načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vývoj konkursního práva - Zdenek Sázava

Vývoj konkursního práva
-7%
sleva

Kniha: Vývoj konkursního práva
Autor:

Autoři publikace se snaží co nejpodrobnějším způsobem představit vývoj konkursního práva na českém území, a to od nejstarších dob do současnosti. Logicky je však položen důraz na ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  167 Kč 155
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Key publishing
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 28.09.2010
Počet stran: 91
Rozměr: 176x250
Úprava: 90 stran
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Téma: právo, civilní právo procesní, konkursní právo, konkursní řízení, věřitelé, pohledávky, dlužníci, dějiny konkursního práva, právní předpisy
ISBN: 978-80-7418-073-6
EAN: 9788074180736
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autoři publikace se snaží co nejpodrobnějším způsobem představit vývoj konkursního práva na českém území, a to od nejstarších dob do současnosti. Logicky je však položen důraz na formování moderního konkursního práva. Nebylo však možné nezdůraznit i zdroje, z nichž moderní konkursní právo vzešlo. Proto sem byla zařazena úvodní kapitola o římském pojetí řešení úpadku.

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
vývoj konkursního práva KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2010 Karel Schelle Miroslav Frýdek © Karel Schelle, Miroslav Frýdek 2010 IsBn 978-80-7418-073-6 (KEY Publishing) IsBn 978-80-904522-5-1 (The European Society for History of Law) Recenzent: JUDr. Jaromír Harvánek, CSc. autoři: doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. (kap. 2– 5) Mgr. Miroslav Frýdek (kap. 1) Pozn. spoluautorkou některých částí kapitol 2– 5 je JUDr. Ilona Schelleová, Dr. oponenti: prof. JUDr. Eduard Vlček, CSc. JUDr. Renata Veselá, Ph.D. Obsah Úvod .......................................................................................................................................................5 1 Římskoprávní úprava řešení úpadku ............................................................................................. 8 2 Konkursní právo za feudalismu ....................................................................................................27 3 Vývoj moderního konkursního práva ............................................................................................34 4 Konkursní řízení po roce 1948 ..................................................................................................... 46 5 Návrat ke konkursnímu právu ..................................................................................................... 48 Přehled právních norem upravujících historicky na našem území konkursní řízení ..........................66 Literatura ............................................................................................................................................. 71 Résumé: Development of bankruptcy law .......................................................................................75 Резюме: Развитие конкурсного права .............................................................................................79 Zusammenfassung: Die Entwicklung des Konkursrechts .................................................................83 Résumé: Evolution du droit de faillite .............................................................................................87 5 kapitola Úvod Název „konkurs“ pochází z latinského termínu „concursus creditorum“ a naznačuje se  jím,  že  zde  jde  o souběh věřitelů, který  se  koná  ve  formě  přihlašování pohledávek, aby  bylo  docíleno jejich  uspokojení z konkursní  podstaty. Slovo  „konkurs“ tedy  vystihuje nejen  to,  že  jde  o řízení, nýbrž  také  současně podstatu tohoto  řízení.  Adekvátní výrazu „konkurs“ je  český  termín „úpadek“, kterého se  také  někdy  užívá.  Dokonce jak  vyplývá z důvodové zprávy  z prvorepublikové právní  úpravy konkursního řízení  vtělené  do  zákona č.  64/1931 Sb.,  měl  se  stát  oficiálním názvem. 1  Pro  jeho  nevý - stižnost, ale  zejména zřejmě  vzhledem k tradici názvu  „konkurs“, se  neujal.  Pravděpodobně z toho  důvodu, že  se  v něm  klade  důraz  nikoliv na  řízení  a jeho  podstatu, nýbrž  charakterizuje se  tím  hospodářský stav  dlužníka,  tedy  stav,  který  může  být  podnětem k zavedení konkursního řízení,  jindy  ovšem  k řízení vyrovnacímu. Výraz  „úpadek“ tedy  vzhledem ke  svému  pojmovému obsahu je  v jednom směru  příliš  úzký,  v jiném však  naopak příliš  široký. 2  V minulosti se  také  někdy  používalo místo  výrazu  „konkurs“ cizího  slova  „krida“ (cridare, ital.  gridare =  veřejně vyvolávati), popř.  „falliment“  rovněž italského původu oproti  i ve  středověku zřídka  užívanému německému  „Gantprocess“, či  rovněž italskému „bankrot“ (banco roto  –  rozbitý  1   Tisky  Senátu Národního shromáždění republiky Československé z roku 1930,  tisk  253.  K tomu srov. tisk Senátu ze stejného roku č. 362, z roku 1931 č. 414, 418. Tisk Poslanecké sněmovny Národního shromáždění československého z roku 1931, tisk č. 895 a 1008. 2 Štajgr, F.: Konkursní právo. Praha 1947, s. 32– 33. 6 stůl,  neboť  peněžníkovi  jenž  udělal  úpadek, byl  jeho  stůl  rozbit). 3  I u těchto  výrazů můžeme uvést  však  stejný  pojmový nedostatek, jako  v případě termínu „úpadek“. Dlužník se  označuje českým termínem „úpadce“. Cizí  slovo  „kridatář“  se  u nás  nevžilo. V německé terminologii je  dlužník označen výrazem „Ge�Gemeinschuldner“ dříve „Cridatar“, „Fallit“ nebo „Gantirer“. Termín „vyrovnání“ byl  zaveden zákonem č.  64/1931 Sb.  místo  staršího  termínu „narovnání“, pravděpodobně proto,  aby  zde  byl  vyjádřen rozdíl  od  narovnání (transactio) jako  jednoho z obecných důvodů zániku obligace.  Jazykově je  ovšem  novější termín méně  přesný, neboť  vzbuzuje dojem, že  závazky jsou  zcela  uhrazeny, ačkoli  ve  skutečnosti částečně zanikají. 4  V této  souvislosti je  však  třeba  upozornit ještě  na  jednu  terminologickou nejednotnost.  V právních normách, ale  zejména v literatuře z první poloviny devadesátých  let  20.  století  se  promiscue používá výraz  „vyrovnání“ a „vyrovnávání“. Slovo „vyrovnání“ je odvozeno od slova „vyrovnat“ nikoli „vyrovnávat“, a tak  by  se  mělo  používat i označení „vyrovnací“ řízení.  Zákon  upravující  konkursní řízení  v první republice č.  64/1931 Sb.  v názvu používá termínu  „vyrovnací“ ve  spojitosti s termínem „řád“,  tedy  „vyrovnací řád“,  rovněž  ve  spojitosti s pojmem „řízení“ používá výrazu „vyrovnací“. Stejný  výraz  používají i všechny na  něho  navazující prováděcí předpisy, které  vyšly  ve  stejném roce.  Nahlédneme�li  však  zejména do  starší  literatury, tak  i tam  se  ovšem, v rozporu s použitým terminologickým označením v zákoně, setká- váme  s nejednotným používáním těchto  výrazů. Václav Hora  používá nejprve  termínu „vyrovnavací řízení“  5 , později  ovšem  v souladu s terminologií  zákona „vyrovnací řízení“  6  F.  Štajgr  se  přiklonil  k terminologii „vyrovnavací  řízení“  7 .  Rovněž český  překlad německého „Ausgleichsordnung“ zní  přesněji jako  „vyrovnací řád“  a „Ausgleichsrecht“ jako  „vyrovnací právo“.  Literatura i legislativa nám  tedy  nabízí  tři  možnosti „vyrovnavací řízení“,  „vyrov  návací  řízení“ a „vyrovnací řízení“. Je  třeba  se  tedy  přidržet, a sou- časná legislativa i většina autorů tak činí, výrazu „vyrovnací řízení“. 8 * * * * * A ještě jedna  úvodní drobná autorská poznámka: Předložená publikace  se  snaží  co  nejpodrobnějším způsobem představit vývoj  konkursního práva  3   Archivní materiály nám  mimo  jiné  uchovaly svědectví o zajímavém užití  termínu „krida“  pro  porážku a potrestání stavovského odboje v letech 1618  –1620, jenž  přichází z Moravy.  Protokol o potrestání odboje  v roce  1621  je  nazýván „Krida�Protokol“. Tento  poznatek uvádí  m.j. V. Urfus ve své práci Vznik a počátky konkursního práva v Čechách. Praha  1960,  s.  6.  Zde  je také citován příslušný archivní materiál.  4 Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Praha 1992, s. 13 –14. 5 Hora, V.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Praha 1922, s. 10. 6 Hora, V.: Základy přednášek o řízení konkursním a vyrovnacím. Praha  1925.  Rovněž tak  této terminologie používá ve svých zbývajících pracích. 7 Štajgr, F.: Konkursní právo. Praha 1947, např. s. 12. 8 Schelleová, I.: Vybrané problémy z teorie konkursního práva. Brno,  Masarykova univerzita  1995, s. 10 –11. 7 a to  od  nejstarších  dob  do  současnosti. Logicky je  však  položen důraz  na  formování moderního konkursního práva.  Nebylo však  možné  nezdůraznit  i zdroje, z nichž moderní konkursní právo  vzešlo. Proto  se  byla  zařazena  úvodní kapitola o římském pojetí  řešení  úpadku. Naopak feudálnímu obdo- bí  jsme  věnovali relativně menší  prostor vzhledem k existenci mimořádně  kvalitní a podrobné publikace Valentina Urfuse: Vznik a počátky konkursního práva v Čechách (Praha  1960),  na  níž  je  možné zájemce o konkursní  právo v období feudálního absolutismu odkázat. 8 kapitola Úvod Starověký  Řím  po  sobě  zanechal více  než  jen  památky hmotné kultury,  tedy  chrámy, cesty,  budovy, ale  také  rozsáhlé kulturní dědictví literární,  filo  sofické a hlavně  právní.  Římské  právo  je  fenoménem a propracovaným  systémem právních institutů, principů a zásad, které  jsou  nedílnou  součástí i dnešních  právních  řádů.  Například exaktní  systém  římského  dědického práva  se  stal  předlohou současným českým právníkům při  rekodifikaci občanského práva,  kdy  byl  např.  znovu  zaveden římskoprávní  institut odkazu – legat.  I v jiných oblastech soukromého práva  nalezneme  římskoprávní kořeny a dokonce některé instituty veřejného práva  mají  svůj  původ  v římském právu.  Například je  možné zmínit  trestněprávní úpravu  velezrady či  vlastizrady, jež  má  od  starověku stejný  objekt  ochrany, jenž  je  chráněn i v současném trestním zákonu. Vynořuje se  však  otázka, jaký  vliv  mělo  římské právo  na  právo  procesní? Skrytá  paralela je  jasně  patrna  na  začátku soudního jednání, které  sice  není  rozděleno do  dvou  fází in iure a apud iudicem,  ale  je  zde  vidět  římskoprávní inspirace: nejdříve je  soudcem  prozkoumána hmotněprávní stránka věci,  je  provedeno hmotněprávní  posouzení –  právní  kvalifikace –  (fáze in iure)  a teprve poté  se  přistupuje  k dokazování (fáze apud iudicem – probatio)  9 . Chceme�li podrobit zkoumání právní  odvětví, v současném právu  nazývané,  konkursní právo,  musíme brát  v potaz specifika starověkého práva  9   K tomuto blíže  např. Frýdek, M.: Byla dvoufázovitost soudního jednání specifikem jen římského práva? In  sborník z konference Olomoucké debaty  mladých právníků 2009.  Praha.  Leges. 2010. s. 146 –151. Římskoprávní úprava řešení úpadku 1 9 a hledat  podobné procedurální postupy a právní instituty. Teprve  poté  můžeme poznat fungování řešení úpadku ve starověkém Římě. Římské konkursní  právo  není  upraveno souhrnně,  ale  jeho  se  dotýká  několik oblastí,  především  práva  procesního, zasahují  do  něj  praetorské  interdik ty  a právo vlastnické. Tato  práce  se  snaží  podat  vysvětlení výše  uvedených právních oblastí, zejména přiblížit důvody úpadku a jeho  možné  řešení, bonorum possessio,  postavení věřitelů a jejich consilium, prodej majetku  a rozdělení výtěžku a naříkatelnost právního jednání dlužníka –  úpadce, přednostní pohledávky. Největším problémem při  výkladu římského práva  je  terminologie „konkursního práva“. Dlužník, který  není  schopný dostát  svým  závazkům je  označován jako defraudator či  kridář.  Samotní římští  právníci neužívali pojem  konkurs či  úpadek, ale  tento  dnes  samostatný proces  byl  řešen  v rámci  exekuce, exekučního řízení.  Je  zde  ale  určité  odlišení v tom,  že  při  exekuci  dochází k prodeji části  majetku dlužníka až  do  výše  dluhu,  postačuje�li majetek,  a při  úpadku je  uveden do  držby  věřitelům celý  majetek dlužníka,  který je prodáván, a z výtěžku se uspokojují věřitelé  10 . Od Lex duodexim tabularum k lex Poetelia de nexis a lex Iulia de cessione bonorum Římské úpadkové právo rozdělujeme do pěti period:  1. perioda – úprava podaná v Lex doudecim tabularum 2. perioda – od lex Poetelia Papiria de nexis 3. perioda – od lex Iulia de cessione bonorum 5. perioda – úprava v Codex Thedosianus 4. perioda – Justiniánská úprava Familia vs. bonorum Lex doudecim tabularum řeší  úpravu vztahů mezi  věřitelem a dlužníkem  v rovině osobního ručení. Dlužník odpovídá za  dluh  svou  osobou  11 a doslova  svým  životem. Jelikož  jediná  osoba  v římské společnosti, která  se  může  zavazovat, je otec rodiny pater familias,  je  nasnadě, že  neručil za  dluh  jen  svým  životem, ale  také  osobami, které  mu  podléhaly a rodinným majetkem.  Tato  domněnka je  postavena na  terminologii, která  se  pro  termín majetek  užívá  v Zákonu XII  desek.  Pátá  deska  pojednává o dědictví a v 5.  fragmentu,  zde  se  dědictví označuje jako familia: „Si adgnatus nec escit, gentiles familiam [habeno]  –  Pokud  není  nejbližšího agnáta, ať  mají  majetek příslušníci  rodu“ 12 . 10 Vážný, J.: Římský proces civilní. Melantrich, Praha 1935, s. 115. 11   K tomuto blížeji Lewald, H.: Zur Personalexekution im Recht der Papyri. Leipzig 1910. 12 Skřejpek, M.: Texty ke studiu římského práva. ORAC, Praha 2010, s. 34 –  35. 10 Rodina  – familia, [-ae, f] mj.  rodina,  příbuzenstvo, rod  celek  náboženský,  politický a hospodářský; v nejširším smyslu  všechny osoby  a věci  náležející  pod právní moc jednoho občana → pater familias 13 . Do pojmu rodina (familia )  patří  lidé  svobodní (liberi)  –  tedy  osoby  svého  práva  (personae sui iuris),  tak  i osoby cizího práva (personae alieno iuris) – osoby  spadající pod  něčí  moc  (potestas).  Dále  sem  patří  otroci  (servi)  a do  pojmu familia je zahrnut veškerý  majetek včetně „nehmotných věci“ jako rodinné obřady (sacra privata) a kult. Rodinu tedy tvořilo: 1)  absolutní moc otce rodiny (pater familias),  2)  majetek,  3)  rodinné obřady (sacra privata/familia). Jak  je  patrno  z výkladu výše  starověkou rodinu  tvoří  na  jedné  straně  abso� lutní  moc  otce  rodiny  a na  druhé  straně  se  jedná  o pocit  sounáležitosti k jistému  celku,  založeném na  stejnosti krve  –  příbuzenství, výkonu rodinných  obřadů a práci na  rodinném majetku, který  všechny jeho  členy  hmotně zabezpečoval. Všichni Římané patřili  k určité rodině, což  bylo  vyjádřeno již  jménem.  Každý  Říman  měl  tři  jména: praenomen, nomen gentile a cognomen.  Ženy  neměly praenomen;  byly  nazývány jménem rodu  a to  se  někdy  zdrobňovalo.  Proto  Cicero  nazýval například svou  dceru  Tullia  nebo  Tulliola. Otro� ci  mívali  jen  jedno  jméno, ale  při  propuštění na  svobodu přebírali často  cognomen a praenomen svého pána (patronus),  který  jim  daroval svobodu  14 . Tak se  třeba  velice  často  s propouštěním na svobodu po proskripcích, které  zavedl Lucius Cornellius Sulla hovoří o tzv. armádě Cornelliů  15 . Praenomen, -inis,  n.  –  předejmení, u osoby první  jméno  16 (pozn. dnes je to  jméno  –  rozuměj křestní jméno). Nomen gentile – gens, – tis,  f.  –  ve  významu  nejužším: rodina, rod  jednotlivý, jehož  členové spojeni v celek týmž  jménem (nomen gentile),  měli  tytéž  zvyky  i obřady náboženské a mohli  udati  linii  svých  předků  17 . Cognomen,-inis,  n.  –  příjmení =  jméno  rodinné,  kladeno bylo  za  jménem rodovým a značilo větev  (rodinu) některého rodu,  například Caesar (větev rodu Iuliů), Cicero (větev rodu Tulliů)  18 . Členy  rodiny vázal  tzv. status familiae,  což  je  stav  sounáležitosti k určité familii –  tedy  rodině. Je  to  příslušnost k určité římské rodině  a to  buď  pokrevní nebo právní (adoptio, adrogatio, matrimonium, coemptio, usus).  13 Pražák, J. – Novotný, F. – Sedláček, J.: Latinsko-český slovník. 6.  opravené a doplněné  vydá ní, Praha1933, heslo familia. 14   Kolektiv autorů: red. Salvan. I. – Vaporali, R.: Antický Řím. Přeložila Květa  Fischerová,  redigoval Antonín Hartman, Tatran 1964, s. 40. 15   Cognonem Sullův byl Cornellius, a tak se jmenovali jím propuštění otroci.  16 Pražák, J. – Novotný, F. – Sedláček, J.: Latinsko-český slovník. 6.  opravené a doplněné  vydá ní, Praha1933, heslo praenomen. 17 Pražák, J. – Novotný, F. – Sedláček, J.: Latinsko-český slovník. 6.  opravené a doplněné  vydá ní, Praha1933, heslo gens. 18 Pražák, J. – Novotný, F. – Sedláček, J.: Latinsko-český slovník. 6.  opravené a doplněné  vydá ní, Praha1933, heslo cognomen. 11 Pokud  bylo  uzavřeno  tzv.  přísné  manželství (stricti iuris),  pak  dívka/žena  přecházela uzavřením manželství (matrimonium)  ze  své  původní rodiny  do  rodiny  svého  manžela a byla  rovněž  vyvázána z rodinných obřadů (sacra familia)  původní rodiny. Toto  přeměnění rodinného statusu se  dělo  na  základě  institutu capitis deminutio minima, který  je  definován mimo  jiné  v Gaiových  Institucích, a to  následovně: I.  159 Est autem capitis deminutio prioris status permutatio 19 Capitis deminutio je  pak  proměna dřívějšího právního  stavu 20 ,  jinými  slovy  jde  o to,  že  novomanželka je  sňatkem „vytržena i s kořeny“ ze své otcovské rodiny a je „přesazena“ do rodiny svého manžela. Z výše uvedeného  tedy  plyne,  že  toto  rodinné konsorcium  (majetku,  osob,  náboženských obřadů a zvyků) bylo  personálně�majetkově�náboženského  charakteru. Rodina zde  tedy  byla  jak  z důvodu vyživovacího, tedy,  „živila“ své  členy,  ale  také  z důvodu zachování tradic  a náboženství, neboť  vymřením rodiny  by  přestali být  uctíváni rodinní bohové a bůžkové: Larové  (Lares),  Penatové (Penates),  Genius (Genius),  Manové (Mannes) a rodinný  krb (ve státním měřítku byl uctíván jako oheň bohyně Vesty).  Bavíme�li se  o rodině jako  o „konsorciu sui generis“,  tak  to,  jak  se  vůbec  sami  Římané dívali,  na  lidské  společenství se  dovídáme od  Marca  Tullia  Cicerona,  který  ve  svém  spise  Tři  knihy  o povinnostech píše  následující: I.  17  De  officiis libri tres: Známe pak několik stupňů lidského společenství. Bližší než ona obecná pospolitost je společenství téhož kmene, národa a jazyka, jímž jsou lidé nejvíce k sobě poutáni. Ještě užší je svazek téže obce. Mnoho věcí je zajisté společných občanům: náměstí, svatyně, sloupořadí, cesty, zákony, práva, soudy, volby, dále společné a přátelské styky a mnohonásobné vzájemné vztahy a smlouvy. Ještě těsnější je svazek mezi příbuznými, neboť onen nekonečný cit lidské pospolitosti se tu zužuje na nepatrný okruh. A protože všem živým tvorům je od přírody společný pud rozmnožovací, je prvním poutem společnosti manželství, dalším děti, potom jeden dům a společné držení majetku; to je základ města a jakoby semeniště obce. Následují svazky mezi bratry a další svazky mezi dětmi sourozenců, které už nemůže pojmout jeden dům, takže se rozcházejí do jiných domů jako do kolonií. K tomu přistupují sňatky a tím i další příbuzenské vztahy; a toto rozšiřování potomstva je původem obce. Pokrevní spojení poutá lidi přízní a láskou, neboť mít tytéž památky na předky, tytéž bohoslužebné obřady a společné hrobky, to znamená mnoho. 21 Víme,  že  tam,  kde  jsou  lidé  je  i právo a čím  je  lidská  společnost na  vyšším  stupni  svého  vývoje, tím  propracovanější systém práva  nalézáme. Čím  jsou  složitější hospodářské vztahy  mezi  jednotlivci, které  jsou  zapříčiněny specializací a tím  i vzrůstem přebytku, kdy  se  autarkní společnost vyvíjí  k novému  stupni  svého  vývoje, nalézáme různé  stupně  společenství. V nejraněj- ších  dobách se  lidé  „shlukovali“, aby  si  zajistili přežití, ale  nešlo  o nějaké  rozrostlé skupinky lidí,  ale  jen  o tolik  lidí,  kteří  si  byli  schopni sehnat  potra- 19 Gaius I. 159 – latinský text převzat z www.thelatinlibrary.com. 20 Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách,  Nakladatelství Doplněk 1999,  k vydání připravil a přeložil J. Kincl, str. 67.  21 Cicero, M. T.: O Povinnostech. Svoboda, Praha  1970,  přeložil Jaroslav Ludvíkovský, s.   46  –  48. 85 Verordnungen  im  Jahre  1859  und  das  Gesetz Nr.  97/1862 RGBl.  über  das  Ausgleichsverfahren im  Falle  der  Lohneinstellung erlassen.  Diese  neuen  Bestimmungen galten  nur  für  protokolierte Kaufleute, Geschäftsleute und  Fabrikbesitzer und  bedeuteten keine  Besserung, denn  vor  allem  die  Vorschriften über  das  Liquidationsverfahren standen im  Widerspruch zu  den  primitivsten Grundsätzen der  Gerechtigkeit. Eine  befriedigendere Lösung  brachte erst die neue Konkursordnung Nr. 1/1869 RGBl. vom 25. Dezember 1868;  gewissermaßen stützte sie  sich  um  die  preußische Konkursordnung  vom  8.  Mai  1855.  Die  Bestimmungen über  das  Anfechtungsrecht wurden  für  ihren  größten Mangel gehalten. In  dieser  Richtung gab  sich  die  neue  Konkursordnung nämlich mit  einem  Bezug  auf  die  Grundsätze des  allgemeinen bürgerlichen Rechts zufrieden. Zur Änderung kam es  erst nach der  Erlassung des  Anfechtungsgesetzes Nr.  35/1884 RGBl.  vom  25.  März  1884  (ergänzt durch das Gesetz Nr. 36/1884 RGBl. vom gleichen Tag). Die  Konkursordnung vom  1869  bewährte sich  in  der  Praxis  nicht  viel.  Diese  Erkenntnis führte  auch  nach  dem  Ausbruch des  Ersten  Weltkrieges zu  einer  erhöhten Aktivität in  der  Richtung ihrer  Novellierung; die  erlassene  kaiserliche Verordnung Nr.  337/1914 RGBl.  reformierte das  Konkursverfahren  neu  –  sowohl direkt,  als  auch  indirekt. Die  indirekte Reform bestand vor  allem  in  der  vollkommeneren Regelung des  Anfechtungsrechts. Im  Gegensatz  zur  Konkursordnung entstand eine  besondere selbständige Ausgleichsordnung nach  dem  belgischen Vorbild.  Sie  beinhaltete die  Vorschriften  über  den  Ausgleich außer  dem  Konkurs. Die  neue  Rechtsregelung novellierte  auch  die  strafrechtlichen Bestimmungen im  Zusammenhang mit  dem  Konkurs. Die kaiserliche Verordnung trat am 1. Jänner 1915 in Kraft. * * * * Die österreichische Konkursordnung von 1914 zusammen mit der im Jahre  1881 erlassenen ungarischen Konkursordnung, sowie  die  beiden Ausgleichsordnungen wurden von der neu entstandenen Tschechoslowakischen Republik (durch das  Rezeptionsgesetz Nr.  11/1918 Slg.)  übernommen. Sie  wurden zum Bestandteil der tschechoslowakischen Rechtsordnung. Kleinere  Änderungen brachten die  Gesetze Nr.  161/1921 Slg.  und  Nr.  99/1923  Slg., sowie die Regierungsverordnungen Nr. 96/1922 Slg. und Nr. 18/1923 Slg.  Ansonsten blieb  die  oben  erwähnte Rechtsregelung des  Konkursrechts  bis 1931 in Kraft. Die  Diskussionen über  die  Verabschiedung einer  neuen  Konkursordnung  wurden schon  seit  der  Hälfte  der  zwanziger Jahre  geführt. Erster  systematischer Entwurf wurde vom Justizministerium im Jahre 1927 ausgearbeitet und  zur  Diskussion gestellt. Die  Grundlagen für  die  Ausarbeitung neuen  Entwurfes bildeten eine  Reihe  von  Ansichten, kritischen Stellungsnahmen  sowie  die  statistischen vom  Staatlichen statistischen Amt  ausgearbeiteten  Unterlagen. Der  neue  Entwurf wurde  von  der  Regierung dem  Senat  der  Nationalversammlung im  Frühjahr 1930  vorgelegt. Danach wurde  er  von  dem  86 Abgeordnetenhaus  verabschiedet. Das  neue  Gesetz  wurde  am  1.  Mai  1931  unter  Nr.  64  in  der  Gesetzessammlung verkündet. Am  diesen  Tag  trat  seine  neue  Bestimmung über  das  kleinste zulässige Angebot im  Ausgleichsverfahren  außer  Konkurs in  Kraft;  übrige  Vorschriften wurden erst  nach  drei  Monaten, also am 1. August 1931 verbindlich.  Die Bedeutung des Konkursgesetzes von 1931 besteht auch unter anderem  darin,  dass  es  zu  einer  bedeutsamen Quelle  der  Inspiration für  die  Autoren des Konkursgesetzes vom Anfang der neunziger Jahre wurde. * * * * In  der  Zeitperiode nach  1948  kam  es  zur  völligen Liquidierung sowohl  des  Konkurs� als  auch  des  Handelsrechts. Diese  Rechtsgebiete erscheinen  in der tschechischen Rechtsordnung erst nach 1989 wieder. Die Grundlage  des  Konkursrechts am  Anfang der  neunziger Jahre  des  vorigen Jahrhunderts  bildete  das  Gesetz  Nr.  328/1991 Slg.,  über  den  Konkurs und  Ausgleich,  welches am 1. Oktober 1991 in Kraft trat. Dieses wurde vielmals novelliert und  ergänzt, jedoch von  der  Rechtstheorie und �praxis systematisch kritisiert.  Die  ständigen Novellierungen zeigten sich  als  unzureichend, denn  sie  betrafen nur  einige  (in  manchen Fällen  marginale) Teilfragen, ohne  eine  Konzeptionslösung zu  finden. Infolge dessen erfüllten sie  nicht  die  Erwartungen, welche ihre Erlassung begleiteten, oder sie hatten nur begrenzte positive Folgen. Die  tschechische Rechtsordnung konnte auf  die  modernen  Trends der  Entwicklung des  Konkursrechts also  nur  beschränkt reagieren.  Sie  ermöglichte die  Errichtung der  Gläubigerorgane, jedoch die  Regelung  der Beziehungen dieser Organe zu anderen Prozesssubjekten schwankte. Sie  ermöglichte weiter, dass  der  Betrieb des  Bankrotteurs Unternehmens  nach der Konkurseröffnung nicht eingestellt werden musste, ohne dass es sich  jedoch  um  eine  selbständige Art  der  Bankrottlösung handelte. Die  Regelung  dieser  Frage  nur  im  Rahmen des  Konkurses führte  im  Gegenteil zum  Präferieren von  Forderungen, die  mit  dem  Betrieb des  Bankrotteurs Unternehmens (als  Masseforderung) zusammenhängen,  und  wirkte gegen  die  Befriedigung von  Forderungen anderer (Konkurs)Gläubiger. Die  neuen  Arten der Bankrottlösung aufgrund des Sanierungsprinzips erschienen in der Rechtsordnung nicht. Das tschechische Konkursrecht reagierte auf moderne Entwicklungstrends nicht ausreichend und es kam zu einem bestimmten Rückstand hinter  den  Bedürfnissen der  wirtschaftlichen Entwicklung, so- wie  zur  Abweichungen von  vergleichbaren Rechtsordnungen. Aus  diesem  Grunde wurde  es  mit  den  Vorbereitungsarbeiten an  der  Rekodifizierung des  Konkursrechts angefangen. Das  Ergebnis der  mehrjährigen Arbeit  bildeten  zwei  Gesetze: Gesetz  vom  30.  März  2006  Nr.  182/2006 Slg.,  über  den  Bankrott  und  Arten  seiner  Lösung (Insolvenzgesetz) und  Gesetz vom  23.  Mai  2006 Nr. 312/2006 Slg., über Insolvenzverwalter.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist