načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vyšší spravedlnost - Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth

Vyšší spravedlnost

Elektronická kniha: Vyšší spravedlnost
Autor: Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth

Policejní psycholog Sebastian Bergman se smířil s myšlenkou, že jeho dny na oddělení vražd jsou sečteny, a vrátil se k přednášení a psaní. Ne však nadlouho Bergmanova dcera Vanja se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu En högre rättvisa ... přeložila Petra Hesová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7956-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Policejní psycholog Sebastian Bergman se smířil s myšlenkou, že jeho dny na oddělení vražd jsou sečteny, a vrátil se k přednášení a psaní. Ne však nadlouho Bergmanova dcera Vanja se odstěhovala ze Stockholmu a našla si dočasné zaměstnání jako kriminalistka v Uppsale, kde právě vyšetřuje sérii znásilnění. Pachatel napadá ženy zezadu - píchne jim anestetikum a na hlavu nasadí jutový pytel. Když jedna z obětí zemře, je k případu přizvána Státní komise pro vyšetřování vražd - a krátce nato i Sebastian Bergman. Roztříštěný tým musí dát osobní problémy a neshody stranou a pokusit se brutálního násilníka zadržet. Vyšetřovatelům se podaří zjistit, že oběti nejsou vybírány náhodně. Co je ale spojuje?

Popis nakladatele

Policejní psycholog Sebastian Bergman se smířil s myšlenkou, že jeho dny na oddělení vražd jsou sečteny, a vrátil se k přednášení a psaní. Ne však nadlouho…

Bergmanova dcera Vanja se odstěhovala ze Stockholmu a našla si dočasné zaměstnání jako kriminalistka v Uppsale, kde právě vyšetřuje sérii znásilnění. Pachatel napadá ženy zezadu — píchne jim anestetikum a na hlavu nasadí jutový pytel. 

Když jedna z obětí zemře, je k případu přizvána Státní komise pro vyšetřování vražd — a krátce nato i Sebastian Bergman. Roztříštěný tým musí nechat osobní problémy a neshody stranou a pokusit se brutálního násilníka zadržet. 

Vyšetřovatelům se podaří zjistit, že si pachatel nevybírá své oběti náhodně. Co je však spojuje?

 ––––

Hjorth a Rosenfeldt dokázali téměř nemožné. Jejich prózy pulzují životem a jejich postavy se nadlouho zabydlí ve vašich myslích a srdcích. Hlavního hrdinu si zamilujete navzdory jeho povaze a zápletky jsou zamotané tak, že nevyjdete z údivu.
– severskedetektivky.cz

Hjorth s Rosenfeldtem vědí, jak vystavět zápletku a stupňovat napětí. Jejich silnou stránkou je psychologie.
– Uppsala Nya Tidning, Švédsko

Vynikající série. Šestý díl řady o policejním psychologovi Sebastianu Bergmanovi si v ničem nezadá se svými předchůdci. Napětí od začátku do konce, mnoho překvapivých zvratů a výborně vykreslené postavy.
– Litteratursiden, Dánsko

Zařazeno v kategoriích
Hans Rosenfeldt; Michael Hjorth - další tituly autora:
Hrob v horách Hrob v horách
 (e-book)
Učedník Učedník
 (e-book)
Temná tajemství Temná tajemství
 (e-book)
Hrob v horách Hrob v horách
 (e-book)
Učeň Učeň
The Man Who Wasn´t There The Man Who Wasn´t There
The Man Who Watched Women The Man Who Watched Women
Vyšší spravedlnost Vyšší spravedlnost
 
K elektronické knize "Vyšší spravedlnost" doporučujeme také:
 (e-book)
Pekingský rozparovač Pekingský rozparovač
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MICHAEL HJORTH & HANS ROSENFELDT

Vyšší spravedlnost




Copyright © Michael Hjorth & Hans Rosenfeldt, ‚ƒ„…

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Petra Hesová, ‚ƒ„Œ

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., ‚ƒ„Œ (elektronické vydání)

ISBN Œ˜…-…ƒ-‚˜š-ƒƒ…›-› (Formát PDF)

ISBN Œ˜…-…ƒ-‚˜š-ƒƒ…œ-ƒ (Formát ePub)

ISBN Œ˜…-…ƒ-‚˜š-ƒƒ…š-˜ (Formát MobiPocket)


PRVNÍ ČÁST



Œ

„›. října

Zdá se mi o tobě. Od chvíle, kdy to začalo, téměř každou noc. Co by sis pomyslela, kdyby ses o tom dozvěděla? O mých činech.

Nejspíš nic dobrého. Chtěla bys to skončit.

Byla jsi lepším člověkem, než jsem já.

Dnes jsi mě však prosila o záchranu. O záchranu vás obou. Jenže to nešlo.

Ani ve snu to nebylo možné.

A tak dělám, co se dá.

A hodlám v tom pokračovat.

Dnes večer.

Pátá.

Klara Wahlgrenová.

S říjnem přišla zima.

Co se počasí týče, byl to podivný rok. Opravdové jaro začalo až koncem května. Tradiční pálení

čarodějnic se za hojné účasti studentů v čepicích odehrálo

na sněhu, stejně jako mnohem řidčeji obsazené prvomájové

průvody den poté.


„ƒ

Léto na sebe nechalo čekat až do konce června, přičemž

teplota se poprvé vyšplhala přes dvacet stupňů až týden po

oslavách slunovratu. Na druhou stranu však teplo vydrželo až do poloviny září.

Podzim se v podstatě nekonal.

Osmého října to začalo nanovo. Když obyvatelé Uppsaly

toho rána vytáhli žaluzie, naskytl se jim pohled na bílý popra

šek. Rok s pouhými čtyřmi měsíci bez sněhu byl samozřejmě

voda na mlýn pro odpůrce globálního oteplování.

„Mně se tedy nezdá, že by se země oteplovala.“

„Jenže vás se nikdo neptal,“ měla Klara na jazyku pokaždé,

když tu otřepanou frázi, povětšinou doprovázenou samolibým

úšklebkem, někde zaslechla.

Změny klimatu byly nanejvýš pravdivou skutečností.

Tři roky studia environmentalistiky v Lundu následované magisterským titulem z oboru udržitelného rozvoje v Uppsale o tom Klaru přesvědčily. Léta výzkumů prováděných po celé planetě hovořila jasnou řečí, bez ohledu na to, jaký výjev se vám v říjnu naskytne při pohledu z kuchyňského okna.

Ale zima je pořádná, pomyslela si, když pár minut po deváté

večer opouštěla učebnu a začala si zapínat příliš tenký kabát.

Jako obvykle zůstala na místě, dokud všichni účastníci kurzu

neodešli, a pak po nich poklidila a dala všechno do pořádku.

Čalounický kurz.

Probíhal od patnáctého září mezi půl sedmou a půl devátou.

Devět lekcí.

Dnes se konala pátá. Klara s potěšením sledovala pokroky svých studentů. Vedla tyto kurzy nesmírně ráda.

Už čtvrtým rokem.

Ještě jednou se přesvědčila, že za sebou skutečně zamkla,

a pak se vydala ulicí Östra Ågatan k autu. Rychlými kroky chladnou nocí. Když jí zazvonil telefon, vyndala ho a s pře

kvapeným úsměvem hovor přijala.

„Ahoj, broučku, copak ty nespíš?“


„„

„Kdy už budeš doma?“ ozval se Victorův unavený hlásek.

Viděla ho před sebou, jak sedí na pohovce v pyžamu se Spider

manem, zoubky vyčištěné, na hlavě vrabčí hnízdo a ze všech sil se snaží udržet oči, aby se mu nezavíraly.

„Už jsem na cestě k autu, takže tak za čtvrt hodinky nebo dvacet minut. Děje se něco?“

„Obvaz.“

Malý se minulý týden, předtím než napadl sníh, účastnil

školního závodu v orientačním běhu, zakopl o nějaké zrezivělé

harampádí pohozené v lese a rozřízl si lýtko. Bylo z toho pět

stehů. Každý večer mu nohu museli převazovat.

„A táta by to udělat nemohl?“

„Ty to umíš líp.“

Klara si v duchu povzdechla. Ne že by nebylo příjemné

být oblíbenkyní, po které je sháňka, ale se Zachem si rodi

čovskou dovolenou podělili, takže byl se synem od začátku

přinejmenším stejně často jako ona. A občas dokonce častěji.

Přesto se však takřka pokaždé, když se něco stalo, Victor ptal

po mámě. Viděla na Zachovi, že ho trochu trápí být věčně tím druhým vzadu.

„Ale já nejsem doma a ty musíš jít spinkat,“ namítla zkus

mo a zabočila do ulice Ångkvarnsgatan.

„Ale co ten obvaz?“

„Nech to na taťkovi a běž do postýlky. A pokud ještě budeš vzhůru, až se vrátím, a nebude se ti to líbit, tak to převážeme.“

Odpovědí na její návrh bylo ticho, jako by se její osmiletý

syn pokoušel vykoumat, zda mu nevěší bulíky na nos.

„Tak co ty na to?“ zeptala se Klara.

„Tak jo...“

„Dobře. Pusinku. Uvidíme se zítra.“

Ukončila hovor a strčila telefon zpátky do kapsy. Ruku ne

chala schovanou. Vážně je zima.

Rozhodla se správně?


„‚

Jestli bude Victor ještě vzhůru a ona mu ránu převáže, nedá

tím Zachovi náhodou najevo, že to on dělá hůř než ona? Ne

měla být přísnější? Obvaz ti vymění taťka a běž si lehnout.

Tečka.

Nedávat mu na výběr.

Nic nepředělávat.

Nejspíš ano.

S trochou štěstí bude Victor po mém návratu domů už

spát, takže nebude třeba to řešit, pomyslela si a vešla na par

koviště.

Ve vnitrobloku bylo čtvercové prostranství se šesti parko

vacími místy, z nichž dvě patřila Vzdělávacímu spolku. Jediné

auto, které tam ještě stálo, byl její modrý Volkswagen Polo

úplně v rohu.

Klara se zarazila.

Byla tam tma.

Větší než obvykle.

Okolní budovy sloužily jako kanceláře a sídla různých sdru

žení a touto noční dobou už se v nich nesvítilo. To bylo nor

mální, jenže tentokrát zhasly i obě lampy na průčelí domu.

Klara neměla tušení, kde se rozsvěcejí, a říkala si, že je někdo

musel zhasnout omylem.

Ale chyba lávky, došlo jí, zatímco se blížila k autu a oči po

malu přivykaly okolní tmě. Nedaleko jejího vozu se u stěny

domu povalovaly střepy.

Světlo někdo rozbil.

Nebo se snad nějak uvolnilo z úchytu a zřítilo se na zem?

Ovšem vzhledem k tomu, že byla zničená obě, se tu asi ně

kdo rozbíjením pouličních lamp bavil. Jakkoli se Klara stále

považovala za mladou, přistihla se při myšlence, že to jistě

spáchali „nějací výrostci“. Asi to bylo spíš zbožné přání, aby

vandalství a jiné vymykající se chování bylo pouhým proje

vem nezralosti. Dění ve společnosti čím dál zřetelněji nazna

čovalo, že to tak není.


„›

Klara vylovila z kapsy klíčky od auta. Volkswagen dvakrát

zablikal a zpětná zrcátka se s bzučením odklopila do stran.

Právě se chystala položit ruku na kliku, která musí být jistě

jako led, když najednou zbystřila a tělem jí bezděčně projelo nepříjemné zachvění.

Zaslechla za sebou tiché kroky.

Není sama.

Na okamžik zahlédla v bočním okénku temný stín.

Pokřivený. Veliký. A blízko.

Bez přemýšlení udělala rychlý úkrok stranou a přitom se otočila. Temná postava se tak místo těsně za jejími zády ocit

la po jejím boku čelem k vozu. Klara si ještě stačila všimnout

černé kapuce a zakrytého obličeje, když vtom ji překvapil vy

soký, pronikavý zvuk.

Znělo to jako alarm.

Několik vteřin trvalo, než jí došlo, že je to její vlastní křik.

Zdálo se, jako by útočník před silou jejího hlasu trochu ucouvl. To Klaře dodalo sílu.

Ani ji nenapadlo snažit se zachránit útěkem.

Bude se bránit.

Za každou cenu.

Odněkud z podvědomí jí vytanula poučka, že v případě

napadení je třeba klást co největší odpor, a tak právě to udě

lala. Začala kolem sebe mlátit a kopat. Hlava nehlava. Rány

dopadaly na tělo útočníka. Tvrdě. Znovu a znovu. Slepě, zuřivě se bránila a přitom celou dobu nepřetržitě ječela.

Netušila, jak dlouho to trvalo. Jí to připadalo jako věčnost, ačkoli pravděpodobně to bylo jen několik vteřin, než útočník udělal několik kroků vzad a nakonec se dal na útěk k východu

z parkoviště a dál doleva po Ångkvarnsgatan.

Klara zůstala stát. Lapala po dechu a chroptěla. Ještě si sta

čila pomyslet, že si tím křikem asi nějak poškodila hlasivky,

ale najednou ji opustila veškerá síla a ona se svezla na zem, aniž dbala na to, že si v té zimě promočí kalhoty.

„œ

Její dech přešel v tichý nářek. Zírala před sebe do prázdna.

Vtom jí padl pohled na cosi malého a podlouhlého, co zůstalo

ležet na asfaltu u auta.

Byla to injekční stříkačka s jakousi tekutinou.

Chtěl ji uspat.

Uspat a znásilnit.

Přesně jako Idu.

Stýská se jí po oddělení vražd?

Vanje došlo, že si tu otázku klade vcelku často. Například

nyní, kdy si v kuchyni malé dvougarsonky na Norbyvägen, pronajaté od jednoho z uppsalských kolegů, vařila čaj. Pro za

čátek si byt vzala na rok, zatímco on se bude v Haagu podílet

na projektu Evropské spolupráce na potírání obchodu s lidmi. Padesát dva čtverečních metrů, přičemž ji z hlavy nenapadal

ani jeden jediný předmět nebo kus nábytku, které by si odsud

vybrala do vlastního bydlení, snad s výjimkou televize s úhlopříčkou sedmdesát pět palců na stěně naproti prosezené sedač

ce z černé kůže. Jenže tak už to bývá, když si člověk pronajme

byt i s vybavením. Vanja si řekla, že rok to dokáže vydržet. A pokud se rozhodne zůstat déle, pořídí si něco jiného. Vlastního.

Stýská se mi po kriminálce? uvažovala a přitom lovila ča

jový sáček z hrnku s motivem Hvězdných válek, aby ho mohla hodit do dřezu.

Nechybělo jí oddělení vražd jako takové, ani samotná čin

nost, protože její uppsalské zaměstnání bylo přinejmenším

stejně zajímavé, ale postrádala bývalé kolegy. Teď když už

spolu několik měsíců nepracovali, si uvědomovala, že je brala spíš jako přátele než spolupracovníky. Možná dokonce jako své jediné přátele.

„š

Tedy kromě Sebastiana.

Ten přítelem nebyl.

Vanja otevřela ledničku, přilila si do hrnku mléko a od

nesla si ho do malého obývacího pokoje ke konferenčnímu

stolku značky IKEA z kouřového skla, na němž stál její ote

vřený počítač.

Dala Torkelovi slib, že se vrátí.

Až se jí povede dát si věci do pořádku.

Ať už to znamená cokoli.

S Annou se nadále nestýkaly, takže v této oblasti se nic

nezměnilo. Matka jí celý život lhala, a když pravda konečně

vyšla najevo, podvedla Vanju znovu, když se za jejími zády ob

rátila na Sebastiana — a co hůř —, dokonce se s ním vyspala.

S Valdemarem spolu několikrát mluvili. Krátce a neosobně,

hlavně o její změně bydliště, novém městě a nových spolu

pracovnících. Na návštěvu však nepřijel. Ačkoli od Anny odešel

ve snaze svůj vztah s Vanjou napravit, a přestože jí byl odma

lička otcem a nejbližším člověkem, jehož milovala na celém

světě nejvíc, nepodařilo se jim najít k sobě znovu cestu.

Vanju to bolelo.

A rozčilovalo.

Měla zlost, že se Sebastianovi podařilo zničit jednu z mála

věcí, která v jejím životě skutečně něco znamenala. Možná se

jim povede sžít se i v nové roli, ale zatím tomu probíhající vy

šetřování Valdemarova fi nančního podvodu a jeho následný

pokus o sebevraždu stály v cestě.

Byl to guláš.

Její život je jeden velký zmatek.

K pořádku má hodně, hodně daleko.

Jediná věc, která se v pořádku skutečně zdála, byl její vztah

s Jonathanem. A ten se naopak jevil o to lepší. Dovolená, kte

rou zahájili v Kodani, je zavedla do dalších pěti evropských

zemí a dokonale naplnila Vanjina očekávání. Jonathan měl

zpočátku obavy, že Vanjina potřeba mít někoho po svém boku

„¹

nesouvisí nutně s ním jako s člověkem, ale ty se zanedlou

ho ukázaly jako neopodstatněné. Na konci léta už rozebírali

společnou budoucnost, jako by to byla ta nejpřirozenější věc

na světě.

Z jejího stěhování do Uppsaly sice neskákal nadšením, ale

cesta vlakem trvala jen čtyřicet minut a Vanja jezdila domů

do Stockholmu tak často, jak jen mohla. Když přijela, bydle

la u něj, protože svůj byt v ulici Sandhamnsgatan poskytla

k pronájmu.

S Jonathanem tedy bylo všechno v pořádku a Sebastiana

neviděla od chvíle, kdy ji před třemi měsíci nechal stát v gará

ži pod budovou centra Waterfront. Doslechla se, že se během

zběsilé jízdy s výbušninou v autě zranil. Podle Ursuly to skon

čilo několika polámanými žebry a zlomenou rukou, ale nic

víc nevěděla.

Ani vědět nechtěla.

Čím méně místa bude Sebastian Bergman v jejím životě

zaujímat, tím lépe.

Byla si jistá, že totéž by platilo pro kohokoli.

Proto ho pustila z hlavy, natáhla se na pohovku, lokla si

horkého nápoje a znovu se začetla do trestního oznámení

Therese Anderssonové.

Poškozená odešla s večírku v ulici Molngatan  čtvrtého

Října krátce před půl druhou ráno, a rozhodla se jít domů

do Almqvistgatan což je jenom asi kilometr daleko. Vzala

to cestou přez Liljeforské Náměstí a když mýjela školu, za

slechla blížící se kroky a pak ji někdo chytil zezadu a ucí

tila píchnutí v krku.

Vanja nečekala, že budou všechna hlášení napsaná bez

jediné chyby, naopak si byla vcelku jistá, že takových je men

šina. Ovšem tohle byla vážně síla. Zabrousila pohledem ke

jménu policisty, který jej přijímal. Policejní aspirant Oscar

„˜

Appelgren. Čili ještě student, jenže vzhledem k tomu, že švéd

ština se na policejní akademii nevyučuje, byly vyhlídky na

zlepšení vcelku mizivé. Vanja se zhluboka nadechla a pokra

čovala.

Pak si nic nepamatuje až to, že se zbudila na zemi v křový

u cesty. Sukni měla jako by povytaženou, rostrhané pun

čocháče a taky měla poškozená přez hlavu nějaký pytel.

Potom vstala a došla do Valsalagatan, kde zavolala o po

moc. Asi o půl třetí.

Do nemocnice povolaly policii a lékařské višetření uká

zalo krvácení v pod břišku po penetracy a stopy spermatu.

V krvi se našli stopy Flunitrazepamu.

Vanja zavřela přehlídku pravopisných chyb a hovorových výra

zů, natáhla se po hrnku s čajem a pohodlně se usadila.

Přepadení a dokonané znásilnění.

Taková tvoří jen malý podíl každoročně hlášených případů,

jelikož mnohem častěji se oběť s pachatelem znají a ke zloči

nu dojde u jednoho z nich doma. Na druhou stranu dostávají

velký prostor v tisku, a tak je snadné podlehnout dojmu, že

k nim dochází častěji. O tom, co se stalo Therese, toho dosud

příliš napsáno nebylo, ale pokud se o její případ někdo začne

vážně zajímat, publicita naroste.

Protože není první obětí.

Vanja se znovu natáhla, odložila hrnek a vzala do ruky

zprávu z Národního forenzního centra.

Nebyla příliš obsažná.

Otisk podrážky sportovní boty značky Vans, model

UA-SK…-Hi MTE, v půdě pod keři a DNA ze spermatu, ovšem

o pachateli neexistoval žádný záznam v registru. Vzorek se

nicméně shodoval s jiným, odebraným po případu znásilně

ní před necelým měsícem.

Ida Riitalová, ›œ let.

„…

Přepadena na Starém uppsalském hřbitově osmnáctého

září.

Totéž město, tentýž modus operandi.

Pachatel se k oběti nepozorovaně přiblížil zezadu, vpíchl jí

uspávací prostředek, přes hlavu navlékl jutový pytel a zneužil

ji, zatímco dotyčná byla v bezvědomí.

Vanje zazvonil telefon, takže pohlédla na displej.

Její nová nadřízená. Anne-Lie Ulanderová.

Bylo skoro půl desáté večer. To znamenalo novou práci.

Vanja hovor přijala.

„Ahoj, děje se něco?“

Po zhruba půlminutovém rozhovoru Vanja zaklapla po

čítač, vstala a zamířila ven z bytu. Jestli do té doby panovaly

pochyby o tom, zda mají co dělat se sériovým násilníkem, tak

se právě rozptýlily.

Objevila se oběť číslo tři.

Klara seděla na pohovce stočená do klubíčka. Navzdory třem

vrstvám oblečení i dece, do níž byla zabalená, se třásla zimou.

A nedokázala přestat. Jako by se z chladu stala druhá kůže,

kterou si z toho tmavého dvorku za budovou přinesla s sebou

domů. Oběma rukama uchopila hrnek čaje a pohlédla na

opačnou stranu pohovky, kde lehce v předklonu seděla žena

s poznámkovým blokem.

Komisařka Anne-Lie Ulanderová.

V jednoduše střižených, ale jistě drahých červených šatech

a s tmavými vlasy po ramena, upravenými se zdánlivě nedba

lou elegancí, Klaře připomínala spíš úspěšnou právničku z ně

jakého amerického televizního seriálu.

„Œ

„Černé oblečení, na hlavě kapuce a zakrytá tvář. Vzpomínáte si ještě na něco?“

Klara zachytila Anne-Liin účastný pohled a zavrtěla hla

vou.

„A představu o tom, jak byl vysoký, nemáte?“

Klara se zamyslela. Sice s jistotou věděla, že na prožité

události nikdy nedokáže zapomenout a má je v sobě otištěné už napořád, přesto je však ve vzpomínkách vnímala podivným způsobem nezřetelně a nesouvisle. Jako by se ji vlastní mozek snažil ochránit tím, že jí nedovolí vybavit si útok do přílišných podrobností.

„Já nevím. Vyšší než já.“

„A vy měříte kolik?“

„Metr šedesát devět.“

Anne-Lie si poznamenala poslední údaj z Klařina krátkého

líčení událostí na dvoře ve vnitrobloku. Jakmile dorazí Vanja,

zamíří na místo činu. Carlos tam už sice čeká a je to schopný

policista, ale nemají nárok na sebemenší chybičku. Tři přepadení během jediného měsíce. V ulicích jejího města se po

hybuje velice nebezpečný muž.

„Když jsem přišla domů, probudil se,“ hlesla Klara. Anne-Lie

zvedla oči od poznámek a sledovala Klařin pohled směřující

do kuchyně, kde u stolu seděl muž a na klíně měl chlapečka

v pyžamu s obrázkem Spidermana. Otec mu polo hlasem před

čítal z knihy, zatímco se malý očividně jen silou vůle držel

vzhůru. Tu a tam se starostlivě zahleděl na Klaru. „Už spal,

ale musel nás slyšet. Slyšel, že je něco špatně...“

„Mám s ním promluvit?“

Klara odtrhla oči od manžela se synem a tázavě se otoči

la k Anne-Lie.

„A co byste mu říkala?“

„Kolik je mu roků?“

„Osm.“

‚ƒ

„Můžu mu povědět, že jsme za vámi přišli, protože jste něco

viděla, ne kvůli tomu, že se vám něco stalo. Trochu celou tu

věc bagatelizovat.“

„Zach už to udělal. Řekl mu, že mě vyděsilo pár hloupých

dospěláků, kteří se hádali před školou...“

Když Klara zaslechla, jak se otevírají domovní dveře, od

mlčela se a celá ztuhla. Anne-Lie si toho všimla a chlácholivě

jí položila ruku na paži.

„To je moje kolegyně,“ dodala na vysvětlenou. Klara se ob

rátila ke dveřím do obývacího pokoje a pohledem sledovala,

jak dovnitř vstupuje mladší žena, která se představila jako

Vanja Lithnerová.

„Klara Wahlgrenová,“ zaskřehotala Klara. Bolelo ji v krku

a bylo to čím dál horší. Musela se nějak poranit. Snad by pře

ce jen měla zajet do nemocnice. V tu chvíli, těsně potom, to

neudělala. Vždyť se přece nic nestalo.

Alespoň ne to, co se stát mohlo.

Znovu se zachvěla. Polkla doušek čaje. Teplý nápoj sice

nezmírnil ani bolest v krku, ani se mu nepodařilo ji zahřát,

ale přece jen ho vypila. Byl heřmánkový a upíjela ho na po

hovce z hrnku s nápisem Nejlepší maminka na světě po ná-Nejlepší maminka na světě po ná-Nejlepší maminka na světě

vratu z kurzu.

Jako obvykle.

V jistotě a bezpečí.

Druhá policistka si odložila kabát a posadila se s otázkou,

jak se Klaře vede. Ta jen pokrčila rameny. Jak se jí vede? Ne

měla ponětí. Hlava jí šla kolem. Teď když jí tělem přestal ko

lovat adrenalin, se cítila naprosto vyčerpaná, přesto však jako

na jehlách.

Anne-Lie vstala a podala Vanje své poznámky.

„Já teď musím zajet na místo činu, Vanja to tu s vámi do

řeší.“ Vytáhla vizitku, kterou položila na konferenční stolek.

„Kdybyste s něčím potřebovali pomoct, na něco se zeptat, kon

taktovat zdravotníky, prostě cokoli, tak se ozvěte.“

‚„

„Děkujeme.“

Anne-Lie letmo položila Klaře ruku na rameno a se slovy

„uvidíme se potom, Vanjo“ odešla z pokoje. Klara ji vyprová

zela pohledem. U dveří do předsíně visela fotografi e. Na

snímku byla ona se Zachem a Victorem loni na Krétě. Na již

ní straně ostrova objevili vesničku jménem Loutro. Nevedla

tam žádná cesta, takže tam člověk musel dojet lodí. Okolo

zátoky s průzračnou vodou byla v půlkruhu rozeseta asi

padesátka domů. Malé restaurace a hotýlky. Místo, kde se

nedalo dělat nic moc jiného než koupat se, opalovat se a od

počívat.

Perfektní dovolená.

A dokonalý život.

Zažije ho ještě někdy?

Pod fotografi í stálo křeslo, které Klara sama čalounila. Spo

činula pohledem na květovaném podkladu, když vtom ji něco

napadlo. Myšlenka jí prolétla hlavou hned ze začátku, jak tam

tak seděla na zemi, ale pak ji zapomněla.

„Je to ten samý útočník, co přepadl Idu?“

Vanja překvapeně zvedla oči od poznámek.

„Myslíte Idu Riitalovou?“

Klara přikývla.

„Byl to on?“

„Vy ji znáte?“ opáčila Vanja s nenadálým zájmem namísto

odpovědi. Skutečnost, že dvě z obětí se znaly, by v ideálním

případě mohla zúžit možnosti, kde pachatele hledat. Zároveň

to však nemuselo znamenat vůbec nic. Mohla by to být čistě

náhoda. Pokud však rozbil světla na fasádě a počkal si tam na

ni? Jenže nevěděli jistě, že to udělal právě on. Možná jen viděl

Klaru vycházet z budovy Vzdělávacího spolku, vydal se za ní,

a když viděl, jak vchází do opuštěného temného vnitrobloku,

chopil se příležitosti.

Klara ovšem zná Idu Riitalovou.

„Odkud se s ní znáte?“

‚‚

„Dřív jsme spolu zpívaly ve sboru. Jsme kamarádky.“ Od

mlčela se, ale Vanje se zdálo, že má ještě něco na srdci, a tak

vyčkávala. „Přinejmenším na Facebooku,“ dodala Klara po

chvilce, kdy očividně přemýšlela, jaký je vlastně její vztah k Idě.

„Nevídáme se zase tak často...“

„A co Therese Anderssonová, tu taky znáte?“ zajímala se

Vanja.

„Ne, kdo je to?“

„Je přibližně ve vašem věku, pracuje jako wellness porad

kyně a bydlí v ulici Almqvistgatan s přítelem Milanem Pa

vićem.“

Klara zavrtěla hlavou.

„Mám tady fotku.“

Vanja si snímky osob fi gurujících ve vyšetřování většinou

ukládala do telefonu. Možná to nebylo zcela podle pravidel

a nařízení, co se týče nakládání s osobními údaji, ovšem

bylo to šikovné a pomáhalo jí to v práci, takže si s předpisy

nelámala hlavu.

Nalistovala Theresinu fotografi i a ukázala ji Klaře, která po

jednom krátkém pohledu znovu zavrtěla hlavou.

„To proto jste přišly ve dvou?“ kývla Klara směrem k po

hovce, kde předtím seděla Anne-Lie. „Myslela jsem si, že

přijde nějaký řadový policista, však víte. Jestli vůbec. Člověk

přece neustále slýchá, jak nemáte čas a zdroje na vyšetřo

vání.“

Vanja měla co dělat, aby si hlasitě nepovzdechla. Měla

plné zuby toho, že důvěra veřejnosti v policii se rok od roku

snižuje a většina lidí ji vnímá jako personálně slabou, neefek

tivní a v mnoha případech neschopnou. Což bohužel leckdy

byla pravda.

„Násilné trestné činy mívají vždycky přednost, ale ano, jsme

tady kvůli tomu, že ten člověk, který vás napadl, možná za úto

čil tady v Uppsale i na další ženy.“

„Jako Hagamannen.“

‚›

Tentokrát už se Vanje povzdech spolknout nepodařilo.

Sama se tou myšlenkou právě zaobírala, když se ozvala Anne

-Lie.

Hagamannen byl odsouzen za dva pokusy o vraždu, čtyři

znásilnění, z nichž dvě měla pro postiženou vážné následky,

a dva nedokonané pokusy, přičemž byl podezřelý z řady dal

ších přepadení ve městě Umeå mezi lety „ŒŒ… a ‚ƒƒš. Sedm

let. Příliš dlouhá doba, než byl konečně dopaden.

Příliš mnoho obětí.

Příliš mnoho utrpení.

Příliš mnoho strachu.

„Dostaneme ho mnohem dřív, než by se z něj stal druhý

Hagamannen.“ Nebylo pochyb, že Vanja svá slova míní vážně.

Od Klary nepřišla žádná zjevná odezva, jen znovu zabloudila

pohledem do kuchyně. K rodině.

„Bude to trvat ještě dlouho?“ zeptala se. „Je pozdě...“

„Pokud nechcete, tak ne. Leda byste měla ještě něco na

srdci.“

„Ne.“

„V tom případě se kdykoli ozvěte,“ opáčila Vanja, vstala a vza

la do ruky kabát.

Klara se také vztyčila, ale ke dveřím Vanju vyprovodit ne

šla. Místo toho zamířila do kuchyně a beze slova vzala do ná

ruče klimbajícího synka. Ten se jí chytil a zavrtal se jí nosem

do krku. Zach vstal, zlehka jí položil ruku na záda a vydali

se do ložnice.

Jejich rodinka.

Klaru napadlo, zda si ještě někdy v životě dovolí pocítit

únavu.

Zda bude mít odvahu zavřít oči. Uvolnit se.

Teď jí to tak nepřipadalo.

‚œ

Carlos Rojas pozoroval zpoza policejních pásek, jak se oko

lo osamoceně stojícího auta na dvoře vnitrobloku opatrně

pohybují technici. Přešlapoval při tom z nohy na nohu a chvěl

se zimou. Když mu zavolali, pořádně se oblékl. Čepice, palčáky,

šála, několik vrstev oblečení pod kabátem, a dokonce si došel

na půdu pro teplejší boty. A přesto byl zmrzlý.

Při pohledu na jeho tmavou kštici a snědou pleť, i vzhle

dem ke jménu, ho lidé považovali za Španěla neuvyklého

severskému podnebí. Což byl omyl. Ve Švédsku vyrostl. Mat

ka se s otcem seznámila před osmatřiceti lety na dovolené

v Malaze. On se za ní přistěhoval do Švédska a usadili se ve

Varbergu, kde se také narodil Carlos i jeho dvě sestry. Slunné

Španělsko nemělo tedy s jeho neschopností snášet zimu nic

společného. Byla to prostě holá skutečnost.

A nejen v zimě.

Byl zmrzlý ustavičně.

Párkrát tleskl rukavicemi o sebe a začal poskakovat na

místě. Nevedlo to vůbec k ničemu.

Carlos zaznamenal přicházející Anne-Lie dřív, než ji uvi

děl. Za těch šest let, co byla jeho nadřízenou, už totiž poznal

její krok po zvuku. Vždycky chodila v botách nebo kozačkách

na podpatcích.

Dobře oblečená.

Jednoduše, klasicky a draze.

Ze stylu jejího oblékání vyzařovala samozřejmá autorita.

Dnešní večer nebyl výjimkou. Černé kozačky po kolena,

stejně barevný dvouřadý kabát značky Hope, pod nímž vy

kukovaly červené šaty, a kolem krku pestrý šál z jehněčí vlny.

Zájem o módu spolu sdíleli. Carlosovi nešlo na rozum, že

existují lidé, kterým na tom nezáleží. Co máte na sobě, o vás

jako o člověku prozradí víc, než si většina lidí uvědomuje nebo

možná než je ochotna připustit. A s penězi to vůbec nesou

visí. Dobrý vkus nemusí stát jmění. Buď ho máte, nebo ne.

‚š

Například jeho nová kolegyně, Vanja Lithnerová. Byla dobrá

policistka, i jako člověk celkem ušla, přestože vyložený zá

zrak při jednání s ostatními to nebyl, ale očividně nevěnova

la ani tři minuty za týden tomu, co si obléct nebo případně

koupit.

„Je ti chladno?“ nadhodila Anne-Lie, když k němu došla a uviděla jeho nahrbená ramena.

„Co bys tak řekla?“

„Zdá se mi, že tě čeká tuhá zima, když máme teprve říjen.“

Krátce se na něj usmála a obrátila se k výjevu na dvoře ve

vnitro bloku. „Co zatím máme?“

„Otisky podrážek, podle všeho stejná značka i velikost jako

na ostatních místech, ale tentokrát upustil stříkačku.“

„Dá se podle ní něco dohledat?“

„To se uvidí.“

„A našel se nějaký pytel?“

Carlos zavrtěl hlavou. Anne-Lie se otočila a po obou stra

nách přehlédla ulici před sebou.

„Co průmyslové kamery?“

„V téhle ulici nejsou, ale jednu máme v Östra Ågatan. Zažádal jsem o celý záznam od půl deváté dál.“

„Dobře.“

„A ještě jedna věc.“

„Copak?“

„Světla na průčelí budovy. Obvolal jsem lidi, kteří tady mají

parkovací místo.“ Znovu ukázal směrem k osvětlenému vnitrobloku, kde se pohybovali technici. „Nějaký Fredrik Filipsson si přišel pro auto těsně po osmé večer a tehdy podle něho ještě obě svítila.“

„Takže si ji vyhlédl.“

„Vypadá to tak.“

„Protože ji znal.“

„Mohl ji nějakou dobu sledovat. Klara Wahlgrenová tu par

kuje každý čtvrtek a zpátky chodívá přibližně v tutéž dobu.


‚¹

Přesně jako Ida Riitalová, která si pokaždé po tréninku zkrá

tila cestu domů přes hřbitov.“

Anne-Lie si znovu povzdechla. Odvrátila se od Carlose a za

hleděla se k řece Fyris a studentským sportovištím na dru

hém břehu za její chladnou, temnou hladinou. Anne-Lie svou

práci milovala. Ve všech ohledech. Aby se však dělo něco ta

kového, o to nestála. Případ bylo třeba vyřešit, a to urychleně.

Měla sto chutí nechat udělat každému Uppsalanovi nad pat

náct let věku test DNA.

„Tři přepadení za necelý měsíc.“

Nebyla to otázka, ale Carlos přesto odpověděl.

„Ano.“

„Ten toho nenechá.“

„Ne.“

„Ženy se začnou bát chodit ven.“

„Začnou se bát ještě víc.“

Anne-Lie přikývla. Šlo o skutečný společenský problém.

Ženy měly strach chodit ven samotné. Bylo to tak všude, v kaž

dém městě. Dle výzkumu agentury Brå, vládního výboru pro

prevenci kriminality, přinejmenším každá pátá žena někdy

kvůli obavám raději neopustila domov. Docházelo k omezení

svobody pohybu a možností. A to v situaci, kdy všechno bylo

„jako obvykle“.

Bez toho, aby se tam venku pohyboval sériový násilník.

„Musíme udělat všechno, co je v našich silách,“ prohlásila

a otočila se zpátky ke Carlosovi.

„Chceš povolat víc lidí?“

„Chci povolat někoho jiného.“

S těmi slovy odešla. Carlos slyšel klapot jejích podpatků

i poté, co se mu ztratila z dohledu. Nevěděl sice, co má na mys

li tím, že chce „někoho jiného“, ale byl si jistý, že se to brzy

dozví.

Co si Anne-Lie vezme do hlavy, to také provede.


‚˜

„Už budeš hotový?“

Billy otázku zpoza koupelnových dveří sice zaslechl, ale

nevšímal si jí. Otřel ze zrcadla vysráženou páru, naklonil se nad umyvadlo a zahleděl se sám sobě do tváře.

Jako tehdy.

Toho červnového rána, kdy se s pořádnou opicí probudil

na pohovce. Připadalo mu to tak strašně dávno. Obličej byl

tentýž, ale zrcadlo jiné.

U ní doma. U Jennifer.

Než mu došlo...

Z mokrých vlasů mu crčela voda, stékala mu do obočí a ka

pala na tváře. Zachytil vlastní pohled. Podíval se sám sobě do očí. Oko do duše okno, dá-li se věřit poetickému rčení. V tako

vém případě by ho ovšem prozradily, což se zjevně nedělo. Prý má dobrácký pohled. My to říkávala: Máš laskavé oči. Nedávaly

tušit, že mu v břiše jako hladový had číhají temné touhy. Nesvědčily o myšlenkách na dominanci a kontrolu, které v sobě nosí už delší dobu, ale od chvíle, co se to Jennifer přihodilo, se mu je daří potlačovat. Billy se zpravidla neoddával žádným

hlubším fi lozofi ckým úvahám, ale poslední dobou si nedoká

zal pomoct: Kým vlastně je?

Kdo se z něj stal? Co se to z něj stalo?

Squash, který ho obvykle příjemně unavil, ho tentokrát jen

vyvedl z míry. Tedy ne samotný zápas, ale to, co se stalo po něm. V šatně. Kolega, který ho před chvilkou ve třech setech porazil („„:…, „„:… a „‚:„ƒ) vylezl ze sprchy a s ručníkem omo

taným kolem pasu a mokrými vlasy se posadil na lavičku vedle Billyho. Ten se rozhodl, že se umyje až doma. Prohra ho rozčilila víc, než byl ochoten přiznat. Do háje, prohrát hladce ve třech setech, to se mu už roky nestalo. Možná na něj něco leze.

„Ty se znáš s Jennifer, viď? Myslím Holmgrenovou,“ kole

ga se právě přehraboval ve sportovní kabele, odkud vytáhl

‚…

deodorant. Billy ztuhl a všechny myšlenky na zápas se rázem vypařily. Tohle je horká půda. Co se to děje?

„Jo, párkrát jsme spolu pracovali. Proč?“

To byla sice pravda, ovšem zdaleka ne celá. Také se spolu

vyspali, a to víckrát, než kolik prožili společných případů. Když spolu byli naposledy, všechno se podělalo.

„Slyšels, co se jí stalo?“

„Ne, copak?“

Vtom se ozvalo zaťukání a dveře do koupelny se otevřely.

Doma se nezamykalo. My to připadalo zbytečné, protože když

v bytě bydlíte jen sami dva, víte, zda je obsazeno, nebo ne. Billy sebou u zrcadla trhl, jako by ho přistihla při něčem nedovoleném. Což koneckonců nebylo daleko od pravdy.

„Co tady prosím tě děláš?“

„Nic.“

„Potřebuju si vyčistit zuby, chci si jít lehnout.“

My vstoupila do koupelny, vzala do ruky elektrický kartáček

a vymáčkla na kulatou hlavici zubní pastu.

„Podíval ses na ten odkaz, co jsem ti poslala?“

Protáhla se kolem něj k umyvadlu, otočila kohoutkem

a strčila kartáček pod něj. Billy se přiměl vrátit myšlenkami do přítomnosti. S předstíraným zájmem se nutil do hovoru.

„To víš, že jo. Který jsi myslela?“

„Dneska jsem ti posílala jen jeden. V Törebodě,“ promluvila My s pusou plnou napěněné pasty, takže to znělo, jako by právě seděla u zubaře. „Ta bílá dřevostavba s pozemkem u vody.“

Billy přikývl, jako by si po jejích slovech vzpomněl. Dnes

sice možná poslala jen jeden odkaz, pravda však byla taková, že Billy už se nenamáhal prohlížet všechno, co mu od My při

šlo. Stejně na některý z následujících víkendů naplánuje objet

řadu nemovitostí a tu, která jí padne do oka, nakonec koupí.

Billy hodlal projevit zájem.

Zapojí se do hovorů o rekonstrukci a využití pozemku.


‚Œ

Půjde s My do banky a dohlédne na to, aby dostali hypotéku.

A jakmile mu My začne líčit, jak skvělé to tam v létě bude

pro jejich děti, bude s úsměvem přikyvovat.

Opravdu si to přál.

Přál si společnou budoucnost. Svou ženu miloval a posled

ní měsíce se skutečně ze všech sil snažil. Chtěl všechno hodit

za hlavu. Stát se znovu tím, kým býval. Člověkem, do něhož se

My zamilovala. Tím obyčejným, příjemným a nekompliko

vaným klukem.

Ještě není pozdě, namlouval si.

My toužila po chatě na léto a co si zamanula, to obvykle

dostala. Seznámili se před více než rokem na oslavách sluno

vratu. V říjnu nabyla dojmu, že by se k sobě měli nastěhovat,

a v květnu letošního roku — jedenáct měsíců po prvním se

tkání — se vzali.

V červnu ji podvedl.

S Jennifer.

Jennifer, která o něm věděla všechno.

Věděla, že poté co byl nucen zastřelit Edwarda Hindeho,

aby zachránil Vanju, a Charlese Cederkvista, aby zachránil

sám sebe, se s ním něco stalo. Měl z toho opojného pocitu

požitek. Požitek z moci nad životem a smrtí.

Jennifer to pochopila.

Pomohla mu. Díky ní měl možnost uskutečnit své před

stavy o kontrole, převaze a dominanci spojené se sexem

a tělesnou rozkoší. Had se nasytil a on sám se tak udržoval

v rovno váze.

Dokud se jednou neopil.

A všechno se to nepodělalo.

Uvědomil si, že na poznámku o bílé dřevostavbě v Töre

bodě nic neřekl. My si odplivla do umyvadla a vážně se na

něj zahleděla.

„Co se děje?“

„Nic.“


›ƒ

„Určitě? Cos přišel domů z tréninku, vypadáš trochu divně.“

Samozřejmě že si toho všimla. Vždyť je to její práce. Číst

lidi, porozumět jim a pomoci jim rozvinout vlastní potenciál.

Je dobrá. A jemu prospívá být s ní. Nechtěl jí lhát, ale všechno

také vědět nemusela. Polopravda není žádná lež.

„Vzpomínáš na Jennifer? Jak jsme spolu párkrát praco

vali...“

Vzpomínala si, jistě. Billy o ní jednak dost mluvil, a My na

víc věděla, že se stýkají i po práci.

„Ano, co je s ní?“ řekla proto.

„Vypadá to, že se utopila.“

„Cože?“

„Ve Francii. Měla nehodu při potápění, víš? Provozovala extrémní sporty.“

„Panebože, to je hrůza,“ vypravila ze sebe My, vklouzla mu do náručí a objala ho. „Je mi to moc líto. Vím, žes ji měl rád.“

„Jo, jo, to měl...“

Chvíli stáli beze slova, ale pak se My lehce odtáhla, vzhléd

la a podívala se mu do očí.

„Ale ono to jen vypadá, že se utopila? Nenašli ji?“

„Ne, ale poblíž nějakého jeskynního systému objevili její oblečení. Záleží, co se vlastně stalo, ale jestli tam jsou spodní proudy a tak...“

My si zhluboka povzdechla, stoupla si na špičky a zlehka

ho políbila na rty.

„Chudák...“

Když ho znovu chlácholivě objala, nebyl si Billy jistý, zda

měla na mysli Jennifer nebo jeho. Celou pravdu se nikdy nedozví, a — ať už to zní sebehůř — když Jennifer přišla o život ve Francii, může on tu událost hodit za hlavu. Utvrdit se v tom, že se to nikdy nestalo. Začne znovu a lépe.

Ještě není pozdě.


›„

Sala.

Město, kde se nacházejí, anebo přinejmenším nacházely,

stříbrné doly.

Nic dalšího Sebastian o místě svého současného pobytu

nevěděl. Tedy kromě toho, že pět kilometrů za městem mají

dvouhvězdičkový hotel. Velký, šedobílý, čtyřpatrový barák, kte

rý se ani nesnažil vypadat lákavě, ať už zvenku, nebo zevnitř. Pokoj rozlohou jen o pár čtverečních metrů předčil obyčejný kumbál. Stěny byly vymalované nikotinově žlutou barvou,

následkem čehož působily ušmudlaně, a jedinou zdejší oz

dobou byla reprodukce obrazu Carla Larssona v dost pochyb

ném rámu. Z jedné strany úzkého lůžka stála místo nočního

stolku židlička. Na rohové polici v nohách postele se krčila

bednička sloužící jako televize, jejíž obnažené kabely, stejně

jako v případě obou zdejších světel, někdo nechal pohozené

tak, jak byly. A nakonec koupelna, kde si Sebastian musel při

otáčení dát záležet, aby nevrazil do zdi. Jistě, knihkupci zaží

vají krušné časy, ale že by to byla až taková bída... Nezbývalo

však než bojovat a skousnout to, jak se vyjádřil ředitel knih

kupectví, když během Sebastianovy návštěvy přišla na přetřes

obtížná situace tištěných knih.

Bojovat a skousnout to.

Nutnost lecčím se prokousat Sebastian přijal.

Snad se s ní dokonce smířil, ale o nějakém skousnutí ne

může být ksakru ani řeč.

Na kriminálce už nepracoval, protože Torkela to nakonec

přestalo bavit. Lépe řečeno to přestalo bavit Vanju, takže si Torkel musel vybrat. A zvolil Vanju. Na tom nebylo nic divného, Sebastian by to na Torkelově místě udělal také. Zvláštní

bylo naopak spíš to, že to s ním vydrželi rok a půl. Dá se říct,

že se zrovna nepřetrhl, aby si vysloužil označení zaměstna

nec měsíce.

Vanja. Jeho dcera.


›‚

Od června se s ní neviděl.

Vybavoval si, jaký pocit se ho zmocnil, když ji nechal stát

v garáži pod budovou centra Waterfront a odjel odtamtud

s bombou v autě: pocit, že ji vidí naposled.

Že se z jeho života vytratí.

Jednou provždy.

Předtucha se podle všeho naplňovala. Sebastian dlouho

doufal, že se Vanja přijde podívat, jak se mu daří, ale neukáza

la se. Očividně s ním nechtěla mít vůbec nic společného.

Což byla samozřejmě jeho chyba.

Jako vždy.

Tolikrát u ní dostal šanci, a ani jednou ji nevyužil. Veli

ce dobře si uvědomoval, že si neustále špatně vybírá a hází

sám sobě klacky pod nohy. Jenže kdykoli pocítil něco, co by

se dalo nazvat štěstím nebo spokojeností, nastoupily pocity

viny.

Protože ji pustil.

Pustil svou druhou dceru.

Držel její ručičku ve své, ale dovolil, aby ji odnesla voda.

Štěstí si proto nezasluhoval.

Věděl, že to je chyba, jenže vědět je jedna věc a něco s tím

udělat věc druhá. A tak pokračoval v zajetých kolejích.

Na dořešení jejich posledního případu se vůbec nepodílel.

Jednalo se o televizního vraha Davida Lagergrena, který chtěl

svými činy upozornit veřejné mínění na ohlupování a infan

tilizaci společnosti, ale nakonec se z něj stal terorista. Při

zářijovém soudním procesu Lagergren nikoli neočekávaně

dostal doživotí a Sebastian odhadoval, že na zmírnění trestu

to hned tak nevypadá.

Jediná dobrá věc na případu Lagergren byla skutečnost, že

Sebastiana ve zprávách vylíčili jako důležitého člena vyšetřo

vacího týmu a strůjce jeho dopadení a zatčení.

A velkolepá, zběsilá jízda městem, která vyvrcholila ex

plozí v přístavu RiddarÄ ärden, jeho pověsti také neuškodila.


››

V jinak celkem poklidném létě si tak vysloužil pozvání do ně

kolika televizních pořadů a zpravodajských relací. V srpnu se

mu ozvali z jeho starého nakladatelství. Objevila se totiž jistá

poptávka po Sebastianových knihách o Edwardu Hindem a je

zajímalo, zda by neměl chuť napsat nějakou další. Například

o Lagergrenovi? Sebastian je vlídně, nicméně rezolutně od

mítl. Nechtěl přispívat k tomu, že se onomu člověku dostane

pozornosti. To už ho více zajímali jiní.

Například Ralph Svensson.

Muž, který na Hindeho objednávku zavraždil čtyři ženy.

A to ženy, s nimiž Sebastian prožil — byť často velice

let mý — románek.

Navíc zavraždil Sebastianova starého přítele a kolegu Trol

leho Hermanssona.

V nakladatelství byli jeho nápadem nadšeni. Kniha bude

mít přirozenou návaznost na předchozí publikace, navíc ve

spojitosti se Sebastianem samotným, což zaručuje mnohem

větší pohled do soukromí. Sebastian sice neměl v úmyslu své

soukromí odhalovat, ale zálohu na knihu přijal a pustil se do

práce. Dny trávil doma ve své pracovně, která mnoho let le

žela ladem. Ze svého apartmá dlouho využíval jen hostinský

pokoj, kuchyň a koupelnu. Zbytek mu až příliš připomínal

staré časy.

Časy, kdy býval šťastnější.

Skutečně spokojené období.

Pokud věděl, tak to jediné, které zažil.

Tehdy měl Lily a dcerku. Ve stockholmském bytě se sice

nezdržovali často — po svatbě se přestěhovali do Kolína nad

Rýnem —, ale nějaký čas tam společně strávili. Sabine měla

vlastní pokoj. Párkrát v něm přenocovala i Vanja.

Tenkrát, když k němu ještě necítila nenávist.

Než všechno pokazil.

Kniha se měla jmenovat Učedník, s podtitulem Odkaz

Edwarda Hindeho. Zatím se zabýval rešeršemi a připravoval


›œ

se na první rozhovor s Ralphem, který byl domluvený na pří

ští týden.

Měl co dělat.

Sebastian se ohlédl po notebooku pohozeném na posteli,

ale pak nápad zavrhl. Což měl udělat i v okamžiku, kdy se

ozvali z nakladatelství s nabídkou malého přednáškového

turné. Šest míst po celé zemi během dvou týdnů. Tou dobou

se zároveň chystali vydat omezeným nákladem v brožované

podobě jeho staré knihy.

Sebastian na návrh přistoupil.

To proto teď dřepěl v depresivním hotelovém pokoji v Sale.

Přednášku hostilo jediné místní knihkupectví. Velký, pře

hledný obchod co by kamenem dohodil od náměstí Stora

Torget. Zaměstnanci se zdáli jeho návštěvou upřímně potě

šeni. Sešlo se asi čtyřicet, možná pětačtyřicet posluchačů.

Šlo samozřejmě povětšinou o ženy, jak to u kulturních akcí

bývalo bez ohledu na to, do které části země člověk zavítal.

Což Sebastianovi nevadilo.

Když chtěl, měl u žen úspěch. A on chtěl dost často. Vlast

ně téměř vždy.

Flirtování, svádění a následný sex patřily k hrstce věcí, kte

ré ho stále ještě dokázaly povzbudit.

Na chvilku zaplnit prázdnotu. Přehlušit bolest.

Osazenstvo knihkupectví mu jako obvykle se zájmem na

slouchalo. Zejména jedna žena kolem padesátky, která seděla

napravo od provizorního jeviště. Když vyzval publikum, aby

mu kladlo otázky, ozvala se jako první a posléze si přišla ne

chat podepsat obě knihy. Sebastian si všiml, že má staré vydání,

pořízené ještě předtím, než ho jeho role v případu televizního

vraha dočasně postavila do světla ramp.

„Můžete napsat, že je to pro Magdu?“ ozvala se a věnovala

mu úsměv, který si přinejmenším Sebastian sám vyložil jako

obdivný. To by v tom byl čert, jestli tohle nebude hračka.

„Takže vy jste Magda?“ zajímal se a úsměv opětoval.


›š

„Ano. A klidně tam můžete připsat i něco osobnějšího, když

budete chtít,“ pohlédla mu do očí.

Sebastian vyplodil na předsádku knihy hotový román,

a za tímco se podepisoval dalším lidem v krátké frontě, dál si s Mag dou povídal. Z knihkupectví odcházeli spolu, při čemž se Magda zeptala, kde je ubytovaný. Když jí to řekl, polito

vala ho. V Sale mají i lepší hotely.

V to Sebastian doufal.

Už pro dobro Saly.

Z myšlenek ho vytrhlo vyzvánění, které se ozývalo z počítače.

Příchozí hovor na Skypu. Nemusel se ani dívat na obrazov

ku, aby věděl, kdo volá. Pár chvil se sám se sebou dohadoval,

jestli na ni má náladu, a když došel k závěru, že ano, hovor přijal. Na monitoru se objevila Ursula.

„Ahoj, nevzbudila jsem tě, viď?“

„Ale ne, to nic,“ odpověděl a uvědomil si, že udělal dobře.

Rád Ursulu viděl.

„Kde jsi?“ zeptala se, když si obraz před sebou prohlédla a nepoznala Sebastianovo okolí.

„V jednom zaplivaném hotelu v Sale.“

„A co tam děláš?“

„Jsem tu kvůli knihám. Co ty?“

„Já jsem ještě v práci.“

„Koukám.“

Poznával stěnu za Ursulinými zády. Seděla právě v zaseda cí

místnosti ve třetím patře, které nikdy neřekli jinak než „zasedačka“. Jejich pevný bod v prostorách oddělení vražd, kde se shromažďovaly veškeré informace o právě probíhajících případech. Sebastian si uvědomil, že mu to chybí. Úplně všechno.

Jak práce, tak kolegové. Jenže je to marné, na kriminálku už

se s největší pravděpodobností nikdy nepodívá.

„Takže pořád nemáš žádný soukromý život, nebo jste jen

zavalení prací?“


›¹

„Pomáhám s jednou věcí kolegům z oddělení odložených

případů.“

Což znamenalo, že kriminálka teď žádný nový případ ne

vyšetřuje, a tedy i to, že si Ursula stále ještě kromě práce nepo

řídila jiné vyžití. Sebastian tušil, že by do toho neměl rýpat.

Zavolala mu pozdě večer a chtěla si popovídat. Myslí na něj.

Měl by být vděčný, že alespoň někdo. Jenže vděk a schopnost

nechat druhé na pokoji ho nikdy nešlechtily.

„Takže Torkel tam není?“

Ursula si odfrkla, naklonila se blíž a trochu ztišila hlas, což

bylo ovšem naprosto zbytečné. Sebastian si nedokázal představit, že by v tuhle noční hodinu byl v kanceláři mimo ní samotné kdokoli jiný. V zasedačce rozhodně ne.

„Od chvíle, co se k němu nastěhovala Lise-Lotte, má každý den padla úderem páté.“

Sebastian si všiml, že tentokrát alespoň vynechala z ozna

čení Lise-Lotte slovo „ta“, ale stále mu připadalo, že jakmile

Torkelova nová láska přijde na přetřes, ozve se v Ursulině

hla se osten žárlivosti. Ačkoli možná mu to tak jen připadalo.

Byla to Ursula, kdo jejich vztah ukončil. To však nemuselo

nutně znamenat, že ho chtěla vidět šťastného s někým jiným.

Což je možná malicherné a hloupé, jenže i Ursula je jen člověk

a má na takové chování nárok.

„Kdy se vracíš domů?“

„Zítra.“

„A nesejdeme se? Třeba na večeři?“

„Ale jo, co by ne.“

Ursula se krátce zasmála.

„Aby ses samým nadšením nepřetrhl...“

Než Sebastian stačil odpovědět, ozvalo se zaklepání na

dveře.

„Kdo to je?“

„Pokojová služba.“

„V zaplivaném hotelu takhle pozdě v noci?“

›˜

Občas zapomínal, že je Ursula po čertech schopná poli

cistka.

„Už musím jít. Uvidíme se zítra.“

Než Ursula stihla přidat další otázky nebo cokoli namít

nout, hovor ukončil. V duchu se pousmál. Navzdory všem

přešlapům se přece jen neodcizil úplně všem. Měl Ursulu rád.

Jejich vztah si prošel vrtkavými obdobími, ale teď se ustálil na

něčem, co se nedalo označit jinak než jako přátelství. I když

mělo za cíl znovu ji dostat do postele. Ne snad, že by se mu po

Ursule nějak zvlášť stýskalo nebo měl dojem, že by je sex víc

sblížil. Šlo čistě o to, jaká se v tom skrývala výzva. K vítězství

bude třeba rozehrát hru lépe než kdy předtím. Ursula před

stavovala opravdový oříšek.

Na rozdíl od ženy, která ho podle jeho odhadu čekala dnes

večer.

Sebastian otevřel dveře na chodbu.

Za nimi stála Magda. Žena z knihkupectví.

Její příjmení neznal a ani ho nehodlal zjišťovat. Sebral z vě

šáku u vchodu kabát a oblékl se.

„Zajdeme někam na drink, nebo máte hlad?“ nadhodil

a vyšel ze dveří. Nechtěl jí dát šanci navrhnout, že zůstanou

v hotelu.

Tenhle kumbál není dobrý ani k šukání.

Billy ležel v posteli, zíral do stropu a snažil se ovládnout

svůj dech. Pohlédl stranou na My. Ta klidně spala, obráce

ná na levý bok jako obvykle. Takže nejspíš nevydal žádný

zvuk.

Nekřičel.

Zato ve snu ano.

›…

Delší dobu se mu nezdál, jenže teď se vrátil. Odhadoval,

že asi v souvislosti s tím rozhovorem v šatně a vším, co ná

sledovalo. My se ptala, jestli si o tom nechce promluvit, ale

když odmítl, projevila dostatek chytrosti a vnímavosti na to,

aby ho dál do ničeho nenutila. Zbytek večera ovšem strávila

chápavě v jeho blízkosti. Obyčejně usínala, jakmile položila

hlavu na polštář, tentokrát však zůstala vzhůru, držela ho v ná

ručí a hladila po vlasech. Blízkost. Kůže na kůži. Připravená

naslouchat, kdyby ji potřeboval.

Je pro něj dobrá. Mnohem lepší, než si zasluhuje. Billy si

však umínil, že to se změní. Ze všeho, co se stalo, časem zbude

jen vybledlá vzpomínka, která ustoupí do pozadí. Jako tichý

šepot, jemuž se naučí nevěnovat pozornost.

Vtom se přihlásil sen.

Nic snového na něm ovšem není. Nic abstraktního, ani ne

skutečného. Žádné nezřetelné obrysy, nic, co by ho tlumilo nebo

přikrášlovalo. Naopak. Všechno je nemilosrdně a do všech po

drobností jasné.

Přenesl se zpět.

Vyrazí z koupelny a proběhne bytem, až do ložnice, kde na po

steli leží nahá Jennifer. Ruce má za hlavou připoutané k pelesti.

Nohy roztažené a upevněné úzkými koženými řemínky. Když na

táhne ruku, aby ji chytil za rameno, dýchá u toho tak přerývaně,

že se celý roztřese. Zarazí se.

Je zpátky. Tam a tehdy.

Na krku jí vystoupily tmavofi alové podlitiny. Dílo jeho ru

kou. Vepředu se zřetelně rýsují oba palce, které jí stiskly krk pod

ohryzkem. Její tvář. Mezi okoralými rty čouhá špička jazyka.

Pod pokožkou v obličeji popraskaly cévy a stejně tak v očích, kte

ré na něj zírají způsobem, před nímž není úniku...

Billy ze sebe shodil přikrývku a posadil se. Dnes v noci už

se nevyspí. Zase ho sevřela úzkost, a to téměř stejnou, ochro

mující silou jako tenkrát.

›Œ

Když se to stalo.

Nevybavoval si veškeré podrobnosti kolem okamžiku, kdy ji našel, ani nevěděl, jak dlouho mu trvalo začít se znovu alespoň částečně ovládat. Vzpomínal si, že se mu v hlavě vyrojily absurdní malichernosti — například myšlenka, že mu ujede

vlak na západní pobřeží a My se proto bude zlobit —, a záro

veň s tím mu začalo svítat, co se stalo. Co provedl.

Jennifer byla mrtvá.

Zabil ji.

Z kombinace panického strachu a kocoviny se pozvracel.

Poté co přestal objímat záchodovou mísu a spláchl dávivou

pachuť v ústech, ho napadlo, že to musí ohlásit. Zavolat na policii a kolegům. Všechno vyklopit. Přimět je pochopit, že to byla nehoda. Pak se však zarazil. Na tom, že nejednal ve

zlém úmyslu, by stejně příliš nezáleželo.

Ona je pořád mrtvá a zabil ji on.

Ztratil by tím všechno. Práci, My, přátele, všechno.

Vzpomínal si, že se vrátil do obývacího pokoje, nadával,

plakal a bušil se rukama do spánků ve snaze přinutit se uvažovat jasně.

Má udělat správnou věc, nebo si zachránit vlastní kůži?

Vnitřní boj.

Nakonec se rozhodl. Ten okamžik si vybavoval. Když seděl na pohovce, padl mu pohled na cepín a horolezecké karabiny. Kromě rozhodnutí v něm už tehdy vzklíčil plán. Věděl, co udělá. Co musí udělat.

Zachrání sám sebe a to, co mu patří.

Billy vstal z postele, při odchodu z ložnice za sebou tiše za

vřel dveře a po špičkách se přikradl k notebooku na kuchyň

ském stole. Teď, když byla Jennifer ofi ciálně pohřešovaná, ne-li dokonce považovaná za mrtvou, vzniklo nebezpečí, že se objeví snahy zmapovat poslední měsíce jejího života. Nemohl si dovolit udělat chybu.

œƒ

Posadil se, otevřel počítač a přihlásil se. Plán byl prostý,

jeho provedení si však žádalo jak čas, tak Billyho zvláštní

schopnosti.

Rozhodl se totiž udržovat Jennifer při životě v digitální

podobě.

Nejdřív zavolal My se zprávou, že ho případ televizního

vraha ještě na týden zaměstná. Státní zástupce si přeje, aby

ve vyšetřování nezůstala sebemenší skulinka. My byla samo

zřejmě zklamaná a nabídla se, že se vrátí do Stockholmu, aby

mohli být spolu. Billy jí to rozmluvil, vysvětlil, že pro ni bude lepší zůstat na západním pobřeží s přáteli, jak měli v plánu,

a on se za nimi vypraví, co nejdřív to půjde.

Tím si koupil týden pro sebe.

Shromáždil Jennifeřiny věci: telefon, počítač, kreditní kar

tu, mobilní terminál a další předměty, které by se mu mohly

hodit. Podíval se, jak často sdílela obsah na sociálních sí

tích. Měl štěstí. Na Instagram přispívala několikrát za tý

den a s Face bookem to bylo totéž. Nějaká komunikace přes Messenger sice probíhala, ale nic, co by nedokázal zvládnout. Nejtěžší chvíle by nastala, pokud by někdo zavolal, ale i v tom

to případě mu bylo štěstí nakloněno. S nejbližšími byla po

dle všeho v kontaktu zejména přes textové zprávy a Snapchat. Když se někdo přece jen ozval, nechal telefon vyzvánět a po

sléze odpověděl esemeskou. „Právě jsem si všimla, žes volal, je to důležité?“ Většinou nebylo a celou záležitost se podařilo

vyřídit pomocí několika zpráv.

Týden ve Stockholmu strávil sporadickým posíláním statu

sů a fotek, kde se Jennifer o samotě potuluje po městě a dělá,

co ji napadne. Obvykle na zveřejňovaných snímcích nebyla,

ale někdy měl Billy dojem, že musí poslat selfi e. Nedělal to

nijak často, protože to bylo jednak riskantní a jednak časově

ná ročné — bylo třeba správně zvolit proporce, světlo i vzdálenost. Nové technologie mu nicméně práci usnadňovaly.

V dnešní době existují možnosti falšovat fotografi e i videa




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist