načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Výstrahy zvědavcům. Strašidelné spisy II - M. R. James

Výstrahy zvědavcům. Strašidelné spisy II
-15%
sleva

Kniha: Výstrahy zvědavcům. Strašidelné spisy II
Autor:

Druhým svazkem Strašidelných spisů se završuje první úplné české vydání beletristického díla Montague R. Jamese, klíčové osobnosti moderní anglické strašidelné povídky. Český ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 339
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-07-16
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 420 stran : ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Ghost stories of M.R. James Curious warnings: the great ghost stories of M.R. James
Spolupracovali: ilustrace Jakub Janovský
přeložili Vladimíra a Zdeněk Beranovi
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Téma: strašidelné příběhy, tajemné příběhy, horory, duchové
ISBN: 9788025902905
EAN: 9788025902905
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhým svazkem Strašidelných spisů se završuje první úplné české vydání beletristického díla Montague R. Jamese, klíčové osobnosti moderní anglické strašidelné povídky. Český čtenář tak má možnost poznat v souvislostech rozsahem nevelké, a přesto impozantní dílo, které dodnes překvapuje svou originalitou. (strašidelné spisy : kniha II)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
M. R. James - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

242

Silvestrovská povídka s duchy

(Návod v plném znění naleznete na konci textu)

Důstojný pan Hall seděl ve své pracovně a pořizoval do farnímatriky zápisy za celý rok; míval totiž ve zvyku poznamenávat si

křty, svatby a pohřby průběžně do sešitu a v posledníchprosincových dnech je úhledně přepisovat do knihy vázané v teletině,

kterou pak uchovával na faře v truhle.

Znenadání k němu vtrhla hospodyně, rozrušením celá bez

sebe. „Co byste tomu řek, velebnosti,“ spustila. „Zámeckej pán

je na pravdě!“

„Zámecký pán? Pan Bowles? Co mi to tu povídáte, ženská?

Ještě včera přece –“

„Já vím, velebnej pane, ale je to tak. Wickhem, jakokostelník, mi to pověděl, zrovna když šel zvonit umíráček – však ho za

chvíli uslyšíte. Co jsem říkala – poslouchejte.“

243

A vskutku, do ticha noci se rozezněl zvon – nijak hlasitě, fara

totiž nestála v těsném sousedství hřbitova.

Farář Hall se kvapně zvedl.

„Strašné, opravdu strašné,“ povzdechl si. „Musímokamži

tě na zámek. A to včera vypadal tak pěkně jako už dlouho ne.“

Zarazil se. „Slyšela jste vůbec, že by tu řádila nějaká nemoc?

V norwichi se o tom vůbec nemluvilo. Přišlo to tak znena

dání.“

„Kdepak, velebnosti, nic. Že prej ho přepadlo ukrutnýduše

ní, povídal Wickhem. Člověk z toho má pocit – já si musela na

chvilenku až sednout, jak se mi udělalo zle, když jsem slyšela ty

slova – a co jsem pochytila, tak prej že si přejou funus, conej

dřív to půjde. někdo prostě nesnese, aby mu v domě leželastu

dená mrtvola a –“

„Jistěže. na to se ovšem budu muset přeptat přímo madam

Bowlesové nebo pana Josepha. Prosím vás, podejte mi kabát.

A taky vzkažte Wickhemovi, že bych si s ním chtěl promluvit, až

bude mít odzvoněno.“

A odkvačil.

Za hodinu byl zpátky a Wickhem už na něho čekal. „Mám

pro vás práci, Wickheme,“ oznámil mu farář, jen ze sebe shodil

svrchník, „a moc času na ni mít nebudete.“

„Jistě, velebný pane,“ pravil kostelník, „otevřít hrobku, to je

jasné –“

„Kdepak, takový úkol pro vás nemám. Zámecký pán prýpřed

nedávnem nařídil, že nechce být pohřben v chrámu. Vykopete

hrob na severní straně hřbitova.“

Zarazil se, neboť kostelník ze sebe vydal nesrozumitelnývý

křik. „Copak?“ otázal se ho.

„S prominutím, velebný pane,“ pronesl Wickhem ohromeně,

„rozuměl jsem vám dobře? Do hrobky ne, říkáte, a místo toho

na severní stranu? Chmm. Chudák zámecký pán už asi mluvil

dost z cesty.“

„Mně to také připadá zvláštní,“ odtušil farář, „ale pan Joseph

mě ujišťuje, že to bylo výslovné přání jeho otce – měl bychspíše říct nevlastního otce –, a údajně je opakoval několikrát, když

byl ještě při plném zdraví. Do země a venku. Samo sebou,chudák pán míval všelijaké vrtochy, to oba víme, ale s ničím takovým se mi nikdy nesvěřil. A ještě jedna věc, Wickheme. Bez

rakve.“

„Můj ty světe, velebnosti, to snad ani není možné,“ vrtělhlavou kostelník ještě více ohromen, „těch řečí, co kolem toho

bude, a taky starý Wright, jak ten bude zklamaný! Já vím, že pro

zámeckého pána sháněl překrásné dřevo a má ho u sebe léta.“

„nu, snad to rodina Wrightovi nějak vynahradí,“ odvětildůstojný pán poněkud netrpělivě. „Vaše starost je, abyste měl do

zítřka do deseti večer vykopaný hrob a nachystané vše potřebné – a nezapomeňte na pochodně od Wrighta. nepochybuji, že

za svoje úsilí a pohotovost i něco utržíte.“

„Dobře, velebný pane, pokud znějí příkazy takhle, vynasnažím se je splnit co nejlépe. A mám se cestou stavit pro ženské

a poslat je na zámek, aby nebožtíka upravily?“

„ne. O ničem takovém se tuším – totiž jsem si tím jist –nemluvilo. Pan Joseph si nepochybně pošle, bude-li zapotřebí. ne,

vy máte dost práce i bez toho. Dobrou noc, Wickheme. Když mě tato bolestná zvěst dostihla, vyplňoval jsem právě matriku. Kde by mě napadlo, že do ní budu muset přičinit ještětakovýhle zápis.“

Vše proběhlo jaksepatří. Pohřební průvod s pochodněmivyšel ze zámku přes park a dál se ubíral lipovou alejí na návrší, kde

stál kostelík. Shromáždila se tam celá vesnice i ti lidé zesousedství, jimž bylo možno za tak krátkou dobu dát vědět. Spěchu se

nikdo příliš nepodivoval.

Žádné právní úkony v té době nebyly nutné a truchlícívdově neměl nikdo za zlé, že hodlá zesnulého uložit k věčnémuodočinku co nejdříve. nikdo se také po ní v průvodu neohlížel.

Hlavním truchlícím byl její syn Joseph, jediný potomek zpředchozího manželství s jistým Calvertem z Yorkshiru.

nebyli pozváni ani žádní příbuzní ze strany pana Bowlese. Poslední vůle, pořízená během jeho druhého manželství,odkazovala veškerý majetek vdově.

O jaký majetek že šlo? Pozemky, dům, nábytek, obrazy, rodinné stříbro, to vše byla samozřejmost. Měla tu být ještě slušná hromádka zlaťáků, jenže až na pár stovek v rukou obchodních zástupců – poctivých mužů, žádných defraudantů – se tu žádná hotovost nenašla.

Přitom Francis Bowles po léta vybíral slušné renty a neměl velká vydání. nebyl ovšem ani vyhlášený skrblík: na jídlenešetřil a na přiměřené výdaje své ženy i nevlastního syna nikdyneváhal obětovat peněz. Josepha Calverta bez reptání udržoval na

školách i na univerzitě.

Kam se tedy podělo toto jmění? Důkladná prohlídka domu

neodhalila žádnou tajnou pokladnici, rovněž sluhové bezrozdílu věku se shodli, že zámeckého pána nikdy nepotkali v nějakou

neobvyklou hodinu na nečekaném místě.

Pro madam Bowlesovou i jejího syna to byla prostě záhada.

Jednoho večera seděli spolu v salonu a snad podvacáté tuotázku probírali.

„Dneska jsi zase procházel jeho knihy a listiny, Josephe, je to tak?“

„Ano, matinko, a zase bezvýsledně.“

„Co to pořád psal a proč neustále posílal dopisy panu Fowlerovi z Gloucesteru?“

„Víš přece, že měl utkvělou představu o jakémsi prostředním stavu duše. Tím se ti dva zabývali pořád dokola. Poslednídois nedokončil. Dojdu pro něj... Ano, je to neustále jedna a ta - táž písnička.

‚Vážený příteli, dělám drobné pokroky v našem bádání, ale věru nevím, nakolik mám důvěřovat našim autorům. Teď se mi

246

právě dostal do rukou spisek, v němž se tvrdí, že duši nějaký čas

po smrti ovládají duchové, například Rafael a ještě jeden, jehož

jméno čtu s jistými pochybami jako nares; ona však prý dosud

prodlévá natolik blízko naší formě života, že ji modlitbou kdo

tyčným duchům lze přivést nazpět mezi živé, aby tu vyjevilaroz

ličné věci.

Přijít musí, pokud ji přivoláme správným způsobem,které

hož můžeme docílit pomocí experimentu. Jakmile však přijde

a otevře ústa, může se stát, že ten, kdo ji přivolal, uvidí ausly

ší víc než jen o skrytém pokladu, kvůli kterému ji patrněpřivo

lává; experiment totiž staví do popředí právě dotazy podobné

ho druhu.

nejlépe bude, když vám celý návod zašlu, což také činím;

opsal jsem jej z knihy receptur, kterou jsem získal od našehomi

lého biskupa Moora.‘“

V tu chvíli Joseph přestal číst, mlčel a jen upřeně hleděl na

papír. nakrátko se rozhostilo naprosté ticho, poté si madam

Bowlesová, zabraná do vyšívání, odkašlala a pravila: „Víc tamne

stojí?“

„nic víc, matinko.“

„Opravdu. To je divné. Setkal ses někdy s tím panem Fow

lerem?“

„Možná jednou nebo dvakrát v Oxfordu. Celkem slušný pán.“

„Když o tom tak přemýšlím,“ pokračovala vdova, „měli by

chom ho seznámit s tím – s tím, k čemu došlo; přece jen to byli

blízcí přátelé. Ano, Josephe, měl by ses toho ujmout. Ty víš, jak

na to. Ostatně ten dopis je adresován jemu.“

„Máš pravdu, matinko, a učiním tak neprodleně.“ A hned se

pustil do psaní.

Mezi norfolkem a Gloucesterem není právě nejrychlejšíspo

jení. nicméně dopis odešel a v odpověď na něj dorazil povětšíba

líček – načež v zámeckém salonu s táflovanými stěnamiprobí

hal po několik večerů další hovor.

247

na závěr jedné takové rozmluvy padla tato slova: „Pokud máš

jistotu, vydej se tam dnes v noci polní cestou. A tady si na tovez

mi tenhle kousek látky.“

„Co je to za látku, matinko? Ubrousek?“

„Dejme tomu. Co na tom záleží?“ Joseph tedy vyšel dozahra

dy a matka se za ním zamyšleně dívala ode dveří, dlaňpřitisknu

tou na ústech. Poté ji oddálila a pronesla polohlasem: „Kdybych

jen bývala nemusela tolik spěchat! Ale určitě to byla obličejo

vá rouška.“

Snesla se mimořádně tmavá noc a nad černými poli sehlasi

tě proháněl jarní vítr – natolik hlasitě, že přehlušil veškerévý

křiky či volání. Pokud tedy někdo volal, žádný hlas nebylo slyšet,

ani tu nebylo nikoho, kdo by zavolal v odpověď či kdo by jejza

znamenal – tedy aspoň prozatím.

nazítří ráno vtrhla matka k Josephovi do ložnice. „Dej mi

tu látku,“ vybídla syna. „Služky ji u tebe nesmějí najít. A mluv,

mluv, dělej!“

Mladík seděl na pelesti s hlavou v dlaních a zvedl k matceza

rdělé oči. „Otevřeli jsme mu ústa,“ pronesl. „Proč jsi muprobo

ha nenechala zakrýt tvář?“

„A jak asi? Víš přece, jak jsem ten den měla napilno. Chceš

tím říct, že jsi ji viděl?“

Joseph jen zasténal a znovu zabořil hlavu do dlaní. Pak dodal

tiše: „Prý ji taky uvidíš.“

S děsivým výkřikem se chytila sloupku postele a přitiskla se

k němu.

„Je strašlivě rozezlený,“ pokračoval. „Myslím, že jen čeká na

vhodnou příležitost. Ještě jsem pomalu ani nedomluvil, a už

jsem zaslechl, jako by tam dole vrčel pes.“ Vstal a přecházel po

pokoji. „Co si počneme? Je volný! A já nemám odvahu se s ním

sejít! neodvažuji se vzít ten nápoj a jít za ním! neodvažuji se ani

zůstat tady o jedinou noc déle. Proč jsi to jenom udělala? Mohli

jsme počkat.“

248

„Mlč!“ okřikla ho matka. Rty měla suché. „na vině jsi ty, a víš

to stejně dobře jako já. Ale k čemu tolik řečí? Poslouchej: jetepr

ve šest. Máme dost peněz, abychom se dostali přes vodu –tako

vou, jakou oni nepřekročí. Yarmouth odsud není zase tak daleko

a většina lodí odtamtud prý v noci pluje do Holandska. Postarej

se o koně. Já jsem vmžiku uchystaná.“

Joseph na ni třeštil oči. „Co tomu řeknou lidi?“

„Co by! Zkus třeba namluvit faráři, že jsme se doslechli oně

jakém majetku v Amsterdamu a musíme se tam o něj urychleně

přihlásit, jinak o všechno přijdeme. Tak běž, běž! Anebo jestli se

ani na to necítíš, zůstaň si přes noc tady.“

Zachvěl se a odešel.

Téhož večera po setmění vstoupil kolébavým krokem dokrč

my u yarmouthského mola lodník; seděl tam mladík se ženou

a u nohou měli položené sedlové brašny.

„Připravený, madam a mladej pane?“ obrátil se na ně.

„Vyplouváme, než odbije celá, a druhej pasažér už čeká na molu.

To jsou všecky vaše zavazadla?“ zeptal se a chopil se brašen.

„Ano, cestujeme nalehko,“ odvětil Joseph. „A vy máte vícpa

sažérů do Holandska?“

„Jen toho druhýho,“ řekl lodník, „a ten má eště míň bagá

že jak vy.“

„Víte, kdo to je?“ otázala se madam Bowlesová. Zavěsila se do

syna a oba zůstali stát ve dveřích.

„To ne, ale toho bych si jaktěživo nesplet, i když má přes

hlavu kápi, poněvadž tak divně mluví. A vy se s ním budete asi

taky znát, podle toho, co mi povídal. Prej: ‚Jděte a přiveďte je,

já tady na ně počkám.‘ Takhle mi to povídal – a heleme se, už

jde sem.“

Otrava manžela byla za oněch časů považována za hrdelní zločin

a provinilé ženy byly zprvu na hranici zardoušeny a poté upá

leny.

Soudní záznamy z n orwiche vypovídají o případu ženy takto

usmrcené a jejího syna popraveného vzápětí oběšením, jakmi

le dobrovolně doznali vinu před duchovním správcem přísluš

né farnosti, jejíž jméno zde neuvedu, protože se v ní dosudna

lézá ukrytý poklad.

Knihu receptur biskupa Moora nyní vlastní univerzitní

knihovna v Cambridgi pod signaturou Dd 11.45 a na straněčís

lo 144 stojí tento záznam:

nejoučinnější experiment k nalezení pokladu v zemi

ukrytého, ku krádeži, vraždě a všeličemu jinému. Zajdiž

k rovu muže umrlého a v hlavách rovu toho třikráte jej

jeho jménem vyvolej, řka: Ty, n., n., n., zaklínám tě,vy

zývám tě a nařizuji ti při tvé duši křesťanské, bys požá

dal pány Rafaele a n arese o svolení přijíti tuto noc a dle

pravdy mi vyjeviti, na kterémže místě se ukrývázakopa

ný poklad. Poté naber prsti z rovu u hlavy nebožtíkovy,

zavaž do plátna, polož pod pravé ucho a takto na ní spi,

a kdežkolivěk na ní ležeti a spáti budeš, tam onu nocpři

jde a poví ti popravdě ve spánku či stavu bdělém.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist