načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vyšehradští jezdci – Stanislav Beran

Vyšehradští jezdci

Elektronická kniha: Vyšehradští jezdci
Autor: Stanislav Beran

Dějištěm próz Stanislava Berana jsou pražské kulisy, které jsou však tentokrát lokalizovány především nuselskou čtvrtí a územím pod vyšehradskou skálou. Tady v době nacistické okupace prchá z jednoho činžáku společně se štábním kapitánem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 186
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1797-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dějištěm próz Stanislava Berana jsou pražské kulisy, které jsou však tentokrát lokalizovány především nuselskou čtvrtí a územím pod vyšehradskou skálou. Tady v době nacistické okupace prchá z jednoho činžáku společně se štábním kapitánem Morávkem telegrafista František, spolupracovník legendární odbojové skupiny Tři králové. O mnoho let později se Františkova přítelkyně Jaruška ocitne v obyčejném domově důchodců, v němž je zaměstnán i začínající básník Václav, snažící se uplatnit na produkcích veřejných čtení v literární kavárně. Svými texty chce zároveň zaujmout barmanku Verunku, což se mu příliš nedaří. Václavova touha zůstává tedy pouze v platonické rovině a proto se často značně neuspokojený a roztrpčený vrací do zaměstnání, v němž se potkává také s paní Šulcovou, další svéraznou obyvatelkou zmíněného sociálního zařízení. Netuší, že tato nenápadná žena je matkou jednoho z členů svého času proslulého gangu Královských vyšehradských jezdců... Beranův triptych je psychologickou sondou, nahlížející do složité mozaiky lidských osudů, protínajících se v komplikovaných a jen těžko předvídatelných souvislostech. Český autor střední generace se ve svém románu ve tvaru prozaického triptychu ve třech časově odlišných dějových paralelách dotýká především otázek lidské svobody a životních hodnot.

Popis nakladatele

Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, prchající při slavném útěku posledního ze Tří králů před gestapem z nuselského činžáku, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu Vyšehradských jezdců, odsouzený v roce 1953 za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy. Svorníkem románu je prostor Prahy, její místa i postavy, o nichž se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov historických událostí se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.

 

Stanislav Beran (nar. 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou  Zlodům   (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor   Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa   (2007), novelu  Hliněné dny   (2009), další soubor povídek  Žena lamželezo a polykač ohně   (2013) a román  Vyšehradští jezdci   (2016). Působí jako manažer ve farmaceutické firmě.

Zařazeno v kategoriích
Stanislav Beran - další tituly autora:
Hliněné dny Hliněné dny
Žena lamželezo a polykač ohně Žena lamželezo a polykač ohně
 (e-book)
Hliněné dny Hliněné dny
Vyšehradští jezdci Vyšehradští jezdci
Kocovina Kocovina
 (e-book)
Kocovina Kocovina
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STA

NIS LAV BE RAN

STA

NISNIS LAV

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI

VYSE

HRA

DSTI

JEZ

DCI

HRA

DSTI

JEZ

STANISLAV

BERAN

host

Co mohou mít společného protinacis

tický odbojář ze skupiny Tři králové,

prchající při slavném útěku posled

ního ze Tří králů před gestapem

z nuselského činžáku, sedmnáctiletý

člen pražského poulič ního gangu

Vyšehradských jezdců, odsouzený

v roce 1953 za „protistátní činnost“

do uranových dolů, a po slávě

toužící básník? Snad víc než město

a čas, v němž se protnuly jejich

osudy. Svorníkem románu je prostor

Prahy, její místa i postavy, o nichž se

v žádném turistickém průvodci ne

dočteme. Přes temný příkrov histo

rických událostí se Beranovi hrdinové

pokoušejí nalézt alespoň trochu

nestádní způsob života. Za pár douš

ků svobody však zaplatí krutou daň.

STANISLAV BERAN (nar. 1977) absol

voval obor český jazyk a dějepis

na Pedagogické fakultě Univerzity

Jana Evangelisty Purkyně v Ústí

nad Labem. Debutoval básnickou

sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se

začal věnovat próze. Vydal povíd

kový soubor Až umřeš, nikdo už ti

nebude chtít sahat na prsa (2007),

novelu Hliněné dny (2009) a další

soubor povídek Žena lamželezo

a polykač ohně (2013). Působí jako

manažer ve farmaceutické fi rmě.

ISBN 978-80-7491-797-4

269 Kč

LAV BE

STANISLAV BERAN




STANISLAV BERAN

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI


STA

NIS L AV BE RAN

HOST

 BRNO

  2016

STA

NIS L AV BE RAN

VYSE

HRA

DSTI

JEZ

DCI

Kniha byla vydána

za finančního přispění

Ministerstva kultury ČR

a Literárního grantu DILIA

© Stanislav Beran, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-887-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-888-9 (Formát ePUB)

ISBN 978-80-7491-889-6 (Formát MobiPocket)

Potom se posadil aby sepsal svůj životopis

Ale jeho ruce byly jaksi jen klacíky

jeho střeva byla jaksi starým řetízkem od hodinek

jeho nohy byly jaksi dvě staré pohlednice

jeho hlava byla jaksi rozbitou okenní tabulkou

„Vzdávám se,“ řekl. Vzdal se.

TED HUGHES

TRI

KRA

LOVE

TŘI KRÁLOVÉ 11

I.

Ošoupané podrážky bot na pedálech klouzaly, jak se

do nich v kopci s námahou opíral. Teplá tma zříd­

la, vystřídal ji čerstvý ranní vzduch, bicykl obtěž­

kaný koši s pečivem se se skřípáním sunul vzhůru,

směrem k bledému světlu, jediným oživlým dveřím

v řadě ostatních, na které bylo ještě příliš brzy. Starý

Sova, vousatý chlap podobný pařezu, vždycky netr­

pělivě čekal, až ten kluk přijede, jako by na rohlíkách

visel celý jeho život. Kolem prosupěl těžký náklaďák,

smradlavý modrý oblak ho na pár okamžiků připra­

vil o zbytek dechu, rozkašlal se a odplivl si, zasta­

vil a několik posledních kroků ke dveřím kolo vedl.

Opřel ho o zeď, sebral koš a vešel dovnitř.

„To je dost,“ zabručel Sova bez pozdravu, vytáhl

z kapsy vesty hodinky, zavrtěl hlavou a významně

zaklepal prstem na ciferník. „Jsi na vejletě, nebo co?“

„Jedu včas,“ bránil se mladík a naklonil se, aby si

na ciferníku v mužově dlani zkontroloval čas.

„Čekám tu na tebe, takže máš zpoždění, nebuď

drzej. Už je světlo. Nemám na práci jen tebe. A po­

zdravit neumíš?“ sklapl hodinky a uklidil je do kapsy.

„Dobrej den.“

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 12

„Nazdar.“

„Jako vždycky, viďte?“ Otevřel koš, Sova sebral svůj z regálu a položil ho na pult. Na něm pečlivě vy­

rovnaná závaží, bílá váha, srovnané obdélníky roz­

řezaných novin, sklenice naložených okurek. Před­

stavil si, jak mu kyselý lák protéká hrdlem, a začaly se mu sbíhat sliny.

„Kam čumíš? A žádný sypání, budem počítat.“ Mla­

dík odtrhl pohled od okurek a otřel si zpocené čelo.

„Jak chcete, já vás neokradu, to přece víte.“

„To říkáte každej, a kam bych přišel. Dost řečí, pa­

desát kousků, pěkně jeden po druhým.“

„Vždyť já vím.“ Bral z koše jeden rohlík po druhém

a opatrně je překládal do kupeckého koše. Když měl

Sova špatnou náladu, museli počítat, to věděl. Když se splete, dostane pohlavek, tahal rohlíky z koše,

jako by lovil ryby z kádě, a opatrně je pouštěl z dlaně.

„Bude horko, co myslíte?“

„Hleď si svýho, horko nebo zima, mně nikdo nic

zadarmo nedá.“

„Já jen, že jsem se zpotil při tom šlapání už tak­ hle ráno.“

„Vy mladý si pořád na něco stěžujete. V zimě je

vám zima, teď zase horko. Za chvíli ti bude vadit, že

se na kole musí šlapat a že musíš jezdit brzo ráno.“

TŘI KRÁLOVÉ 13

„Já to tak nemyslel. Padesát. Tak prosím,“ zdvihl

koš.

„Ukaž, já sám,“ sebral mu ho Sova z ruky a usa­ dil do regálu.

„Tak přeju pěknej den,“ cvrnknul mladík prstem do čepice a otevřel dveře.

„Pozdravuj pana šéfa a dej na sebe pozor.“

„Dám, děkuju. Špatná doba, to víte.“

„Mluvím o  tomhle, hlupáku, podívej,“ namířil

Sova prst na ulici, po které pomalu projížděla šedi­

vá dodávka s malou kulatou anténou trčící ze stře­

chy. Au to nepřirozeně měnilo rychlost, pak zasta­

vilo u chodníku.

„Co to je?“

„Jak to mám vědět? Ale jezdí tu často. Někdy ce­

lou noc.“

„Čmuchaj, asi něco hledaj. Nebo někoho.“

„Tak hele, nic jsem ti neřekl, jasný? Nechci, aby si nějakej usmrkanec pouštěl před holkama hubu na

špacír a zatáhl mě do nějakýho maléru. Rozumíš?

Mysli si, co chceš, ale ode mě nevíš nic. A teď zmiz.“

„Nashledanou,“ zahučel zaraženě kluk a vypadl ze dveří.

Viděl ho, jak si nešikovně připevňuje koš na nosič

bicyklu a sleduje přitom auto, o kterém Sova věděl,


VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 14

že se zanedlouho objeví za sklem dveří znovu. Špat­

ná doba. Byla vždycky horší nebo lepší, pro něj se

toho moc nezměnilo. Na nějaké vlastenčení neměl

povahu a už ani věk, on obsloužil Němce i Čecha se

vší úctou, válka neválka. Neměl je rád, ale člověk si

musí udržet pořádek v hodnotách. Rodina, živnost,

pak teprve všechno ostatní. Jeho artikl jsou rohlí­

ky, mouka, svíčky a olejovky, ne politika. Potkával je i obsluhoval, všechny ty křiklouny, co před dvěma

lety bouchali do stolu a křičeli, že republiku nedá­ me. Mohli křičet, jak chtěli, když ji ti vychcánkové na Hradě za řekou dali sami. Křiklouni se pak chvíli

ploužili jako zmoklé slepice, strachy se báli pozdra­

vit, aby si na ty jejich řeči náhodou někdo nevzpo­

mněl. Nebo zmizeli, schovali se, než si pro ně prá­

vě takové autíčko plné německých tajných přijelo

a vytáhlo je za límec z díry. Bylo mu jich líto. Přece

jestli se někde něco peče, nebude to tady, Němcům rovnou pod nosem. Někde v klidu, v menším městě,

Benešov, Kolín třeba.

Kluk šlapal do pedálů, na vlhké šlapce mu uklouz­

la noha a praštil se do rozkroku. Zakvičel podivně, rozhlédl se, došoural se k okraji chodníku, opatr­ ně se odrazil a zmizel v kopci. Šedivé auto s drátě­ ným kroužkem antény pomalu projelo kolem, Sova

TŘI KRÁLOVÉ 15

vyšel na ulici, díval se za ním, než se ztratilo v zatáč­

ce. Rozhlédl se a sledoval okna domů kolem, parčík

s čerstvě vysázeným živým plotem, dřevěnými la­

vičkami před Svatým Václavem. Divný kostel, spíš

jen dům v řadě jiných domů, kterému jako by špi­

čatou střechu někdo nechal přidělat až dodatečně.

V té chvíli vyšel z malých bočních dveří kostela farář

Tylínek, rozhlédl se a zamával mu. Sova se zamra­

čil, jakoby přistižený při něčem nevhodném, mávl

rukou a zašel do krámu. Rozednívalo se, vypadalo

to, že dnes bude opravdu horko. Mlíkař už tu byl, je

nejvyšší čas otevřít.

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 16

II.

Seděli na lavičce, mladík dívce něco zašeptal do ucha, rozesmála se a štíhlýma rukama si upravila rozcu­

chané vlasy. Mladík se spokojeně rozvalil, natáhl no­

hy, podíval se na hodinky, dívka si všimla jeho po­

hledu, úsměv zmizel, pleskla ho přes ruku. Ucukl nešikovně, až shodil z lavičky aktovku. Polekaně ji

sebral a něco dívce rozzlobeně odsekl. Vstala z la­

vičky, stála před ním, pěkný zadek a našponovaná

lýtka na podpatcích, s tmavou čarou švu punčoch.

Sova se opřel o pult a zasněně ji pozoroval, napjatý

prut vzteklé mladé ženskosti, který lamentuje. Mla­ dý muž ji neposlouchal, přehraboval se v aktovce, do lesklého, náhle zpoceného čela mu padl pramen

vlasů, vypadalo to, jako by mu z hlavy trčela ručič­

ka hodin. Po chvíli se uklidnil, podíval se na dívku, zavřel aktovku a usmál se. Promluvil na ni, chytil ji za ruku a stáhl k sobě zpátky na lavičku. Upravila mu vlasy a složila ruce do klína.

Opřený o pult je dál nerušeně sledoval, úplně jas­

ně slyšel věty, které během těch několika vzrušených

okamžiků musely zaznít. Výčitky, možná lásky plné

výčitky, možná ne, mladej se vyzná a nedal se, věděl,


TŘI KRÁLOVÉ 17

kdy přijde ten správný okamžik, slečně dojde v pli­

cích vzduch a on ji chytne a posadí zpátky tam, kde

ji chce mít.

Asi by se měl stydět, takhle šmírovat. To ale pa­

tří k živnosti, on musí o lidech vědět. Tento krám,

to je on, občas si připadal, že těmi roky vrostl do

fasády domu, pro kolemjdoucí neviditelný, pouliční

lampa, odpadkový koš, lavička a on. On by mohl

vyprávět, ulice byla jako divadelní pódium, milost­

ná dramata, gangsterky. Jen v posledních letech

se kulisy změnily, večerní ulice byly tiché, lidé ne­ radi vycházeli, strach, nepříjemný tlak v břiše při

setkání s cizím člověkem. I on, ačkoliv si dlouho

odmítal připustit tu skutečnost, se necítil dobře,

když se ve dveřích krámu objevil někdo, koho ne­ znal. Je ho sorta, to byli lidé jako on nebo i obyčej­ nější, ne viditelní.

Sebral z koše rohlík a zamyšleně přežvykoval. Měl

tenkrát pravdu, když přesvědčil manželku a neposla­

li syna do školy, jen do učení, aby krám mohl vzít po něm. Neměl je rád, studenty, v tom se s těmi novými

pány shodl. Člověk, který moc přemýšlí, často zadělá

sobě i ostatním na problémy. A všechno to plyne jen z nedostatku obyčejných starostí. Kdo nemá nic na

práci, vymýšlí hlouposti, dvacet let jim do hlav cpali

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 18

ideály, které většinu z nich dostaly do fabrik v rajchu,

některé i do koncentráku, nebo rovnou ke zdi. A lidé

jako on směli zůstat na svých místech. Žrádlo, žrá­

dlo a suchá postel, to je to, co žene člověka k činnos­

ti, ne řeči. Zbytek plyne dílem z nevědomosti, dílem

z hlouposti a dílem z vypočítavosti. Takový on není.

Prohlížel si zbytek rohlíku. Těsto z pece, rozžvýká

ho a ono zažene hlad. Věc s jasným účelem. Takový

on je. Rohlík v lidské podobě. On prodává, nic víc,

o další se nestará. Nakoupí, prodá. Jeho řeč je: „Čím

posloužím? Děkuji, přijďte zas.“

Cinkl zvonek, do dveří vstoupila mladá tlustá hol­

ka s košíkem v ruce a ušmudlanou zástěrou kolem

pasu.

„Dobrý den přeju, slečno,“ Sova se lehce uklonil

a ustoupil stranou, aby mohl dál sledovat pár na

lavičce. Mladík měl ruku nataženou kolem dívčina

pasu a dlaň položená na lavičce nenápadně mačka­

la její zadek.

„Dobrý,“ oddechla holka zhluboka a položila ko­

šík na pult.

„Čímpak posloužím dneska?“

Chvíli popadala dech, otřela si čelo a kapky potu

popadaly na pult. „Chleba, mlíko, cukr,“ vydechla,

jako by byla v posledním tažení.

TŘI KRÁLOVÉ 19

„Jistě, jistě,“ mumlal a balil do papíru zboží, spě­

chal, aby nepropásl odchod těch dvou.

„Tohle počasí bude moje smrt,“ zahuhlala holka.

„Prosím vás, taková mladá, vy byste si měla slu­

níčka užívat, no ne? Tepla nás teprve čekaj, ne mys­

líte?“

„Dejte pokoj, kvůli mně slunce svítit nemusí.“

„Copak, něco vás trápí?“

„Nic mě netrápí, to je to. Holka jako já by se měla

v květnu trochu trápit, to k tomu přece patří, no ne?“

„Jen to nepřehánějte, až to přijde, budete vzpo­

mínat, jaký to bylo, když nic nebylo. Lístečky po­

prosím.“

Vytáhla z kapsy potravinové lístky, odstřihl tři

obdélníčky nažloutlého papíru a smetl je do šuplete.

„Myslíte?“ zeptala se přihlouple.

„To máte přece všude psáno, o nešťastnejch lás­

kách. A dneska, než se rozkoukáte, pošlou vám toho

vašeho do rajchu na práci a zase to nebude dobrý.

Opatrnost, slečno, opatrnost na sebe a svý blízký, to

je recept, věřte mi.“

„Když myslíte,“ pokrčila rameny a naházela zbo­

ží do koše.

„Přeju pěknej den, přijďte zas,“ otevřel dveře a vy­

pustil ji na ulici. Stála, rozhlížela se, nenápadně se

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 20

zarazila pohledem na pár na lavičce, rozzlobeně při­ dupla a vydala se dolů ulicí.

Zpod pultu vytáhl kartonový obdélník s nápisem

„přijdu hned“, pověsil ho do dveří a zamkl. Proběhl

krámem do chodby a dupal po schodech nahoru. Mi­ nul byt, ve kterém manželka připravovala oběd, až

k malým dvířkům na půdu. Otevřel je, horký vzduch rozpáleného podkroví ho ovanul, až se zpotil. Otřel

si čelo a proplétal se starým harampádím k  vikýři.

S heknutím vystoupil na židli a dlaní zatlačil do skla

vikýře, překlopil skleněnou desku a rozhlédl se.

Byl to takový jeho zvyk, už spoustu let z výšky sle­

doval, jak se město mění, cesty se mění v silnice, pří­ zemní domky mizí a na jejich místě vyrůstají činžá­

ky, viadukty, tramvajové zastávky. A ženské, proč to nepřiznat, protože i ty se lety proměňovaly, z tram­

vají vystupovaly jiné typy, než byly ty, které chodily

pěšky, na mladých si představoval, jaké budou za de­

set let, a těšil se na tu chvíli, až některá z nich přijde

a on bude vědět, jestli měl pravdu, nebo ne. A pak

všechny ty anonymní, které zahlédl jednou, na ně­

kolik okamžiků, než zmizely za rohem. Jedno měly

všechny společné. Hlídaly se, vnímaly svoje těla a vě­

děly nebo aspoň tušily, jak na svoje okolí působí nebo

chtějí působit. Přednosti vystavovaly a nedostatky


TŘI KRÁLOVÉ 21

ukrývaly, to všechno však pouze pro někoho, kdo je

může vidět v úrovni jejich vlastního pohledu. Cítily,

když se za nimi muž otočil, když za nimi šel a sledo­

val, jak se pohupují v bocích, to dokázaly pojmout

a chovat se podle toho. O něm nevěděly, hlava trčící

ze střechy byla pro ně neviditelná, a proto neexis­

tovala, pohled z výšky nebyl podstatný, protože byl

bez následku.

Manželka ho v průběhu let začala považovat za

podivína, když se čas od času stalo, že sešla do krá­ mu s obědem, ale pak ho našla až na půdě. Ani po

letech nepřišla na to, proč sem chodí, věděl, že i ona

sem občas zajde, ale jen proto, aby půdu prosmejči­

la a znovu se ujistila, že tady ten starý blázen snad

počítá mouchy a pavouky, protože nikdy nenašla nic, co by stálo za řeč.

Ti dva v parku pořád ještě seděli na svém místě,

postavy zdeformované úhlem pohledu z výšky byly

vlastně nelidské, chybělo jim tělo, zbývala jen hla­

va a trčící končetiny, už pro něj ale ztratili přitaž­

livost, protože to podstatné viděl předtím z krámu.

V jednu chvíli se tmavé šišky hlav přiblížily, dívka

vyskočila a spěchala pryč. Mladík seděl dál, pokle­

pával si nohou a přehraboval se v aktovce. O kus níž zastavila tramvaj, on vstal a připojil se k proudu lidí.

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 22

Sova si prohlížel domy v protější stráni, stejné jako

byly ty jejich, jen na klidnějším místě, žádný obchod, úředníci, švadleny, posluha.

Vrzly plechové dveře. Seskočil ze židle a udělal

dva rychlé kroky směrem k nim. „No jo, už jdu!“ křikl.

Ženský obličej se zašklebil, paní přikývla a zmize­

la. Sestupoval pomalu po schodech a nasával vůni oběda.

TŘI KRÁLOVÉ 23

III.

Sekala nohama tak, až se Františkovi z tmavých čar

švů na lýtkách udělaly mžitky před očima. Spěchala

do práce, spokojená. Vždycky, když byla spokojená,

spěchala, když se nepohodli nebo něco nebylo po­ dle jejího gusta, okázale věšela hlavu, kabelku držela za poutko v ruce a loudala se. On ne. On byl poma­

lý od přírody, ke spěchu ho donutili jen oficíři nebo

průšvih. S kabátem přehozeným přes ruku a s ak­

tovkou v podpaždí pomalu přešel přes ulici, lidé ho

míjeli, klapaly podpatky, v rychlém rytmu jako při

tanci. Morávek se mu vysmíval, že se s vysílačkou

naučil stejně jen proto, že při vysílání může sedět

a morseovka lítá bez námahy. František si o tom

myslel svoje, co se vleče, neuteče, a zubatá si tě na­ jde, ať jdeš rychle, nebo pomalu. On byl užitečný tím,

co uměl, ne jak to udělal rychle. Raději v klidu a po­

řádně, opatrně, na jistotu. Morávkovy pistolnické

manýry mu byly cizí.

Proč to dělal? On, kluk z  malého města na ji­

hu Čech, se nechal uvrtat do něčeho, co snad mě­

lo smysl, ne pro něj ani pro ty ostatní, s kterými

se teď scházel. Současnost byla jen pokračováním

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 24

zbabrané minulosti, kterou si oni sami nezbabrali,

šlo o to, co bude za několik let. Oni jen plní svoji po­

vinnost, tak se tomu říká, aby nemuseli myslet na to,

co vlastně dělají a proč. Plní povinnost, příkazy, má

to svoje výhody, člověk se nemusí zbytečně kroutit

ve výčitkách, prostě přistoupil na podmínky, které

mu někdo jiný dal. On na ně přistoupil, a přestože

se čas od času dozvídal o jiných, kteří neměli štěstí

a skončili na Pečkárně, on sám žádný zvláštní strach

necítil. Nosil sice v aktovce pistoli, nerad, to musel,

ale představa, co by se muselo stát, aby ji použil, ta­

kové věci šly mimo něj.

Jen Balabán, kterého už chytili a se kterým pra­

coval. Možná odtud by na něj mohli přijít. Balabán

ne, ten se nedá, on by se taky nedal. Každá bolest

se přece dá vydržet. Vlastně, co on o tom ví, nikdy

žádnou opravdovou, systematickou, po kapkách

odbornicky dávkovanou bolest nezažil, měl jen ta­

kový pocit. Člověk asi nemusí být slaboch, když má

slabou chvilku. Mohli ho oblbnout, opít, mohli si

prostě vzít seznam poddůstojníků a namátkou si

pro pár z nich dojít. Některý pak může promluvit.

Ale on? On není důležitý, kvůli němu by gestapo nic

nepodnikalo. Jenže pracoval s nebezpečnými lidmi,

to věděl. Mašín a Morávek byli slavné osoby. Kdo

TŘI KRÁLOVÉ 25

jiný by gestapákům vozil pod nos časopis, kdo jiný

vyhodí do povětří kus nádraží v Berlíně. Po nich

jdou, ale, je to tak, i on pomalu začínal věřit v ně­ jaké nadlidské štěstí těch dvou. A že být v jejich

přítomnosti znamená být v bezpečí. Ačkoliv co je

bezpečí a co nebezpečí? Pro něj? Hádka s ženskou je nebezpečí, to znovu cítil před chvílí, jen se před

Jarunou podíval na hodinky. Ona má svůj čas přes­

ně rozdělený, hodina kolem poledne patří jim a ni­

komu jinému. Byl chlap a nerozuměl tomu, nesle­ doval její mimovolné pohyby ani pohledy, neměl zapotřebí ji i sebe v každé větě ujišťovat o strachu,

který musejí jeden o druhého mít. Samozřejmě si

všiml, když se ohlédla za cizím mileneckým párem

a v duchu ty dva cizí lidi porovnávala s nimi, ob­

lečení té ženské i její postavu, viděla pochopitelně i toho, s kým se ta druhá vedla, velký, malý, hube­ ný, tlustý, stavěla ty lidi na pomyslné pódium vedle nich. A pokaždé chtěla být královnou večera a on musel být král. Musel jím být, musel se tak chovat, musel se tak i tvářit a mluvit tak. A pokud srovnání nevycházelo příliš dobře, zjednávala nápravu výčit­

kou a nenápadnou scénou.

A přestože ho výčitky trápily, v takových oka­

mžicích si uvědomoval, že tohle je normální život,

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 26

o kterém s Morávkem a Mašínem tak často mluvili

a který tak často dávali za důvod pro to, co dělají

nebo se chystají udělat. Oni přece jsou armáda a ar­

máda má zajistit pro obyvatele své země důstojný,

normální život a svobodu. A každý z nich se o to

snaží po svém. Mašín je přirozený bojovník, rváč,

který si dokáže nadělat nepřátele v každé době. Člo­

věk pro život na hraně, s černobílým viděním světa.

Morávek je tichá voda, vždy připravený rozstřílet

v okamžiku všechno ve svém dosahu, připomínal

mu uhlíře, který bez řečí táhne na zádech svoji put­

nu plnou čehokoliv, co mu do ní naložili, bez zbyteč­

ných řečí. Člověk, který se jednou rozhodne a pak

už nikdy o svém rozhodnutí nepochybuje. Připadal

si v jejich přítomnosti nevýrazný, do jejich hovorů

téměř nikdy nezasahoval, seděl a čekal, až přijde

jeho čas. Možná právě tahle vlastnost ho už někdy

spasila, byl v tom od začátku a díky té své bezvý­

znamnosti zůstal jen jedním mezi těmi důležitými.

Naposledy se ohlédl, už ji neviděl. Stál před čin­

žákem se zvláštními kulatými okny v patrech nad

vstupními dveřmi, na sušáku v zahradě viselo prá­

dlo, na ulici kdesi hluboko pod ním cinkala tram­

vaj. Ulice o kus níž vytvářela smyčku a vracela se

kolem protější řady domů zpátky k silnici. Otevřel,

TŘI KRÁLOVÉ 27

vstoupil a pozoroval schodiště, dveře za ním zapad­

ly, stál a poslouchal, čekal na nezvyklý zvuk, čekal

na nedočkavý obličej, který se objeví nad zábradlím.

Ti, kteří spěchali, už nemají kam spěchat, opatrnost,

to je ctnost těch, kteří mají šanci přežít. O patro výš

klaply dveře, zazněly podpatky, pohnul se a pomalu

stoupal. Mladá asi jako Jarka, pěkná holka, obyčejné

seprané šaty, zástěra a staré sešlapané střevíce.

„Dobrý den,“ zdvihl František klobouk a usmál se.

Holka kolem něj ze schodů proběhla, jako by si ho

ani nevšimla. Tiše prošel prázdnými patry, odemkl

dveře a vklouzl do bytu. Rád chodil první, měl čas

se uklidnit, připravit aparát. Kdyby bylo potřeba,

mohl vysílat hned, jakmile dostane papír s textem

do ruky.

V prázdné garsonce mu bylo příjemně. Pootev­

řel okno a zpoza záclony sledoval ulici. Posadil se na

židli a zapálil si cigaretu. Všechny tyhle místnosti

vypadají stejně, bezejmenné stejně jako oni, kteří

do nich chodí, prázdní a vyměnitelní pokaždé, když

bude potřeba. Převlékali kabáty a zahazovali klíče

ode dveří, které už nemusely být bezpečné. Mladíci,

kteří své mládí prožívali v běhu, spíš na útěku, který

se na první pohled nijak nelišil od pomalé chůze uli­

cí nebo jízdy tramvají. Ve stejném nezachytitelném

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 28

úprku jako ti, kteří je pronásledovali, herci ve zrych­

lených němých groteskách v prázdném sále města,

bez smíchu a potlesku.

Cítil ten rozdíl při hovoru s Morávkem i Maší­

nem, oni byli staří a své stáří si uvědomovali a pl­

nili svoji poslední povinnost, která skončí okamži­

kem smrti, o níž nepochybovali. František ne, on

měl své plány a brzká smrt mezi ně nepatřila. Ma­

šín měl svoji legionářskou slávu, své děti a nená­

vist, Morávek kapesní bibli v kabátu jinak plném

pistolových zásobníků, on poslední rande s Jarkou.

A schopnost šikovných rukou u aparátu s pyšným

jménem „sparta ii“. Kolik takových jako on ještě

v Praze a jinde v protektorátu bylo? Deset? Sto?

A kolik jich ještě bude muset být, než tohle všechno

skončí? Každé vysílání jedno po druhém bylo jako

zatřesení stromem, v jehož koruně visí šedý pytel

vosího hnízda. Občasné bodnutí se dá vydržet a kaž­

dým zatřesením se blíží okamžik, kdy se hnízdo

utrhne a bodanců bude příliš, kdy je bolest zadu­

sí, kdy se všichni ztratí v černém roji rozzuřených

vos, kdy morseovské pípání plechovky „sparta ii“

utichne. Vysílání do Londýna bylo důležité, snad

i to, co v šifrách vysílal, stálo za to nebezpečí, kte­

rému se vystavovali.

TŘI KRÁLOVÉ 29

V zámku se tiše otočil klíč a hubená postava v ka­

bátě vklouzla dovnitř. „Pěknej den, co?“ odložil muž klobouk na stůl a posadil se.

„Asi jo, co já vím.“ Zamáčkl cigaretu o parapet

a přivřel okno.

„Copak copak, Františku, jsme bez nálady?“

Tento Morávkův věčný optimismus mu občas

lezl na nervy. Nezdálo se, že by byl někdy unave­

ný nebo mrzutý, pokaždé to bylo, jako by se zasta­

vil na návštěvě, posbírat drby, poptat se na zdraví

a pak hned dál, za dalšími novinkami. „Kdy přijde

podplukovník?“

„Až přijde, tak tu bude, bez starostí. Nemůžeš se

dočkat?“

„Chci odsud zas co nejdřív vypadnout. Nemám

tohle místo rád.“

„A jaký by se ti líbilo? Něco s vyhlídkou na Vlta­

vu? Nebo Hradčany? To by bylo lepší, viď?“

„Nech toho.“

„Zas ti Jarka nasadila brouka do hlavy, viď? Zas bylo rande se špatným koncem. Tohle já znám.“

„Co o tom můžeš vědět? Špehuješ nás?“

„Proč bych to dělal? Myslíš, že jsi jedinej? Tohle si zažil každej. Rok na dece v kumbálu za kuchyní,

to s člověkem zamává, chce nejdřív postel, když má


VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 30

postel, chce někoho do ní. A za chvíli už zas mys­

líš jen na to, jak z tohohle všeho vypadnout, abys

tu postel mohl mít svoji a nemusel si cucat z prs­

tu pitomý výmluvy, proč dneska o hodinu pozdějc

a zejtra vůbec ne. Ženský jsou podezřívavý plemeno.

Vyčuchaj lež na sto honů, hlavně tvoji lež. Prolhaný

chlapi to maj těžký.“

„Pravdomluvný ne?“

„Tak pozor, to je jiná. Za prvé, podle ženských nic

takovýho jako chlap, co mluví pravdu, neexistuje, za

druhé, pravda je veličina velice relativní a záleží jen

na nich, co za pravdu přijmou a co ne. Ale je to úpl­

ně jedno, protože i kdyby ti dneska uvěřila, zejtra

už ti zas věřit nebude. Takže hlavu vzhůru, protože

je to úplně jedno. Do zejtřka ti to všechno odpustí

a kola se točí dál.“

„To jsou rady, nestačím se divit. Máš nějak moc

zkušeností.“

„A cos myslel? Že jsem žil v klášteře?“

„Občas mě to napadá. Nějak si tě neumím před­

stavit s ženskou,“ zasmál se František a před očima

mu vyskočila hubená Morávkova postava zbavená

nezbytného kabátu a klobouku, jak se jen ve spod­

kách souká pod peřinu, zpod které pak směšně trčí

bledé chlapské ruce a nohy. A po pokoji se prochází


TŘI KRÁLOVÉ 31

nahá ženská, prdelatá, prsatá lidská samice, kdyby

je potkal na ulici do sebe zavěšené, napadlo by ho

hned, že taková ženská musí jeho, toho nepolapi­

telného pistolnického krále, při každé příležitosti

pohlavkovat jako malého kluka.

„Chybí ti fantazie, to je to.“

„Ani bych neřekl.“

„Ale jo, a právě proto se tímhle zbytečně trápíš.

Napadlo tě, co je zač? Napadlo tě, že je to hodná dce­

ruška starostlivých rodičů, co třeba donáší na ge­

stapo? Úplně to slyším: maminko, tatínku, já mám

chlapce. Aha, aha, dceruško, a co je zač? Kam s ním

chodíš, s kým se ten chlapec schází? A hodná dcerka

ze samý radosti, že se tatínek nezlobí, poví všechno.

Třeba i trochu zalže, abys vypadal důležitější, než

opravdu jsi. A co udělá tatínek? Vyhrabe si na tebe

i číslo bot. Tohle tě nenapadá? Tak mi netvrď, že ti

nechybí fantazie.“

Všiml si proměny, která v  Morávkovi nastala.

Trápilo ho, že něco nevěděl, že někoho, kdo mezi ně

vstoupil, neznal. Takový byl mezi nimi rozdíl, Morá­

vek ze zásady nevěřil nikomu. Svět přeplněný pro­

věřenými jednotlivci a houfem nepřátel. Připravený

zbavit se každého, kdo by mu stál v cestě.

„Je to hodná holka, tu do toho netahej.“


VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 32

„Já ji nikam netahám, to spíš ty.“

„Neboj, nejsem přece blbej. A vůbec, starám se já

o to, s kým kde co děláš ty?“

„Blbej nejsi a starat by ses měl. Každej, kdo o tobě

ví, může vědět i o mně, o Mašínovi, o tomhle místě.“

„Tohle město je plný lidí, který neznám. Nemů­

žu přece uhlídat všechny, každej z nich přece není

koupenej.“

„Tahle jistota už zničila moc lidí,“ povzdychl si

Morávek. „V tomhle městě plným lidí, jak říkáš ty,

se neschová nikdo. O tom našem pípání se už urči­

tě ví a my jsme tu jak štamgasti v hospodě. U svýho

stolu, pod svýma kloboukama.“

„Ať se staraj o sebe, no ne? Kdybych já nebyl v tom­

hle srabu, taky bych nekoukal nalevo napravo, práce,

holka, postel, nic víc,“ rozčílil se František.

„Jenže v tom srabu jsi. A vlezls do něj sám. Jen se

podívej z okna. To všechno je naše, moje Praha, tvoje

země, všech těch dole. A oni nám to chtějí vzít, i těm

dole, jenže jim to ještě nedochází. Myslí si, že když

jim zůstanou prachy v kapse a střecha nad hlavou,

je všechno v pořádku. Jsou jako ty, nemají fantazii.

Němci mají velkou fantazii a velkou chuť. A když

žerou, my jim do koryta sypeme pepř, aby jim ob­

čas zaskočilo.“


TŘI KRÁLOVÉ 33

„Jenže nás u toho můžou chytit, že jo.“

„Riziko podnikání,“ pokrčil Morávek rameny. „Je­

diný, co tě pak může mrzet, jsou roky, o který při­ jdeš. Nic víc.“

Lidé na ulici, pomyslel si František. Co mi je do

nich? Co mi je do ulice, do tohohle pitomě velkého města, ve kterém jsem se nenarodil? Jednoho dne,

až se Němcům podaří ho dohnat, až zmizí, půjde ži­

vot tou ulicí pod okny stejně jako dnes a nikdo tam

nebude vědět, že on už není. A kdyby věděli, bylo

by jim to úplně jedno.

Sebelítost, před tou ho varoval Mašín, když spo­

lu poprvé vysílali. A byl i prvním, který přiznal, že je ochotný ho zabít, když bude potřeba. Všichni ti

ostatní, gestapo, četníci, špiclové, to byly bezejmen­

né postavy, které jen dělaly svoji špinavou práci.

„Zradíš nás, a zabiju tě,“ řekl Mašín, tvářil se přitom,

jako by mluvil o počasí, a usmíval se.

Blázni, pomyslel si tenkrát a rozhodl se, že s nimi

nebude mluvit o ničem osobním, služba před vál­

kou a služba teď a tady, tečka. Litoval, že už s nimi není Balabán, ten jediný snad v sobě neměl tu po­ divnou pistolnickou letoru. Člověk, který viděl dál než za nejbližší roh. Ačkoliv, jak se zdálo, doba přá­

la právě takovým, kteří nejdřív vystřelili a až pak

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 34

se ptali, po kom to vlastně střílí. Balabán byl pryč

a oni pořád tady.

„Pan podplukovník na sebe rád nechá čekat, kou­

kám,“ podíval se na hodinky.

„Nebuď nervózní, přijde.“

„Hoši, zdar a sílu,“ rozlétly se dveře a objevil se

v nich rozesmátý obličej. Zvuk hlasu se rozléhal

v  chodbě, zadupal na rohožce a  práskl za sebou

dveřmi.

„Jsme připravený vysílat,“ řekl Morávek.

„Květen, hoši, to je něco pro mě,“ hlaholil Mašín.

„Cejtíte to taky? Ten vzduch chutná jako borůvko­

vej koláč od maminky. Dneska nevečeřím, abych si

tu chuť nepokazil nějakou flákotou.“

František se posadil k přístroji a zapnul ho. Malé

ciferníky v rozích černé krabičky uložené v kufru

ožily, nasadil si na uši sluchátka a natáhl ruku. Ro­

zesmátý Mašín vylovil z aktovky papír, podal mu ho

a poplácal ho po rameni. Františkovy prsty začaly

vyťukávat nepravidelný rytmus další depeše.

TŘI KRÁLOVÉ 35

I V.

Pes na vodítku očichával popelnice a zeď domu, po­

malu, systematicky se sunul po chodníku a zamra­

čeného Sovy na druhém konci vodítka si nevšímal.

Ten s rukama vraženýma do kapes kalhot stál před

obchodem, zíval a bez zájmu očima přejížděl po za­

vřených oknech domů kolem, oknech, která z výšky

otevřeného vikýře téměř pokaždé odkrývala drobná

tajemství svých obyvatel. Pes ve svém mladém věku

k tajemství světa přistupoval z opačné strany, pach

moči mu otvíral další díl, kterému rozuměl pro změ­

nu zase jen on. Patřili k sobě, obvyklou rutinu Sova

porušoval, jen když vyšel až na hlavní ulici a tam se

zastavil na pivo. Pes tyhle výstřelky nesnášel, zůstá­

val ležet na chodníku před hospodou a Sova občas

zaslechl nespokojené štěknutí. Seděl obvykle sám

a pomalu upíjel, dlouho, až pivo ztratilo pěnu i chuť,

jen seděl a poslouchal hovory u vedlejších stolů, oči­

ma šmejdil po vějířích karet v rukách chlapů, nená­

padně se bavil na jejich účet, když vynesli hloupost

a ostatní se jim vysmáli.

Dnes ne, neměl náladu, žena při obědě vedla svo­

je obvykle nepříjemné řeči, třískala nádobím a po

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI 36

jídle mu neuvařila kafe. Věděl, kde teď nejspíš je.

Rejdí pod střechou a hledá, co tam podle ní musel

přece schovat, něco, co stojí za tajnost, o kterou se zrovna s ní nechce podělit. Byly chvíle, kdy doká­ zal žasnout nad změnou, která se s ní v průběhu let

stala. Nepoznával tu dívku, která uměla celý večer

poslouchat a nepromluvit, bývaly večery, kdy si ne­ dokázal vzpomenout, jestli z ní vůbec vypadlo slo­

vo. Vždycky seděla s přivřenýma očima a zdálo se,

že ho nevnímá a pod víčky si přehrává svůj vlastní

svět, o kterém mu neřekla. A on se nedokázal ze­

ptat. Tehdy byla jiný člověk, dnes už by se zeptat

bál. Svůj čas žil mimo vlastní byt, o samotě. Svatbou

se věci začaly měnit, manželský život pro ni zname­ nal klacek, kterým ho mohla přetáhnout po hřbetě,

když se jí zachtělo. Svatební noc jako startovní vý­

střel maratónského poklusu. Svléknout se odmít­

la, i když zhasnul světlo, ale v posteli držela opra­

tě v rukou ona. Nepoznával ji, jako by se v ní v ten

okamžik probudil někdo jiný, někdo cizí, o  kom

do té chvíle nevěděl. Vášnivá mladá holka v poste­

li je výhra, vášnivá matróna je trest, to všechno znásobené okázalou prudérií, kterou ve dne před­

váděla ostatním. Okřikovala ho, když zaklel, když

ho přistihla, jak pozoruje mladou ženskou, která

TŘI KRÁLOVÉ 37

nakoupila a procházela dveřmi krámu na ulici, ne­

váhala a spěchala ke dveřím, kterými jí práskla za

zády. Opřela se pak o pult jako v nálevně a nená­

vistně do něj zabodla oči, tak dlouho, až to nevydr­

žel a začal přerovnávat na pultu závaží, balicí papír,

nebo se prostě otočil.

„S mladou by sis dal říct, viď?“ syčela mu někdy

v noci do ucha, když se vplížil do postele a ona ješ­

tě nespala. Nesnášel takové chvíle, kdy musel pod­

stoupit proceduru nemotorného osahávání. Občas

mu jí bylo líto, občas v něm zahlodalo něco jako

pýcha. Ještě není tak starý, žárlí na něj a bojí se, že

ho ztratí. Že se z takového způsobu života dávno

nezbláznil, za to štěstí vděčil právě jen mladým hol­

kám, které občas přes den zahlédl ze střechy. Holky

ukryté ve výšce svých oken, které se před ním pro­

cházely bez obav. V těch nejhorších chvílích, kdy za­

lehnutý tou prudérní mašinou, s obřími cecky při­

tisknutými na obličeji lapal po dechu a napadalo ho,

že takhle si poslední chvíle v životě nepředstavoval,

vyskakovaly mu před očima polonahé mladé posta­

vy. Jako pohlednicemi jimi jednou za druhou napůl

udušený mozek listoval, žádostivý dech vystřídal

tichý hukot ulice, trylkování kanára za záclonou

v patře hned pod ním, gramofon o kus dál, cinkání

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.