načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Výš než v sedmém nebi - Griet Op de Beecková

Výš než v sedmém nebi

Elektronická kniha: Výš než v sedmém nebi
Autor:

Pět vzájemně propojených postav vypráví svůj příběh. Lou je dvanáct, Eve šestatřicet, Elsie dvaačtyřicet, Casperovi šestačtyřicet a Josovi jednasedmdesát. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 317
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z vlámského originálu Vele hemels boven de zevende ... přeložila Adéla Elbel
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1541-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dojemná mozaika složená z životních eskapád pěti lidí, z nichž každý vede svůj každodenní boj s osudem. Debutový román belgické autorky získal ve své zemi literární ocenění a v přípravách je jeho filmová verze. Zdánlivě všední hořkosladký příběh o tom, jak si my lidé, dokážeme občas zpackat svůj život. Je ale možné, že někteří z hrdinů románu budou mít navzdory svým neohrabaným životním krokům štěstí v neštěstí. Vzájemně propojené postavy románu jsou různého věku i různých povah, ale společné jsou jim životní překážky, které se pokouší překonat, nebo si je sami neohrabaně vytváří. Naštěstí se i na životní kotrmelce prostřednictvím talentované belgické autorky dá nahlížet s nadhledem. I když je život někdy příšerný, může být přesto zároveň krásný.

Popis nakladatele

Pět vzájemně propojených postav vypráví svůj příběh.

Lou je dvanáct, Eve šestatřicet, Elsie dvaačtyřicet, Casperovi šestačtyřicet a Josovi jednasedmdesát. Vyprávějí svůj příběh o nečekaném štěstí, které však všechno jen zkomplikuje, o tajemstvích, jež se zdají být příliš velká, o složitosti mládí a překážkách, které narostou do takových rozměrů, že se dají stěží překonat. A také o pocitech člověka, jenž se ocitne na hranici, za niž se může vydat už jen on sám.

V knize   Výš než v sedmém nebi  bojuje pětice velmi rozdílných postav spíš se sebou samými než spolu navzájem, v životě, který je strašlivě nádherný a zároveň nádherně strašlivý.

Zařazeno v kategoriích
Griet Op de Beecková - další tituly autora:
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
 (e-book)
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Výš než

v sedmém

nebi

GRIET OP

DE BEECKOVÁ

'+,

Bestseller — více než 110 000

prodaných výtisků v Belgii

griet op de beecková

Výš než v sedmém nebi

Někteří lidé nic nezapomenou

eva

lou

casper

elsie

jos

Jako by i sebeobětování bylo umění

elsie

eva

lou

casper

jos

A všude ten pach dezinfekce a jemný závan nemoci

eva

griet op de beecková

Výš než v sedmém nebi

Brno 2015

Výš než

v sedmém

nebi

griet op

de beecková Copyright © Griet Op de Beeck Cover picture © aeiryn/DeviantArt Translation © Adéla Elbel, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-688-5 (Formát pdf)

isbn 978-80-7491-689-2 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-690-8 (Formát MobiPocket)

Pro vás

(za všechno, i za to ostatní)

jeď daleko pij víno přemýšlej

směj se nahlas

potop se hluboko

vrať se zpátky

spinvis (zpěvák)

Perhaps when we find ourselves wanting everything,

It is because we are dangerously near to wanting nothing.

sylvia plathová

1

Někteří lidé

nic nezapomenou

13

eva

Co jsem ještě viděla?

Ženu ve snack-baru pobíhající mezi balicím papírem, jarními

závitky a  drobnými. Tvářila se smutněji než kdokoliv, koho

jsem kdy viděla. Měla na sobě tričko s flitrovým nápisem: love

me. Dvě slova na neposedných ňadrech. Napadlo mě: jsme na

tom podobně. Představila jsem si, jak přijde po dlouhé noční

šichtě domů do prázdného bytu, ona a pach přepáleného oleje.

Jako i já přijdu domů, za chvíli, do prázdného bytu. Ale se svý

mi hranolky a masovým špízem si to budu míň uvědomovat.

Možná.

Co jsem dnes dělala: procházela se městem a dívala se kolem

sebe, tiše jsem seděla a  naslouchala. Protože to člověk dělá,

když je sám. Taky jsem přemýšlela. Říkají, že moc přemýšlím.

Máme to v rodině, není úniku.

14

Taky jsem viděla malého chlapce, učil se jezdit na kole. Asi

desetkrát  sebou praštil na zem a  pak, po jedenácté, se sou

středěně kousl do rtu a  ujel asi pět metrů, zase spadl a  pak

s vážným výrazem v obličeji zvolal: „Hurá, už to umím, dáme

si teď kakao?“ A pak ten výraz jeho otce. Směšné, jak mě to

rozněžnilo.

Ženu kolem padesátky hovořící s kamarádkou. Měly dost od

barvené vlasy a výraznou rtěnku. Jako by mohl být každý den

svátek. Pily kávu, ale sušenky se nedotkly. Výborně se bavily.

Zdálo se, že to jde samo. A pak jsem zaslechla, jak jedna z nich

se smíchem říká: „Nevím, jak je to u  vás, ale I am seriously

underfucked.“ Řehtala se a dodala, že to slyšela v jednom filmu

a  hned ji napadlo: to si musím zapamatovat, úplně se to na

mě hodí. Jestli měla muže, nebo ne, to se nedalo z rozhovoru

nijak odvodit. Jestli ten smích znamenal výsměch, tak to už

vůbec ne.

Starého muže s  veselýma očima, který v  televizi vyprávěl

o svém životě a umění. A o své asistentce. Říkal, že je do ní

blázen. Všechno se na něm smálo. „Možná že dokonce víc

než blázen.“ Ale jiná slova se neodvažoval použít, jak sám do

dal. Nevysvětlil proč ne. Přemýšlela jsem, jestli i nepoužití slov

může znamenat nějaký cit.

Jsem sama, ale zdaleka ne ztracená. Občas si to říkám nahlas.

Většinou se tomu směju.

Je mi šestatřicet. Ani mladá, ani stará. Umím výborně tančit

v autě, nosit vysoké podpatky, uvařit rizoto a být milá na malá zvířata. Jak se má žít život, na to jsem ještě úplně nepřišla, ale

dokážu docela dobře předstírat, že jo. Myslím, že je to dobrý začátek. Umím taky dobře radit ostatním, jak by se to možná

mělo dělat, a pak si všimnu, že mě občas poslechnou, a to mě

docela překvapuje.

Co jsem ještě viděla? Chlapce, který měl nad horním rtem

něco mezi chmýřím a knírkem. Mnul si ho mezi prsty, zřejmě z hrdosti, ale mohlo to být i studem. Stál v mém oblíbeném knihkupectví a díval se na romány mého nejmilejšího autora.

Váhavě vzal jeden do ruky. „Ten berte,“ řekla jsem mu, „je vý

bornej.“ Podíval se na mě, jako bych ho právě požádala o ruku,

vyděšený z  tak vlezlé důvěrnosti. Nic neřekl a  vrátil knihu

zpátky. „Na konci umře, takže už to teď nemusíte číst.“ Zali

tovala jsem toho hned, jak jsem to vyslovila.

A jednu dívku, moc mladou na to, aby se dalo říct, že už je do

spělá, a mnohem mladší než její milý se zastřiženou bradkou,

kterému táhlo na třicet. Viděla jsem je po cestě domů. Pevně ji držel, pevněji než bylo nutné. V tom, jak nevěděla co s rukama, bylo cosi bezmocného. Ti se ještě neznají moc dlouho, pomyslela jsem si. Možná to byla moje projekce. Protože mě

to vrátilo do doby, kdy bylo léto a mně bylo patnáct. Už je na

čase, říkala jsem si tehdy.

Nechodívala jsem na diskotéky. Ale se zásadami se člověk

daleko nedostane. Takže jsem se ocitla vedle tanečního parketu. Bylo tam teplo a  až moc světla. Zvažovala jsem, jestli

se mám osmělit, nebo jít pryč. Nepřestávala jsem se usmí

vat, což bylo asi dobře. Ani jsem si nevšimla, že si vedle mě


16

zatím stoupl nějaký kluk. Podle měřítek šestnáctiletých byl z nejlepšího boyfriend materiálu: kolem dvaceti let, ostré rysy,

do hněda opálený, svalnaté tělo a  dobře oblečený. Jmenoval

se Francis.

„Dělám tady v  Nieuwpoortu tohle léto plavčíka.“ Čímž oka

mžitě vytáhl svůj největší trumf: plavčíci si stojí v hierarchii letních lásek hodně vysoko. Byla jsem perplex. Ani na minutu jsem opravdu nevěřila tomu, že bych ten večer s někým odešla

ruku v ruce, a teď tady stojí tenhle mladý bůh, tenhle z nebe

seslaný Adonis, který mi zařídí, jako v opravdové pohádce, tu

nejneuvěřitelnější vzpomínku na mého prvního francouzáka.

„A co děláš ve volným čase ty?“ Na bradě se mu leskla kapička

slin. Doufala jsem, že jeho vlastních, ale jistá jsem si tím nebyla.

Taky mohla být od holky, které se na to stejné ptal před půl

hodinou. Ta až příliš lidská vada na jeho kráse odvedla mou

pozornost natolik, že jsem odpověděla úplně blbě, ale upřím

ně: „Čtu a hraju na hudební nástroj.“ Na což zareagoval slovy:

„Růže, byť zvána jinak, voněla by stejně.“ Jako by těch pár slov

byla naučená celá milostná scéna od Shakespeara, která na mě

měla udělat dojem. Jestli se s ním chci projít kolem vody? Za

pár minut už jsme šli v objetí podél příboje. „A bydlím tady?“

Naši si tu pronajali byt. Rád by ho viděl. A  jen co jsme tam

přišli, začal mě bez dalšího pokusu o seznamování líbat. On

mě, to je správný popis. Moje nezkušenost mu nevadila, dál

mě olizoval a kousal. Jako šílenec mi vrážel svůj obrovský jazyk do pusy  — ven a  zase dovnitř. Byl to asi ten nejhorší líbač v Nieuw poortu a okolí. Ale co já mohla vědět? Naprosto

ochro mená jsem to nechala na něm. Aspoň že jsem teď měla kluka, malá chybička nevadila. A pak mi začal šmátrat po kal

17

hotách: rozepnul pásek, knoflíky a bez jakékoliv předehry mi

strčil prsty dovnitř. Odstrčila jsem ho od sebe, spíš leknutím

než ze zásady. Načež si sedl na židli naproti mně a  zapálil si

cigaretu: „Mám to teď pořád, že se mi líbí ty nejškaredší holky.

Většinou jsou nejnadrženější, ale tentokrát jsem se asi spletl.“

Neodpověděla jsem, i když to nemívám v povaze. Když se mě

v září spolužáci ptali, jak jsem strávila léto, odpověděla jsem:

„Hlavně se svou láskou Francisem, plavčíkem.“

Myslím, že mám na lásku talent. Možná je naivní to jen tak

říct, ale já to přesto říkám.

Osm let a  sedm měsíců jsem byla s  Frankem. Před měsícem

jsem ho najednou uviděla v nádražní hale, jak kouká na časy

odjezdů. Ani po všech těch letech se vůbec nezměnil. Světlá

pokožka a zasněné oči. Jeho tělo vypadá, jako by pořád někam

spěchalo, jako by šlo pozdě, a proto chodí tak divně: všechno

se na něm pořád téměř nepatrně houpe a hýbe.

Na chvíli zaváhám, přistoupím k němu. Uvidí mě, usměje

se a obejme mě, trvá to déle než přátelské objetí. Není mi to

příjemné. Myslím, že to má co dělat s  jeho vůní, kdysi tak

důvěrnou, ale teď obtěžující.

Lepší je mluvit. Kladu mu otázky. Některé modely chování

v  člověku zůstanou napořád. On odpovídá. Na všechno. Má

se dobře: profesní úspěchy, koupil si dům v nejlepší čtvrti, má

pořád stejného kamaráda. Znám ho příliš dobře. Bezděčně si

promne bradku a dvakrát si upraví svetr. Pozorně sonduje, jak

se tvářím, není to běžný pohled. Vycítím všechno: jeho příběh

má trhliny. Možná ale, že si to jen chci myslet. A zase on: „Co

kdybychom teď udělali něco spontánního a někam spolu zajeli,

18

třeba do Lokerenu?“ Běžně jsem pro takové hloupé nápady.

Široce jsem se usmála. Nejela jsem.

Je mi šestatřicet. Přemýšlím, jestli se můžou lidé poučit. Ob

čas mám pocit, že pořád dokola prudce narážím hlavou do té

stejné zdi. Občas myslím, že ne. Říká se tomu život plný naděje.

lou

Mít dvanáct je příšerný. Jediný, co je ještě horší: mít dvanáct

a chodit na střední.

Ne že by mě to na základce nějak extra bavilo, ale aspoň to

tam bylo přehledný. Měla jsem jednu dobrou kámošku a nula problémů s ostatníma. Během té doby mě milovali tři kluci. To

stačilo. (Trochu škoda že mezi nimi nebyl Daan. Ale pak jsem

slyšela od Elsy, že chutná jako dětská žvejka. Sice jsem pořád

na Elsu žárlila, ale že mě Daan nemiluje, už mi vadilo míň.)

Na škole byli dva učitelé, ale já je nikdy na nic neměla. Uči

telky byly většinou fajn. Kromě učitelky Godelieve z  2. b, ta byla docela příšerná. Někdy až zlá. Třeba jednou, když Tiny, holka, co se ráda houpala na židli, přepadla a hlavou se praštila

o kamennou podlahu. Tiny se rozbrečela. Učitelka ji donutila,

aby zůstala ležet na zemi až do konce hodiny. Nechala ji tam

aspoň půl hodiny. Venku svítilo slunce, takže jsem doufala, že

se na to Tiny kouká. Ze své řady jsem se neodvážila na Tiny


20

podívat. Chtěla jsem protestovat, ale neudělala jsem nic. Ne

umím jednat se zlýma lidma, i když to není omluva. Táta tvrdí,

že neexistují zlí lidé, jen nešťastní. Nevím, jestli je to pravda.

Často si dělám starosti. Samotnou mě to štve, ale vypadá to, že

nemám jinou možnost. Máma říká, že všechno je otázka volby. Jako by to bylo tak jednoduché.

Většinu přestávek trávím na záchodě. Tam je aspoň klid.

Nevím, jak na to: s někým se skamarádit. Myslím, že si o mně

ve škole myslí, že jsem divná. Chápu to. Sama si taky přijdu

divná.

A teď se ke všemu stala ta katastrofa.

Chtěla jsem chodit na De Vederskou, ta škola se mi líbila. Tá

tovi ale přišlo nepraktický, že bych musela denně dojíždět do

města autobusem. A myslel si, že pro mě bude lepší menší škola,

někde víc v přírodě, stejně jako náš dům. Táta s námi nebývá

moc často, ale najednou se tu zjevil i se svým názorem. Je to

ten typ, co jedním prstem zkusí teplotu vody v  bazénu. Pak

hodiny váhá, jestli tam má, nebo nemá skočit, až si nakonec

obleče plavky, do vody sice nevstoupí, ale přesto nadává, pro

tože se musí znova oblíkat. A stejný přístup jako k bazénu má

i k životu. Nakonec se mnou ale souhlasil.

Jsem přecitlivělá. To říká máma. Neuměla bych být jiná. Mám skoro bílé vlasy a  modrošedé oči. Měřím sto čtyřicet

sedm centimetrů. Musím se ještě povytáhnout, říkají. („Povy


21

táhnout“ je divný slovo.) Jako by někdo sliboval, že život bude

spravedlivej. Nemám žádné koníčky, protože je to podle mě

nuda. Baví mě spousta věcí, to jo. Hodně poslouchám a pozo

ruju. Zajímalo by mě, jestli v tom mají ostatní taky tak jasno.

První den jsem se mezi spolužáky, kteří byli skoro všichni

větší než já, bála.

Všechny prváky nahnali z  hřiště do haly. Stádo dobytka,

dobrejch sto kusů. Stojím tiše a rozhlížím se kolem sebe. Zdi

mají takový odstín zelené, že by to jen stěží mohla být barva

naděje. A  pach vychladlé polívky, asi z  jídelny, někde blízko, pokud tak není cítit ten kluk s brýlema. Pak zaslechnu podruhé, tentokrát už vnímám: „Lou Bergmansová, 1. l. a.“ Nějaká

žena (vlasy nevýrazné hnědé barvy, hubená, celá zahalená do

uniformní béžové, ale v  očích má něco něžného, určitě učí

matiku nebo něco takovýho) drží ve vzduchu cedulku: 1. a la

tina. Když se kolem ní shlukne dvacet dva žáků, odvede nás

do třídy.

Jsou holky, které všechno hned chápou. Jako třeba Vanessa. Pa

tří k těm, kterých si hned všichni všimnou. Je o rok starší než

my, myslí si, že se může ohlížet jen na sebe, a v jejím případě

to opravdu stačí. Blonďatá je na to dost. A ještě ke všemu je její

táta fotbalová hvězda. Holky chtějí být její nejlepší kámošky

a kluci s ní chtějí chodit. Okamžitě a skoro beze zbytku si pod

maní celou třídu. A učitele taky, jak se ukáže později. Hlavně zeměpisáře, co se divně směje, a francouzštináře, kterej má tik

(jeho levé oko si žije svým vlastním životem, a kdyby nebylo

nepříjemný na to koukat, dalo by se tomu smát).

Přála bych si být na jeden den Vanessou. Prostě si to vymě

nit a zjistit, jaký to je: být obdivovaná. Třeba je to taky otrava,

někdy. Zatímco si takhle sedím a přemýšlím, položí královna

otázku: „Lou... Není to chlapecké jméno? Proto nosíš krátké

vlasy?“ Moc chytrá poznámka to není, přesto se stádo kolem

ní rozchechtá.

Když jsem se ten první den vracela na kole domů, byla jsem si

jistá: šest let je dlouho.

Eva říká, že si musím najít zbraně proti světu. A taky, že jsme

si trochu podobné. Že ani jí ty roky na škole nepřipadaly jako

procházka růžovým sadem, ale že se to později zlepší. Nevím, jestli jí můžu věřit. A stejně, teď mi to nepomůže.

Nevím, jestli je to zbraň, ale ráda si píšu seznamy. Když se nu

dím nebo když se děje něco nudného. Pět věcí, ze kterých jsem

smutná: 1) Žebráci s dětma. 2) Vanessa. 3) Mlha v pondělí ráno.

4) Jeden knedlíček v talíři plným polívky. 5) Sousedovic kuře,

co onemocnělo a umřelo. Pět věcí, u kterých mi vadí, že patří k  životu: 1) Lékařská prohlídka. 2) Ledové nápoje (protože

mám přecitlivělé zuby). 3) Filmy s Katie Holmesovou (proto

že je až moc krásná) a filmy, co špatně skončí. 4) Fialový lak

na nehty, hlavně na nohou. 5) Vanessa. Pět věcí, co mě těší:

1)  Když se na mě usmějou cizí lidi. 2) „Feel the love gene

ration“, píseň od Boba Sinclaira, kterou Eva ráda poslouchá,

a spolu na ni umíme fakt božsky tancovat. 3) Vtipně začínající knížka („Na kraji lesa, nedaleko řeky, mezi keři měl luční ko

ník obchod. Na skle jeho výlohy stálo velkým písmem: vše na

prodej [kromě slunce, měsíce a hvězd]“). 4) Milá esemes

ka, kterou jsem vůbec nečekala. A o té páté věci ještě musím popřemýšlet.

23

Eva je jediná, kdo o té katastrofě ví. Teď o tom nechci za

čínat.

Mám Evu hrozně ráda. Když jsem byla malá, připadala mi leg

rační. Později mě učila poznávat různé věci. Než mě vezme na

nějaká nová místa, vždycky mi nejdřív řekne, co můžu očeká

vat, to mě uklidňuje. Eva se mnou mluví o všem, co se děje. Ví,

na co se má zeptat, a poslouchá, co odpovídám.

Eva vypadá, že je pořád veselá. Jako by měl každou chvílí

vypuknout večírek a  ona je na něj připravená. Eva tvrdí, že

jí nevadí, že bydlí sama. Může se prý celá zamotat do peřiny.

Prdět, kdykoliv se jí zachce. A  vstát jen tak, uprostřed noci,

a dát si zmrzlinu.

Eva říká, že jí vyhovuje ten klid, když se vrátí domů po dni

plném shonu, lidí a nepříjemností. To chápu. Eva má drsnou

práci. Pomáhá lidem ve vězení, protože to vystudovala. A to

potom člověk potřebuje trochu klidu.

Občas Evě věřím. Jindy jsem si jistá, že když říká takové

věci, tak lže. Ale na to se snažím nemyslet. Mám radši veselou

Evu.

25

casper

Eva ji přivedla na mou vernisáž: krásná žena s ledabyle vyčesa

nými tmavými vlasy, vysoko posazené lícní kosti a ten pohled:

přísný a jemný zároveň. Na vysokých podpatcích byla o kou

sek vyšší než já, což mi připadá sexy.

Nikdy se lidí neptám, co si myslí o mých obrazech, ale tahle

žena mě zaujala natolik, že jsem se po Evině reakci  — milé,

protože Eva je milá, ale jinak tak trochu podobné tomu, co už

jsem slyšel tolikrát  — přistihl, jak se k  ní otáčím a  ptám se:

„A  ty?“ „Teď to nedokážu vyjádřit,“ odpoví. „Jestli to chceš

opravdu vědět, dej mi svou adresu a já ti napíšu dopis.“ Usměje

se a upře na mě pohled, který si neumím nikam zařadit.

Povídali jsme si spolu asi jen čtvrt hodiny, ale tu noc jsem od

cházel domů s myšlenkami na její tvář.

Za tři dny jsem našel ve schránce dopis, pěkně staromódní,

napsaný překrásným rukopisem. Četl jsem ho nejmíň sedmkrát: jako by se ta žena mohla procházet mou hlavou. A  ta

slova, která k  tomu použila. Protože já se umím vyjadřovat

obrazem, mají u mě lidé, kteří to dokážou popsat slovy, body

navíc.

Dlouho jsem se hledal. Už jako dítě jsem si hodně čmáral

tužkou na papír, fixem na pivní tácky, ale bez jakéhokoliv ve

dení. Aniž bych přemýšlel, co s tím dál. Později jsem se musel kvůli otci naučit něco pořádného: „Do naší rodiny žádní snílci

a umělci nepatří,“ tak to řekl, vyřízeno, jako by diktoval zákon,

u kterého si byl jistý, že ho podepíšu. Nebyl jsem rebel, nejdřív jsem vystudoval psychologii na univerzitě. Když jsem dostál

všem očekáváním, odešel jsem, sám, pryč od všeho, co jsem

znal. Hodně jsem pozoroval, mlčel, abych uslyšel, co se bude

nejvíc hlásit, a pak jsem se vrátil a začal malovat. Později než

většina, ale myslím, že s větší touhou a větším zápalem, pro

tože jsem cítil, že je to to pravé, že tím se mám stát: malířem.

Než jsem si troufl oficiálně otevřít svůj ateliér, byl jsem dost

nejistý, přesto jsem vždycky věřil, že u  toho musím vydržet,

i kdyby se mi nedostalo uznání ani peněz. To, že mě objevili

a přišel mezinárodní úspěch, byl zvláštní pocit, ale také úleva:

dostat odpověď na otázku je to nejhezčí, co může být. Navíc

se už několik let mohu plně soustředit na práci, a o to mi jde.

Mnohem víc než o úspěch. Asi to z mé pozice zní hrozně jed

noduše, ale je to tak. Protože já musím malovat, abych dokázal

snášet život, a protože mě malování naplňuje.

A teď tahle žena píše o mé práci i o mně tak přesně, až je mi

z toho horko a zima zároveň. Jak dokáže mé obrazy číst a pak je popsat. Větami jako: „Všechna ta příšerná osamělost a touha

vydrápat se zase nahoru. Divokost střídající se s klidem. Pro

cítěnost a ztrácení se. Nalezení a opětovné hledání. Ta touha,

aniž by člověk věděl, co s ní. A zároveň se může z plna hrdla zasmát. Tvá díla jsou vtipná, jindy k  zbláznění smutná a  někdy obojí zároveň.“ Anebo: „U tvé tvorby cítím tolik, že se mi zastaví myšlenky, přestože bych si moc přála při pohledu na

tvé obrazy přemýšlet. A chci se jen dívat, a přitom jsou hlava

a srdce plně zaneprázdněny. A to je něco výjimečného.“ Koho by to nechalo chladným?

Čekám celý dlouhý den plný přemýšlení a pochyb, pak vezmu

list papíru s jednou ze svých skic, jen pár čar, nic víc, ale podle

mě to v sobě něco má, a dolů napíšu: „Pro tebe. Za tvá slova

a tvůj pohled.“ Není to hloupé? Vložím papír do velké obálky a vhodím ji do schránky na rohu, už to nejde vzít zpátky.

„Některé věci se prostě musí stát.“ Vyslovím to nahlas, protože

nahlas zní všechno mnohem přesvědčivěji.

Když se vrátím domů, Willem sedí na sedačce a dívá se na zprá

vy. „Máma volala, že dnes bude pracovat dýl. Co si objednat

pizzu?“ „Máme doma jídla dost.“ Jako by ze mě mluvila Merel.

„No tak, jednou je šance najíst se trochu nezdravě.“ Kouká na

mě prosebně zpod svých dlouhých vlasů. „Taky pravda,“ odpo

vím, začnu hledat letáček dovážkové služby a posadím se vedle

Willema. „Ty chceš pizzu bolognese?“ „Ne, havaj,“ řekne. A za

tímco já telefonuju, dodá: „Nebo ne, radši tu bolognese.“ Když

dovolám, poznamenám: „Já už si říkal: on chce najednou něco jiného, je to možné?“ „Caspere, neposmívej se mi.“ „Jenom

trošku, když seš takovej dobrodruh.“ „Ale teď mám, co chci.“

„To je pravda. Musíš v životě dělat jen to, co chceš.“

Willem dokouká poslední zprávy, pak okomentuje světové

události a já se zase pozastavím nad tím, jak chytrý ten kluk


28

je. Když obhajuje svůj názor, namotává si vlasy na prst, jak to

dělá pokaždé, když přemýšlí. Tak dobře ho už za ta léta znám.

Je zvláštní, jak moc může člověk milovat dítě, které není

jeho. Když mi Merel oznámila, že má syna ve střídavé péči,

musel jsem to překousnout. Ale nedávno, když jsme s  Wille

mem v  ateliéru malovali na plátno, jsem si pomyslel: něco

v tom klukovi bude. Je mu teprve čtrnáct a jaký má pohled na

svět, jak si z ničeho nic nedělá, s jakou samozřejmostí používá

tužku a štětec. Trochu jsem mu ukázal cestu. Chtěl mámě na

malovat k narozeninám obraz: obrázek plný křiklavých barev.

Nebylo to špatný. Myslím to vážně. Dal jí ho a řekl: „Je vážně

fantastickej.“ (Willem tvrdí, že skromnost je pro starý.) „Taky

trochu i díky Casperovi.“ Merel vhrkly slzy do očí. A jak se

v tu chvíli tvářila, na něj a na mě!

Zazvoní zvonek. „Zajdu dolů. Dáš mi peníze?“ Podám mu

padesátieurovou bankovku. Slyším, jak dupe po chodbě, zase

myslím na Elsie a říkám si, co to proboha dělám.

29

elsie

Vejdu na operační sál a tam visím. Pětkrát. Zvětšená. S papíro

vými tangy mezi půlkami. Dokonale čisté snímky. Nemůžu se

na ně dívat. Jinak na ně koukají všichni. Anonymní skupinka

zdravotních sester a mediků zírá na fotku a mě si téměř nevší

má. Po nějakém čase na mě sem tam někdo povzbudivě kývne.

Asi ze soucitu. Každý by si ho zmenšil, kdyby ten zadek viděl.

Břicho mám po dvou dětech pořád ještě v mezích, ale stehna

byla vždycky moje slabá stránka, a  navíc mám čtyřicítku za

sebou, tak to snad nemusím dál rozvádět.

Vrchní sestra už to dělá roky, to je hned poznat. Jedna z těch,

co považují za své životní poslání, aby se lidé cítili dobře. Mlu

ví hlubokým hlasem, usmívá se, jako by mělo vždycky všechno

dobře dopadnout, a trpělivě vysvětluje, co se bude dít. „Zatím

si můžete nechat kalhotky na sobě. Až přijde lékař, musí dolů,

jinak by si to nemohl dobře nakreslit. A je to důležité proto,

aby během zákroku věděl, co má přesně dělat.“ Kdybych si

mohla vypnout mozek, nenašel by se lepší moment než teď.

Už jsem u něj byla na konzultaci. Je to jeden z těch dokto

rů, jakými by měli být všichni. Dost pěkný na to, aby k němu

člověk chtěl jít. Dost odměřený, aby si člověk troufl ukázat se

mu bez oblečení. Dost jemný, aby navodil důvěrnou atmosféru.

Tipuju, že bude v operační zóně nosit nějakou výstřední čepici.

S potiskem nebo hodně barevnou. Protože on tu nudnou zele

nou nosit nebude. Protože je na to příliš krásný, příliš úspěšný

a  zdravě sebevědomý. A  nakonec, tady nejde o  nemoci, ale

o krásu, a ta si zaslouží veselé prostředí.

Vejde dovnitř a působí naprosto klidně. Čepici má rudou

s bílými třešničkami. Je jich hodně, takže hned nejde poznat,

že jsou to třešně. Soustředím se na to ovoce, zatímco on po

mě, s nosem skoro zabořeným v mé nahé frndě, kreslí. Nemilosrdně, lihovkou, takovou, kterou doma nestrpím, protože by s ní mohly děti napáchat nenapravitelnou škodu. Snažím

se na frndu a nos nemyslet, ale je to vzhledem k monotónnosti

třešní těžké.

Znám dost lidí, co to považují za naprostej shit: plastickou

chirurgii. Povrchní vyhazování peněz pro marnivé. Hlavně

v  mém okolí. Řekla jsem o  tom jedné zaměstnankyni v  di

vadle, kde jsem ředitelkou. Reagovala pozitivně, ale možná

proto, že jsem její nadřízená. Takové věci se dají těžko zjis

tit. Jen ať si klidně mluví, všichni ti lidé s názorem. Dělám

to pro sebe. Musela jsem se to naučit: sama si něco dopřát.

Troufnout si být, kým chci. Ale povedlo se. Dřív jsem si

myslela, že se má život přetrpět, jak jsem to viděla u  rodi

čů. Teď se ho snažím vzít do vlastních rukou. A od té doby,

co to neřídí osud, je všechno možné, všechno je volba. Nic

není jisté kromě jistot, kterých se člověk sám drží. Na to přísahám.

Proč je pro mě vlastně důležité být krásná — opravuji na

co možná nejkrásnější? Zeptala se mě Esther, letitá kamarádka,

a já na to neměla žádnou odpověď. „Protože krása je důležitá pro tvou matku. Protože tvůj bratr byl vždycky považován za krasavce.“ To řekla. Vysmála jsem se jí. Některé věci jsou

opravdu přehnané.

Doktor zmizel. Jeho pěchota mě musí připravit a  on má

mezitím pravděpodobně něco naléhavého. Třeba zavolat své

nepochybně dokonalé manželce. Nebo rychle vyluštit křížovku v The New York Times. „Můžete se položit na břicho.“ Jsem jim vděčná, že se na to nemusím dívat. Zatímco já přemýšlím, jestli mi vzápětí v analogii s nosem strčí do frndy i ruce, vrh

nou se zdravotní sestry do práce. Přikryjí mě dekou. Celou, kromě zadku a  stehen. Najednou mi někdo něco přitiskne

mezi nohy a  půlky, připadá mi to jako velká vložka, kterou kdosi přichytí lepicí páskou. Na monitoru vidím, že mi trochu klesá puls. So far so good.

„Nejdřív to umrtvíme, ale trochu to ucítíte.“ Dojde vám,

kolik uhodilo. Takový doktor chce říct: teď to bude bolet. Je to, jako by hledali ostrým hrotem cestu dolů skrz faldy na mém zadku. Přitom působí nenávratnou škodu. Dost nepříjemné.

Eufemismy jsou potřeba. Vrchní sestra empaticky přivírá oči.

„Dobrý?“ Dělám ze sebe hrdinu a odpovím, že ano. Občas je

úplně jedno, jestli odpovíte ano, nebo ne.

Myslím na plavky, které už mám připravené na léto. „Mu

síte se uvolnit,“ řekne muž s mučicím nástrojem v ruce. Může

si to dovolit. Jen si pomyslím: nesnáším bolest.

Konečně začnou se samotným zákrokem. „Teď byste nemě

la v podstatě nic cítit.“ V podstatě. Slyšela jsem to. Vždycky

všechno slyším. Pokaždé to není výhoda. Pracují dvě hodiny.


32

„Tak co, dalo se to vydržet?“ zeptá se potom chirurg. Pohla

dí mě po paži, což mi připadá velmi něžné. „Naprosto,“ odpovím. Jsem tvrďačka. Mám snad na výběr? Dostanu s sebou nějakou plachtu, takovou, jakou se přikrýva jí

operační stoly. Tělesné šťávy, ať už jakékoliv, tím neprosáknou.

Asi je to potřeba, protože mi může kapat z ran. Zní to jak od

zvěrolékaře. „Malý únik vlhkosti, nebo co si pod tím mám

představit?“ Snažím se zůstat optimistická. Vrchní sestra se na

mě starostlivě podívá: „Jestli se ukáže, že patříte k pacien tům,

kterým z rány kape, netajte to.“

Na chodbě už na mě čeká sestra, aby mě odvezla domů.

Eva je jako skála. Vždy na značce, připravená pomoct. Wal

ter měl důležitou schůzi, takže nemohl přijet, a  sama teď

řídit nesmím. „Tak co, nebolelo to moc?“ zeptá se. „Může

ze mě kapat,“ odpovím. Vyprskne smíchy. Sesterská legrace,

úžasné. Když mi přijde zpráva, ještě sedím v autě. Napadne mě, že by

mohla být od Waltera. Je od Caspera. Překvapivé. „Tváříš se

nějak divně,“ poznamená sestra. „Říkala jsem ti o té nádherné

skice, co mi poslal Casper? Teď mi píše a chce se mnou jít na

večeři.“ „Grrrr!“ Sestra předpovídala, že se to stane. Říkala, že

to mezi mnou a Casperem v galerii jiskřilo. „Co píše?“ Přečtu:

„Jsme oba úplně stejní. Jestli to není důvod jít spolu na večeři,

tak už nevím. Tuto středu?“ „Půjdeš, ne?“ „To přece nejde. Jsem vdaná.“ „A napsala jsi ten dopis.“ „Byl o jeho umění. A já

umění miluju. Píšu dopisy i divadelníkům.“ „To je sice možné,

ale netvrď mi, že sis tentokrát nedala extra záležet.“ Eva se

široce usměje. „Uznávám, že bych šla ráda.“ „Měla by ses teď


33

vidět, Elsie.“ „Já takové návrhy nepřijímám,“ řeknu. „O důvod

víc.“ Eva se rozzáří za mě. „Casper je vážně úžasnej,“ dodá.

Toho se taky bojím, pomyslím si. Ale nahlas to neřeknu.



35

jos

Samozřejmě že jsem dělal chyby. Je mi jednasedmdesát a ještě

pořád za ně každý den platím.

Někteří lidé nic nezapomenou. Já se snažím zapomenout

co nejvíc. Jak moc mě bolívala záda po celém dni v restauraci.

Jak jsem zmeškal první vystoupení svých dětí v  lidušce. Jak

jsem zmeškal všechna jejich vystoupení. Jak jsem se uměl zni

čehonic rozčílit a pak...

Smutek si vždycky najde cestu ven. Teď už to vím.

Čtyři roky jsem si nedal ani kapku. Prostě jsem přestal radikál

ně, ze dne na den. Žádná protialkoholní, žádní terapeuti ani

léky. Čistě vlastní vůlí.

K  tomu kroku mě opravdu nepřinutilo to, co říkal dok

tor šeptem mé ženě — stejným tónem, jímž to předtím říkal

mně —, jako by si myslel, že pokud ztiší hlas, nemůže sedmi

letá holčička nic slyšet: „Jestli bude takhle pokračovat, tak se


36

brzy upije k smrti. To žádná játra na světě nevydrží.“ Eva se

tvářila, jako by to všechno už dávno věděla.

Kolik jí jen tenkrát mohlo být? Kolem devíti, desíti? S Jeanne

jsme se hádali. A moje žena najednou uprostřed diskuze zmlkla a už nepromluvila, což u ní nebývalo zvykem. V tu chvíli

se mohlo stát cokoliv. Dívali jsme se na televizi na její oblíbe

ný seriál, a zrovna když to začalo být napínavé, vstala, šla do komory, kde jsme měli staré nádobí z restaurace, a beze slova začala všechny talíře v pravidelném tempu házet na zem, kde

se rozbíjely na střepy. Jako by si v rytmu waltzu pískala: ráz,

dva, tři, á, dva, tři. Začal jsem na ni řvát. Nutno podotknout,

že jsem nevěděl, co v takovém případě dělat.

A  pak se tam objevila Evička. Sešla dolů v  noční košilce,

otevřela dveře do obýváku a  zhodnotila situaci. Bez většího zaváhání mě vzala za ruku a vtlačila do kuchyně. Zřejmě si říkala, že bych to mohl jen zhoršit. A zpoza zavřených dveří jsem

slyšel, jak jí domlouvá. Mluvila tiše a nerušeně, s klidem, který

snad ani nebyl z  tohoto světa. A  Jeanne toho nechala stejně

náhle, jako s tím začala. Eva matku posadila na židli: „A teď se pořádně uklidni.“ Znělo to jako povel, u kterého se netoleruje

žádná neposlušnost. Zametla střepy, dělala, že neslyší, jak její

matka brečí, vytáhla mě z  kuchyně a  poslala do postele. Za

čtvrt hodiny za mnou přišla nahoru. „Máma za chvíli přijde.“

Povzbudivě se na mě podívala a zase odešla do svého pokoje.

A  ano, já to dopustil. Byl jsem slaboch. Už jsem prohrál

tolik bojů. Nemyslete si, že bych na to byl hrdý.

A tenkrát na Vánoce. Byl druhý svátek vánoční, takže restau

race zůstala zavřená a já měl čas. Slavili jsme spolu s bratrem

a  jeho třemi syny. Děti si chtěly hrát venku, ty zimu necítí.

Naše velká zahrada sousedila s  pozemkem, o  který se nikdo

nestaral. Byla to taková malá divočina. Nedefinovatelná vege

tace stromů, rostlin a všelijakého druhu plevele. Kolem celého pozemku stál pevný plot, ovšem naši zahradu od něj dělila jen

řada keřů. Z našeho domu tam ale i tak bylo špatně vidět.

Když máte tak velkou zahradu, jako je ta naše, nepředpo

kládáte, že by se děti vydaly na průzkum právě do této zakáza

né oblasti. Ale v jejich věku je všechno dobrodružství.

Najednou vběhl dovnitř nejmladší bratrův syn a  nadšeně

koktal: „Našli jsme poklad. V naší vlastní džungli.“ Eva došla po

chlapci, prsty měla promodralé zimou. „Glenn má tak bujnou fantazii,“ řekla a mrkla na nás. „Pojď, Glenne, půjdeme zpátky

a ten poklad zakopeme, aby ho už nikdy nikdo nenašel.“ Skupinka byla pryč dlouho. Když nastala chvíle rozbalování dárků

a potomstvo se zase nahrnulo dovnitř, všichni se tvářili tajemně.

„No, co ten váš poklad?“ zeptal se můj bratr. „O tom víme jen

my, že, kluci?“ odpověděla spiklenecky Eva. „Je to naše tajem

ství, budeme mlčet jako hrob.“ „Jako hrob,“ řekl Glenn a pevně

semkl rty, jako by nás tím převezl. Děti se dívaly na Evu s vítěz

ným a hrdým výrazem. Krátce na mě pohlédla. Jen na okamžik.

V noci jsem se vydal do zahrady. Abych mohl přelézt živý

plot, postavil jsem si k němu žebřík, i když jsem na to nebyl

dostatečně střízlivý. Šel jsem hledat lahve, které jsem si tam

minulý rok schoval. Do svého soukromého skladu. Děti je mu

sely objevit. Eva z toho udělala hru a nechala je zmizet. Jeanne

se o nich nikdy nedozvěděla.

Elsie byla jiná. Velká sestra, nezávislejší a drzá. Hlavně v pří

tomnosti mé matky, dost výrazné ženy, která porodila třináct

dětí, vychovávala je v nepředstavitelně malém domku a živila

je z platu mého otce, podhodnoceného úředního pomocníka.

Vždycky bylo o  co se starat. Děti se hádaly a  byly nemocné.

Děti kňouraly hladem, který se nedal utišit. Děti zpívaly na její

migrénu moc nahlas. Člověku by stačilo i míň, aby se rozzlobil. Hrdá, to ona byla, a rozumná. Žena, která by na jiném místě

a v jiné době hodně dokázala. Byla si toho vědoma. Nesla svůj

osud mlčky, jako to dříve dělávala většina lidí.

Jinak ale moje matka pořád křičela. Nemyslím si, že by to

dělala vědomě, ale byl to její způsob, jak s ostatními sdílet svou

strukturovanou celoživotní zlobu. Jednou k nám takhle přišla

na návštěvu, okomentovala buchtu, Evin účes a motorku, kte

rou si Ben s naším svolením koupil za peníze z brigády, a začala

si stěžovat, že nás s Jeanne málo vídá. „Nevděčné děti, to je to

nejhorší,“ řekla. Tvářila se u toho, jako by měl být svět v nej

bližší době zatracen. Načež jí Elsie bez zaváhání odpověděla:

„Život je málokdy spravedlivý a lidé mají děti, jaké si zaslouží.

Dáš si ještě kávu, babi?“ Moje žena dceru okamžitě pokárala. Já byl na tu její prořízlou pusu potají docela hrdý. Moje matka

se nenechala rušit a mluvila dál, té drzosti si nevšimla. To jsem

měl po ní. Taky jsem uměl, kdykoliv jsem chtěl, vypnout tlačít

ko volume. Pak jsem se dál díval a přikyvoval, ale zmizel jsem

ve svých myšlenkách. Tam mi bylo vždycky líp. Teda někdy ne. Ben byl stejně citlivý, ale uměl se těm výlevům líp vyhnout.

Nebo právě ne. Je to všechno otázka perspektivy. Vždycky

býval Jeannin mazánek. Nejsem si jistý, jestli je to pokaždé

výhoda. Občas si říkám, že ten chlapec nemohl být nikdy sám

sebou. Vydělává teď hromadu peněz a jezdí často do zahraničí.

Bydlí ve velké vile s bazénem. Našel si ženu z lepší společnosti

39

a  udělal si s  ní pěkné dítě. Všechno, jak si to Jeanne vysnila.

Ale jak se opravdu cítí? Nebo co si říká, když mě...

Myslím, že jenom Eva si plně uvědomuje, jak je pro mě těžké,

že jsem musel zavřít restauraci. Lidem připadá nepochopitelné

už jen to, že jsem ji provozoval do svých sedmdesáti. Já věděl

proč. Eva taky. Teď se aspoň jednou týdně zastaví. Na kus řeči.

Pokud jsem moc opilý, hned odejde. Když se to ještě dá, vyprá

ví o své práci a o tom, co s úsměvem nazývá svým nenaplně

ným životem. Doufám, že to říká jen ze solidarity, protože já

opravdu nemám žádný život, a ne proto, že by to byla pravda.

Elsie a Bena vídám míň. To taky chápu. Mají vlastní rodiny,

o které se musí starat. Přál bych si, aby se Eva v tomto ohledu

více podobala svému bratrovi a své sestře. No jo, každému, co

jeho jest.

Nemám moc rád, když si musím vybírat. Jestli pálenku

nebo whisky, to se ještě dá. Ale dál ne. Všiml jsem si, že když

člověk nechce, nemusí překvapivě dělat skoro nic. Některé

věci se prostě stanou samy a určí skoro všechno, co bude ná

sledovat.

Jako by

i sebeobětování

bylo umění

2

43

elsie

Bylo to po telefonu.

Walter: Ahoj, myško, jak to jde?

Já: Dobře, hlavní chod bude kurevsky dobrej. A ty už seš

doufám na cestě, hosti tu budou za dvacet minut.

Walter: Právě ti chci říct, že to nestihnu. Volal mi Kris,

jestli bych za něj nevzal přednášku v  nějakém Rotary klubu,

o tom, jak se žije s chronickou nemocí. Nemůžu se z toho vy

vlíknout.

Já: Jak to, že se z toho nemůžeš vyvlíknout? Když zavolá na

poslední chvíli? Já tady vařím pro tvoje přátele. A sám dobře

víš, že se Sofií už moc nevycházím. Dělám to pro tebe. Prosím

tě, vyřeš to nějak jinak.

Walter: Jsi naštvaná.

Já: I když mám nejlepší důvod být naštvaná, myslím, že zů

stávám nanejvýš klidná. Proč proboha říkáš, že jsem naštvaná?

Walter: Poslední dobou jsi naštvaná pořád.

Já: A jak se poslední dobou chováš ty?

44

Walter: Já vím. Jsem špatný manžel, hajzl, kterej dělá všech

no špatně. Málo se ti věnuju a nestarám se dostatečně o děti.

A ty seš na všechno sama. Máš pravdu.

Já: Jako by bylo fajn mít v tomhle pravdu.

Walter: Přesto to uznávám. Ty seš perfektní a já jsem lůzr.

A tím to můžeme uzavřít.

Já: Pěkně si to zjednodušuješ.

Walter: To si myslíš ty. Pro mě to moc jednoduché není.

Sama moc dobře víš, jak mě ten pocit viny ubíjí.

Já: Cut it out. Z tvýho pocitu viny nic nemám. A děti už

vůbec ne. Jestli sám vidíš, že to nezvládáš, proč s tím nezačneš

něco dělat? Udělej kurva něco. Cokoliv.

Walter: Jen si zanadávej. To ti taky jde.

Já: S tebou se nedá mluvit.

Walter: Už spolu teď nějakou dobu mluvíme. A já bych se

měl přitom spíš soustředit na to, co budu říkat za chvíli. Kris

mi řekl jen téma. Musím ještě vymyslet, co přesně o  životě

s chronickou nemocí říct, aby to nebylo moc deprimující. Je

mi jasné, že by to lidi nechtěli ve svém volném čase poslouchat.

Já: Ty mě tady necháš se svými hosty a  vším tím jídlem

a já abych se teď ještě cítila špatně, žes neměl čas připravit si

přednášku pro nějaký idioty z Rotary klubu.

Walter: Ne, to je dobrý. Jen pokračujme. Pojďme to omílat

donekonečna.

Já: Já nechci nic omílat. Chci nějaké řešení. Minimálně chci,

abys mě pochopil.

Walter: Řekni, co ode mě chceš slyšet, a já to řeknu.

Já: Kristova noho, předstírej aspoň pár minut, že je ti víc

než pět. Nemůžeš na poslední chvíli odřeknout něco, co máš

domluvené sedm týdnů — ne, nepřeháním, koukni se do diá

45

ře —, a pak na mě být protivnej a čekat, že mi to bude připa

dat naprosto v pořádku. A už vůbec ne poté, cos mi slíbil, že

se to zlepší. Já už tě chápala příliš dlouho. Kdybys k sobě byl

upřímný, uvědomil by sis, že to není nic výjimečného, že je to

tak pokaždé. Je mi to zasraně líto.

Walter: V pořádku. To jsme dva. Myslíš, že mně to vyhovu

je? Že jsem z toho nadšený? Že bych si po tomhle mohl svou

přednášku snad jen na minutu užít?

Já: To je hnus. Já ti přeju tvoje milé večery, všechnu tu po

zornost, zaujetí posluchačů, které tolik potřebuješ. Ale všech

no má své meze. Vím, že toho máš moc, vím, že neumíš lidem

říkat ne, a  když se hodně snažím, někde hluboko uvnitř si

uvědomuju, že to nemyslíš špatně. Ale to nemění nic na fak

tech. I přes všechny mé snahy ti pomoct. Přes tvé sliby. A to

nečekám zázraky. Sama mám k dokonalosti daleko. Ale aspoň

se na tom snažím pracovat. Jenže ty se pořád točíš v  kruhu.

Walter: To jsem za poslední měsíce slyšel nejmíň padesát

krát.

Já: Takže to znamená, že jsi to předtím devětačtyřicetkrát

nepochopil.

Walter: Já už ten rozhovor ukončím.

Já: Opovaž se zavěsit. Jestli něco nesnáším, tak když mi

položíš telefon. A ty to moc dobře víš.

Walter: Já nevím nic.

Já: Pořád se ti znovu a znovu snažím vysvětlovat, s nadějí,

že to jednou pochopíš, že se něco musí změnit. Aspoň trochu.

Co mám ještě dělat?

Walter: Možná bys mohla zkusit být milá a pak zhodnotit,

jestli to nepomohlo?

Já: ...

46

Walter: Haló?

Já: Jsem tady. Jo, máš pravdu. Občas bych měla být milejší.

Ale to je jen proto, že jsem z tebe někdy zoufalá. Ale to taky

nic nevyřeší. Vím to.

Walter: Já se budu taky snažit. Ale teď už vážně musím kon

čit, jinak ta přednáška dopadne špatně. Nezdržím se tam dlou

ho. Ještě si s vámi stihnu dát poslední skleničku. Ahoj, myško.

Zavolala jsem Evě, že mám jídlo pro čtyři, samé pochoutky,

jestli by se nechtěla stavit. Že to umí s těmi hlasitými ženami

jako Sofie, co mají na všechno svůj názor. Že si jistě dokáže

vymyslet pěkné otázky na dermatologa, jako je Luc. Že se mů

žeme vzájemně podporovat všeříkajícími pohledy a kopáním

pod stolem. Eva samozřejmě souhlasila. Souhlasí vždycky, když

někdo potřebuje zachránit.

Walter přišel domů ve tři čtvrtě na dvě. Hosté už byli přes

hodinu pryč. Dělala jsem, že spím. Nazítří ráno jsem napsala

Casperovi zprávu: „Budu tam, že seš to ty.“

47

eva

Říká se, že když člověk pracuje jako sociální pracovník ve vě

zení, musí udržovat profesionální odstup. To je samozřejmě

pravda. Moc se mi to nedaří. Možná ani nechci, aby mi to

šlo.

Občas je mezi klienty někdo, komu člověk neunikne. Jako Hen

ri. Krásný muž z  Konga s  charismatem několika světových

vůdců.

Vzpomínám si, jak jsem ho uviděla poprvé. Vejde do mé

kanceláře a překrásně se usměje. Položím mu několik otázek,

které kladu každému zadrženému. Odpovídá francouzsky.

Zkouším angličtinu, protože nejsem ve francouzštině moc

dobrá. „No English. Français?“ Zase se usměje. Těžce s větami

zápasím. Je trpělivý, pomáhá mi, doplňuje slova, se kterými

si nevím rady. Měla jsem s ním aspoň tři sezení ve své špatné

francouzštině. Až jsem si na jedné skupinové terapii všimla,

že když mi něco říká, ostatní nás pobaveně sledují. „No tak,

Henri, už to natahuješ. Ukaž přece, jakej máš krásnej krimi

nál nickej dialekt.“ Načež Henri pověděl celý příběh v  bez

chybné holandštině. Ukázalo se, že mluví plynně vlámsky,

ang licky, francouzsky a  ngalsky. Když mi to říkal, královsky

se bavil. Henri působí nezranitelně. Jako vtipálek, co si vždy

ví rady. Vypadá, že těmi lety ve vězení prochází hladce. „Moi,

je suis toujours pas ici. To mi jednou řekl můj italský spoluvězeň.

Všechno má řešení, dokonce i tahle mizérie.“ Zasměje se. Muži,

kteří tvrdí, že mají všechno vyřešené, tak o ty si dělám největší

starost.

Na jednom z  dalších sezení se ho zeptám, jestli se to dá as

poň trochu vydržet. „Už seš tady nějakou dobu.“ „Co myslíš

ty?“ odpoví. „Nosím spodky bůhví po kom. Žiju na místě, kde

není nikdy ticho. Pořád se tu otvírají a zavírají dveře. Bachaři

chrastí svazkama klíčů. Hlášení intercomem. Křik z  jinýho poschodí, jestli to znamená radost nebo konflikt, to se nedá poznat. Oči mám skoro pořád podlitý krví, protože se nemůžu

dívat do dálky. Už devatenáct měsíců a tři týdny jsem neměl

žádnou návštěvu.“ Když to říká, tvrdnou mu rysy ve tváři.

Henri se zapíše na sérii tří workshopů, které tam povede

Casper. Stoupla jsem v ředitelových očích, protože se mi po

dařilo přivést významného malíře.

Casper pomáhá chlapům s  tím, jak mají začít. Probírá

s nimi, co můžou malovat, upravuje první črty, radí a vysvět

luje a já si hned všimnu: i jeho Henri zaujal. „To je pěkný, tys

už někdy maloval nebo kreslil, ne?“ „Trochu. Z nudy, ale nic zajímavýho,“ odmítne Henri kompliment. Bezelstně, přátelsky, jako by ho nepotřeboval. Casper dává pokyny. Henri pracuje na

něčem figurativním v hodně tmavých barvách. „O čem je tvůj

obraz?“ zajímá se Casper na konci. „The sunshine is my heart, to jsem namaloval.“ Henriho oči se zdají být větší než obvykle.

Doprovázím skupinku vězňů do cel a Henri zbývá jako

poslední, jeho cela je na chodbě nejdál. Než vězeňská služba zavře dveře, zavolá: „Evo?“ Strčím hlavu do dveří jeho cely.

„Nic, promiň.“ Dozorce zareaguje podrážděně a otráveně řek

ne: „Jestli madam dovolí, mám dneska ještě jinou práci.“ Když

odcházím dlouhou chodbou, myslím na Henriho obličej. A na příběh, který už má připravený, ale zatím si ho netroufá vyprávět. Zatím ne.

Večer volám Casperovi, abych mu poděkovala. „Hele, ten

Henri, zajímavej chlápek, co vlastně udělal?“ Zase ta otázka

za milion. „Budeš se ho muset zeptat sám, jestli to tak moc potřebuješ vědět.“

O týden později sedí Henri v mé kanceláři. „Za moc to nestojí,

co?“ Víc nemusím říkat.

Že často myslí na Kongo. „Je to moje země. Nikdy se tam

nechci vrátit.“ Vypráví o  své babičce, jak ho jako malé dítě houpala a málem ho přitom udusila gigantickým poprsím, a že

u toho vždycky zpívala písničku, kterou si on teď často zpívá

sám pro sebe, v duchu, aby ji nikdo neslyšel. Že musí myslet na

mámu, tátu, bratry a sestry. Snaží se na ně nemyslet. „Strašně

moc smrti,“ dodá. „Jak to?“ zeptám se. Mávne rukou. Dívá se

do šedé zdi. Dlouho.

Že jí nerozuměl, naší zemi, když sem přišel. Že jí pořád

nerozumí. Jsme divní pavouci. Soustředíme se jen na sebe.

Bo jíme se neznámého. Jsme podráždění z  hloupých důvo

dů. Protože nesvítí slunce. Že se nám nelíbí televizní pořad,

50

který jsme ale mezitím celý dokoukali. Že je na poště u  pře

pážek fronta.

Že se nikdy necítil tak osamělý. Že chodil bezcílně ulicemi

a nikdo si ho nevšímal. Že pak konečně potkal ženu, která na

něj byla docela milá. Měla malinký byt, ale on v  něm mohl

přespávat. Až později se ukázalo, že je už roky závislá. Ale

všude je něco. On to nikdy předtím nezkusil, kokain, říkal,

a  že ho to zase nakoplo. Najednou byl zase sám se sebou

spokojený. Zase byl mužem, jakým býval. Mužem, který do

káže cokoliv.

Ona ho seznámila s těmi chlápky. Slibovali rychlý prachy

a téměř žádné riziko. Začal s jednou věcí a už jel i v dalších.

„Dál už to znáš,“ řekne. Ozbrojené přepadení, nedovolené

ozbrojování, obchod s drogami, ví, že jsem četla jeho složku.

Že na to není pyšný, že udělal hrozné věci. Že si to uvědomuje.

Jednoho dne zjistila, že je těhotná. Snažila se zůstat čistá, za

osm měsíců se jim narodil syn: Aimé. Malý, ale zdravý chlapec.

„Byl to fotbalista, to jsem poznal hned.“ Když mu byly necelé

tři roky, spadl Aimé ze schodiště v domovní chodbě. Prolezl

mezi zábradlím a zřítil se dolů, spadl na hlavu. Čtyři dny byl

v kómatu a pak zemřel. Pohřbili ho. Celé další tři dny pršelo.

„Nemohl jsem to vydržet,“ pokračuje. „Byl jsem z toho úplně

na nervy. Můj synáček se nesmí namočit.“ Při těch slovech

pláče.

„Ve vězení se nesmí brečet,“ poznamená. „Kdo brečí, je sla

boch. A slaboši se tady ponižují, obtěžují, vydírají a zneužívají.

Já jsem silnej,“ řekne. „Naštěstí.“

Nevím, co na to říct. Chci ho obejmout, ale neudělám to. Chci

mu pomoct, ale nevím jak. „A Aimého máma?“ „Úplná kata

strofa.“ Zmlkne. Pohlédnu na něj. „A  potom?“ „Už nic. Pak

už není nic.“

Sedí tam a  mlčí. Nevydá ani hlásku. „Připadá mi to pří

šerný,“ řeknu konečně. A on pak tiše poví: „To není potřeba,

nikomu to nepomůže.“

Nechce se mi ho brát zpátky na celu. Raději bych ho vzala

domů, upekla mu dort, přikryla ho na sedačce dekou, nachys

tala mu kousek broskvového dezertu a cappucino se spoustou

mléčné pěny a  řekla mu, že se všechno spraví, a  sama tomu

uvěřila.

Ten večer jsem nemohla přestat na Henriho příběh myslet.

Tak já to řeknu Casperovi, napadne mě. Volám mu. Záznam

ník. Zkouším Elsie. Zvedne to a hned spustí. O Casperovi, že

souhlasila. Že sama sobě nerozumí, ale nedokáže tam nejít.

Je strašně zvědavá a zároveň se bojí. Že pokud bude potřeba,

dá mu hned jasně najevo, že je šťastně vdaná. O  Lou, která je nadšená z  vysvědčení. O  Walterovi, který pokud si nedá pozor, bude mít brzo syndrom vyhoření. Mluví a mluví. Asi po hodině se zeptá: „A jak se máš ty?“ Krátce jí povím o Hen

rim. „A jsi si jistá, že ti říká pravdu?“ zeptá se. „Vězni řeknou

cokoliv, aby si získali tvoje sympatie, a  ty je necháš, aby se jim to povedlo.“ Nemám chuť na to reagovat. Elsie to vycítí.

„Připadá mi skvělé, co děláš, Evo. Jen se ti snažím pomoct, aby

ses v tomhle uměla chránit. To je celé.“ Elsie to myslí dobře, já

vím. Poslouchat rozum je taky řešení.

Vlezu si do postele. Nemůžu usnout. Bzučí tu komár a hlavu

mám plnou myšlenek. „Patříš k těm lidem, co od života a od

52

lidí moc čekají.“ To mi nedávno řekl Casper. Řekl to, jako by

šlo o  kladnou vlastnost. Dnes v  noci si nejsem jistá, jestli to

tak je.

lou

Dostala jsem pěkné vysvědčení. Rodiče jsou spokojení (slo

vo, které se k  mým rodičům hodí: spokojení). Rodiče si

chtějí myslet, že je všechno v  pořádku. Pěkné vysvědčení

to podle nich potvrzuje. Ve třídě nemusí být dobré známky pokaždé výhodou, ale na tom už od té katastrofy tak jako tak

nesejde. Stalo se to v prvním týdnu nového školního roku. Ráno si oblékám svou novou sukni. Tmavě modrou zavinovačku, která se zavazuje dlouhými černými stužkami. (Jamamoto, úplně nejlepší návrhář, vždycky kombinuje černou a modrou, říkala Eva.

Eva má dobrej vkus, takže sukně bude mít ve škole úspěch.)

O  přestávce si jdu sednout na záchod, kde počkám, než

zazvoní, a pak se vrátím zpátky do třídy. Tentokrát jsem se i do

opravdy vyčůrala. Jdu ke své lavici, všimnu si nějakého chicho

tání, ale nedojde mi, čemu se smějí. Za půl hodiny mě vyvolá

učitelka matematiky k tabuli, abych vypočítala nějakej příklad.

54

Vstanu a  jdu dopředu. Všimnu si, že teď už se všichni smějí

nahlas. Učitelka přikáže, aby bylo ticho. Dojdu k tabuli a to už

se rozesměje i učitelka. Snaží se ovládat a se zajíkáním řekne:

„Lou, holčičko, tvoje sukně.“ Kouknu na nohy, nic nevidím, pak

si sáhnu dozadu a  ucítím, že mám odhalený nohy a  všichni

vidí moje kalhotky Hello Kitty, které mi dala Eva z  legrace

pod stromeček. Asi mi jedna ze stužek zůstala za kalhotkami,

a to sukni nadzdvihlo.

Místo abych si z toho udělala legraci, nebo aspoň zůstala

v klidu, cítím, že začínám rudnout. Vyběhnu ze třídy. Na scho

dech se snažím ze všech sil nerozbrečet. To by mi na obličeji

vyskákaly červené fleky. Vždycky může být hůř. Netroufám si

jít zpátky do třídy. Vím, že se tam budu muset vrátit. Přemýš

lím nad nějakou vtipnou poznámkou, která by zlomila napětí.

Žádná mě nenapadá.

A zatímco sedím na schodech a přeju si, abych mohla vzlét

nout a už nikdy se nemusela vrátit, všimnu si o patro níž zá

stupce ředitele. (Je fakt divnej. Malej, nosí velké staromódní

brýle, a  když se rozzlobí, přeskakuje mu hlas. A  on se zlobí

často. Je to tak trochu jeho práce.) Musím do třídy. Nedá se

nic dělat. Zaklepu na dveře, učitelka se mě snaží povzbudit:

„Rychle se posaď. Něco takového se může stát každému.“ „Jo,

ale takové kalhotky si člověk vybere sám,“ vyhrkne Vanessa.

„No, no, no. Tady se nebude nikdo nikomu posmívat. Byla to

nehoda. A Vanessa může jít vypočítat další příklad na tabuli.“

Snažím se myslet na jiné věci. Většinou se mi to daří, ale

dnes ne.

Odteď už mi napořád říkají Hello Kitty místo Lou.

Tři věci, které bych chtěla zapomenout: 1) Tu katastrofu.

2)  Jak jsem byla kdysi na školní besídce za poupátko: seděla

jsem, ruce natažené vzhůru, spustila hudba a pár taktů před

tím, než jsme měli začít tančit, se mi přímo na hlavu vykadil

pták. Přesně doprostřed, líp se trefit nemohl. Já se rozbrečela

a náš taneček byl totálně pokažený. 3) Jak máma nedávno poti

chu plakala v ložnici. (Stála jsem na chodbě a viděla ji škvírou

ve dveřích, ale netroufla jsem si jít za ní, čehož teď lituju.)

Čtyři věci, které mě uklidňují: 1) Malé děti, které se smějí tak

nahlas, až člověk musí věřit, že je život krásný. 2) Dívat se na

nehybné věci (slunečnice, ďolíčky ve tvářích Brada Pitta [Eva

říká, že se mi líbí starší muži, a  směje se tomu], dóza plná

barevných bonbonů). 3) Když Eva řekne: „Pojď sem, uvařila jsem polívku, ta pomáhá,“ přestož



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist