stavení nepřízni (viz výe) a pro označení osobnostního rysu ponechat výraz resiliency viz kupř. ego-resiliency J. Blocka (Block, Block, 1980) nebo resiliency jako vnitřní, sebe-napravující schopnosti v pojetí Wernerové a Smithové (Werner, Smith, 2001) či Carlosové a Enfielda (Carlos, Enfield, 1998). Takto chápaná resiliency nepředpokládá podle Lutharové, Cicchettiho a Beckerové (2000) vystavení nepříznivým okolnostem nebo protivenství.

Tak jednodue v četině bohuel nemůeme postupovat. Lze ale navrhnout, aby termín resilience odpovídal koncepci navrené S. Lutharovou a spol., a naproti tomu osobnostní rysy, které souvisejí s resiliencí, popisovat jako odolnost ve smyslu hardiness, odolnost ve smyslu sebeuplatnění, smyslu pro soudrnostapod. (viz např. olcová, Kebza, 1996; Kebza, olcová, 2008). V angličtině se rovně velmi dobře daří zdůraznit procesuální charakter resilience tím, e termín pouijeme ve tvaru adjektiva a hovoříme o resilient adaptation či resilient pattern namísto resilient individual. I toto uitečné jazykové rozliení lze v četině těko převzít. Přesto, či právě proto je vhodná doba se nad terminologií zamyslet a diskutovat o nejvhodnějích českých ekvivalentech. SOUVISEJÍCÍ POJMY A JEJICH VYMEZENÍ Rizikové faktory, rizika jsou environmentální stresory, které zvyují u dítěte pravděpodobnost patné adaptace nebo negativních důsledků v oblasti fyzického zdraví, mentálního zdraví, kolního výkonu a sociálního přizpůsobení. Obvykle se jedná o traumatické ivotní události, socioekonomické znevýhodnění (chudoba), rodinný konflikt, dlouhodobé vystavení násilí, a váné problémy rodičů, jako je alkoholismus, závislost na drogách, kriminální jednání nebo duevní choroba. Jenkinsová (Jenkins, 2008) rozliuje rizikové faktory na proximální a distální: n Proximální rizikové faktory (např. problematický rodič či sourozenec,

konflikt mezi rodiči, přátelství s nevhodným spoluákem, duevní ne

moc některého z rodičů) působí na jedince přímo. n Vliv distálních faktorů (např. vyrůstání ve čtvrti s vysokou kriminalitou,

expozice válečnému konfliktu apod.) je zprostředkován proximálními

faktory.

VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE U DĚTÍ / 13


Kompetence je adaptivní chování a jednání dítěte, které odpovídá jeho vývojovému období. Kompetencí pro dané vývojové období můe být celá řada a nemusí být vechny ve vzájemném souladu dítě můe být na dobrém stupni vývoje v jednom ohledu a na nedostatečném v jiném ohledu. Je potřeba mít na paměti, e jde o relativní charakteristiku: kompetence je to, co společnostočekáváod průměrného dítěte určitého věku. Kompetence se dají operacionalizovat statisticky predikcí rizika sestaveného na základě několika rizikových faktorů a porovnáním skutečného výkonu s výkonem predikovaným statisticky. n Zcitlivující či oslabující faktory (vulnerability factors) jsou charakte

ristiky, které činí jedince zranitelnějím, je-li vystaven rizikovým fakto

rům. Samy nejsou stresovými faktory. n Protektivní faktory jsou charakteristiky, které v interakci s nepřízní či

protivenstvím redukují nebo eliminují potenciální negativní účinek riziko

vých faktorů. Té faktory, je napomáhají resilienci. Pokud jde o jejich

vztah k oslabujícím faktorům, není příli výhodné pokládat je vzájemně za

protipóly, i kdy někdy protipóly jednoho kontinua tvoří. Lépe je přistu

povat k nim jako k samostatným, odděleným charakteristikám. Sandberg a Rutter (2008) uvádějí tři zdroje protektivních faktorů, ze kterých můe jedinec čerpat: 1. Interakce genetických faktorů a faktorů prostředí. V příznivé konstelaci

můe být protektivním faktorem.

2. Protektivním faktorem můe být cílené (kontrolované) vystavení dítěte

riziku. Podle autorů působí příznivěji ne vyhnutí se riziku (autoři zde

uvádějí paralelu s očkováním).

3. Protektivním faktorem se můe stát okolnost či stav, který je za bě

ných podmínek neutrální či indiferentní.

Protektivní faktory lze tak jetě dále dělit na: n Kompenzační (compensatory) faktory aspekty jedince nebo prostředí,

které dokáou neutralizovat vliv kodlivých faktorů. Patří sem např. víra,

optimismus, vnitřní lokalizace kontroly aj. (Ungar, 2004). n Zodolňující (challenging) faktory napomáhají posilovat resilienci. Jedná

se o stresující situace zvládnutelné úrovně, které, jsou-li jedincem překo- 14 / VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI

nány, mají podobný vliv jako očkování u fyzických nemocí (Rutter,

1987). Vývojové trumfy, vývojová aktiva, vývojové výhody (assets) jsou faktory prostředí, které zvyují pravděpodobnost pozitivních výsledků. Od protektivních faktorů se lií v tom smyslu, e protektivní faktory fungují ve vztahu k rizikovým jako nárazníky, jako síly působící proti vlivu rizikových faktorů. Vývojové výhody se pozitivně uplatňují bez ohledu na přítomnost rizikových faktorů.

NEJASNOSTI, ROZPORY A OMEZENÍ

n Posttraumatické zlepení

V současné době se pohled na vývoj resilience poněkud rozostřil a roz

kolísal to, co bylo dříve pokládáno za jednoznačně platné, bylo novými

poznatky z výzkumů zpochybněno: kupříkladu vzhledem k rozpracování

problematiky tzv. posttraumatického zlepení (posttraumatického roz

voje) se změnil náhled na negativní ivotní události (podrobněji je roz

pracováno např. zlepení následující v určitém časovém odstupu po úmrtí

blízké osoby, viz např. Stroebe et al., 2001; přehledově k posttraumatic

kému zlepení viz Mare, 2008). Podle T. Senského (2008) koreluje

utrpení s posttraumatickým zlepením pozitivně a relativně vysoko: u jeho

souboru matek, které přily o novorozené dítě, byla tato korelace 0,35. n Podmíněnost protektivních/oslabujících faktorů

Některé vztahy jsou platné jen za určitých podmínek (kupř. přináleitost

k minoritnímu etniku je obecně oslabující faktor; je-li vak přítomna

současně hrdost na příslunost k tomuto etniku, jde o faktor protektivní).

Rodičovské přemrtěné kontrolování (overcontrolling) a sledování proí

vají dospívající obecně negativně a popuzuje je. Ve sloitých podmínkách

čtvrtí s vysokou kriminalitou vak můe být takto projevovaná rodičovská

starost i adolescentními jedinci proívána jako projev lásky a snahy po

tomka ochránit.

Ukázalo se, e některé vztahy platí jen do určité úrovně nezávisle pro

měnné: nízký socioekonomický status je oslabujícím faktorem a jeho

zvyování je ku prospěchu dítěte; socioekonomický status určité úrovně

vak můe vést u rodičů ke snaze domoci se vysoké kariéry, co vede

VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE U DĚTÍ / 15

+


k zanedbávání dítěte a původně pozitivní faktor se stává faktorem oslabu

jícím. Extraverze je protektivním faktorem, je-li střední výe, a nikoli,

je-li příli vysoká. Podobně, chování, které je v určité situaci vysoce adap

tivní, je v jiné situaci maladaptivní.

Znevýhodňující faktory mohou být za jistých podmínek faktory pro

tektivními (např. se ukázalo, e děti ijící v chudobě profitují z vnějí lo

kalizace kontroly, Yates, Egeland, Sroufe, 2003; podobně zvládání stresu

zaloené na potlačení repressive coping se ukázalo jako ochraňující

u dětí vystavených sexuálnímu zneuívání, Bonnano, 2004). n Vliv pohlaví/rodu

Genderové rozdíly v citlivosti na různé nepříznivé faktory podléhají navíc

té časovým zákonitostem. Chlapci jsou na něco citlivějí např. do deseti

let věku, zatímco po deseti letech věku jsou zase citlivějí dívky apod. Fer

gusson a Horwood (2007) ukázali, e chlapci a dívky se lií v tom, jak

přepracují protivenství, jím byli vystaveni v dětství, do psychopato

logických projevů v adolescenci. Dívky toti obecně více tendovaly

k vnitřním psychopatologickým projevům, jako je depresivní porucha,

úzkostná porucha či sebevraedný pokus, zatímco chlapci k vnějím,

jako je závislost na alkoholu či drogách, násilné jednání apod.

Ungar (2006) prováděl výzkum v jedenácti zemích. Explorační fakto

rová analýza nástroje (Child and Youth Resilience Measure) ukázala, e

americké a kanadské výsledky byly shodné pro chlapce a dívky. Výsledky

dívek z nezápadních zemí (včetně potomků původních amerických a ka

nadských obyvatel) vykazovaly jinou faktorovou strukturu. Výsledky

chlapců z nezápadních zemí se rozdělily do dvou skupin:

o skupiny, její respondenti se rekrutovali ze společností s vysokou so

ciální soudrností,

o skupiny, její respondenti pocházeli ze společností s nízkou sociální

soudrností.

Vliv pohlaví/rodu je významný a natolik sloitý, e někteří odborníci

mají za to, e jsme opominuli věnovat se pohlaví jako vývojovému pro

cesu kupř. Angold (2008). n Sociální a historický kontext

Rizikové a ohroující faktory se navíc nedrí v původním sociálním mi

lieu např. ty, které byly dříve spojeny s chudobou kouření, alkohol, 16 / VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI drogy se nyní objevují v podstatně lépe situovaných společenských vrstvách (Luthar, Sawyer, Brown, 2006).

Kromě sociálního kontextu je velmi důleitý i sociálně-historický kontext. Výzkum Schoonové (2006) např. ukázal, e srovnatelně sociálně znevýhodněné prostředí (nízký socioekonomický status, mnoho lidí natěsnaných v bytě ad.) mělo signifikantně větí negativní vliv na děti narozené v r. 1970 ve srovnání s kohortou dětí narozených v r. 1958.

n Srovnatelnost rizikových faktorů

Boyden a Mann (2005) upozornili na dalí faktor, o kterém by se dalo hovořit jako o rozdílu měřítka. Jedná se o to, e v meninovém, západním, industriálním světě jsou sledována převáně vnitřně-rodinná protivenství či strázně, zatímco v neindustrializovaném světě asijských, afrických a jihoamerických dětí je studován dopad masových či katastrofických událostí (občanské války, národnostní čistky, přírodní katastrofy velkého rozsahu). Jedním z důvodů je bohuel i to, e např. osiření je zde nepoměrně běnějí záleitostí ne v západním světě.

Některé stejně ohroující rizikové faktory jsou společností nazírány různě a je proti nim různě postupováno: např. ačkoliv drogově závislé matky a matky s depresí představují pro své dítě srovnatelné riziko, jsou drogově závislé matky společností odsuzovány a děti jsou jim i odebírány, zatímco na matky s depresí je pohlíeno jako na oběti (Luthar, Sawyer, Brown, 2006).

n Metodologické aspekty

Důleitým metodologickým aspektem zkoumání resilience je její proměnlivá povaha. Děti, které si výborně poradí s rizikem v určité fázi vývoje, mohou zcela selhat při střetu se stejným rizikem v jiné fázi vývoje či v jiné sociální konstelaci (kupř. expozice drogám v určité partě, která nabyla pro daného jedince silně na sociálním významu apod.)

Metodologickým problémem je dále např. nejistota ohledně toho, zda vichni jedinci ve zkoumané skupině byli danému rizikovému faktoru vystaveni, a pokud ano, zda mu byli vystaveni ve stejné míře.

Výzkumy stále důrazněji upozorňují vedle sociálního kontextu té na (kros)kulturní aspekt vývoje resilience (viz např. Ungar, 2008). Podle Ungara je potřeba zkoumat vliv rasy, pohlaví/rodu, socioekonomického statusu a dalích faktorů v různých sociálních kontextech a v různých kulturách. Přes vynikající výsledky některých longitudinálních studií není jasný rozsah, v jakém jsou výsledky přenositelné do jiných kultur.

VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE U DĚTÍ / 17


JISTOTY A VÝCHODISKA

Za zásadně důleitý je potřeba pokládat fakt, e rizikové i protektivní faktory působí na jedince vdy v nějakém kontextu, který tvoří kromě jeho osobnostních charakteristik a vývojových (časových) faktorů té rodinné, kolní, kulturní a společenské souvislosti. Důleité je pamatovat na to, e v různých fázích vývoje mohou hrát významnou úlohu odliné faktory; a stejné faktory mohou mít odliný vliv.

Za velmi dobrou zprávu lze u resilience pokládat slovy A. S. Mastenové

(Masten, 2001) její obyčejnost (ordinariness). Nedopracují se k ní výlučné děti, ale velká část běné dětské populace. Nevzchází z nějakých mimořádných faktorů, ale z faktorů, které jsou běné, přístupné a obyčejné, a je zaloena na běných funkcích, kterými se lidská adaptace realizuje. Dobrá zpráva je to předevím pro tvůrce nejrůznějích intervenčních programů, které mají za cíl ulehčit dětem i dospělým osobám, je musí čelit protivenstvím ve svém ivotě, jejich úkol.

Velmi důleitým poselstvím je té celoivotní význam resilience. Není

důvod kdykoliv se vzdávat. Jde o celoivotní proces se vzestupy, pády a výkyvy. Natěstí existuje ji řada studií dokumentujících, e dopad ádné negativní události v dětském ivotě na pozdějí dospělý ivot nelze predikovat. Tato zjitění jsou v souladu s upozorněním A. Bandury (2001, podle Lemay 2005), e monost psychopatologického vývoje je v psychologických teoriích přeceňována a nadhodnocována. A v neposlední řadě je velmi důleité mít na mysli, e resilience je pohledem dopředu (Greenová, 2002 viz dále na str. 59).

NEGATIVNÍ STANOVISKA KE KONCEPTU

RESILIENCE

Je poctivé na tomto místě uvést, e ne vdy a vude je koncepce resilience vítána a rozvíjena. Jsou autoři, kteří pojem resilience pokládají za tautologický, redundantní či statický a sterilní viz kupř. autoři Tarter a Vanyukov (1999), či Kaplan (1999), kterým editoři knihy věnované resilienci, Glantz a Johnson (1999), umonili, aby v ní své kritické stanovisko uveřejnili.

Méně rezolutní stanovisko zastávají např. Boyden a Mann (2005). Po

ukazují vak na to, e problematičnost termínu spočívá ji v tom, e byl 18 / VÝVOJ RESILIENCE V DĚTSTVÍ A DOSPĚLOSTI do psychologie přenesen z přírodních věd. Otázka, kterou si kladou, zní, zda je resilience skutečně zprostředkujícím faktorem mezi stresujícími podmínkami a schopností dítěte obstát nad očekávání, či zda se lze bez termínu resilience obejít. Dospívají prozatím k závěru, e termín resilience je uitečnou metaforou pro empirická data, která dokumentují, e některé děti, nebo spíe větina dětí se dovede překvapivě dobře vyrovnat se situací závané nepřízně a protivenství (s. 20). Podobně Mastenová s Obradovičovou (Masten, Obradovič, 2006) pokládají resilienci za iroký pojem, který je ale uitečný tím, e zastřeuje příbuzné výzkumy.

NÁMĚTY PRO DALÍ VÝZKUMY

Co z výe uvedeného vyplývá pro dalí výzkum? Dle Lutharové,

Cicchettiho a Beckerové (2000) mj. zejména: n Nutnost důslednosti a konzistentnosti při uívání terminologie. n Rovně nezbytnost mít na paměti multidimenzionální povahu resilience. n Důraz na longitudinální studie, které jsou nezbytné vzhledem k dyna

mické a proměnlivé povaze resilience. n Autoři té naléhají na odborníky, aby se věnovali resilienci v celoivot

ním vývoji, nikoli pouze jen v dětství a adolescenci. Podle Ruttera (2006): n Výzkum se musí zaměřit na procesy, které vedou k individuálním rozdí

lům v odpovědi na vnějí rizika. n Výzkum musí být longitudinální, aby bylo moné zpětně analyzovat dů

leitá vývojová období. n Důleitý je interdisciplinární přístup. Závanou otázkou, která se prozatím vynořila jen ojediněle, je otázka ceny za resilienci. V longitudinálním výzkumu E. Wernerové, který analyzovali H. a L. McCubbinovi (2008) se ukázalo, e jedinci, kteří se v adolescenci vyznačovali resiliencí, měli v dospělém věku (třicet let) více zdravotních problémů v porovnání s ostatními.

VÝVOJ KONCEPCE RESILIENCE U DĚTÍ / 19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist